Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje

DACE STRELĖVICA-OŠINA Lotyšská univerzita JAZYKOVÁ SPRÁVNOST A NOVÝ POHLED NA TEORII PRESKRIPTIVISMU V LOTYŠSKU KLÍČOVÁ SLOVA: preskriptivismus, vliv jazyka, sociolingvistika, jazykové chyby. Lingvistický preskriptivismus a jeho projevy v lotyšské společnosti jsou aktuálním tématem, ve srovnání se západním světem (zejména anglicky mluvícím prostředím), kde si preskriptivismus již dávno získal pozornost lingvistů, však zůstávají málo prozkoumané. Postoje k preskriptivismu se projevují také v Litvě (Loreta Vaicekauskienė v zásadě takto popsala situaci v Litvě: „Když kodifikace jazyka selhává, snažíme se přimět ke změně uživatele, nikoli normy“ (Vaicekauskienė 2011)), i v jiných státech či etnických komunitách, jejichž historická a politická zkušenost je podobná (k otázce, proč a jak se tato zkušenost spojuje s preskriptivismem, se vrátíme později). Preskriptivismus existoval v dějinách národů téměř vždy a ve všech kulturách, již od vzniku jazyka, zejména psaného. V postsovětské společnosti se však tento pojem stále používá a zná poměrně zřídka, zejména mezi lidmi, kteří se jazykem profesionálně nezabývají. V lotyšské lingvistické literatuře se termín preskriptivismus objevil koncem 90. let XX. století – v článcích Ievy Zaubergové (1998) a Andreje Veisbergse (1999); používá se také v některých publikacích autorky tohoto článku (viz Strelėvica 2002, 2004, 2005, 2007; Strelėvica-Ošina 2008a, 2008b, 2009, 2010a, 2010b, 2011 aj.). Co je tedy preskriptivismus? Shrneme-li názory různých lingvistů, lze říci, že preskriptivismus je snaha o jazykovou správnost a navíc vědomé působení na jazyk, aby byl správný a „čistý“. Preskriptivisté (zastánci preskriptivního přístupu) často vycházejí z předpokladu, že kvalita jazyka se ve srovnání s jeho dřívějším ideálním a přijatelným stavem zhoršuje, a proto je třeba se snažit tento negativní proces zastavit přísným dodržováním jazykových norem a vyhýbáním se, jejich slovy, nežádoucím změ- D. STRELĖVICA-OŠINA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 259 nám v jazyce. Vědecký termín (angl. prescriptivism) je odvozen od slov prescribe (předepsat [léky apod.], nařídit, stanovit) a prescription (pokyn, nařízení, [lékařský] předpis), která zase pocházejí z latinských slov praescribere (doslova „psát vpředu, nahoře“, tj. dávat pokyn) a praescriptio (pokyn, nařízení). Co je jazyková správnost? Protože správnost náleží spíše do etické kategorie než do vědy, sociolingvisté dosud nepodali přesnou definici tohoto jevu, ačkoli při úvahách o vztahu člověka k jazyku se pojmu správnosti nelze vyhnout. Lze citovat heslo britského sociolingvisty Petera Trudgilla v Sociolingvistickém slovníku (A Glossary of Sociolinguistics, 2003)správnost (correctness), kde tento pojem není definován a popisuje se pouze jeho užívání: „V jazykových společenstvích (speech communities) vyznačujících se výrazným zaměřením (viz zaměřený1 (focused)) rodilí mluvčí často vědí, které jazykové formy jsou správné a které nikoli. Lingvisté se shodují, že za ‚nesprávný‘ lze označit jazykový projev uživatele, pro něhož jazyk není mateřský, pokud obsahuje formy a způsoby užívání, které by rodilí mluvčí nikdy nepoužili, například: „I am knowing him for many years“. Lingvisté se však neshodují na tom, že by formy užívané rodilými mluvčími mohly být oprávněně hodnoceny jako nesprávné. Upozorňují, že pokud jsou takto hodnoceny rozšířené formy, například „I done it“, je základem sociální hodnocení spojené s rozšířením moci, bohatství a prestiže v daném společenství“ (Trudgill 2003: 29). Tato citace výborně vystihuje dva názory rozšířené v současné anglicky mluvící společnosti: 1) přesvědčení, že vše, co člověk užívá ve svém mateřském jazyce, je – jak vyplývá z definice – správné, 2) názor, že hodnocení jazykové správnosti souvisí především se sociální mocí a prestiží. Jak tyto názory vznikly a jsou univerzální? První tvrzení okamžitě vybízí k zamyšlení – co se stane, když rodilý mluvčí převezme a začne opakovat „nesprávný“ jazykový tvar užívaný cizincem? 1 P. Trudgill souhlasí s teorií Roberta Le Page o „zaměřených“ a „rozptýlených“ společenstvích (focused and diffuse communities) a jinde ve svém slovníku je definuje takto: „Podle typologie jazykových variant, kterou stanovil britský sociolingvista Robert Le Page, jsou některá jazyková společenství a jazykové varianty relativně ‚rozptýlené‘ (diffuse), zatímco jiná jsou více ‚zaměřená‘ (focused). [...] ‚Zaměřená‘ jazyková společenství jsou taková, v nichž dochází k výrazné jazykové standardizaci a kodifikaci, většina souhlasí s užíváním norem, uživatelé jazyka se obávají o jeho ‚čistotu‘ i o to, aby se jejich jazyková varianta lišila od ostatních [...]. V Evropě jsou jazyková společenství jasně zaměřená“ (Trudgill 2003: 49–50). 260 KALBOS KULTŪRA | 84 forma, automaticky se stává „správnou“? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. V lotyšské společnosti by kladná odpověď byla považována za kacířskou, protože vliv jiných jazyků a jiných národů na lotyštinu je často pokládán za negativní jev (podrobněji o tom později). Nelze však popřít skutečnost, že na celém světě se jazyky tímto způsobem – v důsledku přímých kontaktů – mění. Dříve se takové změny samozřejmě hodnotily jako projevy „nesprávnosti“ (např. August Schlegel se domníval, že analytické románské jazyky se vyvinuly ze syntetické latiny, protože barbaři, kteří dobyli Řím, se latinu dobře nenaučili, a později „Římané [...], když slyšeli, že jejich jazyk zní nesprávně, sami začali zapomínat jeho zákonitosti a napodobovat žargon svých nových pánů“ (Schlegel 1818: 24)). V naší době převládá jiný názor. Je třeba vzít v úvahu, že žádná anglicky mluvící komunita se během posledního tisíciletí (od příchodu francouzsky mluvících obyvatel na Britské ostrovy v 11. století) na svém území nesetkala s dobyvateli hovořícími jiným jazykem ani s přítomností a tlakem privilegovaného cizího jazyka. Od doby, kdy se pod vlivem kontaktu angličtiny a francouzštiny utvořila střední angličtina (Middle English), předchůdkyně moderní angličtiny, už vliv jiných jazyků na angličtinu nikdy nebyl tak velký, aby si anglicky mluvící osvojili gramatické konstrukce, které nesprávně vytvořili příslušníci jiných národů (lexikální výpůjčky nemají vliv na strukturu jazyka). Možná tedy mohou anglicky mluvící autoři skutečně směle tvrdit, že každá forma a konstrukce užívaná rodilým mluvčím angličtiny je správná. Jak tedy komentovat druhé tvrzení P. Trudgilla, že hodnocení jazykové správnosti souvisí především s mocí a prestiží? Než na tuto otázku odpovíme, měli bychom podat stručný historický přehled. Ve starověkých kulturách se velký význam dodržování jazykových norem přikládal především v náboženských textech a obřadech – jak uvedl Malcolm D. Hyman, sanskrtské gramatiky byly sepsány proto, aby zajistily správnost védského jazyka (Hyman 2002). Velká pozornost se jazykové správnosti věnovala i ve starověkém Římě – psali o ní gramatikové, literáti, řečníci aj. Mnohé prameny uvádějí, že římská společnost rozlišovala kodifikovaný a kultivovaný jazyk sermo urbanus („městský jazyk / řeč“) od prosté lidové mluvy neboli sermo rusticus („venkovský jazyk / řeč“). Péči o jazykovou správnost podněcovaly různé důvody – náboženský aspekt, snaha zachovat správný spisovný jazyk jako symbol společenského postavení, úsilí chránit latinu před vlivem jiných jazyků, zejména zesíleným v době, kdy Řím D. STRELĖVIČA-OŠIŅA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 261 imperijos žlugimo laikotarpiu (Hyman 2002). Preskriptyvizmo tradicija išlaikyta ir viduramžiais, ji ypač suklestėjo Renesanso laikotarpiu, kai buvo įsteigtos tiesiogiai kalbos taisyklingumui ir „švarumui“ prižiūrėti skirtos akademijos – Accademia della Crusca Italijoje, Académie française Prancūzijoje ir t. t. Anglijoje tokios akademijos nebuvo (nors tokių planų būta), tačiau kalbos puoselėjimu aktyviai rūpinosi ir apie taisyklingos kalbos būtinumą rašė gramatikai ir žodynų sudarytojai (ypač XVIII a., kuris daugelio laikomas ypatingu angliškojo preskriptyvizmo suklestėjimo laikotarpiu ir prie kurio dar grįšime). Je třeba zdůraznit, že před ustálením termínu preskriptivismus se tento jev někdy nazýval purismem – tento termín vznikl v době renesance ve Francii a později jej převzala anglická a další kultura. Oxfordský slovník angličtiny (Oxford English Dictionary) u hesla purism („purismus“) uvádí úryvek z díla Williama Mitforda vydaného v roce 1804, v němž se zmiňuje „to, čemu Francouzi říkají purismus“ (OED [1933] 1961). U hesla purist („purista“) zase OED cituje definici ze slovníku anglického jazyka Edwarda Phillipse vydaného v roce 1706: „Purista je ten, kdo se snaží mluvit nebo psát spořádaně a správně“ (OED [1933] 1961). Ve stejném významu se toto slovo často užívalo i v lotyšské jazykovědě; například Inta Freimane popisuje purismus jako „nesmiřitelnost [...] s jakýmkoli przněním jazyka“ (Freimane 1993: 51) a zmiňuje jeho opak – sklon k anormativnosti, který „se projevuje popíráním nutnosti vědomě zasahovat do jazykového procesu“ (tamtéž). Termín purismus užívaný I. Freimane tedy můžeme do jisté míry považovat za synonymum termínu preskriptivismus. Dnes se purismus užívá především v užším významu – označuje se jím vyhýbání se údajně nežádoucím lexikálním jevům (nejčastěji výpůjčkám z jiných jazyků). Sociolingvista George Thomas tento druh purismu nazývá xenofobním purismem a zdůrazňuje, že je nejrozšířenější (Thomas 1991: 204–205). (Projevy purismu v lotyštině shrnuli Aina Blinkena, Ina Druviete, Vineta (Zoldnere) Poriņa a již zmíněný Andrejis Veisbergs.) Téměř stejně dlouho jako samotný preskriptivismus existují i projevy negativního postoje k němu – pravda, jen sporadické a zdokumentované mnohem méně než preskriptivní postoje. K nejznámějším odpůrcům starého preskriptivismu patří církevní otec Augustin, který žil ve 4.–5. století a říkal: „Melius est reprehendant nos grammatici quam 262 KALBOS KULTŪRA | 84 non intellegant populi2“ (r. 418; Enarrationes in psalmos, 138, 20). Odmítal přehnané dodržování přijímaných norem, pokud vedlo k přehlížení jazykových změn a skutečného úzu. V 19. století se objevovaly názory, že přirozený vývoj jazyka je žádoucnější než preskriptivní úpravy a kodifikace. Sociolingvista John Earl Joseph shrnuje: „Z pohledu vědecké jazykovědy devatenáctého století byla standardizace jazyka poškozováním přirozeného stavu jazyka.“ Tento názor byl rozšířen ještě ve druhé polovině 20. století (Joseph 1987: 9–10). Samotný jev preskriptivismu byl však pojmenován až na počátku 20. století, kdy se negativní postoj k němu stal oficiální politikou. V té době se v Americe rozvíjela takzvaná deskriptivní lingvistika – tento pojem se zpočátku používal pro synchronní jazykovědu. Rozvoj deskriptivismu úzce souvisel s hlavními směry tehdejší americké jazykovědy – strukturální a antropologickou lingvistikou. Jedním z úkolů této lingvistiky byl popis jazyků původních obyvatel Ameriky, indiánů. Protože se tyto jazyky svou morfologickou typologií (většinou byly polysyntetické) i sociolingvistickými funkcemi (většina neměla písmo a ve smyslu evropské tradice nebyla standardizována) výrazně lišily od indoevropských jazyků, bylo třeba je objektivně a co nejpřesněji popsat „zvenčí“, bez obav z jazykových změn, chyb uživatelů, respektive odchylek od přijímaných norem apod. – dříve to bylo nevyhnutelné, když lingvisté analyzovali své mateřské jazyky z „vnitřního“, emického3 hlediska, navíc většinou jejich standardní varianty. Je třeba dodat, že vzhledem k nedostatku písemných památek byla historie jazyků původních obyvatel Ameriky prakticky neznámá; jazyky bylo možné popisovat pouze synchronně, bez hodnotících soudů a preskripcí. To pravděpodobně přimělo lingvisty zamyslet se nad možností zkoumat s odstupem také jiné jazyky (včetně angličtiny) a považovat vše, co lingvista v daném jazyce zjistil a zaznamenal, za legitimní a správnou součást tohoto jazyka. Sociolingvista Richard Hudson se domnívá, že „jedním z nejvýznamnějších úspěchů jazykovědy 20. století bylo zničení představy [...], že některé jazyky nebo jazykové 2 „Raději ať nám vyčítají gramatikové, než aby nám lidé nerozuměli.“ 3 V sociologii, antropologii a dalších oborech se užívají dva protikladné pojmy – emický a etický přístup. Termíny emic a etic, odvozené od výrazů phonemic („fonemický“) a phonetic („fonetický“), začal v roce 1954 používat americký lingvista Kenneth L. Pike. Podle názorů různých odborníků označují „vnitřní“, respektive „vnější“ pohled na jev charakteristický pro určitou skupinu, podle toho, zda se na něj nahlíží z perspektivy člena skupiny, nebo z pohledu nezaujatého badatele zvenčí. D. STRELĖVICA-OŠINA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 263 varianty jsou lepší než jiné“ (Hudson [1980] 2001: 203). Jinými slovy – byla odmítnuta představa (na níž se z velké části opírá preskriptivismus), že spisovný jazyk je z tradičního hlediska správnější než dialekty a sociolekty. Postupně byla formulována a stala se již axiomem formule, která se v západní, zejména anglicky psané lingvistice opakuje mnohokrát (často nekriticky a bez hlubšího zamyšlení) – „lingvistika je deskriptivní, nikoli preskriptivní“. Jean Aitchison například píše: „Především a hlavně – lingvistika je deskriptivní, nikoli preskriptivní. Lingvista se zajímá o to, co se říká, nikoli o to, co by se podle jeho názoru říkat mělo. [...] Nevytváří zákony ‚správnosti‘“ (Aitchison 1978: 13; zvýraznila autorka). Podobně tuto myšlenku vyjadřují i další autoři. Pojem preskriptivismus se užíval k negativnímu označení tradičního přístupu k jazyku a jeho užívání; spojoval se s normativní gramatikou a tvorbou příruček správného pravopisu i s radami „jak správně mluvit / psát“ – jak již bylo zmíněno, tato tradice anglického jazyka mimořádně rozkvetla v XVIII. století ve Velké Británii. Častým leitmotivem deskriptivismu a antipreskriptivismu (na Západě užívají sociolingvisté i tento termín pro označení názorů a jednání namířených proti preskriptivismu) je slogan „Nechte jazyk na pokoji“; název vychází z knihy Roberta A. Halla Nechte svůj jazyk na pokoji (Leave Your Language Alone, 1950). Je zajímavé, že v první polovině XX. století se anglicky mluvící lingvisté obecně snažili preskriptivismus ignorovat jako zjevně zastaralý a anachronický a teprve ve druhé polovině XX. století jej začali považovat za jev hodný pozornosti a za předmět výzkumu. Postoj anglicky mluvících badatelů k preskriptivismu v osmdesátých letech zmíněného století nejlépe shrnují slova J. Josepha: „Čím lépe preskriptivismus poznáme, tím dříve se ho budeme moci zcela vzdát“ (Joseph 1987: 18). Podobný názor zastávají i James Milroy a Lesley Milroy ve své rozsáhlé práci Autorita v jazyce. Zkoumání jazykového předepisování a standardizace (Authority in Language. Investigating Language Prescription and Standardization, 1985). Později, na konci XX. století a na přelomu století, se jev preskriptivismu zkoumal ještě objektivněji a důsledněji. Jako jeden z nejvýznamnějších příkladů lze uvést sociolingvistku Deborah Cameron a závěry její knihy Hygiena řeči (Verbal Hygiene, 1995), podle nichž jsou přirozené nejen jazykové změny, ale také vztah lidí k nim a jejich reakce na ně (včetně negativních); přirozená je i starost o správnost užívání jazyka. Je-li jazyk společenským jevem, neměl by badatel v oblasti jazyka společenské faktory odsuzovat ani přehlížet. Antipreskriptivní 264 KALBOS KULTŪRA | 84 ideologie je podle D. Cameron často neméně kategorická a nerespektuje přirozené procesy stejně jako tradiční preskriptivismus: „Mnozí lingvisté [...] se domnívají, že preskriptivismus zásadně odmítli. Ale pokud fráze ‚Nechte jazyk na pokoji!‘ není preskripcí, co tedy je?“ (Cameron 1995: 7). Lze říci, že v západním světě začala preskriptivismus rehabilitovat sociolingvistika, protože začala ospravedlňovat „dohled“ nad správností jazyka jako přirozený jev, typický pro mnoho jazykových společenství, a odmítla jeho kategorické odsuzování, které do té doby propagovaly jiné lingvistické směry. Autoři XX. století preskriptivismu nejčastěji vytýkali jeho nevědeckost – nepochopení přirozených jazykových změn a nepodloženou snahu zastavit je tím, že jsou považovány za „chyby“. Mnozí antipreskriptivisté se domnívali, že jazyk nelze vědomě ovlivňovat. Britský lingvista David Crystal tvrdí: „Jazykové změny nelze zastavit. Nemusí se vám líbit; můžete litovat, že se v jazyce objevují nové prvky nebo že se zapomínají ty staré, ale ani v nejmenším na to nemůžete mít žádný vliv“ (Crystal [2006] 2007: 89; zvýraznila autorka). Tento názor je poněkud přehnaný. Jazyk lze vědomě ovlivňovat – dokládá to úspěšné rozšíření politické korektnosti a genderově neutrálního jazyka v angličtině (gender-neutrality), kdy se slova he (‘on’) a man (‘muž, člověk’) v současnosti prakticky neužívají v obecném smyslu pro označení osob obou pohlaví – o značné podobnosti mezi současnou politickou korektností a preskriptivismem již psala řada autorů. (Možná bychom měli dojít k závěru, že je snazší začít jazyk měnit a tyto změny uskutečnit než je zastavit.) O preskriptivismu jako způsobu odporu vůči změnám píše Anne Curzan: „Badatelé dějin anglického jazyka často bez rozmyslu přirovnávali snahy preskriptivistů k beznadějnému, předem prohranému boji s přírodními živly – jazykovými změnami. Pokud by se zastavení těchto změn považovalo za úspěch, bylo by skutečně možné hovořit o selhání preskriptivismu. Mnohem složitější otázkou je, nakolik mohly snahy preskriptivistů ovlivnit mluvenou i psanou angličtinu, zvláště pokud preskriptivismus chápeme jako součást procesu standardizace a kodifikace anglického jazyka.“ (Curzan 2009: 27). Zástupci preskriptivismu jsou často kritizováni za netoleranci a nedemokratičnost (spisovný jazyk je vyzdvihován a upřednostňován na úkor jiných jazykových variant – dialektů a sociolektů), za diskriminaci lidí (kvůli jejich uží D. STRELĖVICA-OŠĪŅA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 265 jazyka) atd. Není náhodou, že výše citovaná definice P. Trudgilla zmiňuje sociální hodnocení jazykové správnosti, spojené s rozšířením „bohatství a prestiže“ moci v komunitě (Trudgill 2003: 29). Jako vynikající příklad lze uvést také rozhovor Arta Sveceho s australským lingvistou Dylanem Glynnem, zveřejněný 16. ledna 2009 v lotyšském deníku Kultūras diena. Ten zastává typický (nebo spíše stereotypní) pohled anglicky mluvících antipreskriptivistů a tvrdí: „Každý lingvista ze Západu by souhlasil, že pokud mluvíte svým mateřským jazykem a nejste unavení nebo, řekněme, opilí, je všechno, co říkáte, z lingvistického hlediska správné. Základním principem každé lingvistiky je deskripce, nikoli preskripce. P r e s k r i p c e je sociologický fenomén. Je významná, pokud je s o u č á s t í p r o j e v ů m o c e n s k ý c h s t r u k t u r v j a z y c e“ (Svece 2009; zvýraznila autorka). Taková tvrzení jsou v anglicky mluvícím prostředí skutečně logicky opodstatněná. O absolutní správnosti mateřského jazyka se již hovořilo. Pokud bychom se na preskriptivismus dívali jako na projev moci, měli bychom připomenout, že ve Velké Británii odedávna existovala třídní společnost, v níž byla po celá staletí jedním z nejdůležitějších ukazatelů společenské vrstvy člověka jím užívaná řeč. Správný a normám odpovídající spisovný jazyk byl stejně jako v klasickém období starověkého Říma znakem nejvyšších společenských vrstev. Otázka jazykové správnosti nabyla na významu zejména v XVIII. století, kdy se člověku naskytla možnost společenského vzestupu (upward mobility) a kdy mohl díky své kariéře, úspěchům, vzdělání a schopnosti mluvit spisovným jazykem proniknout do zmíněných společenských vrstev. Sociolingvistka Lynda Mugglestone při popisu výjimečné úlohy správné výslovnosti spisovného jazyka jako ukazatele společenské vrstvy v XVIII. století používá pojem „národní posedlost“ (national obsession) (Mugglestone [1995] 2007: 5). Vztah mezi preskriptivismem, péčí o jazykovou správnost a společenskou mocí a prestiží je stále hluboce zakořeněn ve vědomí uživatelů angličtiny. Například v úvodu jedné současné příručky angličtiny se jako samozřejmost uvádí, že dříve populární „preskriptivní pravidla jsou často s p o l e č e n s k á p r a v i d l a, k t e r á, jak se předpokládá, c h a r a k t e r i z u j í m l u v č í h o n e b o p í š í c í h o j a k o v z d ě l a n é h o n e b o j a k o o s o b u n á l e ž e j í c í k u r č i t é s p o l e č e n s k é v r s t v ě“ (Carter, McCarthy 2006: 6; zvýraznila autorka). Je třeba zdůraznit, že „upadnutí v nemilost“ lingvistického preskriptivismu nezpůsobily pouze nové tendence v jazykovědě, ale také různé společenské a politické 266 KALBOS KULTŪRA | 84 procesy související s rozvojem myšlenek demokracie, tolerance a již zmíněné politické korektnosti. Nebyl snad odpor k tradičnímu preskriptivismu spojen s odporem k politice uplatňované během „zlatého věku“ preskriptivismu ve Velké Británii a dalších podobných státech – imperialismu, koloniálním tendencím, rasismu a jiným formám diskriminace? Psycholingvista Steven Pinker, zapřisáhlý kritik preskriptivismu, se ironicky vyjádřil o politicky orientovaném „militantním antipreskriptivismu“ v polovině XX. století: „Na rozdíl od některých představitelů akademického světa šedesátých let XX. století se nedomnívám, že výuka anglického spisovného jazyka je nástrojem, který může udržovat patriarchální kapitalistickou nadvládu bílé rasy, ani že je třeba národ osvobodit, aby každý mohl psát, jak chce.“ (Pinker 1994: 399). Jsou však preskriptivní přístupy skutečně ve všech případech spojovány se společenskou hierarchií a mocí? Objevily se jednotlivé pokusy analyzovat tímto způsobem i projevy preskriptivismu v Lotyšsku – lze zde zmínit několik publikací Gāce Dilānse z let 2003–2005 v lotyšském tisku. Autor tvrdí, že „přeměna jazyka v symbol moci poskytuje určitým skupinám lingvistů s preskriptivistickými postoji a jejich stoupencům privilegovaný vliv a moc [...]“ a že „přílišné gramatizování jazyka nebo jeho vytříbená stylizace shora umožňují iniciátorům tohoto procesu, aby se vždy cítili nadřazení [...], pohlíželi na ostatní uživatele jazyka jako na druhořadé či nekompetentní“ (Dilāns 2005). V jiném článku označuje projevy preskriptivismu v Lotyšsku za „vášnivou formu společenské kontroly“ (Dilāns 2003). Každý, kdo se blíže seznámil s kulturními dějinami Lotyšska a jeho společenským kontextem, by však takové hodnocení označil za jednostranné: z hlediska anglicky mluvící kultury a zkušenosti totiž přehlíží specifičnost situace v Lotyšsku (a dalších podobných komunitách). Proč je situace v Lotyšsku odlišná? Podle I. Freimane „lotyština fakticky nikdy neexistovala jako prostředek rozlišování privilegovaných tříd“ (Freimane 1993: 40). Lze si představit, že teoreticky mohla taková situace nastat v období první Lotyšské republiky – toto období však bylo příliš krátké na to, aby se jazyková správnost začala spojovat s výsadami a mocí. Lotyšský národ, který po většinu svých dějin žil pod nadvládou lidí hovořících jinými jazyky, si napříč generacemi nevytvořil společenskou elitu, která by vynikala politickým vlivem a lepším vzděláním a do níž by lidé z nižších společenských vrstev doufali proniknout tím, že se pokusí naučit mluvit „správn- D. STRELĖVICA-OŠIŅA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 267 „…nou“ spisovnou řečí. Potvrzuje to současná situace v postsovětském Lotyšsku – mluví ti, kdo v zemi mají politickou a ekonomickou moc, nejspisovnější řečí? A naopak – určují ti, které lze považovat za uživatele správného jazyka (jazykovědci, učitelé, pracovníci nakladatelství aj.), společenský, politický a ekonomický život Lotyšska; kolik z nich má m o c?... (Kvalitu jazyka, který člověk užívá, či jeho soulad s jazykovými normami v Lotyšsku nejčastěji určuje individuální vzdělání a zájmy každého jednotlivce, nikoli příslušnost k více či méně privilegované společenské vrstvě.) Lotyšský preskriptivismus a péče o jazykovou správnost se nejčastěji pojí s představou, že jazyk jako základ národní identity je třeba osvobodit od zhoubného vlivu jiných jazyků a chránit před ním. O očišťování lotyštiny od „cizího smetí“ a o tom, že „není správné tak hloupě se honit za cizími slovy“ (Alunāns [1856] 1960: 17–18), hovořili již hlasatelé prvního lotyšského národního obrození, mladolotyši, v 19. století. Puristické nálady ještě zesílily za první Lotyšské republiky a později, v letech sovětské okupace. I po obnovení nezávislého státu lotyšští preskriptivisté často hovoří o degradaci jazyka, kterou podle jejich názoru podporují jazykové chyby a výpůjčky. Jānis Kušķis píše: „Neví se, proč dnešní Lotyši tak rádi jako šašci zdobí své peří cizími jazyky. Začneme-li užívat vymýcená německá slova [autor má na mysli německé výpůjčky, které mladolotyši vymýtili a nahradili lotyšskými novotvary, avšak v mluveném jazyce se stále vyskytují – D. S.-O.] [...], může se zdát, že samotná lotyšská slova [...] již nejsou vhodná a samotná lotyština již není vhodná [...]. Užívání německých slov na nesprávném místě je známkou degenerace jazyka“ (Kušķis 2006: 178). Mnozí spojují „čistotu“ jazyka se samotnou jeho existencí – dobře to ilustruje jeden komentář na internetových stránkách deníku Diena: „Lotyština umírá. Podívejte se: Lotyši spolu každý den mluví a používají rusismy, germanismy atd. [...]. O co se tu přeme, přátelé, umíráme jako národ, protože jazyk je ten nejzákladnější základ národa!“ (Mur, 19. září 2008, www.diena.lv). Jak je pro preskriptivní postoje typické, lze se domnívat, že jazyk se oproti svému dřívějšímu stavu změnil. Starobylost jazyka se někdy pokládá za cíl a hodnotu samu o sobě. Na portálu www.vok.lv jeden z účastníků diskuse píše: „Obecně bychom si měli vzít příklad z litevštiny, která je příbuzná naší a zachovala si tu svou krásnou starobylost, jíž se kdysi vyznačoval i náš“ 268 KALBOS KULTŪRA | 84 jazyk. Je třeba doufat, že se tím bude moci někdy znovu proslavit!“ (Mārtiņš, 4. prosince 2002, www.vvk.lv). Nelze popřít, že v některých případech jsou tyto názory nevědecké, nepodložené a značně přehnané, neboť žádný jazyk nemůže zůstat nezměněný (včetně své sémantiky, gramatiky atd.) a zároveň se vyhnout výpůjčkám. Kārlis Mīlenbahs již výstižně prohlásil: „[...] Při větší úrodě je třeba postavit větší sýpky, aby se do nich vešla hojnější sklizeň. Když se mění způsob života a přibývá poznatků, děje se totéž i s jazykem – potřebuje se měnit a rozšiřovat. [...] Změna je základem životaschopnosti jazyka, stagnace jeho smrtí (Mīlenbahs [1909] 1990: 233–234). Někteří současní jazykovědci a sociolingvisté – A. Blinkena, I. Druviete, A. Veisbergs aj. – zastávají podobný názor a jsou proti přehnaným a příliš vyhroceným projevům purismu a preskriptivismu v lotyšské společnosti. I. Druviete tvrdí, že „to, co se často pokládá za hrozbu pro jazyk, jsou pouze běžné jevy související s jazykovým kontaktem, které ovlivňují gramatiku a lexikum, avšak neohrožují konkurenceschopnost jazyka ani jeho budoucnost“ (Druviete 2000: 76). Přesto je názor, že téměř každé porušení gramatických norem, nový významový posun slova nebo výpůjčka z angličtiny či ruštiny je třeba považovat za předzvěst zániku lotyštiny, dodnes poměrně rozšířený (ačkoli vedle něj existují i zcela opačné názory). Takový obraz si lze utvořit z názorů, které lidé vyjadřují při přímé i nepřímé komunikaci, z dopisů zveřejňovaných v tisku, internetových komentářů i odpovědí respondentů na dotazníky věnované jazykovým otázkám – takový průzkum se uskutečnil například v roce 2009 (více o něm viz Strelēvica-Ošiņa 2010b). Z toho lze usuzovat, že nelze v žádném případě přehlížet ani nevědecké preskriptivní názory (jak to činili anglicky mluvící jazykovědci na počátku XX. století). Podle D. Cameron je „jazyková hygiena4“ stejně neoddělitelnou součástí užívání jazyka jako samohlásky ve fonetické struktuře jazyka a zasluhuje stejně důkladný výzkum (Cameron 1995: 1). Proč vznikl postoj, který zachování jazykové správnosti přikládá tak velký etnopolitický význam? Je třeba dodat, že i někteří anglicky mluvící badatelé zmiňují, že intenzitu preskriptivismu a purismu může ovlivňovat historická a politická zkušenost dané komunity. Přesněji řečeno, národy, které zažily nadvládu jiných etnických skupin a jazyků- 4 D. Cameron tento nový termín užívala pro označení preskriptivismu, protože se domnívala, že je širší, neutrálnější a nemá negativní přídech, který starý termín získal v anglicky mluvící kultuře XX. století. D. STRELĖVICA-OŠIŅA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 269 Projevům purismu a snaze zbavit se výpůjček z jiných jazyků je často vlastní nacionalismus. J. Thomas zdůrazňuje, že xenofobní purismus je charakteristický především pro etnické skupiny, které byly pod nadvládou jiných národů (Thomas 1991: 204–205). J. Joseph také uznává, že „jazyk je první věcí, kterou [utlačovaná etnická skupina] ideologizuje jako symbol nacionalismu a odporu“ (Joseph 1987: 46). V kolektivním vědomí lotyšského národa je proto obnovení nezávislosti státu úzce spojeno se zachováním jazyka. Lotyštinu se podařilo zachovat, pečovat o ni a podporovat její vývoj po celé sovětské období, kdy byla vždy nepřímo zdůrazňována a uznávána potřeba vyhýbat se vlivu ruštiny, jazyka politicky dominantního národa. V několika publikacích od roku 2006 jsem poukazovala na to, že puristické vyhýbání se ruským výpůjčkám a jiným vlivům ruštiny bylo za sovětské éry jakousi tajnou symbolickou zbraní v boji proti politice rusifikace. V historické paměti ještě přetrvávaly časy a zkušenosti mladolotyšů. Není tedy divu, že ochrana čistoty a správnosti jazyka byla a stále je pro mnoho lidí zárukou nezávislosti národa a státu. V každodenním životě se však preskriptivismus ne vždy, jako v dříve popsaných případech britské a lotyšské kultury, uplatňuje jen pro vznešené cíle – jako symbol tradičních hodnot společenské vrstvy nebo národního vlastenectví. Často se setkáváme s případy, kdy preskriptivisté přehnaně kritizují jednotlivé, zejména „oblíbené“ jazykové chyby (a také jejich uživatele), o nichž lze polemizovat nebo které nejsou zásadní. Výtky blízkým kvůli jejich nesprávnému vyjadřování jsou ve všech kulturách, kde se vyskytuje preskriptivismus, rozšířeným jevem a lze v nich spatřovat další projev moci – nikoli politické či společenské, nýbrž psychologické „moci“ jednoho jedince nad druhým. I když preskriptivisté, kteří vznesou připomínky, si to ne vždy uvědomují (protože kritizují s těmi nejušlechtilejšími úmysly – pomáhat a vzdělávat), ti, jimž jsou chyby vytýkány, často usuzují, že to preskriptivisté dělají proto, aby ukázali svou moc a ponížili ostatní. Takové názory často vyjadřují internetoví komentátoři a účastníci diskusí (na internetu se o jazykové správnosti diskutuje často); uvedlo je také několik respondentů ve výše zmíněném průzkumu z roku 2009. Jedna respondentka například píše, že v Lotyšsku lidé často „hledají chyby, protože [...] si nechtějí navzájem v zásadě porozumět, je snazší vyhnout se odpovědi tím, že druhého ponížíme za používání nesprávných jazykových forem. [...]. Důležitější je pro mě, co chce člověk v zásadě říct, a dráždí mě zbytečné „chytání za slovo“.“ 270 KALBOS KULTŪRA | 84 Ukazuje se, že jeden a týž jev – tedy preskriptivismus – může být v různých kulturách, a dokonce i v rámci jediné kultury, využíván k nejrůznějším symbolickým a společenským funkcím a může mít i odlišnou motivaci. Poté, co jsem v posledních letech tyto rozdíly analyzovala (Strelēvica-Ošīna 2010a, 2010b, 2011), začala jsem na teorii preskriptivismu nahlížet jinak a vytvořila jsem následující klasifikaci preskriptivismu: 1) na osobu orientovaný preskriptivismus – směr preskriptivismu známý (a kritizovaný) v anglofonní kultuře, v němž je jazyková správnost úzce spojena se společenskou „správností“ člověka, tedy s příslušností k určité společenské vrstvě; 2) na jazyk orientovaný preskriptivismus – charakteristický pro Lotyšsko a další podobná společenství, kde je ochrana jazykové správnosti a „čistoty“ často považována za symbol národního uvědomění a politického odporu; 3) na chyby orientovaný preskriptivismus – pokus stigmatizovat a odstranit jednotlivé „populární“ (často používané a/nebo kritizované) skutečné či domnělé chyby; „chytání za slovo“ (a za jiné jazykové prvky). Jednotlivé směry preskriptivismu je důležité rozlišovat, abychom se při hodnocení projevů preskriptivismu v různých kulturách vyhnuli nedorozuměním. Někteří badatelé, kteří se seznámili s antipreskriptivistickými myšlenkami převládajícími v západní kultuře, se je snaží nekriticky aplikovat na lotyšskou situaci (citace G. Dilāna), odsuzují v lotyšské společnosti rozšířený zájem o jazykovou správnost a ignorují odlišnou a velmi významnou symbolickou úlohu preskriptivismu v Lotyšsku. Zároveň je důležité preskriptivismus zkoumat a informovat veřejnost o těchto výzkumech, aby uživatelé jazyka znovu přehodnotili svůj postoj a případně se vzdali některých přehnaných či neopodstatněných preskripcí. S preskriptivismem souvisí ještě jeden předsudek, kterého je třeba se zbavit. Zájem o jazykovou správnost a zejména o jeho „čistotu“ z hlediska výpůjček bývá v západním světě někdy spojován s etnickou nesnášenlivostí nebo považován za její příčinu. Například francouzský sociolingvista Philippe Blanchet tvrdí: „Začali jsme jazykovým purismem, přešli jsme k jednotné kultuře, potom k etnickým čistkám a dospěli jsme k etnocidě a genocidě.“ (Blanchet 1998a). V jiné práci autor hovoří o „kolektivních patologiích, jako je rasismus, [...], lingvistický purismus, pseudomystické sekty, agrese / touha válčit“ (belligérance)“ (Blanchet 1998b: 72). D. STRELĒVICA-OŠĪNA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 271 Srovnání různých kultur ukazuje, že často je tomu naopak – puristický boj proti prvkům jiného, „nepřátelského“ jazyka pomáhá odstranit negativní postoj k příslušnému národu. V mnoha publikacích od roku 2006 zvláště zdůrazňuji, že jazykově orientovaná (lotyšsky valodcentrēts, -a – používá se termín navržený I. Druviete (2005: 53)) společenství – Lotyši a například francouzsky mluvící obyvatelé provincie Québec v Kanadě –, která věnují velkou pozornost jazyku, jenž je pro ně základem identity, a péči o jazykovou správnost a čistotu, obvykle dokážou zachovat etnické rozdíly pouze na jazykové úrovni a vyhnout se fyzické agresi, hrozí-li konflikt s jinou etnickou skupinou, i když je spojována s někdejšími dobyvateli. Agrese a násilí naopak, jak ukazují celosvětové zkušenosti, často poukazují na případy etnických konfliktů, jejichž základem nejsou jazykové neshody, nýbrž náboženské rozdíly, ekonomická moc a další faktory. V každém případě má preskriptivismus jednu v zásadě pozitivní vlastnost – ukazuje, že v hodnotovém žebříčku člověka a/nebo národa zaujímá jazyk (a spolu s ním i záležitosti duchovního světa obecně) důležité místo. LITERATŪRA A i t c h i s o n J. 1978: Linguistics, Sevenoaks: Hodder and Stoughton. A l u n ā n s J. [1856] 1960: Dziesmiņas, latviešu valodai pārtulkotas. – Juris Alunāns, Auseklis, Andrejs Pumpurs. Izlase, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība. A u g u s t i n u s 418.g., Enarrationes in Psalmos 138, 20. B l a n c h e t P. 1998a: Langues, identités culturelles et développement: quelle dynamique pour les peuples émergents? – Conférence, Cinquantenaire de la Revue Présence Africaine, UNESCO. B l a n c h e t P. 1998b: Introduction á la complexité de l’enseignement du français langue étrangère, Louvain-la-Neuve: Peeters. C a m e r o n D. 1995: Verbal Hygiene, London: Routledge. C a r t e r R., M c C a r t h y M. 2006: Cambridge Grammar of English. A Comprehensive Guide, Cambridge: Cambridge University Press. C r y s t a l D. [2006] 2007: The Fight for English. How Language Pundits Ate, Shot, and Left, Oxford University Press. C u r z a n A. 2009: Re-evaluating the effects of Prescriptivism in the History of English. – Prescriptivism(e) & patriotism(e): language norms and identities from nationalism to globalisation / normes linguistiques et identitaires du nationalisme á la mondialisation, August 17–10, University of Toronto, 27. D i l ā n s G. 2003: Valodas standartizācijas sekas. – Diena, 4.oktobris. 272 KALBOS KULTŪRA | 84 Dilāns G. 2005: „Eirotulkošana” un valodas preskriptīvisma kustība Latvijā. – Diena, 22.augusts. Druviete I. 2000: Baltu valodas 21.gadsimtā: perspektīvas un prognozes. – Starptautiskais baltistu kongress „Baltu valodas laikmetu griežos“: Referātu tēzes, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 73–76. Druviete I. 2005: Lingvistiskās identitātes daudzveidīgie aspekti. – Valsts valodas komisijas raksti. 1.sējums. Latviešu valoda – robežu paplašināšana, Rīga: Valsts valodas komisija, 51–60. Freimane I. 1993: Valodas kultūra teorētiskā skatījumā, Rīga: Zvaigzne. Hall R. A. 1950: Leave Your Language Alone!, Ithaca, NY: Linguistica. Hudson R. A. [1980] 2001: Sociolinguistics, Cambridge: Cambridge University Press. Hyman M. D. 2002: Bad Grammar in Context. – New England Classical Journal 29(2). Pieiga per internetu: http://archimedes.fas.harvard.edu/mdh/. Joseph J. E. 1987: Eloquence and Power. The Rise of Language Standards and Standard Languages, London: Frances Pinter Publishers. Kuškis J. 2006: Mūsu valoda, Rīga: Antava. Mīlenbahs K. [1909] 1990: Par valodas pareizību. (Pielikums). – Ina Druviete. Kārlis Mīlenbahs, Rīga: Zinātne, 225–265. Milroy L., Milroy J. 1985: Authority in Language. Investigating Language Prescription and Standardization, London, etc.: Routledge and Kegan Paul. Mugglestone L. [1995] 2007: ‘Talking Proper’: the Rise of Accent as Social Symbol, Oxford: Oxford University Press. OED [1933] 1961: Oxford English Dictionary, Vol. VIII, Oxford: Clarendon Press. Pike K. [1954] 1967: Language in relation to a unified theory of the structure of human behavior, The Hague: Mouton. Pinker S. 1994: The Language Instinct, Penguin Books. Schlegel A. W. de 1818: Observations sur la langue et littérature provençale, Paris: Librairie grecque-latine-allemande. Strelēvica D. 2002: Hiperkorekta pašcenzūra vārda lietojumā: ar kursīvu iezīmētā “neliterārā” leksika dažos Latvijas žurnālos. – Vārds un tā pētīšanas aspekti 6, Liepāja: LiePa, 447–454. Strelēvica D. 2004: Par gramatiskajām dzimtēm un politkorektumu latviešu valodas kontekstā. – Linguistica Lettica 13, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 52–68. Strelēvica D. 2005: Hiperurbānisma jēdziens valodniecībā: URBS (‘pilsēta’) kā pareizības simbols cilvēku apziņā. – Antiquitas Viva 2. Studia Classica: Urbs aeterna, Rīga: Zinātne, 256–262. Strelēvica D. 2006: Can Linguistic Purism Minimize Ethnic Conflicts? The Experiences of Latvia and Quebec. – Canada: Society and the Indi- D. STRELĒVICA-OŠIŅA. Kalbas taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 273 vidual. Proceedings of Canadian Studies Conference of Baltic States, Šiauliai: VšĮ Šiaulių universiteto leidykla, 64–72. Strelēvica D. 2007: Valodas pūrisma tendences sabiedrībā: spriedzi mazinošs faktors starpetniskajās attiecībās? – Akadēmika J.Endzelīna 134.dzimšanas dienas atceres starptautiskās zinātniskās konferences materiāli, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 66–67. Strelēvica-Ošiņa D. 2008a: Valodas preskriptīvisma izpausmes Latvijā un tā pozitīvās blakusparādības. – Linguistica Lettica 17, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 78–91. Strelēvica-Ošiņa D. 2008b: The Benefits of Language Conflict: Quebecois and Latvian Experiences. – Canadian Mosaic. Proceedings of the Annual Baltic Canadian Studies Conference of 2006 in Riga, Rīga: Latvian Association for Canadian Studies, 51–62. Strelēvica-Ošiņa D. 2009: Dialekts kā komis­ma avots: sociolingvistiskie un sociovēsturiskie aspekti. – Antiquitas Viva 3. Studia Classica, Rīga: LU Akadēmiskais apgāds, 108–127. Strelēvica-Ošiņa D. 2010a: Pareizs cilvēks, pareiza valoda vai pareizs vārds? Trīs preskriptīvisma virzieni un Latvijas situācija. – Akadēmika J. Endzelīna 137.dzimšanas dienas atceres starptautiskās zinātniskās konferences materiāli, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 55–56. Strelēvica-Ošiņa D. 2010b: Valodas pareizības izpratne un preskriptīvisma cēloņi un sekas: Latvijas un pasaules pieredze, Promocijas darba kopsavilkums, Rīga: Latvijas Universitāte. Strelēvica-Ošiņa D. 2011: Kāpēc mēs gribam, lai valoda ir pareiza? Ieskats preskriptīvisma vēsturē, teorijā un praksē, Rīga: LU Latviešu valodas institūts. Svece A. 2009: Kurš prot runāt latviski? [Intervija ar Dilanu Glinnu]. – Kultūras Diena, 16.janvāris. Thomas G. 1991: Linguistic Purism, London and New York: Longman. Trudgill P. 2003: A Glossary of Sociolinguistics, Edinburgh University Press. Vaicekauskienė L. 2011: Language ‘nationalization’: One hundred years of Standard Lithuanian. – T. Kristiansen & N. Coupland, eds. Standard Languages and Language Standards in a Changing Europe, Oslo: Novus, 105–112. Veisbergs A. 1999: Dzimtes kategorija latviešu vārdnīcās. – Linguistica Lettica 5, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 48–59. Zauberga I. 1998: Neliterārās leksikas uztveres atspoguļojums latviešu tulkojumos. – Linguistica Lettica 2, Rīga: Latviešu valodas institūts, 89–100. Gauta 2011 10 24 274 KALBOS KULTŪRA | 84 LANGUAGE CORRECTNESS AND A NEW PERCEPTION OF THE THEORY OF PRESCRIPTIVISM IN LATVIA Summary This article summarizes (and elaborates further) some of my previous research on the issues of language accuracy and the manifestations of linguistic prescriptivism in Latvia. Unlike the Anglophone world, where prescriptivism has been recognized, named and criticized (as unscientific and socially intolerant and non-democratic) for almost a century, in Latvian culture it has been only about ten years that prescriptive attitudes have attracted the attention of sociolinguists, and, moreover, have been attributed the term “prescriptivism”. However, the pursuit of language accuracy has always been rather intense in Latvia (and usually associated with national identity issues). My research has led me to new insights in the theory of prescriptivism (most of them can be found in my doctoral thesis of 2010 and the book subsequently published in 2011). I have offered a new classification of prescriptivism, which includes three main types: 1) Human-oriented prescriptivism is a type of prescriptivism known (and criticised) in Anglophone culture, where language correctness is historically related to a person’s social ‘correctness’ and people have tried to improve their linguistic performance in order to assert or secure their place in the social hierarchy. Antiprescriptivists, drawing on this experience, see linguistic prescriptivism as mainly based on outdated perceptions of social prestige and power. 2) Language-oriented prescriptivism is a type of prescriptivism which attempts to ‘save’ language from alleged degradation, especially if caused by the influence of other languages. It is characteristic of communities which have been dominated by allophone ethnic groups (but have nevertheless successfully retained their language and still use it in all sociolinguistic functions), such as the Latvian community with the historical experience of German and Russian political and linguistic dominance. These communities have often regarded the protection of their language and its correctness and ‘purity’ as a symbol of and inspiration for national self-confidence and political protest. This kind of prescriptivism and purism has sometimes been credited with xenophobia and ethnic intolerance. However, as the evidence suggests, linguistic communities that attribute great importance to language as the basis of national identity, and to language issues in general (including prescriptive and purist care about language correctness), are able to maintain the ethnic controversies within the sphere of language and to avoid physical aggression. 3) Error-oriented prescriptivism is a type of prescriptivism which can coexist in parallel with either of the first two types. It is a tendency to stigmatize and D. STRELĒVICA-OŠIŅA. Kalbos taisyklingumas ir naujas požiūris į preskriptyvizmo teoriją Latvijoje 275 eliminate certain ‘popular’ (often encountered and/or criticized), real or imagined language errors. This type of prescriptivism can be observed in many cultures and is sometimes seen by the recipients of the critique as the prescriptivists’ desire to psychologically humiliate other people. The present article discusses some other aspects of prescriptivism and language correctness as well, such as challenging the popular view in Anglophone linguistics that all forms uttered by native speakers are by definition correct. While this may be true for the English language (where, for the last millennium, there has been no considerable impact on its grammar by the dominating presence of a foreign language), we should probably not assume that in any other linguistic community a form or construction used ungrammatically by non-native speakers and repeated likewise by one or more native speakers automatically becomes correct. KEY WORDS: linguistic prescriptivism, linguistic dominance, sociolinguistics, language errors. DACE STRELĒVICA-OŠIŅA Latvijas Universitate Latviešu valodas institūts Akadēmijas laukums 1, 902 ist., Rīga LV-1050 [email protected] 276 KALBOS KULTŪRA | 84