Iš senųjų lietuvių kalbos socialinių terminų tyrinėjimo istorijos

SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979) Juozas KARACIEJUS Z DĚJIN ZKOUMÁNÍ SOCIÁLNÍCH TERMÍNŮ VE STARÉ LITEVŠTINĚ Dějiny sociálních termínů staré litevštiny zřejmě nebyly nikdy zkoumány samostatně. To samozřejmě neznamená, že by se názvy sociálních institucí v litevštině v lingvistické literatuře vůbec opomíjely. Některé z nich se objevily v lingvistických pracích tehdy, když vzrostl zájem o indoevropské areály, poté co historickosrovnávací metoda shromáždila více údajů, tedy když se s pomocí tehdy známých poznatků starých dějin, archeologie a dalších pomocných disciplín pokoušeli lokalizovat pravlast Indoevropanů a jejich civilizaci. Část sociálních termínů staré litevštiny zkoumali představitelé takzvané lingvistické paleontologie [Pictet A., 1859—1863; Шрадеръ О., 1886, 25], kteří jako první při pokusech o rekonstrukci civilizace Indoevropanů (včetně Litevců), jejich sociální struktury a původu a vývoje sociálních institucí usilovali o to, aby se jejich názvy zkoumaly jako termíny, nikoli jako jednotlivá slova ilustrující působení hláskových zákonů. Největší zásluhu v této oblasti měl na konci XIX. a na počátku XX. století O. Schrader, který vedle řady historickolingvistických prací vydal roku 1901 slovník indoevropských reálií [Schrader O., 1901]. Stručně řečeno, práce O. Schradera, H. Hirta [Hirt H., 1905—1907] a zejména představitelů francouzské sociologické školy v čele s A. Meilletem položily poměrně pevný základ pro další zkoumání indoevropských sociálních termínů. Lingvisté navíc získali mnoho doplňujících materiálů díky pravěké archeologii, etnografii a dalším pomocným disciplínám. Nesmíme také zapomínat, že na počátku XX. století byla do lingvistického výzkumu zahrnuta fakta tocharštiny a chetitštiny, která badatelům v této oblasti rovněž poskytla značné množství nových údajů. Je pravda, že ve třicátých letech XX. století, když se strukturální lingvistika plně ustavila, se otázkám původu Indoevropanů a jejich civilizace věnovalo o něco méně pozornosti než na konci XIX. a na samém počátku XX. století, protože většina lingvistů začala strukturálními metodami zkoumat jazyk obecně jako systém. Samozřejmě si nemáme myslet, že se indoevropským reáliím nevěnovala vůbec žádná pozornost. Všechny uvedené okolnosti přinesly nové korekce dřívějších závěrů a potvrdily nebo vyvrátily část dříve předložených hypotéz. Mnoho nových podnětů navíc přinesla fakta indoíránských jazyků, protože ve starých písemných památkách těchto národů se často hovoří o sociální struktuře Indoíránců a o rozdělení jejich společnosti do tří skupin [Dumézil G., 1930; Benveniste E., 1932; 1938]; to je bezpochyby pozůstatek velmi dávné doby (srov. také Dumézil G., 1958; Benveniste E., 1969, I, 279—292). Za shrnutí nejnovějšího výzkumu v této oblasti lze patrně považovat velmi zajímavou práci známého francouzského lingvisty E. Benvenista „Slovník indoevropských sociálních termínů“ [Benveniste E., 1969], která vyšla v Paříži roku 1969 a v níž autor velmi originálně vysvětluje dějiny názvů sociálních institucí starých Indoevropanů (včetně značné části litevských). Při této příležitosti je třeba připomenout, že vedle již zmíněných specializovaných prací zabývajících se pravlastí Indoevropanů, jejich civilizací a sociální strukturou se původ mnoha sociálních termínů staré litevštiny objasňuje v různých etymologických slovnících a kratších studiích, které zde nelze všechny vyjmenovat — vyžadovalo by to mnohem více prostoru. Zde se navíc neklade nárok na úplné dějiny zkoumání sociálních termínů staré litevštiny, 125 nýbrž se chce na několika příkladech ukázat, že původ, vznik a dějiny užívání ne všech zkoumaných sociálních termínů staré litevštiny jsou jasné, přestože od prvního vydání obsáhlé knihy A. Picteta do vydání slovníku E. Benvenista uplynulo celé století. V dějinách litevských sociálních termínů hraje nemalou roli také skutečnost, že písemné památky litevštiny, které jsou téměř všechny překlady z jiných jazyků, sahají teprve do XVI. století. Tato okolnost a také jejich církevní obsah mají pro dějiny sociálních termínů staré litevštiny jen malý význam, zatímco různé státní dokumenty, v nichž bychom měli najít nejvíce materiálu k této otázce, byly napsány v jiném jazyce než litevštině a dostaly se do nich pozdější sociální termíny, a to pouze ty, které neměly přesné ekvivalenty v jazyce dokumentu nebo je písař, který dokument sepisoval, neznal (srov. Lingis J., 1970, 292; Jablonskis K., 1941). Vraťme se však k dějinám zkoumání sociálních termínů staré litevštiny a podívejme se, jak lingvistická literatura zkoumala názvy sociálních skupin. 1. Lid Vedle podoby liaúdis „lidé, dav, skupina“ se v litevských nářečích vyskytuje liaudžią „velká rodina (vlastní i cizí), dav, skupina“. První podoba ve významu „lidé, národ“ se vyskytuje ve starých písemnostech; například v „Postile“ M. Daukšy čteme: Šitai apsakau jumus džiaugsmą…, kursai bus visai liaudi (liaudžiai) (LKŽ VII 391). Nejbližšími příbuznými podob liaúdis; liaudžią jsou lotyšské làudis „Lente, Volk, Gesinde“, staroprušské ludis „Wirt“, ludini „Wirtin“, ludysz „Mensch“ [Fraenkel E., 1962, 360—361] a staroslověnské lǫdъ „народ“, ljudije „люди“, starohornoněmecké liut; staroanglické leod, německé Leute „люди“ [Фасмер М., 1967, 545; Fraenkel E., 1962, 360—361; Pokorny J., 1959, 684—685; Schrader O., 1901, 807—808; Benveniste E., 1969, I 323; taip pat Бенвенист Э., 1974, 355]. Dále se všechna tato slova spojují s řeckým ἐλεύθερος „svobodný“, latinským līber „svobodný“, liberi „děti“, gótským liudan „růst“, staroindickým rōdhati „roste, stoupá“, albánským l’ind „rodím“, pol’em „lid, národ“ [Fraenkel E., 1962, 360—361; Pokorny J., 1959, 684—685; Фасмер М., 1967, 545; Schrader O., 1901, 807—808; Трубачев О. Н., 1959, 169] atd.; odvozují se od ie. kořene *leudh- [Pokorny J., 1959, 684—685]. Přesto původ litevského (resp. baltského) slova liaudis a jeho nejbližších příbuzných ve slovanských a germánských jazycích není dodnes zcela jasný [Ernout A., Meillet A., 1951, 632; Chantraine P., 1970, 337; Трубачев О. Н., 1959, 168]. Má se tak patrně ze dvou důvodů: zaprvé, řecké ἐλεύθερος „svobodný“ a latinské līber „svobodný“, liberi „děti“ se na první pohled po sémantické stránce zdánlivě nijak nespojují se sociálním termínem užívaným v baltských, slovanských a germánských jazycích pro označení lidu; zadruhé, řecká i latinská slova, která se užívala také jako sociální termíny, jsou odvozeniny s rekonstruovanou podobou *(e)leutheros. Tato adjektivní podoba podle E. Benvenista pochází ze substantiva *leudho- nebo *leudhes- [Бенвенист Э., 1974, 356]. Přestože E. Benveniste ve „Slovníku indoevropských sociálních termínů“ na základě sémantické rekonstrukce patrně přesvědčivě prokázal souvislost uvedených řeckých a latinských sociálních termínů s ie. kořenem *leudh-, a tím i s označeními lidu ve slovanských a germánských jazycích, autor nejnovějšího etymologického slovníku řečtiny P. Chantraine, který se podle všeho seznámil se závěry E. Benvenista, píše, že srovnání latinského līber a řeckého ἐλεύθερος s termíny užívanými v germánských, baltských a slovanských jazycích pro označení lidu je možné, ale obtížně prokazatelné (Un rapprochement de lat. līber et de grec ἐλεύθερος avec des termes désignant le peuple en germanique et en balto-slave peut séduire, mais ne se laisse pas démonter — Chantraine P., 1970, 337). Z toho vyplývá, že i v dějinách tohoto, stejně jako mnoha dalších litevských sociálních termínů zůstává dosud mnoho nejasností. Není proto vůbec překvapivé, že se po určitou dobu dokonce pochybovalo o litevském původu slova liaudies, protože ani lie- 126 tuvių, išskyrus turbūt asmenvardžius, pvz.: Vėlyaudą, Liaudginą [Būga K., 1958, 256], nei latvių kalbose nerandame daugiau senesnių šios šaknies darinių. Prieš tokią nuomonę ne kartą pasisakė K. Būga, nurodęs, jog „liaudis yra vienas seniausių mūsų kalbos žodžių“, kurio „senumu džiaugiasi viso pasaulio kalbininkai“ [Būga K., 1959, 56]. Bet K. Būga lietuvių kalbos liaudies pavadinimą lygino tik su latvių ļaudis, slavu ļudь, lietuvių bei senovės vokiečių aukštaičių liut ir tolimesnių jo giminių nurodė [Būga K., 1958, 382]. Tiesa, K. Būga nenagrinėjo liaudies kaip socialinio termino, nesidomėjo šiuo terminu pavadinto socialinio instituto kilme. Jis tik stengėsi apginti nuo puristų liaudies teises lietuvių kalboje. Taková by byla stručná historie zkoumání litevského sociálního termínu liaudis, která nám poskytuje poměrně málo poznatků o původu této sociální instituce. Je tomu tak pravděpodobně proto, že litevská (resp. baltská) liaudis jako sociální termín byla zkoumána na pozadí jiných indoevropských jazyků, nejčastěji pouze na základě zákonů hláskových korespondencí, bez zvláštního zájmu o historii utváření sociální instituce v baltských jazycích a navíc se často přehlížela sémantika, která v historii termínů zaujímá důležité místo. Sémantika může poskytnout mnoho doplňujících materiálů k objasnění historie vzniku starých sociálních termínů i jejich etymologie. Například myšlenka, kterou zcela nedávno vyslovil S. Karaliūnas (1976, 89), týkající se sémantického a etymologického vztahu lexémů liūsti, liūdėti, jež se obvykle odvozují od indoevropského kořene *leud- [Pokorny J., 1959, 684], a liaudis, liaudžia, se zdá být prvním takovým pokusem. 2. Šeima Je třeba hned říci, že ani historie a původ rodiny nejsou zcela jasné, třebaže tento starý litevský sociální termín není z hlediska slovotvorby tak izolovaný jako právě zkoumaný termín liaudis. Vedle základní podoby šeima je v litevštině poměrně rozšířen starý derivát šeimyna (srov. kaimynas, -ė, avynas), který se nyní v některých nářečích užívá ve stejném významu jako šeima. Dříve bylo jejich užívání nepochybně mnohem přísněji rozlišeno, srov. šeimynaũti (: šeimyną): „hledat čeledíny“ [Skardžius P., 1943, 499]. Kromě šeimos, šeimynos se v litevštině užívají také šeimininkas, -ė, šeimyninis, šeimininkauti a další slova se stejným kořenem, která vznikla dříve či později. Podobně je tomu i v lotyštině: vedle základního slova sàime „Hausgesinde, Familie in weiteren Sinne“ se užívá sàimnieks „Wirt, Hausherr“, sàimniecība „Wirtschaft, Haushaltung, Hausvorstand“, sàimnie:k(u)ot „wirtschaften, Wirtschaft führen“ [Fraenkel E., 1965, 970]. V památkách pruského jazyka nacházíme seimins „Gesinde“, což je příponový derivát od podoby *seime, která, jak se zdá, není v pramenech doložena. O. Schrader ve svém „Reallexikone“ při výkladu názvu rodiny v indoevropských jazycích vůbec nezmiňuje základní slova litevštiny a lotyštiny šeimà ir sàime a na základě slovanských podob semija, semьjo, litevského šeimyna a pruského seimins rekonstruuje společnou baltsko-slovanskou (lituoslavische) podobu *sei-mi- [Schrader O., 1901, 223]. O. Schrader zřejmě záměrně nezmiňuje téměř totožné podoby v germánských jazycích (srov. gótské haims „селение“, starohornoněmecké heim „родина“) a zčásti řecké (srov. χώμη „vesnice“) jazykové ekvivalenty (srov. Schrader O., 1901, 143), stejně jako většina autorů etymologických slovníků, kteří je spolu s litevskými kiėmas, káimas, lotyšským cièms a pruským caymis všechny odvozují od indoevropského kořene *k’ei- „ležet“. Zde se znovu setkáváme s dosud nevyřešenou otázkou, jaký je vztah mezi litevskými šeimà ir kiėmas, káimas. O. Schrader srovnával litevské kiėmas, káimas s řeckým χώμη „vesnice“, gótským haims „селение“ a staroslověnským pokojь; poznamenal přitom, že litevské kiemas „vesnice“, gótské haims i řecké χώμη snad kdysi znamenaly klid po dlouhém bloudění (srov. Шрадер О., 1913, 61). 127 Spojení litevských šeimą, kaimas, kiemas s řeckým χώρη a slovy germánských jazyků označujícími sídliště zpochybnil E. Boisacq ve svém „Etymologickém slovníku řečtiny“ [Boisacq E., 1916, 426; 544]. O něco později než O. Schrader a E. Boisacq napsal K. Būga: „Zdravější bude litevské slovo (kiemas) vůbec nespojovat s χώρη. Pravděpodobnější je, že kiemas, kaimas není odděleno od těchto slov: sl. po-čiti „odpočívat“, pokojь, lat. quietus, litevské kiaulų kiunis“ [Būga K., 1959, 254 a pozn. 1; odlišně Фасмер М., 1971, 347–348]. S touto etymologií K. Būgy nedávno souhlasil V. Mažiulis a považoval ji za nejspolehlivější [Mažiulis V., 1960, 208]. Stručně řečeno, historie vzniku litevských sociálních institucí rodiny a dvora, vesnice zůstává i nadále ne zcela jasná, tím spíše, že nejnovější výzkum ukázal, že tak blízký protějšek litevského šeimai: šeimynai, slovanskému семьја patří k termínům označujícím územní jednotu [Трубачев О. Н., 1959, 164–165]. Kromě toho, jak již bylo zmíněno, není zcela jasný vztah nejen mezi litevskými šeima a kiemas, ale ani mezi šeima a šeimyna. Názor P. Skardžiuse, že šeimyna (srov. kaimynas, -a) je substantivizované adjektivum s významem „rodinný, náležející rodině“, o něm jako o sociálním termínu říká jen velmi málo [Skardžius P., 1943, 269]. Jisté je pouze to, že šeimyna je velmi starý derivát (srov. lat. vicīnus „nacházející se v sousedství“ od vicus, litevské kaimynas: kaimas [Skardžius P., 1943, 269]. K nim patří také termín ke-ke-me-na ko-to-na, užívaný v textech zapsaných lineárním písmem B v řečtině (mykénštině) a označující společně užívanou půdu [Иванов В. В., 1957, 43–44; Chantraine P., 1970, 606]. Z toho plyne, že v historii těchto litevských (resp. baltských) sociálních termínů (šeima, šeimyna; kiemas, kaimas) zůstává mnoho nerozluštěných záhad, které je třeba rozřešit s pomocí poznatků sociálních dějin a závěrů nejnovějšího lingvistického výzkumu, neboť jejich formální odvozování od indoevropského kořene *k’ei- se na základě baltských jazykových faktů zdá být obtížně vysvětlitelné. 3. Tauta Kromě litevštiny znají slovo tauta také lotyština a pruština, srov. lotyšské tauta „Art, Geschlecht, Gattung; das Volk, die Nation“, pruské tauto „Land“ [Fraenkel E., 1965, 1069]. Jeho slovotvorná totožnost a podobnost jevů se slovy jiných indoevropských jazyků (germánských, keltských, italických, ilyrských) už dávno přitáhly pozornost lingvistů, kteří zkoumali indoevropskou sociální strukturu. Už A. Pictet srovnával litevské tautą a lotyšské tauta s příbuznými slovy jiných indoevropských jazyků: oským touto, gótským tiuda aj. [Pictet A., 1877, III, 89]. Je pravda, že A. Pictet uvádí litevské tautą ve významu „Německo“. Tento význam slova převzal ze slovníků pruských autorů, neboť podle K. Būgy „je slovo tautà lingvistům známo... pouze ve významu ‚Oberland, Deutschland‘, tj. v takovém významu, který neznají ani staří, ani noví litevští spisovatelé, s výjimkou slovníků Rugia, Milka a Neselmanna [K. Būga, 1958, 381]. K této poznámce dodal, že spisovatelé užívají slova tautà ve významu „племя, нация“; „gens, natio“, a připojil soubor příkladů z děl M. Daukši, S. Daukantase a J. Jušky. K. Būga tento starý litevský sociální termín dále podrobněji nezkoumal. Jeho poznámky však zřejmě výrazně přispěly k tomu, že se sociální termín tautà ustálil v lingvistické literatuře alespoň vedle významu „Oberland, Deutschland“ také ve významu, v němž se odedávna užíval (srov. Trautmann R., 1923, 315; Walde A., Pokorny J., 1930, 714; Feist S., 1939, 496). Protože okolnosti vzniku sociálního termínu *teuta v jiných indoevropských jazycích jsou, slovy E. Benvenista, jasné [Benveniste E., 1969, I, 366], zdá se zbytečné podrobně pojednávat o nejbližších příbuzných litevské tautos v jiných indoevropských jazycích, protože nám zatím nepomáhají objasnit historii utváření tautos jako sociální instituce v litevštině ani obecněji v baltských jazycích. Je to navíc samostatná a složitá otázka, která vyžaduje zvláštní výzkum. Její historie by se patrně stala mnohem jasnější, kdybychom objasnili, jaký vztah má tautà k již zmíněnému dalšímu starému litevskému sociálnímu termínu liaudis, který se rovněž užívá pro sociální sku- 128 k pojmenování. Možná zde máme co do činění s velmi starým jevem sociálních dějin, zděděným z dávné minulosti, vždyť starý rozdíl v užívání obou těchto termínů není jasný, tím spíše, že oba (tauta, zdá se, častěji) vstupují do starých dvousložkových litevských osobních jmen a ani jeden nemá jasné starší odvozeniny se stejným kořenem, které by velmi pomohly při objasňování dějin těchto sociálních termínů. Po těchto krátkých poznámkách je zřejmě jasné, že dějiny starých litevských sociálních termínů zkoumaných na pozadí jiných indoevropských jazyků zdaleka nejsou jasné. Vyžadují ještě mnoho dalších výzkumů, má-li se odpovědět na stále se vynořující otázky. Je tomu tak možná také proto, že se na slovo, na termín často pohlíželo jako na člena jakéhosi přísného systému existujícího v abstrakci a občas se dokonce „zapomínalo“, že vedle fonetických zákonů, které se ostatně rovněž neobejdou bez výjimek, existují také zákony sémantické, jež se vysvětlují obtížněji. Vývoj lexika vždy úzce souvisí s vývojem společnosti, její kulturou i způsobem myšlení a ne vše lze zde objasnit pouze poměrně přísnými fonetickými zákony. Při objasňování původu sociálních termínů a jejich dějin může bezpochyby velmi pomoci retrospektivní sociolingvistika, která by podle J. Dešerijeva pomohla překonat nedostatky historicko-srovnávací metody (podrobněji: Дешериев Ю. Д., 1977, 358—359), jež se snad nejvýrazněji projevují při zkoumání názvů starých sociálních institucí, neboť při zkoumání jejich dějin lingvistická fakta sama nestačí. Především je zde třeba zjistit, jak vznikl pojem se sociálním významem, tj. co nejpodrobněji objasnit příčiny vzniku, existence či zániku samotné sociální instituce. Zkrátka, nejprve je třeba se seznámit s fakty sociálních dějin a teprve poté začít lingvisticky zkoumat samotný sociální termín a jeho dějiny, neboť „srovnávací historická analýza umožňuje zjistit, že termín, který se později užíval k označení jednotlivých sociálních skupin, původně tento sociální význam neměl“ [Иванов В. В., 1957, 51]. To se zřejmě týká nejen názvů sociálních skupin, ale všech sociálních termínů kteréhokoli jazyka, pokud nejsou přejaté. Navíc se nikdy nesmí zapomínat, že zánik sociální instituce nemusí nutně znamenat, že zanikne nebo přejde do pasivní slovní zásoby i slovo, které tento pojem označovalo. Ztratí-li svůj dřívější specifický význam, může časem nabýt nových významů a zůstat plnoprávným členem jazyka. Literatūra Benveniste É. Les classes sociales dans la tradition Avestique. — Journal Asiatique. Paris, 1932, t. 221, Nr. 1. Benveniste É. Traditions indo-iraniennes sur les classes sociales. — Journal Asiatique. Paris, 1938, t. 230, Nr. 4. Benveniste É. Le vocabulaire des institutions indo-européennes. T. I. Économie, parenté, société. T. 2. Pouvoir, droit, religion. Paris, 1969. Boisacq E. Dictionnaire étymologique de la langue grec. Heidelberg—Paris, 1916. Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958, t. I; 1959, t. II. Chantraine P. Dictionnaire étymologique de la langue grecque. Paris, 1970, t. 2. Dumézil G. Le préhistoire indo-iranienne des castes. — Journal Asiatique. Paris, 1930, t. 216, Nr. 1. Dumézil G. L’idéologie tripartite des indo-européens. Bruxelles, 1958. Ernout A., Meillet A. Dictionnaire étymologique de la langue latine. Paris, 1951, t. I, 3e éd. Feist S. Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache. Leiden, 1939, 3 Aufl. Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1962, 1965, Bd. I, II. Hirt H. Die Indogermanen. Strassburg, 1905—1907, Bd. I—II. Jablonskis K. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje. 1941, d. I. Karaliūnas S. Lie. čiū̄nas „dailus, švarus, tvarkingas…“, taūsti (-čia) „ilgėtis, liūdėti“ ir jų giminaičiai. — Baltistica. V. 1976, t. 12(1). Lingis J. Išnykę ir pasikeitę socialinės reikšmės žodžiai lietuvių kalboje. — Donum Balticum. Stockholm, 1970. Locher J. P. Lettisch tauta, plur. tauti usw.: Varianten des Stammeslaut(e)s in ihrer Beziehung zur Wortbedeutung. — In: Donum Balticum. Ed. by Velta Rūķe-Draviņa. Stockholm, 1970. Locher J. P. Die „Darbay senųjų lietuvių yra žemayčių“ von Daukantas: Zur Genese des Textes — eine Analyse auf der Grundlage der Wortfeldes tauta — giminė. — Baltistica. II priedas. 1977. 9. Užs. Nr. 1554 129 Mažiulis V. Dėl žodžių dvaras, kiemas. — Kalbotyra. V., 1960, t. 2. Pictet A. Les origines Indo-européennes ou les Aryas primitifs. Essai de paléontologie linguistique. Paris — Genève, 1859—1863, pt. 1—2. Pictet A. Les origines Indo-européennes ou les Aryas primitifs. Essai de paléontologie linguistique. Paris, 1877, t. I—III, 2e éd. Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern und München, 1959, Bd. I. Schrader O. Reallexikon der indogermanisches Altertumskunde. Strassburg, 1901. Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. Trautmann R. Baltisch — slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923. Walde A., Pokorny J. Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen. Berlin und Leipzig, 1930, Bd. I. Бенвенист Э. Общая лингвистика. — М., 1974. Дешериев Ю. Д. Социальная лингвистика. — М., 1977. Иванов В. В. Социальная организация индоевропейских племен по лингвистическим данным. — Вестн. истории мировой культуры. М., 1957, № 1. Трубачев О. Н. История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя. — М., 1959. Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. — М., 1967, 1971, т. 2, 3. Шрадеръ О. Сравнительное языковедение и первобытная история. — СПб., 1886. Шрадеръ О. Индоевропейцы. — СПб., 1913. Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas ИЗ ИСТОРИИ ИЗУЧЕНИЯ СТАРЫХ СОЦИАЛЬНЫХ ТЕРМИНОВ ЛИТОВСКОГО ЯЗЫКА Резюме История старых социальных терминов литовского языка отдельно до сих пор нигде не была описана, но в лингвистической литературе о них неоднократно говорили представители так называемой лингвистической палеонтологии в конце XIX — в начале XX вв. В истории старых социальных терминов литовского языка еще много неясных вопросов, хотя речь о них шла не только в крупных работах А. Пикте, О. Шрадера, Г. Хирта, Э. Бенвениста, но и в разных этимологических словарях, в статьях, посвященных вопросам прародины, культуры и цивилизации древних индоевропейцев. В статье описывается история изучения социальных терминов литовского языка liaudis — „люди, народ, толпа людей“, liaudžia „большая семья, челядь, толпа людей“, šeima „семья“, šeimyna „челядь, семья“, tauta „племя, нация“ и делается попытка доказать, что без помощи ретроспективной социальной лингвистики нельзя точно определить происхождение этих терминов.