Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab. – XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose

doi.org/10.35321/term26-12 Obecná pojmenování lidských pohlavních orgánů v popularizačních lékařských textech litevských lékařů z konce 19. a počátku 20. století PALMIRA ZEMLEVIČIŪTĖ Litevský jazykový ústav ANOTACE Článek se zabývá obecnými pojmenováními lidských pohlavních orgánů užívanými litevskými lékaři v popularizačních lékařských textech (knihách, brožurách a článcích) z konce 19. a počátku 20. století. Určuje významy těchto pojmenování na základě kontextu jejich užití a v případě potřeby dalších zdrojů (Akademický slovník litevského jazyka, anatomická literatura), zjišťuje původ pojmenování (hovorový jazyk, psaný jazyk, cizí jazyky) a zabývá se otázkami vztahu mezi domácími a cizími termíny, tvorby nových termínů, problematických významů některých termínů, terminologizace, eufemizace a konotace. KLÍČOVÁ SLOVA: termín, pojmenování, tabu, eufemismus, medicína, zdraví, pohlavní orgán, hovorový jazyk, psaný jazyk, význam, původ. ABSTRAKT Článek analyzuje obecná pojmenování lidských pohlavních orgánů užívaná litevskými lékaři v popularizačních lékařských textech (knihách, brožurách a článcích) z konce 19. a počátku 20. století. Významy těchto pojmenování jsou určeny na základě kontextu jejich užití a dalších zdrojů (Akademický slovník litevského jazyka, anatomická literatura) a jsou zjištěny jejich etymologické zdroje (hovorový, psaný a cizí jazyk). Článek pojednává o vztahu mezi domácími a cizími termíny, tvorbě nových termínů, problematických významech některých termínů, konotacích, terminologizaci a eufemizaci. KLÍČOVÁ SLOVA: termín, pojmenování, tabu, eufemismus, medicína, zdraví, pohlavní orgány, hovorový jazyk, psaný jazyk, význam, původ. 244 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose Po mnoho staletí hluboké ticho zahalovalo vše, co se týká pohlaví Prorok, PV 1919 7 ÚVODNÍ POZNÁMKY Konec 19. a začátek 20. století byly obdobím rozmachu populárně-naučného lékařského tisku. O nemocech, jejich léčbě a prevenci, hygieně, sanitaci a dalších otázkách hojně psali významní lékaři a veřejní činitelé tehdejší litevské společnosti Petras Avižonis (1875–1939), Juozas Bagdonas (1866–1950), Jonas Basanavičius (1851–1927), Eliziejus Draugelis (1888–1899), Kazys Grinius (1866–1950), Vincas Kudirka (1858–1859), Stasys Matulaitis (1866–1956), Antanas Vileišis (1856–1919) a další. Vycházely různě rozsáhlé původní i překladové lékařské knihy a v periodickém tisku se objevila záplava článků o nejrůznějších tehdy palčivých zdravotních otázkách. Spektrum témat bylo velmi široké – psalo se o infekčních, chirurgických a traumatologických onemocněních, nemocech trávicího ústrojí, kůže, nervů, uší, nosu a krku, dýchacích cest, očí, gynekologických a porodnických, duševních, srdečních a cévních, zubů a ústní dutiny i o dalších lidských nemocech, jejich příčinách, příznacích, léčbě a prevenci, ošetřování nemocných, lidovém lékařství a domácí léčbě, péči o kojence a jejich výchově, porodnictví, gynekologii, anatomii, fyziologii, homeopatii a dalších tématech. Početné byly příspěvky o infekčních nemocech, hygieně a sanitaci – šlo o jedny z největších a nejbolestnějších zdravotních problémů tehdejší země. Poměrně aktuálním problémem byla škodlivost alkoholu a tabáku pro lidské zdraví. O jiných tématech se psalo o něco méně. Otázky pohlaví patřily k poměrně vzácným tématům, o nichž se tehdy pojednávalo. Pranas Matulaitis (1876–1951), litevský veřejný činitel, pašerák knih a lékař působící ve Spojených státech amerických, napsal v knížce Lytiškos Ligos ir Kaip nuo jų apsisaugoti vydané roku 1910 v Bostonu: „O sexuálních otázkách není vhodné hovořit v tisku. Tyto záležitosti jsou po mnoho let zahaleny rouškou nevědomosti: rodiče o nich nemluví s dětmi, učitelé se žáky, mladí lidé se o nich dozvídají jen z nečistých pramenů, od starších zhýralců a od zkažených přátel. Takový postoj společnosti k důležité otázce je pro společenství velmi škodlivý“1 (LytL 1910: 3). O deset let později v knize lékaře Antanase Karalia, Lyties mokslas (1921), znovu čteme, že „záležitosti pohlaví byly a stále jsou jakousi plání, na kterou se člověk bojí vstoupit, k níž se většina ani zdaleka 1 Jazyk pramenů citovaných v článku je uveden autenticky a bez úprav. Terminologija | 2019 | 26 245 se bojí. Pohlaví bylo vždy zahaleno nejrůznějšími rouškami; a ještě dnes musíme tuto oponu zvedat velmi opatrně, protože lidé se stále bojí otevřeně mluvit o otázkách pohlaví“ (LM 1921: 1). Pohlaví a medicínské a zdravotní otázky s ním související byly tedy dlouhou dobu jakýmsi nepsaným tabu2. Pohlavní orgány, související fyziologické procesy či pohlavní nemoci bývají často označovány nepřímo, nahrazovány jinými slovy; například pohlavní orgány se nazývaly částmi studu, děloha – matičkou, boulí, menstruace – červenou nemocí, květy, prádlem, syfilis – zlou, hněvivou, ošklivou, špatnou nemocí, kapavka – rampouchem atd., jinými slovy, jsou eufemizovány3 (o eufemismech označujících ženské a mužské pohlavní orgány podrobněji viz Smetona 2015: 122–131; o eufemismech označujících pohlavní potíže a nemoci viz Smetona 2015: 131–137), stigmatizovány (o jazykových stigmatech podrobněji viz Солодилова, Соколова 2017: 75–77). Je třeba poznamenat, že o těchto otázkách se zdráhali psát dokonce i sami lékaři. Při procházení populárně-naučných tiskovin s medicínskou tematikou z daného období jsme zjistili, že o pohlavní soustavě se vůbec nepsalo, ačkoli se v příslušných brožurách probíraly všechny ostatní lidské orgány a jejich soustavy. Například brožura Stasise Matulaitise Jak je sestaveno lidské tělo (1901) obsahuje tyto kapitoly: Kosti, Svaly, Mozek a nervy, Smyslová zařízení neboli orgány, Zařízení k rozmělňování potravy, O krvi a o tom, jak proudí tělem, O plicích a dýchání, Jakým způsobem naše tělo pro 2 Zákaz nebo vyhýbání se nazývat určité pojmy (tabuizované pojmy) jejich pravými jmény, vzniklé z mravních, náboženských či jiných (nejazykových) důvodů. Tyto názvy jsou obvykle nahrazovány jinými slovy – eufemismy (KWT 1975: 266–267; LST 1988: 242; KTŽ 1990: 203; srov. také СЛТ 2005: 467; podrobněji viz KPP 2003: 700–701). 3 Eufemismem se nazývá nepřímé, neutrálnější, mírnější slovo používané k označení věci či jevu, když se chceme vyhnout přímému pojmenování věci nebo jevu považovaného za nepříjemný, ošklivý, hrubý, drsný, obscénní apod. (Pikčilingis 1975: 21; KWT 1975: 79; LST 1988: 68; KTŽ 1990: 61; CODL 1997: 119; LKE 1999: 188; EDEL 1999: 201; СЛТ 2005: 521; ДУ 2007: 530; Jakaitienė 2009: 162; o eufemismech podrobněji viz KPP 2003: 757–758; DE 2003: viii–xi; Jasiūnaitė 2005; Маджаева 2010: 55–61; Никитина 2015: 101–107; Пастухова 2017: 141–144). Přímým pojmenováním negativně hodnocených věcí a jevů se lidé vyhýbají; tato pojmenování se stávají zakázanými, a proto jsou pod vlivem psychologických, sociálních, náboženských, morálních aj. faktorů nahrazována přijatelnějšími výrazy. Eufemismem, novým pojmenováním, se jakoby neutralizuje skutečný název věci či jevu, který vyvolává negativní emoci (Никитина 2015: 102–103). Eufemismus se vyznačuje sémantickou neurčitostí, která zmírňuje negativní hodnocení označované skutečnosti (Солодилова, Соколова 2017: 74). Eufemismy plní funkci takzvaného ochranného mechanismu. V jednom případě jde o psychologický ochranný mechanismus, který mírní negativní reakci (vnímání) pomocí slov se širším významem. V druhém případě jde o asociativní ochranný mechanismus, jenž umožňuje odvést pozornost od nežádoucí skutečnosti. Ačkoli ne všechny eufemismy lze považovat za termíny, v rámci určité terminologické soustavy, jejíž periferii tvoří, mají v této soustavě také své místo. Jakmile eufemismus vstoupí do terminologické soustavy, ztrácí svou „eufemičnost“ a stává se přímým označením nepříjemného objektu či jevu (Маджаева 2010: 57, 60). 246 Palmira Zemlevičiūtė │ Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose odstraňuje zbytečné výměšky? Uoda. Jak je tedy patrné z názvů kapitol, pojednává se téměř o všech životně důležitých soustavách lidských orgánů – kosterní, svalové, nervové, trávicí, srdečně-cévní, dýchací, močové, smyslové a kožní –, avšak pohlavní soustava zůstává stranou, je opomíjena. Pravda, v těchto tiskovinách se poněkud častěji objevují názvy ženských pohlavních orgánů. Tomu se při psaní o ženské fyziologii, nemocech, těhotenství a porodu nedalo vyhnout. Nejvíce se této problematice věnoval lékař A. Vileišis, který přeložil brožuru Rady ženám, které chtějí být zdravé (1899), která byla podle mého názoru tehdy žádaná, neboť v roce 1906 vyšlo její druhé vydání. Tu a tam se nějaký název pohlavního orgánu objeví v inzerátech o různých jiných nemocech. Tohoto tématu se alespoň trochu dotkli lékaři, kteří napsali články či brožury výhradně o pohlavních nemocech. Když o nich psali, samozřejmě se bez názvů pohlavních orgánů neobešli, je však třeba říci, že se důmyslně snažili těmto názvům různě vyhnout, tedy je téměř nezmiňovat nebo je alespoň nekonkretizovat. Například A. Vileišis v brožuře O zlé nemoci neboli syfilidě (francouzské nemoci) (1904) nejčastěji používá obecná označení části studu a místa studu. V brožuře J. Bagdonase Co je třeba vědět o pohlavních nemocech (1921) se uvádí pouze označení pohlavní části. K. Grinius byl lékařem, který uvedené tabu prolomil: populárně psal nejen o takových pohlavních nemocech, jako jsou syfilis a kapavka, ale také o tom, co sám nazýval jedním z „ošklivých návyků“ – o onanismu, jinak masturbaci, jež byla tehdy podle všeho poměrně častým a znepokojivým jevem. V jeho článku věnovaném tomuto umělému vyvolávání pohlavního vzrušení či uspokojení drážděním pohlavních orgánů rukou se používá více názvů mužských a ženských pohlavních orgánů než v brožurách výše zmíněných lékařů. Mezi dotazy lidí na nejrůznější zdravotní otázky, které vycházely v novinách Zdraví redigovaných tímto lékařem, bylo také mnoho dotazů na pohlavní záležitosti. Lze tedy říci, že témata do jisté míry určovali i čtenáři novin. Jak již bylo uvedeno, otázky pohlaví se v tehdejším populárně-naučném medicínském tisku různým způsobem obcházely či zamlčovaly, a proto není mnoho ani termínů z této oblasti. Několik se jich podařilo vybrat z brožur či článků o pohlavních nemocech. Původní brožury o těchto nemocech vydali lékaři Antanas Karalius (Muž. Co by měl každý muž vědět o svých pohlavních záležitostech, 1918) a Agnietė Ambraziejūtė-Steponaitienė (Pohlavní nemoci, 1919). Několik brožur bylo přeložených. V roce 1912 vyšla Oker-Blomova kniha Co vyprávěl strýček doktor dítěti-příbuznému (Základní poznatky z oblasti pohlavních otázek) (překladatel neuve Terminologija | 2019 | 26 247 1 pav. Knygelės Lytiškos ligos ir kaip nuo jų apsisaugoti (1910) viršelis dytas). V roce 1919 vyšly Pranašo4 přeložené Rady mužům o pohlavních záležitostech / S poučením, jak dětem vysvětlovat pohlavní projevy. V roce 1901 vyšel překlad J. Laukise knihy Idy C. Craddockové Skutečný manželský život. Tuto knížku kritizoval P. Avižonis. V roce 1904 vyšla práce A. Vileišise O zlé nemoci (syfilidě) neboli Francouzích, v roce 1915 – Pr. Matulaitise Pohlavní nemoci a jak se před nimi chránit (viz obr. 1) a v roce 1920 – J. Bagdonase Co je třeba vědět o pohlavních nemocech (viz obr. 2). V letech 1910–1911 publikoval K. Grinius články „O onanii“, „Syfilis a „606“, „Kapavka“. Názvy ženských pohlavních orgánů byly nalezeny v knížce A. Vileišise Rady ženám, které chtějí být zdravé. 4 Tímto pseudonymem se podepisoval litevský lékař a popularizátor lékařské vědy Antanas Karalius (1890–1932), který v roce 1909 odjel do USA. Nejčastěji psal o lékařských a hygienických otázkách, napsal a přeložil lékařské knihy (podrobněji viz LE X: 512). 2 4 8 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose 2 pav. Knygelės Kas reikia žinoti apie lyties ligas (1921) viršelis Zvlášť je třeba zmínit téměř čtyřsetstránkovou knihu A. Karaliause Nauka o pohlaví, vydanou roku 1921 v Chicagu. Autor se o ní vyjádřil takto: „Předstoupit před Litevce s takovou knihou samozřejmě vyžadovalo velkou odvahu“ (s. ix). A tušil i cenu své odvahy: „A vím, že se mi nedostane pochvaly: ani na ni nečekám. <...>“ (s. ix). „Tuto knihu jsem napsal proto, že už nastal čas, aby se i Litevci začali zajímat o pohlavní záležitosti, o něž se celý svět zajímá už dávno. Snažil jsem se psát tak, aby tomu rozuměli ti, jimž tuto knihu věnuji – obyčejní lidé, kteří se mě neustále dopisy i osobně ptají na rady ohledně pohlavních záležitostí“ (s. x). Předmětem tohoto článku jsou obecná označení mužských a ženských pohlavních orgánů užívaná v popularizačních lékařských textech (knihách, knížkách a článcích) litevských lékařů z konce 19. a počátku 20. století. Článek— Terminologija | 2019 | 26 249 Cílem článku je určit významy těchto označení a zjistit jejich původ. K dosažení tohoto cíle jsou stanoveny následující úkoly: na základě kontextu užití zkoumaných označení a případně i dalších pramenů (Akademický slovník litevského jazyka, anatomická literatura) určit, které obecné mužské a ženské pohlavní orgány jsou těmito označeními pojmenovány; zjistit slova živého jazyka, která byla terminologizována, a případné nově vytvořené termíny; zamyslet se nad poměrem domácích a cizího původu termínů, problematickými lékařskými významy některých termínů, eufemizací a konotací. Při zkoumání označení pohlavních orgánů se používají deskriptivně-analytická a komparativní metoda. Tato označení jsou uváděna v kontextu – ve větě i ve srovnávacích tabulkách. V tabulkách jsou názorně zachycena všechna probíraná označení a jejich chronologický vývoj. Vedle označení zkoumaného období jsou v tabulkách uvedeny také latinské a současné názvy pohlavních orgánů. Pro názornost jsou navíc připojeny ilustrace – obálky některých knih (či knížek) a stránky těchto knih (či knížek) nebo článků, na nichž jsou zaznamenány zkoumané termíny. OBECNÁ OZNAČENÍ MUŽSKÝCH A ŽENSKÝCH POHLAVNÍCH ORGÁNŮ Všechny soustavy lidského organismu, v podstatě mužského i ženského, jsou sice v menší či větší míře pohlavně odlišné, avšak stejné, s výjimkou soustavy pohlavních orgánů. Pohlavní soustavy mužů a žen se zcela liší (ŽA 2005: 205). Tyto soustavy, přesněji jejich názvy, je vhodné prozkoumat odděleně. Tentokrát se omezujeme pouze na obecná označení těchto soustav, kterých, pravda, není mnoho. Hlavními otázkami, které nás zde zajímají, jsou význam a původ těchto označení. Rozlišují se tedy označení čistě litevského a nelitevského (cizího) původu. První se dále dělí podle toho, v jakých pramenech – v živém, nebo psaném jazyce – byla tato slova doložena ve významech užívaných lékaři. Názvy litevského původu Jsou dvojího druhu – to závisí na tom, jaký je původní zdroj těchto názvů. Rozlišují se názvy z mluveného a psaného jazyka. K nim se připojuje ještě jedna podmíněná skupina – složené názvy. Zdroje původu jednotlivých složek těchto názvů se liší – jedna může být převzata z mluveného, druhá z psaného jazyka. 250 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populia­r inamuosiuose medicinos raštuose Obr. 3. Termín části studu v brožuře A. Vileišise O zlé nemoci neboli syfilidě (francouzské nemoci) (1904) NÁZVY Z MLUVENÉHO JAZYKA Lékaři je užívali nejčastěji. To samozřejmě určovalo publikum těchto publikací – obyčejný člověk bez lékařského vzdělání. Lékaři se snažili podávat lékařské poznatky populárně a srozumitelně, jinými slovy, museli používat co nejvíce slov, která čtenáři jejich textů znali a kterým rozuměli. Lékaři ve svých textech označovali lidské pohlavní orgány (lat. organa genitalia) několika způsoby, obvykle složenými dvouslovnými názvy. Části studu (viz tabulku 1) byly zaznamenány v brožuře A. Vileišise o syfilidě z roku 1904: „Kdyby se někdo přece jen odvážil stýkat s takovou jemu zcela neznámou ženou, musí si před každým stykem dobře prohlédnout svou část studu, zda na ní někde nejsou trhlinky nebo vřídky; pokud ano, je lépe se styku vůbec vyhnout. Po styku je pak nezbytné část studu důkladně umýt“ BL 1904 21; „A takto při styku s nimi se hnis s jedy z vředů, které se při propuknutí zlé nemoci často vyskytují na částech studu, dostává na mužovy části studu, a ten se zlou nemocí nakazí, pokud má na těchto částech popraskanou kůži nebo vřídky“ BL 1904 9 (viz obr. 3). Tento název byl ostatně nalezen pouze v jeho práci, ačkoli jednoslovný termín stud ve významu „vnější ženské pohlavní orgány“ užil také St. Matulaitis v roce 1913 v článku „Litevská terminologie anatomie, fyziologie, patologie a chemie“, publikovaném v časopise Medicína a příroda. Toto slovo je v mluveném jazyce (Karklėnai, Salamiestis, Grūžiai) známo ve významu „vnější pohlavní orgány“. Lékaři tento nářeční výraz terminologizovali. Slovo stud je zjevnou podobou eufemizace. Nahrazuje skutečný název orgánů, neboť pojem označovaný tímto názvem tehdejší lidé považovali za vulgární, hanebný, neslušný apod. Jak uvádí Evalda Jakaitienė, v mnoha jazycích se za vulgarismy považují názvy určitých orgánů a fyziologických procesů (Jakaitienė 2009: 161). I v tomto případě je stud5 náhradním označením pohlavních orgánů, avšak na druhou stranu jemnějším, „nedráždícím slušné ucho“ (Jakaitienė 2009: 161). 5 Plačiau apie žodžių emocinį reikšmės komponentą žr. Gudavičius 2007: 83–89. Terminologija | 2019 | 26 251 Obr. 4. Termín pohlavní ústrojí v článku J. Bagdonase „Francouzská nemoc neboli zlá nemoc (latinsky – syphilis)“ J. Bagdonas a A. Karalius označili pohlavní orgány termínem pohlavní části (viz tabulka 1), zatímco A. Ambraziejūtė-Steponaitienė termínem pohlavní části (viz tabulka 1): „Celkové posílení svalové soustavy, studené koupele, omývání pohlavních částí studenými, posilujícími léčivými roztoky a nošení vhodně přizpůsobené podpěrné pásky na šourek (suspensory) – to vše je třeba dělat“ PV 1919 176; „V zájmu ochrany zdraví je nezbytné udržovat pohlavní části v čistotě“ LytLig 1921 4; „Kapavka se objeví několik dní po nákaze a projevuje se tím, že z močových cest mužů a pohlavních částí žen začne vytékat hnis, často doprovázený bolestí, pálením a svěděním, někdy však i bez těchto příznaků“ LytLig 1921 3; Po nákaze nemoc začíná v místě, kde pod kůži pronikla syfilitická nákaza. Došlo-li k tomu na pohlavních částech, začíná nemoc právě tam LL 1919 7. Druhový člen pohlavní užívali nejčastěji i další lékaři. Ve význame „orgán“ jsou v textech K. Griniuse doloženy variantní termíny ústrojí, įtaisai, intaisai, intaisos, įtaisos, u A. Vileišise pak ústrojí. Lékaři specializovali význam slova „zařízení“ („to, co je instalováno“) pro potřeby anatomie. Uvedené variantní obecné členy se nejčastěji pojí s druhovým členem pohlaví: pohlavní ústrojí, pohlavní įtaisai (viz obr. 4), pohlavní intaisos, pohlavní įtaisos (viz tabulka 1): „Je zřejmé, že spojení muže se ženou má za účel rozmnožování lidského rodu. K tomu slouží i pohlavní intaisai“ Svk 1910 12 2; „Člověk, a také někteří živočichové, se nejednou pokoušejí obelstít přírodu, chtějí mít z pohlavního ústrojí pouze zdroj rozkoše, a za to jsou také potrestáni“ Svk 1910 12 2; „Oni, abych tak řekl, sami sebe děsí tím, že si rukama či jinými předměty dráždí pohlavní intaisai“ Svk 1910 12 2; „Zbytečně se nedotýkat pohlavního ústrojí, kapsy u kalhot zašít“ Svk 1910 12 5; „Buď vždy a ve všem čistý. Omyj pohlavní ústrojí alespoň vodou a mýdlem co nejčastěji, aby na něm nezůstala žádná nečistota“ Svk 1911 1 6. 2 5 2 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų popularinamuosiuose medicinos raštuose Tabulka 1. Ekvivalenty označení organa genitalia z konce 19. a počátku 20. století a současné ekvivalentyorgana genitalia LATINSKÝ TERMÍN TERMÍNY Z KONCE 19. A POČÁTKU 20. STOLETÍ SOUČASNÉ TERMÍNY organa genitalia pohlavní ústrojí6 1892, 1899, 1910, 1911, 1913 pohlavní orgány 1895, 1912, 1919, 1921 hanebné části 1904 pohlavní orgány 1908, 1919 pohlavní ústrojí 1910, 1913 pohlavní ústroje 1910, 1911, 1912, 1921 pohlavní orgány 1915, 1919 pohlavní části 1919 pohlavní části 1919, 1921 rozmnožovací orgány 1919 pohlavní ústroje 1921 pohlavní orgány Jak vyplývá z údajů v tabulce 1, označení pohlavních orgánů v sledovaném období značně kolísalo – užívalo se dokonce jedenáct variantních a synonymních označení. Ve významu „orgán“ se vyskytovaly hned tři názvy – orgán, část a ústrojí, včetně variant tohoto posledního označení ústrojí, –a, intaisas, –a. Je třeba upozornit na to, že lékaři častěji volili litevské ekvivalenty označení orgánu. Kolísala nejen hlavní, ale i vedlejší složka. Vedle složky pohlavní, užívané dodnes, se vyskytovaly také složky jako pohlaví, pohlavní, hanebný, rozmnožovací. Lékaři nejčastěji užívali genitivní tvar pohlaví, zatímco eufemismus hanebný, přídavné jméno s příponou –iškas lytiški užívali pouze dva lékaři; označení veisimosi se vyskytlo pouze v jednom prameni. Současné označení pohlavních orgánů podle mého názoru použil nejdříve, roku 1908, A. Vileišis. Pohlavní orgány mužů a žen v oblasti hráze se liší, označení hráze (lat. perineum) je však společné. Litevská označení perinea se častěji vyskytovala v oznámeních na téma porodu. Za zmínku stojí tato označení dané části těla, která jsou v živém jazyce známa ve významech „rozkrok, mezinoží, rozkrok“: tarpkojis, tarprietis a varianta terprietis (viz tabulku 2): 6 Termíny jsou v tabulkách uspořádány chronologicky, tj. od nejstaršího doloženého užití. Terminologija | 2019 | 26 253 5. obr. Termín terprietis v brožurce A. Vileišise Rady ženám, které chtějí být zdravé „Vřed může prorazit do močového kanálu nebo do konečníku, anebo do m e z i n o ž í“ PV 1919 165; „Hnisavé vřídky se u nemocného, jak jsem řekl, objevují nejprve na raně, pak se někdy rozšíří, mohou se objevit i na těle, v ústech, m e z i n o ž í, i jinde7“ U 1892 6–7 235; „Ke konci porodu je třeba mít silné m e z i n o ž í, mezi předními a zadními porodními cestami; ačkoli m e z i n o ž í často praská, především u prvorodiček“ PM 1899 21 (viz obr. 5). V uvedených ilustračních větách se tyto termíny užívají ve významu ‚část těla v oblasti rozkroku‘. Tento význam není zaznamenán v LKŽe. V témže prameni byl kromě uvedeného termínu tarpkojis nalezen také výraz kojų tarpas, ačkoli na druhou stranu lze pochybovat o jeho terminologické povaze: „<...> nemocný, kterého trápí příliš časté noční výrony, může pociťovat bolesti hlavy, bolest v zátylku, slabost krčních svalů a zad a nepříjemné pocity m e z i n o h a m a pod pohlavními orgány“ PV 1919 56. Tabulka 2. Ekvivalenty termínu perineum z konce 19. a počátku 20. století a současné ekvivalenty LATINSKÝ TERMÍN | TERMÍNY Z KONCE 19. A POČÁTKU 20. STOLETÍ | SOUČASNÉ TERMÍNY | perineum | tarprietis 1892; terpoksznis 1893; terprietis 1899 | tarpoksnis 1912; tarpkojis 1913, 1919; kojų tarpas⁸ 1919 | hráz Z této věty lze těžko určit, co se výrazem kojų tarpu vlastně označuje – místo mezi nohama, nebo část těla v této oblasti. K názvům z živého jazyka patří termín lyties gėlė, který A. Karalius užíval ve významu glandula genitalis. Obě složky tohoto termínu 7 Kurzíva v originále. 8 O terminologické povaze tohoto slovního spojení lze pochybovat. 254 Palmira Zemlevičiūtė | Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų popul iarinamuosiuose medicinos raštuose 6. obr. Termín lyties gilės v knize Patarimai vyrams apie lyties dalykus jsou slova živého jazyka, avšak medicínský význam rodového členu v tomto jazyce zaznamenán není; tento význam tedy patrně přisoudil danému slovu lékař, který je ve svém textu použil: „Odstranění l y t i e s g i l i ų (kiaušinėlių) muži nebo ženě se nazývá kastrací neboli vykastrováním“ PV 1919 30 (viz tabulku 3, obr. 6). Tabulka 3. Ekvivalenty glandula genitalis na konci 19. a na počátku 20. století a v současnostiglandula genitalis LATINSKÝ TERMÍN | TERMÍNY Z KONCE 19. A POČÁTKU 20. STOLETÍ | SOUČASNÉ TERMÍNY | glandula genitalis | lytiška gilė 1915; lyties gilė 1919; kiaušinėliai 1919 | lytinė liauka Při čtení ilustrační věty vyvstává otázka, co je uvedeno v závorkách vedle termínu lyties gilės. V popularizačních lékařských textech se do závorek obvykle zapisují synonyma, méně často vysvětlení. Tento způsob uvádění termínů lze vykládat dvojím způsobem. Jednak mohou být tyto termíny synonymy, neboť z věty je zřejmé, že kiaušinėliai mají ženy i muži, ačkoli podle údajů LKŽe se kiaušinėliu nazývá pouze ženská pohlavní buňka. Jednak lze na základě uvedeného slovníku mezi těmito termíny rozpoznat vztahy hyponymie a hyperonymie, tedy vztahy mezi slovy označujícími pojmy rodu a druhu (KTŽ 1990: 79; Jakaitienė 2009: 113–114) – kiaušinėliai (hyponymum, slovo s užším významem): lyties gilės (hyperonymum, slovo s širším významem). Tuto hypotézu však znemožňuje právě širší kontext termínu kiaušinėliai. Z uvedeného tedy lze usoudit, že v tomto případě jsou termíny lyties gilės a kiaušinėliai kontextovými synonymy (podrobněji o takových synonymech viz Mitkevičienė 2015: 51–56). Terminologija | 2019 | 26 255 7. obr. Termín terpoksznis v brožuře Kaip atsiginti nū Koleros ir kiti Naudingi skaitymai NÁZVY Z PÍSEMNÉHO JAZYKA9 Slova přejatá z písemných pramenů, která slouží jako termíny, jsou v mikrosystému obecných názvů pohlavních orgánů téměř neobvyklá. Dva variantní termíny tarpokšnis a terpokšnis (viz tabulku 2) použil ve významu „hráz“ (perineum) lékař A. Sketeris. V LKŽe nejsou tato slova zaznamenána v medicínském významu, je tedy možné, že jim tento význam přisoudil sám autor publikace: „Na konci porodu je třeba pevně d r ž e t t e r p o k š n i mezi poševním vchodem a řitním otvorem, neboť bez toho terpoksznis často praská, zejména u prvorodiček“ AK 1893 26 (viz obr. 7); „Ani nejlehčí porod se neobejde bez poranění porodních cest a někdy se velmi poraní poševní vchod a roztrhne se t a r p o k š n i s mezi vchodem a koncem konečníku“ Psnt 1912 6 185. V popularizačních lékařských publikacích zkoumaného období se o hrázi (pánevním dnu) psalo jen málo; tuto část těla související s pohlavními orgány lékaři označovali čtyřmi termíny (nepočítáme-li varianty). V některých textech, například o porodu, je význam termínů terprietis, tarpoksznis, terpoksznis „hráze“ poměrně jasný, zatímco u dalších zde uvedených termínů je hranice mezi jejich významy „místo mezi nohama“ a „část těla v oblasti rozkroku“ značně neostrá. NÁZVY Z HOVOROVÉHO A PSANÉHO JAZYKA10 Je pochopitelné, že lékaři při psaní o vědeckých anatomických otázkách nemuseli v hovorovém jazyce najít vhodná slova ani jejich významy, protože tam jednoduše ani nemohly existovat. Tehdy bylo třeba vytvořit termíny 9 V článku se takto označují názvy, které podle údajů LKŽe nejsou doloženy z hovorového jazyka; jako zdroje jejich dokladů jsou uváděny pouze písemné texty. 10 Jak již bylo zmíněno, jde o složené názvy, jejichž jedna složka (nebo medicínský význam jedné z nich) pochází z hovorového jazyka a druhá složka (nebo medicínský význam jedné z nich) z písemných zdrojů. 256 Palmira Zemlevičiūtė | Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose vzniklé spojením slov z několika různých jazykových zdrojů – hovorového a písemného. K takovým názvům patří K. Griniaus veislinis narvelis (viz tabulku 4). K. Grinius narvelį užíval ve významu „buňka“, který není v hovorovém jazyce doložen, zatímco složka veislinis je známa z hovorového jazyka. V LKŽe je tento význam uveden jako botanický, nikoli medicínský; K. Grinius jej tedy transteriminologizoval: „Jen splynutím p l o d n ý c h b u n ě k obou pohlaví vzniká zárodek neboli plod“ Svk 1910 12 1. Tabulka 4. Ekvivalenty gamety z konce 19. a počátku 20. století a současné ekvivalentygameta LATINSKÝ TERMÍN TERMÍNY Z KONCE 19. A POČÁTKU 20. STOLETÍ SOUČASNÉ TERMÍNY gameta chovný kanálek 1910 gameta11 (zralá pohlavní buňka) Do zkoumané skupiny názvů patří také litevský ekvivalent latinského glandula genitalis, lytiška gilė, který užíval Pr. Matulaitis. Hlavní složka tohoto termínu, gilė, je slovo z hovorového jazyka, ačkoli v medicínském významu v něm doloženo není; vedlejší složka je pak slovem z písemného jazyka. Pr. Matulaitis napsal knížku o pohlavních chorobách, a musel si tedy vymyslet i chybějící termíny. Složka gilė uvedeného termínu znamená „žlázu“ (lat. glandula), zatímco lytiška gilė znamená „žlázu rozmnožovací soustavy, pohlavní žlázu“ (viz tabulku 3): „Šťávy p o h l a v n í c h ž l á z mají v životě organismu značný význam. Když se vyčerpají nadměrným sebeukájením, trpí i ostatní žlázy“ LytL 1915 17. Lze shrnout, že uvedené složené názvy pohlavních orgánů, jejichž složky (nebo jejich medicínské významy) pocházejí z různých zdrojů, se ve zkoumaných textech vyskytují zřídka. Dokonce i výše probíraný termín veislinis narvelis se k těmto názvům řadí pouze podmíněně, neboť obě jeho složky jsou známy z hovorového jazyka, pouze medicínský význam slova narvelio v něm doložen není. Struktura termínu lytiška gilė je poněkud jasnější, neboť jeho vedlejší složka není v hovorovém jazyce doložena. Z formálního hlediska je skupina probíraných termínů pouze podmíněná. V zásadě oba uvedené termíny nejspíše vytvořili sami lékaři (K. Grinius a Pr. Matulaitis). 11 Samčí gamety se nazývají spermatozoidy, zatímco samičí – vajíčka (ŽA 2005: 205). Terminologija | 2019 | 26 257 Obr. 8. Termín pohlavní orgány v článku V. Kudirka „Alkohol a alkoholismus“ Názvy neslovanského původu Zdá se, že dnes by se žádná populárně-vědecká publikace neobešla bez přejatých termínů. Nevyhnuli se jim samozřejmě ani litevští lékaři sledovaného období, je však třeba zdůraznit, že přejímky jsou v jejich publikacích vzácné. Ze skupiny obecných názvů pohlavních orgánů je třeba zmínit dva termíny řeckého původu – orgán, který tvoří řídící složku složených dvouslovných termínů pohlavní orgány (K. Grinius, V. Kudirka) (viz obr. 8), pohlavní orgány (A. Vileišis), pohlavní orgány (Pr. Matulaitis, Pranašas), rozmnožovací orgány (Pranašas) (viz tab. 1), a systém, který je složkou složeného dvouslovného termínu pohlavní soustava (Pranašas), a termín latinského původu aparát – řídící složka složeného termínu pohlavní aparát (A. Karalius): „Pohlavní orgány alkoholiků, mužů i žen, podléhají různým změnám a oslabují se“ Vrp 1895 9–10 157; „Dítě se má ohně bát zvyku držet ruce v kapsách, aby se nedotýkalo pohlavních orgánů“ PD 1912 15; „Je třeba to dělat proto, že zárodky růže se mohou snadno přenést na nějakou drobnou ranku na pohlavních orgánech ženy, která právě porodila, nebo na dosud nezhojenou ránu na pupíku právě narozeného dítěte, a mohou způsobit celkovou otravu krve“ NG 1908 25; Měkký šankr, stejně jako jiné pohlavní choroby, se obvykle objevuje nejprve na pohlavních orgánech LL 1919 21; „Nečisté příběhy kazí člověku rozum, dráždí pohlavní orgány a činí z něj nervózního trosku, stejně jako sebeukájení“ LytL 1915 20; „Nic neškodí pohlavním orgánům tolik jako jejich předčasné namáhání“ PV 1919 68; „Poruchy pohlavní soustavy hrají v pohlavní neurastenii důležitou roli“ PV 1919 75; „Mužské pohlavní orgány, kterým se říká také rozmnožovací orgány12, se dělí na zevní a vnitřní“ PV 1919 19; 12 V originále kurzívou. 258 Palmira Zemlevičiūtė | Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose „Zdá se, že příroda udělala neodpustitelnou chybu, když umístila tak cenné orgány, které jsou naprosto nezbytné pro zachování rasy, na tak nechráněné místo. Měly by být umístěny na dobře chráněném místě, stejně jako jsou umístěny rozmnožovací orgány ženy, ovaria“ PV 1919 20. Rádi bychom upozornili na vztah mezi termíny lytiška sistema a lyties aparatas, které tentýž autor (A. Karalius) použil v různých textech z let 1919 a 1921. Z uvedené ilustrační věty lze usuzovat, že termín lytiška sistema je užíván ve významu „soustava pohlavních orgánů“. A co termín lyties aparatas? V knize z roku 1921 Lyties mokslas jsou termíny vyro lyties aparatas, moters lyties aparatas názvy oddílů knihy. Lze tvrdit, že autor užíval aparatą jako synonymum pro sistemos? Domnívám se, že ano, vycházíme-li ze současných encyklopedických údajů, srov. aparatas – soubor orgánů člověka sloužících určité funkci (VLE 2001: 631). Na druhou stranu se však nabízí i jiná myšlenka, totiž že termíny vyro lyties aparatas, moters lyties aparatas mohl autor označovat jak mužské pohlavní orgány, tak ženské pohlavní orgány. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že přejaté termíny ještě nebyly charakteristické pro mikrosystém obecných názvů mužských a ženských pohlavních orgánů v zkoumaném období. Lékaři se pokoušeli vystačit s lexikem vlastního jazyka a dařilo se jim to výborně. ZÁVĚRY 1. Na konci 19. a na počátku 20. století psali litevští lékaři hojně o různých nemocech a jejich léčbě a prevenci, hygieně, sanitě a dalších tehdy naléhavých otázkách zdraví, a to v knihách, brožurách i periodickém tisku. Pohlavní soustava a její nemoci patřily k těm vzácným tabuizovaným tématům, o nichž se zdráhali psát i sami lékaři. Vyšlo jen několik knih, brožur a článků o pohlavních chorobách, v nichž se užívaly názvy pohlavních orgánů. V tehdejším lékařském tisku byly otázky pohlaví a vše, co s ním souviselo, jakýmsi nepsaným tabu; obcházely se a často byly nepřímo pojmenovávány (eufemizovány), případně stigmatizovány i pohlavní orgány, související fyziologické procesy či pohlavní nemoci. Vznikaly tak názvy s emocionálně-expresivními konotacemi a metafory. O pohlavní soustavě se obecně vůbec nepsalo podrobněji, přestože se v brožurách probíraly všechny ostatní životně důležité lidské orgány a jejich soustavy. Otázky pohlaví se v tehdejším popularizačním lékařském tisku tak či onak zamlčovaly, a proto není mnoho ani termínů z této oblasti. Terminologija | 2019 | 26 259 2. V sedmnácti zkoumaných pramenech různého rozsahu (knihách, brožurách a článcích) bylo nalezeno přibližně dvacet názvů, většinou víceslovných (včetně jejich variant), jimiž lékaři označovali obecně mužské a ženské pohlavní orgány. Těmito názvy byly označovány čtyři anatomické pojmy – organa genitalia, perineum, glandula genitalis, gameta. 3. Lékaři, kteří psali o tomto tématu, stáli před nelehkým úkolem – především hledat a vybírat termíny. Nejprve se lékaři samozřejmě obraceli k živému jazyku a hledali v něm vhodná slova k pojmenování zamýšlených pojmů. Živý jazyk byl hlavním zdrojem litevských obecných názvů mužských a ženských pohlavních orgánů. Část slov z tohoto jazyka lékaři terminologizovali, například gėda (termín gėdos dalys „pohlavní orgány“), įtaisas (termín lyties įtaisai „pohlavní orgány“), įtaisa (termíny vyrų veislinės įtaisos „mužské pohlavní orgány“, moterų veislinės įtaisos „ženské pohlavní orgány“), narvelis (termín veislinis narvelis „gameta“). 4. Dalším důležitým zdrojem zkoumaných názvů byl psaný jazyk. Lékaři převzali pro terminologické účely několik slov z písemných pramenů, například gilė (termín lytiška gilė „žláza rozmnožovací soustavy, pohlavní žláza“). 5. Pojmenování zkoumaných pojmů neálitevského původu byla téměř neobvyklá – byly nalezeny pouze tři výpůjčky: řeckého původu sistema (termín lytiška sistema) a organas (termíny lyties organai, lytiniai organai, lytiški organai, veisimosi organai) a latinského původu aparatas (termín lyties aparatas), které tvoří základní složky víceslovných termínů. Je třeba upozornit, že pro výpůjčku organas našli lékaři i vlastní, litevské náhrady, které užívali mnohem častěji než uvedenou výpůjčku. Nepochybně to ovlivnilo publikum – čtenář bez dostatečných medicínských znalostí; lékaři se proto nejspíš snažili volit slova, která by většina lidí znala a chápala, aby čtenář porozuměl textu určenému právě jemu. 6. Když lékaři nenašli vhodná slova pro pojmenování pohlavních orgánů v živém ani psaném jazyce, ani v cizích jazycích, vytvářeli termíny sami. Je obtížné určit autorství toho či onoho termínu zmíněného v tomto článku, ale mezi nově vytvořenými termíny lze uvést například gėdos dalis užívaný A. Vileišisem, veislinį narvelį K. Griniausem a lytišką gilę. užívaný Pr. Matulaitisem. 7. Zkoumané lékařské texty z konce 19. a počátku 20. století byly podle mého názoru patrně prvními popularizačními prameny lékařské vědy, které strhly závoj tajemství, strachu a studu, jenž po mnoho staletí zakrýval vše, co souviselo s pohlavím. Těmito texty litevští lékaři vzdělávali běžné čtenáře v otázkách pohlaví. Objevily se v nich obecné názvy mužských a ženských pohlavních orgánů. Většina těchto názvů samozřejmě zůstala zvěčněna… 260 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose na stránkách tehdejších spisů, a jde o součást historické lékařské terminologie, avšak termín lytinis organas se výborně vžil a nadále se používá v současné anatomické nomenklatuře. ŠALTINIAI AK – [Vaistininkas (Daktaras)]. Apie kolerą. – Kaip atsiginti nū Koleros ir kiti Naudingi skaitymai, Tilžė, 1893, 14–27. BL – Apie blogią ligą arba syfilį (prancus). Pagal d-ro M. Čėlenovo veikalėlį sutaisė d-ras A. V., Tilžėje, 1904. LytL – [D-ras F. Matulaitis]. Lytiškos Ligos ir Kaip nuo jų apsisaugoti. Parašė D-ras F. Matulaitis. Antra, peržiūrėta ir pagerinta laida, So Boston, Mass, 1910. [D-ras F. Matulaitis]. Lytiškos Ligos ir Kaip nuo jų apsisaugoti. Parašė D-ras F. Matulaitis. Antra, peržiūrėta ir pagerinta laida, So Boston, Mass, 1915. LytLig – Kas reikia žinoti apie lyties ligas. Vertė iš vokiečių kalbos D-ras J. Bagdonas, Kaunas, 1920. LL – D-ras AS-nė. Lyties ligos, Kaunas, 1919. LM – Lyties mokslas. Parašė A. J. Karalius, M. D., Chicago, Ill.: West Side Press, 1921. NG – Naminis gydytojas: Trumpas aprašymas prasčiausių ligų ir prasčiausių vaistų kovoje su jomis. D. 1. Apie žmonių ligas ir jų gydymą. Sutaisė D-ras A. Vileišis, Seinai, 1908. PD – D-ras Oker-Blom. Ką pasakojo dėdė daktaras vaikui-giminaičiui. (Pradinės lyties klausimo srities žinios), Vilnius, 1912. PM – Antanas Vileišis. Patar mes moterims, kurios nori būti sveikos. Pagal Zielčaka parašė Dr. A. V., Tilžėje, 1899. Patar mes moterims, kurios nori būti sveikos. Pagal Zielčaka parašė dr. A. Vileišis. 2-oji laida, Vilnius, 1906. Psnt – [D-ras A. Sketeris]. Švarumas ir sveikata. – Pasiuntinys 6, 1912, 184–186. PV – Wm. J. Robinson, M. D. Patarimai vyrams apie lyties dalykus. Su pamokinimais, kaip aiškinti vaikams lyties apsireiškimus. Autoriui leidus vertė Pranašas, New York, 1919. Svk – [D-ras K. Grinius]. Apie onanizmą. – Sveikata 12, 1910, 1–6. [D-ras K. Grinius]. Sifilis ir „606“. – Sveikata 1, 1911, 1–8. Ū – [J. Slibinas]. Prancuzligė arba piktoji liga (lotynizskai – syphilis). – Ūkinikas 6 ir 7, 1892, 230–237. Vrp – [Hygienos tarnas]. Alkogolis ir alkogolizmas. – Varpas 9 ir 10, 1895, 155–157. LITERATŪRA CODL 1997: The Concise Oxford Dictionary of Linguistics. P. H. Matthews, Oxford, New York. DE 2003: A Dictionary of Euphemisms. How not to say what you mean. R. W. Holder, New York: Oxford University Press. DU 2007: Duden Deutsches Universalwörterbuch 6. überarbeitete und erweiterte Auflage. Herausgegeben von der Dudenredaktion, Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag. EDEL 1999: An etymological dictionary of the english language by the Rev. Walter W. Skeat, Oxford: At the Clarendon Press. Gaivenis K. 2014 [1991]: Lietuviškų terminų vaizdingumo klausimu. – Gaivenis K. Rinktiniai raštai. Sudarė J. Gaivenytė-Butler, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 189–194. Gudavičius A. 2000: Etnolingvistika, Šiauliai: Šiaulių universitetas. Gudavičius A. 2007: Gretinamoji semantika, Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla. Jakaitienė E. 2009: Leksikologija, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Jasiūnaitė B. 2005: Eufemizmai tarmėse bei tautosakoje: problemos ir perspektyvos. – Baltistica, 6 priedas, 101–117. Keinys St. 2005 [1975]: Priesaginė lietuviškų terminų daryba. – Keinys St. Dabartinė lietuvių terminologija, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 21–76. KTŽ 1990: Gaivenis K., Keinys St. Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa. Kvašytė R. 2005: Mokomasis terminologijos žodynėlis, Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla. KWT 1975: Kleines Wörterbuch sprachwissenschaftlicher Termini, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut. Terminologija | 2019 | 26 261 LE 1957: Lietuvių enciklopedija X, So. Boston, Mass: Lietuvių enciklopedijos leidykla. LKE 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija. Parengė K. Morkūnas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas (I–XX, 1941–2002), e. variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005. Prieiga per internetą: www.lkz.lt LST 1988: Lexikon sprachwissenschaftlicher Termini, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut. Macienė J. 2005: Deminutyvų stilistika, Šiauliai: Šiaulių universitetas. MedŽ 1980: Astrauskas V., Bizulevičius S., Pavilonis S., Vaitilavičius A., Vileišis A. Medicinos terminų žodynas, Vilnius: Mokslas. Mitkevičienė A. 2015: Kai kurie terminų sinonimijos aspektai. – Terminologija 22, 39–60. Pikčilingis J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika II, Vilnius: Mokslas. Skardžius Pr. 1996: Rinktiniai raštai 1: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Smetona M. 2015: Lietuvių kalbos eufemizmai: raiška ir motyvacija. Daktaro disertacija, Vilnius. Prieiga per internetą: https://epublications.vu.lt/object/elaba:8283971/index.html. VLE 2001: Visuotinė lietuvių enciklopedija I, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ŽA 2005: Stropus R., Tamašauskas K. A., Paužienė N. Žmogaus anatomija, Kaunas: Vitae Litera. ŽAF 2014: Anusevičienė O. V, Cibas P., Lilienė L. Žmogaus anatomija ir fiziologija, Kaunas. КРР 2003: Культура русской речи. Энциклопедический словарь-справочник, Москва: Флинта Наука. Маджаева С. И. 2010: Эвфемизация как способ пополнения медицинской терминологии. – Гуманитарные исследования 3(35), Астрахань: Астраханский государственный университет, 55–61. Доступ через интернет: https://elibrary.ru/item.asp?id=15260446. Никитина И. Н. 2015: Теоретические основы изучения эвфемии. – Актуальные проблемы лингвистики переводоведения и педагогики 1(2), Самара: Самарский государственный экономический университет, 101–107. Доступ через интернет: https://elibrary.ru/item.asp?id=26901789. Пастухова О. Д. 2017: Об эвфемизмах и табу. – Филологические науки. Вопросы теории и практики, Тамбов: Грамота, № 11(77): в 3-х ч., ч. 1, 141–144. Доступ через интернет: http://gramota.net/materials/2/2017/11-1/38.html. СЛТ 2005: Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов, Москва: КомКнига. Солодилова И. А., Соколова Т. Ю. 2017: Критерии идентификации эвфемизмов. – Вестник оренбургского государственного университета 11(211), Оренбург: Оренбургский государственный университет, 73–78. Доступ через интернет: https://elibrary.ru/item.asp?id=32274049. COMMON NAMES OF HUMAN GENITALS IN THE POPULAR MEDICAL WRITINGS BY LITHUANIAN MEDICAL DOCTORS OF THE LATE 19TH AND EARLY 20TH CENTURIES S u m m a r y The article analyses common names of male and female genitals used by Lithuanian medical doctors in the popular medical writings (books, booklets and articles) of the late 19th and early 20th centuries. The meanings of these names are identified based on the context of their use and other sources (the Academic Dictionary of the Lithuanian Language, anatomy literature), and the etymological sources are determined. In this period, Lithuanian medical doctors wrote a lot about various diseases, their treatment and prevention, hygiene, sanitation, and other delicate health issues of the time. However, the genital system and its diseases was one of few taboo topics that even doctors avoided writing to write about. Therefore, the terminology of this field is scarce. Only few publications about genital diseases used some names of genitals. Authors often named these organs and related physiological processes or genital diseases indirectly (euphemized them), and stigmatized them. 262 Palmira Zemlevičiūtė Bendrieji žmogaus lytinių organų pavadinimai XIX a. pab.–XX a. pr. lietuvių gydytojų populiarinamuosiuose medicinos raštuose In seventeen sources studied, around twenty mostly composite names (including their variations) were found that doctors used to name general male and female genitals. They named four anatomical concepts – organa genitalia, perineum, glandula genitalis, gameta. Doctors writing about this topic faced a challenge in searching and selecting the terms. The main source of the Lithuanian common names of male and female genitals was colloquial language. Doctors terminologized a part of the words of the colloquial language, e.g., gėda (term gėdos dalys “genitals”), įtaisas (term lyties įtaisai “genitals”), įtaisa (terms vyrų veislinės įtaisos, moterų veislinės įtaisos), narvelis (term veislinis narvelis “gamete (a mature reproductive cell)”). Another important source of those names was written language. Doctors adopted some terminology from written sources, e.g. gilė (term lytiška gilė “reproductive system gland, gonad”). The genital names of non-Lithuanian origin were rather uncommon. Only three loanwords – of Greek origin, sistema (term lytiška sistema) and organas (terms lyties organai, lytiniai organai, lytiški organai, veisimosi organai), and Latin origin, aparatas (term lyties aparatas) – were found that serve as main components of composite terms. It is noteworthy that doctors found Lithuanian substitutes for the loanword organas and used them more often than the latter. This was mainly due to the medical illiteracy of the readers of their texts. Authors, very likely, attempted to select words that the majority of readers would recognize and comprehend. If doctors could not find suitable words to name genitals in colloquial, written or foreign language, they created the terms themselves. Examples of such newly made terms are gėdos dalis “genitals” by Antanas Vileišis, veislinis narvelis “gamete” by Kazys Grinius, and lytiška gilė “gonad” by Pranas Matulaitis. The writings of doctors of the late 19th and early 20th centuries were some of the first popular sources of medical science that disrupted secrecy, fear, and indecency accompanying all questions related to sexual health. In these writings, doctors were educating their ordinary readers on sexual health. In these writings, the first common names of male and female genitals appeared. Although most of those terms have not become established and have remained part of historical medical terminology, the term lyties organas is still used in the contemporary anatomical nomenclature. Gauta 2019-09-18 Palmira Zemlevičiūtė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius E. paštas [email protected] Terminologija | 2019 | 26 263