Gervėčių šnektos ištiktukai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS JONINA LIPSKIENĖ ONOMATOPOICKÁ SLOVA GERVĖČSKÉHO NÁŘEČÍ Vedle svérázných a názorných slov bylo v okolí Gervėčiai, na nejkompaktnějším litevském jazykovém ostrově na území Běloruské SSR, zaznamenáno značné množství onomatopoických slov. Vyjadřují zvuky, obrazy nebo pocity vyvolané různými činiteli. Při náležitém a střídmém užívání obohacují onomatopoická slova jazyk, činí jej živějším a názornějším. Tyto vlastnosti onomatopoických slov jasně vnímáme například při četbě „Palangos Juzė“ od M. Valančiuse, kde se jich užívá obzvlášť hojně. Stejně jako v jiných litevských nářečích lze i onomatopoická slova z Gervėčiai podle původu rozdělit na slovesná, např.: kilst: kélti — Kāp tik kilst pāduška, tai ir vėl' rėk't' | slýst: slýsti — Dė, dė (dėjo) kōjas, slýst' t' (spadl) a napodobivá¹. Těch druhých bylo zaznamenáno mnohem více. Jejich tvoření i struktura jsou velmi rozmanité a napodobují zvuky či obrazy vyvolané nějakým dějem, např.: blākt — A blākt' ohýnek zhasl | klākt — Zatřásly se tam ty trámy, klākt a spadly | cāk, cāk — cāk, cāk, tam přibíhá. Podle základních strukturálních vlastností jsou tato onomatopoická slova většinou jednoslabičná, ale vyskytují se i dvojslabičná a vzácněji trojslabičná, např.: lýžt, turlum, šebu-lāikšt. Podle hláskového složení konce slova lze mnoho onomatopoických slov nářečí rozdělit na formantová a neformantová. Onomatopoická slova napodobující zvuky spojené s různými pohyby nebo vyjadřující obrazy vzniklé během děje bývají často jednoslabičná a končí formantem t. Tento formant se může vyskytovat po různých souhláskách, nejčastěji po k, m, p, s (např.: mākt, pliōmt, cāpt, kliūšt) nebo po souhláskových skupinách ks, kš, mp, ms, nk, rp (např.: vikst, pýkšt, pūmpt, krāmst, dzinkt, virpt). Značná část těchto onomatopoických slov nevyjadřuje samotný děj, ale pouze doplňuje, zdůrazňuje a oživuje obraz, zvuk či pocit, který děj vyvolal, srov.: Stākt' vstal a začal | Ānas šel k chalupě a pliōmt: „Vypijeme“ | Cāpt chytil za ocas a táhl | Tak babka kāp kliūš't' [opařená vodou], a tu jí sklouzly vlasy | Ānas vikst' a odběhl | Pýkšt' rozlomil plot | Pūmpt' jablko spadlo | Já tak maso krāmst' | Dzinkt' do nosu, a včelka bodla | Vilkenyčià (vlčice) virpt' přeskočila… Někdy se vedle některých onomatopoických slov s formantem t souběžně užívají jejich kratší protějšky bez t, např.: Ach, vždyť mám hrdlo tak sevřené, že do něj nelze vstrčit ani kolík, ani jím otočit kolem, a tak já šmirš' s prasátkem | (srov. Ānas šmir kšt dovnitř) | A pūkš, a nedokázal vylézt nahoru (srov. Lezla, lezla fazole — pūkšt, a spadla). 1 Vycházelo se z materiálu, který autorka zaznamenala při expedici v roce 1970 a shromáždila z některých sbírek vyprávěcího folkloru z folklorního fondu Ústavu litevského jazyka a literatury. 118 I expresivních citoslovcí bez formantu je zaznamenáno méně. Nejčastěji končí různými samohláskami, dvojhláskami či souhláskami a nezřídka napodobují hlasy hmyzu a jiných zvířat nebo zvuky předmětů. Téměř vždy se totéž citoslovce opakuje dvakrát, třikrát, dokonce čtyřikrát, aby se zdůraznilo trvání zvuku děje. Některá neformantová citoslovce děj často pouze doplňují a užívají se tehdy, když chceme výrazněji vyjádřit buď delší trvání pozvolného děje, nebo zvuky a pocity či obrazy vyvolané prudším dějem, např.: Bù-bù-bù – ona se lekla – už jde | Bù-bù-bù, jak se dal do běhu | Bžỹ, bžỹ – včelka letí | Triù-riù-riũ, triù-riù-riũ, neviděli jsme medvědy, losy, lišky, vlky? Včelka letí zizỹ, zizỹ z květu na květ | Bratr říká – jen jde ten ohýnek ti – žiù-žiù, žiù-žiù | Āū-aū, aū-aū, štěká fenka | Bař, bař, bař dívka zadupala – husy se rozešly | Cak, cāk, cāk letí: „Panové, odvez (odvez, odvez)“ | Muř, muř – není čas, jím slaninu | A myška vyběhla zpoza pece – dzi-liñ’, dzi-liñ’, dzi-liñ’ | Tāp, tāp, tāp – on jde dovnitř | Kohout zase tuñ, tuñ, tuñ (zabušil). V nářečí jsou zaznamenána napodobovací neformantová citoslovce, tvořená pouze dlouze vyslovovanými souhláskami. Vyjadřují zvuky, které se nejvíce pojí se zvukem slyšeným při vyslovování té či oné souhlásky nebo jejich spojení, např.: Kùtas (skřítek)… bylo to jako nějaká hvězda, žžžž, a odletělo | Uslyšeli – žžž, hučí, les šumí | Jen dub, pṛṛṛ, a odletěl Ivonėlis | Tehdy, jak jsem se lekl, ten kůň jen fṛṛṛ a proběhl kolem. Do této skupiny nejspíše patří také citoslovce tvořené déle vyslovovanou samohláskou mezi dvěma souhláskami, např.: būūūūch: A bříza jen būūūūch – spadla. K neformantovým lze nejspíše přiřadit již zmíněná citoslovce bez formantu t, užívaná obdobně jako náhrady za formantová citoslovce, např.: Plàs, plàs pták popoletěl a spadl | (srov. Vznesl se, plàst’, plàst’, plàst’, plàst’ a odletěl) | Přeletěl přes jámu, vyhodil se, vyhodil se, skik seskočil, víš, prasata | (srov. Ta myška jen skikt’ odletěla – netrefila se myšce [medvědka] Tāp, tāp pošlapal zem (srov. Tāpt’, tāpt’ jde medvěd do světnice). Zaznamenána jsou citoslovce typičtější pro nářečí Gervėčiai a východní část litevského jazykového území. Namísto citoslovcí spisovného jazyka šliūkšt, šliūkšt, triōkšt se zde říká šlikšt, kriāukšt, kùks(t), např.: Tehdy zase jak šlikšt na vlka (| vlku) a utrhl se a se sloupem odletěl do lesa | Kriāukšt’ a ulomila se větev nahoře | Já za plotem kùks klackem, no, říkám, praštím. V kontextu jedné pohádky se užívají svérázná a zajímavá citoslovce šamākšt, šebulāikšt, která odpovídají citoslovcím spisovného jazyka šāst, šmākšt, např.: On šamākšt’ ji hodil do pece | Šebulāikšt’ do pece a mrštil s ní, zakryl dvířka (víko pece) | (srov. také názorná citoslovce prudké chůze: On jen šmirks’ do světnice). Obraz a pohyb dohasínajícího ohně se v nářečí vyjadřují citoslovcem blākt, které odpovídá citoslovcím spisovného jazyka plūst, plūpt, např. A blākt’ ohýnek zhasl. Pro vyjádření prudkého, hbitě provedeného pohybu malého zvířete (strìkt, strýkt) se užívají skik, skikt, sviẽpt, vikst, viřpt, např.: Selátka se vyhodila, vyhodila, jen skik, skik, skik – sotva je člověk zahlédl | Všechna selátka viřpt’, viřpt’, viřpt’ přeskočila jámu | Vlčice sviřpt’ přeskočila, a já jako listy osiky 119 (list) se třese | On vik's't' a utekl | V lese byla srna, taková krásná — vīrp't', vīrp't', tam letí. Týmž citoslovcem se často vyjadřuje několik obrazů či zvuků vzniklých při konkrétním dynamickém ději, nebo jím bývá označen přímo děj: Pýkšt't' rozlomil plot | Pýkšt't' práskl bičem. Jen šùs't' ovečka do ohrady | Šùs't' do pece a strčila tam (vložila) | Tràkt' — ona může odemknout, může jít do těch domů | Jelen tràkt' — vpřed, vpřed běží. V první větě se citoslovcem pýkšt vyjadřuje zvuk lámaného plotu, ve druhé rána bičem. V jiných litevských nářečích se v tomto významu častěji užívají jiná citoslovce, např. triòkšt – při mluvě o plotu, pliáukšt – o biči. V kontextu věty se některá citoslovce užívají, jako by ne vždy byla na svém místě, např. On lāpt, lāpt a letí s husákem. Citoslovce lāpt by se patrně hodilo spíše k vyjádření chůze či běhu. Pohyby při letu se vyjadřují citoslovci plàst, plùst. Ta se v nářečí užívají také bez formantu t: Plàs, plàs popoletěl (odletěl) paū́kštė a spadl | Zvedl se, paū́kštė — plàst', plàst' a odletěl. V okolí velmi osobitě a výstižně zdůrazňuje pohyb malého ohně citoslovce vīrp't, např.: Vīrp't', vīrp't' ohýnek jde a jde | (Srov. také: Bratr říká: (| brō-luo) — jen jde ten ohýnek ti žiù, žiù, žiù) | Oheň jde vēpt', vēpt', tam nahoře se zvedl přede mnou. Stejně jako v jiných litevských nářečích citoslovce označující konkrétní děje a charakteristické zvuky živých tvorů či předmětů často nahrazují slovesa různých časů (především minulého prostého) a ve větě plní funkci přísudku: On brūkš't' hodil srp do křoví | Já čiupt' po koštěti — takový strach mě popadl | On pomalu, pomalu a čiupt' ji za ocas. Mně přes vousy drāms't'... Medvěd jen dulùm v hmoždíři | Jakmile kils't' zadunělo, hned zařvalo | Tak baba jak kliūs't' [vařící vodu], tak jí sjely vlasy | Tavě knāpt' a odnese to šarka | Knāpt' po tom chlapci a odnesl ho | Tehdy, jak kōpt' po desce, tak se zbláznil | Jak kriū́kšt', a spadl jí na hlavu | Já tak medu líznu, mně přes vousy tīst' | Jak link't', tak dal'g't', a záda bolí | Jak vylezl, tak mākt' do té díry | Kráva ópt' a stojí | On ještě blíž popošel, ona mu svȳs't' kousek palačinky | Kočička — kočičko... jedla kaši uprostřed prahu | Jak trūkt', a vyvrátil ten pařez | Jakmile té medvědici zazvonili, jak turlum, a rozbila hmoždířem pec | Šlēpš't' nožička [na zem], šlēpt' košťátko | Její nožička trēpt', košťátko lēpš't' | Jednou stūk, podruhé stūk, potřetí stūk — sedí [mrtvý]. Jiná citoslovce tohoto nářečí se užívají vedle sloves různých časů a spojují se s nimi buď spojkou ir, nebo k nim přiléhají bez spojky. Citoslovce pak slouží jako ilustrace zvuků, obrazů či pocitů vyvolaných dějem vyjádřeným slovesem a společně s ním tvoří přísudek, např.: Brinkt' nůž vypadl | Čapt popadl ho za ocas | Já tā žvýkám klobásu | Baba kliūs't' vylila vodu | Já tā žvýkám chléb a vylomil se mi zub | Mākt' Francouz a zemřel | Pūmpt' jablko a spadlo | Stāk vstal a začal. Aby se dosáhlo silnějšího dojmu, citoslovce se často opakuje dvakrát, třikrát, dokonce čtyřikrát (takové užití je možná méně typické, když je citoslovce samo bez slovesa 120 (slova plní funkci přísudku), např.: Meškà dudùn, dudùn, dudùn kuolù durysan (| durìsun) | Kvàkt’, kvàkt’ jaũ apkvaksėjo itó vištà, eikìte (eikite) veizdė’ kiaušinių | Linkt’, linkt’ galvą ir apsnūdo | Kàtinas añ pėčiaus sėdėjo, nušoko ir lìžt’, lìžt’ úodegą atmetė ir išsibáigė (nusibaigė) | Viši delnuosan plàpt’, plàpt’, plàpt’ pradėjo pliaukšėti (ploti) | Càp, càp pagrebója (pagraibo), žiùrtė (žiūrėkite) — yrà | Lãpė stukėnd (beldžia) lopelė — stùk, stùk | Tàp, tàp eina meškà pirkión | Vilkas trýst’, trýst’ ištriedė visùs oželiùs | Triù riù riũ̃, triù riù riũ̃ eikìte (eikite) visì | Kójam gaidėlis tuñ, tuñ, tuñ bėldžia (stuksi). V téže větě se dobře a harmonicky uplatní i několik onomatopoických slov různé struktury, např. Vienas rãtas [pateptas kazlėkų] rėkia ò jò joĩ, o kitas — à jà ją, o dar kìtas rỹ, rỹ, rỹ, o ketvirtas — kuvìk — čìrik. První dvě onomatopoická slova připomínají citoslovce, zde se však mluví o skřípění kol, která byla namazána jen málo. Onomatopoická slova někdy plní funkci jména, např. Dùok gì, tetùle, bùrbt (Říkají to chlapci, kteří přišli o Letnicích. Je třeba jim dát kousek másla nebo něco jiného, aby při vhození do džbánu s mlékem, který si přinesli, zazněl zvuk připomínající bùrbt). Byly zaznamenány z onomatopoických slov odvozené momentální slovesné tvary s příponami -telt, -tert, které označují krátký, intenzivní děj nebo krátkodobý stav v okamžiku², např.: bùmtelti (: bùmt) — Bylo třeba rychle (greitai) zabodnout špičatým nástrojem do toho baronaitise (| baronaitio) | čiùptelti (: čiùpt) — Slečna sedí na vysokém pahorku s červenou čepičkou, kdo jde kolem, ten ji chňapne | dilgtelti (: dilgt) — Rodiči (| tēvuo) se zastesklo po dětech [pas vaikus] | driókšterti (: driókšt) — Někdy z malého mráčku, když trochu sprchne, tak něco [lietaus] | dùrstelt(i) (: dùrst) — Když probodnu, tak skrz probodnu | dūštelti (: dūšt) — Ptáček ztratil dech (kvapo) svůj (savo) — jazyka nemá | móstelti (: móst) — Jen mávla rukou a bylo po všem | pliáukštelti | pliáukšterti (: pliáukšt) — A když to náhle udeřilo [trenkė žaibas], tak to uškodilo jen třem duším (žmonėm) a nikomu jinému | Pliáukšteri (suploja) jen rukama radostí zatleská | stùktelti | stùkterti (: stùkt) — Vzala žhavé uhlíky a klepla — a rozbila dvanáct kopí | Je třeba tu svíčku poklepat růžencem (rožančiumi) nebo se pokřižovat | A dvakrát také klepla na okno pletacími jehlicemi (virbalais) | švirkštelti | švirkšterti (: švirkšt) — Zapískla (sušvilpė) a k ní přiběhl kůň | Ona zapíská a zatleská rukama | Někdy některá onomatopoická slova tvoří jednu složku ustáleného obrazného rčení. Onomatopoické slovo se jeho složkou stává nejčastěji tehdy, když je přilehlé frazeologizované slovo podstatným jménem, např.: ² Tą ištiktukų ypatybę jau pastebėjo A. Leskynas, plačiau žr. jo straipsnį: Schallnachahmungen und Schallverba im Litauischen // Indogermanische Forschungen. 1902. Bd. 13. S. 165–212. 121 dingt galvōn „vzpomnět si“: Mān dingt' galvōn – pieną palikāu laukiōsa (srov. Galvōn dingtele' – mōku dar dvi giesmes) | dūrst rañkā „krátce pracovat“: Ānas tik dūrs't' rañkā ir vēl' daīros gertie (srov. Vyras čia rañkā dūrsteri, ti dūrsteri, kokis ti jō darbas – rinkdosi ir rinkdosi) | kyšt kója „jít, vykročit“: Āš vidun kója kyšt' – ānas živa (rychle) ven (srov. Tik kója kyšt' [k dítěti] – pȳksta [snacha] | švīkšt skūrōn „uhodit, udeřit“: Momā jām skūrōn švīkš't' (srov. Āš jām gerai skūrōn švīksteriau). Onomatopoická citoslovce gervėčského nářečí Shrnutí V článku jsou popsány nejcharakterističtější zvláštnosti onomatopoických citoslovcí gervěčského nářečí: původ, zakončení slov, struktura a zvláštnosti užívání. Některá charakterističtější onomatopoická citoslovce se užívají pouze v tomto nářečí, např.: skikt, svīrpt, šēbulaīkšt, virpt.