„Балто-славянский сборник“

Mezi rozdíly jednotlivých tvarů v ruštině a litevštině je třeba zmínit složené slovesné tvary litevštiny, které ruština dnes nemá. Proto se tyto tvary jako samostatná kategorie litevského slovesa v knize zvlášť neprobírají. Pravda, něco málo se o nich uvádí při výkladu vidu, participií a způsobů. Specifika všech těchto tvarů (jejich význam, tvoření a užívání) však zůstala neobjasněna. Na druhou stranu se pochybuje, zda je správné překládat tvary skaityčiau a būčiau skaitęs stejně jako хотел бы. Tento překlad se podle našeho názoru hodí pouze pro tvar skaityčiau, zatímco pro objasnění specifiky tvaru būčiau skaitęs by nebyl vhodnější doslovný překlad я был бы читавший? Vždyť litevská tvary skaityčiau a būčiau skaitęs přece vůbec neznamenají totéž. V rámci složených tvarů podmiňovacího způsobu má litevština také tvary būčiau beskaitęs, būčiau buvęs beskaitęs a būčiau buvęs skaitęs, žádný z nich se však neuvádí ani v kapitole o způsobech. Litevský būdinys je v knize zařazen mezi příslovce, aniž by byl podrobněji vysvětlen (s. 239—240). Vedle jeho příkladů je v knize uvedeno také několik zbytků ruského būdinys, např.: стоямя стоям (s. 239), srov. stovėte stovi, nejsou však navzájem porovnávány. Na s. 129, 134 se uvádí, že litevské sloveso pranešti má význam сообщить, to však není zcela přesné, neboť může znamenat také пронести (мимо). Na s. 189 se píše, že sloveso būti může mít pouze syntetický permisivní tvar teesie, v litevském spisovném jazyce se však ve skutečnosti široce užívá také analytický tvar tegul būna. V některých případech autor vychází z příkladů pouze jednoho jazyka. Tím se jakoby vytrácí komparativní charakter knihy. To platí o tvarech trpného příčestí od intranzitivních sloves (s. 174), o ruském творительный агентивного дополнения (s. 175), o tvarech ruského rozkazovacího způsobu мерзни, получай (s. 188) a dalších. Ačkoli má kniha i značné nedostatky, přesto poskytuje poměrně zdařilý a dosti úplný obraz srovnávací morfologie ruštiny a litevštiny. Při jejím čtení a studiu nelze v žádném případě přehlížet ani nedocenit plody autorovy práce, významné pro srovnávací jazykovědu slovanských a baltských jazyků. Je to skutečně velmi dobrý začátek významného rozsáhlého díla, které položí základy dalším výzkumům v této oblasti. Za tuto knihu budou K. Musteikiovi jistě vděčni studenti, překladatelé, pracovníci tisku i všichni, pro něž jsou důležité otázky srovnávání a užívání morfologie ruštiny a litevštiny. E. Grinaveckienė Балто-славянский сборник, Москва, 1972, 424 р. (отв. ред. В. Н. Топоров). Institut slavistiky a balkanistiky Akademie věd SSSR vydal rozsáhlé dílo „Baltsko-slovanský sborník“. Je v něm otištěno patnáct článků a tři recenze. Ve většině článků převládá baltistická problematika a značná část z nich se přímo týká lituanistiky. Interlingvistický charakter sborníku určuje více než polovina článků (osm z patnácti), věnovaných vztahům a kontaktům baltských a slovanských jazyků. Knihu otevírá článek Z. Zinkevičiuse „O vývoji baltské vokalické soustavy“ (s. 5—14). Autor v něm hledá nové argumenty na podporu tvrzení, že v baltské „prařeči“ existovala krátká a dlouhá samohláska a (*a, ā). Například se tvrdilo, že baltská krátká samohláska *o se nejlépe zachovala ve smíšených dvojhláskách 320 ŏn, ōm, z nichž se teprve později v některých nářečích vyvinulo an, am, v jiných – un, um atd. Z. Zinkevičius uvádí argumenty, které této hypotéze odporují. Například tomu, že východní aukštaitské un, um nevzniklo z ŏn, ōm, nasvědčují taková fakta, jako jsou litevská Antānas a Ańdrius, přejatá ze slovanského Antón, Andrzej, nebo východní aukštaitské luntà, vzniklé z *lanta < lentà, nikoli však z *lonta. Následující čtyři články jsou věnovány fonologii balto-slovanských jazyků. Jde o tyto práce: T. Sudnik, Lazūnai: fonologické systémy litevštiny, běloruštiny a polštiny (s. 15–155); M. Lekomceva, O interakci fonologických systémů v balto-slovanském pohraničí (s. 116–134); S. Tolstaja, Fonologie konce slova v jednom žemaitském nářečí [zkoumají se jevy redukce koncových samohlásek v nářečí vesnic Elkiškiai, Sablauskių, Menčių a Kanteikių v okrese Akmenė] (s. 135–139); I. Toporova, Distribuce fonémů v litevštině (s. 140–173). První dva články se zabývají kontakty balto-slovanských jazyků. Vztahy balto-slovanských jazyků jsou zkoumány také v několika dalších článcích, avšak nikoli již z fonologického, nýbrž z jiných hledisek. M. Lekomceva ve článku „Systém významů slovesných gramatém v pohraničních balto-slovanských nářečích“ (s. 174–185) pojednává o vlivu, který litevské sloveso v obcích Dainava, Dainiškiai, Stasylai a Pūšyniškiai (Sosenkiškiai) v okrese Šalčininkai mělo na místní slovanské jazyky, a o tom, jak tyto jazyky ovlivnily systém litevského slovesa. Práce E. Grinaveckienė, I. Kovalčiuk, J. Mackevič a E. Romanovič „Severozápadní běloruská nářečí na hranicích Litvy“ (s. 377–393) se věnuje jazykovým kontaktům v oblasti fonetiky, lexika a slovotvorby mezi litevskou SSR a běloruskými (zčásti také polskými) jazyky v okresech Trakai, Vilnius a Šalčininkai a v pohraničí. Vzájemné vlivy litevštiny a slovanských jazyků v některých lokalitách těchto okresů zkoumá článek E. Grinaveckienė „Některé jevy jazykového kontaktu mezi litevštinou a slovanskými jazyky (na základě materiálu jazykových kontaktů v jihovýchodní Litvě)“ (s. 394–408). J. Otrembskis v článku „Ze slovotvorby slovanských a baltských jazyků (staroslověnské mėsec a litevské mėnuo)“ (s. 186–192) dokazuje, že litevské mėnuo a staroslověnské mėsec jsou variantami, slovotvornými obměnami téhož balto-slovanského slova. To má být dalším argumentem pro jednotu balto-slovanských jazyků. R. Ekertas dochází ve svém článku „K některým rozdílům mezi o-kmeny v baltských a slovanských jazycích“ (s. 206–216) k zajímavým závěrům. Především autor tvrdí, že zkoumaný materiál potvrzuje jeho dřívější názor, že baltské jazyky jsou archaičtější než praslovanské jazyky, ať už tuto archaičnost interpretujeme jakkoli. Staroruský jazyk zaujímá jakési přechodné postavení mezi praslovanštinou a východobaltskými jazyky. Závěr R. Ekerta se tedy neshoduje se závěrem J. Otrembského. S. Karaliūnas v článku „K baltském ekvivalentu slovanského *pasti“ (s. 281–288) ukazuje, že slovanské *pasti „pást, krmit; bránit, chránit“ odpovídá litevské póšėti „uctívat (modly)“, póšelėti, pūoselėti „pečlivě krmit, dobře opatrovat, rozmazlovat“, lotyšské pašēt „rozmazlovat, pečovat, litovat, bránit“ a pàst „pečovat, opatrovat“. Zvláštní místo v tomto sborníku zaujímá rozsáhlá (šedesátistránková) práce L. Nevskaji „Slovník baltských geografických apelativ“, která uvádí asi 1180 geografických termínů z litevštiny a lotyštiny. Termíny jsou řazeny abecedně a jsou u nich uvedeny významy a zdroj. Etymologická ani jiná vysvětlení chybějí. Slovník geografických termínů tohoto typu a rozsahu vychází v baltské lingvistické literatuře poprvé. Jeho význam je několikerý. Především bude zá- 321 kladem pro srovnávací studium geografické terminologie, jemuž se ve slovanských zemích v poslední době dostalo poměrně podrobného zpracování1. Baltský materiál z této oblasti byl obtížně dostupný. Za druhé bude tento slovník velmi užitečný badatelům zabývajícím se místními názvy. Je pochopitelné, že první práce tohoto druhu obsahuje i nepřesnosti a nedostatky; za nejzávažnější z nich považujeme její neúplnost. Protože autorka neuvedla žádné úvodní poznámky ani závěry, zůstávají kritéria výběru termínů čtenáři nejasná, případně je lze jen odhadovat. Pouze ze seznamu zkratek lze zjistit, že autorka využila patrně tři nejdůležitější zdroje: tištěné práce, kartotéku Slovníku litevského jazyka a Litevského jazykového atlasu a vlastní údaje, které shromáždila v litevských nářečích. Zdálo by se tedy, že slovník měl být poměrně úplný. Přesto v něm řada termínů chybí. Především do něj nebyly zařazeny ani některé geografické termíny otištěné ve Slovníku litevského jazyka (LKŽ) nebo obsažené v jeho kartotéce (LKŽK). Například je obtížné pochopit, proč ve slovníku nejsou třeba tyto termíny: aptaką, apteką „rozvodnění řeky“ (LKŽ I 272, 273), bėdrė „jáma; výmol na cestě, kaluž, bažina, údolí“ (LKŽ I 711), galvis, gálvis „přirozeně vzniklý rybník na místě starého říčního koryta nebo v zátočině; strmý břeh vykopaného rybníka“ (LKŽ III 85), gerklė „mořská (říční) zátoka“ (LKŽ III 258), įgerklis „úzké místo; úzký pruh země zasahující do lesa nebo vklíněný mezi vody, poloostrov“ (LKŽ IV 21), intapas „hluboké místo ve vodě“ (LKŽ IV 122); išplėša „vodou odplavená, rozšířená proluka, příkop“ (LKŽ IV 226), kliurkė „řídké bláto, bahnisko“ (LKŽ VI 128), krūšis „hrušeň, prostor pod hrušní“ (LKŽ VI 726), pólymas „rašeliniště, bažina; rozsáhlý lesní či polní pozemek; malé lesíky“ (LKŽK), smėltė „písek, písečná oblast“ (LKŽK) (ačkoli smėlis, smėlynas zařazeny jsou), šilia „rašeliniště, rašelinná půda; borový les, hvozd“ (LKŽK), šimša „mokrá louka, bažina“ (LKŽK), šlapókšnis „mokrá louka“ (LKŽK) a další. Druhou okolností, která snižuje vědeckou hodnotu tohoto článku, jsou různé drobné nepřesnosti, například: ákis „oko“, akmenynė „kamenitá oblast“, apačia „spodní část“, burliūngė „burliūngė“, dūmbrės „dūmbrės“, galūkalnė „galūkalnė“, gelminė „hlubina“, įplėša „rozervané místo“, kalnūgubris „kalnūgubris“, kalniūkštis „kalniūkštis“, kriaukšlynė „kriaukšlynė“, muõla „muõlas“, perejá „péréja“, saušbalė „suché bahnisko“, užūžilė „užūžilė“, vagá „vagà“, vidūgiriai „vidūgiriai“, vodėlė „vodėlė“ a další. Termíny jsou uvedeny s vyznačeným přízvukem. Část z nich je však uvedena bez přízvuku, přestože prameny, z nichž byly převzaty, místo přízvuku i intonaci uvádějí: bliūdas „bliūdas“, duobija „duobija“, ežeras „ežeras“, kem(s)as „kėmsas“, kemzras „kėmzras“, kiešynas „kiešynas“, liūgnas „liūgnas“, pabalė „pabalė“ atd. Tyto nepřesnosti, přehlédnutí a tiskové chyby ukazují, že uvedený článek byl připravován a tištěn bez náležité pečlivosti. Sborník obsahuje dva články z baltské mytologie. Známý odborník v této oblasti Več. Ivanov v článku „Odrazy indoevropské terminologie kultu dvojčat v baltských jazycích“ (s. 193–205), navazuje na výzkum amerického badatele D. Warda² a dalších a ukazuje, že 1 Н. И. Толстой, Славянская географическая терминология, Москва, 1969; Я. Яш- кія, Беларускія геаграфічныя назвы, Мінск, 1971; M. Jurkowski, Ukraińska terminologia hydrograficzna, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk, 1971; P. Nitsche, Geographische Terminologie des Polnischen, Köln, 1964. 2 D. Ward, Božská dvojčata. Indoevropský mýtus v germánské tradici, Berkeley a Los Angeles, 1968. 322 Odrazy kultu božských dvojčat se vyskytují také v baltských jazycích, zvláště v lotyšských lidových písních. Lit. synové Boha, lot. Dieva dēli (srov. lot. Ābelkoka laivu daru / Abi gali pazelīti / Dieva dēli jūrējin̄ / Saules meitu vizina), jsou podle Vjač. Ivanova protějšky indoevropské terminologie kultu dvojčat (srov. védské Divó nāpātā „synové boha nebo Dyauše — nebe“, řecké Dioskúrové — Διόσκουροι „synové Dia“). Výzkumy D. Worda umožňují rekonstruovat indoevropský mýtus o božských dvojčatech — synech boha Slunce — kteří se ucházejí o svou sestru nesoucí sluneční jméno: védské Sūryā „Slunce“ nebo Duhitā Sūryasya „Dcera Slunce“. Vjač. Ivanov se domnívá, že protějšky této části mýtu o božských dvojčatech v baltských jazycích jsou lit. Saulės duktė, lot. Saules meita. Vjač. Ivanov se znovu vrací k otázce, co znamená lotyšské folklorní slovo jumis. Původ tohoto slova byl vykládán velmi rozmanitě (srov. například fin. jumala, livonské jumal „bůh“). Na základě rekonstruovaného indoevropského mýtu o božských dvojčatech, jehož děj je založen na incestu, a nesporného faktu, že ve staré indoevropské tradici mohla být božská dvojčata označována jediným slovem — védsky Yama, avestánsky Yima — autor dochází k závěru, že lotyšské slovo jumis patří k indoevropské terminologii božských dvojčat; na jeho pozdější užívání však mohly do jisté míry působit ugrofinské jazyky Pobaltí. Ve studii „Poznámky k baltské mytologii“ (s. 289—314) pokračuje V. Toporov ve výzkumech v této oblasti, které započaly již dříve3. Cílem této studie je podle autorových slov „rekonstruovat některé rysy hierarchické struktury baltského panteonu (přesněji panteonů) na základě distribuce teonym v dochovaných seznamech bohů“ (s. 289—290). První (a rozsáhlejší) část studie je věnována pruským bohům. Autor nejprve uvádí seznam jmen pruských pohanských bohů, velmi pečlivě sestavený z různých pramenů. Výklady původu jmen bohů uvedené ve studii budou zajímavé pro odborníky z mnoha oborů. Na základě poznámek distribučního charakteru zaznamenaných v historických pramenech, případně přímo seznamů bohů, předkládá V. Toporov dvě archetypální schémata hierarchie pruských bohů. Jedno z těchto schémat by podle autora mohlo vypadat takto: Další vývoj tohoto schématu byl následující: 1) Deivs dostal přívlastek Okopirms, který se později stal základem jména; 2) Trimps se rozdělil na Potrimps a Autrimps (v některých variantách také na Natrimpe); 3) přívlastek jména Patols Bardoits se osamostatnil ³ V. N. Toporov, O staroindické Ušas (Usas) a jejím baltském protějšku (Оѕінѕ), in: Indie ve starověku, Moskva, 1964, s. 66—84; O jedné „jatvjažské“ mytologémě v souvislosti se slovanskou paralelou, „Acta Baltico-Slavica“, III, 1966, s. 143—149; K balto-skandinávským mytologickým vztahům, Donum Balticum, Stokholm, 1970, p. 534—543. 323 od tohoto jména a stal se samostatným; 4) Patols dostal jméno Pekols; 5) Pekols se rozdělil na Pekols a Pokols; 6) do panteonu byl zařazen Svaitix. Ve druhé části studie V. Toporov shrnuje poznatky historických pramenů o litevském panteonu ve 13. století. Pramenů je sice málo (Volyňská kronika a interpolace z roku 1261 v „Kronice“ Jana Malalase), avšak i tyto poměrně skrovné údaje umožnily V. Toporovovi dospět k zajímavým závěrům. Mimo jiné se V. Toporov znovu vrací⁴ k myšlence, že jméno boha uváděné ve Volyňské kronice, Diviriksa (Диверикъзу, Дивирика), je třeba vykládat nikoli jako „boží kníže“, nýbrž jako „boží metla“. Zvláštní místo v recenzovaném sborníku zaujímá studie V. Toporova „Baltica“ u Moskvy“ (s. 217—280). Touto prací V. Toporov soustavně navazuje na řadu studií mnoha předchozích badatelů (A. Kočiubinského, A. Pogodina, K. Būgy, A. Šachmatova, A. Sobolevského, M. Fasmera, B. Serebrenikova aj.) i autorů posledního desetiletí, mezi nimiž jsou nejvýznamnější V. Toporov a O. Trubačov, věnovaných rozšíření baltské toponymie na východ od dnešního baltského území⁵. V dřívějších pracích byla určena jihovýchodní hranice areálu baltských místních jmen. Východní hranice zůstávala nejasná. Cílem studie „Baltica“ u Moskvy“ je určit východní hranici baltské toponymie. Je třeba říci, že pojem „baltský“ se zde užívá v poněkud jiném smyslu než dříve. Jak známo, V. Toporov je jedním z nejvýznamnějších zastánců teorie, podle níž se slovanské jazyky vyvinuly z periferních baltských dialektů. Tento názor je zcela jasně vyložen v článku V. Toporova „K toponymickým protějškům na baltských územích a západně od Visly“⁶, kde se uvádí, že „období ‚baltoslovanské‘ je územně spojeno s oblastmi, které na západě, jihu a jihovýchodě sousedily s historickými baltskými zeměmi, a chronologicky trvalo od existence starých baltských dialektů až do odštěpení periferních skupin, z nichž se později vyvinuly slovanské jazyky“⁷. Jedním z nejdůležitějších cílů studie „Baltica“ u Moskvy“ je zřejmě podpořit tento předpoklad, tentokrát nikoli na základě západní, nýbrž východní „periferie“⁸. Pojem „baltský“ proto získává velmi osobitý, řekli bychom zvláštní obsah. Zde se pojem „baltský“ staví do protikladu k pojmu „slovanský“ nikoli z hlediska etnického, ba ani jazykového, nýbrž spíše historického a typologického. Stejně tak, jako lze v článku hovořit o „Baltica“ u Moskvy“, lze údajně hovořit také o 4 Žr. В. Н. Топоров, К балто-славянским мифологическим связям, Donum Baltic um, стр. 535. 5 В. Н. Топоров и О. Н. Трубачев, Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962; О. Н. Трубачёв, Названия рек Правобережной Украины, Москва, 1968 ir kt. 6 V. N. Toporov, K otázce toponymických korespondencí na baltských územích a na západ od Visly, „Baltistica“ I(1), 1966, s. 103—111. Srov. také: В. Н. Топоров, О балтийских элементах в гидронимии и топонимии к западу от Вислы „Slavica Pragensia“, VIII, 1966, s. 255—263. 7Tamtéž, s. 104. 8 V poslední době vyšla nová práce V. Toporova, v níž je tato hypotéza podložena apelativní lexikou: В. Н. Топоров, Балтизмы в русских говорах, кн.: Балтийские языки и их взаимосвязи со славянскими, финно-угорскими и германскими языками. Тезисы докладов научной конференции, посвященной 100-летию со дня рождения акад. Я. Эндзелина, Рига, 1973, стр. 43—46; В. Н. Топоров, К вопросу о балтизмах в славянских языках (теоретический взгляд), „Известия Академии Наук Латвийской ССР“, 1973, № 2, стр. 90—96. 324 „Slavica“ Pribaltiki“, s ohledem na formy nepochybně baltského původu, které ve svém vývoji dospěly podstatně dále než většina ostatních9. Taková území, jejichž místní názvy lze interpretovat dvěma zcela odlišnými směry (jako slovanské i jako baltské), tvořila areály, v nichž probíhala (a někdy probíhá dodnes) diferenciace baltských a slovanských prvků, přesněji řečeno přeměna prvních v druhé. Takové pojetí obsahu pojmu „baltský“ poskytuje badateli značnou míru volnosti, a proto bývá diskuse o „baltskosti“ či „slovanskosti“ místních názvů uváděných v článku obvykle velmi obtížná – chtěli-li bychom o tom diskutovat, museli bychom zpochybnit samotnou koncepci, která je podle našeho názoru zajímavá i originální. Ať už chápeme obsah pojmu „baltský“ jakkoli, autor v článku uvádí značný počet hydronym z okolí Moskvy, která považuje za nepochybné baltismy. Výskyt místních názvů baltského původu v okolí Moskvy není překvapivý. Především je známo mnoho historických faktů, které ukazují, že v okolí Moskvy kdysi žili Baltové. Snad nejvýznamnějším z nich je svědectví ruských letopisů, že u řeky Protvy žil ještě na počátku druhého tisíciletí baltský kmen – Galindové10. V článku nacházíme i další historické údaje potvrzující předpoklad, že v oblastech kolem Moskvy Baltové skutečně žili. V této souvislosti je vhodné připomenout také překvapivé výsledky získané při výzkumu sídliště Troickaja v okolí Moskvy (Možajský okres). Na základě těchto výzkumů vyšly dvě knihy11, jejichž závěr se plně shoduje s historickými svědectvími – Troickaja byla po dlouhou dobu obývána Balty12. Mimochodem, ve druhé z těchto knih je otištěn článek známého archeologa V. Sedova „Baltská hydronymie v meziříčí Volhy a Oky“, v němž autor uvádí 180 vodních názvů tohoto regionu, které pokládá za baltské13. Máme tedy před sebou dvě práce, které zkoumají hydronyma v podstatě z týchž míst a mnohá z nich považují za baltská. Je těžké uvěřit, že by to mohla být náhoda. Tyto dva články však vyvolávají i jiné úvahy. Ačkoli si oba autoři za předmět výzkumu zvolili v podstatě totéž území, za baltské považují zdaleka ne tytéž názvy vodních toků – v obou článcích je za baltských označeno jen asi 70 stejných hydronym. To znamená, že více než polovinu hydronym, která V. Sedov pokládá za baltská, V. Toporov za taková nepovažuje. A naopak – podobné interpretace se v článku V. Sedova dočkala méně než třetina „baltismů“ V. Toporova. Už tento fakt ukazuje, že výklad baltismů je do jisté míry subjektivní a že konečné závěry o původu mnoha hydronym meziříčí Volhy a Oky dosud nebyly učiněny. V. Toporov stanovuje také poměrně přesnou východní hranici rozšíření baltských místních názvů, která podle jeho názoru vede přibližně od Kalininu podél řeky Moskvy až k jejímu ústí do Oky. Je zajímavé, že názor V. Toporova na východní hranici baltských místních názvů se téměř zcela shoduje s názorem V. Sedova14. Při rozboru více než 300 místních názvů z okolí Moskvy V. Toporov hojně využívá baltskou onomastiku. Je to zcela pochopitelné, neboť baltské 9 В. Н. Топоров, „Балтика“ Подмосковья, стр. 263. 10 Теп рат, 270. 11 Starověké sídliště v Moskevské oblasti, Moskva, 1970; Starověké sídliště v Moskevské oblasti, Moskva, 1971. 12 Древнее поселение в Подмосковье, 1970, стр. 94 ir t.t. 13 Древнее поселение в Подмосковье, 1971, стр. 99–119. 14 В. Седов, min. veik., p. 108. 325 korespondence určují etymologii mnoha místních názvů; bez nich by nebyla možná ani samotná koncepce baltismů. Baltská vlastní jména jsou, jak známo, dosud poměrně málo prozkoumaná a publikovaná, takže autoři, zejména cizinci, se vždy potýkají s obtížemi, které jsou někdy tak velké, že se odrážejí na vědecké úrovni jejich děl. To se zčásti týká i posuzovaného článku, jehož snad největším nedostatkem je nedostatečně diferencovaný přístup k baltským vlastním jménům. Jde o toto: vedle archaických — baltských a indoevropských — prvků obsahuje baltský onomastický fond mnohem více inovací, které vznikly poměrně nedávno. Při řešení dalších problémů baltské minulosti je důležité odlišit nové prvky a pracovat pouze s jejími starými prvky. Musíme konstatovat, že v posuzovaném článku se to ne vždy podařilo, takže je v něm řada srovnání a etymologií, které se po právě zmíněném výběru baltských vlastních jmen ukazují jako nepřesné nebo neúplné. Nejdůležitější je, že autor často srovnává hydronyma z oblasti kolem Moskvy s baltskými oikonymy, z nichž značná část pochází z osobních jmen. Například spojení jména řeky Ворча s litevskými vesnicemi Varkalių, Varkališkių apod. není možné, protože oba názvy těchto vesnic pocházejí z osobního jména Varkalys, které samo zase pochází z názvu povolání varkalys „mědikovec“. Житойка nelze srovnávat s litevskými vesnicemi Getaučių, Getautiškių, protože tato oikonyma pocházejí ze složeného litevského osobního jména Gė-tautas, Ge-taūtis. Totéž lze říci například i o srovnání názvu řeky Мошонка s litevskou vesnicí Mastautų, jejíž jméno pochází ze složeného osobního jména Mãs-tautas. Název této řeky nelze spojovat ani s litevskými vesnicemi Masių, Masionių, neboť názvy těchto vesnic pocházejí z příjmení Masys, Masionis, která zase pocházejí z křestního jména Motiejus. Takových případů, kdy se baltský původ hydronym z oblasti kolem Moskvy dokládá baltskými místními názvy odvozenými od křestních jmen nebo příjmení utvořených z křestních jmen, je více. Řekněme, že „baltský“ původ názvu řeky Юшинка se dokazuje jeho spojováním s litevskými vesnicemi Jusėnų, Jusiškio, Jusių, lotyšskými Jusi, Juši apod. Ve skutečnosti všechny tyto místní názvy pocházejí z osobních jmen, litevského Jusys, lotyšského Jusis apod., která jsou sama přetvořenými podobami křestního jména Justinas. Spojovat název řeky Микажель s litevskými vesnicemi Mikėnų, Mikašiūnų, lotyšskými Mikis, Mikīši apod. je rovněž chybné, neboť tyto místní názvy pocházejí z osobních jmen, litevských Mikėnas, Mikašius, lotyšského Mikis apod. Tato osobní jména zase pocházejí z křestního jména Mýkolas, lotyšského Mikēlis. Zvláště nevhodné jsou případy, kdy se některé hydronymum z oblasti kolem Moskvy srovnává s mnoha baltskými místními názvy, které samy mají různý původ. Jaký má například smysl uvádět u názvu řeky Улупинка litevské místní názvy, řeku Ūla, vesnici Uličėlės (správně má být Ūlyčėlės) a vesnici Ulitėlės (správně má být Ūlytėlės), vesnici Uliūnų apod., když názvy vesnic Ūlyčėlė a Ūlytėlė pocházejí ze slavismu ulýčia „vesnice, osada“, název vesnice Ūliūnai pochází z příjmení Uliūnas a název řeky Ūla je možná staré baltské hydronymum, které lze oprávněně spojovat s názvem pojednávané řeky. Podezřelých a pochybných srovnání a etymologií je poměrně mnoho. Většina z nich však přesto působí dostatečně věrohodně, takže kritické poznámky nevyvracejí celkovou koncepci článku. Na konci sborníku jsou otištěny tři recenze: E. Grinaveckienė, J. Senkus: Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966; S. Karaliū- 326 nas: А. П. Непокупный, Ареальные аспекты балто-славянских языковых отношений, Киев, 1964; Б. Л. Огибенин: A. Dundes, The Binary Structure of „Unsuccessful Repetition“ in Lithuanian Folk Tales, „Western Folklore“, 1962, V, XXI, N 3. Před námi je významné dílo baltistiky, jaká se v zemích mimo Pobaltí vydávají jen velmi zřídka. Šíře témat a náležitá vědecká úroveň bezpochyby učiní z tohoto sborníku příručku pro odborníky z mnoha oborů. A. Vanagas