Kalbos prestižas ir jo planavimas

JAZYK A SPOLEČNOST RITA MILIŪNAITĖ Institut litevského jazyka PRESTIŽ JAZYKA A JEHO PLÁNOVÁNÍ 1. ÚVODNÍ POZNÁMKY V mnohonárodnostním a mnohojazyčném prostředí globalizace si stále jasněji uvědomujeme, že procesy jazykové interakce nemají být ponechány samovolnému vývoji, nýbrž regulovány různými promyšlenými opatřeními jazykové politiky. Národní a zároveň jazykové konflikty, které v posledních letech propukají v různých zemích – v Maďarsku kvůli Srbům, v Belgii kvůli Vlámsku a Valonsku a také v Litvě kvůli zájmům polské národnostní menšiny zapisovat příjmení v osobních dokladech nelitevskými znaky, zavést litevsko-polskou dvojjazyčnost ve veřejných nápisech na jihovýchodě Litvy atd. – pouze potvrzují nezbytnost takové regulace. Proto se ve světě věnuje velká pozornost jednomu z odvětví sociolingvistiky – jazykovému plánování (které tvoří základ pro uskutečňování jazykové politiky), a zejména jeho větvi související se statusem jazyků; obecně se hovoří o oživení jazykového plánování (Ferguson 2006: 4–5)1. 1 Dokládají to témata článků publikovaných v odborných časopisech zaměřených na jazykové plánování a jazykovou politiku, které vznikly v posledním desetiletí – Současné otázky jazykového plánování (Current Issues in Language Planning, od roku 2000), Jazyková politika (Language policy, od roku 2002), časopisu Jazykové problémy a jazykové plánování (Language problems and language planning), založeného v roce 1977 a po přestávce znovu obnoveného, a dalších. Svědčí o tom také četné monografie a tematické sborníky článků, v nichž se otázky jazykové politiky a plánování v různých zemích zkoumají v širokém sociálním, etnickém, náboženském, politickém, kulturním a ekonomickém kontextu fungování jazyků. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 231 Dějiny vývoje litevštiny v minulém století ukazují, že se tak či onak usilovalo o vymezení fungování jejích nejdůležitějších variet, tj. spisovného jazyka a nářečí, ve společnosti, a v meziválečné Litvě a v době obnovené nezávislosti také vztahu státního jazyka k ostatním jazykům. Samotný pojem jazykového plánování se však v pracích světových sociolingvistů objevil až od druhé poloviny 20. století a v Litvě se začal častěji používat teprve v posledních desetiletích; přednost se přitom dávala konkrétnějším pojmům, jako jsou jazykové kontakty, jazyková politika či politika týkající se jazyků apod. V některých pracích zahraničních sociolingvistů se již nějakou dobu k tradičním odvětvím jazykového plánování řadí ještě jedno – plánování jazykové prestiže. Stále se sice prosazuje také názor, že prestiž jazyka či variety vzniká v zásadě pouze spontánně, a nelze ji tedy nijak řídit. Stále častěji se však uznává, že jazykové plánování není jen nástrojem státní moci ke změně jazykové situace a uskutečňování jazykové politiky. Měnit se musí také postoje uživatelů jazyka, aby sami chtěli podporovat ten či onen jazyk nebo jeho varietu, a posilovali tak jejich prestiž ve společnosti. Stát či jednotlivé společenské skupiny, které mají zájem na podpoře určitého jazyka nebo jeho variety, mohou plánovat i jejich prestiž. Současná sociolingvistická situace litevštiny podle toho, co lze usuzovat z jejích dílčích výzkumů, vyžaduje nejen jasněji vymezit pojem jazykové prestiže, ale také stanovit způsoby a prostředky plánování jazykové prestiže, které by litevštině, její spisovné varietě i nářečím umožnily zachovat si svou úlohu v životě společnosti a státu, zatímco za podmínek globalizace sílí vliv angličtiny. Na jazykovém vědomí společnosti, na tom, kterému jazyku a kterým výrazovým prostředkům bude dána přednost ve veřejném i soukromém užívání, bude stále více záviset, nakolik a jak bude litevština vůbec žít. Vzhledem k tomu, že rozsah článku neumožňuje pojednat o mnoha otázkách spadajících do oblasti jazykového plánování, zaměřuje se text spíše na jeden aspekt související s posilováním spisovného jazyka a jeho norem. Stanovuje si dva cíle: 1) ukázat, jak se v pracích zahraničních sociolingvistů nahlíží na plánování jazykové prestiže; 2) odhalit význam plánování jazykové prestiže, charakterizovat jeho nejdůležitější úkoly v současné litevské jazykové komunitě (která působí nejen v Litvě, ale i v emigraci) a zdůvodnit nezbytnost této činnosti. 232 KALBOS KULTŪRA | 83 2. VÝVOJ POJMU JAZYKOVÉHO PLÁNOVÁNÍ Jazykovým plánováním se obvykle označuje jak praktická činnost, jejímž cílem je vědomě měnit užívání jazyka a jeho vnitřní vlastnosti, tak teoretická disciplína, jejímž předmětem je tato praktická činnost (Ferguson 2006: 1). Aniž bychom se zabývali celou historií vzniku jazykového plánování jako směru sociolingvistiky2, je nyní důležité pouze ukázat, proč a jak se vyčlenila jeho samostatná větev – plánování jazykové prestiže. Ačkoli jsou dějiny světa plné problémů regulace vztahů mezi národy a jejich jazyky, o jazykovém plánování jako způsobu jejich řešení se začalo hovořit až ve druhé polovině 20. století. Jazykové plánování jako odvětví sociolingvistiky vzniklo z praktické potřeby řešit jazykové problémy, které se objevily při vzniku národních států po druhé světové válce (Zhao, Liu 2007: 113). Problematika jazykového plánování se začala rychle rozvíjet a stala se předmětem sociolingvistiky v 60. letech minulého století, zejména když si mnoho národů v Africe a Asii, které získaly nezávislost, muselo zvolit národní jazyk (Mesthrie, Swann et al. 2000: 384; Ricento 2000: 196–213; Ferguson 2006: 1–2). O něco později se vyjasnila problematika jazykových kontaktů a od posledního desetiletí 20. století se staly aktuálními aspekty lidských práv spojených s užíváním jazyků. Úkoly jazykového plánování, které v různých historických obdobích stanovují vlády či společenské organizace různých zemí, se liší; určují je jazyková ideologie zvolená těmito zeměmi3, sociolingvistická situace i ustálené politické a kulturní zkušenosti a tradice. Uznává se však, že cíl je podobný. Plánovanými opatřeními se usiluje o to, aby jazyk nebo jeho variety co nejlépe uspokojovaly jazykové potřeby konkrétní společnosti, které se ostatně v současnosti ve světě často chápou pouze jako potřeby komunikační a zapomíná se přitom na další funkce jazyka4. 2 O třech historicky ustavených etapách jazykového plánování spojovaných s makrosociopolitickými a jinými faktory viz Ricento 2000: 196–213. 3 Obvykle se rozlišují čtyři druhy jazykové ideologie: jazyková asimilace (představa, že každý člen společnosti musí ovládat převládající jazyk dané společnosti, i když to není jeho mateřský jazyk; nejčastěji se o ni opírá jazyková politika uplatňovaná vůči přistěhovalcům), mnohojazyčnost (podpora mnoha jazyků v téže společnosti), vernakularizace (obnova místního jazyka a jeho zavedení jako úředního jazyka státu) a internacionalizace (volba nemístního jazyka jako úředního jazyka pro společné záležitosti společnosti nebo pro určitou oblast komunikace v ní) (Cobarrubias 1983). 4 Jinými slovy, často se upřednostňuje pragmatická jazyková politika před ideologickou, případně se obě kombinují: první nahlíží na jazyk pouze jako na nástroj komunikace, druhá jako na symbol hodnot, které jsou z hlediska jazyka vnější (viz Bakmand 2000). R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 233 Jazykové plánování se v pracích světových sociolingvistů objevilo na samém konci 50. let 20. století. Jako první začal tento termín používat americký lingvista norského původu Einar Haugen. Na základě výzkumu norského úsilí modernizovat, podporovat a rozvíjet národní jazyk podal definici tohoto termínu, kterou později dále zdokonaloval. V té době bylo jazykové plánování spojováno pouze s vnitřními aspekty jazyka (standardizací): připravovala se normativní gramatika a slovník, upravoval se pravopis, aby se o ně mohli opírat spisovatelé a mluvčí v jazykově heterogenním společenství (Daoust 1997: 438; Bakmand 2000). Na konci 60. let E. Haugen charakterizoval jazykové plánování jako hodnocení jazykových změn: „Podstatou JP (tj. jazykového plánování. — R. M.) je rozhodnout se pro určitou podobu jazyka“, zároveň však zdůraznil i další aspekt: jde prý také o „pokus ovlivnit volbu“ (Haugenas 1994 [1966]: 15). Jazykové plánování se tedy chápalo jako kodifikace a rozvoj jazyka, tj. vědomé úsilí „shora“ podle stanovených cílů změnit jak vývoj jazyka, tak jazykové chování jazykového společenství. Model jazykového plánování E. Haugena sestává ze čtyř složek (v různých dobách vydávaných verzích modelu se názvy a pořadí těchto složek lišily). Podle verze modelu z roku 1983 jde o: 1) výběr norem, 2) kodifikaci norem, 3) zavádění funkcí, 4) zdokonalování neboli rozvíjení funkcí (Haugen 1983: 270–275). Jak uvádí E. Haugen, první a třetí složka (neboli fáze jazykového plánování) jsou sociální, z hlediska jazyka vnější, zatímco druhá a čtvrtá jsou lingvistické, z hlediska jazyka vnitřní. V návaznosti na rozdíl vymezený německým lingvistou Heinzem Klossem (Kloss 1969) mezi plánováním jazykové struktury5 a plánováním statusu jazyka označil E. Haugen v modelu zdokonaleném v roce 1983 sociální aspekty modelu — výběr norem a zavádění funkcí — za odpovídající plánování statusu, zatímco kodifikaci jazyka a rozvoj funkcí za odpovídající plánování jazykové struktury. E. Haugen navíc zdůraznil důležitou myšlenku, že tyto čtyři kroky modelu, ačkoli vyjadřují určité logické pořadí, nemusí časově následovat jeden po druhém: mohou probíhat současně nebo cyklicky (Haugen 1983: 270). Plánování jazykového statusu je regulace právních základů užívání jazyka a vztahů k jiným jazykům a k dalším varietám téhož jazyka— 5 V litevské jazykovědné literatuře někteří autoři označují předmět normativní (preskriptivní) regulace, jejímž cílem je změnit strukturu jazyka (vývoj jazykových forem), přejatým slovem korpusas (angl. corpus); jiní se tomuto neobvyklému významu vyhýbají a používají různá jiná řešení. Například v dokumentech Státní komise pro litevský jazyk (srov. Gairės 2003, Gairės 2008) se v tomto významu používá výraz plánování jazykového systému a úzu. V tomto článku se navrhuje termín plánování jazykové struktury. 234 KALBOS KULTŪRA | 83 …vání. Užívání určitého jazyka nebo variety lze prostřednictvím opatření jazykového statusového plánování podporovat nebo omezovat. Plánování jazykové struktury má za cíl změnit vnitřní vlastnosti jazyka, aby se stal životaschopnějším. Zahrnuje grafizaci (výběr a zdokonalování systému písemných znaků), standardizaci (kodifikaci norem jedné vybrané variety a její zdokonalování) a modernizaci (rozvoj zdrojů jazyka, zejména lexika včetně terminologie, v souladu s nově vznikajícími společenskými potřebami). Výsledky těchto činností představují normativní slovníky, gramatiky, soubory pravidel, publikace s doporučeními pro užívání jazyka a různé normativní seznamy. Ačkoli je model jazykového plánování E. Haugena, zejména jeho první verze, často kritizován6, zároveň se uznává, že představuje dobrý výchozí bod pro popis jakéhokoli procesu jazykového plánování, neboť ukazuje jeho ideální vývoj, který se může od reálné situace v různé míře lišit (Groof 2002: 117–121). Model jazykového plánování E. Haugena je skutečně často chápán jako etapy vývoje spisovného jazyka – od výběru jednoho nářečí jako základu spisovného jazyka až po jeho upevnění ve společnosti (srov. Subačius 2002: 132–133; 2004: 105–113). Tento model byl tedy zdokonalován a uplatňován při popisu dějin vzniku různých spisovných jazyků jako standardů, přičemž se různě měnilo pořadí čtyř složek, které E. Haugen uvádí; to však podle Giedriuse Subačiuse ukazuje spíše na flexibilitu této teorie než na její nedostatky. Druhým důležitým krokem ve vývoji pojmu jazykového plánování je tedy binární model jazykového plánování, který vytvořil H. Kloss a převzal E. Haugen: předpokládalo se, že nejdůležitější problémy spojené s udržováním jazyka ve společnosti lze řešit uplatňováním vědeckých metod a přesným plánováním procesů vývoje jazyků a jejich vzájemného působení jazykovými plánovači (Groof 2002: 118–119; Baldauf 2004: 376–388; Zhao, Liu 2007: 113). Tento model v činnosti jazykového plánování převládal téměř až do konce XX. století. Pojem jazykového plánování se v průběhu času dále proměňoval. Třetí etapu vývoje lze vymezit tím, že americký lingvista Robert L. Cooper začal hovořit o plánování jazykového vzdělávání (Cooper 1989). Jde o typ jazykového plánování, jehož cílem je nejčastěji na úrovni státu prostřednictvím vzdělávání společnosti a vzdělávacího systému ovlivňovat gramotnost společnosti, rozšíření jazyka a jeho norem, a tím i jazykový status. 6Například Moshe Nahir kritizoval model E. Haugena s tím, že představuje pouze čtyři teoretická východiska, neboť nic neříká o motivech jazykových plánovačů ani o jejich konečných cílech (Nahir 2006 [1984]: 423–448). E. Haugen tuto kritiku ostatně uznal. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 235 Je samozřejmé, že všechny tři složky jazykového plánování spolu souvisejí a jsou na sobě závislé. Pokud se například mění jazykový status, řekněme tím, že jazyku jsou přidělovány nové funkce, obvykle se musí měnit i jeho struktura (utvářejí se nové styly a je třeba kodifikovat nové lexikální jednotky) (Mesthrie, Swann et al. 2000: 387; Milligan 2007: 195). Teoretici jazykového plánování hovořili ve druhé polovině XX. století především o plánování prováděném státní mocí a jejími institucemi, věnovali však malou pozornost samotným výsledkům jazykového plánování a chování lidí i psychologickým aspektům přijímání těchto výsledků. Od 90. let XX. století, kdy se v důsledku makrosociopolitických změn ve světě začaly výrazně měnit politické a sociální podmínky v některých zemích západní Evropy, se na jazykové plánování nahlíželo nově také na základě rozvíjených modelů postmoderního výzkumu (Ricento 2000: 196–213; Groof 2002: 118). Upustilo se od představy, že jazykové plánování je záležitostí pouze třetích zemí, pouhým prostředkem k upevňování a standardizaci národních jazyků a pouze součástí modernizace a budování národa. Realizace jazykového plánování (angl. implementation) se začala zkoumat z perspektivy příjemců; prosadil se názor, že starý binární či ternární model je příliš úzký a že je třeba více zdůrazňovat uznávání produktů jazykového plánování a postoje jejich příjemců k nim (Zhao, Liu 2007: 113). Snad nejdůležitějším rysem této čtvrté etapy vývoje pojmu jazykového plánování je zdůraznění role jazykové prestiže a potřeby jejího plánování. Jazykové plánování tak získává čtvrtou složku – jazykovou prestiž (v této souvislosti se začíná používat také pojem jazykového obrazu). Německý lingvista Harald Haarmann, který žije ve Finsku, jako první provedl výzkum zaměřený na roli jednotlivce při přijímání i odmítání produktů jazykového plánování. H. Haarmann ve své teoretické práci tvrdí, že plánování prestiže by mělo být samostatnou větví jazykového plánování (Haarmann 1990: 103). Podle tohoto autora je plánování jazykové struktury a statusu produktivní činností, zatímco plánování prestiže je přijímací neboli hodnotící funkcí, která ovlivňuje, jak produktivně plánovači plánovací opatření provádějí a jak je lidé přijímají. Aby produkty plánování získaly prestiž, musí jazykové plánování probíhat na čtyřech úrovních (činnost jednotlivců, společenských organizací, oficiálních institucí a vlády). V Haarmannově modelu bylo vedle jazykového plánování „shora“, prováděného vládou a státními institucemi, poprvé oficiálně uznáno také plánování „zdola“. Bylo pochopeno, že účinnost jazykového plánování závisí na vzájemném působení všech faktorů (Zhao, Liu 2007: 113). 236 KALBOS KULTŪRA | 83 Robertas B. Kaplanas ir Riĉardas B. Baldaufas (Kaplan, Baldauf 1997), teoriškai pripažindami kalbos planavimą ne tik kaip praktinės veiklos, bet ir kaip savarankišką mokslinių tyrimų sritį, toliau plėtojo H. Haarmanno konstruktą, kur, be prestižo, įterpė ir minėtą R. L. Cooperio kalbos mokymo planavimą kaip savarankišką kalbos planavimo veiklos modelio dėmenį (angl. language-in-education planning, arba, Cooperio terminu, acquisition planning). Tai padėjo atsirasti kalbos prestižo ir įvaizdžio planavimo teorijai; ją kalbos planavimo mokslinėje literatūroje išplėtojo britas Dennisas Ageris (plačiau apie tai – ketvirtame šio straipsnio skyrelyje). Máme-li tedy na paměti všechny čtyři vývojové etapy pojmu jazykového plánování, lze říci, že na teoretické úrovni jazykové plánování zahrnuje stanovení cílů, úkolů a strategií, jak změnit způsob, jakým se jazyk užívá. Na praktické úrovni jde o volbu a podporu jednoho jazyka nebo jeho variety, tj. o vědomou změnu podmínek, za nichž jazyk funguje, a o regulaci zdrojů samotného jazyka i změnu jeho vývoje. Keturių kalbos planavimo dalių esmę, remiantis R. Baldaufu (2006), galima nusakyti taip: • plánování statusu jazyka – změna funkcí jazyka, • plánování struktury jazyka – změna formy (vlastností) jazyka, • plánování jazykového vzdělávání – změna jazykových dovedností společnosti, • plánování prestiže jazyka – změna obrazu jazyka. První praktici jazykového plánování zastávali názor, že jazyk lze plánovat prostřednictvím státní politiky, přičemž se nejvíce zaměřovali na formu jazyka a rozvoj jeho funkcí. S tím, jak byly pojmu jazykového plánování přisuzovány stále nové cíle a jak zahrnoval stále širší oblast, se jeho vývoj přirozeně rozšířil od působení na jazyk k působení na jeho uživatele a k jejich vlastnímu podněcování, aby ovlivňovali vývoj jazyka; nebo, slovy Denise Daousta, se předmět zájmu jazykových plánovačů rozšířil od konfliktních norem k problémům konfliktních jazyků (Daoust 1997: 438). Článek Einaro Haugena napsaný v 60. letech 20. století i článek Donny Christianové vydaný v roce 1990 byly do litevštiny přeloženy a publikovány již v roce 1994 (viz Haugenas 1994 [1966]: 14–28; Christian 1994 [1990]: 29–40). Jak však bylo zmíněno v úvodní části článku, v litevské jazykovědné literatuře se pojem jazykového plánování začal šířit ve větší míře poměrně nedávno (srov. Vaicekauskienė 2004, 2007; Pupkis 2005: 191–196)7, 7 O pokusu Petra Jonikase opřít se v knize Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje. Visuomeniniai lietuvių kalbos istorijos bruožai (Chicago, 1987) o model E. Haugena viz Subačius 2004: 111–112. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 237 Ačkoli otázky spojené s jazykovým plánováním, jako je kodifikace spisovné litevštiny, jazyková politika, rozvoj jazykové kultury a jazykové vzdělávání veřejnosti, jsou nastolovány a průběžně diskutovány po celou dobu vývoje spisovné litevštiny. V posledním desetiletí se v odborných pracích o litevštině vytyčují několikeré obecné cíle jazykového plánování: „určit alespoň nejdůležitější změny okolností fungování jazyka a směr těchto změn“; „jasně a důsledně stanovit obecné otázky jazykové kodifikace a systematicky pracovat na kodifikaci“, přičemž výsledky této práce předkládat veřejnosti prostřednictvím různých forem jazykového vzdělávání (Pupkis 2005: 193). Zároveň se zdůrazňuje význam jazykového plánování s vědomím, že pokud jazykoví plánovači „budou předkládat nepromyšlená rozhodnutí, v úzu přibude variantnosti, která naruší stabilitu jazykových norem a sníží samotnou funkčnost spisovného jazyka“ (Pupkis 2005: 194). Je však třeba uznat, že naše jazyková kodifikace se dosud stále soustřeďuje spíše na přísnou kodifikaci vycházející z tradice a na snahu zavést ji do úzu; skutečné plánování jazykové struktury lze očekávat snad až v budoucnu, až bude k dispozici podrobný výzkum současné situace. Po přehledu vývoje teoretického myšlení o jazykovém plánování jako směru sociolingvistiky je důležité porozumět myšlence zakladatele jazykového plánování Einaro Haugeno, že na jazykové plánování je třeba nahlížet jako na nikdy nekončící proces, protože se neustále mění každý živý jazyk i jeho sociolingvistická situace a jazyková kodifikace ve skutečnosti nikdy nedosáhne svého konce8. 3. JAZYKOVÁ PRESTIŽ A PRESTIŽNÍ JAZYK O jazykové prestiži hovoří sociolingvisté (a také v Litvě) mnohem déle, než se začala spojovat s jazykovým plánováním; v poslední době se stala významným předmětem sociolingvistiky. Prestiž jako vlastnost jazyka či jeho variety odlišuje jeden jazyk nebo varietu od několika dalších užívaných v téže jazykové komunitě. 8Za další novou etapu ve vývoji jazykového plánování lze považovat počátek 21. století, kdy v důsledku zintenzivnění jazykových kontaktů v podmínkách globalizace vznikají nové problémy jazykové interakce a ožívají teoretické diskuse, zejména ty, které se týkají statusu jazyka. Hovoří se o jazykovém managementu jako o novém předmětu sociolingvistické teorie a praxe, který překračuje hranice jazykového plánování jedné jazykové komunity i jednoho státu; samotný pojem jazykový management začali sociolingvisté ve svých pracích používat již v roce 1987 (viz Nekvapil 2006). 238 KALBOS KULTŪRA | 83 3.1. Jazyková prestiž, prestižní jazyk, prostředky prestižního vyjadřování Jedním z axiomů sociolingvistiky je, že všechny jazyky a jejich variety, včetně spisovných jazyků, jsou z lingvistického hlediska rovnocenné (stejně vhodné pro komunikativní i expresivní funkci), mohou však mít rozdílný společenský status, který jim společnost přisuzuje (Edwards 1996). Prestiž jazyků či jejich variet se utvářela z různých důvodů. Heinz Kloss uvádí čtyři nejdůležitější: bohaté písemné dědictví, vysokou úroveň modernizace jazyka, významné mezinárodní postavení nebo vysokou prestiž uživatelů daného jazyka (Kloss 1966: 143–144). Je pochopitelné, že se úroveň prestiže v průběhu času mění spolu s okolnostmi. Prestižní jazyková varieta se nejčastěji vymezuje na základě sociálních a geografických parametrů. Obvykle se spojuje se společenskou vrstvou, která má ve společnosti největší politickou, ekonomickou a/nebo kulturní moc, a tedy i prestiž9, a která si vybírá jeden jazyk či varietu z několika těch, jež v dané jazykové komunitě fungují. John Edwards na základě dřívějších sociolingvistických výzkumů Williama Mackeyho, Petera Trudgilla, Howarda Gilese (jeho teorie jazykové akomodace) a dalších tvrdí, že prestiž jazyka či variety nevytvářejí její lingvistické nebo estetické vlastnosti; určují ji lidské vnímání a společenské faktory. Větší prestiž bude mít jazyk či varieta, jimiž mluví společensky dominantní a mocenská skupina obyvatelstva10. Jazyková prestiž souvisí také s jeho mocí: čím více funkcí jazyk plní, tím je prestižnější. Prestiž ovšem nemusí být pro všechny stejná. Tentýž jazyk může být pro některé mocný a prestižní, pro jiné nikoli. 9Srov. prestiž [franc. prestige] – autorita, vliv, úcta, dobré jméno (Mezinárodní slovník cizích slov, Vilnius: Alma littera, 2001). 10Prestiž a obraz jazyka jsou určovány socioekonomickým statusem jeho uživatelů, což ovlivňuje i jazykovou volbu lidí, neboť jazyk je vnímán jako něco, co jeho uživatelům propůjčuje socioekonomické označení (Zhao, Liu 2007: 114). Zajímavý sociolingvistický výzkum provedli vědci z jedné singapurské univerzity s cílem zjistit status čínštiny v Singapuru (Zhao, Liu 2007: 113–126). Výzkum souvislostí mezi jazykem, kterým děti hovoří doma, a socioekonomickým statusem jejich rodičů ukázal, že v multilingvní a multikulturní singapurské společnosti, kde se aktivně uplatňovala politika dvojjazyčnosti a kde hrála nejdůležitější úlohu angličtina, čínština (stejně jako další dva jazyky etnických komunit žijících v Singapuru – malajština a tamilština) postupně ztratila svou prestiž. Angličtina překročila meze stanovené jazykovou politikou: stala se nejen základem ekonomických vztahů, ale začala také vytlačovat mateřské jazyky z kulturní a domácí komunikace. Kritici politiky dvojjazyčnosti docházejí k závěru, že má-li být čínština zachována a užívána, je třeba jazykovými plánovacími opatřeními posílit její prestiž a vytvářet o ní pozitivní obraz. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 239 Usiluje-li někdo o vstup do vyšší společenské vrstvy a získání větší moci, zároveň se naučí (převezme) i jazyk této vrstvy. Když je prestižní varieta úředně uznána jako standard a začne se užívat v oblastech, které jsou nejdůležitější pro společenskou kontrolu společnosti, stává se normativní varietou, tj. spisovným jazykem: [...] za prestižní jazyk lze považovat tu varietu spisovného jazyka, k níž se orientuje většina uživatelů spisovného jazyka, z níž se učí a k níž se postupně přibližují různé sociolekty a polonářeční jazyk. Je to vzorový jazyk školy, výuky cizinců a sdělovacích prostředků (Pukpis 1995: 1). Vzhledem k tomu, že v důsledku historicky vzniklých okolností dosud v Litvě neexistuje zřetelná, jednotná společenská vrstva, jejíž jazyk by byl prestižní (srov. Subačius 2002: 135), je tato sociolingvistická situace poměrně složitá; společnost se orientuje spíše nikoli na jazyk nějaké společenské vrstvy, nýbrž na jazyk jednotlivých oblastí užívání spisovného jazyka (například médií či krásné literatury). Z geografického hlediska se prestižním jazykem často stává varieta užívaná obyvateli hlavního města dané země. Její užívání podporují také jazykoví odborníci a posilují je profesionální mluvčí a spisovatelé, kteří jsou součástí vládnoucí třídy nebo s ní spolupracují (srov. Ammon 2004: 275). V Litvě se však situace vyvinula jinak: základem spisovného jazyka se nestalo nářečí hlavního města. J. Edwards objasnil podstatu pojmu jazyková prestiž tím, že jej srovnal s dalšími souvisejícími pojmy – jazykovým statusem, jazykovými funkcemi a opačným pojmem k prestiži, stigmatem11 (Edwards 1996: 703–705). Prestiž souvisí s vlivem nebo pověstí, které pramení z dříve dosažených úspěchů. Vždy má být pozitivní. Status souvisí s postavením ve společnosti a je neutrálním pojmem: může označovat pozitivní i neutrální skutečnost, avšak používá-li se samostatně, mívá obvykle pozitivní zabarvení. Jazykový status je jeho postavení v jazykovém společenství ve srovnání s ostatními jazyky. Prestiž a stigma se objevují ve společnostech, které jsou rozdělené a v nichž se setkávají různá jazyková společenství. Kdekoli existují nářečí, tam existují i různé názory; když se jazyky setkávají, jsou vzájemně porovnávány. Prestiž a stigma, jakožto pozitivní a negativní hodnocení, se tedy historicky utvářely 11 Srov. stigma [řec. cejch, znamení] – pojem užívaný v sociologii a psychologii k označení jevu, kdy člověk nebo skupina mají takový fyzický, sociální či psychologický znak, který se odchyluje od kulturně ustálených norem, a proto jsou tento člověk nebo celá skupina lidí ostatními diskriminováni nebo se jim ostatní vyhýbají (podle http://lt.wikipedia.org, navštíveno 29. 11. 2010). 240 KALBOS KULTŪRA | 83 historicky. Uznává se, že některé jazyky jsou rozvinutější a lépe přizpůsobené cílům a funkcím, které moderní společnost potřebuje. Standardizovat a modernizovat lze všechny jazyky, ne vždy však k tomu existují praktické společenské potřeby. Rozsah a téma tohoto článku neumožňují prozkoumat všechny aspekty jazykové prestiže. Přesto je třeba alespoň zmínit, že s ohledem na sociolingvistické rozlišování makro- a mikroúrovně lze hovořit o makroprestiži, kterou vytvářejí vztahy mezi jazyky nebo jazykovými varietami, kdy má v témže jazykovém společenství jeden jazykový útvar větší prestiž než jiný. Lze hovořit také o mikroprestiži, kdy v témže jazyce nebo varietě soupeří výrazové prostředky, které mají v očích uživatelů prestiž, s těmi, jež ji nemají. Při kontaktu jazyků a při vzniku nových variet na jejich rozhraní (v procesu kreolizace) má větší vliv – v závislosti také na různých společenských vrstvách – jazyk s vyšší prestiží (srov. Spolsky 1998: 63–65). Jazyk s nižší prestiží poskytuje novému útvaru fonologický systém, zatímco jazyk s vyšší prestiží mu dává lexikální a gramatickou strukturu. V případě diglosie užívá táž společnost jazyky nebo variety s různou prestiží v různých situacích (například ve sdělovacích prostředcích a pracovních vztazích spisovný jazyk, v každodenním životě nářečí či polonářeční jazyk). Je-li vliv prestižnějšího jazyka nebo variety na jiný, méně prestižní, slabší, lze hovořit o přejímání jednotlivých jazykových prvků, zejména lexika, a o jejich častém napodobivém, avšak jinak nemotivovaném užívání. Americký průkopník sociolingvistiky William Labov jako první začal hovořit o skryté a otevřené prestiži (viz Trudgill 2003: 30). Různými testy a experimenty bylo zjištěno, že nenormativní nebo nízkostatusové (nesprávné) formy užívá mnoho lidí. Normativní formy mají otevřenou prestiž, protože jsou veřejně uznávány jako správné a svědčící o vysokém společenském statusu uživatele. I nenormativní formy s nízkým statusem jsou však do určité míry veřejně uznávány jako formy se skrytou prestiží a lidé je nadále užívají. Zajímavým jevem souvisejícím s tím, který byl však v Litvě zkoumán jen málo (snad více dialektology), jsou takzvané hyperkorekční chyby. Mluvčí variet s nižší prestiží se při snaze osvojit si jevy variet s vyšší prestiží mylně domnívají, v čem se tyto variety liší, a zobecňují na základě zaznamenaných podobností (srov. Trudgill 2003: 59–60). Samostatnou úvahu by si zasloužila otázka, zvláště aktuální v jazykovém prostředí Litvy, nakolik prestiž norem spisovného jazyka vytváří kodifikace a R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 241 Nakolik je kodifikováno to, co má ve společnosti prestiž. Odpověď na tuto otázku by se v různých obdobích vývoje spisovného jazyka jistě lišila. Tentokrát je třeba zdůraznit pouze to, že se v praxi spisovné litevštiny zaměňují dvě věci: prestižní norma a hlavní (kodifikovaná) norma, jinými slovy, tyto normy se často ztotožňují. První z nich – prestižní norma – je však sociolingvistická kategorie spojená s prestiží určité normy, kterou stanovuje (vytváří) sama společnost12, obvykle užíváním jazykové elity společnosti. Hlavní norma, tj. systematičtější, perspektivnější apod. (vedle vedlejší), je pojem kodifikace spisovného jazyka. Prestižní a hlavní norma se nemusí shodovat; navíc může existovat více než jedna prestižní norma, a to s ohledem na různé sociální skupiny uživatelů jazyka. Tvrdí-li se, že hlavní kodifikovaná norma má odrážet prestižní normu společnosti (což by platilo v ideálním případě), je třeba nejprve zjistit a dohodnout se, čí norma má být považována za prestižní. A pokud někdo užívá hlavní kodifikované normy (například u moderátorů zpráv alespoň některých médií je to povinné), lze říci, že jejich výslovnost a přízvuk jsou vzorové, ale ještě nemusí být nutně prestižní (alespoň části společnosti připadá takový jazyk umělý a nepřirozený13). V širším pohledu zahrnuje prestižní jazyk nejen otázky normy (správnosti), ale také stylu a jazykové etiky. 3.2. Výzkum jazykové prestiže v Litvě Jazyková prestiž, stejně jako další složky jazykového plánování, dosud v Litvě nebyla teoreticky jasně prodiskutována a vymezena, ačkoli se o samotné prestiži litevštiny a o prostředcích k jejímu zvyšování hovoří v oficiálních dokumentech státní jazykové politiky litevštiny – v zákoně o státním jazyce („Článek 19. Stát pečuje o správnost litevštiny a její prestiž— 12 Například jakkoli nesystémový může být přízvuk některého vysokoškolského učitele (např. informacinis, su vienu projektu), veřejně vyslovit slovo universitete s přízvukem nikoli na koncovém, nýbrž na předposledním přízvučném místě, by už patrně nebylo prestižní. V tomto případě se skutečně prestižní a kodifikovaná norma shodují. 13 Například přinejmenším do konce roku 2010 bylo moderátorům a reportérům v zpravodajských pořadech Litevské národní televize předepsáno vyslovovat slova biblioteka, kioskas s j. Vycházelo se patrně z díla Vytautase Vitkauskase Lietuvių kalbos tarties žodynu (Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2. vyd., 2001), v němž jsou varianty s jotem uváděny jako základní a varianty bez jotu jako hovorové. Tuto základní normu však lze sotva považovat za reálnou a perspektivní; spíše jde o zbytečnou přehnanou snahu (viz P u p k i s A. Ką parodė Kalbos švaros dienos? – Gimtoji kalba 6, 2006, 11). 242 KALBOS KULTŪRA | 83 žų“14) a v Pokynech státní jazykové politiky na léta 2003–2008 (Gairės 2003), jakož i v jejich novém návrhu (Gairės 2008) (podrobněji viz 5. oddíl článku). V Litvě přibývá sociolingvistických výzkumů jazykových postojů souvisejících s pojetím prestiže jazyka nebo některé jeho variety. Dobře známé jsou práce Daivy Aliūkaitė a Meilutė Ramonienė, které z hlediska prestiže zkoumají vztah mezi spisovným jazykem a jednotlivými nářečími (srov. dvě z nich: Ramonienė 2006: 137–147; Aliūkaitė 2009: 160–187). Irena Kruopienė zkoumala, jaký mají studenti postoj k užívání správného jazyka a jak chápou hodnotu litevštiny a její prestiž (Kruopienė 2006: 74–79). Závěry ukázaly, že studentům nejsou jazykové otázky lhostejné, jasně se však potvrzují výsledky dřívějších výzkumů: prestiž litevštiny v naší společnosti není dostatečná (domnívalo se tak přibližně 61% respondentů). Podle studentů není situace v nejdůležitějších oblastech, kde by se měl užívat správný jazyk, dobrá: správnou litevštinu v televizi a rozhlase slýchá o něco méně než polovina studentů, ve státních institucích pak o něco méně než třetina. Navíc správnost jazyka spojuje s jeho prestiží zdaleka ne každý (v tomto případě přibližně 65% dotázaných studentů). Podobný výzkum provedly Giedrė Bertašienė a Genovaitė Kači台škienė: zkoumaly postoje učitelů dvou gymnázií v Tauragėském okrese k prestiži a užívání litevštiny (Bertašienė, Kači台škienė 2009: 7–11). Nedostatečnou prestiž litevštiny uvedlo 71% učitelů. Ačkoli článek dochází k závěru, že za vzor prestižního jazyka považují respondenti jazyk televize a rozhlasu a částečně i samotné školy, správnost jazyka spojuje s televizí a rozhlasem pouze 29% učitelů a se školou 16%; 27% učitelů se domnívá, že jazyk televize, rozhlasu i školy je správný. Postoj novinářů-mužů středního věku k jazykové politice, včetně prestižního jazyka, byl zkoumán v rámci společného litevsko-lotyšského projektu „Balsoc“ (viz Nevinskaitė 2009: 173–189). Rozsahem záběru se mezi dalšími výzkumy této oblasti prováděnými v Litvě vyznačuje projekt „Jazyky měst“ (viz Kalėdienė 2009: 287–293)15. Jedním ze závěrů výzkumu tohoto projektu je— 14 Lietuvos Respublikos valstybinės kalbos įstatymas. – Žin., 1995, Nr. 15-344; 2002, Nr. 68-2760); žr. <http://vlkk.lt/l/i/u/file/Istatymai/Valstybines_Kalbos_ist.doc> 15 Data z obou těchto projektů se teprve shrnují a další publikace by měly vyjít v blízké budoucnosti. Podrobné informace o projektech lze nalézt na internetu: <http://www.lki.lt/LKI_LT/index.php?option=com_content&view=article&id=485&Itemid=10> a <http://projektai.vu.lt/miestairkalbos> (navštíveno 15. 8. 2010). R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 243 „jazykové postoje obyvatel měst k nářečím vykazují negativní tendence v prestiži nářečí, které mohou vést k zániku nářečí, místních kultur a místní identity“. Ačkoli se postupuje správným směrem, tyto výzkumy, stejně jako tomu bylo na začátku, častěji zahrnují úzce vybrané sociální skupiny podle různých kritérií (geografická příslušnost, věk či povolání), nikoli jazykové postoje všech uživatelů jazyka reprezentativním způsobem, přičemž právě ti jsou předpokládanými adresáty cílů tohoto plánování. Proto neposkytují celkový obraz a zatím nelze přesněji říci, co různé vrstvy společnosti považují za prestižní jazyk. Dokud nebudou tyto jazykové postoje prozkoumány z hlediska různých sociálních znaků, bude pro jazykové politiky obtížné určit, které kroky jazykového plánování by měly největší dopad na dosažení žádoucích cílů. Je předčasné hovořit o praktickém plánování samotné prestiže, ačkoli, jak bylo uvedeno, v oficiálních dokumentech jsou zásady takového plánování vytyčeny. Z toho, co se podařilo shromáždit o prestiži litevštiny v litevském jazykovědném tisku, lze vyvodit, že pro její plánování jsou důležité tyto složky: • vztah prestiže litevštiny a dalších jazyků (zejména angličtiny a také jazyků menšin žijících v Litvě), • vztah prestiže spisovného jazyka a nářečí, • oblasti užívání spisovného jazyka, v nichž má (by měl) fungovat vzorový (prestižní) jazyk, • společenská vrstva, která hovoří prestižní jazykovou varietou, • prestižní jazyková forma (její vztah k normě spisovného jazyka), • autorita lingvistů a prestiž jejich profese jako součást prestiže jazyka. 4. PLÁNOVÁNÍ PRESTIŽE JAZYKA, JEHO CÍLE, REALIZÁTOŘI A PROSTŘEDKY Vrátíme-li se k otázkám plánování jazykové prestiže, o nichž se diskutuje v zahraniční jazykovědné literatuře, je třeba říci, že jeho zastánci považují plánování jazykového statusu a jazykové výuky pouze za polovinu práce; cílů jazykového plánování (oživení jazyka, jeho udržování nebo nahrazení jiným jazykem) by nebylo možné dosáhnout bez plánování jazykové prestiže, ať už otevřeného, nebo skrytého (Zhao, Liu 2007: 124). Začala se věnovat větší pozornost samotné motivaci jazykového plánování (srov. Ager 2001) a zdokonalovat teorie přejímání výsledků jazykového plánování 244 KALBOS KULTŪRA | 83 (Ager 2005). Při úvahách o oživení nějakého jazyka či variety se rozlišují čtyři teoretické pojmy: status, prestiž, identita a obraz. Jejich vztahy se utvářejí ve dvojicích: obraz lze považovat za určitý odraz identity společnosti, zatímco prestiž je výsledkem postojů k jazykovému statusu. Plánování změny statusu či identity se často považuje za skutečné plánování, podobné plánování sociálních či ekonomických změn, zatímco změna prestiže či obrazu vyžaduje manipulaci s emocemi podobně jako v obchodním marketingu. Není proto divu, že jako prostředky plánování jazykové prestiže lze využívat prvky managementu a reklamy i různé způsoby motivování uživatelů jazyka (například ceny za nejlepší navržená nová slova, za nejlepší tvůrčí písemnou práci nebo za úspěchy v jazykových kvízech). Zdůrazňuje se, že plánování jazykové prestiže nelze ztotožňovat s plánováním jazykového statusu, protože to druhé se obvykle uskutečňuje vnuceným způsobem, což je charakteristické pro metody uplatňované „shora“. Plánování prestiže a obrazu vyžaduje jednání „zdola“, založené na demokratičnosti a přesvědčování. Plánování prestiže směřuje ke změně postojů a utváření identity mírnějšími a méně provokativními prostředky. Opírá se o dlouhodobější spolupráci s cílovými skupinami, pro něž se jazykové produkty plánují, a o jejich podporu. Pokud plánovaný produkt používají prestižní jedinci (společenská elita), jejichž jazykové chování ovlivňuje celou společnost, vznikají tak prestižní vzory hodné následování, které jsou spontánně napodobovány a rychle se šíří (Zhao, Liu 2007: 114). Nejdůležitějším cílem plánování jazykové prestiže je vytvořit příznivé psychologické podmínky pro jazyk či varietu (Mesthrie, Swann a kol. 2000: 387). Cíle plánování jazykové prestiže souvisejí s potřebami těchto jazyků či variet — aby se rozvíjely, podporovaly a intelektualizovaly; zvláštní pozornost se přitom věnuje jazyku vědy, odbornému jazyku a jazyku vysoké kultury (kterou je třeba chápat jako protiklad kultury masové. – R. M.) (Baldauf 2005: 962). Do plánování jazykové prestiže musí být zapojeni ti jednotlivci, jejich skupiny a instituce, které nesou odpovědnost za vytváření obrazu jazyka a za podporu užívání prestižního jazyka v hlavních oblastech jeho užívání. Protože jazykové plánování obvykle řeší problémy, které jsou v zásadě sociopolitické, E. Haugen již upozornil, že jazykoví odborníci zdaleka nejsou jedinými realizátory jazykového plánování (Haugenas 1994 [1966]: 25–27). Je zde nezbytná spolupráce sociologů a právníků, politiků a politologů; a pokud jde o plánování jazykové výuky, také spolupráce s odborníky na vzdělávání. Jazykové odborníky je nejvíce třeba při rozhodování o základu spisovného jazyka a při kodifikaci jazyka, jakož i při správě terminologie ve spolupráci s odborníky z jiných oblastí a při jejím přizpůsobování novým potřebám společnosti. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 245 a při kodifikační práci; společně s odborníky z jiných oblastí také při správě terminologie a jejím přizpůsobování novým potřebám společnosti. Mezi realizátory jazykového plánování se zdůrazňuje také úloha spisovatelů: udržují písemnou tradici, posilují kodifikovanou jazykovou varietu a sami přispívají k rozvoji uměleckého stylu. V Litvě nesmíme přehlížet ani etnology, kteří mohou pomoci vytvořit širší kontext jazyka, jeho hodnoty a jedinečnosti. Pro plánování jazykové prestiže je obecně nejdůležitější společná činnost institucí a jednotlivců z různých oborů a na různých úrovních. Tato myšlenka přirozeně zakořenila i v Litvě: uvědomujeme si, že k zachování prestiže litevského jazyka ve společnosti je zapotřebí součinnosti státu a společnosti (Labutis 2006): Organizační práce by se neměli zříkat pracovníci vzdělávacích a kulturních center, členové vlasteneckých organizací a samozřejmě všichni, kdo se hlásí k Litevské jazykové společnosti. Materiální podporu akcí věnovaných mateřskému jazyku by mohli považovat za věc prestiže vedoucí mnoha institucí i podnikatelé, kteří se považují za Litevce. Stát zde také nemůže zůstat stranou — vždyť to vše souvisí s cíli vzdělávání dospělých. [...] I ten nejkrásnější záměr lze zmařit, nepodaří-li se najít profesionální, poctivé a odpovědné realizátory a zapojit je do práce. Stojí za to hledat je nejen mezi přetíženými učiteli litevštiny a jazykovými korektory měst, ale také mezi desítkami, možná i stovkami dobrých odborníků v této oblasti, kteří odešli do důchodu. Je zvláštní, že nikdo nepotřebuje ani profesní a životní zkušenosti mnoha vysokoškolských profesorů či docentů, kteří odešli do důchodu. 5. PLÁNOVÁNÍ PRESTIŽE ESTONSKÉHO, LOTYŠSKÉHO A LITEVSKÉHO JAZYKA V JAZYKOVĚPOLITICKÝCH SMĚRNICÍCH Dokumenty tří zemí podobného charakteru umožňují porovnat současné postoje jazykových politik k jazykovému prestiži a jeho plánování, zjistit, z jakých složek se utváří pojetí jazykového prestiže a jaká opatření k jeho posílení se předpokládají. U Litvy se zastavíme podrobněji. 5.1. Estonsko V dokumentu plánování jazykové politiky „Strategie rozvoje estonštiny 2004–2010“, který schválila vláda Estonské republiky, se mezi ostatními cíli a úkoly hovoří také o vytváření veřejného obrazu estonštiny (DSEL 2004: 29–30). Uvádí se, že je třeba zvyšovat jazykové 246 KALBOS KULTŪRA | 83 povědomí společnosti, utvářet jazykové postoje, podporovat správné užívání jazyka ve společnosti a vytvářet pozitivní obraz jazyka. Tvrdí se, že dosud se v Estonsku o obraz jazyka starají filologové, spisovatelé a učitelé mateřského jazyka intuitivně a s vědomím svého poslání. Nikdo se tím nezabývá profesionálně a systematicky. Cílem je vytvořit systém utváření obrazu estonštiny a rozvíjet činnost zaměřenou na vytváření obrazu, založenou na vědeckém výzkumu. K dosažení tohoto cíle byly stanoveny také konkrétní úkoly: zahájit národní program „Estonská identita 2005–2009“; připravit koncepci identity s ohledem na všeobecně vzdělávací školy a organizovat kurzy pro učitele mateřského jazyka o utváření lingvistického obrazu; informovat v médiích o jazykových problémech a událostech; vytvářet a šířit korpusy a databáze, televizní a videozáznamy, informační materiály atd. určené celé společnosti, aby podporovaly užívání estonštiny; organizovat akce a v maximální možné míře podporovat obraz estonštiny ve všech oblastech života; vytvářet studentské skupiny na podporu jazyka; podporovat fungování estonštiny na internetu a posilovat tam její obraz. 5.2. Lotyšsko V dokumentu Zásady státní jazykové politiky na období 2005–2014, který v roce 2005 schválila vláda Lotyšské republiky (GSLP 2007: 28–30), se o vytváření obrazu či prestiže lotyštiny nehovoří samostatně, z uvedených cílů a opatření jazykové politiky je však patrné, že činnosti v tomto směru jsou plánovány i v Lotyšsku: usiluje se o udržování a rozvíjení užívání lotyštiny nejen prostřednictvím oficiálních státních kroků, ale také tvořivě – prostřednictvím původní a kvalitní překladové literatury, umění (filmu, divadla), o prosazování povědomí o tom, že je nezbytné znát a užívat státní jazyk, o vytváření příznivého prostředí pro rozvoj lotyštiny s odhalováním jejího mnohostranného tvůrčího potenciálu a o zapojení médií do propagace jazyka a jeho kultury. 5.3. Litva V dokumentu Státní komise pro litevský jazyk „Strategický plán činnosti na léta 2007–2009“ se uznává, že jednou z hrozeb pro fungování litevštiny je „pokles prestiže litevštiny v některých společenských skupinách R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 247 “. Toto ustanovení bylo převzato také do strategického plánu činnosti na léta 2010–2012 schváleného v roce 200916. Prestiž jazyka je zmíněna v Zásadách státní jazykové politiky na léta 2003–2008 (Zásady 2003), poněkud podrobněji se o ní hovoří v novém návrhu na léta 2009–2013 (Zásady 2008). Ve třetí části „Přehled situace“ se v oddíle o statusu jazyka uvádí: 21. Vzhledem k současným změnám má pro zachování litevštiny zásadní význam nejen její právní postavení, ale i její prestiž. Demokratizující se společnost si může svůj jazyk uchovat pouze tehdy, bude-li si vědomě uvědomovat jeho hodnotu a možnosti, aktivněji se zapojovat do kodifikace jazyka a přispívat k jeho obohacování a rozvoji. V posledních letech byly nalezeny nové způsoby, jak veřejnost zaujmout litevštinou: pořádá se soutěž Národní diktát, pro žáky se organizují jazykové soutěže na internetu, vytvářejí se elektronické jazykové hry a začal se realizovat státní program na podporu čtení. Formování prestiže litevštiny však vyžaduje profesionálnější a systematičtější přístup založený na výzkumu změn jazykového chování a hodnotových postojů ve společnosti. Prestiž litevštiny souvisí s celým kontextem litevské kultury, proto je třeba aktivněji podporovat a financovat vydávání knih v litevštině, zásobování knihoven knihami, včetně knih s litevskou tematikou, a rozšiřování litevského obsahu na internetu. V páté části návrhu „Zásad“ nazvané „Úkoly státní jazykové politiky a způsoby jejich řešení“ se v oddíle o statusu jazyka uvádí, jak by bylo možné stávající situaci zlepšit: 43. Posilovat prestiž litevštiny: 43.1. Rozvíjet koncepci souvislosti lituanistiky v širším smyslu (nejen litevského jazyka, ale také litevské literatury a dějin Litvy) s litevskou identitou a podporovat veřejnou diskusi na toto téma. 43.2. Rozvíjet politický a kulturní dialog médií, akademické obce a široké veřejnosti o perspektivách národních jazyků v globalizujícím se světě. 43.3. Podporovat literární, divadelní, filmová a hudební díla, která odhalují svébytnost a bohatství litevštiny, a napomáhat jejich šíření. 43.4. Rozvíjet jazykové povědomí veřejnosti. 43.5. Pečovat o obraz litevštiny v litevských komunitách v zahraničí. V jazykové politice Litvy je tedy prestiž jazyka spojována se statusem litevštiny a dosud není rozvinuta v samostatnou složku jazykového plánování (politiky), v oficiálních dokumentech se jí však věnuje 16 Dostupné na internetu: <http://www.vlkk.lt/i/u/file/Metu_planas/2010_planas_pat iksl.pdf> (navštíveno 12. 7. 2010). 248 KALBOS KULTŪRA | 83 značná pozornost: jsou vymezeny hlavní cíle, směry a prostředky k jejich dosažení. Z metod posilování prestiže litevštiny uvedených v návrhu „Pokynů“ je zvlášť důležitý záměr rozvíjet jazykové povědomí společnosti, neboť právě vnitřní motivace společnosti užívat litevštinu, dávat jí přednost před jinými jazyky a jejich projevy, je základem udržování její prestiže. Jak tedy říká Bronis Savukynas, je třeba „učinit spisovný jazyk přitažlivě potřebným pro společnost“ (Diskusija 2005). Jazykové povědomí znamená především uvědomovat si hodnotu litevštiny – symbolickou i praktickou – a na základě tohoto uvědomění všestranně podporovat životaschopnost jejího užívání jak v Litvě, tak v emigraci. Tento úkol se však v poslední době stává obtížně splnitelným v důsledku hodnotové proměny samotné společnosti. Jazykovou hodnotovou orientaci nelze oddělit od proměňujícího se systému hodnot společnosti jako celku: od slábnoucího vlastenectví, zklamání ze společné národní ideje a její budoucnosti, s tím související rozsáhlé emigrace (přičemž je třeba mít na paměti i to, že Litevci jsou nejrychleji ubývajícím národem v Evropě), proměn vztahu k rodině a dalším základním tradičním hodnotám ani od vyrovnávání národů a jazyků pod vlivem globalizace. Zhodnotit tyto změny a stanovit nejdůležitější budoucí cíle a úkoly pro národ a stát je společným úkolem mnoha státních institucí. Psychoterapeut Eugenijus Laurinaitis v jednom rozhovoru uvedl, že stát se při řešení tohoto obecného úkolu nesmí omezit pouze na přípravu zákonů a přidělování prostředků na dosažení stanovených cílů. Je nezbytná i propaganda (Laurinaitis 2010): Propaganda by zahrnovala dlouhodobé programy, jejichž cílem je změnit hodnoty a názory naší společnosti. Chceme-li, aby se ve společnosti něco změnilo, musíme předem naplánovat odpovídající kroky. Odpovídající kroky obvykle musí být zaměřeny na velmi dlouhodobé záležitosti, protože hodnoty se mění velmi pomalu. Propaganda (v pravém, nikoli zkresleném významu)17 se musí stát také součástí plánování jazykové prestiže – nemá být přímočará, banální a vtíravá, nýbrž promyšlená, subtilní a psychologicky účinná. Jinak se ve společnosti časem prosadí zejména mezi mladými lidmi šířené nihilistické myšlenky, že učit se litevsky se nevyplatí, protože stejně zanikne (srov. Kalėdienė 2009: 290). Není proto náhodou, že do nového dokumentu o vzdělávání v litevštině na všeobecně vzdělávacích školách byl zařazen… 17 Srov.: propagánda [lat. propago – šířím, rozšiřuji], filoz., věd., náb. aj. šíření teorií a myšlenek s cílem vzdělávat jimi a ovlivňovat názory a nálady lidí a podněcovat určité jednání (Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera, 2001). R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 249 do strategického dokumentu bylo zařazeno také toto ustanovení: „Ve veřejném prostoru prosazovat názor, že správná a bohatá litevština je základem vzdělání všech společenských vrstev a znakem společenské prestiže.“ (Strategija 2010). Další důležitou věcí je, že společnost musí mít nějaký vzor, k němuž se může orientovat. Samotný pojem plánování jazykové prestiže i praxe jazykového plánování v zahraničí ukazují, že prestiž jazyka či jazykové variety, která se utváří spontánně, se již nenechává svému volnému vývoji: začleňuje se do procesu vědomé regulace jazykových změn a vývoje. Vytváření a udržování standardu prestižního jazyka proto vyžaduje značnou pozornost jazykových plánovačů – jsou zapotřebí jasně formulované cíle a praktické činnosti. V poslední době je skutečně řada opatření zaměřených na jazykové vzdělávání veřejnosti a posilování prestiže litevštiny: každoroční celostátní diktát, který se těší stálé oblibě, články a diskuse o jazykových otázkách v internetových médiích, některý z pořadů či kvízů TVR, prezentace jazykových publikací na knižních veletrzích, soutěže pro žáky (například soutěž „Čistá hlava – čistý jazyk“, pořádaná od roku 2008, www.lituani-ka.lt), kampaně („Jazyk tvořím já“, www.kalbakuriaš.lt), kampaň za psaní internetových názvů a adres litevskými znaky (www.lietuviškai.lt), registrace cizích slov a hledání jejich ekvivalentů (Státní komise pro litevský jazyk ve spolupráci s internetovým portálem www.delfi.lt)18 aj. Je důležité, že k této činnosti organizované státními institucemi přispívají i soukromé společnosti. Činnost státních institucí působících v Litvě i společenských organizací (Společnosti litevského jazyka, komisí působících při samosprávě města Vilniusu) při pohledu zvenčí nepůsobí příliš plánovitě ani soustavně; spíše se rozvíjí v reakci na spontánně vznikající potřeby, přičemž předem jsou formulovány jen nejobecnější cíle, nikoli konkrétní úkoly. Od jednotlivých kampaní by se mělo přejít k soustavně organizované činnosti a, jak se od jazykových plánovačů očekává, nejen předvídat její výsledky, ale také vyhodnocovat, čeho bylo v určitém časovém období dosaženo. V současnosti, dalo by se říci, probíhá průzkumná fáze: podnikají se jednotlivé zdařilé iniciativy, ale chybí koordinace činnosti. Nedávné založení Svazu obránců litevského jazyka v červenci 2010 ukazuje, že ve společnosti existuje potřeba aktivního sdružení, které by řešilo aktuální problémy jazykové politiky. Uznáme-li tedy, že jazyková politika v Litvě je založena na jazykovém plánování, musíme prestiž litevštiny rovněž chápat jako součást plánování 18 Další informace o této činnosti lze nalézt ve výročních zprávách zveřejněných na internetových stránkách Státní komise pro litevský jazyk, Státní inspekce pro jazyk, Institutu litevského jazyka a Společnosti litevského jazyka. 250 KALBOS KULTŪRA | 83 předmět a nejen jasně vymezit nejbližší i dlouhodobější úkoly a promyslet, jakými prostředky jich bude dosaženo, ale také stanovit, jak budou hodnoceny dosažené výsledky. Musí být jasně stanoven cíl zachování národa a jazyka, směřování k posilování sounáležitosti Litevců žijících po celém světě a konkrétní úkoly: rozšiřovat zdroje litevštiny a vytvářet příznivé prostředí pro její život, aby společnost prestiž litevštiny nesnižovala, nýbrž ji společným úsilím posilovala jak v naší zemi, tak ve světě. Při poučení ze světových zkušeností lze pro tuto činnost nalézt nejrůznější způsoby. To už však není jen práce jazykových odborníků. ZÁVĚRY 1. Práce zahraničních teoretiků a praktiků jazykového plánování ukazují, že tento směr sociolingvistiky v posledním desetiletí v důsledku globalizačních procesů a interakce národů a kultur výrazně nabyl na aktuálnosti i síle. Obsah pojmu jazykové plánování se značně rozšířil, neboť se před něj kladou stále nové cíle, mění se jeho směřování a zahrnuje stále širší předmět. Od působení na jazyk se přechází k působení na uživatele jazyka, kteří jsou sami povzbuzováni k tomu, aby ovlivňovali vývoj jazyka: k tradičním složkám – standardizaci jazykové struktury a rozvoji funkcí – přibyla regulace vztahů mezi jazyky (jejich statusu), později výuka jazyka a nakonec plánování jazykové prestiže. Ukázalo se, že jazykové plánování může být úspěšné pouze tehdy, mají-li lidé vnitřní motivaci používat určitý jazyk nebo varietu, a nikoli při uplatňování donucovacích administrativních metod. Prestiž jazyka či jeho variety se tedy již nenechává utvářet samovolně, nýbrž se stává předmětem plánování. 2. Oficiální dokumenty jazykové politiky Litvy uvádějí význam prestiže litevštiny – především jako státního jazyka – pro společnost (s ohledem na kontext ostatních používaných jazyků) a stanovují způsoby, jak ji posilovat. Praktické činnosti státních institucí, společenských organizací a jednotlivců však chybějí jasně formulované úkoly a užší vzájemná spolupráce. 3. Jak ukazují sociolingvistické výzkumy prováděné v Litvě, prestiž litevštiny není z různých důvodů silná, zejména kvůli oslabování národní identity a tradičních hodnot, rozsáhlé emigraci a dalším faktorům. K jejímu posílení je zapotřebí strategie jazykového plánování, která stanoví jasné směřování a cíle jazykového vývoje, a vymezené úkoly plánování jazykové prestiže, jež musí vycházet z výsledků sociolingvistických výzkumů jazykových postojů společnosti a součas- R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 251 ného úzu. Společnost, včetně krajanské komunity a emigrantů, kteří mají zájem na zachování litevštiny, musí být aktivněji zapojována do procesu udržování jazykového dědictví a tvorby jazyka. 4. Je důležité systematicky pečovat také o prestiž spisovné litevštiny a zapojit do této činnosti cílové skupiny uživatelů spisovného jazyka – novináře, spisovatele, překladatele, jazykové redaktory, učitele, studenty aj. Nezbytným základem je prestižní standard spisovného jazyka, tj. kodifikace odpovídající skutečnému současnému úzu. Hlavní směry plánování prestiže spisovné litevštiny by mohly být tyto: 1) šíření jazykových informací o kodifikaci, jejich aktuálnost, srozumitelnost a zdůvodnění; 2) udržování jazykového standardu a výchova vzorných uživatelů jazyka (například moderátorů zpravodajství TVR) a dohled nad nejdůležitějšími oblastmi užívání jazyka, které ovlivňují společnost; 3) promyšlené zavádění jazykových novinek (zejména neologismů) a zmírňování často negativní reakce uživatelů na ně; 4) zvyšování prestiže práce jazykových odborníků; 5) studium nejlepších zahraničních zkušeností s plánováním jazykové prestiže a jejich přizpůsobení potřebám litevštiny. LITERATŪRA Ager D. 2001: Motivation in language planning and language policy, Clevedon: Multilingual Matters Ltd. Ager D. 2005: Prestige and image planning. – Handbook of Research in Second Language Teaching and Learning. Ed. E. Hinkel, London: Lawrence Erlbaum Associates Publishers, 1035–1054. Aliūkaitė D. 2009: Bendrinės kalbos vaizdinių tikslumas: kvazistandarto problema. – Respectus Philologicus 16 (21) A, 160–187. Ammon U. 2004: Standard Variety. – Sociolinguistics. An international handbook of the science of language and society. Eds. U. Ammon, N. Dittmar, K. J. Mattheier, P. Trudgill, 2nd ed., V. 1, Walter de Gruyter, 273–283. Bakmand B. 2000: National language planning, why (not)? – Intercultural Communication 3. Ed. J. Allwood. Prieiga per internetą: <http://www.immi.se/intercultural/nr3/bakmand.htm> (žiūrėta 2010 08 15). Baldauf R. B. 2004: Issues of prestige and image in language-in-education planning in Australia. – Current Issues in Language Planning 5(4), 376–388. Baldauf R. B. 2005: Language planning and policy research: An overview. – Handbook of Research in Second Language Teaching and Learning (Chapt 52). Ed. E. Hinkel, Mahwah, NJ: Erlbaum, 957–970. 252 KALBOS KULTŪRA | 83 Baldauf R. B. 2006: Rearticulating the Case for Micro Language Planning in a Language Ecology Context. – Current Issues in Language Planning 7 (2–3), 147–170. Prieiga per internetą: <http://espace.library.uq.edu.au/eserv/UQ:121324/HCA10UQ121324.pdf> (žiūrėta 2010 11 11). Bertašienė G., Kačiūškienė G. 2009: Tauragiškių mokytojų požiūris į lietuvių bendrinės kalbos prestižą ir jos vartoseną. – Jaunųjų mokslininkų darbai 2 (23), 7–11. Christian D. 1994 [1990]: Kalbų planavimas kalbotyros požiūriu. – Sociolingvistika ir kalbos kultūra. Sud. Laima Grumadienė ir Rūta Marcinkevičienė, Vilnius: Gimtoji kalba, 29–40. Cobarrubias J. 1983: Ethical Issues in Status Planning. – Progress in Language Planning: International Perspectives. Eds. J. Cobarrubias, J. Fishman, New York: Mouton Publishers. Cooper R. L. 1989: Language Planning and Social Change, Cambridge: Cambridge University Press. Daoust D. 1997: Language planning and language reform. – The handbook of sociolinguistics. Ed. F. Coulmas, Oxford: Blackwell, 436–452. Diskusija 2005: Iš diskusijos „Lietuvių kalba ir Lietuvos kultūra ateities Europoje: raidos perspektyvos“ Lietuvos Respublikos Seimo Konstitucijos salėje 2005 m. vasario 14 d. – Literatūra ir menas, gegužės 6. DSEL 2004: Development strategy of the Estonian language 2004–2010, Tartu. Edwards J. 1996: Language, prestige and stigma. – Contact linguistics: An International Handbook of Contemporary Research. Ed. H. Goebl et al., Berlin, New York: Walter de Gruyter, 703–708. Ferguson G. 2006: Language planning and education, Edinburgh University Press Ltd. Gairės 2003: Valstybinės kalbos politikos 2003–2008 m. gairės. – Prieiga per internetą: <http://vlkk.lt/lit/apie/kalbos-politikos-gaires> (žiūrėta 2010 01 10). Gairės 2008: Valstybinės kalbos politikos 2009–2013 m. gairės (projektas). – Prieiga per internetą: <http://vlkk.lt/lit/10110> (žiūrėta 2010 01 10). Groof J. de 2002: Two hundred years of language planning in Belgium. – Standardization. Studies from the Germanic languages. Eds. A. R. Linn, N. McLelland, John Benjamins, 117–134. GSLP 2007: Guidelines of the state language policy for 2005–2014, Rīga. Haarmann H. 1990: Language planning in the light of a general theory of language: A methodological framework. – International Journal of the Sociology of Language 86 (1), 103–126. Haugen E. 1983: The implementation of corpus planning: theory and practice. – Progress in language planning. International perspectives. Eds. J. Cobarrubias, J. A. Fishman, Berlin: Walter de Gruyter, 269–289. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 253 Haugenas E. 1994 [1966]: Kalbotyra ir kalbos planavimas. – Sociolingvistika ir kalbos kultūra. Sud. Laima Grumadienė ir Rūta Marcinkevičienė, Vilnius: Gimtoji kalba, 14–28. Kalėdienė L. 2009: Viešoji nuomonė ir kalbų politika. – Kalbos kultūra 82, 287–293. Kaplan R. B., Baldauf R. B. Jr. 1997: Language planning: from practice to theory, Clevedon: Multilingual Matters. Kloss H. 1966: Types of Multilingual Communities: A Discussion of Ten Variables. – Sociological Inquiry 36 (2), 135–145. Kloss H. 1969: Research possibilities on group bilingualism: a report. – Québec: International Center for Research on Bilingualism. Kruopienė I. 2006: Taisyklingos kalbos vartosena studentų akimis. – Žmogus ir žodis 1, 74–79. Labutis V. 2006: Kaip visuomenę sudominti lietuvių kalba. – Literatūra ir menas, gegužės 4. Laurinaitis E. 2010: E. Laurinaitis: esant dabartinei politikai, nyksime kaip tauta [interviu: kalbėjosi Vladimiras Laučius]. – www.delfi.lt, sausio 15. Prieiga per internetą: <http://www.delfi.lt/news/daily/lithuania/elaurinaitis-esant-dabartinei-politikai-nyksime-kaip-tauta.d?id=27697855> (žiūrėta 2010 04 25). Mesthrie R., Swann J., Deumert A., Leap W. L. 2000: Introducing sociolinguistics, Edinburgh University Press. Milligan L. 2007: A Systems Model of Language Planning. – Cambridge Postgraduate Conference in Language Research, 192–198. Prieiga per internetą: <http://www.ling.cam.ac.uk/camling/Manuscripts/CamLing2007_Milligan.pdf> (žiūrėta 2010 01 05). Nahir M. 2006 [1984]: Language Planning Goals: A Classification. – Sociolinguistics: the essential readings. Eds. Ch. B. Paulston, G. R. Tucker, 2nd ed., Blackwell Publishing Ltd, 423–448. Nekvapil J. 2006: From Language Planning to Language Management. – Sociolinguistica 20, Tübingen: Niemeyer, 92–104. Prieiga per internetą: <http://uk-online.uni-koeln.de/remarks/d5134/rm2169329.pdf> (žiūrėta 2010 03 20). Nevinskaitė L. 2009: Grėsmės kalbai ir kalbos priežiūra: žurnalistų požiūris. – Kalbos kultūra 82, 173–189. Pupkis A. 1995: Prestižinė kalba ir Jablonskio autoritetas. – Gimtoji kalba 12, 1–4. Pupkis A. 2005: Kalbos kultūros studijos, Vilnius: Gimtas žodis. Ramonienė M. 2006: Nuostatos dėl bendrinės kalbos ir tarmės: Joniškėlio atvejis. – Kalbos kultūra 79, 137–147. Ricento T. 2000: Historical and Theoretical Perspectives in Language Policy and Planning. – Journal of Sociolinguistics 4(2), 196–213. Spolsky B. 1998: Sociolinguistics, Oxford University Press. 254 KALBOS KULTŪRA | 83 Strategija 2010: Lietuvių kalbos ugdymo bendrojo lavinimo programas vykdančiose mokyklose 2010–2014 metų strategija. – Prieiga per internetą: <http://www.smm.lt/ugdymas/docs/Lietuviu%20kalbos%20strategija%20(1).pdf> (žiūrėta 2011 01 20). S u b a č i u s G. 2002: Two Types of Standard Language History in Europe. – Res Balticae 8, 131–150. S u b a č i u s G. 2004: Standartinių (bendrinių) kalbų istorijos chronologija. – Metmenys 84, 97–115. Prieiga per internetą: <http://www.uic.edu/classes/lith/lith520/SUB_strp/SUB_2004_Chron%20METM.PDF> (žiūrėta 2010 03 15). T r u d g i l l G. 2003: A glossary of sociolinguistics, Edinburgh University Press. V a i c e k a u s k i e n ė L. 2004: Teorinės svetimžodžių norminimo prielaidos. – Skoliniai ir bendrinė lietuvių kalba. Sud. Jurgita Girčienė, Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 9–29. V a i c e k a u s k i e n ė L. 2007: Naujieji lietuvių kalbos svetimžodžiai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Z h a o S., L i u Y. 2007: Home Language Shift and Its Implications for Language Planning in Singapore: From the Perspective of Prestige Planning. – The Asia- Pacific education researcher 16 (2), 111–126. Prieiga per internetą: <www.philol.info/index.php/TAPER/article/viewFile/230/231> (žiūrėta 2010 01 06). Gauta 2010 12 06 LANGUAGE PRESTIGE AND ITS PLANNING S u m m a r y Although the discussion of language planning has only recently appeared in the Lithuanian linguistic works, the issues of language standardization, language policy and increase of language awareness in society have always been dealt with during the development history of Standard Lithuanian. The article deals with a relatively new aspect of language planning, i. e. language prestige planning. The aim of the article is to define the concept of language prestige planning and present its treatment in the works of foreign sociolinguists as well as to describe the status of language prestige planning in the current Lithuanian language community, existing both in Lithuania and its exile communities. Due to the current sociolinguistic situation, which is characterized by an increased influence of the English language and other globalization factors arising from international and intercultural contacts, as well as the low prestige of language policy makers in society, these problems become particularly serious. R. MILIŪNAITĖ. Kalbos prestižas ir jo planavimas 255 The article contains an overview of the concept of language planning based on theoretical work by foreign sociolinguists, including E. Haugen, H. Haarmann, R. Cooper, H. Kloss, R. Kaplan, R. Baldauf, and D. Ager. The context of language planning and its issues encompasses both the traditional elements, i. e. language status, language corpus and the planning of teaching, and a new component, which is language prestige planning. The article analyzes the major principles inscribed in the official political instruments of Lithuania, Latvia and Estonia which regulate the issues of language prestige. It also discusses research insights from the studies of language prestige in Lithuania and covers the most important tools for prestige raising implemented during the recent years by the state and private institutions in Lithuania. The following conclusions have been drawn: 1. Foreign experience in language planning shows that the focus of measures and influence is moving from the influence on language to the influence on language users who are encouraged to develop a conscious approach to language matters. It has been realized that success in language planning can only be achieved when individual language users are personally motivated to choose one or another language variety rather than being forced to do so by administrative tools. Hence, the prestige of a language or its variety becomes an object of planning. 2. The official documents on language policy in Lithuania stress the importance of prestige of the Lithuanian language in society and provide measures for its implementation. Yet the subjects of this activity, i. e. state authorities and individuals, do not have clearly formulated objectives and a well-coordinated plan of action. 3. Scarce sociological research in Lithuania has revealed that the prestige of Lithuanian for different reasons, which in particular are related to the national identity, the low status of traditional values, intense emigration etc., is not very high. Thus its planning and strengthening call for the following measures: 1) a language planning strategy that would outline the direction and objectives of language development and define the tasks for language prestige planning, based on the sociolinguistic principles and studies of the current language use; 2) an institution charged with the task of language prestige planning which would involve relevant target groups into prestige planning activities, namely, journalists, writers, translators, editors, teachers, students, interested members of the emigrants’ communities and others; 3) a standard of prestige language variety, i. e. a codification reflecting the current language use. RITA MILIŪNAITĖ Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius [email protected] 256 KALBOS KULTŪRA | 83