Reikšmingas žemaitiškas rankraštinis tekstas

ŽODŽIŲ FORMOS IR JŲ VARTOSENA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA Z. ZINKEVIČIUS VÝZNAMNÝ ŽEMAITSKÝ RUKOPISNÝ TEXT Na jaře roku 1971 jsem v oddělení vzácných tisků knihovny Vilniuské univerzity objevil dosud neznámý starý litevský rukopisný text psaný žemaitským nářečím. Text se nachází ve svazku s signaturou LR 881—882. Tento svazek tvoří: 1) Rituale Sacramentorum Ac Aliarum Ecclesiæ ceremoniarum... Vilnæ Typis Academicis Societatis Iesu Anno Domini 1701; 2) Ewanielie polskie y litewskie... W Wilnie W Drukarni Academickiey Soc: Iesu, Roku Pańskiego 1705; 3) poměrně objemný soubor rukopisů sestávající z 30 (včetně připsaného záložního listu vazby) neočíslovaných listů formátu 9 × 14 cm. Litevský text se nachází ve třetí části svazku — na listech 22—25 a 27—28 souboru rukopisů (s. 44—49, 53—55). Text tvoří evangelium určené pro den Památky zesnulých, modlitby a další prvky katechismu a převyprávění buly papeže Urbana VIII. „In Coena Domini“. Celý litevský text je psán jednou rukou. Byl napsán ještě před svázáním svazku, neboť na okrajích stránek jsou odříznutá písmena nebo jsou hluboko pod švem, kam by je po svázání nebylo možné napsat1. Litevský text neobsahuje žádné datum ani vlastní jméno, podle něhož by bylo možné určit dobu zápisu. Údaje pro její určení však poskytuje obsah textu, především bula „In Coena Domini“. Tuto bulu papeže Urbana VIII. (1623—1644), která vznikla z obyčeje na Zelený čtvrtek (in Coena Domini) proklínat určité osoby2, nařídili v žemaitské diecézi vyhlašovat od roku 16303. Zpočátku ji však znalo jen málo lidí. Zdá se, že kněží neměli ani úplné latinské znění, které bylo oficiálně zveřejněno teprve v usneseních synodu z roku 16364. Vzhledem k aktuálnosti buly v boji proti reformaci nařídil žemaitský biskup Jurgis Tiškevičius v roce 1636, aby se vyhlašovala nejen na Zelený čtvrtek (jak tomu bylo do té doby), ale také o dalších svátcích a při větších shromážděních lidí. V uvedených usneseních synodu v kapitole „De publicatione Coenae 1 Je pravděpodobné, že celý (nebo téměř celý) soubor byl při svazování již popsán. Také na okrajích dalších listů (nikoli litevského textu) jsou místy písmena odříznutá nebo pod švem; kromě toho je veškerý papír poskládán do složek nestejného rozsahu (po 1+1+4+4+4+4+1+1 přeloženém listu; třetí složka je neúplná, poslední tři stránky jsou oddělené) podle zapsaného textu. Čistý papír by se podle všeho skládal do složek stejného rozsahu. 2 Podręczna encyklopedya kościelna, B—C, tom V—VI, Warszawa, 1905, p. 215. 3 M. Valančius, Raštai, II, Vilnius, 1972, p. 354. 4 Ve výtisku uchovávaném v knihovně Vilniuské univerzity (signatura III 10701) chybí titulní list. Rukou je zapsán tento titul: „Acta Synodus Primæ [ve skutečnosti šlo o II. synod. — Z.Z.] Samogitiens sub Georgio Tyszkiewicz Anno Domini 1636“. 171 Domini“ se požaduje, aby kazatelé hlásali myšlenky (body) buly, které jsou pro diecézi nejaktuálnější, v místním jazyce lidu (lingua vernacula)5. Tento požadavek byl plněn, avšak kněží, kteří neměli k dispozici litevský text, myšlenky buly značně zkreslili. To bylo konstatováno na synodě roku 1647, v jejíchž usneseních6 se píše, že „někteří faráři a kazatelé (concionatores) nevhodně hlásají lidu body této buly v místním jazyce, anebo k ní přidávají věci, které k ní nepatří, anebo při hlásání vykládají smysl slov v rozporu s požadavky věci a práva“. Dále se píše: „abychom předešli tomu, že se dopustí takových chyb, rozhodli jsme, že tuto bulu, přesně přeloženou do žemaitštiny (lingua Samogitica) a zveřejněnou, je třeba zde připojit“. Připojený litevský překlad buly7 s vysvětlivkami byl vytištěn gotickým písmem (vysvětlivky latinkou) v tehdy užívaném takzvaném „středním“ spisovném jazyce žemaitské diecéze, který se, jak vidíme, tehdy nazýval žemaitštinou8. Celý tento text byl podruhé přetištěn roku 1690 ve sbírce usnesení synodů žemaitské diecéze „Collectanea“9. Je však zřejmé, že na konci 17. století bula již pozbyla svého původního významu, neboť při druhém vydání byla zařazena na konec sbírky a přetištěna nedbale, s vynechávkami v textu (viz body 2, 11, 15, 16, 17, 19), a dokonce ani věty nebyly odpovídajícím způsobem upraveny. Zdá se, že později již bula nikdy přetištěna nebyla. Litevský rukopisný text buly, který nás zajímá (řádky 108—162), se od zmíněného tištěného textu liší nejen jazykem (je napsán v pravém žemaitském nářečí, nikoli „středním“ spisovným jazykem), ale i obsahem. Nejde o překlad celé buly, nýbrž jen o převyprávění těch jejích myšlenek, které byly aktuální v boji proti reformaci. Písař napadá reformované mnohem obratněji než autentický tištěný text buly. Za tímto účelem volí výraznější obrazy než originál, avšak lidu srozumitelnější; například místo výrazu v tištěném textu (kacíři) zasluhují prokletí je přímo proklíná a vydává je „po macy Wəlina prakiekta“. Podobně postupuje i při obhajobě zájmů duchovenstva své diecéze před reformovanými; například proklíná osoby, které duchovnímu odnímají louky, pole, dobytek, obilí a peníze, ačkoli takto konkrétní prokletí se v samotné bule nevyskytovalo. To vše ukazuje, že zkoumané převyprávění buly muselo vzniknout v samotném vrcholném období bojů reformace. Vzhledem ke zkreslení původních myšlenek bychom dokonce mohli usuzovat, že vzniklo před rokem 1647, tedy v době, kdy ještě neexistoval oficiální litevský překlad buly. Na 17. straně rukopisů konvolutu se však nachází latinský zápis, zřejmě psaný stejnou rukou, který zmiňuje synodu roku 1669. Kromě toho druhá kniha konvolutu— 5 M. Valančius píše, že kněžím bylo přikázáno tuto bulu „vyložit žemaitsky“ (cit. dílo, s. 354). 6 Synodus quarta dioecesis Samogitiæ… Vilnæ Typis Academicis Societatis Iesu A.D. M. DC. XLVII, p. 31. 7 Překladatel není znám, nemohl jím však být Jonas Jaknavičius, jak se domníval V. Biržiška (viz „Tauta ir žodis“, IV, 310). Dokazuje to i to nejjednodušší srovnání jazyků. Později se zřejmě i V. Biržiška tohoto názoru vzdal, neboť mezi díly J. Jaknavičiuse překlad této buly již nezmiňoval a vyslovil domněnku, že ji mohl přeložit jezuita Jonas Gruževskis (Aleksandrynas, I, 242). 8 Tak ji nazýval i překladatel katechismu z roku 1605, který tvrdil, že katechismus M. Daukši byl napsán „žemaitsky“. Tyto skutečnosti jasně ukazují historický vývoj významu pojmu Žemaité. 9 Collectanea Conſtitutionum Synodalium Diæceſis Samogitiensis [Vilnius, Akademijos spaustuvė, 1690]. — V bibliografii Litevské SSR (ser. A, t. I, Vilnius, 1969, s. 479, záznam 99) se nedopatřením tvrdí, že z tohoto textu byl opsán text synody z roku 1547 (starší podle pozdějšího!). 172 (Ewanielie polskie y litewskie... 1705 m.) na poslední straně, na konci tištěného textu, je rukou napsáno Garbie Dywu etc. I tento dodatek může pocházet od téže osoby (?), protože rukopis je podobný a navíc je stejný dialekt. Proto byl text nejspíše zapsán později, na konci 17. století (jestliže Garbie Dywu etc připsala jiná osoba), nebo dokonce na počátku 18. století¹⁰, avšak při sledování či prostém opisování staršího rukopisného textu, který vznikl v zápalu bojů s reformací. Ve svazku rukopisů konvolutu je také polský překlad zmíněné buly (s. 49—52), rovněž zkrácený, ale obsáhlejší než litevský. Zdá se, že i ten psala táž osoba. Srovnání obou textů ukazuje, že neznámý pisatel se při zápisu litevského textu zpočátku řídil polským: začátek a první bod jsou si velmi podobné. Poté však, když první bod podruhé přeložil poněkud jinak (srov. řádky 119—123 a 124—128), od tohoto záměru upustil a dále se řídil jakýmsi jiným, nám neznámým zněním buly (snad žemaitským; srov. zkreslení žemaitské podoby slova bandykštis ‘dobytek’, rozebrané v poznámce 68), sepsaným, jak se zdá, ještě před rokem 164711, přičemž už nerozlišoval jednotlivé body buly. To ukazuje, že tehdy existovalo více rukopisných litevských (snad i polských) variant této buly, přizpůsobených potřebám žemaitského biskupství bojujícího proti reformaci. V nich, stejně jako v dochovaných litevských a polských rukopisech, bylo vynecháno vše, co s tímto bojem bezprostředně nesouviselo, například zákaz napadat lodě na moři, přivlastňovat si majetek ztroskotaných lodí apod. Některé motivy z předpokládaných rukopisných variant se mohly dostat i do tištěného textu. Proto poslední věta sbírky „Collectanea“ z roku 1690 (O tokie wifi tegul užgeſa ont duoſios ir ont Kuno amžinay kaypo ta zwake užgeſa) nám velmi připomíná závěr rukopisného textu, který nás zajímá (Yr kap ta Zwakie ozgieſa tap tegol ty wysoy ont kuna Yr on dusies ozgies), a nemusí nutně znamenat, že tento text byl zapsán po roce 1690, ačkoli i taková možnost existuje. Ze všeho, co bylo řečeno, je patrné, že za nejranější možný čas vzniku textu či jeho předloh je třeba považovat rok 1636. Nejpozději mohl být zapsán bezprostředně po roce 170512. Datace se tedy pohybuje v rozmezí přibližně 70 let. Rukopisný text, který se zde zveřejňuje, je proto starý nejméně dvě a půl století. Několik slov o dalších částech zápisu a okolnostech jejich vzniku. V době, kdy byl zkoumaný litevský text zapsán, ještě neexistoval tištěný litevský překlad evangelia určeného pro Dušičky (2. listopadu)13. Kněží žemaitského biskupství ho museli postrádat14, když se snažili pokřesťanštit pohan- 10 To, že bula tehdy již nebyla aktuální, by mohl naznačovat její výskyt až na samém konci celého litevského textu. 11 K tomuto názoru vedou řádky 136—139, kde jsou proklínáni ti, kdo ukládají nové clo (poplatky) nebo je zvyšují. Ve vysvětlivkách k překladu z roku 1647 se jednoznačně uvádí, že toto prokletí se týká pouze Itálie (Valachie), zatímco v jiných zemích mohou králové a sněmy podle potřeby ukládat „clo“ bez jakéhokoli prokletí. Pisatel zpočátku jednal, jako by toto vysvětlení neznal (proklel uvedené osoby), potom se však vzpamatoval a připsal výhradu (ti, kdo tak činí) „nepryguliedamy yr netoriedamy tykros macys“. 12 Konvolut byl nejspíše svázán krátce po vydání knih, protože brzy vyšla nová vydání obou publikací (evangelií v roce 1711, Rituale Sacramentorum v roce 1715), takže stará vydání již musela zastarat a ztratit aktuálnost. 13 Ve sbírce J. Jaknavičiuse jsou pouze ta evangelia, která se čtou v neděli a o svátcích. Dušičky byly zřejmě i tehdy pracovním dnem. 14 O aktuálnosti svědčí mimo jiné to, že litevský text byl zapsán hned na začátku. 173 žemaitské dušičkové zvyky spojené s kultem předků, který zde měl být populárnější než kdekoli jinde. Vždyť podle M. Valančiuse mnozí Žemaité, kteří byli tehdy formálně považováni za křesťany, v době reformace zcela zpohanštěli15. Zda zapisovatel sám přeložil text tohoto evangelia (verše 1–18), nebo jej opsal ze staršího litevského rukopisu (snad jej pouze použil?), je těžké říci16. Druhou domněnku by mohly podpořit vyskytující se archaismy, např. d. pl. mumos 1 ‚nám‘ (z mumus), ad. sg. m. Jawimp 9, 10–11 ‚u sebe‘. Pokud jde o vznik zápisu modliteb a dalších katechismových prvků (verše 19–107), je třeba uvést, že zmíněný žemaitský biskup Jurgis Tiškevičius již roku 1636 nařídil kněžím, aby, jak píše M. Valančius, „o nedělích po celý rok, a také ve středy a pátky v adventu a postu vykládali každou jednotlivou věc víry, neboli aby hlásali takzvaný katechismus“17. Text modliteb byl zapsán podle textu polských modliteb a dalších katechismových částí obsažených ve svazku rukopisů v konvolutu (s. 36–39; chybí pouze znamení kříže a vyznání víry, které odpovídá veršům 96–107 litevského textu), pravděpodobně rovněž psaných toutéž rukou. Litevský text je s ním zcela adekvátní, shoduje se téměř slovo od slova; výrazněji se liší pouze „pět církevních přikázání“ a „sedm svátostí“. Nepodařilo se zjistit, kdo zapsal všechny zde probírané části litevského textu. Jisté je pouze to, že to musel být katolický duchovní, vzdělaný člověk, který dobře ovládal alespoň latinu a polštinu. Na druhé straně předsádky konvolutu je těžko čitelný zápis jinou rukou: Ex Libris Patris Benedicti Grygiewicz Parochi Gulis. Je třeba jej nejspíše chápat takto: „Z knih kněze Benedikta Grigevičiuse, faráře z Kuliai18“. Existují i další zápisy této osoby, a to nejen ve svazku rukopisů, ale také na přídeští konvolutu. Tato okolnost vede k domněnce, že se dotyčná osoba nejspíše postarala o sestavení a svázání konvolutu. Shromáždila tehdy knihy nejpotřebnější pro kněze a svazek doplnila rukopisy svého obsahu i rukopisy několika dalších osob, které získala nebo zdědila. Konvolut byl zřejmě neustále používán. Dokládají to jak četná podtržení v textu „Rituale Sacramentorum“, tak i obsah svazku rukopisů. Jsou zde sepsána různá církevní ustanovení, usnesení synod, teologické výklady, popisy obřadů, modlitby a další latinské, polské a litevské texty související s každodenní prací kněze. Sbírka je sestavena, zdá se, podle aktuálnosti: nejpotřebnější texty jsou na začátku, nejméně potřebné na konci. Texty vznikaly v různých dobách a psalo je nejméně několik osob. Písmo i pravopisný způsob jsou obecně příznačné pro XVII. století. Papír je místy zažloutlý, vodoznaky nebyly zaznamenány. Později se konvolut dostal do knihovny kláštera v Kretingě, odkud jej získala knihovna Kaunaské univerzity (1941. VI. 16), a roku 1952 byl přemístěn do knihovny Vilniuské univerzity. 15 Viz M. Valančius, cit. dílo, II, s. 86–87. 16 Tak či onak, můj dřívější předpoklad (viz Baltistica, VIII (1), s. 97104), že zapisovatel přeložil východolitevský text J. Jaknavičiuse do žemaitského nářečí, je třeba korigovat. 17 M. Valančius, cit. dílo, II, s. 325. 18 K zápisu Gulis místo Kulis srov. záměnu písmen G- a K- v písemnostech tehdejší úřední slovanské kancelářské řeči. 174 Litevský text není všude snadné přečíst; místy jej lze rozluštit pouze porovnáním různých míst, zejména textů psaných toutéž osobou latinsky a polsky. Velká písmena se ne vždy jasně odlišují od malých, zvláště d, k, s, z. Čtení ztěžuje místy vybledlý inkoust, oříznutí písmen na okrajích stránek a nejednotná interpunkce. Zapisovatel textu se obecně řídil značně kolísavým polským pravopisem tehdejší doby. Proto se vyskytují nesrovnalosti a varianty. Afrikáta ć se někdy označuje písmenem c s diakritickým znaménkem ve tvaru gravisu (nikoli akutu). V rozluštěném textu se zapisuje písmenem ć. Písmeno e je místy napsáno se zvláštním protažením kličky směrem vzhůru. Rozlušťuje se jako prosté e. Nad i se místy (i v textech v jiných jazycích) tečka nepíše nebo mohla vyblednout. Největší kolísání se však týká zápisu písmen s a z. U prvního z nich se často vyskytují přechodné varianty mezi s a f. V rozluštěném textu se f zapisuje pouze tehdy, je-li horní klička nebo alespoň zahnutí doprava dostatečně zřetelné; na velikost písmena se přitom nehledí. Písmeno z kolísá mezi z a ʒ. Zcela zřetelné ʒ se častěji vyskytuje v polském textu. V litevském převládá z s koncem značně protaženým šikmo dolů. V takovém případě se zapisuje prosté z bez ohledu na velikost písmena. Vyskytuje se také z s příčnou čárkou. I to se zapisuje jako prosté z. Když písmeno z označuje souhlásku ž, někdy se nad něj klade tečka, akut nebo znaménko poněkud připomínající obrácenou stříšku. V prvním případě se zapisuje ž, ve zbývajících dvou — ž. Některá písmena na konci slova někdy končí uměle prodlouženou vodorovnou čarou (i v textech v jiných jazycích), která dosahuje k následujícímu slovu, a tím je formálně spojuje v jedno. V rozluštěném textu se takové spojení nebere v úvahu. Jako ukázka pravopisu se připojuje fotokopie strany 45, jejíž text je nejméně vybledlý a nejsnáze čitelný. Níže je uveden celý rozluštěný text19: 1 ont [denos]20 maldu oz duszes f̦kạyta mumos Baznic̦ia S. Ewang: parasita nu Jona S. pa-[d]jeimy 5. Anu metu; kalbeie Jezus mokitynems21 5 Sawa, Yr minioms Židu: užtysa, uzțysa, fa-[k]law jomf, iog eyn adina, yr dabar ir22, kado numyrele iſzg̦iers balſa funaws Dy23wa, o kury iſzg̦iers, atgis. Nei24 kaypo Tiews25 tur Zywata patſ fawimp; tap dawe 10 Yr ſumuy, idant26 turetu Zywata patſ fa- 19 Zachovávají se řádky originálu; jsou průběžně očíslovány v celém textu, konkrétně 1—18 jsou na straně 44, 19—38 — na straně 45, 39—50 — na straně 46, 61—83 — na straně 47, 84—103 — na straně 48, 104—107 — na straně 49, 108—128 — na straně 53, 129—149 — na straně 54 a 150—162 — na straně 55. Písmena na okraji řádku, která jsou zcela nebo z velké části oříznutá, se uvádějí v hranatých závorkách, pokud je jejich čtení nejisté. 20 Horní část písmen v prvním řádku je oříznutá, proto se řádek obtížně čte. Byl porovnán se současným zněním evangelia (Jan V, verše 25—29). Slovo, o němž panuje největší pochybnost, je uvedeno v hranatých závorkách. Může jít o dzenos (?). 21 Písmeno e opraveno z i. 22 tj. a nyní je 23 Opraveno z Die 24 Místo Nes 25 Písmena ie jsou slita, i mohlo být dodatečně vloženo. 26 Může jít o Jidant, protože kabel po ſumuy připomíná dolní část písmene i, zatímco stříška nad i jeho horní část. 175 Fotokopie 45. strany litevského rukopisu wimp; Jest třeba dávat pozor, aby člověk neubližoval ani svým dětem: nevyhánějte je, neboť přijdou27, všichni, kdo kradou a loupí, uslyší hlas Boha. Ti, kdo činí dobro, budou odměněni za své jednání, a ti, kdo činí zlo, budou potrestáni za své činy28. Slovo Boha Otce a Syna i Ducha Svatého. Amen. Otče náš, jenž jsi na nebesích29, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi 25 tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého. Amen30 Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán Bůh s tebou, požehnaná31 mezi ženami a požehnaný plod života tvého, JEŽÍŠ. 35 Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší. Amen. Věřím v Boha Otce všemohoucího32, stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, jenž byl počat z Ducha svatého, narozen z čisté Panny Marie, trpěl pod Pontiem Pilátem, zemřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha 27Spodní část posledního písmene je slitá, opravovaná. 28Za tečkou je napsán znak podobný písmenu i či S, patrně označující konec. 29-oſie může být také -uſie, viz fotokopii. 30Písmeno n je prodlouženo znakem „konce“. Toto slovo má takový znak také na řádcích 37, 53, 162. 31Písmeno u je slitým tahem (možná o?). 32Písmeno i za l je přeškrtnuto prodloužením znaku „konce“ slova Amen z předchozího řádku, je nezřetelné, může jít také o e. 12. 520 177 Otce všemohoucího. Z něhož přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou obecnou církev33 a fonte34, svaté společenství. Odpuštění hříchů. Těla vzkříšení mrtvých. [A po smrti]35. A život věčný. Amen. Desatero Božích přikázání. 50 1. Já jsem36 Pán Bůh tvůj. Nebudeš mít jiné bohy kromě mne. 2. Nevezmeš jména Pána Boha37 nadarmo. 3. Pamatuj na den sváteční. 55 4. Cti otce svého i matku38 svou, chceš-li dlouho žít na světě. 5. Nezabiješ. 6. Nezcizoložíš se svatou[ou] ženou 7. Nepokradeš. 8. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu. 9. Nepožádáš39 ženu bližního svého. 10. Ani domu, ani polí, ani služebníků40, ani dobytka, ani žádné jiné věci jeho. 60 Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své, z celé mysli své i ze všech sil svých, a bližního svého jako sebe sama. 70 75 Pět přikázání svaté církve S. 1. Svěť svaté dny SS. od svaté církve ustanovené. 2. Poslouchej mši svatou v den svatý. 80 3. Zachovávej posty ustanovené od svaté církve. 33Písmeno o je opraveno z u. 34Písmeno a- mohlo být opraveno z e-. 35Slova v hranatých závorkách jsou přeškrtnuta. Přeškrtnutí se dotýká pouze spodní části písmen, a proto by mohlo být formálně považováno i za podtržení. Písař takto přeškrtává i v jiných případech, totiž v řádcích 109, 145, 146 a 153. 36Začátek písmene n je nejasný, může jít také o m, tedy esmmio. 37Zkráceně Tawa ‚tvé‘. 38Písmeno i může být opraveno z y. Tomuto předpokladu nasvědčuje dlouhá svislá čárka za začátkem následujícího písmene n. Pod tímto slovem je kustoda následující stránky Tawa. 39Písmeno y je slité a setřené. 40Pol. śłużebnica ‚služebná‘ (zastaralé slovo). 178 4. Zpovídají se z hříchů, kolik let? Co jsem udělal41 sám, nebo co se stalo za mého přičinění42. 85 [5] Přijímej Nejsvětější svátost alespoň jednou za rok43. A to o Velikonocích. Sedm svátostí církve S. Naši otcové Xsa44 Pána obvykle vyznávají. 90 1. Křest. 2. Biřmování. 3. Nejsvětější svátost těla a krve Pána X45. 4. Pokání, 5. Poslední pomazání. 6. Kněžství. 7. Manželství. hic addat[ur]46 Až hříšníci 95 Poté47 Věř, že Pán Bůh je Trojice: Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Věř v Nejsvětější Trojici, jeden Pán Bůh. Věř, že Kristus48 P. a Ježíš jsou Synové Boží, náš Spasitel je pravý Bůh, pravý člověk, jeden Kristus. Věř, že Nejsvětější svátost je pravé tělo a pravá krev Krista49 Ježíše, Syna Božího. Věř 100 Syn Boží, náš Spasitel je pravý Bůh, pravý člověk, jeden Kristus. Věř, že Nejsvětější svátost je pravé tělo a pravá krev Krista Ježíše, Syna Božího. Věř 105 Vše, čemu svatá římskokatolická církev věří, uznávám a zachovávám. Buď tak, ať se to stane atd.50 Starobylý zvyk je, že se v první řadě všichni lidé a hlava [a otec]51 svaté církve na zemi, neboť všichni zdejší heretici a zlí katolíci přísahají, že mají být v církvi všichni, a to proto, aby se naučili poctivě žít a neupadli do takových bludů; anebo ti, kdo upadli, aby poznali, že také oni z církve bloudí. A tak jak se sluší— 41Poslední písmeno je napsáno nejasně, může to být u. 42Může to být Jo, horní část písmena je uříznutá. 43Písmeno u je nejasné, může to být a. 44Místo Christuſa. 45Místo Christuſa Pona. 46Písmeno t je vynecháno, slovo je zkráceno. Lat. zde je třeba doplnit. 47 Lat. poté. Toto slovo je podtrženo a nad ním je přes celou stránku vyznačena vodorovná čára. 48Písmena is jsou přeškrtnuta, vepsáno Triſ, patrně se mělo opravit na Triſe (?). 49Písmeno Ch bylo opraveno na K, nebo naopak, K na Ch. 50Lat. atd. Dole je přes celou stránku přeškrtnuta vodorovná čára. 51Slova v hranatých závorkách jsou přeškrtnuta, nad nimi je nejasně napsáno slovo uvedené dále Baznicies S. 12⁶ 179 ćiawſ gaylietumes, ſpawiedotumes yr pakutawotu52 [1. Pyrmiawſ tada Bažnicie Swieta 120 kiek Wysus Heretykus, ta ir, Lutherus, Kalwinus, Sysmatykus yr kietus korius nepažinſtatie. 2. Tapag kiek Bažnicie S.]53 1. Pyrmiawſ kie[n]k54 Bažnicie S. Wy- 125 jus Heretykus, ta ir Lutrus, Kalwinus, Syzmatykus Yr kietus korie no Ba-znicies S. kokio noris ſpaſabo ir atſyada lieje. Tap kiek Yr pacius Kathalie-kus, kurie knigas ſkayta Heretyku be 130 pazwaliejyma Wyresniuiu Bažnicies S. Tapag kiek Tus Kathaliekus korie Here-tykus [etc]55, gien aba tor ſzalipi Yr kokie Nor pamacie dod. Tapag kiek56 tus ko57 korie nenor klawſitie58 awkſciawſioſes ſta 135 licies S. Apaſtalu. Galwos Wiresmioſes. Tapag kiek Wysus tus59 korie nawius muy tus yszmyslie, ſtanawy60 aba padydyn, nepryguliedamy yr netoriedamy tykros macys. Tapag kiek 140 Wysus Tus korie duchaw nas Aſabas kaliecze, musz aba kalienie layka ſpaſabo neprietelaws, aba Ysz giwe61-nyma gien Yr tus korie tokiems paded, rodie62 Yr pazbawo63. Tapag kiek 145 Tus, korie dwasyszkas aſabas [be pa]64 [Y ſud]65 ont ſuda ſawa pazyiwo66 aba pazyiwot[y]67 Zwalie, Yr korie walnaſty Bažnicie[s] 52Znak po -u připomíná z nebo ſ a nejspíše označuje zkrácení slova. 53Celý text v hranatých závorkách (ř. 119–123) je v originále ze tří stran ohraničen čarou. Tato část textu byla dále napsána, resp. přeložena znovu. 54Písmeno v hranatých závorkách je napsáno nad ek. 55Etc v hranatých závorkách (=lat. atd.) je vepsáno nad řádkem (na kabelu). 56Písmeno y je vepsáno mezi řádky. 57Nedopsané slovo je zopakováno na dalším řádku. 58Je napsáno písmeno k, přičemž n je přeškrtnuto; patrně se nejprve zamýšlelo napsat „neklauso“. 59Písmeno s je nejasné, přes něj je silně vepsáno f (horní část je rozmazaná). 60Může jít také o -ij s vybledlými tečkami. 61Písmeno i připomíná r, tečka je daleko. Čtení je nejisté. 62 tj. rodija ‚radí‘ (?). 63 Srov. pol. pozbawiać ‚zbavovat (něčeho)‘. 64 Slova v hranatých závorkách jsou přeškrtnuta. Poslední písmeno je poškozeno při vazbě, takže nemusí jít o a (o, u?). 65 Slova v hranatých závorkách jsou přeškrtnuta. Nad řádkem je vepsáno níže uvedené slovo ont. 66 Poslední písmeno je nejisté (připomíná i). 67 Písmeno o je nejisté (snad i?). 180 S. kterýkoli chce nějaké novinky, ať si každý vezme, co chce, například louky, ornou půdu, bydliště68, obilí, borové lesy, příbytky u kostela69 nebo u domu duchovního té církve70, jako jsou nadace a odkazy71 [všechny takové72 všechny ty a jiné věci73, které nelze zadržet jako představeným kostela sv. Bazilika sv. je po celý svátek, kdykoli a všude, odevzdává po mši, požehnaný věnec74 (...)75 a jak ten zvyk76 i77 zůstává, tak stále dál na těle i na duši září. Amen Není pochyb o tom, že text je napsán žemaitským nářečím. Dokládají to žemaitské formy bez afrikát, např. 1. pl. atleydam 28 ‚odpouštíme‘, a. sg. trety dyna 44 ‚třetí den‘, změna samohlásky ė v ie (odpovídající uo se z o zapisuje písmenem o), např. Tiews 8 ‚otec‘, 2. imper. Nekalbiek 65 ‚nemluv‘, adv. dielto 113 ‚proto‘, monoftongizace ai, ei, např. a. pl. daktus 149 ‚věci‘, n. pl. prysakima 76 ‚přikázání‘, numyrele 7 ‚zesnulí‘, žemaitské zacházení s nosovými samohláskami, srov. inf. ſwieſty 59 ‚slavit‘, 2 pl. nepazinſtatie 122 ‚neznáte‘, a. sg. ką 105 vedle nepřízvučné koncovky acc. sg. -a ‚-ą‘ (všech 35 příkladů), žemaitská redukce koncovek, např. ſied 46 ‚sedí‘, tyk ‚věří‘, n. sg. Jėganitos 100 ‚spasitel‘, Kraws 103 ‚krev‘, různé žemaitské morfologické formy, např. loc. sg. kalienie 141 (od kalinys nebo kalinė ‚vězení‘), loc. pl. grabusy 14 ‚v hrobech, rakvích‘, a. sg. muni 56 ‚myslela‘, a. pl. m. tus 133 ‚ty‘, g. pl. muſa 22 ‚naše‘, 3. os. lub kieykty 110 ‚pol. zwykł wyklinać‘, Ontžiegie 45 ‚vstoupil‘ aj. Osoba, která text zapsala, nejspíše mluvila tím žemaitským nářečím, v němž se dvojhlásky obecného jazyka uo, ie realizují „dūnininkovsky“ (píší se u, y), např. ypules 115 ‚vpadnuvší‘, d. sg. Konego nebo Konegu 83 ‚knězi‘ (srov. zápis v knize evangelií Garbie Dywų atd.), i. sg. m. Anu 4 ‚oním‘, n. sg. Dywſ 32, 55, 96, 97 (3X), 98, 101 ‚bůh‘, g. sg. Dywa 68 Horní části písmen B, d, ſ a t jsou při zápisu oříznuty, a proto je obtížné toto slovo přečíst. Nejspíše jde o chybně napsanou podobu místo Bondiſtie ‚dobytka‘. Srov. bandystis LKŽ I² 641 (doklad je uveden pouze ze žemaitského „Žiwata“ z roku 1787) místo obvyklého slova ve starších písemnostech bandykštis ‚dobytek‘. Zapisovateli textu toto slovo zřejmě nebylo dobře známo, a proto je při psaní (opisování ze staršího textu?) zkomolil: vynechal písmeno n a místo očekávané koncovky -i ‚-j‘ napsal -ie ‚-ę‘ (nebo snad šlo o variantu bandystė?). 69 tj. Baz[ni]cies. 70 Písmeno i je vynecháno, pouze nad u je umístěna tečka, c připomíná e. 71 Věta nemá přísudek. 72 Slova v hranatých závorkách jsou přeškrtnuta. 73 Písmeno u bylo opraveno z e. 74 Poslední písmeno je slitě napsané a obtížně čitelné. 75 Nečitelné slovo, které písař sám umístil do závorek, je zřejmě napsáno chybně. 76 Písmeno Z je zřejmě opravováno z ſ. 77 Písmeno z je opravené, nejasné. 181 38, 71, g. pl. Dymu 56, a. sg. dyna 44, 79, Dyna 59 „den“, Jiendyna 108, 157 „včera“, a. pl. dynas 77, n. sg. m. Wyns 98, 101 „jeden“, g. sg. m. Wyna 69, a. sg. wyna 85, Wynatyi 40 „jediného“, „jediného“, a. pl. pywas 150 „louky“, adv. užtysa, užtysa 5 „skutečně“, g. sg. Patys 88 „samého“, Moterys 67 „ženy“, ʃi[r]dys 72 „srdce“, ʃmertys 37 „smrti“, n. pl. m. ty 160 „ti“. Na mapě hranice tohoto nářečí (jižních žemaitských) vyznačuje linie 1. Nyní toto nářečí dělíme na dvě části podle odpovídajících podob spisovného jazyka an, am, en, em: na jihovýchodě se zachovávají nezměněné (jde o takzvané raseinišské nářečí), zatímco na severozápadě se zužují (varnišské nářečí). Autor textu by měl pocházet z druhé části (z oblasti varnišského nářečí), protože jeho výslovnost má on, om, en, em (píše on, om, ę, případně yn), například g. sg. dongaw/ 39 „nebe“, a. sg. Dongu 46, loc. pl. Dongoʃie (Donguʃie?) 22, loc. sg. walondo 37 „v hodině“, a. sg. f. aʃonte 50 „jsoucí“, praep. ont 1, 25, 61, 86, 109, 146, 151 (2X), 160, on 161 „na“, a. sg. omžiena 53 „věčnou“, n. sg. f. Swięta 35, 119 „svatá“, g. sg. f. Swiętos 20, g. pl. ʃwiętujų 50, a. sg. Swięte 86 „svátek“, 3. praet. Nužiegie 44 „sestoupil“, Ontžiegie 45 „vystoupil“ (tj. na-stoupil), n. pl. m. Pynkie 76 „pět“, adv. tyn 47 „tam“⁷⁸. Hranici raseinišského a varnišského nářečí na mapě vyznačuje linie 2. Na severovýchodě oblasti varnišského nářečí (Karklėnai, Užventis, Šaukėnai, Kuršėnai) se nyní místo on, om (místy také en, em) vyslovuje un, um (případně in, im). Autor textu napsal dokonce čtyřikrát unt „na“ (dvakrát v řádcích 16 a 17). To nás nasměrovává k té části oblasti on, která leží nedaleko hranice oblasti un, tj. trochu západně od linie Užventis—Karklėnai. Varnišské nářečí dnes zachází s krátkými samohláskami u, i různě. Ve větší části se tyto samohlásky rozšiřují a vyslovují jako ọ, ẹ, místy pouze před širokým vokalismem následující slabiky. V severovýchodní části (Karklėnai, Užventis, Šaukėnai, Kuršėnai) se nyní u, i vždy zachovávají nezměněné, třebaže se vyslovují otevřeněji než jejich protějšky ve spisovném jazyce. Bylo však vysloveno mínění, že i v této části se dříve vyskytovaly ọ, ẹ⁷⁹. Izofona, která nyní odděluje varnišské nářečí, v němž se u, i nemění v ọ, ẹ, je na mapě vyznačena linií 3. V nářečí zapisovatele textu docházelo k přechodu u, i v ọ, ẹ (píše o, y, někdy e⁸⁰), ale pouze tehdy, pokud se v následující slabice nenacházejí úzké samohlásky u, ū, wo (po tvrdé souhlásce nebrání přechodu i v e), i, ī, ie, například d. sg. Konego (nebo Konegu) 82—83 „knězi“, g. sg. [ʃ]otwertoja 39 „stvořitele“, 2. sg. praet. neys[z]goldziau 154—155 „nevylíčil jsem, tj. nevyslovil jsem“, 2. sg. imper. Ne ozmoʃk 62 „nezabíjej“, n. sg. m. korʃ 41, 70 „který“, 3. praes. tor 47, 132 „má“, prt. tegol 160 „ať“, n. sg. f. pylna 32 „plná“, g. sg. m. pyktą 30 „zlého“, a. sg. atleydyma 51 „odpuštění“, artyma 65, 74 „blízkého“, Wysa 157 „celou“, a. pl. dyrwas 150 „pole“, dwaʃyszłas 145 „dva- 78 Nejasná forma a. sg. pagandymą 29 „pokušení“. Možná je zde an (= on)? Vzniklo to pod vlivem gaṇdinti „strašit“, nebo jde o aukštaitský hyperkorektismus? 79 J. Kazlauskas, Dėl baltų *ei ir *ō raidos lietuvių žemaičių tarmėse, — „Baltistica“, V (1), p. 32—33. 80Obvykle se e píše jen po k, g, (š), ž, l. Zdá se, že tyto souhlásky se před e < i vyslovovaly měkčeji než ostatní: píše se kie, gie, Jie (= šie), žie (= žie), lie. Po ostatních souhláskách je tento pravopis typičtější pro pozici na konci slova (snad se zde vyskytoval různý stupeň otevřenosti?), např. n. pl. m. Septinie 87 „sedm“, pa-łanawitie 88—89 „stanovit“ (vedle Wysu 13, 153 „celý“, neprygulėdami 138 „nepodléhajíce“), inf. butie 61 „být, žít“, klawʃitie 134 „poslouchat“, juditie 48 „solit, soudit“ (vedle Ateity 48 „přijít“, darity 11 „dělat“ aj.), 2. pl. imper. refl. Nedivikiete/ʃlie 12—13 „nedivte se“ (vedle 2. sg. imper. refl. mel/kiesy 35—36 „modli se“). 182 Schéma možného lokalizování nářečí zapisovatele textu v oblasti jižní žemaitštiny 1 — izofona jižních Žemaitů „dūnininků“ 2 — hranice mezi varniškými a raseiniškými nářečími (izofona zúžení an, am, en, em) 3 — izofona u, i > o, ę 4 — hranice zúžení koncovky loc. sg. -e (-ę) 5 — hranice nahrazení koncovky nom. sg. -as za -us > -os 6 — přibližná oblast, v níž lze lokalizovat nářečí zapisovatele textu 7 — nářečí překladatele zpěvníku S. M. Slavočinského siškas’, adv. ylga 61 ‘dlouho’, pyktay 17 ‘špatně’, Pyrmiau/ 119, 124 ‘nejprve’, Wyfor 49—50 ‘všude’, n. sg. f. pagierta 33 ‘oslavena’, d. sg. m. kietam 83 ‘jinému’, a. sg. yszkieyk iema 114 ‘klení’, omžiena 53 ‘věčnou’, n. pl. m. at/jdalieje 127—128 ‘oddělivší se, odloučivší se’, n. sg. Kryk[fztf 90 ‘křest’, n.-a. n. Wys 105 ‘celou’, 3. praes. tyk 106 ‘věří’, inf. Ateyty 48 ‘přijít’, conj. yr 5, 6, 11 … (dokonce 39 příkladů!) ‘a’, také g. sg. f. tykros 139 ‘pravé’, wysos 71, 72, 73 ‘všech’, g. pl. wysu 73 ‘všech’, kietu 56 ‘jiných’, l. pl. f. Wyfofie 111—112 ‘ve všech’. Před slabikami s uvedeným vokalismem, stejně jako v tautosylabických spojeních s nosovými souhláskami, se zachovává úzkost samohlásek u, i, např. n. sg. m. Pafkutinis 92 ‘paskutinis’, a. sg. mumi 56 ‘mane’, g. sg. fi[r]dys 71—72 ‘širdies’ a d. pl. minioms 5, dále n. sg. Desimtys 54 ‘dešimtis’, a. sg. furink iema 50 ‘surinkimą’, 2. sg. imper. Atmink 59, 3. cond. pazintu 115 ‘pažintų’, avšak d. pl. jom[f 6 ‘jums’, 183 n. sg. patepyms 93 „pomazání“, 3. praes. padyvyn 138 „zvětšuje“, naykien 148 „ničí“ (sekundární útvary). Právě tak se nyní zachází s u, i v severožemaitském nářečí Telšiai, kde se vyskytuje stejná regresivní asimilace uvedených samohlásek. V oblasti Varniů je tento jev typický spíše jen pro severozápadní okraj u Varniů, ale i zde není tak výrazný; jinde je asimilace nepatrná, méně postřehnutelná, místy se liší pouze stupeň měkkosti souhlásky před > ę, případně k asimilaci vůbec nedochází. V nářečí osoby, která text zapsala, existovaly dvojí u, i (rozšířené a zachované úzké), také v koncovkách. Rozšířené (tj. ɔ, ę) měly v kmeni (i)u koncovku nom. sg. -us, např. waysios 34 „ovoce“, v kmeni i koncovku nom. sg. -is, např. Desimtys 54 „desetina“, koncovku nom. sg. m. pronominálního původu -i, např. nepryguliedamy 138 „nepřináležeje, tj. nepatře“, Pynkie 76 „pět“, koncovku instr. sg. m. -u, např. kokio... špašabo 127 „jakým způsobem“, koncovku l. sg. -u, např. Tiekio 38 „věřím“. Úzké se zachovalo v koncovce acc. pl. -us, např. jawus 150, nawius 136 „nové“, pacius 128 „samotné“, tus 133 „ty“, mus 29 (všech 48 dokladů této koncovky je zapsáno s u), v koncovkách instr. sg. zakončených na -mi, např. šunumi 12 „se psem“, tawymi 32 „tebou“, v koncovce nom. sg. f. -i, např. pati 156, v koncovce 2. sg. -i, např. eši 22 „jsi“, nori 61, Miliesi 71 „budeš milovat“, v kmeni ią v koncovce nom. sg. -is, např. Wiriausėlis 108–109 „nejvyšší“, a také ve všech nářečně zkrácených koncovkách s u, i, např. g. pl. moteru 33 „žen“, 3. cond. mokietu 113 „učil by se“, acc. sg. šunu 40 „psa“, toki 114 „takového“⁸¹. Sem pravděpodobně patří také acc. sg. fawi 74–75 „sebe“, prt. noris 127, 149 „ačkoli“. K těmto koncovkám se přizpůsobily také u, i uprostřed slova, např. l. sg. Tykio 96, 104 „věřím“, n. pl. m. Wysy 13, 153 „všichni“ a a. pl. m. wysus 110, 120, 124–125, 136, 140, 154 „všechny“, pyktu[s] 110 „zlé“, pyn[y]gus 150 „peníze“, kietus 121, 126, 154 „jiné“, Kathaliekus 111, 128–129, 131 „katolíky“; b) n. sg. m. Pafkutinis 92 „poslední“, a. sg. muni 56 „mě“, i. sg. šunumi 12 „se psem“. Varniové nyní v koncovkách značně setřeli rozdíl mezi u, i a ɔ, ę a většina z nich v běžné řeči vyslovuje téměř ɔ, ę. Nejnápadnější rozdíl se patrně zachoval na severozápadě u Varniů, kde musel být ještě nedávno mnohem zřetelnější, jak ukazuje střídání u, i || ɔ, ę uprostřed slova před těmito koncovkami. Odchylek od popsaného systému úzkých a rozšířených u, i je v analyzovaném textu málo a téměř všechny lze snadno vysvětlit⁸². To ukazuje, že v nářečí zapisovatele se u, i a ɔ, ę důsledně rozlišovaly. Tato okolnost nás nejvíce orien- 81 Přesto se píše a. sg. Wysagalintwiy 38 „všemohoucího“, Wynatyriy 40 „jediného, jediného“ (proč?). Přízvučné u se rovněž označuje písmenem u (doklady s i nejsou). 82 Většinu z nich tvoří výpůjčky, aukštaitské nářeční rysy a slova či tvary spisovného jazyka, např. a) g. sg. Jezusa 104 „Ježíše“, a. sg. Chrystusa 40 „Krista“, Kalvinus 121, 125; b) d. sg. šunu 10 „psovi“, conj. įdant 10, idant 111, 113, pravděpodobně také g. sg. Welina 158 „ďábla“, d. pl. mumos 1 „nám“, l. sg. Tykiu 49, 99, 102 „věřím“. Kolísání vokalismu předpon iš-, už-, srov. 3. fut. įžgiers 7, 8, 14 „uslyší“, 2. sg. imper. Užlaykik 80 „udrž, prováděj“ vedle 3. praes. Yszmana 106 „rozumí“, 3. fut. o fzeys 15 „zaseje“, může odrážet skutečný stav tehdejšího nářečí, neboť výslovnost těchto předpon je dnes sjednocená: Telšiové ve všech pozicích vyslovují iš, už (a dokonce iš, už!), Varniové eš, ož. Zvratná částice -si- se patrně již i v nářečí zapisovatele vyslovovala všude jako -se-, např. 3. praet. prafydie 41 „začalo“, g. sg. atfykielima 16 „probuzení“. Vyskytují se však i některé chyby, vedle nichž se objevují správné zápisy, např. Ne ymsi 57 „nebudeš brát“ (srov. Prymik 85), g. sg. giwenima 16 „života“ (srov. giwenyma 142–143), i. sg. tawymi 32 „tebou“ (srov. šunumi 12), 3. praes. tur 9 „má“ (srov. tor 47, 132). Za chyby lze pravděpodobně považovat zápisy loc. sg. kalienie 141 „ve vězení“ (místo kalinie), 3. praes. musz 141 „bije“ (místo mosz), po dejenies 46 „po pravé straně“ (místo po deśinies). 184 zasahuje do severozápadního okraje varnišské oblasti v okolí Varņů. Je samozřejmé, že tehdy mohlo být důslednější rozlišení charakteristické pro mnohem rozsáhlejší oblast než dnes, možná dokonce pro většinu varnišského nářečí. K tomuto okraji nás však orientují i další jazykové rysy textu. Kontrakce koncového samohláskového prvku lokativních tvarů -e z *-ė se v severozápadní části varnišské oblasti změnila v užší výslovnost -e (ve východní části, v okolí Užventisu, Šaukėnů a Kuršėnů, se dnes vyslovuje otevřené -i). Tuto izofonu na mapě znázorňuje linie 4. V nářečí zapisovatele textu se rovněž vyskytovalo -e; srov. loc. sg. pa[d]eimny 3 „v rozdělení, tj. v oddělení“, loc. pl. grabusy 14 „v hrobech, rakvích“, loc. pl. Dongoje 22, wyfojie Baznicžiojie 112 (k dvojímu značení nářečního ę v koncovkách viz poznámku 80). Samohlásku koncovky nom. sg. -as v případech, kdy se nevypouští, si většina Varnišanů zachovává neporušenou. Na severozápadním okraji se však místo ní vyskytuje u > o, tj. koncovka -as je nahrazena koncovkou -us. Stejně je tomu i v pojednávaném textu, např. griefznus 94 „hříšný, hříšný“, Tykrus 100, 101 „pravý“⁸³. Dvakrát je však zapsáno také Tykras (102—103). Zapisovatel tedy musel pocházet z oblasti, kde byla koncovka -as nahrazena koncovkou -us, nebo z blízkosti hranice této oblasti. Izofonu na mapě znázorňuje linie 5. Není výrazná: v oblasti -ęs se místy zřejmě vyskytují ostrůvky s -as. Její jihozápadní část v okolí Švėkšny není pro náš účel podstatná, neboť jiné jazykové rysy k této oblasti neukazují. Nejdůležitější je pro nás severovýchodní část izofony v okolí Varniů. Tato izofona je důležitá také proto, že jakožto označení jazykové inovace (nahrazení koncovky -as koncovkou -us) nemohla dříve ležet dále na jihovýchodě. Naopak, oblast Varnišanů, kterou vymezuje, mohla být v době zápisu ještě menší. K hledání nářečí zapisovatele poněkud severně či severovýchodně od Varniů nás vedou i další jazykové rysy textu, totiž a. sg. f. afonte 50 „jsoucí“ (izofona e- > a- prochází hned vedle od východu), i. sg. f. Jo Jwety mo Moteri[o] 63 „s cizí ženou“ nebo adv. kado 7 „kdy“ (vedle tada 106—107, 119; ukazuje severozápadním směrem), 3. praet. Ontžiegie 45 „vstoupil“ (předpona ant- „do-“ u sloves byla, zdá se, zaznamenána pouze v tomto koutě). Na mapě je přibližná oblast, kde je třeba nářečí zapisovatele hledat především, vyznačena souvislými čarami. Tato oblast leží nedaleko někdejšího správního centra Žemaitského biskupství, ve starověku nazývaného Medininkai, později Varņiai, kde velkokníže litevský Vytautas nechal postavit katedrálu. Toto místo bylo tehdy jedním z nejvýznamnějších center kulturního života biskupství, která přitahovala obyvatele okolních oblastí a podněcovala je ke studiu a vzdělávání. Je tedy zcela přirozené, že zapisovatel textu pocházel právě z těchto míst. Uvedená lokalizace platí pouze za předpokladu, že zapisovatel byl skutečně jižním Žemaitem, tj. že se v jeho nářečí odpovídající prvky obecného jazyka uo, ie realizovaly „dūnininkiškai“. Existují však údaje, které ukazují, že mohl být také severním Žemaitem (o tom bude ještě řeč). Ačkoli je text napsán v jednom žemaitském nářečí, obsahuje i některé aukštaitské prvky. Je jich poměrně málo a navíc nejsou všechny stejně zřetelné. Aukštaitská fonetika se skrývá v těchto příkladech z textu: g. sg. Donas 25 „chleba“, 3. praes. dod 133 „dává“, padod 158 „podává“, 2. sg. imper. dok 26 „dej“, n. sg. Piemo 109 „pastýř“, g. sg. deewa 15 „boha“(?), [denos] 1 „dne“, g. pl. die- 83 V textu se koncovka nom. sg. kmene u -us obvykle zapisuje s nezredukovaným u, neboť téměř všechny příklady jsou přejatá slova nebo slova církevního jazyka, např. Jezus 4, 99, JEZVŠ 34, Chrystus 99, 101, junus 97, 99—100, Žmogus 101, zwycǫius 108 „zvyk“, avšak waysios 34 „ovoce“. 185 nu 26, adv. Siendiena 26 ‘dnes’, kiek 82⁸⁴, conj. idant 10, idant 111, 113⁸⁵. Mezi znaky hornolužičtin? lze tušit také předložku no 30, 88, 116, 126 ‘od’ (vedle nepochybně žemaitské varianty nu 2, 77, 80) a ojedinělé zápisy s u místo očekávaného o (tj. o, viz poznámky 82 a 83). Za morfologické formy hornolitevské je třeba považovat n. sg. Baznica 2 ‘kostel’ (kvůli -ia!), d. sg. sunuy 10 ‘synovi’ (-ui!), a. sg. f. afonte 50 (kvůli -ę; ale se žemaitským on, t místo an, č). Část hornolitevských podob má paralelní žemaitské ekvivalenty, kterých je navíc více než hornolitevských podob. Například slovo dievas s možným hornolitevským (?) kořenem se vyskytuje pouze jednou (g. sg. deewa 15, jestliže ee označuje hornolitevské ie), zatímco se žemaitským kořenem (Dyw-) 19krát; slovo diena je hornolitevsky zapsáno dvakrát, žemaitsky čtyřikrát (příslovce šiandien v poměru 1: 2); koncovka n. sg. kmene ja (-ia) je hornolitevsky zapsána jednou, žemaitsky (-ie) sedmkrát. Alespoň část hornolitevských podob je třeba považovat za knižní slova, která tehdy široce užívali mluvčí různých dialektů. Například spojku idant (s neporušeným an) nacházíme dokonce ve východolitevských spisech K. Sirvydase, v katechismech z roku 1605 a v Belarminových katechismech (všude vedle adunt). Knižním slovem by mohlo být také příslovce grayčiaw/ 116—117 ‘rychleji’ (s rai místo rei). Zapisovatel textu se snažil hornolitevská slova převádět do žemaitské podoby; například tvar 3. praes. (pa)dod 133, 158 ‘(po)dává’ píše bez koncovky, tvar g. sg. Dywa 7—8 ‘boha’ byl nejprve zapsán jako Diewa, poté bylo ie opraveno na y. V pojednávaném textu je řada důležitých údajů, které umožňují osvětlit některé problémy dějin našeho jazyka a vývoje žemaitského dialektu. Především jsou velmi významné ty údaje z textu, z nichž můžeme usuzovat, jak v zapisovatelově nářečí odpovídaly obecnějazykovým uo a ie. S největší pravděpodobností nešlo o čisté monoftongy ū, ī, nýbrž o diftongoidy uų, iį nebo ū, ī⁸⁶. K tomuto závěru vede analýza grafiky textu. Odpovídající obecnějazykovému ie se totiž důsledně zapisuje jiným písmenem než staré dlouhé ī. V prvním případě se píše y, v druhém i, např. Dywƒ 32 ‘bůh’, Wyns 98 ‘jeden’, a. pl. pywas 150 ‘louky’, g. sg. Patys 88 ‘samého’… (všech 38 nepochybných příkladů má y), ale Trij 98 ‘tři’, g. pl. Židu 5 ‘Židů’, a. pl. knigas 129 ‘knihy’, inf. darity 11 ‘dělat’, 3. praes. ir 70 ‘je’, 2. sg. imper. Kławƒik 79 ‘poslouchej’ (všech 77 příkladů s i)⁸⁷. Zdá se, že zapisovatel textu věnoval větší pozornost úzkosti či otevřenosti samohlásek než jejich délce či krátkosti⁸⁸. Obecnějazykové ie odpo- ⁸⁴ Slova nebaltského původu s ie, např. g. pl. grieku 51, 82 ‘hříchů’, n. sg. m. grieƒznus 94 ‘hříšný’, a. pl. m. grieƒznus 36, g. sg. ƒwieta ‘světa’, a. sg. ƒwieta 157, g. sg. neprietelaws 142 ‘protivníka, nepřítele’, 2. sg. imper. Nepriełauk 63 ‘nepouštěj se do smilstva’, Spawiedo-kies 82 ‘jdi ke zpovědi’, se samozřejmě nepovažují za hornolitevské rysy. ⁸⁵ Nezměněné tautosylabické skupiny s n se zachovávají v církevních termínech, např. Amen 21, 30, 37, 53, 162, Ewang: 2 (zkráceně evangelija), Sakramentƒ 91, 102, a. sg. Sakramen[t]a 85, n. pl. Sakramenta 87, ani ty však nelze považovat za hornolitevské rysy. Totéž platí pro slovesné substantivum litevského původu giwe[n]ty 113—114 ‘žít’, neboť Žemaité obvykle zachovávají en v neporušené podobě, stejně jako ve zkrácených tvarech slov, srov. n. sg. m. Sens 108 ‘starý’, d. sg. m. tam 13, 1. pl. atleydam 28 ‘odpouštíme’. Slůvko ben 85 ‘alespoň’ může být napsáno s e podle bene. ⁸⁶ Podle A. Girdenise se diftongoidy vyslovují i dnes, viz „Baltistica“, VI (2), 143—145. ⁸⁷ Jednou nacházíme i: n. sg. f. parasitą 2 ‘napsána’. Výpůjčka žyvatas ‘život, lůno’ se zapisuje oběma způsoby: s i (g. sg. žiwata 34, a. sg. Žiwata 53) i s y (a. sg. Žywata 9, 10), v posledním případě se však napodobuje polský pravopis żywot. V zapisovatelově nářečí se vyskytovaly podoby motyna, mokytinis ‘žák’, 3. fut. gys ‘bude žít’, srov. Motina 35, a. sg. Motina 60, d. pl. mokitynems 4, atgis 8. ⁸⁸ Srov. důsledné rozlišování spojky ir (všech 39 příkladů je zapsáno yr) a 3. praes. yr < yra (všech 13 příkladů je zapsáno ir), avšak totožný zápis neotevřeného i v asimilační pozici a starého dlouhého ī. 186 Hláska, stejně jako nářeční ę < i, se měla vyslovovat otevřeněji než nezměkčené krátké i a starobylé dlouhé ī; především však před ekvivalentem ie, stejně jako před nářečním ę < i, zůstávala většina souhlásek⁸⁹ zřejmě stále nezměkčená (nebo změkčená jen velmi nepatrně)⁹⁰, a proto se více podobala polské „tvrdé“ samohlásce y než i. Z tohoto důvodu zapisovatel označoval ji a ę < i písmenem y, zatímco i a ī písmenem i. Protože se ve starších textech napsaných na základě severní žemaitštiny (např. v „Živatė“ z roku 1787) písmenem y často označuje „dounininský“ ei, nelze vyloučit, že i zapisovatel mohl vyslovovat ei nebo ẹi (s oslabeným druhým členem, jak dnes vyslovují severní Žemaité blíže Lotyšsku a někdejšímu Klaipėdskému kraji), a mohl tedy pocházet také ze severožemaitské oblasti⁹¹. Srov. zápis g. sg. deewa 15 ‘dievo’ (snad ee místo ẹi?). Na druhou stranu měl zapisovatel textu sklon označovat ekvivalent spisovného uo písmenem u (srov. n. sg. m. ypules 115 ‘įpuolęs’, i. sg. m. Anu 4 ‘anuo’), stejně jako starobylou dlouhou samohlásku ū⁹². Pouze jednou je tento ekvivalent označen pochybným písmenem o, totiž d. sg. Konego 82–83 ‘kunigui’ (koncové -o je nejasné, připomíná -u; navíc zápis na poslední straně „Evangelijų“ z roku 1705 má v koncovce d. sg. zřetelné písmeno u: Garbie Dywų). Ostatní jazykové rysy textu v zásadě neodporují hledání zapisovatelova nářečí v oblasti severních Žemaitů („dounininků“), některé je dokonce mohou podpořit, např. i. sg. f. Jo Jwetywno Mot eri[o] 63 ‘su svetima moterimi’, adv. kado 7 ‘kada’, a. pl. poJnikus 80 ‘pasnykus’. Srov. také „ex libri“ faráře v Kulių a skutečnost, že konvolut se dostal do knihovny kláštera v Kretingě (obě místa leží v severožemaitském subdialektu). Lokalizaci zapisovatelova nářečí do oblasti jižních Žemaitů-varnišků je tedy zatím třeba pokládat za předběžnou. Lze doufat, že v budoucnu, po pečlivém prozkoumání a určení způsobů zápisu „dounininských“ ekvivalentů spisovného uo a ie v nepochybných severožemaitských textech dané doby, bude možné tento problém tak či onak definitivně vyřešit. Text ukazuje, že se v zapisovatelově nářečí tehdy slovo dievas ještě vyslovovalo žemaitsky (Dyw-). Dnes, zdá se, všichni Žemaité obvykle vyslovují tento kořen slova vysokolitovsky (s ie); žemaitská výslovnost se zachovala jen v takových specifických spojeních, jako pōndēys Tirkšliai ‘ponas dievas’. Předložky, respektive předpony nuo, prie (nu-, pri-), mohly mít v zapisovatelově nářečí ještě plný vokalismus (tj. nuu, prii, respektive nū⁹⁴, prī⁹⁴ nebo nǭ⁴, prē⁴), protože se zapisují stejnými písmeny u, y, např. nu 2, 77, 80 ‘nuo’, 3. praet. numyrie 43 ‘numirė’, Nužiegie 44 ‘nužengė’, n. sg. m. Numucit r 42 ‘nukankintas’, n. pl. numyrele 7 ‘numirėliai’, g. pl. numyrusių 45, 48, 51–52 ‘numirusių’, 3. praes. prysaka 111 ‘pr isako’, 2. sg. imper. Prymik 85 ‘priimk’, a. sg. prykielyma 52 ‘prikėlimą’, n. pl. prysakima 76 ‘prisakymai’, nepryguliedamy 138 ‘neprigulėdami’, g. pl. prysakimu 54 ‘prisakymų’⁹³. Vzhledem k polysémii písmen u, y⁹⁴ však nelze jednoznačně 89 S největší pravděpodobností s výjimkou k, g, š, ž, l (viz poznámku 80), avšak příklady s nimi se v textu nevyskytují. 90 I dnes se ve velké části žemaitského nářečí (především na západě a severu) souhlásky před ę < i nezměkčují, s výjimkou k, g, š, ž, l, č, dž; viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, s. 156–157. 91 Tuto myšlenku autorovi jako první předložil docent A. Girdenis. 92 Všech 35 příkladů je zapsáno s u. Jednou má u nahoře čárku: g. sg. Jūnaws 7 ‘sūnaus’. 93 A. pl. m. priegolincius 151 ‘priklausančius’ by mohl být vysokolitovským hyperkorektismem, zatímco no 30, 88, 116, 126 ‘nuo’ — vysokolitovskou podobou (?). 94 První se užívá také k označení ū, respektive nezměkčeného krátkého u; druhé také k označení nářečního ę. 197 To nelze tvrdit. Předložka, resp. předpona prieš je dvakrát napsána s v (prysz 56, a. pl. przysztarawnikus 155 „odpůrce“ — polonizovaná forma) a jednou s i (prifz 65). V předpokládané mluvě zapisovatele se nyní ustálily varianty všech tří předložek-předpon s krátkou rozšířenou samohláskou (bez ohledu na úzkost následující slabiky), např. no vī·ra „od muže“, npū·le „nalil“, prē vī·ra „u muže“, prēpī·le „přilil“, prēš vākara „před večerem“, prēšākīs „předek“ (ale adv. prī·šprī·ša·s „proti sobě“)⁹⁵. Zkoumaný text je významný pro objasnění dějin rozšiřování krátkých u, i v žemaitském nářečí. Jde o nejstarší žemaitskou rukopisnou památku, v níž se jasně rozlišují o, e od u, i. Údaje tohoto textu by v zásadě potvrdily myšlenku K. Būgy vyslovenou před padesáti lety o pozdějším zavedení o, e před koncovkami s otevřenou samohláskou v části území žemaitského nářečí⁹⁶, pokud byl zapisovatel skutečně jižní Žemait. Z textu také vidíme, že samohlásky o, e již tehdy byly diftongizovány (uo, ie), tato vlastnost se však kvůli nedokonalosti pravopisu odráží jen nedostatečně. Smíšené dvojhlásky an, am, en, em se již tehdy zúžily. Distribuce nosových a denazalizovaných samohlásek byla již přibližně taková jako dnes, jen v koncovce g. pl. oxyton se možná ještě nevyskytovala (nebo se do textu mohla dostat náhodou) varianta s -n: všude se píše -u (giwu 48 „živých“, Nomu 68 „domů“…). Totéž platí o flexi sloves 3. cond. (butu 112 „bylo by“, turetu 10 „mělo by“…) a příčestí činných minulých (n. pl. m. at]ydalieje 127—128 „oddělili se, odloučili se“). V předpokládané mluvě zapisovatele se nyní ve všech těchto případech ustálily varianty s -n (3. cond. -m), ačkoli některé formy mají i dublety bez -n, např. gī·vū·n „živých“ (|| gī·vū·), bū·tō·m „bylo by“ (|| bū·t), n. pl. m. mātēn „viděli“ (ale n. sg. m. mātes „viděl“). Předložka-předpona į již tehdy byla denazalizovaná, zkrácená a rozšířená (alespoň v asimilační pozici), např. y 29, 38, 39, 44, 49, 114, 146 „do“, n. sg. m. ypules 115 „vpadl“, 3. cond. neypultu 114 „nevpadl by“. Srov. dnešní ę „do“, ę- ę- v tomto nářečí. Redukce na konci slova byla již přibližně taková jako dnes, srov. n. sg. Kryk/fts 90 „křest“, Kuns 103 „tělo“, Pons 32 „pán“, Tiews 8 „otec“ (všech 29 příkladů) a Jžganitos 100 „spasitel“, Krawf 103 „krev“ vedle Tykras 103, Tykrus 100, 101 „pravý“; n.-a. n. Wys 105 „vše“, 3. praes. eyn 6 „jde“, gien 132 „žene“, paded 143—144 „pomáhá“ (všech 21 příkladů); g. sg. Jona 2 „Jona“, Tiewa 19 „otce“ (všech 53 příkladů), 3. praes. [skayta 1 „čte“, moka 106 „učí“ (6 příkladů) vedle g. sg. m. jo 84 „jeho“; g. sg. dyrwas 68 „pole“, milestas 31 „milosti“ (4 příklady) vedle wysos 71 „všeho“; a. sg. bal/sa 7 „hlas“, dyna 44 „den“ (35 příkladů) vedle ką 105. Monoftongizace dvojhlásek ai, ei již byla intenzivní, např. g. sg. dakt[a] 69 „věci“, n. sg. m. paladotf 43—44 „pohřben“, 3. praes. kiek 123, 131, 136, 149 „kárá“, atet 13 „přichází“ (< ateiti), d. sg. dowana 58 „darem“, n. pl. Sakramenta 87 „svátosti“, numyrele 7 „zemřelí“, adv. ylga 61 „dlouho“, neteyse 65 „nesprávně“, kap 24, 27, 116, 152, 155, 159 „jako“, kapo 74 „jakoby“, tap 9, 25, 116, 128, 160 „tak“, tapag 111, 123, 131, 133, 136, 139, 144, 148—149 „také“, conj. je 61 „jestliže“, ne 68 (3x), 69, nie 69 „ani“. ⁹⁵ Dále na severozápad (v oblasti severních Žemaitů) se úzkost zachovává, avšak i před širokou slabikou. ⁹⁶ K. Būga, Ylakių apylinkės šnekta, — „Tauta ir žodis“, I, Kaunas, 1923, 375 (= Rinktiniai raštai, III, 606). 188 Slova daiktas (2 doklady), palaidotas (1 doklad), kaip (6 dokladů), taip (5 dokladů), taipag (8 dokladů), jei (1 doklad), nei (4 doklady) mají pouze monoftongizované podoby, o leisti (3 doklady), vaisius, geisti, skaityti, laikyti, naikinti, gailėti, příslovce neteisiai a přejaté slovo traicė „trojice“ (všechna po 1 dokladu) jsou zapsány s neporušenými dvojhláskami. Dvojím způsobem se zapisuje sloveso keikti a jeho odvozeniny (4 doklady s e, 12 s ey), tvary slovesa eiti (1 s e, 3 s ey) a příslovce kaipo (1 s a a 1 s ay). Koncovky nom. pl. u jmen mužského rodu (3 doklady) a d. sg. u jmen ženského rodu (1 doklad) mají monoftongizované dvojhlásky (není ani jediný doklad s neporušenými dvojhláskami). Příslovce jsou však zapisována oběma způsoby: po 3 dokladech s monoftongizovanými i neporušenými dvojhláskami. Zdá se, že zapisovatel při výběru podob s monoftongizovanými a neporušenými ai, ei dával přednost druhým (vliv psaného jazyka?). Svědčí o tom hned tři případy, kdy monoftongizovanou podobu opravil na podobu s dvojhláskou (geisti, dvakrát keikti). Opačné příklady, kdy by byla dvojhláska opravena na monoftong, nejsou. Tehdy na východě jižní žemaitštiny, v sousedství nářečí, které se u zapisovatele textu předpokládá, se zřejmě počáteční e- už změnilo v a-, srov. a. sg. f. afontę 50 ‘esançia’ (a- může být opravou z e-). Některé současné fonetické rysy tohoto nářečí však tehdy nejspíše ještě neexistovaly. Například v nářečí se dnes v nepřízvučných koncovkách místo spisovného o po měkké souhlásce vyslovuje ė, např. g. sg. kė'lė ‘kelio’, 3. praet. žadėje ‘žadėjo’, g. sg. sâ'ujes ‘saujos’. Text však ukazuje, že tehdy zde nejspíše ještě byla nikoli úzká, nýbrž široká samohláska e (tj. æ, nebo dokonce 'a), neboť se píše: g. sg. jawcia 69 ‘jaučio’, krawja 91 ‘kraujo’, Wysagalinčioja 47 ‘visagalničiojo’, 3. praet. kalbeie 4 ‘kalbėjo’, pra/sydie 41 ‘prasidėjo’, g. sg. Dwales 20 ‘dvasios’ (ale Dwasys 41; snad kmenová koncovka ē?), Bažničies 76 ‘bažnyčios’, Wiresniofes 135 ‘vyresniosios’, awkščiaw fiofes 134 ‘aukščiausiosios’. Text ukazuje, že široká samohláska se vyskytovala také v reflexech spisovných nepřízvučných koncovek acc. sg. -ę, -ią, participiálních -ęs, -ę, n. sg. -ia, acc. pl. -ias, srov. acc. sg. Swietę 86 ‘šventę’, [s]otwertoja 39 ‘sutvertoją’, Dwaſę 49 ‘dvasią’, Bažničie 49 ‘bažnyčią’ (ale trety 44 ‘trečią’!), n. sg. m. ypules 115 ‘įpuolęs’, n. pl. m. atſydalieje 127—128 ‘atsidaliję, atsiskyrę’, n. sg. bažnicie 105 ‘bažnyčia’, a. pl. dushes 1 ‘sielas’. Dnes se ve všech těchto případech vyskytuje ę, srov. a. sg. kâtę ‘katę’, sâ'uje ‘saują’, n. sg. m. mâtęs ‘matęs’, n. sg. sâ'uje ‘sauja’, a. pl. sâ'ujes ‘saujas’. Reflex nepřízvučných koncovek -ę, -ęs byl však nejspíše úzký, např. 3. praet. dary 15, 17 ‘darė’, Giemų 41—42 ‘gimė’, dawy 11 ‘davė’, ale také dawe 9 ‘davė’ (pravopis ostatních příkladů je nejednoznačný), g. sg. Žiemys 25, Žiemys 39, žiemys 109 ‘žemės’. Uvedené údaje vedou k domněnce, že ę tohoto nářečí v nepřízvučných koncovkách si ne vždy zachovalo původní úzkost (tj. ne vždy pochází ze starší úzké samohlásky), ale že místy mohlo být zasaženo pozdějším druhotným zúžením. U podstatných jmen k tomu mohlo dojít v důsledku smíšení tvarů kmenů ja- a ę-. Nedostatek příkladů však neumožňuje tento proces objasnit. V oblasti konsonantismu je třeba především upozornit na změkčování souhlásek, které se zdá být o něco archaičtější než to, které se v nářečí vyskytuje dnes. Z pravopisu lze usuzovat pouze na měkkost či tvrdost souhlásek před nářečními ę < i (o tom již byla řeč) a e, ei. V posledním případě (tj. před e, ei) se změkčovací písmeno i systematicky píše pouze po k, g, š, ž, např. inf. kiekyty 110 ‘keikti’, 3. praes. kieyk 120, 128, 133, 139, 144, 157, kie[n]k 124, kiek 123, 131, 136, 149 ‘keikia’, n. sg. m. 189 ysz[k]iekvts 115—116 „prokletý“, g. sg. m. prakiekvta 158 „prokletého“, n. pl. m. kieky 112 „proklínat“, a. sg. yszkiekvema 114 „prokletí“, 3. praes. gen 143 „žene“, ozgies 161 „zhasíná“, 3. praet. ozgieſa 160 „zhaslo“, 2. sg. imper. gielbiek 29—30 „zachraň“, Negieysk 67 „nežádej“, adv. gieray 15 „dobře“, Sienawok 60 „cti“, g. sg. Žiemys 25, Žiemys 39, ziemys 109 „země“. Z 33 existujících příkladů jsou bez i zapsány jen tyto dva: g. sg. ſužebničies 68 „služebnice“, 3. fut. oſezys 15 „vejde“. První je polské slovo, a proto je zapsáno po polsku (bez i); druhé má předponu už-, jejíž ž mohlo zachovat výslovnost před pauzou, srov. předložku už. Měkce se muselo vyslovovat i l, protože se v této pozici píše písmenem l podle příkladu polského pravopisu (tvrdé l se značí ł), např. 2. pl. praes. atleydam 28 „odpouštíme“, 2. sg. imper. atle[łk] 26 „odpusť“, a. sg. atleydyma 51 „odpuštění“, g. sg. milestas 31 „milované“ (žem. mylesta), ale 3. praes. layka 141 „drží“, 1. sg. walondo 36—37 „v hodině“, 2. sg. imper. Klawſik 79 „poslouchej“, a. sg. balſa 7 „hlas“. Po ostatních souhláskách se změkčovací písmeno i na uvedené pozici v textu obvykle nepíše, např. a. pl. pektas 44, conj. bet 29, adv. neteyse 65 „nespravedlivě“, n. sg. Dešimtys 54 „deset“, Sens 108 „starý“, n. pl. mes 27, a. sg. f. trety 44 „třetí“, 2. sg. imper. newesk 28—29 „neveď“ atd. (celkem dokonce 94 příkladů). S i se někdy píše pouze koncovka loc. pl. -se, avšak v tomto případě je pravopis dvojznačný, protože, jak již bylo uvedeno, může se zde skrývat žemaitské -sę. Zápisy nie 69 „ani“, 2. pl. nepazinfatie 122 „neznáte“ je třeba považovat za chybné (srov. ne 68, 69 „ani“, Nediwikiete 12 „nedivte se“), stejně jako zkomolené slovo a. sg. Bodijfie 150 „dobytče“. Nyní se ve většině oblasti varniškého nářečí před vokalismem typu e, stejně jako před ę < i, více či méně změkčují všechny souhlásky. Jen na hranicích severožemaitských telšských nářečí změkčování místy připomíná to, které se vyskytuje v textu, avšak i zde lze zpravidla mluvit pouze o různých stupních měkkosti. Z dalších rysů konsonantismu je třeba uvést, že v textu chybí přidané v- před nářečním uo na začátku slova, např. conj. o 8, 16, 52, 74, 86, 112, 116 (vyslovováno uo) namísto dnešního vuo „a“. Z morfologických rysů textu upoutají především formy ilativu a adesivu, totiž ill. sg. Wardon 19, ad. sg. ſzalipi 132, ſawimp 9, 10—11. Bylo by však odvážné z nich vyvozovat, že se tyto pády tehdy v nářečí užívaly. Uvedené příklady mohou být archaismy církevního jazyka. Forma ilativu je zjevně žemaitská, srov. wardon wieſzpatie v „Živatas“ z roku 1787, 113₂, adv. laūkon Tirkšliai (vyslovováno -uon) „ven, pryč“. Koncovku -on si podle všeho Žemaité převzali z ā-kmene, srov. pievon. Text ukazuje, že v nářečí zapisovatele se tehdy již vyskytovaly zkrácené tvary singulárového lokálu, např. walondo 36—37 „v hodině“, kalienie 141 „ve vězení“. Plurál však zřejmě ještě nebyl zkrácen, srov. grabusy 14 „v rakvích“, Wyſofie Baznicžioſie 112 „ve všech kostelích“. Tehdy se v nářečí nejspíše již ustálily krátké varianty dativních tvarů, např. d. sg. m. iem 11 „jemu“, tam 13, kietam 83 „jinému“, d. pl. mokitynems „žákům“, minioms 5, ſaw yms kaltyms 28 „svým vinným“, iomſ 6 „vám“. Jediný dlouhý tvar d. pl. mumos 1 „nám“ je třeba považovat za archaismus církevního jazyka. Úplná koncovka -mi v singulárových instrumentálových tvarech užívaná v textu však nejspíše odráží skutečný stav nářečí, protože se i dnes v této oblasti obvykle zachovává. Již tehdy se její samohláska vyslovovala úzce (tj. -mi, nikoli *-mę!), např. ſunumi 12 „synem“. Je třeba poznamenat, že úzká byla i samohláska v koncovce u-kmenového a. sg. (např. ſunu 40 „syna“, ačkoli dnes mnoho Žemaitů užívá rozšířenou podobu, vyslovovanou sū’no „syna“). 190 Neutrum zájmenných (zřejmě i adjektivních) tvarů se ještě muselo poměrně živě užívat, srov. Wys 105 „všechno“. Již se vyskytovala koncovka a. pl. m. -us přizpůsobená jmenným tvarům, např. Tus 131 „ty“ (takto je zapsáno všech 8 příkladů). Pronominální koncovka d. pl. m. -iems se nejspíše vyslovovala -ėms, srov. zápis faywms kaltyms 28 „svým vinným“ vedle tokiems 143 (po k). Dnes má nářečí -ims, srov. tį’ms baltį’ms „těm bílým“. Pravopis zájmen kuris ir toks ukazuje, že se v nářečí zapisovatele mohly užívat tvary n. pl. m. kuri „kteří“, toki „takoví“ (srov. kiti, visi), možná jako varianty vedle žemaitsky vyslovovaných kurie, tokie, srov. kury 8, 13, 15, 16, korie⁹⁷ 126, 131, 134, 136, 140, 143, 145, 147, 149, Tokie 153. N. pl. osobních zájmen mes zřejmě ještě nebyl nahrazen tvarem užívaným dnes v nářečí, mas, srov. mes 27. Snad se také namísto dnešních nářečních tvarů a. pl. mumīs „nás“, jumīs „vás“ ještě užívaly staré tvary mus, jus (srov. mus 29, 30, 36), pokud nejde o archaismus církevního jazyka, neboť se vyskytují pouze v modlitbách. Již tehdy se však užívaly tvary g. pl. mūso „našich“, jūso „vašich“, např. muja 22, 25, 27, 37, 100; zájmenný kmen man- se již vyslovoval mun- (mən-), např. a. sg. muni 56 „mě“ (srov. g. pl. Nomu 68 „domů“). V textu je jeden atematický tvar slovesa, totiž 3. praes. atet 13 < ateiti „přichází“ a jeden přetvořený atematický tvar: 1 sg. praes. esmīu (nejasně zapsáno jako esm̄nio nebo esmmio 55) „jsem“. Fonetika obou je žemaitská. Druhý tvar není pro toto nářečí typický a mohl být přejatý. Slovesa tohoto nářečí měla již tehdy předponu ant-, např. 3. praet Ontžiege 45 „vstoupil“. Zvratné částice mohly předponová slovesa dostávat na konci slova, např. 2. pl. imper. Nedīwikiete[ʃ]ie 12—13 (tj. nedįvykytas, žem. nedīvīketiese) „nedivte se“. Zachování samohlásky v částici (srov. také 2. sg. imper. refl. świeʃkiesy 22—23 „prober se“, melʃkiesy 35—36 „modli se“) však může být archaismem církevního jazyka, nikoli rysem nářečí zapisovatele. Již tehdy se v nářečí vyskytovala konstrukce liuobt + infinitiv, ale není jisté, zda se tehdy užívala k vyjadřování imperfekta, srov. Piemo […] lub kiekty wysus hieretykus 109—110= pol. Paftarʒ[…] zwykł Wyklinać wʃzʃytkie Heretyki. Tvary imperativu nejspíše měly žemaitský formant -kia-, jenže kvůli nedokonalosti pravopisu jej lze obtížně prokázat (-kia- i -kė- < -ki- by se zapisovalo stejně). Namísto tvaru 3. praet. dėvė, který je nyní typický pro starší generaci, je však v textu pouze dāvė (dawe 9). Těžko říci, zda jde o nářeční jev, nebo o důsledek vlivu spisovného jazyka. Z neohebných slov je třeba uvést praep. be 129, 145, prt. tegol 160 „ať“ (v předpokládaném dnešním nářečí se vyslovuje bà, tàgò), ne-, např. nemor 134 „nechce“, 2. sg. imper. newesk 28—29… všech 15 příkladů s ne- (dnešní nə-), praep. ape 86 „o“ (dnešní àplė, zřídka àpe), prt. nor(is) u neurčitých zájmen, např. kokius noris daktus 149 „jakési věci“, kokie Nor pamacie 132—133 „nějakou pomoc“ (dnešní kasnūors, kas nūorent „něco“), conj. aba 83, 115, 132, 137, 141, 142, 146, 151 „nebo“, adv. kaypo 8 „jako“ (obě poslední varianty se užívají i dnes), fien-dyna 157 „dnes“ (dnes zůstává jen krátká varianta bez -a). Z lexika stojí za zmínku typické žemaitské slovní varianty kunegas (82—83) ‘kněz’, kunegystė (93) ‘kněžství’, mylesta (31) ‘miluje, milost’ a posnykas 97 S kořenem o < u je dokonce zapsán tvar g. pl. koriu 121—122 a a. pl. m. korius 154. Na druhou stranu se vedle korie jednou vyskytuje také n. pl. m. kurie 129. 191 (80) ‘půstník’; první tři z nich se ve zkoumaném nářečí užívají i dnes, zatímco poslední je doložen pouze v severožemaitské oblasti (su-ininkas), srov. põsninkas (pūosnfnks) Tirkšliai. * * * Jazykové údaje zkoumaného textu, uvedené do souvislosti s nářečními fakty z rasenišského nářečí zaznamenanými ve zpěvníku S. M. Slavočinského98, budou, jak lze doufat, velmi užitečné při rekonstrukci vývoje hlásek a tvarů žemaitského nářečí za poslední 3–4 století a zároveň přispějí k vytvoření historické dialektologie litevštiny. Tyto údaje také ukazují, že mnohé drobné nářeční rysy, stejně jako sama nářečí, vznikly mnohem dříve, než se často domníváme. Dodatek. Aby se zjistilo, zda latinské a polské zápisy zmíněné na s. 172–173 skutečně napsala tatáž osoba, která zaznamenala litevský text, byly fotokopie všech těchto rukopisů z iniciativy ředitele Vilniuské univerzitní knihovny J. Tornaua99 předloženy k posouzení Ústavu soudně znaleckého výzkumu Ministerstva spravedlnosti Litevské SSR. Při přípravě této publikace do tisku bylo obdrženo potvrzení uvedeného ústavu č. 427 ze dne 10. V. 1973, v němž soudní znalkyně, kandidátka právních věd J. Ignatjeva, potvrzuje, že všechny předložené texty, s výjimkou zápisu „Garbie dywu etc.“, napsala skutečně jedna osoba. O posledním dvouslovném zápisu se v potvrzení konstatuje, že vzhledem k velmi malému množství zkoumaného grafického materiálu nelze rozhodnout, zda tato slova napsala tatáž osoba, nebo někdo jiný. Závěr soudního znaleckého posudku tak v podstatě potvrzuje datování litevského textu uvedené na s. 173. V uvedeném potvrzení se píše, že „zkoumané rukopisy jsou napsány rukou člověka s vysokým vzděláním, koordinovanými pohyby“. To potvrzuje předpoklad, že zapisovatel litevského textu byl vzdělaný člověk. Gauta 1973.III.23. 3. ЗИНКЯВИЧЮС DŮLEŽITÝ ŽEMAJSKÝ RUKOPISNÝ TEXT S h r n u t í V článku je publikován a zkoumán rukopisný text, který autor nalezl v knihovně Vilniuské univerzity (v konvolutu LR 881–882, uloženém na oddělení vzácných knih). Je stanoveno, že text napsala neznámá duchovní osoba katolické církve na konci 17. století nebo na samém počátku 18. století. Možná jde o přepracování či dokonce opis staršího textu, který se nedochoval. Zkoumaný text je napsán žemaitským dialektem. Je možné, že uvedená osoba pocházela z okolí města Varniai. Rysy aukštaitského dialektu nebo tehdejšího psaného jazyka jsou poměrně vzácné. 98 Srov. s. 137–168. 99 Autor článku upřímně děkuje soudruhu J. Tornauovi za pomoc. 192 Na základě podrobného srovnání jazykových rysů textu s údaji o současném žemaitském dialektu jsou odhalena důležitá fakta, která napomáhají objasnit vývoj hlásek a tvarů tohoto dialektu za posledních 300 let. Bylo zjištěno, že v době vzniku textu se dlouhé samohlásky o, ē v žemaitštině již diftongizovaly, první složka tautosylabických spojení an, am, en, em byla zúžená a diftongy ai, ei v některých případech monoftongizovaly. Byla zjištěna také řada dalších fonetických a morfologických jevů typických pro současný žemaitský dialekt. Na druhé straně nám text poskytuje údaje, které napomáhají odhalit některé rysy staršího období žemaitského dialektu. Z textu například vyplývá, že žemaitské hlásky odpovídající uo, ie spisovného jazyka měly v písařově rodné nářeční podobě zřetelně diftongický charakter. Jasně se rozlišovaly dvě řady krátkých samohlásek u, i (otevřené a zavřené); navíc podléhaly důsledné asimilaci podle vokalismu následujícího slova. Probírána jsou také mnohá další fakta, která vrhají světlo na dějiny litevských, respektive žemaitských hlásek a tvarů. Došlo 23.III.1973 Z. ZINKEVIČIUS. DŮLEŽITÝ ŽEMAIŤSKÝ RUKOPIS Shrnutí Článek představuje analýzu žemaitského rukopisu nalezeného autorem v knihovně Vilniuské univerzity (LR 881—882). Samotný text rukopisu je rovněž uveden v článku. Bylo zjištěno, že rukopis napsal neznámý římskokatolický duchovní na konci 17. nebo na počátku 18. století. Může jít o parafrázi, nebo dokonce opis nějakého staršího textu. Jazyk textu je žemaitský, pravděpodobně severní nebo severovýchodní podnářečí varniaského nářečí. Zvláštností aukštaitských nářečí nebo písemných památek je poměrně málo. Podrobné srovnání jazykových rysů textu s rysy odpovídajícího současného nářečí se provádí ve snaze určit vývoj fonetického systému a gramatické struktury za období 300 let. Analýza ukázala, že v době vzniku rukopisu (1) se samohlásky o, ē diftongizovaly, (2) první složka tautosylabických skupin an, am, en, em se změnila v zavřenou samohlásku, (3) diftongy ai, ei se v některých případech monoftongizovaly a (4) mnohé fonetické a gramatické rysy typické pro současné nářečí existovaly již tehdy. 13. 520 193 Na druhé straně text obsahuje jazyková data typická pro starší etapu vývoje nářečí, a představuje tak cenný materiál pro výklad některých problémů dějin litevštiny a historické dialektologie. Zvláště zajímavé jsou následující jevy, které se v rukopisu vyskytují jako rysy rodného nářečí jeho písaře: diftongická povaha ekvivalentů spisovných litevských uo, ie, důsledné rozlišování dvou typů u, i (otevřeného a zavřeného) a jejich pravidelná asimilace v závislosti na povaze samohlásky v následující slabice. Přijato 23. března 1973