Sociolingvistiniai lietuvių kalbos tyrinėjimai

SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979) PŘEHLEDY, RECENZE Sociolingvistický výzkum litevského jazyka Z podnětu Vědecké rady pro komplexní problém „Zákonitosti vývoje národních jazyků v souvislosti s vývojem socialistických národů“ bylo připraveno a v letech 1969–1976 vydáno dílo pod společným názvem „Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské epoše“. Toto vícesvazkové zásadní dílo redigoval a opatřil rozsáhlým teoretickým úvodem předseda uvedené Rady J. Dešerijev. Dílo tvoří jednotlivé kolektivní monografie, které se zase skládají z popisů jednotlivých jazyků. První monografie „Základní procesy strukturálního vývoje íránských a ibersko-kavkazských jazyků“ je věnována tádžičtině, osetštině, kurdštině, adygejštině, lakštině a abcházštině. Druhá monografie „Základní procesy strukturálního vývoje turkických, ugrofinských a mongolských jazyků“ charakterizuje kazaštinu, baškirštinu, tuvštinu, gagauzštinu, estonštinu, komijštinu-zýrštinu, burjatštinu a samojedské jazyky i jazyky dalších severních národů. Změny v arménských, litevských, moldavských, ázerbájdžánských, uzbeckých a gruzínských spisovných jazycích v sovětských letech jsou analyzovány v monografii „Strukturální vývoj jazyků se starou písemnou tradicí“. Závěrečnou knihou pojednávaného díla je monografie J. Dešerijeva „Vývoj společenských funkcí spisovných jazyků“1. „Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské epoše“ je rozsáhlý výzkum založený na komplexních metodách, jaký nemá obdoby ani v sovětské, ani v zahraniční jazykovědě. Na jedné straně se v kapitolách napsaných specialisty na jednotlivé jazyky zkoumají změny jazykových struktur a lexikální, frazeologické a stylistické obohacování jazyků národů SSSR v sovětských letech; na druhé straně se v monografii J. Dešerijeva zkoumané jazyky nahlížejí, takříkajíc, „zvenčí“: sociologicky se zkoumá fungování jazyka ve společnosti a určují se sféry společenského užívání jazyka a jejich proměny v závislosti na vývoji kultury, ekonomiky a společnosti. Uvedená monografie zkoumá zákonitosti užívání a vývoje spisovných jazyků národů SSSR. Tato studie se vyznačuje několika zvláštnostmi. Především jde o sociologický výzkum, který se nezabývá jazykovou strukturou, nýbrž funkční stránkou jazyka, tj. jeho užíváním ve společnosti. Studie hledá, lze-li to tak říci, přímou souvislost mezi užíváním jazyka a oblastmi společenské činnosti; předpokládá se například, že růst průmyslu zintenzivňuje užívání jazyka, který mu slouží, a rozšiřuje oblast jeho uplatnění. Tyto a podobné problémy jsou v literatuře sociální lingvistiky a sociologie kladeny poprvé a už to samo dodává knize J. Dešerijeva hodnotu. Z povahy sociologické práce vyplývá také používání statistických metod. V práci se široce využívají statistické údaje, které se třídí a analyzují takto, 1 Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské epoše. Pod všeobecnou redakcí doktora filologických věd J. D. Dešerijeva. [kn. 1]. Základní procesy vnitřního strukturálního vývoje íránských a ibero-kavkazských jazyků. Odpovědný redaktor svazku doktor filologických věd N. A. Baskakov (M., 1969). [kn. 2.] Základní procesy vnitřního strukturálního vývoje turkických, ugrofinských a mongolských jazyků. Odpovědný redaktor svazku doktor filologických věd N. A. Baskakov (M., 1969). [kn. 3]. Vnitřní strukturální vývoj jazyků se starou písemnou tradicí. Odpovědný redaktor svazku doktor filologických věd J. D. Dešerijev (M., 1973). [kn. 4]. Dešerijev J. D. Rozvoj společenských funkcí spisovných jazyků. — M., 1976. 185 aby poskytly úplný obraz předrevoluční situace a výsledků společenského užívání jazyků dosažených v letech sovětské moci. Každé svazové republice je věnována samostatná kapitola. Užívání národních spisovných jazyků svazových republik je charakterizováno vymezením stálých sfér fungování jazyka, totiž průmyslu, zemědělství, všeobecného středního, odborného a vysokého školství, techniky a vědy, tisku, krásné literatury a umění, jakož i dalších oblastí společenského života a činnosti. Podle tohoto jednotného plánu jsou podrobně popsány lingvosociální situace a specifika užívání národních spisovných jazyků i ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace národů SSSR na Ukrajině, v Bělorusku, Uzbekistánu, Kazachstánu, Gruzii, Ázerbájdžánu, Litvě, Moldavsku, Lotyšsku, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Arménii, Turkmenistánu a Estonsku. Toto rozsáhlé srovnání a zkoumání i obecná analýza společenského užívání národních spisovných jazyků přinášejí cenné sociolingvistické poznatky s velkým teoretickým i praktickým významem. V sovětské zemi byly vytvořeny nezbytné podmínky pro nerušené fungování a rozvoj národních jazyků a kultur. Mnohé národní jazyky se široce užívají ve vzdělávacím systému, ve vědě, technice, duchovní kultuře aj. Pro národy a etnické skupiny řady autonomních republik a oblastí bylo za sovětské vlády vytvořeno písemnictví v mateřském jazyce, zformovala se národní inteligence a v mateřském jazyce se vydávají knihy a časopisy. Na druhé straně přirozeně vznikla společenská potřeba mít jeden jazyk pro komunikaci mezi všemi národy a národnostmi SSSR; tuto úlohu plnila ruština. „Rostoucí úloha ruštiny v životě sovětské společnosti, při vzniku a rozvoji sovětského lidu jako nového historického společenství lidí a při zesilování procesů sbližování národů, národností a jejich kultur je podmíněna společenskými faktory a objektivními zákonitostmi budování socialismu a komunismu,“ zdůrazňuje autor knihy (s. 420). To, že úloha jazyka pro komunikaci mezi všemi národy a národnostmi SSSR připadla právě ruštině, souviselo s tím, že ruština je mateřským jazykem více než poloviny obyvatel SSSR; Ukrajinci a Bělorusové se snadno učí rusky a dobře ji ovládají, protože je jejich jazykům geneticky velmi blízká; rusky mluví také zbývající část obyvatel SSSR, především inteligence. Správně se zdůrazňuje, že národy SSSR si ruštinu jako jazyk mezietnické komunikace zvolily samy, dobrovolně; vyzdvihuje se progresivní úloha ruštiny v životě sovětské společnosti. Rozlišují se čtyři aspekty společenské úlohy ruštiny, totiž: ruština jako národní jazyk velkého ruského národa; ruština jako jazyk komunikace mezi národy SSSR; ruština jako jeden z hlavních zdrojů rozvoje a obohacování jazyků národů SSSR; ruština jako jeden z jazyků mezinárodní komunikace. Potřeba posílit úlohu ruštiny jako jazyka komunikace mezi národy SSSR v životě sovětského lidu vyplývá zaprvé z nutnosti předcházet prohlubování jazykových bariér mezi republikami, zadruhé z toho, aby zástupci všech národů a národností SSSR mohli přejímat sovědské i zahraniční kulturní dědictví, a zatřetí z toho, aby výsledky vědeckotechnické revoluce a hospodářské a kulturní úspěchy každé sovětské republiky byly dostupné všem národům. Empirická pozorování jazykových kontaktů a bilingvních situací ukazují, že konstitutivní prvky jazyka jsou v zásadě stálé. Z toho vyplývá, že žádný jazyk nemůže asimilovat jiný jazyk tím, že si osvojí jeho nejcharakterističtější rysy. Naopak, národní jazyky se rozvíjejí a vzkvétají. Mimořádnou teoretickou a praktickou hodnotu má toto autorovo tvrzení: „Vznik určitých společných rysů v jazycích národů SSSR (ve fonetice, gramatice) je poměrně dlouhý proces. Proto se při zkoumání problému předvídání jazykového vývoje v Sovětském svazu nemůžeme řídit koncepcí sbližování jazyků, jejich splývání a utváření jazykového svazu jako koncepcí se značným společenským významem a účinností“ (s. 425). Pro jazykový vývoj malých národů a etnických skupin bez vlastního písemnictví je charakteristické, že jejich příslušníci začínají dobrovolně užívat spisovný jazyk národa, jehož 186 mezi nimiž žijí a jejichž kultura a ekonomika jsou vyspělejší, zatímco jazyky těchto národů a etnografických skupin postupně ztrácejí své oblasti užívání a vycházejí z užívání (například z 6900 Karaimů považuje karaimštinu za svůj mateřský jazyk jen 16,5%). V desáté kapitole knihy „Rozvoj společenských funkcí litevštiny a dalších spisovných jazyků v Litevské SSR“ jsou charakterizovány nejvýznamnější historické události litevského národa, změny v sociálně-ekonomickém životě a sociální struktuře obyvatelstva, etnolingvistické procesy a jejich vliv na užívání jazyků (litevštiny, ruštiny a polštiny). Na základě rozsáhlých statistických údajů se ukazuje, jak v sovětské Litvě vzrůstá úroveň základního, všeobecného a odborného, jakož i středního a vyššího vzdělávání, jak se rozvíjí věda a technika, přibývá společensko-politické, vědecko-technické a pedagogické literatury i periodického tisku, rozšiřuje se síť kulturních a vzdělávacích institucí a zařízení pro děti, rozvíjí se umění a krásná literatura a jak se zde užívá litevština. Statisticky je charakterizováno také fungování litevštiny v průmyslu, zemědělství, dopravě a spojích, obchodu, veřejném stravování, službách pro obyvatelstvo, zdravotnictví a financích, kancelářské agendě a oficiální korespondenci, rozhlase a televizi. V této souvislosti J. Dešerijev poznamenává: „Společenské funkce litevštiny, stejně jako lotyštiny, se maximálně rozšířily a její lexikálně-sémantický, stylistický a syntaktický systém se nebývale rozvinul. V průběhu dlouhé historie Litvy nedosáhla litevština tak všestranného funkčního a strukturálního rozvoje“ (s. 230). S touto charakteristikou fungování litevštiny nezbývá než souhlasit. V úvodu kolektivní monografie „Rozvoj národně-ruské dvojjazyčnosti“2 J. Dešerijev vymezuje význam národně-ruské dvojjazyčnosti a teoreticko-metodologické základy i aspekty jejího výzkumu. V podmínkách sovětské skutečnosti je cílem dvojjazyčnosti, především jejího hlavního typu, národně-ruského, všestranně napomáhat sbližování národů a obohacování národních kultur. K tomu přispívá znalost ruštiny – jednoho z nejrozvinutějších jazyků mezinárodní a mezietnické komunikace. Z několika aspektů výzkumu dvojjazyčnosti se dává přednost sociologickému. Z tohoto hlediska se zkoumají: 1) sociálně-ekonomické, etnolingvistické a historické předpoklady rozvoje dvojjazyčnosti v Ázerbájdžánské, Litevské a Estonské SSR a Burjatské ASSR a 2) sociální, demografické a národní zvláštnosti fungování jazyků. Jedním z kladů monografie je, že zkoumá dvojjazyčnost dynamicky, tj. sleduje její kvalitativní a kvantitativní parametry i sociální variabilitu. Z tohoto hlediska se litevsko-ruská dvojjazyčnost člení na čtyři stupně. Litevsko-ruská dvojjazyčnost prvního stupně odpovídá požadavkům učebních osnov ruštiny pro II.–IV. třídu, druhý stupeň požadavkům osnov pro V.–VIII. třídu. Třetí stupeň litevsko-ruské dvojjazyčnosti se určuje na základě požadavků výuky ruštiny v osnovách IX.–XI. tříd středních škol. Čtvrtý stupeň dvojjazyčnosti odpovídá znalostem ruštiny u vysokoškolských studentů. Tyto čtyři stupně litevsko-ruské dvojjazyčnosti podrobně charakterizuje V. Michalčenko. V republice je patrná tendence k rozšiřování litevsko-ruské i rusko-litevské dvojjazyčnosti. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 1970 ovládá ruštinu plynně 34,8% Litevců. Mezi litevským obyvatelstvem se ruština nejvíce užívá ve městech republikového významu, méně je rozšířena v okresních centrech. Obyvatelé venkova ovládají ruštinu hůře – starší generace ji většinou nezná. „Charakteristickým rysem litevsko-ruské dvojjazyčnosti je, že litevština je národním jazykem s bohatou písemnou tradicí. Její výrazné funkční rozšíření v sovětských letech urychlilo procesy normalizace spisovné jazykové formy a výrazně rozšířilo užívání spisovného jazyka mezi litevským národem. Litevština uspokojuje všechny komunikační potřeby socialistického litevského národa,“ poznamenává V. Michalčenko. 2 Развитие национально-русского двуязычия. Отв. редактор д-р. филол. н. Дешернев Ю. Д. М., 1976. 187 V okresech (Zarasai, Ignalina, Švenčionys aj.), kde odedávna žije značný počet Rusů a příslušníků dalších národností, lze pozorovat dvě tendence: 1) utváření sociálně aktivní litevsko-ruské dvojjazyčnosti a 2) poměrně malou společenskou poptávku po aktivní rusko-litevské dvojjazyčnosti. Tyto tendence vznikají proto, že v národnostně smíšených okresech ruština široce funguje jako prostředek mezietnické komunikace. Litevštinu se učí ti Rusové, kteří v republice žijí delší dobu a kteří ji potřebují ve své práci a činnosti. Litevštinu potřebují zejména Rusové žijící na venkově. Znalost litevštiny mezi obyvateli ruské národnosti v republice je obecně nepřímo úměrná hustotě ruského obyvatelstva. V okresech s vysokým podílem ruského obyvatelstva je znalost litevštiny nízká. Například podle údajů ze sčítání lidu z roku 1970 tvoří ruští obyvatelé v okrese Zarasai 20,3%, litevsky však umí pouze 41,1% z nich. Naproti tomu v okrese Šiauliai, kde obyvatelé ruské národnosti představují celkem jen 3,1%, hovoří litevsky 71% příslušníků ruské národnosti. Určitá pravidelnost se projevuje i při určování mateřského jazyka u bilingvních osob. Pokud se v rodině užívá jeden jazyk, považují informátoři všech národností (Litevci, Rusové, Poláci aj.) za svůj mateřský jazyk jazyk své národnosti, zatímco u informátorů ze smíšených rodin se mateřský jazyk často neshoduje s jazykem jejich národnosti. V. Michalčenko právem rozlišuje znalost druhého jazyka od jeho fungování v různých oblastech života. Mladší a střední generace obyvatel republiky se učila rusky ve škole, a lze proto předpokládat, že většina Litevců ruštinu ovládá více či méně. Její fungování je však něco zcela jiného. Litevsko-ruská dvojjazyčnost je sociálně aktivní pouze za určitých etnických podmínek (vysoký podíl Rusů a příslušníků dalších národností). Ruština se zde užívá jako prostředek dorozumívání mezi různými národnostmi; kromě toho se v ní čte odborná literatura a funguje v oblasti rozhlasu, televize a tisku. Sociálně aktivní litevsko-ruská dvojjazyčnost je typická pro průmyslová centra republiky a některé okresy (Šalčininkai, Vilnius, Švenčionys aj.). Zbývající část obyvatel republiky ovládá ruštinu hůře, což znamená, že ruština zde funguje pasivněji; školní výuka nemusí být podložena živou komunikací, a proto lze v podobných případech o dvojjazyčnosti hovořit jen velmi podmíněně. Simas Karaliūnas Indeks – słownik do „Daukšos Postilė“. Opracował Czesław Kudzinowski. Tom I (A – N), VI + 543 p. Tom II (O – Ž), 527 p. Poznań, 1977. Postila Mikuláše Daukši z roku 1599 je jednou z nejvýznamnějších památek staré litevské písemnosti. Pro správnost jazyka, bohatství slovní zásoby a zejména pro vyznačení přízvuku využívají jazykovědci údaje z této knihy ve velké míře nejen v litevských, ale i obecně indoevropeistických pracích. Polský jazykovědec Česław Kudzinowski nyní tyto údaje zpřístupnil vědcům: vydal rozsáhlý dvousvazkový (celkem 1076 stran!) rejstřík-slovník, v němž jsou zaregistrována všechna slova Daukšovy postily a jejich tvary. Profesor Poznaňské univerzity Č. Kudzinowski je známý polský baltista. V roce 1935 absolvoval Vilniuskou univerzitu, kde studoval srovnávací indoevropskou jazykovědu. V letech 1935–1937 se specializoval na ugrofinskou jazykovědu v Helsinkách, v letech 1937–1939 v Budapešti, kde obhájil doktorskou disertaci z filologie („Zvukový systém finštiny“). Během pobytu a studia ve Vilniusu se naučil litevsky a zapojil se do výzkumu různých problémů baltské jazykovědy. V roce 1958 vydal spolu s dalšími polskými jazykovědci podle rukopisu překladu bible S. Chilinského uloženého v Britském muzeu v Londýně text „Nového zákona“. Připravil k vydání 53. svazek spisů polského etnografa a folkloristy O. Kolberga. 188