Lietuvių kalbos bevardės giminės įvardžių kilmė

GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978) A. VALECKIENĖ PŮVOD LITOVSKÝCH ZÁJMEN STŘEDNÍHO RODU 01. Ukazovací zájmena středního rodu mají v litevštině specifický formant -ai (tai, tatai atd.), který se v jiných indoevropských jazycích nevyskytuje. O tomto formantu panují různé názory, ale ani dnes není jeho původ jasný. Uvedené formy s formantem -ai se užívají nejen jako zájmena středního rodu, ale také jako částice a spojky. Mnozí se domnívají, že částice tai a zájmeno středního rodu tai mají odlišný původ. Zde se chceme zamyslet nad tím, zda tyto formy nemohou mít v obou funkcích tentýž původ a jakým způsobem vznikly. Vedle tai a tatai existují v litevských dialektech i další formy téhož kmene: ta, to, tei, te, které se svým užíváním víceméně odpovídají formám tai, tatai. O identifikaci a užívání těchto forem se již psalo (viz aut. 1977:55—75). Zde chceme podrobněji pojednat o jejich původu1. FORMY S FORMANTEM -ai 02. Patrně prvními, kdo se pokusili vysvětlit litevské zájmenné formy středního rodu s -ai, byli G. H. Mahlow a J. Schmidt, zakladatelé nauky o indoevropském kolektivu. Ti (Mahlow 1879: 49, 81; Schmidt 1883: 364; 1885: 391; 1889: 228—231) odvozovali litevský tvar tai spolu s mužským plurálovým nominativem -ai (vilkai), stejně jako spojku kai (pr. kai „jak“) a formant adverbií odvozených od adjektiv -ai (gerai) od indoevropského neutrálního plurálového nominativu-akuzativu *ā (srov. lat. loca vedle loci) s částicí -i. Podle J. Schmidta (1889: 228—230) se tvar tai stal z hlediska čísla indiferentním působením analogie mezi vnitřním členem a shodnými singulárovými a plurálovými tvary. Tai buvo tedy znamená jak „hoc fuit“, tak „haec fuerunt“, stejně jako Tai negalima — „hoc fieri non potest“ i „haec fieri non possunt“. Podle J. Schmidta měla tato etymologie uvedených litevských forem s formantem -ai zpočátku mnoho přívrženců2. J. Endzelīns tento názor nepřijal. V polemice s A. Meilletem poukázal (Эндзелинь 1911: 138; 1916: 295 a násl.) na to, že koncovka litevského neutrálního plurálového nominativu-akuzativu byla *-ā (mamōn), nikoli však -ai. Výklad uvedených forem J. Schmidtem byl důkladně zkritizován ve studii E. Nieminena (1922), která se tomuto tématu výslovně věnovala3. 1Hlavní myšlenky tohoto článku byly předneseny v referátu autorky na III. konferenci baltské lingvistiky ve Vilniusu v roce 1975. 2S odkazem na J. Schmidta tyto formy vysvětlovali: 1) litevské tai, kai, pr. kai „jak“ — K. Brugmann (1890: 57; 1911: 692; 1916: 616); P. Kretschmer (1892: 353); F. Fortunatov (Фортунатов 1895: 269—270); R. Gauthiot (1909: 356 a násl.); 2) mužský plurálový nominativ -ai (vilkai) — O. Wiedemann (1897: 64, 82); H. Hirt (1899: 49); K. Mühlenbach (1902/3: 238); A. Meillet (1908 / 9: 73; 1914 / 16: 81—82); R. Trautmann (1910: 218) a další. 3 Plg. K. Būgos ir F. Spechto nuomonę apie E. Niemineno darbą. K. Būga (1961: 684) pritaria E. Niemenui, kad vilkai nėra bevardės giminės daugiskaitos vardininko-galininko forma. F. Spechtas (1924: 51—53), plačiau recenzavęs E. Niemineno darbą, dėl minimųjų formų kilmės lieka prie J. Schmidto nuomonės. 69 Pastaruoju metu baltistai vyr. g. dg. vard. -ai (vilkai) veda iš ide. *oi (Stang 1966: 66 t.t., 184; 1970: 25; Mažiulis 1970: 170), o bevardės giminės įvardžio formas tai kilmės ieškoma lietuvių kalbos dirvoje. 03. Mnozí baltisté a indoevropeisté (J. Endzelynas, A. Meillet, J. Otrębski, Chr. S. Stangas aj.) považují zájmena středního rodu tai, tatai za vzniklá podle mužských jmenných tvarů jednotného čísla nominativu tasai, gerasai. Jako první na to upozornili A. Leskien (1903: 90–91) a W. Streitberg (1892: 267). Toto vysvětlení — na první pohled dosti přesvědčivé, neboť částice -ai je u zájmen poměrně častá — má také své obtíže: zubné t v tvarech tatai, šitai, toktai aj. se vysvětluje jen těžko. Všichni, kdo vysvětlují tvary tai, tatai jako utvořené s částicí -ai, považují první část za starý tvar středního rodu *ta < *tod|t. Podle A. Meilleta (1897/8: 135 a násl.) vznikl tvar zájmena středního rodu tai až po zániku zubného t v baltských jazycích, totiž *ta (< *tod|t) + ai, zatímco tatai vzniklo dříve, kdy zubné t ještě nezaniklo, totiž *tat (< *tod|t) + ai⁴. Ani toto vysvětlení nemá pevný základ, neboť je vůbec pochybné, zda v baltštině existovalo *ta < *tod|t. Materiál baltských jazyků nedokládá žádné stopy přítomnosti zubného t v tomto tvaru. Baltský tvar středního rodu *ta < *tod|t se tradičně rekonstruuje na základě jiných indoevropských jazyků, kde vedle tvarů středního rodu jmen s *-om existují zájmenné tvary středního rodu s *-od, srov. staroind. yugám „jho“ a tat „to“. Má se za to, že podle zájmenného tvaru *ta < *tod|t byly utvořeny také odpovídající tvary přídavných jmen s -a (lit. gera „dobrá“). Jau F. Sommeris (1914: 345–346) abejojo, ar yra buvęs dentalinis t lietuvių bevardės giminės formose (*ta, visa, žalia). Tikrai jis manė, kad bevardės giminės formos su -a lietuvių kalboje yra naujos, analoginės pagal atitinkamas u-kamieno formas su -u (gražu), kuris yra iš senovės⁵. Įtikinėmė yra S. Agrellio (1926: 21, 26)⁶ nuomonė, kad baltų, slavų ir kitų ide. kalbų bevardės giminės formos su *-o yra gryni kamienai iš senovės, net senesnės už vardažodines formas su *-on. Pastaruoju metu šią nuomonę plačiau pagrindžia V. Mažiulis (1970: 84 t.t.)⁷. Důležitým argumentem, dokládajícím, že tvary středního rodu s čistým kmenovým zakončením -a (bez nazálního -n či zubného -t) byly v baltských jazycích odedávna, jsou staré finské výpůjčky s -a z baltštiny, např. fin. silta „most“ (staroind. tīrthám „brod“). Již K. Būga (1961: 592) na základě finských výpůjček uvedl, že místo pruské koncovky podstatných jmen středního rodu -an (srov. pr. assaran „jezero“) měly litevština a lotyština -a. K. Būga však tuto koncovku -a rovněž odvozuje z ide. *-od, které se do podstatných jmen dostalo přes přídavná jména ze zájmen. J. Kazlauskas (1968: 124) na základě finských výpůjček s -a z baltštiny skutečně dochází k závěru, že litevské tvary středního rodu na -a, stejně jako slovanské -o, jsou odedávna čistým kmenem, jako -u v odpovídajících tvarech u-kmenů (srov. gera, gražu). Z toho vyplývá, že rekonstrukce tvaru středního rodu *ta < *tod|t v baltských jazycích je na základě litevského materiálu, zejména s přihlédnutím k výzkumům posledních let, velmi pochybná. Tím také ztrácí oporu vysvětlení A. Meilleta, že tatai vzniklo jako < *tat-ai apod. Je příznačné, že J. Endzelynas vysvětluje pouze tvar zájmena středního rodu tai z *ta-ai. Tvar tatai nevysvětluje vůbec. Jako argument pro tai < ta-ai J. Endze- 4A. Meillet považuje za možný také výklad, podobně jako J. Schmidt, že *ta, *ka < *tā, *kā, srov. stsl. duál nominativ-akuzativ ta. (Srov. také Meillet 1902 / 5: 329) 5Odpovídající koncovku -o v tvarech nominativu-akuzativu jednotného čísla středního rodu ve slovanských jazycích vysvětluje analogií podle odpovídajících tvarů jiných kmenů s čistým kmenem také S. Szober (1927: 570), tuto analogii však klade do raného praslovanského období, a jeho hypotéza je tak blízká hypotéze S. Agrelliho. 6 Plg. rec. B. Rosenkranz (1928: 627), kur S. Agrellio nuomonė laikoma įtikinama, ir O. Hujer (1928: 354–358), kur S. Agrellio nuomonė nepriimama. S. Agrellio nuomonę taip pat remia: A. B. Десницкая (1947: 495–496); Э. А. Якубинская-Лемберг (1958: 10) ir kt. 7 Plg. rec. Jörundur Hilmarsson (1974: 96), kur linkstama manyti, kad *-on yra sena galūnė. 70 lynas (1913/14: 125; 1957: 152) uvádí tuto skutečnost: podle často užívaného tasai vznikl tvar zájmena středního rodu tai, avšak nevzniklo zájmeno středního rodu *kai, protože neexistoval tvar *kasai. To, že litevština nemá pravidelný tvar zájmena středního rodu kai vedle tai, však pravděpodobně nemá příčiny v derivační analogii, nýbrž ve funkci. Funkci zájmena středního rodu jednoduše převzaly tvary mužského rodu kas, ką, stejně jako tas, tą. (Podrobněji viz aut. 1974: 69—73.) J. Otrębski a Chr. S. Stangas vysvětlují tvary tai a tatai různě. J. Otrębski (1956: 150) odvozuje tvar tai z *ta-di stejně jako J. Endzelynas, zatímco v tvaru tatai spatřuje opakování *ta-ta-di. Chr. S. Stangas (1966: 232—233; 235; 241—242) vysvětluje, že tatai, stejně jako koktai, toktai, antai, vzniklo s -ai z *tat-ai, *kokit-ai, *tokit-ai, *and-t-ai jako u A. Meilleta, zatímco tai považuje za stažený tvar tatai, podobně jako E. Nieminen (o této kontrakci viz dále). Takto rozdílné vysvětlování podobných tvarů rovněž vzbuzuje pochybnosti. E. Nieminenas (1922: 40), kuris baltų *ta taip pat veda iš *tod, kritikuoja tai, tatai formų darybos aiškinimą su dalelyte -ai pagal tasai, gerasai, remdamasis šių formų funkcijų neatitikimu. Dalelytė -ai paprastai prisideda prie įvardžių vyriškosios giminės vienaskaitos vardininko formų, suteikdama joms įvardžiuotinių formų deiktinio išskyrimo funkciją, tuo tarpu bevardės giminės įvardžių formoms tokio išskyrimo nereikėję. E. Niemineno iškeltas funkcinis argumentas, kritikuojant minimųjų formų darybos su -ai aiškinimą, nėra labai stiprus, nes parodomųjų įvardžių formos su -ai: tasai, šitasai ir kt. aiškios deiktinio išskyrimo reikšmės ir neturi, be to, dalelytė -ai prisideda ir prie asmeninių įvardžių tujai, jisai ir kt. Silpniausia minimųjų formų aiškinimo su -ai vieta yra tai, kad, taip aiškinant formą tatai, reikia remtis baltų kalbose neįrodoma forma su dentaliniu t. 04. Tvar tatai se rozděloval na ta-tai. K. Brugmann (1911: 346) a K. Būga (Byga 1912: 33) tento tvar, rozčleněný jako ta-tai, srovnávají se sl.*tōtō > rus. тотъ. Tvar tatai rozděluje na ta-tai také E. Nieminen (1922: 44, 46, 47). E. Nieminen tradičně považuje první část tohoto tvaru za tvar středního rodu *ta < *tod. K tomuto tvaru se připojila částice tai (něm. „so“ nebo s místním významem něm. „da, dort“, z lokálu jednotného čísla ženského rodu *tai), podobně jako -ai k tasai. Rozdíl mezi tas-ai a ta-tai je prý pouze v tom, že tvar tas zakončený souhláskou byl zesílen pomocí -ai, zatímco k samohláskou zakončenému *ta se připojila částice tai, aby se zamezilo hiátu. Rozdělení tvaru tatai na ta-tai je podle našeho názoru nejpřesnější. Nepřijatelné je pouze vysvětlení první části tohoto tvaru jako *ta < tod. Podle E. Nieminena není jasná ani příčina vzniku tvaru tatai. Formą tai E. Nieminenas (1922: 32—35, 43) laiko nauja, atsiradusia iš tatai tik istoriniu lietuvių kalbos laikotarpiu. Šią išvadą jis (Nieminen 1922: 49, 52) grindžia tuo, kad pirmuosiuose lietuvių kalbos paminkluose tai forma arba visai nevartojama,— yra tik tatai (M. Mažvydo),— arba vartojama palyginti retai šalia tatai (J. Bretkūno, B. Vilento). Forma tai gausiau pradedama vartoti vėlesniuose šaltiniuose (M. Daukšos ir kt.), o yra vyraujanti K. Sirvydo raštuose. Forma tai buvusi perdirbta iš tatai dėl skiemenų skaičiaus išlyginimo pagal vienskiemenę tas paradigmą. Šnekamojoje kalboje tatai buvusi per ilga ir todėl abstrahuota į tai. Protože E. Nieminenovo vysvětlení zájmenného tvaru středního rodu tai vychází z podrobně analyzovaných dokladů ze starých písemných památek, převzal je také Chr. S. Stangas (1966: 232, 242). Z analýzy starých písemných památek, kterou provedl E. Nieminen, bychom podle našeho názoru měli vyvodit jiné závěry. Prozkoumání nářečního materiálu ukázalo, že dnes užívají tatai pouze Žemaité, zatímco Aukštaité tento tvar nemají; naproti tomu tai je dobře známo Aukštaitům, avšak Žemaité je neužívají, s výjimkou Raseinišků (viz aut. 1977, mapy). Nářeční diferenciace těchto tvarů odpovídá jejich užívání ve starých písemných památkách. V těch památkách, které mají více či méně žemaitských prvků, se tvar tai nevyskytuje nebo je vzácný (u M. Mažvydase, B. Vilentase, J. Bretkūnase, S. Vaišnorase), 71 V památkách napsaných na základě aukštaitského nářečí je to časté vedle tatai nebo převažuje (K. Sirvydas, M. Daukša, M. Petkevičius)8. Rozložení forem tai a tatai ve starých písemnostech je tedy třeba spojovat s nářeční diferenciací těchto forem, nikoli s chronologií vydání těchto písemností. Stejný názor zastává i F. Specht (1924: 51), který recenzoval práci E. Nieminena. Protože na základě materiálu ze starých písemností nelze dokázat, že litevské tai vzniklo později než tatai, ztrácí názor E. Nieminena, že tai vzniklo kontrakcí z tatai, oporu. To, že se však prosadilo tai a že tatai je v současném spisovném jazyce vytlačováno z užívání, bylo nepochybně podmíněno tím, že forma tai lépe zapadá mezi ostatní jednoslabičné formy neurčitého ukazování, s nimiž tvoří paradigma: nom. tai, tas, gen. to, dat. tam, ak. tą, instr. tuo, lok. tame (podrobněji viz autor 1974: 61). 05. Na rozdíl od zájmena středního rodu tai se vysvětluje částice a spojka tai. Tato forma se odvozuje od lokálu jednotného čísla ženského rodu *tāi, jako kai < *q̄ʷāi. Počátek tohoto výkladu položil F. Solmsen (1911: 189—190), který při kritice „neutrální“ teorie J. Schmidta srovnával litevské kai, pruské kai „jak“ a tomu odpovídající příslovečný formant -ai (ilgai) se staroslověnským čь (a čě, čě i) a -ě (dobrě) a odvozoval je od lokálu jednotného čísla ženského rodu. F. Solmsenův názor zpočátku kritizoval R. Trautmann (1920: 251—252) a poukazoval na rozdíl v přízvuku mezi těmito formami a odpovídajícími formami dativu (F. Solmsen považoval lokál a dativ za jeden pád), srov. tai a tāi. F. Solmsenův názor se však potvrdil, když J. Endzelīns (1922: 467) předložil lotyšské jazykové údaje. V lotyštině existuje lok. j. č. tai a příslovce (v aukštaitském nářečí) tāi, kāi (s klesavou intonací), což je nejlepším důkazem, že tato příslovce mají společný původ s lokálem jednotného čísla ā-kmenů ženského rodu *tāi (srov. litevské toj-ė), *q̄ʷāi (Nieminen 1922: 42—43), jejichž -āi se vyslovovalo s akutem (Эндзелинь 1916: 309). Lotyšské nářeční tāi, kāi odpovídají litevskému kai⁹, pruskému kai¹⁰ (Endzelynas 1957: 209) a funkci litevské částice a spojky tai (Nieminen 1922: 41). Není pochyb, že tyto formy jsou prabaltské a svým původem souvisejí s lokálem jednotného čísla ženského rodu (srov. Rosinas 1967: 177). Dosud se však nikdo nepokusil přímo spojit litevské zájmeno středního rodu tai s uvedeným lokálem jednotného čísla. J. Endzelīns a E. Nieminen (a po něm také Chr. S. Stang), kteří považovali baltskou částici, spojku či příslovce tai, kai za staré formy lokálu jednotného čísla, pokládali zájmeno středního rodu tai za formu jiného původu — za novou analogickou formu (viz výše). Antra vertus, E. Nieminenas (1922: 47), be tai aiškinimo kaip kontrakcijos iš tatai, vienoje vietoje mini ir tokią galimybę, kad liet. tai bevardės giminės įvardžio funkciją taip pat galėjusi gauti ir iš lokalinės reikšmės dalelytės tai (jos reikšmę atstato su žvaigždute vok. *, „da“), panašiai kaip angl. there, dan. bei norv. der, kurie dabar atlieka subjekto funkciją. Ši E. Niemineno užuomina, mūsų supratimu, yra arčiausiai tiesos. Tačiau plačiau šios idėjos E. Nieminenas nevysto. Remdamasis kitų kalbų analogijomis, jis tiesiogiai nesieja bevardės giminės įvardžio tai su dalelyte bei jungtuku tai (pastarąją jis aiškina vok. „so“). Podle našeho názoru není vyloučeno, že litevská částice a spojka tai i zájmeno středního rodu tai mají stejný původ, tj. že původně souvisejí s týmž lokálem jednotného čísla ženského rodu *tāi. Abychom to dokázali, je třeba především vysvětlit, proč má tai původ v lokálu jednotného čísla ženského rodu *tāi a jak mohla forma tai vedle funkce částice a spojky získat funkci zájmena středního rodu. 06. Jak známo, *ā/e-kmen původně nebyl ukazatelem ženského rodu (tento význam získal později, při rozdělení na rody mužský: ženský: střední), nýbrž měl abstraktní a kolektivní význam (Brugmann 1908: 8 K souvislosti jazyka starých litevských památek s odpovídajícími litevskými nářečími viz J. Palionis (1967: 51 a násl.). 9 E. Nieminenas (1922: 20—21), pagal jį ir Chr. S. Stangas (1966: 287), liet. kai laiko nauja forma vietoj kaip vėl remdamasis šių formų vartosena senuosiuose lietuvių paminkluose. 10 Chr. S. Stang odvozuje pruské kai z *kai (1966: 287). 72 70; 1911: 286; 1922: 361–362), srov. kolektivní význam tohoto kmene ve slovech banda, manda, tauta aj. Kolektivní význam měly od původu také formy nom. a ak. plurálu středního rodu v indoevropském jazyce s *-ā (řecké μήρα vedle μηροί, latinské loca vedle locī), které se užívaly se singulárovými tvary predikátu. O vztahu těchto forem k ostatním formám existují různé názory. J. Schmidt (1889: 12, 37), který jako první označil formy nom. a ak. plurálu středního rodu s *-ā za indoevropský kolektiv, je pokládal za totožné s formami nominativu jednotného čísla ženského rodu, které mají totéž *-ā. Již N. van Wijk (1902: 12–13) uvedl, že kolektivní formy nom. a ak. plurálu středního rodu s *-ā předcházely vzniku tříd ženských rodů s kmenem *ā/*e. A. Meillet (1908: 257–258, 261) považuje formy nom. a ak. plurálu středního rodu s *-ā za totožné s formami nom. a ak. jednotného čísla středního rodu. Přesvědčivá je hypotéza Chr. S. Stanga (1970: 18 a násl.), že formy nom. a ak. plurálu středního rodu s *-ā původně tvořily samostatnou kategorii – kolektiv (genus collectivum, ā-collectivum), který byl v systému rodů (jmenných tříd) protikladem ke kategorii nekolektivní (před vznikem systému rodů „mužský: ženský: střední“). V poslední době W. P. Lehmann (1958: 189 a násl.) na základě laryngální teorie pokládá praindoevropskou formu s krátkou samohláskou a laryngálou, z níž se vyvinula forma s *-a (později nom. j. č. ženského rodu a nom.-ak. mn. č. středního rodu), rovněž původně za formu kolektivního významu. Před zánikem laryngálů tvořila uvedená praindoevropská forma symetrický systém s ostatními formami zakončenými na souhlásku: s formou na -s (později nom. j. č. mužského rodu), která původně vyjadřovala individuální význam aktivního objektu, a s formou na -m (později ak. j. č. mužského rodu a nom.-ak. j. č. středního rodu), která původně vyjadřovala výsledek děje a neaktivní objekt¹¹. Jestliže formy s *-ā tvořily samostatnou třídu substantiv s kolektivním významem, vznikly rovněž odpovídající atributivní třídy (ukazovacích zájmen a adjektiv), protože kongruence měla pro vývoj systému rodů mimořádný význam. Uvádí to řada badatelů (srov. Pedersen 1913: 68; Lehmann 1958: 194 a násl. aj.). Chr. S. Stang (1970: 16 a násl.) na základě kongruence rekonstruuje vedle nom. j. č. mužského rodu *newos, *so; ženského rodu *newā, *sā; středního rodu *newom, *tot|d čtvrtou atributivní třídu s nom. j. č. *newā, *tā. Posledně uvedené formy se shodovaly s formami nom. a ak. plurálu středního rodu s *-ā, které byly původně singulárovými formami s kolektivním významem. Z toho vyplývá, že zájmenný kmen *tā|*te (na rozdíl od dnešního ženského rodu *sā) měl původně rovněž kolektivní význam a označoval „eine undifferenzierte Sammlung, ein undifferenziertes Kontinuum“, jako nynější německé střední rod „das“. 07. V indoevropských jazycích si již dávno všimli příslovcí zájmenných kmenů *-(i)ā (*iā, *tā) s příslovečnými, tedy neslabičnými koncovkami (instrumentálu, ablativu, lokálu-dativu). K. Brugmann (1908: 63) považuje tato příslovce za substantivní tvary středního rodu. Chr. S. Stang (1970: 25) je odvozuje od kmenů s kolektivním významem. Kmen s kolektivním významem mohl rovněž tvořit základ formy *tāi (s neslabičnou lokálovou koncovkou jednotného čísla -i¹²), s níž souvisí litevská částice a spojka tai a lotyšské nářeční příslovce taî. Chr. S. Stang (1970: 25) rovněž rekonstruuje příslovce *tāi odvozené od indoevropského kmene *tā|*te s kolektivním významem, litevské tai s ním však nespojuje, protože je podle E. Nieminena považuje za novou formu (viz 04). Když kolektiv zanikl jako samostatná kategorie a probíhala reorganizace systému rodů, získaly formy kmene *tā s kolektivním významem ženský rod- ¹¹ Iš senųjų tyrinėtojų G. H. Mülleris (1898: 312) vienas iš pirmųjų, remdamasis K. Brugmannu, formas su *-ā iš kilmės laiko abstraktų klasės formomis ir priešina jas konkrečios reikšmės formoms su -s. ¹² O tom, že koncovka -i lokálu-dativu jednotného čísla kmene *o | *e- v litevských příslovcích (iki vakari) je praindoevropského stáří (< *-i), viz Mažiulis (1970: 145–146). 73 význam. Proto tatáž forma *tāi tvoří základ litevského ženského rodu jednotného čísla lokálu tojē (< *tāi + *-ēn), a také latgalského adverbia tāi a v literární lotyštině ženského rodu jednotného čísla lokálu. Vzhledem k tomu, že lokál jednotného čísla byl v baltských a obecně indoevropských jazycích neparadigmatickým tvarem (Топоров 1961: 285, 298—299), mohly být litevská částice a spojka tai a latgalské adverbium tāi dokonce starší než příslušné tvary lokálu ženského rodu jednotného čísla, tj. uvedené tvary se mohly vyvinout dříve, než se lokál jednotného čísla stal paradigmatickým pádem. 08. Při výkladu původu tai je třeba zmínit hypotézu, kterou v poslední době postuloval V. Georgijev (1965: 81 n.; 1974; 1975: 3—9) a podle níž se kmen *ā- vyvinul sandhi z dřívějšího kmene s dvojhláskou *eH₂y, který měl rovněž kolektivní význam. V. Georgijev spatřuje reflex kmene *-ay- < *eH₂y v mnoha indoevropských tvarech, mimo jiné v litevském ženském rodu jednotného čísla lokálu toj-ē, staropruském ženském rodu jednotného čísla nominativu quai. Kamieno pasikeitimą fonologiškai aiškina W. R. Schmalstiegas (1973: 101, 143 t.t.): prieš prie balsį gale žodžio dvibalsis virto ilguoju balsiu (*-ay- > *-ā), o prieš balsį išliko sveikas. W. R. Schmalstiegas įžiūri papildomą distribuciją *ā- kamieno paradigmoje: kamiengalis *-ay- prieš balsines galūnes ir *-ā- prieš priebalsines. Atskirose ide. kalbose *ā- kamieno paradigmoje yra nemaža formų su -ay-, kurias būtų patogu aiškinti, suponuojant *eH₂y- > *ā- kamieną (Rasmussen 1973: 90 t.t.). Tačiau kol kas *ā- < *eH₂y- raida tera nepamatuota hipotezė (Szemerényi 1970: 173). Todėl mes čia liekame prie senos *ā- < *eH₂- kamieno interpretacijos ir baltų minėtą formą tai laikome kolektyvinės reikšmės *tā kamieno ir vn. lok. -i junginiu. 09. Spojujeme-li litevskou částici a spojku tai se starobylým tvarem s kolektivním významem *tāi (stejně jako lokál ženského rodu jednotného čísla toj-ē), tím spíše musíme s tímto tvarem spojovat zájmeno středního rodu tai, protože si dosud zachovává zobecněný, neboli kolektivní, význam. Abychom to ukázali, musíme se stručně dotknout funkcí zájmena středního rodu tai a poukázat na vztah, v němž kontrastují s tvary mužského a ženského rodu. V litevštině je zájmeno tai, lze říci, jediným nejvýraznějším tvarem středního rodu, který stojí ve stejné syntaktické pozici v protikladu k odpovídajícím tvarům mužského a ženského rodu¹³. Tvary mužského a ženského rodu tas, ta se užívají dvojím způsobem: 1) substantivně — zastávají pozici podstatného jména, a 2) atributivně — zastávají pozici přídavného jména. Naproti tomu tvar středního rodu tai se užívá pouze substantivně — v pozici podstatného jména. Protiklad mužského a ženského rodu (na jedné straně) vůči střednímu rodu (na straně druhé) je proto možný pouze v substantivní pozici. V této pozici jsou uvedené tvary sémanticky v protikladu takto: a) tvary mužského a ženského rodu tas, ta (jejich funkce je stejná) označují konkrétní, individualizované věci (často osoby); jejich antecedenty jsou zpravidla jednotlivá podstatná jména; b) tvar středního rodu tai označuje jevy, děje nebo věci zobecněně, nekonkrétně; jeho antecedenty zpravidla nejsou jednotlivá podstatná jména, nýbrž celé věty nebo dokonce delší úsek textu. Např.: a) Všechny peníze připadly jeho synovi a ten začal žít radostně. BalčAP 199. On (Pranaitis) nic neodpověděl, jen šlehl kobylku bičem, takže se rozjela po cestě až cvalem. Myk-PutS19. Všichni se obuli do bot, ale nosili je jen do chvíle, než vyšli z kostela. ValPJ 30. b) Zde si vzpomíná, že o té záležitosti ještě nemluvil se samotnou Daratou, ale to nemohlo změnit kovářovy plány. VencĮR III 108. Mikodemova tvář byla tak hloupá, že by se z ní dal namalovat obraz… To (= že jeho tvář byla hloupá) nakonec přesvědčilo Vizgirdase, že přišla hodina jeho zkázy. VaižgP I 201. 13 Odpovídající tvary přídavných jmen a slov užívaných jako přídavná jména (maža, gera) se obvykle užívají ve zcela jiné pozici než odpovídající tvary těchto slov v mužském a ženském rodě, srov.: Dítě je hodné a Dítěti je tu dobře. 74 Zobecněný, neboli kolektivní, význam tvaru tai je zvláště zřetelný v případech, kdy označuje několik věcí podobného druhu jako souhrn věcí určité oblasti. Např.: Co na tom sejde, že kromě toho všeho stojí ještě sýpka plná obilí, slaniny, lnu a vlny? Tamsovi jsou to maličkosti, pro Ansase pokušení, závist. VaižgP I 74. Nedovedla si představit štěstí a plnost bytí bez výskajícího dítěte, milujícího muže, svého útulného domácího koutku. To je prvotní článek lidské existence. KubSNL 314. Litevský tvar středního rodu tai si tedy zachoval zobecněný, neboli kolektivní, význam, v němž stojí v protikladu k tvarům mužského a ženského rodu tas, ta, které mají nekolektivní, konkrétní, individuální význam. 10. O tom, že mezi částicí a spojkou tai a zájmenem středního rodu tai neexistuje nepřekročitelná hranice a že mohou mít společný původ, svědčí srovnání jejich funkcí. Tvar středního rodu tai se užívá substantivně v pozici nominativu nebo akuzativu podstatného jména jako anaforické zájmeno — zobecněně označuje to, co bylo zmíněno dříve nebo co bylo řečeno bezprostředně po tomto tvaru. Mluvil se mnou jako s dospělým a to mi bylo velmi příjemné. VenclPU 436. Adomukas ještě plně nechápal, co to znamená — že už tu není tvůj strýc. VaižgRR I 154. Položil jsi základy pro lázeň, a chceš na nich postavit kostel! Kdo to může udělat? ŽemR I 50. Částice a spojka tai se často vyskytuje na začátku věty, větného členu nebo fráze, nezřídka tvoří počáteční skupiny spolu s dalšími částicemi, spojkami či adverbii. – Takže dnes se ani nechystáš na procházku? – Ale ano. – Petr vstal. – Tak sbohem. PaukštAK 154. – Už jdete na pole orat? – No jo… včera odpoledne jsem oral, – vykoktal. – A při tom orání jste si třeba zpíval? – No jo, já. PaukštAK 194. – Já chleba nechci. – Tak co chceš, řetěz? PaukštAK 6. – Viděla jsi, jaká jsi! To stačí jen zapíchnout do země a je hotovo, ale kde je mše? ŽemR I 147. – Nemám čas s vámi dál mluvit. A plác, stejně jako vy. Slyšeli jste, co? No tak ještě uslyšíte ode mě. SruogR II 141. Jen tamhle, hle, kde je písek, se tu sázely i brambory a sela žita. SimonR I 213. Zde tai, když stojí na začátku věty nebo fráze, svým způsobem propojuje danou frázi či větu s předchozím kontextem a funguje jako jakýsi katalyzátor. S takovými částicemi se nová fráze začíná jakoby snáze. To je typické zejména pro mluvený jazyk a dialog. Částice tai má spojovací funkci zvláště zřetelnou v případech, kdy věta začínající těmito částicemi souvisí s předchozím kontextem příčinnými a vysvětlujícími vztahy14. – Oono, vy jste chodila do kostela. Tak alespoň jednou poproste Boha, aby už nedělal světu takové hlupáky, jako je Santeklių Sviestavičius. VaižgP I 106. – A ty se ještě chlubíš? Tak to už nemáš rozumu ani co čert! ŽemR I 175. Vstal jsem ze svého místa a šel za přítelem, který seděl dál. A on na mě hned zařval. VaižgP I 96. Je tedy velmi snadné, aby se takové spojovací částice, které plní roli katalyzátorů, přiblížily anaforickým zájmenům, jež rovněž odkazují k předchozímu kontextu, zejména anaforickým zájmenným tvarům středního rodu, jejichž odkazování je velmi obecné a nekonkrétní. V litevštině nejsou neobvyklé přechodné případy, kdy se částice tai přibližuje zájmenu středního rodu tai – nezaujímá pozici nominativu či akuzativu podstatných jmen, tj. neplní syntaktickou funkci zájmena, má však takový ukazovací význam jako anaforická zájmena (odkazuje se k předchozímu kontextu nebo předchozí situaci). Např.: Když se zvedne vítr, ta sekerařská věc najednou bouchne, a ona říká: „To můj tatínek štípe dříví.“ Auk (LKT 362). Jedné noci se probudí celý hotel. Alfonsas se nejprve domníval, že jako obvykle přijel někdo z vyšších důstojníků. VienPD, 14Za určitých kontextových podmínek se u formy tai vyvinula také funkce spojky, např.: Když někdo umřel na něco, říkávalo se, že to byl červ. Má-li už takový hlas, pak má nejspíš takové i srdce. Kbl (LKT 107). Má-li už takový hlas, pak má nejspíš takové i srdce. PaukštAK 169. Když se vracel, vždycky přinesl nějaký nový výmysl: tu okopávat brambory v nevhodnou dobu, tu je pořád znovu a znovu orat. VaižgP I 84–85 (podrobněji viz aut. 1977). 75 K 177. Začnou cvrlikat tisíce cvrčků. Napaliai se zdá – jako by jich byly miliony. Když však začne pátrat, kde se zastavili, aby třeli křídly a vydávali tak hlasitý zvuk, nic nespatří. A začne se mu zdát, že to vůbec necvrlikají živočichové, nýbrž že zní sama země… VaižgP I 222. Takové přechodné případy jasně ukazují, že za určitých kontextových podmínek může ukazovací částice tai snadno získat význam tvaru anaforického zájmena středního rodu. 11. Vyvstává otázka, kdy se tai mohlo ustálit jako zájmeno středního rodu. V litevských dialektech se forma tai užívá poměrně široce, obvykle však plní funkci částice a spojky. Ve druhé funkci se rozšířila po celé oblasti aukštaitských dialektů, s výjimkou panevėžiškiai; znají ji také žemaitští raseiniškiai. Funkce zájmena středního rodu je u formy tai v uvedených dialektech vzácná. Poněkud častěji se vyskytuje v aukštaitských dialektech, i tam však převážně v přechodných případech. Je příznačné, že také další formy odpovídající formě tai – žemaitské ta, panevėžiškiai tę, te, ti – se rovněž užívají jako částice a spojky. Možnost stát se zájmeny středního rodu mají pouze potenciálně. Z toho však ještě nelze vyvodit, že funkce zájmena středního rodu formy tai je velmi pozdního data. Tato funkce se prostě nemohla široce rozšířit, protože v litevských dialektech, stejně jako v lotyštině, se v této funkci ustálily tvary mužského rodu jednotného čísla v nominativu a akuzativu tas, tą, které zastávají pozici nominativu, respektive akuzativu podstatných jmen. V litevském spisovném jazyce se však zřejmě díky lepšímu souladu s celým gramatickým systémem více ustálila funkce zájmena středního rodu tai než tas, tą, viz aut. 1974:58 (tabulka 2), 62 (tabulka 3). Forma stejného původu jako litevské tai se v pruských památkách vyskytuje jako kai (vedle ka, kan); třikrát je užita ve funkci zájmena středního rodu v pozici akuzativu: Kai bille dineniskes geits? „Co znamená tedy každodenní chléb?“ Ench 37₁₀. Tīt dāti teinu erainesmu, kai ious skellānts astai „Tak tedy dejte každému, co jste povinni“ Ench 57₂₃. bhe waditi kai erains, labban segge, stan wirst tans pogawns „A vězte, že každý, kdo činí dobré, to obdrží“ Ench 61₃ (Trautmann 1910: 267, Nieminen 1922: 14, Schmalstieg 1974: 135), srov. Endzelin (1944: 124–125), který považuje litevské tai za novou formu z ta-ai, a zároveň pruské kai pokládá za neautentické, zapsané s -i místo -n (kan). V litevských dialektech se někdy v pozici akuzativu vyskytuje také kai ve funkci středního rodu, např.: Už za k a i ty ho biješ? Lp (LKŽ V 361). Může jít o analogickou formu podle tai, ale může být také stará; podle svědectví lingvisty B. Savukynase ji v tomto dialektu užívají starší lidé vedle ką (dial. kū). Je možné, že formy s -ai (tai, kai) měly předpoklady k získání funkce zájmena středního rodu už v prabaltském období. To, že se v litevštině ustálily tvary zájmen středního rodu s -ai, v pruštině tvary s čistým kmenovým zakončením (ka, sta, viz Endzelin 1944: 111, 123), zatímco lotyština nemá zvláštní tvary středního rodu vůbec, má příčiny nikoli v samotných formách, nýbrž v gramatických systémech těchto jazyků. 12. Jak bylo uvedeno výše (viz 04), je vhodné rozčlenit formu tatai na ta-tai. Druhou částí této formy je nejspíše táž částice tai, kterou jsme rozebírali výše. Není jasné, jakého původu je první část této formy. E. Nieminen (1922: 44) uvádí, že se částice tai připojila ke starému tvaru středního rodu *ta < *tod. Lotyšské tā-tā15 vysvětluje E. Nieminen (1922: 46) rovněž jako nominativ-akuzativ středního rodu jednotného čísla *ta (< *tod) + lokativ *tā. Takové vysvětlení by bylo přijatelné, kdyby bylo zcela jisté, že v litevštině a lotyštině existovalo zájmeno středního rodu *ta, když se vytvořila forma tatai. Forma *ta se pro litevštinu a lotyštinu rekonstruuje podle pruského sta, slovanského to a litevských tvarů přídavných jmen středního rodu na -a (gera) (Mažiulis 1970: 85). Dosud se k těmto formám nepřiřazovalo žemaitské ta, protože se rekonstruovalo jako tati. Z toho 15 K. Mūlenbacho – J. Endzelyno žodyne (1932: 120) ši forma traktuojama kaip pakartota ta ta (rašoma atskirai). 76 U zmíněné žemaitské formy lze identifikovat ta (viz 17). Žemaitské ta však funkci zájmena středního rodu nemá, užívá se pouze jako částice a spojka. Stejná forma ta je také v lotyštině, ale i tam se užívá pouze jako částice a spojka. Litevské žemaitské ta a lotyšské ta svou funkcí zcela odpovídají chetitskému ta-, které se rovněž užívá jako spojovací částice na začátku věty a nemá funkci zájmena středního rodu. Je tedy zcela oprávněné domnívat se, že litevské žemaitské a lotyšské ta, stejně jako chetitské ta-, byly původně starými částicemi a funkci středního rodu neměly, ačkoli jsou etymologicky pravděpodobně příbuzné zájmenům středního rodu v jiných jazycích, srov. slovanské to (viz 17). Na druhou stranu, kdyby litevské a lotyšské ta mělo funkci zájmena středního rodu, není jasné, proč by tuto funkci ztratilo. J. Schmidtas (1889: 229) vysvětloval zánik zájmena středního rodu *ta v litevštině tím, že se tato forma po zkrácení akútových koncovek shodovala s nominativem jednotného čísla ženského rodu ta < *tā. Lotyšský nominativ ženského rodu v singulární deklinaci má však dlouhé -ā (tā) a ani zde se nevyskytuje forma zájmena středního rodu *ta. Konečně tas, tą má dnes v litevštině i lotyštině význam středního rodu, ačkoli zároveň existují i formy mužského rodu. Shoda forem tedy není nezbytnou podmínkou zániku jedné z nich, pokud se užívají odlišně. S týmž formantem -d (ide. *-o) jsou uváděny pruské formy zájmen středního rodu sta, ka. J. Endzelynas (1944: 116) pochyboval, zda je sta skutečné, protože se vyskytuje zřídka (a pouze na začátku věty!) vedle stan. Častěji se užívá ka. Funkce uvedených forem v pruštině nebyly podrobněji zkoumány. Na druhou stranu pruské formy zájmen středního rodu s -a mohly tuto funkci mít (jako ve slovanských a dalších jazycích), zatímco odpovídající formy s -a ji v litevštině a lotyštině mít nemusely (jako v chetitštině). Záleží na celém gramatickém systému jazyka. S ohledem na uvedené skutečnosti je odvozování litevské formy tatai od formy středního rodu *ta s částicí tai pochybné. Podle našeho názoru je přesvědčivější vykládat formu tatai jako složeninu dvou částic. Z částic ta a tai mohla vzniknout také forma tatai. Tuto myšlenku podporuje množství podobných útvarů složených ze dvou či více částic v litevštině. Např.: ana-va: Anavà zajíc běží. Ilg. ana-ve: Anavè a také on přichází. Gs. be-ne: Bene, viděl jsi, že vyprávíš. Jnš. be-ta-g16: Betag tady je třeba, aby byla splněna všeliká povinnost. DP 30. be-tai: Ať každý, kdo věří, nezahyne, ale měl věčný život. SE 129. be-tai-g: Betaig tě hrozně potrápil a nemůže se vzdát pomsty. DP 37. tai-gi: Tak tedy, když to nevíš. Skp. ta-pat: Jak to, že nepracuji, vždyť sama doma všechno udělám.= juk Ps. tik-tai a další. (Další příklady viz níže u příslušných forem.) Počátek (podnět) vzniku takových slov, včetně tatai, mohly dát také syntaktické komplexy ze dvou či více částic, spojek a příslovcí, které se dodnes užívají na začátku věty nebo její části, např.: To už nejsou žádné žerty, když noha otéká. Drg. Když chodíval na brusinky…, no tak tam (= tam) jsou hadi. Pšš (LKT 159). Bodl a vytáhl [rybu] do sítě a odešel, tak to byla nějaká [velká]. Kk (LKT 188). No když je to tak těžké, vypije láhev. Pvk (LKT 181). Nu, to už si pak nepamatuji, kam je vezli. Ktč (LKT 167). Kdyby se to dalo zařídit, abychom nemuseli vázat — to by pak byl život. Stkn (LKT 164). V litevštině existují částice a příslovce utvořené reduplikací s opakovaným kmenem ukazovacího zájmena. Souhláska kmene zůstává v obou složkách stejná, zatímco samohlásky se mohou měnit. Např.: 16 Iš čia sutrumpinta bet. Kad bet nėra iš beti (taip teigia J. Otrebskis 1956: 360), rodo dzūkų bet su išlaikytu sveiku t (Zinkevičius 1966: 436). 77 ši-šia: Kiuře více vydělá než šišia (= šičia). Pgg. tan-ta-jėg: Porazil takového berana, tanta jėg (= hned) a snědl ho. Vdk. tas-ta-ja: Když začala paldienikė, tasta ja (= také) a v sobotu prší. Trgn. ta-tiaug: Tat iaug (také)... dělá i v nemocech. DP 80. ta-tieg: Ta tieg si udělali odřením nohou. DP 176. te-te: „te imk“ Dglš. Srov. také tučtuojau, ničnieko, vičvienas, -a aj. Podobným způsobem mohlo vzniknout i tatai (lot. tā-tā). K. Būga a K. Brugmann tedy měli pravdu, když srovnávali litevské ta-tdi s reduplikativní slovanskou formou *tъ-tъ > rus. momъ¹⁷. 13. V litevštině jsou formy tai ir tatai volnými variantami. Původně měly stejný význam (srov. analogické útvary téhož významu šičia ir čia, šišia ir šia). Proto v spisovném jazyce tatai postupně zaniká a uvolňuje místo kratší formě tai, která lépe odpovídá ostatním formám tas. V nářečích se tai ir tatai teritoriálně rozdělily: kde je tatai, tam obvykle není tai (Žemaité), a kde je tai, není tatai (Aukštaité). Charakteristické je, že žemaitské tatai, stejně jako aukštaitské tai, se obvykle užívá jako částice, často stojí na začátku věty nebo větného členu a spolu s dalšími částicemi a spojkami tvoří úvodní skupiny. Např.: Ten [otec] říká: strhni střechy — bude sláma, tu slámu vymlátíš a neprovátou zaseješ na pole. Tatai všechna pole osela. Strb (LKT 104). Házet po starém člověku kameny — a tatai je tedy dobré? Skl Nu tatai, děti, dnes večer musím jít domů. Bdr. A tatai je čest stoupat po zádech druhých. Šauk. Vedle tatai se ve stejné funkci částice užívá ještě žemaitská forma ta (viz 17). Tato forma má také funkci spojky, zatímco tatai se jako spojka obvykle neužívá. Žemaitské tatai ir ta tedy společně odpovídají aukštaitské částici i spojce tai. Zájmeno tatai se ve funkci středního rodu téměř neužívá; vyskytuje se pouze v přechodových případech. Krásný je ten balkón tatai! Hotové tatai! Takové domy si postavili — to není k smíchu tatai! Vg (LKT 102). Nebyl pluh, když se tatai objevilo! Škl (LKT 65). Forma tatai už tuhne i v žemaitském nářečí. Podle jiných podobných útvarů se k této formě připojuje -s, např.: Zimní jurgins tatais. Vkšn (VitŽ 393). Ve starých památkách, zvláště v textech autorů pocházejících ze Žemaitije, se forma tatai hojně užívá také ve funkci zájmena středního rodu (viz 04). Lotyšské tā-tā je doloženo pouze ve funkci částice, například ve výkřicích a vyjádřeních údivu: Ta ta, ta dívka! Ta ta, zapomenu! Ta ta, oni bojují! LV IV 120—121. Stejně jako lotyšské ta ani lotyšské tā-tā nerozvinulo funkci zájmena středního rodu. 14. Kromě tai a tatai existuje v litevštině také více forem téhož typu tvoření, odvozených od ukazovacích zájmenných kmenů a od kmenů tázacích-vztažných zájmen, která jsou s nimi v korelaci, někdy i od kmenů jiných zájmen. Podle stejného vztahu byly utvořeny: I ten — tady tenhle — tadyhle onen — tamten tamten — tamten tento — tento kdo — kdo někdo — někdo tolik — tolik všechno — všechno jeden — jeden jiný — jiný 17 V poslední době se také indoevropský tvar středního rodu jednotného čísla nominativu-akuzativu *tod (stind. tad) vykládá jako *tot, vzniklé opakováním kvůli emfázi z *to-t(o) (Szemerényi 1970: 189). Je zajímavé poznamenat, že ve finsko-ugrických jazycích se také reduplikují kmeny ukazovacích zájmen, např.: dä-dät, duo-duot, dö-döt (Kont 1975: 446).< 78 II ten – toto tenhle – tohle který – kterýpak III takový – takovýpak takovýhle – takovýhlepak jaký – jakýpak IV šis – šitai anas – antaiZ kmene *:io/*:ie srov. tiekas – tiek tai kiekas – kiek tai jái-b Rm. Tvary prvního modelu tai, šitai, itai mají formant -t- jako součást zájmenného kmene. U tvarů druhého, třetího a čtvrtého modelu -t- ke kmeni nepatří; v těchto tvarech -tai tvoří částici oddělenou od zájmenného kmene (s výjimkou tatai, které se skládá ze dvou kmenů téhož zájmena), srov.: šita-tai (:šitas), katra-tai (:katras), tok-tai (:toks), šitok-tai (:šitoks), kok-tai (:koks), š-tai (:šis), an-tai (:anas), tiek-tai (:tiekas), kiek-tai (:kiekas). Jakmile vznikly tai, tatai, šitai, itai, byla částice -tai zobecněna jako slovotvorný prvek a mnoho tvarů s -tai bylo utvořeno analogicky. Například tvar š tai nemusí být nutně utvořen z šitai (Stang 1966: 242), je utvořen přímo z š-is s částicí -tai; stejně tak antai z anas, tiektai z tiekas atd. Tvary třetího modelu toktai, šitoktai, koktai jsou také zjevně analogické. Tvary prvního modelu bez formantu -t- (anai, šiai, kai, kiekai, tiekai, visai, vienai) jsou utvořeny zcela stejně jako tvary téhož modelu, které mají v kmeni -t- (tai, šitai, itai). Tvary bez -t- vznikly v době, kdy -tai ještě nebylo zobecněno jako slovotvorná částice. Jak uvidíme později, tyto tvary se také užívají odlišně. 15. Z tvarů prvního modelu má kromě tai funkci částice i zájmena středního rodu ve spisovném jazyce také šitai. Tvar šitai se výrazněji odlišuje od tai, když plní funkci částice (silná deixis blízkosti), např.: Jaký červ se tohle plazí? Brs. Tohle je můj bratr. Brsl. (Srov. To je můj bratr.) Tohle je už třetím rokem v továrně. BiIR I 66. Ve funkci zájmena středního rodu se šitai zřetelně neliší od tai či tatai, protože lexikální odstíny mezi kmeny šitas, šis (deixe blízkosti), tas (neutrální deixis), anas (deixe vzdálenosti) nyní v mnoha případech setřely. Co mi z tohohle chtěli vzít? Dgls. Tohle už nám není po chuti. Mrc. Řekněte tohle, pane, představenému. KudR I 122. Srov. souběžné užívání šitai a tai: — Musím se ti přiznat, že i já jsem o tom nejednou přemýšlel. Nejednou jsem o tom také mluvil. PietA 91. Nářeční forma itai (užívaná u Dzūků vedle tai) funguje nejčastěji jako částice, někdy se vyskytuje také funkce blízká zájmenu středního rodu. Itai bylo právě o Letnicích. Brsl. Co je itai? Gžl. Itai býval kdysi strom, ale už ho vykáceli. Dln. (LKT 357). Itai už je živobytí mladého člověka. Vrn. Nevím, co z toho chladu vzejde. Vrn. Ten mráz, ten zničil celou úrodu letních plodin. Vsn. Všechny ostatní formy prvního modelu si funkci zájmena středního rodu nevyvinuly. V nářečích nebo ve starých písemných památkách se užívají pouze ve funkci příslovce či částice. Např.: anai: On tam také přijde. Brž. šiai: Nechoď takhle (= tímto způsobem), probudíš všechny lidi v bytě. Jrk 26. A takhle (= tak nějak) je všude dostatek ukrytého užitku. BP I 159. Šiai ve spojení s tai se vyskytuje také funkce zájmena středního rodu, např.: Tohle, tohle dělá (= tohle, to dělá). Žt. Kai se ve spisovném jazyce užívá jako spojka, v nářečích a starších písemných památkách se však vyskytuje také ve funkci částice a příslovce (srov. latg. kaĩ, pr. kai). O funkci kai jako zájmena středního rodu viz 11. 79 Skarelė kai ruda, kai geltona (= lyg ruda, lyg geltona). Dkšt. Pasigėrė kai ožiai bliauna. Pnn. Man kai ne yr (= kaip yra, taip gerai). Rod. – Ui, kai! (= kaipgi) – tarė Nemunėlis. A 1885, 329. Plg. Tai kaigi (= kaipgi), ir jam reik pasipuosti. Kair. Kromě toho se s částicí kai tvoří mnoho složených zájmen a příslovcí, např.: kai kas; kai kuris, -i; kai katras, -a; kai koks, -ia; kai kada; kai kaip; kai kur aj. V litevštině se užívají také odpovídající spojení s kaip: kaip kas, kaip kur aj., mají však jiný význam. Srov. také příslovce niekai (Jídlo je dobré, ale je pomačkané. – To nic (= špatné). Skp. kiekai: Kiekai (= kolik) máš vlastně vajec? Ds. Kolik lidí je dnes uvařeno na snídani? – Tolik, kolik bude. Ds. tiekai: A to je tedy spánku! Pnm. Tolik toho. Slk. visai: Ulehl si rovnou na podlahu. Dt. vienai: Všichni jsou hloupí, jen ne jediná. Skr. Jejich hodiny jdou jedním způsobem, naše jiným. Grdž. Žiji tady v lese sama. Kp. kitai: V Seredžiu mluví jinak (= jiným způsobem). Vl. Nemohu jinak, musím jít. VoL 291. Je příznačné, že mnoho tvarů má na -ai cirkumflexní přízvuk: kiekái, tiekái, vienái, visái jako lotyšské vysoké tai, kai (s posunutým přízvukem). Tvar druhého modelu šitatai významově odpovídá tvaru šitai (srov. tatai a tai); v žemaitském nářečí se vyskytuje vedle tatai ve funkci částice. Ve starých písemných památkách má také funkci zájmena středního rodu. Např.: Mohu dát trochu mléka, tohle mám. Tv. Zde musíme vědět, proč se Jan ptá právě na tohle. BP I 30. Když se tohle stalo, Bůh zkouší Abrahama. BBI Moz 22, 1. Tohle on udělal. MT XV. Tvary třetího modelu toktai, šitoktai, koktai jsou známy ze starých písemných památek nebo lidové slovesnosti. V současných písemných textech jsou archaické. Tyto tvary jsou odvozeny od adjektivních zájmen toks, -ia, šioks, -ia, koks, -ia, užívají se však ve funkci zájmena středního rodu na pozici nominativu a akuzativu substantiv, jako tai, šitai aj. Proto také zanikly. Toktai dnes odpovídá tai, tatai; šitoktai – šitai nebo tai; koktai – kas, ką, protože od zájmena kas nebyly vytvořeny zvláštní tvary středního rodu. Např.: Začali Jonášovi vyčítat, že tohle udělal bez jejich vědomí. BP I 44. Protože jsi tohle udělal, buď tedy proklet. BB 1 Moz 3,14. Utrpení mnoha mučedníků, kruté koruny nepřátel – to všechno přemáhá zbožnou mysl. MT3b. To dítě, když to vidělo, promluvilo. Sch 197. Venkovští dělníci ve svém prohlášení uvedli, že to udělali, protože byli vyprovokováni. prš. Tohle jste neslyšeli, ale já ano. Simon VK 86. Vždyť ne sami sobě, nýbrž nám oznámili, koktai vám nyní bylo zvěstováno. Bb I Ptr I,12. Užeždas vídal... na zahradní zídce pobíhat malé dívky, což se mu vůbec nelíbilo. Bs Mt II 136. Tvary čtvrtého modelu se obvykle užívají jako částice, spojky nebo příslovce. Antai je dnes známé jako částice, ve starých písemných památkách má však také funkci zájmena středního rodu nebo funkci jí blízkou, např.: Hle, on seká seno u lesa. Gr. A tam se naplní, hle, co prorok řekl. DP7. Všechno má být spáleno, hle. BB 3 Moz 6,22. Strašné to bylo, když... potopil celý svět, ale mnohem strašnější to bude, až ohněm spálí celý svět. DP 8. Srov.: A řekl nyní – ani tohle, ani tamto (= ani toto, ani tamto). Skr. Štai se užívá jako částice a svou funkcí se neliší od šitai, např.: Štai, už vychází slunce. Stan P 30. Tiektai je známo pouze ze starých písemných pramenů a odpovídá výrazu tiktai, např.: Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi. MŽ 588. Otce nikdo nezná, pouze syn. DP 340. 80 Kiek tai se jako forma příliš nerozšířilo, protože se v tomto významu užívá forma kieką „kolik“. (Srov. tieką a tiek tai, jejichž významy se liší.) Např.: Kéž by měli jazyk, kolik by nám toho pověděli! Gmž. 16. Jak ukazuje zkoumaný materiál, téměř všechny zde uvedené formy mají funkci příslovce, částice nebo spojky. Funkci středního rodu si vytvořila většina forem s kmenovým nebo zobecněným formantem -t- (formy prvního modelu tai, šitai, itai, formy druhého a třetího modelu). Formant zájmen středního rodu byl tedy v litevštině zobecněn jako -tai. Zpočátku bylo tvoření těchto forem pomocí -tai poměrně produktivní. Pro tentýž význam existovalo i několik forem, srov. vedle tai – tatai, toktai; vedle šitai – šitatai, šitoktai atd. Později však mnohé z nich vlivem různých faktorů (stejný význam, stejná pozice, zánik rozdílu ve významu mezi tas a šitas, šis atd.) zanikly a znovu uvolnily místo základní formě tai. Formant -ai bez -t- funkci zájmen středního rodu nevytvořil. Formy s -ai: kai, anai, šiai atd. zůstaly částicemi, spojkami a příslovci, srov. lotyšské aukšt. tai, kai 05. Když se -ai stalo slovotvorným formantem adjektivních příslovcí, příslovce odvozená od zájmenných kmenů získala postpozici -p(o-s), srov.: anai – anaip, kai – kaip, niekai – niekaip, kitai – kitaip, šiai – šiaip, šitai – šitaip, tai – taip, vienai – vienaip, visai – visaip.¹⁸ Bez formantu -p(o-s) se dnes v spisovném jazyce jako příslovce užívá pouze visai a významem se liší od visaip „různě“. Formant -ai se také připojil k nominativu jednotného čísla mužského rodu ukazovacích zájmen a adjektiv se zájmenným skloňováním, k různým tvarům zájmen bez rozlišení rodu, k některým slovesným tvarům atd. TVARY S FORMANTEM -a Tvar ta 17. V žemaitském nářečí se forma ta užívá ve funkci částice a spojky, např.: Važiuoja, važiuoja, prie kelio besanti trobelė, na ta ans sako. Žd (LKT 48). Pats šeria, pats melžia, ta tas — bandžius. Lc (LKT 43). Protože se v žemaitštině ta užívá zcela stejně jako v aukštaitštině tai, bývala odpovídající funkce (viz aut. 1974: 64; 1977:70) obvykle rekonstruována jako tai (Bezzenberger 1887: 31, 35). E. Nieminen (1922: 51) tuto formu znal z písemností S. Daukantase a rovněž ji nerozlišoval od tai. Forma ta má krátké -a, zatímco žemaitský dvojhláskový ai na konci slova se obvykle mění v dlouhé ā. Pouze telšští mluvčí a místy také kretingští mluvčí jej zkracují na krátkou samohlásku (Zinkevičius 1966: 90, III). Formu ta však mají také varniští mluvčí. Forma ta tedy nemohla u všech Žemaitů pravidelně vzniknout z tai zkrácením. Ani představa, že žemaitská forma ta vznikla z tai nepravidelně v důsledku proklízy, není příliš věrohodná. V současnosti se forma tai v žemaitském nářečí (s výjimkou raseinišských mluvčích) neužívá, ale zůstala zachována ve zkostnatělé příslovečné podobě užtaipernai Šlnt (srov. z hlediska přízvuku lotyšské spisovné příslovce tāi), užtaipernai Kal ‚předloni, předpředloni, velmi dávno‘, např.: Pernai ir užtaipernai vis buvo šaltos žiemos. Šts. Užtaipernai vaiks mokyklą pradėjo eiti. Slnt. Krátké -a v žemaitské formě ta může pocházet buď ze staré doby, nebo z *-ā. V druhém případě by bylo třeba toto -a v těchto formách (< *-ā) spojovat s nominativem plurálu středního rodu -gal. nebo s nominativem singuláru ženského rodu *-ā, to však lze jen obtížně dokázat. Tato forma s krátkým -a pochází nejspíše ze staré doby, konkrétně z ide. *to (čistý kmen bez koncovky, srov. tvary středního rodu slov. to, pr. sta), a nebyla zkrácena, protože je jednoslabičná. Také v lotyštině je doložena forma ta užívaná odpovídajícím způsobem, např.: Srov. dřívější výklad, podle něhož formy bez formantu -p (kai, tai, šitai, anai, kitai) mohly být zobecněny z pozice před p, b (Nieminen 1922: 21).18 6. Gramatinės kategorijos ir jų raida 81 Chceš-li, tedy přijď! LV IV 120. Každého malého dítěte musíš milovat, tento chlapeček je malý; a tak musíš milovat i tohoto. BLG 401. Jak se solí, tak se solí. BLG 395. (Další příklady viz Bielenstein 1863: 395 a násl.) Vargu ar lat. ta šiais atvejais yra sutrumpinta iš tad (Nieminen 1922: 31, Mülenbach – Endzelins 1932: 120–121). J. Endzelynas dėl to nėra visai tikras. Jis nurodo, kad lat. ta tokiais atvejais, kaip ir liet. ta (sakinyje Kas ta oro kaitris) gali būti iš kilmės taip pat bev. g. vn. vard.-gal. forma (plg. sl. to, gr. τό). A. Bielensteinas (1863: 98) lat. ta laiko bevardės giminės įvardžio forma. Ani v litevštině, ani v lotyštině se ta neužívá ve funkci zájmena středního rodu. Podobná situace je doložena v chetitštině, kde se rovněž užívá forma ta- (vedle šu-, nu-) jako uvozovacího prvku věty (Фридрих 1952: 53), ta však také nemá funkci zájmena středního rodu, přestože svým původem pravděpodobně souvisí s ide. *to (Sturtevant 1933: 199 a násl.; Kronasser 1956: 153; Иванов 1963: 140; 1965: 188–189; 1974: 115; Kurylowicz 1958: 244). V. V. Ivanov (Иванов 1965: 188–189) také srovnává lotyšské ta a staroslověnské to ревь > ruské теперь s chetitským ta-. Litevské a lotyšské ta tedy mohlo být odedávna, stejně jako chetitské ta-, bez funkce zájmena středního rodu, ačkoli jako ukazovací částice je, podobně jako tai, která má tutéž funkci, velmi blízké tvarům středního rodu ukazovacích zájmen. 18. V litevštině se táž forma ta zachovala v mnoha složených útvarech. Částice ta, stojící na začátku věty spolu s jinými částicemi, spojkami či příslovci, případně přiléhající k samostatným slovům (sama je nepřízvučná), časem s uvedenými slovy splynula. Složená slova s částicí ta mohou mít dva, nebo dokonce tři či více kmenů. Umístění částice ta v těchto útvarech je různé. Často je na začátku, může však být i na konci nebo uprostřed mezi dvěma jinými složkami (u útvarů ze tří kmenů). 1) Útvary s ta-: tāgi „tedy“ Kv, Šv (Tāgi yr duonos — tai pasiimk. Jrb. Tāgi, ką dirbt? Žg. Tāgi, tāgi, persenęs esi. Vn); tāgatēs „tedy, hle“ Slnt (Tāgatēs, toks menks tes. Štk. Vakar tagatēs Plungė(j) buvau. Als); tajā „také, tentýž“ (Tajā žygis (=žygis tuo pradėjimu). Ds, Skp. Tajā ir par mum. Sv. Čia šiltas daiktas, apsivelki — vis tajā kaip an pečiaus. Plš.) (k -ią viz 19); tagā „tamtéž“ (Mums tagāg tikis, kas tam tamui smarkiam tikos. DP 361); tajēg, tajēk „hned, bezprostředně“ (Pinigus gauna, tajēg ir išleidžia. Snt. Vyrams bepjaunant, mes pradalges tajēk ir išdaužysime. Slv); tapagaliaus „konečně“ KlG 142; tapagaliausias, -ia (Duok tapagaliausią dieną teisi už griekus gailėti. MŽ 53); tapaldčiai „postupně“ Pmp; tapalatos „neustále“ Ps; tapasukai „často“ Trgn; tapāt „vždyť“ (Jeigu jis būtų gyvas, tapāt jau ką nors parašytų. Kair. Kur jis dabar tapāt galėjo prapulti. Lnkv); tapatčios „nepřetržitě, souvisle“ Nm; tapėdžio „pozadu, v patách“ (Tapėdžio tuoj paskui mane ir atsivijo. Upn); tapirmiaus (Melskiam tapirmiaus. Mž 135); taprādž „neustále, často“ (Uošvis pas mus taprādž atvažiuoja. Trgn); taprādžia „tamtéž“ Lkm (Taprādžia važinėja. Ktk); taprādžiai „tamtéž“ (Anas taprādžiai gera. Blnk); taprādžios „tamtéž“ (Taprādžios neklauso, kad ir sakai. Grž); tavien „stejně tolik“ (Ar man žąsis, ar antiena — vis tavien. Grž); taviena „tamtéž“ (Tu kniškis po tuos geležgalius, vis taviena jie te yra. Rd); tavienātos „neustále“ Lnkv. S touž částicí ta- je pravděpodobně utvořeno také tada (zkráceno tad), srov. kada, šiada aj. Jde o starý útvar; odpovídající formy jsou i v jiných indoevropských jazycích, srov. védské ind. tadā, tadānim, avestské tāba. První část těchto útvarů spojuje s ide. *to také M. Fasmer (Фасмер 1973: 68). Druhá část je nejasná. Kvůli -g-, které se objevuje ve slovanských formách (srov. rus. тогда, staropol. tegdy aj.) a v lotyšském tagad „nyní“, byla spojována s *godo (Mülenbach — Endzelins 1932: 122–123). Spíše je však třeba tuto část spojovat s ide. zájmenným kmenem *do/*de (srov. din „on“) (Walde — Pokorny 1930: 771; Pokorny 82 1949: 182; Топоров 1975: 343). Srov. litevskou částici do (Kas dė (=per) žmogus? Dv. Kv. Kas dō par paukštelis kūko vyšnių sodely. JD 859). Spojení dvou částic bude nejspíše právě uvedenými formami. Srov. varianty: tadaġi BB I Moz 48,5; taddajenos Ad; tadėjenai Brsl; tadāk Lz; tadakai Lz, tadai Nj, Bgs; tadaik Zt; tadaikik Zt; tadōs Pc, Skp; tadam (> tadum) Brž, Ps, Kur, Azr, Jnšk; tadan-gi SD 423 (srov. kadangi, viz 22); tadang DP 224; tadangel MT 34ᵇ. Srov. variantu bez -da: tagāčiaus Ggr, srov. výše uvedené tagatės „tedy“. Varianta tagada Ms, M (lot. tagad, rus. тогда) může mít stejné -ga- jako tágdačiaus a stejné -d- jako tada. Téhož druhu bude také útvar tačiau, srov. ta-gačiaus, ta-tiaug DP 80¹⁹. 2) Odvozeniny s -ta: anta „na“ (Sedí na lavici. Bd; zkráceně ant; srov. antajėg „hned“ Šmk, Btg; antaryt „následující den“ Pls, Btrm; antarytój Dbč); kartuntà „někdy, jednou“ Up, Skr (Dostaneš se jednou na konec lávky. Sch 87); kiekunta „trochu, kolik“ (O … práci a správci jsme kiekunta říkali. BP II 122) (srov. Hermann 1926: 388); neta „ani“ Vln¹ 70 (zkráceně net). 3) Odvozeniny s -ta-: betàg „ale“ DP 30 (zkráceně bet); tantajėg „okamžitě“ Erž, Vdžg, Nmk; tastaja „rovněž, nepřetržitě“ Trgn. Jak ukazují příklady, odvozeniny s ta mají zpravidla funkci částice, příslovce, někdy předložky či spojky. Latvių kalboje taip pat yra atitinkamų su ta sudarytų formų, žr. Bielenstein (1863: 395—409). Vedle ta existuje více tvarů odpovídajícího tvoření se stejným formantem -a (< *-o) také od zájmenných kmenů ukazovacích, tázacích-vztažných a dalších zájmen. Tvar ją 19. Tvar ją VI (< *jo s krátkým -a20) se v litevštině vyskytuje jako spojka „jestli“ i jako částice. Např. A já tu žádoucí nedostanu, počkám na dorůstající. JV 851. Pojď sem, děvečko, zachraň mě mladého, že ne mě, ją (=aspoň) chceš čepičku. RD 137 (LKŽ IV 289). V lotyšském spisovném jazyce se užívá spojka ja „jestli“ (Ja tu gribētu, es tev duotu), kterou J. Endzelīns (1922: 825) rovněž spojuje s formou nom.-ak. sg. neutra kmene *jo-. 20. Stejně jako s ta byly i s ją vytvořeny složené spojky, částice a příslovce. Jako postpozice se -ja (-ia) připojuje také k zájmenům. Ve složených odvozeninách může být tvar ją na začátku, na konci i uprostřed. 1) Odvozeniny s ją-: jåb „ale“ (Eik jåb su kuomi. J (LKŽ IV 290) (srov. jab jako tvořicí částici: jabkåip, jabkås, jabkòks, -ià, jabkur J); jabėnte (Jabente, nei teip buvo, nei ko. Šts); jāg „jestli“ Zt (Zinkevičius 1966: 438), srov. jeg, viz 44. 19 Plg. ankstesnius aiškinimus: tačiau < *tat-jau (Skardžius 1932: 52; Otrębski 1956: 368); tačiau < *tad-čiau (Endzelin 1922: 544; Fraenkel 1962: 1048—1049). 20 Jā (su ilguoju ā) gali būti iš jāi (žr. Zinkevičius 1966: 437), plg. formas su -ai 14, 15. 6* 83 2) Odvozeniny s -ja, -ia: ansja „on“ (A on sám vstal a odešel do svého domu. Ch Mt 9, 7; kiekagia „kolik“ Lel (viz kieka 28); tądž „také, tentýž“ Ds, Skp (k ta- viz 18); tasia „také, tentýž, stejně, tímto začátkem, když už, tolik, právě tolik jako“ (Anas tasia mokytas. Dgč. Tai aš važiuosiu. Tasia žygis bus. Užp. Įdėk ir savo parašytą laišką vienan vokan – tasią siuntimams. Pnd. Tasią ką man duosi – ar vištytę, ar gaidžiuką. Ds. Tasią (= kad jau) pradėjai, tai ir baik. Tvr. Tasią ėjus, tasią nėjus. Rz. Tasią paritus, tasią pastūčius (storas žmogus). Skp. Ir nuo Dūkšto, ir nuo mūsų tasia bus kilometru. Smal. Samdinys tasia dievo dukštis: kur sumojo, ten nuplūšnojo. Balt PV I 152. Ji ar girsi, ar peiksi – vis tasią. Slm. Tasią pat kuriuo arkliu važiuosim. Ds);⟧ teipoja „tak“ Ds; tiekaja „tolik“ Ut (viz tieka 28); vis toja „také, právě tolik“ Ds, Sk (k to- viz 31)22. 3) Odvozeniny s -ja, -ia: kajakas „kdosi“ SD 121 (k ka- viz 22). Ve starších textech se -ja-g(i), -ia-g(i) připojuje jako postpozice k ukazovacím zájmenům tas, -a, anas, -a a dalším ve všech pádech, např.: Tasiag metas DP 27; tamedag kūne DP 584; tieiag patys sąnariai DP 8; išg tųjadg kraštų DP 59; su tajdagi merga DK 20; anosiag dienos (gen. sg.) DP 268; tokiadg išeiga DP 33. Tvar ka 21. Forma jako < *qu se v litevských nářečích používá jako spojka ve významu „že“ a jako částice, např.: Mně už je to příliš sladké, takže už mi to nechutná. Pd. Říkal jsem ti, ka venku prší. Jrb. Ka neposloucháš, tak tě zbiju. Grž. Když zloděj vykrade, aspoň stěny nechá, ale když navštíví ohníček, nezůstane nic. Plt. Syotukai, maličký, dostal jsi hodně tuku? – Ni ka hodně, ni ka málo. JV 536 (LKŽ V 8). V lotyšském spisovném jazyce se užívá spojka že, kterou A. Bielensteinas (1863: 396) a J. Endzelynas (1951: 541) rovněž považují za tvar jmenného rodu jednotného čísla, nominativu-akuzativu, zájmena co, odpovídající pr. co23. Formą ka bevardės giminės įvardžio funkcija yra duodama P. Ruhigo (1747: 57): Ká būwo cзonaу? „Was war da?“ Neaišku, ar čia ka yra tikra, ar tik korektūros klaida vietoj kas. E. Nieminenas (1922: 50) -ka aiškina kaip bevardės giminės formą M. Daukšos Postilės formoje nieka: Nes’ tatái bilót ner’ nieka kito tiektái W. Chrystų praminti ne piemenimi, bet Sąmdinikų (208). Šiame pavyzdyje nieka gali būti korektūros klaida vietoj vyr. g. vn. vard. niekas, plg. kitais atvejais vartojamą net niekas kito: moterįte nėft niekas kito, tiektái… DP 69. wilſos nudžios… nė est niekas kito… DP 8. Kas niekas kito ner’ tiektay meláy regimieji. DP 59. Srov. v kladné větě nominativ jednotného čísla co jiného: Dābar yr kas kito. DP 9; akuzativ jednotného čísla co jiného: žada… ką kito arba daugėſn. DP 30. V pozici akuzativu se tvar jmenného rodu nic dochoval v nářečích v určitých rčeních, např.: Všechno jde až k ničemu. Skp. Kdyby šlo o tvar mužského rodu jednotného čísla v akuzativu, namísto koncového -a by bylo dlouhé -ū východních aukštaitských nářečí, pocházející z tautosylabického -un. 21 Šios formos -ja K. Būga (1961: 448) taip pat veda iš įvardžio kamieno *jo-, kaip ir įvardžiuotinių būdvardžių -ja (sausója). 22 Ulvydas (1969: 14) darinius su vis: vis tasią, vis tiekaja, vis toja nurodo prie vienaskaitos vardininko prieveiksmių. 23 Z. Zinkevičius (1966: 438) liet. ka laiko apibendrinta iš kad ar kat pozicijoje prieš t; E. Hermannas (1912: 76, 79) lat. ka identifikuoja su liet. kai (iš vn. dat.-lok.). 84 22. S částicí ka jsou stejným způsobem jako s ta, ja utvořeny různé složené formy, které rovněž obvykle fungují jako částice, spojky, příslovce, někdy jako zájmena. a) Stejně jako tada (viz 18) jsou utvořeny kadà (zkráceně kad) a jeho varianty: kadài Ds, Svn, kadái Kv, Pgr, srov. kadài kąs, kadài kadà, kadài kadė, kadài kãdžių aj. (LKŽ V 41). Srov. také kadàise Dkš, kadaìse Ktv, staré útvary téže skupiny, a jejich varianty: kadàin Brsl, kadàis Mrp, kadàisčia Rdm, kadaìščia Vdš aj. Do stejné rodiny pravděpodobně patří i kadàngi (s postpozicí -gi) a jeho varianty: kadang DP 225, kadangel MT 98 (k -l srov. tol, tole, toleg, viz 31). b) Staré útvary téhož druhu jsou pravděpodobně částice kàna Užv a kane (částice ka s částicemi na, ne), např.: Vyřkl jsem slůvka kana „nejmilejší“. TDr IV 2. Začala šít kana „nejkrásnější“ šaty. Tvr, srov.: kan kdy, kana jak, kand co, kand který a další. LKŽ V 193. Pusiau kanė (= kone) žodį ištariau, ir suprato. J. Kame dugai, dukre mano, kanė (= kad ne) pas matušę? Ds, plg.: kàne kas, kàne koks -ia ir kt. LKŽ V 207. Plg. dar tos pačios reikšmės kajaks SD 121 (su -ja- vietoj -na-, -ne-, žr. 20) ir kono, žr. 33. Atitinkami dariniai yra s. ind. kāś cana, kadā cana (Specht 1932: 271)²⁴. c) Stejně jako z kai vzniklo kaip, tak z ka je pravděpodobně vytvořeno kãp „jak“, užívané v mnoha nářečích (Zt, Nč, Vrn, Brt, Tvr, Vlkv), např.: Jak žije tvůj bratr? Klvr. Jak ty mně, tak já tobě. Lp. Srov. tak (39), teip (47), keip (51). Kāp vzniklo z neutra j. č. nominativu-akuzativu *ka < *q̑od s postpozicí -po J. Schmidts (1889: 230)²⁵. d) S toutéž formou -ka- jsou utvořena slova ve starých písemných památkách: anskat „hle“ (Anskat přišla Šúnamitská. BB 2 Kr 4, 25); taskat „hle“ (Taskat tvůj syn. Mž 447); šiskat „tamtéž“ BP I 84. K. Būga (1961: 448; 1958: 447) šio tipo dariniuose taip pat išskiria -ka-: tas-ka-t, šis-ka-t, ans-ka-t²⁶. Plg. dar to paties tipo darinius: taskajau, takajau „tasi-au, tajau“ N, tankajėg (Mes dabar tankajėg valgom, nieko nepariduodam (= kiek pasigaminam, tiek ir suvalgom). Erž. Forma ana 23. Forma ana (< *ono) se vyskytuje ve funkci částice, např.: Tam, tam na kopečku je naše chalupa. Ale. Tam, jde! Lp. S an(a) jsou utvořeny složené částice, např.: anàkur „tam tedy kde“ Vlkv, Kt, Gs (Hledá, nevidí. — tam tedy kde, vezmi si. Grž); anavà „tam tedy“ Gs, Ilg (Tam tedy ta vidle. Kps); anavė „tamtéž“ (Tamtéž přichází i on. Gs); anavàt „tam tedy, hle“ (Hle, on mě tu ještě bude poučovat! Gs); anaurė „hle, tam tedy kde“ (A hle, když jsem šel k sousedovi, začalo pršet! Kėd.); A tam jsou naši koně. Jž); anauriai „tamtéž“ Jnšk; anaūridis „tamtéž“ Jnšk. Forma šia 24. Forma šia (< *šo) se vyskytuje v nářečích a starých písemných památkách jako příslovce ve významu „zde“, např.: Pojď sem blíž. Grl (LB 219). Sbohem, mládenečku, dej sem prstýnek. JD 558. Podej sem. Skp. ²⁴ F. Spechtas laiko kana (s. ind. cana) kilusiu iš vn. įnagininko. E. Fraenkelis (1935: 54 t. t.) kritikuoja šių formų sąsają su vn. įnagininku ir liet. kana kas, neigdamas šios formos ryšį su s. ind. kāś cana, veda iš vn. iliatyvo, plg. Z. Zinkevičius (1966: 439). ²⁵ Srov. tradiční výklad, že kãp je snad nepravidelně zkráceno z kaip (Nieminen 1922: 24; Otrebski 1934: 452 n. d.; Skardžius 1937: 212; Fraenkel 1962: 199; Zinkevičius 1966: 411). ²⁶ J. Endzelynas (1911: 291) šiuose dariniuose išskiria -skat, siedamas ją su lat. skatīt. 85 Odtud přichází nemoc, odtud posiluje víra. DP 550. Vystup sem, pane. BB 2 Moz 24, 1. Hle, sem. SD 236. Vlož sem svůj prst. Ev 68. Zdá se, že se dříve významově odstínově lišila zde a šia, protože se užívají společně, např.: Když dorazil list oněch králů, biskup tu prý po částech, neboli po kusech, odnesl. Valž 114. Pomocí šia jsou utvořena složená příslovce a předložky, např.: šiada Km, Ds, Krš (srov. tada, kada); šiādai Mž; dnes; (Jejich řepa byla zaseta více směrem sem. Jnš); šisią „zde“ (Dostal ránu přes stehno. Vl. Tam a zde. R 102. Tady nikde nic není, jen Boží dům, a tady jsou dveře (vchod, brána) nebe. BB 1 Moz 28, 17). Forma šita 25. Forma tato se na rozdíl od jiných tvarů na -a s kmenem ukazovacích zájmen vyskytuje v dialektech východních Aukštaitů ve funkci zájmena středního rodu, např.: O tomhle nic nevím. Kp. Kvůli tomuhle jsem nemohl z pece na chléb vyvést. BsP II 219. Forma zde 26. Forma zde (< *zde) se užívá jako příslovce i jako částice a opakovací spojka, např.: Zde to bylo položeno. Skp. Co se tu stalo? Rm. Jako ve studni vody: zde nabírej, zde je plno. Lp. Srov. zde s různými postpozičními částicemi: čiagi (Iž čiagi mnoho takových. DP 510); čiajau (Veselija už čiajau. Nm); čianai Kp; čianai Jnšk (Polož sem peníze. Er); čianakios Grv; čianainos Krd; čianáis Er; čianáktės Rdm; čiangja (Pásli jsme zde. Mrc); čianojonis Jnšk; čianájos Er. (O částici na, nai viz 53.) S „zde“ se tvoří ičia (srov. itas, -a), např.: Takové ženy zde nebývají. Dglš. Tvar va 27. Stejně jako v jiných indoevropských jazycích má i litevské va (< *vo) pouze význam ukazovací částice (srov. skr. va, i-va, rus. э -ба, srb. ē-vo, viz Būga 1959: 46—47). Srov. také částice vytvořené s va: văgi Skp, văkur Skp, varėkur Tvr, dnava, Gs (k and- viz 23). V nářečích se částice va často přidává k ukazovacím zájmenům: va tas, va ta, va šitas, va šita atd. 28. Kromě uvedených se v litevštině užívají také s týmž formantem -a: tieka „tolik“ (Man tai t i e k a žirnius į sieną bert, tieka poterius kalbėt. Grz. Delto naktis tieka šalta. Ds, srov. vis tieka Ds) a tvary vytvořené s ní: tiekaja (Aš tiekaja padirbu, kaip ir Bronius. Ut) (k -ja viz 20); vis tiekaja (Vis tiekaja mes dar arkliais mainysma. Sdk); tiekjau (Kiti netikę gaspadoriai tiekajau ten gano. Don). kieka „kolik“ (Kieka gi tu davei man pinigų? Slm) a tvar vytvořený s ní: kiekaja (Kiekaja gi vištos kiaušinių sudėjo? Lel.). katra: katra kadė „několik“ (Jau k a t r a k a d ė, kaip blynų ir burnoj neturėjau. Vk (LKŽ V 414). kokia „jak, co“ (Kokia čia dabar durim, kad girgžda. Trgn. Kokią dabar čia tau užėjo, kad pradėjai švilpt? Trgn. Kadžin lauke kokią. Skr. kitokia „jinak“ (Kad dabar kitokia virstu, vėl dvarai susivertų. Skr). 86 „v každém případě“ Lz, srov. katra (Pds mus vientara, – jaunikis ar jaunas. Dv). 29. Všechny výše uvedené formy s formantem -a jsou čistým kmenem ukazovacích, vztažných-tázacích a dalších zájmen. Jak ukazují příklady, tyto formy se obvykle užívají jako částice, spojky a příslovce. Funkce zájmen středního rodu je pro formant -a netypická. Ze všech ukazovacích zájmen má funkci středního rodu v některých dialektech pouze forma šita, kde se vedle užívá také šitai. Kromě toho se s formantem -a široce užívají tvary zájmen středního rodu blízké adjektivům: visa, viena, kita.27 V jednotlivých případech jsou zájmenům středního rodu poněkud blízké formy taja, tasia, toja, tavien „totéž, stejně tak“, kokia „jak, co“. Význam těchto forem se však významu zájmen středního rodu přibližuje pouze v určitém kontextu, a je tedy kontextový. Dosud byly mnohé z uvedených tvarů ukazovacích a tázacích-vztažných zájmen s formantem -a považovány za ustálené tvary zájmen středního rodu. Je však otázkou, zda vůbec někdy měly funkci zájmen středního rodu. Funkce spojovací částice či příslovce byla těmto formám nejspíše vlastní odedávna. To mimo jiné potvrzuje i množství složených útvarů, jejichž součástmi jsou uvedené formy. Pouze pokud je budeme chápat jako spojovací částice či příslovce odedávna, lze uspokojivě vysvětlit tvoření uvedených složených forem (tada, kada, ši dada, tačiau, kadangi, ant, bet, kanda, anskat, taja, tasia, toja aj.). Počátky slovotvorby tohoto typu pravděpodobně sahají do dávnější minulosti než vznik adverbiálních pádů (instrumentálu, illativu), s nimiž byly některé z uvedených forem spojovány. Řekněme, že částice kana pravděpodobně nepochází z illativu, nýbrž illativ mohl být vytvořen s toutéž částicí -n(a), srov.: miška-n(a), galvo-n(a), žemė-n(a), pili-n(a) aj.28 TVARY S FORMANTEM -o Forma to 30. V litevských dialektech se vyskytuje forma to (< *tā s prodlouženým -ā jako nominativ-akuzativ singuláru středního rodu *-ā). Střídání krátkého *-o, stejně jako *-i, *-u (kmeny iđe, středního rodu) a dlouhého *-ā, stejně jako *-ī, *-ū (kmeny s kolektivním významem v indoevropštině), je indoevropského stáří (Kuryłowicz 1968: 315). Již dávno se uvádí, že nominativ-akuzativ singuláru středního rodu *-ā se v litevštině zachoval v jednotlivých slovech, např.: namõ, namõn (Эндзелинь 1916: 300), ko-ks, to-ks, jo-ks, viso-ks aj. (Meillet 1902 / 5: 329; Stang 1970: 20), keturiolika… devyniolika (Mažiulis 1965: 620) aj. Forma to se užívá ve funkci částice stejně jako ta, např.: Ona se chce zřejmě provdat. J. Ti dva vstali dnes ráno. Jrb. Na rozdíl od ta však forma to v určitých výpovědích odpovídá významu zájmena středního rodu tai a tas, ačkoli zároveň má blízko i k příslovci, např.: To ir yr, kad tu nebuvai. Dgļš. Jau jam ne to rūpi. Skp. Čia ne to: ne dėl pyktinių jie dalijas. Trgn. Srov. Vis to viena (= vis toja). Ds. Ještě je doložena forma tonai (s postpozicí -nai): Vienas tiktai tera blogumas ant svieto, o tonai yra tai griekas. ŠD 133. Plg. lat. to: Kad es tö bütu tinäpis „wenn ich das gewusst hätte“ (Bilenstein 1863: 399). 31. S to existují složené formy tvořené stejným způsobem jako s ta. Takové složené formy obvykle fungují jako příslovce. Např.: 27 Abychom se neodchýlili od tématu, jímž se zabýváme, užíváním tvarů visa, viena, kita se tento článek podrobněji nezabývá. 28 Ve starých písemných památkách může být vedle singulárového illativu varda-ne také varda-na s paralelní částicí -ne, srov. 38 a násl. (Srov. Zinkevičius 1966: 213.) 87 toja „...tolik, stejně tolik, také“ (Toja, budeš krmit prutem, toja klackem, pořád totéž brumlání. Ds. Stejné délky, stejné šířky. Ds. Tak dlouho jsem čekal. Ut. Jeho matka byla tak zlá. Ut. Slyšel jsem to. Nmč (Balč). To ještě není totéž (= ne pořád totéž)? Šv (Būg). Pořád takhle mluvíme litevsky. Aps. Můžeš mluvit, jak chceš, mně je to pořád jedno. Ktk. Já se mám takhle také docela dobře. Ut. Pořád stejně, ať dnes, nebo zítra pojedeš do města. Ds (k -ja viz 20); tojag „také“ (tojag učil také (Cyprionas, Origenas). DP 540); tolydžio Gs; tolygu; tolygus, -i; topaliovos (Topaliovos se hádají. Tat); totieko „stejně“ (Když už ovsa žerou, tak mě stejně sežerou. Tvr); totiekos „stejně“ (Nejdřív jsi nevzal, tak teď už stejně nedostaneš. Ds); tovienio „často“ (Často přijíždí do Kazlų Rūda. KzR). K tomuto typu útvarů patří také tól, tól’ (rovněž kól, kól’, šiòl, šiòl’) a jejich varianty: tólei Nm; tóleg Nm, Rm, tóle Tvr; tóleig PnmŽ; tólig Grl. Vznikly z částice to²⁹ a částic -le, -li, -lei, srov. lotyš. lai „ať“, litev. a-liai jeden, namõ-lei, namõ-lio, li-gi (Būga F 7-2: 31–40). Je možné, že nikoli genitiv, nýbrž částice to je součástí útvarů dėlto, delto „avšak, přesto“. Že nejde o genitiv, naznačují také varianty s -tai(s) namísto -to: dėltais Rm, dėltai Skp, Dsn, dėltais Ėr. V tomto případě je třeba první složku dėl-, del- (a také předložku dėl, del, srov. varianty dėlei Pgg, deleig DP 328, dėles BB1Moz 38, 29, delgi Ds, delia KN 19, delig DP 315; LKŽ II 390 n.) spojovat s anaforickým zájmenem *do | *de (pr. din, digi, delli ТОПОРОВ 1975: 327, 335, 341 n.), stejně jako výše zmíněná ta-da, ka-da (viz 18), a s enklitickou částicí -lei, -le, -li, lotyš. lai (jako tol, tolei), která měla v mnoha jazycích posesivní význam (srov. het. app-el-, lyd. -li (adjektiva na -li jako náhrada genitivu) ТОПОРОВ 1975: 327). Stejná forma existuje i bez -l, např.: jos dè „kvůli ní“ Jrk 44 (Zinkevičius 1966: 393), srov. také kód „proč“ J, Rs, Trs, kodė Skr, Jrb, kódė Klvr, Dkš, kódi Kair (LKŽ VI 285 n.), dèkó „kvůli čemu“ End, Sint (LKŽ II 388); sotva jde o zkrácené formy, srov. také bez -l podobu lotyš. labad „kvůli“ (k poslednímu lab- srov. litev. vislab „všechno“ z visa laba), a naopak útvar bez de-, dė- s -l’, např.: kol’, „proč“. V litevštině mají funkci částice i předložky zároveň také další formy, např. be (Be nesergi? i be jo) a ant (Ant ir atjoja šimtas brolelių (d.) i ant stalo) aj.³⁰ Na druhé straně se později z předložky dėl, del a jí řízeného genitivu mohly vytvořit tvary dėl to, del to, todėl, todel (rovněž dėl ko, del ko, kodėl, kodel). Kromě toho existuje více forem odpovídajícího tvoření se stejným formantem -o (*<ō), a to z kmenů ukazovacích a tázacích-vztažných zájmen. Tvar ko 32. Tvar ko (< *qu̯a) se užívá jako částice nebo spojka, např.: A já jsem asi vyhrál. Jrk 36. To by bylo štěstí! Ds. Vyber nějaké nejlepší hrábě. Kt. Hladoví ptáci často vnikají dravcům za záda a místo aby se (= dělili) o potravu s ptáky, sami všechno sežerou. Blv. (LKŽ VI 279). 33. Částice ko tvoří s jinými částicemi složené částice nebo příslovce, např.: konė „málem“ Erž (Uviděl, přiletěl ptáček, skoro jako klisna velký. BM 156); kono (Zasaďme zahrádku co nejhustší. TŽ I 209; srov. kana 22 b); kotik „málem“ (Kótik jsem ti nezašlápl nohu. Kair); ²⁹ Kad šio tipo darinių to- yra bev. g. dg. vard.-gal. *-tā žr. Stang (1970: 19). Plg. Zinkevičius (1966: 125), kad tól, kól gali būti sutraukta iš todel, kodėl. ³⁰ Srov. dřívější výklady litev. dėl, del, lotyš. dēļ, staroslověn. dělja, dėljoma „kvůli“, které je spojují s podstatnými a přídavnými jmény: staroslověn. dělo, litev. dalė; dėti, padėlys (Эндзелин 1905 / 6: 82–83, Berneker 1908: 195–196, Trautmann 1923: 48, Walde 1930: 829, Pokorny 1949: 238, Fraenkel 1962: 87, Фасмер 1964: 497). V tomto případě se vždy ukázala jako neúspěšná vysvětlení koncových formantů -ei, -i, -e coby koncovek jmen. 88 mažko „sotva, jen když“ Pc; nėko „než“ (Šūnus geriau rašo, nekõ tėvas. Kv); nėko „nic“ (Nėko sau ta mergė. Vkš); nieko (Niekõ žmogus (= půl bídy) Skp). Stejným způsobem jako tol, tol (viz 31) je utvořeno kõl „do kdy“ se svými variantami: kóla Krok; kolai Prng; kõlaig Zt; kolaik Vvs; kõlaik Lz; kõldais Zt; kolak Žž; kõle Kč; kõleg J; kõlei Vkv; koléi Mrk; kolei Švnč; kõleik Rm; kõleis Skr; kõlek Ar; kõlik J, kolói J, Š (LkŽ VI 313); také kõl „proč“ Mrs, Skdt, Trgn, Ut; kõl’gi „také“ Ut, Rk, Jž. Forma šito 34. Podobně jako to se ve stejných nářečích vyskytuje také u zájmena šito, které má funkci blízkou střednímu rodu, např.: Šitõ a je, že nikam nejdou: nemají se do čeho obléci. Trgn. Jeden má starosti, druhý trápení: šitõ a matka končí. Trgn. Šito a je, že nevědí. Skp. Z formy šito a částic -lai, -lei jsou utvořena příslovce šitol, šitol’ Skp; šitolai, šitolei „do té doby, k tomu místu“ (Šitolai vyorej (až k tomu místu). Ds. Ach, šitõlei jsi nejedl! Kps). Forma vo 35. Forma vo (<*vã) se užívá jako částice, např.: Co tam vo trčí? Ds. Je tam ta vo (obchod). Rtn. Vo kde. Dsn. Vo proč jsou nám Trakai odedávna slavní, že zde žili králové našich otců. Gmž. Z vo jsou utvořeny: vogi (Přiběhl vogi bos. Sch 67); vojai Kv; také částice vos31. 36. Odpovídající formy jiných zájmen s formantem -o lze nalézt v různých složených útvarech, které se rovněž užívají jako částice, spojky a příslovce. Např.: jo- (<*jā): jolygus, -i „rovnocenný“ (Mějte se na pozoru před jolygõs rozvolněnou [vazbou]. Rp (LKŽ IV 355). Ze jo- je nejspíše utvořena také spojka jóg, která se užívá i jako částice, např.: Jog (= přece) ani já nejsem žádné ořezávátko. M. Srov. varianty jog: jógei BM 87; jógeis J; jógel Val (LKŽ IV 352). Jog laiko kilusiu iš įvardžio kamieno *jo- taip pat J. Endzelynas (1957: 229)32. ano- (<*onā): anõt a jeho varianty: anóte K; anotè K; anotióš Trgn, Lkm; anõts Mrs. šio- (<*kā): šiól, šiól’, šiolai Skp; šišio „zde“ (: Dabbar da šišio turėsiu darbo. Jrk 138. Eik šišio. Šts); šišiontės „také“ Dov; šišios „také“ Jdr; srov. zájmeno šišioks, -ia; ši šioks, -ia Als. čio- (<*t’ia): čiõn „zde“ (Ka te nėr vietos, sesk čiõn. Gs); čiõnai Brsl, Skp; čiõnai Gs; čiõnai K; čionai Š; čionai DP 384; čionaikai Lz; čionainos Lkm; čionáis VD 358; čionaitės Gž, Brt; čionaja Rod; čionajos Šd; čionai Švnč; čiõntais Klp; čiõnui Str; čiõnuis Šil; čiõnuitės VIkv. 37. Výše uvedené formy s formantem -o jsou rozšířeným kmenem (*-ā) ukazovacích a vztažných zájmen. Stejně jako formy s formantem -a se i formy s -o obvykle užívají jako částice, spojky a příslovce. Funkci blízkou zájmenu středního rodu mají pouze to a šito. 31 Že vo není výpůjčka ze slovanských jazyků a náleží ke kmeni ukazovacího zájmena *vas „onen“, viz Būga (1959: 46–47; 1961: 826). 32 Fraenkelis (1962: 194) jo-g laiko įvardžio *jo | *je vn. kilmininku (iš kilmės abliatyvų) arba įnagininku. 89 Formy s formantem -o, stejně jako výše pojednávané formy s formantem -a, měly patrně odedávna význam částice nebo příslovce. Jejich shoda s genitivem je formální. Částicová funkce útvarů s formantem -o mohla pocházet ještě z období, kdy se nevytvořil ani samotný genitiv. Spojením forem s formantem -o s jinými částicemi nebo samostatnými slovy vznikaly různé složené částice, spojky a příslovce. K takto utvořeným slovům patrně patří také: tòl, tól, kòl, kòl’, šiòl, šiò, šitol, šitòl, dėlto, dėlto „přesto, avšak“, jog, vos, čionai atd. FORMY S FORMANTEM -e Forma te 38. V litevštině se poměrně hojně užívá částice te (při podávání něčeho), např.: Tě – vezmi. Gs. Tě, jestli chceš. Lp. Tě, tady máš. Dv. Te, drž koně, te [tady máš] opratě. JD 445. Tak tě i tohle… odnes. LB 183. Kromě toho se te- přidává jako předpona odpovídající počátečním částicím v permisyvních formách, např. tėneša. Táž forma se možná vyskytuje také v panevėžyských a jim blízkých nářečích jako te, te, ti (samohlásky jsou krátké, zužování se zvyšuje od severu k jihu), pokud se tyto podoby foneticky nevyvinuly z tai, tei (autor 1977: 60–62). Svým užitím panevėžyské te, te, ti zcela odpovídají částicím a spojkám tai, tei, ta, to, např.: No, já jsem tam strávil tři roky. Žml (LKT 239). Ale o mých rodičích říkali, že je uštkl (had). Bsg (LKT 219). Těch volů se bojím. Škt (LKT 159). Odpovídající forma te se vyskytuje v lotyštině, např.: Tak to tedy bylo! Tak to tedy bylo! Jen tak, jen dlouho. Tak ty máš tedy svých sedm sester! Tak jsi tedy byl, přijel jsi domů. LV IV 151. Jau seniai liet. tė imk siejama su ide. *to | *te (Brugmann 1911: 346); taip pat su šio įvardžio kamienu siejama te- permisyvo formose (Būga F 7–2: 32; Иванов 1965: 233). Tos pačios kilmės būtų ir panevėžiškių minėtosios formos bei latvių te (Endzelin 1922: 478). Galima manyti, kad baltų te yra išlaikiusi *to | *te kamienų *e vokalizmą. Kamieno *a | *e kaita plg. ko-l: ke-li (Stang 1970: 20). 39. Pomocí te vznikla složená slova, především částice, např.: tegi „ať“ (Tėgi parod tai pravedvis. DP 205); tejau „to už“ (Tejau taip, geriau mirti, neką metus an lovos gulėti. Pvn (VitŽ 394); tetė „tak si vezměte“ Dglš (opakované te-te); srov. tėkit „vezměte si“ (Tėkit šituos obuolius. Kt). anotė K (zkráceno anot, viz 36); pirmote „nejprve“ Sy (Būga F 7–2: 60); nete „dokonce“ PK 98, DP 416 (zkráceno net, srov. neta, viz 18). Stejně jako z tai vzniklo taip, může i z te vzniknout tep „tak“, užívané v mnoha nářečích (Lp, Dkš, Brt, Krt, Azr, Pns). K této skupině slov patří také tečiau (Jabl RR I 536) s vokalismem *e (srov. Zinkevičius 1966: 441). Kamieną te iš formų tep, tečiau taip pat išskiria F. Spechtas (1932: 270)³³. Be formos te, yra ir daugiau formų su tuo pačiu formantu -e iš parodomųjų bei santykinių įvardžių kamienų. Tvar še 40. Tvar še (< *še), stejně jako te, se užívá jako částice při podávání něčeho. Např.: Tady, jez. Šk. Tady máš, co jsem ještě přivezl. Vdžg. Tady máš, zakousni si. Vkš. Tady se jim teď dobře daří. Pš. Tak tady to máš, když to chceš! Pročpak jsi to neřekl dřív?! Rm. Tak když to chceš, vrátil se ³³ P. Skardžius (1937: 212), pagal jį taip pat E. Fraenkelis (1962: 1051) tep formą (kaip ir kap, žr. 22ᶜ) aiškina sutrumpėjus per tep iš teip, o pastarąją iš taip. 90 s prázdnou. Skp. Letos jsme říkali, že až přijde léto, upeče se to, a teď tady máš, skoro jsme zmrzli. Slm. Tady máš, ty pse, devítidenní svátek. Kp. Z částic še a te vzniklo šėte „vezměte“ VlkV, Dglš. Srov. také šėkit, imkit“ (Vezměte si, děti, koláč. Gl); eik-še, eik-še-nai Skp (zkráceno še); eik-še-šė-kita Jrb. Tvar šite 41. Tvar šite je známá jako částice i jako příslovce (srov. šitei, viz 49). Příklady: Tohle lano, svážeme ho. Arm. Zde je pohřben Abraham se Sárou, svou ženou. BB 1 Moz 25. Na tohle malé šite (= takto) jsem si zvykl. Dglš. Kdy jste se pustili do rvačky tady? Sld. Proč sem zase přijíždíš tak pozdě? Aps. Srov. šiteva (Takhle stojí, vyparáděná (vystrojená). Krok). Tvar ite 42. Tvar ite (srov. itas, -ą) se užívá jako příslovečná funkce výrazu šite, např.: Kde mám stát? Tady, nebo tady. OG 428. U nás často nadávali tady. Ad. Tvar ve 43. Kromě va, vo, vei existuje ještě částice ve, např.: Vě kiek išbuvau — jau keturias savaites. Jd. Vė kaip šuo šoka. Šv. Vė šis kelio meist ras. Brt. Vė žiūri į mane. Lkš. Šiteip, šiteip, da ir ve kaip aguonėles seja. (d.) Kps. Srov.: anavė (Andavė ir jis ateina. Gs); vėkur Gs. 44. S formantem -e existují tvary z kmene *je, např. s postpoziční částicí -g-: jęg Ds, Ppl, jęgu Vl, Šauk (Zinkevičius 1966: 437). Částice beję je utvořena pomocí -je. Stejného slovotvorného typu jako tep je ještě visėp Sn (Būg). 45. Výše uvedené tvary s formantem -e ukazují, že se v litevštině vedle částic, příslovcí a spojek s vokalismem *o (prodloužené *ā) zachovaly také částice, příslovce a spojky s vokalismem *e. Tyto tvary nelze vysvětlit analogií podle odpovídajících forem s vokalismem *o (tep podle tep a taip). TVARY S FORMANTEM -ei Tvar tei 46. Ve stejné funkci jako tai se v jednotlivých nářečích a starých písemných památkách užívá tvar tei. Tento tvar však nelze všude identifikovat jako tei. Místy vznikl foneticky z tai (viz Nieminen 1922: 35; Zinkevičius 1968: 114; 1975: 26, 60). Kromě jiných oblastí se forma tei užívá ve středních a severozápadních aukštaitských nářečích a vyskytuje se také na některých místech v žemaitských nářečích. V těchto nářečích pravděpodobně nevznikla z tai a je třeba ji identifikovat jako tei (viz Vitkauskas 1976: 394). Tvar tei(p) považují za odlišný od tai(p) také E. Nieminen (1922: 41), F. Specht (1924: 48–53) a Chr. S. Stang (1966: 287). Odpovídajícími formami jsou lotyšské tei-tan „zde“, pruské tei-nu „nyní“. R. Trautmann (1910: 447) a Vondrak (1928: 462) srovnávají litevské tei se staroslověnským ti a gótským þei. Tei je pravděpodobně utvořeno stejně jako tai s lokálem singuláru -i (Endzelin 1922: 467–468). E. Nieminen a Chr. S. Stang považují tento tvar 91 lokativu singuláru kmene *to / *te, zatímco F. Specht — lokativu singuláru kmene *tjo-. Je možné, že v baltštině vedle lokativu singuláru kmene *-ā / *e tai existoval také lokativ singuláru kmene *o / *e tei (s vokalismem *e). Forma tei má stejně jako tai v nářečích obvykle funkci částice a spojky. Naše kráva dává tolik mléka. Klm. (LKT 107). To říkám, jak se cibule mají jíst syrové. Vg. A ne všichni k němu mohou přijít zapřažení. Pgg. Je lepší než čert (muž), s tím můžeme žít. Rdn (LKT 74). Prosila jsem maminku, aby košile ušila co nejrychleji. Stak. Tato forma se vyskytuje také ve významu příslovce „tak“, například: Kdo dosáhne tak daleko. Vdžg. Jeden den takový, druhý den takový, třetí den jiný, žiješ, a je to dobré. Jrb. 47. Stejně jako z tai vzniklo taip a z te — tep, tak z tei vzniklo teip34, užívané v mnoha nářečích (srov.: Ape tay teyp Dienas bilo. SP I 151), srov. teipoja Ds (k -ja viz 20); srov. také tejaul (Antra metą vėl teijau padarė. Jrk) Stejným způsobem jako tei se tvoří i další tvary ze zájmenných kmenů ukazovacích, tázacích-vztažných a jiných zájmen. Forma jei 48. Forma jéi (jei) je lokativ singuláru kmene *jo / *je (Fraenkel 1962: 192). Tento tvar se vžil v litevském spisovném jazyce ve funkci spojky. Srov. varianty s postpozitivními částicemi -b-, -g-: jéib35 Grl; jeib LB 48; jéiba Kp; jeibė Š; jeibeg MŽ 187; jéiben KlvrŽ; jeibént BŽ 468; jéibent Grs; jéibentais Slnt; jéibo Šd; jéibom Grž; jéibos Grž; jéibu Pc; jéibum Jnsk; srov. jeib kąs Ky, jeib kaip Užv, jeib kur Dauk; jeibi kas J; jeig Vaižg; jéigi K, Kps; jeigum Skp; jéigut Kv (LKŽ IV 336–337). Žemaité užívá jéi jako částici ve spojení kaip jéi „jako i“, například: Aš gyvenu kaip jéi kiti žmonės. Kv. Jis toks pat, kaip jéi tu. Slnt. Pomocí téhož tvaru jei se tvoří: jék (Jėik grūdelį sušlavė. Sly); jeikvienas, -ą Sly (srov. alią vienas, -ą); jeinè „snad“ (Reik eiti jeinè paveizėti, kas ten yr. Pln). Tvar šitei 49. Tvar šitei se v některých východolitevských nářečích užívá jako příslovce, např.: Copak to dříve bývalo šitei (= takto) jako nyní. Smal. Nechoď takto oblečený, nastydneš. Ds. Když není nemocný — takto pracuje. Mlt. Z výrazu šitei je utvořeno šiteip, srov. další tvary s -eip(os) (viz 51). Tvar vei 50. Vedle va, vo, ve existuje také částice véi Grl, K, MŽ 439, SD 7, BūgRR I 328; II 46; III 817. Např.: Véi, lidé, kteří žijete. RD 189. Ale vei, co dělal. Dauk. Ale véi, co je to? Mit I 65. Tak tedy, véi, vnučko, podívej se, jak tady schovávají opilce. LB 171. Vei jaké pěkné dýmky … od pana doktora (jsem dostal). BsP I 87. 51. S formantem -ei(p-) se dále vyskytují tyto tvary: keip, keipõs Kp; kiteip Aly; kiteipõ Bt Mr 9, 29; kiteipõs Ds, Skp (LKŽ V 904); anei „ne“ Gr, Vb; aneip Grg; 34 Plg. tradicinę nuomonę, kad teip iš taip pagal šiaip (Leskien 1919: 176; Būga 1958: 102; Skardžius 1937: 212; Fraenkel 1962: 1051; Zinkevičius 1966: 411). Ši analogija jau anksčiau yra nurodyta kaip abejotina, nes šiaip rečiau ir vartojama, negu teip (Nieminen 1922: 28–29; Stang 1966: 287). 35 Dėl varianto jei-b žr. Stang (1970: 153). 92 viseip Šts; vienep (Zinkevičius 1966: 411). Plg. dar tokėi-jei(s) „taip pat“ Kv. Formos šei, šėip = šiai, šiaip, žr. 15, 16. 52. Jak ukazuje materiál, vedle forem s formantem -ai se tvořily formy s formantem -ei, stejně jako vedle forem s formantem -a existují formy s formantem -e. Formy teip, kaip a další, které byly odvozeny od taip, kaip a dalších, je tedy třeba považovat za výsledek paralelního tvoření. Postpozitivní částice -ei, připojovaná k různým tvarům zájmen (ašei), která u východoaukštaitských uteniškých nářečí funguje jako formant nominativu singuláru mužského rodu zájmen s adjektivní deklinací (gerdasei), také patrně není přepracováním formantu -ai (ašei podle tujei), nýbrž byla rovněž vytvořena paralelně vedle -ai; srov. také částici -nai (viz 53). Formy s formantem -ei obvykle plní také funkci částic, spojek či příslovcí. 53. Uvedený materiál ukazuje, že v litevštině existovaly paralelní formy s formanty -ai, -a, -e, -ei odvozené od kmenů ukazovacích a tázacích-vztažných zájmen, někdy také od kmenů jiných zájmen (tai, ta, to, te, tei; šitai, šita, šito, šite, šitei a další). Odedávna měly funkci částice a spojky nebo příslovce. Některé z těchto forem získaly také funkci zájmena středního rodu. Stejného způsobu tvoření jsou patrně i částice: na, no, ne, nei a ba, bo, be, bei. Částice -nai se dnes obvykle vykládá jako zobecněná podoba pádových tvarů, které měly -n (akuzativ singuláru, instrumentál singuláru, genitiv plurálu) + ai. Základ tohoto výkladu položil P. Arumaa (1933: 13 a násl.). Ostatní částice -na, -no se pak vysvětlují jako obměny formy -nai (Zinkevičius 1966: 432 a násl.). Paralelní útvary s -na, -no vedle útvarů s -nai, jakož i útvary se dvěma částicemi však ukazují, že -no, -na vedle -nai budou nejspíše samostatnými paralelními částicemi s výše uvedenými formanty. Např.: čia-nai, čia-nai-no-s, čia-na-ja, čia-na-jo-nai-s; čio-nai, čio-nai-no-s, čio-nai-s, čio-na-ja a další. Formant -s je zde připojen podle tvarů jiných příslovcí (srov. Ulvydas 1974: 17—18). Srov. také tvary zájmen: nominativ singuláru jisai-no, jisai-no-s, jisai-nai-nos; ji-nai, jy-nai-no, jy-nai-no-s, ji-na-jo-s. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Zájmeno středního rodu tai a částice i spojka tai spolu svými funkcemi úzce souvisejí a mohou mít společný původ. Forma tai je prabaltská a nejspíše se vyvinula z *tāi (kmen s kolektivním významem *tā- | *te- s jmennou koncovkou lokálu singuláru -i). Se stejným formantem -ai se odedávna užívají také další zájmenné formy ve významu příslovcí a částic: antai, kai, šiai, kiekai, tiekai, visai, vienai, kitai a další. Teprve později byla k těmto formám, na rozdíl od adjektivních příslovcí, dodatečně připojena postpozice -p(o-s): anaip (o-s), kaip (o-s) a další. Když se tai ustálilo ve funkci zájmena středního rodu v nominativní a akuzativní pozici, mohl být formant -ai připojen také k nominativu singuláru mužského rodu tas-ai (podle tohoto tvaru také k příslušnému pádu adjektiv se zájmennou deklinací gėrasai) a k dalším tvarům, jakož i v paradigmatu ženského rodu. Analogicky byly podle tai, tatai, šitai, itai, v nichž je -t- součástí kmene, vytvořeny formy se zobecněnou částicí -tai: šita-tai, tok-tai, kok-tai, šiok-tai; an-tai, š-tai, kiek-tai, tiek-tai a další. Všechny, kromě tří posledních, mají význam zájmena středního rodu. Ze stejných kmenů ukazovacích a tázacích-vztažných zájmen se tvoří formy s vokalickými formanty -a, -o, -e (ta, to, te; šita, šito, šite a další), které jsou pravděpodobně čistými kmeny: -a < *-o; -o < *-ā (prodloužený kmen jako v nominativu-akuzativu plurálu středního rodu *-ā, lat. loca vedle loci), -e < *-e (snad zachovaný vokalismus *e). Tyto formy jsou odedávna příslovci a částicemi. Pouze některé z nich mají význam zájmena středního rodu (to, šito, šita). Forma ta v litevštině nerozvinula funkci zájmena středního rodu; odedávna je spojovací částicí (srov. chetitské ta-). 93 Formanty uvedených tvarů -a, -o, -e pravděpodobně odrážejí starší diferenciaci indoevropského vokalismu než současný systém rodů. Tvary s formantem -ei (tei, tei-p, šiteĩ aj.) mají stejnou sg. lok. koncovku -i jako tvary s formantem -di a pravděpodobně odrážejí vokalismus *e kmene *o/*e. Tvary s různými formanty -di, -ei, -a, -o, -e mají stejný význam; užívají se paralelně nebo jsou teritoriálně rozloženy (tai, ta, to, tei; va, ve, vo, vei, šite, „takto“, šitei „dt.“; ta-ja, to-ja; čia-nai, čio-nai; ja-g, jei-gu; del-to „přece jen“; del-tai aj.), nebo si vyvinuly různé významy (srov.: an(a)-t(a) a ano-t(e); ja-g, jei-gu a jo-g; šia „zde“ a še „…vezmi“; na, ne, nei aj.). Zájmenné částice s formanty -a, -o, -e, -ai, -ei často fungují jako složky složených částic, spojek, předložek a příslovcí (be-je, be-ta-g, čia-na-jo-nai-s, čio-nai-no-s, ka-da, ka-dai-se, ka-dan-gi, ka-na, ko-l, ko-l’, nie-ko, še-te, ta-ka-jau, tas-ta-ja, te-te, vo-s aj.). Základem těchto útvarů byly patrně syntaktické komplexy několika částic, spojek a příslovcí užívané na začátku věty (Na tai va... Va tada tai jau...). Složenou částicí téhož typu je také tatai, vytvořená ze dvou částic ta a tai. Další zkratky pramenů BLG – A. Bielenstein. Lettische Grammatik, Mitau, 1863. (Skaitmenys rodo puslapius.) Dln – Daulėnai, Eišiškių r. Drg – Dargaičių k., Šiaulių r. Gžl – Gražulių k., Švenčionių r. Kbl – Kubilių k., Kelmės r. Kk – Kriūkai, Šakių r. Krd – Kirdeikių k., Utenos r. LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. Sud. E. Grinaveckienė, A. Jonaitýtė, K. Morrodo puslapius.) Pvk – Pavilnškių k., Kėdainių r. Skl – Skli austės k., Skuodo r. Stkn – Sutkūnų k., Kėdainių r. Strb – Stirbiškės k., Šiaulės r. ŠD – Szwendienis darbas arba skaitymai szwentosi dienosi del broļu Lietuwiu iszguldīta isz linkiszka letuwiszkaj par K. P. W. Wilnuje 1862. (Skaitmenys rodo puslapius.) Škl – Šaukių k., Skuodo r. VitŽ – V. Vitkauskas. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. V., 1976. (Skaitmenys rodo puslapius.) Vkšn – Vikšnalių k., Telšių r. Vsn – Vosiūnų k., Ignalinos r. LITERATŪRA Agrell S. Zur Geschichte des indogermanischen Neutrums. – In: Arsbärättelese. Bulletin de la Société Royale des Lettres de Lund 1925–1926. Lund, 1926, S. 17–64. Arumaa P. Untersuchung zur Geschichte der litauischen Personpronomina. Tartu, 1933. Berneker E. Slavisches Etymologisches Wörterbuch. Heidelberg, 1924. Bezzenberger A. Anmerkungen. – In: Mitteilungen der litauischen litterarischen Gesellschaft. Bd. II. Heidelberg, 1887. Bielenstein A. Lettische Grammatik. Mitau, 1863. Brugmann K. Zur Bildung des nom. acc. pl. neut. – In: Morphologische Untersuchungen auf dem Gebiete der idg. Sprachen. Bd. V. Leipzig, 1890. Brugmann K. Pronominale Bildungen der indogermanischen Sprachen. – In: Berichte über die Verhandlungen der Königlichen Sächsischen Gesellschaft der Wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-Historische Klasse. Bd. 60. T. I. Leipzig, 1908, S. 11–84. Brugmann K., Delbrück B. Grundriss der vergleichenden Grammatik der idg. Sprachen, zw. bearb. Bd. II. T. 2. Strassburg, 1911; Bd. II. T. 3. Strassburg, 1916. Brugmann K. Kurze vergleichende Grammatik der idg. Sprachen. Berlin und Leipzig, 1922. Būga K. Rinktiniai raštai. T. I. V., 1958; T. II. V., 1959; T. III. V., 1961. Būga K. Lietuvių kalbos etimologiniai nagrinėjimai. Laiškas J. Endzelynui (be pabaigos). Rankraštis. Lietuvių kalbos ir literatūros institutas. Signatūra: F 7–2. Endzelin J. Litauisch-lettische Miszellen. – „Lietuvių tauta“, 1911, t. II. Endzelin J. Miszellen. – „Indogermanische Forschungen“, 1913/14, Bd. XXXIII. S. 119–127. 94 Endzelin J. Lettische Grammatik. Riga, 1922. Endzelin J. Altpreussische Grammatik. Riga 1944. Endzelins J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951. Endzelīnas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957. Fraenkel E. Zu den litauischen indefiniten Adverbien und Pronomina. — „Archivum Philologicum“, 1935, T. V, S. 54—58. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Göttingen, 1962. Gauthiot R. À propos des nominatifs pluriels lituaniens. — „Indogermanische Forschungen“, 1909, Bd. XXVI, S. 352—359. Georgiev V. Die Indoeuropäische eH₂y- Klasse. — In: Symbolae Linguisticae in honorem Georgii Kurylowicz. Wrocław—Warszawa—Kraków, 1965. Georgiev V. Die luwischen Abstrakta auf -ahi, die hethitischen Nomina actionis auf -(a)ai und die ā Stämme. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung“, 1974, Bd. 88, H. 1. Hermann E. Über die Entwicklung der litauischen Konjunktionalsätze. Jena, 1912. Hermann E. Litauische Studien. Berlin, 1926. Hilmars(s)on J. [Rec.] V. Mažiulis. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (Deklinacija). — „Baltistica“, 1974, t. X(1), p. 95—98. Hirt H. Akzentstudien. — „Indogermanische Forschungen“, 1899, Bd. X, S. 20—59. Hirt H. Über den Ursprung der Verbalflexion im Indo-germanischen. — „Indogermanische Forschungen“, 1904/5, Bd. XVII, S. 36—84. Hujer O. [Rec.] S. Agrell. Zur Geschichte des idg. Neutrums. — „Listy filologické“, 1928, T. 55, S. 354—358. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1968. Kont K. Über die Demonstrativpronomina des Lappischen. — In: Congressus Tertius Internationalis Fenno-Ugristarum. Tallinnae habitus 17—23 VIII 1970. Pars I. Acta Linguistica. Tallinn, 1975. Kretschmer P. Indogermanische Accent und Lautstudien. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1892, Bd. XXXI. Kronasser H. Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen. Heidelberg, 1956. Kuryłowicz J. Proceedings of the Eighth International Congress of Linguists. Oslo, 1958. Kuryłowicz J. Indogermanische Grammatik. Bd. II. Heidelberg, 1968. Lehmann W. P. On Earlier Stages of the Indo-European Nominal Inflection. — „Language“, 1958, V. 34, No 2, p. 179—202. Leskien A. Litauische Partikeln und Konjunktionen. — „Indogermanische Forschungen“, 1903, XIV, S. 89—113. Leskien A. Litauisches Lesebuch mit Grammatik und Wörterbuch. Heidelberg, 1919. Mahlow G. H. Die langen Vokale ā, ē, ō. Berlin, 1879. Mažiulis V. Skaitvardis. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatika. Vyr. red. K. Ulvydas. T. I. V., 1965, p. 606. Mažiulis V. Baltų ir kitų ide. kalbų santykiai. V., 1970. Meillet A. Letto-Slavica. — „Mémoires de la Société de linguistique de Paris“, 1897/8, t. 10, p. 135—142. Meillet A. Études sur l’étymologie et le vocabulaire du vieux slave. Paris (2e), 1902/5. Meillet A. Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes. 2 éd. Paris, 1908. Meillet A. — „Mémoires de la Société de linguistique de Paris“, 1908/9, t. XV. Meillet A. Sur l’accentuation des Nomen indo-européen. — „Mémoires de la Société de linguistique de Paris“, 1914/16, t. XIX, p. 65—84. Mühlenbach K. Über die vereinzelichen Genetive oder Ablative auf -ū, -u im Lettischen. — „Indogermanische Forschungen“, 1902/3, Bd. XIII. Mūlenbach K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. T. IV. Rīgā, 1932. Nieminen E. Der urindogermanische Ausgang -āi des Nominativ-Akkusativ Pluralis des Neutrums im Baltischen. Helsinki, 1922. Otrębski J. Wschodnolitewskie narzecze twereckie. T. I. Gramatyka. Kraków, 1934. Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. T. II. Warszawa, 1956. Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI-XVII a. V., 1967. Pedersen H. Vergleichende Grammatik der keltischen Sprachen. Bd. II. Göttingen, 1913. Pokorny J. Indogermanisches Etymologisches Wörterbuch. Bern, 1949. Rasmussen J. E. Zu den idg. *-eH₂i- Stämmen. — „Studia Linguistica“, 1973, t. 27, N 1—II. Rosenkranz B. [Rec.] S. Agrell. Zur Geschichte des idg. Neutrums. — „Slavia“, 1928, Roč. VII, Seš. 3, S. 625—628. Rosinas A. Kelios pastabos apie baltų parodomųjų įvardžių vietininko formas. — „Baltistica“, 1967, t. III(2), p. 175—184. Ruhig P. Anfangsgründe einer Littauischen Grammatik. Königsberg, 1747. Schmalstieg W. R. New Thoughts on Indo-European Phonology. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung“, 1973, Bd. 87, Hf. 1, 1. Schmalstieg W. R. An Old Prussian Grammar. The Pennsylvania State University and London, 1974. 95 Schmidt J. Das Suffix des Participium Perfecti Activi. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“. 1883. Schmidt J. Indogermanisches ō aus ōi in der Nominalflexion. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1885, Bd. XXVII. Schmidt J. Die Pluralbildungen der indogermanischen Neutra. Weimar, 1889. Skardžius P. Lietuvių-latvių kalbos žodyno dalykai. — „Archivum Philologicum“, 1932, t. III. Skardžius P. [Rec.] F. Specht. Litunica. — „Archivum Philologicum“, 1937, t. VI, p. 211–213. Solmsen F. Zur Geschichte des Dativs in den indogermanischen Sprachen. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1911, Bd. 44. Sommer F. Die idg. -en iā- und io- Stämme im Baltischen. — In: Abhandlungen der philologisch-historischen Klasse der königlich sächsischen Gesellschaft der Wissenschaften, Bd. 30. T. IV. Leipzig, 1914. Specht F. [Rec.] Nieminen E. Der urindogermanische Ausgang -āi des Nominativ-Akkusativ Pluralis des Neutrums im Baltischen. — „Indogermanische Forschungen“, 1924, Bd. 42, S. 48–52. Specht F. Weiteres zur Geschichte der pronominalen Flexion. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1932, Bd. 60, S. 254–271. Stang Chr. S. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo, 1966. Stang Chr. S. Opuscula Linguistica. Oslo, 1970. Streitberg W. Der Genetiv Pluralis und die baltisch-slavischen Auslautgesetze. — „Indogermanische Forschungen“. Strassburg, 1892, Bd. I, S. 259–299. Sturtevant E. H. A Comparative Grammar of the Hittite Language. University of Pennsylvania, 1933. Szemerényi O. Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. Darmstadt, 1970. Szober S. Słowiański Nom. -Acc. sg. neutr. tematów na -o-, -es-. — „Prace filologiczne“, 1927, t. XII. Trautmann R. Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen, 1910. Trautmann R. Die litauischen Adverbia auf -ai und die slavischen Adverbia auf -ē. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1920, Bd. 49. Trautmann R. Baltisch-slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923. Ulvẏdas K. Vienaskaitos vardininko kilmės prieveiksmiai. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai („Lietuvių kalbotyros klausimai“, XI). V., 1969, p. 7–16. Ulvẏdas K. Vienaskaitos kilmininko prieveiksmėjimas ir prieveiksmiai su formantais -(i)o, -(i)os, -ės dabartinėje lietuvių kalboje. — Kn.: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. VII). V., 1964, p. 11–46. Ulvẏdas K. Iš lietuvių kalbos prieveiksmio tyrinėjimų. — Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XV). V., 1974, p. 7–34. Wackernagel J. Miscellen zur griechischen Grammatik. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, 1890, Bd. 30. Walde A. Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen, herausgegeben und bearbeitet von J. Pokorny. Berlin und Leipzig, 1930. Valeckienė A. Bevardės giminės forma tai ir jos santykis su kitomis įvardžių formomis. — Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XV). V., 1974, p. 35–75. Valeckienė A. Forma tai ir jos variantai lietuvių kalbos tarmėse. — Kn.: Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XVII). V., 1977. Wiedemann O. Handbuch der litauischen Sprache. Strassburg, 1897. Wijk N. van. Der nominale Genetiv Singular im Indogermanischen in seinem Verhältnis zum Nominativ. Zwolle, 1902. Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. V., 1976. Vondrak W. Vergleichende slavische Grammatik. Bd. II. Göttingen, 1928. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. Zinkevičius Z. Apie 1605 m. katekizmo tarmę. — „Baltistica“, 1968, t. IV (1). Zinkevičius Z. Iš lietuvių istorinės akcentologijos. V., 1975. Буга К. Литовско-русский словарчикъ къ первымъ 20-ти литовскимъ сказкамъ въ издании „Lietuvių pasakos“. Петербургъ, 1912. Георгиев В. Индоевропейское языкознание сегодня. — „Вопросы языкознания“, 1975, № 5, с. 3–9. Десницкая А. В. К вопросу о происхождении винительного падежа в индоевропейских языках. — „Известия Академии Наук Союза ССР. Отд. литературы и языка“, 1947, т. VI, вып. 6. Иванов В. В. Хеттский язык. М., 1963. Иванов В. В. Общиндоевропейская, праславянская и анатолийская языковые системы. М., 1965. Иванов В. В. Реконструкция общеиндоевропейских синтаксических структур. — В кн.: Балто-славянские исследования. М., 1974. Топоров В. Н. Локатив в славянских языках. М., 1961. 96 Топоров В. Н. Прусский язык. М., 1975. Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. Т. I. М., 1964; Т. IV. М., 1973. Фортунатовъ Ф. Об ударении и долготѣ. — „Русскій филологическій вѣстникъ“, 1895, т. XXXIII. Фридрик М. Краткая грамматика хеттского языка. М., 1952. Эндзелинь И. Латышские предлоги. Т. I–II. Юрьевъ, 1905/6. Эндзелинь И. Славяно-балтийские этюды. Харьковъ, 1911. Эндзелинь И. Къ литовской акцентуации и именит. пад. множ. ч. основъ на -о. — „Извѣстія отдѣленія русскаго языка и словесности Императорской Академіи Наукъ“, 1916, т. XXI, кн. 2, с. 295–312. Якубинская-Лемберг Э. А. Проблема образования форм среднего рода в славянских языках. — „Ученые записки Ленинградского ор. Ленина гос. Университета им. А. А. Жданова. Славянское языкознание. Серия филологических наук“, 1958, вып. 44, № 250. А. ВАЛЯЦКЕНЕ ПРОИСХОЖДЕНИЕ МЕСТОИМЕНИЙ СРЕДНЕГО РОДА ЛИТОВСКОГО ЯЗЫКА Резюме Местоимение tai, а также частица и союз tai близки по своим функциям и, скорее всего, того же происхождения. Форма tai является прабалтийской и возникла, по всей вероятности, на базе формы *tāi (*tā- / *te- коллективного значения с окончанием лок. ед. ч. -i). Формы с формантом -ai (anai, kai, šiai, kiekai, tiekai, visai, vienai, kitai и др.) уже давно выступают в функции наречия или частицы. К формам вышеуказанного типа, в отличие от адъективных наречий, позже присоединился постпозиционный элемент -p(o-s): anaip(o-s), kaip(o-s) и др. По аналогии с tai, tatai, šitai, itai, в составе которых -t- является частью основы, были образованы формы с обобщенным элементом -tai: šita-tai, tok-tai, kok-tai, šitok-tai, an-tai, š-tai, kiek-tai, tiek-tai и др. Все указанные формы, за исключением трех последних, выполняют также функцию местоимения среднего рода. Продолжением и.-е. основ *to/*te являются еще следующие формы: ta — с чистой основой *-o, te — с сохранившейся основой на *e, to — с получившим долготу конечным гласным основы, соответствующим *-ā им.-вин. падежа мн. ч. среднего рода, tei — как и tai с окончанием -i (лок. ед. ч.), и, скорее всего, также отражает *e вокализм. Формы ta и te выступают лишь в функции частицы и союза, to и tei встречаются редко в обоих значениях (частицы и местоимения среднего рода). Формы на -a, -e, -o, -ei образуются и от основ других указательных местоимений, а также от соответствующих вопросительно-относительных местоимений (ja, jo-, je-, jei; ana, ano-, anei; šia, šio-, še; šita, šito, šite, šitei; va, vo, ve, vei и др.). Однако большинство из них не имеют значения местоимения среднего рода и выступают чаще всего в функции частицы, наречия, союза; ср. еще частицы ba, be, bo, bei; na, ne, no, nei. Создается впечатление, что гласные формы -a, -o, -e могут быть отражением дифференциации и.-е. вокализма более древнего периода, чем эпоха формирования грамматической категории рода. Мы полагаем, что местоименные частицы указанного типа с формантами -a, -o, -e, -ei выступают в составе многих слов (частиц, союзов, наречий, предлогов), напр.: ana-va, ano-te, an-ta, be-je, be-ta-g, čia-na-jo-nai, čio-nai-nos, ja-b, jei-ba, jei-bo-s, jo-g, ka-da, ka-dai-se, ka-dan-gi, ka-ja-kas, ka-na kas, ko-l, ko-l’, še-te, ta-ja, tas-ta-ja, ve-kur, vo-s и др. В основе таких образований лежат синтаксические структуры, составленные из нескольких частиц, союзов, наречий и выступающие в начале предложения (Na tai va… Tai jau taip… Na tada tai jau… и др.). Образованием такого рода является и форма tatai, которая содержит в своем составе две частицы ta и tai. A. VALECKIENĖ THE ORIGIN OF LITHUANIAN NEUTER PRONOUNS Summary The author discusses the origin of the neuter forms in -ai (tai, tatai etc.) and correspondences to them in -a, -o, -e, -ei (ta, to, te, tei etc.) and concludes the following: The neuter pronoun tai is functionally connected with the particle tai and can be of the same origin. The form tai is a proto-Baltic phenomenon, probably derived from the form *tāi (the *tā- / *te stems of the I. E. collective with the loc. sg. ending -i). The pronoun forms in -ai: anai, kai, šiai, kiekai, tiekai, visai, vienai, kitai etc. have the function of an adverb or a particle from 7. Gramatinės kategorijos ir jų raida 97 of old too. Later, differently from adjectival adverbs (gerai), the maker -p(o-s) was added to these forms to make anaip(o-s), kaip(o-s) etc. By analogy to tai, tatai, šitai, utai whose -t- belongs to the stems, there are the derived forms šita-tai, tok-tai, kok-tai, šitok-tai, an-tai, š-ō-tai, kiek-tai, tiek-tai etc. with abstracted -tai from the former forms. All of them, except the latter three, have the function of the neuter pronouns too. There are some more forms of the same *to / *te stems, i. e. ta — with the *o-stem vocalism, te — with the preserved *e- stem vocalism, to — with the lengthened stem vocalism, identical with the neuter nom.-acc. pl. *-ā, tei — of the same formation as tai with the loc. sg. ending -i, in all probability also reflecting the *e-stem vocalism. The two former forms are usually used as particles or conjunctions whereas the latter two occur rarely in both the functions. The forms in -a, -e, -o, -ei are made of the stems of other demonstrative or relative-interrogative pronouns (ja, jo-, je-, jei; ana, ano-, anei-; šia, šio-, še; šita, šito, šite, šitei; va, vo, ve, vei etc.) but most of them have no function of the neuter pronoun either. They are used as particles, conjunctions or adverbs too (cf. also the particles ba, bo, be, bei; na, no, ne, nei). It is possible to assume that the vowel makers -a, -o, -e we have mentioned above reflect an earlier period of the Indo-European vowel differentiation than the formation of the genders. We presume that the pronominal particles in -a, -o, -e, -ei appear as elements in compounds (particles, conjunctions, adverbs, prepositions), e. g.: ana-va, ano-te, be-je, be-ta-g, čia-na-jo-nai, čio-nai-nos, ja-b, jei-ba, jei-bo-s, jo-g, ka-da, ka-dai-se, ka-dan-gi, ka-ja-kas, ke-na kas, ko-l, ko-l’, še-te, ta-ja, tas-ta-ja, to-ja, ve-kur, vo-s, etc. Syntactic complexes containing several particles, conjunctions, adverbs, such as: Na tai va… Tai jau taip… Na tada tai jau… etc, which usually are used at the beginning of the sentence have given rise to the compounds of this type. Since the particle ta hasn’t developed the function of the neuter pronoun in Lithuanian (as well as in Latvian), it is reasonable to suppose that the form tatai has arisen from the two particles ta and tai too.