Об ударении и долготе в балтийских языках. II. Долгота в латышском языке

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993) PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS Z archivů Ф. Ф. ФОРТУНАТОВ O PŘÍZVUKU A DÉLCE V BALTSKÝCH JAZYCÍCH II. DÉLKA V LOTYŠTINĚ Vydáváno z archivu petrohradské pobočky Ruské akademie věd (фонд 90, оп. 1, ед. хр. 22). K vydání připravil O. Poliakovas. V lotyštině existuje u dlouhých samohlásek, diftongů a diftongických spojení krátké slabičné samohlásky s následující sonorní souhláskou¹ určitý rozdíl v povaze délky samohlásky, diftongu a diftongického spojení. Tyto rozdíly se nejúplněji projevují, když se takové hlásky a hlásková spojení nacházejí pod přízvukem, který v lotyštině, jak známo, připadá na kořenovou slabiku, tj. na první slabiku jednoduchých slov; a pouze v této poloze, pod lotyšským přízvukem, je povaha lotyšské délky založena na známých rozdílech mezi druhy litevsko-lotyšské délky, třebaže u lotyšských slov získaných z jednoslabičných slov je povaha délky zčásti, jak uvidíme dále, určována také pozdějším působením samotného přízvuku. V nepřízvučné poloze nám dlouhé samohlásky, diftongy a diftongická spojení v lotyštině představují jediný a týž druh délky; anebo v nářečích, kde rozdíly v povaze délky existují také v nepřízvučné poloze, mají tyto rozdíly nový původ a nezávisí na rozdílech mezi druhy litevsko-lotyšské délky. Na severu lotyšského jazykového území, ve farnosti Rūjene (Rūjene), se podle sdělení pana Velmeho staré dlouhé samohlásky v nepřízvučné poloze zkrátily a stejně tak se z nepřízvučných diftongů ē a ō v témže nářečí vyvinuly krátké i a u. Podle definice Rosenbergera2, Büttnera3, Baara4, Bielensteina5, Brīvzemniekse (Treilanda)6, se v lotyšských dlouhých samohláskách, diftonzích a 1 Pro stručnost budu tato spojení dále nazývat prostě diftongickými spojeními. 2 Formenlehre der lettischen Sprache. 1830 // Magazin herausgegeben von der Lettisch-Literärischen Gesellschaft; Formenlehre der lettischen Sprache in neuer Darstellung. 1848 // Там же. IX. Zweites Stück. 3 Untersuchungen über die lettischen Sprachlaute. 1848 // Там же. IX. Erstes Stück (1847). S. 1 a násl. 4 Ueber die in der lettischen Sprache vorkommenden Laute und deren einfache Bezeichnung durch die Schrift. 1847 // Там же. С. 21 и след. 5 Die lettische Sprache. 1863-1864. 6 Sborník antropologických a etnografických článků vydávaný Daškovem. Kniha II 181 V diftongických spojeních se rozlišují dva odstíny výslovnosti, dva tóny, dva druhy délky, právě tak, jako je v lotyšsko-německém slovníku Ulmanna vyznačen (a to právě v postavení pod přízvukem) rozdíl dvou druhů lotyšských dlouhých samohlásek, diftongů a diftongických spojení. Tyto dva druhy délky nejpřesněji vymezil Baar a po něm Bielenstein, který se ovšem v názoru na některé z jevů, jež sem spadají, od Baara rozcházel, třebaže sotva s dostatečným důvodem. Baar rozlišuje v těchto lotyšských hláskách a zvukových spojeních právě následující „odstíny výslovnosti“ („Nuancen in der Aussprache“): 1) „gedehnte Länge“ a 2) „gestossene Länge“; u Bielensteina tomu odpovídají: 1) „gedehnter Ton“ a 2) „gestossener Ton“. Termín „gedehnt“ má u Baara i Bielensteina zde význam „bez přerušení“; například o délce samohlásek s touto délkou Baar říká: „Die gedehnten werden lang, ohne dass die Stimme während des Lautens unterbrochen würde, gleichsam in einem Zuge ausgesprochen“; v tomto smyslu i já nazývám lotyšskou délku „plynulou“, tj. „nepřerušovanou“ délkou. Pod „gestossene Länge“ jednotlivých samohlásek, diftongů a diftongických spojení rozuměl Baar právě takovou výslovnost, při níž se v dlouhé slabičné samohlásce a v nezkrácené neslabičné části diftongu nebo diftongického spojení hlas přeruší, „freilich wenig bemerkbar“, a pak se znovu ozývá po velmi krátkou dobu, „so dass gewissermassen ein schwacher Hiatus entsteht“; „es lässt sich diese Nuance schwer beschreiben“, říká Baar, „sondern man muss sie aus dem Munde des Letten selbst hören“. Tuto lotyšskou délku nazývám „přerušovanou“ délkou, a to délkou s úplným přerušením (na rozdíl od jiného „přerušovaného“ typu délky); úplné přerušení hlasu vzniká úplným uzavřením hlasivkové štěrbiny (srov. „Stosston“ u Sieverse). Bielenstein vymezuje tuto délku, tento tón v jednotlivých dlouhých samohláskách přibližně stejně jako Baar: „... der Ictus hebt das erste Element vor dem zweiten nachdrücklich heraus und lässt das vom ersten gewissermassen abgesprochene, gewissermassen durch ein freilich unendlich kleines Vacuum vom ersten getrennte zweite Element leicht und kurz nachhallen“; v názoru na „gestossene“ diftongy a diftongická spojení v lotyštině se však Bielenstein od Baara rozchází. Podle Baara se úplné přerušení („Stoss“ u Sieverse) vyskytuje v nezkrácené neslabičné části takových diftongů a diftongických spojení (a u krátkých diftongů má druhá, tj. neslabičná samohláska, jak Baar poznamenává, vůbec větší délku než první, tj. slabičná samohláska); proto například Baar označuje „gestossene“ ai, au, ar, al jako ai¹, au¹, ar¹, al¹ 7, zatímco Bielenstein se domnívá, že k úplnému přerušení dochází mezi složkami diftongu nebo diftongického spojení. Vymezení, které Baar podal pro (lotyšské lidové písně). 1873; Materiály k etnografii lotyšského kmene. 1881 // Práce etnografického oddělení Imperiální společnosti milovníků přírodovědy, antropologie a etnografie. Kniha VI. 7 V Baarově článku je všude místo l̥ tisková chyba l̥. U Bielensteina je tam, kde uvádí Baarův názor, místo l¹, mᵐ vytištěno: l¹, mᵐ (Die lett. Sprache I, 48, pozn.). 182 lotyšských diftongů a diftongických spojení s úplným přerušením je nepochybně správné, ačkoli se mi zdá, že v takových lotyšských diftonzích a i a u vzniká úplné přerušení tehdy, když i a u ještě nezačínají znít, zatímco mluvidlo zaujímá polohu potřebnou k vytvoření i nebo u8; proto například lotyšské „gestossene“ ai a au znějí tak, že úplné přerušení je skutečně slyšet mezi složkami diftongu (kde je slyšel Bielenstein), avšak v lotyšských diftongických spojeních s úplným přerušením je toto přerušení sluchem vnímáno jako součást samotné sonanty, tj. nastává poté, co zazní část této souhlásky. Pokud jde o diftongy ē a ū (ia, ua) s úplným přerušením, nedokážu přesně určit, kde v nich k přerušení dochází; zdá se, že jsou v tomto ohledu stejného typu jako diftongy na i a u s úplným přerušením. Určitý rozdíl mezi Baarovým a Bielensteinovým vymezením se týká také lotyšských „plynulých“ (s „plynulou“ délkou) diftongů. Baar zapisuje například plynulé ai, au, ū jako ai, āu, iā, tj. označuje délku neslabičné části diftongu stejně jako „plynulá“ diftongická spojení ar, em a další zapisuje jako āi, ēi a další. Podle Bielensteina lze lotyšské „plynulé“ diftongy označit jako āi, āu, īa atd.: „der Ton liegt zwischen oder auf beiden Elementen in der Mitte, so dass also keines von beiden Elementen vor dem andern vorwaltet“; „plynulá“ diftongická spojení však Bielenstein vymezuje jako att, emt atd. a poznamenává, že sonanty zde znějí „jakoby zdvojeně“. Baar má nepochybně pravdu: v lotyšských „plynulých“ diftonzích je neslabičná část delší než slabičná část téhož diftongu, třebaže (což Baar neuvádí) neslabičná samohláska „plynulého“ diftongu je podle mého názoru přece jen o něco kratší než sonantní souhláska v „plynulých“ diftongických spojeních. Plynulá délka a úplné přerušení se v lotyšských diftongických spojeních podle Baarova vymezení vyskytují pouze tehdy, když jsou spojení typu „krátká samohláska + sonantní souhláska“ před souhláskou; také Bielenstein rozlišuje dva tóny v lotyšských spojeních „krátká samohláska + sonantní souhláska“, jsou-li právě před souhláskou, a to pouze pod přízvukem. Zdá se, že i Baar zná diftongická spojení s plynulou délkou a s úplným přerušením pouze pod přízvukem; pro oba typy diftongických spojení neuvádí příklady v nepřízvučném postavení, zatímco u dlouhých samohlásek a diftongů rozlišuje dva druhy délky mimo jiné také v nepřízvučném postavení (viz dále). Bielenstein rovněž říká, že v lotyšských dlouhých samohláskách a diftonzích existuje rozdíl dvou tónů nezávisle na přízvuku, i když pod přízvukem vystupuje zřetelněji; v lotyšských slovech a sufixech probíraných v „Die lettische Sprache“ však Bielenstein všude zaznamenává úplné přerušení („gestossener Ton“) v nepřízvučných dlouhých samohláskách a diftonzích a některé souběžné 8 Srov. obdobné jevy v dánštině při úplném přerušení; viz Jespersen. The articulations of speech sounds. P. 45. 183 útvary s dlouhou délkou v takovém postavení jsou zde uvedeny jako dialektické (nářeční – O. P.), a to z dialektu Baara. O dlouhých sonorních souhláskách Baar poznamenává, že v určitých případech se vyskytují také před samohláskou, a to v přejímkách z němčiny, např. v kaña, vaña, buḷis aj.; kromě toho se l před samohláskou objevuje v takových dialektických (nářečních – O. P.) útvarech, jako jsou viḷa, piḷa, kde se l ze skupiny ln v nářečích zjednodušuje (viḷna, piḷna). Baar však neurčuje, jak se takové kombinace hlásek dělí na slabiky (z hlediska výdechového přízvuku), a odlišuje tyto případy od těch, v nichž nachází „dlouhou“ délku celého spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska“. Zdá se však, že např. viḷa zní jako viːḷa, tj. i zde se před souhláskou, třebaže neplnohodnotnou (jako přechodovou hláskou k následující samohlásce), vyskytuje „dlouhé“ diftongické spojení. Bielenstein v těchto případech píše zdvojenou sonorní souhlásku, např. villa. S vymezením dvou druhů délky, dvou tónů v lotyštině u Baara a Bielensteina se shodují také stručné definice, které podal Brīvzemnieks. V předmluvě ke sbírce lotyšských lidových písní z roku 1873 Brīvzemnieks upozorňuje na to, že dlouhé samohlásky a diftongy mají v lotyštině „dva odstíny“, totiž jsou buď „protažené“ („gedehnt“), nebo „ražené“ („gestossen“); u protažených „se zvuk hlasu během výslovnosti nepřerušuje“, zatímco při výslovnosti ražených „se hlas zadrží, ale potom se znovu velmi krátce vysloví“. Později, v předmluvě ke sbírce lotyšských přísloví, hádanek, zaříkadel a zaklínadel z roku 1881, nazval Brīvzemnieks jedny z těchto dlouhých samohlásek a diftongů „dlouhými“ a druhé „přerušovanými“ (v mé terminologii) a poznamenal, že v lotyštině je s diftongy z hlediska takového rozdílu stejnorodé také spojení krátké samohlásky s následující sonorní souhláskou před souhláskou. Dlouhé diftongy Brīvzemnieks ve sbírce z roku 1881 označuje zápisy ai, au, ū atd., zatímco dlouhá diftongická spojení zapisuje takto: aḷ, aṃ atd.; z toho je patrné, že i Brīvzemnieks zjišťuje rozdíl v délce mezi neslabičnou samohláskou dlouhého diftongu a sonorní souhláskou dlouhého diftongického spojení (viz výše). Pokud jde o případy jako brīle a další u Brīvzemniekse, srov. to, co jsem uvedl o případech jako buḷis, viḷa u Baara. Prvním, kdo upozornil na existenci dvou „tónů“ v lotyštině, byl Rosenberger. V díle „Formenlehre der lettischen Sprache“ z roku 1830 Rosenberger rozlišil dva „druhy přízvuku“ („Art der Betonung“), dva „tóny“ („Töne“) pod přízvukem v lotyšských dlouhých samohláskách, diftonzích a spojeních krátké samohlásky s následující sonorní souhláskou9 (mimo jiné i před samohláskou); jeden z těchto tónů nazval „gehalten“, v závorce „gezogen“, druhý „gestossen“. 9U Rosenbergera nejsou tyto souhlásky určeny jako likvidy nebo nazály, avšak příklady, které uvádí, ukazují, že měl na mysli právě spojení krátké samohlásky s následující likvidou nebo nazálou. 184 Později, v díle „Formenlehre der lettischen Sprache in neuer Darstellung“ z roku 1848, Rosenberger znovu pojednával o dvou lotyšských tónech, přičemž výraz „gehalten“ uznal za nesprávný a nahradil jej výrazem „gezogen“. Rozdíl mezi těmito tóny vymezuje takto: „Ein allgemeines Merkmal ist, dass der gestossene Ton sogleich im Anfange seines Hervortretens seine ganze Kraft wie in einem Punkte concentrirt, daher abbricht und die Elemente der Sylbe, die in den Bereich des Tones kommen, einen Augenblick, sey’s auch der kürzeste, frei lässt, bevor sie dem folgendem Laute sich anschliessen, während dagegen der gezogene allmählich beginnend und stetig anschwellend die von ihm beherrschten Elemente der Sylbe bis zum folgenden Laute fortwährend begleitet.“ Z toho je patrné, že Rosenberger rozlišuje v lotyštině tytéž dva druhy délky, tytéž dva tóny (a to právě pod přízvukem), o nichž později hovořili Baar, Bielenstein a další; Rosenbergerovu termínu „gezogen“ odpovídá „gedehnt“ u Baara a Bielensteina. V němčině, tj. v němčině užívané v lotyšské oblasti, nachází Rosenberger pouze „přerušovaný“ („gestossen“) tón, správně však upozorňuje na to, že v lotyšských slovech přejatých z němčiny se vyskytuje „gezogener Ton“. Pokud jde o lotyšská spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska“, je třeba poznamenat, že v nich Rosenberger odlišuje „přerušovaný“ tón od tónu, který nazval „gezogen“, mimo jiné i tehdy, když sonorní souhláska stojí před samohláskou; mezi příklady přerušovaného tónu v těchto spojeních uvádí nejen salt, veļs „bude kutálet“, irt „veslovat“ (tj. sait, veļs, irt), ale také īrfu, tj. īru „vesluji“, meļļi, tj. meļi „lháři“ (mn. č.). Rosenberger pravděpodobně dospěl k mylnému názoru, že v případech jako īrfu, meļļi existuje „přerušovaný“ tón, pod vlivem toho, že druhý tón, „gezogener“, mu byl znám mimo jiné i tehdy, když sonorní souhláska stála před samohláskou, např. v jím uváděném zeļi, tj. zeļi (kmen zeļis) „Gesell“; srov. výše uvedené o kāna, buļis, brīle atd. V lotyštině rozlišuje dva druhy dlouhých samohlásek a diftongů a dva druhy krátkých samohlásek před likvidou nebo nazálou také Büttner v článku napsaném roku 1842, který vyšel v první knížce IX. svazku „Magazínu Lotyšské literární společnosti“, bezprostředně před Baarovým článkem (1847). V lotyšských dlouhých samohláskách a diftonzích se podle Büttnerovy definice v některých případech vyskytuje „gedehnter Laut“, v jiných „accentuirter Laut“, avšak Büttner nevysvětluje, v čem přesně rozdíl mezi těmito zvuky spočívá. Příklady obou zvuků uvádí v první slabice slov, navíc však poznamenává, že v koncovce místního pádu jednotného čísla se vždy vyskytuje „accentuirter Laut“. Z Büttnerových příkladů je patrné, že jeho termín „gedehnt“ se zcela shoduje s výrazem „gedehnt“ u Baara a Bielensteina; „accentuirter Laut“ v Büttnerových příkladech odpovídá délce (nebo „tónu“) s úplným přerušením, tedy „gestossen“ u Baara a Bielensteina (v koncovce místního pádu jednotného čísla tento „tón“ u Bielensteina, zatímco Baar zde zná dlouhou délku, jak uvidíme dále). V lotyšských krátkých samohláskách v jejich spojení s 185 před následující sonorní souhláskou rozlišuje Büttner (v první slabice slov): „kurzer Laut“, např. v irbe, kals, kurt, lemt, willa „vlna“, kanna, tj. tam, kde existuje trvalá délka, a „accentuirter kurzer Laut“ (za sonorní souhláskou ve všech těchto případech následuje souhláska), např. v tirpt, tumsch, urbt, wili (tj. wilńi), tedy tam, kde např. baap a Bielenstein nacházejí úplný zánik diftongického spojení. Od těchto čtyř druhů samohlásek (dvou dlouhých a dvou krátkých s následující sonorní souhláskou) rozlišuje Büttner ještě pátý druh, který nazval „einfacher Laut“; řadí sem jednotlivé krátké samohlásky, např. v liks, klupt, ballēt (tj. balēt), Wille (tj. Vile), ale zvláštní je, že mezi příklady pro „einfacher Laut“ uvádí také slova: farkis (tj. starkis)10 a burwis s diftongickými spojeními (u burwis, tj. burvis, měl na mysli výslovnost buris, která se vyskytuje v nářečích?). Rozdíl mezi trvalou délkou a délkou s úplným zánikem v první kořenové slabice slov existuje ve všech nám známých kuronských nářečích lotyštiny (tj. ve všech, v nichž byla provedena příslušná pozorování), přičemž tento rozdíl se zachovává i při užití daného slova nebo slova od něj odvozeného v druhé části složenin, tj. v pozici bez hlavního přízvuku: srov. např. sasait (sait), samait (mait), atbraukt (braukt), atnākt (nākt), parkāpt (kāpt), parlūkt (lūkt), pērna-pūds (pūds), sānkauls (kauls), pagaive (srov. gaiva), pabērze (srov. bērzs) aj. Dále srovnání materiálu shromážděného Bielensteinem, Ullmannem, Bīlenieksem, jakož i jednotlivých příkladů od Rosenbergera, Büttnera a Baara ukazuje, že pokud jde o rozdíl mezi oběma těmito druhy délek v kořenové slabice slov, jednotlivá kuronská nářečí se neliší způsobem, který by foneticky vznikl v samostatném vývoji těchto nářečí; údaje různých nářečí o druhu délky v kořenové slabice daného slova se většinou shodují11 a v poměrně ojedinělých případech, kdy mají některá nářečí v kořenové slabice daného slova trvalou délku a jiná délku s úplným zánikem, jde ve svém původu přinejmenším většinou (s výjimkou případů, kdy působila analogie mezi jednotlivými útvary) o staré rozdíly, vysvětlitelné známými rozdíly, které v takových slovech existovaly v lotyštině jako celku, a jsou tedy ještě starší. K takovým případům patří např. bērzs, bērzs v části kuronských nářečí oproti bērzs v jiných kuronských nářečích, vārpa oproti vārpa, sirgt oproti sirgt, sirms oproti sirms, kurpe oproti kurpe, sveiks oproti sveiks, traukt oproti traukt, dzīt oproti dzīt aj. 10 V Ullmannově slovníku: „Jahrrkis, ein Fisch (bei Libau soll der Name zu hören sein)“. 11 Je však třeba mít na paměti, že Bielenstein a Ullmann (ve shodě s Rosenbergerem) zapisují v první slabice slov diftongy ai, ei, ui (obvykle s úplným zánikem) před j, po němž následuje samohláska, zatímco jiná kuronská nářečí (např. u Baara a Bīleniekse) a také livonská nářečí v těchto případech zachovávají před j starou krátkou samohlásku, např. v odpovídajících vāiajaga, leija, sauja u Bielensteina, kde je znám úplný zánik, nacházíme u Ullmanna v jiných kuronských nářečích vājaga atd., vajaga, leja, sauja. 186 Pokud jde o nesamohláskové (nekoreňové) slabiky slova, mezi kuronskými nářečími existují určité rozdíly, které se vytvořily foneticky v samostatném vývoji lotyštiny (srov. níže), pokud jde o užívání trvalé délky a délky s úplným zánikem. V těch kuronských nářečích, která Bielenstein znal bezprostředně a k nimž patří také nářečí lotyšských textů vydaných Bīlenieksem, nemají slova nepřejatá do lotyštiny trvalou délku v nesamohláskové slabice, tj. v těchto případech mají pouze délku s úplným zánikem, kromě exspiračně klesavé v těch diftongických spojeních a nářečních diftonzích s krátkým i a u, o nichž jsem mluvil výše; pouze ve slovech přejatých do lotyštiny lze v těchto kuronských nářečích najít trvalou délku v nesamohláskové slabice, např. u Bielensteina ve slovech jako siktērs „Secretär“, brankūzis, provinciálně „Brankhaus“ (Branntweinsbrennerei); přejatých do lotyštiny z dolnoněmeckého nářečí, s „-hus“ na konci aj. V nářečích severozápadní Kuronské země však, mimo jiné v Baareově nářečí, mají za určitých podmínek trvalou délku v nesamohláskové slabice i nepřejatá slova; tato nářečí tedy mají v nesamohláskové slabice slov v některých případech délku s úplným zánikem, v jiných trvalou délku, takže např. u Bielensteina a Bīleniekse nacházíme pouze délku s úplným zánikem. Trvalá délka v nesamohláskové slabice slov se v severozápadních nářečích Kuronské země objevuje foneticky právě tehdy, když dlouhá samohláska nebo diftong stojí před j, mimo jiné i tam, kde j následně foneticky zaniklo, a také před sonorními souhláskami, tj. před nosovkami a likvidami. V těchto kuronských nářečích tedy nacházíme v nesamohláskové slabice trvalou délku odpovídající délce s úplným zánikem, např. v nářečích Bielensteina a Bīleniekse, v následujících případech. Před j: 1) V koncovkách místního pádu jednotného čísla, kde na konci tvaru kdysi bývalo j, po němž následovala krátká samohláska, např.: daržā, istabā, bedrē, pirti, tiŋgū. V první slabice však dlouhá samohláska v útvarech stejného původu představuje délku s úplným zánikem i v severozápadních kuronských nářečích, stejně jako v nářečích Bielensteina a Bīleniekse: patří sem příslovce tā, šā „tak“, kā „jak“ (příklady tvarů místního pádu jednotného čísla od zájmen týchž základů mi ze severozápadních kuronských nářečí nejsou známy). 2) V odvozených základech podstatných jmen na -tāja-, -āja-, -ēja-, např. ve tvaru genitivu jednotného čísla: mācītāja, arāja, skrējēja. Nominativ jednotného čísla těchto jmen končí v Baareově nářečí na -tais, -ais, -eis, kde ai a ei pocházejí z āj(i) a ēj(i). 3) V koncovkách určitých přídavných jmen, jak v těch pádových tvarech, které zachovávají j mezi samohláskami, tak i v pádových 187 tvarech, v nichž zaniklo j mezi samohláskami a došlo ke stažení samohlásek. J. č. nom. m. v nářečí Baara končí na -āis, např. v baltais, kde ai pochází z āj(i); nom. ž. a gen. m. končí na -ā z -āja, gen. ž. na -ās z -ājas, akuz. na -ū, podle mého názoru z -ūju-, lok. na -ājā, dat. m. na -ājam, dat. ž. na -ājai (Baar píše na konci ai); v mn. č. nom. m. na -ē, podle mého názoru z -ēji, nom. a akuz. ž. na -ās z -ājas, akuz. m. na -ūs, podle mého názoru z -ūjus, gen. na -ū, podle mého názoru z -ūju. 3) (= Za — O. P.) V základech plných tvarů určitých přídavných jmen, tj. v tvarech lok. a dat.-instr. j. č. a mn. č.; např. u Baara v tvarech lok. bal̦tājā, bal̦tājās, bal̦tājās (o dlouhé délce v koncovkách lok. m. u Baara viz níže), bal̦tājam, bal̦tājai (Baar píše na konci j, viz výše), bal̦tājēm, bal̦tājām (o dlouhé délce před m u Baara viz níže). V nářečí Baara končí nom. j. č. m. určitých přídavných jmen na -ais, např. bal̦tais¹², kde -ais pochází z -āj(i)s; srov. výše podstatná jména z téhož nářečí na -ais, -eis. Dlouhá délka se v nářečí Baara, na rozdíl od plné délky s přízvukovým přírazem u Bielensteina a Brīvzemniekse, vyskytuje také v koncovkách dalších krátkých pádových tvarů určitých přídavných jmen, tj. v koncovkách obsahujících ā a dvojhlásky ē a ūā. Tyto krátké tvary podle mého názoru zčásti vznikly zkrácením plných tvarů a zčásti — a to převážně — představují novotvary vyvolané analogií. Tvary na -ā, tj. -ā u Baara a -ā v nářečích Bielensteina a Brīvzemniekse, v gen. j. č. m. a nom. j. č. ž., např. bal̦tā, bal̦tā, vznikly odpadnutím koncového krátkého a, které se utvořilo fonetickým zkrácením dlouhého ā a předcházejícího j v plném tvaru na -āja (tj. -āja a -āja), podobně jako ve 3. os. minulého času takové tvary jako mazgāja, velēja (mazgāja, velēja u Baara a mazgāja, velēja u Bielensteina a Brīvzemniekse) a další mají v různých nářečích paralelní zkrácené tvary mazgā, velē a další¹³, v nichž odpadlo koncové a vzniklé z ā a předcházejícího j. Stejně tak se podle mého názoru utvořily i tvary nom. mn. č. m. určitých přídavných jmen na -ē (tj. -ē a -ē, např. bal̦tē, bal̦tē) odpadnutím koncového krátkého i, které se foneticky utvořilo z ē a předcházejícího j v plném tvaru na -ēji (tj. -ēji a -ēji), jenž kdysi v lotyštině existoval (srov. litevštinu) a poté byl nahrazen tvarem na -āji (baltāji, tj. baltaji v Bielensteinově příkladu); když se -āj- (-āj- a -āj-) začalo přenášet z těch pádových tvarů, v nichž se vyskytovalo, do ostatních pádových tvarů (mimo jiné i do nom. j. č. m. na -āji), srov. odpadnutí koncového krátkého i z ē a předcházejícího j ve tvarech 2. os. j. č. minulého času, např. v mazgā, velē 12Tento tvar je uveden v Baarově článku, ostatní pádové tvary určitých přídavných jmen v Baarově nářečí znám pouze z Bielensteinovy knihy "Die lettische Sprache". II. S. 58–59, pozn. 13O tomto tvaru viz u Bielensteina "Die lettische Sprache". II. S. 133. 188 a další, užívané souběžně s plnými tvary mazgāji, veleji (mazgāji, veleji a mazgāji, veleji) a další.14 Dále se pod vlivem takových tvarů určitých přídavných jmen, jako baļtā vedle baļtāja a baļtē vedle * baļtēji, objevily také zkrácené tvary na -ī, např. baļtī, baļtī, při formách na -ūju (-ūju, -ūju), které kdysi existovaly v lotyštině v akuz. j. č. a gen. mn. č. (srov. litevštinu)15 a poté byly nahrazeny novotvary na -āju (agrāju, bēzāju, tj. agrāju, bēzāju, a další v Bielensteinových příkladech); protože se všechny tyto zkrácené tvary určitých přídavných jmen shodovaly v koncovkách s odpovídajícími pádovými tvary zájmen (ačkoli se v nářečích Bielensteina a Brīvzemniekse lišily kvalitou délky), vznikaly proto i v ostatních pádech určitých přídavných jmen vedle plných tvarů paralelní krátké tvary stejného typu jako odpovídající pádové tvary zájmen; např. v gen. j. č. ž. a nom. a akuz. mn. č. ž. krátký tvar baļtās, baļtās vedle nom. j. č. baļtā, baļtā, analogicky k tās vedle tā. V pádech, v nichž se však krátké tvary tohoto typu u určitých přídavných jmen neliší od tvarů přídavných jmen neurčitých, se častěji užívají plné tvary určitých přídavných jmen; patří sem právě tvary lok. a dat. j. č. a mn. č., neboť například krátký tvar dat. j. č. m. u určitých přídavných jmen, např. baļtam (srov. zájmenný tvar tam), se shoduje s týmž pádovým tvarem přídavných jmen neurčitých (baļtam). 4) U odvozených sloves na -āju, -ēju, -īju, -ūju a u ojedinělého slovesa dabūju, které je utvořeno stejným způsobem (kde da- je původem předponová předložka), např.: mazgāju, mazgājam; veleju, velejam; tīrīju, tīrījam; lūkūju, lūkūjam, dabūju, dabūjam. Tvary 2. os. j. č. a 3. os. přít. času končí u těchto sloves na -ā, -ē, -ī, -ū, -ū, neboť na konci odpadlo i spolu s j: mazgā, vele, tīrī, lūkū, dabū. Před nosovou souhláskou: 5) V koncovkách dat.-instr. mn. č., např.: vīzēm, sēvām, bedrēm, klētēm, ragūm. 6) V koncovkách -ām v 1. os. mn. č. minulého času, např.: jāājām, metām, nīkām. 7) Ve jménech, jejichž slovotvorná přípona obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku před n, např.: vilāns, vilānīte; sivēns; ēdēns; kurēne; turēne; pērkūns; mākūns, cērpains. Pro dlouhou délku ai v této pozici však znám pouze jeden příklad (cērpains), z Baarova článku (s. 45). 14 Viz “Die lettische Sprache”. S. 133. 15 Bielenstein (tamtéž, s. 57) uvádí z lidové písně jeden případ akuz. j. č. na -ūju. 189 Před sonorantou: 8) Ve jménech zakončených na -ūlis, -ūls, např. v ābūlis, kīdūls, a v jediném jméně tvořeném příponou -āris a -āre, konkrétně ve vagāris, vagāre. Nyní přejdu k rozdílným typům délky v livonských nářečích lotyštiny. V livonských nářečích existují mimo jiné taková nářečí, která rozlišují tři stupně délky, tři „tóny“ u všech dlouhých samohlásek, dvojhlásek a diftongických spojení; mezi těmito nářečími se přitom vyskytují jisté rozdíly v užívání tří stupňů délky a u samohlásek také v jejich kvalitě. Kromě toho jsou v Livonsku známa i nářečí, v nichž se pozorují dva stupně délky, která však nemají délku s úplným přerušením, a liší se tedy od nářečí kuronských. Mezi livonskými nářečími, která u všech dlouhých samohlásek, dvojhlásek a diftongických spojení rozlišují tři stupně délky, rozlišuji na základě dosud publikovaného materiálu především ta nářečí, která budu nazývat livonskými nářečími A. Tři stupně délky, tři „tóny“ těchto nářečí poprvé popsal Neuland16, poté Linde17 a později Pelekk18 (ten však o diftongických spojeních nic neuváděl), Endzelīns19 a P. Schmidt20; Neuland o těchto stupních délky nedávno znovu psal21 v souvislosti s experimentálními pozorováními amerického vědce Schmidta-Wartenbergera. Ani Neuland, ani Linde neuvádějí, v které konkrétní oblasti či oblastech lotyšské země existují ty tři druhy délky, ty tři „tóny“, o nichž hovoří; stejně tak ani Krumberg a Sterst, kteří, jak uvidíme dále, rozlišují v lotyštině tři „tóny“, neuvádějí nářečí, která přitom každý z nich má na mysli. Absence těchto údajů, jakož i okolnost, že od počátku osmdesátých let (konkrétně od roku 1881, kdy byla otištěna Lindova studie) se po více než deset let v tisku neobjevila žádná zpráva o třech druzích lotyšské délky, mě přiměly, abych počátkem devadesátých let požádal pana Velmeho (Velme), aby Lotyše upozornil na tyto zajímavé skutečnosti v jejich jazyce a na mimořádnou žádoucnost přesných údajů o tom, v kterých konkrétních oblastech lotyšské země se rozlišují tři druhy délky dlouhých samohlásek, 16 Magazin, herausgegeben von der Lettisch-Literärischen Gesellschaft. 1874. XV B. Drittes Stück. (часть без подписи имени автора). 17 Magazin. 1881. XVI B. Zweites Stück. 18 Rakstu krājums, izdots no Rīgas Latv. biedrības Zinību komisijas. 1894. 9. krājums. 19 Rakstu krājums. 1897. 11. krāj. “Троякая долгота в латышском языке. Отдельный оттиск из Сборника Отделения русского языка и словесности Императорской Академии наук. 1899. Т. LXVII.20 Magazin. 1897. XX B. Erstes Stück. 190 diftongů a diftongických spojení. Na žádost pana Velmeho22 odpověděli pánové Pelex a Endzelin. Pelex v krátké poznámce o lotyšské délce uvádí, že rozdíl tří druhů délky dlouhých samohlásek a diftongů, který popsal (diftongická spojení Pelex nepojednává), slyšel v Livonsku poblíž Wendenu (lotyšský název Cēsis23) a na dalších místech, například v Dzērbene; Endzelin v poměrně rozsáhlé studii o trojím vyslovování lotyšských dlouhých samohlásek, diftongů a diftongických spojení (diftongy a diftongická spojení společně Endzelin nazývá diftongy)24 uvádí, že toto trojí vyslovování těchto hlásek a hláskových spojení, které ve studii popisuje, sám slyšel v okolí Volmaru (lotyšský název Valmēra, Valmēre). Nyní i Neuland uvádí (v "Magazin", 1897г.), že právě z nářečí ve Volmaru zná bezprostředně ty rozdíly tří druhů délky, které vymezil ve studii napsané v "Magazin" v 1874г. P. Schmidt prováděl pozorování tří druhů lotyšské délky ve svém rodném nářečí, konkrétně „na hranici ronnburské a smiltenenské farnosti“, tedy, jak je patrné z mapy Livonska, velmi blízko míst, na něž poukazují Pelex, Endzelin a Neuland. V livonských nářečích A existují právě tyto druhy délky dlouhých samohlásek, diftongů a diftongických spojení): 1) dlouhá délka, 2) délka s úplnou přestávkou, 3) délka, kterou nazývám délkou s neúplnou přestávkou. První dva druhy délky těchto nářečí jsou svou povahou stejnorodé s odpovídajícími rozdíly v délce v nářečích Kuronska. Pokud jde o dlouhou délku, je třeba poznamenat, že Linde ji nazývá "stoupající, vzrůstající" a shledává v ní zesílení a zvýšení hlasu (srov. také u Lindeho "Art der Vocallänge"); podle Pelekse může být u dlouhých samohlásek s touto délkou druhá část delší a silnější než první. Srov. výše uvedenou definici této délky jako stoupající u Rosenbergera; také Bielensteinovo vymezení vztahující se právě k diftongům (viz výše) poukazuje na přítomnost stoupajícího prvku, a to na začátku této délky. Na druhé straně podle P. Schmidta „samohláska s dlouhou délkou se vyslovuje rovnoměrně, bez zvýšení či snížení hlasu“ a za takovou považuje tuto délku také Endzelīns při normální, běžné výslovnosti (např. nikoli při deklamační); v diftonzích a diftongických spojeních, která mají Реферат Вельма о троякой латышской долготе (по наблюдениям Крумберга, Нейланда и Линде) напечатан в Rakstu krājums. 1894. 9. кгај.22 Др. русск. Кѣсь, Кесь, Кись.23 24 Endzelīns se mylně domnívá, že různými druhy lotyšské délky rozumím rozdíly v kvantitě, a dokonce předpokládal, že na lotyštinu vztahuji Baranovského učení o třech kvantitách v litevštině. Ve skutečnosti tomu tak vůbec není a různými druhy lotyšské délky nazývám rozdíly v její kvalitě. V témže smyslu hovořil Baar o dvou délkách (tj. kvalitativně) v lotyštině, přičemž měl na mysli právě rozdíl mezi dlouhou délkou a délkou s úplným přerušením. 191 dlouhou délku; druhá část podle Endzelīnse, stejně jako podle Baara, představuje větší kvantitu než první část. Baar ani Neiland rovněž nic neříkají o stoupajícím prvku v dlouhé délce. Při srovnání různých vymezení této délky v kuronských a livonských nářečích A lze tedy vyvodit, že dlouhá délka se v Kuronsku i Livonsku v některých ohledech liší a že v některých z obou skupin nářečí obsahuje stoupající prvek buď po celém svém průběhu, nebo na začátku. Je však tato délka v nářečích skutečně stoupavá i z hlediska výdechového, stejně jako z hlediska tónového? V takovém případě by diftongy a diftongické spojení s touto délkou musely mít slabičný zvuk v druhé části. Anebo se stoupající prvek této délky týká pouze tónové stránky (zvýšení hlasu), zatímco z hlediska výdechového je dlouhá délka v týchž nářečích klesavá, byť i se snížením a zeslabením hlasu: Diftongická spojení s dlouhou délkou se v livonských nářečích vyskytují mimo jiné i tehdy, když před samohláskou stojí sonorní souhláska, a to za stejných okolností jako v kuronských nářečích, např. v kaпа, viɫa. Neiland, který zde uznává diftongická spojení („unechte Dift onge“), říká, že v těchto případech je třeba psát zdvojenou sonorní souhlásku; např. ve viɫa vidí Neiland viɫɫa. Délka s úplným přerušením je v livonských nářečích A obecně stejná jako v Kuronsku; o uzavření hlasivek jako podmínce úplného přerušení hovoří Linde, Peleks a Endzelīns. Vymezení této délky u P. Schmidta, který ji nazývá „přerušovanou“, je nejasné; Schmidt sice poznamenává, že „při vyslovování této délky se hlas jakoby náhle přeruší nebo sevře“, přesto se mu však zdá, že „to snad ani není skutečná délka, nýbrž jakýsi násilně vytlačovaný krátký zvuk“. V diftonzích a diftongických spojeních s touto délkou slyší Linde a Endzelīns stejně jako Baar úplné přerušení v druhém zvuku, tj. v druhé samohlásce nebo v sonorní souhlásce; Endzelīns proto v souladu s Baarem i v těchto diftonzích a diftongických spojeních určuje druhý zvuk jako delší než první. O závěrečné části délky s úplným přerušením Linde říká, že konec dlouhé samohlásky se po úplném přerušení vyslovuje šeptem, a pokud jde o diftongy, poznamenává, že druhá samohláska, která obsahuje úplné přerušení, se v nich vyslovuje téměř šeptem (tj. Linde pravděpodobně slyší šepot po přerušení). Podle Endzelīnse se konec délky s úplným přerušením, ať už u dlouhých samohlásek, nebo u diftongů a diftongických spojení, tvoří šeptem; podle Pelekse je u dlouhých samohlásek s touto délkou právě druhá část po přerušení vyslovována tiše. Srov. ne zcela jasné vymezení u Bielensteina, podle něhož druhá samohláska v diftonzích „klingt tonlos, deshalb gelinder und kürzer nach“, v diftongických spojeních doznívá likvida nebo nazála „hallt leise und leicht nach“ a u dlouhých samohlásek se druhý prvek vyslovuje „leicht und kurz“. V 192 u první části délky s úplným přerušením, tj. v části před úplným přerušením, která má kvantitu delší než jednu dobu (podle Baara a Endzelīnse), zůstává její tónová stránka nevysvětlena; jak však uvidíme dále, může vyvstat otázka, zda tato část neobsahuje zvýšení hlasu před úplným přerušením, tj. zda není z hlediska tónového stoupavá. Třetí druh délky v nářečích, která nazývám livonskými nářečími A, objevil Neiland (v článku z roku 1874)25 poté, co Krumberg již rozlišil v lotyštině tři „tóny“ ve vztahu k jiným rozdílům v „tónu“ v nějakém jiném nářečí (viz níže). Neiland tuto délku nazývá „halbgestossene Aussprache“ a ve svém prvním článku vymezil takovou dlouhou samohlásku jako složenou „aus einem gestossenen und einem gedehnten kurzen Vokal“; toto vymezení dlouhých samohlásek (v nichž se samohlásky nerozlišují jako „gestossene Aussprache“ a „gedehnte“) se však nyní zdá neuspokojivé i samotnému Neilandovi („Magazin“, XX B., erstes Stück, s. 8). Pro nás je přesto správné potud, že svědčí o existenci jakéhosi přerušení, které Neiland sluchem v této délce zaznamenal. Podle Neilandových slov se táž výslovnost vyskytuje v německých dlouhých samohláskách a diftonzích v ostzemských guberniích (zatímco Rosenberg, jak vidíme, nerozlišoval německou délku od lotyšské délky s úplným přerušením, tj. od „gestossene Aussprache“). Podle Lindova vymezení je lotyšská délka, kterou Neiland nazývá „halbgestossene Aussprache“, délkou „klesavou, zeslabující se“, při níž druhá část zní slaběji a tónově níže než první; o dlouhých samohláskách s touto délkou Linde říká, že jsou zřetelně slyšet jako dvě těsně spojené krátké samohlásky, a tato poznámka opět svědčí o přerušovaném charakteru dané délky. V souladu s Neilandem nachází Linde v německých dlouhých samohláskách a diftonzích (v lotyšském kraji) délku totožnou s třetím druhem lotyšské délky. — Ze srovnání Neilandova (v prvním článku) a Lindova vymezení této lotyšské délky jsem již tehdy, kdy ještě nebyla známa Peleksova pozorování, 25 Neiland, jak vyplývá z obou jeho článků na toto téma (1874 a 1897), sám neuznává, že by mu ve skutečnosti náležela veškerá zásluha za objev oné lotyšské (dialektální) délky, kterou nazývá „halbgestossene Aussprache“. Neiland se odvolává na Krumberga, ačkoli vidí, že se s ním v této otázce značně rozchází; Krumbergův třetí „tón“ („klesavý“), a to jak podle Krumbergova vymezení, tak především podle užití, není vůbec totožný s Neilandovou „halbgestossene Aussprache“ (viz dále u mne). Neiland se dále domnívá, že již Büttner v jedné knížce „Magazinu“ uvedl příklad vile se třemi významy („pila“, „lem šatů“, „podvedl“), v němž se projevuje rozdíl mezi třemi výslovnostmi, které Neiland následně rozlišuje i v jiných případech. V knížkách „Magazinu“ však takovou zmínku nenacházím; ani Endzelīns ji podle svých slov nemohl najít. Büttner v článku v „Magazinu“, v němž pojednává o druzích lotyšských délek, rozlišuje dva, nikoli tři druhy (viz výše u mne). A v některých příkladech, jimiž vymezuje rozdíly v „Vocal laute“, uvádí na různých místech článku tři i čtyři slova vile, ale přitom wihle „pila“ s dlouhým i a wihle „lem šatů“ s takovým dlouhým i, které Büttner vymezil jako „accentuirter Laut“ (tj. s úplným přerušením); odlišuje vlastní jméno Wille (Vile) s krátkým i a wihle „vlna“, tedy vile, ačkoli poslední slovo psal také wille. Je třeba poznamenat, že v Neilandově nářečí má vile „lem šatů“ třetí druh délky, „halbgestossene Aussprache“, s dlouhým i, zatímco Büttner o tomto druhu délky, domnívám se, nevěděl. 193 Z Endzelīna a P. Schmidta jsem vyvodil závěr, že třetí délka livonských nářečí A, pokud jde o délku tohoto známého druhu, je přerušovaná, totiž taková, která má alespoň z hlediska výdechového dvě vrcholení: hlavní na začátku a vedlejší, nepatrné, na konci. Takový druh přerušované délky nazývám délkou s neúplným přerušením. Tento závěr potvrzuje skutečnost, že Neuland ve druhém článku odlišuje halbgestossene Aussprache diftongických spojení od výslovnosti, jakou mají spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska“, pokud nestojí před souhláskou; pouze před souhláskou se tato spojení liší jako „gedehnte, gestossene, halbgestossene Aussprache“, a tudíž mají diftongická spojení na konci slov v Neulandově nářečí, stejně jako v kuronských nářečích, výdechově sestupnou kvalitu celého spojení, která se liší od „halbgestossene Aussprache“ (Neuland neuvádí příklady)26. Dále je třeba poznamenat, že Neuland a Linde ztotožňují s třetí lotyšskou délkou livonských nářečí A německou délku (v lotyšském kraji) pouze u německých dlouhých samohlásek a diftongů, nikoli však u německých spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska téhož slova“; ta tedy vykazují výdechově sestupnou kvalitu celého spojení, zatímco německé diftongy se mi ve výslovnosti pobaltských Němců také zdají mít dvě výdechová vrcholení. Peleks označuje třetí druh délky (u Plekse druhý) lotyšským termínem, který je překladem německého „gestossen“, a dlouhé samohlásky s touto délkou definuje jako takové, v nichž se první část vyslovuje silněji, hlasitěji než druhá; co do kvantity je tato délka podle Plekse kratší než délka trvací, ale neuvádí žádný její kvantitativní rozdíl oproti délce s úplným přerušením. P. Schmidt nazývá tuto lotyšskou délku „sestupnou“: samohláska se sestupnou délkou se vyslovuje, jako by se skládala ze dvou částí, přičemž první je přízvučná“ (srov. Lindovu definici). Takovou délku dlouhých samohlásek nachází Schmidt, stejně jako Neuland a Linde, také v baltském dialektu němčiny; o diftonzích s touto délkou pak říká, že „jde vůbec o nejpřirozenější a nejobvyklejší výslovnost“ a že se vyskytuje také v ruštině, např. ve slovech: чай, рай, лай. Za doklad toho, že lotyšská délka, kterou Schmidt nazývá sestupnou, ve skutečnosti není prostě sestupná, považuji Schmidtovo uznání rozdílu mezi diftongickými spojeními s touto délkou a diftongickými spojeními na konci slov. Při zápisu slov jako tam, 26 Linde při zkoumání tří tónů v diftongických spojeních nachází „sestupný tón“ (tj. třetí druh délky) mimo jiné i ve spojeních „krátká samohláska + sonorní souhláska před samohláskou“, např. v gaja, zeme aj. (příklady spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska“ na konci slova však neuvádí); lze se ale domnívat, že Linde k tomuto závěru dospěl pouze na základě toho, že spojení „krátká samohláska + sonorní souhláska před samohláskou“ mají v lotyštině „trvací tón“ v případech, jako je kaņa (viz výše), ačkoli Linde u postavení sonorní souhlásky před samohláskou nenachází „tón“ s úplným přerušením. Domnívám se, že Neuland ve druhém článku správně považuje Lindův názor na případy jako gaja, zeme aj. za mylný. 194 kam Schmidt v diftongických spojeních neoznačuje ani jeden ze tří druhů délky, jimiž se zabývá, právě proto, že tato spojení mají při postavení na konci slov i v Schmidtově nářečí, stejně jako v dalších nářečích, o nichž jsem hovořil výše, výdechově sestupnou kvalitu celého spojení. Nelze si také nepovšimnout, že Schmidt k označení třetího druhu délky používá znak ~, který při zápisu diftongů a diftongických spojení klade nad písmeno označující druhý zvuk zvukového spojení, např. v ai, aɣ aj.; takový způsob označování této délky by se sotva užíval, kdyby sama délka byla prostě sestupná. Třetí druh délky představuje tedy podle mého názoru i ve Schmidtově nářečí délku s neúplným přerušením, se dvěma výdechovými vrcholeními; ačkoli Plekova definice této délky neobjasňuje její povahu, v žádném případě neukazuje na prostě sestupnou kvalitu, a sama tato délka se u Plekse také nenazývá sestupnou. U Endzelīna je však třetí délka definována tak, že se skutečně nedá odlišit od délky výdechově sestupné. Endzelīns tuto délku nazývá „sestupnou výslovností“ a říká, že tato „sestupná výslovnost“, při níž je první část silnější než druhá, se vyskytuje mimo jiné i v diftongických spojeních na konci slov, např. v kur, kat. Slabiky se „sestupnou výslovností“ jsou podle Endzelīnova pozorování kratší než slabiky s „trvací výslovností“ a než ty, které obsahují úplné přerušení, a mají přibližně jen dvě móry, zatímco u dvou jiných dlouhých „výslovností“ Endzelīns nachází přibližně tři móry; proto jsou v diftonzích a diftongických spojeních při „sestupné výslovnosti“ obě složky zvukového spojení krátké a diftongy tohoto druhu ai, au, ei by se podle Endzelīnse měly zapisovat aj, av, ej, podobně jako se píše ev ve slově sev, tev, kde má diftong eu „sestupnou výslovnost“; je však třeba poznamenat, že přesto sám Endzelīns označuje výslovnost diftongů a diftongických spojení znakem ` nad písmenem vyjadřujícím druhou část zvukového spojení, např. v zápisech ai, aг aj. Endzelīns však zná i takové nářečí, totiž v Društi, kde mohou mít slabiky se „sestupnou výslovností“ také kvantitu přibližně tří mór; např. ve slově draūgs (u Endzelīnse se znakem „sestupné“ výslovnosti) představuje diftong au přibližně dvě móry, avšak ve slově draūga mají v tomto nářečí se „sestupnou výslovností“ přibližně tři móry. S tímto kvantitativním rozdílem by mohl souviset také rozdíl v kvalitě délky (srov. definice délek, které uvádí Sterste), Endzelīns však o takovém rozdílu nic neříká. Domnívám se tedy, že třetí délka v livonských nářečích A je právě délkou s neúplným přerušením, se dvěma výdechovými vrcholeními, ačkoli zároveň pokládám za možné, že se v části těchto nářečí (v Endzelīnově nářečí) mění v délku výdechově sestupnou. Z obecné lotyštiny se v těchto případech dostala tato délka i s neúplným přerušením, jak uvidíme dále. 195 Co do délky je lotyšská délka s neúplným přerušením zřejmě stejná jako délka s úplným přerušením a o něco kratší než délka trvalá. Je tedy třeba předpokládat, že v diftonzích a diftongických spojeních má i při tomto druhu délky, stejně jako při obou ostatních, druhý zvuk větší délku než první, ačkoli je poněkud kratší než týž zvuk v diftonzích a diftongických spojeních s délkou trvalou. K označení délky s neúplným přerušením (třetí délky) v livonských nářečích A používám znak ~, který se, jak jsem již poznamenal, se stejným významem užívá i u P. Schmidta. Rozdíl mezi třemi druhy délky v livonských nářečích A určil P. Schmidt na největším počtu příkladů vzhledem k různým slabikám slova. Pro první slabiku slov uvádí mnoho příkladů také Endzelīns; v samotném textu jeho článku je přitom označena i kvalita délky v koncové slabice víceslabičných slov, ačkoli Endzelīns říká, že má potíže přesně rozlišit trvalou a „sestupnou“ výslovnost v jiné než první slabice slova. U Neulanda jsou uvedeny příklady tří druhů délky pouze pro první slabiku; Linde a Peleks kromě příkladů tří délek v témž nářečí sdělují také něco o kvalitě délky v jiné než první slabice, přičemž Linde z případů tohoto druhu vybírá výhradně dlouhé samohlásky na konci slov. Pokud jde o první slabiku slov, lotyšská nářečí, která nazývám livonskými nářečími A, zřejmě mezi sebou nevykazují žádné obecné rozdíly v užívání tří druhů délek, tj. v první slabice slov se, soudě podle dosud shromážděného materiálu, rozdíly mezi těmito nářečími v užívání tří druhů délek objevují pouze v jednotlivých případech27. K takovým výjimkám patří např. aãkla „šňůrka“ u Endzelīnse28 a Schmidta = aükla u Neulanda, aükle „chůva“ u Endzelīnse proti aükļis u Neulanda, grēzt „točit“ v Schmidtově nářečí = grēzt v okolí Valmiery (uvedeno u Schmidta), kuṛlis v Schmidtově nářečí = kuṛlis u Schmidta z jiných nářečí a kuļlis u Endzelīnse, ūḑze u Schmidta (uvedeno jako slovo ze spisovného nářečí) = ūḑze u Endzelīnse, ūtris v Schmidtově nářečí = ūtris v nářečí trikatské farnosti (uvedeno u Schmidta), snēgt „dosahovat“ u Endzelīnse a Schmidta = snēgt u Neulanda aj. Při srovnávání livonských nářečí A s kuronskými nářečími je třeba vzhledem ke kvalitě staré délky (tj. nikoli v nových diftonzích a diftongických spojeních) v první slabice slov rozlišovat jednak slova, která původně nebyla jednoslabičná (tedy mimo jiné i nová jednoslabičná slova vzniklá zánikem samohlásky koncové slabiky), a jednak stará jednoslabičná slova. V první slabice slov, která původně nebyla jednoslabičná, odpovídá trvalé délce kuronských nářečí rovněž v 27Ve Schmidtově slovníku se ovšem vyskytují i nepochybné tiskové chyby ve značkách délky. 28Při srovnávání materiálu shromážděného u Endzelīnse a Schmidta je třeba nezapomínat, že znaky ˇ a ~ mají u Endzelīnse opačný význam než u Schmidta: znak ˇ u Endzelīnse vyjadřuje kvalitu třetí délky („sestupnou výslovnost“ podle Endzelīnse), zatímco ~ u něj slouží k označení úplného přerušení. 196 v livonských nářečích A také délka trvalá (až na jednotlivé výjimky), zatímco kuronské délce s úplným přerušením odpovídá v livonských nářečích A v některých případech táž délka s úplným přerušením a v jiných případech třetí délka (s neúplným přerušením); rozdíl mezi oběma druhy případů nelze vysvětlit z lotyštiny jako samostatného jazyka, avšak jak ukazuje srovnání lotyštiny především s litevštinou, rozdíl, který se v těchto případech v livonských nářečích A zachovává mezi délkou s úplným přerušením a třetí délkou (s neúplným přerušením), ale v kuronských nářečích se ztratil, kde oba druhy délky splynuly v jedinou délku s úplným přerušením, vychází ze starých předlotyšských rozdílů v druzích délek a v místě přízvuku. Příklady uvedu níže, až budu pojednávat o původu společných lotyšských druhů délky. Ve starých jednoslabičných slovech mají livonská nářečí A v souladu s trvalou délkou kuronských nářečí v některých případech tutéž délku a v jiných třetí délku; např. kuronským slovům tâ ˙tato˙, mès ˙my˙, jûs ˙vy˙ odpovídají i v livonských nářečích A tâ, mès, jûs, avšak zatímco vedle kuronského tâ ˙toho˙, gen. (Bielenstein uvádí také tâ s otazníkem) tû, tâs, mûs, jûs nacházíme v livonských nářečích A: tâ, tû, tâs, mûs, jûs. Vysvětlení těchto případů bude podáno mnohem níže. Kuronské délce s úplným přerušením ve starých jednoslabičných slovech odpovídá v livonských nářečích A zpravidla třetí délka, např. kur. kû (u Bielensteina také kû v jistém užití) = liv. A kû, kur. tai (a tai v části nářečí) = liv. A tai, kur. jai (a jai v části nářečí) = liv. A jai; kur. trīs „tři“ však odpovídá v livonských nářečích A trīs (vysvětlení této výjimky viz níže). Rozdíl v druhu staré délky v jiné než první slabice slov je v livonských nářečích A, jak jsem již poznamenal, ve většině případů určen pouze u Schmidta. V jiné než první slabice jednoduchých slov rozlišuje Schmidt obecně dva druhy staré délky: trvalou a s úplným přerušením; třetí délka v jiné než první slabice jednoduchých slov se starou délkou je u Schmidta uvedena pouze pro diftongy ai, ei, ii v koncovkách dat. sg. jmen, např. malai, mâtei, sirdi, ačkoli „při rozhovoru stařec“, podle Schmidtových slov, „všechny tyto tři tvary nahrazuje krátká samohláska i“ (tj. tvarem na i?), zatímco místo -ii vyslovuje obvykle -i i mladší generace, např. sirdi. Trvalou kvalitu délky v jiné než první slabice jednoduchých slov ve Schmidtově nářečí nacházíme mimo jiné před j, ať už zachovaným, nebo zaniklým, a před likvidami a nosovkami; jak vidíme, v týchž případech se trvalá délka vyskytuje také v severozápadních kuronských nářečích, mezi těmito nářečími a Schmidtovým nářečím však přesto existují určité rozdíly v podmínkách vzniku trvalé délky v takových případech. Všechny dlouhé samohlásky v jiné než první slabice jednoduchých slov jak před j, ať už zachovaným, nebo zaniklým, tak před 197 Nosové a likvidní souhlásky mají v Schmidtově nářečí dlouhou délku. Patří sem u Schmidta následující případy: koncovky místního pádu jednotného čísla jmen, např. malā, bedrē, būri, sirdī, tirgū;29koncovky určitých adjektivních pádových tvarů, např. labais (kde ai pochází z āi, viz výše), labā, labās; odvozená podstatná jména se základy na -tāja-, -āja-, -ēja-, např. mācītās (-āš z -ājš), genitiv mācītāja; arāš (-āš z -ājš30), genitiv arāja; gājēš (-ēš z -ējš), genitiv gājēja31; odvozené slovesné základy přítomného a minulého času obsahující ve svém sufixu samohlásky ā, ē, i před j, např. v raudāju, sēdēju (minulý čas), skaitīju (minulý čas); koncovka 1. osoby množného čísla minulého času -ām, např. v devām, staigājām; koncovky dativu množného čísla jmen na -ām, -ēm, např. v malām, mātēm; příslovce prūjām „pryč, ven“, spojka ēkām „než“ (poslední Schmidt označuje za slovo z literárního nářečí, avšak např. u Bielensteina má ēkām krátké a); odvozená jména se základy na -āna-, -īna-, např. dzāltānc (koncové c pochází z s po n)32, cēmīc (-īc z -īns), genitiv cēmīna; podstatné jméno vagārs „starosta“ (z literárního nářečí, podle Schmidta). Diftongy ē a ū v nepřízvučné slabice jednoduchých slov mají v Schmidtově nářečí za stejných podmínek rovněž dlouhou délku, nikoli však ve všech případech. Před j, které se zachovalo nebo zaniklo, mají diftongy ē a ū v nepřízvučné slabice jednoduchých slov v Schmidtových příkladech pouze dlouhou délku, a to v koncovkách adjektivních pádových tvarů na -ē, -ū, -ūs, např. v labē, labū, labūs, a v odvozených slovesech na -ūju, např. v streipūju, zvā rāju aj.; avšak ē a ū před nosovými a likvidními souhláskami slovotvorných sufixů33 jsou u Schmidta označeny jako dlouhé obecně pouze tehdy, když má předcházející slabika délku s úplným přerušením; není-li tato podmínka splněna, mají ē a ū v takových sufixech v Schmidtových nářečích délku s úplným přerušením (viz Schmidtův článek, s. 8). Srovnejme např. na jedné straně případy jako aigāns, dzēēns, ēdēns (Schmidt, s. 8, tisková chyba); ābūls, kūdūls, ūzūls, vītūls, ale na druhé straně např.: dzāltūnc (dzāltūnc – O. P.) gāūne, magūne, mākūnis; jaūtājēne, kamēnc, nesēni, dzānūls, pūpūls (ačkoli v kamūls je z nějakého důvodu dlouhá délka). Vidíme, že v severozápadních kuronských nářečích, např. u Baara, je délka nepřízvučné slabiky jednoduchých slov sama o sobě délkou s úplným přerušením, stejně jako v ostatních kuronských nářečích, a že dlouhá délka dlouhých samohlásek a diftongů ē, ū (a v jednom mně známém příkladu také diftongu ai) v nepřízvučné slabice jednoduchých slov se v těchto kuronských nářečích vyskytuje pouze v 29 V koncovkách místního pádu množného čísla jmen je v Schmidtově nářečí délka s úplným přerušením (viz níže), např.: malās, bedrēs atd.; u Baara se dlouhá délka v těchto koncovkách vysvětluje, jak jsem uvedl, vlivem analogie. 30 Rozdíl mezi tímto -āš z -ājš, -ājš a -āis z -ājs, -āis v nominativu určitých adjektiv se pravděpodobně vysvětluje tím, že na nominativ jednotného čísla podstatných jmen se základy na -tāja-, -āja- působilo āj, s j před samohláskou v základu ostatních pádů. 31 V jednom případě, totiž ve slově virsājai, tj. virsājai „vřes“, je u Schmidta z nějakého důvodu (tisková chyba?) označena délka s úplným přerušením. 32 Písmeno ā u Schmidta označuje otevřené „ē. 33 Dativ množného čísla podstatných jmen mužského rodu končí v Schmidtově nářečí nikoli na -ēm, nýbrž na -īm. 198 v postavení před j, které se zachovalo nebo zaniklo, a před likvidami a nosovkami; je proto nepochybné, že dlouhé trvání kvantity je ve všech těchto případech podmíněno fonetickým vlivem j, likvid a nosovek. V nářečí Schmidta se však dlouhá kvantita nepřízvučné slabiky jednoduchého slova vyskytuje nejen tehdy, když dlouhé samohlásky a část diftongů ē a ū stojí před j, které se zachovalo nebo zaniklo, a před likvidou či nosovkou, ale také v jiných případech. Schmidt tak zaznamenává dlouhou kvantitu u podstatných jmen na -iba, -ēs (z -ētis), ženského rodu -ēte, -īc (z -itis), ženského rodu -ite, -nēks, ženského rodu -nica, např. v ticība, vāce, krēvēte, brālīc (gen. brālīša), saimnēks, saimnīca; v koncové slabice kmenů adjektiv a příčestí činného rodu přítomného a budoucího času, např. v vārdīc, tākuš (kde š pochází z kmenů jiných pádů), nākīt, nākšūt, zinīt; v koncovce -āt ve 2. os. mn. č. minulého času, např. v devāt, staigājāt. Dlouhou kvantitu starého diftongického spojení v nepřízvučné slabice jednoduchých slov Schmidt vyznačuje např. v cāturtais, cēkurzis „šiška“, titīlbis (název ptáka). Kvantitu s úplným přerušením v nepřízvučné slabice jednoduchých slov Schmidt uvádí: u adjektiv na -āc (ženský rod -āda), -āks, -īgs, -aine a u podstatných jmen na -ainis, např. v dazāc, labāks, pēdīgs, bābarainc, kukaīnis, tāvainis; v odvozených slovesných kmenech na -ā-, -ē-, -ī-, -ū- v postavení nikoli před j, např. v gaidāt, raudāšana, ecēt, ecēksas, adīt, adīklis, vaizūt; v koncovce zvratných tvarů sloves, příčestí a podstatných jmen, např. v kaunūs, kaunēs, kaunatēs, kaunatēs, kautūs (sushin), kaunūtēs (nominativ množného čísla příčestí přítomného času), kaušanās; v koncovkách místního pádu množného čísla jsou například gaidūs, malās, bedrēs, sirīdīs; u takových podstatných jmen, jejichž tvoření je víceméně ojedinělé, jako např. apūgs; balūdis galūda; valūda; tū kstūc a tū kstūš, valūdze; putraims aj. Dlouhou kvantitu s úplným přerušením starého diftongického spojení v nepřízvučné slabice slov Schmidt uvádí např. v parapāde, skabārga. Je tedy nepochybné, že rozdíl mezi dlouhou kvantitou a kvantitou s úplným přerušením v nepřízvučné slabice jednoduchých slov v nářečí Schmidta v mnoha případech nezávisí na fonetickém vlivu sousedních hlásek ve slově, tj. zakládá se na starých rozdílech v kvalitě kvantity těchto slabik (viz níže). Proto i tam, kde v tomto nářečí nacházíme v takových slabikách dlouhou kvantitu před j, nosovkou nebo likvidou, musíme (poznamenat – O. P.), že jde jednak o případy, kdy je dlouhé trvání místo kvantity s úplným přerušením podmíněno vlivem j, nosovky nebo likvidy, a jednak o případy jiného druhu, kdy se uplatnila kvantita, která sama o sobě měla být v nářečí Schmidta dlouhá, když se vyskytovala v nepřízvučné slabice jednoduchých slov. Proto například o koncovce 2. os. mn. č. minulého času na -āt, jako v devāt, nelze tvrdit, že se dlouhé trvání kvantity vytvořilo vlivem tvaru 1. os. mn. č. na -ām, jako v devām; dále uvidíme, že v obou případech bylo -ā získáno s takovou kvantitou, která se v nářečí Schmidta měla změnit v dlouhou při výskytu v nepřízvučné slabice jednoduchých slov. 199 Kořenová slabika slova stojícího v druhé části slovního spojení je za určitých okolností z hlediska podmínek vzniku dlouhé kvantity v nářečí Schmidta obdobou nepřízvučné slabiky jednoduchých slov, a to ve vlastních složeninách, které obsahují buď spojení jmenných kmenů, nebo spojení neohebného slova s kmenem podstatného jména, nikoli však ve spřežených slovech vzniklých spojením předložek se slovesy a přídavnými jmény. V případech, kdy má kořenová slabika slova, které tvoří druhou část takových složenin, sama o sobě, v samostatném slově, kvantitu s neúplným přerušením, mění se v nářečí Schmidta při užití ve druhé části těchto složenin v dlouhou kvantitu. Patří sem například takové případy jako agrēcīs, ēgūcīs — srov. rūka; gaidauc, kaklauč, srov. aūc (tj. aūts)34; mataūkla, srov. aūkla; paspārne „úkryt“ (podle Bielensteina „Raum unter dem Flügel“), srov. sparni „křídla“ (viz Schmidt, s. 8–9)35. Kvantita s neúplným přerušením se však beze změny zachovává v druhé části významově splynulých slov a v jejich odvozeninách, např. v appūstēs (z atspūstēs), aizmirfst (ačkoli se jednoduché sloveso *mifst „zapomínat“ neužívá), aizmašfigs, ēslips, ēskibs aj. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy nesložených slov, pokud jde o kvalitu kvantity v kořenové slabice druhé části, se v nářečí Schmidta patrně vysvětluje tím, že ve významově splynulých slovech kdysi zůstával hlavní přízvuk v lotyštině na kořenové slabice druhého slova, a to v době, kdy už existoval zákon relativně přízvučné první slabiky slov. Také ve slovech splynulých původem se v nářečí Schmidta beze změny zachovává kvantita s neúplným přerušením v kořenové slabice druhého slova, přestože tato slabika nemá hlavní přízvuk, např. v paldēs „děkuji“ (oproti paldēs s hlavním přízvukem na druhé slabice, viz níže). V kuronských nářečích se ve všech těchto případech (jak u splynulých, tak u vlastních složenin) v kořenové slabice druhé části nesloženého slova objevuje kvantita s úplným přerušením. V této kuronské kvantitě mohly v uvedených případech splynout dva druhy kvantity, které se v nářečí Schmidta rozlišují jako kvantita s neúplným přerušením a dlouhá kvantita, neboť i v nepřízvučné slabice jednoduchých slov odpovídá kuronská kvantita s úplným přerušením mimo jiné dlouhé kvantitě v nářečí Schmidta. Pokud jde o ta nesložená slova, jejichž druhá část obsahuje slovo, které má při samostatném užití dlouhou kvantitu kořenové slabiky, nacházím u Schmidta, byť ve velmi malém počtu příkladů, tuto kvantitu beze změny zachovanou i ve druhé části dokonce vlastních splynulých slov, například v 34 Není však jasné, proč se u Schmidta v prēkšauc objevila kvantita s úplným přerušením. 35 Schmidt chybně vykládá slovo adēne „kráva, která se telí ob rok“ z at+dēna (přičemž původ významu by zůstal nejasný); ve skutečnosti je druhá část slova adēne nepochybně příbuzná s litevským dēni „březí, telecí“. dēninga „březí před otelením“ ve slovníku Koševiče (srov. u Kurschata v LDW „dēna d. diena trächtig“) má podle mého názoru starou dlouhou kvantitu, tj. takovou, která nevznikla při skládání (viz níže obdobné případy). Za nepochybný považuji také Schmidtův názor, že slovo adēni „jařice“ vzniklo z at+dēna; Uhlmann u adēni, adēnis uvádí také adini a odkazuje na litevské adia. 200 pasaule, srov. saūle; nejen ve slovech vzniklých splynutím, např. v pazīt, srov. zīt; také v kuronských nářečích je ve všech těchto případech, jak jsem uvedl, délka trvalá. Je tedy třeba se domnívat, že kořenová slabika s délkou trvalou, nebo užití slova v druhé části slova, které je vlastně složeninou, má v lotyštině výrazný přízvuk (zatímco ve slovech vzniklých splynutím si zachovává někdejší plný přízvuk), neboť jinak bychom zde očekávali stejnou změnu délky trvalé jako v nepřízvučné slabice jednoduchých slov, totiž délku s úplným přerušením, jak v kuronských nářečích, tak v Schmidtově nářečí. Konečně v těch nesložených slovech, která mají druhou část utvořenou ze slova, jehož kořenová slabika má v Schmidtově nářečí délku s úplným přerušením, se tato délka zachovává ve druhé části slov vzniklých splynutím i vlastních složenin, např. v atraūgātēs, ēgāivis, raūgātēs, gāiva; v kuronských nářečích je v těchto případech rovněž délka s úplným přerušením. Linde určuje kvalitu délky v nepřízvučné slabice slov pouze ve vztahu k dlouhým samohláskám na konci slov, totiž v koncovkách místního pádu jednotného čísla jmen, v koncovkách 2. osoby jednotného čísla a 3. osoby přítomného času odvozených sloves se základy na -ā, -ē, -i a v koncovém -ā určitých adjektiv, tj. obecně v některých případech, kdy po dlouhé samohlásce zaniklo j. Podle Lindova určení mají dlouhé samohlásky v těchto koncovkách třetí délku („klesavou“ podle Lindeho), např. v kūt (místní pád), mazgā (2. osoba jednotného čísla a 3. osoba přítomného času), labā (nominativ jednotného čísla ženského rodu a genitiv jednotného čísla mužského rodu), a Lindeho nářečí se tedy v takových případech liší od Schmidtova nářečí. Neiland se ve svém druhém článku zmiňuje o tomto Lindově pozorování a nevznáší námitky, z čehož lze usuzovat, že také v Neilandově nářečí mají dlouhé samohlásky na konci slov v nepřízvučné slabice před zaniklým j tutéž třetí délku. Také v samotném lotyšském textu svého článku označuje Endzelīns třetí délku („klesavou“ podle Endzelīnse) jak v těchto případech, tak v některých jiných, s nimi rovnocenných, kde má Schmidt délku trvalou, totiž v tvarech určitých adjektiv na -ās a v koncovkách dativu množného čísla na -ām, -ēm; je však třeba mít na paměti, že Endzelīns, jak sám uvádí, má potíže rozlišit v nepřízvučné slabice výslovnost trvalou a „klesavou“ a v jedné poznámce upozorňuje, že nedokáže přesně určit, zda je výslovnost v koncovkách místního pádu jednotného čísla jmen trvalá, nebo „klesavá“, např. v namā, irē (v textu článku však v těchto případech označuje výslovnost jako „klesavou“, tj. třetí délku). V Plekšově nářečí však představují dlouhé samohlásky v koncovkách místního pádu jednotného čísla jmen délku s úplným přerušením, např. v namā, lejā; a táž délka v těchto koncovkách je známa i Schmidtovi z jiných nářečí, ačkoli v jeho rodném nářečí se v těchto koncovkách, jak jsme viděli, vyskytuje délka trvalá. Kromě těchto případů je kvalita délky v nepřízvučné slabice jednoduchých slov u Plekše a Endzelīnse (u posledně jmenovaného v samotném textu článku) označena v koncovkách zvratných tvarů sloves a příčestí, a u Endzelīnse také v koncovkách 201 místního pádu množného čísla jmen; v obou těchto tvarech je určena právě délka s úplným přerušením. Stejný druh délky se v těchto případech vyskytuje, jak jsem uvedl, také ve Schmidtově nářečí. Neiland, Linde ani Plekse neposkytují materiál pro určení kvality délky v kořenové slabice druhé části nesložených slov. V lotyšském textu svého článku označuje Endzelīns kvalitu délek kořenové slabiky v druhé části slov vzniklých splynutím; v této pozici u něj nacházím pouze značky délky trvalé a délky s úplným přerušením, nikoli však značku třetí délky. Délka trvalá je v této pozici označena jak tam, kde má druhá část slova vzniklého splynutím stejnou délku kořenového slova i při samostatném užití, např. v atžīdams, tak v případech, kde tato část přinejmenším ve slovech složených z hlediska stavby představuje sama o sobě, při samostatném užití, třetí délku, např. v pēslējās (srov. slēju, minulý čas slovesa slēt), izkŗīt (srov. kŗītu, přítomný čas slovesa krist); u Schmidta se v případech druhého typu, jak vidíme, zachovává třetí délka. Délka s úplným přerušením v kořenové slabice druhé části slov vzniklých splynutím je u Endzelīnse označena tam, kde má tato část jako samostatné slovo tutéž délku, např. v uzstājās (srov. stāju)36 a kde, jak vidíme, se tatáž délka vyskytuje i ve Schmidtově nářečí. Dosud jsem poukazoval na užívání různých druhů staré délky v livonských nářečích A a na vztah těchto druhů ke staré délce v kuronských nářečích. Pokud jde o nové lotyšské diftongy a diftongické spojení před souhláskou, vzniklé v důsledku ztráty krátké samohlásky za j, v, likvidou nebo nazálou, mají v kuronských nářečích, jak jsem již uvedl, délku s úplným přerušením, a to jak v první, tak v nepřízvučné slabice; také nové diftongy na konci slov mají, jak jsme viděli, v části kuronských nářečí tutéž délku, zatímco v severozápadních nářečích Kuronska nabývají expiračně-klesavé kvality. V livonských nářečích A se ve všech případech vyskytuje třetí délka, kterou výslovně uvádí Endzelīns, často Schmidt a v jednotlivých příkladech Linde. Např. kuron. aūzas = livon. A aūzas (srov. litev. āvižos), kuron. birkauš (píší birkaws), genitiv birkava = livon. A birkāts, genitiv birkava; kuron. dialekt. naū = livon. A naū; kuron. gaŕs = livon. A gaŕs; kuron. naŕns = livon. A naŕns; kuron. arum̄s = livon. A arum̄s aj. Diftongická spojení na konci slov, stará i nová, mají také v livonských nářečích A, přinejmenším u Schmidta a Neilanda (viz výše), stejně jako v kuronských nářečích, expiračně-klesavou kvalitu (u Endzelīnse se, jak jsem uvedl, neliší od třetí délky, kterou nazývá „klesavou výslovností“), např. v kur (staré diftongické spojení), kām (nové diftongické spojení). K livonským nářečím, která rozlišují tři druhy délky v dlouhých samohláskách, diftonzích a diftongických spojeních, náleží také nářečí, v němž Krumberg provedl svá pozorování a sdělil výsledky svých 36 Na str. 110 v Endzelīnsově článku je pazīt, tj. při mém značení druhů délek pazīt, namísto očekávaného pazīt (tj. v mém značení pazīt); jde ovšem o tiskovou chybu. 202 výzkumů v několika článcích, uveřejněných v Magazinu Lotyšské literární společnosti v letech 1873 a 188137, avšak zčásti co do užití, zčásti co do povahy se rozdíl tří druhů délky v krumbergském nářečí neshoduje s tím, který známe z livonských nářečí A. Věda vděčí Krumbergovi za to, že jako první poukázal na existenci tří délek („tónů“), tj. tří druhů délky, v lotyštině a podnítil pozorování Neulanda, Lindeho a dalších týkající se tří lotyšských délek v jiných nářečích. V názvech Krumbergových článků se jako autorovo bydliště v roce 1873 a v roce 1881 jako jeho dřívější bydliště uvádí Valmērmuiža (Wolmarshof) v Livonsku, avšak v samotných článcích Krumberg nepovažuje za nutné přesně určit místa, kde svá pozorování prováděl, neboť se domníval, že jím uváděné rozlišení tří „tónů“ je příznačné pro lotyštinu vůbec, a proto považoval za nesprávné, mylné v mnoha případech rozbory rozdílů v „tónu“ u Ulmanna i Neulanda. Ostatně ani Neuland (v prvním článku), ani Linde neuvažovali o dialektálních (nářečních — O. P.) rozdílech uvnitř samotného jazyka, pokud jde o druhy lotyšské délky. Krumberg určil v lotyštině tyto tři dlouhé „tóny“: 1) „abecední tón“: „Vocallaut, wie beim Lesen des Alphabets“, 2) „stoupavý tón“: „vom alphabetischen Ton abschwenkend, wie beim Aufziehen einer angeschlagenen tönenden Saite sich etwas hinaufschwingend“, 3) „klesavý tón“, kratší: „vom alphabetischen Laut ausgehend zum Kurzlaut jäh abfallend und tonlos schliessend, wie beim plötzlichen vollen Nachlassen einer angeschlagenen tönenden Saite“. Porovnáním příkladů, které Krumberg uvádí ve velmi značném množství, s příklady u Schmidta, Endzelīnse, Neulanda, Lindeho a Pelekse vyvozuji následující závěry o vzájemném vztahu tří druhů délky v livonském nářečí Krumberga na jedné straně a v livonských nářečích A na straně druhé. Nejprve se zastavme u první slabiky (tj. přízvučné) jednoduchých víceslabičných slov a u jednoslabičných slov. Krumbergův „stoupavý tón“ v této pozici zpravidla odpovídá užitím délce s úplným přerušením v livonských nářečích A, ačkoli se od ní, jak je třeba se domnívat, liší svou povahou, neboť Krumberg při definici „stoupavého tónu“ nezmiňuje přerušení vznikající uzavřením hlasivek. Například v následujících slovech, která mají v první slabice v livonských nářečích A délku s úplným přerušením, Krumberg zaznamenává „stoupavý tón“, který označuji znakem ˇ (ve stejném významu ˇ také v Krumbergových článcích 38): āda, ārt, aūgt, aūst „tkát“, bārt, bēgt, bīties, biaūt, bŭrbulis, bŭt, caūne, ceft, dēgs, defis, dēt, dzēdat, dzērt, dzīvs, ēst, gailis, gaīva, graūzt, grūzt, īgt, jāt, jaūns, jūsta, kāils, kāīns, kāuss, kaūt „probodnout, bít“, knēbt, krēls „křeslo“, lācis, 37 Magazin. 1873. XV Band. Zweites Stück. 1881: XVI Band. Zweites Stück. 38 Ve slovníku Krumberg místo znaku ˇ používá ˘; tento znak nepoužívám, protože znakem ˇ označuji změkčení souhlásek. 203 laist, lēt (délku s úplným přerušením v tomto slově označují Linde a Endzelīns; u Schmidta je leēt písařská chyba místo leēt, tj. lēt, jak je patrné z tvaru minulého času, který Schmidt uvádí: lēju, tj. lēju), lētus, līt, lūks, mācēt, mērs, mīksts, mījzt, mīt „měnit“, naids, nauda, nirt, paņnala, pēda, pētis, peit, pīt, plaņs, plaūkt, prēks atd. (další příklady viz níže). Jen zřídka se vyskytují případy, kdy Krumbergův „stoupavý tón“ v první slabice odpovídá dlouhé délce livonských nářečí A; ještě vzácněji v této pozici „stoupavý tón“ před souhláskou (nikoli v jednoslabičných slovech zakončených diftongem a diftongickými spojeními, viz dále) odpovídá třetí délce livonských nářečí A. K takovým výjimkám patří například: bau̯rīt při bau̯rīt u Neul., Endz., Schm.³⁹; dāvāt a dāvana, dāvāt u E., Sch. a dāvana u E.; gai̯nāt, gai̯nāt u Sch.; grūt, grūt u Sch.; krīts „křída“, krīts u Pel. a Sch.; lēms, lēms u Sch.; mānīt (srov. mīt „měnit“), mainīt u E. a Sch.; smaīdīt, smaīdīt u Sch.; slaūcītēs, slaūcit u E., Sch.; tulīn, tūlin u Sch.; lēvars, při lēvars (lāvars) u Sch.; plaicēt, placēt u E. a Sch.; rūns, rūns u Sch.; rēkšava, rēšava u Sch.; taūre, taūre u Sch.; tūls, tūls u Sch. Tyto případy jsou obecně stejného druhu jako ty, u nichž se liší kvalita délky první slabiky téhož slova i mezi jednotlivými livonskými nářečími A; příklady jsem uvedl výše. Patří sem mimo jiné také peidēt, raidīt, stīga u Schmidta oproti peidet, raidit, stīga u Endzelīnse, s nimiž se shodují i Krumbergovy podoby peidē, raidīt, stīga⁴⁰. Krumberg zaznamenává „stoupavý tón“ jiného původu v některých případech u jednoslabičných slov, která mají na konci buď diftong na i, u (starý i nový), nebo diftongické spojení (staré i nové), tam, kde se v livonských nářečích A vyskytuje třetí délka diftongu na i, u a expiračně-klesavá kvalita diftongického spojení; například ve slovech tai, jau, tēw, sēw, tj. teū, seū (u nau však kvalita „tónu“ vyznačena není), kuŗ, aŗ, uņ, tam (u tvaru 3. osoby zakončeného diftongickým spojením, např. waŗ, tj. var, však kvalita „tónu“ vyznačena není). Krumbergův „abecední tón“, který označuji znakem ˉ (stejný znak používá Krumberg v seznamu slov), svou povahou samozřejmě odpovídá dlouhé délce livonských nářečí A; „klesavý tón“, který označuji znakem ` (ˋ používá i Krumberg v seznamu slov), je svou povahou stejného druhu jako třetí délka livonských nářečí A. Na základě definice, kterou Krumberg tomuto tónu podává (viz výše), se navíc lze domnívat, že jde zřejmě právě o délku s neúplným přerušením, tj. se dvěma vrcholy: tón, v němž sluch zaznamenává prudký pokles, klesání, může být, jak se mi zdá, pouze délkou se dvěma vrcholy, hlavním na začátku a vedlejším na konci (ačkoli Krumberg druhý vrchol nezmiňuje). Podle 39 Kvalitu délky první slabiky ve slovech, která jsem zde uvedl z livonských nářečí A, označuji tak, jak je uvedeno u Schmidta. 40 „Stoupavý tón“ Krumberg mimo jiné označuje ve slovech tēм, tām (tēm, tām), dativu množného čísla; kvalitu délky v těchto místních tvarech z livonských nářečí A neznám (v kuronských nářečích tēm, tām). 204 Co do kvantity je tento „tón“ u Krumberga kratší než oba ostatní; srov. u Endzelīnse definici kvantity „klesavé výslovnosti“. Z hlediska užívání se však Krumbergův „abecední“ a „klesavý“ tón liší od jim svou povahou odpovídajících druhů délky v livonských nářečích A, totiž v první slabice jednoduchých slov a v jednoslabičných slovech. Každý z těchto dvou „tónů“ se užívá v souladu jak s dlouhou délkou, tak s třetí délkou livonských nářečí A, a to v závislosti na rozdílu v určitých podmínkách. Rozdíl v těchto podmínkách (který jsem odhalil až po čase) je velmi prostý: „abecední tón“ se v první slabice jednoduchých slov a v jednoslabičných slovech, kde odpovídá jak dlouhé, tak třetí délce livonských nářečí A, vyskytuje foneticky tehdy, když se hláska nebo hlásková skupina vzniklá při jednom či druhém typu délky nachází před znělou souhláskou, šumovou i sonorní; a u jmen se znělou souhláskou v druhé slabice kmene se přenesl také do nominativu jednotného čísla na -s, kde znělá souhláska, po níž vypadla krátká samohláska, stála před s a stala se neznělou. „Klesavý tón“ u Krumberga se v první slabice jednoduchých slov a v jednoslabičných slovech, kde odpovídá jak třetí, tak dlouhé délce livonských nářečí A, vyskytuje tehdy, když se hláska nebo hlásková skupina vzniklá při jednom či druhém typu délky nenachází před znělou souhláskou, tj. buď před neznělou souhláskou (s výše uvedenou výjimkou), nebo na konci jednoslabičného slova. Toto pravidlo, které se mimo jiné vztahuje i na přejatá slova, jsem ověřil na všech četných příkladech, jež Krumberg uvádí k rozdílům v „tónu“, a jedinou výjimku jsem našel ve slově mēs „my“, v němž se z nějakého důvodu objevuje „abecední tón“, nikoli „klesavý“, jak bychom podle výše uvedeného pravidla očekávali, ačkoli u jūs „vy“ má Krumberg „klesavý tón“ v souladu s tímto pravidlem (v livonských nářečích A i v kuronských nářečích mēs a jūs). Druhou výjimkou by bylo přejaté drēskambaris s „abecedním tónem“ před neznělou souhláskou (srov. v Ulmannově slovníku drehskambaris, tj. drēskambaris, „Dresskammer, Sakristei“), avšak toto slovo v této hláskové podobě získal daný dialekt z jiného dialektu (z církevního jazyka). Ve složených slovech se u Krumberga „klesavý tón“ první části zachovává i před znělou souhláskou na začátku druhé části; jak ukazují slova s předponami předložkového původu nì- (srov. předložku nì = nū v livonských nářečích A) a ē- (srov. ē- u Endzelīnse a v některých případech u Schmidta; ačkoli ve Schmidtových příkladech obvykle, a u Endzelīnse často, ē-), má „klesavý tón“ mimo jiné i před znělými souhláskami, např. v nì·vads, ēgaiva, ēgūt. Proto Krumberg píše například Vàczeme (ačkoli také poznamenává, že c se zde vyslovuje jako d), protože vàcis má „klesavý tón“, který podle výše uvedeného pravidla odpovídá dlouhé délce před neznělou souhláskou ve Schmidtově nářečí (srov. u Schmidta vâcēs). „Abecední tón“ v první části složeného slova se však mění v „klesavý“, stojí-li před neznělou souhláskou na začátku druhé části složeného slova; alespoň, 205 předložková předpona rāg- (srov. u Schmidta předložku pā41), která se v této podobě zachovává před samohláskou a před znělou souhláskou, se před neznělou souhláskou mění na rāg-, např. pārasmins, pārlūkūt, ale např. pārkaras, pārteikt. K objasnění výše uvedeného pravidla týkajícího se užívání Krumbergova „abecedního“ a „klesavého tónu“ v první slabice jednoduchých slov a v jednoslabičných slovech uvedu několik příkladů; do závorek vložím odpovídající slova z livonských nářečí A. 1) „Abecední tón“: alga (alga Nejl., Endz., Schm.), aūzas (aūzas N., E., Š.), bārda (bārda E., Š.), bērzs, gen. sg. bērza (bērzs E., Š.); bēzs, gen. sg. bēza (bēzs N., E., Š.); brālis (brālis N., E., Š.), būda (būda N., E., Š.), cēms (cēms N., E., Š.), cīrulis (cīrulis E., Š.), dārzs, gen. sg. dārza (dārzs Linde, E., Š.), dēvs, gen. sg. dēva (dēvs N., L., dēs, gen. sg. dēva, Š.), draugs, gen. sg. drauga (draugs N., E., Š.), dūmi (dūmi E., Š.), dūbe (dūbe N., E., Š.), dvīnis (dvīnis N., E., Š.), dzērve (dzērve E., Š.), ērms (ērms E., ārms Š.), ērglis (ērglis E., Š.), ēva (ēva N., E., Š.), gādāt (gādāt E., Š.), grīda (grīda N., E., Š.), gūds, gen. sg. gūda (gūds N., E., Š.), gūvs, akuz. sg. gūvi (gūvs N., E., gūs, akuz. sg. gūvi Š.), īre (īre Š.), īrēt (īret E.), jaūdāt (jaūdāt E., Š.), jēga (jēga E., srov. jēgt Š.), jūra (jūra E., Š.), kāja (kāja E., Š.), kāūdze (kāūdze E., Š.), kāūls (kāūls L., E., Š.), krēvs (krēvs L., krēus, gen. sg. krēva Š.), lāūdis (lāūdis E., Š.), lēls „velký“ (lēls N., L., E., Š.), līdz (līdz E., Š.), māja (māja E., Š.), mēgs, gen. sg. mēga (mēgs E., Š.), mēnesis (mēnesis E., Š.), mīlēt (mīlēt E., Š.), nēvāt (nēvat E.), nēzēt (nēzēt.), pēns (pēns N., L., E., Š.), plēns (plēnc Š.), prēde (prēde E., Š.), raibs, gen. sg. raiba (raibs N., L., E., Š.), rāms (rāms E., Š.), raūdzīt (raūdzīt Š., raūdzītes E., srov. acu raūgs N.), rūbs, gen. sg. rūba (rūbs L., E., Š.), sārms (sārms E., Š.), saūle (saūle E., Š.), sērga (sārga Š.), sēns (sēns N., E., Š.), sēva (sēva L., E., Š.), snēgs, gen. sg. snēga (snēgs N., E., Š.), spārns (spārns E.), stāvēt (stāvēt Peleks, E., Š.), straūme (straūme Š.), sūds, gen. sg. sūda (sūds E., Š.), skēle (skēle E., Š.), sūni (sūni E., Š.), tēvs (tēvs N., E.), tās, gen. sg. tāva, tirs (tīrs L., E., Š.), ūgle (ūgle Š.), ūla (ūla Š.), vārds, gen. sg. vārda (vārds L., E., Š.), vārna (vārna E., Š.), vēgls (vēgls E., Š.), vile „lemování“ (vile N., L., E., Š.), vīli, akuz. sg., P.), virs (virs L., E., Š.), zāzds, gen. sg. zāzda (zāzds E., Š.), zēma (zēma E.), zīle „sýkora“ (zīle L., Š., u E. není u zīle uveden význam), zīle „žalud“ (zīle L., Š. a zīle Š.), zūbs, gen. sg. zūba (zūbs L., E., Š.), zāvas, zāvāt (zāvas E., zāvātes Š). 2) „Klesavý tón“: aūst „kvést“ (aūst N., P., Š), baiss (bālss E., Š.), bārt (bārt N., L., E., Š.), bērt (bērt N., L., Š.), brēsma (brēsma E., Š.), brēkt (N., L., E., Š.), cēst (cēst E., Š.), cūka (cūka E., Š.), cūska (cūska E., Š.), drāzt42 (drāzt E., Š.), 41 Ale pār v pārdōt u Schmidta a u Endzelīnse. 42 V podobných případech budu psát z, nikoli s, podle původu. 206 drīkstēt (drīkstēt H., Э., Ш.), drūss (drūss H., Э., Ш.), dvēsele (dvēsele Э., Ш.), dzīt „hnát“ (dzīt Ш.), ēka (ēka Э., Ш.), ērce (ērce Ш.), ēsms (ēsms Э., Ш.), grēzt „otáčet“ (grēzt Э., Ш. a grēzt Ш.), grūts (grūts Э., Ш.), gūt (gūt Ш.), īpaši (īpašs Э., Ш.), jēgt (jēgt Ш.), jūsu (jūs Э., Ш.), jūks (jūks H., Э., Ш.), kā „brzy“ (kā H., Л., Э., Ш.), kārkls (kārkls Э., Ш.), kārt (kārt Л., Э., Ш.), kasēt „kašlat“ (kasēt Ш.), kāst „cedit“ (kāst Ш.), kaukt (kaukt H., Л., Э., Ш.), klēgt (klēgt Э., Ш.), kū (kū Ш.), krēpes „hříva“ (krēpes H., Э., Ш.), krēsla „soumrak“ (krēsla H., Э., Ш.), kūsis (kūsis Ш.), lāpīt (lāpīt Э., Ш.), lēts (lēts Л., Э., Ш.), lēks (lēks Л., Э., Ш.), lēpa (lēpa H., Л., Э., Ш.), lēss (lēss Э., Ш.), lūpa (lūpa Э., Ш.), lūsis (lūsis H., lūsa Ш.), lūks „oblouk“ (lūks H., Л., Э., Ш.), lūks „cibule“ (lūks H., Л., Ш.), māsa (Э., Ш.), māte (H., Л., Э., Ш.), mērkt (mērkt H., Л., Э., Ш.), mētāt (mētāt Э., Ш.), mēts (mēts Л., Э., Ш.), mēsa (mēsa Э., Ш.), mīt „šlapat, mačkat“ (mīt Л., Э., Ш.), nākt (nākt Э., Ш.), nāsis (nāsis Э., Ш.), nēks (nēks H., Л., Э., Ш.), nū (nū H., П., Э., Ш.), pē (pē П., Э., Ш.), pēci (pēci Э., Ш.), pērkūns (pērkūns Э., Ш.), pērt (pērt H., Л., Э., Ш.), prāts (prāts Э., Ш.), pūst (pūst H., П., Э., Ш.), pūt (pūt H., П., Э., Ш.), rāt (Л., Э., Ш.), rēkt (rēkt Ш.), rēksts (rēksts Э., Ш.), rīkle (rīkle Э., Ш.), rīka (rīka Э., Ш.), sārts „hranice“ (sārts Л., Ш.), sēt (sēt Л., Э., Ш.), sēta „plot“ (sēta Э., Ш.), sēks (sēks Л., Э., Ш.), slēpt (slēpt Э., Ш.), slēt (slēt Ш.), spēks (spēks Э., Ш.), spēt (spēt Э., Ш.), strauts (strauts Ш.), sūkt (sūkt Л., Ш.), šķīt (šķīt Ш.), šūt (šūt Э., Ш.), tā „tato“ (tā Л., Ш.), tā „toho“ (tā Л., Э., Ш.), tārps (tārps Л., Э., Ш.), tīks (tīks Л., Э., Ш.), trīset (trīset Ш.), trīt (trīt Э., Ш.), tūks­tūts (tūkstūts Ш.), ūpis (ūpis Ш.), ūtrs (ūtris a ūtris Ш.), vākt (vākt Ш.), vārpa (vārpa Э., Ш.), vārti (vārti Э., Ш.), vērpt (vērpt Л., Э., Ш.), vērt (vērt Ш.), vētīt (vētīt Л., Э., Ш.), znūts (znūt Ш.), zūss (zūss Э., Ш.), zvēgt (zvēgt Э., Ш.), žūpa (žūpa Ш.). V ojedinělých případech se „abecední“ a „klesavý“ tón v první slabice jednoduchých slov vyskytuje tam, kde je z livonských nářečí A známa délka s úplným přerušením. Např.: dēt, ale u Š. dēt (z literárního nářečí); krāpt, ale u Э. a Ш. krāpt; krēpāt, ale u Ш. krāpat; rēva, ale u Ш. rēva; siki, ale u П. a Ш. sīks; skūpstīt, ale u Ш. skūpstīt; vērgs, ale u Ш. vārgs. U nových diftongů a diftongických spojení před -s v nominativu jednotného čísla Krumberg neoznačuje kvalitu „tónu“, ať se tato zvuková spojení nacházejí v první, nebo v nepřízvučné slabice slov. Ve složených slovech si u Krumberga druhá část zachovává v první slabice tu kvalitu délky („tónu“), kterou má při samostatném užití. V nepřízvučné slabice jednoduchých slov (jak samostatných, tak složených) je u Krumberga z větší části označen „stoupavý tón“, tj. ten druh délky, který odpovídá délce s úplným přerušením v livonských nářečích A, např. v odvozených slovesných kmenech s dlouhou samohláskou a s ū, mimo jiné také před j, v koncovkách zvratného tvaru, v koncovkách lokálu jednotného a množného čísla, ve jménech na -āins, -ība (u Schmidta -ība), -īce; v tūkstūts, yālūdze aj. 207 V těch mnohem vzácnějších případech, kdy se v nepřízvučné slabice jednoduchých slov u Krumberga vyskytuje „abecední a klesavý tón“, jsou podmínky, na nichž závisí rozdíl mezi těmito dvěma „tóny“, stejné jako při jejich výskytu v první slabice; tj. „klesavý tón“ může existovat i v nepřízvučné slabice slov pouze před neznělou souhláskou a na konci slov, zatímco „abecední“ se vyskytuje před znělou souhláskou. Jednotlivé případy, v nichž u Krumberga v nepřízvučné slabice jednoduchých slov nacházím „abecední a klesavý tón“, jsou následující. 1) „Klesavý tón“ na konci slov: v diftonzích na i, v koncovkách dativu jednotného čísla jmen, např. v sirdēi, srov. u Schmidta třetí délku v těchto útvarech; v dlouhých samohláskách a v ū před zjednodušením j s následující krátkou samohláskou, ve slovesných koncovkách 2. osoby jednotného čísla a 3. osoby přítomného času, např. v runā, esē, dabū, srov. u Lindeho třetí délku v těchto útvarech, u Schmidta trvací délku (avšak v koncovkách lokálu jednotného čísla Krumberg označuje, jak jsem uvedl, „stoupavý tón“, např. v lokálu varā). 2) „Klesavý tón“ před neznělou souhláskou a „abecední tón“ před znělou souhláskou: „klesavý tón diftongu ē ve jménech na -nēks, -ēts, -ētis, např. v irnēks, jātņēks, dēdēts, meitēts, sēvē tis, jakož i ve jménech na -ētīna, mārgretīna, moǧētīna, srov. u Schmidta trvací délku ve jménech na -nēks, -ēc (viz výše); „abecední tón“ diftongu ē v některých jménech na -ēns, v určité závislosti na kvalitě „tónu“ v předcházející slabice, neboť po první slabice se „stoupavým“ tónem mají jména na -ēns u Krumberga „stoupavý tón“ diftongu ē, jak ukazuje srovnání slova drāzēns, které Krumberg uvádí bez významu, od drāst, tj. drāzt, se drāzēns „Hieb, Schelte“, grūdēns „ein Stoss“, jūdžēns, srov. u Schmidta jména na -ēns a -ēns, ačkoli, jak jsme viděli, podmínky, na nichž závisí rozdíl v kvalitě délky diftongu ē v těchto jménech ve Schmidtově nářečí, nejsou tytéž, jaké nacházíme u Krumberga (ve Schmidtově nářečí -ēns v poloze po slabice, která měla délku s úplným přerušením); „klesavý tón“ diftongu ū v příčestích přítomného času na -ūts, např. v vērdūts, srov. u Schmidta trvací délku ū v těchto útvarech; „klesavý“ a „abecední tón“ diftongu ū ve jménech: akūts, srov. akūc u Schmidta, apūgs (u Schmidta však apūgs), sipūls, srov. sipūls u Schmidta; v přejatém kāpūsts „zelí“ (u Schmidta však kāpūsc). Často není u Krumberga kvalita „tónu“ v diftonzích před souhláskou v nepřízvučné slabice slov označena, např. všude u určitých adjektiv na -ajs; pro diftongická spojení před souhláskou v nepřízvučné slabice u něj žádné příklady nenacházím. K lotyšským nářečím rozlišujícím tři druhy délky patří také ta nářečí, u nichž Sterste v první části své lotyšské mluvnice z roku 1879 na několika příkladech vymezil rozdíly mezi třemi druhy délek43. Sterste říká, že jím probírané druhy délky existují ve „středním“ nářečí lotyšského jazyka, a od „středního nářečí“ se jeho podání, stejně jako např. i 43 Sterstu Andreja Latweeschu walodas mahciba. Pirmā daļa. Etimologija. Rīgā un Tehrbatā. 208 Bilštejn (Die Lett. Spr. I, s. 12 a násl.) rozlišuje nářečí „horní země“, v Augszeme, a nářečí takzvaných Tamniaků (Tāmenēki, Tāmnēki) v části severozápadní Kuronska; je však třeba vzít v úvahu, že Stersteho údaje o typech kvantity se nevztahují na mnohé mluvy „středního“ nářečí, které v tomto ohledu popsali jiní badatelé, o nichž jsem hovořil výše. Poznamenám, že Sterste prováděl pozorování tří typů kvantity pouze v některých (nebo v jedné) z mluv „středního“ nářečí, a to zřejmě někde v Livonsku.44. V dlouhých samohláskách a dvojhláskách rozlišuje Sterste podle povahy tytéž tři typy kvantity (u Stersteho typy „kvantity“), které byly určeny i pro mluvy nazývané mnou livonské mluvy A, totiž kvantitu trvací, s rovnoměrným průběhem, kvantitu „klesavou“, při níž „hlas slábne“, a kvantitu „s přerušením hlasu uvnitř“, tedy kvantitu s úplným přerušením; u dvojhlásek přitom Sterste bezpochyby nesprávně poznamenává, že všechny mají krátkou druhou část. Stersteho definice „klesavé kvantity“ je taková, že ji lze vztáhnout jak na prostou klesavou kvantitu, tak na kvantitu s neúplným přerušením a dvěma vrcholy; příklady užití této kvantity u Stersteho nenaznačují, že šlo o prostou klesavou kvantitu, neboť tam, kde známe z jiných mluv dvojhlásky a dvojhláskové kombinace na konci slov s prostou klesavou kvantitou (expiračně-klesavou), nacházíme u Stersteho, jak uvidíme dále, jinou „kvantitu“, než kterou nazývá „klesavou“; je proto možné, že i v Stersteho mluvě, stejně jako v mluvách Neulanda, Lindy a Schmidta (viz výše), představuje třetí kvantita, tj. Stersteho „klesavá kvantita“, kvantitu s neúplným přerušením a dvěma vrcholy. U dvojhláskových kombinací rozlišuje Sterste na s. 5 dva typy podle „kvantity“, totiž dvojhláskové kombinace s trvací dlouhou likvidou nebo nazálou, tedy s trvací kvantitou, a dvojhláskové kombinace s krátkou likvidou nebo nazálou; na s. 69 se však u dvojhláskových kombinací, které nemají trvací kvantitu, rozlišují další kombinace s „klesavou kvantitou“ a kombinace představující tu „kvantitu“, kterou Sterste v každém případě nesprávně nazývá krátkou; dvojhláskové kombinace posledního typu svou distribucí, jak ukazují příklady, odpovídají dvojhláskám s kvantitou (délkou) s úplným přerušením. Rozdíly mezi třemi typy kvantity dlouhých samohlásek u Stersteho se svou distribucí (nakolik to lze soudit z jednotlivých příkladů uvedených u Stersteho) shodují s odpovídajícími rozdíly mezi dlouhými samohláskami v livonských mluvách A; u dvojhlásek a dvojhláskových kombinací se však oba typy netrvací kvantity liší podmínkami užití od odpovídajících kvantit v livonských mluvách A, a proto Stersteho mluvu (nebo mluvy) posuzuji odděleně od mluv nazývaných mnou livonské mluvy A. Nejprve uvedu 44 Srov. výše uvedené svědectví Ezdělina o tom, že z kuronských mluv nezná třetí kvantitu („klesavou výslovnost“ podle Ezdělina). 209 příklady, které Sterste uvádí pro tři typy dlouhých samohlásek a pro trvací kvantitu dvojhlásek a dvojhláskových kombinací; rozdíly v povaze kvantity přitom označuji týmiž značkami, jaké používám pro livonské mluvy A (Sterste používá jiné značky). Trvací kvantita v první slabice a v jednoslabičných slovech je u Stersteho uvedena v následujících příkladech: tā ˈona, tā ˈ, dēlis ˈprknoˈ, vīle ˈpilaˈ, šūt, vaidi, lauks ˈpoleˈ, beigas, lēls ˈvelkýˈ, ēla ˈvejceˈ, puika (tyto příklady viz s. 4), spaļva, viļņa, spiņģts, rūpga, grūmba (s. 5), ē-, pē-, nū- (s. 13), pār ˈpře-ˈ (s. 35). Ve všech těchto případech kromě rūķīņi (L. E., Š. rūkt, u Š. také rūka ˈbručíˈ) je trvací kvantita známa i z livonských mluv A: tā, dēlis E., Š., vīle, šūt (viz výše); pokud jde o Stersteho pār- ˈpře-ˈ, srov. Schmidtovo pār ˈpřesˈ. Případy, v nichž Sterste zaznamenává trvací kvantitu samohlásek v nepřízvučné slabice slov, vykazují tutéž kvantitu také ve Schmidtově mluvě: koncovky určitých tvarů přídavných jmen, např. v laba, labas (s. 26); koncovky 2. os. j. č. a 3. os. přít. času odvozených sloves, např. v tu mazgā, viņš mazgā (s. 45); koncovky -ām a -āt v 1. a 2. os. mn. č. minulého času, např. v mazgājām, mazgājāt (s. 45); podstatná jména na -ājs, -ējs (u Š. -ās, -ēs), v gen. na -āja, -ēja; podstatná jména na -ēns (s. 14); (u Š. nejsou příklady, ale i v jeho mluvě lze před n očekávat trvací kvantitu dlouhé samohlásky); akuzativ rūķīņu (s. 69; u Š. má ī před n ve slovotvorném sufixu, jak vidíme, trvací kvantitu po první slabice s úplným přerušením); koncovka dat. mn. č. -ēm (s. 69; srov. u Š. -ām, -ēm; místo -ēm má jinou koncovku, -im). Kvantita s úplným přerušením u samohlásek v první slabice a v jednoslabičných slovech je u Stersteho uvedena v následujících příkladech: tā ˈtakˈ, dēls ˈsynˈ, vīla ˈoklamalˈ, žūt (u Stersteho tisková chyba), tālumā. Srov. tutéž kvantitu v livonských mluvách A (odpovídající „stoupavému tónu“ u Krumberga): tā ˈtakˈ L., E., Š. (tā K.), dēls (viz výše), vīlu, vīli, vīla a vīle Š., P., L., N. (vīle K.), žūt L., E., Š. (žūt K.), tāiš, tāis, tāiu E., Š., P. (tāiš, tāi, tāiu K.). V nepřízvučné slabice slov zaznamenává Sterste kvantitu s úplným přerušením u sloves v koncovce 3. os. minulého času zvratného tvaru, např. v mazgajās (s. 45); srov. tutéž kvantitu v koncovkách zvratného tvaru u Pelekse, Endzelīnse a Schmidta; v koncovkách místního pádu j. č., např. v tālumā (s. 69); srov. kvantitu s úplným přerušením v těchto případech u Pelekse a stoupavý tón u Krumberga (Sterste tedy stejně jako Krumberg rozlišuje povahu kvantity samohlásky před zjednodušením j v koncovkách místního pádu j. č. na jedné straně a v koncovkách 2. os. j. č. a 3. os. přít. času odvozených sloves, např. ve tvarech mazgā (viz výše), na straně druhé). Pro „klesavou povahu“, tj. třetí kvantitu samohlásek v první slabice slov a v jednoslabičných slovech, uvádí Sterste následující příklady: tā gen. j. č., mēle ˈjazykˈ, vīle ˈlemˈ, grūzis ˈzávraťˈ. Poslední slovo neznám z livonských mluv A, první tři však mají tuto kvantitu i v těchto mluvách 210 třetí délka samohlásky (viz výše). Ve slovech s neprvním přízvučným slabičným místem není třetí délka samohlásek u Stersteho uvedena; ani u Schmidta se tato délka nevyskytuje v neprvním slabém místě jednoduchých slov (viz výše). Pokud jde o užívání dvojhlásek s nedlouhou délkou (tj. jak s úplným přerušením, tak s třetí délkou) u Stersteho, je třeba poznamenat následující: 1) Dvojhlásky s třetí délkou se ve všech Stersteho příkladech vyskytují před znělou souhláskou; 2) dvojhlásky s úplným přerušením se ve všech příkladech kromě jednoho, který by sám o sobě nebyl jasný (konkrétně ūiš), vyskytují před neznělou souhláskou; přičemž ve většině těchto příkladů vznikla délka s úplným přerušením z třetí délky v dané fonetické pozici; 3) slovo jau Sterste píše jaw a na str. 69 určuje koncový zvuk jako souhlásku ɥ(v); z toho tedy plyne, že zde v koncové pozici slova se dvojhláska aɥ, která má v Schmidtově nářečí třetí délku (jaɥ), buď skutečně mění v av, nebo zní jako expiračně sestupná dvojhláska s krátkým ɥ (srov. výše uvedené). Pro dvojhlásky s třetí délkou („se sestupnou kvalitou“), a to právě v pozici, jak jsem uvedl, před znělou souhláskou, uvádí Sterste následující příklady: gaida, gaitži, beidzu, ēla, ūla „acis grūza“, plūnit (str. 4), āpnu (str. 5), aiž (str. 69). Tyto výrazy, které znám z livonských nářečí A, mají i zde tutéž délku, totiž: gaūži E., Š., beidzu, beigt N., L., E., Š., ēla E., Š., āpnu, aūt E., Š., aiž N., E., Š.; srov. u Stersteho gaida a u Š. gaidīt. Délka s úplným přerušením je u Stersteho u dvojhlásek zaznamenána v následujících případech: gaīta, lauks „mající lysinu na hlavě“ (o zvířatech), beigt, ēl, ūls „zeme“ (konkrétně „vápenec“), suīka „suņa vārds“ (str. 4), beigts, aūts (str. 5), prūtu, jūtu (str. 9). U výrazů suīka, jūtu neznám z livonských nářečí A kvalitu délky u Stersteho; ēl má tutéž délku i v livonských nářečích A (viz výše), zatímco v ostatních výrazech, které Sterste uvádí, mají tato nářečí třetí délku dvojhlásky: gaīta Š., lauks N., L., P., Š., ūlis Š. (srov. také ūlis u Krumberga s „abecedním tónem“), aūt (viz výše), prūtu Š. V Stersteho nářečí se tedy dvojhlásky s třetí délkou, zachovávajíce tuto délkovou kvalitu před znělými souhláskami, v pozici před neznělými souhláskami mění v dvojhlásky s úplným přerušením („se změnami uvnitř“, podle Stersteho definice)45; proto ūls u Stersteho vedle ūlis u Schmidta podle mého názoru svědčí o tom, že l před neznělým š v tomto nářečí nezachovává znělost, nýbrž se mění v neznělou (nebo poloznělou?) souhlásku. Sterste, který má na mysli takové případy jako āpnu, beidzu vedle aūts, beigts, se domnívá, že změna „sestupného kvanta“ (tj. třetího 45 Z týchž důvodů je třeba uvést jev nářečí v Drusti, o němž jsem se zmínil výše, totiž rozdíl v délce například mezi au ve draūga, o 3 mórech, a au ve draūgs, tj. ve výslovnosti drauks, o 2 mórech podle Endzelīnse. 211 délky) je zde podmíněn vlivem skupiny souhlásek na konci slabiky, takové vysvětlení by se však nevztahovalo např. na gaīta, prūtu místo gaīta, prūtu. Diftongy s třetí délkou se u Stersteho ve všech příkladech, jak jsem uvedl, vyskytují před znělou souhláskou; mohla by se proto naskytnout otázka, zda se v tomto nářečí před znělými souhláskami mění diftongy s úplným přerušením na diftongy s třetí délkou. Na základě jevů, které představují nedlouhá diftongická spojení u Stersteho, je však třeba se domnívat, že diftongy s úplným přerušením se v tomto nářečí zachovávají beze změny mimo jiné i před znělými souhláskami (ačkoli Sterste bohužel žádné příklady neuvádí). V nedlouhých diftongických spojeních rozlišuje Sterste, jak jsem uvedl, „klesající kvantitu“ (tj. třetí délku) a „krátkou kvantitu“; a stejně jako diftongy s „klesající kvantitou“, tj. s třetí délkou, mění v nářečí Stersteho tuto délkovou kvalitu před neznělými souhláskami, nezachovávají před neznělými souhláskami tuto délkovou kvalitu ani diftongická spojení s „klesající kvantitou“ v tomto nářečí, nýbrž mění ji na takový druh délky, který Sterste blíže neurčuje a nesprávně jej nazývá „krátkou kvantitou“ (ačkoli kvantita celého diftongického spojení samozřejmě není krátká); stejnou „krátkou kvantitu“ mají u Stersteho diftongická spojení před neznělými i znělými souhláskami, a také v případech, kdy jim v livonských nářečích A odpovídají diftongická spojení s úplným přerušením. Pro diftongická spojení s „klesající kvantitou“, tj. s třetí délkou, uvádí Sterste jediný příklad, totiž dzird (str. 69), tedy před znělou souhláskou; stejnou délku má toto slovo i v livonských nářečích A: dzirdēt E., Š. Diftongická spojení s „krátkou kvantitou“ před souhláskou uvádí Sterste v těchto případech: zirgs, pils, mans, nams (str. 5); tumšt, kalnēm (str. 69). Slova zirgs a kalnēm, dat. pl. (v tomto slově je diftongické spojení před znělou souhláskou), mají v livonských nářečích A délku s úplným přerušením, zatímco v ostatních Stersteho příkladech vznikla diftongická spojení s „krátkou kvantitou“ před neznělou souhláskou z diftongických spojení s „klesající kvantitou“, tj. s třetí délkou: tumšt, srov. tūmša u Endzelīnse; ve slovech pils, mans, nams jsou pak před s nová diftongická spojení, která, jak vidíme, představují v livonských nářečích A třetí délku (pīls, māns, nāms). „Krátkou kvantitu“ nachází Sterste také v diftongickém spojení na konci slova, např. tur „tam“ (str. 69). Je však třeba poznamenat, že Sterste nerozlišuje „krátkou kvantitu“ diftongických spojení od krátké kvantity slabik s krátkou samostatnou samohláskou; vedle tumšt, tur například pojednává o slabikách gri a ma ve slově grima. Podle Stersteho (str. 2 a 4) se hornolotyšské nářečí od středního nářečí liší užíváním druhů délky („kvantity“), totiž hornolotyšská trvací délka se vyskytuje v případech, kdy má střední nářečí jak délku s úplným přerušením, tak délku s „rázem“, zatímco 212 hornolotyšské nářečí má oproti trvací délce středního nářečí délku s úplným přerušením i délku s „rázem“. Sterste však neuvádí příklady ani nejmenuje oblasti (v Livonsku? nebo také v Kuronsku?), v nichž pozoroval druhy délky v hornolotyšských nářečích. Podle svědectví Pelekise a Endzelīnse existují ve východním Livonsku, např. v Cēsvaine a Bērzūne (podle Pelekise a Endzelīnse), Vestēna, Vētalva a Landūna (podle Endzelīnse), tedy v oblasti hornolotyšského nářečí, nářečí se dvěma druhy délky: trvací délkou a délkou s „rázem“, jak ji definuje Pelekis; „klesavou výslovností“ podle Endzelīnse, tj. délkou svou povahou odpovídající třetí délce livonských nářečí A. Pelekis usuzuje, že v těchto východolivonských nářečích se v případech, kdy mají západnější nářečí, která nazývám nářečími A, délku s úplným přerušením, vyskytuje trvací délka (srov. Sterste), ačkoli ne tak dlouhá jako v livonských nářečích A; oproti trvací délce livonských nářečí A mají tato východolivonská nářečí délku s „rázem“, ačkoli ne tak výrazným jako v livonských nářečích A; konečně délka s „rázem“ livonských nářečí A se v těchto východolivonských nářečích buď zachovává, nebo se mění v trvací délku. Pelekis neuvádí příklady. V souladu s Pelekisem (srov. téhož Stersteho) také Endzelīns, který rovněž neuvádí příklady, upozorňuje, že místo „výslovnosti“ s úplným přerušením v ostatních livonských nářečích, která nazývám nářečími A, se v těchto východolivonských nářečích vyskytuje „trvací“ výslovnost („seviški“, „převážně“). Na závěr tohoto přehledu rozdílů v druzích délky, které byly dosud popsány u různých lotyšských nářečí, uvedu pozorování, které mi sdělil pan Vēlme a které se týká jednoho nářečí v severním Livonsku. „V ruijenské farnosti (Rūjene) v Livonsku má lotyština dlouhé samohlásky a diftongy pouze v kořenových slabikách46. Ve všech sufixech a koncovkách se dlouhé samohlásky a diftongy, s výjimkou ai, zkracují o jednu móru, takže se z nich staly krátké samohlásky, a staré krátké samohlásky zcela zanikly; přitom se ū změnilo v u a ī47 v e, např. míst. pl. tirumus místo tirumīs, mazgates místo mazgātis, meits místo meitas, gen. a akuz. pl. Pokud jde o rozdíly v kvalitě tónu, u diftongů se rozlišují tři kvality. Existují diftongy s dlouhou druhou částí a diftongy s krátkou druhou částí; u posledně jmenovaných se může mezi oběma částmi diftongu objevit přerušení proudu vzduchu. K tomu však dochází pouze tehdy, následuje-li znělá souhláska, zatímco před neznělou souhláskou k přerušení nedochází. U dlouhých samohlásek jsem tuto poslední tónovou kvalitu nemohl zaznamenat. Např. māizi, akuz. sg. od māize, a maisi, nom. pl. od maiss.“ (Pokračování následuje*) 46 A ovšem také v předponách, tj. obecně pod hlavním přízvukem. 47 Tj. v mém přepisu ē. *Komentáře a poznámky se plánují tisknout na konci celé publikace. 213