S. M. Slavočinskio giesmyno (1646 m.) kalba

ŽODŽIŲ FORMOS IR JŲ VARTOSENA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA Z. ZINKEVIČIUS JAZYK ZPĚVNÍKU S. M. SLAVOČINSKÉHO (1646) Autor věnuje tento článek památce prof. dr. Jurgise Lebedise, prvního badatele zpěvníku Jazyk zpěvníku S. M. Slavočinského je badateli považován za směs různých nářečí. V akademických dějinách litevské literatury se píše, že ačkoli je ve zpěvníku „cítit základ žemaitského nářečí, zřetelně jsou zde však patrné snahy kombinovat prvky různých nářečí a zpřístupnit zpěvník co nejširším vrstvám litevských čtenářů“1. Připravovatel fotografického vydání zpěvníku a jeho první badatel, prof. dr. Jurgis Lebedys, píše, že „nářeční základ zpěvníku není příliš výrazný, nepadne hned do oka, přesto jej však lze snadno postřehnout. Mnohé fonetické, morfologické a zčásti také lexikální a syntaktické rysy spojují zpěvník se žemaitským nářečím“2. Po uvedení charakteristických žemaitských rysů badatel konstatuje, že „překladatel byl Žemait, náležející k podnářeční skupině dūnininků, avšak kolísal, anebo jeho práci opravovali jiní“3. Poté, co poukázal na některé prvky východoaukštaitského nářečí ve zpěvníku, J. Lebedys vyslovuje domněnku, že „je možné, že překladatel zpěvníku při používání slovníku K. Sirvydase někdy nedokázal rozlišit nářeční fonetiku nebo bezděčně podléhal sugesci a přejímal slovo ze slovníku v té podobě, v jaké se tam vyskytovalo“4. Poté, co konstatoval, že „značná část fonetických a zčásti morfologických rysů zpěvníku je charakteristická pro přechodná nářečí“5, autor dochází k tomuto závěru: „Při přípravě zpěvníku se usilovalo o přizpůsobení co největšímu počtu obyvatel. Sám překladatel, nemluvě již o jeho možných opravovatelích, pravděpodobně znal nejen své vlastní nářečí. Lze se domnívat, že alespoň povrchní znalost jiných nářečí, snaha být čten v širším okruhu, a také příklad dřívějších spisovatelů pomohly nářeční rysy vyrovnat. Nedůslednosti a kolísání lze vysvětlit i tím, že neexistovalo pevné kritérium ani stanovená norma spisovného jazyka“6. J. Palionis v zásadě souhlasí se závěry J. Lebedise a konstatuje, že „jazyk zpěvníku obsahuje značnou nářeční směs: prvky žemaitských dūnininků, západoaukštaitských, zejména veliuonských, středoa aukštaitských i východoaukštaitských nářečí“7. 1 Dějiny litevské literatury. I. Feudální epocha. Redigoval prof. K. Korsakas. Vilnius, 1957, s. 151. 2 J. Lebedys, Zpěvník z roku 1646. – S. M. Slavočinskis, Giesmės tikėjimui katalickam priderančios 1646. Fotografické vydání. Vilnius, 1958, s. 20. 3 J. Lebedys, tamtéž, s. 21. 4 Tamtéž, s. 24. 5 Tamtéž. 6 Tamtéž, s. 24–25. 7 J. Palionis, Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius, 1967, p. 90. 137 Badatele výrazně zmiňovaná směs nářečí v kancionálu S. M. Slavočinského autora tohoto článku zaujala a podnítila jej, aby se jazykem kancionálu z tohoto hlediska zabýval zvlášť8, objasnil v něm přítomné prvky jednotlivých nářečí a lokalizoval je, osvětlil samotný proces překladu písní i přípravy kancionálu k tisku a konečně vyzdvihl význam kancionálu pro dějiny litevského jazyka a historickou dialektologii. Autor doufal, že srovnání lokalizovaných nářečních prvků kancionálu z poloviny 17. století s odpovídajícími údaji z dnešních nářečí umožní lépe pochopit vznik a vývoj některých jevů litevského jazyka. Prvky žemaitského nářečí Je třeba souhlasit se závěrem dřívějších badatelů, že překladatel kancionálu byl Žemait. V kancionálu se vyskytují tyto zvláštnosti žemaitského nářečí: 1. Místo afrikát č, dž se před starobylou krátkou samohláskou *a užívá souhlásek t, d, např. n. pl. medey II 109₁₁ „stromy“, ʒodey II 29₁₇ „slova“, i. pl. Erβkieteys II 84₂ „trny“, peteys I 97₁₈ „rameny“, žodeys I 18₉ „slovy“, a. sg. f. ne turinte II 10₁₀ „nemající“, Priderante I 3₁₅ „náležející“, 3. praes. gieyd I 131₂₈ „žádá“, Jaut II 29₈ „cítí“, kient I 92₄ „trpí“, refl. glaudes II 6₂₁ „přitulí se“, 2. pl. praes. kientete II 20₂₃ „trpíte“, adv. didey II 12₂₅ „velice“, kartey I 88₉ „hořce“, /skaystey II 5₂₃ „jasně“. Srov. dále a. sg. m. kiantanti I 87₇ „trpícího“, g. pl. refl. meldénčiuße I 140₄ „modlících se“, tj. „těch, kdo se modlí“, d. pl. m. meldéntiems II 82₂₃ „modlícím se“, a. pl. m. iautančius II 102₂₆ „cítící“, kientančius II 4₁₆ „trpící“, a. pl. f. Gieydénčias II 110₁₅ „žádající“. Celkem je v kancionálu 51 dokladů se zachovaným „žemaitským hláskovým zákonem“. Doklady s t, d před starobylým *ā a zadními samohláskami, které se vyskytují v západní části dnešního žemaitského nářečí, v kancionálu nejsou. 2. Místo dvojhlásek uo, ie se v kancionálu často užívají „dūnininkské“ monoftongy ū, ī, např. a) g. sg. gluśnio II 60₂₃ „vrby“, a. sg. kuodeli I 66₁₇ „kužel“, a. pl. obulus I 65₁ „jablka“, 3. praet. pule I 53₁₇ „padl“, i. pl. /słutomis I 78₁₇ „košťaty“, 2. sg. praet. ßlußtey II 76₁₀ „utřel jsi“; b) g. sg. Diwa II 126₁ „Boha“, inf. gidot I 42₂₁ „zpívat“, ißkoti I 131₁₇ „hledat“, g. sg. Iwos I 15₁₃ „Eviny“, l. sg. lipßnoy I 129₁₅ „plameni“, a. pl. f. ißlitas II 27₂ „vylité“, g. pl. pitu I 148₁₃ „oběda“, prip II 26₁₂ „před“, l. sg. filwarte II 9₂₅ „strasti“, a. sg. ßniga II 23₉ „sníh“, adv. ßiedina I 71₉ „dnes“, praep. tis I 25₈ „k“, adv. Tifey II 90₁₃ „přímo“, l. sg. winibiey I 129₁₉ „v jednotě“; c) i. sg. m. tu I 103₁₆ „tím“, n. pl. m. Ti II 44₁₈ „ti“, g. sg. ßalis II 104₁₃ „země“, 3. fut. Ißlußus I 30₁₀ „vysvobodí“, 1. sg. refl. iaučius II 55₂₀ „cítím se“, 1. sg. fut. Raßiut I 65₁₃ „napíšu ti“ (~ rašiuo t[i]). Celkem je v kancionálu napočítáno asi tři a půl stovky dokladů s ū, ī místo uo, ie⁹. Slova gluśnis, Ieva, kuodelis, pietūs, sielvartas, šluota, šluostyti, ties a přítomné tvary slovesa likti se zapisují pouze žemaitsky. V kancionálu nejsou odpovídající aukštaitské varianty těchto slov a tvarů. Převládají také žemaitské podoby slov ieškoti, liepsna a slovesa 8 Předmětem zkoumání bylo fotografické vydání z roku 1958, které vydal J. Lebedys. Jeho chybějící stránky byly doplněny fotokopií pořízenou z mikrofilmu úplného exempláře uloženého v knihovně Osolińských ve Vratislavi (Polsko), který má knihovna Akademie věd Litevské SSR. 9Přesný počet nelze uvést, protože některé tvary lze vykládat dvojím způsobem; například na koncovce infinitivu reflexivního -tis (např. girdėtis I 139₂₁ „je slyšet“) bychom mohli rozpoznat nejen žemaitské -tis (= aukštaitské -ties), ale také aukštaitskou variantu -tis. 138 odpovídající tvary přítomného času slovesa pulti, zájmena 1. sg. m., reflexivních sloves v 1. sg., reflexivních příčestí n. pl. m. a některých dalších koncovek. 3. Samohlásky o, ė se často diftongizují, např. a) g. sg. m. Tuo I 72₂₀ „toho“, g. sg. f. tuos I 77₈ „té“, n. pl. f. tuos I 44₁₂ „ty“, 1. pl. tupuoße I 105₁₁ „na rtech“, 3. praes. šildot I 59₂₁ „zahřívá tě“ (~ šildot [i]); b) 3. praes. Biega I 19₂₀ „běží“, inf. dieti II 31₃ „klást“, 3. praet. ieme II 14₁₅ „vzal“, 1. sg. fut. girdiesiu II 48₂₀ „uslyším“, 3 praet. kwiepawa I 62₁₇ „dýchal“, 1. sg. mieble II 58₁ „hnojil“, 3. praes. nier II 82₁₅ „není“, g. sg. pawießio II 64₁₉ „stínu“, g. sg. Tiewa I 74a₁₈ „otce“, a. pl. vąmušieius II 26₆ „zabijáky“, n. sg. m. wietringas II 40₂ „větrný“, n. pl. žwieris II 66₁₂ „zvířata“; c) n. sg. Duktie I 104₁₉ „dcera“, g. sg. garbies II 53₁₃ „cti“, 1. sg. žiamiey II 10₂₂ „na zemi“, d. pl. žmoniems I 98₄ „lidem“, 1. pl. žiamieſa I 99₂ „na zemích“, 3. refl. Iauties I 87₁₉ „cítil se“, 2. pl. refl. wadinaties II 9₂₀ „nazýváte se“. Diftongizována je mnohem častěji samohláska ė. Pouze v pozicích nikoli po k, g, š, ž (po těchto souhláskách může být písmeno i změkčovacím znaménkem) bylo nalezeno 159 dokladů. Diftongizace samohlásky o je mnohem vzácnější; celkem bylo nalezeno pouze 12 dokladů, všechny s o > uo ve flexi, resp. v jednoslabičných tvarech zájmen. 4. Se samohláskami ą, ę, y, į se obecně zachází žemaitsky: v kořenech slov a v oxytonických koncovkách se zachovává nosový prvek, v barytonických koncovkách zpravidla chybí. Starobylé nosové samohlásky ą, ę se v kořenech a oxytonických koncovkách označují písmeny ą, ę nebo ą, ę s „příčnou čárkou“ (z technických důvodů ji v příkladech tohoto článku nahrazujeme ą, ę), dále také spojeními písmen an, en (vzácně)¹⁰, např. a) adv. drąſey II 58₂₆ „směle“, a. sg. įgałti II 24₁₉ „vyděsit“, inf. gražinti II 99₂₀ „vrátit“, 1. sg. fut. ne ikanſiu I 64₁₅ „nevykopu“, i. pl. kaſnays II 19₂ „košťaty“, a. pl. ſpaſtus II 93₂₅ „pasti“, 3. praet. taſi I 91₅ „táhl“; b) 3. praes. ne dręſ I 76b₆ „neodvažuje se“ (~ nedreſa), Grež II 6₂₁ „vrtá“, inf. Kieſt I 155₂₂ „trpět“; c) a. sg. amą I 45₁₃ „onu, ji“, kure I 93₁₂ „kterou“, g. sg. manęs I 67₄, tawes I 17₅ „tebe“, ſawes I 17₆ „sebe“, n. sg. m. neſąs I 121₂₂ „nesoucí“, n. pl. m. ſergą II 114₁₁ „nemocní“. Místy, zejména v textech vytištěných gotickým písmem, je „příčná čárka“ otištěna nejasně, značně, ba téměř úplně setřena. Jasnou výjimku tvoří tvary singulárového alativu manęsp, tawęsp, sawęsp, systematicky zapisované bez značky nazality, tj. manęſp, tawęſp, ſawęſp (proč?), ačkoli odpovídající genitivy manęs, tavęs, savęs značku nazality obvykle mají (nejméně 104 ze 110 dokladů)¹¹. V barytonických koncovkách se místo starobylých ą, ę zpravidla píší písmena a, e bez jakékoli značky nazality. Z přibližně 1200 doložených příkladů nominálně-jmenné koncovky akuzativu singuláru -ą v kancionálu lze podezírat, že „příčnou čárku“ má, jen několik desítek, ale ani tyto příklady nejsou zcela jednoznačné, protože buď je tato čárka nevýrazná (snad nejzřetelnější je ve slově wargą I 135₁₇), nebo by mohlo jít také o genitivy plurálu (např. Teyſingą I 93₅, Piktą I 99₁₅ „spravedlivých?“, „zlých?“) s oxytonickou koncovkou -ų, která se v kancionálu často zapisuje jako -ą (přesněji a s „příčnou čárkou“). O něco častěji se vyskytuje koncovka -ę akuzativu singuláru kmenů na ė, označená nosovým písmenem: 53 případů (ne všechny jsou stejně zřetelné) z téměř 300 doložených příkladů. Jak je však patrné, i zde jasně převládá -e „-ę“ (přibližně 82% všech příkladů). Totéž platí i pro ę v minulém ča- ¹⁰ K záměně grafémů ą, ę a an, en srov. zápisy šiediena I 71₄ nebo šiedina I 71₉ „dnes“ (22 dokladů), Neſąg II 49₅ „ponese“ (~ nesang), tęn I 117₁₃ „tam“ (po několika desítkách dokladů), 3. praet. Kienėta II 75₂₈ „trpěl“. ¹¹ Zcela zřetelné písmeno ę (bez jakýchkoli stop značky nazality) mají pouze tři doklady genitivu (I 127₁₀, II 43₁₃, 119₁₀); u dalších tří mohlo být přeškrtnutí setřeno. Tyto tři doklady s e by však mohly — pokud nejde o tiskovou chybu — ukazovat na to, že v tehdejší mluvě překladatele existovala rychlostní barytonická varianta manęs, tavęs, savęs, která se všeobecně prosadila v dnešním žemaitském nářečí. 139 v koncovkách příčestí: ze 145 nalezených příkladů koncovky n. sg. -ęs je 134 napsáno s jasným -es nebo -ias (bez nazálního znaménka či jeho zbytků), všech 25 nalezených příkladů koncovky n. pl. -ę je napsáno s -e, resp. -ia („příčné větévky“ se neodlamují)¹². Baritonické tvary přítomných příčestí s koncovkami -ąs, pl. -ą nebyly vůbec zaznamenány. V rodném nářečí překladatele tedy, stejně jako u dnešních Žemaitů, už v baritonických koncovkách existovala krátká denazalizovaná samohláska a, e¹³. Nazální samohlásky u, i se ve zpěvníku zapisují písmeny u, i (tiskárna neměla písmena ų, į ani ų, į s „příčnou větévkou“), někdy spojením písmene s n; místo ų se také píše ą (přesněji a s „příčnou větévkou“). V kořeni starobylého slova se našlo pouze 8 tvarů slovesa siųsti „poslat“, z nichž 7 má místo ų spojení písmen un, např. 2. sg. imp. Siun/k II 10₂₁ „pošli“, n. sg. m. siun/damas I 122₁₂ „posílaje“. Jeden tvar je napsán s ū (n. sg. m. Siū/ftas I 3₇ „poslaný“), to je však rovnocenné zápisu un, protože se ve zpěvníku místo n a m často klade nad předcházející samohlásku znaménko podobné cirkumflexu (často je nejasně vytištěno a připomíná čárku), např. ant dāgaus I 132₂₈ „na nebi“, potā I 146₄ „poté, tj. potom“, n. sg. f. fūwēta I 130₂₈ „svatá“, 3. praes. trē I 144₁₃ „třese“ (~ trem), i. sg. sunū I 132₈ „synem“ (~ sūnum), inf. palikfmit I 137₂ „potěšit“. V oxytónických koncovkách se píše u nebo ą (tj. a s „příčnou větévkou“). Tento druhý zápis byl zaznamenán dokonce v 89 případech, např. g. pl. ią I 126₂ „jich“, kalbą I 96₁₂ „jazyků“, fūtįną I 92₅ „slabých“, pikčiau II 5₁₁ „horších“, Tą weykalą II 57₇ „těch skutků“, werkfmingą funą I 29₁₆ „plačících synů“, tarp žmonią neteyfingą II 10₂₇ „mezi nespravedlivými lidmi“, 3. cond. ne pražūtą II 9₁₆ „aby nezahynuli“, Kad trintą piktybes I 8₁ „aby zahladili nepravosti“. Zdá se, že protože tiskárna neměla písmeno ų, začalo se místo něj používat podobné a s „příčnou větévkou“. V baritonických koncovkách se píše u. S ą (přesněji a s „příčnou větévkou“) bylo zaznamenáno jen 6 příkladů, které je třeba považovat za překladatelovo přehlédnutí nebo tiskovou chybu. Rozdíl mezi baritony a oxytony je zvlášť dobře patrný ze zápisů jako Del tą žodžių II 25₁₀ „kvůli těm slovům“. V baritonických koncovkách byla samohláska u krátká¹⁴. Starobylá nazální samohláska į, přízvučná i nepřízvučná, se zapisuje písmenem i (písmeno į ani jeho náhrada se nevyskytuje), např.: a) 3. praet. drifja I 76a₁₄ „odvážil se“, Pažįft I 43₂₆ „zná“ (s kořenovým į „do“ je 17 příkladů)¹⁵, b) n. sg. m. galis I 146₁₆ „schopen“, ftowis I 156₁ „postoj“ (celkem 10 příkladů příčestní koncovky -is „-ęs“; příklady n. pl. m. 12 Poslední údaje podporují předpoklad autora tohoto článku, že současná žemaitská koncovka nom. pl. -e (na jihovýchodě vyslovovaná -en) je sekundární, převzatá ze zvratných sloves, viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, s. 77—78. 13 Jejich krátkost dokládá veršování: na koncích veršů písní se koncovky -ą „-ą“, -e „-ę“, -es „-es“ rýmují s koncovkami jiných pádů či osob, které mají krátké samohlásky a, e, např. a. sg. f. pamatitá I 23₁ „spatřenou“ se rýmuje s n. sg. f. pripildyta „naplněná“, a. sg. f. wifa II 103₁₅ „vše“ — s 1. sg. akyfa „v očích“, a. sg. motiná II 58₂₁ „matku“ — s 3. praes. gina, a. sg. apsakima „vyprávění“ — s 1. pl. fut. žinoſima „budeme vědět“, per bukliſtę I 115₆ „skrze moudrost“ — s voc. sg. Chriſte „Kriste“, n. sg. m. atmines I 56₈ „vzpomenutý“ — s a. pl. gimines, n. sg. m. apturėias II 35₁₈ „získavší, tj. obdrževší“ — s n. sg. abgineias „obránce“. 14 Srov. rým a. sg. Sunu II 103₂ „syna“ s i. sg. kunu, g. pl. numiruſiu II 64₂₄ „zemřelých“ s 1. sg. fut. buſiu „budu“. 15 V nářečí překladatele se į vyskytovalo (snad fakultativně) také v tvarech budoucího času, např. 3. as. fugražis II 52₁₆ „vrátí“, 2. sg. pažįfi II 43₁₇ „poznáš“, 2. pl. pažįfit II 16₁₂ „poznáte“. Srov. rým 1. pl. įppažįfime II 37₁₃ „vyznáme“ se sakįfime „řekneme“. Ve zpěvníku se dále píše n. pl. m. refl. Rupidamis II 26₂₃ „starajíce se“ (~žem. rūpīdamis), 3. cond. garbitu II 96₇ „oslavili by“ (~garbitų). Poslední příklad je však v erratech opraven na garbitų, tj. garbintų 140 (nenalezeno), c) a. sg. dali I 104₂₂ ‘část’, gimuƒi I 22₁₇ ‘narozená’ (a. sg. -i ‘-i’ mnoho příkladů). Z rýmování je patrné, že v oxytónových koncovkách participií byla dlouhá samohláska, zatímco v baritónových krátká, např. n. sg. m. galis II 103₂₆ ‘schopný’ se rýmuje s g. sg. dalis ‘části’ (~žem. dalis), ale turis II 70₁₃ ‘mající’ s n. sg. m. kuris nebo II 58₁₀ s a. pl. duris¹⁶. Z pravopisu není zřejmé, zda se dlouhá samohláska vyslovovala s nazálním zabarvením. K předpokladu takové výslovnosti však vede současné nářečí jižních Žemaitů, z jehož oblasti pocházel překladatel. Samostatně je třeba probrat předložku a předponu į. Namísto současné předložky į se v hymnáři užívá ing (59 příkladů). Jiné varianty nejsou. Předpona į- se před závěrovými souhláskami píše į-, např. inf. įleyƒti I 106₁₈ ‘vpustit’, 1. sg. cond. imaničiau II 24₂₁ ‘mohl bych’, 3. praet. inika I 75₈ ‘zvykl si’, a. sg. f. irūƒtintas II 5₄ ‘rozhněvaná’, 3. praet iƒaki I 76a₁₈ ‘přikázal’, 1. sg. praet. Iweykiau II 5₁₀ ‘přemohl jsem’, 2. sg. imp. Ižwelk II 5₅ ‘pohlédni’ (celkem 51 příkladů). Před k, g se į- rovněž píše, např. 3. praet. ne įkalbina I 78₃ ‘nepřemluvil’, n. sg. m. įkankintas I 100₁₇ ‘umučený’, ikáršintas II 78₁₅ ‘rozhořčený’, 1. sg. fut. ne įkanƒiu I 64₁₅ ‘neukousnu’, 3. praet. įgawa I 141₁₈ ‘získal’, inf. įgiti I 60₁₈ ‘nabýt’, n. sg. m. Igundes I 25₂₂ ‘zvyklý’ (všech 50 příkladů). Před t, d se píše in-, např. 2. sg. imp. inteyk I 124₁₇ ‘podej’, 3. praet ne intikieia I 118₁₄ ‘neuvěřil’, intiká II 70₁₅ ‘zalíbilo se’, indeia I 85₁₁ ‘vložil’, n. sg. f. indeta II 119₁ ‘vložená’. Výjimku tvoří pouze tři příklady (z 42), totiž n. sg. f. itikuƒi II 104₂₄ ‘uvěřivší’, a. sg. m. itikuƒi I 105₅ ‘uvěřivší’, a. pl. m. itikinčius I 3₁₃ ‘přesvědčující’ (další 2 příklady slovesa įtikti mají in-). Před retnými souhláskami je jen jediný příklad: n. sg. f. impinta I 110₁ ‘vpletená’. Protože dnes Žemaité předponu sloves in- nemají a před všemi souhláskami užívají variantu bez n, lze stav zaznamenaný v hymnáři považovat za starší, ukazující určitou fázi pronikání varianty į- do pozice před závěrovými souhláskami. Je možné, že se v nářečí překladatele před závěrovými souhláskami, zejména t, d, ještě fakultativně užívaly obě varianty. Lze také předpokládat vliv jiných nářečí a písemných tradic, srov. předložku ing ‘do’ (užívali ji M. Mažvydas, J. Bretkūnas, M. Daukša, M. Petkevičius, K. Sirvydas) vedle předpony į- před souhláskami k, g. 5. V hymnáři se často žemaitsky zkracují koncovky, např. n. sg. m. wakars I 50₂₁ ‘večer’, 3. praes. kient I 92₄ ‘trpí’, wadin I 129₁₀ ‘nazývá’ (v nerýmovaném textu), Gul I 46₉ ‘leží’, atio I 103₂₁ ‘přijíždí’, wießpatau I 130₂₆ ‘vládne’ a mnoho dalších. 6. Užívají se žemaitské tvary lokálu singuláru podstatných jmen kmenů i, resp. (i)ia, např. a) daley II 129₃ ‘v části’, ßalley II 110₂₁ ‘na straně’, śirdiey II 28₂ ‘v srdci’, vgniey I 133₁₃ ‘v ohni’, b) daržialey II 78₁₅ ‘v zahrádce’, kieley II 34₄ ‘na cestě’, mediey I 64₁₂ ‘ve stromě’, łowney I 38₅ ‘v posteli’, truputiey I 152₃₁ ‘trochu’, žodiey I 145₆ ‘ve slově’ (celkem asi 40 příkladů). Je třeba poznamenat, že hymnář systematicky zachovává jotaci koncovky, která v dnešním žemaitském nářečí již není. 7. Vyskytují se žemaitské lokály plurálu: a) žodžiuƒe II 16₂₄ ‘ve slovech’ (tj. ve slovech nebo ve slovech; jediný příklad), b) Sirdeleƒa I 144₈ ‘v srdcích’, vgnieƒa II 115₂₁ ‘v ohních’ (s -ieƒa jsou 4 příklady). Kromě lokálu mají koncovky kmene ė někdy také instrumentál singuláru a instrumentál plurálu v paradigmatu kmene i: 16 Krátká samohláska byla samozřejmě také v koncovce a. sg., srov. rýmování a. sg. m. dideli I 91₁₇ ‘velkého’ s voc. sg. ƒuneli ‘synku!’, a. sg. ißminti II 102₁₁ ‘moudrost’ s inf. atminti, a. sg. ƒunwertoi I 99₉ ‘stvořitele’ (~stvořitele) s 2. sg. praes. nesioi ‘nosíš’. 141 a) širden I 81₇, 12₄₁₈, II 79₂₂ ‘do srdce’, b) širdiemis I 35₂₁, širdėmis I 5₂₀ ‘srdci’ (uvedeny jsou všechny zaznamenané příklady). 8. Nominativ jednotného čísla adjektiv ve třetím stupni má koncovku -is, např. didžiaufis I 89₁₄ ‘největší’, galingaufis I 73₁₇ ‘nejmocnější’, βwenčiaufis II 80₂₀ ‘nejsvětější’ (mnoho příkladů). 9. Tvary zájmenného kmene ana- (f. anā-) mají význam zájmena třetí osoby, např. ju ānu waykśćioti II 46₇ ‘chodit s ním’, anam dekawokiam I 36₁₂ ‘děkujme mu’, Aukfas ano karalifte I 35₆ ‘zlato (je) jeho království’. 10. Užívá se žemaitská koncovka -ims ‘-iems’ v dativu množného čísla mužského rodu zájmenných a adjektivních tvarů a činných příčestí, např.: a) Anims II 29₂₀ ‘oněm, jim’ (~ anims), ims I 79₈ nebo iims I 143₁, ijims I 126₅ ‘jim’, Kurims II 44₃ ‘kterým’, tims I 113₂ ‘těm’, wijims I 8₁₅ ‘všem’, b) Aklims II 90₁ ‘slepým’, Giwenantims I 15₁ ‘žijícím’ (celkem 13 příkladů). 11. Žemaitské tvary mužského rodu zájmen v akuzativu množného čísla (typu anūs ‘ony, je’) jsou např.: anus I 38₂, ius I 68₂₁ ‘je’, kurius I 148₉ ‘které’, tus I 14₁₇ ‘ty’ (celkem 36 příkladů). Aukštaitské ekvivalenty (anuos, juos …) zcela chybějí. 12. Žemaitský tvar genitivu množného čísla číslovky abu: abiu I 143₁₈ ‘obou’ (~ abijų). Aukštaitský ekvivalent abiejų chybí. 13. Žemaitský tvar imperativu 2. osoby duálu eykiau II 117₁₄ ‘jděme oba’. Další slovesné tvary duálu nebyly zaznamenány. 14. Místy se užívají žemaitské analogické tvary atematických sloves: 3. praes. refl. atliktafe I 153₁ ‘zůstává’ (~ atliektafe), a. pl. m. Ateytančius II 97₂₆ ‘přicházející’. 15. Tvary sloves s i-kmenem v přítomném čase se často nahrazují tvary s (i)a-kmenem, např.: 1. sg. Nenoru II 14₂₄ ‘nechci’, turu II 46₁₃ ‘mám’, 1. pl. minem I 98₉ ‘vzpomínáme’ (~ minjam), regiem I 120₁₁ ‘vidíme’, turem I 152₁₁ ‘máme’, 3. praes. refl. Gaylefe II 107₁₅ ‘lituje’, regiefe I 34₉ ‘zdá se, je vidět’, tikiafe I 143₆ ‘věří’, g. pl. refl. meldenčiųfe I 140₄ ‘modlících se, tj. těch, kdo se modlí’, d. pl. m. regien-temus II 6₁₉ ‘vidoucím’. 16. Žemaitská koncovka 2. sg. refl. -is(e) ‘-iesi’, např. 2. sg. praes. randife I 93₂ ‘nacházíš se’ (~ randyse), wadinis I 124₉ ‘nazýváš se’, wilije I 93₃ ‘doufáš’, 2. sg. fut. Nebijo fis II 46₂₂ ‘nebudeš se bát’ (~ nebįjosys), ftofis I 14₆ ‘postavíš se, staneš se’ (celkem 7 příkladů; aukštaitská varianta této koncovky nebyla nalezena). 17. Často se užívají žemaitské slovesné tvary 1. pl. s -ma, refl. -mos, např. 1. pl. praes. gierbiemot I 58₁₃ ‘ctíme tě’ (~ gerbiamo t[i]), Wadīnamot¹⁷ II 86₅ ‘nazýváme tě’, 1. pl. fut. žinośima I 54₁₃ ‘budeme vědět’, 1. pl. imper. garbiṅkima I 57₁₅ ‘oslavujme’, 1. pl. permis. refl. terandamos I 33₁₀ ‘ať se nacházíme’, Te ftoiamas II 108₁₉ ‘ať jsme, staneme se’. 18. Tvary rozkazovacího způsobu často obsahují formant -kia- (-ke-), např.: 2. sg. Eykieg I 29₁₅ ‘jen jdi’, refl. artinkias I 6₁₅ ‘přibliž se’, džiaukiafe I 27₃ ‘raduj se’, 1. pl. garbinkiem I 38₈ ‘oslavujme’, refl. džiaukiamo fe I 45₆ ‘radujme se’, 2. pl. atminkiet I 122₁₅ ‘pamatujte’, Neβkiet II 11₂₇ ‘neste’ (celkem asi 200 příkladů). 19. Předpona atti- často nemá i před kořenem s d-, např. 3. praet. adāwe I 68₃ ‘odevzdal’, 3. praes. adara I 112₂ ‘otevírá’, n. pl. f. adaritas I 155₆ ‘otevřené’. ¹⁷ J. Lebedys tento tvar neprávem považoval za tiskovou chybu a opravoval jej na Wadinamet (S. M. Slavončinskis, Giesmės … Vilnius, 1958, s. 418). Totéž bylo řečeno o gierbiemot I 58₁₃ ‘ctíme tě’ (viz tamtéž, 362). 142 20. Užívají se slova typická pro žemaitský dialekt, např. bėngti „dokončit“ (3. os. préz. beng I 152₂₂, refl. bengiaje II 57₁₉, instr. pl. f. ne pabengtomis I 35₁₁ „nedokončenými“ atd.), pabanga „konec“ (all. sg. pábúngosp II 37₁₇), pabengimas „dokončení“ (gen. sg. pabengima II 70₁₉), klėbýs „náruč“ (ak. sg. klebelį I 62₈ „náručí“), nùmas „dům“ (nom. pl. numay II 98₁₀, ak. pl. numus II 74₁₃ atd.), pìlė „hrad, pevnost, palác“ (ak. pl. piles II 21₂₀ atd.)¹⁸. 21. V žemaitštině se užívají předložky prie (v některých případech ve významu „u“), pas (s genitivem), ant (v určitém významu s instrumentálem), např. a) Gaway madonę pri Jutwertoja I 14₅ „… u stvořitele“, Vįtark mus … Pri Jezáus II 109₂₁₋₂₂ „zastaň se nás … u Ježíše“ (časté užití); b) Pas Bernela I 63₁₆ „u chlapečka“, pas Sunaus II 80₁ „u syna“, pas táwęs II 46₂₃ „u tebe“ (zdá se, že všechny příklady jsou pouze s genitivem); c) Ant križiumi I 145₇ „na kříži“ (jediný příklad). Všechny tyto žemaitské rysy přesvědčivě ukazují, že překladatel zpěvníku byl Žemait. Diftongy uo, ie mají „dūnininkské“ ekvivalenty, což nás vede k tomu, abychom jeho rodné nářečí hledali v oblasti jižní žemaitštiny. Její dnešní hranice v této oblasti vyznačuje v mapě linie 1. Za tři sta let se izofony ū „uo“, ī „ie“ mohly samozřejmě poněkud posunout, nemáme však o tom žádné zjevné údaje¹⁹. K oblasti jižní žemaitštiny nás orientují také mnohé další jazykové rysy zpěvníku, které budou rozebrány níže. Z fonetických rysů je zde třeba uvést sporadickou „sekundární nazalizaci“²⁰, typickou pro jižní Žemajty, např. nom. pl. jãs I 26₁₈, II 96₃ „jejich“ (~ jǫs), Ią/gį II 2₁₄ „jejich pak“, instr. sg. m. tą II 12₁₅, 16₂₂, 27₈, 86₁₉, 104₁₂, 109₂₀ „tím“ (~ tų z jižní žemaitštiny tū „tím“), iǫ II 84₆ „jím“, ieg I 116₁₅ „jím pak“, adv. nǫ I 32₁₀ „nyní, teď“ nebo någ I 7₁₉, Nagi I 143₈ „nyní pak“ (takto je napsáno dokonce 25krát), conj. Nęs I 119₁₇ „protože“ (47 příkladů) nebo nęfag I 63₁₁, Nęsg I 132₂₂ „tamtéž“ (9 příkladů). Z morfologických rysů je třeba uvést typické jihžemaitské tvary 2. os. pl. imperativu s -kiat (-ket), např. atmin kier I 122₁₅ „vzpomeňte si“ (ve zpěvníku je jich 55 příkladů), a tvary 1. os. sg. kondicionálu s -čiau, např. tikėčiau I 145₁₃ „věřil bych“ (jiné příklady nejsou). Severní Žemajty tyto tvary neužívají: mají zakončení 2. os. pl. imperativu -kit (vedle 1. os. pl. -kiam) a 1. os. sg. kondicionálu -čio nebo -čiu (druhou variantu užívá také severní část oblasti jižních Žemajtů). Dnešní jižní žemaitštinu lze nejsnáze rozdělit na dvě podnářečí podle zacházení s an, am, en, em. V severozápadním podnářečí, které A. Girdenis nazval varniškiai, je stejně jako v oblasti severních Žemajtů první složka spojení typu an zúžena (vyslovuje se on, arba un), zatímco v jihovýchodním podnářečí, nazývaném raseiniškiai, zůstává neporušená. Současnou hranici obou podnářečí na mapě vyznačuje linie 2. Slavočinsk- ¹⁸ Z dnešního hlediska bylo mezi žemaitskými rysy zpěvníku tehdy zřejmě nemálo slov užívaných také v aukštaitském nářečí, např. atpén(t) „znovu“ (atpen I 78₇) nacházíme v katechismu M. Petkevičiuse, v Knize Nobanžystės i v bibli J. Bretkūna, dingoti „myslet, zdát se, jevit se, domnívat se“ (1. os. sg. préterita dingojau II 39₇) — v aukštaitských textech litevských obyvatel Východního Pruska z různých období, a podobně. ¹⁹ Hypotéza J. Kazlauskase, že „v části dūnininkského nářečí, která přímo sousedila s dounininkským, mohly dříve existovat také ei, ou, které se vlivem sousedních nářečí, jež nemají ę, ǫ, mohly změnit na į, uː>i, ū spolu s přeměnou ę, ǫ na i, u“ (Baltistica, V(I) 33), by ani v případě, že by se ukázala jako správná (srov. článek A. Girdenise tamtéž, VI (2), 143—145), zásadně situaci nezměnila: jednak neznáme dobu domnělé změny ou, ei v uu, ii>ū, ī, jednak J. Kazlauskas tuto hypotézu vztahuje k severní části oblasti, zatímco rodné nářečí překladatele zpěvníku, jak uvidíme, je třeba hledat na jihu této oblasti. ²⁰ Viz V. Vitkauskas, Kelios pastabos dėl formų šių, sesių, — „Baltistica“, II (2), Vilnius, 1966, s. 203—206; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 196—197. 143 Schéma lokalizace nářečí překladatele zpěvníku S. M. Slavočinského (1646) 1 — jižní Žemaité („dūnininkové“ izofona), 2 — hranice varniškých a raseiniškých (izofona zúžení an, am, en, em), 3 — izoglosa koncovek dat. sg. -ū (~-uo) || -ui, 4 — současný záhyb, kde se nedodržuje „žemaitský hláskový zákon“, 5 — počáteční e- se systematicky mění na a-, 6 — zd > z, 7 — přibližná oblast, v níž lze lokalizovat nářečí překladatele zpěvníku S. M. Slavočinského (směrem na jihovýchod a severovýchod by ji bylo možné poněkud rozšířit) ve zpěvníanové typy spojení jsou zachovány v nezměněné podobě 21. Ukazují nás tedy na oblast raseiniškých. To, že Žemaité jinde už v polovině 17. století tyto hlásky zúžili, by mohly dokládat takové zápisy žemaitských místních názvů, které se objevují v aktech raseiniškého soudu, například Анмалецъ лунку22(A. Salys čte Aпt Alėjos [: Alėja — řeka v okrese Viduklė] lanků), унто̄ гурио певасъ23 (= aпt girių pievos). Konečně i další jazykové zvláštnosti zpěvníku nepochybně ukazují k raseiniškému podnářečí. Například ve zpěvníku, 21 Z podstatně více než tisíce příkladů lze čtyři případy se zúženým prvním členem považovat za východní rysy jazyka zpěvníku. Pojednává se o nich v kapitole o aukštaitských jazykových prvcích zpěvníku. 22 Viz И. Я. Спрогис, Географический словарь древней Жемойтской земли XVI столетия, Вильна, 1888, s. 5. 23 Tamtéž, s. 12. 144 stejně jako v oblasti Raseiniů se zachovávají neporušené krátké samohlásky u, i24, které mnozí Varniové mění, zatímco část obyvatel (Kuršėnai, Šaukėnai), jak se důvodně domníval J. Kazlauskas25, je dříve měnila na o, ė. Ilgasis balsis ė atviroje nekirčiuotoje galūnėje giesmyne dažnai pakeičiamas į, pvz., n. sg. rikβti II 98₄ ‘rykštė’, Sauli I 84₁₆ ‘saulė’, žiami II 61₃ ‘žemė’, 3. praet. pamati I 77₁₃ ‘pamatė’, tafi I 91₅ ‘tašė’, vžmuši I 51₁₇ ‘užmušė’ (net 112 pavyzdžių). Greičiausia čia priklauso dar per dvidešimt n. sg. f. superl. formų su -iausi (< iausė?), pvz., gražiaufi II 87₈ ‘gražiausia’, bვენčiaufi I 32₁₄ ‘švenčiausia’. Trumpąjį26 balsį į vietoj ė dabar nekirčiuotoje galūnėje turi visi raseiniškiai ir jų artimesni kaimynai apie Šaukėnus, Kuršėnus, Šakius, Veliuoną27. Kiti žemaičiai taria -ė28. Ze všech Žemaitů je dnes pouze v oblasti Raseiniů (v okolí Pagramantisu, Skaudvilė, Eržvilkas, Raseiniai) doložena zvratná částice -se ‘-si’, která se ve Slavčinského zpěvníku užívá všeobecně, např. 1. sg. bįiau/e II 19₂₂ ‘bijausi’, artin/iu/e II 25₁₇ ‘artinsiuosi’, f točiause II 102₅ ‘stočiausi’, 2. sg. randi/e I 93₂ ‘randiesi’, dawej/e I 135₁₀ ‘daveisi’, 1. pl. džiaukiamuo/e I 45₆ ‘džiaukimės’, 3. osoba atranda/e I 131₁₈ ‘atsiranda’, bengia/e II 57₁₉ ‘baigiasi’, prikiel/j/e I 133₆ ‘prisikels’, wargintu/e I 74a₁₆ ‘vargintųsi’, inf. abgintje II 21₄ ‘apsiginti’, n. sg. m. Nuwile/e II 26₁₉ ‘nusivylęs’, n. pl. m. Džiaugdamie II 49₂₃ ‘džiaugdamiesi’, g. pl. gaylenčiu/e I 140₃ ‘gaininčiu­si, t. y. gaininčiųjų’ (celkem asi 230 příkladů). Zvratná částice -si se na konci slova vůbec neužívá29; stejně jako dnes v nářečích se vyskytuje pouze po předponě, např. Su/imiles II 56₁₆ ‘susimil(ė)jęs’, at/iranda/e II 48₂₈ ‘atsiranda’. Z výše uvedených příkladů je patrné, že u předponových sloves se zvratná částice užívá „žemaitsky“, tj. nejen po předponě, ale i na konci slova, nebo v obou pozicích. Samotnou oblast Raseiniů dnes protíná několik výrazných izoglos. Z nich je třeba především uvést odlišnou koncovku dativu singuláru podstatných jmen a-kmenů: v severozápadní části oblasti je -ū (=aukšt. -uo), v jihovýchodní části -ui. Ve schématu je hranice vyznačena čarou 3. Je poměrně ostrá, bez širšího pásma s dubletními tvary, což svědčí o odolnosti a stálosti izoglosy. Ve Slavčinského zpěvníku se systematicky užívá koncovka -ui (píše se -uy). Mají ji také příležitostné delší tvary přídavných jmen a participií, např. amžingmy I 40₂₃ ‘amžinam’, gimu/iamuy I 40₁₈ ‘gimusiam’. Neexistuje ani jediný příklad podstatného jména či jiného skloňovaného slova s -ū! Z toho plyne, že rodnou mluvu překladatele je třeba hledat 24 Inf. gerdeti II 55₇ ‘girdėti’ a 1. sg. mireme II 106₁₁ ‘mirime’, jak ukazuje tvar g. sg. gimenes II 43₂₈ ‘giminės’, který byl v seznamu oprav chyb samotného překladatele opraven na gimines (II 128₂₂); jde bezpochyby o tiskové chyby. 25 Viz J. Kazlauskas, Dėl baltų *ei ir *ō raidos lietuvių žemaičių tarmėse, — „Baltistica“, V, Vilnius, 1969, p. 32—33. 26 Skutečnost, že v mluvě překladatele zpěvníku zde byla krátká samohláska, ukazují konce veršů, např. n. sg. roželi I 42₁₁ ‘roželė’ se rýmuje s voc. sg. berneli, 3. praet. ap/jiauti I 78₆ ‘apsiautė’ — s inf. gauni, 3. praet. i/jaki I 76a₁₈ ‘išsakė’ — s n. -a. du. abi aki a podobně. 27 Tradiční klasifikace nářečí, která považovala tuto vlastnost za rozlišovací znak podnářečí Veliuona západní aukštaitštiny, uvedla J. Palionise v omyl, když tvrdil, že se ve Slavčinského zpěvníku vyskytují prvky nářečí Veliuony. 28 Z technických důvodů se na mapě č. 42 v knize „Lietuvių dialektologija“ (Vilnius, 1966) tohoto článku, při vyznačování hranice oblastí -i a -ė, objevila hrubá chyba. Ve skutečnosti okolí Plungė, Rietavas, Kvėdarna, Laukuva, Varniai a Luokė samozřejmě patří do oblasti -ė. Příklady z těchto míst jsou v knize uvedeny správně. 29 Jediný příklad 3. praet. fotino/ii II 223 ‘sotinosi’ byl v seznamu oprav chyb změněn na foti-no/e (II 128₁₆). 10. 520 145 oblast jihovýchodně od linie 3. Tento závěr by mohlo potvrdit i zachování diftongů ai, ei v hymnáři ve všech případech v nezměněné podobě (samozřejmě pokud jejich monoftongizace nenastala až po 17. století), neboť severozápadně od střední části linie 3 (pro nás nejdůležitější) se tyto diftongy v koncovkách monoftongizují. V oblasti jihovýchodně od linie 3 se dnes s afrikátami č, dž zachází nestejně: blíže k aukštaitskému nářečí, od linie 4, se nedbá na „žemaitský hláskový zákon“. Tato izofona však mohla dříve probíhat i o něco dále na jih a východ. K tomuto předpokladu nás vede nejen její průběh severozápadním směrem, ale i v těchto místech jasně patrný intenzivní proces aukštaitizace žemaitských nářečí. Území raseinišského nářečí protíná svisle napůl izofona změny počátečního e-, ei- v a-, ai-. Je však velmi neostrá: ve střední části oblasti se v širokém pásu vyskytuje kolísání; některá slova se vyslovují s a-, jiná s e-, další oběma způsoby (na jednotlivých místech se výslovnost velmi liší), zatímco změna ei- v ai- se vyskytuje téměř na celém území raseinišského nářečí. Přesto se však systematicky každé počáteční e- mění v a- pouze východně od linie 5. Ve Slavočinského hymnáři se e- změnilo v a- pouze v často užívaných tvarech činného příčestí přítomného slovesa būti ‚být‘, např. n. sg. m. Aſas I 156₄ ‚jsoucí‘, g. sg. ąſančia II 22₅, d. sg. asańčiamuy II 36₂₃, a. sg. aſanti I 102₁₀₉, g. pl. aſančiu I 153₁₁₁₁, d. pl. aſantiemus I 50₄, a. pl. aſančius I 125₁₉. Jinde se e-, resp. ei- zachovává, např. n. sg. elnis II 17₂₀ ‚jelen‘, i. pl. erſpkieteeys II 14₂₁ ‚trny‘, g. pl. eſibiu I 129₂₂ ‚bytostí‘, inf. eyt II 26₂₆ ‚jít‘, 1. sg. fut. eyſiu I 81₁₈, n. sg. Eydamas II 47₉ ‚jdoucí‘, eyla II 6₁₈ ‚řada‘. Protože se však v hymnáři vyskytuje případ změny, nelze rodné nářečí jeho překladatele hledat v oblasti, kde se dnes vyslovuje esu (s e-); je tedy třeba je hledat východně od linie 5. V rodném nářečí překladatele se slovo barzda vyslovovalo barza (bez souhlásky d), srov. Plaukus barzos, gahwos trauki I 75₁₃ ‚vlasy vousů, hlavy trhal‘, ant barzos Arona II 59₂₂ ‚na Aronově bradě‘. Dnes se v západní a střední části raseinišského území přibližně až k linii 6 nejdůsledněji mění zd v z (říká se baržà ‚brada‘, blaužà ‚holeň‘, lazà ‚hůl‘). V 17. století se však tato změna mohla vyskytovat i za touto linií, neboť se s ní dnes setkáváme dále na severu (Užventis, Šaukėnai, Kuršėnai) i na východě (Tytuvėnai — mezi Kelmė a Šaukoto). Ze všeho, co bylo řečeno, vyplývá, že překladatelovo nářečí je třeba hledat především na území raseinišského nářečí, které ze severozápadu a jihozápadu vymezují linie 3 a 5. Na jihovýchodě a severovýchodě by toto území mohlo pokračovat i poněkud za linie 4 a 6. Ve schématu je nejpravděpodobnější oblast vyznačena šrafováním30. Tento závěr se zcela shoduje s archivními údaji zveřejněnými K. Jablonskisem31, podle nichž se Slavočinského rodiště nacházelo v Lįpkiškė, přibližně 6 km jihovýchodně 30 Zde nebyla vzata v úvahu izofona podmíněného stažení přízvuku, která tuto oblast protíná (je velmi neostrá), neboť z metriky písní lze jen obtížně usuzovat na tehdejší přízvukování. Takové konce veršů s rýmem, jako např. a. pl. dienas I 63₈ ‚dny‘ s n. sg. m. vienas ‚jeden‘ (poměrně častý případ), 3. praes. niera I 117₂₀ ‚není‘ se sg. m. gera ‚dobrý‘, 1. sg. Diewu I 28₂₂ ‚bohem‘ s Tewut ‚otcem‘, však zdánlivě naznačují, že tvary s přízvukem staženým z koncovky nebyly překladateli zcela cizí, což v zásadě potvrzuje lokalizaci jeho nářečí na okraji oblasti stahování přízvuku. 31 Viz K. Jablonskis, Saliamono Slavočinskio biografijos žinios. — S. M. Slavočinskis, Giesmės... Vilnius, 1958, p. 53 tt. 146 z Nemakščiai. Zároveň by to mohlo vyvrátit pochybnosti literárních historiků o Slavočinského autorství. Přesto tyto pochybnosti do jisté míry přetrvávají, neboť je, jak uvidíme později, podporují prvky jiných nářečí v kancionálu a zejména analýza techniky překladu písní. Prvky východoaukštaitského nářečí Z jazykových rysů Slavočinského kancionálu, které jsou ve větší či menší míře charakteristické pro všechny východní Aukštaiťany, je třeba uvést následující: 1. Užívání afrikát č, dž namísto souhlásek t, d očekávaných podle „žemaitského hláskového zákona“, např. n. sg. Jaučias I 59₂₁ ‘býk’, n. pl. žodžiai I 3₂₀ ‘slova’, d. pl. Žodžiams I 14₁ ‘slovům’, i. pl. Erškietėys II 72₁₇ ‘trním’, d. sg. m. kalbančiam I 41₁₂ ‘mluvícímu’, a. sg. f. Turinčią I 20₂₀ ‘mající’, l. pl. gieydžiame I 28₁ ‘toužíme’, 3. os. apšviečia I 25₉ ‘osvětluje’, adv. nuoširdžiei I 48₂ ‘upřímně’. Takových východoaukštaitských forem je v kancionálu více než žemaitských. Tvoří dokonce 68% všech příkladů a jsou rozloženy přibližně rovnoměrně v celém kancionálu. Překladatel zřejmě dobře ovládal východoaukštaitské afrikátové formy a vědomě se snažil jazyk kancionálu v tomto ohledu přiblížit východoaukštaitštině. Dokládají to občasné hyperkorektní formy, např. a. sg. žvaizdžia I 33₁, 46₂₂ ‘hvězdu’, 3. praes. weyzdžia II 16₂₇ ‘dívá se’. 2. Východoaukštaitské dvojhlásky uo, ie namísto „dūnininských“ ū, į, např. a) inf. duoti II 19₁₅, n. sg. Duona I 145₁₆, a. pl. nuodemes I 128₂₁ ‘hříchy’, b) n. sg. Giesme I 8₄, liežuvį I 140₇, świeśa I 38₁₂ ‘světlo’, žiedas I 34₁₂ ‘prsten’, c) n. sg. Akmuo I 117₁₃, g. sg. širdies I 21₁₉ ‘srdce’, i. sg. m. Tuo I 45₂₀, n. pl. m. Tie I 51₁₁. Formy s východoaukštaitskými uo, ie rovněž převládají; v kancionálu tvoří dokonce přibližně 84% všech příkladů (slova miestas, niekas aj., v nichž uo, respektive ie, mají také Žemaité, zde nejsou započítána). Některá slova, např. diena, duona, duoti, giesmė, juokas, kiekvienas, liežuvis, mėnuo, nuoširdžiai, priešingas, šviesa, vienas, viešpats, žiedas, se užívají pouze s uo, ie. U značného počtu slov převládá východoaukštaitská varianta. Například dievas je 515krát zapsáno východoaukštaitsky (s ie), zatímco žemaitsky jen jednou (g. sg. Diwa II 126₁). Sloveso giedoti má vedle 52 východoaukštaitských také jen jednu žemaitskou formu (inf. gidot I 42₂₁). Vedle systematicky východoaukštaitsky psaného substantiva diena a číslovky vienas mají příslovce šiandien a odvozeniny vienybė, vienoks obě varianty (poměr východoaukštaitských a žemaitských forem je postupně 14: 6, 3: 3, 3: 1). Hyperkorektní formy g. sg. nuoplakimą II 85₂ ‘zbičování’, 3. permis. Te prieduod I 15₂₁ ‘ať dá, ať poskytne’ vznikly nejspíše mísením východoaukštaitských a žemaitských hlásek a snahou přiblížit jazyk kancionálu východoaukštaitštině. 3. Namísto žemaitských uo, ie (= východoaukštaitských o, ė) se v kancionálu nejčastěji píší písmena o, ė, např. n. pl. žmones I 16₅ ‘lidé’, g. sg. f. ios I 6₁₀ ‘její’, inf. Turet I 36₁₀ ‘mít’, d. sg. Tewuy I 63₂₃ ‘otci’. Jak již bylo uvedeno, žemaitské uo bylo v celém kancionálu zaznamenáno pouze ve 12 případech, zatímco příkladů s ie je více; jen v pozici po k, g, š, ž jich bylo nalezeno 159. Přesto tyto zápisy tvoří jen malou část všech příkladů a zcela převládá východoaukštaitský způsob psaní. 4. Často se užívají plné koncovky namísto zkrácených žemaitských, např. n. sg. m. amžinas I 29₂₁, Niekas I 23₅, 3. praes. randą II 10₃, tarnauja I 22₇, ne gali I 152₆. Ne všechny takové příklady však lze považovat za prvek východoaukštaitského nářečí 10* 147 nářečí. Je docela možné, že se tehdy v oblasti na jih od Aukštaitije ještě užívaly vedle sebe formy s plnými i zkrácenými koncovkami32. Překladatel volil tu či onu koncovku ve snaze zachovat potřebný počet slabik ve verši písně. Proto se formy s krátkými a plnými koncovkami bez omezení střídají, srov. například toto dvojverší: Karalaw garbės, skalsus wakaras, Duok kad nu wakars butu mūs giaras (5020-21). 5. Užívají se východoaukštaitské lokálové formy: ikmenový loc. sg. s koncovkou -ų(je), např. ugnì II 4₁₉ ‘v ohni’ (vzácně, převládá žemaitská koncovka -ėj(e) > -iej), lok. pl. substantiv a-kmenů s koncovkou -uose, např. namuose I 60₂₀ ‘doma’ (59 příkladů vedle jednoho s žemaitskou koncovkou -ise, respektive koncovkou -ųse), lok. pl. forem i-kmenů s -isa (-ysa?), např. akyse I 37₁ ‘v očích’ (častější než žemaitské formy s -ėsa > -iesa, mohou to však být také nikoli východoaukštaitské, nýbrž žemaitské formy původní, dosud neovlivněné paradigmatem ē). 6. Východoaukštaitská pronominální koncovka dat. pl. m. -iem(u)s, např. Tiems II 17₁₅, šventiemus I 13₃, ganantiemus I 44₁₆. Je častější (77 příkladů) než žemaitská -ims (13 příkladů). 7. Východoaukštaitské slovesné formy 1. pl. s -me, např. 1. pl. praes. regime I 25₈, refl. stojames II 88₁₀ ‘staváme se, tj. stáváme se’, fut. veykfime I 81₃ ‘budeme konat’, imper. bekime I 57₂ ‘běžme’. Jsou častější než žemaitské formy s -ma. 8. Formy imperativu s -ki-, např. 2. sg. Bukig I 22₁₉ ‘buď přece’, 1. pl. giedokime I 31₅, refl. džiaukimes I 32₃ ‘radujme se’, 2. pl. eykite I 41₃. Je jich poněkud více (58%) než žemaitských forem s -kia- (42%). Formy s -ki- však sotva lze považovat za jednoznačný prvek východoaukštaitského nářečí, stejně jako poměrně často užívané formy i-kmenů prézentu (např. 1. pl. regime I 25₈, 2. pl. regite, ne gali I 152₆ ‘nemůže’), neboť se mohly tehdy jako varianty užívat i v samotném rodném jihozápadním žemaitském nářečí překladatele. Ještě pochybnější je východoaukštaitský původ užívání forem zájmena třetí osoby jis, ji, tím spíše, že se tyto formy i dnes místy vyskytují v jihovýchodní části žemaitského nářečí vedle forem kmene ana- (f. anā-). Východoaukštaitským vlivem by snad bylo třeba vysvětlit pouze četnost takového užívání v kancionálu. Volbu té či oné formy zájmena však nejspíše určovala potřeba dodržet požadovaný počet slabik ve verších písní. Z východoaukštaitských prvků Slavočinského kancionálu, které nejsou charakteristické pro všechny Aukštaiťany, nýbrž jen pro některá nářečí, je třeba především uvést tvrdou výslovnost souhlásky l (označovanou písmenem ł33) před vokalismem typu e (e, ei, ę, ē), např. a) a. sg. Šiotelė II 53₁₁, a. pl. Gieſmeles I 32₆₂, 1. sg. żerkole II 98₁₁ ‘v zrcadle’; b) 1. sg. fut. leyſiu I 81₁₇ ‘pustím’, a. sg. atleydima I 123₁₁ ‘odpuštění’; c) a. sg. taurele I 71₁₆, 32 O tom, že se takové formy dříve vyskytovaly i v jiných částech žemaitského území, svědčí zachování am v dnešní n. sg. formě nešams ‘nošený’. Pouze díky dubletu nešamas || nešams se mohlo am zachovat v nezměněné podobě i v kratší variantě. Jinak bychom museli předpokládat, že krátké samohlásky v koncovce zanikly až po zúžení spojení typu am, tím spíše po redukci a denazalizaci koncovky acc. sg. -ą, což by však nedávalo smysl, protože v takovém případě by -a’ -ą’ měly zaniknout společně s ostatními krátkými koncovými samohláskami. 33 Takto se označuje také tvrdé ł před zadními samohláskami, např. malone I 21₅ „milost“, 3. praet. lauži I 52₁₁ „zlomil“. Grafémy ł a l jsou důsledně rozlišovány. Srov. a. sg. linkſmibe I 27₂₀ „radost“, v opravách chyb opraveno na linkſmibe (II 128₈). 148 n. sg. m. nuwilęs II 21₈ „zklamaný“, n. pl. m. priwilę II 21₆ „přilákali, zklamali“; d) inf. ple/št I 97₁₀ „trhat“, 1. sg. praet. mileiau II 43₄ „miloval jsem“, 2. sg. praet. pralejai I 137₄ „prolil jsi“ (~pralejai34), 3. fut. gales II 3₁₈ „bude moci“, n. sg. žole II 55₁₄ „tráva“, n. pl. kirmeles II 66₁₂. Takové tvrdnutí není systematické, nýbrž sporadické. Bylo nalezeno asi 80 příkladů. Přeškrtnutí písmene l je v některých případech ne zcela zřetelné. Po tvrdnutí zůstávají samohlásky po l nezměněny, s výjimkou těchto tvarů: 3. praes. (?) sląpa35 II 26₄ „skrývá?“, 3. praet. layde36 II 40₂ „dovolil“ (~leide), prikala37 I 80₁ „přikázal“. Ještě častěji se l tvrdí ve skupině souhlásek lbe, v tvarech sloves gelbeti (33 příkladů) a kalbeti (21 příkladů). Východní Aukštaité, kteří mají tvrdé l před samohláskami typu e, zacházejí s nosovými samohláskami ą, ę a první složkou spojení typu an různě: na západě se v určitém pásu zachovala původní kvalita těchto hlásek, na celém zbývajícím území se zúžily, někde všechny (na území východních Aukštaitů), jinde pouze ą, ę (na území jižních Aukštaitů). V giesmynas S. M. Slavočinskio se jak ą, ę, tak spojení typu an zpravidla zachovávají nedotčené. Jsou však doloženy i příklady se zúžením. Je třeba je považovat za prvky východolitevských nářečí. U východně změněného ą byly zaznamenány tyto sporadické příklady: 1. Tvary slovesa mąstyti a podstatných jmen mąstymas, mąstis „myšlenka, rozum“ (celkem 13 příkladů): a) inf. muſtit II 48₁₀ „myslet“, 1. sg. fut. muſtiſiu II 39₁₇ „budu myslet“; b) n. sg. muſtimas II 6₂₁ „myšlení, uvažování“, g. sg. muſtima I 132₂₄, II 31₂₇, muſtim II 5₁₈ (v opravách chyb opraveno³⁸ na: muſtima II 128₁₅), a. sg. muſtima II 1₁₁, 9₉, a. pl. muſtimns (vytištěno chybně místo muſtimus) II 23₁₅, all. pl. muſtimump II 6₂; c) 1. sg. muſtiey II 75₁₅ „v myšlení, v rozumu“, a. pl. muſtis II 26₁, 107₁₉. Srov. a. sg. mąſtima II 39₃ „myšlení“. 2. Jeden tvar podstatného jména sąnarys: a. pl. funarius I 91₄. 3. Tři tvary podstatného jména sąžinia „svědomí“: g. sg. Sužinios II 25₂₆, a. sg. fužiniá II 2₂₃, 1. sg. Sužinioy II 14₁₆. 4. Jedna východní koncovka acc. sg.: karalunu I 118₉ „králíka“. Tyto příklady tvoří pouze malou část (asi 1,2%) všech výskytů nosové samohlásky ą. Východně změněné e má tyto sporadicky užité podoby: 1. Acc. sg. -ę ve výrazu per puſi I 87₈ „napůl“. 2. Nom. sg. m. -ęs: piautis I 49₁₁, 62₁₆ „procitnuvší“, pálikis II 21₁₆ „zanechavší“ (snad také s ním rýmované netikis II 21₁₅ „nevhodný“, pokud nejde o netikis). Tvoří pouze asi 0,6% všech výskytů ę. 34 Sloveso lieti má v giesmynas dva variantní kmeny minulého času: lėj- (např. 3. os. leia I 86₁₄ „lil“, a. sg. lejma I 121₁ „lití“) a liej- (např. lieia I 117₃ „lil“, a. sg. lieiima II 12₄ „lití“). První se vyskytuje 11krát, druhý 4krát. V giesmynas nejsou doloženy tvary přítomného času tohoto slovesa. Z 11 příkladů s kmenem typu -ei je 8 zapsáno s ei, jeden žemaitský tvar s i (a. pl. f. iſblitas II 27₂ „vylité“) a dva jsou zapsány s písmenem e: 2. sg. fut. leſi I 66₁₄ „budeš lít“ (nejspíše kvůli rýmu s mineſi „budeš vzpomínat“), a. sg. iſzleta I 145₂₁ „vylitá“. 35 Příklad je sporný, protože ani kontext není zcela jasný. Viz komentář J. Lebedise v S. M. Slavocińskis, Giesmės… s. 397. 36 Sloveso leisti a jeho odvozeniny s tvrdým l se vyskytují 31krát; pouze tento jediný případ má lei>lai. 37 Srov. 3. praet. iſpuole II 40₃ ‚vypadl’, refl. Skieles I 94₃ ‚rozštěpil se, tj. praskl, pukal’ s -le(s). 38 J. Lebedys bez úplného exempláře zpěvníku bezdůvodně považoval mąstis > mūstis za pádový tvar podstatného jména (M. Slavocińskis, Giesmės … 474). 149 Sem by bylo třeba zařadit také tvar osobního zájmena v acc. sg. Tawi I 95₆ ‚tebe’, pokud ovšem nejde o tiskovou chybu. Jinak však tvary osobních zájmen v akuzativu vždy končí na -e. U pozměněných spojení typu an byly zaznamenány pouze tyto 4 příklady (asi 0,4%): inf. aptunkiti II 82₁₇ ‚obcházet’, g. sg. aptunkima II 85₇ ‚obcházení’, 2. pl. fut. nekim-tiefite II 16₁₆ ‚nebudete nenávidět’, a. sg. Nindre II 75₂₅ ‚rákos’ (srov. a. sg. nendre II 78₂₄, i. sg. Nendre II 72₁₈). Řídké příklady s východními změnami ą, ę a spojení typu an (všechny tvoří méně než 1%) ukazují, že původně žemaitský dialekt překladatele byl ve zpěvníku více prostoupen aukštaitskými prvky západní (zachovávající neporušená ą, ę, respektive spojení typu an) než východní (zužující je) části „tvrdnoucí“ oblasti. Tento závěr dobře odpovídá jazykové situaci litevského písemnictví té doby. Dialekt západní části uvedené oblasti, který by bylo možné podmíněně nazývat dialektem kraje Kėdainiai podle nejvýznamnějšího tehdejšího centra, města Kėdainiai, se v polovině XVII. století již pevně etabloval v litevském písemnictví Litevského velkoknížectví. V tomto dialektu vyšla vůbec první známá tištěná kniha tohoto písemnictví — katechismus M. Daukši z roku 1595. S katolíky soupeřící kalvinisté vydávali v tomto dialektu rovněž své první (katechismus M. Petkevičiuse z roku 1598) i pozdější publikace³⁹. V tomto dialektu byly připraveny k tisku a vydány také první rozsáhlé sbírky kázání katolíků i kalvinistů — postily M. Daukši z roku 1599 a takzvaná postila J. Morkūnase z roku 1600. Z toho vyplývá, že se již tehdy na základě dialektu kraje Kėdainiai utvořila určitá tradice spisovného jazyka a ustálily se jeho víceméně jasné normy. Bylo proto zcela přirozené, že při vydávání prvního zpěvníku v Litevském velkoknížectví se usilovalo příliš se od této tradice nevzdalovat a vycházelo se z těchto norem. Ačkoli dialekt kraje Kėdainiai v tehdejším litevském písemnictví převládal, nebyl jediný. Písaři pocházející z oblasti východních aukštaitů, především K. Sirvydas (Širvydas), J. Jaknavičius a neznámý překladatel katechismu z roku 1605, a později i další, psali svým rodným dialektem. Tehdy se tedy utvářel další spisovný jazyk, založený na dialektu východních aukštaitů (s centrem ve Vilniusu), který jeho představitelé měli sklon považovat za „pravý litevský“, v protikladu k údajně „žemaitskému“ spisovnému jazyku založenému na dialektu kraje Kėdainiai (tj. oblasti Žemaitského knížectví)⁴⁰. K šíření východních prvků v textech autorů jiných dialektů významně přispěl slovník K. Sirvydase, jehož do vydání Slavocinského zpěvníku vyšly již dokonce tři edice. Při dalším pojednání o aukštaitských prvcích ve Slavocinského zpěvníku se nejprve zaměříme na ty, které nás víceméně orientují k tehdejšímu dialektu kraje Kėdainiai, a poté probereme ty, jejichž zdroj je třeba hledat v oblasti dialektu východních aukštaitů. Místo otevřeného nepřízvučného koncového vokálu o se ve Slavocinského zpěvníku obvykle píše písmeno a, např. g. sg. nora I 7₂ ‚touhy’, 3. praet. pažina I 34₂₀ ‚poznal’. Takový 39 Viz Z. Zinkevičius, dialekt katechismu M. Petkevičiuse (1598), — „Baltistica“, VI (2), Vilnius, 1970, s. 243. 40 Srov. slova předmluvy překladatele katechismu z roku 1605: „Atáiō auſiumė mano ne wieno ʒodʒey, kurie neyʒmánu ʃákos Cathechiſmo pérguldito, nuog io mili fiſtos kúngo Mikaloiaus Dáukʃbos [...] iog éſus ánas pérguldis ii ʒemáytiſbkay, ir gieyde aniš nuog mani, idant Lietúwiʃbkay butũ pérgulditas“ (zvýraznil jsem já. — Z. Z.). 150 Zápis v mnoha případech zřejmě ukazuje žemaitskou výslovnost této koncovky41. V hymnáři se však někdy vyskytuje také o, např. ant oro I 46₂₂, 3. praet. Ne buvo I 73₄. To už je jasný východoaukštaitský rys. Zápisy s -o tvoří pouze 4,5% všech dokladů. Také v písemnostech představitelů tehdejšího kėdainského kraje se však kolísá mezi -o a -a: v textech M. Daukši převažuje -o, ale v katechismu M. Petkevičiuse naopak -a představuje až 75,7%42. Z toho plyne, že se tehdy v této části území aukštaitských nářečí vyslovovalo -a nebo -ą (kvantita není jasná). Tím se vysvětluje poměrně nízké procento zápisů s -o ve Slavočinského hymnáři. V uzavřené nepřízvučné koncovce -os jsou zápisy s o (např. g. sg. Motinos I 95₃, n. pl. f. wijos I 131₉₃) nesrovnatelně častější. Tvoří až 66%. V písemnostech tehdejšího kėdainského kraje se rovněž vyskytuje pouze koncovka -os; doklady s -as nebyly zaznamenány ani v katechismu Petkevičiuse. Za východoaukštaitské je třeba považovat doklady s písmenem e místo ė dnešného spisovného jazyka v otevřené nepřízvučné koncovce (např. n. sg. žiame I 63₁₂ ‘země’, 3. praet. dawe I 84₁₅ ‘dal’), které se v hymnáři vyskytují vedle žemaitské koncovky -i ‘-ė’43. Tvoří až 76% všech dokladů. Je zajímavé, že na konci veršů se koncová samohláska považuje za krátkou a zřejmě otevřenou44. Méně jasná je kvalita a kvantita samohlásky v nepřízvučné koncovce -es ‘-ės’. Rýmy na koncích veršů ukazují, že existovaly dvě varianty výslovnosti této koncovky: 1) s krátkou samohláskou (tj. nejspíše žemaitská výslovnost), srov. rýmování g. sg. matones I 11₂₀ ‘milosti’ s a. pl. žmones ‘lidi’45, a 2) s dlouhou samohláskou, srov. rýmování n. pl. gimines II 10₈ ‘příbuzní’ s 3. fut. puldines ‘budou útočit’. Druhou variantu je třeba považovat za východoaukštaitskou. Za prvek nářečí kėdainského kraje je třeba považovat také sporadické psaní nosového písmene v koncovkách acc. sg. jmen -ą (zaznamenáno jen několik desítek dokladů, z nichž některé nejsou zcela jasné, viz s. 139) a -ę (ta je mnohem častější, asi 18% dokladů), jakož i v koncovce n. sg. m. činných příčestí minulých -ęs (asi 7%), neboť tyto koncovky tehdy ve střední Litvě, na rozdíl od oblasti žemaitského nářečí a východní Litvy, ještě nebyly denazalizovány. Jasně to dokládají texty M. Daukši, M. Petkevičiuse a dalších autorů. Východoaukštaitské rysy, které nás nasměrovávají k východní Litvě, jsou mnohem vzácnější a sporadické. Kromě výše uvedených jsou za nejvýraznější považovány tyto: 1. Tři doklady s re>ra: i. pl. skaralėmis I 45₁₅ ‘šátky, tj. hadry’, adv. grata II 77₃ nebo Gratu II 73₈ ‘vedle’. 2. Jeden doklad s v- před počátečním uo ve slově (zapsáno o): n. pl. wolas I 101₁₄ ‘skály’. 3. Jeden tvar substantiva obuolys, v němž uo > a (ā?): g. pl. Obalu I 64₁₈ ‘jablek’. Srov. žemaitský tvar a. pl. obulus I 65₁ ‘jablka’. 41 Krátkost samohlásky ukazují konce veršů písní, srov. rýmování 3. praet. wargina I 95₈ ‘trápil’ s n. sg. Motina ‘matka’, g. sg. m. gera I 117₁₉ ‘dobrého’ s 3. praes. mera ‘není’. 42 Z. Zinkevičius, nářečí katechismu M. Petkevičiuse (1598), s. 240. 43 Posledně uvedený rys nelze považovat za východoaukštaitský, neboť se nevyskytuje v oblasti, kde se před samohláskami typu e zachovává tvrdé l. 44 Srov. rýmování 3. praet. pawijte I 63₉₃ ‘zavinul’ s voc. sg. Christe ‘Kriste’, n. sg. žiame I 63₁₂ ‘země’ s 1. sg. m. tame, 3. praet. dawe I 120₃ ‘dal’ s a. sg. Jawe ‘sebe’, 3. praet. gime I 31₆ ‘narodil se’ s l. pl. imper. giedokime, 3. praet. klause II 18₈ ‘ptal se’ s 3. praes. refl. sotinause ‘sytíš se’. 45 Kvalitu (otevřenost) samohlásky této varianty srov. také rýmování n. pl. gimines II 56₂₇ ‘příbuzní’ s n. sg. m. pažines ‘poznavší’ (= srov. žem. -ęs). 151 4. Sedm příkladů s předponou ażu- (jinak se užívá už-): 1. sg. praet. ażu mirßau II 55₁₃ ‘zapomněl jsem’, 3. praes. dźutur II 18₁₈ ‘zadržuje’, 2. pl. imper. ne ażu kietinnkite II 50₁₅ ‘nezatvrzujte’, n. sg. m. ażu wilkies II 49₄ ‘oblečený’, ne ażu meruotas II 57₁₀ ‘nezměřený’, g. sg. ażu mirsimo II 39₁₃ ‘zapomenutí’, ażu fiejė-dima II 6₁₅ ‘sestoupení’. Plná forma zájmena 3. osoby n. sg. m. anas ‘on’ (I 8₁₇, 17₁₈, 29₁₁ aj.) a 3. praes. rodźiafje II 48₁₁, ₂₇ ‘jeví se’ (kvůli kmeni, nikoli zvratné částici) by mohly být považovány za prvek jak kraje Kėdainiai, tak východních Aukštaitů, neboť tyto formy se tehdy užívaly v písemnostech obou nářečních skupin⁴⁶. Ještě rozšířenější bylo užívání předložky ing ‘do’ (59 příkladů), doložené jak v písemnictví litevského velkoknížectví, tak i východopruských Litevců (např. M. Mažvydas, J. Bretkūnas). Není jasné, jak je třeba vykládat formu 1. sg. praet. fregu. budawau II 25₁₄ ‘bývalo’, která se v písemnostech té doby vyskytuje, zdá se, pouze ve východním Prusku (zejména ve „Wolfenbüttelské postile“, dále v knihách J. Bretkūnase, B. Vilentase a L. Zengštokase), zatímco dnes se vyskytuje jen na jihovýchodním okraji území litevského jazyka (Zietela, Lazūnai, Dievėniškės, Druskininkai, Kápčiamiestis, Veisiejai, Leipalingis, Liškiava). Jak byly písně překládány J. Lebedys dokázal, že Slavočinského zpěvník není sbírkou písní, které byly již dříve přeloženy do litevštiny (ví se o nich jen málo), nýbrž knihou připravenou najednou⁴⁷. Písně byly překládány z tehdejších latinských a polských zpěvníků (žalmy nikoli z bible, ale z parafrází významného polského básníka 16. století J. Kochanowského); navíc se překládalo velmi volně, nikoli doslovně, jak bylo tehdy zvykem⁴⁸. Proto by se k jejich charakteristice ve většině případů hodil spíše termín (z hlediska tehdejší doby) obnova písní než překlad. Literární historikové hodnotí překladatelovu práci velmi vysoko a považují jej za významného novátora litevské versifikace⁴⁹. Aniž bychom se zabývali uměleckou stránkou překladu, je zde třeba upozornit pouze na ty rysy versifikace, které pomáhají pochopit jevy překladového jazyka. Především je třeba konstatovat, že překladatel velmi přísně dbal na požadovaný počet slabik ve verši. Proto se někdy slova nezvykle zkracují, např. n. sg. duš II 116₁₈, 118₈ ‘duše’, waland I 66₄ ‘hodina’, 3. praet. Giwen II 22₁₂ ‘žil’, liep I 76b₂₀, 78₈ ‘poručil’, tar I 17₃ ‘řekl’. Místy se vynechávají dokonce i samohlásky uvnitř slova, např. ill. sg. kalnen I 76b₃ ‘do vězení’ (srov. a. pl. kalines II 34₁₀), voc. sg. Stansłoway I 118₇ ‘Stanislave’ (srov. g. sg. Stanisłowo I 118₆). Vyskytují se i opačné případy — tzv. „záplňová“ slova, jinak nepotřebná (v originále nejsou), zatemňující smysl fráze, která však vznikla, stejně jako zkracování slov, jen v důsledku překladatelovy snahy zachovat požadovaný počet slabik ve verši⁵⁰. Rozsah tohoto úsilí ⁴⁶ Žemaitské ańs ‘on’ ztratilo koncovou samohlásku ještě před zúžením spojení typu an; srov. severní žemaitské ąns. ⁴⁷ Viz J. Lebedys, Zpěvník z roku 1646. — S. M. Slavočinskis, Písně … s. 15—18. ⁴⁸ Tamtéž, s. 31—39. ⁴⁹ Žr. Lietuvių literatūros istorija, I. Redagavo prof. K. Korsakas. Vilnius, 1957, p. 150—151; J. Lebedys, 1646 metų giesmynas, p. 39—45; J. Girdzijauskas, Lietuvių eiledara. Vilnius, 1966, p. 118—124. ⁵⁰ Příklady uvádí J. Lebedys, viz S. M. Slavočinskis, Písně … s. 377 (poznámka k verši 131₁₃). 152 To mimo jiné dokládají opravy chyb připojené na konci zpěvníku, v nichž se vyskytují dokonce i případy, kdy je jedna variantní forma nahrazena jinou (např. inf. judit se nahrazuje juditi II 128₁₁ „soudit“), pokud to vyžaduje počet slabik ve verši. Překladatel věnoval mnoho pozornosti také rýmům. Pro jeho rýmy je typická úplná shoda dvou slabik (méně často jedné a půl slabiky). Rýmy se objevují i tam, kde je originál téměř celý bez rýmů nebo užívá středověký rým⁵¹. Kvůli rýmům překladatel někdy použije i neobvyklé, uměle vytvořené pádové nebo osobní tvary, např. d. pl. piemenėmus I 68₈ „pastýřům“ (rýmuje se s ganantiemus „pasoucím“), i. pl. f. būyjemis II 30₇ „strašnými“ (rýmuje se s pādutiklemis „střeleckými terči“), i. pl. pelenomis (!) II 55₂₅ „popely“ (s ábaromis „slzami“), i. pl. f. žibantiemis II 5₂₃ „zářícími“ (s žwayzdemis „hvězdami“), 1. pl. praes. dusaujime I 63₃ „vzdycháme“ (s 3. praet. užgime „narodil se“). Zajímavý příklad v tomto ohledu nabízí sloka Šapelu atnešt noia, Prakartiey iam pakloia (I 62₁₃–₁₄)⁵², kde je kvůli rýmu a dodržení počtu slabik ve verši neobvykle zkrácen slovesný tvar nuėjo. Pro potřeby veršové výstavby překladatel zdařile využil starší tvary, zejména dativy plurálu na -mus (např. žmonemus I 11₁₀, šwentiemus I 13₃, mumиs I 10₂) a dativy singuláru na -mui (např. gieramuy I 81₁₅, gimušiamuy I 40₁₈), které užíval vedle příslušných běžných krátkých tvarů kvůli rýmu a zejména ve snaze vytvořit verš s potřebným počtem slabik. K tomuto účelu využívá také kratší a delší tvary lokálů singuláru (srov. rým 3. praet. kaboia „visel“ s 1. sg. girioia „v lese“ I 85₂₁–₂₂), instrumentály singuláru kmenů na i, resp. u (např. akmenimi II 47₈, Sunumi I 77₇ a Wieppātim II 15₂₄, junum I 81₂₀), dvojí tvary futura (např. 2. pl. regiefite I 117₁₈ „uvidíte“ a Stofite I 126₄ „stanete“), vhodně podle potřeby volí postpoziční lokály nebo předložkové konstrukce, které je nahrazují (např. ill. sg. žiámen II 40₄, all. sg. Diewop II 45₂₂ a ing žiame II 26₁₄, pri Diewą II 88₁₈), delší či kratší varianty jednotlivých slov (např. welinas II 93₂₂ a welmas II 70₇ „ďábel“) atd. Analýza textu zpěvníku ukazuje, že žemaitské prvky pocházejí z jediného zdroje — z vlastní nářeční mluvy překladatele. Aukštaitské prvky jsou však heterogenní. Tvoří je nářeční rysy různých aukštaitských podnářečí; některé z nich zřejmě do textu vnesl sám překladatel zpěvníku, jiné patrně osoby, které zpěvník připravovaly k tisku, a snad i tiskaři. Překladatel zpěvníku musel být s aukštaitským nářečím dobře obeznámen. Pocházel-li z oblasti žemaitských dialektů sousedící s aukštaitským územím, mohl od dětství slýchat vedle žemaitských také některé aukštaitské slovní formy. A to nejen od sousedních Aukštaitů. Už v jeho rodné mluvě se tehdy, podobně jako dnes v okolí Nemakščiai, zřejmě vyskytoval určitý počet aukštaitských variant. Na aukštaitské formy si překladatel musel ještě více zvyknout později, když delší dobu žil na území aukštaitského nářečí a stýkal se s Aukštaitci. Z rýmů na koncích veršů je jasně patrné, že překladatel dobře znal a běžně užíval tyto rysy aukštaitského nářečí: ⁵¹ Příklady uvádí J. Lebedys, tamtéž, s. 41. ⁵² „Šapeli přinesli nuėjo, do jeslí mu položili“. 153 1. Aukštaitské dvojhlásky uo, ie místo dlouhých ū, ī v jeho rodném nářečí. Dokládají to případy, kdy překladatel rýmuje aukštaitská slova s těmi, která zachovávají uo, ie také v žemaitském nářečí, např. a. sg. wieta I 6₃ ‘místo’ s a. sg. /wieta ‘svět’ (dokonce několik desítekkrát!). Místy používá aukštaitská slova v rýmu se slovy, která se píší s písmenem e v přízvučném kořeni, např. a. sg. viena I 65₂ ‘jednu’ rýmuje s g. sg. pena ‘pokrmu’, g. sg. m. kiekwiena I 109₃ ‘každého’ — s iž/iena ‘odjakživa’, d. sg. wietay II 70₃ ‘místu’ — s n. pl. metay ‘roky’. Se žemaitskými protějšky by takové rýmování nebylo možné. 2. Krátké samohlásky v koncovkách v případech, kdy je Žemaité nezachovávají. Například n. sg. m. amžinas I 29₂₁ se rýmuje s 3. praes. refl. artinas ‘blíží se’, 3. praes. duoda II 65₂ — s 3. praet. roda ‘ukazuje’ (několikrát), 3. praes. ne gali I 152₆ — s a. sg. dali ‘část’. 3. Aukštaitská nepřízvučná koncovka -ė (-e). Např. 3. praet. pawijte I 63₂₂ ‘zavinul’ se rýmuje s voc. sg. Christe ‘Kriste’ (několikrát), dawe I 84₁₅ ‘dal’ — s a. sg. fawe ‘sebe’, klause II 18₂ ‘ptal se’ — s l. sg. praet. refl. sotinause ‘nasytil jsem se’, n. sg. žiame I 63₁₂ ‘země’ — s l. sg. m. tame. 4. Aukštaitská nepřízvučná koncovka -os. Např. g. sg. motinos I 74a₉, II 59₉ se rýmuje s 3. praet. refl. warginos ‘trápila se’ a numažinos ‘zmenšila se’. Jiná osoba tyto aukštaitské prvky zavést nemohla: protože určovaly samotné veršování, patří k původnímu jazykovému materiálu, který překladatel používal při rýmování, nikoli k sekundárním, dodatečným prvkům, jež vznikly později při úpravě textu do aukštaitské podoby. K výšinštinám, které překladatel zřejmě běžně užíval, je třeba přiřadit také delší tvary loc. sg. jmen (srov. rým girioia I 85₂₂ ‘v lese’ se 3. praet. kaboia ‘visel’), tvary 1. a 2. pl. sloves (srov. rým 2. pl. praes. žinote I 77₂ ‘víte’ s voc. sg. Pitote ‘Piláte’) a také variantu imperativu s -ki- (srov. častý rým 2. pl. imper. klikaukimę I 63₁₅ ‘křičme’ s 1. sg. fueime ‘sešli jsme se’), pokud ovšem tyto tvary tehdy neexistovaly už v samotném rodném žemaitském nářečí překladatele. Zdá se, že překladatel při rýmování podle potřeby volil žemaitské nebo aukštaitské tvary. Například k g. sg. wina [vyna] ‘vína’ mu jako rým lépe vyhovoval žemaitský příslovečný tvar šiendina [šendīna] ‘dnes’ (I 71—73) než aukštaitské *šėdīena [šandīeną]⁵³. Podobně se k n. sg. m. galis [galis ar galīs] ‘mocný’ lépe hodil žemaitský genitivní tvar dális [dalis] ‘části’ (II 103₂₆) než aukštaitský protějšek *dalies [daliės]. Srov. také rým n. sg. m. wižágális ‘všemohoucí’ s g. sg. pális II 44₁₂ ‘země’, n. sg. świeſa ‘světlo’ — se žemaitským tvarem 1. sg. vgnieſa II 115₂₁ ‘v ohni’. Naproti tomu k 1. sg. m. tame se mnohem lépe hodil aukštaitský tvar n. sg. žiame [žeme] ‘země’ (I 63₁₉) než *žiami [žemī] z jižního žemaitského nářečí překladatele, stejně jako se k voc. sg. Christe ‘Kriste’ lépe hodil aukštaitský tvar 3. praet. pawijte [pavīste ar pavīštė] ‘zavinul’ (I 63₂₂) než žemaitské *pawijti [pavīsti]. Tímto způsobem překladatel ve snaze dosáhnout lepší zvukové shody rýmů často stavěl vedle sebe slova a jejich tvary se žemaitskou fonetikou a typicky aukštaitské tvary, např. g. sg. giedas II 91₂₆ ‘hanby’ (žemaitské ie < ē a -as ‘-os’) se rýmuje s 53 Srov. sloku: Hey wina tokio wina, Ne buwa dar šiędina (I 71₈–₉) ‘Hej, víno, takové víno tu ještě dnes nebylo’. V této písni je rým wina: šiędina použit dokonce šestkrát. 154 n. sg. prsten II 92₈, „prsten“ (aukštaitské ie a koncovka -as). Takových příkladů je poměrně mnoho a jsou rozmanité. Srov. také rým žemaitských tvarů 1. pl. tupuoƒe „na rtech“ s aukštaitským danguoƒe I 105₁₂ „na nebesích“. V zpěvníku jsou často ke slovům se žemaitskou fonetikou připojeny aukštaitské koncovky, např. 3. praet. ieme II 14₁₅ „vzal“, n. sg. m. iƒzkodamas I 140₁₆ „hledaje“, d. pl. m. iƒzkantiemus I 140₅ „hledajícím“, 1. pl. lipƒnoƒe I 133₁₁, 156₁₁, II 117₅ „v plamenech“. Někdy má v zásadě žemaitský tvar aukštaitské hlásky, např. 1. pl. imper. refl. džiaukaimoƒe I 45₆ „radujme se“ (s o místo uo). Vyskytují se také opačné případy, kdy aukštaitský tvar získává žemaitský fonetický háv, např. 1. pl. praes. refl. wilamieƒe II 31₁₇ „valíme se“ (aukštaitská koncovka -ėse je vyslovena po žemaitsku). Překladatele k zařazování aukštaitských prvků do zpěvníku nepochybně vedla snaha vyhovět většímu počtu Litevců a úsilí připravit co nejpopulárnější zpěvník⁵⁴. Významnou roli měl samozřejmě také příklad starší aukštaitské písemnictví v Litevském velkoknížectví. Protože však ve všech případech neexistovaly jasné normy ani normativní gramatika, která by je kodifikovala, bylo samozřejmě obtížné dosáhnout větší důslednosti při aukštaitizaci žemaitského jazyka písní. Největší zmatek překladateli a snad i těm, kdo aukštaitizovali jazyk zpěvníku, působilo užívání grafém o, e a uo, ie. Obě tyto dvojice se ve zpěvníku, zejména ve slovních koncovkách a příponách, často zaměňují. Došlo k tomu kvůli obtížím rozlišit, kde jde o žemaitskou diftongizaci aukštaitských samohlásek o, ė a kde o aukštaitské dvojhlásky uo, ie, které se překladatel ve snaze přizpůsobit se aukštaitskému úzu snažil užívat. Podobné záměny lze pozorovat i v dnešní jazykové praxi, když méně vzdělaný Žemait, zejména z rodiny se smíšeným nářečím, zkouší psát spisovným jazykem. Ve zpěvníku se grafémy o a uo nejvíce zaměňují v koncovkách lokálu plurálu (srov. muž. r. -uose a žen. r. -ose > žem. -uose) a v příponách -uotas a -otas (> žem. – uots). Týká se to jak příkladů uprostřed verše, tak rýmové pozice, např. 1. pl. kalboƒe „v řečech“ se rýmuje s weykałoƒe „v dílech“ (II 97₂), mal̇dnoƒe „v modlitbách“ s lipƒnoƒe „v plamenech“ (I 156₁₀–₁₁), namuoƒe „v domech“ s mieƒtoƒe „ve městech“ (I 60₂₀–₂₁), wargoƒe „v nouzích“ s kawlinioƒe „v kožiších“ (I 66₂₀–₂₁). Ve zpěvníku je koncovka lok. pl. m. s grafémem o užita dokonce častěji (35 příkladů)⁵⁵ než s uo (26 příkladů). Také přípony -uotas, -uotinis, -uoti jsou častěji psány s grafémem o (13 příkladů) než s uo (8 příkladů). Grafémy ie a e (místo ė) se nejvíce zaměňují v pronominální koncovce dativu plurálu, srov. rým d. pl. m. teyƒingiemus „spravedlivým“ s kaltemus „vinným“ (II 37₁₉–₂₀), i̇bgriebt emus „zachráněným“ s giminemus „příbuzným“ (II 42₂₃–₂₄), taukiantemus „čekajícím“ s βauk iantemus „volajícím“ (II 41₁₆–₁₇). Koncovka -iem(u)s je zapsána s ie 62krát a s e 15krát. Záměna grafém uo, ie a o, e v kořenech slov je méně častá, ale vyskytuje se, např. píše se 3. praes. doda II 114₉ „dává“ (rým s roda „ukazuje“), n. sg. m. lepdās I 154₂ < lepdams „kráčeje“. Chybovat nebylo obtížné ani zde, vezmeme-li v úvahu slova užívaná ve zpěvníku, v nichž jak Žemaité, tak Aukštaité vyslovují uo, ie, např. afiera, ⁵⁴ Snaha o popularizaci se mimo jiné projevuje také opravou chyby, kdy je tvar 3. cond. fectu „následoval by“ na I 116₆ opraven na fektu (II 128₅). ⁵⁵ Loc. pl. wiƒrikłoƒe I 44₁₉, 59₉, „v plenkárnách“ se zde nezapočítává, protože podstatné jméno vystykłai mělo v překladatelově nářečí nikoli mužský, nýbrž ženský rod; srov. i. pl. wiƒtikłomis I 53₂₃, II 8₁₅ „plenkami“. 155 aliejus, Andriejus, tielybė, Elžbieta, Gabrielis, Juozapas (8 příkladů vedle g. sg. Juzapa I 3₉), Kazimieras, kielikas, Maižiešius ‘Mojžíš’, miera ‘umírněnost, skromnost’, mieruoti ‘měřit’, miestas, niekas, niekad(os), niekur, (pa)niekinti, (ne)prietelius, siera, sviestas, Vaitiekus. Z 282 zaznamenaných příkladů tohoto typu je 248 zapsáno s uo, ie, 34 s o, e. Charakteristické je, že většinu posledně uvedených tvoří slovo niekas a jeho odvozeniny. Sloveso (pa)niekinti a podstatné jméno (pa)niekinimas se soustavně píší pouze s písmenem e. Také přípona -ienė se píše s e, což by mohlo ukazovat na snahu překladatele dodat slovům z jeho rodného žemaitského nářečí aukštaitskou fonetiku jejich transpozicí do vysoké výslovnosti56. V kancionálu se poměrně důsledně užívá grafémů o, e namísto žemaitských uo, ie (= aukštaitsky o, ė) ve slovech, která se rýmují se slovy obsahujícími aukštaitské nebo oběma nářečím společné dvojhlásky uo, ie, např. ve tvarech sloves stoti (žem. stuoti) a duoti (II 2₁₆–₁₇, ₂₄–₂₅, 19₁₅–₁₆, 36₉–₁₀, ₁₃–₁₄, 56₁₉–₂₀ aj.), a. sg. m. žadeta ‘slíbeného’ a pradeta ‘započatého’ a g. sg. swieta ‘světa’ (I 39b₆–₈, ₁₃–₁₅, ₂₀–₂₂). Může to však být dílem nejen překladatele, ale také jiné osoby, která jazyk kancionálu „aukštaitizovala“. Samostatný problém představuje přítomnost východních nářečních rysů v kancionálu. Analýza veršové stavby ukazuje, že alespoň část z nich zavedl sám překladatel písní; srov. n. sg. m. paiautis ‘procitnuvší’ v rýmu s n. sg. iautis ‘býk’ (I 49₁₀–₁₁, 62₁₅–₁₆), a. sg. puſi ‘polovinu’ — s a. sg. m. iſdžiuwuſi ‘vyschlého’ (I 87₈–₉), a. sg. karalunu ‘kralevice’ — s a. sg. ſunu ‘syna’ (I 118₉–₁₀). J. Lebedys vysvětluje východní nářeční rysy kancionálu vlivem slovníku K. Sirvydase57. V kancionálu se však vyskytují i takové východní nářeční rysy, které v tomto slovníku nejsou58, např. (ne)kintėti ‘(ne)trpět’, aplunkyti ‘navštívit’, aplunkymas ‘návštěva’ (metrum uvedeno na s. 150), skaralė ‘hadr’, grata ‘vedle’, obalys ‘jablko’ (s. 151). Ze slovníku navíc nelze převzít východní pádovou flexi, např. a. sg. karalunu I 118₉ ‘kralevice’, puſi I 87₈ ‘polovinu’. Participia paiautis I 49₁₁, 62₁₆ ‘procitnuvší’ a palikis II 21₁₆ ‘zanechavší’ se v uvedeném slovníku rovněž nenacházejí. Kromě něj tedy musel existovat ještě jiný zdroj, z něhož se východní formy dostaly do kancionálu. Za takový zdroj je třeba považovat živé východní aukštaitské nářečí té doby, v jehož oblasti musel překladatel zřejmě delší dobu pobývat. Nejspíše šlo o tehdejší obyvatele města Vilniusu, kteří mluvili východním nářečím a s nimiž překladatel musel být v kontaktu, například během studií na Vilniuské akademii. Je třeba poznamenat, že v kancionálu jsou dokonce i politevštěné východní nářeční formy, např. 2. pl. fut. nekintiesite II 16₁₆ ‘nebudete trpět’ (s žemaitskou diftongizací samohlásky ė). Překladatel skutečně hojně využíval slovníků K. Sirvydase59. Podle slov J. Lebedise pro něj byly hlavní příručkou při překládání písní do litevštiny. Z tohoto slovníku byly nejspíše převzaty východní ekvivalenty slov mąstyti, mąstymas, mąstis ‘myšlenka, rozum’, sąnarys, sąžinia, nenėrė (uvedeny na s. 149–150), podstatné jméno uola s přidaným v- (překladatel nepochopil pravopis K. Sirvydase, podle něhož se na začátku slova písmeny vo označuje dvojhláska uo), většina slov s východní předponou ažu- (s. 152) a řada dalších, která nemají zcela jasné nářeční příznaky (novotvary, výpůjčky aj.); uveďme alespoň tyto: didėžuvìs ‘velryba’ (II 66₄), miestakelis 56 Předložka apie se také soustavně píše s e (všech 40 příkladů). Může však obsahovat samohlásku ė nebo e, nikoli ie; srov. podoby v současných nářečích apė, ape. 57 Viz J. Lebedys, Kancionál z roku 1646. — S. M. Slavočinskis, Písně..., s. 24. 58 Autor děkuje badateli tohoto slovníku K. Pakalkovi, který poskytl níže uvedené údaje. 59 Viz k tomu J. Lebedys, cit. dílo, s. 26–30. 156 „ulici“ (II 25₆), pelikonas „pelikán (takový pták)“ (I 145₁₉, II 55₁₉), adv. piktadaringai „podle zločinně, nestydatě“ (II 25₈), persūna „persona, osoba“ (I 129₂₃, 131₂₃, II 115₁₄ aj.), rožių vainikas „růženec“ (II 68₄, 69₁₃), sudara „smír, svornost“ (II 46₉, 60₄), sumania „záměr, úmysl“ (II 24₂₄), skalinis „žák“ (II 82₉), tikybė „víra“ (I 143₁₀), visotimė „lid, dav“ (I 103₂₀). Nejen podoba, ale i pravopis těchto a některých dalších slov se v Sirvydově slovníku a Slavčinského zpěvníku zcela shodují. Většinou se navíc vyskytují v žalmech a obecně v obtížnějších textech písní, které bylo třeba překládat. Shrneme-li vše, co bylo řečeno o původním jazykovém materiálu, který překladatel používal při veršování, musíme dojít k závěru, že jeho žemaitský základ byl silně ovlivněn aukštaitským nářečím, především nářečím tehdejšího kraje Kėdainiai, a v menší míře podnářečími východní aukštaitštiny. Překladatel musel dlouho přicházet do styku s mluvčími těchto podnářečí a dlouho žít v jejich prostředí. Proto sotva mohl být mladým člověkem. To jakoby podporuje pochybnosti literárních historiků, zda Salomonas Mozerka Slavčinskis, který se v roce 1646 teprve učil ve Vilniusu, skutečně mohl být překladatelem tak dokonalého zpěvníku⁶⁰. Proti této pochybnosti však svědčí provedená lokalizace překladatelova rodného nářečí do týchž míst, odkud pocházel S. M. Slavčinskis. Otázka autorství překladatele zpěvníku tedy zůstává i nadále předmětem dalšího zkoumání⁶¹. Jazyk zpěvníku připraveného žemaitským překladatelem se přes četné aukštaitské prvky přesto značně lišil od obvyklého jazyka litevských písemností vydávaných tehdy v Litevském velkoknížectví, který vycházel z aukštaitského nářečí kraje Kėdainiai (v žemaitském biskupství) nebo z nářečí východní aukštaitštiny (ve vilniuském biskupství). To zřejmě neuspokojilo jezuitské vydavatele zpěvníku, kteří požadovali, aby byl jeho jazyk ještě více přiblížen aukštaitštině a aby se zpěvník stal dostupným ještě většímu počtu Litevců. Kdo tuto práci vykonal — sám překladatel, nebo jiná osoba (osoby?) —, je dnes obtížné určit. Přesto je nejpravděpodobnější, že se na opravách textu písní kromě překladatele podíleli také další lidé, snad redaktor (redaktoři?) k tomu účelu zvlášť určený. Domněnku podporují místy pokažené rýmy při přibližování textu aukštaitštině, o jejichž zvukovou působivost překladatel, jak jsme viděli, velmi dbal. Například v písni „o svatbě v Káně Galilejské“ (I 70—73) se vedle šestkrát opakovaného zvučného rýmu g. sg. wina [vīna] „vína“: adv. šiedina [šendina] „dnes“, který tvoří žemaitské podoby podstatného jména vynas a příslovce šiandieną, objevují čtyři případy, kdy je tento rým pokažen: žemaitská podoba příslovce šiandieną je nahrazena aukštaitským protějškem šiediena (I 71₄, ₁₉, 72₂, ₂₉). Dalším příkladem rýmu pokaženého při přibližování k aukštaitštině je rýmování n. sg. žiedas „prsten“ s g. sg. giedos „hanby“ (místo žem. giedas; II 112₁₉)⁶². Od překladatele bychom spíše očekávali, že taková místa znovu převede jiným způsobem, než že rým pokazí. 60 Žr. Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija. Redagavo K. Korsakas ir J. Lebedys. Vilnius, 1957, p. 76; Lietuvių literatūros istorija, I. Redagavo K. Korsakas, Vilnius, 1957, p. 150; J. Lebedys, 1646 metų giesmynas. — S. M. Slavčinskis, Giesmės..., p. 45—49. 61 O tom, že překladatelem byl S. M. Slavčinskis, svědčí titulní strana a předmluva zpěvníku. Viz k tomu článek D. Gargasaitė v časopise „Pergalė“, 1968, č. 9, s. 179—180, a Bibliografii Litevské SSR, I. Vilnius, 1969, s. 369. Proti tomu však stojí biografické údaje o S. M. Slavčinském zveřejněné J. Jablonským, a dokonce i pochybnosti, zda měl S. M. Slavčinskis vůbec něco společného s literaturou; viz K. Jablonskis, Saliamono Slavčinskio biografijos žinios. — S. M. Slavčinskis, Giesmės..., s. 53—58. 62 Snad je i jediný příklad s reflexivní částicí -si na konci slova (v překladatelově nářečí bylo pouze -se), totiž tvar 3. praet. fotinošī II 22₃ „nasytil se“, výsledkem takové „opravy“, kterou překladatel v seznamu oprav (II 128₁₆) opět napravil, protože tento tvar se rýmuje s 1. pl. peklofe „v pekle“. 157 Upravovatel textu písní směrem k aukštaitštině (upravovatelé?) musel být mluvčím nářečí kraje Kėdainiai. Mluvčí východní aukštaitštiny by nepochybně měnil spojení typu an. Západoaukštaitský mluvčí, který nevyslovuje souhlásku l, by nevkládal písmeno i před samohlásky typu e. Toto nářečí se navíc tehdy v písemnictví Litevského velkoknížectví neužívalo. Všeobecně se ustálilo pouze v písemnostech vydávaných ve Východním Prusku. Jazykový korektor zasáhl především do neversovaných úryvků a nadpisů písní. Zde zůstaly celkem jen dvě žemaitské podoby (zřejmě nepovšimnuté): a. sg. iwá I 64₅ „Evě“ a 3. praes. wadin I 129₁₀ „nazývá“. Jinak bylo vše přizpůsobeno aukštaitštině, přesněji řečeno „kėdainizováno“. Ve veršovaném textu svazovala korektorovo úsilí metrika písní. Poněkud větší volnost měl uprostřed verše (mimo rýmovou pozici). Tam také opravoval více. Například v písni s polským nadpisem „W dzień Bożego narodzenia“ (I 51—53) jsou ze tří tvarů slovesa (už)mušti ve 3. praet. dva uprostřed verše a oba mají aukštaitskou koncovku (zapsanou jako -e), zatímco jeden je na konci verše a zachoval si koncovku překladatelova rodného nářečí -i, protože se rýmuje s koncovkou a. sg. m. -i „-į“. V této písni je celkem devět tvarů 3. praet. sloves s kmenem na ė. Z nich čtyři jsou uprostřed verše (tři mají koncovku -e a jeden -i) a pět na konci verše (v rýmové pozici); všechny si zachovaly koncovku překladatelova nářečí -i. Uprostřed veršů korektora nejvíce omezovala nutnost nezměnit stávající počet slabik. Nemohl proto například nahrazovat žemaitské tvary bez krátké koncové samohlásky odpovídajícími aukštaitskými tvary s úplnou koncovkou. Musel ponechat podobu, kterou použil sám překladatel. Jazyk se tedy zřejmě upravoval především zaváděním afrikát č, dž namísto t, d, které se objevovaly podle „žemaitského hláskového zákona“, dále aukštaitských dvojhlásek uo, ie namísto monoftongů jižní žemaitštiny ū, ī, samohlásek o, ė namísto žemaitských dvojhlásek uo, ie, vkládáním písmene t před samohlásky typu e apod.; šlo tedy o opravy, které neměnily počet slabik ve verši. Korektor nebyl příliš obezřetný, neboť vytvořil značné množství hybridních, napůl žemaitských a napůl aukštaitských tvarů, např. 2. pl. imper. Duokit II 11₂₆, duokiet I 40₁₇ „dejte“, giedokiat I 37₂₃, giedokiet I 40₁₇ „zpívejte“, Heyskiet I 111₁₁ „vpusťte“, 2. sg. Giebiek II 63₁₉ „zachraň“, n. sg. žoteli I 22₂₅ „bylinka“ (s aukštaitskými uo, ie, o, t, ale se žemaitskými -kia-, ie < ė, -i „-ė“). Korektor se nedotkl, nebo jen zřídka dotýkal těch žemaitských podob, které tehdejším Aukštaitům nebyly zcela cizí. Například žemaitská koncovka lok. sg. i-kmenů -iey „-yje“ se nejčastěji ponechávala beze změny; srov. -eie v aukštaitských písemnostech J. Bretkūna, B. Vilenta aj.⁶³, adv. nesavėjė Jurbarkas „jako cizí“. Žemaitská předložka pri [pri] „u, při“ byla pro korektora přijatelná, protože variantu s krátkým i [pri] užívala tehdy i aukštaitská nářečí (snad i nářečí samotného korektora) a místy se užívá dodnes⁶⁴. Z 113 výskytů této předložky ve zpěvníku je proto pouze šestkrát napsáno prie(g) a jednou preg, zatímco ve všech ostatních případech (tj. ve 106 příkladech) bylo ponecháno pri⁶⁵. Jiná je předložka nuo: její aukštaitská varianta nuog byla použita 134krát (jednou je napsáno nog), zatímco žemaitská nu [nū] pouze 26krát. Uprostřed veršů zůstaly nepřizpůsobeny aukštaitštině většinou jen ty jazykové prvky překladatele, kterých si korektor zřejmě jednoduše nevšiml. Například z 516 dokladů slova dievas bez- ⁶³ Žr. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius, 1968, p. 152—154. ⁶⁴ Žr. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, p. 424. ⁶⁵ Daiktavardžių priešdėlis pri- [žem. pri-], pvz. 1. sg. priwáyždoy II 11₂₀ ‘prievaizdoje, globoje’, giesmyne pavartotas 7 kartus, o prie-, pvz., n. sg. priewayžda II 32₆, 6 kartus. 158 Z jižní žemaitštiny zůstal pouze jediný g. sg. Diwa II 126₁, a i ten se nenachází v textu písně, nýbrž v obsahu knihy (řádek s nadpisem, který následuje přímo v textu písně, byl opraven). Opravy na koncích veršů omezovaly rýmy. Aniž by se rým porušil, bylo možné měnit pouze oba členy jedné dvojice. V Giesmyne jsou často aukštaitské, např. n. sg. diena: naujiena ‘novinka’ (I 61₁₃–₁₄), g. sg. f. pašlovintos ‘oslavené’: paženklinktos ‘označené’ (I 24₂₁–₂₂), d. pl. m. pamestietiems ‘opuštěným’: pučiantiems ‘foukajícím’ (II 1₂₂–₂₃), 3. praet. tare ‘řekl’: įžvare ‘vyhnal’ (I 65₁₂–₁₃), 1. pl. imper. dumokime ‘přemýšlejme, sněme’: minekime ‘připomínejme’ (I 74a₇–₈). Zůstaly však i dvojice, které nebyly převedeny do aukštaitštiny, např. 2. sg. praes. refl. randije ‘nacházíš se, jsi’: wilije ‘doufáš’ (I 93₂–₃), inf. turieti ‘mít’: kientieti ‘trpět’ (I 85₁₅–₁₆), 3. praet. trauki ‘táhl’: rauki ‘krčil’ (I 75₁₃–₁₄), 2. sg. imper. refl. artinkias ‘přibliž se’: šveikinkias ‘pozdrav se’ (I 6₁₅–₁₆), 2. pl. dž iaukiaties ‘radujte se’: linkšminkiaties ‘veselte se’ (I 26₁₃–₁₄). Změnit pouze jeden člen dvojice, aniž by se porušil rým, není možné; proto v případech, kdy dvojici tvořily dvě různé gramatické formy, musel korektor ponechat obě beze změny, přestože jedna z nich byla žemaitská, např. adv. didey ‘velmi’: 2. sg. praet. įbgidey ‘uzdravil ses’ (II 12₂₅–₂₆), inf. gauti ‘dostat’: 3. praet. apšiauti ‘obul’ (I 78₅–₆), 2. sg. imper. refl. džiaukiafse ‘raduj se’: 3. praes. refl. artinafe ‘přibližuje se’ (I 27₃–₄), 1. pl. imper. refl. džiaukiamoſe ‘radujme se’: 3. praet. refl. ſtojoſe ‘postavili se’ (I 45₆–₇). Jen ve velmi vzácných případech byly takové rýmy přesto porušeny, zřejmě z nepozornosti nebo kvůli až příliš přísnému (a neznalému) korektorovi. Žemaitské monoftongy ū, ī (= aukšt. uo, ie) zůstaly v rýmové pozici nepřevedeny do aukštaitštiny pouze tehdy, když slovo tvořící druhý člen dvojice obsahovalo původní samohlásky ū, ī, např. a. pl. f. paskaytitas ‘přečtená’: iššiltas ‘vylitá’ (II 27₁–₂). Takové případy však byly vzácné. Jinak se všude až přespříliš převádělo do aukštaitštiny. Proto je v Giesmyne tak málo příkladů se žemaitskými ū, ī (asi 17%); obvykle zůstaly uprostřed verše „z nepozornosti“.⁶⁶ Rýmy v téže dvojici se velmi často liší tím, že jeden obsahuje uo a druhý o, např. inf. duoti: inf. atſtoti (II 19₁₅–₁₆). Je možné, že překladatel zde vytvořil rým z aukštaitské podoby (uo) a žemaitské podoby (uo < o), kterou korektor převedl do aukštaitštiny tím, že žemaitské uo nahradil aukštaitským o. Takto je třeba vysvětlovat i častý rým ie: ė (psáno e), např. g. pl. wietu ‘míst’: i. sg. m. negirdetu ‘neslyšeného’ (I 125₂₁–₂₂). Kvůli tomu, a také kvůli častému nahrazování žemaitských uo, ie aukštaitskými monoftongy o, ė (psáno e) uprostřed veršů, zbylo v Giesmyne jen málo žemaitských diftongů uo, ie (= aukšt. o, ė). Libý souzvuk rýmu závisí více na vokalismu než na konsonantismu. Překladatel proto na druhý z těchto prvků dbal méně, srov. rýmování g. sg. m. ano ‘jeho’ s l. sg. Kanoy ‘v Kaně, v zemi Kanaánské’ (I 70₉–₁₀). To mohlo přispět k intenzivnějšímu nahrazování žemaitských forem bez afrikát aukštaitskými formami s afrikátami. Měnit je mohl jak sám ⁶⁶ Je třeba poznamenat, že tyto případy tvoří větší procento u některých koncovek. Mezi žemaitskými variantami zájmen představuje koncovka i. sg. m. -uo plných 70%, koncovka n.pl.m. -ie 25%, zatímco koncovka g. sg. podstatných jmen i-kmenů -ies jen asi 6%. V jednotlivých případech se korektor patrně vyhýbal zásahům do těch žemaitských forem, které mu nebyly zcela jasné. Naznačoval by to způsob zacházení se slovesnými tvary 1. sg. praes. s připojeným enklitickým zájmenem -t(i) ‘tobě, tebe’. Ze tří příkladů těchto tvarů v Giesmyne (I 65₁₃, 144₁₁, II 121₁₅) si všechny zachovaly žemaitskou fonetiku, tj. zakončení -ūt < -uo-t (i) (psáno -ut). Také koncovka 1. sg. refl. -uos(e) je v 10 případech žemaitská a pouze čtyřikrát převedená do aukštaitštiny. Adesyvu koncovku -iep ponechal jako -ip (= p. žem. -ip?), zřejmě proto, že v tomto zápisu nebyla cizí ani Aukštaiťanům, kteří měli -ip především v paradigmatu podstatných jmen kmenů (i)ja. 159 překladatel, stejně jako jazykoví korektoři (vždyť „žemaitský hláskový zákon“ zachovává pouze 32% doložených příkladů). Z předloženého rozboru vyplývá, že jazykoví korektoři nejenže výrazně převedli Giesmyne do aukštaitštiny, ale také rozmnožili různé dublety a vůbec jazykové nejednotnosti. Význam Slavočinského zpěvníku pro dějiny litevského jazyka a historickou dialektologii Ve Slavočinského zpěvníku se nachází značné množství důležitých jazykových údajů, které umožňují osvětlit různé problémy dějin našeho jazyka i vývoje nářečí. Ze zpěvníku se dozvídáme, že v první polovině XVII. století měli jihozemaité již monoftongy ū, ī namísto aukštaitských dvojhlásek uo, ie. Také v této zemaitské oblasti již tehdy došlo k diftongizaci dlouhých úzkých monoftongů o, ė. Již tehdy existovala přibližně stejná distribuce ą, ę, ų, į (= an, en, un, in) a a, e, u, i, jaká se v nářečí vyskytuje dnes. Předložka a předpona į si tehdy v určitých případech ještě zachovávaly, alespoň fakultativní, varianty s n (ing, in-). Existovala „sekundární nazalizace“ charakteristická pro jihozemaitštinu. Ve zpěvníku se nevyskytuje zcela v týchž slovech jako dnes, což zase ukazuje, že ve starší době značně kolísaly podoby s nazalizovanými a denazalizovanými, zvláště úzkými, samohláskami67. V raseinišské oblasti již tehdy místy vznikaly počátky změny počátečního e- v a-. Avšak ve výslovnosti vertėjského nářečí si přízvučné smíšené dvojhlásky tvořené u, i + r, l, m, n ještě zachovávaly svůj první člen v nezměněné podobě. Dnes je v těchto okolních obcích (Žalpiai, Nemakščiai, Očikiai, Sugintai, Viduklė, Sujainiai a v samotné Lipkiškė) diftongizován: vyslovuje se například dùorti ‘dùrti’, kūolti ‘kùlti’, skùonsti ‘skų́sti’ (< skūnsti), dùomples ‘dùmplės’, pièrms ‘pìrmas’, jièlks ‘ìlgas’, piènti ‘pìnti’, riemc ‘rìmtas’. Že tato diftongizace není stará, ukazuje mimo jiné také změna dvojhlásek druhotného původu, např. 3. praes dùor ‘dùria’, guòl ‘gùli’, d. sg. mùon < mùn ‘man’, sunkùoms ‘sunkùmas’, pìpiers ‘pìpiras’. V oblasti konsonantismu je třeba především upozornit na to, že změkčování souhlásek před samohláskami typu e bylo tehdy poněkud jiné než dnes. Dnes jihozemaité raseinišského nářečí v tomto případě změkčují všechny souhlásky. V první polovině XVII. století se před samohláskami typu e zřetelně změkčovaly pouze souhlásky k, g, snad alespoň částečně také š, ž68. Ostatní zůstávaly tvrdé, případně byly změkčeny jen velmi nepatrně. Jasně to ukazuje analýza pravopisu Slavočinského zpěvníku. Celkem bylo ve zpěvníku nalezeno 687 příkladů spojení k, g + samohláska typu e. Všechny jsou zapsány se změkčovací grafémou i po k, g, s výjimkou jediného příkladu n. sg. Ewangeliſta I 128₁₄ ‘evangelista’, který jako cizí slovo zachovává pravopis originálu. Přízvučná spojení [kė], [gė] a spojení obsahující [e] v akutovém dvojhláskovém spojení ([kéi], [géi], [kér], [gér]...) se zapisují grafémami kia, gia, např. n. sg. kìalas I 86₁₂ ‘kėlias’, gìaras I 50₂₁ ‘gėras’, kialdamas II 73₁₆ ‘kėldamas’, inf. giarti II 17₂₁ ‘gérti’ atd. Nepřízvučná, respektive údajně cirkumflexová spojení, stejně jako krátké přízvučné, se systematicky zapisují grafémami kie, gie, např. 3. praes. kient I 92₄ ‘kėnčia’, 1. sg. 67 Velmi neobvyklým případem nazalizace je tvar zájmena 2. osoby tą II 104₁₂ ‘tū’ (nazalizovaná krátká samohláska?). Je těžké uvěřit, že by se zde skrývalo *tū =, protějšek ruského ты. Možná jde o tiskovou chybu? 68 U afrikát nejsou jasné příklady. Ve zpěvníku je pouze cizí slovo večeria ‘večeře’, jehož pravopis je nejednotný (dvakrát je po č napsáno změkčovací písmeno i a dvakrát chybí). 160 čekal I 54₃ ‘laukė’, adv. dobře I 21₉ ‘gerai’, l. pl. praes. toužíme I 19₂ ‘geidžiame’, adv. přátelsky I 22₂₁ ‘draugė, kartu’ atd.⁶⁹. Rozdíl mezi grafémy ia a ie je pěkně zachován, srov. dvojice a. sg. cestu I 155₁₀ ‘kelią’ a i. sg. cestou I 117₁₁ ‘keliù’, a. sg. dobrou I 142₂₂ ‘gerą’ a g. sg. f. dobré I 100₇ ‘gerõs’⁷⁰. Ve zpěvníku bylo nalezeno 233 příkladů se skupinami š, ž + samohláska typu e. Změkčovací grafém i je napsán 154krát, bez něj 79krát. Písmeno i se systematicky nepíše ve dvou případech: a) po předponě iš- (7 příkladů), kde se zřejmě zachovala výslovnost před pauzou, a b) ve tvarech slovesa pomáhat (26 příkladů), které překladatel nebo redaktoři mohli znát pouze z písemných pramenů (?). Ostatní případy vynechání změkčovacího i jsou nesystematické; vyskytují se jen ve tvarech sloves kročit (18 příkladů bez i a 2 s i), ubližovat (6 bez i, 1 s i), ponižovat (4 bez i, 7 s i), číslovky šestý (1 bez i, 5 s i) a podstatného jména znamení (14 bez i, 6 s i) a jejich odvozenin, zdrobněliny růžička (1 příklad; ale růže a zdrobnělina zahrádka se píší s i — 6 příkladů) a ve tvaru 3. os. préterita slovesa (už)mýtit (2 bez i, 1 s i). Tyto skutečnosti ukazují na nedůsledné změkčování souhlásek š, ž. Možné jsou dvě varianty: buď tyto souhlásky v překladatelově rodném nářečí tehdy ještě nebyly znatelněji změkčené (písmeno i mohli přidávat ti, kdo ve zpěvníku upravovali jazyk směrem k východní litevštině), anebo již v tomto nářečí byly měkké a příklady bez i vznikly vinou redaktorů pocházejících z nářečí, která je nezměkčují. Pravděpodobnější se zdá první předpoklad, protože jej podporují údaje z písemností žemaitského Mažvyda (podle údajů Chr. Stanga se v jeho katechismu změkčují pouze k, g⁷¹) a M. Petkevičiuse z oblasti Kėdainiai, východolitevského mluvčího (který změkčoval nejen k, g, ale také š, ž⁷²). Distribuce mezi grafémy ie a ia po š, ž je stejná jako po k, g, jen nesrovnalostí je o něco více (11%). Ostatní souhlásky se před samohláskami typu e písmenem i nezměkčují⁷³; ani po nich se přízvučné e nezapisuje grafémou ia⁷⁴. 69 Ve zpěvníku se zdrobnělina dítě píše, jako by byla přízvukována dítě, srov. waykielis II 59₉, voc. sg. waykieli I 27₇, n. pl. waykielay I 37₂₂. Stejně tak překladatel chápe sloveso (pro)klít jako (pro)klít (totéž i v katechismu M. Petkevičiuse!). Sloveso zachránit má dvojí přízvuk: zachránit a zachránit (ukazují to i rýmy). 3. fut. Giers II 38₁₄ ‘gers’ a refl. prikielſiſe I 156₂₄ ‘prisikels’ ukazují na východolitevský cirkumflex ve tvarech 3. osoby budoucího času (s metatonií). Také ve tvaru 2. praet. refl. Džiaugieys II 72₅ ‘džiaugeisi’ se zřejmě skrývá východolitevská koncovka 2. sg. -ei(s), a nikoli žemaitská -ėi(s). 70 Odchylek je poměrně málo. Po vyloučení případů uvedených v poznámce 69 jich bylo napočítáno pouze 40, což představuje 9% všech příkladů [ke], [ge] v Giesmyne. Podmínky pro vznik odchylek vytvořilo zaměňování písmen a a e v Giesmyne (např. adv. skaney I 71₂₁ ‘skaniai’, n. sg. f. buſenti I 74b₄ ‘būsianti’, mažiaufe II 8₆ ‘mažiausia’ vedle i. sg. f. baymia I 80₁₄ ‘baimė’, n. sg. m. ateias I 56₆ ‘atėjęs’, 2 sg. praet. refl. kielayſe II 25₁₁ ‘keleisi’), k níž došlo v důsledku splynutí [a] po měkké souhlásce a [e] v žemaitském nářečí. Je třeba poznamenat, že žemaitský formant rozkazovacího způsobu je v Giesmyne třeba vykládat jako kia, nikoli ke: ačkoli nebývá přízvučný, zápisy s ia tvoří 38%, a ve tvarech 2. sg. a 1. pl. dokonce 50%. 71 Žr. Chr. S. Stang, Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas. Oslo, 1929, p. 98. Viz Z. Zinkevičius, Nářečí katechismu M. Petkevičiuse (1598), „Baltistica“, VII (1), Vilnius, 1971, s. 74–77.72 73 Celkem bylo zaznamenáno pouze 6 příkladů s i (g. sg. ſmirties II 24₁₉ ‘mirties’, inf. tieyſti II 26₂₃ ‘teisti’, 2. sg. praes. refl. Tieykies II 65₅, 110₁₂ ‘teikiesi’, 3. praet. Pražwiełgie I 18₁₆ ‘prašvelgė’, adv. wievkley II 64₂₁ ‘veikiai’), jde však o zjevné korektorské chyby, neboť ve všech ostatních případech se píší bez i. Chyba v opraveném tvaru I. sg. miedey ‘medyje’ (~ žem. mediey) se opravuje na mediey (II 128₉), tato chyba je však opravena i v samotném textu (I 64₁₄). Adjektivum n. sg. f. Anielibſka I 155₃ ‘angeliška’ obsahuje dvojhlásku ie (srov. anielas ‘angelas’ LKKŽ I² 141), zatímco ve tvaru g. sg. f. nieſakſtos II 103₅ ‘nesutep-tos’ může místo ne- být také nė- > žem. nie- (?). Příklady vzniklé v důsledku splynutí [a] po měkké souhlásce a [e] (viz poznámku 70) mají a jak v přízvučné, tak v nepřízvučné pozici.74 11. 520 161 Ze Slavočinského zpěvníku je patrné, že v první polovině XVII. století již jižní Žemaité z raseinské oblasti nevyslovovali souhlásku d mezi z a samohláskou, např. g. sg. barzos I 75₁₃, II 59₂₂ „vousu“. Tehdy se podstatné jméno žvaigždė ještě vyslovovalo bez -g- (nyní se v nářečí překladatele, stejně jako v oblasti aukštaitštiny, vyslovuje s -g-), např. n. sg. žwayzde II 86₁, i. pl. žwayzdemis II 5₂₄. Východní rysy zpěvníku dovolují usuzovat, že v té době byla alespoň část oblasti východních Aukštaitů již zasažena monoftongizací dvojhlásky uo v nepřízvučných slabikách, alespoň v některých případech, např. g. pl. Obalu I 64₁₈ „jablek“. Zdá se, že šlo teprve o počáteční projevy tohoto jevu. Tehdy se ve východní Litvě místy již slabika re vyslovovala jako ra, např. grata II 77₃ „grėta“. Z morfologických rysů je třeba především uvést, že se ve zpěvníku živě užívají takové gramatické tvary, které se dnes v oblasti raseinských žemaitských nářečí již nevyskytují nebo zcela vymírají. Například se užívá nominativ dvojného čísla u jmen (např. Kur šiuo metu mudu, Ir bandikščiu tudu, Gaujim atiljės I 61₉–₁₁ „kde nyní my dva a ta obě zvířata nalezneme odpočinek“), dvojné tvary sloves (např. eykiau fu manimi II 117₁₄ „pojďme oba se mnou“). Jsou doloženy ilativní tvary. Ilativ singuláru je ve zpěvníku poměrně častý, celkem 44 příkladů (podstatná jména různých kmenů). Ilativ plurálu má jediný příklad: plenifn I 154₁₇ „do plėnis (do popela žhavých uhlíků)“. Místo tvarů ilativu plurálu se užívá konstrukce předložky ing „do“ + acc. pl.. Také ilativ singuláru je nezřídka nahrazován konstrukcí ing „do“ + acc. sg., např. graban I 98₆ || ing grabą II 111₄, Bažničion II 78₁ || Ing Bažničia II 74₂₀, žiámen II 40₄ || ing žiame II 26₁₄, šírden I 81₇ || ing šir dí II 53₁₈, dangún II 85₁₁ || ing dangu II 73₆. Oba způsoby vyjádření jsou ve zpěvníku zcela jednoznačné a překladatel volí jeden či druhý podle požadovaného počtu slabik ve verši. Považovat ilativní tvary za východní rys nelze už jen vzhledem k jejich četnosti. Aukštaitizátor jazyka zpěvníku je nemohl zavést, aniž by narušil metrum písní. Byly tedy součástí jazykového bohatství samotného překladatele, nejspíše převzaté z jeho rodného jižního žemaitského raseinského nářečí⁷⁵. Mimo jiné to dokládá také žemaitská fonetika těchto tvarů (např. numan I 54₃ „domů“) i morfologie (např. šírden I 81₇ „do srdce“). Tvary ilativu plurálu se tehdy v rodném nářečí překladatele nejspíše již neužívaly, nebo byly velmi vzácné. Tvar pleniƒn I 154₁₇ lze ovšem považovat také za prvek nářečí kraje Kėdainiai, protože v tomto nářečí byl tehdy (na rozdíl od dneška) ilativ plurálu stále zcela živý (nacházíme jej v písemnostech M. Daukši, M. Petkevičia a dalších obyvatel Kėdainiai); jeho tvary se zde navíc často užívaly ve zkrácené podobě, tj. končily na -sn (bez -a!). Ve zpěvníku se živě užívají také adverbiální lokativní tvary. Celkem je jich dokonce 272 dokladů: 84 adessivů a 188 allativů. U obou se častěji užívá singulár (81, respektive 153 příkladů), jsou však doloženy také plurálové tvary (3 a 35 příkladů). Z hlediska slovních druhů jsou velmi rozmanité, např. ad. sg. Diewip76 I 14₄ (: bůh), 75 To odporuje apriornímu tvrzení J. Kazlauskase, že se žemaitský ilativ jako pád pravděpodobně nikdy neužíval; viz jeho Lietuvių kalbos istorinę gramatiką, V., 1968, s. 165. 76 Všechny adverbiální lokativní tvary končí na -p. Není ani jediný doklad s plnou postpozicí -pi. V koncovce -ip se může skrývat jižní žemaitské -ip (= aukšt. -iep). S -ip je tvar napsán 18krát, s -iep pouze jednou. 162 Motinip77 I 14₁₅ (: motina), Mäloningämimp II 20₁₂ (: maloningas), manimp I 60₁₀ (: aš), Kurimp I 54₅ (: kuris), Tämimp78 II 28₁₁ (: tas), all. sg. Wardop II 41₁₇ (: vardas), šveykatoƒp I 144₁₂ (: sveikata), žiameƒp I 108₁₇ (: žemė), Sirdieƒp I 100₂₀ (: širdis), funauƒp I 95₁₃ (: sūnus), Wießpatieƒp II 16₇ (: viešpats), skaysčiaufioƒp I 5₁ (: skaiščiausia), kuriop I 63₃ (: kuris), Toƒp I 27₁₁ (: ta), Manieƒp I 91₂₀ (: aš), all. pl. Koiump I 110₁₄ (: kojos), äuƒump II 29₅ (: ausys), Rupeƒtingump II 17₆ (: rūpestingį), fäwump II 22₁₃ (: savi), Tump II 6₂ (: tie), muƒump79 I 29₁₅ (: mes). Adesivní tvary množného čísla jsou vzácné (jen 3 příklady) a neobvyklé: animp 80 I 84₄, II 48₂₇ (: anie), imp II 48₂₈ (: jie). Adesivní i alativní tvary se užívají živě (neustáleně), mohou mít při sobě shodné přívlastky⁸¹ a oba pády se navzájem nezaměňují⁸². Někdy je nahrazuje konstrukce s předložkou pri ‚u, při‘ a genitivem (adesiv se navíc nahrazuje inesivem). Tato konstrukce nahrazuje alativ jen zřídka (zaznamenáno pouze 15 zřetelnějších případů), např. Iezauƒp pri ƒiartina I 75₃ || evtymem Pri IEzauß II 90₁₄, Diewop pri toia II 45₂₂ || pri Dievä ƒto ƒimeƒe II 88₁₈. Adesiv je nahrazován mnohem častěji (množné číslo bylo téměř zcela vytlačeno z užívání, případů nahrazení jednotného čísla bylo zaznamenáno přes 40); v praxi se oba prostředky vyjadřování užívají jako varianty, např. fawimp Diews rada wieta I 20₇ || Diews [yra] pri tawęs I 17₅, Tu Diewip laymingas I 118₈ || Anna pri Diewá gärbinga II 109₃, Ne iaute ƒawimp ƒtipribes I 94₃ || iaučiau pri ƒawęs toki maƒima II 39₈. To ukazuje, že v západní Litvě adesiv zanikl rychleji než alativ, na rozdíl od východní Litvy, kde, soudě podle současného stavu v litevských vesnicích Běloruské SSR⁸³, zanikl dříve alativ. Už to samo nedovoluje považovat adverbiální lokální pády ve Slavočinského zpěvníku za východolitevské rysy. Stejně jako tvary ilativu je nemohl do jazyka zpěvníku zavést ani jeho aukštaitský redaktor, aniž by narušil metrum písní. Je tedy třeba je pokládat za součást jazykového dědictví překladatelova rodného nářečí jižních žemaitů z okolí Raseiniai tehdejší doby. Mimo jiné to dokládají i žemaitské rysy samotných tvarů, např. all. sg. Iwoƒp I 64₁₁ (: lewa), päbängoƒp II 37₁₇ (: žem. pabanga ‚konec‘), all. pl. pitump I 148₁₀ (: pietūs), numump II 47₄ (: namai)84. Ve zpěvníku jsou poměrně časté delší koncovky dativu množného čísla (s -mus) a dativu jednotného čísla zájmenného původu (s -mui); překladatel jich, jak již bylo uvedeno, obratně využívá ve veršování, aby vytvořil řádek s potřebným počtem slabik nebo nalezl vhodný rytmus. Dokládají tehdejší konkurenci (snad i v oblasti jižních žemaitů?) mezi dlouhými a krátkými koncovkami tohoto pádu 77 Jediný příklad adesivu singuláru kmene ā. Koncovka -ip (místo očekávaného -aip) pochází z paradigmatu kmene ja. 78 Z rodových zájmen jsou zde uvedeny pouze dva tvary adesivu singuláru. 79 Jednou je zapsáno muƒump I 32₈ (q = ų). 80 Snad písmeno i označuje jižní žemaitské i (= aukštaitské ie)? 81 Např. Dek tawā wilti Diewip, Mäloningämimp Tewip II 20₁₁–₁₂ ‚důvěřuj Bohu, milosrdnému otci‘, Siunte Diews Aniola… skaysčiaufioƒp Pannoƒp ir eiƒeianioƒp Marioƒp (žwenčiaufioƒp I 4₂₃–₅ ‚Bůh poslal anděla… k nejčistší panně a nejsvětější Marii (nejsvětější)‘. 82 Snad pouze v all. pl. muƒump I 108₁₅, 127₁₃, II 90₁₀ lze spatřovat adesivní užití (?). 83 Viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 202–203. 84 Všechna tato fakta svědčí proti předpokladu J. Kazlauskase, že adverbiální lokální pády stejně jako ilativ v žemaitském nářečí nikdy nehrály významnější roli (nebyly skutečnými pády); viz И. Казлаускас, Историческая грамматика литовского языка. Автореферат. Вильнюс, 1967, s. 18. 11* 163 forem. Totéž platí o delších a kratších tvarech jednotného instrumentálu kmenů i, resp. souhláskových a (i)u, např. akmenimi II 47₈ || wiešpatim I 131₅ „pánem“, Sunumi I 77₇ || šunumi I 81₂₀ „psem“, wayšiumi I 23₂₂ || wayšium I 29₃ „plodem“. Velmi se střídají a zřejmě také závisí na počtu slabik ve verši. S lokálem a instrumentálem plurálu se zachází poněkud jinak: v kancionálu převažují krátké tvary loc. sg. (např. walándoy I 28₁₈ „v hodině“, mediey I 64₁₂ „ve stromě“, danguy I 21₁₀ „na nebi“) a dlouhé tvary loc. pl. (např. warguofe I 66₁₁ „v trápeních“, žiamieſa I 99₂ „na zemích“, akyſa I 50₂₃ „v očích“) a také instr. pl. (např. dowanomís I 30₁₃ „dary“, Krutimís I 45₁₈ „prsy“). Zřejmě byly úplné koncovky loc. sg. (srov. girioia I 85₂₂ „v lese“, Rouie I 64₈ „v ráji“) a koncovka loc. pl. bez -e, resp. -a, a koncovka instr. pl. bez -i- překladateli, snad i jazykovým opravovatelům⁸⁵, neobvyklé. Dnes v oblasti jižních žemaitských raseinišků ve všech případech převládly krátké varianty. Lokál singuláru navíc ztratil jotaci: vyslovuje se píwuo „na louce“, žėmie „na zemi“. Tvary lokálu plurálu v kancionálu končí na -se nebo -sa, např. knigoſe I 102₁₈ „v knihách“, akiſa I 37₁ „v očích“. Je třeba poznamenat, že -se se vyskytuje u podstatných jmen obou rodů, zatímco -sa pouze u ženského rodu⁸⁶. Rýmy ukazují, že obě varianty užíval sám překladatel kancionálu, např. 1. pl. galibeſa I 146₂₀ „v silách“ se rýmuje s n. sg. šwieſa „světlo“, 1. pl. rankoſe II 25₁ „v rukou“ s 3. praes. refl. ſtoioſe „postavil se“. Dnes se v oblasti jižních žemaitských raseinišků tvary s -sa vůbec nevyskytují. Ustálila se krátká varianta bez samohlásky po s. Je třeba poznamenat, že varianta -sa byla v 16.–17. století užívána mnohem častěji než dnes: nacházíme ji nejen u východního aukštaitského K. Sirvyda a kėdainiškého M. Daukši (u obou zřídka, převažuje -se), nýbrž také v textech západních aukštaitských autorů J. Bretkūna, B. Vilenta, J. Rėzy a žemaitského M. Mažvyda. Současné zkrácené nářeční tvary tedy ne všude ztratily po s samohlásku e; na mnoha místech jí bylo a (místy u). Snad právě proto se s dnes nejčastěji vyslovuje tvrdě. Koncovka dativu singuláru podstatných jmen kmenů i a souhláskových je v kancionálu zaznamenána grafémy -ij (někdy -ii), např. širdii I 137₁₂ „srdci“, wiebpátii II 1₁₆. Wießpátii II 20₈ „pánovi“. Dnes jižní žemaitští raseiniškiai užívají nové tvary s koncovkami kmenů ia (muž. r.) a ė (žen. r.). Jen velmi zřídka lze místy zaslechnout užití starobylé koncovky kmene i -i (= aukšt. -ie). Údaje z kancionálu Slavocinského vedou k domněnce, že v první polovině 17. století se tato koncovka ještě užívala obecně a že měla navíc jotaci nebo neslabičné į, tj. vyslovovala se -ij nebo -īj⁸⁷. Poslední okolnost vysvětluje v nářečí monoftong i ne- ⁸⁵ Popsaná situace velmi připomíná užívání krátkých a dlouhých koncovek v textech autorů z okolí Kėdainiů, například v katechismu M. Petkevičiuse; viz Z. Zinkevičius, Nářečí katechismu M. Petkevičiuse (1598), „Baltistica“, VII (1), s. 82–84. ⁸⁶ Nebylo zaznamenáno ani jedno podstatné jméno mužského rodu ani jiné jméno s koncovkou loc. pl. -sa. To připomíná doporučení v gramatice D. Kleina, vydané o sedm let později, používat -sa pouze u slov ženského rodu; viz Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1957, s. 434. Mimo jiné se tak postupuje v nařízeních úřadů Východního Pruska z let 1712–1788, která vydal P. Pakarklis v roce 1955 (Lietuvos TSR MA Darbai, Serija A, I); viz G. Bense, Sprachliche Untersuchungen zu neugefundenen litauischen Dokumenten aus dem XVIII. Jahrhundert. — Wissenschaftliche Zeitschrift der Martin-Luther-Universität, Halle-Wittenberg, 1958, s. 659–660. ⁸⁷ Že v koncovce skutečně bylo j nebo į, dokládá také oprava chyb, při níž se tvar d. sg. wieſpaty opravuje na wieſpatii (II 128₉–₁₀). V samotném textu byl tento tvar opraven na wieſpatii (I 69₉). 164 zkrácení v důsledku redukce dlouhých samohlásek v nepřízvučných koncovkách. Ti, kdo jazyk zpěvníku přizpůsobovali aukštaitštině, tuto koncovku neupravili, protože se její grafická podoba nelišila od koncovky [-ij] či [-ii], která byla tehdy v aukštaitském nářečí široce užívána88. Slavočinského zpěvník ukazuje, že v první polovině 17. století se v žemaitské paradigmatu podstatných jmen i-kmenů již vyskytovaly koncovky některých pádů ē-kmenů (příklady jsou uvedeny na s. 141—142). Instrumentál jednotného čísla podstatných jmen ženského rodu má ve zpěvníku výhradně koncovku -ia, např. akia I 23₂₅ „okem“, širdžia I 23₉ „srdcem“. Plurálové paradigma podstatných jmen u-kmenů bylo tehdy ještě poměrně zachovalé, srov. n. pl. dāngus aukščiauſi II 109₁₂ „nejvyšší nebesa“, karalus II 56₂₇ „králové“, ſunus iſbremti I 21₁₆ „vyhnaní synové“, tris ſunus I 131₁₇ „tři synové“, d. pl. pelums II 1₂₂ „popelům“. Nové tvary s koncovkami a-kmenů byly tehdy patrně ještě vzácné, vyskytují se však i v paradigmatu jednotného čísla, např. i. sg. Sunu I 106₁ „synem“. Nominativ plurálu souhláskových kmenů má ve zpěvníku trojí flexi, např. moters I 37₂₁ „ženy“, ſeſers I 46₁₇ „sestry“ || krikśćiones II 84₂₇ „křesťané“ || Moteris I 41₃ „ženy“, ſzunis I 75₁₁ „psi“. To může být samozřejmě výtvorem jazykových korektorů zpěvníku. V nářečí překladatele se nyní užívá varianta s koncovkou i-kmenů. Ve zpěvníku kolísají také genitivy, např. g. sg. dukters II 110₁₀, wandens II 43₈ || wandenio I 71₂ „vody“, g. pl. wieſpatu I 131₇ „pánů“ || βakniu II 12₁₂ „kořenů“. Zajímavý je tvar a. sg. meniſi I 24₁₃ „měsíc“. Pokud jej překladatel nevytvořil kvůli rýmu s wiſi „všichni“, mohl by ukazovat, že tvary souhláskových kmenů s i místo nepřízvučného e byly tehdy v žemaitském nářečí rozšířeny na větší území než dnes89. Ve Slavočinského zpěvníku se vůbec nevyskytuje dnes v tomto kraji velmi rozšířená koncovka -ums v dativu a instrumentálu plurálu všech podstatných jmen ženského rodu, např. d. pl. śakūms „větvím“, mergūms „dívkám“, aviūms „ovcím“, i. pl. śakūms „větvemi“, mergūms „dívkami“, aviūms „ovcemi“90. V první polovině 17. století patrně ještě neexistovala. Pronominální koncovka d. pl. m. -iems se však již měnila na -ims (příklady jsou uvedeny na s. 142). Přídavná jména mají ve zpěvníku některé archaické rysy. Například aiśkus, aśtrus, brangus, pigus, stiprus mají starší flexi a-kmenů, srov. adv. ayβkay I 2₄, II 6₁₉, Ayſzkay I 99₁ „jasně“, a. sg. f. aśtra I 84₇ „ostrá“ (tak se říká i dnes), i. sg. m. brangu I 119₁₈ „drahým“, n. sg. f. piga I 94₁₁ „levná“, adv. pigai I 94₆ „levně“ (ale n. sg. m. ne pigus II 69₉ „nelevní“, adv. pigiey I 60₂₃ „levně“), n. sg. f. Stipra II 86₂₅ „silná“, adv. ſtipray II 53₁₉ „silně“ (tak se říká i dnes). V samotném paradigmatu u-kmenů se vyskytují starší tvary, např. g. pl. m. bayſu II 79₂ „strašných“, teyſu żmoniu I 141₆, II 17₈ „spravedlivých lidí“, a. pl. m. neteyſius II 62₁₃ „nespravedlivé“. Z paradigmatu zájmenných přídavných jmen stojí za zmínku tvary n. sg. f. s -oja, např. giwoia I 136₇ „živá“, Panna ſżwentoia I 9₁₃ „svatá panna“, Graźiaufioia lilila I 24₃ „nejkrásnější lilie“. V nářečí překladatele se nyní užívá -oji. Že dříve zde 88 se píše -ii (Knyga Nobažnystės, M. Petkevičius, Volfenbüttelská postila), -iy (B. Vilentas, B. Chilinskis, Knyga Nobažnystės) nebo -ii (M. Daukša, Knyga Nobažnystės). Příklady uvádí J. Kazlauskas v publikaci „Вопросы славянского языкознания“, выпуск 5, Москва, 1961, s. 97—98. 89 O současném stavu viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 58—59. 90 Viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 72—73. 165 Existenci koncovky -ja kromě zpěvníku Slavočinského dokládají také místní názvy v dokumentech ze 16. století, které shromáždil J. Spruogis, např. Диделя – нива в Видуклев. вол⁹¹. Z oblasti zájmen je třeba nejprve uvést užívání enklitických tvarů mi, ti, např. a) Diewe kam apleydaim I 82₁₀ ‘... opustil jsi mě’, kankint nepalaujam II 18₂₇ ‘mučit mě neustává’, Draskõ [=Draskom] werksmas I 89₁₄ ‘drásá mě...’, ſuminem II 26₁₁ ‘pošlapal mě’, Gierbſim wiſos ßalis I 21₄ ‘budou mě ctít všechny země’, neſzkiem linkſmibe I 147₁₂ ‘nes mi...’, Szełpkiėmgi I 155₂₁ ‘pomoz mi přece’, b) Garbe duodut Diewe I 144₂₁ ‘vzdávám ti čest...’, (~duoduot), Raſiut čia I 65₁₃ ‘napíšu tě sem’ (~raſiuot), Wadinamot Pán-ná II 86₅ ‘nazýváme tě...’, Aniolay [...] garbinat I 106₆ ‘... tě uctívají’, Jaučias [...] šilduot I 59₂₁ ‘býk... tě zahřívá’, Minios Zidu priešj įžėiot, O palmas ant garbes dejot I 106₁₀–₁₁ ‘... vyšlo ti naproti... položilo ti palmy k poctě’, dáwet turtus Diews II 28₂₁ ‘dal ti...’, welinay [...] Deginſit ugnim nugara II 118₆ ‘ďáblové... ti budou pálit záda ohněm’ (celkem 40 příkladů).⁹² Že tyto tvary patří k jazykovému bohatství překladatele, dokládá jejich výskyt v rýmové pozici (např. I 88₂₂–₂₃, II 18₂₇–₂₈). Dnes se už neužívají ani v nářečí překladatele, ani v jiných litevských nářečích, avšak jejich stopy se zachovaly především právě v oblasti jižní žemaitštiny⁹³. Zřejmě zde zanikly později. Tvary acc. pl. m. rodových zájmen měly v nářečí překladatele tehdy již koncovku -us přizpůsobenou jménům (tùs ‘ty’, anuos ‘ony’ atd.; příklady jsou uvedeny na s. 142). Jednou se místo d.pl.f. toms užil tvar tiems (II 10₁₄). Pokud nejde o tiskovou chybu⁹⁴, mohlo by se jednat o archaismus, známý z jiných starých písemných památek⁹⁵ a z někdejších litevských nářečí ve Východním Prusku⁹⁶. Ve zpěvníku Slavočinského se užívají atematické tvary sloves būti, (pa-, pra-)dėti, paduoti, (at-, pa-, per-, pra-, pri-, iš-, už)eiti, giedoti, palikti, pasiekti, např. 1.sg. eſmi I 95₂₁ ‘jsem’, Pademi II 63₁₆ ‘pomáhám’, Paduomi II 43₁₁ ‘podávám’, Eymi I 74₁₇ ‘jdu’, 1. pl. Eſme II 50₁₃ ‘jsme’, 3. os. eſt I 29₈ ‘je’, Padeſt II 107₂₈ ‘pomáhá’, Paduoſt II 38₉ ‘podává’, eyt I 26₁₁ ‘jde’, Gieſt I 105₁₉ ‘zpívá’, Pàlikt II 6₁₀ ‘opouští’, ne paſiekt II 57₂₂ ‘nedosahuje’, refl. deſtis II 121₅ ‘děje se, klade se’ (celkem 88 příkladů). Srov. a.sg.m. atenti I 104₂₀, 121₂₁, II 111₁₁ ‘přicházejícího’⁹⁷. Některé atematické tvary mají rysy žemaitské fonetiky, např. 3. praes. Pàlikt II 6₁₀ ‘opouští’ (= vyš. paliekti). Vedle nich se užívají také žemaitské přetvořené podoby atematických tvarů, např. 3. praes. refl. atliktaſe I 153₁ ‘zůstává’ (~ atliktase), a.pl.m. Ateytančius II 97₂₆ ‘přicházející’. Tyto skutečnosti ukazují, že jižní Žemaité ra- ⁹¹ И. Я. Спругис, cit. dílo, 94. ⁹² Samohláska enklitických tvarů se nezachovává. Výjimku tvoří tyto tři ne zcela jasné příklady s te (nikoli ti!): 1. Sunau te girdžiu raudanti, Aſž ſaweſp tawe bilanti I 95₁₆–₁₇ (J. Lebedys, cit. dílo, 368, navrhuje chápat takto: ‘Synu, kéž slyším (chtěl bych slyšet), jak já, plačící, k tobě (se mnou) mluvím’), 2. Tu weykdàla iki gala Mánà ßelpki kad kálbomïs Aß teyſingay ir láymingay Gárbinčiau te tulomis II 98₂₅–₂₇ (J. Lebedys, tamtéž, 421, u Garbinčiau te, jehož výklad je nejistý, navrhuje chápat ‘kéž bych tě uctíval’ nebo ‘uctíval bych tě’), 3. IOzupay pamazù, Meldžiute pamazù, Regi iog asz ne galiu, Eyti grey tay šiu kialu I 60₄–₇ (J. Lebedys, tamtéž, 363, navrhuje chápat Meldžiute jako ‘prosím tě’). ⁹³ Viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 300–301. ⁹⁴ J. Lebedys, cit. dílo, 391, ji opravuje. ⁹⁵ Příklady uvádí F. Špechtas K Z LVI 264 n. ⁹⁶ Žr. J. Gerullis ir Chr. Stang’as, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933, p. 44. ⁹⁷ Zajímavý tvar příčestí se nachází ve frázi Tie weyda Diewa žibanti Reg, įBkur garbe eiánti Im ſáu II 107₆–₈. Tuto frázi by nejspíš bylo třeba chápat takto: ‘Ti vidí zářící Boží tvář, odkud si berou slávu, která přichází’. 166 Seiniškiai v první polovině 17. století vedle atematických sloves již užívali novotvary vytvořené na základě 3. osoby, které později atematické tvary z užívání zcela vytlačily. Zvratná částice -se „-si“ (příklady jsou uvedeny na s. 145) se tehdy v oblasti raseiniškiai v jižní žemaitštině užívala mnohem častěji než dnes. V současném nářečí se všeobecně prosadila zkrácená varianta -s, doložená již ve Slavočinského kancionálu. Jen místy (např. v okolí Pagramantisu, Skaudvilė, Eižvilku, Raseiniai) se vedle ní někdy ještě říká i -se. V Lipkiškė (rodišti S. M. Slavočinského) se dnes -se nezaznamenává. Je možné, že před rozšířením -s mělo na konci slova -se mnoho Žemaitů (nacházíme je dokonce v katechismu M. Mažvydase) i západních Aukštaitů. Dnes je v oblasti těch druhých místy doloženo v okolí Jurbarku, Ariogaly, Liubavy a Kapsuku; vyskytovalo se také v mluvě rybářů na Kurské laguně⁹⁸. Aukštaitizátor jazyka kancionálu zvratnou částici -se neupravil⁹⁹, což ukazuje, že tehdy byla oblíbená i v oblasti Aukštaitů. A skutečně ji nacházíme v textech J. Bretkūnase a B. Vilentase, v „Margarita Theologica“ a po jednom či dvou příkladech také v „Punktai sakymų“ K. Sirvyda a v evangeliích J. Jaknavičiuse. Z dalších slovesných zvláštností je třeba uvést, že tvary kmene i přítomného času byly tehdy v mluvě překladatele již fakultativně nahrazovány tvary kmene (i)a (příklady jsou uvedeny na s. 142); mluva tehdy již měla formant rozkazovacího způsobu -kia- resp. -ke- (viz s. 142), tvary 1. os. mn. č. již končily na -ma, zvratné na -mos (viz s. 142) a vyskytovala se koncovka 1. os. j. č. kondicionálu -čiau (viz s. 143). Zdá se, že v první polovině 17. století, stejně jako dnes v různých nářečích (i v oblasti jižní žemaitštiny), již probíhala konkurence mezi „atematickými“ tvary budoucího času a tvary kmene i, např. 2. os. mn. č. dirifite II 2₂₄ „budete dělat“, waykščioſite II 2₁₂ „budete chodit“ || negauſite I 102₁₃ „nedostanete“, perſekineſite II 2₁₁ „pronásledovat budete“¹⁰⁰. Z pozoruhodnějších neohebných slov kancionálu stojí za zmínku delší varianta příslovce daug daugi I 90₁₀ (několik desítek příkladů; dnes ji užívají pouze jižní Aukštaitové), příslovce Niau I 61₆, 96₄ nebo nau II 119₁₄ „možná, snad“ (v nářečích ani v jiných písemných pramenech nebylo vůbec zaznamenáno), spojku Nesag II 65₂₃ nebo Neſag II 49₅ (~ nesag, nesang) „protože“ (dnes se v nářečích neužívá) a předložku Anta II 22₅ „na“ (dnes ji mají pouze jižní Aukštaitové)¹⁰¹. Velmi oblíbená je částice gi > g, která se připojuje k různým ohebným i neohebným slovům, např. gen. j. č. m. r. tog I 139₁₀ „toho gi“, 1. os. j. č. f. r. toyg I 138₁₇ „v té gi“, nom. mn. č. m. r. Wiſig I 63₁₅ „všichni gi“, 3. os. přít. Irogi¹⁰² I 132₆ „je gi“ (< *irā + gi), 2. os. j. č. imper. Bukig I 109₁ „buď gi“, spojka Betayg I 14₁₂ „ale, ale přece, avšak“, částice Tegigul II 56₁₇ „ať gi“. Dnes byl alespoň částečně podobný způsob užití zaznamenán snad pouze v mluvě Žietely. Ze slovotvorných jevů je třeba uvést příponu -inykas, např. akuz. j. č. daržinika I 114₄ „zahradníka“, nom. mn. č. káltinikay II 117₁₅ „viníci“. Dnes se v mluvě překladatele užívá -ininkas, které ve Slavočinského kancionálu vůbec není. Varianta -inykas 98 Viz J. Gerullis a Chr. Stang'as, cit. dílo, s. 47. 99 Je pouze jediný opravený příklad, avšak i ten byl při opravování chyb znovu „opraven“ na -se (viz poznámku 62). 100 Zajímavý je tvar 1. os. mn. č. fut. peykſim I 114₆ „budeme trestat“. Není-li chybou sazby místo peykſim, mohl by ukazovat, že již tehdy existovaly tvary 1. os. mn. č. s opakovaným prvkem -m-; viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 367 (§ 670). 101 Předložka ant se v kancionálu užívá také s instrumentálem (Ant kryžiumi I 145₇, „na kříži“). Dnes bylo takové užití zaznamenáno, zdá se, pouze v západní části žemaitského nářečí. 102 J. Lebedys (cit. dílo, s. 377) to bezdůvodně považuje za chybu sazby. 167 nyní byl zaznamenán pouze dále na východ od nářečí překladatele, v samotném paaukštaitském nářečí v okolí Raseiniai (Gerviniai) a Kelmė. Ve starších dobách se zřejmě užíval na mnohem větším území, neboť jej nacházíme také v písemnostech autorů z východního Pruska pocházejících ze Žemaitska103. Slavočinského zpěvník ukazuje, že v první polovině XVII. století Žemaité již připojovali předponu at- (nikoli ati-!) ke slovesům začínajícím souhláskou d, např. inf. atiduoti II 3₁₈ ‘odevzdat’, 3. praet. atadawė I 68₃ ‘odevzdal’, 3. praes. adara I 112₂ ‘otevírá’, n.pl.f. adaritas I 155₆ ‘otevřené’. Zpěvník obsahuje značné množství údajů také pro dějiny naší slovní zásoby. Badatelé v něm najdou slova, která se dnes již v litevštině neužívají, např. padukšė (I 99₁₃, 140₁₂, II 19₇,₈, 47₂) a paduksis (II 22₆, 28₁₃) ‘naděje’, penukšlas (I 143₂₁, 148₁₄, 150₃) ‘jídlo, pokrm’, rudulis (I 65₁₉) ‘chudák, ubožák’, 3. praes. tieg (I 76ₐ₉, 78₉, 83₁₅, 122₁₄, II 19₃ aj.) ‘říká’. Některá slova si zachovala starší podobu, např. velinas (I 69₁₃, 100₃, 121₁₃, II 76₁₈, 116₁₅ aj.) ‘ďábel’104. Mnohá slova jsou dnes známa jen v některých nářečích. Tak například podstatné jméno kėltuva (I 46₉, 68₉, II 21₂₅, 22₁₉, 32₁₈) se tehdy užívalo východní (K. Sirvydas), střední (M. Petkevičius) i západní (J. Bretkūnas, M. Mažvydas) Litvě. Dnes můžeme toto slovo zaslechnout pouze ve východní Litvě, zhruba po linii Labanõras–Giedraičiai–Daugai. Badatel, který zkoumá slovní zásobu Zpěvníku, nalezne také slova, jež dnes užíváme v jiném, nezřídka novějším významu, např. bernelis (I 31₂₀, 34₁₆, 36₂₀, 59₂₇, II 57₁₅) ‘chlapeček, děťátko’, grynas (I 142₃, II 100₇) ‘nemajetný, chudý’, nasrai (II 26₂) ‘ústa’. * * * Předloženou analýzu jazyka Slavočinského zpěvníku je třeba považovat za první pokus prozkoumat tuto významnou památku našeho jazyka z dialektologického hlediska. Analýza by měla ukázat, že výzkum starých písemných památek z tohoto hlediska je perspektivní. V budoucnu může přinést mnoho důležitých údajů pro dějiny jazyka. Bez těchto údajů totiž nebude možné vytvořit historickou dialektologii litevštiny, neboť pouhé srovnávání současných nářečních faktů vede k nekonečným hypotézám. A konečně, výzkum tohoto druhu je klíčem k objasnění velmi složitých dějin utváření litevského spisovného jazyka, především jeho psané podoby (v minulosti nebyla jen jedna). Obdrženo 1971.V.5. З. ЗИНКЯВИЧЮС JAZYK ZPĚVNÍKU S. M. SLAVOČINSKÉHO (1646) Resumé Je všeobecně přijímáno, že v jazyce tohoto památníku dochází k mísení různých litevských dialektů z první poloviny XVII. století. Cílem této práce je podat přesnou inventarizaci prvků těch dialektů, které 103 Srov. poznámku Pr. Skardžiuse v „Archivum philologicum“, II (Kaunas, 1931), s. 197. 104 Ve zpěvníku je také kratší forma, avšak s kmenovým zakončením na a (nikoli ja!), např. n.sg. Welnas II 94₁₀, g.sg. welna I 56₂, d.sg. Welnuy II 103₁, n.pl. welnay II 118₁₁. Že delší forma není dílem jazykových opravovatelů, ukazuje rýmování písní; srov. rým n. sg. welinas II 116₆ se a. pl. f. amžinas „věčný“, a. pl. welinus II 76₁₈ — s a. pl. kalinius. 168 jsou součástí jazyka zkoumaného památníku, lokalizovat uvedené dialekty, objasnit proces překladu písní do litevštiny a také určit význam údajů získaných z uvedeného památníku pro dějiny a historickou dialektologii litevského jazyka. Výsledkem podrobné analýzy jazykových rysů památníku bylo zjištění, že se v něm vyskytují prvky pouze tří dialektů, a to: 1) žemaitského — okolí Nemakščiai — Viduklė, 2) aukštaitského — okolí Kėdainiai a 3) východolitevského (město Vilnius). Nejprve byly písně překládány do žemaitského dialektu (rodného nářečí překladatele) s přidáním některých aukštaitských prvků, které překladatel používal hlavně pro účely veršování, především při hledání potřebného rýmu. Takto přeložené duchovní písně v litevštině však nebyly po chuti těm, kdo vydání zpěvníku organizovali. Text byl proto později přepracován (zřejmě nejen samotným překladatelem, ale i dalšími osobami) s cílem nahradit žemaitské formy, kde to verš dovoloval, aukštaitskými formami, které byly vlastní tehdejšímu písemnému jazyku užívanému v Litvě, především v Žemaitské diecézi a který podle názoru autora tohoto článku vznikl na základě dialektu okolí Kėdainiai. Nečetné východolitevské prvky zjištěné v písních se objevily ze dvou důvodů: 1) překladatel hojně využíval východolitevský slovník K. Sirvydase (Širvyda), 2) část uvedených prvků převzal přímo z východolitevské koiné města Vilnius, kde během studia na Vilniuské akademii pobýval. Ve zkoumaném památníku bylo nalezeno mnoho cenných údajů pro dějiny a historickou dialektologii litevského jazyka. Svědčí například o tom, že jihožemaitský dialekt měl již v první polovině XVII. století dlouhé monoftongy ī, ī (místo uo, ie současného spisovného jazyka), diftongy uo, ie (z o, ē), již se rýsoval přechod počátečního e- v a-, avšak akútní zvukové skupiny u, i+r, l, m, n se v okolí Nemakščiai — Viduklė dosud nediftongizovaly. Z oblasti konsonantismu je třeba především uvést proběhlý přechod souhlásek zd v z. Palatalizace konsonantismu před samohláskami typu e se tehdy lišila od palatalizace v současném dialektu, a to tak, že výraznému změkčení podléhaly pouze k, g, částečně pak š, ž (č, dž); ostatní souhlásky si ve větší či menší míře zachovávaly původní tvrdost. Uvedený dialekt si tehdy uchovával mnoho starobylých morfologických tvarů, které nyní zcela nebo téměř zcela vymizely, např. duál, ilativ, adesiv, alativ, tvary lokativu plurálu na -sa, tvary dativu singuláru na -iej u podstatných jmen s kmenem na -i, enklitické zájmenné tvary mi, ti, atematické slovesné tvary; široce se užívala zvratná částice -se. Vedle toho se v památníku již vyskytují některé nové prvky charakteristické pro současný jihožemaitský dialekt. 169 Práce se rovněž zabývá údaji, které vrhají světlo na dějiny dialektů aukštaitského nářečí. V závěru se lingvistům věnuje pozornost nutnosti prohloubit studium starých litevských písemných památek z dialektologického hlediska. Doručeno 5.V.1971