Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita

ARTŪRAS JUDŽENTIS Vilniuská akademie výtvarných umění SYNTAKTICKÝ VZTAH PODMĚTU A PŘÍSUDKU: PROMĚNA POJETÍ KLÍČOVÁ SLOVA: syntaktické vztahy, syntaktický vztah podmětu a přísudku, vzájemná souvislost. ANOTACE Článek podává přehled změn v pojetí syntaktického vztahu podmětu a přísudku v litevské jazykovědě přibližně od poloviny 20. století do současnosti. Představuje přehled významnějších gramatických prací věnovaných této otázce. Zkoumá, jak lze tento vztah vysvětlovat pomocí teoretických nástrojů současné gramatiky. ÚVOD Cílem článku je upozornit na důležitý teoretický a praktický problém litevské syntaxe, vyvolat diskusi a přispět k hledání jeho řešení. Stručně proto přehledově představuje a hodnotí významnější syntaktické práce, které měly větší vliv na vývoj litevské jazykovědy a vyšly od sedmdesátých let minulého století; zabývají se syntaktickým vztahem podmětu a přísudku. Toto téma nejpodrobněji zkoumá doktorská disertace Ramunė Vaskelaitė Modely syntaktických vztahů v litevské syntaxi (2009). Tento článek věnuje méně pozornosti různým otázkám terminologie syntaktických vztahů, nedůslednostem v jejich klasifikaci a jejich příčinám, zatímco zdůrazňuje obecné rozdíly v teoretických základech popisu, nabízí možné periodizační členění jejich pojetí, jasně vymezuje rozdíl mezi tradičním a novým výkladem povahy tohoto vztahu a pokračuje v přehledu nejnovějších prací v této oblasti. Lze říci, že článek uzavírá a vyostřuje BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 2 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 některé poznámky a závěry z disertace. Ve třetí kapitole článku je podán stručný výklad tohoto vztahu, založený na novém pojetí, a jsou předloženy argumenty, které jej podporují. Článek vychází z metodiky charakteristické pro přehledové práce: zkoumá, porovnává a z historického i teoretického hlediska hodnotí primární prameny – významnější práce o syntaxi litevského jazyka. Na základě jejich výzkumu jsou formulovány zobecňující závěry o proměnách pojetí syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem v litevské lingvistice. 1. TROJČLENNÉ ČLENĚNÍ SYNTaktických VZTAHŮ Syntaktický vztah mezi podmětem a přísudkem se v pracích o syntaxi litevského jazyka (např. DLKG) řadí na nejvyšší úrovni členění syntaktických vztahů vedle vztahu podřadicího a souřadicího. Základem pro vyčlenění této varianty vztahu bylo nejspíše to, že jsou jím spojeny takzvané základní větné členy – podmět a přísudek. Vzhledem k pojmu predikačního centra věty, které tyto členy vyjadřují, byl mezi nimi na úrovni syntaxe spatřován zvláštní syntaktický vztah – vzájemná závislost vyjadřovaná shodou, neboli vzájemné propojení. Toto pojetí se však nezrodilo najednou, nýbrž se postupně vyjasňovalo. Je důležité zdůraznit, že první pokusy vyčlenit vedle souřadnosti a podřadnosti třetí variantu syntaktických vztahů nevznikly přirozeným rozvojem litevské jazykovědy, nýbrž až poté, co země ztratila nezávislost a možnost svobodně přemýšlet. Šíření tradic litevské lingvistiky v Sovětském svazu bylo ztíženo, kontakty s vědci z emigrace a ze Západu byly přerušeny a vše, co přicházelo z ruské vědy, bylo podporováno a propagováno. Za takových podmínek bylo stanovisko litevské syntaktické vědy, které rozlišovalo dvě varianty syntaktických vztahů – podřadicí a souřadicí vztahy (Dambrauskas 1939: 84) –, vytlačeno učením o třech druzích syntaktických vztahů. V litevské lingvistice se postupně ustálila BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 3 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 koncepce třetího druhu – predikačního vztahu (později pojmenovaného výrazem s více syntaktickými termíny). 1.1. Vztah podmětu a přísudku jako sémantický (a syntaktický) jev Po druhé světové válce, s určitým časovým odstupem, byl v litevských syntaktických pracích ze šedesátých a počátku sedmdesátých let predikativní vztah chápán nikoli tolik jako syntaktický, nýbrž spíše jako sémantický jev – sémantický vztah mezi slovy. Toto pojetí odráží i název tohoto vztahu. Je to patrné z prací Broniuse Kalinauskase a Jonase Balkevičiuse. 1.1.1. V pracích B. Kalinauskase je predikativní vztah chápán jako sémantický vztah – je řazen vedle vztahů objektových, atributivních a adverbiálních. Jak ve své disertaci Modely syntaktických vztahů v litevské syntaxi upozorňuje Ramunė Vaskelaitė, v té době „byly pojetí syntaktických vztahů ovlivněny lingvistické myšlenky prosazované takzvanými sovětskými odborníky na syntaxi“ (Vaskelaitė 2009: 13), takže tento termín a jeho pojetí byly nejspíše převzaty také z ruské lingvistiky. Že byl v litevské lingvistice ještě nový, je patrné z článku B. Kalinauskase Slova a slovní spojení ve větě (Kalinauskas 1963). Sémantické vztahy mezi slovy se v něm směšují se syntaktickými: „Ve větě existují mezi slovy různé syntaktické vztahy, totiž predikativní (mezi podmětem a přísudkem), tvořící logický základ věty, objektové (mezi přísudkem a předměty), atributivní (mezi přívlastky a určovanými slovy), adverbiální (mezi přísudkem a různými příslovečnými určeními)“ (Kalinauskas 1963: 3). Ve výukové příručce Syntax slovních spojení v litevštině (Kalinauskas 1972), která vyšla téměř o deset let později, nejsou predikativní syntaktické vztahy zmíněny, avšak při třídění slovních spojení podle závislého členu se uvádějí spojení predikativní, atributivní, objektová a relační (neboli adverbiální). Význam určování sémantických vztahů ve větě B. Kalinauskas vysvětluje takto: „Závislé členy slovních spojení, připojené k hlavním členům, nám umožňují vyjadřovat určité vztahy mezi jevy skutečnosti či věcmi, určitá úsudková tvrzení a zobecnění, neboť úsudky o skutečnosti můžeme činit jen tím, že jevy navzájem porovnáváme. Proto je velmi důležité určit sémantické vztahy mezi hlavními a závislými členy slovního spojení“ BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 4 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 (Kalinauskas 1972: 15–16). Predikativní vztahy tedy Kalinauskas považuje za sémantické spojení slov tvořících slovní spojení. Slova, která jsou jimi ve větě spojena, jsou velmi důležitá: „Tato slovní spojení jsou ve větě nejdůležitější. Tvoří centrum nejdůležitější komunikační jednotky jazyka – věty“ (Kalinauskas 1972: 16). Uvádí se také podle B. Kalinauskase nejdůležitější syntaktická (nazývaná gramatická) vlastnost predikativních slovních spojení: „Jejich hlavní gramatickou zvláštností je, že oba členy takového spojení mohou být stejně tak hlavními jako závislými, podle toho, od kterého členu položíme otázku.“ Tato jejich vlastnost, zachycená školním vyučováním, se v pozdějších syntetických pracích o syntaxi nezmiňuje. Kaip rašo R. Vaskelaitė (2009: 58), vienas pirmųjų veiksnio ir tarinio ryšį atskirai nuo prijungiamųjų ryšių aptarė Jonas Balkevičius. 1.1.2. Ačkoli je v díle J. Balkevičiuse Syntax současné litevštiny (1963) predikativnost chápána jako sémantická (logická) a syntaktická (gramatická) vlastnost věty, zdá se, že tyto dvě roviny nejsou dostatečně rozlišeny: „Vyjádření tvrzení, popření nebo otázky je základním, nejdůležitějším znakem věty, nazývaným p r e d i k a t i v n o s t. Predikativnost věty je podmíněna logickými a gramatickými vztahy mezi dvěma větnými členy, z nichž jeden, totiž p o d m ě t, označuje jev skutečnosti, kterého se týká tvrzení, popření nebo otázka vyslovená ve větě, zatímco druhý – p ř í s u d e k – odhaluje obsah tvrzení, popření nebo otázky <...>.“ „Logické a gramatické vztahy mezi podmětem a přísudkem se v syntaxi nazývají p r e d i k a t i v n í m i v z t a h y, zatímco podmět a přísudek tvoří p r e d i k a t i v n í c e n t r u m věty“ (Balkevičius 1963: 17). BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 5 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Predikativní vztah se vyjadřuje shodou: „predikativní vztahy <...>, jejichž gramatickým vyjádřením je shoda základních větných členů <...>“ (Balkevičius 1963: 26). Jak je však patrné z tabulky na straně 41 Gramatický vztah slov ve větě, tato shoda se rozlišuje od shody jako způsobu vyjádření determinativního vztahu. Později byl vztah podmětu a přísudku v pracích o syntaxi litevštiny chápán a definován především jako syntaktický jev, někdy s uvedením, že jím jsou vyjadřovány sémantické predikativní vztahy. 1.2. Vztah podmětu a přísudku jako syntaktický jev V sedmdesátých letech minulého století, kdy se v samotné ruské lingvistice stalo nepopulárním pojetí vzájemného syntaktického vztahu spojujícího predikativní centrum věty (například se od něj upustilo v akademické gramatice ruského jazyka redigované Natalií Švedovovou, která vyšla v roce 1980), se predikativní vztah v litevské lingvistice začal chápat především jako syntaktický jev, udomácnil se a prosadil. Hledal se litevský termín, který by vyjadřoval jeho nové pojetí. V disertaci Vytautase Sirtautase (1969), v akademické Lietuvių kalbos gramatikoje (Gramatice litevského jazyka, 1976) a v učebnici syntaxe V. Sirtautase a Česise Grendy (1988) se ještě nazývá predikačním (nebo predikativním), avšak již v díle Vita Labutise Žodžių junginių problemose (Problémy slovních spojení, 1976) se na základě syntaktické povahy vztahu navrhuje nazývat jej vzájemně podmiňujícím. Později Labutis tento název nahradil termínem oboustranná vazba. Vytautas Ambrazas zvolil v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje (Gramatice současné litevštiny, 1994) termín vzájemná vazba. 1.2.1. Disertaci Vytautase Sirtautase Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių kalboje (Slovesný přísudek v současné litevštině, 1969; vydána až v roce 2019) je syntaktickému vztahu mezi podmětem a přísudkem věnováno poměrně málo prostoru. Kromě toho se v ní pojednává především o vyjadřování tohoto syntaktického vztahu – o různých případech shody a neshody nebo nesouladu (kapitola V Dėl veiksmažodinio tarinio derinimo [O shodě slovesného přísudku]). K označení samotného vztahu mezi hlavními větnými členy zvolil V. Sirtautas podle L. Barchudarova BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 6 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 predikace, přičemž jej jasně odlišoval od predikativity (nebo predikativnosti) věty: „Predikace se s predikativitou vůbec neshoduje. Pokud by se tento termín vžil, byl by vhodný (pro svou stručnost aj.) k popisu vztahů mezi podmětem a přísudkem“ (Sirtautas 2019: 68). Predikační syntaktický vztah staví proti subordinaci a koordinaci. Jde prý o oboustranný vztah „vzájemné závislosti“. Shodu V. Sirtautas chápe jako prostředek vyjadřování syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem: „Shoda je výborným projevem vztahů mezi podmětem a přísudkem, je však zřejmé i to, že k realizaci těchto vztahů není shoda nezbytně nutná“ (Sirtautas 2019: 325); „Ačkoli shoda není nezbytnou realizací odhalení jejich [podmětu a přísudku] vztahů (srov. Aš bėgti), v případě shody je však výrazným projevem korelativnosti hlavních větných členů a jejich vzájemné závislosti“ (Sirtautas 2019: 327). 1.2.2. Lietuvių kalbos gramatikos Ve třetím, syntaxi věnovaném svazku, vydaném v roce 1976, se syntaktický vztah spojující složky slovního spojení samostatně neprobírá; podle povahy vztahu se pouze rozlišují tři druhy spojení: podřadná, predikativní a souřadná (LKG 1976: 9). Složky spojení utvořených predikativním vztahem „nemohou být jedna bez druhé“; tato spojení „vždy tvoří věty“, zřejmě proto se ztotožňují přímo s větami a v kapitole věnované slovním spojením se samostatně neprobírají. Více se o predikativním vztahu dozvídáme z kapitoly o jednoduchých dvojčlenných větách, kde se pojednává o pojmu hlavního větného členu – podmětu (LKG 1976: 279–280). Již v definici se uvádí, že „[P]odmět přímo interaguje s přísudkem“; tyto větné členy „vyžadují jeden druhý“ (LKG 1976: 279). Gramatika upozorňuje na to, že význam (ve skutečnosti spíše role) slova ve funkci podmětu je v závislosti na vyjádření slova ve funkci přísudku chápán různě: „Podmět je charakterizován přísudkem. Podmět obvykle označuje původce děje, může však označovat také nositele vlastnosti nebo předmět děje. Význam podmětu částečně závisí na tvarech přísudku.“ BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 7 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Aktivní slovesné tvary tvořící přísudek ukazují, že věc označená podmětem je původcem děje <...>, zatímco pasivní tvary ukazují, že věc označená podmětem přijímá děj zvenčí a je jeho objektem <...>. “ V gramatice se uvádí, že „[T]vary tvořící podmět a přísudek se často navzájem shodují“. Při chápání shody jako druhu syntaktického vztahu se uvádějí dva její případy. Ve větách s jednoduchým přísudkem se „[N]ominativ podmětu a slovesné tvary první a druhé osoby tvořící přísudek shodují v čísle <...>. “ Na druhé straně „[N]ominativ podmětu se vztahuje ke slovesným tvarům tvořícím přísudek také z hlediska kategorie osoby. Je-li podmětem nominativ zájmena první osoby, přísudek tvoří slovesný tvar první osoby (Aš einu; Mes einame), je-li podmětem nominativ zájmena druhé osoby, přísudek tvoří slovesný tvar druhé osoby (Tu eini; Jūs einate), a je-li podmětem nominativ podstatného jména, zájmena třetí osoby nebo kteréhokoli substantivního zájmena, přísudek tvoří slovesný tvar třetí osoby (Tėvas, jis, tėvai, jie, kažkas eina).“ Ve větách se složeným přísudkem „nominativ podmětu a adjektivní tvar, který tvoří přísudek, se shodují v rodě, čísle a pádě <...>“ (LKG 1976: 280). Zde se hovoří o shodě tvaru predikativa (nebo přívlastku přísudku) s podmětem. Užívání spony složeného přísudku ve vztahu k podmětu z hlediska kategorií osoby a čísla se neprobírá. Jak je vidět, této gramatice se syntaktickým vztahům věnuje jen malá pozornost. Jejich třetí druh se stále označuje termínem z oblasti sémantiky – predikační vztah. Jeho specifičnost spočívá ve vzájemné závislosti vyjadřované shodou. 1.2.3. V kapitole „Vztahy mezi slovy podle charakteru a směru vztahu“ knihy V. Labučise Žodžių junginių problemų (1976) je uveden základ třídění vztahů mezi slovy: „Charakterem vztahu mezi slovy rozumíme to, jak a do jaké míry na sebe syntakticky působí spojené prvky. Charakter vztahu závisí na tom, zda jsou spojované jednotky syntakticky nerovnocenné, či“ BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 8 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 lygiaverčiai. Taip pat čia svarbu ryšio kryptis“ (Labutis 1976: 38). Pagal šiuos du požymius jo skiriamos trys žodžių ryšių atmainos: prijungimas, sujungimas ir tarpusavio sąlygojimas. Pastarojo ryšio pobūdis nusakomas taip: „Savitas to ryšio ir sintaksinis charakteris: čia jungiami du sakinio dalių lygmenyje lygiaverčiai vienetai (panašiai kaip sujungimo atveju), bet tie vienetai, kaip veiksnys ir tarinys, vienas kitą sąlygoja (artima prijungimui), ryšys čia yra abipusis <...>. Tas ryšys gali būti vadinamas t a r p u s a v i o s ą l y g o j i m u (plg. Burlakova 1975, 21–22)“ (Labutis 1976: 40–41). Tačiau kaip galima V. Labutis (bene vienintelis tradicinės krypties lietuvių kalbos sintaksės darbuose) nurodo ir kitokį šio sintaksinio žodžių ryšio aiškinimo būdą: „Semantinės krypties sintaksės tyrinėtojai, griežtai žiūrėdami žodžių ryšių lygmens bei santykio su sakinio dalimis, ryšį tarp subjekto vardininko ir veiksmažodžio laiko prijungimu, o jo reiškimo būdą – valdymu <...>“ (Labutis 1976: 41). Labutis navíc jasně odlišuje syntaktickou povahu vztahu mezi slovy od jeho vyjádření (nebo označení) a popisuje je v kapitole „Způsoby vyjadřování vztahů mezi slovy“. Rozlišuje čtyři způsoby vyjádření vztahů mezi slovy: shodu, koordinaci tvarů, řízenost a přimykání; druhý z nich je charakteristický pro vztah vzájemné vazby: „Z hlediska vyjádření jsme jej [tj. vztah vzájemného podmiňování] nazvali koordinací tvarů“ (Labutis 1976: 40). „Koordinace slovních tvarů je možné (nikoli však nutné) vzájemné přizpůsobování tvarů slov se samostatnými kategoriemi“ (Labutis 1976: 31). 1.2.4. V učebnici Vytautase Sirtautase a Česise Grendy Lietuvių kalbos sintaksė (1988) se rozlišují tři typy gramatických vztahů mezi slovy: predikační, souřadný a podřadný. „Predikační vztah je vztah mezi podmětem (v nominativu) a přísudkem, nejčastěji jeho určitou slovesnou formou <...>“ (Sirtautas, Grenda 1988: 37). Syntaktické vztahy mezi podmětem a přísudkem se probírají ve zvláštní části věnované větným členům. „Podmět je s přísudkem spojen predikačními vztahy. Tato vazba je nezbytná. Je-li několik několikanásobných podmětů a několik několikanásobných přísudků, pak je každý podmět nutně spojen s každým přísudkem <...>. To je velmi důležitý vztah podmětu a BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 9 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 rysem vztahu predikátu, který jej odlišuje od vztahů mezi ostatními větnými členy. <...>. Další rys se projevuje ve vztahu několikanásobných podmětů k přísudku, např.: Bobule byly nakoupeny. Houby a bobule byly nakoupeny. Houby, bobule a všechno ostatní bylo nakoupeno. To zjevně ukazuje, že složky podmětu určují tvary přísudku (a také to, který rodový tvar převažuje). Přísudek tedy přímo závisí na podmětu. Zde je třeba připomenout i dříve uvedenou korelaci vztahů podmětu a přísudku (Mnoho továren bylo rentabilních / Mnoho závodů bylo rentabilních), z níž je nepochybně patrný vzájemný vztah hlavních větných členů“ (Sirtautas, Grenda 1988: 85). Mimo jiné se jakoby mimochodem poznamenává: „Není přesné považovat podmět pouze za závislý (či ‚nezávislý‘) akceptor přísudku; kromě toho je pojem ‚levého‘ valenčního místa ještě mlhavější než pojem podmětu“ (Sirtautas, Grenda 1988: 85–86). Jde o odkaz na teorii valence a její různé podoby. První poznámka míří na názor, že podstatné jméno fungující ve větě jako podmět závisí na slovese ve funkci přísudku. Jak je vidět, autorům učebnice se takový přístup jeví jako nepřesný. Autoři jasně rozlišují syntaktické vztahy od jejich morfosyntaktického vyjádření. Dokládá to tato poznámka: „Někdy se bezdůvodně ztotožňuje vztah mezi podmětem a přísudkem se shodou, která je ovšem také jedním z ukazatelů těchto vztahů“ (Sirtautas, Grenda 1988: 86). 1.2.5. V Gramatice současné litevštiny, redigované Vytautasem Ambrazasem, jejíž první vydání vyšlo v roce 1994, se druhy syntaktických vztahů popisují počínaje vzájemným propojením. „Vzájemným propojením se nazývá syntaktický vztah mezi jednotkami větné stavby, které se navzájem podmiňují. Slovní tvar, jehož prostřednictvím je druhý člen začleněn do věty, je zase gramaticky závislý na tomto druhém členu. Vztah vzájemného propojení je tedy oboustranný <...>. V typických případech se vyjadřuje korelací slovních tvarů (vzájemnou shodou)“ (DLKG 1994: 478). Jako nejvýraznější případ tohoto syntaktického vztahu se uvádí vztah slovesa k podstatnému jménu nebo zájmenu v nominativu a tvrdí se, že tento nominativ závisí na slovese (ve větě tvořené neosobním slovesem subjektový nominativ nemůže být), zatímco osoba a číslo slovesa se zase volí s ohledem na tvar podstatného jména (přirovnávaného k třetí osobě) nebo zájmena BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 10 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 nemůže být), zatímco osoba a číslo slovesa se volí podle tvaru podstatného jména (považovaného za 3. osobu) nebo zájmena (DLKG 1994: 479). V souladu s tím se zkoumají také syntaktické vztahy slovesa plnícího funkci spony být (tvořícího složené přísudky). Je vidět, že pojetí vzájemného propojení slévá dvě různé roviny syntaktického popisu – samotný vztah a jeho vyjádření, ačkoli se v předmluvě gramatiky zdůrazňuje snaha rozlišovat jiné dvě roviny – formu a obsah (význam), který označuje. Syntaktické vztahy je třeba rozlišovat nikoli mezi slovními tvary, nýbrž mezi slovy jako lexikálními jednotkami, protože jejich spojitelnost určuje význam, nikoli slovní tvar. Jedno slovo může záviset na druhém nikoli gramaticky, ale sémanticky, protože doplňuje a rozvíjí jeho význam. Gramatický (neboli morfosyntaktický) tvar slova může tuto závislost pouze signalizovat či vyjadřovat. V. Ambrazas nazývá připojením „syntaktický vztah mezi jednotkami větné stavby, z nichž jedna (závislá) závisí na druhé (řídící) a do věty se začleňuje pouze prostřednictvím řídícího členu“ (DLKG 1994: 479). V tomto případě je syntaktický vztah, ačkoli se rozlišuje na základě dvou znaků, nikoli pouze jednoho, jasně oddělen od svého vyjádření: „Závislá jednotka má v typických případech určitý prostředek připojení – koncovku, derivační sufix nebo funkční slovo (předložku, spojku); jen výjimečně jím bývá slovosled“ (DLKG 1994: 479–480). Závislost připojovaného slova na řídícím se však bohužel chápe jako vlastnost jeho tvaru, nikoli významu řídícího slova; dokládá to následné rozdělení připojení na silné (obligatorní) a slabé (fakultativní), přičemž rozlišovacím znakem je potřebnost závislého tvaru pro gramatickou stavbu věty. Obdobně se koordinací nazývá „syntaktický vztah mezi jednotkami větné stavby, které na sobě nezávisí a do věty se začleňují samostatně nebo prostřednictvím stejného vztahu k jiné jednotce“ (DLKG 1994: 482). Zde jsou opět patrné dva rozlišovací znaky syntaktického vztahu BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 11 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 rysy: a) závislost či nezávislost slovního tvaru na jiném tvaru a b) způsob začlenění do věty. Toto trojí rozdělení syntaktických vztahů se zachovalo dodnes a bylo zopakováno i ve čtvrtém vydání této gramatiky (2006). 1.2.6. Vitas Labutis v učebnici pro vysoké školy Lietuvių kalbos sintaksė (1994) v zásadě uznává binární rozdělení syntaktických vztahů, nakonec však ustupuje již ustavené tradici a rozlišuje dokonce čtyři typy syntaktických vztahů: Z hlediska struktury se však – ve velmi zobecněné syntaktické rovině – jasně stavějí proti sobě dva typy vztahů: podřazování a souřadné spojování. „Podřazení slov je vztah syntagmaticky nerovnocenných členů, v němž jeden člen dominuje nad druhým sémanticky a zpravidla i formálně. Jde o jednostranný vztah mezi členy“ (Labutis 1994: 26). Mezi slovními tvary tvořícími složený přísudek (nemokėjo atsakyti, atrodė baugūs ir paslaptingi) V. Labutis spatřuje zvláštní typ syntaktického vztahu: „Druhý člen přísudku zde považujeme za zvláštním způsobem podřazený prvnímu. Takový vztah by bylo možné považovat i za samostatný typ vztahu – například za přitažlivost slov“ (Labutis 1994: 27). „Souřadné spojení slov je vztah mezi rovnocennými členy na úrovni slovních tvarů, které jeden nad druhým nedominuje“ (Labutis 1994: 27). Ačkoli V. Labutis uznává, že „slovní tvar realizující příznak <...> strukturálně určuje všechny slovní tvary, které na něm přímo závisí, tedy i tvar slova zastávajícího funkci podmětu, který je navíc sémanticky často také subjektovým aktantem slova zastávajícího funkci přísudku“, avšak „samotný příznak musí být něčemu přisuzován, v zásadě nemůže existovat bez věci či jevu, jehož je příznakem“, vidí proto důvod rozlišovat ještě jeden typ „strukturálních vztahů“ – oboustrannou vazbu: „Oboustranná vazba je zobecněný strukturální vztah mezi slovy zastávajícími funkci podmětu a přísudku, v němž každý syntagmatický prvek navzájem a vzájemně ovlivňuje a podmiňuje druhý“ (Labutis 1994: 28). BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 12 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 V. Labutis hovoří také o čtvrtém typu syntaktických vztahů – o apozici: „u slov, která jedno druhé upřesňují (ve větě obvykle zastávají funkci příslovečného určení), upřesňující slovo sice jakoby sémanticky dominuje, upřesnění se však lze snadno vzdát a tento jakoby hlavní člen se obejde i bez svého domnělého syntagmatického partnera. <...>. Tento vztah nelze považovat ani za slučování, protože členy nejsou sémanticky rovnocenné. Vztah mezi slovy, která jedno druhé upřesňují, lze nazvat a p o z i c í, neboli přiložením“ (Labutis 1994: 28–29). V. Labutis jasně rozlišuje syntaktické vztahy a roviny jejich vyjadřování. Vyjadřování syntaktických vztahů nazývá „formálními vztahy slov“ nebo „způsoby vyjadřování vztahů mezi slovy“. 1.2.7. V knize Jonase Balkevičiuse Syntaxe predikativních konstrukcí litevského jazyka (1998) syntaktickým vztahům je věnována malá pozornost. Nejprve se shrnuje: „Interakce dvou slov, která utváří predikativní syntagma, se označuje různě: jako vzájemná závislost (Ambrazas 1986: 9), oboustranná vazba (Labutis 1994 I: 17) nebo prostě jako predikativní vztahy (Balkevičius 1963: 17) či predikativní vztah (Sirtautas, Grenda 1988: 37). Jde o synonyma, z nichž kterékoli by mohlo vyhovovat“ (Balkevičius 1998: 22). Dále se zavádí termín kondominace a uvádí se důvod jeho zavedení: „interakce mezi dominantou a subdominantou bude vzhledem k sémantické shodě termínů nazývána kondominací“. Nový termín se používá jako synonymum dřívějších termínů s jednou výhradou: „tradiční termíny vzájemná závislost, predikativní vztah <...> se používají při shrnujícím označení pouze vztahů mezi hlavními členy osobní věty <...>, zatímco „koordinace“ bude označovat interakci obou členů syntagmatu – dominanty a subdominanty – nejen v osobní, ale i v neosobní větě“. Na jiném místě studie se rozlišují tři tradiční „způsoby připojení“: shoda, rekce a přimykání; jeho variantou je částečné přimykání – „dodatečný sémantický vztah ohýbaného závislého členu k členu z jiné slovní skupiny“. Uvádějí se příklady: Bratr se vrátil pěšky, Lišku chytil živou aj. (Balkevičius 1998: 40). Jak je vidět, i zde se zaměňují sémantické vztahy se syntaktickými vztahy a syntaktické vztahy s jejich vyjadřováním. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 13 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 1.2.8. Ačkoli Encyklopedie litevského jazyka (1999, 2008) věnuje syntaktickým vztahům jen několik hesel, dobře však zachycují vývoj teoretických myšlenek V. Ambraze, a proto stojí za to je zde stručně probrat. V hesle „Syntaktické vztahy“ se rozlišují tři typy: podřazování, vzájemná vazba a souřadnost. Za podřazovací se považují vztahy mezi syntaktickými jednotkami, „z nichž jedna závisí na druhé (řídící) a do věty se začleňuje pouze prostřednictvím řídící jednotky“. Rozlišovacím znakem vztahů vzájemné vazby je jejich oboustrannost: „slovní tvar, jehož prostřednictvím se jiný tvar začleňuje do věty, je také gramaticky závislý na tomto druhém tvaru“. Druhé vydání encyklopedie bylo doplněno poznámkou, že „Vzájemnou vazbu lze považovat i za jeden z typů podřazování, tj. za oboustrannou závislost“. Souřadné vztahy jsou vztahy mezi syntaktickými jednotkami, „které na sobě vzájemně nezávisí a do věty se začleňují samostatně nebo prostřednictvím stejného vztahu k některé jiné její jednotce“ (LKE 2008: 491–492). O každém typu vztahu pojednávají podrobněji samostatná hesla. V hesle o podřazování se navíc uvádí, že „[Z]ávislá jednotka má nejčastěji určitý ukazatel podřazení“ (LKE 2008: 435). V litevštině jím mohou být koncovky slov, flektivní sufixy a pomocná slova. Rozlišuje se silné podřazování (kdy „je závislá jednotka nezbytná k zachování neporušené větné struktury“) a slabé podřazování (kdy „lze závislou jednotku vynechat, aniž by se tím narušila gramatická struktura věty“). Atskirai apibrėžiant tarpusavio sąsają (LKE 2008: 548), pasakyta, kad tai yra „abipusis priklausomybės ryšys tarp sakinio sandaros vienetų, kurie formaliai sąlygoja vienas kitą“. Matyti, kad priklausomybė čia suvokiama tik kaip žodžio formos, o ne paties žodžio priklausomybė. Deramai neskiriamas sintaksės reiškinys (žodžio priklausomybė) nuo morfosintaksinio reiškinio (priklausomybės raiškos). BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 14 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Na konci článku se konstatuje, že vztahy vzájemného propojení „se někdy nazývají predikativními“, takové označení však „neodpovídá logickému obsahu predikace“, protože „predikace může být vyjadřována nejen [vzájemným propojením], ale také syntaktickými vztahy závislosti“. Především je tato poznámka rozporuplná, vezmeme-li v úvahu, že, jak autor uvedl již dříve, „vzájemné propojení lze považovat také za jednu z variant závislosti“. Navíc tím, že syntaktický vztah nazýváme „predikativním“, směšujeme sémantickou a syntaktickou rovinu jazykového zkoumání. Atskirame straipsnyje apie sujungimą (LKE 2008: 523) papildomai pasakyta, kad tokiu ryšiu siejami „sudėtinio sakinio dėmenys arba sakinio dalimis einančios savarankiškų žodžių formos“. Vadinasi, sujungiamieji ryšiai būdingi ne tik sakinio, bet ir frazės (arba žodžių junginio) lygmeniui. Dar pabrėžiama, kad sujungimas reiškiamas ne žodžių galūnėmis ar priesagomis, o „sujungiamaisiais jungtukais, žodžių tvarka ir intonacija“. Skiriamas uždaras (kai jungiamos tik dvi žodžių formos ar tik du sakinio dėmenys) ir atviras sujungimas. 2. DVOJÍ KLASIFIKACE SYNTaktických VZTAHŮ Po opětovném získání nezávislosti Litvou se litevská syntaktická věda ještě nějakou dobu ze setrvačnosti ubírala cestou, kterou si v letech okupace vynuceně zvolila a na niž si zvykla. Ačkoli se k nám prostřednictvím ruských překladů a tisku takzvaných demokratických zemí dostávaly například novinky generativní gramatiky, glosematiky Louise Hjelmsleva či valenční teorie, odstup od lingvistického myšlení rozvíjeného na Západě se přesto stále zvětšoval. Teoretické nánosy sovětského období se objevují i v litevských gramatických pracích z posledního desetiletí minulého století. Tyto práce se znovu vydávají a dodnes se o ně opírá výuka na školách i odborné práce. Litevská gramatika se začala výrazněji obracet k Západu teprve na počátku nového století. Rychlá obnova gramatické teorie začala, když Litevský BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 15 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 jazykový ústav začal vydávat řadu Lietuvių kalbos gramatikos darbų; souvisí především s činností Axelise Holvoeta. V uvedené řadě byla poprvé navržena také nová klasifikace syntaktických vztahů. 2.1. Klasifikace syntaktických vztahů byla pojednána již v prvním svazku této řady Sintaksinių ryšių tyrimai (Holvoet, Judžentis, eds., 2003). Ačkoli pojem syntaktického vztahu ve svazku nebyl vymezen, tento syntaktický jev byl jasně odlišen od morfosyntaktické roviny – jevů syntaktické povahy vyjadřovaných morfologickými prostředky. Syntaktické vztahy jsou odlišovány také od sémantických vztahů, na nichž jsou založeny. Klasifikace syntaktických vztahů v prvním článku svazku vychází ze syntaktické rovnocennosti: „Syntaktické vztahy se obvykle klasifikují podle syntaktické rovnocennosti či nerovnocennosti spojovaných jazykových jednotek. Na tomto rozlišení jsou založeny pojmy souřadného a podřadného vztahu“ (Holvoet, Judžentis 2003: 11). Článek zcela odmítá dřívější zvyk rozlišovat tři druhy syntaktických vztahů. V první poznámce pod čarou je uvedena kritika tohoto zvyku: „V novějších pracích litevské lingvistiky se při klasifikaci syntaktických vztahů směšuje několik kritérií – syntaktická rovnocennost (jazykové jednotky jsou, nebo nejsou na sobě závislé) a směr vztahu (jednosměrný či obousměrný vztah; na jejich základě se na nejvyšší úrovni klasifikace rozlišují tři typy syntaktických vztahů <...>“ (Holvoet, Judžentis 2003: 11). Případy vztahu vzájemného propojení (neboli vzájemné závislosti, predikativního vztahu apod.), které byly dříve rozlišovány, byly bez výjimky zařazeny mezi vztahy podřadné povahy. Článek uvádí, že pojem souřadnosti se v zásadě vztahuje pouze na spojení syntakticky stejnorodých jednotek, která tvoří slova zaujímající ve větách tutéž syntaktickou pozici, tj. mající stejný vztah k některým jiným slovům dané věty. Syntaktický vztah, který spojuje jednotky různého syntaktického statusu, se naproti tomu považuje za podřadný. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 16 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Zdůrazňuje se nutnost odlišovat syntaktické vztahy od jejich morfosyntaktických ukazatelů: „Chceme-li zkoumat typy syntaktických vztahů jako čistě syntaktický jev, je samozřejmě třeba přihlížet k morfosyntaktickým jevům, neboť syntaktické vztahy odrážejí; morfosyntaktické jevy a syntaktické vztahy však nelze ztotožňovat“ (Holvoet, Judžentis 2003: 12). 2.2. Ve třetím svazku prací o gramatice litevštiny nazvaném Výzkum gramatických funkcí (Holvoet, Mikulskas, eds., 2005) byl zaveden pojem syntaktické závislosti (litevský ekvivalent anglického termínu dependancy), s nímž je ztotožňováno subordinování. Závislost je definována jako „typ syntaktického vztahu mezi slovy (nebo jinými jazykovými jednotkami), kdy jedno z nich zaujímá v syntaktické hierarchii vyšší pozici než druhé“ (Holvoet, Judžentis 2005: 11). Jinými slovy, v případě subordinujícího vztahu je vlastnost syntaktické valence jednoho slova, vyplývající z predikativity, kterou označuje, silnější než u druhého. Článek dále upřesňuje dva rozlišované typy subordinace – řízení a modifikaci. 2.3. V kapitole „Syntaktická závislost“ v nástinu nové gramatiky litevštiny Rolanda Mikulska a Akselise Holvoeta zveřejněném na internetu (Holvoet, Mikulskas 2009b) se dále upřesňuje pojetí subordinace (za niž se pokládají i případy dříve označované jako vztah vzájemné vazby). Uvádí se v ní, že směr subordinace (co se k čemu připojuje) se obvykle chápe intuitivně, lze jej však také přesněji vymezit (Holvoet, Mikulskas 2009b: 3). Směry syntaktické a morfosyntaktické subordinace mohou být dokonce protikladné (Holvoet, Mikulskas 2009b: 4). Kapitola rovněž zdůrazňuje důležitost rozlišování syntaktické subordinace (např. noriu ledų) od morfosyntaktické (např. noriu pasivaikščioti). Upozorňuje se, že morfosyntaktické řízení obvykle označuje syntaktický vztah, kdežto shoda subordinaci označovat nemusí: „shoda nemůže být ukazatelem syntaktické závislosti“ (Holvoet, Mikulskas 2009b: 6). Jde o nové pojetí shody jako morfosyntaktického jevu. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 17 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Podle autorů kapitoly druh řízení, subordinace, vždy vyjadřuje sémantickou závislost slov. V tomto případě „je syntaktický vztah založen na sémantickém vztahu a odráží jej“. Neplatí to však vždy: shoda sémantický vztah mezi slovy často označuje, ale ne vždy. Například ve větě Sutikau Joną susirūpinusį shoda participia susirūpinusį s podstatným jménem Joną ukazuje, že mezi nimi existuje sémantický vztah, nikoli však syntaktický vztah (Holveet, Mikulskas 2009b: 7). 2.4. Asi nejdůkladněji kritizuje Axel Holvoet samostatný typ syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem, který rozlišuje tradiční litevská gramatika, a to v článku „Hierarchie argumentů a gramatické funkce“ (Holvoet 2009a: 26–30). Zdůrazňuje, že vztah vzájemné vazby v DLKG je založen na morfosyntaktickém kritériu, neboť shoda slovesa s podmětem se chápe jako známka jeho závislosti na podmětu. Na druhé straně totéž sloveso řídí podmět v nominativu. Tento vztah, rozlišovaný na nejvyšší úrovni syntaktických vztahů, je tedy „definován na základě kritérií, která se zavádějí až na nižší úrovni klasifikace (řízením a shodou)“. A. Holvoet ukazuje, že podle teorie západní lingvistiky může shoda označovat nejen závislý, ale i řídící člen syntaktické závislosti, tedy nikoli podmět, nýbrž přísudek. Jinými slovy, shoda přísudku s podmětem ukazuje, že podmět závisí na přísudku. Chápeme-li shodu takto, je třeba opustit třetí rozlišovaný typ syntaktického vztahu – vzájemnou vazbu –, protože mizí znak, který ji odlišuje od subordinace. Dále se klade otázka, zda lze shodu skutečně považovat za ukazatel syntaktického vztahu. S odkazem na Igora Mel’čuka a Williama Crofta se ukazuje, že shoda označuje nikoli syntaktický, nýbrž pouze sémantický vztah; „přímo ukazuje na to slovo (ta slova), s nímž (nimiž) má slovo, které se shoduje, vztah“ (Holvoet 2009a: 29). BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 18 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 3. POVaha syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem Jak vyplývá z přehledu, nové rozdělení syntaktických vztahů se od předchozího podstatně liší tím, že neuznává třetí typ syntaktických vztahů – vzájemné souvislosti (nebo jinak nazývaného typu) a považuje jej za subordinaci. Jak lze v takovém případě vysvětlit případy vztahu podmětu k přísudku? DLKG uvádí dva, dalo by se říci, typické příklady tohoto vztahu, které odrážejí jeho dvě varianty: vztah podmětu věty k přísudku (Mes gailėjomės draugo) a vztah podmětu ke sponě (jmenného přísudku) (Brolis buvo piktas). Proberme je podrobněji. 3.1. O prvním příkladu se v DLKG uvádí: „Nominativ zájmena mes je v této větě podmíněn valenčními vlastnostmi slovesa gailėjomės; použijeme-li sloveso pagailo [tj. neosobní sloveso], měli bychom nominativ změnit na dativ, srov.: Mums pagailo draugo. Tvar slovesa gailėjomės v osobě a čísle se však zase volí s ohledem na tvar zájmena mes (srov.: aš gailėjausi, tu gailėjaisi, jie gailėjosi), vztah je tedy oboustranný“ (DLKG 1994: 479). Pokud jde o první závislost (rekci), je třeba říci, že na slovese nezávisí nominativ zájmena, nýbrž zájmeno samo. Protože ve větě zastává funkci podmětu, je označeno obvyklým nominativem podmětu osobní věty. Slovesa gailėtis a pagailti spojuje pouze společný kořen a jeho význam; jinak jde o dvě slovesa s odlišným významem, morfologií a syntaktickými vlastnostmi. Nahrazení jednoho druhým tedy příliš mnoho nedokazuje. Sloveso pagailti rovněž vyžaduje doplnění se subjektovým významem, jehož syntaktickou funkci lze v neosobní větě vykládat různě (jako předmět, nebo dokonce jako netypický podmět), není však označeno nominativem, nýbrž dativem. Slovo zastávající funkci podmětu je tedy závislé na slovese zastávajícím funkci přísudku. Jde o druh subordinace – rekci. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 19 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Je označen nominativem zájmena (v jiných případech podstatného jména nebo slova užitého substantivně), případně tuto funkci plní nominativ jako jeho ukazatel. Pokud jde o závislost v opačném směru – volbu slovesného tvaru v osobě a čísle podle tvaru zájmena –, zazněly v nejnovější litevské lingvistice různé názory. Podle jednoho z nich se slovesný tvar v osobě a čísle volí nezávisle na zájmenu zastávajícím funkci podmětu, a to podle komunikačních okolností. Protože jsou tyto okolnosti stejné i při volbě osobního zájmena, gramatické tvary zájmena a slovesa v osobě a čísle se shodují. Tento výklad podporuje také zcela možná věta vyjadřující totéž tvrzení, která se v mluveném jazyce užívá dokonce častěji: Gailėjomės draugo. Pro litevštinu by takové vysvětlení volby slovesného tvaru zcela postačovalo. Teprve typologické údaje (srov. Holvoet, Mikulskas 2009a: 4, pozn. 1) nás nutí uznat, že sloveso se v tomto případě přece jen shoduje se zájmenem. Zdálo by se, že autoři nové litevské gramatiky tím, že uznávají shodu slovesa se zájmenem, souhlasí s výkladem uvedeným v DLKG. V. Ambrazas navíc v posledních pracích, když se snažil obhájit myšlenku vztahu vzájemné souvislosti, navrhoval chápat jej jako dvojí subordinaci, ovšem v opačných směrech (Ambrazas 2005: 167–168; LKE 2008: 548). Jde však pouze o klamný dojem. Shoda totiž v náčrtech nové gramatiky není považována za ukazatel syntaktického vztahu (Holvoet, Mikulskas 2009a: 6). Vyjadřuje pouze sémantický vztah slovesa k jím vyžadovanému doplnění, syntaktický vztah však neoznačuje (Holvoet, Mikulskas 2009a: 7). Syntaktický vztah mezi podmětem a přísudkem je tedy jednosměrný – přísudek vyžaduje podmět, což je charakteristický rys subordinace. V Základech obecné syntaxe A. Holvoet dále upřesnil dříve předložené pojetí shody. Shoda je prostředkem označování řídícího a závislého členu spojení. Deikticky odkazuje k argumentům slovesa nebo k účastníkům diskurzu, a není tedy způsobem označování syntaktického vztahu (srov. Holvoet 2009b: 130). A. Holvoet BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 20 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 vychází z Christiana Lehmanna, který tvrdí, že „kongruence je svou podstatou prostředkem k určení reference: kopírováním gramatických vlastností svých argumentů – osoby, čísla a rodu – pomáhají slovesa určovat jejich referenci“ (Holvoet 2009b: 129). 3.2. Druhý příklad z DLKG je v této gramatice vysvětlen velmi podobně jako první. Spona būti rovněž určuje nominativní formu podstatného jména, protože „[N]ahradíme-li určitou slovesnou formu trpným příčestím nebo infinitivem, je třeba nahradit nominativ také jiným pádem, srov.: Brolio būta pikto, (Kaip) broliui būti piktam. Naproti tomu osobní a číselná forma slovesa plnícího funkci spony se volí s ohledem na nominativ podmětu, srov. Mes buvome pikti; Aš buvau piktas“ (DLKG: 479). Spona būti vyžaduje doplnění (řídí) stejně jako ostatní slovesa. Připojuje tedy podstatné jméno (nikoli jeho nominativ). V závislosti na okolnostech promluvy a zamýšleném sdělení se volí gramatická forma spony a její argumenty (závislé členy) se označují různými pády. Bezosobná forma minulého příčestí būta podává okolnosti přítomné v okamžiku promluvy jinak, a proto se i podmět, který vyžaduje, označuje netypicky – genitivem. Totéž platí i o infinitivu būti, který připojuje podstatné jméno zastávající ve větě funkci podmětu (nebo doplnění). To je označeno dativem. O tom, že se spona shoduje s výrazem ve funkci podmětu v čísle a osobě, již byla řeč výše. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že tato shoda neukazuje na další syntaktický vztah (ani na jiný směr tohoto vztahu), nýbrž pouze znovu poukazuje na sémantickou závislost podstatného jména na slovesu, kterou vyjadřuje také volba pádu podstatného jména. Jinými slovy, tato závislost je ve větě vyznačena dvakrát: syntakticky volbou pádu podstatného jména (nominativem) a sémanticky shodou slovesa s tímto podstatným jménem v čísle a osobě. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 21 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 4. ZÁVĚR Vývoj pojetí syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem v litevské jazykovědě lze stručně shrnout takto. Ustálené binární dělení syntaktických vztahů bylo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století nahrazeno dělením trojčlenným, přičemž vztahu mezi podmětem a přísudkem byla přisouzena úloha vyjadřovat predikativnost věty. Nejprve byl chápán jako neurčitý sémantický a syntaktický vztah, později, ve druhé polovině sedmdesátých let, byla vyjasněna jeho syntaktická povaha a odpovídajícím způsobem se změnilo i jeho označení. Protože nebyly jasně vymezeny zásady dělení syntaktických vztahů, zůstala povaha vztahu mezi podmětem a přísudkem zcela neobjasněna. S rozporným pojetím vztahu mezi podmětem a přísudkem se litevská jazykověda v mnoha ohledech potýká dodnes. Na počátku tohoto století byl navržen nový způsob dělení syntaktických vztahů, který v zásadě navazuje na tradici binárního dělení syntaktických vztahů v jazykovědě nezávislé Litvy, avšak opírá se o novou úroveň teoretického myšlení západní lingvistiky. Podle něj se syntaktický vztah mezi podmětem a přísudkem považuje za závislostní: sloveso připojuje (řídí) jméno zastávající funkci jeho subjektového argumentu a samo s ním vyjadřuje shodu v osobě a (ne vždy) v čísle, čímž vyjadřuje sémantický vztah predikátu a jeho argumentu. Bez ohledu na to, jak chápeme shodu tvaru přísudku osobní věty, je nové dělení syntaktických vztahů oproti dřívějšímu přinejmenším v jednom ohledu výhodnější: rozlišuje o jeden druh syntaktického vztahu méně než předchozí syntaktické práce. Alespoň z hlediska teoretických východisek gramatického popisu jde zjevně o úspornější řešení. Nová teorie je navíc úspornější i z hlediska zásad dělení syntaktických vztahů: opírá se pouze o jeden rys tříděných jevů. Jak bylo ukázáno, předchozí dělení vychází alespoň ze dvou rysů (nemluvě o tom, že nejsou řádně rozlišeny). Jak vyplývá z přehledu uvedeného v tomto článku, vztah vzájemné souvislosti (tehdy označovaný jako predikativní) se v litevských syntaktických pracích začal vyčleňovat teprve po okupaci Litvy, a ne bez BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 22 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 rusiškų gramatikų poveikio (dar plg. Vaskelaitė 2009: 13). Atsižvelgiant į tai, jau būtų laikas atsisakyti šio lietuvių sintaksės teorijos sovietizmo, nelaisvos sąmonės vaisiaus ir grįžti prie Vakarų mokslinės minties, kurios savaiminę sklaidą Lietuvoje grubiai nutraukė sovietų okupacija. LITERATŪRA Ambrazas Vytautas 2005: Axel Holvoet, Artūras Judžentis, red., Sintaksinių ryšių tyrimai [rec.]. – Acta linguistica Lituanica 52, 167–170. Balkevičius Jonas 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Balkevičius Jonas 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. Dambrauskas Leonardas 1939: Žodžių santykis sakinyje. – Gimtoji kalba 6, 84–86. DLKG 1994 – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. Vytautas Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. DLKG 2006 – Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. Vytautas Ambrazas, 4-oji pataisyta laida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Holvoet Axel 2009a: Argumentų hierarchijos ir gramatinės funkcijos. – Gramatinių funkcijų prigimtis ir raiška, red. Holvoet A., Mikulskas R., Vilnius: Vilniaus universitetas, asociacija „Academia Salensis“, 1–36. Holvoet Axel 2009b: Bendrosios sintaksės pagrindai [Bibliotheca Salensis IV]. Vilnius: Vilniaus universitetas, asociacija „Academia Salensis“. Holvoet Axel, Judžentis Artūras, 2003: Sintaksinių ryšių tipai. – Sintaksinių ryšių tyrimai, red., Hovoot A., Judžentis A., Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–35. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 23 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 Holvoet Axel, Mikulskas Rolandas 2005: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. – Gramatinių funkcijų tyrimai, red. Holvoet A., Mikulskas R., Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–38. Holvoet Axel, Mikulskas Rolandas 2009a: Gramatinės funkcijos (rankraštis). Prieiga internete: http://old.lki.lt/LKI_LT/images/Padaliniai/Gramatikos_skyrius/Gramatines%20funkcijos.pdf Holvoet Axel, Mikulskas Rolandas 2009b: Sintaksinė priklausomybė. Prieiga internete: http://old.lki.lt/LKI_LT/images/Padaliniai/Gramatikos_skyrius/Priklausomybe.pdf. Holvoet Axel, Judžentis Artūras, red., 2003: Lietuvių kalbos gramatikos darbai 1: Sintaksinių ryšių tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Holvoet Axel, Mikulskas Rolandas, red., 2005: Lietuvių kalbos gramatikos darbai 3: Gramatinių funkcijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Holvoet Axel, Mikulskas Rolandas, red., 2009: Gramatinių funkcijų prigimtis ir raiška [Acta Salensia I], Vilnius: Vilniaus universitetas, asociacija „Academia Salensis“. Kalinauskas Bronius 1963: Žodžiai ir žodžių junginiai sakinyje. – Kai kurie gramatikos ir stilistikos klausimai, Kaunas: Valstybinė pedagoginės literatūros leidykla, 3–23. Kalinauskas Bronius 1972: Lietuvių kalbos žodžių junginių sintaksė: mokymo priemonė, Vilnius. Labutis Vitas 1976: Žodžių junginių problemos, Vilnius: Vilniaus valstybinis universitetas. Labutis Vitas 1994: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. Labutis Vitas 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, 2-as patais. leidimas, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla. LKE 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, par. K. Morkūnas, red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351–7204 ARTŪRAS JUDŽENTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 24 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, par. K. Morkūnas, red. V. Ambrazas, 2-as patiksl. ir papild. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LKG 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, vyr. red. K. Ulvydas, V. Ambrazas, A. Valeckienė, Vilnius: Mokslas. Sirtautas Vytautas 2019: Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių kalboje [Bibliotheca actorum humanitaricorum universitatis Saulensis 18]. Šiauliai: Litera. Sirtautas Vytautas, Grenda Česys 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas. Vaskelaitė Ramunė 2009: Sintaksinių ryšių modeliai lietuvių kalbos sintaksėje:humanitarinių mokslų daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas. Gauta 2020 11 29 Priimta 2020 12 30 THE RELATION BETWEEN SYNTACTIC SUBJECT AND PREDICATE: CONCEPTUAL CHANGES Summary The article reviews the development of the concept and classification of the relation between syntactic subject and predicate during the last seven decades in Lithuanian linguistics. This type of syntactic relations was singled out only in the Soviet period, its separation was influenced by the works of Russian syntax. Initially, its concept did not clearly distinguish between the semantic and syntactic levels of sentence analysis, it was called a BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204 ARTŪRAS JUDŽĖNTIS. Sintaksinis veiksnio ir tarinio ryšys: sampratos kaita | 25 doi.org/10.35321/bkalba.2020.93.11 predicative relationship. Later, terms more syntactic by nature (mutual dependency, interdependency) were proposed. Attempts were made to explain this type of relations, but it failed to do this on the basis of one criterion. Both the direction of relation and it’s morphosyntactic notation have been relied upon, often without proper distinction between these criteria. At the beginning of this century, with the rapid renewal of Lithuanian grammar theory, there was a come back to the dual division of syntactic relations based on one feature – syntactic equivalence. The term interdependency was abandoned; its cases were interpreted as subordination, marked at morphological level by the selection of case of the argument word. The semantic relation between the verb and its argument is also marked on the verb that is agreed in person (and number) with his argument. At the end of the article, it is shown how several examples of the relation between syntactic subject and predicate are interpreted in the Lithuanian grammar and how they could be interpreted on the basis of the theoretical grounds common to Western linguistics. KEYWORDS: syntactic relations, relation between syntactic subject and predicate, interdependency. ARTŪRAS JUDŽĖNTIS Vilniaus dailės akademija Maironio g. 6, LT-01124 Vilnius [email protected] BENDRINĖ KALBA 93 (2020) http://journals.lki.lt/bendrinekalba ISSN 2351-7204