S. Šalkauskio terminologijos teorija

LIETUVIŲ KALBOS SPECIALIOJI LEKSIKA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXII (1983) K. GAIVENIS TERMINOLOGICKÁ TEORIE S. ŠALKAUSKISE 1. Úvodní poznámky Prof. S. Šalkauskis (1886—1941) — významný buržoazní veřejný činitel a filozof neoscholastického směru1 — se začal zajímat o terminologii během studia na Moskevské univerzitě. K této práci ho podnítil publicista a jazykovědec, člen RSDDP R. Bytautas (1886—1915), který studoval na téže univerzitě v letech 1905—1912 a v té době napsal několik významných odborných studií (vydaných jako samostatné brožury) o litevském jazyce (např. „Jak vyslovovat a psát cizí slova“, „Něco z filozofie litevského jazyka“ aj.). S. Šalkauskis o něm napsal: „Tento můj drahý přítel (R. Bytautas. — K. G.) mě na Moskevské univerzitě zčásti nakazil svou vroucí láskou k otázce terminologie, proto když mluvím o potřebě terminologie, nemohu nevzpomenout na něj jako na svého přímého inspirátora“2. Publikované dílo S. Šalkauskise se skládá ze dvou částí: a) zkoumání teorie terminologie3 a 2) čtyřjazyčného (litevského—francouzského—německého—ruského) souboru filozofických termínů nazvaného „Obecná filozofická terminologie“4. Dochovaly se také fragmenty rukopisného slovníčku pedagogických termínů S. Šalkauskise. S terminologií částečně souvisí rovněž Šalkauskisův výzkum metodiky vědecké práce. 2. Zásady tvorby a normování termínů 2.1. S. Šalkauskis se začal zajímat o teoretické otázky terminologie dříve, než se pustil do normování litevské filozofické terminologie. Na toto téma publikoval rozsáhlejší studii, v níž rozebral podstatu a vlastnosti termínu, zdroje a kategorie termínů, zvláštnosti jejich užívání a formuloval obecná pravidla pro tvorbu litevské terminologie. Při výkladu vlastností termínu a jeho vztahů k logickým, gramatickým a filozofickým kategoriím se S. Šalkauskis opíral především o dílo středověkého scholastického filozofa Dunse Scota (1265—1308) „Grammatica speculativa“ a o výzkumy francouzských jazykovědců, např. M. Brealovu (1832—1915) „Essai de séman- 1 Podrobněji o jeho filozofických názorech viz Plečkaitis R., Šliogeris A. Vliv filozofie Vladimira Solovjova na světonázor Stasise Šalkauskise v předfibrungovém období. — Sborník Litevské akademie věd. Řada A, 1973, roč. 4(45); Sverdiolas A. Problém kultury a náboženství v dílech Stasise Šalkauskise. — Tamtéž, 1978, roč. 4(65); rovněž jeho. Koncepce člověka ve filosofii kultury Stasise Šalkauskise. — Tamtéž, 1978, roč. 1(62). 2 Šalkauskis S. Terminologijos teorija ir lietuviškoji filosofijos terminija. — Logos, 1927, Nr. 1, p. 1. 3 Ten pat, 1935, Nr. 1; 1927, Nr. 1, 2; 1934, Nr. 1; Gimtoji kalba, 1935, Nr. 4. 4 Šalkauskis S. Bendroji filosofijos terminija. — Logos, 1937, Nr. 2; 1938, Nr. 1. 128 tique“, Ž. Vandrijeso (1875–1960) „La Language“ ir kt. Š. Šalkauskio lingvistinis pasirengimas terminologijos darbui nebuvo visiškai be spragų, todėl to meto kalbininkai – J. Balčikonis, A. Salys, P. Skardžius – jo straipsnius teoriniais terminologijos klausimais yra šiek tiek taisę. Dėl tos pačios priežasties kai kurie elementarieji kalbotyros terminai (pvz., galūnė ir kt.) jo straipsniuose vartojami kiek kitokia reikšme, negu apskritai kalbotyros literatūroje. 2.2. Když Š. Šalkauskis hovořil o předmětu terminologie, zdůrazňoval, že terminologie není samostatnou, nezávislou vědní disciplínou. Termín jako slovo náleží do vědy o gramatice, zatímco jako pojem do vědy o logice. Prostřednictvím gramatiky termín náleží do jazykovědy a prostřednictvím logiky do filozofie. Š. Šalkauskis jako jeden z prvních postřehl, že slovo terminologija má dvojí význam. Psal: „Litevština může vedle sebe užívat dva různě významové výrazy — terminija a terminologija — zatímco ostatní jazyky obvykle v odpovídajících případech užívají pouze jeden výraz terminologijos. Protože náš jazyk užívá koncovku -ija k označení souboru stejnorodých věcí, terminija tedy odpovídajícím způsobem znamená souhrn technických termínů z určitého vědního či uměleckého oboru… Terminologie je věda o terminiji, nebo alespoň její teorie“5. Š. Šalkauskis považuje terminologii za zvláštní část sémantiky. Chápe-li terminologii takto, musel Š. Šalkauskis samozřejmě vyvodit dva obecné závěry: 1) že pokrok vědy zužuje samotné pojetí termínu a 2) že termín je neoddělitelný od pojetí znaku a pojmu. Podle tehdejšího chápání logiky se mělo za to, že znaky jsou dvojí: přirozené (signum naturale) a smluvené (signum arbitrarum seu conventional). Z jiného hlediska mohou být znaky formální (signum in quo) a instrumentální (signum ex quo). Kromě toho existují ještě znaky manifestativní a substitutivní (signa manifestativa et suppositive). Na základě tohoto pojetí znaků podal Š. Šalkauskis následující definice jazyka, písma, slova a termínu: 1) „Jazyk je systém smluvených znaků sloužící potřebám dorozumívání“; 2) „Písmo neboli systém písmen (latinsky scriptura nebo scriptio) jsou psané znaky vyjadřující slova“; 3) „Slova jsou manifestativními znaky pojmů a substitutivními znaky věcí“; 4) „Termín je slovo označující pojem, který má zvláštní význam pro určitou vědní disciplínu“. Jinými slovy, podle Š. Šalkauskise „termín je vždy slovní znak, který zastupuje věc a vyjadřuje pojem, ačkoli ne všechna taková slova jsou termíny. Aby se takový slovní znak stal termínem, musí náležet do určité vědní oblasti a být vědecky zpracován“6. Takové pojetí termínu, terminije a terminologie bylo tehdy poměrně na vysoké úrovni. 2.3. Š. Šalkauskis rozlišoval tři hlavní zdroje terminije: 1) živý jazyk lidí; 2) inventář slovotvorných prostředků a 3) jiné jazyky. Tyto zdroje terminije se někdy uvádějí i dnes, ačkoli takové jejich rozdělení ve skutečnosti není zcela oprávněné. Přesnější je hovořit pouze o dvou hlavních zdrojích terminije (lexiku vlastního jazyka a lexiku jiných jazyků), anebo hovořit o způsobech tvoření termínů, nikoli o jejich zdrojích, protože: a) neologismy terminije mohou vznikat jak z domácích slov lidového jazyka, tak z přejatých a mezinárodních slov a b) víceslovné termíny (dvouslovné i víceslovné) 5 Šalkauskis S. Terminologijos teorija... — Logos, 1927, Nr. 1, p. 1. 6 Tamtéž, s. 6 a násl. 5. 1019 129 lze tvořit jako ustálená slovní spojení nejen z různých slov, ale i z kombinací slov a symbolů. 2.3.1. Slovo užívané ve vědecké terminologii je podle slov S. Šalkauskise třeba „vědecky zpracovat“, neboli vyjádřeno dnešním termínem, terminologizovat. K charakteristice terminologizace hotových slov použil S. Šalkauskis pojmy „rozsah“ (extensio) a „obsah“ (comprehensio). Podle jeho názoru „se rozsah termínu měří všemi jedinci, na něž se vztahuje rozsah pojmu, a obsah termínu se měří všemi znaky, které tvoří obsah pojmu“. Rozsah termínu se shoduje s jeho významem, zatímco jeho obsah s jeho smyslem. S růstem obsahu se rozsah zmenšuje; jak se smysl termínu stává složitějším, jeho význam se zužuje, tj. omezuje se na menší počet věcí. S. Šalkauskis při tomto chápání terminologizace zdůrazňoval, že „jednoznačné termíny nelze zaměňovat s termíny stejného významu. Jednoznačný je termín ve vztahu k pojmu, který je jeho základem; termín stejného významu je takový ve vztahu k jinému termínu, s nímž má stejný význam, jinými slovy, vztahuje se k téže věci nebo týmž věcem. Jednoznačný termín má ve svém základu jediný pojem a jedním smyslem označuje celou řadu věcí. Termíny stejného významu, označující tutéž věc nebo tytéž věci, vyjadřují různé pojmy, a mají proto různé smysly“8. Protože se S. Šalkauskis nedokázal obejít bez pojmů „jednoznačných“ a „stejnovýznamových“ termínů, užíval také přechodný pojem — pojem analogických termínů. Při výkladu těchto termínů se opíral o tři analogie scholastické logiky: analogia proportionis, analogia proportionalitatis a analogia attributionis. Tyto analogie potřeboval při výkladu tří způsobů terminologizace hotových slov lidového jazyka: a) zpřesnění významu slova; b) rozšíření významu slova a c) přenesení významu slova. S. Šalkauskis považoval terminologizaci obecně za nekončící proces, protože obsah termínu se neustále doplňuje o nové znaky. Terminologizace obvykle prochází následujícími genetickými etapami: „1) vytvoření termínu z etymologického základu a jeho objasnění synonymy; 2) nominální vymezení termínu na základě jeho přímého a základního smyslu; 3) nominální rozčlenění termínu, má-li termín více než jeden smysl; 4) zpřesnění chápání termínu (precizace) přísnějším stanovením rozsahu jeho smyslu a významového dosahu; 5) rozvíjení chápání termínu v souvislosti s pokrokem v poznání samotného předmětu“9. Obecně bylo pojetí terminologizace hotových slov u S. Šalkauskise poměrně spletité, logistické a příliš oddělené od obecných i zvláštních procesů lingvistické sémantiky. Terminologizaci chápal pouze jako úkon a nevěnoval pozornost tomu, že jde o proces. Kromě toho nelze proces terminologizace úspěšně analyzovat, aniž by byl spojen s jeho dialektickým protikladem — determinologizací. 2.3.2. Když S. Šalkauskis hovoří o novotvarech v terminologii, rozlišuje dva způsoby jejich tvoření: „odvozování nových slov“ (deriváty) a „skládání slov“ (složeniny). Při tvoření slov považuje za důležitější než předponu příponu. S. Šalkauskis také poznamenává, že čím složitější je přípona, tím více se vzdaluje od „konkrét- 7 S. Šalkauskis psal „tysa“, my však tento jeho termín přizpůsobujeme současnému pravopisu. 8 Šalkauskis S. Terminologijos teorija..., s. 11 a násl. 9 Tamtéž, 1925, č. 1, s. 21. 130 „pojem věcí“ tím míní. I slovní koncovku chápal po svém: koncovka pro něj byla část slova od kořene až po jeho konec. Složité vícenásobné přípony se podle něj pro tvorbu terminologie hodily nejlépe. S. Šalkauskis výstižně poznamenal, že předpona a přípona se při tvoření neologismů zřídka uplatňují společně, a obrazně řekl: „předpona má sklon obejít se bez přípony a naopak přípona jako by s předponou špatně vycházela“. To je výstižné pozorování. Sekdamas A. Leskyno veikalu „Die Bildung der Nomina im Litauischen“ (1891), S. Šalkauskis pirmasis imasi nagrinėti terminų kategorijas ir jų reiškimo būdus. Jis pateikia tokią terminų kategorijos definiciją: „Terminų kategorija mums yra ne kas kita, kaip terminų grupė, tipiška savo lytimi, dažniausiai — savo priesaga ir atitinkanti turinčių tam tikrą bendrumą sąvokų grupę“10. Sekdamas Aristoteliu ir viduramžių logikais, jis skiria substanciją — subjektą ir substanciją — objektą. Smulkiau klasifikuodamas, abiem atvejais jis išskiria dar po 4 kategorijas: substancijos — subjekto — veiksmo subjektą, vyksmo — nustatymo subjektą, kokybės subjektą ir santykio subjektą; substancijos — objekto — veiksmo objektą, antrinę medžiagą, įranki-priemone ir talpos daiktą. S. Šalkauskis detaliai aprašė šių terminologijos kategorijų darybos priemonių inventorių. S. Šalkauskis požadoval, aby neologismy v terminologii byly typické, a důsledně uplatňoval princip analogie; kritizoval přitom některé tehdejší termíny. Zvlášť se mu nelíbily litevské názvy pádů. O nich S. Šalkauskis napsal: „Při této příležitosti je třeba konstatovat, že naše názvy pádů s koncovkou -ininkas jsou utvořeny zcela nevykusiai. Především je v nich koncovka -ininkas užita zcela netypickým způsobem. Podle nejtypičtějšího významu této koncovky by vardininkas měl označovat člověka, kterého zajímá jméno či jména; kilmininkas člověka, kterého zajímá původ; naudininkas člověka, kterého zajímá vlastní prospěch; galininkas člověka, který zaujímá zadní místo; įnagininkas člověka, který se živí nástroji; vietininkas člověka, který dlouho žije na jednom místě nebo zaujímá místo někoho jiného; šauksmininkas člověka, který se projevuje voláním, kterého zajímá jen volání. Tyto termíny by mohly označovat slovní pády snad jen analogicky k apatininkėmis ar sprindininkais. Je jasné, že takové tvoření termínů, založené na velmi pochybné analogii, odporuje přirozenému a typickému sklonu našeho jazyka. Kromě toho jsou skutečnosti, podle nichž pády v takovém případě získávají svá jména, totiž jméno, původ, prospěch, konec, nástroj, místo a volání, ve většině případů — s výjimkou místa — pro pády nahodilým důvodem k tomu, aby se nazývaly tak či onak. Pouze vietininkas je pojmenován podle obecného a podstatného znaku pádu. Všechny ostatní názvy pádů jsou čistě nahodilé. Přesto by označování pádů jako vardiniu, kilminiu, naudiniu, galiniu, įnaginiu, vietiniu, šauksminiu bylo lepší než jejich označování jako vardininku, kilmininku atd.“11 Tyto kritické poznámky S. Šalkauskise byly správné jen zčásti, neboť označení nositelů vlastnosti vyjádřené podstatným jménem — deriváty s příponou -ininkas — jsou nejen názvy osob, ale i neživých věcí. Kromě toho se deriváty s příponou -ininkas tvoří nejen z podstatných jmen, ale také ze sloves, přídavných jmen a číslovek. 10 Tamtéž, 1934, č. 1, s. 6. 11 Tamtéž, s. 35. 5* 131 S. Šalkauskis nepsal zcela správně ani o termínu tartis: „Zcela neospravedlnitelné je mezi umělci rozšířené tarena. Toto slovo by mohlo být analogické snad jen k výrazům gyvena a rietenomis (ve významu hádání), které rovněž neoznačují konkrétní věci. Pokud by však tarena měla označovat způsob výslovnosti, zcela neospravedlnitelně si přivlastňuje zcela oprávněné a typické tarseną, které by podle analogie s výrazy bėgsena, eisena, rašysena mělo právě označovat způsob výslovnosti. Navrhovaný termín tartis nemůže výraz tarsena nahradit, protože jako infinitiv substantivizovaného slovesa tarti pojmenovává čistý děj a o způsobu nic neříká; přitom je při vyjadřování dikce důležité zdůraznit právě způsob výslovnosti. Dikce je tedy v litevštině pojmenována pouze slovem tarenos.“12 V současné lingvistice se přesto používá termín tarties. Deriváty s příponou -tis bývají zpravidla konkrétnější než abstrakta s příponami -imas nebo -ymas. Některé deriváty s touto příponou získaly zcela konkrétní význam (např. stotis, kliūtis apod.). Ze všech těchto poznámek lze vyvodit závěr, že rozlišení kategorií termínů a přizpůsobení slovotvorných prostředků k jejich vyjadřování, které provedl S. Šalkauskis, bylo v té době v terminologii novým přístupem, avšak: 1) nezahrnovalo ani nesystematizovalo rozmanitost tvoření termínů ani běžných slov; 2) nezabývalo se případy specializace slovotvorných prostředků podle jednotlivých vědních oborů, která už tehdejší tvorbu termínů zřetelně a hmatatelně provázela. Slovotvorba zkoumá tři blízké, ale přesto odlišné věci: skladbu slov, vztahy mezi příbuznými slovy a tvorbu neologismů. Prvními dvěma se zabývají především učitelé a vysokoškolští pedagogové, zatímco třetí by měl zvlášť zajímat terminology a pracovníky pečující o jazykovou kulturu. Ačkoli v teorii terminologie S. Šalkauskise byly v centru pozornosti neologismy, o jejich tvoření psal jen málo a věnoval se především slovotvorným a sémantickým vztahům mezi příbuznými slovy. 2.3.3. Přejímání termínů z jiných jazyků – nevyhnutelná nutnost. Neexistuje a nemůže existovat žádný jazyk, který by byl zcela čistý. S. Šalkauskis říká, že přejímání slov z jednoho jazyka do druhého je v dějinách jazyků stejně rozšířeným jevem jako migrace národů ve světových dějinách. Když S. Šalkauskis hovoří o výpůjčkách v terminologii, zcela oprávněně rozlišuje dva případy: nahrazování ustálených výpůjček vlastními slovy a přijímání cizích neologismů do jazyka. V prvním případě je S. Šalkauskis obezřetný a prozíravý. Píše: „Proto by se neměly nahrazovat neologismy termíny, které jsou mimořádně bohaté svým obsahem, mají dlouhou tradici v mezinárodním styku lidstva a vstupují do blízkých vztahů s mnoha příbuznými pojmy; neologismy totiž zpravidla sugerují jen tolik obsahu, kolik ho mohou mít etymologicky takové tvořící sémantické prvky, jako jsou kořen, přípona a předpona“13. Ve druhém případě je povrchní, neboť tvrdí, že cizí slovo je třeba přejmout tehdy, „když potřebný termín nelze získat ani přizpůsobením slova z běžné mluvy, ani vytvořením nového termínu skládáním nebo odvozováním“13. To je povrchní názor, neboť ve skutečnosti neexistují případy, kdy by slovotvorné prostředky nebyly schopny vytvořit ekvivalent odpovídající některému termínu jiného jazyka. Něco jiného je, že nahrazovat neologismus novotvarem není vždy účelné. Záleží to nejen na lingvistických, ale i na extralingvistických okolnostech. 12 Tamtéž, 1934, č. 1, s. 45. 13 Tamtéž, 1927, č. 1, s. 25. 132 2.4. Slova terminologizovaná a proniklá do jazyka vědy z hlediska sémantiky neustrnula, nýbrž se dále vyvíjejí. V terminologii se specificky projevují všechny hlavní sémantické procesy – polysémie, synonymie, antonymie atd. Zajímavá je myšlenka S. Šalkauskise, že význam termínu závisí na kontextu (což je v rozporu s názorem A. Reformatského z roku 1959, ale shoduje se s názorem V. Danilenka z roku 1977). Při pojednání o užití termínu v určitém kontextu zavádí S. Šalkauskis pojem supozice a definuje jej takto: „Supozice termínu je jeho užití namísto věci, pro niž je zástupným znakem“14. Rozlišuje několik druhů supozice – především materiální a formální supozici (suppositio materialis et formalis). Tyto supozice nelze zaměňovat. Druhá se dále dělí na logickou a reálnou (suppositio realis et logica). Usuzování, při němž se reálná supozice zaměňuje za logickou (nebo naopak), nemůže být správné. Reálná supozice se dále dělí na singulární a obecnou (suppositio singularis et communis), přičemž druhá se dělí na relativní a absolutní (suppositio absoluta et relativa sive personalis). Relativní obecná supozice může být všeobecná (suppositio universalis) a částečná (suppositio particularis) atd. Takto podrobné členění poddruhů supozice náležitě neobjasnilo zvláštnosti kontextového užití termínu, tím spíše, že S. Šalkauskis je ilustroval logickými tvrzeními a za termíny považoval nejen obecná, ale i vlastní jména. 2.5. Velkou zásluhou S. Šalkauskise pro naši terminologii bylo to, že se jako první pokusil formulovat základní principy tvorby termínů. Tyto principy formuloval na základě výše uvedeného teoretického zdroje terminologie a zkoumání vlastností termínu. Nelze vidět, že by při sestavování těchto principů využil práce J. Pabrėžy, J. Grinia, F. Butkevičiuse a dalších autorů, v nichž byly rovněž formulovány principy úpravy terminologie jednotlivých vědních oborů. S. Šalkauskis se pokusil sestavit obecné principy tvorby termínů pro všechny vědní obory a rozdělil je do tří skupin: 1) principy starobylosti, 2) principy novosti a 3) principy evoluce. Principy první skupiny se týkají minulosti jazyka. Jsou prý dva: a) není vhodné přejímat cizí termín ani vytvářet nový vlastní, lze-li pro potřeby vědy uspokojivě přizpůsobit slovo z běžné mluvy, a b) žádné slovo, které se v jazyce již ustálilo, nelze bez jasně oprávněných důvodů odstranit z vědeckého oběhu. První princip nazval principem maximálního využití a druhý principem tradičního ustálení. Principy druhé skupiny jsou prý tři: a) ze dvou novotvarů nebo výpůjček je přijatelnější ten, který umožňuje vytvořit více odvozených tvarů, jsou-li všechny ostatní podmínky stejné; b) každý novotvar užívaný jako vědecký termín musí být vytvořen podle typických vlastností příslušné kategorie pojmů; c) ze dvou novotvarů nebo výpůjček je přijatelnější ten, který lépe vyhovuje estetickým požadavkům jazyka, jsou-li všechny ostatní podmínky stejné. První z těchto principů nazval S. Šalkauskis principem maximální užitečnosti, druhý principem typičnosti a třetí principem estetičnosti. Principy třetí skupiny jsou prý rovněž dva: a) kategorické tvoření koncovek, tj. užívání typických koncovek k tvorbě termínů podle příslušných kategorií pojmů, musí být udržováno jako živé v jazykovém úzu a důsledně rozvíjeno až na hranici svých možností; b) v případě nezbytné potřeby slovních výz- 14 Tamtéž, 1927, č. 1, s. 29 a násl. 133 znamů a významů, ať už se nově přizpůsobují, nebo se užívají v samostatném kontextu, je třeba je měnit takovými způsoby, které lze ospravedlnit zákonitostmi jazykovědy a logiky. První princip této skupiny nazýval S. Šalkauskis principem kategorického tvoření koncovek a druhý principem změny smyslu a významu slov. Tyto principy S. Šalkauskise byly v té době významné a originální. Některé z nich, zejména principy první (starobylé) skupiny, neztratily aktuálnost ani pro terminologii dnešní doby. 3. Obecná filosofická terminologie 3.1. Shromažďovat litevské filosofické termíny začal prof. V. Sezemanas v roce 1935. Tehdy Terminologická sekce (TS) Spolku litevského jazyka (LKD) pověřila prof. S. Šalkauskise uspořádáním filosofické terminologie. Ten sbírku prof. V. Sezemana značně doplnil a jeho práce byla projednána na 35 zasedáních TS LKD za účasti významných tehdejších lingvistů J. Balčikonise, A. Salise a P. Skardžie. Termíny projednané v roce 1937 byly systematizovány a otištěny v časopise „Logos“ (č. 2) a později vydány také jako samostatný otisk. Práce S. Šalkauskise „Obecná filosofická terminologie“ se skládá ze 2 částí: 1) čtyřjazyčného (litevština–francouzština–němčina–ruština) slovníčku a jeho německé verze, otištěné v časopise „Logos“ v roce 1938, a 2) souboru vysvětlení a příkladů, v němž je stručněji či podrobněji pojednáno o 302 skupinách termínů (jeho vlastní terminologií o sémantických rodinách). Šalkaukisův slovníček uvádí pouze litevské filosofické termíny, proto v něm nenajdeme názvy mnoha odborných pojmů z tohoto vědního oboru. Všechny litevské termíny jsou opatřeny přízvukem P. Skardžise a u některých jsou uvedeny také důležitější tvary: u podstatných jmen genitiv a dativ jednotného čísla, u sloves přítomný a minulý prostý čas. Termíny jsou řazeny abecedně do významových skupin, avšak abecední pořadí není vždy důsledně dodržováno. Většina termínů ve slovníčku jsou terminologizovaná slova spisovného jazyka, vyskytují se však i novotvary. V předmluvě S. Šalkauskis uvádí, že většinu novotvarů navrhli J. Vabalas-Gudaitis a A. Varnas. Zdá se, že sám S. Šalkauskis jich také mnoho vytvořil. Za novotvary lze považovat například tyto termíny: aistriškas (passionné, leidenschaftlich, страстный), añtgam­tis, -čio (surnature, Übernatur, сверхъестественная область), añtlaikis, -io (surtemps, Überzeit, сверхвремя), añtsąmonė (sourconscience, Überbewusstsein, сверхсознание), atdaira, -õs (égard, respect, Rücksicht, Achtung, внимание, уважение,), atpala­reigõjimas (dispense, exemption, Dispensation, Entbindung, освобождение от обязанности), gyvėnžiūra (conception de vie, Lebensanschauung, жизнесозерцание), išmana, -os (intelligence, Verständnis, понимание, разумение), išprotis, -čio (conclusion, syllogisme, Vernunftschluss, умозаключение), mąstinys (objekt de pensée, Denkgegenstand, предмет мышления), pažinys (objekt de connaissance, Erkenntnisgegenstand, предмет познания), mągis, -io (plaisir, Lust, удовольствие) a další. Mnohé z výše uvedených novotvarů se neujaly ani ve filosofické terminologii, ani v našem spisovném jazyce. Některé další termíny uvedené S. Šalkauskisem byly novotvary, které však nevytvořil on, nebo šlo o slova z běžné mluvy, např.: atveika, -õs (réaction, Reaktion, Gegen- 134 wirkung, реакция, противодействие) – novotvar J. Barona nebo P. Avižonise, daiktybė (matiere, substance, Stoff, Materie, вещество) – novotvar J. Jablonskise, esybė (être, Sein, Selende, сущее, бытие) – slovo užívané K. Širvydasem, J. Basanavičiusem a V. Kudirkou, jutimys (objekt de sensation, Empfindungsgegenstand, предмет ощущения) – novotvar A. Vireliūnase, nuokrypa (déclinaison, Abweichung, уклон, отклонение) – novotvar P. Avižonise a další. Pro teorii terminologie je významnější druhá část S. Šalkauskisovy „Obecné filosofické terminologie“, v níž se zabýval skupinami příbuzných termínů. S. Šalkauskis zde uvádí, co by ten či onen termín nebo slovo měly znamenat, jak je lze překládat do jiných jazyků, a přináší příklady kontextového užití termínů. Některé jeho úvahy jsou však rozporné. Například na s. 165 píše: „Z vědy a cíle vznikají dvě stejně početné sémantické rodiny, totiž na jedné straně: mokslingas, mokslingumas, moks linis, moksliškas, moksliškumas, mokslus, mokslumas, a na druhé straně: tikslingas, tikslingumas, tikslinis, tiksliškas, tiksliškumas, tikslus ir tikslumas. Mokslingas ir tikslingas znamenají hojnost vědy a cíle. Mokslinis ir tikslinis označují příslušnost k oblasti vědy a cíle; moksliškas ir tik-sliškas charakterizují subjekt nebo objekt podle jeho přirozeného souladu s povahou vědy či cíle; mokslus ir tikslus označují na jedné straně sklon k vědě a na druhé straně k cíli.“ Na s. 205 čteme: „Věda je jedním z lidských cílů. Tikslingas vědecké bádání vyžaduje systém a metodu. Obecně jsou v oblasti vědy systém a metoda tikslingumo sąlygos. Otázka cíle neboli otázka účelu je závazná pro každé lidské jednání. Tikslingas je práce, která má svůj tikslą. Umělec tiksliškai vyřezává tvar ze dřeva. tiksliškumas včelí práce je velmi vysoký. Tikslinti znamená určovat soulad mezi věcí a jejím cílem nebo normou. Pomocí Tikslinimu se nejčastěji usiluje o stanovení souladu mezi věcí a pravdou. Tikslus je věc směřující k tikslą, která se od něj neodchyluje. Člověk může tiksliai poznat pravdu. tikslumas poznání je jedním z cílů poznání.“ Tvrzení druhého citátu jsou přesnější. Například přídavné jméno tikslingas ve skutečnosti neznamená „hojnost cíle“, nýbrž „odpovídající cíli, prováděný přesně“ atd. S. Šalkauskis se v této práci pokoušel terminologizovat některá slova z lidové mluvy a tvořit z nich novotvary (např. omė, omingas, omingumas, omnis, omiškas, omiškumas; tūlas, tūleriopas, tūlerionumas; žiūra, žiūrus, žiūr umas a podobně), v odborném jazyce se však neujaly. Ve vysvětleních a komentářích se probírá více termínů, než kolik jich obsahuje slovníček, např.: amžinuma, apybrėža, bendramatiškas, pagrindumas, pojūtiškas, prietapus a další. Při normování filosofické terminologie vycházel S. Šalkauskis obecně ze slova, nikoli z pojmu, z lexému, nikoli ze sémému. Terminologické pojmy klasifikoval podle slovních tvarů. V tomto ohledu lze dokonce spatřovat rozpor mezi jeho pojetím kategorií terminologie (viz 2.3.2.) a metodou, kterou při zkoumání sémantických slovních rodin obecné filosofické terminologie uplatňoval. 4. Závěry 4.1. S. Šalkauskis, filozof neoscholastického směru, se začal zajímat o terminologii během studia na Moskevské univerzitě (1905–1911) a nejvýznamnější práce z této oblasti („Teorie terminologie a litevská filozofická terminologie“, 135 „Obecná filozofická terminologie“ aj.) publikoval v letech 1925–1938, kdy přednášel na Kaunaské univerzitě. 4.2. S. Šalkauskis vytvářel teorii terminologie na základě děl antických a středověkých logiků a výzkumů francouzských lingvistů moderní doby (počátek 20. století; M. Bréal, J. Vendryes aj.). Pomáhali mu také významní tehdejší litevští lingvisté J. Balčikonis, A. Salys a P. Skardžius. 4.3. Teorie terminologie S. Šalkauskise náleží k lingvistickému směru terminologie. Zabývala se všemi nejdůležitějšími aspekty terminologie: podstatou a vlastnostmi termínu, zdroji terminologie, kategoriemi, zvláštnostmi užívání a hlavními principy tvoření termínů. Originalitou a hloubkou vědeckého myšlení dosahovala tato jeho teorie tehdejší evropské vědecké úrovně. 4.4. Teorie terminologie S. Šalkauskise je rozporuplná. Má silné i slabé stránky. Její silnou stránkou je: 1) S. Šalkauskis správně rozlišoval pojmy „terminologie“ a „terminologická zásoba“, vhodně charakterizoval předmět terminologie a její vztahy k dalším příbuzným vědním oborům; 2) vyzdvihl hlavní zdroje terminologické zásoby a některé její důležité uživatelské zvláštnosti; 3) formuloval nejdůležitější principy tvorby a normování termínů; 4) správně chápal význam mezinárodních slov pro terminologickou zásobu a vztah tohoto typu terminologie k litevské lexice aj. Slabou stránkou této teorie je: 1) S. Šalkauskis nerozlišoval jednoslovné termíny od vlastních jmen a víceslovné termíny od logických výroků; za termíny navíc považoval nejen podstatná jména, ale také slovesa a příslovce; 2) terminologizaci chápal jednostranně, aniž zmínil její dialektický protiklad – determinologizaci; vztahy terminologické zásoby k lexiku spisovného jazyka tak zůstaly nejasné; 3) věnoval příliš málo pozornosti klasifikaci terminologických pojmů a s ní související specializaci slovotvorných prostředků aj. Praktická činnost S. Šalkauskise v oblasti uspořádání termínů navíc v nejednom případě odporuje teoretickým principům terminologie, které hlásal. TERMINOLOGICKÁ TEORIE S. ŠALKAUSKISE Shrnutí С. Шалкаускис (1886–1941) — литовский буржуазный общественный деятель и философ — терминологией заинтересовался еще в годы учебы в Московском университете (1905–1911). А в 1925–1938 гг., уже будучи профессором Каунасского университета, он опубликовал серию научных статей по теории литовской терминологии. S. Šalkauskis založil svou teorii na učení antických a středověkých filozofů-logiků a francouzských lingvistů z počátku 20. století (M. Bréal, J. Vendryes aj.). Teorie terminologie S. Šalkauskise se zabývala všemi hlavními otázkami litevské terminologie: kategoriemi, vlastnostmi a zdroji terminologické zásoby, užíváním termínů, hlavními principy tvorby termínů atd. Tato originální a vědecky podložená teorie má velký význam jak pro litevskou terminologii, tak pro dějiny terminologie obecně. Je však rozporuplná. Na jedné straně správně vymezuje předmět terminologie, neztotožňuje terminologii s terminologickou zásobou, správně hodnotí cizí slova atd. Na druhé straně její autor považoval za termíny nejen skutečné termíny, ale i vlastní jména, a dokonce některé logické teze; terminologizaci chápal svébytně a úzce, klasifikaci pojmů věnoval málo pozornosti atd. 136