Iš baltų kalbų puodininkystės terminijos istorijos

LIETUVIŲ TERMINOLOGIJA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA S. KARALIONAS Z DĚJIN HRNČÍŘSKÉ TERMINOLOGIE BALTICKÝCH JAZYKŮ V lingvistice jednotlivých národů a jejich skupin lze pozorovat tendenci zkoumat terminologii řemesel jako celek ze synchronního i diachronního hlediska. Popis termínů jednoho jazyka či jazykové skupiny poskytuje potřebné poznatky o systému termínů v určité oblasti a jeho vlastnostech, o fungování termínů i tendencích jejich proměn a doplňování. Popis terminologie jako celku a její historický výzkum odhalují specifika daného jazyka, ukazují areálové rozšíření termínů, pomáhají charakterizovat nejstarší jazykové kontakty a určit jejich povahu. Výzkum terminologie jednotlivých řemesel (pletení a předení, zpracování dřeva, kovářství, hrnčířství aj.) nabyl velkého praktického i teoretického významu a stal se aktuálním. Z nejnovějších prací o terminologii slovanských řemesel je třeba především zmínit vynikající monografii O. Trubačova „Terminologie řemesel ve slovanských jazycích“, v níž jsou metodou skupinové rekonstrukce nově a fundovaně odhaleny počátky terminologie několika řemesel1. Etymologické výzkumy J. Triera2, věnované hrnčířským termínům v germánských a dalších indoevropských jazycích, byly svými teoreticko-metodologickými předpoklady natolik významné, že položily základy moderního výzkumu terminologie řemesel ve všech indoevropských jazycích. Terminologie řemesel v litevštině nebyla synchronně téměř vůbec a diachronně prakticky vůbec zkoumána. Z výše uvedených důvodů je třeba výzkum terminologie řemesel považovat za jeden z nejaktuálnějších úkolů litevské lingvistiky. Aktuálnost výzkumu terminologie řemesel dokládá také to, že otázky související s etnografií či archeologií řemesel se snaží vysvětlovat odborníci z jiných oborů3. Nelze říci, že by původ názvů ústředních hrnčířských pojmů — činnosti točení na kruhu a jejího výsledku — nebyl objasňován. Naopak, žiesti, púodas a jejich příbuzná slova v ostatních baltských jazycích přitahují pozornost etymologů již dlouho a dosavadní výklady jejich původu jsou víceméně uspokojivé jak po stránce fonetické, tak sémantické4. Zajímavá a zcela možná je i nová etymologie O. Trubačova, 1 O. H. Трубачев, Ремесленная терминология в славянских языках, М., 1966. 2 J. Trier, Lehm. Etymologien zum Fachwerk, Marburg, 1951. 3 Ne vždy se jim však všechno podaří. Například zásadně nesprávné je tvrzení, že „jazykovědný výzkum ukázal, že litevské slovo ‚žiesti‘ je slovanského původu“ (I. Mulevičienė, K termínu „žiedžiamasis ratas“, MAD, řada A, 2(36), 1971, s. 129). Žádný lingvista to nikdy netvrdil. Článek obsahuje i další nedomyšlená tvrzení: „Krouživé pohyby jsou příznačnější pro slovo ‚žiesti‘“ (!), „kruh lehkého typu“, „kruh těžkého typu“ (lehký, těžký typ?!). 4 E. Fraenkel, LEW, s. 668, 1307 (s lit.). — Lit. púodas, lot. puõds spojení se stisl. fat „nádoba, náčiní“, stnhn. faz „tamtéž“ atd. není jisté, protože germ. *fata- < *podo- „nádoba, náčiní“ 125 že hrnec vznikl z pãdas prodloužením samohlásky kořene cestou apofonie⁵ (srov. sl. dial. vognь < *ugnis „oheň“: vygnь < *ūgnis „kovárna“). Je však třeba mít na paměti jednu okolnost, které si všiml i sám autor této etymologie: „Связь прабалтий. *pōda-s ir *pada-s нам кажется вполне очевидной, однако понять ее можно только на дополнительском уровне отношений, поскольку апофония ō:a в балтийском не существует как таковой“⁶. V tomto článku se však chceme z hlediska vnitřního jazykového rozboru zaměřit na základní hrnčířské termíny žiešti, pūodas a jejich protějšky v ostatních baltských jazycích; zvláštní pozornost přitom věnujeme hledání příbuzných lexémů v témže jazyce, které často umožňují vykládat původ zkoumaných lexémů zcela jiným směrem. 1. Příbuzná slova litevského pūodas a lotyšského puōds Lexém pūodas v litevštině dnes znamená „kovová nádoba na vaření jídla; hliněná nádoba (např. k něčemu určená), hrnec; vrš; kachle“⁷. Podle dostupných údajů se užívá ve všech litevských nářečích. Toto slovo se často objevuje také ve starých písemných památkách a slovnících (M. Daukšy, J. Bretkūna, S. Chilinského, K. Sirvyda, Krauzė), kde má význam „hliněná nádoba, hrnec“. Za starší je proto třeba považovat právě tento význam, nikoli „kovová nádoba na vaření jídla“, který nepochybně vznikl v důsledku změny samotných reálií. Podobné významy mají také odvozeniny od pūodas. Kromě puōdinas „(adj.) začazený, sazemi pokrytý“ (Daugai), vytvořeného podle vzoru sūodinas: sūodys, sūodžiai, patří k odvozeninám lexému pūodas také puodynė „hliněná nádoba (např. na mléko); určitý starobylý typ kachle s hlubokou prohlubní“ a puōdynė „hrnčířská dílna; hliněný hrnec na mletí máku a konopí“. Přípona -ynė se poměrně často používá pro označení místa (srov. rūkynė „udírna na ryby“) i nádobí (srov. karbynė „koš“, skalvynė „určitý druh koše na nošení krmiva“, skalbynė „prací deska“ aj.)⁸. Odvozeniny mají přízvuk nejčastěji na příponě, někdy však i na kořeni; srov. laidynė: láidynė, lindynė: lindynė, rūgštynė: rūgštynė, puodynė: puodynė. Zvlášť je třeba uvést, že puodynė je rovněž rozšířeno ve všech litevských nářečích, avšak ve významech „hliněný hrnec na mletí máku a konopí“ a „určitý starobylý typ kachle s hlubokou prohlubní“ je toto slovo podle dostupných údajů známo pouze v severozápadních žemaitských nářečích (Dovilai, Leckava, Plikiai, Vieksniai). ⁴ Jeho původ je nadále sporný: může jít o putující slovo, které dokonce nemusí být indoevropského původu, viz J. Hubschmid, Schläuche und Fässer. Wort- und sachgeschichtliche Untersuchungen…, Bern, 1955, s. 156–160. — Fin. pata „hrnec (na vaření jídla), hrnec“, est. pada „tamtéž“ nemohou být výpůjčkami z baltských jazyků, srov. Aulis J. Joki, Uralier und Indogermanen, Helsinki, 1973, s. 301. ⁵ О. Трубачев, op. cit., s. 208. ⁶ Loc. cit. — To, že v dialektech baltské jazykové jednoty existovala krátká samohláska o (viz И. Казлаускас, К развитию общебалтийской системы гласных, ВЯ, 4, 1962, s. 20–24; V. Mažiulis, Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai, Vilnius, 1970, s. 11 a násl.; srov. LKK, X, 1968, s. 52 a násl.), není jisté, srov. Chr. S. Stang, Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprachen, Oslo–Bergen–Tromsø, 1966, s. 22 a násl. ⁷ „Lietuvių kalbos žodynas“, sv. X (rukopis). ⁸ P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943, p. 271. 126 Severozápadní žemaitská nářečí (Dovilai, Kretingalė, Laukžemis, Mosėdis, Notėnai, Plateliai, Plikiai, Salantai, Skuodas, Šatės) mají také lexém pūdȳnė, pūdynė „výklenek vyzděný v peci, kam se něco ukládá; určitý kachlový článek do kamen; taková hliněná nádoba, malý hrnec na mletí konopí a tabáku“. Významy lexémů pūodynė a pūdynė jsou si natolik blízké, že je chtě nechtě třeba považovat za slova téhož kořene. Okolnost, že se pūdynė a pūodynė, pūodas (Barstyčiai, Mosėdis, Plungė aj.) užívají v témže nářečním pásmu, nedovoluje považovat je za útvary vzniklé jeden z druhého hláskovou cestou, tím spíše, že se v těchto nářečích, jak známo, zachovává také rozdíl mezi samohláskami uo: ū (dial. ou: ū). Samohlásková asimilace, při níž se v nářečích dounininků před úzkými samohláskami následující slabiky místo ou objevuje uu (tj. ū), je příznačná pro východní dounininky. O lexikálním pronikání z nářečí dūnininků, která jsou příliš vzdálená, lze také sotva uvažovat. Z těchto důvodů by nejjednodušším výkladem historického vztahu žemaitských lexémů pūdynė ir pūodynė bylo, že pūdynė je samostatná lexikálně-sémantická jednotka, která je vztahy ablautu spojena s lexémy téhož kořene pūodynė ir pūodas. Lexém pūdynė je v takovém případě zřejmě vytvořen podle výše zmíněného derivačního modelu s příponou -ynė z původního jména *pūdas, které mělo významy „hliněná nádoba (na mletí konopí nebo tabáku)“, „určitý kachlový článek, cihla“ apod. Morfologicko-derivační vztah mezi jmény pūodas: *pūdas (< pūdynė) je stejný jako například mezi bluõzgas „šupina, lupina“: blūzgas „tamtéž“, brūžas „pruh, čára, linie“: brūžas „rašple, pilník“, čiūopas „zanedbaný a nešikovný člověk, nešika“: čiūnas „ten, kdo se motá, nešika“, diūobas „dutina ve stromě“: dī̀bas „mísa“, lūosas „ten, kdo má zlomenou nohu, ruku nebo jinou část těla“: lūšas „tamtéž“, plūosas „svazek, šátek“: plūšas „jedno lýkové vlákno, lýko, odštěpek; úlomek, cárek“, šūodys „Rus“: sūdys „tamtéž“, iūognas „zaplavené místo, mokřina“: liūgnas „malá louže, kaluž, mokřina; bláto, bahno; močál, bažina; voda vylitá z řeky a zůstávající na louce“. Vedle jmen s kořenovým vokalismem uo a akutovou intonací jsou, jak vidno, také jména s vokalismem ū a cirkumflexovou intonací — právě tak tomu je i u pūodas: pūd- (srov. pūdȳynė). Lexémy pūdynė, pūodynė, pūodas mají víceméně blízké významy. V jejich obsahové rovině se při společném posouzení na jedné straně zřetelně vyčleňuje „hliněná nádoba, hrnec (k uchovávání něčeho, k mletí máku, konopí, tabáku)“ a na straně druhé „(určitý starobylý) kachlový článek (s hlubokým vyhloubením pro stavbu kamen)“ (z posledně uvedeného významu se metonymickým posunem mohl vyvinout význam „výklenek vyzděný v peci, kam se něco ukládá“). Je příznačné, že obdobný vztah významů nacházíme i v odpovídajících lotyšských lexémech. Litevskému pūodas odpovídá v lotyštině, jak známo, puõds „hrnec; kotel“ (srov. také odvozeniny a jejich významy: puõdelis „hrnec“, puõdeņš „hrneček“, puodiņš (be k) „nádoba, v níž se vaří jídlo“ ME 454, EH II 345). Lotyština má také názvy hub, srov. puõdelis „jistý druh houby“, puõdiņš² „mladý hřib březový“, puõdeņš „bērzlape“, avšak jde nejspíše o nové významy, které vznikly na základě určité vnější podobnosti označovaných objektů. Pro historické rekonstrukce proto může být vedle významu „hrnec“ důležitý pouze význam krāšns puods, krāšpuods, puodiņš (be k.) „kachlový článek do kamen“. Soužití významů „hliněný hrnec“ a „kachlový článek (tj. určitá cihla“ je známé i odjinud, srov. staroruské плита „kámen,“ 127 cihla“: srbochorvatské птица „miska“; latinské testa „cihla, taška“: „hliněná nádoba, hrnec“. Údaje z germánských (srov. německé Kachel „kachlový článek“ < starohornoněmecké chachala „hliněný hrnec“ < z vulgární latiny *cacculus, srov. latinské caccabus „tavicí nádoba, pekáč“⁹) a slovanských (srov. ruské nářeční горшки „duté, lehké klínovité cihly pro stavbu kleneb“: горшок „kulatá, oblou hliněná nádoba různého typu, vypálená na ohni“¹⁰) jazyků umožňují předpokládat, že význam „kachlový článek“ se vyvinul z významu „hliněný hrnec“. V pruském ekvivalentu máme právě tento posledně uvedený význam. Prus. podalis „mizerný hrnec, špatný hrnec“ přesně sémanticky i morfologicky odpovídá žemaitskému puodālis: přípona -alis má v obou jazycích augmentativní i pejorativní význam (srov. pruský význam „mizerný hrnec“!). Pejorativní odstín významu je patrný také u lotyšského lexému puōdelis. Sémanticko-morfologická totožnost derivátů v těchto třech jazycích tedy zřejmě skutečně sahá do dávné minulosti, a při hledání příbuzných výrazů k puōdas, puōds, pod-alis bychom se proto měli řídit významem „hliněný hrnec“. Směr hledání příbuzných lexémů zároveň naznačuje i lexém pūd-ynė, k němuž se dosud, pokud je známo, nepřihlíželo. V litevských nářečích má puōdas v jednom případě význam „rybářská vrša, košová past“: Kap nuvėjau puodo krėsti, tai pusę puodo radau žuvų Údrija. Bylo by snad příliš odvážné tvrdit, že jde o starý, původní význam puōdas, puōds, pod-alis, jeho existence je však přesto poučná: rozdíl mezi významy „hliněný hrnec“ a „rybářská vrša, košová past, tj. určitý koš, nebo dokonce určitý sud“ (srov. bučius „pletené zařízení z proutí s trychtýřem k lovu ryb; košová past; zařízení podobné košové pasti, pletené z příze, k lovu ryb; uzavřený koš z proutí k uchovávání ulovených ryb ve vodě; sud pletený ze slámy a proutí“) není z historického hlediska zásadní, a jeden výraz tedy může mít oba významy, anebo je mohou mít různá slova téhož kořene. Okruh významů se dále rozšiřuje o lotyšské puōdiks² „jeden nárt“ ME III 454, puodinieks (be k.) „zadní část (?)“ EH II 344 a litevské pūdүmas, pūdymas, pūdȳmas „hýždě, zadek, sedací část“. K této skupině lexémů a jejich významů můžeme dále přiřadit i lexémy s výrazovým segmentem pūd-/pud-, například lotyšské pūdis (be k.) „hromada; množství“, pūdele (a také dehtové pūdelis) „paudel; dehtový paudel“, pūdenis (be k.) „druh sýpky na kávu“ ME III 445, pudas „staré krámy, staré šaty, hadry“ (pudat „hrabat se v krámech, navršovat“) ME III 401, litevské pūdulas „svazek, hrouda“, lotyšské pudra, pudrs „hromada“, pudurs, puduris „trs, keř s kořeny; hromada; malý kopec“, puduriņš, pudurītis „malý lesík, skupina stromů“ ME III 401–3, EH II 320–1, litevské pūduras „skupina, hromada, porost hustě rostoucích stromů, keřů či obilí; mrak“, lotyšské pudiks „dorůstající chlapec“, pudikis „železný kruhový úchyt, jímž se připevňují boční lana k okrajům lodi“ EH II 320. Bylo by příliš obtížné, a možná i nevhodné, hledat nyní paralely pro každou část tohoto sémantického řetězce v jiných indoevropských (či neindoevropských) jazycích, abychom ukázali— 9 H. Paul, Deutsches Wörterbuch, Achte Aufl., bearbeitet von A. Schirmer, Halle (Saale), 1961, p. 317. 10 В. Даль, Толковый словарь, I, М., 1955, p. 382–3. 128 … jejich pravidelnost, a tedy i příslušnost k jednorootým lexémům. V tomto případě, stejně jako v jiných podobných případech, je vhodnější klást si otázku, zda se zjištěný sémantický řetězec jako celek může vyskytovat u jednorootých lexémů, či nikoli. Zjistíme-li, že určitý význam nebo skupina významů má protějšky v lexémech jiných jazyků nebo téhož jazyka, avšak s jinými kořeny, můžeme odvážněji uvažovat o jejich příbuznosti i o příbuznosti zkoumaných případů. Příbuznost dvou významů nebo celé jejich skupiny se tedy ukazuje ipso facto. Je třeba mít na paměti také to, že asociativními rysy předmětů vnějšího světa, které se odrážejí v sémanticko-lexikálním systému, bývají velmi často nikoli jejich konkrétní fyzické vlastnosti (například hliněný, dřevěný, pletený), nýbrž jejich abstraktní a zobecněné charakteristiky, například „vypouklost, vyvýšenost“, „dutost“ apod. Takové a podobné rysy však mohou mít, to je samozřejmé, různé objekty, např. hromada, svazek, chomáč, kopec apod. V důsledku dlouhodobého historického vývoje bývají tyto asociativní rysy nezřídka propleteny s rysy diametrálně opačnými, např. „vypouklost, vyvýšenost, konvexnost“ — s „vydutostí, konkávností“. Zdá se, že skutečné objekty nebo představy v mysli, které mají stejné asociativní rysy, mohou být vyjadřovány jednorootými lexémy. Je třeba poznamenat, že i v historickém vývoji, při utváření lexikálně-sémantických jednotek a jejich vzájemných vztahů, hrály konkrétní fyzické vlastnosti objektů druhořadou roli, neboť „....значения „глиняный“, „глина“ фигурируют как сугубо промежуточные звенья, вторично конкретизованные значения, восходящие к иным значениям, к обозначениям иных технических действий, подчас достаточно общего характера: „вертеть“, „крутить“, „плести“. Особенно интересна при этом удивительная живучесть семантической модели „оплетенное, окруженное“ > „глиняный сосуд“... На примерах этимологического выявления ее реликтов, а также на констатации активного воспроизводства этой семантической модели мы вплотную касаемся докерамической древности материальной культуры предков носителей славянских диалектов“11. Jak již bylo uvedeno, terminologie hrnčířství v baltských jazycích nebyla z diachronního hlediska téměř zkoumána, dostupný materiál z této oblasti však přesto dovoluje domnívat se, že baltské jazyky prošly stejnou etapou utváření hrnčířských termínů, jaká je zde rekonstruována pro jazyky slovanské. Je docela možné, že kořen *pūd- „(na-, při-) foukat“ (viz níže) dříve znamenal „splétat, plést“, neboť významy „foukat, nadouvat“ a „otáčet, vinout, plést“ spolu úzce souvisejí; srov. např. litevské tinti (-sta) a lotyšské tīt (tinu) „vinout, ovíjet, plést“. Proto by nemělo překvapovat, že při výkladu původu základních baltských hrnčířských termínů pūodas, pūods, pod-alis se hned přechází k různým pleteným a vůbec zakřiveným či vypouklým nádobám (koš, káď apod.), tedy k nejstarším objektům, jejichž názvy mohou následně dále souviset s lexémy označujícími různé vyvýšené, vypouklé, respektive vyduté, konkávní objekty. Následující řady lexémů a významů s různými kořeny mají ilustrovat možnost historické souvislosti jak mezi významy lexémů se dvěma kořeny puod-/pūd-/pud-, tak i mezi všemi těmito lexémy dohromady: 11 О. Н. Трубачев, op. cit., p. 228–9. 9. Lietuvių terminologija 129 1) krājus „boky síta či řešeta, obroučka, okraj; nárt nohy, nárt; část boty u nártu“, krājelis „zařízení, na němž se navíjejí nitě před jejich navinutím na osnovu“, „rukojeť kosy či lopaty; boky síta či řešeta, obroučka, okraj“, krājuks „rukojeť kosy či lopaty“, krējis „proutěné zařízení používané u koňského mláticího stroje k protřásání slámy, aby z ní vypadly plevy se zrnem“, lotyšské kreja „malá vlečná síť“, litevské krijà „boky síta či řešeta, obruč; dřevěné ohrazení kolem mlýnských kamenů, aby při mletí mouka nepadala, káď; rám, na němž drží stínítko lampy; síto řešeta; dno postele spletené z provazů; zařízení, na němž se navíjejí nitě před jejich navinutím na osnovu; velký kus ledu, ledová kra“, krijas „boky síta či řešeta; svisle nasazované okraje víka; strana klobouku či čepice, obroučka; boky kádě; sáro boty; síto řešeta; dno postele spletené z provazů; síto spletené z lýka na cezení knedlíků; zařízení, na němž se navíjejí nitě před jejich navinutím na osnovu; součást zařízení na vytáčení medu z plástů; hřídel mláticího stroje, k níž jsou připevněny cepy; zahnuté železo připevněné k oji vozu pro usnadnění zatáčení“, lotyšské krīja, krijs, krijš „lipové lýko; stržená lipová nebo smrková kůra (z lipové kůry se zejména dříve vyráběly různé předměty, např. sáňky, sedlo, svatební truhla); okraj síta, řešeta; okraj síta, obroučka; horní část řešeta, k níž je dole připevněno pletení; koš z lipové kůry; lipové prkno“, litevské krijėlis „zařízení, na němž se navíjejí nitě před jejich navinutím na osnovu; součást nádoby na stloukání másla, kroužek, kruh“ (: krýti „ohýbat, prohýbat“, krýti, krėja, krieči, krieja, krėja „napínat, navíjet“); 2) kārpa „(pastevecký) košík; oválná dřevěná krabička; sáček z kůry na sběr bobulí, malá nádoba podlouhle zaobleného tvaru zhotovená z tenké destičky (jasanové, březové nebo osikové) apod.“, „bradavice; kuří oko“, kārpa „mušlová skořápka“, litevské kārpa „malé zduření a ztvrdnutí kůže; ztvrdlé výrůstky na kůře či listu stromu; prsní bradavka apod.“, lotyšské kārpis, kārpe „plochá a téměř kulatá rybářská loď na lov lososů“, „košík, kulatá dřevěná nádoba, do níž se dává máslo, husté mléko i maso“, cērpa, cērps „hromádka, hliněný kopeček, navršený písečný pahorek; vysoká tráva, zejména v bažině, travnatý pahorek; keř; pařez; kořeny stromu; vlasy, zejména rozcuchané, rozježené“, cērpuļi „malé hromádky v bažinách porostlé bobulovitými keři“, litevské kėrpė „malá, drobná rostlina rostoucí na kamenech, stromech či střechách; houba, troud; výrůstek či boule na stromě; silná, popraskaná, ztrouchnivělá březová kůra; chlebová kůrka, okraj, patka; hýždě; zvednutý čenich prasete, rypák apod.“, kerplā, kėrpla „silně rozvětvený pařez; drn“, kerplė, kėrplė „pařez s kořeny, trs, kořeny někdejšího pařezu; vyvrácený strom i s kořeny; hlava; někdo tučný, tlustý; někdo neupravený, rozcuchaný“, kėrplėša, kerplėša „vyvrácený strom i s kořeny; kořeny vyvráceného stromu; starý, shnilý pařez porostlý mechem či trávou; drn; zanedbaný, ošklivý člověk zarostlý vousy a vlasy apod.“ (: kėrpti, -ia „slabě či narychlo něco svazovat“, kerpti, -a „růst do šířky, rozšiřovat se, rozrůstat se“); 3) kārba, kārba „sáček z olšové či březové kůry, v němž se sbírají zejména jahody; nádoba z březové kůry; rybářská loď na lov lososů; oválná dřevěná krabička“, „bradavice“, kārbiņa „košíček“ 130 krabice; střešní taška; ciba, kulatá dřevěná nádoba, do níž se dává máslo, husté mléko, také maso atd.“; lit. kárba „takový starodávný počítací nástroj — dřívko se zářezy“, karbas „koš, proutěný koš, nůše; velký proutěný koš na nošení krmiva, doklas“, „zářez, vrub, rýha, zásek, zásek; výčnělek na okraji, nerovnost, zářez; hůl se zářezy k označování čísel“, kerba (bez k.) „hrozen (ovoce)“, kėrbinė „tamtéž“, kirba „bažina, močál; množství, hromada, kirbinė“, kirbinė „řada; zástup; hrozen; houf, hromada, tlupa“, kirbinė (bez k.) „proutěný koš, koš“, kirblys „pařez, stonek rostliny“ (: kerbti, -ia „pevně nevázat; vázat nedbale, špatně“, kirbti, -sta „kysnout, začít kvasit“, ap-kirbti „zarůst, obalit se“). 4) lit. kiaūburas „návrší“, lotyš. kaūba „konec hory“, lit. kaubarė, kauborė (bez k.) „dřevěná vydlabaná nádoba, dřevěná mísa“, kaūbras „nízká vyvýšeninka“, kaubrė, kaūbrė „kopeček, kopec; hrb, hrbolek“, kaubrỹs „hřeben, vrchol hory či kopce; kupa, vyvýšenina; jakási pýcha, povznesení“, kaūburas „hřeben, vrchol hory či kopce; kupa, vyvýšenina“, lotyš. kauburs (bez k.) „kopec“, kaūburė „vrchol hory“, kauburỹs „nízká vyvýšeninka; hřeben, vrchol hory či kopce; kupa, vyvýšenina, jakási pýcha, povznesení“, lotyš. kubis „hlava“, kubele, kubela „žalud (na mužském údu)“, kubis „dudlík pro kojence“ (význam srov. knupis „svázaný šátek, v němž se něco nosí; dudlík pro kojence“), kubls, kubla, kublis „vědro, káď“, lit. kublulis (bez k.) „vydlabaná dřevěná nádoba“, nář. (žem.) kūbelas „vědro“, lotyš. kubelelis „(hanlivé zdrob.) malé vědro“, kubals „vědro, káď“, kubils „tamtéž“, lit. kūbilas „sud se širokým dnem na mouku a obilí, kvašení zeleniny a uchovávání tekutin; uzavíratelný sud na oděvy; svatební výbava-kubilas; velká vydlabaná dřevěná nádoba s vloženým dnem, vydlabaný kmen atd.“, kubūlkė, kubulkis (bez k.) „dřevěná nádobka“, lotyš. kubuls „vědro, káď“, kubulis „vědro, káď“, „nerovnost, popel“, kubris „hrb, hrbolek“, lit. kūbrỹs, kūbris „záda u šíje, hřeben; záda, hrb; vrchol hory, hřeben; kopeček, návrší; nerovnost, vyvýšenina“, kuborė (bez k.) „velká dřevěná naběračka na polévku“, kūburas „kopeček zeminy vyhrabané krtkem“, kubūrė „malý, tlustý člověk“, kū-būrė „kopeček, vyvýšeninka, návrší; hromada“, kuburỹs „vrchol; kopeček, vyvýšeninka; kupa; nerovnost, vyvýšenina“, lotyš. kuburis „špatně přiléhající místo na oděvu“, lit. kubūrka, kubūrkė „dřevěná nádobka“, lotyš. kubucis „tvaroh ve sladkém mléce“, „velká ciba; dřevěná nádoba na pití; nádoba s víkem z březové kůry, v níž se sbírají bobule nebo uchovává tabák; hrouda země; malá hromádka popela; konec chleba; kousek chleba; malá vyvýšenina“ (: mu-kiaūbti, -ia „vyhloubit, vyprázdnit“, kūbti, -sta „naklánět se (k zemi)“, lotyš. kubinât „přikrývat“, ap-kubinât „překrýt“); 5) pūnė, pūnė „oddělená část stodoly na ukládání plev, plevník; chlév, dvorek, ohrada; bouda, stan; jeskyně, sluj“, pūnė „dutina vejce“, lotyš. pūne, pūnis „stodola, seník, stodola na seno nebo slámu; malá budova podobná stodole na mořském či jezerním břehu k ukládání rybářského náčiní; přístřešek u chléva na uskladnění hospodářského nářadí atd.“, pūnis „malá stodola na seno, slámu a plevy; seník v lese atd.“, pūns „selské stavení“, pūna „mol, velká kulatá dřevěná nádoba s víkem“, pūņa „vlhký,“ 9* 131 bažinatý les, močál porostlý malými borovicemi atd.“, puns, punda, pune, punis „vyvýšenina, boule, uzel, hrča, tvrdý vřed, sukovitý výrůstek, výrůstek na stromě, hrbol“, pauna „lebka; čelní kost; hlava; tlama“, paũna, paúna, paunis „malá čepice; ranec, tornistra; uzlíček; malý ranec, Paudel; hadry, krámy; balík, břemeno“. U některých slov v těchto pěti řadách lexém (např. pūnė, kūbilas, pūde-le) mohou vzniknout pochybnosti, zda skutečně etymologicky náležejí ke kořenům, k nimž jsou zde přiřazeny. Tyto pochybnosti nepramení z fonologických, slovotvorných či sémantických, nýbrž výhradně z jiných důvodů (výskyt příslušného slova někde na pomezí litevské či lotyšské jazykové oblasti; existence přesného lexikálního ekvivalentu ve větších, a tudíž pokládaných za vlivnější, sousedních jazycích¹² atd.). Význam daného slova je součástí souvislého sémantického řetězce a jeho vztah k ostatním článkům řetězce se opakuje i u lexémů s jinými kořeny, takže i on může být součástí organického historického procesu¹³. Slovotvorné vlastnosti daného slova jsou stejné jako ty, které vykazuje slovotvorný model fungující v daném jazyce¹⁴. Nelze tedy pokládat za absurdní názor, který upřednostňuje možnost vysvětlovat původ lexému vnitřními jazykovými prostředky. Pro etymologické ztotožnění puodas, pūodas, pod-al(is) a dalších lexémů pūd- / pud- nabývají slova poslední řady zvláštní důležitosti proto, že, jak již konstatoval K. Būga¹⁵, náležejí k témuž kořeni jako lexémy pūd- / pud-. Tento kořen je patrně ide. *peu- / *pou- / *pū- „foukat, vy-, nafouknout“¹⁶, 12 Je třeba říci, že takový názor není bezchybný, protože směšuje různé historické epochy a současné geografické a kulturní vztahy přenáší do dávné minulosti: „a) the geographic area of the Baltic speakers in his day [turimas galvoje A. Bachas] was very small in comparison with that of the speakers of Germanic languages; b) that in fact in rather recent times the Baltic languages borrowed a great many loanwords from German. For the prehistoric situation then he also considered a similar possibility; c) for decades, it was assumed that there were quite a few borrowings from Proto-Germanic into Baltic but, for some unexplained reason, that Proto-Germanic did not reciprocate by borrowing from Baltic“, — A. Klimas, Baltic, Germanic and Slavic, Donum Balticum, Stockholm, 1970, p. 264—5. V dávné minulosti mohly být tyto vztahy zásadně odlišné a baltské dialekty mohly nejen přejímat, ale také předávat (nejen ugrofinským jazykům, nýbrž i indoevropským jazykům na východě a západě. 13 Srov. výborné zdůvodnění sémantického vztahu slova pūnė „chlév“ k ostatním lexémům, které podal K. Būga: K. Būga, RR, II, p. 525—6. 14 Například u přípony slova kūb-ilas srov. taková označení nástrojů a nářadí: brizgilas „uzda“, krātilas, krētilas „velké síto na prosévání vymláceného obilí od plev“, rūtilas „kruh, kolo, oblouk“, rētilas „síto na prosévání plev“, sprāgilas „cep“, trainilas „spojovací oj kola“. Nejedno odvozené slovo s příponou -ilas se nakonec opírá o sloveso, srov. brizgilas (: brizgas): brizgti, brizgėti; sprā-gilas: spragėti, sprogti, a tedy i kūbilas: kūbti. O sémantických vztazích slova kūbilas viz také LKK, XII, 1970, p. 181—3. Slovanské kոբъlъ může být stará výpůjčka z baltských jazyků (srov. raka, rataj atd.), která pronikla i do germánských jazyků (srov. něm. Kausche, Kaddig, Daggut, Elen atd.). Lit. kūb-ilas, kūb-elas má etymologický protějšek v řečtině, srov. χϐώλον „loket“; k vztahu přípon *-el/-l-: *-ōl- srov. obelīs: obuolys; ohledně významu a přípony srov. také řecké κύπελλον „pohár“, odvozené od paralelního kořene ide. *kup-. — Jinak E. Fraenkel, LEW, p. 304 (s literaturou); V. Urbutis, Baltistica, VIII, 1972, p. 205; B. Vanagienė, V. Vitkauskas, LKK, XIII, 1972, p. 222. 15 K. Būga, RR, I, p. 332—3. 16 Viz P. Persson, Beiträge zur indogermanischen Wortforschung, I, Uppsala—Leipzig, 1912, p. 241—250; J. Pokorny, IEW, p. 847. 132 srov. arm. heval „rychle a těžce dýchat“ (*peudā-), (h)ogi „dech, dýchání, duch“ (*pou̯io-), stř. ir. ūan, kymr. ewyn, breton. eon „pěna“ (*pou̯-ino-). Na základě tohoto původního kořene se v baltských jazycích mohly pomocí formantů -n- a -d- vytvořit nové kořeny pun- | pūn- | paun- a pud- | pūd- | paud-. Kromě výše uvedených lexémů pud- | pūd- můžeme v takovém případě ke kořeni pud- | pūd- | paud- přiřadit: litev. pudénti „čechrat, kypřit“, lotyš. pudīt (-ījū) „odstranit; zvedat ze spánku náhle či spěšně“, -tiės „spěchat (něco udělat)“, sa-pudītiės „připravit se na cestu nebo jízdu“, pudātiės „dlouho a mnoho se oblékat“, sa-pudāt(iēs) „(se) pevně zabalit do starých šatů“, litev. pūdinti, pūdyti (-ija) „hnát, pohánět, nutit; útočit“, pudlùs „snadno protřepatelný, sypký“, lotyš. pudlavāt, pudļavāt „rozfoukávat, cuchat (např. stuhy na pokrývce hlavy, jak se říká o větru)“, pūdulas (viz výše), pūdulis „nepořádný, rozcuchaný, rozježený člověk“, pūdulioti, pūduliuoti „cuchat, rozcuchávat, rozplétat, třást, protřepávat“, su-pūduloti „zcuchat, rozcuchat“, pūdáloti, pūdalióti, pūdalėti, pūdelioti, pūdáloti „rozplétat, cuchat, rozcuchávat, čechrat“, apsi-pūdaloti „teple se obléci, zachumlat se“, pūdeluoti, pūdeluoti „drobít, rozmělňovat; (vlasy) načechrávat, kadeřit“, pūdelėti „vláčet“, lotyš. pūdelēt „rozcuchat vlasy“, pūderis „člověk s načechranými vlasy“, pūderioti, pūderioti „načechrávat (vlasy); zdobit, krášlit“, iš-pūderioti „rozebrat, rozdrásat, nakypřit“, pūderėtis „strojit se, zdobit se; hrabat se, hrát si“, nu-pūderiuoti „strhnout, rozdrásat“, lotyš. pūderēt „tlouci, bít, mlátit“, paūdēt „učinit známým, rozšířit mezi lidmi“, paust (-žu) „učinit známým, veřejně rozšířit“. Že tyto lexémy patří, jak se zdá, do jedné příbuzné slovní rodiny, nevyvolává větší pochybnosti. Jakým způsobem se z původního významu „foukat, vy-, nafouknout“ vyvinuly významy „cuchat, rozcuchávat, rozplétat“, „třást, protřepávat“ aj., dobře ukazuje sémantický rozsah lotyš. pudlavāt. Po rekonstrukci nejstaršího významu „(vy-, na-)fouknout“ je dostatečně jasné, jak lexémy pūd- | pud-, a tedy také puod-, získaly snadno rozpoznatelné asociativní sémantické rysy „vypouklost, vyvýšenost, konvexnost“, „dutost“ apod., které tedy svým původem navazují na pojem nafouknutosti. U lexémů kořene pun- stejně jako kořene pud- směřoval historický sémantický vývoj přirozeně k takovým významům, jako „svazek, klubko, hromada, ein Haufe“ (pūdulas, pūduras, pūdis, paūna, paūna) „seník, kůlna na seno, Kaffscheune“ (pūdenis, pūnė, pūne, pūnis), „vrš, čeřen, koš, ein Ranzen, Tornister, ein Ränzel, ein Paudel“, „hliněná nádoba, džbán, hrnec, ein Topf, ein Kessel, ein Gefäss“, které mají výrazy puodas, pūods, pod-alis, pūd-ynė, pūdele, pūna, paūna, paūna. Protože, jak ukazuje zde rozvíjená hypotéza, vokalismus kořene lexémů puodas, pūods, pod-alis může patřit k ablautové řadě u, jejich kořen mohl zpočátku vypadat jako *poud-, později se mohl v důsledku fonetického vývoje změnit na *pōd-, z něhož vzniklo pr. pod-alis, litev., lotyš. puod(a)s. 2. Sémantika litev. žiėsti, lotyš. ziest a příbuzná slova Litev. žiėsti (-džia) je sloveso hojně užívané v aukštaitských nářečích. Široký je i okruh jeho významů. Ve většině nářečí (Alovė, Butrimonys, Leipalingis, Miroslavas, Rudamina, Seinai, Švenčionėliai, Šventežeris, Valkininkai, Žilinai aj.) znamená „(úhledně, pěkně) něco dělat (dřeváky, lžíce, naběračky, sáně, vozy, domy“. K tomuto významu se přidružuje „(u)dělat dítě“ Leipalingis, 133 Miroslavas, Valkininkai, „ušít čepici“ Alytus, „svinout nitě do klubka“ Leipalingis, „rozbít, zmlátit“ Nočia (srov.: Jau sužiedei tą gražų puodelį). Poslední významy se objevují v předponových tvarech slovesa žiėsti (nu-, su- aj.), jsou tedy variantami významu „(úhledně, pěkně) něco dělat“. Další význam žiėsti, známý v aukštaitských nářečích (Alovė, Aukšdvaris, Joniškis, Kabeliai, Kapsukas, Linkmenys, Linkuva, Liškiava, Miroslavas, Vadokliai aj.), je „točit, vyrábět z hlíny“. V jihovýchodních aukštaitských nářečích má sloveso s tímto významem přízvuk na první složce: žiesti (-džia) Dieveniškės, Jieznas, Mielagėnai, Žilinai. Už z popisu synchronní sémantiky slovesa žiėsti (žiesti) je patrné, že jeho sémantický vývoj zde, stejně jako jinde, srov. např. starohornoněm. mah(h)ōn „dělat, stavět, tvořit“ (něm. machen), staroangl. macian „(u)dělat“ (dnešní make); řec. μάσσω „hnětu (hlínu), hrnčířsky vytáčím“ (z *magiō, srov. aor. ἐμάγην), probíhal směrem ke generalizaci: se změnou aktuálních situací slovo postupně rozšiřovalo sféru svého užívání a časem získalo abstraktní význam dělání, konání; srov. také litev. daryti: dirti, pr. seggit „dělat“: litev. sėgti. Uvedená sémantická filiace je nepochybně produktem starší doby, neboť oba významy žiėsti nacházíme už ve starých litevských písemnostech a slovnících. Srov. na jedné straně větu M. Daukši: Tassái… numirėlio mizėrną sutvėrimą, išg dūlkų ir trūpucio mólų nãžiestą [t. y. nūžiestą] DP 320. Na druhé straně je ve slovníku K. Širvydase „Dictionarium trium linguarum“ (s. 54) žiedžiu uvedeno v jedné řadě s litev. lipiu, lienu [inf. lipýti, liēti], lat. farmo, fingo, aliquid e cera, argilla, figuro, pol. formuję, kształtuję. Jak je vidět, je zde uveden význam slovesa žiėsti „líti“, který ještě v 19. století uvádí A. Kašarauskas, srov. žiedžia, žiesti „kształcić, formować, topić“ Koss 58, a který potvrzuje dnešní jazyk, srov. nu-žiesti „odlít (sekeru v kovárně)“ Miroslavas. Významy „modelovat z hlíny“ a „líti, tvarovat“ spolu ostatně souvisejí a často se vyskytují společně, přičemž jeden vzniká z druhého; srov. např. lipýti „modelovat, lepit, přilepovat; tavit“; liēti „vyrábět něco z roztaveného kovu, vosku či jiné látky, tvarovat; lepit něčím, lít…“ V pramenech 16.–17. století a z pozdějších dob nacházíme také takové významy žiėsti, které dnešní jazyk nezná, ale které se mohou ukázat důležité při hledání příbuzných slov daného slovesa. Především jde opět o význam žiėsti ve slovníku K. Širvydase „mluvím nesmysly, blouzním, tropím bláznoviny, fantazíruji“ SD 52¹⁷ a o význam jeho předponového tvaru iż-žiedžiu „vyjadřuji, vyjadřuji slovy, exprimo, effingo, assimilo, wyrażam“ SD 417. Druhý význam uvádí ve svém rukopisném slovníku v 19. století také D. Sutkevičius: isz-žiedžiu „označuji“. Jde nepochybně o určité varianty základního významu „dělat, vytáčet (z hlíny); lít, tvarovat“. V sémantickém plánu litevského slovesa žiėsti, žiesti (-džia) je zřetelný moment ručního modelování z hlíny, hliněného mazání, dokonce i zdění: v kartotéce LKŽ (s. v. žiesti) je toto sloveso na mnoha místech přímo vyloženo jako „modelovat z hlíny (hrnce, džbány, cihly, kamna)“. Touto významovou vlastností přímo souvisí také s lotyš. ziest (-žu, -du) „mazat; natírat něco hustého; uhlazovat něčím mastným (např. vlasy); omítat pec hlínou 17 waydas je vysvětlen takto: „Znamení, obraz fantazie, species idolum, imago animo obversans“ SD 52. 134 „rozmazávat“ ME IV 744, srov. také iterativa s vokalismem ai žaidi, žaidėt, žaistėt „mazat“ ME IV 680–1, EH II 800. Snadno rozlišitelnou složkou významů „tvarovat, lít, schmieren“ je „přejíždět rukou, hladit, dotýkat se přejížděním, zkoumat dotykem“, srov. lot. māla sienas ziež „...hladí rukou“ MEIV 744 s. v. ziest. Významy „tvarovat, lít, schmieren; odlévat, formovat“ a „(přejížděním) se dotýkat, tasten“ koexistují i jinde, srov. lit. liėti „vyrábět něco z roztaveného kovu, vosku či něčeho jiného, formovat; tvarovat z něčeho, lít“, lot. liēt „lít (o kovech)“, laitīt „hladit, uhlazovat, zejména v lázni, masírovat“, lit. laitinti „omazávat hlínou, omítat hlínou, mazat; lepit“: lit. lietėtis „dotýkat se, dotknout se“, liėsti (-čia) „dotýkat se, přijít do styku“, lytėti „trochu se dotknout, dotknout se“¹⁸; lat. fingo „vyrábím něco z měkké hmoty, modeluji; dotýkám se hlazením, přejížděním“: řec. ἁγγάνω „dotýkám se (rukou)“. Význam „dotýkat se, tasten“ dominuje v sémantickém obsahu slovesa žeisti (-džia) „dotýkat se, poranit ránu; způsobit ránu; utrpět trhlinu, onemocnět“, srov. také substantivum žaizdà „poraněné místo“ (z *žaīd-da, srov. žaida, rona BB 1 Moz 4.23). Tento význam, tj. „dotýkat se strun“ (srov. Dowidas žąydamas unt Arfos atatremdawo ii SP II 58, Dowidas žaide ant Strunu C II 532), lze rozpoznat také ve slovesu žāisti (-džia) „provádět nějaké činnosti pro zábavu“ Alsėdžiai, Jūžintai, Vidiškės aj., žāisti (-džia) „hrát; hrát hazardní hry; coire“ Alsėdžiai, Barčiai, Bartninkai, Krekenava, Lazūnai, Zietela, srov. také substantiva žaīslas, žāislas „předmět, s nímž si někdo hraje; hra“, žaīslūs „veselý, hravý“ aj., lot. zaislis „komedie; žert“ EH II 800¹⁹. Sémantickou příbuznost lexémů žiešti, žiesti (-džia) na jedné straně a žeisti (-džia), žāisti, žāsti (-džia) na straně druhé dokládá také anglické touch 1. „způsobit nebo dovolit, aby se část těla dostala do kontaktu s něčím, a tak to vnímat“; 13. „lehce poranit nebo poškodit“; 16. „kreslit lehkými tahy“; 17. „měnit nebo vylepšovat přidáním jemných čar či tahů“; 18. „udeřit do kláves nebo brnknout na struny (hudebního nástroje)“; 19. „hrát (hudební skladbu)“²⁰, které, jak je vidět, poskytuje všechny potřebné významy. Taková je jedna z možných sémantických souvislostí mezi slovesnými lexémy žiėsti, žiesti a žeisti, žāisti, žāsti. V sémantickém obsahu slovesa žaisti, žāsti se objevují i další segmenty: pra-žāisti (-džia) „ztratit, pozbýt“ Gižai, Keturvalakiai, Plateliai, Šateikiai, pra-žāsti (-džia) „totéž“ Eigirdžiai, Žarenai, nu-žāisti (-džia) „ukrást, zahodit, ztratit“ Truskava. Tyto významy mají i odvozené tvary: pra-žāidyti (-do) „pozbýt, ztratit“ Alksnėnai, Barstyčiai, Griškabūdis, Kapsukas, Kartena, Kretinga, Kuliai, Mosėdis, Palanga, Pilviškiai, Plateliai, Plungė, Punskas, Salantai, Skuodas, Šakiai, pra-žāideiti (-ēja, -i) „totéž“ Geistarai, Ylakiai, pra-žāidoti (-o, -oja) „totéž“ Bagotoji, Kybartai, Pilviškiai, Varduva, Vilkaviškis. Předponové tvary se užívají ve významu „ztratit, pozbýt, zahodit“; nejspíše jde o význam sekundární, který vznikl z „házet, vrhat“, což je právě význam zachycený A. Juškou u žaīdyti (-dau): Kam tu žaidai pinigus = házíš je od sebe. Že i tento význam může ¹⁸ B. Jēgers, KZ, 80, 1966, p. 88 tt. ¹⁹ Varianta pojednávaného kořene žaid- se patrně skrývá také v takových lexémech žemaitských nářečí, jako jsou žāima „žerty, šprým“, žāimintis, žāimotis „žertovat, chovat se nevážně, předvádět se“, žāimoti „pošpinit, rozmotávat“ (z *žaīd-m-). ²⁰ William Morris, Editor, The American Heritage Dictionary of the English Language, Boston, New York, Atlanta, Geneva, Illinois, Dallas, Palo Alto, 1969, p. 1357. 135 Příbuznost s významy sloves žiesti, zlest by dokládal například lit. sviesti „prudce hodit“: nářečně „pomazat“; lot. sviēst „hodit, mrštit“, svaidīt „opakovaně házet, vrhat, mrštit, máchat“: svādit „mazat, natírat“; dán. smide „házet, mrštit, vrhat“: „natírat, omítat“; starofrísk. smita, střn. smiten „házet, mrštit, udeřit, vrhat“: góts. ga-smeitan, staroangl. smītan „natírat, omítat“. Je docela možné, že význam „natírat, omítat“ vznikl z významu „házet, mrštit, vrhat, tj. uvádět do rychlého pohybu“, srov. lit. sviesti (-džia) „házet, mrštit; natírat“, lot. sviēst (-žu) „házet, mrštit“, -tiês „vrhnout se“: „náhle (jiným směrem) se dát do běhu nebo se rychle rozejít“; nor. nář. smita (smeit) „(po)mazat“, „(zvrat.) sklouznout, vyklouznout“; švéd. smita „klouzat, vyklouznout, utéct, proklouznout“, vedle již zmíněných gótského ga-smeitan, středodolnoněmeckého smiten a starofríského smita²¹. Vyslovili jsme myšlenku, že význam „(po)mazat, omítat“ může souviset s významem pohybu, nebo z něj dokonce pocházet; je však třeba zdůraznit, že podle materiálu v kartotéce LKŽ (s. v. žiesti) vyjadřuje jeden ze sémantických komponentů základního významu slovesa žiesti, žiesti (-džia) „otáčet, vyrábět z hlíny“ právě otáčení²². To bezpochyby souvisí se samotným procesem výroby hrnců: hrnce se obvykle vytvářely na hrnčířském kruhu, otáčeném rukou nebo nohou²³ (jeho názvy kri̇jeliai, vytukai, skrituliai jsou ostatně utvořeny ze sloves označujících otáčení, krėšti „rozprostírat, ovinovat“, vyti „ovinovat, otáčet“, skriesti (-ia) „kružít, rýsovat, vytvářet kruh“, skri̇ešti (-čia) „přejíždět, rýsovat; létat v kruhu“). S tímto na paměti se můžeme zaměřit na slovo žiedas „ozdoba nošená na prstech ruky; náprstek“ a prozkoumat jeho významy. Významy slova žiedas doložené v takových nářečích, jako „kolénko, uzlík žitného stébla“ Zarasai, „kruhová výdřeva studny“ Kuršėnai, dovolují předpokládat, že žiedas označuje dutý kruhový předmět a že dříve snad znamenalo i „kolo“. Že starý význam žiedas mohl skutečně být „kolo“, naznačuje skutečnost, že významy „(prstýnek)“ a „kolo, obruč“ se často vyjadřují týmž slovem; srov. lot. gredzens „prsten; něco kruhového, kruh; ráfek kola...“; církevněslov. kolbce „prsten“ (rus. кольцо), staroslov. kolo, gen. kolese „kolo“, pr. maluna-kelan „mlýnské kolo“; něm. Reifen „kolo, obruč; prsten“; něm. Ring „kolo; prsten“; staroisland. hringr „kolo, obruč; prsten“; staroisland. kringr „kolo; prsten“, nor., švéd. kring „kolo“; lat. ānulus „prsten (zejm. s pečetí)“, ānus „kolo, prsten“; lat. circus „kolo, kruh“, řec. χίρκος „prsten“. Význam „kolo, obruč“ se zřejmě vyvinul z významu „otáčet“, srov. lot. ritenis, ritĩņš „kolo u vozu; kolovrat...“: rist „kutálet se; válet“; lit. rìsti „tlačit, pohybovat otáčením po povrchu; válcovat“, riėsti „ohýbat, vytvářet oblouk“; staroslov. kolo, gen. kolese „kolo“, pr. maluna-kelan „mlýnské kolo“, řec. πόλος „osa“: řec. πολέω „otáčím se v kruhu“, πελομαι „pohybuji se“ (z *kʷol-, *kʷel-); něm. Kreis „kružnice, kruh“: kreisen „otáčet se v kruhu“; staroisland. hringr „kolo, obruč; prsten“: staroisland. hringja „(o)točit“, starohornoněm. hringan „otáčet“; staroisland. kringr „kolo; prsten“, nor., švéd. kring „kolo“ 21 A. Jóhannesson, Isländisches etymologisches Wörterbuch, Bern, 1956, p. 906. 22 Tai ir atspindi „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ (Vilnius, 1972): žiėsti (-džia) „sukti, daryti iš molio“ (p. 964). 23 J. Kudirka, Lietuvos puodžiai ir puodai, Vilnius, 1973, p. 21 tt. 136 „kruh“: st. isl. kringia „dělat kruh, otáčet“, lit. gręžti; st. angl. trendel „kruh“; st. angl. trendan „otáčet (se)“. Význam „otáčet“, jak již bylo zmíněno, je jednou z nejvýraznějších složek sémantického obsahu slovesa žiėsti. Docházíme tedy ke dvěma sémantickým transformacím, které dokazují příbuznost slov žiėsti (žiesti) a žiėdas: „otáčet (z hlíny)“ → „kruh, oblouk“ → „prsten (na prst)“. Pokud jde o reálnou situační stránku, je třeba předpokládat, že v dávných dobách se hrnčířský kruh nazýval slovem žiėdas; jinými slovy, starý význam substantiva žiėdas byl pravděpodobně „hrnčířský kruh“, z něhož se později vyvinul význam „ozdobný prsten, nošený na prstu nebo přišitý“. Takový závěr nepřímo potvrzují odpovídající lotyšská lexémata, která nemají významy související s otáčením, a tedy ani význam „prsten na prst nebo přišitý“. Protože, jak již bylo zmíněno, je pro sloveso žiėsti, žiesti (-džia) příznačný význam „otáčet (se)“, k němuž se připojují významy „klouzat, vyklouznout, uniknout, vklouznout“, „házet, vrhat, mrštit“, je nyní třeba zdůraznit, že význam „hrát si; hrát na hudební nástroj“ se patrně bezprostředně vyvinul z významu „tančit, otáčet se (v kruhu), rychle se pohybovat“, srov. lot. ruõtāt „být obratný, otáčet se, poskakovat, poletovat sem a tam, hravě se pohybovat“; ruõtāties „pohybovat se čile, hrát si, poskakovat sem a tam“; ruotināt(iês) „hrát si, čile se pohybovat“; st. slov. igrati „poskakovat, tančit; hrát si“; angl. play „hrát si; hrát (hru); hrát (na hudební nástroj); rychle, lehce a nepravidelně se pohybovat“ (srov. The breeze played on the water „lehký vánek si pohrával nad vodou“); isl. leika „hrát si; pohybovat se, otáčet se“ (srov. hjólid leikur á ási „kolo se otáčí na ose“), st. angl. lācan „rychle se pohybovat, otáčet se; hrát si, hrát na hudební nástroj“, got. laikan „tančit, poskakovat“. Taková může být další sémantická souvislost sloves žiėsti, žiesti (-džia) a žaisti, žaisti (-džia). Diachronická analýza sémantiky slov tedy umožňuje vysledovat, že kořen žied- (lot. zied-) měl ve starověku významy související s pohybem: „otáčet (se) (v kruhu), rychle se pohybovat; házet, mrštit“, „(vy-, od-)klouznout, vyklouznout, uniknout“. Z těchto významů se patrně časem mohly vyvinout lexikální významy jako „mazat, lepit, odlévat; lít, tvarovat“, „(rukou) přejíždět, hladit, dotýkat se přejížděním“, „hrát si; hrát (hru); hrát na hudební nástroj; coire“, „zraňovat, způsobit ránu“ a „kolo; prsten nošený na prstu nebo přišitý“. Do tajů sémantiky a historie slov zkoumaného kořene nám pomáhá hlouběji proniknout kontext, v němž A. Juška použil sloveso žaisti: Žaidre ugnis žaidžia gelžį. Zde má žaisti význam „zahřívat, rozpálit“. Při historické identifikaci žaisti (-džia) „zahřívat, rozpálit“ a žaisti, žaisti (-džia) „vykonávat nějakou činnost za účelem zábavy; hrát na hudební nástroj; hrát (hru); coire“ je třeba nejprve poukázat na to, že vnitřní struktura uvedené věty A. Jušky a věty známé z Lazūnů Žūsinas žūsi žaidžia je totožná. Závěr, který z toho vyplývá — o etymologické jednotě žaisti (-džia) „zahřívat, rozpálit“ a žaisti, žaisti (-džia) „…hrát na hudební nástroj; hrát (hru); coire“ — lze dále podpořit některými sémantickými paralelami: lot. skudināties „rychle se otáčet dokola“; „rychle vyšlehnout vzhůru (o plameni)“; isl. leika „hrát si“: „plát, vlnit se, kroutit se (o plameni)“²⁴; lot. kāitēt „hrát si, dovádět; hrát na hudební nástroj“, -tiês „hrát si, koketovat, škádlit, laškovat“; kāitināt „škádlit, rýpat, popichováním rozhněvat, rozčilovat, dráždit“, -tiês „vzájemně se škádlit“ ²⁴ Isl. leika (lék) „hrát si, krotit (plamen), šermovat, hrát si s někým“ – A. Jóhannesson, op. cit., p. 734. 137 kat, rýpat, dráždit, žertovat; hrát si“: lot. kàitêt „hořet, spalovat“, lit. kàitėti -(ėja) „trpět horkem, zahřívat se“, kaitinti „zahřívat“, lot. kàist (-stu, -tu) „zahřát se“, lit. kaisti (-čia) „stavět hrnec na oheň, aby se zahřál“, (-sta) „hřát se, stávat se horkým“. Z níže uvedených litevských jazykových údajů je patrné, že lexémy kořene žied-(-žied) se dříve užívaly také v kontextech spojených se zahříváním, pálením, resp. hořením. Je proto třeba uvést také to, že sémantický segment označující zahřívání, pálení, resp. hoření patrně diachronicky souvisí i s významem „zraňovat“, srov. angl. burn „způsobit hoření“: „(přech.) poškodit nebo zranit ohněm, žárem či jiným zdrojem tepla; (nepřech.) být zničen, zraněn, poškozen nebo změněn ohněm či jako by ohněm“²⁵; st. ind. tápati „vydávat teplo, být horký, zářit (jako slunce); zahřívat, ohřívat, svítit na; spotřebovat či zničit teplem“: „způsobit bolest, zranit, poškodit, zkazit“²⁶; lot. kàite „škoda, chyba, vada; utrpení, trápení, nemoc“, kaitêt „škodit“, lit. kàitėti „záležet, postrádat, nedostávat se; překážet, bránit, škodit, nebýt dobře“: lot. kàitêt „hořet, spalovat“, lit. kàitėti „trpět horkem, zahřívat se“, lot. kàist „zahřát se“, lit. kaisti (-čia) „stavět hrnec na oheň, aby se zahřál“, (-sta) „hřát se, stávat se horkým“. Taková může být třetí sémantická souvislost sloves žiešti, žiesti (-džia) a žaisti, žaisti (-džia) a žeisti (-džia). K hlubšímu zdůvodnění této souvislosti je třeba dodat, že sémantická příbuznost výrazů žaisti (-džia) „zahřívat, tavit“ a žiešti, žiesti (-džia) „dělat, točit (z hlíny); lít, tvarovat“, žièst (-žu) „mazat…“ je zřejmá jak na lingvistické rovině, srov. např. lièti „vyrábět něco z roztaveného kovu, vosku či jiné látky, tvarovat; lepit něčím, odlévat“, tak i na rovině extralingvistické: nezbytnou součástí výroby hrnců bylo jejich vypalování²⁷. Zkoumaný kořen žied- má proto v litevštině zcela pochopitelně několik desítek lexémů s různými stupni vokalické alternace kořene, jejichž sémantický obsah tak či onak souvisí s různými aspekty vypalování hrnců: žàidas „pec, krb“ Linkuva, Šatės, žaidis „tamtéž“ J. Bretkūnas, žaizdė, žaizdė „krb, pec; výheň“ Lazdijai, Užventis, Vidsodis, žaizdra „ohniště; oheň; jiskry“ Biržai, Daugai, Lazdijai, Vadokliai, žaizdras „krb; ohniště“ (aukštaitské nářečí) [z * ža id-dr-], žiėzdras „výheň“ Dusetos, Pilviškiai, židinys, židinė, židynė „místo, kam se shrabují žhavé uhlíky; popel, ohniště“²⁸, prie-žda, prie-žda (<prie-žida), prie-židà Leliūnai, prie-židas Alanta, Labanoras, Skudutiškis, prie-žiedà Betygala, Juodaičiai, prie-žiedas Rimšė „místo před otvorem pece na pečení“. Příznačné je, že právě v této skupině lexémů se již objevuje varianta kořene se stupněm redukce žid-, která je podle analogie lexémů s vokalismem u²⁹ pravděpodobně původní, takže původní by měly být i její významy. O tom, že alomorf žid- pochází z dávných dob, svědčí i to, že se vyskytuje také v pruštině: pr. siduko „hrnec na cezení, Siebtopf“ K. Būga, který jej spojuje s litevským židuika, židui- 25 William Morris, Ed., op. cit., p. 178. 26 Monier Monier-Williams, A Sanskrit-English Dictionary, Oxford, 1964, p. 436. 27 J. Kudirka, op. cit., p. 29 tt., 59 tt. 28 Srov. K. Būga, RR, I, p. 292, II, p. 208. 29 LKK, XIV, 1973, p. 128 tt. 138 kas „nádoba na mléko“, zcela oprávněně přiřadil k probíranému kořeni³⁰. Pokud jde o jejich sémantickou stránku, lze říci, že v některých případech je název hrnce odvozen od názvu pece na vypalování hrnců, ohniště, srov. čes. krb „ohniště“: čes. nář. krbáň „starý hrnec“; staroslověn. gōrno „kotel; pec, ohniště“ (rus. горн „ohniště“): čes. hrnec, hornoluž. horne, dolnoluž. gjarňč, srbochorv. grňe, bulh. гърне „hrnec“ (z *gъrnъkъ, *gъrnъcъ); got. aúhns „pec, kamna“; staroind. ukhā- „hrnec“³¹. Protože význam ‚hrnec‘ u lexém s alomorfem žid- se zdá být druhotný, lze pro kořen žéid- / žid- rekonstruovat nejstarší význam spojený s pecí, ohništěm, ohněm, resp. pálením, zářením, svícením, třpytem, mihotáním (srov. degti „brennen, anzünden; svítit, zářit; rozdělávat oheň, zapalovat; planout, žhnout, třpytit se; zářit etc.“). Je-li tomu tak, můžeme k tomuto kořeni přiřadit také lit. žydėti (žydi, žydi) „zářit, třpytit se; hořet, žhnout“ (srov. Žydi žarijos — tai židinys Kruonis), lotyš. zièdēt (praes. -du, -žu) „bunt sein, bunt schimmern, leuchten; anbrechen, tagen“ ME IV 738, lit. žýdras „světle modrý“. Významy „hořet; zářit, planout, třpytit se, mihotat se“ a „kvést“ mohou být vzájemně příbuzné, srov. dègti „...kvést“ (srov. Šiuosmet bus obuolių, labai sodai dęgė Tverečius, LKŽ II² 369); čes. kvetu, kvísti „kvést“: „lesknout se, svítit, zářit, blýskat se (o hvězdnatém nebi)“; staroslověn. cvětъ „květ“, pro-cvęta, -cvisti „rozkvést“: lotyš. kviēt „glänzen, flimmern“, kvitināt „flimmern, glänzen lassen od. machen“, kvietināt „glühen machen, anfachen, entflammen“; řec. ἄνθος „výhonek; květ; kvetení“: „lesk, svit, žár, záblesk“. K této skupině příbuzných významů zřejmě náleží i význam „plesnivět, stárnout, zatuchnout (o chlebu)“, srov. bělorus. цвісці, цвіту́ „kvést“: „plesnivět“; ukr. цвісти, цвіту „kvést“: „plesnivět“; rus. цвести „распускать почки, выгонять цветок, покрываться цветом“: „покрываться плесенью, плеснеть, зеленеть гнилью“ Даль² IV 572. Do této skupiny významů patrně patří také význam „menstruovat; menstruace“, srov. pol. kwiat „kėlė, květ“: kwiaty „menstruace“; čes. květ „květina, květ“: nář. květ „menstruace“; starorus. cvěto „květ, květina“: cvětьno „menstruace“; něm. Blume „květina, květ“: die Blumen „menstruace“. Je tedy zcela možné, že kořen *žéid- / *žid- „hořet; zářit, planout, třpytit se, mihotat se“ zastupují také litevské a lotyšské lexémy s významem kvetení a jemu blízkými významy žiėsti (-džia) „kvést“, sa-ziėst „aufblühen, erblühen“, žiėdyti (žiėdžiu; be k.) „pěstovat“, žiėdėti, žiedėti (-id, žiedi, žiedi, žiesti, žiesta) „plesnivět; stárnout, tvrdnout“, ziėdēt (-žu, -du) „blühen, Blüten treiben; schimmeln“, ziėda „zvětralá zem“, ziėdas „Blume, Blüte; kvetení; menstruace“, ziėds die Blüte, Blume; die Blüte, Blütezeit; Erstlinge, Erstlingsfrüchte; ein Geschenk, eine Gabe (von Früchten); Schimmel; eine Art Ausschlag auf der Haut; die Menses der Frauen (zied)...“, žeidas, žaidas „květ“, žýsti (-sta) „začít kvést, roz- ³⁰ K. Būga, RR, I, s. 493, II, s. 208–9 [zde viz také k příponě -uika(s)]. — E. Fraenkel (LEW 1305) zde má sklon řadit i lotyš. žīdīņš, žīdīņš „kleiner Topf, kleiner Kessel“. Soudě však podle významu, srov. židīņš „ein kleiner Topf; ein kleiner Kessel, wie ihn die umherstreifenden jüdischen Krämer bei sich haben“ ME IV 809, jsou spíše utvořena z výpůjčky (srov. žìds, žìds „der Jude“ ze slov. židъ „judaeus“), tím spíše, že v lotyštině není doložen alomorf s nulovým stupněm ve významu „hořet apod.“ (viz níže). ³¹ O. H. Трубачев, op. cit., s. 192, 197, 203. 139 dit plesnivět“, žydėti (žydi, žydi, žydžia, žýsti, žýsta) „být s květy; plesnivět, zelenat se; být s bílými skvrnami; menstruovat“. Zde je třeba poznamenat také to, že lit. žiedėti, žiedėti „plesnivět; stárnout, tvrdnout“ může na jedné straně, jak již bylo uvedeno, souviset s lexémy s významy kvést a květ, na druhé straně se však užívá i v takových kontextech, jejichž sémantickou stránku by sotva bylo možné uspokojivě vysvětlit pouze s ohledem na uvedený typ významů. Jde o tyto věty zaznamenané A. Juškou a J. Jablonským: Žemė sužiedėjo = supuolė, sukietėjo J; Kaip lekiančieji smiltis žiedėti sužiedės (= sukietės) ir sužels, bus gera pieva J; Senovės mūras, sužiedėjęs, sunku sugriauti (J. Jablonskis z Pušalota)32. V těchto kontextech, v nichž se mluví o zemi, písku a zdivu, se tedy sloveso žiedėti svým užitím i významem velmi přibližuje slovesu žįsti, žiesti, které, jak již bylo řečeno, znamená vyrábět, vytáčet z hlíny. Můžeme proto předpokládat, že žiesti, které je slovesem děje, odpovídá jako sloveso stavu žiedėti; k takovému morfologickému vztahu srov. giėžti (-žia) „jíst, hryzat, škrábat (v krku); pálit žáhou“: iš-giėžėti „zkvasit se, zkysnout“; gniėžti (-ia) „velmi toužit, být posedlý nutkáním“: gniežėti „svědit, nutkat“; kliesti (-džia) „blouznit, být pomatený“: kliedėti, kliedėti (kliedi, klieda) „mluvit v bezvědomí nesmyslná, nesouvisející slova; mluvit ze spaní; blouznit“; viežtis (-iasi) „snášet se, vydržet; odvážit se, mít odvahu, chuť“: nusi-, užsi-viežėti (-ia, -ėja) „snášet“; zniebti (-ia) „jemně příst, ztenčovat (nitě)“: zniebėti (-ėja) „jemně příst“. Kromě toho může být žiedėti historicky spojeno také s lexémy označujícími hoření, planutí a žhnutí, protože sémém „tvrdý; tvrdnout“ zřejmě vznikl z významu „hořet, žhnout“ (tj. „vyschnout, vysoušet se“), srov. řec. σκληρός „suchý, tvrdý“; σκέλλω „suším“ (intr. aor. ἔσκλην, perf. ἔσκληγκα); staroslověn. žestъ „tvrdý“ (srov. rus. nář. жеге místo жестче „tvrdší“): staroslověn. žega, žesti „hořet“33; lit. kietas, lat. ciēts „hart; fest“: kaisti (-čia) „postavit hrnec na oheň, aby se zahřál“, (-sta) „zahřívat se, stávat se horkým…“; lotyš. kaist (-stu) „heiss werden“34. U baltského kořene *žeid- / *žid- (resp. *zeid- / *zid-) takto na jedné straně rekonstruujeme nejstarší význam „hořet; zářit, planout, třpytit se, mihotat se“ (odtud „tvrdnout, zatuchnout; tvrdý“ a „kvést; květ“) a na druhé straně význam „otáčet se (v kruhu), rychle se pohybovat; házet, vrhat“. Jak ukazuje zjištěný lingvistický materiál35, souběh těchto významů v témže nebo příbuzných slovech není v indoevropských jazycích vzácný. Sémantické vztahy proto zřejmě nebrání tomu, abychom všechny zde zmíněné lexémy považovali za představitele jednoho kořene. Koncová souhláska -d- v kořeni *žeid- / *žid- (resp. *zeid / *zid-) byla patrně původně formantem. Primární kořen *žei- / *ži- (resp. *zei- / *zi-) „hořet; zářit, planout, třpytit se, mihotat se // otáčet se (v kruhu), rychle se pohybovat; házet, vrhat“, rozšířený o formanty -b-, -g-, -ž-, nacházíme dále také v lexémech, jako je žiebti (-ia) 32 Kartotéka LKŽ, s. v. žiedėti. 33 F. Miklosich, Etymologisches Wörterbuch der slavischen Sprachen, Wien, 1886, p. 410. Китаип М. Фасмер, Этимологический словарь русского языка, II, М., 1967, p. 50. 34 Jinak však E. Fraenkel, LEW, s. 252. — V takovém případě by snad stálo za to uvažovat i o historické souvislosti germ. *harduz (ide. *kortu-) „tvrdý“ (něm. hart, angl. hard etc.) s germ. *herthō (ide. *kertā) „ohniště“ (něm. Herd, angl. hearth). 35 V. Urbutis, Baltistica, VIII, 1972, p. 129. 140 „hořet, topit; prudce jít, jet; sekat, bít“, žiebas, žéibas, žáibas „Blitz“, žėibti (-sta), žaibti (-sta) „mít skvrny“, žibėti (žiba) „zářit, lesknout se, svítit“, lotyš. zibēt (-u, -ēju) „blitzen, schimmern, glänzen“; pér-žiegti (-ia) „znovu roztopit (pec)“, žigalioti „jít, pochodovat“, žiglus „živý, čilý; rychlý“, pa-žygėti (-žygi, -ėja) „trochu pokročit“, lotyš. zaiguot „leuchten, scheinen, schimmern, flimmern“; litev. žiežti (-žia) „prudce hořet plamenem rozdmýchávaným zevnitř; hrabat (žhavé uhlíky)“, žaižara „rudá záře oblohy“ (odtud žaižaruoti „žhnout, zářit, svítit“), už-žizti (-žiža) „náhle se prudce rozhněvat“ (k významu srov. užsi-degti „velmi se rozhněvat“), žižė „oheň (v dětské řeči); světlo, svítidlo (v dětské řeči); žhavý uhlík, jiskra“. Původní nevyřešený kořen *žei- / *ži- (resp. *zei- / *zi-) by mohl mít lotyš. zīt „sichtbar werden“ (srov. maza dieniņa jau zistas „der Tag bricht an“ EH II 810), ziet (ies), praes. zeju(os) „hervorblühen, zum Vorschein kommen“ ME IV 744 (pokud jde o skutečné lotyšské slovo). Z jiných indoevropských jazyků sem mohou patřit góts. us-kijans „vyklíčený“, s příponou -n- góts. keinan, us-keinan, st. hornoněm. chinan „klíčit“, st. angl. cīnan „vyrazit, pučet“, st. isl. kīn „výhonek“, stejně jako baltské lexémy se zubným formantem st. angl. cīd, st. sask. kīd, st. hornoněm. (frumi) kīdi „výhonek, vzrůst“, střhněm. kīde, kīt „výhonek, vzrůst, odnož“ aj. (kořen *gei- / *gi- „klíčit, vyrazit, rozkvétat“); sémanticky srov. lotyš. kvietēt „(obilí) nechat klíčit“, kvietināt „způsobit klíčení“: kvietēt „bělit“ kvietināt „rozžhavit, rozdmýchat, rozníceně rozhořet“, kvitēt „zářit, mihotat se“, kvitināt „mihotat se, nechat zářit nebo způsobit záři“. Přijmeme-li závěr, že žiesti, ziest, stejně jako žiebti, žėlbti, pér-žiegti, žiežti a další zde uvedené lexémy, nejspíše náleží ke kořeni *žei- *ži- (resp. *zei / *zi-) „hořet; zářit, svítit, lesknout se, mihotat || otáčet se (v kruhu), rychle se pohybovat; házet, vrhat“, padá tradiční výklad původu žiėsti, ziest, podle něhož má být baltoslovanský kořen *gheidh- výsledkem metateze indoevropského kořene *dheigh- a jeho příbuznými v jiných indoevropských jazycích mají být góts. digan „šlapat (hlínu), modelovat, mazat“, lat. fingō „tvaruji něco z měkké hmoty, modeluji; dotýkám se hlazením, přejížděním“, řec. ῥιγγάω „dotýkám se“, τεῖχος „zeď; pevnost“, τοῖχος „stěna domu“, stind. déhmi „potírám, mažu“, arm. dizanem „přikládám, nakládám“, toch. A tsek, B tsaik- „udělat, vytvořit“. Za kandidáty na příbuznost s uvedenými indoevropskými lexémy lze v takovém případě snad (srov. lotyš. dviezt, -žu, -zu „bestreichen, verschmieren“ ME I 538) považovat litev. diežti (-žia) „bít, mrskat“ LKŽ II² 523, lotyš. diezēt „anbieten, aufschwatzen (eine Ware)“ ME I 487, litev. deizti (-ia) „naléhavě žádat“ LKŽ II² 380, dýžti (-ia) „svlékat, loupat; trhat, nosit, oblékat; bít, mrskat, tlouci; rychle, prudce jít, táhnout, cestovat; (refl.) starat se, trápit se; (refl.) zamýšlet, chystat se, připravovat se atd.“ ib. 598. Litev. žiėsti (-džia), lotyš. ziest (-žu, -du) mají, jak známo, přesné lexikální protějšky ve slovanských jazycích. Pol. zdun „hrnčíř, keramický výrobce“ (ze sl. *zbdunъ) ukazuje, 36 Trübners Deutsches Wörterbuch, IV Band, 1943, p. 123. 37 Lit. viz E. Fraenkel, LEW, p. 1307. — V poslední době: A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, t. III, Le verbe, Paris, 1966, p. 314: „Le thème balto-slave *žeid- résulte d’une métathèse de *deiž-, et la racine est i.-e. *dheigh-...“. O. H. Трубачев, op. cit., p. 209: „И балтийский и славянский обнаруживают здесь метатезу согласных первоначального и.-е. *dheigh-...“. 38 Srov. K. Būga, RR, I, p. 306; J. Endzelīns, ME, I, p. 478; E. Fraenkel, LEW, p. 98. 141 že slovanské sloveso zkoumaného kořene *zbdati, *zidati (srov. stsl. žizdę, zbdati „stavět, budovat, dělat“, bulh. zždam „stavět“, srbochorv. zždam, zždamu „stavět (z kamene)“, slovin. zidati „stavět (zeď)“) dříve také patřilo k hrnčířské terminologii, ačkoli se jeho význam, jak je vidět, natolik zobecnil, že dnes již nelze říci, kterou fázi výroby hrnců — modelování, vytáčení na kruhu, nebo vypalování — toto sloveso označovalo. Podobně se změnila sémantika i v pruských lexémech. Pr. seydis „zeď, Wand“ odpovídá významem i formou (z balt. *zeidas) přesně lexémům jihoslovanských jazyků, bulh. zид „zeď“, srbochorv. zид „kamenná zeď“, slovin. zid „zeď“. Dnes nelze s jistotou vědět, z jakého významu slovesa byla tato pruská a jihoslovanská podstatná jména utvořena — snad ze slovesa s významem „stavět, budovat, dělat“. Ať už tomu bylo jakkoli, na základě zde rozvíjené hypotézy můžeme přesto předpokládat, že protějškem právě zmíněných pruských a jihoslovanských podstatných jmen v litevštině je žiedas „ozdoba nošená na prstech ruky“, jehož význam se, jak se zde tvrdí, vyvinul z významu „kruh, obruč“ (zeď může mít také podobu kruhu či obruče, tedy kruhu, např. městská zeď). Na druhé straně má pruština, jak již bylo řečeno, také lexém se stupněm ablautu s redukovaným kořenovým vokálem siduko „cedicí hrnec, Siebtopf“, který možná odráží vypalování hrnců (význam „hrnec“ může někdy vzniknout z významu „pec, výheň“), tím spíše, že v litevštině lexémy alomorfu žid- (srov. *žid-) již bezprostředně vyjadřují různé aspekty vypalování hrnců. Při postupu územím baltských a slovanských jazyků od severu k jihu lze pozorovat postupnou redukci a abstrakci sémantického řetězce „mazat, hníst, modelovat“ — „otáčet se (v kruhu); vrhat; rychle se pohybovat“ — „hořet; ohniště, výheň“ — „zářit, svítit, lesknout se, mihotat se; kvést; prsten“, který odráží technologické procesy dávné výroby hrnců (modelování — vytáčení na kruhu — vypalování): u slovanského a patrně i pruského kořene, který zde zkoumáme, již dávno proběhly ty etapy sémantického vývoje, jimiž nyní prochází litevština; srov. sl. *zbdati, *zidati „stavět, zdít (kamenné, hliněné zdi, domy)“ a litev. žiešti (-džia) „točit, vyrábět z hlíny“ → „dělat něco (dřeváky, lžíce, naběračky, sáně, vozy, domy) (úhledně, pěkně)“. Je příznačné, že lotyština, v níž nacházíme doložený významový okruh „mazat, hníst“ — „zářit, svítit, lesknout se, mihotat se; rozednívat se, svítat; kvést“⁳⁹, se v našem případě přiklání k jižní oblasti, tj. k pruštině a slovanským jazykům, ale zároveň také navazuje na severní oblast, tj. na litevštinu. Uvedený sémantický řetězec se nejlépe zachoval v litevských lexémech, avšak i zde došlo k sémantickým změnám. Významy „točit (z hlíny)“ a „(hrnčířský) kruh, obruč“ (později „prsten nošený nebo šitý“) jsou v litevštině 39 Vzhledem k této sémantické korelaci v lotyštině a k redukci uvedeného sémantického řetězce je docela dobře možné, že například příbuznými litev. tepti (tėpa), lotyš. tept (-pju) „schmieren, bestreichen“ v jiných indoevropských jazycích nejsou pouze stsl. tepa, tepti „bít, udeřit, dát“, nýbrž také stind. tápati „zahřívá, pálí; trápí“, lat. tepeō „jsem teplý, vlažný“, a obdobně také litev. lipti (limpa) „přilnout, přilepit se k něčemu“ (srov. lipýti (lipo, lipia), lipdyti, lepit; vyrábět něco z měkké hmoty“), lotyš. lipt (līptu, -u) „kleben, kleben bleiben“, lotyš. lipt (lipu) „zářit, mihotat se; zapalovat“ (srov. lotyš. lipit, -iju „anzünden, anstecken“, lipēt -u, -ēju „flackern, schimmern“, litev. liepsna „Flamme“). 142 inovace vzniklé na základě starších obsahových segmentů (např. „rychle se pohybovat, otáčet (v kruhu); házet“). Je třeba se domnívat, že tyto významy a slova, která je označují, vznikly již na půdě litevštiny, tj. v době, kdy se litevština již oddělila od lotyštiny (přibližně od poloviny 7. století). To se shoduje se závěrem archeologů, že hrnčířský kruh se na území Litvy objevil kolem 10. století.40 С. КАРАЛЮНАС Z DĚJIN HRNČÍŘSKÝCH TERMÍNŮ V BALTSKÝCH JAZYCÍCH Resumé Pokusíme se odhalit vnitřní lexikální souvislosti mezi litevským pūodas, lotyšským pūods „hrnec“, litevským žiēsti (-džia) „dělat z hlíny“ a lotyšským ziest (-žu) „(na)mazávat“, které představují základní pojmy v baltské hrnčířské terminologii. Předpokládá se, že k lexémům příbuzným s pūodas, pūods patří litevské nářeční pūdūnė „určitý druh hrnce, džbán“, lotyšské pūdele „krabice“, pūdenis „místo na plevy“, pūtis „hromada, kupa“, pudas „harampádí, věci, hadr, cára“, litevské pūdūlas „svazek, uzel, hrouda“, lotyšské pudra, pudrs „hromada, kupa“, pudurs, puduris „svazek, chomáč, keř s kořeny; hromada, kupa; pahorek, mohyla“, litevské puduras „shluk hustě stojících stromů, keřů, obilí“, pudēnti „škubat, třepat, kypřit“, pūdułioti pūdułiuoti „mačkat, třepat, rozcuchávat, ježit, zamotávat“ aj. Tyto lexémy zřejmě souvisejí s indoevropským kořenem *peu- / *pou- / *pū- „foukat, vát; nadouvat, rozdmýchávat, nafukovat“, a starší podoba kořene pro pūodas, pūods tedy mohla být *pūid-, později změněná na *pōd-. Navrhuje se nová etymologie lexémů žiēsti, zest na základě předpokladu, že ke stejnému kořeni patří následující lexémy: litevské žeisti (-džia) „zraňovat“, žaisti (-džia) „hrát si; dovádět, bavit se“, pra-žaisti (-džia) „ztratit, zastavit, zastavovat někam“, žiedas „prsten“, žiedėti (-i, -ėja) „plesnivět“, žaidas, žaidras, žieždras „pec“, židinys „ohniště, krb“, žydėti (žydi, žydi) „lesknout se, svítit, třpytit se, jiskřit, hořet“, „kvést“, lotyšské ziēdēt (-du, -žu) „třpytit se, lesknout se, svítit, zářit; svítat“, „kvést, plesnivět“, litevské žiedas, žėidas, žaidas „květ“ aj. Paralely z jiných indoevropských jazyků a odkazy na odpovídající skutečnosti z dějin hmotné kultury umožňují předpokládat sémantickou souvislost těchto lexémů. 40 I. Mulevičienė, Žiedžiamojo rato pasirodymo Lietuvos teritorijoje klausimu, MAD, A serija, 2(36), 1971, p. 111 tt.