Knyga iš medicinos žodyno praeities

Kniha z minulosti lékařského slovníku Palmira Zemlevičiūtė. TERMINOLOGICKÁ LÉKAŘSKÁ LEXIKA SLOVNÍKŮ MALÉ LITVY ZE 17.–18. STOLETÍ. MONOGRAFIE. – Vilnius: Ústav litevského jazyka, 2016. – 517 s. ISBN 978-609-411-181-5 STASYS KEINYS Tato recenze se zabývá knihou1, která je druhou rozsáhlou prací Palmir y Zemlevičiūtė z oblasti minulosti litevského léčitelství a lékařského slovníku. První byla doktorská disertace z humanitních věd (filologie), obhájená v roce 2009, Vývoj litevské lékařské terminologie na konci 19. století a na počátku 20. století, která pokrývá období národního obrození až do založení litevské vysoké školy v Kaunasu krátce poté, co byl v roce 1918 obnoven nezávislý stát. Za významný příspěvek k poznání vývoje psané litevské lékařské terminologie v Malé Litvě lze považovat také studii zveřejněnou v roce 2007 ve vědeckém časopise Archivum Lithuanicum. 1 Zemlevičiūtė P. Terminologická lékařská lexika slovníků Malé Litvy ze 17.–18. století. Monografie, Vilnius: Ústav litevského jazyka, 2016. – 517 s., ilustr. 188 Stasys Keinys | Knyga iš medicinos žodyno praeities studii „Terminologická lékařská lexika v litevských výnosech pruské vlády z let 1738–1831“ (těchto 12 dochovaných výnosů týkajících se zdravotních záležitostí se považuje za jedny z prvních tištěných litevských publikací z této oblasti). Velmi chvályhodným rysem výzkumů lékařského jazyka P. Zemlevičiūtė je důkladnost analýzy a úplnost prezentace shromážděného materiálu. To nepochybně zvyšuje jejich hodnotu. Předmětem monografie (tedy tím, co je v ní zkoumáno) jsou podstatná jména a jmenná spojení označující pojmy související s léčbou lidí, vyexcerpované ze šesti (tří rukopisných a tří tištěných) překladových německo-litevských a litevsko-německých slovníků ze 17. a 18. století; práce je většinou označuje jako terminologickou lékařskou lexiku. Jde o anonymní rukopisy Lexicon Lithuanicum, Clavis Germanico–Lithvana a dochovanou část slovníku Jakoba Brodowského Lexicon Germanico–Lithvanicum et Lithuanico–Germanicum (tyto slovníky vědecky připravil profesor Vincentas Drotvinas a v letech 1987–2009 vyšly ve Vilniusu v osmi rozsáhlých svazcích), dále o litevsko-německé a německo-litevské slovníky Frydricha Vilhelma Haka, Pilypa Ruigyse a Kristijonase Gotlybose Milka, vydané v té době. Celkem bylo v těchto pramenech podle slov autorky nalezeno více než 700 různých anatomických a lékařských slov a slovních spojení; kromě nich práce podrobně uvádí také četné pravopisné a gramatické varianty těchto názvů, které se do tohoto počtu nezahrnují (s. 16). Obsah monografie tvoří kromě obvyklých součástí odborných prací (předmluvy, seznamů pramenů, literatury a zkratek, rejstříku osobních jmen a německého resumé) stručný úvod (s. 12–36), dvě rozsáhlé části popisující sémantiku lékařských názvů zkoumaných v práci (s. 37–279) a jejich podobu (s. 280–402), souhrnné závěry (s. 403–409) a podrobný rejstřík názvů a jejich variant (s. 435–504). Obě části vycházejí z velmi podrobného třídění zkoumaných názvů jak z hlediska významu, tak z hlediska podoby, a, jak již bylo uvedeno, uvádějí je všechny. To spolu s autorčinou oddaností, trpělivostí a pečlivostí opravňuje k domněnce, že kniha nabízí spolehlivý obraz lexika užívaného k léčebným účelům v litevské zemi před pěti až čtyřmi sty lety, které se dostalo do zkoumaných slovníků. V úvodu knihy jsou připomenuti lékaři, lingvisté a odborníci z dalších oborů, kteří v 20. a 21. století psali o dějinách lékařství v Litvě a o vědeckém jazyce a terminologii tohoto oboru; zmíněno je několik prací slovenských, francouzských a německých vědců o lékařské terminologii (mimochodem, bylo by Terminologija | 2017 | 24 189 stálo by za to alespoň nahlédnout i do prací v této oblasti u nejbližších sousedů, zejména Lotyšů a Poláků – vždyť obyvatelé Lotyšska a části Polska žili po mnoho staletí v podobných podmínkách jako naši litevští sousedé). Dále jsou poměrně podrobně charakterizovány hlavní prameny monografie, její cíle, popsány pracovní metody, podán stručný přehled lékařské lexiky v textech 16. a 17. století a připomenuty výzkumy období, které kniha zkoumá. V první části knihy „Sémantika terminologické lékařské lexiky v litevských slovnících 17.–18. století“, která vychází ze specializované lékařské literatury a učebnic (v seznamu literatury je uvedeno třicet knih z tohoto oboru), se veškerý materiál práce probírá v následujících osmi kapitolách: 1) názvy částí těla, orgánů a jejich soustav, 2) názvy nemocí a chorobných stavů, 3) názvy léčebných prostředků, 4) názvy osob, 5) názvy léčebných zařízení, 6) názvy úkonů, dějů a stavů, 7) názvy vlastností a 8) názvy oborů lékařské vědy a věd s ní souvisejících. Většina kapitol se dále člení na podkapitoly (nejvíce, celkem dvacet, jich je v kapitole věnované názvům nemocí); podkapitoly nejrozsáhlejší kapitoly, která pojednává o názvech částí těla, orgánů a jejich soustav, se dělí na oddíly a některé oddíly ještě na pododdíly. Například oddíl věnovaný opěrné a pohybové soustavě v podkapitole o orgánech a jejich soustavách má dva pododdíly – kosterní soustavu a svalovou soustavu (takové podrobné anatomické členění je zjevně dáno složitostí lidského těla a množstvím jeho rozličných částí a částeček). Vezmeme-li v úvahu, že popis každého jednotlivého názvu tvoří současný litevský termín v záhlaví a za ním latinský termín, dále všechny varianty dobových litevských názvů uvedené v původním pravopisu a jejich německé ekvivalenty s uvedením stránky ze všech slovníků, následuje doklad lékařského významu daného názvu v elektronické verzi velkého Lietuvių kalbos žodyno (LKŽ), doplněný zkratkami označujícími prameny písemných dokladů a nářeční lokality; uvádějí se také slova, slovní spojení či jen jejich významy, které do tohoto slovníku nebyly zařazeny. Mimochodem, z údajů v Lietuvių kalbos žodyno, které v zásadě pocházejí ze současných nářečí Litvy 20. století, lze jen stěží přesně usuzovat na rozšíření a životnost některých zkoumaných názvů v nářečích Malé Litvy tehdy, a to kvůli nedostatku údajů o nářečích tohoto kraje i kvůli rozdílu několika staletí. Údaje LKŽ jsou však zajímavé a užitečné potud, že ukazují doklady zkoumaných názvů od nejstarších litevských písemných památek, jejich dochování a částečně i rozšíření v nářečích 20. století, tedy jejich životnost. Obecně vzato by tuto část monografie bylo možné považovat za historický 190 Stasys Keinys | Knyga iš medicinos žodyno praeities srovnávací ideografický slovníček (soubor) lékařské lexiky 17.–18. století, takové, jaká je zachycena ve zkoumaných pramenech. Druhá část, věnovaná výrazovým prostředkům zkoumaných názvů, rovněž vychází z vícestupňového, tentokrát však jazykového členění. První stupeň představuje nejobecnější rozdělení slov a slovních spojení podle původu – domácí názvy (v práci označované jako svépůvodní), výpůjčky a hybridy neboli smíšené útvary; druhý stupeň rozlišuje podle počtu slov tvořících název (jednoslovné a víceslovné); třetí stupeň jednoslovných názvů (v monografii módně označovaných jako jednoduché) rozlišuje jednoduchá slova z hlediska slovotvorby, substantivizovaná adjektiva a participia a odvozeniny, zatímco víceslovné názvy se člení podle počtu složek. Převzaté názvy (zjištěny byly pouze mezi jednoslovnými) se dále dělí podle toho, zda byly přejaty přímo, nebo nepřímo (prostřednictvím zprostředkujících jazyků), a poté podle jazyka, z něhož byly převzaty či z něhož pocházejí; hybridní odvozeniny se třídí podle původu slovotvorných částí a víceslovné hybridy podle původu jednotlivých složek. Nejprve jsou popsány čistě litevské jednoslovné jednoduché názvy, rozdělené do stejných skupin jako v sémantické části. Uvnitř skupin jsou zvlášť vyčleněna slova, která se do slovníků dostala s primárními a sekundárními významy, a slova vydělená podle jiného kritéria, jejichž významy doložené v pramenech nebyly do LKŽ zařazeny. Například v oddílu názvů částí těla je slovo kiška uvedeno v oddílu primárního významu ve smyslu „noha (od trupu po chodidlo), holeň“ (s. 281; v tabulce na s. 289 je k primárnímu významu doplněno také pakinklis), v oddílu sekundárního významu ve smyslu „4. stehno“ (s. 286) a v oddílu výrazů nezařazených do LKŽ ve smyslu „bedra“ (s. 287). Odvozeniny jsou, jak bývá zvykem od prací profesora Vince Urbutise, popsány a roztříděny podle slovotvorného způsobu, kategorií a typů. Není překvapivé, že při zkoumání slov z dávnější minulosti mohou nastat problémy s určením složení odvozenin a jejich základových slov. Aby jich bylo alespoň méně, je především třeba důkladně objasnit pravopisné zvláštnosti každého pramene. Například názvy dějů se píší pouze s příponou -imas (ve slovnících jsou i gydymas, s. 314, gimdimas, s. 313; není jasné, zda se zde odráží tehdejší výslovnost, nebo zda se tak v určitých případech zapisuje dlouhá samohláska y), není jasné, co označuje grafém ǔ, protože například ve slovníku Clavio je vedle kosulys, skaudulys, sopulys zapsáno také alpūlys a priepūlis (všechny jsou na s. 316 uváděny jako odvozeniny s příponou -ulis/-ulys; poslední se tam bezpochyby dostal omylem). Zřejmě ze stejného důvodu (nepozornosti) je v několika případech nepřesně uvedena základní forma či slovo, např.: pilvavimas (: pilvojo), s. 313–314, įbgydijimas (: išgydė), s. 314; kdo dnes může říci, proč vedle dusawimo stojí také dusaujimas, s. 313, které nelze nijak spojovat s dūsavo. Nepřes- Terminologija | 2017 | 24 191 ně lze analyzovat slovo J. Brodovského įβ-perauga (: išaugti), s. 339. Občas se vyskytují i jiné nepřesnosti či přehlédnutí; například název nemoci raup­lės je považován za odvozeninu od slovesa rupti, ale pokud tomu tak je, nemůže označovat nositele vlastnosti vyjádřené substantivem, s. 320–321; jestliže se název nemoci píše v mnoha variantách nūmirrulis / numirrulis / nūmirrulys... (: numirti), bylo by vhodné uvést jej spolu s ostatními slovesnými abstrakty s touto příponou (s. 315–317), nikoli mezi názvy činitelů a nositelů slovesné vlastnosti (s. 322). Hledači podobných chyb či sporných a diskuse hodných míst by našli ještě o něco více. Mimochodem, kniha téměř neprobírá možnosti odlišného výkladu ani důvody pro volbu jiného než obvyklého řešení; například proč je nesveikata považováno za odvozeninu příponou -ata (s. 325), a nikoli za odvozeninu předponou ne-, jak to učinil prof. V. Urbutis v Lietuvių kalbos gramatikoje (sv. I, s. 428). Objevují se i redakční přehlédnutí: apgamas (s. 337) je chybně uvedeno jako předponové odvození, zatímco nedaleko (s. 338) je spolu se slovy pagamas ir priegamas správně zařazeno mezi odvozeniny s koncovkou –as. Na závěr pojednání o slovotvorných otázkách je namístě říci několik obecných poznámek k metodice výzkumu (nejen této knihy). Zaprvé, v písemných pramenech všech období se vyskytují nejasná, neobvykle utvořená či nepřesně přečtená slova, stejně jako chyby v zápisu nebo přepisu (v rukopisech), tiskové chyby a různé jiné omyly. Nejednotnost zápisu už byla zmíněna. Bylo by užitečné zabývat se těmito jevy zvlášť. Zadruhé, není třeba za každou cenu předkládat jednoznačný výklad slovotvorby nejasných slov. Například za jedinou odvozeninu s příponou -ūnas/-ūnė označující nositele substantivní vlastnosti je považováno slovo, které se stejně jako mnohá další píše různě: alkunas, alkunė, elkunas, elkunė... (s. 319–320). Jenže pokud se nenajde základové slovo nezbytné pro slovotvorný vztah, nelze určit příponu, a tedy ani slovo považovat za odvozeninu. Za slovo s nejasnou slovotvorbou autorka považuje také název nemoci tylysis, něm. Schlag (Krankheit), zřejmě název nemoci, který zařazuje mezi slovesná abstrakta a u něhož vyčleňuje příponu -ysis, ačkoli sama píše, že „přípona jako by chyběla“ (s. 317). I takové případy by bylo třeba probrat zvlášť, pokud je chceme zařadit do slovotvorby, a nikoli například do morfologie. Zatřetí, v synchronních popisech slovotvorby slov z minulosti (tedy popisech jejich stavu, nikoli vývoje) by bylo nejpřesnější hledat slovotvorný základ a vysvětlovat vztahy v jazyce zkoumané doby a oblasti, nikoli v současném jazyce. Názvů složených lékařských pojmů (na rozdíl od současné terminologie) je na obou místech, kde jsou popsány (zvlášť mezi čistě litevskými a v další kapitole mezi názvy smíšeného původu jednotlivých složek), podstatně méně, přibližně 192 Stasys Keinys | Knyga iš medicinos žodyno praeities čtvrtina všech zkoumaných pojmenování. Největší podíl tvoří dvouslovná pojmenování, zatímco trojslovných a ještě delších je snad jen šestina všech složených pojmenování; ostatně jiné zřejmě ani nelze považovat za názvy pojmů (Liekořiſte kurri Wajſu numirruſi prawara, s. 401). Zkoumaná pojmenovací slovní spojení jsou v knize obvykle rozdělena podle počtu slov, která je tvoří, podle vyjádření (slovními druhy a jejich tvary) a podle vztahů mezi členy. Mimochodem, při takovém třídění se slova funkčních slovních druhů často nezapočítávají. Tak je tomu i v pojednávané knize, srov. název oddílu „Dvouslovná složená pojmenování, jejichž závislé členy jsou vyjádřeny předložkovými konstrukcemi“ (s. 365). Naše autorka však není důsledná; například za trojslovná pojmenování se považují jak Pliewe aplink Smáginės, tak Skaudėjimas Pilwo nūg Tulžies (s. 367) a další. Výpůjčky z jiných jazyků tvoří jen nepatrnou část zkoumaných pojmenování: je jich 41 (s. 370) z přibližně čtyř set padesáti, tedy nedosahují 10% zkoumaných jednoslovných pojmenování. Jsou popsány podle jazyků, z nichž se dostaly do jazyka litevských obyvatel Pruska přímo či prostřednictvím jiných jazyků. 61% výpůjček tvoří slavismy, většinou z běloruštiny a polštiny (s. 383), 22% pak germanismy (s. 386). Vzhledem k tomu, že v době vzniku zkoumaných slovníků byla tato oblast již několik set let (po dobytí ve 13. století) pod německou vládou, mohou uvedené údaje podnítit různé úvahy a výklady. V pramenech bylo nalezeno také jen málo hybridních útvarů (19 pojmenování, s. 390) a složených pojmenování se smíšenou etymologií jednotlivých členů (49, s. 393). Malý počet výpůjček a smíšených útvarů ukazuje, že zkoumané slovníky dokládají výraznou litevskost tehdejšího jazyka litevských obyvatel Pruska v oblasti slov a složených pojmenování souvisejících se zdravím. Je pravda, že některá z těchto ryze litevských pojmenování mohou být kalky nebo napodobeniny. Na konci monografie je zařazen abecední rejstřík pojmenování lékařských pojmů doložených v litevských slovnících 17.–18. století z Malé Litvy; za současným pravopisným zněním heslového pojmenování následuje význam, vlastní litevská a německá pojmenování v pořadí vydání slovníků a v jejich pravopisu, spolu se zkratkou slovníku a číslem stránky. Každá varianta vyjádření a každý význam jsou uvedeny jako samostatné heslo. Například slovo blauzda (s. 441) je zařazeno v pěti heslech podle různých významů uváděných ve slovnících: „noha“, „holenní kost“, „stehno“, „část nohy pod kolenem, holeň“, „bedra, pas, kříž“; hned za nimi následuje varianta vyjádření blauzdas „holenní kost“. Takové rozčleněné uvádění slov podle významu a způsobu vyjádření je velmi praktické pro čtenáře, které budou v knize zajímat různé Terminologija | 2017 | 24 193 aspekty starých léčebných a lékařských slov a výrazů, které jsou podrobně rozebrány a představeny. To je vynikající záměr autorky knihy. Mimochodem, tuto důležitou část knihy lze bez obav nazvat nikoli rejstříkem v užším smyslu, nýbrž slovníkem. Celkem jej tvoří 1115 hesel rozložených na sedmdesáti stranách. Celkově kniha důmyslně, vynalézavě a mnohostranně představuje kvalitativní a kvantitativní obraz pojmenování z oblasti medicíny, která se dostala do starých slovníků Malé Litvy. Tento obraz dokresluje 26 obrázků a 64 tabulek: v části věnované významům je znázorněn vztah mezi starými a současnými termíny, zatímco část věnovaná vyjádření (diagramy 18–26 a tabulkami 51–64) ukazuje množství popisovaných jevů. Téměř vše je zde uvedeno přesnými čísly a procenty; chybí pouze více souhrnných a zobecňujících údajů. Kniha doktorky P. Zemlevičiūtė XVII–XVIII amžiaus Mažosios Lietuvos žodynų terminologinė medicinos leksika je cenná v mnoha ohledech. Do odborného oběhu našeho jazykovědného bádání uvádí značný soubor pečlivě shromážděné a z různých hledisek popsané slovní zásoby starých písemných památek z jedné oblasti; ukazuje rozmanitost i trvalost slovní zásoby našeho jazyka v této oblasti. Je důležitá pro poznání stavu a vývoje odborného jazyka v nejstarších staletích naší písemné tradice. Může být užitečná badatelům v dějinách lékařské vědy, neboť slovníky pomáhají pochopit, kdo, jak a čím léčil lidi před několika staletími. Kniha poslouží také současným odborníkům, kteří pracují na uspořádání lékařské terminologie. Konečně je příznačné, že toto dílo věnované výzkumu lexikografické práce několika luteránských vzdělanců vydal Institut litevského jazyka v pětistém roce reformace. Přijato 2017-10-29 Stasys Keinys Rinktinės g. 13-11 LT-09201 Vilnius, Lietuva 194 Stasys Keinys | Knyga iš medicinos žodyno praeities