Kai kurios lietuvių kalbos tarmių ypatybės (iš 1961 metų dialektologinių ekspedicijų)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, V LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ1 (z dialektologických expedic z roku 1961) E. GRINAVECKIENĖ I. ZVLÁŠTNOSTI NÁŘEČÍ POVODÍ MŪŠY Fonetika 1. Přízvuk Při výzkumu západní části nářečí povodí Mūšy bylo zaznamenáno postupné zesilování stahování přízvuku a zkracování koncovek, postupujeme-li územím nářečí od jihozápadu k severovýchodu. Řekněme, že v lokalitě Kirbaičiai (okres Šiauliai, obecní obvod Kairiai, č. 164, výzkum provedla G. Galnaitytė), která leží asi 10 km východně od Šiauliai, se přízvuk pravidelně stahuje pouze z krátké koncovky na dlouhou předcházející slabiku, např.: kõrus ~ koriùs2, peĩku ~ peikù, rõnka ~ rankà, šaukù ~ šaukìu, drabužė́lus ~ drabužėliùs. Zde se přízvuk stahuje také z krátké koncovky na krátký kořen (gãna, grãžus, šnẽku, tǫšti), toto stahování je však nepravidelné: vedle těchto příkladů je hojně doloženo, že přízvuk zůstává na konci slova (esù, pačiù ~ pačiù, senà, takù, trẽčė ~ trečià; dvarè, galè, miškè), zejména je-li konec slova uzavřený (bitès, metùs, miškùs, ratùs, rugùs ~ rugiùs, šakàs, trėnùs). Na krátkou předcházející slabiku víceslabičných slov se přízvuk 1 Tento článek se zabývá dialektologickým materiálem shromážděným pro „Atlas litevského jazyka“ v roce 1961 z oblasti středních a východních aukštaitských nářečí (povodí Mūšy) a severozápadních aukštaitských nářečí. Během expedic bylo zaznamenáno mnoho důležitého a cenného dialektologického materiálu, avšak vzhledem k jeho rozsahu není možné jej zde celý analyzovat ani alespoň uvést. Článek pojednává pouze o té části shromážděného materiálu, která buď upřesňuje a doplňuje dříve konstatované případy jednotlivých jevů, nebo je zcela nová. 2 Nářeční příklady jsou v článku uvedeny ve fonetické transkripci stanovené v publikaci „Program sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka“, 2. vyd., Vilnius, 1956, s. 105—118; pouze polodélku přízvučných hlásek označuje střední přízvuk. Kromě toho se zde rozlišuje přízvuk dlouhých samohlásek a dvojhlásek ie, uo, srov. E. Grinaveckienė. Vztah měknutí souhlásek ke zkracování koncovek v nářečí Stegvilų (dále jen — Měknutí souhl.), „Otázky litevské jazykovědy“ (dále jen — LKK), sv. 4, Vilnius, 1961, s. 180. Hláska ę zde označuje krátkou hlásku, která je přechodná mezi ę a e. ę vzniklé z dvojhlásky ai na konci slova se svou barvou neshoduje s ę po ztvrdlém l; je o něco otevřenější než tato hláska a více se podobá e, proto se ve fonetické transkripci stejně jako ę zapisuje ę. Hláska ǝ je zde přechodná mezi o a a. Je pouze krátká a otevřenější než spisovné litevské o. 147 nepřesouvá se, např.: batelùs ~ bateliùs, balzgàną, daržėlius ~ daržėliùs, išeidamà, jurgìnis, kepaliùkis ~ kepaliùkis, negalì ~ negalì, pakurà, paliktà, ridikùs, sėnafve, sparneliù ~ sparneliù, tekìni, viščiùkis ~ viščiùkus. Sporadicky se zde přízvuk někdy přesouvá i z dlouhé otevřené koncovky s cirkumflexovou intonací (s výjimkou genitivu množného čísla), např.: gėrè ~ gerai, ląbė ~ labai „velmi“, nebòv ~ nebuvau, šakò ~ sakiai; v příkladech tohoto typu však přízvuk přesto bývá nejčastěji na konci slova: gerę, labę, buvò, sakò. Pokračujeme-li od Kirbaičů asi 10 km na severovýchod, v lokalitě Narušaičiai (okres Šiauliai, obvod Narušaičiai, č. 135, výzkum prováděla B. Grakauskaitė) se přízvuk z krátké koncovky na předcházející krátkou slabiku přesouvá pravidelně, např.: (na kořen) bàla, dvėjus, kėlis, kròtu, mėtus, mėškus, nàmūs, rātus; (na příponu) afimėnę, baràkus, kubilòkus ~ kubilìukus, kiaušėnius ~ kiaušiniùs, meščòkė ~ miestùkė, šveikata, sesòtes ~ sesutės, tekėnius ~ tekìnius. Přízvuk se zde také pravidelně přesouvá na předcházející dlouhou nebo krátkou slabiku z dlouhé otevřené koncovky v těchto případech: a) v nominativu množného čísla, např.: arklę ~ arkliai, ežerę ~ ežerai, karę ~ karai, kraštę ~ kraštai, ląnkę ~ lankai, mėškę ~ miškai, vaikę ~ vaikai, žògę ~ žiogai; b) v 1. a 2. osobě jednotného čísla, např.: bėjà ~ bijau, bòvò ~ buvau, gànò ~ ganiau, gvàldò ~ gvaldau, iširòngò ~ išsirangiau; ištenè ~ ištinai, palòkė ~ palikai, paskàitė ~ paskaitai; c) v příslovcích s koncovkou -ai, např.: gèrė ~ gerai, ląbė ~ labai, mažę ~ mažai, retę ~ retai. Ve všech ostatních případech zůstává přízvuk v dlouhé otevřené koncovce, např.: duktė, teš-muò; arklių ~ arklių, trobų ~ trobų, varlių ~ varlių. Ani z uzavřené koncovky s cirkumflexovou intonací se zde přízvuk vůbec nepřesouvá, např.: arklìs ~ arklỹs, drugìs ~ drugỹs, genìs ~ genỹs, kaplìs ~ kaplỹs, našlìs ~ našlỹs, dėnòs, dėmės, valdžòs ~ valdžiòs, naktìes, žuvìes; alaũs, medaũs; sparnės ~ sparnàis, velnės ~ velniais. O dalších 10 km dále na severovýchod, v lokalitě Beinoraičiai (okres Pakruojis, obvod Lygumai, č. 107, výzkum prováděla D. Čekanauskaitė), se kromě všech výše uvedených případů přesunu přízvuku přesouvá na předcházející slabiku ve všech případech také přízvuk z dlouhé koncové slabiky s cirkumflexovou intonací, např.: (z otevřeného konce slova) dòkte ~ duktė, tešmù ~ tešmuò; àkò ~ akių, giẽsmò ~ giesmių, kãpo ~ kapų, švẽčo ~ svečių, šẽšo ~ šešių, vaĩko ~ vaikų, žõlo ~ žolių; (z uzavřeného konce slova) bòrnos ~ burnõs, õgnės ~ ugnìes, àls || alaũs ~ alaũs, doñgaus ~ dangaũs; arklìs ~ arklỹs, gaidìs ~ gaidỹs-drògìs ~ drugỹs; arklès ~ arkliais, geinès ~ geiniais, õžės ~ ožiais, vakarès ~ vakarais. Ve všech zde uvedených lokalitách (Kirbaičiai, Narušaičiai, Beinoraičiai) se přízvuk z koncovky s akutovou intonací nepřesouvá, např.: gražòm, mergòm, šakòm (Kirbaičiai); arklėm, ievàm, žmònėm (Narušaičiai), vaikàm, žentàm, arklėm (Beinoraičiai)³. 3 V nářečí povodí řeky Mūša se vyskytují případy, kdy se na konci slova v dativu jednotného a množného (dvojného) čísla podstatných jmen a zájmen na rozdíl od spisovné litevštiny a jiných nářečí vyslovuje nikoli akutová, nýbrž cirkumflexová intonace; viz Prieb. minkšt. 180; viz také materiál Litevského jazykového atlasu z Nem. Radviliškis, Stegvilai, Gaižūnai, registrační č. 429, 603, 678 aj. Předložený materiál z lokalit Kirbaičiai, Narušaičiai a Beinoraičiai ukazuje, že se zde v tomto případě vyslovuje akutová intonace; viz materiál Litevského jazykového atlasu, registrační č. 600, 679, 683. 148 Postupujeme-li dále na východ od Beinoraičių, v lokalitě Juknaičiai (okres Pakruojis, obvod Vilūnaičiai, č. 136, výzkum provedla D. Brūzgaitė) se kromě případů všeobecného odsouvání přízvuku (balta, akìs, vaikė ~ vaikai, šokęs ~ sukiesi, kãktos ~ kaktõs, ãrklis ~ arklys, àls ~ alaus, tẽsmų ~ tẽsmuõ, kãte ~ katė) odsouvá přízvuk také z koncovky dativu plurálu, např.: žõsim dãvę lãsti; tõkiem vaikėm, laũkem, gaĩdžem, pàčom, mar̃žom. Postupujeme-li od Juknaičių na sever, v lokalitě Norvaišiai (okres Pakruojis, obvod Vilūnaičiai, č. 108, výzkum provedla A. Žygytė) se přízvuk odsouvá úplně stejně jako v Juknaičiai, jen zde zanikly všechny staré akutované samohlásky a dvojhlásky na konci slova, např.: diẽn ~ dienà, šãk ~ šakà, tvõr ~ tvorà; kãt ~ katė, kãrv ~ karvė, kiẽm ~ kieme, õr ~ õre, vežẽm ~ vežime; mar̃t ~ martì, pàt ~ patì, gẽr ~ gerì, sèn ~ senì; vaik ~ vaikù, sen ~ senù, vẽs ~ visì, per̃k ~ perkì, pẽrk ~ perkù; bẽtės ~ bitės, kẽls ~ kelìas, par̃šoks ~ paršiukùs, vaikẽls ~ vaikelius. Zaniklo zde také cirkumflexní -y na konci uzavřeného slova: ãrkal̃s ~ arklys, gaĩd̃s ~ gaidỹs, õžs ~ ožỹs; nepřízvučné u na konci otevřeného slova < un je redukováno, např.: ãrklo ~ arklių, grūdõ ~ grūdų, šiaudõ ~ šiaudų. Zcela podobně jako v Juknaičiai se odsouvá přízvuk a zkracují koncovky i v dalších zkoumaných lokalitách v povodí Mūši: Gaižūnai (okres Pakruojis, č. 77, výzkum provedla E. Grinaveckienė), Guostagalis (okres Pakruojis, č. 78, výzkum provedla K. Vosylūtė), Gailioniai (okres Pakruojis, obvod Lumbeliai, č. 110, výzkum provedla K. Vosylūtė). Veškerý zde předložený materiál potvrzuje tvrzení, že od centra odsouvání přízvuku a zkracování koncovek ve východoaukštaitských nářečích — povodí Mūši (Linkuva — Pasvalys)⁴ — odsouvání přízvuku a zkracování koncovek při postupu ze severovýchodu na jihozápad postupně a rovnoměrně slábne; konkrétními příklady toto tvrzení rozšiřuje, doplňuje a názorně dokládá. 2. Kvalitativní změny krátkých samohlásek i, u V nářečí severní části okresu Pakruojis, bývalého okresu Linkuva (obvody Gaižūnai, Guostagalis, Vaškai, Bardiškiai, Šulaičiai, Pašvitinys, Megučionys, Lumbeliai)⁵, lze pozorovat kvalitativní změny krátkých samohlásek i, u, a to samostatně i ve dvojhláskách s l, m, n, r, při nichž se mění v jiné hlásky. Samohláska u se zde poněkud otevírá a mění se v samohlásku o, přechodnou mezi o a a. Před tvrdou souhláskou je toto o otevřenější, před měkkou užší. Samohláska i se před tvrdou souhláskou otevírá a posouvá dozadu, a stejně jako u se mění v o; před měkkou souhláskou se pouze otevírá a mění v e, přechodnou hlásku mezi ė a e. Nové samohlásky e, o vznikají pouze z krátkých nářečních i, u. Krátké samohlásky i, u se v nářečí vyskytují jen v těchto případech: a) S přízvukem na poslední slabice, který odpovídá starému přízvuku, např.: bòs ~ bùs, dù ~ dù, dvė ~ dvì, įgrs ~ įgrìs, įkròs ~ įkrìs, ilõs ~ ilìs, išõs ~ išsiùs, jòs ~ jìs, lòps ~ lįps, mǫ̀s ~ mùs, nulõs ~ nulùs, nupõs ~ nupùs, nutrõks ~ nutrùks, padarõs ~ padarỹs, pagadõs ~ pagadìnės, pašõs ~ pasiùs, pataisõs ~ pataisỹs, rasõs ~ rasỹs, sakõs ~ sakỹs, sò ~ sù, sugrõs ~ sugrìs, šòks ~ šùks, sukirmõs ~ sukirmỹs (supus), surõks ~ surùgs, tò ~ tù, įrõs ~ trīs. 4 Srov. V. Grinaveckis, Galūnių trumpėjimas lietuvių kalbos tarmėse, „Vilniaus Valstybinio Pedagoginio instituto mokslo darbai“, t. 8, Vilnius, 1959, s. 101, 103. 5 Je možné, že rozsah uvedeného jevu je větší, než se zde uvádí. To ukáží budoucí expedice v okolních okresech. 149 Uvedené samohlásky se mohly kvalitativně změnit proto, že pouze v tomto jediném případě zůstaly při přízvuku na starém místě krátké, zatímco ve všech ostatních případech se prodloužily na polodlouhé (: kišė ~ kišė, muš ~ mušą, ligė ~ ligą, šūk ~ šūk, viso ~ visą, višto ~ vištą, žūv ~ žūvi). K jejich kvalitativní změně mohlo přispět také asimilační působení tvrdých souhlásek na konci slova, které se nacházejí v téže slabice jako tyto samohlásky a jež je typické i pro mnohé jiné litevské dialekty⁶. Příklady ilò, išõs, mulõs, mupõs, padarõs, rasõs... ukazují, že jejich i, u přešlo v ǫ poměrně nedávno, po zkrácení někdejších dlouhých samohlásek na konci slova, neboť zde i, u < ī, ū. Samohlásky i, u s přízvukem na starém místě mění svou kvalitu i v cirkumflexním dvojhlásku, např.: ilõnida ~ ilìnido, imõntrõ ~ imìnt rìa „podivnou, neslýchanou“, jõni ~ jì, kònka ~ kìnko, kòr ~ kùr, krõnti ~ krìnta, lõnkavõ ~ Lìnkavą, mõrs ~ mìrs, paõnik ~ paùnika, põršto ~ pìršta, sõrk ~ sìrk, smõlkst ~ smìlksta, šõlts ~ šìltas, sõmìs ~ šìmìtas, võršom ~ vìršum; ìžgèrst ~ išgìrsti, kèrvė ~ kìrvis, rėnki ~ rìnkti, svėrpãl ~ svìrpì; bòrbols ~ bùrbulas, drõngans ~ druìngnas, põlks ~ pùlkas, stòlps ~ stùlpas; drõmžlės ~ drumžlės „kal“, gõli ~ gùlti, gõrklė ~ gùrkliai, kòrčės ~ kùrčias, kòrk ~ kùrkia, šòrkščiõs ~ šiùrkščios. Akutový dvojhlásek si v tomto případě zachovává svou kvalitu, např.: pìlns ~ pìlnas, dùlkst ~ dùlksta. Z toho vyplývá, že i v cirkumflexních dvojhláskách se i, u mohly kvalitativně změnit v důsledku své krátkosti. b) S přízvukem přesunutým na jinou slabiku, např.: àvǫž ~ avìžų, kõš ~ kišų, kòt ~ kitą, lõno ~ linų, lõg ~ ligą, lõp ~ lipù, mergõčk ~ mergìčkà (děvče), stipõnė ~ stipinai, tõkrė ~ tikrai, võs ~ visą, võšt ~ vištą, võšts ~ vištas; lõp ~ lupų, mõš ~ mušų, plõt ~ plutą, põt ~ putą, sõk ~ sukì, sõl ~ sulà; kėš ~ kiši, kėi ~ kiti, mėšk ~ miškė, plėk ~ pliki, vės ~ visi; gòl ~ guli, kròt ~ kruti, sõk ~ suki, tòr ~ turi. Rozhodující význam pro kvalitativní změnu samohlásek i, u měl i v tomto případě pravděpodobně jejich krátký kvantitativní charakter. Tvrdé souhlásky, které se s nimi nacházejí v téže slabice, tuto změnu zachovávají lépe než měkké; to platí zejména o samohlásce i. Dvojhlásky i, u+l, m, n, r s přízvukem přesunutým na jinou slabiku se v dialektu vyslovují s cirkumflexovou intonací. Jejich první složka je rovněž krátká a svou kvalitu změnila nejspíše právě z tohoto důvodu (krátkosti), např.: kelõni ~ kelìntą, negėrõng ~ negėrìngą (neschopnou pít alkoholické nápoje), nukõrst ~ nukìrsta, nusipõrk ~ nusìpirkau, paìlg ~ paìlgą, pèlni ~ pìlni, pèlv ~ pìlvė, pèrtiš ~ pìrtis, rõmtė ~ rìmtai, sõrgã ~ sìrgau, šėrėds ~ šìrdìs; bòrnõs ~ burnõs, čõmp ~ čiùmpa, põrv ~ purvė, sõnk ~ sunkù. c) Nepřízvučné. Ne každá krátká nepřízvučná samohláska i, u se mění v ė, ǫ. Nepřízvučné i, u zůstávají vždy nezměněny v předpřízvučných a otevřených slabikách, např.: apsùkimõs ~ apsùkimas, bičkõrėlė ~ bičkõrėliai, kìtiem, kukìodava ~ kukìodavo, nukùstėję ~ nukùstėjo „odešel“, nutùka ~ nutùko, prìkiba ~ prìkibo, prìlipa ~ prìlipo, surìšim ~ surìšim, susilėžùvìot ~ susilėžùvìoti, susisùks ~ susìksus. Nepřízvučné i, u mění v dialektu svou kvalitu pouze tehdy, stojí-li před souhláskou na konci slova nebo jeho kmene a nacházejí-li se s ní v téže slabice, např.: apsùnkõn ~ apsùnkina, àvǫžs ~ àvižas, bùrtinõks ~ bùrtinykas, čìėpõt ~ čìėpyta 6 Srov. E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmės fonetika, LKK, t. 1, Vilnius, 1957, p. 159—161. 150 „skiepyta“, dėdõn ~ dėdyną „dėdienė“, įpõls ~ įpilas „impilas“, kárkọn ~ kárkina, kãjons ~ kãtinas, knìtọn ~ knìtina „kirbina“, nuskau̇dõn ~ nuskau̇dina, pãlokts ~ pãliktas, ródos ~ ró̇dys, sukirmìdos ~ sukirmýdins „supūdys“, švė̇kõk ~ švė̇kink, tėkons ~ tė̇kinas, viršinõks ~ viršinýkas; čiėpėt ~ čiėpyti „skiepyti“, kárkẹn ~ kárkini, knìtẹn ~ knìtini, išnáikėt ~ išnáikinti, išmókėt ~ išmókyti; bė̇rštõls ~ Bė̇ržtulis (potok), kė̇tǫrs ~ kėtúris, nedė̇gõls ~ nedė̇gulis, šáutovs ~ šáutuvas. Na změnu v ę, ǫ poukazují také příklady bū̇rtinõks, švė̇kõk…, v nichž se i změnilo v ę, ǫ po nepřízvučném i a įn po změně v. V tomto případě způsobila kvalitativní změnu samohlásek i, u zřejmě jejich krátkost a jejich výskyt v koncové zavřené slabice v důsledku zkrácení koncovky. Zavřenost slabiky v tomto nářečí mohla, jak se zdá, rovněž přispět ke kvalitativní změně těchto samohlásek. V případech, kdy se nepřízvučné krátké i, u nacházejí v nekoncové a otevřené slabice, jak jsme viděli, se nemění v jiné hlásky. V nářečích tohoto kraje se však nepřízvučné krátké i, u nevyslovují takto všude. V nářečích okolí Lygumů (punkt Beinoraičiai) se i v každé nepřízvučné slabice změnilo v ę; u — v ǫ, např.: ãvežas ~ ãvižas, čuõžū ~ čiuožū, didelės ~ didelis, dõkterėla ~ duktėrėlė, gimėnęs ~ giminės, gė̇rdėję ~ girdėjo, ešmóketøy ~ išmókyti, ešnáikė̇t ~ išnáikinti, jė̇mė ~ imti, kętóriem ~ keturiem, kápas ~ kapūs, Lygumõs ~ Lygumus, márškėnõs ~ márškinius, mū̇žėka ~ mūzika, negálo ~ negaliū, nǫvargės ~ nuvargęs, nǫėję ~ nuėjo, ǫžėję ~ užėjo, sǫgávo ~ sugávo, sǫgíde ~ sugýdė, sǫrišim ~ surišim, sǫsėdūrė ~ susidūrė, sǫsėdráške ~ susidraš-kė, sǫsėkė̇rta ~ susikirto, sǫsėtika ~ susitiko, šėštė ~ šešti, trau̇kėnūka ~ traukinūka, ū̇kenėko ~ ūkininką, vė̇šė ~ visi. Taková rozdílná změna sledovaných samohlásek v nářečí okolí Linkuvy na jedné straně a v nářečí okolí Lygumů na straně druhé, jak se zdá, alespoň zčásti souvisí také s rozdílným zkracováním koncovek v těchto nářečích. Kvalita prvního členu dvojhlásek i, u + l, m, n, r, které se v důsledku zkrácení koncovky ocitly na konci slova, se změnila stejně jako u samohlásek, např.: ãžondas ~ ãžindas, avikėrpės ~ avikirpės (mn. č. akuz. — avikirpės), kū̇nongs ~ kūningas „kněz“, liė̇tongs ~ liėtingas, piñongs ~ pinigas „peníze“, šáutovs ~ šáutuvas. Morfologie 1. Skloňování a) Akuzativ duálu Při zkoumání nářečí v povodí řeky Mūša byl zaznamenán zajímavý a vzácný morfologický jev. V oblasti Pašvitinys — Nemunėlio Radviliškis — Biržai — Pasvalys — Joniškėlis — Pakruojis — Linkuva bylo poprvé konstatováno užívání tvarů akuzativu duálu se číslovkou tři, např.: rãdǫ trõs dǫbilėl po kė̇tǫrs lapelės ~ našel jsem tři lístečky jetele po čtyřech lístcích; trõs glėbėl malko sukūrėna, kur neiškėps ~ tři náruče dříví jsem zatopil, kde se neupeče; sǫdėjǫ trõs šauj apinǫ ~ složil jsem tři šejů chmele; atnešk trõs bačk ~ přines tři bečky; bãts panesėjo trõs dien ~ boty jsem nosil tři dny; bìts šiemet láidė trõs spiė̇č ~ včely letos vyrojily tři roje; gavǫ trõs kelmė̇l jurginǫ ~ dostal jsem tři keříky jiřin; mūs brigad turi trõs piemen ~ naše brigáda má tři pastevce; tǫr trõs dėd i trõs tetǫl ~ mám tři strýce a tři tety; 151 trõs paršõk mažõt šimēt augīn ~ tři selátka maličká letos vykrmují7 a pod. Podobné případy užití duálu s číslovkou tři se vyskytují také v lotyštině8. Kromě toho se v celé uvedené oblasti akuzativ duálu užívá pouze s číslovkami dva a tři; případy užití akuzativu duálu s číslovkami čtyři, pět… zde nebyly zaznamenány. Koncová souhláska akuzativu duálu podstatných jmen s kmenem na o-kmen je v nářečí, jak ukazují příklady, vyslovována tvrdě: dvę, trõs bačk, diēn, tetõl. Jak lze tuto koncovku vysvětlit? Po zániku koncového i < ie9 těchto tvarů byla souhláska, která se ocitla na konci slova, zpočátku bezpochyby měkká, jaká je dosud v mnoha litevských nářečích. Později v nářečích, která jsou předmětem zkoumání, ztvrdla. Na ztvrdnutí koncové souhlásky zde mohla mít vliv analogie ostatních pádů (diēn ~ diēna, diēns ~ diēns…), která paradigma vyrovnala. Koncová souhláska mohla ztvrdnout také v důsledku tendence k tvrdnutí měkkých souhlásek na konci slova, která je v těchto nářečích odedávna10. Mužská substantiva a participia, jejichž kmenové zakončení tvoří souhláska t nebo d, mají v akuzativu duálu vedle obvyklého tvaru častěji také tvar bez afrikáty v koncovce, např.: dõ, trõs mažõj paršõk, gaid, jaut, med, svēt, perkõnči11 a pod. Taková substantiva a participia zpravidla nemají afrikátu na konci slova ani v nominativu, dativu a instrumentálu singuláru a v akuzativu plurálu11. b) Dativ a instrumentál duálu Od litevského spisovného jazyka a mnoha jiných nářečí se v této oblasti liší také dativ a instrumentál plurálu i duálu. Dativ plurálu se zde od dativu duálu nijak neliší. V tomto případě existují pouze tvary s koncovým -m. Pravděpodobně je třeba je, stejně jako v lotyštině, pokládat za dativy duálu12, zobecněné i pro vyjadřování dativu plurálu, např.: akīm || akīm, beržēm || beržēm || beržām „břízám“, gaidžēm || gaidžēm || gaidžēm „kohoutům“, jaučēm || jaučēm „volům“, jaunom || jaunõm || jaunõm „mladým“, karčēm || karčēm || kartiem „bramborám“, katēm || katēm || katēm „kočkám“, lūpom „rtům“, marčõm || marčõm „nevěstám“, mergõm || mergõm „dívkám“, naktīm || naktīm „nocím“, pēm- pēm „čejkám“, pardūodõnčēm || pardūodõntēm „prodávajícím“, perkõnčēm || perkõntēm „kupujícím“, penkõm || penkõm „pěti“, piētum || petūm || piē- tēm || pietēm „pětím“, pīrtīm || pīrtīm „saunám“, saldžēm || saldēm „sladkým“, sē- nõm || senõm „starým“, stalēm || stalēm || stalām „stolům“, sūnum || sunum || sū- něm || sunēm „synům“, švečēm || švečēm || švečēm, šakõm || šakõm „větvím“, vagīm || vagīm || vagēm || vagēm „zlodějům“, varlēm || varlēm „žábám“, vežīkem || vežīkam, vī- rēm || vīram; viščiūkem || viščiūkam (přízvuk na koncovce u slov s koncovým přízvukem je charakterističtější pro severovýchodní část této oblasti — Biržai a Nemunėlio Radviliškis; jinde se souběžně užívají oba tvary, častější je však tvar s přízvukem přesunutým z koncovky). Užívání těchto tvarů se nejlépe odráží ve větě: (Gaižū- 7 Příklady pocházejí převážně z lokalit Gaižūnai, Gailioniai a Guostagalis v okrese Pakruojis, viz registrační č. č. 678, 686, 687. 8 Viz J. Endzelynas, Latviešu valodas gramatika (dále jen J. Endzelīns, Gr.), Rīgā, 1951, § 314. 9 Žr. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius 1957, § 215. 10 Srov. Prieb. minkšt., s. 172. 11 Viz Prieb. minkšt., s. 170, 176. 12 Viz J. Endzelīns, Gr. § 231. 152 … dej dobře hnojivo těm stejným polím, vyroste „dej dobře hnojivo těm samým polím, vyroste“; takovým malým dětem rodiče dovolují všechno dělat „takovým malým dětem rodiče dovolují všechno dělat“, jestli dáváš, dej oběma dětem „jestli dáváš, dej oběma dětem“; (Guostagalis) jestli k večeři něco jíš, musíš odnést i vílám „jestli k večeři něco jíš, musíš to odnést i vílám“; (Nem. Radviliškis) i zahradám tenhle déšť prospívá „zahradám také prospívá tento déšť“, kolik za žito žádají „kolik žádají za žito“, kolik dávají za mouku „kolik platí za mouku“, co k snídani „co k snídani“, mléka dvakrát „mléka dvakrát“ atd. Uvedené příklady ukazují, že tvary dativu množného a dvojného čísla se zcela shodují. (i)a — kamienių daiktavardžiu, kaip pavyzdžiai rodo, lygiagrečiai vartojamos dvejopos dgs. (dv.) naud. formos: su galūne -ėm (po kieto priebalsio): daržėm || daržėm; -ėm (po minkšto priebalsio): švėčėm || švėčėm ir tokios kaip lk. (daržām, švėčēm ~ svečiam). Formos, sutampančios su lk., tarmėje retesnės. Galūnę -ėm greta kirčiuotos -iėm turi ir vyr. gim. būdvardžiai, skaitvardžiai, įvardžiai, dalyviai, pvz.: didelėm „dideliam“, mažėsnėm „mažesniam“, karčėm „kartiem“, pačėm „patiem“, pardūodọčėm „pard uodantiem“, stačėm „statiem“, trėčėm „tretiem“ (greta: gyvėm, mažėm, karčėm, pardūodọtėm). Tačiau kaip paaiškinti formų daržėm || daržėm, arklem || arklem, didelėm, plačėm kilme? Visų pirma formos daržėm || daržėm, gaidžėm || gaidžėm… savo kilme negali būti tapatingos su formomis daržām, gaidžēm… jau vien ir dėl to, kad jos abi tarmėje vartojamos greta. Be to, skirtingos šių abiejų formų galūnės nėra ir fonetiškai tapačios: galūniniai -ėm, -ēm šiose tarmėse fonetiškai negali būti išriedėję iš redukuotų -am, -iam, nes žodžio galo -am, -iam, kaip daugumas pavyzdžių rodo (pavyzdžiai daugiausia imti iš šiaurinės Pakruojo rajono dalies — Linkuvos, Gaižūnų, Stegvilių, Guostagalio, Gailionių punktų), redukuodamiesi gali išvirsti tik į -am, -em, pvz.: baltam, didelėm, juodam, naminėm, sōtam, surūgusėm ~ baltām, dideliam, juodam, naminam, sōčiam, surūgusiam (Gaižūnai); aukštam, brangam, drūtam ~ aukštām, brangiam, drūtām (Stegviliai). Iš kitos pusės, garsą ę čia gali atliepti tik lk. ai, o ę — ie, ei, iai, pvz.: sākę ~ sakai, vaikęs ~ vaikais, nešęs ~ nešies, nešeis, sākę ~ sakei. Turėdami tai galvoje, galėtume manyti, kad formų gaidžėm, plačėm ir t. t. galūninis -ėm fonetiškai galėtų būti kilęs ir iš galūnės -iem, būdingos gretimos latvių kalbos dgs. (dvs.) naudininkui ¹², nes toks -iem > ēm šiose tarmėse fonetiškai, kaip matėme, yra įmanomas (dar plg. latvių plašiem, pašiem, tūkstošiem). Tokiu būdu išeitų, kad minima šių formų galūnė (-ėm) galėtų būti aiškinama ir kaip fonetiškai pakitęs latvių kalbos morfologinis skolinys. Tuo atveju ją turėtume laikyti įsigalinu šių tarmių morfologiniu naujadaru, vartojamu šalia įprastinės dgs. (dv.) naudininko galūnės. Galūnė -em, kuriai atitikmenų latvių kalboje nėra, galėtų būti fonetiškai kilusi iš -ien, o tik vėliau sukietėjusi dėl visos a-kamienių daiktavardžių paradigmos išlyginimo (plg. daržs ~ daržas, daržūs; daržę ~ daržai ir pan.). Ar ši prielaida teisinga, parodys tolimesni ir išsamesni šios srities tyrinėjimai. Zcela stejné tvary jako dativ množného (dvojného) čísla má v této oblasti nejčastěji také instrumentál množného (dvojného) čísla. Platí to například především pro podstatná jména kmenů (i)o-, ē-, ī-, (i)u- a souhláskových, přídavná jména ženského rodu, číslovky, zájmena a příčestí, např.: sų galvōm || galvōm „hlavami“, gėrklėm || gerklėm „hrdly“, marčōm || marčōm „snachami“, žėvėm || žėvėm „kůžemi“, ākim || akim, ausīm || ausim „ušima“, nāktīm || nāktim „nocemi“, vāgīm || vagīm, sūnum || sunum „syny“, gyvōm || gyvōm „živými“, frūm, tiem, dešimtīm. (i)a-kmenových podstatných jmen 153 u podstatných jmen (i)a-kmenových a přídavných jmen, číslovek, zájmen a příčestí mužského rodu se tvar instrumentálu dvojného čísla zcela shoduje s tvarem dativu množného (i dvojného) čísla užívaným v těchto nářečích, např.: žosūke lāk šo spārnem „housátka letí s křídly“; šo tieni ākinēm kęp tik artī nemātat „s těmi brýlemi právě zblízka nevidím“; tōi vārga šo tiem dvėim (trīm) telūkėm (bet: ketuores telūkės) „mám potíže s těmi dvěma (třemi) tel iuky (ale: se čtyřmi tel iuky)“; jiė sėdž po tiem dvėim (trīm) beržem, klėvem, medžem, uosem (bet: po tiem || tęs didelės medžes, uoses, klėves, beržes) „sedí pod těmi dvěma (třemi) břízami, javory, stromy, jasany (ale: pod těmi velkými stromy, jasany, javory, břízami)“; ān mōtōn šo dvėim (trīm) vaikėm (bet: šo ketuores, ōses vaikės) „matka jde se dvěma (třemi) dětmi (ale: se čtyřmi, všemi dětmi)“. Instrumentál množného čísla má obvykle své vlastní kmenové koncovky, avšak příležitostně se vedle nich užívají i tvary dativu dvojného čísla, např.: sėdėję po tiem medžem „seděli pod těmi stromy“; labę pavargę šo tęš švėčės „velmi jsem se unavil s těmi hosty“. Z předloženého materiálu je patrné, že tvary: galvōm || galvōn, žievēm || ževeri, ākim || akim, sūnum || sunum, dešimtīm, spārnem || sparnēm || sparnām, vaikēm || vaikēm || vaikām a podobné jsou staré dativy dvojného čísla. V instrumentálu mohly vzniknout zcela stejným způsobem jako v lotyštině¹³, případně podle vzoru sousedních lotyšských nářečí. c) Zájmenné tvary Přídavná jména, číslovky, zájmena a příčestí s určitým tvarem v nářečích oblasti Joniškėlis — Linkuva — Pašvitinys — Lauksodis — Vaškai — Pasvalys mají koncovky jednotlivých pádů odlišné od spisovné litevštiny. To ukazuje, že vývoj starých hlásek na konci slova zde musel probíhat jinak než ve zbývající části litevského nářečního území. Rozdíly v jednotlivých pádech u přídavných jmen, číslovek, zájmen a příčestí s určitým tvarem se nejlépe projeví v paradigmatu. Uvádíme je zde: Jednotné číslo V. storāšę brāngasę didisę storōj || storō K. storāję didžōję storōšęs N. storājēm didžājēm storājė G. storāj didžēj storājō Instr. storūoj || storūo didžūo storōj Lok. storājō Množné číslo V. storēj || storė didie stórāsōs K. storūjō N. storiesēm stórāsōm G. storūōs Instr. storāisēs stórāsōm Adjektiva, číslovky, zájmena a participia s kmenem a- a u- mají v koncovce nominativu jednotného čísla zobecněný formant -asai, např.: gerāšę ~ gerāsai, muš tāšę ~ muš tāsai, saldāsę ~ saldāsai „saldusai“, a kmeny ia- 13 Srov. J. Endzelīns, Gr. §§ 233, 367. 154 -ysai, např.: virašnīse ~ vyresnīysai, gerešnīse ~ gerešnīysai. Formant -ysai vedle -asai mají někdy také adjektiva jaunas, mažas, senas, např.: jaunīse ~ jaunīysai „mladý“, mažīse ~ mažīysai „malý“, senīse ~ senīysai „starý“. V ostatních pádech se koncovky všech kmenů shodují. Starobylé nepřízvučné koncové spojení se silným počátkem v zájmenných tvarech -*jā, -*jie, -*juo v nářečí většinou, stejně jako v lotyštině¹⁴, odpadlo, např.: (j. č. nom.) didžō, gerō, virašnō ~ didžōja, gerōja, vyresnijōja; (j. č. instr.) didžō, piktō, savō ~ didžōju, piktōju, savōju; (mn. č. nom.) gerīe, naujīe, savīe ~ gerīeji, naujīeji, savīeji. Zájmenný tvar ženského rodu v genitivu množného čísla se shoduje s tvarem mužského rodu v genitivu množného čísla, např.: išvalś storuōsś žārns „vyčistila jsem tlustá střeva“, išrōnkō geruōsś sėkls „vybrala jsem dobrá semena“. Stejně jako storuōsś, geruōsś, mají koncovku -uos také zájmena ta, jī, ana, v genitivu množného čísla, např.: tuōs dōrs „ty dveře“, tuōs gīrns „ty žernovy“, tuōs kāts „ty kočky“, tuōs mergōcks „ty dívky“; juōs vōss „ony všechny“ apod. Přítomnost krátkého a v koncovce prvního členu zájmenných tvarů (j. č. ak.: stōraj „tlustého“; stōrājō „tlustou“; j. č. lok.: stōrājō „tlusté“; mn. č. nom.: stōrasōs „tlusté“; mn. č. dat., instr.: stōrasōm „tlustým, tlustými“), je samozřejmě také důsledkem odlišného fonetického vývoje a zkrácení koncových slabik v těchto nářečích. V některých zde uvedených pádech se krátké a vyslovuje také v sousedních lotyšských nářečích¹⁵. 2. Tvoření slov Deminutivní a hypokoristické přípony 1. -aičia. Tvoří se od všech kmenů příjmení otců a užívá se k označení příjmení dospělých neprovdaných dcer (dívek), např.: báikaič ~ Báikaiťia (Baikaitė < Baika), beinōraič ~ Beinōraičia (Beinoraitė < Beinoras), krivickaič ~ Krivickaičia (Krivickaitė < Krivickas), lapšaič ~ Lapšaičia (Lapšaitė < Lapšas), lingaič ~ Lingaičia (Lingytė < Lingis), monkūnaič ~ Mankūnaičia (Mankūnaitė < Mankūnas), murauckaič ~ Murauskaičia (Murauskaitė < Murauskas), poželaič ~ Poželaičia (Poželaitė < Poželė), šimelūnaič ~ Šimelūnaičia (Šimelūnaitė < Šimelūnas). Příjmení s kořeny a kmeny s pevným přízvukem si po přijetí této přípony zachovávají přízvuk na původním místě; ve všech ostatních případech se přízvukuje přípona. Tato přípona není v nářečí příliš častá. Širšího užití se těší pouze u starší generace. Namísto ní se zde prosazuje častěji užívaná přípona -iukė, viz s. 158. Některé útvary s touto příponou jsou obecnými podstatnými jmény pejorativního významu, např.: plērpaič ~ plērpaīčia „ta, která se svým smíchem proslavuje“. 2. -aitis, -aitė. Odvozeniny jsou vzácné, např.: kumelaitė ~ kumelaitė, mergaitė ~ mergaitė, obelaitė ~ obelaitė, ponaitis ~ ponaitis (má také význam „čert“). Přízvuk je na příponě, intonace je pevná. Slovo žemaitis ~ žemaitis se zde vyslovuje s pevnou intonací a nemá zdrobňovací význam. 3. -ėkas. Odvozeniny jsou vzácné a mají také pejorativní význam, např.: pužbernēks ~ pus-bernēkas „dospívající chlapec“. 4. -elis, -elė. Odvozeniny jsou velmi časté, např.: ašēla ~ ašēlė, begēls ~ begēlis „nemluvňátko“, brūkšnēls ~ brūkšnēlis „malé stádo“, brōlāls ~ brōlēlis, dēnēla ~ dienēlė, 14 Srov. J. Endzelīns, Gr. § 321. 15 Srov. J. Endzelīns, Gr. §§ 321, 322. 155 galvėla ~ galvėlė, genėls ~ genėlis, glebėls ~ glebėlis, gerėls ~ gerėlis „jehňátko“, grudėls ~ grūdėlis, gronėla ~ grandėlė „železný kroužek, spona“, gurklėls ~ gurklėlis, kalnėls ~ kalnėlis, kelāls ~ kelėlis, klugėlė ~ kliugėlai „proutky“, kresnėla ~ kresnėlė „třešinka“, kripšāls ~ kripšėlis „drobeček“, kuinėls ~ kuinėlis, lingėla ~ lingėlė, lonėlta ~ lentėlė, ligėla ~ ligėlė, medėls ~ medėlis „smolka“, mojėla ~ mojėlė „maminka, maminka < moja“, paukštėlė ~ paukštėliai, pedėls ~ pedėlis, plumkšnėles ~ plumkšnėlės, rėbėls ~ rėbėlis „pletená klec na chytání vrabců“, roštėla ~ ruoštėlė „příprava“, ropikėla ~ rankėlė, saulāla ~ saulėlė, senėls ~ senėlis, senėla ~ senelė, skarėla ~ skarelė, skiltėla ~ skiltelė, slonkšnėls ~ slenksnėlis „prahový schůdek“, sprōndėls ~ sprandelis, šakėla ~ šakelė, ōrelā ~ uorėlė „vozík“, upėls ~ upėlis, tačkėls ~ tačkėlis „tečka“, vadėles ~ vadėlės, virvēla ~ virvelė, žabėlė ~ žabėliai, žaunėla ~ žiaunelė. Existují odvozeniny této přípony označující předměty, objekty apod. se specifickým, určitým účelem, např.: avėla ~ avėlė „ovce“, daržēls ~ daržēlis „květinová zahrádka“, enėlės ~ ienėlės „stehna kolovrátku“, karvēls ~ karvēlis „holub“, ōžēls ~ ōžēlis „čertík, kobylka“, panēlēs ~ panēlēs „kolíčky kolovrátku“, sesēla ~ sesēlė „sestra“, žmogēls ~ žmogēlis „muž, sám“, žvirblāls ~ žvirblēlis „otočný prvek v článku řetězu, aby se řetěz nezkroutil“, varlāla ~ varlēlė „dva zkřížené klacky položené na rámu. Při hře je úkolem holí srazit žabku“. Touto příponou se tvoří také místní jména a jména osob, např.: kirvėls ~ Kirvėlis (tůň ve vesnici Gaižūnai), plikėlė ~ Plikėliai (vesnice v okrese Pakruojis, místní obvod Gaižūnai), pūdels ~ Pūdelis (psí jméno), šilāla ~ Šilėlė (křoviny ve vesnici Gaižūnai), trakēlė ~ Trakēliai (křoviny na konci vesnice Diržiai), trakēlų miškas ~ Trakēlių miškas (les o rozloze 50 ha na východě vesnice Gaižūnai), tīrels ~ Tȳrelis (bahnitý močál v lese Kūkai), dūčo tīrels ~ Dūčių Tȳrelis (močál o rozloze 170 ha jižně od vesnice Gaižūnai). Odvozeniny této přípony mají nejčastěji akcentový vzor II. 5. -ėlis, -ėlė. Odvozeniny s touto příponou jsou v nářečí velmi hojné. Vyskytují se nejen v písních, ale také v běžné mluvě. Přípona se připojuje k jednoduchým i složeným slovům, např.: ančakėlė „obočí“, apsukēls ~ apsukēlis „malá kulatá plocha“, daržinēla ~ daržinēlė, grēžinēls ~ griežinēlis „krajíček chleba z rohu bochníku s horní a dolní kůrkou“, grōžgalvēla ~ gražgalvėlė „takový ptáček, který kroutí hlavou, krasohlávek“, jōdumēla ~ juodumėlė, kirstojēls ~ kirstojėlis „drobek po kácení“, košvirēls ~ košvirēlis „hliněný hrneček s širokým břichem“, kuliņēlė ~ kūlyņēliai „keříky“, nabašnikēls ~ nabašnikēlis „nebožtík“, padaikšēlė ~ padaikšēliai „výhonky“, patinēls ~ patinēlis, pevokšnēls ~ pevokšnēlis „palouček“, pušmergēla ~ pušmergēlė, ronkenēlas ~ rankenēlės, samanēlas ~ samanēlės, seniukēls ~ seniukēlis „dědeček“, vaikeseēls ~ vaikeseēlis „chlapec, nádeník, vaikesas“, velanēls ~ velenēlis, verdēnēla ~ verdenēlė „pramének“, vidurēlė ~ vidurēliai, virbalēls ~ virbalēlis, viršunēla ~ viršunēlė, vognēla ~ vagonēlė „dřevěná nádoba s rovnoběžnými stěnami a víkem, do níž se vkládá jídlo pro pastýře na poli, vagónek“, žaburēlė ~ žaburēliai „drobné větvičky na podpal“. Existují odvozeniny této přípony se specifickým účelem, označující předměty a objekty vyznačující se jen určitými vlastnostmi (zdá se, že nemají zdrobněle-laskavý význam), např.: ašarēla ~ ašarēlė „růžově zbarvená květinka, která kvete brzy na jaře“, bitinēla ~ bitinēlė „včelí královna“, bruzdukēls ~ bruzdukēlis „kolíček k zvedání nebo spouštění mlýnského kamene“, dagilēla ~ dagilēliai „takové pichlavé 156 byliny a takoví pestří drobní ptáčci“, dilginėla ~ dilgynėlė „kopřiva žahavka“, motinėla ~ motinėlė „včelí královna“, paminėlas ~ paminėlės „opěrky kolovrátku“, statinėls ~ statinėlis „hůl, na kterou je přivázán koudel“, šakumėla ~ šakumėlė „vidlice na kosu pro sekání letních plodin“, voverėla ~ voverėlė „lištička“. Některé odvozeniny této přípony mají zdrobnělý hanlivý význam, např.: kabalėla ~ kabalėlė „kulhavá“, keraužėls ~ keriaužėlis „malý, nevzhledný človíček“. Odvozeniny přípony -ėlis, -ėlė někdy mohou mít také význam zeslabený, naznačující, že předmět či objekt má uvedených vlastností jen velmi málo, např.: tie ėbole dar so kartumėł, dar neprinokę ~ ta jablka jsou ještě trochu natrpklá, ještě nejsou zralá. Přídavných jmen odvozených touto příponou není v nářečí mnoho, např.: bičkorėlė ~ bičkorėliai „stočený jako včelí plástev“; mažukėlis, -la ~ mažiukėlis, -lė „malinký: mažukėls vaikels“, tvorinėla ~ tvorinėlė „ohradní: na konci pole je stodůlka a také ohradní stavba (lidová píseň)“, jodberėls ~ juodberėlis: vai ėre ėre, mana mielas ėre: vienu širmu žirgu, ontru jodberėliu (lidová píseň). Existují odvozeniny této přípony, podstatná jména obou rodů vytvořená z tvaru minulého činného příčestí předponových sloves. Takové odvozeniny označují osoby, činitele, kteří mají nejčastěji vlastnosti s hanlivým významem. Zdá se, že samotná přípona v tomto případě hanlivý význam nemá; ten obvykle spočívá v lexikálním významu samotného slovesa, proto ne všechny slovesné odvozeniny s touto příponou mají hanlivý význam, např.: padėgėls ėžols ~ Padėgėlis ąžuolas (ohořelý kmen dubu v lese Stegvilių ve Stukuose, u něhož pastýři o svatodušních svátcích pili pivo), pali̇̀nkėls beržėls ~ Palinkėlis beržėlis (nakloněná břízka rostoucí ve Stukuose, u níž pastýři při noční pastvě rozdělávali oheň), apsiminėls -la ~ apsimynėlis, -ė „špinavý člověk“, prasikaltėls ~ prasikaltėlis, padūkėls, -la ~ padūkėlis, -lė, pajūodėls, -la ~ pajūodėlis, -lė, išvirkėls, -la ~ išvirkėlis, -lė, nusprógėls, -la ~ nusprógėlis, -lė „vyschlý, hubený člověk“. 6. -ėsė. Odvozeniny jsou vzácné a mají hanlivý význam, např.: mergėsė ~ mergėsė „dívka: tę mergęsė palika nāms ~ téhle dívce zůstaly domy“. 7. -ička. Odvozeniny jsou vzácné a mají možná lehce hanlivý odstín, např.: mergõčk ~ mergičkà „dospívající dívka“. 8. -ylis, -ylė. Odvozeniny této přípony — přídavná jména — jsou v nářečí vzácné; tvoří se z přídavných jmen a užívají se ve vyčleňovacím významu jako zájmenná přídavná jména, např.: jaunīls, -la ~ jaunýlis, -lė, mažīls, -la ~ mažýlis, -lė. Zdrobněle-laskavý význam těchto odvozenin zřejmě spočívá v lexikálním významu jejich kořenů. 9. -inis. Odvozeniny jsou velmi vzácné. Jde patrně o výpůjčky z lotyštiny, např.: tėvinš ~ tēvinis „tatínek“. 10. -iokas, -iokė. Odvozeniny této přípony jsou v nářečí vzácné, tvoří se od příjmení otců všech kmenů a označují dospívající členy rodin — syny a dcery, např.: baikščioks, -ė ~ Baikščiokas, -ė (< Baikštys), klušõks, -e ~ Klusiokas, -ė (< Klusas), lapšiõks, -e ~ Lapšiokas, -ė (< Lapšys), lopečõks, -e ~ Lopečiokas, -ė (< Lopeta), požėlõks, -e ~ Požėliokas, -ė (< Požėlė). Existuje několik zdrobněle-laskavých odvozenin této přípony vzniklých z obecných podstatných jmen, např.: kačiõks ~ kačiokas „koťátko“, senõke ~ seniõkė „babička“, virõks ~ vyrõkas „chlapík“. 11. -ytis, -ytė. S touto příponou se v nářečí nejčastěji tvoří zdrobnělá a mazlivá podstatná jména ženského rodu, přípona však není příliš produktivní, např.: avitė ~ avytė, 157 ausitės ~ ausytės, akitės ~ akytės, dulkitė ~ dulkytė, lupitės ~ lūpytės, mergitė ~ mergytė, mojitė ~ mojytė, tutitė ~ tutytė (< tutė „teta“), višitės ~ vi štytės. Mužské odvozeniny jsou podstatně vzácnější, např.: kripšlitis ~ kripšlytis „krystalky“, ragįs ~ ragytis „rožek“, žosįts ~ žasytis. Mnohem častěji se místo nich užívají odvozeniny s příponou -elis, srov. s. 155—156. Jeden či druhý derivát této přípony se vyskytuje v místních názvech, např.: viršis ~ Viršytis (potok, který se vlévá do Beržtulisu). Vzácná jsou i její adjektivní odvozeniny, např.: mažītė, -ė ~ mažytis, -ė, trumpītis, -ė ~ trumpytis, -ė. Přípona -ytis, -ytė se připojuje také k odvozeným podstatným jménům, která již mají zdrobnělý a mazlivý význam. V tomto případě získává význam nového derivátu ještě výraznější odstín malosti, mazlivosti a drobnosti, např.: butelītės ~ butelytės, dulkelītė ~ dulkelýtė „prachová částice“, kutelītė ~ kūtelýtė „chlévek“, laždelītė ~ laždelýtė „hůlka“, mažutītis, -ė ~ mažutytis, -ė „maličký“, muselītė ~ muselytė, senelītė ~ senelytė, šaudelītis ~ šaudelytis, žmonelītė ~ žmonelytė „ženuška“. 12. -okšnis. Odvozeniny jsou velmi vzácné, např.: upokšnis ~ upokšnis „potůček“. 13. -uiītis, -uiītė. Přípona se připojuje pouze ke kořenům označujícím mláďata zvířat, např.: gegutiītis ~ gegutiītis „mládě kukačky“, karveliūtis ~ karveliūtis „holoubě“, kregždžiūtė ~ kregždžiūtiai „vlaštovčata“, kumeliītis ~ kumeliūtis „hříbátko“, pečlindžiūtė ~ pečlindžiūtiai „mláďata pečlindy“, pempuītis ~ pempuītis „mládě čejky“, pūzgegutuītis ~ pūšgegutuītis „odrostlé mládě kukačky“, silkūtės ~ silkūtės „malé sledě“, siratuītis ~ siratuītis „sirotek“, starkūčė ~ starkūčiai „čápata“, špokūčė ~ špokūčiai „špačci“, varnūītis ~ varnūītis „vráně“, žurkūčė ~ žiurkūčiai, žvirblūtis ~ žvirblūtis „vrabčátko“. Odvozeniny mají stálý přízvuk a přízvukový průběh — akutový. 14. -(i)ukas, -(i)ukė. Přípona je v nářečí živá a častá. Její odvozeniny jsou: a) Zdrobnělá a mazlivá obecná podstatná jména, např.: akmenūks ~ akmeniūkas, avinūkė ~ aviniūkai, burbulūks ~ burbuliūkas, beržūks ~ beržiūkas, daržūks ~ daržiūkas, dončiūkė ~ dančiūkai, dobilūks ~ dobiliūkai, gėrūkę ~ geriūkai „jehňátka“, kailinūkė ~ kailiniūkai, kūilūks ~ kūiliūkas, muilūks ~ muiliūkas, oškūkė ~ ožkiūkai, ožolūks ~ ąžuoliūkas, paukščūkis ~ paukščiūkas, paršūks ~ paršiūkas, pilvūks ~ pilviūkas, seniūks ~ seniūkas, snapūks ~ snapiūkas, telūks ~ teliūkas, ošūks ~ uosiūkas, varlūks ~ varliūkas, velnūks ~ velniūkas, viščiūks ~ viščiūkas, žosūks ~ žąsiūkas, žvirblūks ~ žvirbliūkas. b) Obecná podstatná jména se specifickým, odlišujícím významem, např.: kapstūks ~ kapstūkas „nástroj na pletí zahrady, motyčka“, kvečiūkė ~ kviečiūkai „jarní pšenice“, smakūkė ~ smakiūkai „leukoje, takové květiny“. c) Zdrobnělá příjmení dětí tvořená od všech kmenů příjmení rodičů, např.: bajelūks, -e ~ Bajeliūkas, -ė (< Bajelis), beinorūks, -e ~ Beinoriūkas, -ė (< Beinoras), baikščiūks, -e ~ Baikščiūkas, -ė (< Baikštys), balčiūnūks, -e ~ Balčiūniūkas, -ė (< Balčiūnas) dulevčiūks, -e ~ Dulevičiūkas, -ė (< Dulevičia), dumbrūks, -e ~ Dumbriūkas, -ė (< Dumbra), gaigalūks, -e ~ Gaigaliūkas, -ė (< Gaigalas), klušūks, -e ~ Klusiūkas, -ė (< Klusas), lapšiūks, -e ~ Lapšiūkas, -ė (< Lapsas), pakalnūks, -e ~ Pakalniūkas, -ė (< Pakalnis), peželiūks, -e ~ Peželiūkas, -ė (< Peželis), poželiūks, -e ~ Poželiūkas, -ė (< Poželė), šiliūks, -e ~ Šiliūkas, -ė (< Šilka). V příjmeních mladých lidí je přípona -iukas, -iukė obzvláště produktivní a v nářečí se začíná prosazovat 158 namísto přípon -aičia, -iokas, -iokė, viz s. 155. Bylo také zaznamenáno, že vedle přípon -iukas, -iukė se v příjmeních mladých lidí stále častěji postupně začínají prosazovat i přípony -aitis, -aitė, -ytis, -ytė užívané v litevštině (ačkoli pro toto nářečí ještě nejsou typické). Odvozeniny této přípony se vyskytují také v místních názvech a přezdívkách nářeční oblasti, např.: martinaitis našliuks ~ Martinaitis Našliūkas, tirele kelūks ~ Týrelio keliūkas (cesta z Gaižūnů do Dučių Tyrelis). Přípona -iukas, -iukė se v nářečí připojuje také k odvozeným podstatným jménům, která již mají zdrobňující a mazlivý význam, např.: lapelūke ~ lapeliūkai, nagelūke ~ nageliūkai, virbalūke ~ virbaliūkai. Jeden či druhý řidší odvozený tvar této přípony je přídavné jméno, které má stejně jako zájmenná přídavná jména rozlišovací význam, např.: graičūke žirne ~ greičiu-kai žirniai „raný hrášek“, mėlyniūke žirne ~ mėlyniūkai žirniai „modrý hrášek“, juodžūke vōšt ~ juodžiūkė višta, raudžiūke kārve ~ raudžiūkė kārvė, žalūke kārve ~ žalūke kārvė, jaunužūke kāune ~ jaunužiūkė kiāunė. 15. -iūkštis, -iūkštė. Odvozeniny jsou vzácné, např.: berniākštis ~ berniākštis, vočiūkšte ~ vočiūkštė „telátko“. 16. -ulis, -ulė. Odvozeniny jsou vzácné, např.: pundūla ~ pundūlė „zast. hliněný hrnec obalený březovou kůrou na ukládání per“, tetūla ~ tetūlė „otcova sestra“, tātula ~ Tātulė (údolí v obci Stegviliai), pirmula ~ Pirmulė (jméno krávy), krigūls ~ krigulis „zákrut“, skridūls ~ skridulis „kruh“: obole skridūls, dubūls ~ Dubūlis (potok vlévající se do Beržtulis). 17. -ušis, -ušė. Odvozeniny jsou vzácné, vyskytují se v lidových písních, např.: tetūš ~ tetūšis „tatínek: raši mani jāuno tetūše dvareli“. 18. -utis, -utė. Přípona se nejčastěji připojuje k přídavným jménům, např.: jaunūtis, -e ~ jaunūtis, -ė, laibūtis, -e ~ laibūtis, -ė, mažūtis, -e ~ mažūtis, -ė, nedidūtis, -e ~ nedidūtis, -ė, neaukštūtis, -e ~ neaukštūtis, -ė. Některá z těchto zdrobňujících přídavných jmen se v nářečí používají jako podstatná jména, např.: bērūtė ~ Bērūtė (Bėroji), gerūtė ~ Gerūtė (jméno krávy), rainūtis ~ Rainiūtis (jméno kocoura). Tuto příponu mají o něco méně často zdrobnělá mazlivá podstatná jména, např.: galvūtė ~ galvūtė, gegūtė ~ gegūtė, bačkūtė ~ bačkūtė, alūtis ~ alūtis, nagūtė ~ nagūčiai, slegūtis ~ slėgūtis „slogutis“. Touto příponou se tvoří také místní a osobní jména, např.: gedūčo mińks ~ Gedūčių miškas (les přiléhající k vesnici Gedūčiai), lapūte ~ Lapūtė (jméno krávy), šilūte ~ Šilūtė (močál o rozloze 3 ha v obci Gaižūnai). Syntax 1. Vyjadřování hypotetického děje V souvětích podřadných se v těchto nářečích hypotetický děj vyjadřuje častěji nikoli tvary 3. osoby podmiňovacího způsobu, nýbrž tvary 3. osoby přítomného času, např.: (vedlejší věty podmětné) mān parūpa, kat nemūsaun jā; ke ōms lābe špiri, bais, ka kārve nepāršpiri vēdra ir: tik bais, ka ta vēter nāmo neapvērsto; (vedlejší věty předmětné) bijōje, kat jū nemūžda; žurēk, ka ta kilp tik neistrūkst; bējo, ka tas šōv pamētęs nemūlāk; bējo, kat neuzmiēg visai; kō gal žinō: tōks sens žmōgs, kat nenumarist; žurēk, kat neiškrent ōgaņs; žurēk, kat nesusilkūoji aš tāmsē tō stiklinē; ain i grīv, ain i grīv: bējo, kat galvo 159 neprasiškė; (vedlejší věty časové) lig tik jōn būtų sudāvus, būčō netilėjęs; lik tik man pamatīto, ōmto verkti, lik tik izgerto stikline āls i susōrkto; (vedlejší věty příčinné) áidavo so šviēs ing nāms: bijōdavo, kat neprādėd ṗonāičē (velniai) vedzōt; āš skūbinos āī, ka tās šoferēs nepāmet man; mās klāusēm tāmstos, kat nenupjāunam sēklīno āvōžo; mēsk ing pēčo, kat neusikrec; vālgikim silkō, kat jōs nepasēnst; žurēk, susitvārīk, kat neprapōl taū kas; reik užgesit, kat neusideg; uždārō kiētē, kat neiškrent; nusigrēž ing mārō, kat par lāngō kas nepažīžūr; āš skūbōn vīf, kat nepasiveluoj piētō ir: so šlūot suslāuk grīds, kat šāudgalo nebūtō; skērsmēdže padēt, kat akēčps neisiklukito; pāsk sēkdav, kat ne- pamatīc givātēs; (vedlejší věty podmínkové) kat māšon būtō prisēst žmōnō, tē neteip mētos; kat nelīo liēts, galētumim āī ing miškō; kat norētō, tē turētō; kat negērō, tē gērē giventō; kat nebūtō buvęs tīnginīs, būtō sēne bagōts buvęs. Z příkladů je patrné, že hypotetický děj ve vedlejší větě se vyjadřuje přítomným časem pouze tehdy, když je přísudkem hlavní věty tvar oznamovacího nebo rozkazovacího způsobu a děj vykonává třetí osoba (vyskytují se případy, kdy děj vykonávají i jiné osoby, např.: reikės mān pasispāusfi, ka tō manēs nepraleńk). Podobné syntaktické konstrukce jsou v lotyštině velmi živé, např.: man bailė, ka viš neatbrauc; man bailė, ka viš nenomirst, plg.: mān bais, kat jōs neatvazō; mān bais, kat jōs nenumīrst „bojím se, že nepřijede; bojím se, že nezemře“. Naše nářečí z povodí, zejména jejich severní část, která leží na jihovýchodním pomezí lotyštiny, si tuto jazykovou zvláštnost lotyštiny nejspíše také vypůjčila. 2. O užívání pádů a předložek V těchto nářečích byly zaznamenány také případy užívání pádů a předložek odlišné od spisovné litevštiny. Například sloveso mokėti zde místo akuzativu s předložkou už vždy vyžaduje nominativ, např.: septīņ šōmtē būva mōkēts šāutovs; kiek mōk tāva kārvē; kiek mōk tōks švarkūks. Sloveso tikėti v řeči starých lidí zde soustavně vyžaduje genitiv, např.: jōn tū būrtō tik, vedle genitivu však mladší mluvčí nářečí užívají (nejspíše vlivem spisovné litevštiny) akuzativ s předložkou ing, např.: āš tēk ing diēve i vēlnē neīšžad. Přímý předmět v akuzativu s polopříčestím je zde velmi běžný, např.: ōmkīt, kō pasiekdamos; prašōm vālgīt, kō matīdam; nēšēm, kō nuvērdamos. Předložka ligi zde v jednotném čísle vyžaduje pouze instrumentál, např.: lig sāules laid ravēj; lig trēc valond pāršidauže; kātra susilaika lig laik, tōj gēr meig; atēje vānd lig tvōr; ibroda ing vāndēn lig kakl; atēje skaudōls lig širō, a v množném čísle pouze genitiv, např.: mōss ikōnda lig kraujō; mu kūtēs lig kulino. Spojení kas per vždy vyžaduje akuzativ, např.: kas tau par vargo „co je to za trápení“, kas par rūpestī „co je to za starost“, kas par gērimo „co je to za nápoj“, kas par paukši „co je to za ptáka“, kas par grāje „co je to za hraní“ atd. Nejspíše podle lotyšského vzoru se zde hojně užívá dativ vlastnosti místo genitivu, např.: apuōk galv kē katēs, jam kōjōs apžēle, jam snapūks sulēnkes ~ apuōku galvā kaip katēs, jam kōjōs apžēle, jam snapūkas sulinkęs ir pan 160 II. ZVLÁŠTNOSTI SEVEROZÁPADNÍCH VYSOKOLITEVSKÝCH NÁŘEČÍ Fonetika 1. Přízvuk V oblasti severozápadních vysokolitevských nářečí kolem Lūpaičiai (okres Šiauliai, obec Meškučiai, č. 106, výzkum J. Keliotytė), Valdomai (okres Šiauliai, obec Gruzdžiai, č. 104, výzkum Ž. Urbanavičiūtė a P. Katinaitė), Bridai (okres Šiauliai, č. 105, výzkum Ž. Urbanavičiūtė a P. Katinaitė), která náleží do zóny všeobecného stahování přízvuku, je stejně jako v žemaitských nářečích po stažení přízvuku na konci slova zřetelně slyšitelný také přízvuk koncový. Zvlášť výrazný je v dlouhé koncové slabice a na konci druhé části složených slov, např.: dėrmės juosta „duha“, našlės ~ našlýs, rùduõ ~ ruduõ, rùgū̃ ~ rugiũ, sakãu ~ sakãu, vaikũ ~ vaikũ, varškė ~ varškė, vėžys ~ vėžỹs, žaltis ~ žaltys, žinai ~ žinai, Nōrupis ~ Norupỹs (potok), vienakart, vōrtinklis ~ vōrtinklys. Starý přízvuk je méně zřetelný v krátké koncové slabice mãžà, pùti, rùsà, šakà. Téměř zcela je neznatelný v případě, kdy se přízvuk stahuje z krátké koncovky na předcházející dlouhou slabiku juõda ~ juodà, rankà ~ rankà, trumpùs ~ trumpùs. Touto svou vlastností se uvedená severozápadní vysokolitevská nářečí přibližují žemaitským nářečím. Shromážděný nářeční materiál ze severozápadních vysokolitevských nářečí především zpřesňuje izoglosy spojení le, lė. V poslední době se spojení lė (s výjimkou tvarů příčestí) sporadicky tvrdí i východně od linie: Skaistgirys (okres Žagarė, č. 22, výzkum A. Jonaitytė), Kyburiai, Taliočiai (okres Joniškis, obec Taliočiai, č. 50, výzkum A. Jonaitytė), Valdomai, Bridai, Šapnagiai (okres Šiauliai, obec Ginkūnai, č. 134, výzkum I. Ermanytė), např.: klė́tis || klėtis, lė́kti || lėkti ~ lė́kti, plė́šti || plėšti ~ plėšti, pelės || pelės, kaũlas ~ kiaũlės, avėlas ~ avėlės, vaĩla ~ varlė, jerubėla ~ jerubėlė. Východně za touto linií se tvrdě vyslovuje také cizí spojení lė, např.: blėka, kalėdas, kalėjims. Z toho lze usuzovat, že tvrdá výslovnost spojení lė je zde poměrně novým jevem, který se šíří z východu na západ. Spojení le se východně od uvedené linie také sporadicky vyslovuje tvrdě, např.: lãda || lėda ~ ledà, lắk || lėk ~ lėkia, lãs || lės ~ lesa, lạšt || lėst ~ lėsti, nusiláide || nusilėide ~ nusilėidė. Spojení le (< *lē) v kořeni a (< *lē ~ lē) na nepřízvučném konci slova se sporadicky tvrdí v západní části severozápadního vysokolitevského nářečí až po Žagarė (č. 7, výzkum A. Jonaitytė), Dilbinai (okres Žagarė, č. 21, výzkum A. Jonaitytė), Dameliai, Juškaičiai, Taliočiai. Říká se zde například: laišė || lėišė, laš || lėst ~ lėsti, laigvas ~ lengvas, lạc || lėc ~ ledas, lañta ~ lentà; kumėlė ~ kumėlė, mergėla ~ mergėlė, sáula ~ sáulė, kañlem ~ kiaulėm, kaũlas ~ kiaũlės, ale: išlėkė, lėlė, negalėje, tilėje. Předložený materiál ukazuje, že charakteristický jev středožemaitských nářečí — vlna tvrdé výslovnosti spojení le, lė — se posunula na západ a rozšířila se v severní části oblasti severozápadních vysokolitevských nářečí. 2. Výslovnost dvojhlásek ei, ou (au) V severozápadní aukštaitské nářeční oblasti v okolí Smalininků v okrese Jurbarkas se v kmeni slova, s výjimkou zdrobňovací a mazlivé přípony -ėlis, -ėlė (motinėlė ~ motynėlė, kepurėlė ~ kepurėlė, šileinėlei ~ Šilenėliai (taková vesnice), vainikėlis), vůbec 11. Lietuvių kalbotyros klausimai, V 161 nevyskytují spisovné samohlásky ė, o. Místo nich se zde pravidelně vyslovují dvojhlásky ei, ou, např.: (přízvučné) bėiga ~ bėga, dėive ~ dėvia „nosí“, gėirims ~ gėrimas, išėida ~ išėda, kėilau ~ kėliau, meisa || mėsa ~ mėsa, pusėt inai ~ pusėtinai, sėiklas ~ sėklas, apsiėridės ~ apsirėdės, šėinis ~ šėnis „saně“, žėibe ~ žėbė „brambory vařené ve slupce“, žėibiti ~ žėibinti „vařit ve slupce, neoloupané“, apžėlė ~ apžėlė; bėiris ~ Bėris (jméno koně), galbrastėine ~ galbrastėnė (z Galbrasčių), lubėinai ~ Lubėnai (název vesnice), šilėinai ~ Šilėnai (název vesnice), trapėingiris ~ Trapėngiris (název lesa); brōškštas ~ brōkštas, dvėjōpū ~ dvėjōpų, kōsuli ~ kōšulė, kōušė ~ kōšė, nōuksta ~ nōksta, žōubris ~ žiōbris „taková ryba“, dōuyidiene ~ Dōvydienė (Dovydova žena), dvīlōuje ~ Dvylōja (jméno krávy), Dōuvas ~ Dōvas (jméno), Oūbras ~ Obras (jméno), šventōuje ~ Šventōja (název řeky); nepřízvučné: leikīks ~ lėkikas „letadlo“, meinītis ~ mėnutis „měsíc“, meisa ~ mėsa, seīdėisu ~ sedėsiu, sākėiva ~ sākėva „my dva, my dvě jsme říkali“, švėirėjis ~ svėrėjas, teivīne ~ tēvynė „rodná země“, teivū ~ tēvų, veisūms ~ vėsūmas; beigūne ~ Bėgūnė (jméno krávy), milkėirūks ~ Milkėriūkas (Milkeriův syn); atōduogei ~ atōdogiai „letní žito“, boubāusei ~ bobāusiai, koupūštai ~ kopūštai, šōkinėk ~ šōkinėk, īriobū ~ triobū, žmounā ~ žmōnā, soukācėi ~ Sokāčiai. Jak je patrné z příkladů, dvojhlásky ei, ou se zde v kmeni slova vyslovují místo samohlásek ė, o nejen tehdy, jsou-li v přízvučné slabice s přízvukem akutovým, jak se dosud tvrdilo, ale i v slabice s přízvukem cirkumflexovým nebo nepřízvučné, a to před přízvukem i po něm. Dvojhlásky ei, ou v kmeni slova místo spisovných ė, o jsou poměrně vzácné. Tento jev, jak známo, není vlastní pouze zkoumanému nářečí. Příklady takové změny, pravda nečetné, byly zaznamenány v dnes již zaniklém striukském nářečí, sousedícím s nářečím Smalininků, a také v okolí Viešvilė¹⁶. Jinde taková změna nebyla zjištěna, ačkoli se v jednotlivých případech v okolí Jurbarku (severozápadní Aukštaité) a Sudargasu, Kiduliai (veliuonišké nářečí) místo obvyklého o vyslovuje ou (au), např.: bauboužis || baubažiš ~ baubōžis, broukštėlis || braukštėlis „stloukačka na máslo“, koupūštai || kaupūštai ~ kopūštai, toūli ~ toli, saukācėi ~ Sokāčiai. Ve velmi vzácných případech se dvojhláska ou místo o vyslovuje také v litevském nářečí Zietela¹⁷. Vznik dvojhlásek ei, ou místo ė, o lze nejspíše vysvětlit následným vývojem samohlásek ė, o v těchto nářečích. U přízvučných i nepřízvučných dvojhlásek ei, ou jsou oba prvky zřetelně slyšitelné. První prvek dvojhlásky ou se podle sluchu zdá méně napjatý než spisovné o, otevřenější a širší než ono. Svou barvou jako by se přibližoval samohlásce a. Proto někdy vzniká dojem, že dvojhláska ou se více podobá au než ou. To je nejsnáze slyšet zejména v takových slovech jako barzdōuts ~ barzdōtas, kōuts ~ kōtas, oulā ~ olā, ōura ~ ōro, skoulā ~ skolā, vīžōuc ~ vīžōtas a dalších, kde po dvojhlásce následuje tvrdá souhláska. Dvojhláska ei (< ė) se svou výslovností zpravidla nijak neliší od spisovného ei, avšak před polosamohláskou j je poněkud užší a není tak zřetelně slyšitelná, např.: nou-rėjėi ~ norėjai, pašisnėkėjom ~ pasišnekėjome, sėijims ~ sėjimas, sėjau ~ sėjau, 16 Srov. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, surašė J. Gerulis ir Chr. Stangas (toliau — LŽTP), Kaunas, 1933. 17 Viz A. Vidugiris, Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės (toliau — Ziet. t. yp.), LKK, t. 2, Vilnius, 1959, s. 198. 162 véjie ~ vėjo, vėja. V tomto případě je zřetelněji vyslovována pouze jeho zúžená první složka, zatímco druhá jako by splývala s j. Někdy se diftong ei vyslovuje také místo lk. e (především ve slovech cizího původu), např.: adeile ~ Adėlė (Adelė), amėirika ~ Amėrika (Amerika), pakėita ~ pakėtą „paketą“, sibėrijė ~ Sibėrija (Sibiras), štakėtai ~ štakėtai „takový plot“; ėisam ~ ėsame „jsme“. Diftongy ei, ou se v kmeni slova vyslovují také místo nepřízvučných lk. ie, uo, např.: deigėlei ~ diegėliai, geidoujims ~ giedojimas, keimėlis ~ kiemėlis „vesnička“, keimūs ~ kiemūs „vesnice“, pasileiktū ~ pasiliektū, šėinavė ~ šienavė, veináip ~ vienaip, veinókuei ~ vienókie, žėiminei ~ žieminiai, leibgirei ~ Leipgiriai (název vesnice), leipalóta ~ Leipalóta (louka), vitkeimei ~ Vitkiemiai (název vesnice); dounūtė ~ duonūtė, noudai ~ nuodai, noudū ~ nuodų. Takové zastupování uvedených diftongů může být velmi staré. Diftongy ei, au (v tomto případě nikoli ou, ale zřetelně slyšitelné au) se v tomto nářečí vyslovují také místo starých *an, *en v kmeni slov s původním cirkumflexem, které v lk. odpovídají ę a en (poslední před d, t), např.: áužuols ~ ą́žuolas, aužuolū ~ ą́žuolų, aužuolijė ~ Ąžuoliją (vesnice), įkáus ~ įkãs¹⁸, spáustai ~ spą́stai, sáunarūs ~ są́narius; gabėiti ~ gabėnti, gabėis ~ gabéns, givėidava ~ gyvėndavo, givėiti ~ gyvėnti, givėikie ~ gyvėnkie, givėikite ~ gyvėnkite, kūrėis ~ kūréns, kūrėiti ~ kūrėnti, mekėiti ~ mekėnti. Vývoj starého diftongu an s původním cirkumflexem v au byl v tomto nářečí zaznamenán poprvé. Takový vývoj nebyl dosud konstatován v litevských nářečích. Až dosud byla vedle ą známa pouze jeho změna v ai¹⁹. Údaje současných výzkumů ukazují další novou variantu vývoje starého an v au, důležitou pro dějiny jazyka i dialektologii. Vývoj starého diftongu en s cirkumflexem v ei je rovněž poměrně vzácným fonetickým jevem v nářečích, který se už vyskytuje jen na několika místech²⁰. Takové podoby starých diftongů an, en v kmeni slov nejspíše vznikly při zániku druhé složky diftongů an, en a zachovaly se až do dnešních dnů. an, en s původním cirkumflexem v koncovce slova se stejně jako v lk. ve všech případech změnily v krátké a, e, např.: su rankà, su kárve, šakàs, pelès. Starý diftong an s původním cirkumflexem se v kmeni slova změnil v ā (ą), stejně jako v lk., na konci slova pak v nepřízvučné pozici zkrácením v krátké a, např.: anādien ~ anādien, tāšik ~ tāšyk, žāsū ~ žąsų; bālta ~ bāltą, vaika ~ vaiką, vīra ~ vyrą. Starý diftong en s původním cirkumflexem má na nepřízvučném konci slova v tomto nářečí tři různé protějšky. Nepřízvučné staré en na konci slova se zde obvykle změnilo v krátké e, např.: kāte ~ kātę, kārve ~ kārvę, medine ~ medinę, avšak v otevřeném konci slova u příčestí se změnilo v diftong ie: būvie ~ būvę, apāugie ~ apāugę, rādie ~ rādę, turėjie ~ turėję, apžėlie ~ apžėlę, v uzavřeném pak v samohlásku e: ārės ~ āręs, āugės ~ āugęs, dirbės ~ dirbęs, givėnės ~ gyvėnęs, išsimokūnės ~ išsimokęs, pėrsitikridavęs ~ pėrsitikrindavęs. Úzké e se vyslovuje také v koncovce genitivu singuláru zvratných a osobních zájmen: manės || manės || monės „mne“, tavės „tebe“, savės „sebe“. 18 U sloves v třetí osobě budoucího času nebyla zjištěna metatonie přízvuku. 19 Viz LŽTP, s. 11; Žiet. tr. yp. s. 198, poznámka 7. 20 Viz LŽTP, s. 9. 163 Vývoj starého cirkumflexního dvojhláskového spojení en, které se nachází na konci nezkráceného otevřeného slova, v dvojhlásku ie a v uzavřeném zakončení v ė nebyl dosud popsán. Během dialektologických expedic v roce 1959 byl v okrese Šilutė nově zaznamenán jeho vývoj v ei21, zatímco letošní výzkum nářečí přináší další dvě nové varianty odpovídajících podob tohoto dvojhláskového spojení. Jde nejspíše rovněž o výsledek zániku druhé složky dvojhláskového spojení en. Morfologie 1. Minulý opakovací čas V nářeční oblasti mezi obcemi Bridai, Valdomai, Lūpaičiai, Narušaičiai a Kirbaičiai byla zaznamenána neměnná forma minulého opakovacího času sloves s příponou -davai (zvratná -davaisis), např.: (Bridai) kas megėjės, gaudavai izgėrį; į briką sudėdavai friždėšimt įris gūbas; aš šėnberniu skaičau, ale toks virūks nėka būdavai; nōns į nepatogūs būdavai tie sijōnai, ale ka māda, tai i grāžu; męs pasigaudavai žōgą i sakīdavai: žōgai žōgai, dūk degūta, kat nedūosi sūksim rāga; (Valdomai) mūdu su vīru dainūodavai: aš viena pūnkta, jis kita; mergaites māni vaišīdavai; mūsu senūte nusakīdavai apė lāžus; jie māni mīldavai; ateidavai lig to klōjima, pastōv pastōv švėsikes; (Lūpaičiai) sūknės pirmą nepakėldavai: pākulnė iššausdavai i dėvėdavai, vilkdavāsis sijōnai: kat išėdavai rugū rišt, nepērībdavai par pēda; (Narušaičiai) jie būlbu nepļaudavęs; žuvies sugāudavę daugenibė; kė jaunī būvam, šōkdavę, gērdavę, balavōdavę; (Kirbaičiai) aš kāda nueidavę, tāda i veikdavę; kė pradėdavę čir, niēks neprīžiūrėdavę tū vaikū; nēšdavę i skarūtė bātus susirišę. Přípona -davai (zvratná -davaisis) se nejspíše skládá z přípony minulého opakovacího času -dav- a postpozice -ai(-aisis). Jak je patrné z příkladů, tato složená neměnná přípona se připojuje ke všem osobám jednotného i množného čísla minulého opakovacího času. V uvedené oblasti lze postpozici -ai připojit také ke kmeni minulého jednorázového času, např. jam nerūpėjėi ritėlį kėlti, žirgėlį šėrti aj. (Bridai). V sousedních žemaitských nářečích (okres Kelmė) a v dalších severozápadních aukštaitských nářečích (jižní část okresu Šiauliai) se postpozice -ai často připojuje ke všem kmenům přítomného času, např.: (Pakapė, okres Šiauliai, č. 196, výzkum D. Skurkaitė) giestai „zpívá“, išbirnai „vypadává“, nenūrai „nechce“, pākėlai „zvedá“, sūrisai „sýří“, stūovai „stojí“, tūrai „mᓲ². V severozápadním aukštaitském nářečí v okolí Šakyny a Žagarė lze postpozici -ai připojit ke všem ohebným i neohebným slovním druhům²³. Syntax24 1. Pozice přísudku ve větě V nářečí v okolí Smalininků má přísudek oznamovacích vět na rozdíl od spisovného jazyka a jiných nářečí stálé místo na konci věty. To platí zejména pro spojení složených a odvozených přísudků, např.: māna darbai atlikti irā; viskas išārdita tāpo; jau 21 Viz E. Grinaveckienė, Sběr nářečního materiálu pro atlas litevského jazyka, LKK, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 195—196. 22 Viz také LKK, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 198. 23 Viz A. Jonaitytė, Nářečí v Šakyně, kandidátská disertace, Vilnius, 1962 (rukopis), s. 266—268. 24 V oddílu o syntaxi jsou uvedeny pouze některé charakteristické syntaktické konstrukce nářečí v okolí Smalininků (okres Jurbarkas). 164 teď je všechno jinak, nalezená brázda; střep je už vytažený ze dřeva; ta pověst je ze starých časů; bříza je velmi pružná: Takové ustálené postavení přísudku nejspíše vzniklo vlivem němčiny, která byla pro obyvatele těchto míst po dlouhou dobu úředním jazykem. A pro němčinu je právě takový volný přísudek příznačný. Kromě toho se v tomto nářečí téměř vždy užívá spona v přítomném čase yra, která se v litevském spisovném jazyce a jiných nářečích obvykle vynechává, např.: strážas „špaček“ tažný pták, na podzim odlétá, na jaře se vrací. 2. Akuzativ záporu V tomto nářečí se vůbec neužívá genitiv záporu. Ve všech případech ho zde nahrazuje akuzativ záporu, např.: neměla ani jeden zub; auto jsem vůbec neviděl; matka, když to napsala, ta slova vůbec nepochopila; nemohli to splnit. To také bezpochyby vzniklo vlivem němčiny. 3. Instrumentál nepřímého předmětu s předložkou Namísto instrumentálu nepřímého předmětu se zde velmi často podle německého vzoru užívá instrumentál nepřímého předmětu s předložkou su „s“, např.: všechno je zarostlé keři; ty hory jsou zarostlé velkými krásnými lesy; krtek loví brouky a živí se jimi. 4. Spojka o K spojování větných členů stejného druhu se zde místo spojky ir široce užívá spojka o, např.: jie gėire ou linkšminousi; lakštingãlas mažas ou pilks; vakar bùva apšùkusi ou veisi; pėrnai ou šìmet jis pas ją gyvenà; tas ant laũka dirbà ou valga pietùs; meškinis (degtinė su medumi) susided į galvà ou į kóujes. 5. Předložka prim Předložka prim se užívá s časovým významem místo předložky prieš. Vyžaduje genitiv a v nářečí je častá, např.: tas prim tūkstančė metų bùva; jie isigėrs prim pinigų dalinimà; prim toũ važáva vienc bagoũc poũnc. 6. Ką místo kiek Místo zájmena kiek se zde užívá akuzativ tázacího zájmena kas, ką, např.: ką kaštùo svārs cūkraus; ką prékeva rugėi turguj; ką sveikàtas mana ištraukė tie darbai. 7. Předložka į s akuzativem Místo vnitřního lokálu se zde často, nejspíše podle vzoru němčiny, užívá předložka į s akuzativem, např.: senóuvė gėrdava paščiūkų (piva druhého druhu) į šilumà; kóujes šiltas bùdava į višas. NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI LITEVSKÝCH NÁŘEČÍ (Na základě materiálů shromážděných dialektologickými expedicemi v roce 1961) E. GRINAVECKIENĖ Resumé Materiály pro „Atlas litevského jazyka“ byly v roce 1962 shromažďovány v nářečích východních, středních a severozápadních Aukštaitů. Shromážděné materiály umožňují lépe osvětlit některé dříve konstatované jevy a upřesnit hranice jejich rozšíření. Některé zvláštnosti výše uvedených nářečí byly zjištěny poprvé. 1. a) Při studiu nářečí východních a středních Aukštaitů, která se vyskytují v okresech Pakruojis a Šiauliai, bylo zjištěno, že na uvedeném území se od jihozápadu k severovýchodu postupně zesiluje posun přízvuku a zkracování koncovek. Nejvýrazněji se tyto jevy projevují v okrese Pakruojis v okolí městečka Linkuva. Materiál uvedený v článku podporuje názor, že tato místa jsou centry vzniku výše zmíněných fonetických zvláštností a jejich dalšího šíření na území litevského jazyka. V severní části okresu Pakruojis byly zjištěny některé kvalitativní změny samohlásek i, u. Bylo zaznamenáno, že kvalitativním změnám podléhají samohlásky i, u pouze tehdy, jsou-li krátké a v diftongických spojeních v nepřízvučné pozici nebo pod přízvukem s vzestupnou intonací. Jejich kvalitativní změny závisí také na místě ve slově: jestliže se takové i (samostatně nebo v diftongickém spojení) odedávna nachází v poslední slabice nebo ve slabice, po níž následuje (nebo následovala) slabika se zadní samohláskou (a, o, u), vždy se mění v samohlásku o, přechodnou mezi samohláskami a a o, např.: fròs, spis. jaz. tris „tři, tří“, rašòs, spis. jaz. rašỹs „bude, budou psát“, ilȯnda, spis. jaz. ilindo „vlezl, -la, -li“, šȯlts, spis. jaz. šiltas „teplý“, lõpo, spis. jaz. linū „len“, võsts, spis. jaz. vištas „slepice“, nusipirko, spis. jaz. nusipirkau „koupil, -la jsem“; jestliže se takové i nachází ve slabice, po níž následuje (nebo následovala) přední hláska (i, y, e), vždy se mění v samohlásku e, přechodnou mezi samohláskami e a ė, např.: mėšk, spis. jaz. miškė „v lese“, plėk, spis. jaz. plikì „nazí“, vėš, spis. jaz. viši „všichni“, šėrdas, spis. jaz. širdàls „srdce“, pėrìs, spis. jaz. pirtis „lázeň“, šmòkėi, spis. jaz. išmokyti „naučit se“. Krátká samohláska u se za podmínek kvalitativních změn vždy mění v samohlásku o, např.: nulõs, spis. jaz. nulùs „ulomí se, -í se“, põlks, spis. jaz. pulkas „pluk“, gõlt, spis. jaz. gulti „lehat si“, põt, spis. jaz. putà „pařez“, sõk, spis. jaz. suki „ty kroutíš“, bõrnos, spis. jaz. burnõs „úst“, põrvì, spis. jaz. purvė „v blátě“, kėtõrs, spis. jaz. kėtūris „čtyři“. Článek vyslovuje předpoklad, že uvedená kvalitativní změna krátkých samohlásek i, u je poměrně pozdním jevem, k němuž ve zkoumaných nářečích došlo po zkrácení nepřízvučných starých dlouhých samohlásek ī, ū. 166 б) V okresech Pakruojis, Pasvalys a Biržai, na území mezi Pašvitinys—Nemunėlio Radviliškis—Biržai—Pasvalys—Joniškėlis—Pakruojis—Linkuva, bylo poprvé zaznamenáno užívání tvarů akuzativu duálu s číslovkou „tři“, např.: mús brigãd tùf fròš piemẽn, spis. jaz. múšu brigadã tùri tris piemenis „v naší brigádě jsou tři pastýři“. Podobné případy užívání tvarů akuzativu duálu byly konstatovány také v lotyštině. Na témže území se tvary dativu plurálu shodují s tvary dativu duálu. Na základě srovnání se sousední lotyštinou se v článku předpokládá, že tvary dativu plurálu užívané na uvedeném území vznikly z odpovídajících tvarů duálu, zobecněných ve významu obou čísel. Podstatná jména se základy na a, ia, všechna přídavná jména, číslovky, zájmena a příčestí mužského rodu mají v dativu plurálu i duálu vedle obvyklé koncovky častěji také tvary s koncovkami -ėm (po tvrdé souhlásce) a -ęm (po měkké souhlásce), např.: daržėm, spis. jaz. daržam „zahradám“, svėčėm, spis. jaz. svečiam „hostům“, karčėm, spis. jaz. kartiem „hořkým“, pãčėm, spis. jaz. patiem „samým“, trėčėm, spis. jaz. tretiem „třetím“, pardūodopn-čėm, spis. jaz. pardūodantiem „prodávajícím“. Článek uvádí názor, že zmíněné koncovky se mohly foneticky vyvinout z koncovky -iem, stejně jako v sousedních lotyšských nářečích. Tvary užívané ve zkoumaných nářečích v dativu plurálu se užívají také v instrumentálu plurálu a duálu; pouze podstatná jména se základy na a, ia si tyto tvary zachovávají jen v duálu, zatímco v plurálu mají častěji tvary jako ve spisovném jazyce. Zájmenná přídavná jména se svými tvary i původem liší od spisovného jazyka a částečně se přibližují tvarům zájmenných přídavných jmen v lotyštině. Ve zkoumaných nářečích bylo zaznamenáno 18 přípon s deminutivním a zdrobněle laskavým významem. Některé z těchto přípon se ve spisovné litevštině nevyskytují nebo se užívají v jiném významu. Mezi příklady pro každou příponu se uvádějí nejen obecná podstatná jména z nářečí, ale také vlastní jména: jména lidí a zvířat, příjmení a přezdívky, zeměpisné názvy, hydronyma aj. в) Nereálný děj v souvětích podřadných se zde nejčastěji vyjadřuje nikoli konjunktivem jako ve spisovném jazyce, nýbrž přítomným časem oznamovacího způsobu, stejně jako v sousední lotyštině, např.: mãn baisu, kad kárve neparšpìr viėdra, spis. jaz.: mãn baisu, kad kárve neparšpirtų viėdro „bojím se, aby kráva neudeřila do vědra“. Zaznamenán je zde také jistý rozdíl v užívání pádů a předložek: sloveso tikėti „věřit“ zde nejčastěji vyžaduje genitiv (jōn tū bùrto tīk, spis. jaz.: jì tiki burtais „věří v čáry“, 167 předložka ligi „až do“ vyžaduje v jednotném čísle instrumentál, v množném čísle pak genitiv) atėję vandu lig tvorõ, spis. jaz. atėjo vanduõ ligi tvorõ „voda dosáhla až k plotu; įbrõd ing vánden lig kėlių, spis. jaz. įbridai į vándeni ligi kėlių „vešel jsi do vody až po kolena“ aj. II. а) V nářečích severozápadních Aukštaitů, která se nacházejí v severozápadní části okresu Šiauliai, tj. v oblasti úplné retrakce přízvuku, bylo zjištěno, že při přesunu přízvuku z koncovky na předcházející slabiky se na konci slova vyslovuje vedle hlavního retrakčního přízvuku také vedlejší koncový přízvuk, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích. Zvláště zřetelně se vyslovuje v dlouhé koncové slabice a v koncovce druhé složky složených slov, např.: žáltis, spis. jaz. žaltys „užovka“, võftãklis, spis. jaz. vorãtinklis „pavučina“. Materiál shromážděný na expedicích v okresech Šiauliai, Joniškis a Žagarė zpřesňuje izoglosu tvrdého vyslovování spojení le, lė. Tvrdé vyslovování spojení le, lė je, jak známo, charakteristickým rysem nářečí středních Aukštaitů. Mnoho materiálu shromážděného v současnosti ukazuje, že spojení lė se sporadicky vyslovuje tvrdě také na území severozápadních Aukštaitů, na západ až po linii Skaistgirys (okres Žagarė)—Kibūriai—Toličiai (okres Joniškis)—Valdomai—Bridai—Šapnagiai (okres Šiauliai); izoglosa tvrdého vyslovování spojení le zasahuje ještě dále na západ a dosahuje linie Žagarė—Dilbinai—Damėliai—Juškaičiai—Toličiai. Posun vlny tvrdého vyslovování spojení le, lė na západ na území severozápadních Aukštaitů je jev, který jsme zjistili jako první. V nářečích severozápadních Aukštaitů, která zachovávají místo přízvuku spisovného jazyka (v okrese Jurbarkas v okolí města Smalininkai), se v kořeni slova (s výjimkou přípon) nevyskytují samohlásky spisovného jazyka ė, o. Místo nich se pravidelně objevují dvojhlásky ei, ou, např.: béiga, spis. jaz. bėga „běží, běží“, mėita, spis. jaz. mėta „mátu“, kõušė, spis. jaz. kõšė „kaše“, žõubris, spis. jaz. žióbris „cejn“, teivine, spis. jaz. tėvynė „vlast“, žmounà, spis. jaz. žmona „žena“, Trapėingiris, spis. jaz. Trapėngiris „les v okolí Trapėnai“, Õbras, spis. jaz. Obras „mužské jméno“, Beigūnė, spis. jaz. Bėgūnė „jméno krávy“. Z uvedených příkladů je patrné, že se zde samohlásky ė, o mění v dvojhlásky ei, ou nejen pod přízvukem s klesavou intonací, jak bylo zaznamenáno v některých zaniklých sousedních litevských nářečích, ale také pod přízvukem se stoupavou intonací a v nepřízvučné pozici. Výslovnost dvojhlásek ei, ou namísto spisovných ė, o je velmi vzácným jevem. Nejpravděpodobněji ji lze vysvětlit dalším vývojem samohlásek ė, o v těchto nářečích. Dvojhlásky ei, ou se v kořeni slova vyskytují také místo nepřízvučných dvojhlásek ie, uo, např.: keimài, spis. jaz. kiemai „vesnice, dvory“, dounùtė, spis. jaz. duonìtė „chléb“, noudài, spis. jaz. nuodai „jed“, Vitkeimei, spis. jaz. Vitkiemiai „název vesnice“. Tato korespondence uvedených dvojhlásek může být velmi stará. Dvojhlásky au, ei se ve zkoumaném nářečí vyslovují místo starých dvojhláskových spojení s počátečním silným přízvukem án, én (spisovné jaz. q; en před 168 t, d), např.: āžuols, spis. jaz. āžuolas „dub“, aužolijė, spis. jaz. Ąžuoliją „název vesnice“; įkāus, spis. jaz. įkās „kousnout“, givėikie, spis. jaz. gyvėntkie „žij“, kūrėiti, spis. jaz. kūrėnti „topit“. Proměnu staré silně iniciální diftongické skupiny an v au jsme zaznamenali poprvé. Článek předpokládá, že k takové proměně uvedených diftongických skupin mohlo dojít při zániku jejich druhé složky a že se taková podoba zachovala až do dnešních dnů. Staré diftongické spojení en (spis. jaz. ę) se na konci slova v nářečích, která zkoumáme, obvykle mění v krátké e, avšak u příčestí se na rozdíl od spisovného jazyka objevuje jiný jev: na otevřeném konci slova se mění v diftongické spojení ie, zatímco na uzavřeném konci v úzký monoftong ė, např.: bùvie, spis. jaz. bùvę „bývalí“, bùvės, spis. jaz. bùvęs „bývalý“. Tento jev je rovněž zaznamenán poprvé. Článek jej vysvětluje jako důsledek zániku druhé složky, který se liší od vývoje ve spisovném jazyce. б) V nářečích šiauliajského okresu, která se rozkládají na území mezi obcemi Bridai—Valdomai—Lupaičiai—Narušaičiai—Kirbaičiai, se slovesa minulého opakovaného času na rozdíl od spisovného jazyka a jiných litevských nářečí vyskytují v neměnné podobě s příponou -davai (zvratná podoba -davaisis), např. pākulnė išāusdavai i dėvėdavai, vilkdavaisis žemė sijonai: kat išėdavai rugių rišti, nepėrlibdavai per pėda, srov. spis. jaz. pākulinio išāusdavo ir dėvėdavo, vilkdavosi žemė sijonai: kad išėdavo rugių rišti, nepėrlipdavo per pėdą „plátno z konopí utkali a nosili, sukně se vláčely po zemi: když vycházeli vázat žito, nebylo možné překročit snop“. в) V nářečí jurbarkského okresu, rozšířeném v okolí Smalininků, se na rozdíl od spisovného jazyka a ostatních nářečí přísudek obvykle klade na konec věty, např.: tà pāsaka nou senóvės laikù irà srov. spis. jaz. tà pāsaka vrė senóvės laikù „tato pohádka je z dávných dob“. To nejspíše souvisí s vlivem němčiny. Zaznamenávají se zde i některé další syntaktické zvláštnosti. K vyjádření stejnorodých větných členů se místo spojky ir „a“ hojně užívá spojka o „a“, např.: jiė gėrė ou liūksminosi srov. spis. jaz. jiė gėrė ir liūksminosi „pili a veselili se“ aj.