Dėl „*-ān“ atitikmenų liet. „*ā“ kam. vardažodžių ir įvardžių galūnėse kilmės

GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978) Diskuse V. GRINAVECKIS K PŮVODU EKVIVALENTŮ *-ān V LIT. *ā V KONCOVKÁCH SUBSTANTIV A ZÁJMEN KAMENE *ā 1. EKVIVALENT -a, -ā (VÝCH. -u, -ū) Téměř na celém území litevštiny se starý akutový koncový *-án změnil v krátké -a (: lk. sg. instr. tā riba višta, pl. gen. tās rības vištās), které se v různých nářečích v závislosti na jejich fonetickém systému odpovídajícím způsobem změnilo². Místy v severních a jižních západoaukštaitských nářečích se koncovka -a < *-ān jako relikt vyskytuje dlouhá (ačkoli vedle ní jim vlivem lk. dnes již není cizí a vyslovuje se také normativní protějšek — krátké a). V nářečí povodí řeky Mituva se na rozdíl od lk. takové -a vyslovuje dlouze v koncovkách zájmen anà, jì, jìjė ‚ona‘, katrà, ši, šità, šiojė ‚tato‘, tà, tojė ‚ta‘ a adjektiv, číslovek a příčestí se zájmennou koncovkou v sg. instr. a pl. gen., např.: su anà, jà, jàje, katrà, šìę, šìeje, šità, tà, tojė; anàs, jàs, jàsias, katràs, šiàs, šiàsias, šìtas, tà, tàsias; baltàja, pirmàja, audžiančiàja; baltàsias, pirmàsias, audžiančiàsias (Grinaveckienė 1957: 152—153; Zinkevičius 1966: 278, 310). Dlouhé a < *-ān se vyslovovalo ve stejných případech také dříve v sousedním nářečí okolí Smalininků–Viešvilė (okres Jurbarkas) (: su geràja, geràsias, tàs, kitàsias ‚jiné‘). Dlouze se -a tohoto původu vyslovuje také ve druhém členu zájmenného zájmena jòji kolem Višakio Rūdy (: su jèje) a jinde. V kapsko-zanavských nářečích se s dlouhým -a vyslovují tvary zájmen jì, tà v sg. instr. a pl. gen. (: su tà, jà, tàs, jàs || jàs, Senkus 1962: 213), v západoaukštaitském nářečí při hranici s Lotyšskem -anà, jì, katrà, ši, tà v pl. akuz. (: anà’s, jà’s, š’à’s, katrà’s, tà’s, Jonai tyte 1969: 201, 203, 204; LKT: 156.) Podle tvrzení A. Jonai ty tės je v šakynském nářečí dlouhé -a také v pl. gen. zájmena šita: šita’s ‚tyto‘. Dlouze se a těchto zájmenných tvarů vyslovuje také místy ve středoaukštaitských nářečích, např.: tà’s ‚ten‘ (LKT: 226). Fr. Kuršaitis znal tvary su tà, šià; tàs, šiàs, J. Jablonskis — su jà, šią; jàs, šiàs, tàs (Kuršaitis 1876: 236—237; Kriaušaitis 1901: 23, 25; Jablonskis 1957: 227). Z. Zinkevičius (1966: 310—311) uvádí tvary tą ‚ta‘, tàs ‚ten‘ v oblasti jižních západoaukštaitských nářečí, tvary tū, tū. ~ tà (< *tān) — ve východoaukštaitských nářečích (srov. ještě Valeckienė 1965: 1Že akutové *-ān bylo jedinou společnou koncovkou pl. gen. substantiv a zájmen kamene *ā na celém území litevštiny, přesvědčivě a náležitě prokázal J. Kazlauskas (1968: 162, 163, 189). To plně potvrzují také údaje dalších badatelů (Šukys 1959: 159; Jasińskaitė 1959: 191; Vidugiris 1969: 167). 2Krátké -a na konci otevřeného slova tohoto původu odpovídá v oblasti žemaitských nářečí severozápadně od Klykoliů, Akmenė, Alsėdžiai a Gargždů (Grinaveckis 1973: 214) redukovanému -ǝ (: mažò ~ mažà, kójo ~ kója, gerójo ~ geràja), ve východoaukštaitských a dzūkských nářečích krátkému (místy redukovanému) -u (: mažù, mažù, maž ~ mažà, kóju, kóji, kój ~ kója). Na konci zavřeného slova se vyslovuje krátce; krátce se vyslovuje také každé -a tohoto původu na konci zavřeného i otevřeného slova ve zbývající oblasti litevských nářečí a po j se navíc přední samohláskově posouvá. 125 : 655). V nářečí Zietela byl zaznamenán jeden případ, kdy dlouhé -a má koncovka sg. instr. substantiva kamene *-ā, např.: xmoraˈ ~ chmoràˈ ‚oblakem‘ (Arumaa 1931: 51)³. Akutové *-án prvního členu zájmenných tvarů se v lk. a jižních a severozápadních západoaukštaitských nářečích změnilo v dlouhé -a (podle původu značené jako -ą); nepřízvučné *-ān jejich druhého členu, změněné v -ā, se zde rovněž zkrátilo (: baltāja, baltāsias, gerāusia, gerāusias). V oblasti východoaukštaitských nářečí kolem Medeikiů, Užžsilinů, Biržů, Virškupėnů, Geidžiūnů, Pāpilisu, Antāzavė, Vabalninku, Panemunisu, Lukštů, Svōbiškisu, Antāšavy, Subāčiu, Žārasů, Rukiškė, Šeimatisu a Daugailių odpovídá akutovému *-ān prvního členu zájmenných koncovek pravidelně nářeční -ū (: baltūjų⁴ ~ baltāja, baltūs’as ~ baltāsias, srov. jų kūsnis ~ kāsnis)⁵. Mezi Suvainiskisem, Rokiškisem, Kūpiškisem, Svėdasai, Rubikiai, Leliūnai, Balninkai, Molėtai, Bijūtiškis, Nemenčinė, Kuktiškiai, Daugailiai, Degučiai a Sūviekem se nářeční -ū vyskytuje pouze v koncovce prvního členu zájmenných tvarů sg. instr. (gerūju ~ gerąja). Na hranicích nářečí a menších nářečních oblastí se však v důsledku úzkých vzájemných kontaktů vedle těchto tvarů často paralelně užívají také formy s jinými reflexy starého akutového *-ān. Tak vedle baltūj ~ baltāja, baltūs’s ~ baltāsias se v Parōvėji vyslovuje také baltuoj ~ baltāja, baltūos’s ~ baltāsias, kolem Imbrady také baltōs’as ~ baltāsias, kolem Kāršakiškisu⁶ také baltōju ~ baltāja, baltōs’as ~ baltāsias, kolem Raguvelė a Biržů⁷ také baltuos’s ~ baltāsias, kolem Kazitiškisu také gerūju ~ gerąja, gerōs’as ~ gerāsias, kolem Spitrėnů také gerō ~ gerāja. Zřejmě proto považuje Z. Zinkevičius (1957: 75) východoaukštaitské formy baltūjū ~ baltāja, baltūsbs ~ baltāsias za ustupující. Jakým způsobem dalo staré akutové *-ān v koncovkách prvního členu zájmenných tvarů v severních a jižních západoaukštaitských nářečích a v lk. (stejně jako v kořeni slova) dlouhé -a, v uvedené oblasti východoaukštaitských nářečí v zmíněných případech dlouhé -ū a ve všech ostatních případech krátké a, u? Soudě podle toho, že dlouhé a krátké -a z *-ān je v severních a jižních západoaukštaitských nářečích a v lk. široké a nemá žádnou nasalizaci, existuje vážný důvod domnívat se, že -n v akutových koncovkách (stejně jako v kořeni) zde zaniklo, aniž by zanechalo nasalizaci samohlásky, a nosovou samohlásku proto nevytvořilo. Proces zániku -n zde tedy musel být tak krátký, že první složka tohoto dvojhláskového spojení, samohláska -ā, převzala z -n pouze délku. Proto se zde původně dlouhé kmenotvorné -a substantiv kamene *ā pouze ještě více prodloužilo. J. Kazlauskas (1972: 83–84) oprávněně tvrdí, že před změnou akutových koncovek se v litevštině „na konci slova a uvnitř slova před frikativami vytvořily nosové samohlásky z dvojhlásek, jejichž druhou složkou byla nosová souhláska“. Podle našeho názoru je takové tvrzení reálné, protože v pozdější době se zánik n v akutových dvojhláskách v těchže litevských nářečích již neopakuje. Je tedy možné, že také souhláska -n akutového *-ān v těchto nářečích mohla zaniknout právě v této době. Její dlouhý potomek -a se na konci slova zkrátil (: gerà < *gerān, geràs < *gerāns, pirmāją < *pirmān, pirmāsias < *pirmāns-jāns), v prvním členu zájmenných tvarů (stejně jako v kořeni) však zůstalo dlouhé (: gerāja < *gerājan, gerāsias < *gerānsjāns). Jak jsme však viděli, v některých západoaukštaitských nářečích zůstalo -a tohoto původu dlouhé také v koncovce. Dlouhé -a se zde v koncovkách zájmen pravděpodobně mohlo zachovat díky koncovému přízvuku (srov. aną, anų, katrą, katrų..., ją, jų, tą, tų... a aną ‚ona‘, anās ‚ony‘, tą ‚ta‘, tęs ‚ten‘, katrą ‚kterou‘, katrās ‚které‘) 3 Abejotina, mums rodosi, E. Fraenkelio (1936: 47) nuomonė, jog Žietelos xmoraˈ ilgasis -a galūnėje galėtų būti kilęs iš -ai (< -aija) dėl apokopės, kadangi apokopė paprastai vyksta tik nekirčiuotuose skiemenyse ir jai būdingas vien mechaniskas garso numetimas. Greičiau, kad ilgasis -a, šiuo atveju būdamas vienišas, traktuotinas kaip reliktinis, esantis šnektoje iš seno ir, galima sakyti, yra atsiradęs tiesiog iš *-ān (> -ā). 4V oblasti nejsilnější redukce koncovek (v povodí řeky Mūša a sousedních nářečích) jsou koncovky druhého členu zájmenných tvarů redukované, případně zcela vypuštěné. V uváděných příkladech zde (a jinde), není-li upřesněno místo, se pojednávané fonetické změny neoznačují. 5 Dar plg. rytų aukštaičių senėji ~ sendžio (Drotvinas — Grinaveckis 1970: 97; dar žr. Zinkevičius 1957: 95; Jasińskaitė 1959: 191; Zinkevičius 1966: 291). 6 Vns. in. formą baltōja iš Kāršakiškio pateikia ir Z. Zinkevičius (1966: 290). 7 Z. Zinkevičius (1957: 95) iš Biržų pateikia tik formas baltūjų ir baltūsos. 126 a podobně), v koncovkách druhého členu složených tvarů zájmen – patrně analogií forem ovlivněných koncovým přízvukem zájmen (podle tą, tās, ją, jās a podobně – také jąją, jąsias, tąją, tąsias a gerąją, gerąsias… a podobně). V uvedených východoaukštaitských nářečích zaniklo akútové dvojhláskové *-án -n rovněž v době uváděné J. Kazlauskasem, zde však tento proces probíhal jinak. Soudě podle toho, že reflex *-án je v prvním členu složených tvarů zájmen úzké dlouhé -ū (ve druhém členu se vyslovuje -u), lze předpokládat, že -n v těchto nářečích zanikalo pomalu. V důsledku toho se spolu s délkou samohlásce -ā předala také nazalizace -n. Pod jejím vlivem se ā rychle zužovalo a bylo zúženo nejvíce (Kazlauskas 1972: 84; Zinkevičius 1972: 227–228); změnilo se v úzké dlouhé -ū (ve druhém členu v krátké -u) a dochovalo se až do naší doby. V uvedených nářečích zatím nejsou patrné argumenty, které by této vývojové změně *-án odporovaly, neboť vyplývá přímo z fonetického systému těchto nářečí, jenž v podstatě umožnil tento vývoj odhalit a objasnit. 2. ODPOVÍDAJÍCÍ PRVEK -ai V nářečích jižních západních a středních Aukštaitů se mezi Kudirkou Naumiestis, Griškabūdėm, Garliavou, Jieznem, Nemajūnais a Navininkai dnes místo starého přízvučného akútového *-án (vedle novějších normativních forem vzniklých pod vlivem spisovné litevštiny) vyskytuje reflex -ai. Objevuje se zde v kořeni (kmeni) slova, v koncovkách zájmen a přídavných jmen i v koncovkách prvního členu složených tvarů, např.: kãisnis, sáispāra, pagelaišk; su tái gerãi mergà; anáis móteris; su gerãja, gerãsiais aj.; viz také Senkus 1955: 64, 126–127; 1960: 146–147; 1962: 213, Zinkevičius 1966: 137; LKT: 193–213, 232, 234–235). Doklady takového přízvučného -ai < *-án uvádí vedle novějšího -a < *-án nepochybně také Fr. Kuršaitis, 1883: báino Bai, 419, Sãņobai, 366, Sãņabos, 365; laibis, 218, lėbūkas, 228; rovněž LKŽ, I: ážuolas ~ ąžuolas, 48; LKŽ, III: graižas ‚grįžtė, ryšys‘, 504, gražtis ‚t. p.‘, 544, graižyti (rankas) ‚laužyti, sukioti‘, 504, gražinti (rankas) ‚t. p.‘, 541 aj. V okolí Girdžiskė se vedle žemaitských forem s -an ~ -a, pravděpodobně vlivem sousedních západoaukštaitských nářečí, vzácně vyskytují také formy s -ai (: gerānsias || gerãsias ~ gerãsias). Doklady reflexu starého *-án jako -ai uvádějí J. Gerulis a Chr. Stang (1933: 11, 41, 42, 44), např.: geresnė:ises ~ geresniās, saldžė:ises ~ saldžiāsias; ážiuols ~ ąžuolas, kã’isti ~ kãsti aj. V nářečí Zietela se místo starého *-án v kořeni a v otevřené koncovce jmen (zejména podstatných) vyskytuje akútová dvojhláska ai, např.: kãisnis ~ kãśnis; sa savái pã’č’ai ‚se svou ženou‘ a mnohé další (Arumaa 1931: 42, 43, 44, 45, 47, 50, 51, 70; Stang 1958: 184–190; Vidugiris 1959: 198, 201, 204, 206, 207, 209; 1960: 119, 121, 122, 125, 130; 1969: 166; 1974: 283, 286). V nářečí Zietela se odpovídající dvojhláska ei místo *-ēn vyskytuje v otevřeném konci slova u podstatných jmen *ē-kmenů, např.: kultuvėi ‚s kultuvė‘, bitėi ‚s včelou‘. Dvojhláska ai místo *-án je v okolí Palomenė a Žasliai známa pouze v otevřené přízvučné koncovce přídavných jmen a zájmen, např.: su tái, gražiai, šitokiai baltai, tokiai jaunai aj. (Valeckienė 1965: 483, 655); su tái, su jãi se říká také v okolí Gegużinė, Vandžiogala aj. (LKT: 222). Dvojhláska ai se vyskytuje v otevřené koncovce zájmen také v okolí Šaki̇̀nė a Aukščiai, např.: anái || añai ‚s ní‘, šė’i ‚s touto‘, tá’i ‚s tou‘, katrā’i ‚se kterou‘ (Jonaitvtė 1964: 169; 1969: 201, 203, 204; LKT: 155),⁸ a také v okolí Šaukėnai, např.: tái ‚s tou‘ (Grinaveckis 1973: 215; Rosinas 1975: 77). V okolí Pabaiskas, Vepriai, Žeimiai a Bagaslaviškis se v instrumentálu jednotného čísla *ā-kmenových jmen prosadila redukovaná koncovka -ąi (přízvučná, s cirkumflexem), např.: su lazdąi, bobąi, savąi, gerąi, runkąi ‚s holí, ženou, svou, dobrou, rukou‘. Tyto formy pravděpodobně nevznikly přímo ze starých *lazdān, *gerān…, nýbrž jsou patrně pozdějšími útvary, které vznikly ⁸ Forma ãnai ‚s ní‘ (později zaznamenaná A. Jonaitvtė), vzhledem k systému tohoto nářečí ještě poměrně neobvyklá (vedle katrāi, anái ‚s kterou, s ní‘), je nejspíše třeba považovat za novou variantu anái, vzniklou v důsledku posunu přízvuku; srov. také obdobné příklady ze sousedních nářečí: ãną ~ añą, añie ~ añīe (LKT: 151, 152, 155). 127 již z nářečních lazdų ~ lazdą, gerų ~ gerą..., k nimž se případně přidalo epentetické -i. Podobně dzūktská nářečí a jejich nejbližší sousedé přidávají na otevřeném konci slova (nejčastěji dlouhém) -i(-i), nejspíše proto, že v paradigmatu tvarů s otevřenou koncovkou (stejně jako v systému skloňování vůbec) je jich méně, a proto se „přibližují“ tvarům většiny pádů s uzavřenou koncovkou. Řekněme, že právě proto se v jižních západních dzūktských nářečích -i(-j) přidává ke koncovce nominativu jednotného čísla podstatných jmen s vokalickým kmenem (: piemuoji ~ piemuo, akmuoji ~ akmuo, sesuoj — sesuō, srov. Fraenkel 1936: 47; Zinkevičius 1965: 256, mapa č. 60), zatímco ve východních dzūktských nářečích se přidává ke koncovce lokálu plurálu, např.: šakōsui ‚ve větvích‘ Tvr, miškuosui ‚v lesích‘ Ign, kūnuosui ‚ve kterých‘, vartuosui ‚ve vratech‘ Lz (viz také Fraenkel 1936: 37, 47; Morkūnas 1964: 149—150). Srov. také zcela analogické přídavné -i, které se vyskytuje především v instrumentálu jednotného čísla a nominativu množného čísla zájmen v dzūktských nářečích a sousedních oblastech, např.: kuoji ‚čím‘ (LKT: 380), šituoji ‚tímto‘ (LKT: 386), šita (LKT: 390); kuriei ‚kteří‘, katŗiei ‚kteří‘ (LKT: 378), aniei ‚oni‘ (LKT: 382), šičiei ‚tito‘ (LKT: 381, 402) aj. Kdyby formy lazdai... -(a)i byly přímým reflexem dřívějšího nářečního -u (< *-ān), změněného patrně v důsledku pravidel současného fonetického systému těchto nářečí, a přídavného -i, tedy nově vzniklé dvojhlásky -ui (nikoli ai!), jejíž výslovnost zcela splynula se starším nářečním -aį (< -ui, nikoli z -ai!), ukázalo by se to jejím srovnáním s dalšími zde doloženými reflexy -aį z -ui a -aį z -ai. Ve skutečnosti zcela splynula pouze s přízvučným i nepřízvučným -aį < -ui, např.: bōbči ‚s ženou‘, lazdai ‚s holí‘ a vaikui ~ vaiki, vidai ~ viduj ‚uvnitř‘. Protože se liší od přízvučného -aį < -ai (: vaikai, nikoli vaikąi ~ vaikai) a shoduje se pouze s nepřízvučným -aį < -ai (: vyrai ~ vyrai), lze jeho přímé odvozování z -ai odmítnout. Méně redukovaná je tato nově vzniklá dvojhláska -ui v sousedním nářečí Čiobiškis, např.: su lazdų ‚s holí‘. Zde se tedy zvlášť zřetelně odlišuje od nářečního -aį < -ai a zcela splývá s ui tohoto nářečí (Morkūnas 1959: 199; 1960: 32—35; Zinkevičius 1966: 93, 208). Formy lazdai, gerai... z okolí Pabaiskas, Vepriai a sousedních nářečí lazdai, gerai..., stejně jako formy Čiobiškis lazdų, gerų ‚s holí, s dobrou‘, jsou tedy nové. Jejich koncovka -aį (-ui) nemá přímou souvislost se starým akútovým *-ān (pouze prostřednictvím nářečního -u < *-ān). A jejich -i zde bylo přidáno, jak správně uvádí K. Morkūnas (1959: 201), až poté, co se v těchto nářečích oddělilo. Podle našeho názoru je zcela analogicky třeba vykládat i formy instrumentálu jednotného čísla ženského rodu v nářečích Azi ėrkai a Pãditvys, které O. Broch (1960: 28—29) bez dostatečného podkladu považuje za složené tvary: šitų || šitų ‚tato‘, tūj || tuj ‚ta‘ aj. Přízvučnou cirkumflexovou koncovku -ai jsme zaznamenali také v instrumentálu jednotného čísla ženského rodu číslovek a zájmen v nářečí Lazūnai, např.: Raikia gerc triskart pa vienai; kartų pa vienai; ānas po jat skučāu ‚on ji oplakával‘. Snad nejvíce protichůdných názorů vyvolal tento lokál *-ān. Jaký je skutečný původ reflexu -ai? Co je jeho předchůdcem? Koncovku -ai v instrumentálu jednotného čísla *ā-kmenových jmen v nářečí Zietela P. Arumaa (1931: 70) pokládal za vzniklou ze složených tvarů, které se zkrátily: jāja > jā’i. Aniž tuto otázku podrobněji rozebírají, P. Arumaův názor shrnují a opakují i další jazykovědci (Fraenkel 1936: 49; Zinkevičius 1957: 100; Vidugiris 1959: 201; 1960: 125; 1969: 167; 1974: 283), mezi nimi i ti, kteří se zabývali reflexem -ai místo *-ān nikoli v nářečí Zietela (Senkus 1962: 213; Zinkevičius 1966: 312—313; Rosinas 1968: 249). Takový názor je však málo přesvědčivý, protože v nářečích, kde se tento reflex vyskytuje, koncovky tohoto pádu akútového původu ve skutečnosti nezanikají. Dobře to mimo jiné dokládá příklad Z. Zinkevičiuse (1966: 137) tā’je ‚ta‘ vedle žemā’ises ‚nízké‘. Je tedy skutečně těžké uvěřit (Zinkevičius 1966: 310), že v okolí Liubavas, Vilkaviškis, Garliava, Punia, Zietela, Šakyna, dokonce Kuršėnai tai mohlo vzniknout z tāj (tamní forma tāj není nikým doložena; v těchto nářečích je foneticky nemožná). Proto někteří jazykovědci, kteří se setkali s formami instrumentálu jednotného čísla *ā-kmenových jmen a zájmen s koncovkou -ai v různých nářečích a nejsou si tímto názorem P. Arumaa jisti, začínají navrhovat další možné důvody původu reflexu -ai (a také -aį). Například A. Vidugiris (1969: 167) vyslovuje domněnku, že koncovka instrumentálu jednotného čísla -ai v nářečí Zietela 128 (a jinde) mohl vzniknout „v důsledku zachování nazálnosti“ z -ą, avšak samotné -ai těchto forem ve skutečnosti nemá žádný náznak nazálnosti. Z. Zinkevičius (1966: 137) se domnívá, že formy kaisti’ ‘kopat’, ‘tais’ ‘ten’, gerais ‘dobrý’ s -ai namísto spisovného -ą, vyskytující se u části západních Aukštaitů a v žietelském nářečí, jsou pochybně odvozeny z -ain. Zde si však Z. Zinkevičius jakoby odporuje. Pokud by akútové -ą bylo převedeno na -ai, pak by toto -ai už nemohlo pocházet z -ain (které navíc nikdo nedoložil). *-ain tedy může být pouze důsledkem pojednávaného procesu, nikoli jeho příčinou. K. Morkūnas, jenž zpochybnil vliv zájmenných adjektivních forem na instrumentálové formy sg. jmen a zájmen s *-ā-kmenem, zakončené na -ai, v jihovýchodním aukštaitském nářečí užívaném v okolí Pabaiska, Gélvonů a sousedních obcí, a to kvůli rozdílným intonacím (intonace tohoto pádu u zájmenných adjektivních forem je cirkumflexní, u přízvučných pojednávaných forem akutová, vycházející z cirkumflexní), předpokládá, že toto zakončení vzniklo morfologicky pod vlivem zájmenných adjektiv (Morkūnas 1959: 199–201; 1969: 111, 130). Ani tento výklad původu zakončení se však v podstatě téměř neliší od předchozího, a zdá se proto, že situaci nemění: vždyť instrumentálová forma sg. zájmenného adjektiva, která podle předpokladu mohla ovlivnit prostou zájmennou formu tohoto pádu, má v zakončení prvního členu rovněž cirkumflexní intonaci. J. Kazlauskas (1958: 57), remdamasis tuo, kad lietuvių kalboje nėra P. Arumos nuomonei paremti paralelių reiškinių, stačiai pripažįsta ją nepatikima ir iškelia naują hipotezę. Atmetęs morfologinę mot. g. vns. įn. galūnės -ai kilmę, J. Kazlauskas čia spėja ją esant fonetiniu keliu atsiradusią iš senesnės to linksnio galūnės *-ajan (plg. *rankajan, slavų rąkoją), galėjusios lietuvių kalbos senovėje egzistuoti šalia įprastinės galūnės *-ān (plg. *rankān, slavų rąką). Tačiau savo gramatikoje (Kazlauskas 1968: 188) mot. g. vns. įn. galūnę *-ān jis pripažįsta esant bendrą lietuvių-latvių ir slavų kalboms, o slavų galūnę -oją (rąkoją) laiko vėlyvesne. V litevské dialektologické literatuře se odedávna ustálil názor, poprvé snad publikovaný J. Senkusem (Сенкус 1955: 10; Senkus 1960: 147), že pojednávaný reflex -ai mohl v jižních západních aukštaitských nářečích vzniknout foneticky z *-ān. Tento názor ve skutečnosti neodporuje fonetickým zákonitostem ani jižních západních aukštaitských nářečí, ani dalších litevských nářečí, která s nimi sousedí, a zdá se být poměrně spolehlivý. Proto není bezdůvodné, že jsme s ním spojili také vzácné zájmenné instrumentálové zakončení sg. -ai v nářečích Šaukėnů a Kuršėnů (Grinaveckis 1973: 215). A. Girdenis a A. Rosinas, kteří tento názor připisují nám, jej bez důkazů kvalifikují jako pokus foneticky interpretovat jevy vzniklé působením morfologických faktorů (Girdenis – Rosinas 1974: 202). Tvrdí (Girdenis – Rosinas 1974: 203), že „Instrumentál tedy… mohl vzniknout pouze morfologicky, buď ze zájmenných adjektivních forem (což je málo pravděpodobný předpoklad), nebo nově vytvořen vlivem dativu sg. (viz Baltistica, XI(1)“. Dvě zde citované, navzájem se vylučující hypotézy o morfologickém původu reflexů -ai však nepůsobí přesvědčivě. Druhý předpoklad je navíc založen na nepřesných a neúplných fonetických údajích o tomto pádu v nářečí Šaukėnů. Naše výzkumy nářečí Šaukėnů z roku 1976 ukazují, že dativ sg. zájmena ženského rodu tą má zde dvojí podobu. Starší mluvčí nářečí častěji a běžněji užívají foneticky změněnou formu tá- ~ tái, např.: sakáu táː búobą ~ sakáu (= sakau) tái bóbaì; reik dùːti gérti táː mùno kárveː ~ reikia duoti gerti tái mùno (= mano) kárvei; dùːk mẽːžų táː vĩšta ~ duok miežių tái vištai (Vincas Kasparas, 89 let, narozený, vyrostlý a žijící v Šaukėnech); kas irà táː mùna gáːlvà / skàust ~ kąs vẽːta tái mùno (= mano) gá lvai – skaišta (Stanislovas Jurgilas, 86 let, narozený, vyrostlý a žijící v Šaukėnech); bluõg gi véːntį táː mergẽle ~ blõga gyvẽnti tái mergelèi; nulūːža gáːls táː làza ~ nulūžo galas tái lazai (= lazdai) (Julius Raila, 88 let, žijící v Šaukėnech, narozený a do 16 let žijící v obci Pašilėnai, 5 km západně od Šaukėnů); reik dùːti lẽsti táː vĩšta ~ reikia duoti lesti tái vištai; táː mùotriška bùva viežːrs ~ tái mótriškai (= moteriškai) buvo vėžys (Konstancija Kvietkienė, 70 let, narozená, vyrostlá a žijící v obci Laiškiai, 4 km jižně od Šaukėnů). V ústech mladší a střední generace je častější podoba shodná se spisovnou litevštinou. 9. Gramatinės kategorijos ir jų raida 129 forma tái. Dvojí podoby jsou známy také u dativu sg. dalších zájmen ženského rodu v tomto nářečí: aná | anā’i, pacė’ | pacė’i ‘samé’. Podobný obraz se vyskytuje i v sousedních nářečích Vidsodis a Kuršėnů (viz LKT, 97; srov. Vitkauskas 1960: 65). A. Rosinas (1975: 78) však, aniž by vůbec zmínil kratší (monoftongizovanou) podobu zájmena tā v dativu sg., tvrdí: „V nářečí Šaukėnů bychom podle obecného zákona měli očekávat dativ sg. ženského rodu *tā, srov. būobā, avšak dativ sg. zájmen ženského rodu se zde zachoval s -ái, tj. tái (resp. aná’i, katrā’i atd.).“ A. Rosinas postupuje obdobně (1975: 79) také u dativových forem sg. dalších zájmen ženského rodu v kuršėnském nářečí, kde uvádí pouze delší podoby, které mu vyhovují. Pochybná je i teoretická opora tohoto předpokladu. Když A. Rosinas (1975: 78) vysvětluje, proč se v Šaukėnském nářečí sg. dat. -ai mělo změnit v dlouhé -a, a přesto se nediftongizovalo, říká: „…základní funkcí zájmena tā v nářečí je funkce členu (tento názor A. Rosinase byl přesvědčivě kritizován, viz Valeckienė 1974: 37; naše poznámka — V. G.). Protože zájmeno často stálo v nepřízvučné pozici, mohlo si zachovat nezměněný dvojhláskový -ái…“. V litevštině a jejích nářečích (včetně Šaukėnského) je tomu však právě naopak: slova, která se ocitnou v nepřízvučné pozici, se obvykle zkracují a redukují. Dobře je to patrné i z příkladů ze Šaukėnského, které zapsal sám A. Rosinas, např.: p’rįeim p’ri (= pry) stūla (LKT: 100); nūmiri ti (= tai) nūmiri; du kartū gimīs, ne (= nė, nei) kartā ne-krikšt’ic; isigėlbieti nu (= nuo) mirt’i-s; tarnāju pri (= pry) pūonu atd. (Rosinas 1960: Reg. Nr. 590 / 194). Tvrzení, že nepřízvučná pozice pomohla, aby se dvojhláska -ai v zájmenu tái v Šaukėnském nářečí zachovala nediftongizovaná, je tedy nepochybně nesprávné. Zároveň je třeba poznamenat, že ve Šaukėnském (stejně jako v Kuršėnském) nářečí mají dvojí tvary dativu singuláru ženského rodu — se staženým a (podle informátorů starší a běžnější) a se zachovaným úplným -ai — také dvojslabičná zájmena katrā, visā a adjektiva s *ā kmenem: katrā || katrā’i, visā || visā’i, baltā || baltā’i, nudjē || nudjā’i. To by pak mohlo ukazovat, že k šíření podoby s -ai (v nářečí jako novější; že je nová, uznává i A. Rosinas 1975: 78) přispěl vliv spisovné litevštiny a sousedních západoaukštaitských nářečí; srov. také takové podoby užívané pod vlivem spisovné litevštiny mladší generací mluvčích Šaukėnského nářečí, jako žieda (ne žī’da), artī’n (ne artī’), jis (ne uñs), jī (ne ānā), jā’i (ne anā’i), mū’n (ne mū’n) apod. Nejméně podloženou částí A. Rosinasovy hypotézy je patrně předpoklad, že dativové zakončení -ai u zájmen ženského rodu v nářečí Šaukėnů převzalo pod tlakem struktury funkce staré instrumentálové formy sg. (t)ā. Zní takto: „Po zkrácení instrumentálu pl. ženského rodu (tum̄s) a instrumentálu sg. mužského rodu (tum̄) se vztah mezi dativovými a instrumentálovými formami ještě více zvýraznil; lze jej zapsat následujícími proporcemi: tūms: tāi = tūm̄s: x a tām: tāi = tūm̄: x. Obě proporce tedy ukazují, že x = tāi… Podle tohoto vztahu bude tedy staré zakončení -ā instrumentálové formy sg. zájmena (t)-a nahrazeno zakončením -ái (stejným jako v dativu sg.)“ (Rosinas 1975: 79). Sotva lze však tuto hypotézu na základě litevských jazykových údajů prokázat. Údaje z litevštiny a jejích nářečí ji totiž vůbec nepotvrzují. Například vztah mezi dativovými a instrumentálovými formami nejen zájmen, ale i jmen je velmi podobný (a stejně výrazný jako v nářečí Šaukėnů!) také v jiných našich nářečích. K jeho vyjádření se zcela hodí model proporcí, který uvádí A. Rosinas. V těchto nářečích však dativ sg. zájmen ženského rodu tái neměl (a nemá!) ani nejmenší vliv na instrumentálovou formu sg. tā a nepřebírá její funkce. Článek navíc vůbec nevysvětluje, proč a za jakým účelem zde strukturální tlak podnítil vliv pouze dativu sg. ženského rodu na instrumentál sg. Nemá to žádnou souvislost ani s fonetickým zkrácením instrumentálu pl. ženského rodu, ba ani instrumentálu sg. mužského rodu, které A. Rosinas uvádí a k němuž došlo, mimo jiné, poměrně dávno nejen v zkoumaném nářečí, ale i v mnoha dalších litevských nářečích. Vždyť dativové a instrumentálové formy pl. ženského rodu jsou si i v samotném nářečí Šaukėnů mnohem bližší, avšak ani u jedné z nich se neprojevuje vzájemný vliv způsobený strukturálním tlakem. Navíc, pokud je proporce definována jako „rovnost dvou poměrů“ (TŽŽ: 623), lze očekávat, že neznámou hodnotou citovaných proporcí bude pouze 130 cirkumflexního reflexu (řekněme třeba *tai, ale v žádném případě tái, které získal A. Rosinas. To vše ukazuje, že výklad morfologického původu koncovky -ai v instrumentálu sg. zájmen ženského rodu šaukėnského nářečí, který A. Girdenis a A. Rosinas zveřejnili v časopise „Baltistica“, k vyřešení otázky přinejmenším prozatím nepřispěl. Jak však mohlo fonetickou cestou z *-án vzniknout -ai? Je třeba poznamenat, že reflex -ai, zastupující staré *-án, nemá žádnou nazalizaci. Na základě toho lze usuzovat, že druhá složka akútního *-án v uvedené části jižních litevských nářečí, stejně jako v případě *-án > ā v jiných západoaukštaitských nářečích, zanikla velmi dávno a rovněž nezanechala nazalizaci samohlásky ā. Po jejím zániku se v slabice, která tvořila staré *-án, vytvořila neobvyklá akútní samohláska, jejíž délka odpovídala součtu délek dvou samohlásek (: délka akútního ā + délka vzniklá zánikem n). Tato akútní samohláska se svou nadměrnou délkou musela výrazně odlišovat (a nepochybně se odlišovala) od ostatních dlouhých samohlásek v systému. Jelikož však byla velmi dlouhá a měla stoupavou intonaci, nemohla v tomto systému dlouho přetrvat. Vytvořily se fonetické podmínky (srov. Зиндер 1960: 217 – 222; Vaitkevičiūtė 1960: 213; 1961: 39), aby se změnila v dvojhlásku. Proto se nejspíše také diftongizovala, přičemž se přizpůsobila dvojhlásce ai (k proměně dlouhého ā v ai, nikoli v jinou dvojhlásku, srov. opačný proces změny ai v a˙, probíhající v žemaitských dialektech: matā˙ || matā˙ < matái, vā˙kā˙ < vaikai). Jakmile se tento reflex *-án stal dvojhláskou, nemohl se v kmeni slova dále měnit a zachoval se v této podobě až dodnes (ká˙isnis, gerá˙ija, gerá˙isias). V koncovkách oxytónických zájmen se ho však v důsledku přízvuku zkracování akútních koncovek nedotklo a zůstal neporušený (su tái, anái, katrái; táis, anáis, katráis). V koncovkách prostých adjektiv se neporušený reflex -ái z *-án nejspíše zachoval díky analogii podle pronominálních tvarů (gerái, ‚dobrá‘, geráis ‚dobrý‘). Na základě toho všeho lze mít za to, že reflex -ai je nejstarším, vůbec prvním důsledkem zániku druhé složky starého akútního *-án, který se utvořil v dávné minulosti ze všech nejdříve a svou délkou i úzkostí se nejvíce přiblížil svému předchůdci *-án. Avšak -ai (-a̜i, -u̜i), které se v jednotlivých dialektech vyskytuje namísto starého *-án, nemusí mít vždy stejný původ. Jak jasně ukazují již zmíněné údaje z nářečí Gėlvonys a Čiobiškis, v koncovce instrumentálu sg. podstatných jmen s kmenem *ā může být toto -ai pozdější, vzniklé tak, že se *-án změnilo v monoftong a poté se přidalo koncové j. To, že zde -ai mohlo vzniknout později v důsledku přiblížení jednotlivých tvarů s kmenem *ā k systému většiny pádů s uzavřenou koncovkou, by nejlépe dokládal tvar genitivu pl., který je nemá. Podobným způsobem nejspíše vzniklo -ai také v koncovce instrumentálu sg. adjektiv s kmenem *ā (a rovněž těch, která k nim přešla) v nářečích Palomenė a Žasliai. V nářečí Zietela je reflex -ai namísto *-án, jakožto pravidelnější reflex, stejně jako v ostatních jihozápadních aukštaitských nářečích, nejspíše starý. Jeho nepřítomnost v koncovce genitivu pl. podstatných jmen s kmenem *ā však vede k domněnce, že v tvarech jejich instrumentálu sg. by mohl být, stejně jako v nářečích Gėlvonys–Žasliai, novější. Jinými slovy, vedle reflexu -ai vzniklého přímo z *-án by v nářečí Zietela mohlo existovat i -ai novějšího původu. K jeho vzniku zde navíc mohl přispět slovanský vliv, jak přesvědčivě tvrdí A. Vidugiris (1959: 201). Že je tato možnost zcela reálná, podle našeho názoru nejlépe dokládá příklad z nářečí Lazūnai pa vienai, jehož slovanský původ (i ze syntaktického hlediska) je nepochybný. 3. Reflex -an (an, on, o˙, un, ou) Koncovky prvního členu akútních pronominálních tvarů *-án se v dunininských nářečích v okolí Kuršėnai, Užventis, Kelmė, Tytuvėnai, Lioliai, Kražiai, Upyna, Žemaičių Naumiestis, Vainutas, Žvingiai, Pagramantis, Skaudvilė, Nemakščiai, Viduklė, Tauragė, Gaurė a Eržvilkas zachovaly zcela neporušené, např.: geránje ~ gerája, geránses ~ gerásias, laimínganje ~ laimíngaja, laimínganses ~ laimíngasias atd. (viz také Jonikas 1939: 53; Zinkevičius 1957: 30, 78; 1965: 136; Drotvinas – Grinaveckis 1970: 96). 9* 131 srov. také jejich pravidelně vyslovované kánsnis ~ kąsnis⁹. Tato podoba -an- se v neporušené podobě vyskytuje také v koncovce druhého členu pronominálních tvarů v některých aukštaitských nářečích sousedících s touto oblastí, např.: su tájan ~ su tája (Pakalpė), su jájen ~ su jája (Kairiai, okres Šiauliai). Zachovala se i v koncovce prvního členu pronominálních tvarů v některých starých písemných památkách (: pirmanes, schaukenzans, BP I: 170₁₃; II: 5₁₂). V okolí Rietavas, Kvėdarna, Šilalė, Laukuva, Tryškiai, Vidsodis a Varniai se staré *-ān v prvním členu pravidelně změnilo v -on- (: gerónję ~ geróją, gerónęs ~ gerósias atd.: Zinkevičius 1957: 78, 92, 96; 1966: 136; Drotvinas – Grinaveckis 1970: 96, 148 – 149; srov. jejich pravidelně vyslovované kónsnes ~ kąsnis), ačkoli v okolí Raudėnai (so baltúoje – LKT: 74), Požerė a někdy také Laukuva je znám i tvar gerúoje ~ gerója ‚dobrou‘ (k jeho původu viz níže). V okolí Pajūris, Girdiškė a Karklenai se koncovka prvního členu pronominálních tvarů -*-ān změnila v un (: gerúnję ~ gerója, gerúnses ~ gerósias, ju-kíngunses ~ juokíngąsias; srov. jejich výslovnost kúnsnis ~ kąsnis). V jiných litevských nářečích druhá složka akútního *-ān (n) v koncovkách prvního členu pronominálních tvarů zanikla a různě modifikovala první složku (samohlásku a). V okolí Švėkšny, Priekulė a Dovilų odpovídá akútnímu *-ān úzký monoftong -o° (: baltóję ~ baltúją, baltósęs ~ baltúosias, raštóję ~ raštýąją, ačkoli v okolí Būdviečiai se říká také baltúoje ~ baltúja; srov. také švėkšenské a dovilské kósnis ~ kąsnis); v okolí Palangy, Darbėnai a Len kimai jde o dvojhlásku -ou (: baltóuję ~ baltúoja, baltóuses ~ baltósias; srov. také jejich kóusnes ~ kąsnis). Na -o° se pravidelně změnila také koncovka prvního členu instrumentálu sg. *-ān v dunininských nářečích v okolí Skuodas, Židikai, Ylakiai, Laižuva, Seda, Mosėdis, Šalantai, Kretinga, Kartena, Gargždai a Vėžaičiai (: geróję ~ gerója; srov. kósnes). 4. -o EKVIVALENT Východoaukštaitské nářečí v okolí Lygumů, Kriuků, Daglėnů, Šeduva, Palonů, Pūšalotu, Joniškėliai, Linkuvy, Pašvitiny, Lauksodisu, Vašků, Pasvalisu, Guostagalisu a Panevėžys mají pro staré *-ān ekvivalent -o° (: geróji || geróji ~ gerája, gerósis || gerós’s ~ ~ gerósias¹⁰, srov. také jejich kósnis || kósn’s ~ kąsnis), avšak koncovka prvního členu zde tu a tam vlivem sousedních nářečí někdy kolísá. V oblasti mezi Joniškėliai, Linkuvou, Pašvitinym, Lauksodisem, Vaški a Pasvaly se v množném akuzativu začíná prosazovat také reflex -uo, např.: storóji || storói ~ storája, ale storúos’s || storúosias (Grinaveckienė 1962: 164 – 165. Tvar baltója z Vašků uvádí také Z. Zinkevičius 1957: 78), zatímco v Šeduvě se užívají i tvary gerúoji ~ gerája, gerúosis ~ gerósias. Reflex -o° (žem. -uo) namísto akútu *-ān se užívá také ve velmi úzkém pásu žemaitských nářečí v okolí Pikeliů, Leckavy, Žemalė, Papilė, Vaiduvy, Alsėdžiai, Gadūnavy, Šateikiai, Lauko Sody, Stalgėnů, Tverů a Medingėnů (jaunúoje ~ jaunúja, jaunúosės ~ jaunósias), kdežto v koncovkách prvního členu pouze u tvarů množného akuzativu zájmenných forem také ve východoaukštaitských nářečích v okolí Suvain iškio, Onuškisu, Juodupė, Pandėlis, Kuprėliškis, Kazliškis, Skemų, Salamiestis, Alizavy, Jūžintai, Rokiškis, Obeliai, Kresčionys, Aleksandravėlė, Šuvieka, Tūfmantas, Tilžė, Kupiškis, Skapiškis, Palėvenė, Aukštupėnai, Puožas, Kamajai, Kamajėliai, Sidabravas, Svedasai, Šimonys, Užpaliai, Antalieptė, Degučiai, Dusetos, And rioniškis, Debeikiai, Vyžuonos, Sudeikiai, Daugailiai, Rubikiai, Tauragnai, Kazitiškis, Kirdeikiai, Ignalina, Kačergiškė, Labanoras, Paliūšė, Tverėčius, Rimšė, Mielagėnai, Antaliedė, Švenčionėliai, Švenčionys, Skiemonys, Leliūnai, Alanta, Skudutiškis, Sug inčiai, Kuktiškės, B alninkai, Šešuoliai, Molėtai, Pastovėlis, Kretu onis, Bijūtiškis, Pažeimenė a Nemenčinė (: gerós’as ~ gerósias, viz také Zinkevičius 1957: 27 – 28, 78; 1966: 291. Zde se mimo jiné uvádí, že -o° prvního členu zájmenných tvarů množného akuzativu se užívá také ve starších… ⁹ Je třeba zmínit také některá čistě fonetická kolísání tvarů. Například v Pagramantys se vedle baltá·n’je || bá·ltan’je v důsledku metateze n:j vyskytuje také baltá·ine || bá·ltaine, v Laukuvě a Lauko Sodě se v důsledku téže změny n:j vedle baltónje vyslovuje také baltáoję (< baltó·nje). ¹⁰ Tvar didžiausias se vedle didžiausias užívá také v západoaukštaitských nářečích při lotyšské hranici v okolí Skaistgirisu, a to v důsledku kontaktů se sousedním východoaukštaitským nářečím v Kriucích (Jonaitytė 1969:191). 132 …ších písemnostech), v žemaitských nářečích – mezi Laižuvou, Mažeikiai, Salantai, Kartena, Gargždai, Kretinga a Skuodas (: mažūosės ~ mažūosias, viz také Явниц 1908–1916: 32, 115; LKT ⁷⁰; Zinkevičius 1957: 28), v některých západodzukských nářečích (:gerósias ~ geręsias Vs; dzidziósės ~ didžiasias Vng, LKT: 374; viz také Zinkevičius 1957: 79, 94, 99). I zde se však často vyskytuje kolísání tvarů (pravděpodobně rovněž vlivem sousedních nářečí). Vedle tvaru gerós’as ~ gerę́as v okolí Šalāku a Liūkmeniai (Kardelytė 1961: 14–15) lze zaslechnout také gerūju a gerūoju ~ gerąja, a v Palėvenėlė, Skapiškis, Utena a Viešintos také gerūju a saldójū¹¹ ~ gerąja, saldója ‚sladkou‘; místo *-ān v singulárovém instrumentálu se zná také UL: 15 (: mažoja ‚malou‘). O reflexu -o namísto *-ān v prvním členu zájmenných koncovek Z. Zinkevičius (1957: 27) říká: „Zánik tautosylabického n začal již ve starověku a v různou dobu zasáhl různé tvary, tedy i zájmenné. Velmi dávno zaniklo n také v mužském rodě množného akuzativu baltūosius... Stejně dávno ztratilo n i ženské rodové množné akuzativní baltósias ‚bílé‘.“ Citát tedy hovoří o nepochybném fonetickém původu reflexu -o. Později Z. Zinkevičius (1966: 291), podporuje K. Būgu a ještě navíc potvrzuje, že gerósias je starý tvar. A. Valeckienė (1965: 498) a J. Kazlauskas (1968: 163) mají zcela jistě pravdu, když pokládají gerósias za tvar vzniklý fonetickou cestou podle prostých adjektiv *gerās. Ve skutečnosti i tvar *gerós (< *gerāns, po zániku n před s a zúžení a) mohl mimo jiné přispět k zániku -n také v prvním členu zájmenných tvarů. Fonetický původ této formy a uznání reflexu -o za starý jsou tedy s největší pravděpodobností správné. V litevských nářečích, jak správně tvrdí J. Kazlauskas a Z. Zinkevičius, začalo tautosylabické n skutečně zanikat velmi dávno. Tento zánik n však, jak jsme již viděli, velmi závisel na fonetické situaci jednotlivých nářečí a jejich vývojových tendencích, a neprobíhal všude ani ve stejnou dobu se stejnou intenzitou; dlouhá samohláska a se proto nezužovala všude stejně. Tam, kde se dnes říká gerója, gerósias, n zaniklo rychle a a po jeho ztrátě zpočátku samo o sobě neprodělalo zúžení. Proto zde -a- z *-ān a -a- z indoevropského *-ā musela splynout, a když nastala doba změny a˙ v o, změnilo se v o spolu s -a- z *-ā také -a- z *-ān. Že k tomu skutečně mohlo dojít, dobře dokládá shoda reflexů -a- z *-ā a -a- z *-ān ve všech pozicích v některých pantininských a pontininských nářečích¹²; srov. pantininské a pontininské ōžals ~ ęžuolas a gerōji || gerōj ~ gerąja, gerósias ~ geręsias. Tato paralela umožňuje A. Jonaitimu (1969: 191) potvrdit fonetický původ výpůjčky didžiójas z kriuckého nářečí, užívané v nářečí Skaistgirisu. S ohledem na to vše je podle našeho názoru těžké souhlasit se Z. Zinkevičiusem, že mezi tvary baltóju ~ baltąja a baltós’as ~ baltęsias není nic společného. A domněnka, že tvar „baltója s o pochází nejspíše z jiných pádů“ (Zinkevičius 1966: 290), je značně pochybná. Který pád by vlastně mohl být předlohou pro východoaukštaitské baltóju ~ baltąja? Ani genitiv s lokálem, protože se liší přízvuk (srov. singulárový instrumentál baltóju, singulárový genitiv baltósia.s, singulárový lokál baltója.), ani východoaukštaitský singulárový dativ balta, z něhož by vzniklo ‚baltajai‘, a singulárový akuzativ balta.ju ‚baltąją‘, protože se liší přízvuková pozice; navíc jejich o by podle Z. Zinkevičiuse (1966: 286, 290) opět také „nejspíše pocházelo z jiných pádů“. A konečně ani singulárový nominativ, protože se liší koncovka (srov. baltóju ‚baltąja‘ a baltója ‚baltá‘). Řešení otázky nepomáhá ani tvrzení, že je patrná „tendence přizpůsobovat tvary jiných pádů častěji užívanému nominativu singuláru, přičemž se flexe prvního členu mění na samohlásku o z nominativní koncovky, která spolu s j má sklon vytvářet zvláštní sufix oj“ (Zinkevičius 1966: 282). Kdyby -oj zde byl skutečně sufixem, měl by takový sufix ve všech pádech zpravidla zákonitě zachovávat stejnou přízvukovou pozici i tentýž přízvukový typ. Jak však vidíme, není tomu tak. Situaci komplikuje i -oj, kvalifikované jako sufix, v mužském singulárovém akuzativním tvaru baltóji. Těžko lze věřit, že by i -oj v tomto tvaru mohlo odrážet… ¹¹ Formą saldójū ~ saldája ‘saldžiąja’ iš Skapiškio pateikia ir Z. Zinkevičius (1966: 278, 310). Čia lk. u, į ką meni­nius būdvardžius atliepia *o, ką kam.: saldā. ¹² Z. Zinkevičius (1966: 291) tokį refleksų -a < *-ān ir -o < *-ā sutapimą (abiem atvejais tariamą o) vadina suplakimu. 133 tendenci k přizpůsobování, o níž byla řeč. Podstatu věci nemění ani souběžný výskyt forem různých rodů baltojų a baltųjų ~ baltąja v nářečích ve Skãpiškis a Karšakiškis. Doba jejich vzniku, příčiny i uživatel se zpravidla liší, ačkoli se také někdy stává, že jsou souběžné fonetické varianty možné v témže nářečí, dokonce i v řeči téhož mluvčího. Například v okolí Ukmergė se vedle tvarů vãikas, vàrpas aj. někdy užívají také vìkas, vỹrpas¹³. Přítomnost souběžných forem v nářečích je navíc zcela pochopitelná, zejména v dnešní době, kdy jsou jejich vzájemné kontakty a vliv jedněch na druhé tak intenzivní. Uznání, že -o v prvním členu tvarů geróju ~ gerąja a gerósias ~ gerąsias je společným jevem, který u obou vznikl ze stejných fonetických příčin, by snad mohlo přinejmenším prozatím poskytnout odpověď na otázku jejich původu a zároveň pomoci objasnit původ těch složených pádových koncovek, který dosud nebyl definitivně vysvětlen¹⁴. 5. -uo EKVIVALENT Dvojhláska -uo namísto akútového *-ãn v koncovkách prvního členu složených tvarů se ve všech případech vyslovuje v okolí Nemunėlio Radviliškis, Suostas, Smilgiùs (okres Biržai), Pabiržė, Puodžiai, Krinčinas, Pãmpėnai, Daujėnai, Gaižūnai (okres Pakruojis), Klovainiai a Miežiškiai, např.: gerójo, geróju ~ gerąja, gerós'as ~ gerąsias (srov. také Zinkevičius 1966: 290–292; Grinaveckienė 1972: 56,62). Nářeční -uo se rovněž vyslovuje v koncovce prvního členu složených tvarů jednotného čísla v okolí Pándėlis, Tùrmantas, Tìlžė, Tauragnùs, Kazìtiškis, Kìrdeikiai, Ignalina, Kačergiškė, Labanòras, Palūšė, Tverẽčius, Rìmšė, Mielagėnai, Antãliedė, Švenčionėliai a Švenčionys, např.: geróju ~ gerąja (viz také Otrębski 1934: 252–253; Zinkevičius 1957: 24,79), a také tu a tam v nářečích západních dzūků, např.: su geróju „s gerąja“ Vs, margúoju ~ margąja (LKT: 397, také Lipskienė — Vidugiris 1967: 198). Tvary ženského rodu baltóju „baltąja“, baltúos'as „baltąsias“ považují lingvisté za tvary mužského rodu, jejichž vznik zapříčinila shoda tvarů jednoduchých přídavných jmen (Zinkevičius 1957: 75,79; Kardelytė 1961: 14–15; ¹³ Příklady jsou převzaty z popisu nářečí v Juodãusiai (okres Ukmergė; připravil Z. Zinkevičius, jeho rodné nářečí), který je v kartotéce starého „Lietuvių kalbos atlasas“, uložené v Ústavu litevského jazyka a literatury (viz otázka v programu č. 259, odpověď č. 447). ¹⁴ Původ nářečních tvarů mužského a ženského rodu jednotného čísla v dativu a akuzativu báltójam „baltajam“, báltoji, báltąja „baltajai“; báltoji, báltąją „baltąją“ stále vyvolává značné pochybnosti. Při bližším zkoumání se však ve všech dobře odráží jejich nepopiratelný a pravidelný fonetický vývoj. J. Endzelīns (1951: 469) zcela správně považuje -o v prvním členu východoaukštaitských a části žemaitských nářečních tvarů gérojai „gerajai“ za reflex *-ākam (srov. *gērái + jai). A skutečně: -i prvního členu těchto tvarů splynulo s -i v těchto nářečích již ve staré době (Zinkevičius 1957: 43) a vytvořilo tvar *baltāi, jehož -ā v prvním členu se svou délkou i kvalitou vyrovnalo -ā < indoev. *-ā. Při změně -ā (< indoev. *-ā) v -o se v -o muselo změnit také -ā (< *-ā-i + j). Tak vznikl tvar báltoji (*baltā-i + -iai, srov. Endzelynas 1957: 140; Valeckienė 1965: 497; Otrębski 1956: 116). -ā v koncovkách nesložených tvarů a ve druhém členu složených koncovek se zkrátilo v dvojhlásce a zachovalo se jako -ai. V jiných aukštaitských nářečích (Vilkaviškis, Jurbarkas, Šakyna aj.) zůstalo -ā prvního členu ve tvarech bálta jai dlouhé, nejspíše proto, že dvojhláska -āi > -ā (báltai — jai > baltąja) vznikla až po změně *ā > o. Je možné, že fonetickou cestou vzniklo také mužské dativní singulárové báltoju „baltajam“ v žemaitských nářečích. Uznáváme-li velmi dobře odůvodněnou a přesvědčivou možnost, že koncové -uo pochází z indoev. *-o (Mažiulis 1970: 106–118), a zastáváme-li názor, podle něhož nepřízvučné indoev. *ō dalo v litevštině ō a v lotyštině ā (Kazlauskas 1968: 115–116; Mažiulis 1970: 21), máme dobrý důvod považovat tvar báltoju za vzniklý z *baltójō; srov. také obdobný případ v lotyšských nářečích mazajam (Endzelīns 1951:467). Tvar báltoju z nářečí v Šakyně (Jonaitė 1969: 190), baltójame v LŽTPr: 40 (< nejspíše z baltójam v důsledku diftongizace o) a tvary starých písemností s o v prvním členu (artimoiui, mehdnoiam...), třebaže by mohly být považovány za zcela samostatné, lze nejspíše vysvětlit jako vzniklé vlivem sousedních Žemaitů. Fonetický původ lze snad uznat také u akuzativních singulárových tvarů báltoji (< *baltānjąn), užívaných v nářečích dūnininků a části pontininků a puntininků. V těchto nářečích zaniklo -n prvního členu těchto tvarů zřejmě velmi dávno, ještě před změnami *-an- > -ōn, resp. -un, a *-ān > -ā > -ū. Při zániku -n se, jak bývá v obdobných případech obvyklé, prodloužilo -ā, které se přizpůsobilo ā (< indoev. *ā) a spolu s ním se změnilo v o. S přihlédnutím ke všemu uvedenému lze oprávněně odmítnout hypotézu, že tyto tvary vznikly analogií podle jiných pádů. 134 Valeckienė 1965: 498; Zinkevicius 1966: 292; 1970: 596—597). Tačiau, mūsų nuomone, vargu ar yra pagrindo jas tokiomis laikyti. Tas tiesa, kad šių šnektų paprastųjų vyr. ir mot. g. būdvardžių (kaip ir *o ir *a kam. daiktavardžių!) vns. įn. formos sutampa, bet tas sutapimas yra grynai fonetinis, ir mot. g. forma į lk. dėsningai atstatoma tik su -a (: su baltu skardžiu, su balt skār ~ su balta skara). Visai tas pats ir su įvardžiuotine šio linksnio forma. Čia irgi mot. g. forma, laikantis šių šnektų fonetinių dėsnių, visai teisėtai į lk. atstatytina baltuoja, ne *baltuoju (plg. dar Linkmenyse greta baltuoju vartojamą žal’ūju, kurios atitikmenį lk. ir pati J. Kardelytė (1961: 15) pripažįsta tik žalįja, o ne *žalįju. Taigi ją laikyti vyr. g. lytimi nėra pamato. O kalbėti apie formą geruôs’as’ kaip apie vyr. g. lytį, iš viso neįmanoma, nes ne tik paprastųjų, bet ir įvardžiuotinių būdvardžių vyr. ir mot. g. dgs. gĭn. galūnė šiose šnektose niekada nesutampa (plg. gerùs, gerùos’us ir geràs, gerùos’as; dar plg. baltūs’as ir baltōs’as)¹⁵. Iš viso to matyti, kad kalbamųjų mot. g. formų kilmės šaknys tikrai ne čia. Esame linkę manyti, kad jos, būdamos paplitusios gana nemažame areale, negalėtų būti koks atsitiktinis, naujas ar nedėsningas reiškinys, nesiderinantis prie visos tų šnektų fonetinės sistemos ar iš jos iškrintantis. Padėti gerokai praskaidrina aukščiau nurodytoje tam tikroje paribinėje tų šnektų ploto dalyje šalia geruoju ~ gerąja vartojama sena fonetinės kilmės forma gerōs’as ~ ~ gerąsias. Turėdami tai prieš akis, drįstame manyti, kad ir formos geruoju ~ gerąja, geruôs’as ~ gerąsias gali būti tokios pat senos, kaip ir gerōs’as, gerùs’as ar geroju, gerūju, tik vartojamos kitoje (gretimoje) šnektoje. Jų fonetika visai nesunkiai leidžia jas kildinti iš tų pačių senųjų lyčių *gerānjān, *gerānsjāns, tik tautosilabinio n ir priklausomai nuo jo ā raidą bei jų abiejų tarpusavio santykis čia bus buvęs kiek kitoks. Taigi ten, kur dabar tariama geruoja, geruôsias, n bus nykęs ne taip sparčiai, ir prieš jį ėjęs ā siaurėjęs taip pat silpniau ir dėl to bus išvirtęs į *ō, kuris bus sutapęs su senuoju *ō. Atėjus senojo *ō virtimo laikui į uo, kartu į uo bus išvirtęs ir *-ō < *-ān. Fonetinės -uo iš *-ān kilmės galimybę akivaizdžiai patvirtina latvių kalba (Endzelīns 1951: 170, 171, plg. dar liet. lăngas, lat. luogs ir kt.). Kad ir liet. kalbos šiaurėje fonetiškai tikrai galimas -uo vietoj *-ān, -ą (be geruoju ~ gerąja, geruôsias ~ gerąsias, gerai rodo vietomis tarmėse vartojami ąžuolas formų ir jų vedinių variantai su uo vietoj ą, pvz.: vuožuolas (Senkus 1959: 219; Grinaveckienė 1960: 200), vuožuolinis Lz. Taigi senesnės (arba pirminės) jų formos turbūt bus buvusios *ąnžuolas, *anžuolinis, t. y. tokios pat, kaip ir tų žodžių formos, davusios kitose liet. k. tarmėse ir lk. ąžuolą. Nejspíše v důsledku proběhlé změny *-ān v -uo foneticky splynula ve východoaukštaitských nářečích také příbuzná zájmena mužského a ženského rodu v instrumentálu singuláru a genitivu plurálu: tuoj „tím, tou“, juoj „jím, jí“; tūos „ty, tyto“, jūs „jimi, jimi“. Uznáme-li fonetický původ -uo z *-ān, stává se souběh tvarů geruoja, avšak gerōsias; gerūja, avšak gerōsias aj. v dříve uvedených oblastech východoaukštaitských nářečí pochopitelným. Shodné reflexy (gerōja: gerōsias; gerūja: gerōsias, geruoja: geruōsias) ukazují, že zánik n zde probíhal stejně před s i tam, kde s nebylo, zatímco rozdílné reflexy ukazují, že n před s (*gerānsjāns) zanikalo rychleji než tam, kde vliv s nepůsobil (*gerānjān). Doplňující zkratky pramenů LKT — Litevská nářečí (čítanka). Ed. E. Grinaveckienė, K. Morkūnas. V., 1970. LKŽ — Slovník litevského jazyka. Sv. I—IX. V., 1941—73. TŽŽ — Tarptautinių žodžių žodynas. V., 1969. UL — Universitas linguarum Lithuaniae… Vilnae, 1737. Vng — Vingrėnai, okres Lazdijai. 15 Ryšium su tuo vargu ar teisingai daro Z. Zinkevicius (1970: 597) pontininkų šnektos mot. g. dgs. gĭn. forma baltuōs’as atstatydamas į baltuosius ir pagal tai darydamas apibendrinančias išvadas. 135 LITERATŪRA Arumaa P. Litauische Mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen. Dorpat, 1931. Broch O. Zum Litauischen südlich von Vilna. — „Norsk. Tidsskrift for Sprogvidenskap“, 1960, Bd. XIX. Drotvinas V., Grinaveckis V. Kalbininkas Kazimieras Jaunius. V., 1970. Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951. Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957. Fraenkel E. Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen. — „Balticoslavica“, 1936, t. II. Girdenis A., Rosinas A. [Rec.:] V. Grinaveckis. Žemaičių tarmių istorija (Fonetika). V., 1973, 370 p. — „Baltistica“, 1974, t. X(2). Grammatik der litauischen Sprache von Friedrich Kurschat. Halle, 1876. Grinaveckienė E. Mituvos upyno tarmės fonetika. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1957, t. I. Grinaveckienė E. Tarmių medžiagos rinkimas lietuvių kalbos atlasui. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Grinaveckienė E. Kai kurios lietuvių kalbos tarmių ypatybės (Iš 1961 metų dialektologinių ekspedicijų). — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1962, t. V. Grinaveckienė E. Mūšos upyno tarmių leksika. — Kn.: Leksikos tyrinėjimai. V., 1972. Grinaveckis V. Žemaičių tarmių istorija (Fonetika). V., 1973. Jablonskis J. Rinktiniai raštai. T. I. V., 1957. Jašinskaitė I. Biržų tarmės įvardis. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. II. Jonaitytė A. Žemaitiškos morfologinės ypatybės Šakynos tarmėje. — Kn.: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida. V., 1964. Jonaitytė A. Palatvės vakarų aukštaičių šnektų būdvardis, skaitvardis, įvardis. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai. V., 1969. Kardelytė J. Linkmenų tarmės būdvardis ir įvardis. — „Kalbotyra“, 1961, t. III. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos vienaskaitos įnagininko ir vietininko formų kilmės klausimu. — „Kalbotyra“, 1958, t. I. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1968. Kazlauskas J. Baltų kalbų pakitimų santykinės chronologijos nustatymo galimybės ir ribos. — „Baltistica“, I priedas, 1972. Kriauzaitis P. Lietuviškos kalbos grammatika. Tilžėje, 1901. Litauisch-deutsches Wörterbuch von Friedrich Kurschat. Halle, 1883. Lipskienė J., Vidugiris A. Dieveniškių tarmė. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatinė sandara. V., 1967. Mažiulis V. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai. V., 1970. Morkūnas K. Įvardžiuotinių būdvardžių liekanos rytų aukštaičių pietinėje tarmėje. — „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai. Serija A“, 1959, t. 2(7). Morkūnas K. Rytų aukštaičių pietinės tarmės fonetika. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Morkūnas K. Iš rytų aukštaičių tarmių daugiskaitos inesyvo formų istorijos. — Kn.: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida. 1964. Morkūnas K. Rytų aukštaičių pietinės tarmės morfologija (Daiktavardis, būdvardis, skaitvardis, įvardis, veiksmažodis). — Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai. V., 1969. Otrębski J. Wschodniosłowiańskie narzecze twereckie. T. I. Kraków, 1934. Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. T. III. Warszawa, 1956. Rosinas A. Šaukėnų šnektos aprašas. 1960. — Lietuvos TSR MA Lietuvių kalbos ir literatūros instituto Kalbos istorijos ir dialektologijos sektorius, lietuvių kalbos atlaso rankrašt ynas. Rosinas A. Lietuvių ir kitų baltų kalbų gimininiai įvardžiai. Filol. kand. dis. Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Mokslinės bibliotekos Rankraščių skyrius. Nr. F-76 / DS-1019. Rosinas A. Vienaskaitos įnagininko su (t)ái kilmė. — „Baltistica“, 1975, t. XI(1). Senkus J. Pazanavykio kapsų tarmė. Filol. kand. dis. Vilniaus valstybinio V. Kapsuko universiteto Mokslinės bibliotekos Rankraščių skyrius. Nr. F-76 / DS-100. Senkus J. Lazūnų tarmės tekstai. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. II. Senkus J. Kapsų-zanavykų tarmių būdvardžio ir skaitvardžio kait ybos bruožai. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Senkus J. Kapsų-zanavykų tarmių įvardžio bruožai. — „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai. Serija A“, 1962, t. 2(13). Stang Chr. S. Die litauische Mundart von Zasečiai im Gebiet von Wilna — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, 1958, Bd. XVIII. Šukys J. Miežiškių tarmės vokalizmo bruožai — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. II. Vaitkevičiūtė V. Lietuvių kalbos balsių ir dvibalsių ilgumas, arba kiekybė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Vaitkevičiūtė V. Lietuvių literatūrinės kalbos balsinės ir dvibalsinės fonemos. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1961, t. IV. 136 Valeckienė A. Būdvardis. Įvardis. – Kn.: Lietuvių kalbos gramatika. T. I. V., 1965, p. 474–603, 637–721. Valeckienė A. Bevārdes giminės formos ir jų santykiai su kitomis įvardžių formomis. – Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena. V., 1974. Vidugiris A. Kai kurios Zietelos tarmės ypatybės. – „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. II. Vidugiris A. Zietelos tarmės įvardis. – „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III. Vidugiris A. Zietelos tarmės daiktavardis. – Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos rinkiniai. V., 1969. Vidugiris A. Zietelos tarmės būdvardis. – Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena. V., 1974. Vitkauskas V. Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė. – „Lietuvių kalbotyros klausimai“, V., 1960, t. III. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. V., 1957. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. Zinkevičius Z. Dėl vienos rytų aukštaičių diskaitos galūnės. – Kn.: Donum Balticum, to Professor Christian S. Stang on the Occasion of His Seventieth Birthday 15 March 1970, Edited by Velta Rūķe-Draviņa. Stockholm, 1970. Zinkevičius Z. Dėl lietuvių kalbos tautosilabinių an tipo junginių pirmojo dėmens siaurėjimo. – „Baltistica“, I priedas, 1972. Зиндер Л. Р. Общая фонетика. Л., 1960. Сенкус Ю. Говор северо-западных капсов. Автор. канд. дис. Вильнюс, 1955. Явнис К. Грамматика литовского языка. Литовский оригинал и русский перевод. Петроград, 1908–1916. В. ГРИНАВЕЦКИС ОТНОСИТЕЛЬНО ПРОИСХОЖДЕНИЯ СООТВЕТСТВИЙ *-ān В ОКОНЧАНИЯХ ЛИТ. ИМЕН И МЕСТОИМЕНИЙ С ОСНОВОЙ НА *ā Резюме В окончаниях имен и местоимений с основой на *-ā в литовском языке и его говорах вместо древнего акутового *-án (твор. пад. ед. ч. и вин. пад. мн. ч.) выступает 5 соответствий (с вариантами): 1) a (в местоименных формах ā, в диал. u, ū ~ a, a); 2) ai; 3) an (варианты: on, o°, un, ū); 4) o; 5) uo. В статье дается география каждого из указанных соответствий и анализ прежних исследований по данному вопросу, выдвигается и защищается мнение о возможности происхождения всех соответствий древнего *-ān фонетическим путем. В свете новых данных подробно исследуются также и причины возникновения этих соответствий, делается предположение, что есть основание считать их результатом множества различных условий, создавшихся в фонетических системах отдельных говоров с течением времени. Отпадение второго компонента зависит от хронологии и способа его исчезновения, и с этим связаны соответствующие изменения первого компонента, его приобщение к различным долгим гласным (в некоторых случаях и взаимодействие местоименных и простых форм имен). По мнению автора статьи, данные изменения и могли быть решающими факторами, обусловившими образование указанных выше соответствий древнего *-ān. V. GRINAVECKIS ÜBER DIE ENTSTEHUNG DER *-ān ÄQUIVALENTE IN DEN ENDUNGEN DER LIT. *ā-STÄMMIGEN NOMEN UND PRONOMEN Zusammenfassung Im Litauischen und seinen Dialekten werden anstatt des alten akuten *-ān in bestimmten und gelegentlich auch in unbestimmten Endungen der ā-stämmigen Nomen und Pronomen (Sg. Instr., Pl. Akk.) 5 verschiedene Äquivalente gebraucht: 1. a (in den bestimmten Formen ā, a, dialektisch u, ū ~ a, a); 2. ai; 3. an (Varianten: on, o°, un, ū); 4. o; 5. uo. In dem Artikel wird die Analyse der früheren Forschungen darüber dargelegt, die Geographie jedes *-ān Äquivalentes angewiesen. Auf Grund des an den Dialekten gesammelten Materials werden hier die Ursachen der Entstehung dieser Äquivalente untersucht. Es ist als Resultat vieler phonetischen Änderungen zu betrachten, die in verschiedener Zeit in den sprachlichen Systemen einzelner Dialekte vorgegangen sind. Der Autor ist der Meinung, daß unterschiedliche Zeit des Verschwindens des tautosyllabischen -n, die davon abhängige Anschließung des Vokals a(<ān) an verschiedene lange Vokale, verschiedene *-ān Entwicklung unter Wirkung von phonetischen Gesetzen der Dialekte und gelegentlich auch von den Wechselbeziehungen zwischen den bestimmten und unbestimmten Formen, konnten die Hauptbedingungen der Entstehung von untersuchten Äquivalenten sein. 137