„Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ ir kalbos normalizacija

LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991) STASYS KEINYS „SLOVNÍK SOUČASNÉ LITEVŠTINY“ A NORMALIZACE JAZYKA Čas přítomný, čas minulý, Čas budoucí je snad obsažen v čase minulém, Jako ten, který tkví v minulosti. T. S. Eliotas 1. „Slovník současné litevštiny“ (dále jen DŽ) je prvním litevským normativním výkladovým slovníkem litevského jazyka univerzálního zaměření. Svým určením a rozsahem se tento slovník vyrovná odpovídajícím široce známým a velmi populárním jednosvazkovým slovníkům jiných jazyků. A také byl připravován (obě jeho vydání) s ohledem na podobné slovníky jiných jazyků, učením se z nich. Stručně se to píše v úvodu druhého vydání: „K vysvětlení termínů a některých obecných pojmů byly použity také nejnovější výkladové slovníky ruštiny, polštiny, němčiny, angličtiny aj.“ (DŽ, 2. vyd., s. XXII). Podobnosti se týkají nejen některých výkladů významů, ale i struktury slovníku. Proto pokusy, které se občas ozývají, stavět proti DŽ například oxfordy, liarusy a ožegovy (široce známé slovníky tohoto typu v angličtině, francouzštině a ruštině), ty druhé jen chválit a náš zcela zatracovat, patrně pramení spíše z touhy vyostřit spor než z přesvědčení založeného na nestranné analýze. Je samozřejmé, že nelze přehlížet ani určité rozdíly mezi těmito slovníky (při vzájemném srovnání každého z nich). Je velmi důležité nezapomínat, že nejslavnější jednosvazkové slovníky jiných jazyků vycházejí déle a mnohem častěji, a mají tedy větší tradici přípravy. A konečně, i pozornost věnovaná jejich přípravě je mnohem větší. DŽ dosud nemá vlastní lexikografické oddělení, není ani jediný člověk, který by se o tento slovník soustavně staral (a od vydání prvního vydání uplynulo již 35 let). Proto se k přípravě DŽ přistupuje jen občas, vedle jiných (zpravidla hlavních) úkolů, a pracovat se musí velmi narychlo (čím jiným lze vysvětlit, že ve druhém vydání zůstalo nemálo nedostatků lexikografické redakce!). DŽ připravovali, redigovali a opravovali nejvýznamnější litevští lexikografové J. Balčikonis, N. Grigas, J. Kruopas, A. Lyberis, J. Paulauskas, K. Ulvydas aj. Na prvních dvou vydáních tohoto slovníku se tak či onak podílela většina redaktorů a autorů velkého „Slovníku litevského jazyka“ (dále jen LKŽ). Kromě toho je třeba mít na paměti, že DŽ nevznikl z LKŽ. V roce 1954, kdy vyšlo první vydání DŽ, totiž vyšly z LKŽ pouze dva svazky redigované J. Balčikonisem, a v roce 1972 (v roce vydání druhého vydání DŽ) — 8 svazků LKŽ (do písmene P) z plánovaných 20 svazků. Při přípravě třetího vydání mohli redaktoři vycházet ze 14 svazků LKŽ. 92 Je samozřejmé, že vydané svazky LKŽ jsou pro přípravce nových vydání DŽ velmi důležitou oporou a pomáhají zpřesňovat způsob uvádění a výběr slov. To však samo o sobě nestačí. DŽ musí být těsněji spjat s nejnovějším jazykovým územ, zahrnovat jádro slovní zásoby různých oborů a zohledňovat změny ve vědě, technice, kultuře i ve všech ostatních oblastech života národa. Proto redakční kolegium DŽ široce konzultovalo s odborníky z různých oborů. Mezi těmito konzultanty byli fyzik akademik P. Brazdžiūnas, právník a korespondenční člen MA J. Bulavas, chemik profesor K. Daukšas, botanik a korespondenční člen MA J. Dagys, geograf a korespondenční člen MA V. Gudelis, historik akademik J. Jurginis, literární historik akademik K. Korsakas, odborník na vojenství plukovník Vl. Lunia, lékař profesor S. Biziulevičius, inženýr profesor A. Novodvorskis, astronom akademik P. Slavėnas, matematik docent G. Žilinskas aj. Většina těchto významných litevských odborníků má velké zásluhy o litevský jazyk, protože mnoho vykonali při vytváření a utváření litevské terminologie, své vědecké, učební a popularizační práce publikovali převážně v litevštině, což bohužel už nelze říci o většině vědců a dalších odborníků střední a mladší generace. Vědecká úroveň prvních dvou vydání slovníku tedy při výkladu termínů z různých oborů odpovídala nejvyšší úrovni litevské vědy. Samozřejmě, všechno se mění, a proto je třeba některé výklady upravit. Nelze však souhlasit s výroky, které občas zaznívají od některých vědeckých pracovníků či vyučujících, že DŽ je z terminologického hlediska beznadějně zastaralý. Takové názory pouze ukazují, že část naší inteligence se příliš neorientuje v tom, co je třeba hledat v kterém typu slovníku. DŽ není odborný slovník ani slovník termínů. Je to filologický slovník širokého zaměření. Neviděl jsem, ani jsem neslyšel o slovnících tohoto typu určených široké veřejnosti, nikoli odborníkům, které by podrobně vysvětlovaly termíny a ukazovaly přitom rozdíly v chápání mezi různými vědními směry a školami. To se ostatně většinou nedělá ani ve slovnících termínů. DŽ vychází z dlouholeté zkušenosti litevské lexikografie a jazykové normalizace. Velmi dobře se v něm odráží zejména normalizační činnost první poloviny 20. století — doporučení a opravy K. Būgy, J. Jablonskise a časopisu „Gimtoji kalba“ (slovník byl připravován krátce po válce). Nová vydání je samozřejmě třeba sladit také s normalizačními pracemi posledních desetiletí — s novými obsáhlými pracemi o litevské gramatice (druhé vydání DŽ nebylo důsledně sladěno ani s I. a II. svazkem akademické „Litevské gramatiky“), s „Praktickými jazykovými radami“, vydanými po druhém vydání DŽ, s výzkumem odkazu jazykové normalizace a s dalšími významnějšími pracemi, včetně těch publikovaných v časopisech „Kalbos kultūra“ a „Mūsų kalba“. K jazykovým normám přistupují i sami normotvůrci zdaleka nejednotně. Někteří jsou přísní, snaží se vše co nejvíce kodifikovat a stanovit pevná pravidla, jiní jsou umírněnější a ponechávají uživateli větší volnost. Každý, kdo DŽ alespoň trochu důkladněji prolistoval, si snadno všiml, že tento slovník odráží poměrně liberální přístup k normám. Mimochodem, takový liberalismus má v naší jazykovědě tradici — je typický pro zmíněné předválečné jazykovědce, stejně jako zčásti pro jednoho z iniciátorů DŽ a bezpochyby nejvýznamnějšího litevského lexikografa tohoto století J. Balčikonise. Kvůli tomuto liberalismu bývá DŽ některými, zejména radikálnějšími 93 jazykovědců i nových hledačů chyb. Je třeba zde říci, že tato hanění, šířená patrně všemi možnými způsoby – písemně i ústně, na vysokých školách i při různých setkáních s veřejností, poškodila jazykovou kulturu. Mnozí dokonce ani učitelé litevštiny nebyli vedeni k tomu, aby se z tohoto slovníku soustavně učili, neboť se našli vyučující, kteří vůči němu pěstovali negativní postoj. Takovým učitelům byl tedy odňat stálý a z hlediska podstaty spolehlivý (byť ovšem s určitými nedostatky) rádce. Ať už se na to díváme jakkoli, DŽ není slovník chyb. A chybných doporučení je v tomto slovníku poměrně málo. Ne méně jich lze najít i v mnoha dalších publikacích věnovaných jazykové kultuře a normalizaci. Je samozřejmé, že chyby nelze v takových publikacích, zejména v zásadních pracích, omlouvat ani ospravedlňovat. To tedy znovu vede k otázce, zda je třeba bezodkladně ukončit dosavadní praxi přípravy tohoto slovníku (ve volných chvílích vedle jiné práce a ve velkém spěchu), neboť nejde jen o otázku zajímající jazykovědce. DŽ potřebuje celý národ, a tento slovník je tedy stejně jako LKŽ (každý na svém místě) prestižním dílem litevské lingvistiky. 2. DŽ byl připravován a nadále má být spravován jako litevský slovník. Shromáždil bohatství lidového jazyka, folkloru a krásné literatury (zejména klasické), ale nezanedbává ani lexikum vědy, techniky a společenského života. Slovník se nevyhýbal a nemá vyhýbat etnografismům ani specifickým slovům ze všech litevských oblastí, zejména těm, která se užívají v naší klasické literatuře. Z tohoto hlediska se výtky některých jazykovědců, že je ve slovníku příliš mnoho nářečních slov, nezdají zcela oprávněné. Je třeba se podívat, o jaká nářeční slova jde. Většinu těchto slov užívali S. Daukantas, M. Valančius, A. Baranauskas, Žemaitė, Lazdynų Pelėda, V. Kudirka, Vaižgantas, Krėvė, Vienuolis, P. Cvirka a další naši spisovatelé. Zařazování takových slov do DŽ se jeví nejen jako oprávněné či žádoucí, ale přímo nezbytné. Vždyť neexistuje jiný všeobecně dostupný (a určený všem!) slovník, v němž by čtenář těchto děl taková slova našel. Bylo by naivní v každém případě čtenářům radit, aby používali LKŽ, nebo je dokonce posílat ke slovníkům děl těchto spisovatelů (které ostatně téměř ani neexistují). Tyto slovníky budou samozřejmě používat odborní filologové; lze si přát, či snad i požadovat, aby do nich nahlíželi učitelé jazyka a literatury, nelze však očekávat, že budou snadno dostupné každému vzdělanci, studentovi či žákovi, tedy onomu takzvanému „masovému“ uživateli jazyka. DŽ tedy v tomto ohledu plní úlohu klíče ke kultuře národa. Tato úloha klíče ke kultuře národa musí zatím zůstat, dokud nebudou k dispozici rozmanitější specializované slovníky litevského jazyka. DŽ tím mimochodem přispívá také ke kultivaci a rozvoji jazyka ve společnosti. Taková pozitivní jazyková kultivace se jeví jako mnohem důležitější a účinnější než negativní jazyková kultivace, tj. neustálé opravování chyb. Při hovoru o takzvaných nářečních slovech v DŽ je třeba mít na paměti ještě jednu věc. Vedle společné slovní zásoby všech Litevců (i zde se mohou lišit morfologické, přízvukové a jiné varianty) mají uživatelé spisovného jazyka určitou část slov, která jsou charakteristická pouze pro lidi pocházející z té či oné oblasti. Tato oblast se může shodovat s nářečími, obvykle však bývá užší (podnářečí, mluvní oblasti, mluva— 94 nebo ještě menší úrovně a patrně zřídka širší. Mimochodem, slova se často nevejdou do hranic nářečních oblastí vymezených podle zvukových vlastností; hranice jejich rozšíření bývají poněkud jiné. Taková regionální slova užívá každý, kdo si přirozeně osvojil mateřský jazyk, zejména ti, kteří vyrůstali v prostředí živého (především nářečního) jazyka. To však neznamená, že tato slova nejsou bohatstvím spisovného jazyka. Většina jazykového lexika není známa všem uživatelům jazyka – kromě zmíněné územní specifičnosti se liší také v jiných ohledech, výrazně například profesně. Často tedy nejde ani tak o to, zda máme před sebou slovo spisovného, či nespisovného jazyka, jako spíše o to, zda se užívá více, nebo méně. DŽ se od úzce užívaných slov distancuje. Označení v DŽ dz. (dzūků), ryt. (východních Aukštaitů), tarm. (nářeční), vak. (západních Aukštaitů), žem. (Žemaitů), stejně jako označení aukšt. (Aukštaitů), přidané ve třetím vydání, bychom neměli chápat doslovně, tedy považovat takto označená slova za zcela nářeční. Mnohem přesnější se zdá pokládat tato slova za slova spisovného jazyka užívaná v užším rozsahu (jsou charakteristická pro určitou oblast užívání spisovného jazyka a jazyk jejích vystěhovalců). Takové hodnocení slov zařazených do DŽ z hlediska spisovného jazyka samozřejmě nevylučuje, že například z pohledu dialektologie, tj. z hlediska územního rozložení nářeční slovní zásoby, lze táž slova posuzovat přísněji (jenže v takovém případě se jejich zvuková podoba obvykle alespoň trochu liší). Hodnota DŽ jako litevského slovníku do značné míry závisí na tom, nakolik odráží předměty a jevy hmotného a duchovního života národa, jeho zvyky, minulost i současnost státu a národa. Právě tomuto účelu slouží největší část slov zařazených do DŽ. Tento směr slovníku je třeba dále posilovat. Zvláště důležité je systematičtěji prezentovat lexikum související s dějinami Litvy (historismů tohoto druhu je v prvních vydáních DŽ poměrně mnoho, mnohé však také chybí). Třetí vydání DŽ se rovněž snaží systematičtěji uvádět názvy litevských rostlin a živočichů a slova odrážející litevskou krajinu. Uvedené vrstvy lexika do jisté míry utvářejí osobitost DŽ, nečiní však z tohoto slovníku čistě etnografické či lituanistické dílo. Mnohá slova z těchto vrstev označují pojmy vlastní i jiným národům a také obecné hodnoty lidstva. Vždyť litevský národ se spolu s ostatními národy podílel a podílí na společném procesu rozvoje civilizace. Slovník se tedy snaží odrážet nejrůznější oblasti lidského života. 3. DŽ obsahuje rozsáhlé a mnohostranné informace, v zásadě veškeré základní údaje o každém heslovém slově. Normativní úloha tohoto slovníku se tedy vztahuje na všechny jazykové roviny, s nimiž slovo souvisí jako předmět lexikografie. DŽ poskytuje normy pravopisu, přízvuku, skloňování a časování (morfologie), významů (sémantiky), užívání (syntax a stylistika) a zčásti i výslovnosti; odrážejí se v něm také normy tvoření slov. Běžnému uživateli jazyka – ať už jde o vzdělance a odborníka v kterémkoli oboru, studenta či žáka – by informace poskytované slovníkem měly zcela postačovat. Odborníci si někdy přejí, aby v něm bylo podrobněji uvedeno lexikum toho či onoho oboru. Všichni však chápou, že pokud se rozsah slovníku zásadně nerozšíří, 95 Vzhledem k rozsahu slovníku to není možné. Speciální slovníky DŽ nemohou ani nahradit, ani zastoupit. DŽ je a měl by alespoň prozatím zůstat hlavním a nejdůležitějším, nikoli však jediným normativním slovníkem litevského jazyka. O něco více požadavků na informativnost DŽ (zejména na zachycení valence) mají ti lidé, kteří se živí jazykem. Jsou to různí redaktoři, takzvaní stylisté a jazykoví korektoři. Jde však o specifickou a poměrně nepočetnou (alespoň v současnosti) skupinu uživatelů slovníku. Obecný filologický slovník patrně vůbec nedokáže uspokojit informační potřeby všech těchto lidí. Jejich nejširší potřeby by ve skutečnosti měly uspokojovat LKŽ a různé speciální slovníky. Například valence slov by měla být podrobně uvedena ve valenčním slovníku (takový slovník sloves se právě připravuje). Kromě toho by bylo dobré mít slovníky typu DŽ určené různým skupinám uživatelů, například dětem, žákům, studentům, dělníkům, intelektuálům, úředníkům atd. V některých jiných zemích se to tak dělá. V Litvě se bohužel takové slovníky brzy nevydají, třebaže se jeden či druhý připravuje. Univerzální DŽ tak bude i nadále, alespoň v nejbližším časovém období, v podstatě jediným litevským slovníkem tohoto typu. Již nyní je však nezbytné rozšířit přípravu normativních slovníků. Ve Výzkumném centru litevského jazyka musí být konečně zřízeno oddělení normativní lexikografie. Společnost totiž netrpělivě očekává normativní slovníky a slovníčky rozmanitějšího zaměření i rozsahu. Rozhodně by byl zapotřebí také vícesvazkový normativní výkladový slovník spisovného jazyka, avšak zdá se, že takovou práci zatím nikdo ani neplánuje. DŽ je normativní slovník určený nikoli jazykovým odborníkům, nýbrž, jak už bylo řečeno, širším vrstvám uživatelů litevského jazyka. Je to navíc jednosvazkový slovník (byť je ten svazek objemný). Proto v něm proběhl výběr všeho — slov, významů i užití. Takový výběr bude bezpochyby nutné provádět průběžně, dokud se bude slovník vydávat: něco vyřazovat, něco doplňovat a něco opravovat. Základní část slovní zásoby však zůstane ve všech vydáních slovníku. 4. DŽ již sehrál významnou úlohu při stabilizaci norem. První vydání vyšlo v nákladu 20 tisíc výtisků (stejně jako „Lietuvių kalbos rašybos žodynas“ z roku 1948), zatímco náklad druhého vydání činil již 50 tisíc výtisků. V té době (roku 1972) dosahovaly takového nákladu jen zřídka i populární romány. Podle rozšíření patří DŽ k nejrozšířenějším litevským slovníkům, samozřejmě s výjimkou školního pravopisného slovníčku a „Tarptautinių žodžių žodynas“, který vyšel roku 1985 v nákladu 100 tisíc výtisků (rekordním v dějinách litevských slovníků). Je důležité mít na paměti, že po vydání DŽ se všechna významná normativní díla litevského jazyka opírají o doporučení tohoto slovníku. Neshody se sice objevují, není jich však tolik, aby zpochybňovaly normativní význam slovníku jako celku. Doporučení DŽ se již čtvrté desetiletí uplatňují v nakladatelstvích, využívají je pracovníci tisku, rozhlasu a TV a vyučování současné litevské spisovné normy na různých školách z nich vychází. Protože DŽ shromažďuje a shrnuje zkušenosti s jazykovou normalizací litevštiny a tento slovník tvoří základ další normalizační činnosti i zavádění norem, lze zcela oprávněně tvrdit, že DŽ je zásadním dílem litevské jazykové normalizace. 96 Každý slovník zachycuje stav normalizace v roce svého vydání (přesněji přípravy, protože i vydávání někdy trvá poměrně dlouho). Normy se zpřesňují a někdy také mění. Je tedy zřejmé, že slovníky, včetně DŽ, zastarávají. Například po roce 1972, kdy vyšlo druhé vydání DŽ, byly některé normy ve větší míře upraveny v „Kalbos praktikos patarimai“ vydaných v letech 1976 a 1985 a v „Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba“ vydané roku 1976. Protože tyto publikace vyšly krátce po druhém vydání DŽ, je pochopitelné, že některá doporučení DŽ bylo třeba přehodnotit a upravit téměř okamžitě. To je špatné, zvláště s ohledem na to, že interval mezi vydáními DŽ je příliš dlouhý — přibližně dvě desetiletí. Takovým náhlým rozporům v normách je nutné předcházet, chceme-li účinně a jednotně zvyšovat kulturu mateřského jazyka. Jak tomu předejít? Především je třeba vydávat DŽ mnohem častěji. V nejhorším případě by nové vydání slovníku nemělo vycházet v intervalech delších než deset let, je však třeba usilovat o to, aby vycházelo jednou za pět let. V podmínkách naší země se pětiletý interval mezi vydáními slovníku jeví jako velmi vhodný. Za druhé, významnější zpřesnění či změny norem by měly být sladěny s přípravou nového vydání DŽ. Situace, která nastala během prvních několika let po druhém vydání DŽ, škodila zavádění jazykových norem, rozvoji jazyka, a konečně i autoritě samotných tvůrců norem a prestiži normalizace. Právě vydané nejrozsáhlejší zásadní normativní dílo se totiž ocitlo jakoby ve stínu (ne-li v horší situaci) proto, že část jeho doporučení byla v jiných pracích odmítnuta či zpochybněna. Pro spravedlnost je třeba říci, že odmítnutá či zpochybněná část byla ve srovnání s rozsahem informací uvedených v DŽ zcela nepatrná, uživatelům slovníku to však nepochybně způsobilo jisté potíže a některé z nich (zejména ty, kteří se v otázkách jazyka orientují méně) to mohlo přimět k úvahám, zda lze tomuto slovníku vůbec důvěřovat. To není dobré. Při běžném pohledu jsou totiž všechny ostatní normativní slovníky a slovníčky — pravopisné a přízvukové, výslovnostní, chybové, valenční aj. — pouze průvodci DŽ. Úloha všech takových slovníků a slovníčků je ve srovnání s DŽ pomocná. Neměly by tedy s DŽ vstupovat do konfliktu ani být stavěny proti němu. To neznamená, že ve slovnících, slovníčcích či jiných publikacích ryze normativního charakteru nelze normy DŽ zpřesňovat nebo v případě potřeby měnit. Neměly by se však měnit ve výukových publikacích ani v překladových slovnících, různých encyklopediích, příručkách apod. 5. Má-li se skutečně zvyšovat kultura litevského jazyka, účinně přispívat k jeho rozvoji a podporovat zájem společnosti o vlastní jazyk, je nezbytné, aby se na vysokých školách všichni budoucí učitelé litevštiny i jiných jazyků naučili používat DŽ a další normativní jazykové publikace a osvojili si tuto dovednost; prospělo by to i studentům všech ostatních oborů. Všichni učitelé litevského jazyka by měli žáky vyšších ročníků a studenty odborných škol a technik naučit používat DŽ i další normalizační literaturu určenou veřejnosti. Tento slovník by měli používat všichni vyučující a učitelé všech předmětů, aby zvyšovali jazykovou kulturu svou i svých studentů a žáků. Vedle DŽ, nikoli v protikladu k němu, by navíc mělo být k dispozici množství dalších slovníků, slovníčků, gramatik, souborů jazykových doporučení a populárních publikací. Z toho plyne, že hlavním úkolem při zavádění norem litevského jazyka je— 7. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t. 97 — vytvořit ucelený systém normalizačních děl určených jak celé společnosti, tak jejím jednotlivým skupinám. Ústředním dílem tohoto systému má být průběžně zdokonalovaný a upravovaný „Slovník současného litevského jazyka“, který odpovídá úrovni teorie a praxe normalizace spisovného jazyka1. S. KEINYS „SLOVNÍK SOUČASNÉHO LITEVSKÉHO JAZYKA“ A NORMALIZACE JAZYKA Resumé Článek pojednává o normativním významu jednosvazkového výkladového univerzálního slovníku současného litevského jazyka „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“ (1. vyd. — 1954, 2. vyd. — 1972) a osvětluje otázky přípravy jeho nových vydání. 1Článek vznikl na základě referátu předneseného 13. října 1988 na meziuniverzitní vědecké konferenci „Zdokonalování metodiky výuky studentů v podmínkách přestavby vysoké školy“, která se konala na Šiauliaiském pedagogickém institutu.