Zietelos tarmės būdvardis

Z O D Ž I Ų F O R M O S I R J Ų V A R T O S E N A L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A A. VIDUGIRIS PŘÍDAVNÁ JMÉNA V ZIELETSKÉM NÁŘEČÍ1 Tvoření V zietelském nářečí je nejvíce přídavných jmen s druhotnými příponami; mnohá z nich se navíc liší od přídavných jmen spisovného jazyka utvořených stejným způsobem. Proto jim zde věnujeme největší pozornost. Přídavných jmen utvořených primárními příponami a koncovkami s derivačním významem je mnohem méně; jsou většinou stará a neliší se od stejně utvořených slov spisovného jazyka, např.: aklas, auštas „vysoký“, báltas girtas, pilnas, rūštus | rūštas „kyselý“, skìstas, šáltas, šìltas, támšus atd., proto se o nich nehovoří samostatně. Je pravda, že v nářečí je poměrně mnoho přejatých slov (např.: bėrdas, britkùs „ošklivý“, drãmnas || drãbnas „drobný“, gãdnas „dobrý“, jãs nas „jasný“, krūglas „kulatý“, krutùs „strmý“, kūdas „hubený“, prãstas „rovný“, prutkùs „pevný“, slìepas „slepý“, skùpùs || skùpas „lakomý“, sliskùs „kluzký“, slobùs „slabý“, tupùs „tupý, neostrý“, žitkùs „rychlý, čilý, veselý“), jejich forma a tvoření se však neliší od litevských. Jiného způsobu tvoření, například složených přídavných jmen, byl zaznamenán sotva jeden příklad, a i ten má příponu: visadė*ininis, -ė „každodenní“. Odvozeniny s příponami jsou dále rozděleny do skupin podle jejich nejobecnějších významů, stejně jako v „Gramatice litevského jazyka“2. Uvnitř skupin jsou nejprve probírána přídavná jména s příponami, s nimiž je utvořeno nejvíce odvozenin. Abecední pořadí přípon se dodržuje pouze tehdy, je-li s každou z nich zaznamenán stejný počet odvozenin. Odvozeniny s kvalitativním významem Odvozenin tohoto významu je v nářečí málo, proto jsou společně probírána přídavná jména s příponami, která mají jak individuální kvalitativní význam, tak zobecněný kvalitativní význam daný příponami. Nejprve jsou uvedeny odvozeniny se zobecněným kvalitativním významem, poté individuální, jichž je mnohem méně. Např.: -ingas, -a. Přídavná jména s příponou -ingas se nejčastěji tvoří z podstatných jmen. Byl zaznamenán pouze jeden slovesný derivát, dėdingas, -a, např.: dėdinga višta „nosná slepice“. 1 Tento článek je součástí rozsáhlejší práce o zietelském nářečí. Z morfologie nářečí byly publikovány příspěvky o podstatném jménu, LKK, t. 11, 147—182; o zájmenu, LKK, t. 3, s. 113—131; o slovese, MAD, A, t. 2(11), s. 219—231; LKK, t. 14, s. 199—219. Několik poznámek k fonetice nářečí viz LKK, t. 2, s. 195—213. 2 Lietuvių kalbos gramatika, vyr. red. K. Ulvydas, t. I, Vilnius, 1965, p. 550—586 277 Odvozeniny označují především hojnost, množství a někdy i velikost vlastností vyjádřených základovým slovem, např.: akmeninga žemė, galvingi linai, pieninga karvė, smalingas derevėkas „pryskyřičný strom, klacek“, sulingas šienas „šťavnaté seno“, sulinga žolė. U jiných odvozenin je patrná jiná vlastnost související se základovým slovem, např.: juokingas diedas „směšný stařík“. Zvláště početná je skupina odvozenin označujících stav samice zvířete, která je trvale březí (bude rodit, bude mít mláďata), např.: jėringą avbką „březí ovce, ovečka“, kalingą kalė, katė katingą, kumelingą kumėlė, paršingą káilę, télingą karvę. Význam dalších odvozenin souvisí s významem základového slova jen nepřímo, např.: kirmėlingos vūgos „červivé, červy prolezlé bobule“, širdingas šuo „zlý pes“, širdingos bitės. -okas, -a (srov. -okus). Přídavná jména s touto příponou se tvoří od přídavných jmen a nejčastěji vyjadřují nikoli plnou, nýbrž pouze určitou míru vlastnosti označené nekomparativním stupněm. Jejich význam úzce souvisí s významem základových slov a nejlépe jej lze pochopit z kontextu. Přípona -okas, -a se připojuje především k přídavným jménům kmene a, např.: jaunókas diedas „poměrně mladý stařík“, kartókas avūkas „hořkokyselá, trochu hořká okurka“, kartokà žolė, kurčókas žmogus „nedoslýchavý člověk“, ratoki linai, senókas bérnas „poněkud postarší chlapec“, senokà žolė, šlapókas kelias, munáik šaltóka „dnes je trochu chladno“, trumpókos kėlinės. Varianta -okus (ženské tvary tohoto kmene nebyly zaznamenány) byla zapsána pouze u přídavných jmen kmene u, např.: jau tamsokù bit „už bylo trochu tmavo, přítmí“, negardù, rūš tókų || rūš tókù „není to chutné, trochu kyselé, nakyslé“, rūš tokùs alùs3. Varianta kmene u ustupuje a říká se již také rūš tók as, -à, rūš tóka. -ėtas, -a. Málo četné odvozeniny s touto příponou se tvoří především od podstatných jmen kmene ė a označují vlastnost povrchu věcí, např.: dùbėta žemė, ski·lėta dùna, ski·lėtos kėlinės, ski·lėtas kaklas „krk porostlý vředy, boláky“. S touto příponou se vyskytují i odvozeniny od slov jiných kmenů, např.: kalnėta žemė, srov. složenou příponu -inėtas ve slově drobinėtas, např. drobinėtus tañčiun vėsim, pākulinus vórin išmėsim „oblečené do plátěných šatů je odvedeme tančit, oděné do konopných pak vyhodíme na dvůr (ven).“ -otas, -a. Přídavná jména s příponou -otas, -a se tvoří především od podstatných jmen kmene o, např.: barzdóti vyrai, kudlótas šuo, splu·snótas prėgelis „péřový polštář“, šakótas medis, ačkoli se vyskytují i odvozeniny od podstatných jmen kmene a, např.: pilvóta karvė, vu·sótas žmogus „vousatý člověk“. -(i)uotas, -a. Přídavná jména s touto příponou se tvoří především od podstatných jmen kmene (i)a, avšak ani zde nejde o pravidelný postup, např.: čubióta višta „chocholatá slepice“, lapūta šlóta; plaukū·tos rankos, ale: splu·snū·tas sūlas „péřová lavice“, častěji splu·snótas. Odvozeniny s příponou -(i)uotas označují především přítomnost či vlastnictví povrchových znaků, avšak touto příponou byla vytvořena také některá přídavná jména označující vnitřní vlastnost, a to hojnost, např.: molū·ta žemė „jílovitá půda“; žvirždū·tas laukas „písčité pole, půda, země“. 3 K příponě -okus v jiných nářečích a ve starých písemných památkách viz P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943, s. 134; J. Otrębski, Wschodnio-litewskie narzecze Twereckie, t. I. Kraków, 1934, s. 168; A. Valeckienė, Dabartinės lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių vartojimas, „Literatūra ir kalba“, t. II, Vilnius, 1957, s. 291–292. 278 -iškas, -a. S touto příponou je zaznamenáno jen málo příkladů. Tvoří se od podstatných jmen a vyjadřují podobnost nebo příslušnost, jak je popisuje základové slovo, např.: bóbiška vãsara „babí léto“ (frazeologismus), lietuviškos giẽsmės. Místo této přípony se častěji užívá -iškis, -ė, srov.: lietuviškės giẽsmės, lietuviškei žmoni’s, vyriškis šlìkas „mužská čepice“. -(i)vas, -a. Přídavných jmen s individuálním kvalitativním významem, utvořených touto příponou, je málo. Některá jsou odvozena od přídavných jmen a příslovcí, např.: anstìvas, -à „časný, -á“, vėlyvas, -à; jiná od podstatných jmen, např.: rūpelsìvas || rūpẽslìvas, -à „starostlivý, -á“. S litevskými se formálně shodují výpůjčky často užívané v nářečí, např.: paršìvas, -a „špatný, nepovedený“, utarlìvas „hovorný, výřečný“, vizglìvas, -a „zlý, mrzutý“. Ostatní přídavná jména s individuálním kvalitativním významem mají velmi neproduktivní přípony a je zaznamenáno sotva několik příkladů od každé z nich. Bez zvláštních studií je dnes pro mnohé obtížné určit i slovo, od něhož jsou odvozena. V článku je uvádíme podle abecedy počátečních hlásek přípon: -anas, -a. Tuto příponu má přídavné jméno álkanas, -à odvozené od slovesa. -imas, -a. Tato přípona se vyskytuje pouze v jediném slově utvořeném od podstatného jména: svẽtimas, -à. -ynas, -à. S touto příponou je pouze přídavné jméno mẽlinas, -à. -nykas: Tuto příponu mají pouze přídavná jména: arìmnìkas norãgas „pluhová radlice“, ras[a]unìkai grybai „houby rostoucí v době kvetení obilí“. -onas, -a. Tuto příponu mají přídavná jména geltónas, -à ir raudónas, -à. Některá přídavná jména jsou utvořena z litevského kořene se slovanskou příponou, např.: -avotas, -a: ilgavóti nasrai „poněkud dlouhé, protáhlé čelisti (čenich)“. Odvozenina může být vytvořena podle výpůjček duplavótas mẽdžas „dutý, vyhnilý strom“, parãžavóta mergà „ochrnutá dívka“. -ušístas, -a: lapušìstas mẽdžas „listnatý strom“. Odvozeniny s relačním významem Všechna adjektiva této skupiny, tvořená různými příponami, mají rozlišovací význam, tj. vyčleňují označené předměty z ostatních podobných předmětů a ukazují jejich druh. -inis, -ė. Jde o nejčastější příponu této skupiny, která nezřídka nahrazuje i jiné přípony, např.: lapìnė gìrà „listnatý les“, smalìnė màlka „smolné, pryskyřičné poleno“ aj. Odvozeniny s touto příponou se tvoří především z podstatných jmen (např. namìnė paišštė), méně často z přídavných jmen (např. visadìninė rūbai) a sloves (např. šùtinei šùlai); většina z nich se navíc tvoří z neodvozených slov. Důležitější významy, obvykle vyčleňované podle vztahu mezi základovými slovy a odvozeninami z nich utvořenými, jsou tyto: a) Materiál, z něhož nebo s nímž je něco vyrobeno, např.: agūnìnis pìenas, añ(k)slìinė màlka, aržolìnė ašìs, avižìnis kisìlis, beržìnės šakõs; cementìnis galąstuvas, dròbinis añtas, gelažìnis norãgas, grìkinė pelai, jelaũkinės vùogos, „jalovcové plody“, kana- 279 pinis pantis, kopūstinis kvõšas „zelné šťáva“, kunõdinė košė „bramborová kaše“, kvietinei miltai, lininei pelai, miežinės kruopos, pagaline koja „dřevěná noha“, pagalinis brentas „dřevěná kláda“, pãkulinis audiklas, ruginė putrà „sněž-nis kalnas „sněhová hora, závěj“, šarinis šapetis, šiaudinė stribchėlė „slaměná stříška“, šilkinė plõštė. Některá adjektiva s příponou -inis, -ė tohoto významu ve spojení s řídícím slovem někdy označují jediný pojem, např.: geležinis kelas „železnice“, kunõdinė miltai „škrob“, žirninė rugiẽna „hrášková kaše“. b) Příslušnost k předmětu označovanému základovým slovem nebo souvislost s ním, např.: an(k)slinei pūsai „olšové pupeny“, arklinė mėsi̇ka, kaulinė dešra, vištinė mėsi̇ka, živinė vudegė „rybí ocas“, seserinė dukte. c) Místo, kde se něco nachází, žije, děje nebo uchovává, poloha v prostoru, např.: apatinis norãgas, apatinė spadnìčia „spodní sukně“, kampinis daũtis, kopūstai balinei „bílé zelí“, laukinis kelas „polní cesta“, laušinė pusė „levá strana“, pakutinis kampas „čestný kout, kout u čestného místa“, tìsnis šònas „pravá strana“, vandeninė paištė, žõdinė ratai „zadní kola“. d) Cíl, účel, vhodnost pro předmět označovaný základovým slovem, např.: avìkinės žirklos „nůžky na stříhání ovcí“, pūdinis aĩtas „podložka pod hrnec“, sėklinė kunodà „sadbový brambor“, pavasarinis ir žieminis ōbuvis „jarní a zimní obuv“ šūtin ei šūlai „šicí nitě“, šventinei rūbai, visadieninei rūbai. e) Nějaký rozlišovací znak, který je vlastní věcem označeným základním slovem, např.: ušatá čepice „čepice s ušima“, stodola z žemě, zakouřená světnice, lesní jabloň „planá jabloň“; listnatý les „listnatý les“, dešťový mrak „dešťový mrak“, dojná kráva „dojnice“, domácí chléb, plovoucí konopí, mizerný ženich (|| mizerný) „k ničemu ženich, zeť, muž“. f) Způsob, jakým se něco vyrábí, např.: klotinės kanãpės, šūtin ei čeravikai „šité boty“. g) Velký výskyt nějaké vlastnosti, např.: bõčei religinei „zbožní rodiče“, smalinė mãlka. i) Čas nebo časové období, s nímž je předmět či děj spojen, např.: mãtinis paršas, pavasarinis paršas, rudeninės grūšos, vasarinei ir žieminei rugėi, žiemini kviečei. Pomocí přípony -inis a určitých formantů vložených mezi její části vznikly složené přípony. 1) -utinis, -ė. Adjektiva s touto příponou se tvoří z podstatných jmen, číslovek a příslovcí a vyjadřují polohu, pořadí nebo hranici označovaného předmětu (vlastnosti či děje) vzhledem k ostatním předmětům, např.: paskutinis gražuminas, paskutinės kojos, vidutinis kampas, vidutinė dukte „prostřední dcera (podle pořadí narození)“, viršutinis akmūo; 2) -otinis, -ė, např.: savõtinis, -ė „příbuzný, vlastní, -á“, skurõtinis, -ė „kožený, -á“; 3) -ujinis, -ė. Tato přípona je zaznamenána souběžně s příponou -utinis, -ė pouze u podstatného jména vidùs, např.: vidujinis vaikas, vidujinė mergà (vedle vidutinis, -ė). -ykščias, -ia (nář. -yščias, -ia). Přídavná jména s touto příponou se tvoří především z příslovcí. Obvykle jimi bývá podle času vymezován označovaný předmět, jeho druh, např.: dabariškas piẽnas, nu niškà putrà „dnešní polévka“, pẽrniškas šienas, vakariščios kumõdos. -iškis, -ė. Přídavná jména s touto příponou odvozená od podstatných jmen obvykle označují předměty nebo osoby podle jejich původu, současného či bydliště, příslušnosti, např.: 280 dainaviškis kėlas, krėliškis laukas „pole v obci Krėliai“, kurpešiškė gira, lietaviškis (|| lietuviškis) liežyvis „litevský jazyk“, zieteliškis žmogus. -ienis, -ė. Odvozeniny s příponou -ienis jsou vzácné. Vyjadřují původ od předmětu označovaného základovým slovem nebo příslušnost k tomuto předmětu. V nářečí jsou taková přídavná jména doložena při označování druhů slámy, např.: avižėnei (|| avižėni), kvietėnei, miežėni šaudai, bet rugini (|| ruginei) miltai. Svým významem i tvořením se od odvozenin této skupiny značně liší přídavná jména utvořená z číslovek příponou -okis, -ia, která vyjadřují počet druhů předmětů, např.: dvejōkis alūs „dvojí pivo“, dvejōkos suraviškos „dva druhy holubinek“; srov. také zájmena podobného tvoření: visōkis vedle visokis, visokās, visoka, řídce kitokās || kitokis, visalokās || visalokis. Někdy se přídavná jména tohoto typu užívají také s příponou -okas, -a, např.: dvejōkos sōtkos „dva jaterní díly, dva selské pozemky“. D e m i n u t y v a Mnohá zdrobnělá přídavná jména v zietelském nářečí se tvoří jinými příponami než v litevštině. -itkas, -a. Jde o jednu z nejproduktivnějších přípon. Odvozeniny se obvykle tvoří z kvalitativních adjektivních základů nebo z přídavných jmen s prvotními příponami a nabývají spíše než zdrobnělého a mazlivého významu významu zesilujícího, zdůrazňujícího vlastnost vyjádřenou základovým slovem. Odvozeniny s příponou -itkas, -a se obvykle tvoří z přídavných jmen kmene a, např.: auštitkas mädžas, baltitkà drōbė, gār itkas berniukas, geltōnitki lapai, grīnitkas šōnas „úplně nahý bok“, gīvitkas su nūs, jaunītkas bėrmas, kreivitki beržai, ilgitkas sūlas, līgitkas laūkas, milītkas vaikas „miloučké dítě“, svīēitkos (|| sveikitkos) kunōdos „zdravoučké brambory“, svīēžitkas sviėstas, žilitkas dīedas „velmi starý dědeček“. U přídavných jmen kmene u se občas vyskytuje -itkus, -i, např.: gražitkùs bėrnas, gražitki mergà, pig itkus sviėstas, pigitku’s obᵇolėi vedle gražitkà duktė. Je možné, že odvozeniny s příponou -itkus, -i byly utvořeny podle základních přídavných jmen kmene u; jak však ukazuje analogické užívání přídavných jmen s příponami -okas, -okus, nejde o nové tvary. Je třeba také poznamenat, že někteří mluvčí nářečí tuto příponu někdy vyslovují s dlouhým i, např.: graži·tkūs, māci·tkas „maličký“, žāli·tkas, žīli·tkas. Za variantu přípony -itkas, -a lze patrně považovat také příponu -ickas, -a, např.: baltickà skā(p)e/ta „běloučký šátek“, mackickà (méně často maskiskà) mergitė „maličká holčička“, trumpickas šakalūkas „kratičká větvička“⁴. S jinými příponami je zaznamenáno jen několik přídavných jmen, např.: -elis, -ė: dėdelis, didelė vedle didelė. V nářečí, stejně jako v litevštině, nemá žádný rozlišovací význam (základové slovo didis se zde nezachovalo). K tomuto slovu se tvořením i významem přiblížila odvozenina daūgelis (srov. daūgelis nvažūn Li·dōn vedle daūgis nuvāei Zietelon), které je podle skloňování třeba pokládat za podstatné jméno označující kvantitativní vlastnost; 4 O původu hlásky c v příponách -itkas, -a a -ickas, -a a také ve slově māckas, -a viz P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, s. 123–125; srov. J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, sv. II. Nauka o budowie wyrazów, Warszawa, 1965, s. 273. 281 -intulis, -ė: macintulis (|| macintulis), macintulė, častěji macintulitkas, -a; -ukutas: mažukūtas. Vyznačují se přídavná jména s příponou -ėlis, -ė, která nemají zdrobňující význam. Odvozeniny s touto příponou se tvoří z přídavných jmen nebo příčestí a mají zdůrazňující, vyčleňující význam, např.: abrizgėlis pienas „zkyslé mléko“, mergą pabuvelė „starší dívka“, pūvelė pirkā „ztrouchnivělá chalupa“, rūštėlė gruše „kyselá hruška“, saldėlis obolis „sladké, nasládlé jablko“. Předponová přídavná jména nebyla vůbec zaznamenána. Skloňování Obecné poznámky Rod. Přídavná jména v zietelské nářeční oblasti mají stejně jako ve spisovném jazyce tři rody: mužský, ženský a střední, např.: gėras, gerà, gėra, gražùs, graži, gražū, šaltōkas, šaltokà, šaltōka. Na rozdíl od přídavných jmen mužského a ženského rodu nemají přídavná jména středního rodu kategorie čísla a pádu. Nejvíce bylo zaznamenáno přídavných jmen středního rodu s kmenem a, např.: ča aũ(k)šta augti; kas girdėtis tavim?; ar gėra ar pikta; màn drūta be priegelo „mám tvrdé bez podhlavníku“; Vilnei visa kalta „ve Vilni jsou všichni vinni, dluží“; lañgva ítari; min(k)šta gulėt; mõža ką nauja radai; nemįela bit níko dirpt; visur jō pilna; kap saũsa, tai geràst „když je sucho, je lépe“; nesvįeka, kap karšta „když je horko, není zdrávo“; chõts žãma, ale išdžūs „ačkoli je nízko, přece to vyschne“. Poměrně často se užívá také střední rod přídavných jmen s kmenem u, např.: baisù vūžo, kab neinkaištu; be galo brangù visa; itep gilu bit; gražù, kap po ražù; nerūštù sa visù; gardù visa; visa pigù bit; paždarė tàmsù; labai tankù pìrkų musìm. Méně bylo zaznamenáno přídavných jmen středního rodu s kmenem ia, např.: visa naũja reika bit pìrkt „všechno nové bylo třeba koupit“; šlãpa bit visa „všechno bylo mokré“; mušìm vãsarai žãla, gražù „u nás je v létě zeleno a krásně“. Střední rod mají také mnohá přídavná jména s kmenem a a příponami -itkas (-itkus), -okas (-okus), -onas aj., např.: šìltitka, kab sãule žìbina „je teplo, když svítí slunce“; visa žãlitka „všechno je zelené“; gražìtkù ča; nu'nãik šaltōka „dnes je chladno“; jaũ tàmsokù bit „už bylo trochu tma“; geltōna, mėli'na ir raudōna. Přídavná jména s kmenem ia nemají vůbec tvary středního rodu. Kromě toho se nepodařilo zaznamenat tvary středního rodu přídavných jmen s kmenem a a příponami -anas, -ėtas, -imas, -ingas, -iškas, -yvas, -otas, -uotas ani nepříponových přídavných jmen grìnas, -à, jáunas, -à, kurčùs, -à, plōnas, -à, trùmpas, -à aj. Existují však přídavná jména, která mají pouze střední rod, např.: ar verta pìrkinėt „zda stojí za to kupovat“; do ir vargù màn būt „a je pro mě těžké žít“. Tvary středního rodu se poměrně často užívají místo příslovcí, např.: gràita atài „přišel rychle“; ar ilga tu ča suksìs; gražù padarita visa „všechno je krásně uděláno“; pigù ùdavė „dal to levně“; visa lìgu „stejně“. Zdá se, že nejde o starý jev, nýbrž o novinku vzniklou vlivem slovanských jazyků, neboť například Bělorusové nerozlišují střední rod od příslovce. 282 Adjektiva s příponami -ingas, -a [i], označující určitý stav samic zvířat, mají pouze ženský rod, např.: dėdingà višta „nosná slepice“, jėringà avìka, kalingà kãlė, katė katingà, kumelingà kumãlė, paršingà kaũlė, telìngà kárvė. Mužský rod se vyskytuje pouze ve srovnáních, např.: ãnas vaišioja kap telìngas „je velmi břichatý, tlustý“. Číslo. Adjektiva v popisovaném nářečí mají dvě čísla: jednotné a množné, např.: bãltas, bãlti, bãltà, bãltos, jaunãšnis, jaunèsni. Duálové tvary se vyskytují pouze se číslovkami du, dvi: dù gražù bérnu nuvažàvō Pólščun „dva krásní chlapci odjeli do Polska“; jaíp dvì gražì mergìti bit „měla dvě krásné holčičky“. Pád. Adjektiva nemají samostatný alativní a vokativní tvar. Celkem je tedy osm pádů. Singulárový adesiv se většinou užívá při mluvení o živých věcech. Množný tvar tohoto pádu však nářečí vůbec nemá. V nářečí nejsou zájmenná adjektiva. Jejich někdejší existenci snad dokládají pouze zachované tvary instrumentálu jednotného čísla ženského rodu, zobecněné pro všechna jmenná slova (srov. sa bãltai || baltài, gražù, kurčài, pūvėlai, širdingai || širdingái⁵), a také pozůstatky zájmen v jiných pádech⁶. K vyjádření zdůrazňovaných nebo vyčleňovaných vlastností se obvykle užívají různé odvozeniny s příponami, např.: armìni: kas norãgas, dievė mãno áušìtkas, jaunitkas (|| sėnitkas) bērnas, rūštėles ũgos, šaldēlei obolei. Stupňování Adjektiva v zietelském nářečí mají dva stupně: komparativ a superlativ. Komparativ se tvoří od pozitivu příponou -esnis, -ė (po změkčených souhláskách -asnis, -ė), např.: gardèsnis, gardèsnė, gerãsnis, gerãsne, mažãsnis, mažãsne, plonãsnis, plonãsne. Superlativ se tvoří nejčastěji od komparativu adjektiv se slovanskou částicí nai (která bývá obvykle přízvučná), např.: náididẽsnė gīrà, náiplonãsnis, náisveikẽsnė, náisenẽsnis, náišaltãsne, náimažãsnis. Superlativ adjektiv tvořený od pozitivního tvaru adjektiva příponou -ausis || -ausias se vyskytuje jen zřídka, např.: vesėj ãnas senãusis bit; macnãusas mãdžas áržolas. Užívá se také absolutní superlativ adjektiv, který se tvoří z tvaru komparativu a zájmena pats, např. põnai jėdė pãča gerãšnė-silkà, išdaužė mažãsni· pãti: „zabil úplně nejmenšího (bratra)“, nebo z tvarů superlativu s příponou -ausis, -ausias a částicí nai, např. pakinkino náigerãusa· árkli; náigražãusis bérnas, náigražãusa mergìtė. Stupňují se také mnohá kvalitativní adjektiva s příponami, např.: an(k)stīvas, -à, an(k)stīvesnis, -ė, nãian(k)stīvesnis, -ė, vėlyvas, -à vėlivėsnis, -ė, náivėlivėsnis, -ė, širdingas, -à, širdingẽsnis, -ė, raudõnas, -à, raudo-nẽsnis, -ė. Pozitivní tvary nemají adjektiva: artẽsnis, -ė, nãjartẽsnis, -ė, tau-lãsnìs || tolãsnìs, -ė, nãitaulẽsnis, -ė. Jejich někdejší existenci dokládají adverbializovaná podstatná slova— 5 Srov. LKK, t. 11, s. 166—167. 6 Srov. LKK, t. 3, s. 129—130. 283 Lokativy podstatných jmen arti, toli vedle tauli. Nekladný stupeň forem vyresnis, náiviresnis je nejspíše bývalé podstatné jméno vyras. Stupňují se i adjektiva středního rodu. Jejich stupňové tvary jsou zcela stejné jako u příslovcí, např.: lañgva, langvẽst arba langváust, náilang-váusa. V nářečí, stejně jako v 1k., je také mnoho nestupňovatelných adjektiv, např.: bã-sas, -à, darbùs, -ì, a také odvozenin s příponami -inis, -ė, -yščias, -ià, -ėtas, -otas, -uotas. Skloňování Mužský rod kmen a Jednotné číslo Množné číslo N. gyvas, ligitkas gi·vì, ligitkì G. gyvo, ligitko gi·vų, ligitkų D. gi·vám, ligitkám⁷ gi·viemi, ligitkiemì A. gi·vą, ligitką gi·vùs, ligitkùs I. gi·vù, ligitkù gi·vaĩs, ligitkaĩs L. gi·vañ, ligitkañ gi·vùos(à), li·gitkùos(à) Ill. gi·vañ, ligitkañ gi·vùosna, ligitkùosna Ad. gi·vám(p), ligitkám(p) Tvary jednotného čísla inessivu jsou zkrácené v důsledku vyrovnání paradigmatu; úplný tvar s nezkrácenou koncovkou není vůbec zaznamenán. Zkrácena je také koncovka jednotného čísla adesivu, např. gi·vám, gerám, méně často jaunámp, senámp (< jaunámpi). Přízvuková intonace přízvučné koncovky je nejčastěji tvirtapradė, občas se však vyslovuje i tvirtagališkai, např. rodnam̃p bočip būstu „bydlím u vlastního otce“. Obvyklá koncovka dativu množného čísla je -iemi (naujíemi, širdingíemi „zlým“, žilitkíemi). Někdy se diftong ie v této koncovce vyskytuje zjednodušený na jednu samohlásku a zkrácený, např.: gerimi žmonėmi geraì būt „dobrým lidem se dobře žije“, jaunìmi tai geraì, o senìmi tai blogaì. Vedle koncovky instrumentálu množného čísla -ais, se někdy říká také -mi, např. nėr kur būt sa mažìemi „není kde žít s malými (dětmi)“. Koncovka -mi je zde nejspíše zobecněna podle instrumentálu množného čísla osobních zájmen a podstatných jmen některých kmenů⁸. Adjektivum mažūkutas, které se skloňuje jako podstatné jméno, srov. dativ jednotného čísla mažukùtu vaĩku pãmetė nėkiek asmóku „malému dítěti nechal nějaké peníze“, dativ množného čísla abaronkàs išdaildinėj mažukùtami vaikaĩmi „rozdělil preclíky malým dětem“. 7 Tvary se dvěma přízvukovými znaménky ukazují, že mají dvojí přízvuk, tj. na kořeni (ligit-kam) i na koncovce (li·gitkám atd.). Zjištění tvarů paradigmat umožnila bývalá učitelka Zasecké základní školy Katryna Žukelytė—Jodienė. 8 Srov. LKK, sv. 3, s. 117, 127—128; LKK, sv. 11, s. 167—168. 284 kmen ia Jednotné číslo Množné číslo V. šlāpas, sāldēlis šlāpi, sāldēlei K. šlāpō, sāldēlō šlāpų, sāldēlių N. šlāpām, sāldēlų šlāpėmi, sāldēlami G. šlāpa·, sāldēli· šlāpus, sāldēlius Įn. šlāpù, sāldēlù šlapeis, sāldēleis Įn. šlāpām, sāldēli· šlāpūos(a), sāldēlūos(a) Il. šlāpān, sāldēlan || -in šlāpūosna, sāldēlūosna Ad. kurčām(p), didelip Některá adjektiva kmene ia mají vedle koncovkové samohlásky (i)a i, např.: sg. nom. šlāpis, sg. akuz. šlāpi·, sg. instr. laūšim „levému“ (srov. sg. nom. lāušis || laušis), sg. ilativ laušin. Tato koncovka zřejmě vznikla podle adjektiv, jako jsou girinis, gražāšnis, sg. akuz. girini·, gražāšni· atd. Víceslabičná adjektiva mají vedle substantivní koncovky pl. nom. (srov. an(k)slinei pušai „olšové pupeny“, kvietinei miltai, dabariščei arkleĩ, nāisenėšnei mažžei) často adjektivní koncovku, např.: girini žmonės „divocí lidé“, avižėni šaudai, pērni·sči burōkai, pirmutini atvažāu zasečiški virškei, jako dvojslabičná adjektiva (balti, geri, žili). Víceslabičná adjektiva s příponami -ēlis (např. abrizgēlis, pūvėlis), -elis (dāugetelis), -int-ūlis (macintūlis) se skloňují jako adjektivum sāldēlis, tj. substantivně. Dvojí koncovky (adjektivní i substantivní) mají deriváty s příponou -iškis, srov. sg. dat. dainaviškam, zasečiškam a pagirišku, zietelišku. Všechna ostatní víceslabičná adjektiva se skloňují stejně jako dvojslabičná, např.: sg. gen. dabariščo, sg. dat. girinam, sg. akuz. kvietini || kvietinin·, mu·ni·šća, sg. instr. paskutiniū, sg. iness. pērni·ščam, sg. ilativ pirmutīnan || pirmutinin, sg. adess. senāušam(p) || nāisenāušam(p), pl. dat. senesnēmi atd. kmen u Jednotné číslo Množné číslo V. gardùs, gražitkùs gárdu·s || gardi, gražitkùrs || -itkì K. gardauš || gárd(ž)o, gražitkaūš || grārd(ž)ū, gražitkū N. gard(ž)ām, gražitkām gard(ž)ēmi, gražitkēmi G. gárdu·, gražitku·, d ž. -itka· gard(ž)ūs, gražitkūs Įn. gard(ž)ū, gražitkū gard(ž)eis, gražitkais Įn. gard(ž)ām, gražitkām gard(ž)ūos(a), gražitkūos(a) Il. brangūn, gražitkān gard(ž)ūosna, gražitkūosna Ad. gard(ž)ām(p), gražitkām(p) Jde o jeden z nejslabších kmenů. Vedle gen. sg. gardauš || gárdo || gárdžo, dat. sg. gardžām || gardām atd. se užívá také gen. sg. gárdo, sāldo, dat. sg. gardām, instr. sg. sāldū, ill. sg. li·gan, all. sg. brangām(p), gen. pl. sāldū, tj. čistě a-kmenové tvary. Zcela (někdy i sporadicky) přešly k a-kmeni 285 přídavná jména aštras, gūdras, rūštas ~ rūgštas, stipras, sūras, tiesas (|| tiesas) „pravý“. Z víceslabičných přídavných jmen s koncovkami kmene na u se nejčastěji vyskytují tvary mužského rodu jednotného čísla v nominativu a tvary středního rodu, např.: gražitkūs, pigitkūs, rūštokūs, gražitkų, pigitkų, rūštokų, tamis[k]ių, tamsokų. Jejich ostatní tvary jsou vzácné. Ženský rod Přídavná jména ženského rodu všech kmenů (o, io, ė) se skloňují téměř stejně jako odpovídající podstatná jména. Pro srovnání uvádíme paradigma. Jednotné číslo N. gi·va, šlapà, gardì, sáldelė, gražitkì || gražitkà G. gi·vōs, šlapōs, gard(ž)ōs, sáldelės, gražitkōs D. gi·vai, šlapei, gard(ž)ei, sáldelai, gražitkai A. gi·vą, šlapą, gard(ž)ą, sáldelą, gražitką I. gi·vai, šlapái, gard(ž)ai, sáldelai, gražitkai I. gi·vōj, šlapōj, gard(ž)ōj, sáldelēj, gražitkōj L. gi·vōn, šlapōn, gard(ž)ōn, sáldelēn, gražitkōn Příd. gi·vìi(p), šlapēi(p), gražitkāip Množné číslo V. gi·vos, šlapōs, gard(ž)os, sáldelės, gražitkos K. gi·vū, šlapū, gard(ž)ū, sáldelū, gražitkū N. gi·vomi, šlapōmi, gard(ž)ōmi, sáldelēmi, gražitkōmi G. gi·vàs, šlapàs, gard(ž)às, sáldelas, gražitkàs Įn. gi·vomi, šlapōmi, gard(ž)omi, sáldelēmi, gražitkomi Įn. gi·vosà, šlapōsà, gard(ž)osà, sáldelēsà, gražitkosà Il. gi·vósna, šlapósna, gard(ž)ósna, sáldelēsna, gražitkósna Podle sg. nom. gražitkì bychom očekávali důsledně také další formy io-kmene, ty jsou však velmi vzácné (sg. gen. gražitkōs, sg. instr. gražitkái, pl. nom. gražitkos), zatímco téměř výhradně se užívají formy o-kmene. Vedle obvyklých forem ě-kmene v pl. nom. se někdy vyskytují také formy io-kmene, např.: mi·žūnos krū·pos, rudenìnos grūšos. Přízvuk Přízvuk přídavných jmen v zietelské nářečí je značně promíšený. Protože Zietelané tímto nářečím mluví méně často než bělorusky, zapomněli mnoho pravidelných rysů svého nářečí. K největším odchylkám v přízvuku dochází vlivem analogie. Pravděpodobně se podle přídavných jmen s cirkumflexovým nebo krátkým kmenem (lit. IV. přízvuková třída) často přízvukuje mnoho tvarů s akutovým kmenem (III. přízvuková třída), např.: j. č. nom. an(k)stìva, dabarìščà, nu·ni·ščà, sulingà, širdingà, vėli·và, rč. an(k)stìva, dabarìšča, širdingà; j. č. dat. baltái || baltái, gri·nai, li·gitkai || báltai, grinai, lígitkai; j. č. instr. blogù, -ái, drùtù, -ái „tvrdým, -ou“, girtù, -ái, min(k)štù, -ái, nu·ni·ščù, -ái, širdingù, -ái, vėli·vù, -ái, rč. blogù, -ai, drùtu, -ai, nu·ni·šču, -ai, širdingu, -ai, vėlivu, -ai; mn. č. 286 nom. an(k)sti'vi, galvingi, ratoki, raudoni || an(k)štivi, galvingi, ratoki, raudóni; mn. č. akuz. baltùs, -às, girtùs, -às, nunìščius, -às, širdingùs, -às, vėlivùs, -às, rč. bál-tus, -as, girtus, -as, nunìščius, -as, širdingus, -as, vėlivus, -as, bezrodé g. ru'(g)štokù, tamsokù || ru'(g)štokù, tamsokù. Dvojím způsobem, tj. v kmeni i v koncovce, se přízvukují všechny tvary paradigmatu přídavného jména didelė. Ze všech těchto příkladů je patrná jasná tendence přízvukovat téměř všechna přídavná jména jednotně na koncovce, tj. podle IV. přízvukové třídy. Někdy se tvary některých odvozenin s příponou -itkas vyskytují se zachovaným přízvukem základového slova (nejčastěji s cirkumflexovým kmenem), např.: j. č. instr. ligìtkai, šalditkai, j. č. ill. grìnitkan, ligìtkan, mn. č. nom. geltónitki, lịgitki, mn. č. gen. ìlgit-kù, ligìtkù, mn. č. akuz. báltitkus, jaũnitkus. Případů takového přízvukování je však zaznamenáno nesrovnatelně méně. Proto je třeba je považovat za pro nářečí netypické. Je třeba zmínit několik slov také o přízvukování přídavných jmen s příponou -inis, -ė. Většina těchto příponových odvozenin má přízvuk na příponě, tj. podle lit. druhé přízvukové třídy, např.: an(k)slìnis, apatinis, arklinis, aržolinis, avbkinis, beržinis, drobinis, geležinis, kopustinis, miežinis, naminis, pagãlinis „dřevěný“, ruginis, vištinis, žirninis. Některé odvozeniny tvořené od podstatných jmen I. a II. přízvukové třídy se ovšem ještě poměrně často přízvukují i v kmeni, tedy s přízvukem stálým, např.: agù'ninis, dù'oninis, kaũlinis, ku-uõdinis „bramborový“, mė̃tinis, mõlinis, pãkulinis, pù'ūdinis, sėklinis, švẽtinis. Stálý kmenový přízvuk má také macìntulis || macìntulis. Přídavná jména vyššího a nejvyššího stupně se obvykle rovněž přízvukují na koncovce, tj. podle IV. přízvukové třídy, např.: j. č. dat. geresnám, náigeresnám, mn. č. nom. gražãsni, náigražasni, mn. č. gen. senesnìų, náisenesnìų, mn. č. dat. svi'kesniemi, náisvi'kesniemi, mn. č. instr. žamesnẽis, náižamesnẽis, mn. č. instr. žamesnẽsà, náižamesnẽ-sà, žamesnùos, náižamesnùos, rč. žamesniù'sà, náižamesniù'sà. Stálý kmenový přízvuk mají pouze přídavná jména aršasnis „ošklivější, drzejší“, vìrasnis, náiaršasnis, náivìresnis. Shrneme-li to, je třeba říci, že přídavné jméno zietelského nářečí má ze všech dosud publikovaných slovních druhů snad nejméně „exotických“ rysů. Jedním z nejcharakterističtějších rysů tvoření přídavných jmen v tomto nářečí je poměrně značný počet odvozenin s příponou -itkas, -à, méně často -ickas, -à. Tato druhá varianta přípony se používá také v dalších jihovýchodních okrajových nářečích litevštiny, např. v okolí Dieveniškės, Lazūnai, Rodūnia aj. Poměrně značně kolísají tvary kmenů některých přídavných jmen i jejich přízvukování. Jde pravděpodobně o jevy interferenční povahy, které jsou důsledkem jak ústupu samotného místního litevského nářečí z aktivního užívání, tak aktivního kontaktu s místním běloruským jazykem. Z uvedených příkladů tvoření a skloňování přídavných jmen je patrná chudost nářečí. Na druhou stranu je však třeba uznat, že toto zanikající nářečí litevštiny dosud zdaleka nebylo prozkoumáno úplně a při dalším podrobnějším a hlubším výzkumu by bylo možné zaznamenat více cenného materiálu, který by snad ještě významně upravil zde předložený obraz tvoření a skloňování přídavných jmen. Gauta 1973.IV.16 287 А. ВИДУГИРИС PŘÍDAVNÉ JMÉNO ZIETELSKÉHO NÁŘEČÍ Resumé Článek popisuje tvoření slov a skloňování přídavných jmen v zietelském nářečí. Pro toto nářečí jsou zvláště charakteristická přídavná jména s příponou -itkas, -a (např. báltitkas, -à, grínitkas, -a, žilitkas, -a), někdy s -ickas, -a (např. balticka, mãčkickas). Varianta -ickas, -a je známa také z jiných litevských nářečí, převážně na jihovýchodních okrajích areálu litevského jazyka, např. v devieniškém, lazunském, radunském a dalších. Nejvyšší stupeň přídavných jmen se obvykle tvoří pomocí slovanské částice nai „nej“, např. náididėsné, náiplonėsnis, naigeráusa, naigražáusis. Užívají se tvary adesiálu jednotného čísla, např. gi˙vám || gi˙vám, gi˙vaip, kurčámp, didelip, didelaip. Vzhledem k tomu, že litevština v Zietele přestává být aktivně užívána, pozorujeme v nářečí značnou variabilitu morfologických tvarů a zejména přízvuku, např. nominativ jednotného čísla didelė || didelė, didžáusas || náididėsnis, genitiv jednotného čísla didelės || dideles, nominativ množného čísla kvietinei || kvietininėi || kvietini, miežinės || miežinos, akuzativ množného čísla baltūs, -às, širdingūs, -às || baltūs, širdingus atd. Ze skrovnosti příkladů uvedených v oddíle o tvoření slov lze usuzovat na chudost nářečí (mnohá přídavná jména byla nahrazena slovanskými, srov. drãmnas || drãbnas, gãdnas, krūglas, krutūs, slobūs). Na druhou stranu je však třeba uznat, že toto zanikající nářečí dosud nebylo zdaleka úplně prozkoumáno a podrobnější výzkum může přinést ještě mnoho cenného doplňujícího materiálu. Přijato 16.IV.1973 * 263