Apie iškalbos ydą – tuštumą (pagal Antaną Baranauską ir Kazimierą Jaunių)

REGINA KOŽENIAUSKIENĖ Vilniuská univerzita O ŘEČNICKÉ VADĚ – PRÁZDNOTĚ (podle Antanase Baranauskase a Kazimierase Jauniuse) Latinské biblické rčení vanitas vanitatum et omnia vanitas („marnost nad marnost a všechno je marnost“) se hodí pro všechny životní okolnosti: k popsání bídy pozemského i duchovního života a falešných hodnot. Marnost neboli prázdnota se hodí také k označení nedostatku vnitřního obsahu řeči, její nesmyslnosti, duté, žvanivé řeči (takový tlachal, mele nesmysly); prázdnotou se nazývá lidská nadutost, pýcha a touha chlubit se svou výmluvností. Je třeba říci, že o prázdnotě jako řečnické vadě se v současných knihách o stylistice a rétorice téměř nemluví; to ovšem neznamená, že se o ní nemluvilo v dřívějších dobách. Proto stojí za to připomenout Antanase Baranauskase a Kazimierase Jauniuse, kteří o ní psali a jsou nám známi spíše z jiných oblastí činnosti než jako teoretikové a praktikové řečnictví. Jejich myšlenky1 o požadavcích na řečnický styl a jeho největších vadách, opřené o klasickou světskou tradici, jsou aktuální, nezastaraly a mají trvalou hodnotu pro jazykovou kulturu v širším smyslu. Tento článek nám umožní podívat se na tyto autory novým pohledem. Nejprve trochu historie. V době zákazu litevského tisku zakázali na kaunském kněžském semináři vyučovat řečnictví v polštině; biskup Motiejus Valančius proto pověřil výukou tohoto oboru „v litevštině nebo žemaitštině a 1 Toto je vyloženo v jejich konspektech, které vyšly jako samostatné knihy. Článek všude cituje z těchto vydání: Duchovní řečnictví, sepsané podle přednášek kněze a doktora K. Jauniuse. Sejny, tiskárna Laukaičio a Bves, 1909. (V článku se označuje KJ a za zkratkou se uvádí strana knihy.); A. Baranauskas. Homiletika neboli věda o posvátném řečnictví. Spisy IV, Vilnius: Litevský institut literatury a folkloru, 2005. (V článku se označuje AB a uvádí se strana knihy.) Je třeba připomenout, že konspekty K. Jauniuse byly vydány dříve než konspekty jeho učitele A. Baranauskase – jeho knížka vyšla v roce 1909, zatímco kniha A. Baranauskase v roce 2005, tedy až po 96 letech. R. KOŽENIAUSKIENĖ. Apie iškalbos ydą – tuštumą (pagal Antaną Baranauską ir Kazimierą Jaunių) 283 učit své svěřence pronášet kázání2 autorovi „Anykščių šilelis“ A. Baranauskasovi (1835–1902) – v tomto semináři vyučoval v letech 1866–1884. Jeho žák K. Jaunius (1848–1908), který studoval v Kaunském kněžském semináři a navštěvoval tam přednášky A. Baranauskase z morální teologie, litevského jazyka a „Homiletiky neboli vědy o posvátné výmluvnosti“, vyučoval tytéž předměty později sám. Po studiích na Duchovní katolické akademii v Petrohradě se totiž K. Jaunius vrátil do Kaunského kněžského semináře a v letech 1880–1892 v něm vyučoval (od roku 1885 jako profesor). K. Jaunius pokračoval v díle svého učitele A. Baranauskase, který byl od roku 1885 jmenován pomocným biskupem telšské diecéze a od roku 1897 biskupem sejnským, v oblasti výuky výmluvnosti (nekopíroval však jeho práci, nýbrž vypracoval zcela nové výmluvnostní osnovy). Stejně jako jeho slavný předchůdce zdokonaloval K. Jaunius znalosti litevštiny u budoucích kazatelů. Bez znalostí litevské gramatiky nebylo možné vyučovat ani výmluvnosti, a je proto pochopitelné, proč se tito kněží nejprve z čistě praktických důvodů a později z opravdového povolání a „nadšení“ ponořili do vědy o litevském jazyce a vedle dalších zásluh jsou známí jako vědci. Dodnes lingvisty udivují širokou jazykovou erudicí, živou vědeckou představivostí, dobrou znalostí mateřského jazyka, jeho bohatstvím, plynulostí a jasností i znalostí nářečí3. Práce obou autorů jako jazykovědců zkoumali litevští i zahraniční badatelé, avšak jejich činnost v oblasti lingvistiky, kterou A. Baranauskas nazývá „posvátnou“ a K. Jaunius „duchovní“ výmluvností, je známa jen velmi málo. Tito tvůrci litevské teorie a praxe výmluvnosti si zaslouží uznání také jako průkopníci vědy o litevském jazykovém stylu. Osnovy A. Baranauskase jsou mnohem rozsáhlejší a obsahují více teoretických témat, dlouho však zůstávaly nevydané (text vydaný v roce 2005 má 297 stran). Knížka K. Jauniuse (40 stran) je sice drobná, zato vyšla mnohem dříve (rok po jeho smrti). Systematicky uspořádaný kurz praktické výmluvnosti4 a stručné, jasně formulované požadavky na dobrého řečníka sepsal K. Jaunius jako jakýsi kompendium. Poprvé byly v litevských termínech (prázdnota – také jeho termín) kromě metodicky, bod po bodu sepsaných vlastností dobrého výmluvnostního stylu- 2 V Ústavu litevské literatury a folkloru se uchovává tento mimořádně důležitý dokument podporující zachování a rozvoj litevství – list biskupa M. Valančiuse A. Baranauskasovi, datovaný 31. prosince 1870 (F.1–176). Od roku 1871 (právě v tomto roce nastoupil K. Jaunius do Kaunského kněžského semináře) se tedy výmluvnost začala vyučovat v litevštině. 3 Podrobněji viz D r o t v i n a s V., G r i n a v e c k i s V. Jazykovědec Kazimieras Jaunius, Vilnius: Mintis, 1970. 4 Sám K. Jaunius na začátku svých osnov vysvětluje, proč se věnuje praktické výuce výmluvnosti: „Mnohem snazší a, pravdu řka, potřebnější jsou však praktická pravidla, bez nichž zvěstovatel Božího slova nemůže naplnit svou službu a povolání“ (KJ 3). 284 KALBOS KULTŪRA | 81 lového stylu (o nich v tomto článku mluvit nebudeme), jsou uvedeny nedostatky stylu, jak je nazývá, jeibės (lat. defectus): nejasnost řeči (obscuritas), přehnaná zdobnost (fucus, artificia), nízkost či přízemnost řeči (vilitas) a prázdnota řeči (vanitas). Prázdnota, jak uvidíme, zahrnuje nejasnost i přehnanou zdobnost řeči a také řadu etických nedostatků osobnosti řečníka. Této stylistické vadě výmluvnosti, která byla zapomenuta, ale v dnešní době je opět aktuální, se budeme věnovat v tomto článku. Vycházet budeme z děl obou autorů, neboť jejich myšlenky si neodporují ani se nekříží a neopakují se, nýbrž se navzájem podporují, doplňují a rozvíjejí. Prázdnotu řeči bychom tedy podle A. Baranauskase a K. Jauniuse popsali takto: jde o mnohomluvné, přehnaně zdobné, hlasitě znějící, avšak nejasné, jako mlhou zahalené, neargumentované a nerozumné mluvení, které stále opakuje totéž jinými slovy, aniž sděluje cokoli konkrétního. A. Baranauskas označuje prázdného a mnohomluvného řečníka jako chvastouna. Taková řečníkova špatná výuka je prý „křiklavá a žvanivá“ (AB 144). Vždyť právě to máme na mysli i my, když říkáme: prázdné hrnce nejvíc duní. Autor se domnívá, že „svatá slova mají plynout jako velká tichá řeka, a ne tryskat z hrdla jako potůček ze strmé hory“5 (AB 184). I kdyby si řečník zvolil dobrý předmět (tj. vhodné téma), „marnivost mu nedovolí, aby o něm dobře promluvil, neboť touha chlubit se a marnivost vždy staví lesk výše než význam [...]. Přidáme-li k tomu ještě marnivostní zvyky: přehnané zdobení řeči6, hromadění příliš mnoha řečnických ozdob, povýšené mluvení, přehánění v gestech a výslovnosti7, není divu, že v kázání chvastounských kazatelů8 vyprchá všechen žár, vůně, a nakonec i veškerý užitek“ (AB 105). K. Jaunius podobně jako A. Baranauskas označuje za prázdnou takovou řeč, z níž posluchači nemají žádný užitek. K tomu dochází, když řečník „žongluje prázdnými a nesmyslnými slovy a větami“, mele jazykem, mluví mnoho a dlouho, ale stále opakuje totéž. Posluchači od takového řečníka „získají spoustu různých nejasných dojmů, mnoho věcí slyší a představují si je, ale z celé řeči se nic nenaučí a neodnesou si žádné potěšení“ (KJ 5). Taková „výmluvnost je tedy jalová a neplodná“ (KJ 7). 5 Při citování jsou některé zvuky zapsané A. Baranauskasem svérázným způsobem převedeny do současného pravopisu. 6Výraz „kalbos intaisymu“ označuje styl. 7Pohyby a výslovnost – to jsou gesta a hlas, tón, intonace, způsob artikulace. K. Jaunius to při kázání nazývá gestikulací a celkovým vystupováním (KJ 6). 8Kaznodėjas (pol.) – kazatel, v některých osnovách AB bylasakis. K. Jaunius nazývá kazatele zvěstovatelem Božího slova. R. KOŽENIAUSKIENĖ. Apie iškalbos ydą – tuštumą (pagal Antaną Baranauską ir Kazimierą Jaunių) 285 Porovnáme-li knihy obou autorů o výmluvnosti, příčiny prázdnoty řeči lze stručně vyjádřit takto: 1. Řečník není připraven a nemá svou řeč naplánovanou. 2. Řečník je samolibý, pyšní se sám sebou a chce se posluchačům zalíbit za každou cenu. 3. Řečník si natolik oblíbí řečnické ozdoby, že zapomene na obsah. Tyto příčiny prázdnoty řeči probereme podrobněji. A. Baranauskas píše s odkazem na sv. Bernarda: Infunde ut effundas (lat.) „nejprve je třeba naplnit to, z čeho hodláme vylévat“. Není-li nádoba naplněna (nejsme-li připraveni), je řeč prázdná, mnoho slov, málo vědomostí, myšlenky jsou nejasné, věci obecné9, argumenty10 jsou pouze zdánlivé, často nepravdivé (AB 121). Oba autoři zdůrazňují důležitost píle (labor) – důkladně se připravovat na kázání, shromažďovat materiál, číst prameny, psát, promýšlet, opravovat, přepisovat, připravit se k promluvě a pronášet ji náležitě. Jinak je těžké dosáhnout toho, aby bylo kázání proneseno podle pravidel dobré výmluvnosti a aby bylo, jak píše K. Jaunius, bez „jeibių“, tj. bez nedostatků. Autoři zmiňují jak vzdálenější přípravu (čtení děl svatých církevních otců a světských klasiků, studium Písma svatého, všestranné vzdělávání), tak bezprostřední přípravu na kázání – jeho naplánování, výběr a uspořádání argumentů, komponování řeči a promyšlení všech jejích částí. Píle a dobrá příprava jsou potřebné nejen kazateli: „lenost duchovního i světského pracovníka plodí chudobu“ (KJ 11), říká K. Jaunius a vybízí, abychom si brali příklad v píli od světských mistrů rétoriky. „K těm, které ctíme a milujeme, nepřicházíme s prázdnými nebo nerozumnými slovy,“ píše A. Baranauskas o úctě k posluchačům, kterou projevujeme dobrou přípravou (AB 146). Je třeba zdůraznit, že oba autoři projevovali velkou úctu světským mistrům klasické rétoriky, vyzdvihovali jejich píli a důkladnou přípravu k řeči, citovali mnoho jejich myšlenek v původním jazyce a přizpůsobovali je posluchačům ve svém semináři – téměř na každé stránce lze najít úvahy, rady a sentence „myslitelů“, jako byli Aristoteles, Demosthenes, Platón, Cicero, Horatius, Seneca, Quintilianus a další moudří muži. K. Jaunius píše: „Demosthenes, touže osvojit si výmluvnost, stranil se společnosti lidí, sedmkrát vlastní rukou přepsal Thukydidovy dějiny a mnoho let se namáhal a cvičil-“ 9Abelni – obecné, abstraktní. 10Davad ai (pol.) – argumenty, závěry. 286 KALBOS KULTŪRA | 81 bez přestání. Neméně pracovitý byl i Cicero, neboť sám říká: „acerrimo studio tenebar“. A i dnes se všichni, kdo touží získat světskou výmluvnost, nezaleknou žádné práce ani žádného cvičení. Je tedy třeba se nyní zeptat, zda si menší pracovitost zaslouží duchovní výmluvnost, která rozmnožuje Boží slávu a vede lidi k věčné spáse?“ (KJ 11). O druhé příčině prázdnoty – sebelásce – A. Baranauskas říká, že „lézt na kazatelnu11 podněcován marnivostí či láskou k sobě samému znamená odporovat obrazům Krista Pána a apoštolů, znevažovat Boha, hřešit proti bližnímu a škodit sobě samému...“ (AB 101–102). Autor se domnívá, že vychvalování sebe sama a hledání vlastní slávy není hlasem lásky k Bohu a bližnímu, nýbrž marnivosti. Rovněž „je třeba se střežit chlubení se moudrostí a učeností: ať raději dbá na to, aby mu všichni rozuměli, než aby ho nazývali učeným“ (AB 137). Bylo by nečestné, kdyby kazatel hledal prázdnou slávu pro sebe a staral se více o sebe než o duchovní spásu svých posluchačů. K. Jaunius důrazně zdůrazňuje, aby se řečníci „střežili odporné tvrdošíjnosti sebelásky“ (KJ 17), a sebelásku pokládá za velkou nepravost. V kapitole knihy „O dobrotě a svatosti života“ A. Baranauskas citoval slavnou definici řečníka od Katona Staršího Vir bonus dicendi peritus „Ctnostný muž zběhlý v řečnictví“. Je třeba zdůraznit, že tato definice řečníka, v níž je ctnost postavena nad samotnou výmluvnost, po dlouhá staletí žila ve školách evropských zemí jako postulát. Ctnost řečníka, svatost jeho myšlenek i chování stavějí na první místo také A. Baranauskas i K. Jaunius. A. Baranauskas rozvedl a podpořil slova Katona Staršího verši Vergilia, opatřil je komentářem a zakončil řečnickou otázkou: „Jestliže takovým musel být obhájce pohanů, jakým tedy musí být kazatel učící svatosti a vedoucí lidi ke svatosti?“ (AB 106). Třetí příčinou prázdnoty je, že řečníkovi „není třeba předvádět svou chytrost a hledat příliš vyšperkovanou výmluvnost“ (AB 68). A. Baranauskas takto mluvící přirovnává ke stromům, které se zelenají listím, ale nemají plody (AB 71). Autor obšírně vyložil svůj názor na příliš vyšperkovanou řeč, která „nedopadá dobře“, nýbrž vede pouze k ničemu. Jeho argumenty jsou tyto: pravda má být vznešená, myšlenka hluboká a slova prostá a jasná, neboť tak mluvil Kristus a všichni svatí a takový příklad řeči dali. Vyhledávání pozlátek nesvědčí o dobrém stylu ani o vkusu řečníka. Jeho slovy, „přehánění, jako ve všem, tak i v ře- 11Kozelnyčia (polsky) – kazatelna. K. Jaunius již používá litevský termín. R. KOŽENIAUSKIENĖ. Apie iškalbos ydą – tuštumą (pagal Antaną Baranauską ir Kazimierą Jaunių) 287 vzdělání se rychle ztratí“. Náš výmluvný kazatel P. Skarga12 tedy nehledal krásná slova, neboť by to odporovalo moudrému rozumu. A. Baranauskas uvádí příklad římského učitele řečnictví Quintiliana, který káral advokáty za krasořečnění, když při obhajobě něčího majetku či dokonce života někdy usilují nikoli tolik přesvědčit a zviklat soudce, jako spíše pochlubit se tím, že umějí krásně mluvit (AB 69). Lze dodat, že ačkoli K. Jaunius slepě nenásledoval svého učitele A. Baranauskase13, byl velmi pozorným a nadaným žákem, který převzal to, co skutečně cenného vyslechl na přednáškách A. Baranauskase a co má dobrý řečník znát. K. Jaunius tedy spojuje prázdnotu řeči také s úskoky a uměním světského řečnictví (artificia), k nimž se řečník uchyluje, když chce zazářit a předvést se, jak říká K. Jaunius, „předvádět se“. Sama křesťanská pravda je prý tak krásná a mocná, že nepotřebuje umělé ozdoby; stačí ji jasně předat, a tak se zalíbí posluchačům a dojme jejich srdce. Není však třeba obávat se krásy řeči, nýbrž dbát na to, aby různé ozdoby nezastínily důležitost obsahu. Ozdoby řeči nemají být samoúčelné, ale mají sloužit k tomu, aby posluchači lépe pochopili věc a aby pravda „pronikla hluboko do rozumu i srdce“ (KJ 8), neboť „k lidskému srdci nevede jiná cesta než právě skrze jeho rozum“ (KJ 18). ZÁVĚRY Prázdnota řeči, jako jeden z největších nedostatků stylu, by měla být probírána v současných pracích o rétorice a stylistice. Bylo by užitečné seznámit s touto vadou nejen duchovní, ale také učitele, žáky a vysokoškolské studenty. Ani autoři knih o přípravě kázání dnes při psaní o stylu kázání nezmiňují prázdnotu stylu – závažný nedostatek stručnosti, jasnosti a obsahovosti řeči. Například v nedávno vydané knize Pamokslų rengimo ir retorikos14 je v kapitole „Volba stylu kázání“ (s. 54–62) výklad požadavků na styl uspořádán podle současných au- citovaných autorem. 12 Petras Skarga – první rektor Vilniuské univerzity, vynikající kazatel proslulý svou výmluvností. 13 „Ačkoli je Jaunius mým žákem, slepě učiteli nevěří,“ napsal A. Baranauskas v dopise H. Weberovi (viz Morkūnas K. Kazimieras Jaunius. – Kalbos kultūra 14, 1968, 92). 14 Viz Vaičiūnas V. S. Pamokslų rengimas ir retorika, Kaunas: nakladatelství Univerzity Vytautase Velikého, 2007. 288 KALBOS KULTŪRA | 81 světské stylisty. V seznamu literatury nejsou uvedeni ani A. Baranauskas, ani K. Jaunius. A přitom A. Baranauskas jako první položil základy rétoriky litevských kázání (byť v podobě rukopisných poznámek), K. Jaunius jako první v litevském tisku formuloval požadavky na styl kázání (a přímo je uplatňoval na kazatele, ačkoli se hodí pro všechny řečníky). K. Jaunius také jako první systematizoval a popsal stylistické nedostatky, mezi nimi i zdaleka největší – prázdnotu řeči. Když se mluví o stylistickém nedostatku, jímž je neúspornost, autoři současných knih o rétorice a stylistice15 a školních učebnic litevštiny se zmiňují o prázdném tlachání, chápou je však podstatně úžeji – nejčastěji pouze na úrovni lexikální sémantiky a gramatiky (morfologie a syntaxe), jako nadbytečnost pleonasmů, tautologie, slovních vat, takzvaných parazitních a vsuvkových slov, bezmyšlenkovitého vkládání pomocných slov, bezúčelného užívání zájmen, slovesných podstatných jmen či zbytečných participiálních přívlastků, opakování týchž slov apod. Jak jsme viděli, stylistická prázdnota, o níž hovoří A. Baranauskas a K. Jaunius, se liší od takto chápaného prázdného tlachání. Prázdnota je mnohem širší pojem, zahrnující všechny roviny řečnictví, včetně otázek etiky řečníka. Nebezpečné je, že prázdnota – tato nově rozpoznaná stylistická choroba řečníků různých profesí – se šíří jako epidemie. Nejen někteří současní duchovní (nebudeme zde hodnotit jejich projev), ale i laici – politici, představitelé státní moci, televizní moderátoři, tvůrci reklamních textů a další, kteří rádi mluví abstraktně, manipulují16 krásnými, avšak jalovými slovy, mnoho a květnatě žvaní a dokonce se takovým žvaněním chlubí, by se mohli od prvních tvůrců litevské vědy o řečnictví poučit a načerpat cenné myšlenky. Doručeno 25. 8. 2008 15 Viz: P i k č i l i n g i s J. Stručnost jazykového vyjadřování. – Současná litevština (sborník článků), 1961, 23–105; P i k č i l i n g i s J. Stručnost. – Stylistika litevského jazyka 1, 1971, 120–150; P i k č i l i n g i s J. Slova, jimiž tlacháme. – Hospodář, 1990, č. 2, 22–23; Ž u p e r k a K. Stručnost jazykového vyjadřování. – Stylistika, 2001, 104–105; Ž u p e r k a K. Stylistická kultura [Nedostatky stručnosti jazykového vyjadřování]. – Stylistická cvičení, 2005, 29; K o ž e n i a u s k i e n ė R. Princip úspornosti. – Rétorika: stylistika řečnictví, 1999, 105; K o ž e n i a u s k i e n ė R. Stručnost. – Rétorika: stylistika řečnictví, 1999, 191–192; V a i č i ū n a s V. S. Stručnost stylu [Prázdné tlachání]. – Příprava kázání a rétorika, Kaunas: nakladatelství Univerzity Vytautase Velikého, 2007, 58–60. 16 J o u l e R o b e r t - V i n c e n t, B e a u v o i s J e a n - L e o n. Příručka manipulace pro slušné občany, Vilnius: Alma littera, 2005. R. KOŽENIAUSKIENĖ. Apie iškalbos ydą – tuštumą (pagal Antaną Baranauską ir Kazimierą Jaunių) 289 O PRÁZDNOTĚ, NEŘESTI ŘEČNICTVÍ (podle A. Baranauska a K. Jaunia) Shrnutí Autoři současných učebnic rétoriky a stylistiky často pojednávají o neřestech stručnosti; zmiňují také irelevantní mnohomluvnost, která se obvykle chápe mnohem úžeji, často na úrovni lexikální sémantiky a gramatiky, a zahrnuje pleonasmy, tautologie, pořekadla, nadměrné užívání takzvaných parazitních slov a parentetických výrazů, zájmen, deverbálních podstatných jmen a participiálních přívlastků. A. Baranauskas a K. Jaunius ve svých dílech zmiňují marnivost stylu; ta se však od irelevantní mnohomluvnosti liší. Marnivost stylu je širší pojem zahrnující všechny úrovně jazykové kultury, přičemž etika mezi nimi není nejméně důležitá. Politici, lidé ve vysokých funkcích, televizní moderátoři a reklamní pracovníci, kteří často používají abstraktní, avšak bezobsažná slova a manipulují jazykem, by se měli poučit od prvních litevských rétorů. REGINA KOŽENIAUSKIENĖ Vilniuská univerzita Univerzitní ul. 5, LT-01513 Vilnius [email protected] 290 KALBOS KULTŪRA | 81