Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į „Varpą“)

GIEDRĖ ČEPAITIENĖ Šiauliaiská univerzita JONAS JABLONSKIS – VARPININK (Mintauja, cesta k Varpui) Jono Jablonskio veikla aptarta Arnoldo Piročkino monografijose (1977, 1978), tačiau apie kai kuriuos klausimus jose kalbama tik prabėgomis. Šiame straipsnyje parodomas J. Jablonskio tapsmas varpininku, aptariama su Varpu susijusi jo veikla Mintaujos laikotarpiu, atskleidžiant publikacijų tematiką ir kai kurias J. Jablonskio – prisiekusio „litvomano“, mokslininko, kalbininko nuostatas. 1. CESTA K VARPU Při zmínce o spolupráci Jonase Jablonského v Varpu je vhodné připomenout cestu, kterou se ubíralo utváření jeho národního vědomí. Když studoval na gymnáziu v Marijampolė (1872–1881), mladí lidé otázku národní identity neprobírali a většina gymnazistů se považovala za šiřitele polské kultury. Také J. Jablonskis tedy po odjezdu na studia na Moskevskou univerzitu zůstával nerozhodným mladíkem. Jeho vlastní vzpomínky ukazují, jak v něm dozrávalo národní uvědomění1: „Mezi univerzitními studenty jsem našel nemálo známých Litevců. Bez velkého nadšení („jinak jsem nemohl jednat“) jsem vstoupil do litevského kroužku. Jeden můj přítel-Litevčan to neudělal; nevyčítal jsem mu to, jen jsem se sám omlouval, že jsem vstoupil, on mi to také nevyčítal a sám se omlouval, že nevstoupil. Postupně se mi noví přátelé, skupinka „litvomanů“, začali líbit, ačkoli jsem se na mnohé stále díval úkosem. Mezi těmito přáteli byl i Jonas Šliūpas, který mi připadal ze všech nejpečlivější a nejpilnější. Nesouhlasit s nimi ve společných otázkách, jimiž byly zájmy litevského národa, bylo těžké, nicméně toto litevství přece nebylo výtvorem pouhé logiky: alespoň tehdy měly váhu i jiné motivy, staré ideály a „polské“ dojmy. Kdyby se byl našel někdo, kdo by dokázal, že se i my dovedeme skutečně probudit jako jeden člověk a budeme moci žít životem národa, pochybností by asi nebylo, třebaže jsem se o nich neodvažoval mluvit. Mezi přáteli 1 Citováno z Jablonského spisů připravených J. Balčikonisem, neboť z nich je autorství článků zřejmé. 30 KALBOS KULTŪRA | 83 Bylo ovšem i více takových vlažných lidí, ale ti mě nepřitahovali. Když se rozproudila nějaká debata, často bylo na rtech Litevců slyšet také ruštinu. Snad se to tehdy dalo omluvit, přesto to na mě, Litevce probouzejícího se ze spánku, vždy působilo velmi tíživě. Čas plynul a ve mně, tak či onak, chtě nechtě dozrával a sílil „litvoman“. Kdybych tam byl zůstal asi půl roku, mohl bych už otevřeně, kdykoli by bylo třeba, ospravedlnit i obhájit dobrou stránku litevského „šílenství“: ta půlroční doba toho mnoho vykonala, mnoho zbořila a mnoho objasnila.“ (JR I: 71) Tato poměrně dlouhá pasáž odhaluje alespoň několik skutečností: 1) Jonas Jablonskis přijel do Moskvy studovat, aniž by měl nějaké zřetelnější národní aspirace; 2) do činnosti kroužku litevských studentů se zapojil nikoli vědomě, nýbrž náhodou; 3) ze všech účastníků kroužku na něj měl největší vliv Jonas Šliūpas; 4) během půl roku dozrálo národní sebeuvědomění J. Jablonského. Ačkoli citát ukazuje, že své národní rozhodnutí spojoval především s činností takzvaných litvomanů2, nepochybně mělo význam i samotné studium filologie, respektující postoj profesorů Fjodora Korše a Filipa Fortunatova k národnostním menšinám, a zejména jejich zájem o litevštinu a zdůrazňování její vědecké hodnoty. O dozrávání národního sebeuvědomění J. Jablonského svědčí i jeho práce: ještě během studií na Moskevské univerzitě se chopil pera – psal do ruského tisku o zákazu litevského tisku, a když začala vycházet Aušra, publikoval v ní šest příspěvků. Za projev národního rozhodnutí lze považovat také dopis Vincasi Kudirkovi napsaný na jaře roku 1883, v němž je mu vytýkáno, že se ztotožňuje s polským národem: „Ty následuješ celý jejich způsob života i zvyky, již sis osvojil – jak dosvědčuje tvůj dopis – jejich jazyk, jímž na papír vyléváš dar své hlavy, jako bys už pozbyl svého rodného jazyka, totiž jazyka otce a matky, kteří tě beze strachu litevsky kolébali a vychovávali. Jestliže jsem ti ještě loni psal nikoli litevsky, nýbrž polsky, bylo to jen ze starého zvyku, od něhož je těžké se odpoutat; dnes ti to mohu otevřeně říci.“ (Piročkinas 1985: 196). 2. ZPŮSOBY SPOLUPRÁCE V VARPĖ Jonas Jablonskis se s Varpą setkal již jako člověk s národním uvědoměním, který se navíc pustil do kulturní práce. Nejaktivněji spolupracoval v Varpe v době, kdy žil a pracoval v Mintauji (1889–1895). Tato spolupráce měla několik podob: od 2 Skupina Litevců, kteří se národně uvědomili, se nazývala „Spolek litevských studentů v Moskvě“ (viz Piročkinas 1977: 35). G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į Varpą) 31 Od roku 1890 vedl „Literární komisi“, která podporovala zapojení co největšího počtu litevských intelektuálů do spolupráce v Varpe; bylo zveřejněno 24 článků různého zaměření, které sám napsal; 3) Varpas finančně podporoval. Ne celé období v Mintauji bylo stejně intenzivní: v roce 1890 vyšly 2 články, v roce 1891 nejsou známy žádné publikace, které by bylo možné připsat jeho peru, v roce 1892 vyšly 2 články, v roce 1893 – 13 a v roce 1894 – 8 článků. Nejvíce publikací tedy vyšlo v roce 1893, kdy byl napsán téměř jeden článek každý měsíc. 3. TEMATIKA PUBLIKACÍ V VARPO Publicistiku zveřejněnou v Varpe lze podle témat rozdělit do 4 skupin: 1) Mintauja a Litevci, kteří v ní žili; 2) dějiny Litvy; 3) dějiny litevského písemnictví; 4) jazykové otázky. 3.1. Mintauja a v ní žijící Litevci Mintauji byl věnován článek zveřejněný v 5. čísle z roku 1890. Jeho struktura, vyprávěcí tón i samotný název („Z Mintauji“) připomínají text informativního žánru. Nejprve se připomíná, čím Mintauja Litevce dříve přitahovala (dokud nebyla železnice, vozívali Litevci do Mintauji obilí); proč se do Mintauji jezdí nyní (přijíždějí tam rolníci prodávat obilí, lněné semínko a len) a jak se tam cítí (Litev, který se dostane jen na okraj města, zde nachází nápisy „kde se může dobře napít a pobavit“ (JR I: 10), lituje, že ty nápisy jsou „nesmírně zkomolené“, ale nezmiňuje, že v samotné Litvě kvůli zákazu latinského písma nebyly ani takové nápisy. Značná část článku je věnována popisu Litevců, kteří se usadili v Mintauji. Nejprve se hovoří o litevské katolické farnosti (tvoří ji 1000–1200 lidí), přičemž se poznamenává, že evangelíci (litevští kalvinisté) v Mintauji vůbec nejsou. Probírá se, čím se živí Litevci, kteří se zde usadili: muži jsou většinou sluhové, „vozkové“, nádeníci, zatímco příslušníci vyšší společenské vrstvy „pracují v krámech jako pomocníci samotných prodavačů nebo v kancelářích, do nichž se dostali díky znalosti běloruského jazyka“ (JR I: 12), dívky jsou služebnými v polských, německých a lotyšských domácnostech. Autor lituje, že v Kuronsku (tedy i v Mintauji) zaujímají Litevci nízké společenské postavení, zatímco Lotyši, kteří se přestěhovali do Litvy, zaujímají vyšší místa. Z toho se vyvozuje tento závěr: „Takovým způsobem 32 KALBOS KULTŪRA | 83 lze říci, že stěhování Litevců do Kuronska a Lotyšů zase do Litvy ukazuje pouze na velmi žalostné postavení nás, Litevců: čím dál více upadáme a slábneme, vše, co je nám nejmilejší a nejdražší – svou zemi – přenecháváme přistěhovalcům, Lotyšům, kteří nám za to v Kuronsku dávají jen práci hlídačů, vozky Němců a jejich služebnictva.–“ (JR I: 12). Zdá se, že po století se tato myšlenka J. Jablonského opět stává aktuální. V poslední části článku jsou Litevci vybízeni, aby posílali děti do mintaujského gymnázia. Vysvětluje se, že ve třídách gymnázia jsou ještě volná místa, že přijímají i starší žáky a že vedení gymnázia „hledí především na hlavu dítěte, a nikoli na majetek jeho rodičů“ (JR I: 13). Na konci článku se slibuje pokračování tohoto tématu: „O těch našich žácích a žákyních, jakož i o celé naší mládeži, která hledá světlo v Kuronsku (Kurzemi) a Livonsku, doufám, že napíšu v příštím dopise.“ Bohužel J. Jablonskis toto téma dále nerozvíjel Varpe. 3.2. Dějiny Litvy Publikace týkající se dějin Litvy tvoří především recenze různých knih a studií. J. Jablonskis Varpe recenzuje nejen práce vypracované Litevci, ale také ruské, polské a německé vědecké publikace, případně publikace, které si na vědeckost činí nárok. J. Jablonskis velmi oceňoval zásady vědecké analýzy. Již při pojednání o průběhu IX. sjezdu ruských archeologů (1893, č. 9) a při vybízení k účasti na X. sjezdu napsal, že „na sjezdu lze přednášet všemožné výzkumy starověku, pokud budou spočívat na vědeckém základě“. Tento „vědecký základ“ hledá i při probírání referátů zmíněného sjezdu. Historikům vědy jsou užitečné J. Jablonského poznámky k organizaci samotného sjezdu ve Vilniusu. Ukazuje se, že jej pořádali a materiály shromažďovali „nikoli znalci oboru a skuteční přední muži kraje, nýbrž učitelé (téměř všichni najatí rusifikátoři), obecní písaři (Rusové), ruští kněží a nakonec... policie“ (JR I: 16). Důležité jsou také poznámky o jazycích používaných na sjezdu – ačkoli byly jazyky sjezdu tři (ruština, němčina a francouzština), lidé pocházející z tehdejšího území Ruska museli na sjezdu hovořit pouze rusky: přednášky v němčině či francouzštině mohli číst jen vědci ze zahraničí. J. Jablonskis upozorňuje, že postoje organizátorů sjezdu se mnoha litevským a polským archeologům zdály nepřijatelné, a proto se tito sjezdu vůbec nezúčastnili. Z 80 referátů přednesených na sjezdu pojednává o třech a soustředí se přitom na referát A. Bezzenbergera G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintaują, ėjimas į Varpą) 33 „O dávné minulosti země východního Pruska“. Tento vědec podle J. Jablonského vyvrátil myšlenku prosazovanou mnoha ruskými referenty, že počátky samotného ruského národa je třeba hledat na pruském pobřeží, a naopak dokázal, „že v guberniích Litvy a na mnoha místech, kde nyní žijí Bělorusové, měli naši krajané svá sídla nejméně před nějakými 7000 lety. Podle tohoto názoru, který se nyní všeobecně přijímá, nelze naši zemi označovat za „искони русский край (od nepaměti ruskou zemi)“, jak by si přáli naši porušťovatelé. Tento referát ukazuje, že celá naše země je od nepaměti čistě litevská.“ (JR I: 22). Samostatné recenze jsou věnovány knize Pavla Brianceva Очеркъ древней Литвы и западной Россіи (Вильна, 1891) a práci Teobalda Литовско-языческие очерки (Вильна, 1890). Obě práce byly recenzovány v 10. čísle Varpo z roku 1893. J. Jablonskis přistupuje k recenzovaným pracím kriticky. Autor první studie podle J. Jablonského „jako pravý porušťovatel chce, aby všichni Litevci přestali být tím, čím chtějí být, a zcela se proměnili v Rusy; ve své učebnici čtenářům namlouvá, že naši předkové byli už téměř pravoslavní, vždy se měnili v Rusy a měli se v Rusy proměnit“ (JR I: 23). Na mnoha místech recenze se upozorňuje na tendenčnost autora studie: na zkreslování či zamlčování historických faktů a na to, že hovoří o věcech příznivých jeho předpojatému rusifikačnímu postoji. Ani Theobaldova práce není hodnocena příznivě. Při použití kritéria vědeckosti se v ní nacházejí chyby související s několika příčinami: 1) Teobald neuměl litevsky, a proto na nejednom místě podává chybnou interpretaci (např. Litevce z Veliuony nazval Vilňany); 2) autor hovoří o publikacích, s nimiž se neseznámil (např. tvrdí, že sbírka písní F. Fortunatova a V. Millera byla údajně přeložena z němčiny, ačkoli písně byly ve skutečnosti zaznamenány od litevských informátorů); 3) autor nedokáže kriticky hodnotit dříve vydané práce, a proto dál šíří zjevné omyly a chyby. J. Jablonskis ve svém shrnutí píše: „Kdyby některý Litevec chtěl z této knihy čerpat, měl by nezapomenout, že s materiálem, který se do této sbírky dostal, je třeba zacházet s velkou opatrností: jsou v něm smíchány různé pozůstatky dávných dob a ne všemu v něm lze věřit.“ (JR I: 27). Iš esmės teigiamai J. Jablonskis vertino Volyniako knygą Bazylianie na żmudzi (1894, Nr. 4), kurioje aiškinama bazilijonų, unitų vienuolių, įsikūrimo Padubysyje istorija ir šio vienuolyno nunykimo priežastys, susijusios su 1831 metų sukilimu, vadinamuoju krakosmečiu. Vis dėlto esama vieno didelio priekaišto: knygutė skiriama „visiems Žemaičiams, kurie dar jaučiasi 34 KALBOS KULTŪRA | 83 „Poláky“ (JR I: 58). J. Jablonskis říká, že nechápe, jak lze na Litevce pohlížet jako na část polské provincie, když se sám litevský národ již značně změnil a má asi 10 novin, takže si již uvědomuje svou národní identitu. J. Jablonskis se velmi příznivě vyjadřuje o sborníku vydaném v Heidelbergu Mitteilungen der Litauischen literarischen Gesellschaft (18. Heft). Recenze věnovaná tomuto sborníku vyšla ve 12. čísle časopisu Varpas z roku 1893. Recenzent seznamuje čtenáře s obsahem publikace a upozorňuje na oddíl připravený Eduardem Volterem, z něhož se lze dozvědět „o našich knihách a novinách; zmiňuje se tam také o mnoha různých brožurách a knihách, v nichž cizinci píší o nás – o našich dějinách, literatuře, jazyce atd.“ (JR I: 41). J. Jablonskis uvádí, že zajímavé jsou všechny oddíly, sám se podrobněji věnuje oddílu A. Kuršaitise „K dějinám Pruských Litevců“. Čtenářům časopisu Varpas připomíná statistiku, kterou uvedl A. Kuršaitis, o úbytku Litevců v Malé Litvě, cituje autorovy myšlenky o příčinách tohoto úbytku a klade čtenářům otázku: „Rádi bychom věděli, zda se ze strany Litevců něco podniká proti germanizaci, kolik toho bylo vykonáno a jakými prostředky se tak děje“ (JR I: 43). 3.3. Dějiny litevského písemnictví Během svého pobytu v Mintauji napsal J. Jablonskis pro Varpas recenze dvou litevských publikací: knihy Jona Šliūpase Lietuviszkieje Rasztai ir Rasztininkai (Lietuviškieji Raštai ir Raštininkai; 1894, č. 1) a knihy Jona Basanavičiuse Etnologiškos smulkmenos (1894, č. 2). Jak známo, kniha J. Šliūpase je první dějinou litevské literatury. J. Jablonskis ve své recenzi toto dílo v zásadě hodnotí příznivě. Uvádí pouze několik nedostatků knihy: 1) dějiny písemnictví jsou pojednány odděleně od dějin národa; 2) chybí kritické hodnocení probíraných textů, neboť stejně jsou pojednáni jak významní autoři, tak ti, kteří litevskému písemnictví příliš neprospěli; 3) autor se nevyhnul subjektivitě, když psal o Antanasi Baranauskasovi a jeho díle i o litevských periodikách. J. Jablonskis tuto subjektivitu zřejmě velmi bolestně nesl. V recenzi píše: „O Varpas a Ukininkas není v článku ani zmínka, jako by tyto noviny při psaní o ‚litevských spisech a spisovatelích‘ vůbec neexistovaly. Zdá se, že v očích L. M-jase[3] stojí níže než všelijaké ‚Laiškai‘, ‚Keleiviai‘ a ‚Ceitungas‘.“ (JR I: 46). Recenzent knihy sám dobře znal tehdejší litevské písemnictví. [3] L. M-jas – Lietuvos Mylėtojas (Milovník Litvy; pod tímto pseudonymem byla vydána tato kniha Jona Šliūpase). G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į Varpą) 35 Na knihu Jona Basanavičiuse se J. Jablonskis dívá očima jazykovědce. Jeho výtky vůči autorovi se týkají především chybných etymologií slov, neboť pouhá zvuková podobnost slov není dostatečným podkladem k prokázání jejich historické příbuznosti. Upozorňuje také na jazyk knihy. Podle J. Jablonskise se zbytečně používají citáty nepřeložené do litevštiny: „Takto může knížku pana B-aus číst jen málokdo, pouze ti, kdo kromě litevštiny umějí ještě latinsky, polsky, německy[i] a rusky“ (JR I: 55). Další výtka se týká pravopisu místních jmen. J. Basanavičius zbytečně píše Beržinė, Duna, Gartynas, Miniškis místo Berezina, Dauguva, Gardinas, Minskas a dalších: „K cizím jménům národů bychom se měli chovat tak, jak bychom si přáli, aby se ony, tedy cizí národy, chovaly k našim vlastním jménům“ (JR I: 56). Recenzent vytýká také několik nevhodně použitých slov či tvarů, ačkoli svůj celkový závěr o jazykovém projevu J. Basanavičiuse formuluje takto: „Kdybychom se měli přímo vyjádřit o jazyce pana B-aus, museli bychom říci, že pan B-us píše litevsky docela pěkně, mnohem lépe než mnozí jiní naši spisovatelé.“ (JR I: 56). K tématu dějin litevského písemnictví lze přiřadit další dva články J. Jablonskise napsané v Mintauji: „Život a dílo S. Daukantase“ (1893, č. 11) a „Dva Nezabitauskiai“ (1893, č. 12). V prvním článku podává životopis Simona Daukantase na základě tří zdrojů: článků E. Volteria a D. Silvestraitise a údajů uvedených neznámým autorem. J. Jablonskis stručně vysvětluje důvod vzniku článku. Lituje, že kniha J. Šliūpase Lietuviškieji Raštai ir Raštininkai věnuje S. Daukantasovi tak málo prostoru, a snaží se vzniklou mezeru zaplnit. Článek obsahuje nejen životopis S. Daukantase, ale také jeho závěť přeloženou do litevštiny a seznam jeho děl rozdělený do tematických skupin. O jazyce S. Daukantase se J. Jablonskis zmiňuje jen krátce: „psal žemaitsky s nezanedbatelnou příměsí lotyšských slov a někdy i konstrukcí. [...] Jestliže jsou v D-toově jazyce někdy patrné neobratné a těžkopádné jevy, dosti obtížné a neobvyklé konstrukce, je třeba zároveň uznat, že z jeho spisů je zřejmé, že byl velkým a neobyčejným znalcem svého rodného jazyka, nejen současného, ale i starobylého.“ (JR I: 38). Druhý článek seznamuje čtenáře s polským textem nalezeným v jednom rukopisu, v němž jsou vyjmenována díla Kajetonase a Kiprijonase Nezabitauskise. J. Jablonskis uvádí, že se osobně seznámil s knížkou Kiprijonase Nezabitauskise přeloženou z polštiny Apie bites a se slabikářem Kajetonase Nezabitauskise vydaným roku 1824 Naujas mokslas skaitytima diel mažų waykų Žemaycziu yr Lietuwos, avšak má pocit, že o díle Nezabitauskisů ví příliš málo, proto 36 KALBOS KULTŪRA | 83 píše: „Bylo by rovněž milé dozvědět se více také o životě Nezabitauských (jednoho či druhého), pokud může tento život alespoň trochu objasnit národní hnutí a literaturu v Litvě té doby.“ (JR I: 40). Tento citát umožňuje tvrdit, že pro J. Jablonského byly důležité zárodky litevského národního hnutí na počátku XIX. století a specifika jeho projevů. 3.4. Jazykové otázky Velký soubor článků J. Jablonského je věnován jazykovým otázkám. V některých se rozebírají otázky pravopisu, etymologie a sémantiky či syntaxe, v jiných se recenzují gramatiky a slovníky a v dalších se podává jazyková analýza jiných publikací. Ve Varpe se poprvé v dějinách naší písemné kultury začíná diskutovat o pravopisu litevského jazyka4. V článku „Ještě několik slov o našem pravopisu“ (1893, č. 1) J. Jablonskis probírá pět pravopisných otázek: rozlišování dlouhých a krátkých samohlásek v písmu (i-y, u-ū), nářeční ekvivalenty dvojhlásek ie, uo a zvláštnosti jejich pravopisu, místo afrikáty č navrhuje používat digraf tš: „tak či onak, půjdeme přímo proti gramatické logice, budeme-li ve svém písmu vedle dž tvrdošíjně trvat na písmenu č, které v našem jazyce stojí samostatně“ (JR III: 6), pravopis nosových samohlásek a tautosylabických spojení s n a psaní takzvaného znaku měkkosti – písmene i po měkkých souhláskách. Zároveň navrhoval redakci Varpa, aby používala abecedu, kterou sestavil. Návrhy J. Jablonského nebyly přijatelné pro všechny. V 8. čísle časopisu Varpas z roku 1893 se znovu vrací k nutnosti rozlišovat písmeny dlouhé a krátké samohlásky („Jsou potřebné určité značky k vyjádření dlouhých i a u?“). J. Jablonskis píše: „pan Sk-dra[5] se velmi mýlí, jestliže, protože neví, kam psát y, požaduje, aby byla tato samohláska z našeho pravopisu zcela odstraněna. Co by se stalo, kdyby každý, kdo si chce usnadnit učení, chtěl zavrhnout vše, co neumí, jako nějakou zbytečnou maličkost?!“ (JR III: 11). Lingvista byl tedy přesvědčen, že litevská abeceda potřebuje zvláštní písmena k označování dlouhých a krátkých samohlásek. Již zmíněné i další pravopisné otázky se znovu probírají v článku „Pravopis Dr. J. Basanavičiuse“ (1894, č. 5). Zde se opět hovoří o pravopisu afrikát 4 V roce 1884 vyšly v ruském deníku Современные известия články (zdá se, že několik z nich napsal sám J. Jablonskis) o litevské abecedě, pojednávaly však o návratu latinské abecedy, nikoli o její struktuře (viz Piročkinas 1977: 42). [5] Sk-dra – M. Skiedra (pseudonym lékaře a veřejného činitele Mikolajuse Kuprevičiuse). G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintaują, ėjimas į Varpą) 37 … (J. Jablonskis kritizuje J. Basanavičiuse za návrh zavést zcela nová písmena pro afrikátu [č] a její protějšek, znělou souhlásku, což by ztížilo abecedu), namítá se proti nerozlišování hlásek [e·] a [ė·] (Basanavičius psal stejně tvary musė a muse), proti zaměňování e a ia (píše se žale liepele „zelená lipka“ a antelia „kachňátko“), proti nerozlišování dlouhých a krátkých samohlásek (zaměňují se písmena i a y) a proti zbytečnému užívání písmene ū místo uo. J. Jablonskis shrnuje, že nelze pouze následovat někdejší pravopis, ale je třeba nezapomínat na „jednoduchá pravidla gramatiky a důslednosti“ (JR III: 17). V 8. čísle Varpo z roku 1892 se v „Jazykových záležitostech“, které J. Jablonskis uveřejnil, věnuje největší pozornost objasnění nepodložených etymologií. Článek je odpovědí na poznámky Prusa6 o litevské lexice, zveřejňované v několika číslech Varpo. Ještě než J. Jablonskis rozebere jednotlivá slova, poznamenává, že jazyk obsahuje mnoho složitých jevů, a vybízí ostatní k diskusi; zároveň si přeje, aby „polemika, která by z těchto článků mohla vzniknout, se vždy opírala o čistou vědu“ (JR IV: 9). Článek ukazuje, proč jsou nepodložené pokusy spojovat slova pinigas, kunigas, grašis se slovy pynė, kūnas, gręžti; na základě četných nářečních příkladů vyvrací názor, že slovo trūkti nemá význam „chybět“; objasňuje význam slova tardymas, dokládá jeho užití příkladem z K. Donelaitise a jeho slovotvorný typ vysvětluje jinými slovy; na základě hláskových korespondencí ukazuje, že jméno litevského knížete nemůže znít Olkertas a nelze je spojovat se spojením uolą kertu (sám jazykovědec nazývá Algirdą jménem Algirdžiu). Šio straipsnio tęsinyje (1892, Nr. 12; 1893, Nr. 5) J. Jablonskis aiškina, kuriais žodžiais keistini anuo metu buvę populiarūs skoliniai (rėdas, parėdas... urėdas), taip pat kai kurių žodžių semantikos ryšį su jų darybos ypatybėmis. Remdamasis pamatinių žodžių struktūra atmeta kaip netinkamus darybos žodžius rašėjas, prekėjas, o į jų vietą siūlo rašytoją ir prekininką ar pirk­lį, teikia vartoti žodžius pirkinys (vietoj tavoras), prekymetis (vietoj pagal vokiečių kalbos pavyzdį sudaryto meturgis), tautietis (vietoj viengentis, vientautis – jie esą būdvardžiai), velionis (ne slavišką skolinį nabašnikas). Čia aiškinama, kad pagal lietuvių kalbos dėsnius neįmanoma sudaryti būdvardžių draugijinis, tikėjimiškas, tėvyniškas ir siūloma vietoj jų vartoti junginius su nederinamuoju pažyminiu: draugijos reikalai, tikėjimo dalykas, tėvynės varpai (JR IV: 14–20). Kalbėdamas apie veiksmažodžius kalbininkas nurodo, kad vengtina slaviška priesaga -avoti. 6 Prusas je pseudonym lékaře a spisovatele Vince Pietarise. 38 KALBOS KULTŪRA | 83 V těchto článcích je patrné také hledání slov označujících různé pojmy. J. Jablonskis na základě základních slov navrhuje místo slov ateitinė, praeitinė, jejichž užívání se začalo prosazovat v písemných textech, používat ateitis, praeitis; kvůli slovanské příponě –ūnas7 označující osobu odmítá slova šviesūnas, apšviesūnas, tamsūnas a navrhuje místo nich slovotvorně vhodnější pir(m)uolį, tamsuolį. Ve Varpe vyšly také první práce J. Jablonského věnované syntaxi. Několik poznámek k syntaxi přináší již 5. číslo Varpo z roku 1893. Upozorňuje na rozdíl mezi předložkovými konstrukcemi nuo, per s akuzativem a genitivem (výpověď arklys nuo žmogaus pirktas neznamená totéž co výpověď arklys per žmogų pirktas); na základě četných příkladů uvádí, že k vyjádření příčiny se užívají konstrukce s předložkou dėl, a proto se nemají užívat spojení iš priežasties. Ukazuje také, že k vyjádření účelu se lépe hodí infinitivní konstrukce: nikoli mokyklos dėl žmonių apšvietimo, nýbrž mokyklos žmonėms apšviesti (JR IV: 26–27). Šířeji se vyjadřování účelu8 probírá v článku „Medega sintaksii“ (1893, č. 10). Tento článek jako by položil základy další činnosti J. Jablonského jako jazykovědce. Stručně v něm formuluje možnosti vyjadřování účelu v litevštině, často je srovnává s lotyštinou a zmiňuje také zvláštnosti dalších indoevropských jazyků. Všechny teoretické poznámky dokládá četnými příklady úzu. Příklady čerpá z lidové mluvy, folkloru i textů litevských spisovatelů – Donelaitise, Aleknavičiuse, Baranauskase, Valančiuse, Šiaulėniškis Senelis (Dovydaitis) a Didžiulienė-Žmona. Svůj výběr autorů J. Jablonskis vysvětluje takto: „Tyto práce jsem vybral jako příklady proto, že jejich jazyk, či přesněji syntax jejich jazyka, se podle mého mínění ještě příliš neodchýlila od jazyka lidu a nebyla příliš zkažena vlivem cizích jazyků.“ (JR IV: 28). Z výběru příkladů se jasně rýsují zásady J. Jablonského, které shrnul v roce 1901 v Lietuviškos kalbos gramatikoje. Ve Varpe jazykovědec recenzoval práce věnované litevštině, které vyšly na konci 19. století: gramatiku Mykolase Miežinise vydanou v Tilži (1890, č. 6) a litevsko-lotyšský slovník (1894, č. 7) a také gramatiku Mykolase Akelaitise vydanou v Poznani (1893, č. 12). Když se J. Jablonskis pustil do recenze gramatiky M. Miežinise, nejprve vyzdvihl zásady, jimiž by se mělo 7 Kazimieras Būga v článku „Priesagos –ūnas ir dvibalsio uo kilmė“ (Lietuvos mokykla, 1921, č. 10–11, s. 417–457) vyvrátil názor, že přípona –ūnas je slovanského původu. Poznámka redakce. 8 Účel v tomto článku J. Jablonskis nazývá siekiu. G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į Varpą) 39 Autor píšící gramatiku se musí o něco opírat. Podle jeho názoru jsou důležité dvě věci: 1) dobře znát zákonitosti jazyka; 2) opírat se o folklor (písně, hádanky, přísloví, vyprávění) a o spisovatele, kteří „svá díla sami založili na jazyce lidu“ (JR IV: 3)9. Autoři recenzovaných prací těchto zásad bohužel nedbali, a proto J. Jablonskis nešetří výtkami vůči gramatikám ani slovníkům. Miežinisova gramatika podle něj ukazuje, že její autor jen málo znal strukturu litevštiny a dostatečně nechápal její zvláštnosti (považoval vokativ Petrai za zdvořilostní množné číslo, slova visas, visok­s, tūlas za přídavná jména, nepochopil významy starých postpozičních lokálů, nerozlišoval lotyšské a slovanské výpůjčky, část z nich považoval za stará litevská slova atd.). Recenzent proto dochází k závěru: „O práci kněze Miežinise může lidsky hovořit jedině ten, kdo ji nečetl a komu neničila nervy.“ (JR IV: 8). Lingvista má poněkud lepší mínění o Miežinisově slovníku. I zde je sice mnoho chyb a jsou uváděna vymyšlená, nemožná litevská i lotyšská slova, J. Jablonskis však recenzovaný slovník chválí za dvě věci: 1) obsahuje slovní zásobu, která nebyla v Kuršaitisově a Nesselmennově slovníku; 2) příklady jsou čerpány „z dobrých zdrojů, totiž z jazyka lidu“ (JR IV: 46). J. Jablonskis měl ke gramatice M. Akelaitise mimořádně kritický postoj. Upozorňuje, že její autor je pouhý amatér, člověk neobeznámený s filologickou vědou, který se pustil do práce nad své síly. Sám si vymyslel hláskové zákonitosti a na jejich základě podal nemožná vysvětlení (slovo merga spojuje se slovem margas „takový pozemek“, za slova téhož kořene považuje ilgas, iltis, arti, jautis apod.). O Akelaitisově hláskosloví lingvista píše: „V Ak-iausově fonetice (fonologii)[10] není ani špetka skutečné vědy – autor neměl žádné znalosti srovnávací gramatiky ani toho, jak se slova tvoří z kořene, kmene, sufixu a flexe.“ (JR IV: 38). Přesto J. Jablonskis považoval M. Akelaitise za významnou osobnost litevské kultury. Svědčí o tom i skutečnost, že na konci recenze na základě článku V. Gaštova (Goštautase?) obsaženého v gramatice připojuje krátký životopis M. Akelaitise jako doplnění informací otištěných v knize J. Šliūpase Lietuviškieji Raštai ir Raštininkai. Během pobytu v Mintauji napsal J. Jablonskis také přehledy a recenze dalších publikací. Patří k nim článek „Jazyk našich písemností“ (1893, č. 3), Ūkininko 9 A. Piročkinas o těchto tvrzeních napsal: „Lze se jen divit, že je začínající vědec ve věku třiceti let formuloval tak, že je nemusel odvolat ani po deseti, ani po čtyřiceti letech!“ (Piročkinas 1977: 95). [10] Zdá se, že jde o první užití slova fonologie v litevské jazykovědě. 40 KALBOS KULTŪRA | 83 išleistų knygelių apžvalga (1894, Nr. 5), M. Valančiaus Vaikų knygelės (1894, Nr. 4) ir Giedrio išleisto rinkinio vaikams Gražūs pamokinimai (1894, Nr. 5) recenzijos. Při přehledu jazyka písemností z let 1883–1893 J. Jablonskis neanalyzuje žádné publikace ani nehovoří o konkrétních jazykových jevech. Zdůrazňuje, že spisovatelé se musí učit litevsky, neboť velká část z nich nejenže „získala vzdělání v cizích jazycích“, ale také žila daleko od Litvy. To vše ovlivnilo jejich slovní zásobu i syntax. K učení jazyka vybízí prostřednictvím folkloru a za příklad uvádí Lotyše, kteří sbírají a vydávají lidové písně. O knížkách vydaných jako přílohy Ūkininka hovoří J. Jablonskis z několika hledisek. Nejprve seznamuje čtenáře s tématy publikací z roku 1893 (rozlišuje čtyři tematické skupiny), poté pojednává o strategii přípravy takových publikací: navrhuje při jejich sestavování přihlížet jak k jejich tématu, tak k budoucímu čtenáři a uvádí šest témat, podle nichž je třeba vydávat populární publikace. Na konci přehledu připojuje několik poznámek k jazyku „Příloh“. Hovoří zde o nevhodných cizích slovech (bujoti, buinus, kytras aj.). Knížky určené dětem J. Jablonskis posuzuje ze dvou hledisek: 1) zdůrazňuje jejich didaktickou hodnotu; 2) analyzuje jazykové vyjádření knížek. Vydavatelům knížky M. Valančiuse vytýká, že při přeměně nářečně žemaitsky napsané Vaikų knygelė v „litevské dílo“ se nevyhnuli mnoha chybám. Všechny je rozděluje do dvou typů: 1) chyby způsobené neporozuměním textu M. Valančiuse; 2) nezměněné žemaitské tvary. Jejich výčet, jak se uvádí v recenzi, může posloužit pozdějším vydavatelům Valančiusových spisů. Druhá knížka Gražūs pamokinimai je překladem z jiných jazyků. J. Jablonskis vyzdvihuje didaktickou hodnotu textů, lituje však špatné úrovně překladů, uvádí řadu lexikálních chyb a uzavírá: „Nemáme důvod radovat se z toho, že vyšla nová dětská knížka. Já, když takové knížky vidím, se nejen neraduji, ale jsem hluboce zarmoucen – působí na mne tak tíživě“ (JR I: 68). Články a recenze, které J. Jablonskis napsal v Mintauji pro Varpui, svědčí o autorově mimořádné pracovitosti: vedle práce gymnaziálního učitele si našel čas i na rozsáhlou publicistickou činnost. Z ní vystupuje pohled národně uvědomělého člověka a zrajícího vědce na dějiny litevského národa, význam vzdělání a zvláštnosti tvorby písemnictví. Při recenzování publikací se J. Jablonskis zaměřuje na jejich podstatu a osobní vztahy ponechává stranou. V těchto článcích se již rýsují zásady Jona Jablonskise jako jazykovědce i metody jeho budoucí práce. G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į Varpą) 41 LITERATŪRA Piročkinas A. 1977: Prie bendrinės kalbos ištakų: J. Jablonskio gyvenimas ir darbai 1860–1904, Vilnius: Mokslas. Piročkinas A. 1978: J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, Vilnius: Mokslas. Piročkinas A. (sud.) 1985: Jono Jablonskio laiškai, Vilnius: Mokslas. JR I – Jablonskio raštai 1. Visuomenės straipsniai. Red. J. Balčikonis, Kaunas, 1933. JR III – Jablonskio raštai 3. Rašybos dalykai. Red. J. Balčikonis, Kaunas, 1934. JR IV – Jablonskio raštai 4. Kalbos dalykai. Red. J. Balčikonis, Kaunas, 1935. Gauta 2010 11 22 JONAS JABLONSKIS IN THE VARPAS (The Mintauja period) Summary The article discusses the development of J. Jablonskis’ national consciousness and his work in the periodical magazine Varpas (The Bell). The focus of attention is on Jablonskis’ publications from the Mintauja period. The time when the linguist lived in Mintauja was rather uneven in terms of productivity: in 1890 he published two articles, yet none came out in the following year. Two articles of 1892 were followed by thirteen publications in 1893 and eight in 1894. So the year 1893 could be seen as the most productive with a new article coming out every month. Jablonskis’ texts published in the Varpas could be classified into four topic categories: 1) Mintauja and local Lithuanians, 2) the history of Lithuania, 3) the history of writing in Lithuania, 4) language issues. The only article on Mintauja expresses the linguist’s desire to raise the level of education among Lithuanians – he encourages the readers to study in the Mintauja gymnasium. In his historical texts, which are reviews of various publications by other authors, J. Jablonskis emphasizes the importance of empirical research validity. He criticizes such authors whose writings on history are based on their preconceived ideological notions, e. g. J. Basanavičius, P. Briancev, or who fail to properly interpret the facts, e. g. Theobald. The requirement of scientific approach, in his opinion, is equally applicable to language study. According to Jablonskis, the authors of grammars should be aware of linguistic laws which are to be derived from the study “people’s language”. He names a few good sources of real language, namely, folklore and certain Lithuanian authors (K. Donelaitis, A. Baranauskas, M. Valančius). 42 KALBOS KULTŪRA | 83 During his life in Mintauja, J. Jablonskis published articles in the Varpas. These texts demonstrate his mature national consciousness and a linguist’s awareness of the Lithuanian history, the importance of education and specificity of written language. As a reviewer, he focuses on essential aspects and leaves out personal preferences. His early articles outlined research principles and methods which he adhered to in the later work. GIEDRĖ ČEPAITIENĖ Šiaulių universitetas P. Višinskio g. 38, LT-76352 Šiauliai [email protected] G. ČEPAITIENĖ. Jonas Jablonskis – varpininkas (Mintauja, ėjimas į Varpą) 43