Dėl lietuvių kalbos kauzatyvinių konstrukcijų semantikos

LIETUVIŲ KALBOS SINTAKSĖS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXV (1986) GERTRŪDA SAVIČIŪTĖ O SÉMANTICE KAUZATIVNÍCH KONSTRUKCÍ V LITEVŠTINĚ § 1. V lingvistice je již dlouho známý problém asymetrie obsahu a formy (kdy forma má více než jeden význam a význam se vyjadřuje více než jednou formou) úzce spojen také s výzkumem sémantiky kauzativních sloves v litevštině. Morfologická kauzativa litevštiny, tj. slovesa, jimž kauzativní význam dodávají přípony -(d)inti, -(d)yti a/nebo střídání samohlásek v kořeni, mají kromě svého kategoriálního významu také další významové odstíny. Nejtěsněji souvisejí s významy příčiny, následku a účelu. Většina badatelů považuje kauzativní slovesa za prostředek vyjadřování vztahů příčiny a následku. Na druhé straně se jejich význam obvykle popisuje parafrází odpovídající složenému souvětí účelovému „udělat tak, aby + kondicionál“. Odstín účelového významu se projevuje také v některých definicích kauzativních sloves. Srov.: „Kauzativní slovesa … označují děj vykonávaný za tím účelem, aby se uskutečnil (с целью, чтобы совершалось) děj vyjádřený motivujícím slovesem: auginti ‚způsobit, aby rostlo‘ (: augti), deginti ‚způsobit, aby hořelo‘ (: degti)“ (Якайтене 1968, 11; srov. také: Paulauskienė 1967, 11; Jakaitienė 1968, 227; Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976, 110 aj.). Uvedená parafráze se používá také ve „Slovníku současné litevštiny“ (1972) (dále jen — DŽ), když z určitých důvodů nelze sloveso označit zkratkou prž., kterou se označují kauzativní slovesa, ale jeden či více jeho významů jsou kauzativní. Např.: ištekinti 1. způsobit, aby vyteklo: Ištekinti sulą; blizginti 1. činit lesklým: Blizginti batus. V „Gramatice litevštiny“ (1971, 25) (dále jen — LKG) jsou kauzativní slovesa definována s uvedením sémantické složky účelu. Slovesa tvořená příponou -inti ze sloves označujících zvuky se však popisují s důrazem na vztahy příčiny a následku: „Tato slovesa označují děj, který je příčinou děje vyjadřovaného základními slovesy (zvýraznili jsme my — G. S.)“ (LKG 1971, 264). Sémantický popis kauzativ je důležitý nejen pro litevskou lingvistiku. Uvedená parafráze, odpovídající složenému souvětí účelovému, se používá také ve výzkumech jiných jazyků (Недялков 1969, 106; Золотова 1973, 290 aj.). A. Filipov při popisu ruských kauzativních sloves pomocí této parafráze upozorňuje, že vyjadřují nejen význam podnícení děje, ale také význam děje, který je následkem tohoto podnícení (Филиппов 1978, 90). V. Nedialkov a G. Silnickij 157 považují kauzaci za synonymní s kategorií příčiny a následku. Kromě toho uvádějí, že kauzovaný stav je také konečným cílem kauzující situace (Наделков, Сильницкий 1969, 6–7). V americké lingvistice se kauzativní slovesa obvykle transformují na analytické konstrukce se slovesy to make, to cause. Z abstraktní struktury It makes S „To přiměje S“ N. Chomsky odvozuje strukturu It makes John afraid „To přiměje Johna bát se“ a z ní větu It frightens John „To děsí Johna“. Symbol S zde označuje subjekt a jeho stav, tj. John is afraid „John se bojí“ (Хомский 1972, 173). Představitelé generativní sémantiky odvozují všechny kauzativní výpovědi z jediné hluboké struktury obsahující hlubinný prvek kauzace CAUSE. Na druhou stranu však přicházejí s myšlenkou, že mezi uzavřenými a otevřenými kauzativy (tj. mezi kauzativními slovesy a parafrázemi používanými k jejich popisu) existují také určité rozdíly (Partee 1971, 7–8; Cruse 1972, 520–528; srov. také Арутюнова 1976, 167). Zajímavý je popis kauzativních konstrukcí navržený A. Wierzbickou: rozkládají se na několik frází spojených spojovacími výrazy vyjadřujícími příčinu a následek a užívá se v nich modální sloveso. Např. věta Adomas peiliu padidino skylę sienoje se popisuje takto: (1) Skylė sienoje padidėjo, (2) todėl že, (3) Adomo kūnas palietė peilį, (4) a, (5) pohyboval se, (6) takže, (7) nůž se dotkl povrchu stěny, (8) protože, (9) Adomas to chtěl (Wierzbicka 1969, 74). Takový popis ukazuje, že vůle a přání subjektu — zvláštní lidské bytosti — jsou příčinou jeho aktivního jednání. Modální odstín kauzativních konstrukcí si všímají také další badatelé (srov. Золотова 1973, 280). Naše analýza však ukázala, že popis kauzativů parafrází „udělat tak, aby + kondicionál“ nebo pomocí modálního slovesa je možný pouze tehdy, když kauzující subjekt může vědomě usilovat o výsledek, tj. když je vyjádřen podstatným jménem označujícím vědomou bytost, obvykle osobu. Při popisu věty Lietus sieną supūdė je nepřirozené říkat Lietus padarė taip, kad sienas supūtų a zcela nemožné je Sienas supuvo, todėl kad lietus to norėjo. § 2. S ohledem na to, co bylo řečeno, se zde pokusíme stručně zmínit některé další rysy, které určují čistotu kauzačního významu nebo jeho prolínání s blízkými významy účelu, následku a příčiny. Abychom odlišili kauzaci od příčiny, budeme zde příslušná slovesa nazývat kauzativními a věty, v nichž fungují jako přísudky, větami kauzace. Ve větách kauzace nacházíme 4 syntakticko-sémantické komponenty, které vyjadřují 2 situace. Kauzující situace se skládá z (1) subjektu-kauzátoru a (2) kauzujícího děje; kauzovaná situace (objekt kauzace) z (3) subjektu kauzované situace a (4) změny stavu nebo děje kauzovaného subjektu (srov. Savičiūtė 1985, 237). V tomto článku se pokusíme přehledně popsat sémantické rysy uvedených komponent kauzace a porovnat je s odpovídajícími komponentami vět a konstrukcí účelových a příčinných a 158 vět s významem popisného následku (podrobněji viz Савичюте 19801, 19802). Na základě této analýzy se pokusíme ukázat, ve kterých případech lze za adekvátní považovat parafrázi odpovídající složenému souvětí účelovému a ve kterých případech parafrázi, kterou navrhujeme a která odpovídá větě s významem popisného následku. § 3. Kauzující děj je obvykle vyjadřován mnohoznačným slovesem daryti ‚dělat‘. Tomuto ději odpovídá komponent parafráze „dělat tak, aby“ a formálně se vyjadřuje kauzativní příponou slovesa a/nebo střídáním samohlásek v kořeni. Sémantiku kauzujícího děje není snadné blíže určit právě kvůli jeho gramatickému vyjádření. Často je k tomu zapotřebí kontext nebo znalost toho, jak může být děj vyjádřený základovým slovem ve skutečnosti vyvolán (kauzován). Kauzativní slovesa často označují aktivní fyzický kauzující děj, např.: ardyti, dilinti, draikyti, girgždinti, gurinti, judinti, kiu žinti, lipdyti, nardinti, trupinti atd. Kauzativní slovesa tohoto typu jsou sémanticky blízká slovesům, která fungují jako přísudky účelových konstrukcí a vět a která rovněž obvykle označují aktivní fyzický děj, např.: dirbti, eiti, lėkti, nešti, važiuoti atd. Poměrně velká skupina kauzativních sloves může označovat jak aktivní fyzický kauzující děj, tak nepřímé kauzující působení slovem, dovolením, vytvořením podmínek, nebráněním apod., např.: alkinti, didinti, gadinti, gydyti, girdyti, lėkdin ti, naikinti, tildyti, tobulinti, žiodyti atd. Jen několik kauzativních sloves má význam kauzujícího děje „dovolit, vytvořit podmínky, nebránit“, např.: dvisinti, gįžinti, gulinti, plėkinti, pūdyti atd. Existují také kauzativní slovesa, která neoznačují kauzující děj, nýbrž kauzující stav, tj. stav schopný působit na objekt. Např.: Slunce bělilo košile, opalovalo ruce, oslepovalo oči; Déšť rozmáčel půdu — Slunce svítí, proto košile blednou, ruce hnědnou, oči slábnou; Prší (pršelo), proto se půda rozmáčela. Zdá se, že právě aktivita kauzujícího děje či stavu, charakteristická pro uvedená kauzativní slovesa, je také základem dlouho známé podobnosti tvaru a významu kauzativních a iterativních sloves. Intenzita příčinného děje či stavu se zdůrazňuje i ve větách s významem popisného následku. Např.: Žirgą taip nujojęs, jog žirgas pakritęs S. Dauk.; Taip išėjo, taip išdirbo, jog šuva mėsos neėstų J. Jabl; Aš taip nustebau, kad nė žodžio negalėjau atsakyti NdŽ I 420. Intenzita kauzujícího/příčinného děje či stavu je tedy charakteristická jak pro věty kauzace, tak pro věty vyjadřující následek. Odpovídající komponent příčinných vět a konstrukcí má rovněž neomezenou sémantiku, pouze se zde intenzita příčinného děje či stavu často nezdůrazňuje. Srov.: Nepřišel, protože pršelo; Neštěstí se stalo v důsledku nedbalosti pracovníka „Pracovník byl nedbalý, a proto se stalo neštěstí“ atd. Výsledky této analýzy ukázaly některé zákonitosti prolínání významu kauzace s významy účelu a příčiny. Čím aktivnější je kauzující děj- 159 …ím více se kauzace blíží cíli. Čím menší je aktivita kauzátorova jednání či působení a čím blíže má kauzátorovo působení ke stavu, tím blíže je kauzace příčině. Sémantika kauzátorova jednání či působení u kauzativních sloves se téměř shoduje se sémantikou příčinného děje ve větách s popisem následku. § 4. Kauzátorovo jednání či působení a jeho subjekt jsou spojeny zákonitostí sémantického souladu. Slovesa označující aktivní fyzické kauzátorovo jednání se ve větě pojí se subjektem, který je schopen takové jednání vykonávat. Podmětem kauzačních vět bývají nejčastěji podstatná jména označující živou bytost. Užívání podstatného jména označujícího osobu či inteligentní zvíře v pozici podmětu kauzační věty je jednou z podmínek prolínání kauzačních a účelových významů, neboť podmětem účelových vět a konstrukcí může být pouze podstatné jméno označující osobu či inteligentní zvíře. Pouze s živým vědomým subjektem se ve větě pojí slovesa, která mohou označovat kauzátorovo verbální působení. Zvláště mnoho je sloves, která mohou označovat jak aktivní fyzické kauzátorovo jednání, tak verbální kauzátorovo působení. Na tomto základě rozlišujeme dva typy subjektů-kauzátorů: 1) subjekt vykonavatel, tj. subjekt-kauzátor, který vykonává fyzické kauzátorovo jednání, a 2) subjekt iniciátor, tj. subjekt nepřímého nefyzického kauzátorova působení (srov. Алисова 1971, 98). Velkou skupinu tvoří kauzativní slovesa, která lze spojit se subjektem jakékoli sémantiky schopným aktivně působit (ne nutně cílevědomě a vědomě). Může jít o osobu, živou bytost, přírodní síly, věc nebo abstraktní pojem. Např.: zastrašovat [člověk, vlk, děsivé příběhy…], pálit [člověk, oheň, plamen, slunce…], oživovat [člověk, nápoj, léky, chlad, vítr, déšť…], pohybovat [člověk, zvíře, vítr …], ohýbat, lámat [člověk, zvíře, vítr, náklad …], kreslit [člověk, zvíře, vítr, výbuch, blesk …], ochlazovat [člověk, chlad, mráz …], rozstřikovat [člověk, vlna …], unavovat [člověk, práce, cesta …] atd. Sémantika subjektu je neomezená i u kauzativ v jiných jazycích (Недялков 1971, 9). Velmi malou skupinu tvoří kauzativní slovesa, vedle nichž mohou pozici podmětu zaujímat podstatná jména označující neživé věci (zpravidla přírodní síly), např.: promáčet, zničit [déšť], vyjasnit [vítr], oslnit [sluneční paprsek, jasné světlo] atd. Sémantické sladění podmětu a přísudku hlavní věty ve větách s popisem následku je rovněž poměrně volné. Např.: Vozka tak utahal koně, že oba koně sotva stáli na nohou NdŽ II 175; Lev zařval tak, že se zachvělo listí na stromech NdŽ II 175; Foukal větřík, až hučel les (d.) Ktv (LKŽ VIII 737); A všelijaké kvítky se tak proplétají, — že z dálky se jeví jen krásná pestrost A. Baran. Ve všech případech, kdy je podmětem kauzační věty podstatné jméno označující neživou věc, objevuje se nezbytná sémantická složka kauzace — význam aktivního působení, nemůže však být přítomna složka vědomosti či záměrnosti působení. Tato vlastnost je typická nejen pro litevská, ale i pro kauzativa v jiných jazycích, srov.: vítr 160 ulomil větev — the wind broke the branch; zprávy mě rozveselily — the news cheered me up (Каппувене 1976, 34). Uvedeme další příklady, z nichž je patrné, že u neživého kauzátoru v roli subjektu nemůže být kauzující děj zaměřený na určitý cíl: Déšť rozblátil půdu DŽ 256; Slunce rozpustilo sníh DŽ 461; Vítr zašustil listím stromů DŽ 752; Jeho hlas rozezněl celou zahradu DŽ 705; To ho vyčerpala nemoc Rdm(LKŽ I 885); Růžová barva ji trochu bledí DŽ 472; Uměl jsem mnoho písní – čas je nechal upadnout v zapomnění DŽ 893; Starce zbělila staroba DŽ 434; Jak vidno, bída ho zkřivila do hrbu Rdš(LKŽ VI 877); Chlapec měl čtyři roky, spála mu propálila uši Šs(LKŽ II 920); Krev udeří do hlavy a zčervená tvář, dokonce i oční bělmo Vaižg; Led v jezeře vyhubil ryby DŽ 229; Kola natřásají jeho tělem a rozklepávají plíce v hrudi Š a tak dále. U vět tohoto typu nelze použít parafrázi kauzace „dělat tak, aby + kondicionál“, která se shoduje s účelovou větou. Tyto věty jsou bližší větám příčinným a následkovým. Svědčí o tom i skutečnost, že je lze často snadno transformovat na věty s příčinnými konstrukcemi, souvětí příčinná nebo popisné věty s významem následku. Např.: Déšť rozblátil půdu; Krev udeří do hlavy, proto (a také) tvář zčervená; Kola natřásají jeho tělem tak, že se mu v hrudi třesou plíce a podobně. Blízkost kauzace tohoto typu příčině je patrná i v jiných jazycích (srov.: Арутюнова 1974, 168; Корди 1981, 54—55). Popisné věty s významem následku lze rovněž transformovat na věty příčinné. Např. Zubalky zmije jsou tak drobné, že by jimi člověka ani nemohla škrábnout J. Jabl — Zmije by člověka ani nemohla škrábnout, protože její zuby jsou velmi drobné. Záměrnost a vědomost jednání kauzátoru v roli subjektu (osoby) se často považují za velmi důležitý rys kauzace (srov.: Золотова 1973, 284; Криниц-кайте 1979, 49). Avšak i v případech, kdy je subjekt-kauzátor živý a vědomý, musíme rozlišovat dva typy kauzace: 1) záměrnou (vědomou) kauzaci a 2) nezáměrnou (nevědomou) kauzaci (srov.: Kastovsky 1973, 276—277; Золотова 1973, 284—285; Person 1975, 27—28; Каппувене 1976, 34). K prvnímu typu kauzace by patřila slovesa jako: odnaučit, nakrmit, přesvědčit, utišit, nakrmit a tak dále. Mezi popisnými větami s významem následku jsou také příklady blízké kauzativům prvního typu. Např. Kazys Jankauskas pověsil své ptáčky na nitě tak, že se ve stropní části místnosti otáčeli a pluli, jako by byli živí V. Myk-Put. Na druhou stranu existuje mnoho sloves, která mohou, ale nemusí mít sémantickou složku záměrnosti kauzujícího děje v závislosti na kontextu, tj. mohou náležet k typu kauzace 1 i 2. Např.: úmyslně či neúmyslně přetrhnout [provaz], zahubit [člověka], rozbít [hrnec], poškodit [hodinky], rozhádat [bratry], vyrazit [okno], ohřát [mléko], ztupit [nůž], zakouřit [sklo lampy] a tak dále. Stejná dvojznačnost je možná i ve větách následkových. Bez kontextu nelze říci, zda subjekt vědomě usiloval o výsledek, např.: Matka vykřikla tak, že i 161 sousedé uslyšeli Žem; Zazpíval jsem tak krásnou píseň, že se všichni smějí Vlkv (LKG III 839). Činnost podmětu v účelových větách a konstrukcích je nejen aktivní, ale také vždy vědomá a cílevědomá, např.: Poslal děti, aby nasbíraly spoustu hub Grž(LKŽ V 35); Vezmi si na cestu chléb, sýr a nůž J; Bij, tluč, ať svou matku nepozná Rod(LKŽ II 334). S účelovým významem tedy můžeme spojovat pouze kauzaci prvního typu, tj. když živý vědomý subjekt cílevědomě a vědomě usiluje o výsledek. V ostatních případech se kauzace blíží významům příčiny a následku. § 5. Pro všechny morfologické kauzativy v litevštině je charakteristické směřování činnosti nebo stavu kauzujícího subjektu k objektu, byť ne vždy stejně výrazné. Skutečnost, že činnost směřuje k objektu, se v litevské lingvistice považuje za hlavní rys kauzativnosti a tranzitivity. Naše analýza však ukázala, že přítomnost přímého objektu v kauzační větě a sémantika tohoto objektu závisí na sémantice kauzativního slovesa. Určité sémantické sladění objektu a slovesa je v lingvistice již známo. Bylo zjištěno, že slovesa označující abstraktní činnost jsou s objektem spojena méně těsně než slovesa označující konkrétní činnost. Pokud u slovesa s konkrétním významem objekt chybí, nemusí být význam slovesa dostatečně jasný (Мещанинов 1978, 193; srov. také Ярцева 1972, 4–19). Aktivní fyzická kauzující činnost aktivního (nejčastěji živého) subjektu je striktně zaměřena na objekt, např. Rozbil okno. Naproti tomu zaměření na objekt bude méně výrazné, pokud je působení kauzátoru s málo aktivním (nejčastěji neživým) subjektem slabé, např. Ta kniha ho velmi proslavila DŽ 231. Kauzativní sloveso stojící vedle neživého subjektu se může vyskytovat i bez objektu. Např.: Namáhavá práce člověka unavuje DŽ 917 – Namáhavá práce unavuje; Studený vítr ho osvěžil – Studený vítr osvěžuje atd. Živý subjekt ve větách bez objektu často působí nezvykle, např. Člověk unavuje, zahřívá, osvěžuje. Na základě toho, co bylo řečeno, můžeme rozlišit 1) cílevědomé (vědomé) a 2) necílevědomé (nevědomé) zaměření činnosti na objekt. První typ je možný pouze tehdy, je-li kauzátorem živý vědomý subjekt, druhý je možný u subjektu-kauzátoru jakékoli sémantiky. Zaměření na objekt prvního typu se blíží zaměření na objekt v účelových větách a konstrukcích, zatímco zaměření druhého typu se blíží slabému zaměření na objekt ve větách a konstrukcích příčinných. Deskriptivní věty s významem následku mohou mít oba typy zaměření na objekt. Druhý typ je zde častější, protože ve funkci podmětu hlavní věty mohou o něco častěji vystupovat podstatná jména označující neživé věci a ve funkci přísudku slovesa označující stavy. Výsledek vět s významem následku (můžeme jej podmíněně nazvat objektem) může být i při živém subjektu často neočekávaný nebo takový, o který subjekt vědomě neusiloval. Např.: Pracoval jsem, dřel jsem, až mi znecitlivěly ruce NaŽ II 175; Střílel tak, že se dokonce vysypala okna Grž(LKŽ VIII 737); Ona toho tolik napovídá, že už zapomíná i rukou trhat koudel K. Donel. 162 Morfologická kauzativa mnohem častěji označují záměrně na objekt zaměřený děj. Např.: Nech usedlost zarůst stromy, bude krásnější Rm(LKŽ I 464); Telata se časně ráno napájejí Ldv(LKŽ III 333). Objektem kauzace je kauzovaná situace, která se skládá ze subjektu a určitého procesu (změny stavu nebo děje). Tato vlastnost je zvlášť zřetelná tehdy, když se kauzační věty srovnávají s větami obsahujícími základové slovo kauzativního slovesa. V těchto větách zaujímá pozici podmětu podstatné jméno, které ve větě s kauzací plnilo funkci předmětu. Např.: Krmením dobytek, lidi: Dobytek, lidi se krmí; Matka uspává dítě: Dítě spí (Jablonskis 1957 I 137). Výpovědi vyjadřující proces, jako anglické The door opened „Dveře se otevřely“, The soup is heating „Polévka se ohřívá“, se obvykle považují za základní, zatímco kauzativní výpovědi, které z nich vycházejí, vyjadřují nejen proces, ale také kauzující děj: Linda opened the door „Linda otevřela dveře“, Linda is heating the soup „Linda ohřívá polévku“ (Чейф 1975, 149; srov. také Smith 1972, 136). Kauzovaná situace neboli objekt kauzace (subjekt + proces) je tedy relativně samostatná, zatímco kauzace je vzhledem k tomuto procesu fakultativní (Paulauskienė 1973, 23—24; Криницкайте 1979, 48). Kauzovaný proces obvykle není neměnný (kdy se subjektu nic nepřihodí), nýbrž proměnlivý, tj. kauzuje se změna stavu subjektu nebo jeho děj (Криницкайте 1979, 48) růst, pít, hojit se, kapat, zrát, jíst, šedivět atd. Např.: Strom roste; Tele pije; Rána se hojí atd. V závislosti na svém lexikálním významu se tato slovesa mohou pojit s živým nebo neživým subjektem kauzované situace. Kauzativní slovesa lakdinti (: lėkti), landinti (: lįsti), lesinti (: lesti), valgydinti (: valgyti) aj. se mohou pojit pouze s podstatnými jmény označujícími osoby a zvířata, která ve větě s kauzací zaujímají pozici předmětu. Ve větách popisujících výsledek mohou být výsledná situace rovněž tvořena živým nebo neživým subjektem a změnou jeho stavu, případně živým subjektem a jeho dějem (srov. výše uvedené příklady vět vyjadřujících výsledek). Lze pozorovat určitou závislost kauzačního významu na sémantice objektu. Rozlišuje se kauzace „příkazem“ („causation by command“) a přímá fyzická kauzace („causation by direct physical action“). První nastává v případě „agentního“ objektu, druhá pak v případě „objektového“ objektu (Cruse 1972, 251—253). Je-li subjekt kauzovaného stavu nebo děje aktivní a schopen odporovat kauzujícímu ději, lze pozorovat určité oslabení kauzujícího děje. Verbální (neboli „příkazová“ – „causation by command“) kauzace je méně aktivní než přímá fyzická kauzace. V případě „agentního“ objektu (tj. živého subjektu kauzované situace) jsou možné oba typy kauzace; v případě „objektového“ objektu (tj. neživého subjektu kauzované situace) verbální kauzace není možná. Kauzovaná situace bývá obvykle reálná. Mluvčí vnímá kauzovaný děj nebo stav jako uskutečněný, probíhající či budoucí (srov. Shibatani 1976, 163 1). Podle našeho názoru tuto vlastnost odráží i tradiční způsob popisu kauzativních sloves v litevštině, kdy se kauzativní slovesa srovnávají s jejich základovými slovy, např.: kreipti (: krypti), lenkti (: linkti), plėšti (: plyšti) (LKG 1971, 227; aj.). Podobně se postupuje i ve slovnících: DŽ kauzativní slovesa spojuje se základovými slovy pomocí zkratky prž., LKŽ pak pomocí zkratky caus. Uvedené spojování vět obsahujících kauzativní a odpovídající nekauzativní sloveso nejzřetelněji odráží chápání kauzované situace jako skutečné, např. Matka uspává dítě – Dítě spí. § 6. Sémantika komponentů kauzačních vět se nejvíce blíží sémantice odpovídajících komponentů vět popisných s významem následku. Proto bychom navrhovali popisovat kauzační věty parafrází „dělat tak, aby + indikativ“, která se shoduje s popisnou větou s významem následku. Je třeba uznat, že v některých případech kauzační věta nemusí vyjadřovat skutečnost kauzované situace. Sémantickou složku významu reálného následku (tj. kauzované situace) snadno rozpoznáme ve větě Léčil a léčil, až vyléčil DŽ 757, nenacházíme ji však ve větě Ujišťoval mě o tom, ale nepřesvědčil DŽ 850. Věty Lékař léčí pacienta, Dítě láme větev stromu nemusí znamenat, že „pacient se uzdravuje“ nebo že „větev stromu se láme“. Tyto věty mohou v závislosti na kontextu vyjadřovat pouze intencionalitu jednání subjektu-kauzátoru a mohou se blížit parafrázi shodující se s účelovou větou. Význam nedosažení konečného výsledku může někdy záviset na původním významu kauzativních sloves. Podle J. Jablonského mají kauzativní slovesa v litevštině utvořená z intranzitivních sloves vždy počáteční význam (verba inchoativo-causativa) (Jablonskis 1957, 136). Tato skutečnost patrně potvrzuje také parafrázi „dělat tak, aby + kondicionál“, protože tvary kondicionálu umožňují nevyjádřit nejen gramatický čas, ale i dokončenost děje. Proto hasím svíčky můžeme popsat parafrází „dělám tak, aby svíčky zhasínaly“. Kauzovaná situace se však nejčastěji přesto chápe jako skutečná. I když konečného výsledku není dosaženo, lze říci, že „se ho začíná dosahovat“ a že ho bude dosaženo v budoucnu. Takové pojetí kauzované situace by obzvlášť podpořilo vyjádření kauzujícího a kauzovaného děje nebo stavu týmž slovesem – v prvním případě formálními prostředky (příponou a/nebo změnou samohlásky), ve druhém lexikálními prostředky (slovesným kořenem). Proto hasím svíčky lze popsat jako (1) „dělám tak, aby“ + (2) „svíčky zhasínají“ nebo (1) „dělám tak, aby“ + (2) „svíčky začínají zhasínat (a zhasnou)“. Užití parafráze „dělat tak, aby + kondicionál“ lze patrně vysvětlit i tím, že kauzativní slovesa se obvykle popisují v infinitivu. Je tedy zcela přirozené, že se volí kondicionál, který infinitivu odpovídá více než indikativ, jímž se vyjadřuje čas. Naproti tomu při popisu určitých slovesných tvarů, a zejména kauzativních sloves ve větě, je vhodnější indikativ. Srov.: auginti „dělat tak, aby rostlo“, ale – auginu „dělám tak, že roste“, užauginau – „udělal jsem tak, že vyrostlo“. 164 Parafrázi shodující se s účelovou větou je vhodnější použít tehdy, když chceme zdůraznit záměrný a vědomý odstín kauzace u některých kauzativních sloves. Tato parafráze navíc umožňuje adekvátně popsat pouze kauzující situaci; kauzovaná situace zůstává vyjádřena nedostatečně. Na závěr je třeba zdůraznit, že aktivní, záměrná a vědomá kauzace se obzvlášť blíží významu účelu (aktivní jednání živého subjektu-kauzátoru, vědomě a důrazně zaměřené na objekt). Taková kauzace, kterou můžeme označit jako pasivní, slabá a nevědomá (málo aktivní, slabé působení živého či neživého subjektu na objekt), se blíží spíše příčině. Sémantika komponentů kauzačních vět se nejvíce blíží sémantice komponentů popisných vět s významem následku. LITERATŪRA Cruse D. A. A Note on English Causatives. — Linguistic Inquiry, 1972, vol. 3, N4, p. 520—528. Jablonskis J. Rinktiniai raštai. — V., 1957, t. 1. Jakaitienė E. Deverbatyviniai dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodžiai su priesaga -inti. — Baltistica, 1968, Nr. 4(2), p. 222—229. Jakaitienė E., Laigonaitė A., Paulauskienė A. Lietuvių kalbos morfologija. — V., 1976. Kastovsky D. Causatives. — Foundations of Language, 1973, vol. 10, N2, p. 255—315. Lietuvių kalbos gramatika. — V., 1971, t. 2, 1976, t. 3. Partee B. H. On the Requirement that Transformations Preserve Meaning. — In: Studies in semantics. New York, 1971, p. 1—21. Paulauskienė A. Leksinės-gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio reikšmės. — V., 1967. Paulauskienė A. Kai kurie savaiminio veiksmo reiškimo polinkiai. — Kalbos kultūra, 1973, Nr. 24, p. 23—27. Persson I. Das System der kausativen Funktionsverbgefüge. Eine semantisch-syntaktische Analyse einiger verwandter Konstruktionen. — In: Lunder Germanische Forschung, 1975, Bd. 42. Savičiūtė G. Parūpinamųjų veiksmažodžių semantika. — Kn.: Lietuvių kalbotyros klausimai, 1985, t. 24, p. 236—251. Shibatani M. The Grammar of Causative Constructions: a Conspectus. — In: Syntax and Semantics. New York, San Francisco, London, 1976, vol. 6, p. 1—39. Smith C. S. On Causative Verbs and Derived Nominals in English. — Linguistic Inquiry, 1972, vol. 3, N1, p. 136—138. Wierzbicka A. Dociekania semantyczne. — Wrocław, Warszawa, Kraków, 1969. Алисова Т. Б. Очерки синтаксиса современного итальянского языка. Семантическая и грамматическая структура простого предложения. — М., 1971. Арутюнова Н. Д. Семантическое описание слов и интерпретация предложения. Концепции и методы. — В кн.: Грамматическое описание славянских языков. М., 1974, с. 158—171. Арутюнова Н. Д. Предложение и его смысл. Логико-семантические проблемы. — М., 1976. Золотова Г. А. Очерк функционального синтаксиса русского языка. — М., 1973. Карпувене Г. О сочетаемостных свойствах некоторых каузативных глаголов литовского и английского языков. — Kalbotyra, 1976, t. 27(3), p. 31—39. 165 Корди Е. Е. Семантическая и синтаксическая структура предложения со знаменательными каузативными глаголами и оборотами в современном французском языке. — В кн.: Структура и объем предложения и словосочетания в индоевропейских языках. Л., с. 49—68. Криницкайте С. А. Классификация глагольных оппозиций по переходности / непереходности в литовском языке. — В кн.: Проблемы синтаксиса и структуры слова. М., 1979, с. 42—53. Мещанинов И. И. Члены предложения и части речи. — Л., 1978. Недялков В. П. Некоторые вероятностные универсалии в глагольном словообразовании. — В кн.: Языковые универсалии и лингвистическая типология. М., 1969, с. 106—114. Недялков В. П. Каузативные конструкции в немецком языке. Аналитический каузатив. — Л., 1971. Недялков В. П., Сильницкий Г. Г. Типология каузативных конструкций. — В кн.: Типология каузативных конструкций. Морфологический каузатив. Л., 1969, с. 5—19. Савичюте Г. С. Предикаты цели и предикаты каузации (на материале флективных индоевропейских языков): Автореф. дис. … канд. филол. наук. — М., 1980. Савичюте Г. С. Предикаты цели и предикаты каузации. — Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз., 1980, т. 39, № 6, с. 539—548. Филиппов А. В. К вопросу о каузативных и некаузативных глаголах. — Русский язык в школе, 1978, № 1, с. 90—93. Хомский Н. Аспекты теории синтаксиса. — М., 1972. Чейф У. Л. Значение и структура языка. — М., 1975. Якайте Э. Суффиксальные глаголы современного литовского языка: Автореф. дис. … канд. филол. наук. — Вильнюс, 1968. Ярцева В. Н. О синтаксической роли прямого дополнения в языках различных типов. — В кн.: Члены предложения в языках различных типов. Мещаниновские чтения. Л., 1972, с. 4—19. Г. САВИЧЮТЕ О СЕМАНТИКЕ КАУЗАТИВНЫХ КОНСТРУКЦИЙ В ЛИТОВСКОМ ЯЗЫКЕ Резюме Значение морфологических каузативов литовского языка (глаголов с суффиксами -(d)yti, -(d)inti и / или аблаутом) тесно связано со значениями цели, причины и следствия. Для выявления основных точек пересечения каузации со значениями цели, причины и следствия в статье приводятся результаты анализа семантического согласования между основными компонентами предложений, выражающих отношения каузации, с одной стороны, и предложений, выражающих отношения цели, причины и следствия, с другой. Склеивание значений каузации и цели имеет место при активной и произвольной каузации (активное действие одушевленного субъекта каузатора целесообразно и строго направлено на объект). Пассивная, непроизвольная каузация (неактивное воздействие неодушевленного или одушевленного субъекта каузатора нецелесообразно и слабо направлено на объект) обнаруживает тесную связь с причиной. Семантика компонентов предложений, выражающих отношения каузации, в целом наиболее близка к семантике компонентов предложений, выражающих отношения следствия. Поэтому предлагается описывать семантику предложений с каузативными глаголами посредством перифразы, совпадающей со сложноподчиненным изъяснительным определительным (nuskакаsis) предложением следствия „делать так, что + изъявительное наклонение“. Перифраза, совпадающая со сложноподчиненным предложением цели („делать так, чтобы + сослагательное наклонение“), применима в основном в тех случаях, когда имеет место склеивание значений каузации и цели. 166 G. SAVIČIŪTĖ ON THE SEMANTICS OF LITHUANIAN CAUSATIVE CONSTRUCTIONS Summary The semantics of Lithuanian morphological causatives (verbs with suffixes — (d)yti, -(d)inti and / or ablaut) is closely connected with Purpose, Cause and Consecutive semantics. On the basis of semantic analysis of components of sentences with causative verbs in predicate position 2 types of causation are given: 1) active purposive causation (active purposive action of sensible subject is strictly directed to object); 2) passive purposeless causation (passive purposeless action or state of animate or inanimate subject is nonstrictly (feebly) directed to object). The comparison of the corresponding components of sentences with causative verbs and components of purpose, cause and consecutive clauses has shown that the active purposive causation is connected with Purpose semantics and the passive purposeless causation is connected with Cause semantics. The highest degree of semantic resemblance has been discovered between causative constructions and consecutive clauses.