Kamojų apylinkių (Baltarusijos Pãstovių raj.) baltarusių šnektos lituanizmai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993) PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS Elena GRINAVECKIENĖ LITUANISMY V BĚLORUSKÉ NÁŘEČNÍ ŘEČI V OKOLÍ KAMOJŮ (PASTOVSKÝ OKRES V BĚLORUSKU) I. Úvod Až do nedávné doby každoročně prováděný výzkum nářečí na litevsko-běloruském jazykovém pomezí soustavně přináší nové údaje o kontaktech těchto jazyků a v mnoha případech je doplňuje a zpřesňuje (zejména z hlediska lokalizace) cenný jazykový materiál poprvé zaznamenaný v těchto místech. Komplexní dialektologická expedice lingvistů z Institutu litevského jazyka a literatury Litevské MA, Ústavu jazykovědy Běloruské MA a Institutu slavistiky Polské republiky, která v květnu 1989 působila v Pastovském1 okrese, přinesla také něco nového pro litevskou dialektologii. V městečku Kamojys2, ležícím přibližně 11–13 km jižně od litevské hranice u Adutiškisu, spolu většina místních obyvatel mluví běloruským nářečím. V pasech jsou všichni zapsáni jako Bělorusové, ale protože jsou katolíci, považují se za Poláky. Polsky obvykle pouze odříkávají modlitby a zpívají v kostele. Neznají ani staré běloruské, ani polské lidové písně a nejčastěji zpívají ruské písně z občanské války. Zdejší střední škola je běloruská. Někteří přistěhovalí lidé mluví bělorusky, ačkoli poměrně často bylo slyšet i ruštinu. V kanceláři sovchozu se dokumentace vede rusky a během našeho pobytu se tam prostřednictvím místního rozhlasu rusky oznamovalo tempo a výsledky setí a sázení brambor. Nápisy a epitafy na náhrobcích jsou zpravidla psány polsky (někdy i ruskými písmeny), jsou zde však také běloruské a ruské nápisy. Latinskou abecedu neznají zejména děti a kněží těm, kdo se učí polsky náboženským pravdám, sami přepisují katechismus ruskými písmeny3. Národnostní otázka se obyvatelům městečka obecně zdála málo důležitá, jako zcela utlumená záležitost, zatímco litevský jazyk 1 Oficiálně se bělorusky okres nazývá Паставы, avšak od starých místních Litevců žijících v okolí Adutiškisu (Litevská republika), Ramaškoniů (Bělorusko, Рамашканіч) a Įūrava (Bělorusko, Еўда, 8 km východně od Adutiškisu) jsme slýchali živě užívané litevské jednotné tvary jeho názvu (jednotné číslo, nominativ Pašta'vis ~ Paštovis, jednotné číslo, ilativ Pašta'vin ~ Paštovin). 2 Litevci z okolních oblastí používají oficiální název městečka Коман таріа Kamojys (Kamāj's). Podařilo se zaslechnout také jeho množné číslo, ilativ — Kama'jųsun ~ Kamojysan'i (Kamojės). 3 Zcela obdobný případ byl nedávno zjištěn také v Litvě, ve farnosti Švenčionėliai. Viz MK, 24. 113 zde již zcela vymizela. Litevsky tehdy podle našich informací uměla jen 88letá místní obyvatelka, manželka Romana Klunduka, sužovaná nemocí. Když jsme s ní mluvili litevsky, všemu rozuměla, ale nedokázala nám odpovědět ani litevsky, ani jinak. Místní obyvatelé — R.Klunkas (1902–1990), Juzefā Rimša (častěji Рымшиха, nar. 1903), Česia Bučel’ (nar. 1928) aj. — říkali, že jejich matky mluvily litevsky4. Lidé si vzpomínají, že dříve zde mnozí mluvili litevsky. Zvláště mnoho pro litevství udělal kněz Budrā, který zde působil kolem roku 1920; ještě dnes ho všichni chválí a vzpomínají na něj v dobrém. Asi 7 km západně od Kamojų, při litevských hranicích — v obcích Ramaškonių, Sokūnų (Сакунь), Čičiū (Чьчели) a v sousedních vesnicích — mluví litevsky nejen místní obyvatelé starší generace, ale i většina mladších. 2. Lexikální litevské prvky nářečí V městečku s kostelem je mnoho místních názvů a příjmení litevského původu; většina názvů okolních vesnic jsou rovněž politevštěná litevská jména. Během výzkumu nářečí jsme vyslechli a zaznamenali značný počet slov litevského původu. Většina z nich se užívá v celém litevsko-běloruském pohraničí a jejich litevskost již nejednou zkoumali různí badatelé. Uvádíme všechna zde zaznamenaná slova litevského původu i s variantami jejich podob a významovými odstíny. абрындашча „zrezivět“ ⇐ litev. brindotis „rezivět“ (viz брындулі, s. 113). адліга5 „obleva“ (: Při oblevě vyráběli sněhuláky) ⇐ litev. atlyga „totéž“. акоца (bezp. mn.: kaploče акоца) „osinatý“ ⇐ litev. akūočiai „to, co má osiny“. аксні „dožínky“ ⇐ litev. ākstys, ākstinai. апікула „hlupák“ (: Апікула — to je smolař, trouba, velký hlupák) ⇐ litev. apýkula „totéž“. аруд „obilnice“ (: Аруды чы засекі – totéž) ⇐ litev. aruódas. асвер (свер) „páka“ ⇐ litev. svirė „tyč“, srov. též svāras „páka“. ашака „1. plevy; 2. plevy“ (: V sítu je hodně plev; ze 3 měřic plev uděláš kysel) ⇐ litev. āšakos „obilné slupky“. ато́сы ⇐ litev. atāsijos. ато́жалы ⇐ litev. nář. atāžalos. баланда „každá polévka“ ⇐ litev. balanda „takový plevel“. барловы „zrnový“ ⇐ litev. bėralas. 4 Podle statistických údajů z poloviny 19. století byla celá kamojská farnost litevská. Ještě před první světovou válkou se v Kamojyse stále kázalo litevsky a zpívalo litevsky. Během německé okupace (od roku 1942) působilo v okolí Kamojů 12 litevských škol a jako Litevci se zde přihlásilo 823 rolníků (Poláků pouze 263). Podíl litevských místních názvů zde v té době činil 57,9%. Viz ML, 701. 5 Znělá explozivní hláska g, příznačná pro litevštinu, se zde zapisuje běloruským г; například běloruská frikativní hláska г se zapisuje latinským písmenem h. 114 бразгуны „rolničky, ozdoby na postroji“; бразгуночкі „rolničky, ozdoby na postroji“ ⇐ litev. brazgūnai „tamtéž“. бродзень ⇐ litev. bradìņys. брунта (muž. i žen. rod: брунта дзераўяны ір дзве брунты) ⇐ litev. nářeč. brūntas „brankář“; брунтачкі „dřevěné kolíčky místo knoflíků“ ⇐ litev. nářeč. brūntas „brankář“ + bělor. -ачкі. брынды „třásně“ ⇐ litev. brìndos (viz брындулі, s. 113). бурбалка „vzduchová bublina při dešti“ ⇐ litev. bur̃balas + bělor. -ка; бурубульваць „žbluňkat (o potoku)“; „bublat (o člověku)“ ⇐ litev. burbuliuoti „tamtéž“. буч ⇐ litev. būčius. цапуль (ціпуль, ціпулёнак) „právě vylíhlé kuře“ (: Máte vy цапулі, židé jste mladí, poskakujte, už vám rostou peříčka — jen vejci vás, páni, krmit nebudu; Má ціпулі, ціпулёнкі, kam skáčeš, ach vy nezbedníci: neseďte v kurníku, chce se vám hrabat v zemi, neskákejte, mé děti) ⇐ litev. capùlis, cipùlis „tamtéž“. дулька „prach zvířený při lámání lnu“ (: Дулькі нахваталась 1 кош) ⇐ litev. dùlkės „drobné úlomky, částečky“. дзёгаць „1. dehet; 2. lék z dehtu“ (: Дзёгцям лячылі ад рабакоў) ⇐ litev. degùtas. дзірван ⇐ litev. dirvónas. гль „čmelák“ ⇐ litev. g̃lỹs „tamtéž“; гіляваць ⇐ litev. gyliuoti. гірца (гірца) „otruby“ ⇐ litev. nářeč. gìrsa „otruba“. грэйтполька „zběsilá polka“ ⇐ litev. greitpolkė „tamtéž“. гульта „místo, kde leží prase“ ⇐ litev. gùlta „místo k ležení“. іксва ‚viksva‘ (: Іксва рѫжыць рукі як нажом, а маладую елі коні) ⇐ litev. viksva. інгірчнік ⇐ litev. vingiarýkštė. юдра ‚plevel na lnu a ječmeni‘ ⇐ litev. judrà ‚plevel na lnu‘. какарачык/кукарэчкі (: Сёла на какара́чкох/на кукарэчкі ‚dřepl si na paty‘) ⇐ litev. kaùkaras + bělorus. -ачкі/-эчкі. каснічкі ‚mašličky‘ ⇐ litev. kasnỹkas + bělorus. -ički. кёлзаць ‚obouvat (žabky)‘ ⇐ litev. (dial.) gelžti (srov. LLT, 56). кятурка ‚zapínání pánských kalhot‘ ⇐ litev. ketùrka ‚tamtéž‘. кіндзюк (клундзюк, кіндюк) ‚skilandis, tlustá klobása plněná do vepřového močového měchýře nebo žaludku‘ ⇐ litev. skilandžiukas (viz LLT, 56–58). кірапла (кірапліха, карлапа — pastarasis dėl metatezės) ‚kdo je nemotorný, zanedbaný‘ (: Кірапла пашоў ніяк; кірапліха на абмыйць сама сябе; І ходзіць як карлапа) ⇐ litev. kerėpla ‚tamtéž‘. кліш ‚račí noha‘, клыша ‚nemotora, člověk s nohama do O‘ ⇐ litev. klišė ‚křivá, do O zahnutá noha; račí klepeta‘, klišis, -ė ‚člověk s nohama do O‘. княжыць ‚hemžit se‘ ⇐ litev. knežėti ‚tamtéž‘. койш ⇐ litev. kaũšas. крэйка ‚šibal‘ ⇐ litev. kreikas, kraikas ‚tamtéž‘. круўня ‚hromada kamenů na okraji pole‘ ⇐ litev. krūsnė ‚tamtéž‘. 115 кукуць ‘selátko’ (: Кукуць ты маленькі, ты расці, будзь здаровенькі: ухо̂ тваё вялікае) ⇐ lit. kūkutis ‘totéž’ куль ⇐ lit. kūlys. кумпячок ‘uzený vepřový šunkový kus’ ⇐ lit. kumpis + bělorus. -ячок. курмель ‘hrouzek; nedorůstá’ ⇐ lit. kurmti ‘rýt’; kùrmis (srov. také Laum., 97-98; Zink., 259). лагáci ‘žluté bodláky’ ⇐ lit. nář. lagėsiai, spis. legėsiai ‘totéž’ лало́ўнікі ‘koledníci zpívající pod okny o Velikonocích, kteří za písně dostávají dárky’ ⇐ lit. lalāunkai ‘totéž’ ляпшок (nář. лапшук) ‘taková houba; vyžilý člověk, kdo zestárl’ ⇐ lit. lepšiukas ‘totéž’ лаўжо ‘hromada dříví (obvykle v lese)’ ⇐ lit. laužas ‘hromada’. лӯпы ‘odstávající tlusté pysky (obvykle koňské)’ ⇐ lit. lūpos, лупа́ты ‘tlustopyský’ ⇐ lit. lūpos + bělorus. -átn (nebo snad z lit. lūpotas); крывалу́пы ‘křivopyský’, srov. lit. lūpa, кабūlinų лӯпы ‘takové jedlé houby (litevsky se nazývají kraví/býčí jazyky)’, srov. lit. lūpa. мяўкаць ‘mňoukat’ ⇐ lit. miaukti (miaukoti). мӯта ‘knedlík z dušené ovesné mouky’ ⇐ lit. miltai. мӯмы ‘vši’ ⇐ lit. mūmai ‘totéž’ (v dětské řeči). нашмуляць ‘odřít (patu)’ ⇐ lit. šmùlinti ‘třít’, šmùlas ‘hladký; bezrohý, bez věnce’, (srov. Лауч. 35, 136). нёмарасць ‘neklid’ ⇐ lit. nērimastis (v důsledku metateze). па́кула ‘koudel; koudelový’ ⇐ lit. pãkulos. парсючок ‘selátko’ ⇐ lit. pãšas + bělorus. -ючок. па́стка „past na chytání“ ⇐ lit. pãstkai „tamtéž“ піло̄ты „právě vylíhlá kuřata“ ⇐ lit. pylùčiai „právě vylíhlá kachňata“. пласко́ні (пласкані́) „šupiny“ ⇐ lit. nář. plaiskānės, spis. pleiskānės (srov. také pleiskēnės „tamtéž“). по́йсаць „otloukat osiny“ (: Ячмень по́йсаюць на малата́рні) ⇐ lit. paisyti „tamtéž“ по́шар ⇐ lit. pašaras. абхе́ргаць „rozkročit, nasednout (na kolo)“, пераже́ргаць „překročit (plot, kaluž apod.)“ ⇐ lit. žergti, apžergti, peržergti. прысвіро́нак „předsíň“ ⇐ lit. priesvirnis; сві́ран ⇐ lit. svìrnas. прыўня „předsíň lázně“ ⇐ lit. nář. pryvenė (prievenė) „předsíň“. пу́тра „hustá polévka“ ⇐ lit. putrà „tamtéž“ ра́гі „stékající pruhy kapek vody na okenní tabuli; proudy potu“ ⇐ lit. ráugtis (riáugtis) „mračit se“. рагучы „sáňky“ ⇐ lit. nář. rãgutės. раўге́ня ⇐ lit. raugienė. рэйсты ⇐ lit. raistai. рэгіні ⇐ lit. rėzginės. ру́нкілі ⇐ lit. runkeliai. 116 сцімбӯр „kůl, suchý stonek (šťovíku, kopřiv, řepy)“ ⇐ litev. stémburas „stonek, suchý stonek, lodyha“. скварсты́ (скварста́, ženský rod) „na masopustní koblihy“ ⇐ litev. sker stuvės (nulová metateze — způsobená regresivním přesunutím slabiky s -v- na začátek slova). стоць налава́й (hybridní) „po hlavě“ ⇐ litev. stačiai + bělor. налава́”. шашо́к ⇐ litev. šėškas. шва́рка (neživotné) „dlouhý pánský kabát podšitý kožešinou“ (: Шва́рка на кажуху́ апцягна́ла) ⇐ litev. švarkas „část obleku zakrývající vestu“, lotyš. svārki „kalhoty, kabát“. шклю́т „širokoostrá sekera na otesávání“; s nosem zahnutým dolů ⇐ litev. skliūtas „sekera na otesávání“. шу́ла (neživotné) ⇐ litev. šūlas. шӯ́рпа (шӯ́рпики) „slepice tohoto plemene“ (s rozježeným peřím) (: Куры шӯрпы, шӯрпики — скрученная перя ў трубу, і ходзяць такія) ⇐ litev. šūrpa „tamtéž“; шурпа́ценьки „porostlý krátkými ostny“ (: Ключнки ‘raktažolės’ ад кашлі, люточни шурпаценькія) ⇐ litev. šiurpotas, šiurpėtas „tamtéž“; тапа́й (ženský rod) „prostor ve stodole na seno“ ⇐ litev. tárpas „prostor mezi něčím“. вара́нь kupa pluhů ⇐ litev. vagóti „tamtéž“. ва́гела ⇐ litev. vėgėlė. ва́пла (ва́пла) „hlupák“ ⇐ litev. vėpla; ва́плава́ты (ваплава́ты) „roztržitý“ ⇐ litev. vėpla + bělor. -аты. ви́рціна (варціна) „provázek obvykle smotaný do osmičky“ ⇐ litev. virtinė „to, co je navlečeno na něčem“. ви́юны „takové ryby; takové pokojové rostliny, které se ovíjejí“ ⇐ litev. vijūnai „takové ryby“, srov. také litev. vytis „kroutit se, vinout se“. зӯрза „bručoun“ ⇐ litev. zùrza; зурзецъ ⇐ litev. zùr zti; зурзлівы „kdož bručí“ ⇐ litev. zùrzlius + bělor. -івы. жагары́ ⇐ litev. žagarai. жэгини ⇐ litev. žaginiai. жвірок „štěrčíček“ ⇐ litev. žvyras + bělorus. -ók aj. Zároveň je třeba poznamenat, že zde byl zaznamenán i některý lituanismus, který dosud nebyl v běloruských nářečích jinde zaslechnut, je vzácnější nebo jej jiní neuznávají, jeho význam či podoba dříve rozpoznaného slova litevského původu. Z těchto slov uveďme: acáki „zbytky“ (: Аца́кі астаюцца ў kúрах). Je třeba poznamenat, že tento lexém se užívá vedle jiného lituanismu téhož významu, jejich obvyklého (a nepochybně také staršího) аксны́ „zbytky“ (⇐ litev. akstinai „tamtéž“). Slovo acaki se odvozuje od litev. ašakos a jeho význam byl cestou kontaminace významů převzat z аксны́, a to na základě faktické podobnosti významů lexémů litev. ašakos [LKŽ 1² 333] a bělorus. аксны́ „zbytky“ (srov. také litev. akspinai „zbytky, drobné rybí kosti“ [LKŽ 1² 85]). Půjčka acáki tedy představuje doklad pozdního litevského substrátu, který ukazuje, že ve zkoumaném nářečí není litevština ještě zcela zapomenuta a že spolu se ztrátou jazyka dochází i ke ztrátě 117 vztahu mezi podobou slova a jeho významem. Podoba lituanismu není definitivně bělorusizována: zachovává se v ní množné číslo příznačné pro litevštinu. Балда́ „žvanil, tlachal“ (: Балда́ — като́ры тpýліш языко́м). Až do nedávné doby se v běloruských, ruských a ukrajinských nářečích vyskytuje lexém балда „žvanil, tulák, hlupák; kyj, obušek, velké kladivo“ [Даль, 42; СРНГ, 2, 79; СБГ,1, 57; РБС, 43]. Někteří etymologové se domnívají, že jde o výpůjčku z turkických jazyků балта „sekera“ [ЭСЯ, 114], pozdější badatelé o tom pochybují a kloní se k názoru, že jde o vlastní východoslovanský víceznačný útvar se sufixem -da, související s ukr. báла „obušek, pařez“⁶ [Шанс, 34; ЭСБМ, 292], další považují otázku jeho původu za definitivně nevyřešenou a jeho významy „žvanil, tulák, hlupák“ a „kyj, velké kladivo“ za nepříbuzné, a proto vyčleňují dvě homonymní skupiny балда [ЕСУМ, 126]. Za nesporné příbuzné балда pokládáme také nářeční běloruská slova балдзі́ць „mluvit, říkat“, балдзе́с „hlupák, lenoch“, балдзе́, балдзі́ха, балдзі́чка, балдзі́на, балдзі́шча, бульду́іна, балду́й, абалду́іна „hlupák“ [Бяльк., 81; 3 народ. слоўн., 287; Народ. словатв., 156; Юрч., 49]. Navzdory své složitosti jsou dosavadní etymologická vysvětlení pouze domněnkami a problém původu východoslovanského балда ve skutečnosti neřeší, protože se vůbec nepokoušejí prokázat ani vyvrátit, zda je tento lexém turkismus, či slovanské slovo, které přirozeně vzniklo na slovanské půdě a svým významem, podobou i tvořením zjevně souvisí s jinými slovanskými slovy. Podle našeho názoru rovněž není závažný důvod považovat oba významy балда — „žvanil, tulák, hlupák“ a „kyj, obušek, velké kladivo“ — za homonymní, už proto, že jsou poměrně zjevně motivovány jedním základním významem a mají společnou složku. Touto společnou, poměrně snadno rozpoznatelnou složkou jejich významu je určitý zvuk vydávaný činností označovaných objektů, spojený s tlacháním, bušením a hlukem (srov. žvanil „ten, kdo mnoho a zbytečně mluví“, tulák „ten, kdo se toulá a potlouká“, hlupák „ten, kdo žvaní nesmysly“, kladivo „nástroj, kterým se hlasitě tluče“, kyj „silná hůl k bití, tlučení“ apod.). Je tedy třeba uznat souvislost těchto významů, jejich pojítko; význam „žvanil, tulák, hlupák“ je však novější a metaforicky motivovaný starším (nepochybně původním) významem „kladivo, kyj, obušek“. Z toho plyne, že všechny významy lexému балда jsou pravděpodobně příbuzné a mají společnou podobu. A právě to je jedna ze základních podmínek etymologické identifikace. Tvrzení, že při výkladu původu každého slova má mimořádný význam jeho základní význam, umožňuje realističtěji a spolehlivěji vykládat také slovanské балда a dává možnost pokusit se zasadit je do kontextu baltských jazyků. Tento názor v zásadě podporují zřejmě nesporní četní příbuzní tohoto slova formou i významem, užívaní v baltských jazycích, např. litev. balda „tlachání, bušení“, baldas „hůl či bodec k plašení ryb“, savo báldu „vlastním rozumem“, báldyti(s) „bušit, potulovat se, toulat se“, baldukas, bildūkas „ten, kdo se potlouká, bouchá;“ 6 Ukrajinské бала je však také, byť s pochybnostmi, spojováno buď s ukr. бала „tlachání“, nebo odvozováno z turk. бала „chlapec“ [ЕСУМ 121]. 118 skřítek, čertík’, baldūs „viklavý“, balsas „zvuk; zpráva, pověst“, baldaštaras „velký člověk“, balduonis „noční tulák“, belsti(s) „dunět; hlasitě a živě vyprávět, mluvit; hlučně se vléci“, byla „řeč; zvuk, hlas“, bilda „rozcapenec, nešika, ňouma“, bildas „ten, kdo bouchá“, byloti „klábosit, říkat“ [LKŽ I² 589, 591, 592, 601, 739, 741, 815, 816, 817, 820]; lotyš. baldzināt „pomlouvat“, baldurēt „dělat hluk“, balstīt „bít“, bālziens „silný úder“, belzins „nástroj k bití“, belzt „bít, udeřit“, belzēt „potulovat se“, bilst „říkat, mluvit“ [ME 253, 278, 296]; prus. billīt „mluvit, říkat“ [SV 151]. Podle našeho názoru neexistují formální ani sémantické překážky pro názor, že taková příbuznost mezi balda a baltskými slovy s kořenem bal(d)-/bel(d)-/bil(d)- je možná a zcela přijatelná. To poměrně snadno umožňuje odůvodnit představu, že tato příbuzná slova náležejí k etymologicky jednotné skupině lexika baltského původu. Брындулы „zaschlé, odloučené kusy hnoje na bocích krávy“ (: брындулы вісіць у каровы каля хваста). Toto slovo je zcela zřejmým lituanismem a etymologicky náleží k rodině litevských kořenů brind-, brend-, brand-⁷, srov. brandà „hrudka; vysychání“, brandinti „sušit, zpevňovat“, brandūs, brendūs „suchý, tvrdý“, bréndėti „bobtnat, nadouvat se, nabývat, rozmáčet se“, bręsti „vysychat, tloustnout“, brindos „silné, tvrdé švy, krajky, záhyby; břišní okruží“ [LKŽ I² 993, 995, 1029, 1030, 1031, 1050-1051, 1059]; srov. také další běloruské lituanismy téhož kořene, které zachovaly základní význam litev. brind-, brend-, brand-, např. брандушка „ovád“ (obvykle je oteklý), брандола „žvanilka“, брандоліць „žvanit“, брында, брындала, абрындала, брынд „povaleč, lenoch, nedbalec“, брындаць, брындзіць „zahálet, potulovat se“, брынды, брынджы, брынжы „krajky, záhyby, třásně, široké sklady, roztrhané šaty; toulání; roztažené přenosné kramle“, брындзёлка „lem spodní části sukně“, брындулы „krajky“, брындзялі „cáry“ [Бялк. 92-93; Сцяшк. 1972, 60; 3 народ. словаў. 293; Народ. лекс. 40, 170, 193; Жыв. слова 60; Народ. словаў. 7, 41, 86-87, Юрч. 62; СБГ 1 212-213, 228]. 7 СБГ 1 228 se брындулы téhož významu z jiných běloruských pohraničních nářečí zcela oprávněně srovnává s jedním z četných litevských kořenových lituanismů, které jsme dříve identifikovali, totiž s брындлы „třásně, krajky“ apod. ← litev. brind-, brend-, brand- brindos „tamtéž“ [LT 168-169]. Tento lituanismus je však považován za nedostatečně zdůvodněný, protože nebyla využita ruská data a nebyl objasněn vztah mezi jeho významy „tulák“, „břišní okruží“ a „pleteniny“ [Лауц. 138]. Požadované doplnění náš závěr nevyvrací, nýbrž potvrzuje. Dobře je to patrné ze srovnání významů ruských a litevských lexémů tohoto kořene. Souvislost významů (což je nejdůležitější) „tulák“, „břišní okruží“ a „pleteniny“ existuje, je zřejmá a lze ji snadno rozpoznat. Jejich společnou významovou složkou je nabobtnání, rozšíření, vyvýšení, ochablost a rozplizlost. Právě to je nesporným významovým pojítkem, např. břišní okruží je porézní tuková blána pokrývající celou břišní dutinu; pleteniny jsou nadmuté, porézní výčnělky na okrajích oděvu či látky; tulák je člověk žijící neuspořádaným životem, nedodržující obecně přijímaná mravní či morální pravidla a narušující je. Tato společná významová složka litevského brind- je zřejmá také ve slovech ruského kořene брынд. Například ruské [Даль 133; СРНГ 3 218-219] бры́нда „lenoška“ a rovněž příbuzná бры́ндать, бры́ндить „zahálet, bezcílně se potulovat“ mají nepochybné litevské protějšky — brinda „nedbalec, zanedbaný člověk“, brindzaitis (s neetymologickým vloženým z, srov. susizgribti „vzchopit se“) „lenoch“; význam „zanedbaná žena“ a také брында „široké rukávy svátečního oděvu, záplaty, rozšiřující se a rozplývající“ mají přímé litevské protějšky brinda „visící kůže na kravském hrdle“, brindos „rozšířená část ostří vzniklá vyklepáváním kosy nezkušeným kovářem; pleteniny, záhyby, vystouplé břišní okruží, záplaty“; brindžios „záhyby rukávů či sukně“, brindotas „s tukovými záhyby kolem krku“, apsibrandėti „být povislý, až košile sahá ke kolenům“, brįsti „rozvolňovat se, stávat se volným“; významy брында „rozmarný, nafoukaný člověk“ a také брындеть, брынить „rozmarnit se“, dále брындла „nafoukanec“, брынчук „oteklý prst“ aj. mají nesporné litevské protějšky: брįsti „bobtnat, nadouvat se, tloustnout, rozšiřovat se, otékat“, brandà „hrudka“, brandinti „zpevňovat, zvětšovat“, subrendėti „ztuhnout, ztvrdnout“, subrūsti „zarůst, nabobtnat“. To vše jsou podle našeho názoru nesporně spolehlivé a přesvědčivé argumenty pro litevský původ slovanských odvozenin брынд-. 119 бу́рта „kus“ (: Цѣлюю бу́рту са́ла адваліū). V běloruských, ruských a ukrajinských nářečích se užívaná slova бу́рт, бу́рта „hromada, kupa, navršenina, násyp, stoh“ [Даль 144; Сящик. 1972 63; СБГ 1 244; Бяльк. 95] dosud shodně pokládají etymology za germanismy, které přišly přes polštinu (← něm. Borte, Bord „hrana, lem, okraj“ [ЭСРЯ 1 247; ЭСБМ 420; ЭСУМ 304]). Takové odvozování je však fakticky nemožné: odporuje mu sémantika — бу́рт, бу́рта ve skutečnosti neoznačuje žádnou „hranu, okraj, lem“, nýbrž samu „hromadu předmětů, kupu, jejich množství, kus celistvého předmětu“, a proto nemůže mít sémanticky nic společného s něm. Borte, Bord. Tvrdí-li se taková etymologická souvislost, je nutné prokázat a zdůvodnit tuto sémantickou transformaci, žádná etymologie to však nedělá. A skutečně, je to obtížné. Uváděný zdroj původu бу́рт, бу́рта tedy rozhodně není správný. Běloruské бу́рта se pokládá za slovo spisovného jazyka [БРС 204] a v běloruských nářečích se tento lexém užívá ještě v několika dalších významech, např. „kupa brambor, řepy, hromada kalhot, velký kus něčeho, káča (taková hračka)“ [СБГ 1 244; Сящик. 1983 69], a má řadu dalších slov odvozených od téhož základu, např. бу́ртаваць „navršovat na hromadu“, бу́ртаўшчык „ten, kdo navršuje na hromadu“, бу́ртачка, бу́ртка, бу́ртучо́к „podlouhlý čtyřhranný dřevěný knoflík“, бу́рту́ль „velký tlustý červ“, бу́рту́лі „hromada mokrého oblečení“, бу́рту́к „větrník“ atd. [СБГ 1 244; Народ. слова 107; Народ. лекс. 15; Юрч. 66; БРС 204]. СБГ 1 244 správně srovnává бу́рт, бу́рта s litevským bùrta „čtyřhranný kus dřeva“. Takovému srovnání, a zároveň uznání těchto lexémů za nepochybné lituanismy, nebrání ani sémantika slova, ani jeho fonetika. Litevské bùrta, které má bohatou slovní čeleď se stejným kořenem (např. bùrys „dav, hromada“, bùrti „shromažďovat do hromady; rozplétat; házet; kopat“, bùria „ve větším množství“, bùrystė „množství“, bùrytis „shlukovat se, zatahovat se, zuřit“, bùriuoti(s) „shromažďovat se do skupiny, zatahovat se“, burtelė, burtikė „lístek s určitým textem“, burtena „chuchvalec zacuchaných nití“, bùrtikas „odříznutý kus“, bùrtotas „hrudkovitý“, bùrtuotas „kostkovaný“, burtuklis, burtukšlis „někdo, kdo je tlustý“ atd. [LKŽ 12 1185-1188, 1200-1201, 1203]), je právě oním lexémem, který si vypůjčila nejen příbuzná lotyšská nářečí, např. būra „hromada, kupa“, būris „množství, hromada“ [ME 358], ale také všichni východní Slované. бу́жалкі (жу́жалкі) „pulci“ (: Бу́жалкі аж кнежаць у бало́це; Жу́жалкі выводзяць жабу́). V sousední oblasti Miegūnai (běloruské nářečí Maryūnů) znamená žūžalki už také „žabky“ [СБГ 2 154] a v běloruském nářečí okolí Trakai se užívá i třetí označení pulců — гу́жалкі [СБГ 1 498]. Bylo by patrně chybné se domnívat, že tato tři označení téhož objektu, užívaná, dá se říci, souběžně, která mají odlišnou nepravidelnou fonetiku a znějí si velmi podobně, spolu nejsou příbuzná, tj. že nejde o zkomolené podoby jednoho a téhož slova. Nepravidelné deformace podob ve všech případech způsobuje ztráta souvislosti mezi zvukovou podobou formy a jejím významem (a tím forma trpí). Nejprůhlednější z nich a nejméně zkomolené je бу́жалкі, jehož počáteční podobu nejspíše dalo litevské bùožgalviai, jak vyplývá především z jeho sémantiky (zeměpisné rozšíření ani morfologie tomu nikterak neodporují) a podobnosti znění. Při přechodu do běloruštiny nejprve patrně získalo slovanskou zdrobňovací příponu 120 -ki (srov. obdobný případ: litevské mentė ⇒ běloruské мянташка apod.). Později pak бу́хгалвки při dalším poslovanšťování převedlo pro slovanské jazyky ne zcela obvyklé souhláskové skupiny -жг- a -лвк- kvůli snazší výslovnosti na -ж- a -лк- a neobvyklou dvojhlásku změnilo v samohlásku у [srov. LKB 128]. Tak se litevské buožgalviai při adaptaci v běloruské jazykové struktuře patrně změnilo v běloruské бужаклкі. Podobně se patrně vyvinulo i běloruské гу́жалкі ⇐ litevské buožgalviai [viz LKB 128]. Vývoj zkoumaného жүжалкі z litevského buožgalviai musel být nepochybně podobný; zde však mohlo být původní δ- nepravidelně změněno na ж regresivní asimilací -ж- v druhé slabice, případně z jiných důvodů. búžkė „kovová objímka násady kosy“ (: Бужка — у цѣпа — там і рѣмень, прыбчана шапаўка). Jde o vzácný litevský prvek, odvozený od litevského slova téhož významu buožakys „kroužek, kterým se kosa připevňuje k násadě“ [LKŽ ¹² 1169], který získal svou současnou podobu v prostředí běloruského nářečí. K litevskému kořeni buož- ⇒ būž- viz LKB 128. цѣупала „hlupák, trouba, trdlo“ (: Цѣупала ана, нѣсурдзіна, пашайнешка) ⇐ litevské čiaupà „trouba, někdo, kdo má stále otevřená ústa, hlupák“, srov. také čiaupynė (čiaupynė), čiaupytinė „někdo, kdo se pořád šklebí, pitvoří“, čiaupytis „pitvořit se“. гўгаль (гўгуль, гуголь) „přeslička rolní, dokud je ještě v klasu“. Jde o varianty, které nejspíše vznikly kontaminací litevských slov gigėlis (gegėlis) „přeslička, dokud je v klasu“ a běloruského ку́каль (х́укуль, куко́ль) „koukol“ [СБГ 2 561]. Kontaminace je zde možná. Obě reálie v poslední době v důsledku rozvoje zemědělství rychle ustupují (nebo již ustoupily) z užívání a místní obyvatelé (zejména mladší) je znají nebo slýchají jen málo. Spolu s ústupem těchto reálií se jejich označení, litevské gigėlis a běloruské ку́каль, která si jsou zněním dosti podobná, patrně slila v jedno: gigėlis mu předalo svůj význam a obě litevské znělé kořenové g (podle nichž lze toto slovo také etymologizovat). Tak vzniklo neobvyklé nové slovo společné oběma reáliím, již běloruské гўгаль (гўгуль), které zjevně rozšířilo svůj obsah a získalo významy obou reálií — „koukol“ (: Гугаль — зрякі чэрныя, ядавіты; Гуголь збіралі па жыта ў альтку; Гугуль вішнёвым цвіцець) a „přeslička“ (: Гугаль вясной — галёўка такая — авечкі ядуць; Гугуль шыбачкамі расцець; гуголь перш расцець, а пазней — ёлачка). To zjevně ukazuje, že kontakty mezi běloruskými a litevskými nářečími v tomto území byly velmi aktivní, krátkodobé a měly zřetelně běloruský směr; ve zkoumaném nářečí vytvořily nové kontaminační prvky, které jsou jinde slýchány jen zřídka. палучкі „pletené z příze, ponožky“ (: Палучкі — таланкі дзецям з нітак). Poměrně vzácné zdrobnělé odvozené slovo s příponou -ki- ⇐ běloruské палучі „pantofle ze slámy, příze“ apod. Běloruské палучі se nyní vyskytuje o něco častěji v nářečích při hranici s Litvou [СБГ 3 466]. Ve staré ruštině je doložena podoba по́пучи „obuv“, odvozovaná z tureckého papuč „bota“ [ЭСРЯ 3 203]; ta by však foneticky nemohla být příbuzná běloruskému палучі, палучкі (ruské -ч- se v běloruštině zachovává, pouze se vyslovuje tvrdě [РГБ 406, 408]). Nepochybnými příbuznými běloruských lexémů палучі, палучкі jsou litevské nářeční výrazy papučiai, papūtės „pletené pantofle z příze nebo šňůrek“ [LKŽ 9 391] < papūti, po zániku nosovky v kořeni; srov. litevské pãpas téhož původu [LEW 536]. 121 паша́йпėška „ten, komu se ostatní vysmívají, kdo je terčem posměchu“ (: Яна была пястўн, цёцулала, нясура́зна, паша́йпе̇шка) ⇐ lit. pašáipa „ten, komu se všichni smějí“. сма́гли „příjemný; energický; rychlý, hbitý“ (:Нявялічкая, цёпененькая, но сма́гля, пры судзе сакратарша; Заявіўся сма́глы кавалёр, но вірлавокі ‘šilhavý’: Сма́глая кароўка: к вечеру справілася ‘otela se’: Жалязянка ‘železný had’ blisčýčia, сма́гля — самая красная). Lexém сма́гли „krásný; rychlý; štíhlý; silný“ a další jeho příbuzné výrazy s obdobnými významy, které se poměrně živě užívají i jinde v okrajových běloruských nářečích, jsou podle našeho názoru oprávněně považovány za lituanismy a nepochybně také právem srovnávány s lit. smagūs „veselý; silný“ [СБГ 4 496–497]. K tomuto závěru vedla totožnost významu těchto stejně znějících lexémů v litevštině a běloruštině. Ta je také zásadním kritériem, které nedovoluje považovat polské smagły „tmavý, snědý“ za příbuzné slovo. Nejspíše jde o homonymum. Polský výraz smagły ve významu „ohebný, štíhlý, pružný“ (Karł. 6 234) může být podle našeho názoru rovněž pouze výpůjčkou z litevského smagūs „hbitý, pružný“. стабда́ „mladina“ (: Стабда́ кі́ніць і робіцца раўе́ння. Поўная дзе́шка стабды́) ⇐ lit. stabdà „t. p.“ стóцaваць (vejci o Velikonocích) „soutěžit, poměřovat síly, rozbíjet vejce o vejce soupeře“ ⇐ lit. stačiuoti „t. p.“ шакалі́ „roští, proutí“ (: Надзе́ла́й шакале́ў падпаліваць печку). Význam a fonetická podoba lexému umožňují odvozovat jej pouze z lit. šakalai (z šakelės by vzniklo шакалы); srov. lituanismy téhož významu užívané v jiných běloruských nářečích: шакалёк, шакалок, шакалък, шакаліна, шакаль [СБГ 5 451–452]. Neregulérní změna přípony (-ели ⇒ -ялі) nejspíše ukazuje, jak se spolu se ztrátou jazyka ztrácí také spojení jednotlivých slovotvorných prvků s podobou původního zdroje. шнипе́ць „syčet; zlobit se“ (: А што там на сто́ле шнипі́ць (o konvici); Я с не́й шнипу́). Jde o lituanismus vzniklý z lit. šnýpšti. 3. Lexikální kalky litevského původu Kromě lexikálních lituanismů jsou v nářečí také lexikální kalky litevského původu. Při jejich rozpoznávání se vycházelo především z jejich slovotvorných tendencí, které nejsou zcela obvyklé pro běloruský jazykový systém (ani pro systémy jeho sousedů, polštiny a ruštiny), ale jsou typické pro litevštinu, dále z absence slov podezřelých z kalkování v pětisvazkovém TGBM a zčásti z jazykového citu autorky. чартало́ўка „divoká polka“ (: Чартало́ўку танцава́ў і прысабі́ўся на яе). Jde o běloruskou adaptaci lit. pasiùtpolkės (srov. také pasiùtėlė „divoká polka“, pasiùtės, pasiùtėlis „také čert“). Lexém je zároveň etnografickou výpůjčkou z litevštiny v nářečí, které zkoumáme: podle našich poznatků se tento tanec v jiných běloruských nářečích netančí a jiný běloruský název pro něj neznáme. павало́чка „spodní sukně“ (: Павало́чку адзе́ўшы дзюрка́бану — і владзь), srov. lit. pàvilkinė, pavilkinỹs, bělorus. спо́дняя спа́дніца. 122 пяньцы ‘opilky’ (: У рейсах пяньца, чарніца, бабуннік смярдзючы). Jde o zjevný kalk z litevského girtuoklės. Jinde se v běloruštině místo výrazu pro opilky užívá jejich vlastní slovo буякі. Kalk z litevského pijanicy se užívá také v okrajových polských nářečích. Jinde v Polsku se k tomuto účelu užívá vlastní výraz łochyni. по́лька с ро́шками ‘polka s růžky’ (: До́хленская была, а по́льку с ро́шками пе́рвая выбыла́), srov. litevské pólka su ragúčiais. Jde o výpůjčku litevského původu, a to i etnografickou; jinde v Bělorusku se tento tanec, pokud víme, netančí (alespoň dříve) a není znám. ві́ляні ‘polehlé, polehlé obilí’ (: Адні ві́ляні ў жыта), srov. litevské išgulos ‘dt.’, bělorusky вяллянае збо́жжа. за́йцавыя гр ыбы ‘ž l e n é h ř i b y, ž l e n é h ř i b y’ (: За́йцавыя гр ыбы кро́пка зелене́юць, уку́сныя; Ба́бам кажу́: бярце́ зайцавыя гр ыбы), srov. litevské kiškiabaravykiai ‘dt.’, bělorusky сінякі ‘dt.’ жаляза́нка ‘železný had’ (: Пашлі ў малі́ны, і аж разу жаляза́нка бліску́чая), srov. litevské geležinė ‘dt.’, bělorusky мядзянка ‘dt.’ 4. Sémantické lituanismy nářečí V zkoumaném běloruském nářečí byly zaznamenány také běloruské výrazy s novými, pro ně neobvyklými významy (ТСБМ je neuvádí), převzatými z některých litevských slov. Tyto významy skutečně dokládají sémantickou vnímavost běloruského nářečí a jeho stále probíhající utváření, přičemž uměle rozšiřují jeho hranice. Domníváme se, že tyto významy byly přejímány z litevštiny z potřeby a nutnosti vyjadřovat prostředky běloruského nářečí veškeré skutečnosti každodenního života a etnografické reálie Litevců, kteří žili na tomto území (a byli bělorusizováni). Litevština v nich zanechává jednu z nejvýraznějších stop své zdejší existence. быва́ць ‘žít’ (: Зімой я быва́ю ў Лі́нтупы; Я быва́ю тут лета́мі, býdu зіма́ваць; Мы быва́ем у Мягу́нах), srov. litevské būti ‘žít’ (: Aš būvù prie dukters mieste). цві́цець ‘kvést (o žitu)’ (: Ста́ла жыта цві́цець), srov. litevské žydėti, bělorusky красава́ць. нала́ва ‘hlava hrábí’ (: У гра́блі злама́лася нала́ва), srov. litevské Tai smagūs grėblys: galvà lengvūtė. Běloruské нала́ва tento význam nemá. нала́ўны ‘hlavový, ve tvaru hlavy’ (: нала́ўны сахар у тую вайну прадавалі; нала́ўныя сала́ты сало́ткя), srov. litevské galvinis ‘dt.’ (: Galvinis cukrus; galvinės salotos). нало́йка ‘hlavička houby, klobouk houby’ (: нало́йка баравіка кре́пкая, а но́шка — черві́вая), srov. litevské grybo galvūtė. наўно́ ‘někdo, kdo za nic nestojí (o člověku špatného vzhledu, neschopném člověku)’ (: Вышла замуж за наўно́), srov. litevské Ištekėjo už šūdo. 123 kalėsų „vůz“ (: Пазьічь мне калёсаў да дохтара звезці), srov. litevské rātai „vůz“. Šnektoslovní výraz kalėsų není běloruský (быть колы), nýbrž je přejatý z ruštiny. To nejzřetelněji dokládá, jak málo je tato nářeční mluva dosud samostatná, a také životnost a průbojnost litevské sémantiky (nezáleží na tom, do kterého jazyka se litevský význam přenáší, důležité je, že se zachovává). Je třeba ještě dodat, že konstrukce Пазьічь мне калёсаў je — bez jakýchkoli pochybností — zřejmým syntaktickým lituanismem, viz s. 123. kazā, kazēl „vada v tkanině“ (: Зрабіла казу ў кроснах: Зноў казёл выскачыў у кроснах), srov. litevské ožkà, ožỹs „tamtéž“ kazēlak „kobylka“, kazēlčyk „kobylka (zdrobněle)“ (: Казялкі зялёныя, ножкі дубёненькія; Казёлчык шуміць на дошчы), srov. litevské ožēlis, ožīukas „tamtéž“ krūčany „křivolaký, lstivý“ (: Мы некручаныя людзі — усё робім ад сэрца), srov. litevské sūktas „tamtéž“ mēisca „obal klíčku, zbytky“ (: Воды сышлі, а мейсца ня выходзіць), srov. litevské vietà „tamtéž“ naiñčia „narodit se, vzniknout“ (: Брату сын нашоўся), srov. litevské Jám atsirādo duktē. nahadžīčia „objevit se; vzniknout“ (: Чарніца ўжо находзіцца; Мурашкі находзяцца — на дошч; На Вінгре́ ве́дер халодны находзіцца; У дзяцюка страх находзіцца), srov. litevské Jau jõgdi atsirāda; Laukiõs véjas atsirānda; Bātmē atsirānda a další. nedalāko „nedaleko, blízko“ (: Была недалёка адзіная тата). Pod vlivem litevštiny se zde lexém užívá jako předložka (jinde v běloruštině funguje jako příslovce [ТСБМ 3 360]. Předložkové významy mají fonetické varianty недалёко i v dalších běloruských nářečích na hranici s Litvou [СБГ 3 204]. плыўчы „plout, plavat (o obilí)“ (: Сеяла па мала ра́на плыўчы жыта, і пшаніца плыве́ць), srov. litevské Plaukia rugiai, bělorusky каласіцца жыта. прапускаць „doprovodit“ (: Сына прапускаюць да машыны), srov. litevské Praléisti seną žmõgų iki vartų. прапусціць „propásnout, utratit“ (: Я ўсё ўтраціў прапусціў), srov. litevské Praléidau visus príngus. ро̄пка „část kolovrátku, řepa“ (: Ро̄пка ў караўло́це; да ро̄пкі шпуля прыкрэплена), srov. litevské rōpė „tamtéž“: Uvažovaný běloruský lexém při přejímání do běloruštiny získal zdrobnělou podobu. зуб „zub hrábí“ (: Устаўіў тры зубы ў грабель), srov. litevské dantìs „zub hrábí“. во̄ка „vodní oko“ (: Каро́ўца ўвалілася ў во̄ка), srov. litevské akìs „duté místo v bažině“. 5. Litevská místní jména v nářečí V nářečí zkoumané oblasti je poměrně mnoho místních jmen litevského původu (a utvoření). Ačiūliukė ‘název nivy’. Kořen nejspíše souvisí s litev. asỹs ‘přeslička rolní’ (roste na vlhkých místech) a litevskou příponou -iškė. Podoba místního jména je navíc 124 neslavizovaná: zachovala se podoba jednotného čísla (při slovanizaci se litevská místní jména obvykle mění na množná, např.: Paštovis ⇒ Паставы aj.). Srov. také běloruské Асіпішча stejného kořene ‘název bažiny’ [MB 21]. Баброўшчынкі ‘název políčka u sousední vesnice Filipaucai’. Místní jméno nejspíše pochází ze slovanského příjmení, srov. bělor. Баброўскі, Бабровіч, ukr. Бобровець, pol. Bobrowski (mohli je mít i místní Litevci, srov. litev. Babrauskas, Babra vickas, Babravičius — LP 1 148) a má litevskou příponu. Бўчавічі ‘název vesnice’. Jde o název odvozený od příjmení, jehož podoba je silně slavizovaná: afrikáty se vyslovují tvrdě. Lidé z Ramaškoniů a Jūravů, kteří umějí litevsky, nazývají tuto vesnici Būčiavičiai. Podle našeho názoru lze podobu převést do spisovného jazyka jako Būčiavičiai ‹ litev. Bučys, Būčius, Būčas + slov. -evič. Бучэлі ‘název vesnice’. Jde o čistě litevské pojmenování ‹ litev. např. Bučys, Būčas a také Bučelis. Чычэлі ‘název vesnice’. Staří místní Litevci ji stále nazývají Čičiai (rt.). Překlad podoby jako zdrobněliny bývá rovněž způsobem slavizace místního jména; srov. podobu potoka Kamaja ~ Kamōja užívanou Litevci z Ramaškoniů, v nářečí zkoumané oblasti vyslovovanou Kamáika aj. Дварцѐны, (Дварча́ны) ‘název vesnice’. Litevci z okolí tuto vesnici nazývají Dvarčianis ~ Dvarčionys; srov. litevské názvy vesnic Dvarčiai, Dvarčėnai aj. [LATS 69]. Дзяўгуны (střední generace užívá více slavizovanou podobu Дзяўгунцы) ‘název vesnice’. Litevci z okolí tuto vesnici nazývají Džaugūnai ~ Džiaugūnai; srov. litevské názvy vesnic Džiaugėnai, Džiaugiai aj. [LATS 70]. Гірвіды ‘název políčka a pastviny’. Vzpomínky místních obyvatel uchovaly zprávu, že tuto plochu vlastnil Girvydas; srov. Girvydiškė, Girvydiškės ‘názvy vesnic’ [LATS 87]. Гórbiški ‘název vesnice’. Přípona názvu je litevská. Гродзя возера ‘název jezera v sousední vesnici Sokūnai’. Název pochází z litevského příjmení Grúodis, které místní Litevci vyslovují Grúodzis, v genitivu Grúodžia [k litev. uo › bělor. o viz LKB 125]. Гудзішкі ‘název vesnice’. Název je slavizovanou podobou litevského nářečního Gudziškė ~ Gudiškė; srov. litevské názvy vesnic Gūdiškiai, Gudiškė [LATS 95]. Едупцы ‘název vesnice’. Název je slavizovanou variantou podoby Juodupiai užívané Litevci ze sousedních vesnic [k litev. (i)uo › bělor. ë viz LKB 125]. Янкішкі ‘název vesnice’. Přípona názvu je litevská. Караліўця ‘název vesnice’. Jde snad o slavizovanou podobu litevského názvu Karalyčia; srov. litevský název vesnice Karalyčia [LATS 122] ‹ Karalyčia. Ка́ра ‘příkop, kterým teče pramínek’ (: Kára — канаўка — ізбёг крыніца). Nejspíše jde o litevské jméno potoka (který se nyní už za potok nepovažuje) *Kėre. Snad mohlo vzniknout podle kořenů či pařezů, které byly na jeho březích nebo na dně; srov. také Būga 952. 125 Кольнская нара̃ ‘název kopce’. Název lze spojovat s litevským kálnas, přičemž jeho měkké l nejspíše ukazuje, že nejbližší je mu litevské kálnė ‘vrchol kopce’; hapá byla podle našeho názoru přidána později, aby posílila význam slova kálnė, když se na něj začalo zapomínat. V jazyce se vyskytují případy, kdy se někdy vedle sebe užívají dvě slova téhož významu — jedno slovanské a druhé litevské, nebo naopak, např. Žinau, ale bet nesakysiu (Jurbarkas), Nežadėjo, ale bet vienok atėjo (Laukuva). Крапішкі ‘název části orné půdy vesnice Filipaucai’. Název lze spojovat s litevským Krapiškis ‘název vesnice’ [LATS 139], který by podle našeho názoru mohl být také nářeční podobou ← z *Kruopiškis; srov. také litevské Kruõpiškis vs. [LATS 143]. Лапуні́ ‘název vesnice’. Litevsky mluvící obyvatelé Jūravy nazývají tuto vesnici Lapúnai; srov. např. Lapúnas [PŽ 2 25] ← Lepúnas ← lepúnas Ло́би ‘název nízkých míst, obvykle mokrých’. Místní název je skutečně litevský Lóbai ← lóbai ‘nízká místa (údolí, úbočí, říční koryto, bažina)’. Ло́пучи ‘název vesnice’. Přípona názvu -yи- je litevská nářeční zdrobňovací přípona -učiai ~ -učiai. Jeho základ by mohl souviset s litevským názvem vesnice Lópaičiai (ten je nepochybně příbuzný se lópȳti; srov. také lopuóčius ‘něco záplatovaného’). Pokud jeho o odpovídá litevskému uo [srov. LKB 125], mohl by být blízký litevskému Lúopas ‘příjmení’ ‹ lúopas ‘nemotorný člověk, popleta, trouba’; srov. lúoputė ‘totéž’. Лóvкica фytapń ‘název pole’. Název pochází z příjmení Laũkis, Laukùs ‹ latkis, lakas ‘lysinka’. Мягу́ны ‘název vesnice’. Čistě litevský. Litevci z okolí Jūravy nazývají tuto vesnici Miegūnai (vyslovují Me'gūnai). V běloruské vesnici Filipaucai poblíž Kamojů místní Bělorusové vyslovují Магу́ны. Jméno souvisí se slovy miegas, miegóti, dále mie_gonas ‘ospalý’, miegónys ‘ospalost, dřímota’ aj.; srov. názvy vesnic Miegénai, Miegónys, Miegūčiai [LATS 182]. Мíрклиuki ‘název vesnice’. Celý název je litevský. Je nejspíše přezdívkového původu; srov. příjmení Mirklys ‹ mirklys ‘ten, kdo neustále mrká’; srov. také název vesnice Mirkliai [LATS 187]. Zvláště důležité je, že přízvučný dvojhlásek -ip- v místním názvu se zde vyslovuje zřetelně s přízvukem akutovým a jeho první složka se prodlužuje přesně jako v okolních litevských nářečích. Srov. také s. 122. Прыка́рак ‘název rovných míst s prameny’ (: Прыка́рак - крыніца, раўніна). Název souvisí s názvem příkopu (a pramene) Ку́ра (viz). Прыка́рак je místo u *Кере̇ — *приекерис (*priekerė). Русáлішki ‘název samoty ve vesnici Filipaucai’. Název má své protějšky v Litvě, např. Rusáliškė ‘název vesnice’ [LATS 268]. Tyto místní názvy pravděpodobně souvisejí s litevskými příjmeními ‹ rūsintis ‘škrábat se’, rusynė ‘ten, kdo se neustále škrábe’, rusėti ‘žít nuzně, v chudobě’. Самані́ца ‘název lesa ve vesnici Gudiškiai’. Název je litevské Samanyčia ‘název mnoha bažin’ ‹ sãmanos; srov. také názvy vesnic Samanynė, Samaniškė(s) aj. [LATS 271]. 126 Свіраны „název vesnice“. Litevci z vesnice Jūravo ji nazývají Syriónýs (t. Svi-ráni’s), zatímco její běloruští obyvatelé — Свіраны. V kamojské nářeční oblasti je místní název více poslovenštěný, jeho r před předcházejícím iā ztvrdlo. Název pravděpodobně souvisí s litevským svyris ‚starobylé dřevěné zařízení dveří‘. Шва́кшты „název vesnice“. Název souvisí s litevským švókšti ‚mluvit nesrozumitelně‘; srov. také název vesnice Švókštoniai [LATS 312]. Тра́пшаўскае поле „název pole“. Název pochází z litevského příjmení Trepšys, Trepša < ‚dupat‘. Тымулейшчына „název pole“. Název souvisí s litevským příjmením Tumùlis; srov. také příjmení Tumėlis, Tūmas. Варкáцiшки „název vesnice“. Název nepochybně souvisí s litevským názvem vesnice Varkutónys [LATS 336], příjmením Varkulis apod. Ві́нгра „název řeky“. Tak se jmenuje také řeka Vingra, která teče přes Litvu. Název je spojován se slovem vingis. Бóni „název lesa“. Název souvisí s litevským olai ‚jeskyně‘. Počáteční přidané v mohlo mít i litevské znění slova. Жу́кишки „název vesnice“. Místní název odvozený od příjmení (Žukas), s litevskou příponou. 6. Fonetické, akcentologické, morfologické a syntaktické litevské prvky nářečí Kromě lexikálních litevských prvků se ve zkoumaném nářečí užívá také několik námi zaznamenaných dochovaných litevských prvků z oblasti fonetiky, přízvuku, morfologie a syntaxe. Litevské prvky (většinou místní názvy) si zachovaly neporušené staré dlouhé baltské a (spis. o), stejně jako v sousedních litevských nářečích, např. Дварці́ны (Дварча́ны) ← litev. nář. Dvarcáni’s ~ Dvarčiõnys, Свінці́ны ← litev. nář. Švincáni’s ~ Švenčiõnys, Свіраны ‹ litev. nář. Svi’rán’i’s ~ Svi’rāni’s ~ Syriónýs, Шва́кшты ← litev. nář. Švākšta’s ~ Švókštos aj.; srov. také sousední litevská nářečí bagáči ~ bagóti ‘bohatí’, brá’lai ~ brólai, dabája ~ dabója ‘hlídá’, pānu ~ pōna, sa’dās ~ sėdõs aj. (Adūtiškis — LKT 351-352). To ukazuje, že asimilované litevské nářečí bylo pokračováním žadininkského nářečí. Litevské spisovné dvojhlásky an, en se v dochovaných litevských prvcích změnily na un, in, stejně jako v nejbližších litevských nářečích, např. бру́нты ← litev. nář. bruñtas ‘branktas’, бру́нтачки ← litev. nář. bruntel’iai ‘branktėliai; dřevěné knoflíky’, клу́ндзук ← litev. nář. *skilundz’ū.kas ‘skilandis’, Лі́нтупь ← litev. nář. Laĩtupis ~ Lẽitupis, Свінці́ны ‘Švenčionys’, сцимбу́р ← litev. nář. scimburas ~ stėmburas aj.; srov. také sousední litevská nářečí uñt ~ añt, luñku ~ lañka aj. (Adūtiškis — LKT 351-352). Tyto fonetické jevy ukazují, že litevské nářečí v těchto místech patřilo k puntininkům. Ještě je třeba zmínit, že na in se zde mění také kořenové e archaického polonismu krągły ‘kulatý’ (srov. Karl. 2 552) (vyslovované 127 jako en), např. крѝнглы ліст. To dokládá všeobecnou platnost této změny, charakteristické pro litevštinu: an, en > un, in působilo nejen v době, kdy se zde mluvilo litevsky, ale i později. Souhláska l před samohláskami typu e je v litevských prvcích užívaných zde (stejně jako jinde v litevských nářečích východních Aukštaitů) tvrdá a e se změnilo na a, např. лагэ̇с’и ← litev. nář. lagės’ai ~legės’ei, пласконі (пласкані) ← litev. nář. plaiškānes ~ pleiškānes, také Лѝнтупь ← litev. nář. Lāntupis ← litev. nář. Lāntupis (srov. lədas ~ledas, lə’ks’ù ~ léksiu, kãbl’ə ~kiãblė, dži.dėl’ə ~didelė v sousedních nářečích východních Dzuků — LKT 353, 354, 394). Souhláska n (tvrdá i měkká), stojící před velárními k, g, se zde stejně jako v celé litevštině vyslovuje s výrazným velárním zabarvením (toto zabarvení mají i všechna slovanská slova, např. беленьки ‘bělavý’, цёненькая ‘hubenoučká’, дохленькая ‘vychrtloučká’, ингречник ‘prut od vrby’, карбоченьки ‘krátoučký’, каленьки ‘klouby (např. stébel)’, красненькая ‘červenoučká’, Літвінкі ‘název vesnice’, рыженьки ‘zrzavý’, рункип ‘řepa’, сладзеньки ‘sladký’, шурпаченьки ‘drsní’, валерьяника (варэліанка) ‘kozlík’, Вѝнгра ‘název řeky’, здоровеньки ‘zdráv’, жалязнѝнка ‘železný had’, жѝрненьки ‘tuční’ aj.). Taková výslovnost souhlásky n ukazuje, že substrátem dnešního běloruského nářečí byla nepochybně litevština; srov. také Turska 75, 90, 94-95, 108, 111, 215-216, 2 193-194. Ve fonetickém systému litevských prvků tohoto nářečí se poměrně dobře odráží také první dzukovská zvláštnost zaniklého litevského nářečí — afrikáty č, dž > c, dz před vokalismem typu a, u — typická pro sousední litevská nářečí východních Dzuků (srov. LKT 352, 353, 394; LKA 94-96, mapa 80). Takové litevské prvky jako акоця ‘osiny’, Бўвачич ‘název vesnice’, цёупала ‘nešika’, Дзідзясёль ‘Didžiasalis’, Дзятугўны ‘název vesnice’, Гродзя возара, Саманіца ‘název bažiny’, Свінцяны, стўбаваць ‘tlouci vejce ze záložních zásob’ aj. ukazují, že musely vzniknout z místních litevských nářečních podob *akuočiai, *Bùc’aviec’ai, *c’aúpala, *Dz’augūnai, *Grúodz’a ‘jezero, *Samanič’a, *Švinčani’s, *stac’úoc aj., které se bělorusizací postupně proměnily v dnešní podoby. Druhá litevská dzukovská zvláštnost — č, dž > c, dz před i, ie — se v zaniklém litevském nářečí nepochybně také vyskytovala (jak potvrzují podle našich výzkumných údajů data ze sousedních litevských nářečí Jūravo a Ramaškonių, např. pajilgūoci ‘prodloužit’, scipinai ‘špice’, sėdzi ‘sedí, dřepí’; srov. také LKT 394), avšak z fonetiky dochovaných litevských prvků o tom nelze nic vyvozovat, protože se shoduje s tímto typem dzukování charakteristickým pro běloruštinu. Z litevských akcentologických prvků je třeba zmínit jasně slyšitelný litevský padající přízvuk v jejich smíšených dvojhláskách v litevských prvcích tohoto nářečí. Zde se stejně jako v sousedních litevských nářečích první složka takových dvojhlásek prodlužuje, např. Цыбульскі místní příjmení, дўлька ‘prach’, Літвѝнкі ‘název vesnice’, Мі.рклішкі ‘název vesnice’, Мў.нцавіч ‘název vesnice’, Рѝ.мша ‘místní příjmení’, Рѝ.мшиха ‘místní příjmení’, Свѝркі ‘název vsi v Litvě’; srov. litev. nář. svì.rka’s ~ Svirkos, Ві.нгра ‘název řeky’ aj. V slabikách litevských prvků s cirkumflexovým přízvukem není slyšet analogické prodloužení druhé složky, např. Брўнта, бӯрбалки, Лѝнтупь aj. 128 Nejspíše vlivem litevštiny mají tři podstatná jména tohoto nářečí stejný rod nebo stejné číslo jako odpovídající slova litevského jazyka, např. грабель, srov. litev. grėblýs, v jiných běloruských nářečích a jejich spisovném jazyce храблі; печані, srov. litev. kepenys, v jiných běloruských nářečích a jejich spisovném jazyce печань; тысячы (два, muž. rod), srov. litev. tūkstantis, bělorus. тысяча. Ze syntaktických prvků litevského původu je třeba zmínit některé litevské konstrukce, které se zde hojně užívají, ale v jiných běloruských nářečích a jejich spisovném jazyce nejsou známy. Jde především o litevský partitivní genitiv, např. Ма́чеха аве́чак купі́ла; Прошлы нот я́надай было́; Есць у мяне насу́канных нітак, srov. litev. Pifko avių, bělorus. Купі́ла аве́чкі. Pro toto nářečí je charakteristická také konstrukce s genitivem neurčitého množství, jehož objekt je omezen časovým trváním (na krátkou dobu), např. ПазЫ́ч мне калёсаў; Дай мне нажа́. Tato konstrukce je, zdá se, slovanským jazykům obecně neznámá. Ve všech případech ji v nich nahrazuje akuzativ, např. bělorus. ПазЫ́ч мне суке́нку. Je však zcela analogická konstrukci typu Paskolink mán peilio (arklio, kirvio), která se hojně užívá ve východní Litvě, srov. LKG 24–25. V tomto nářečí se užívá také genitiv cíle, který má zjevně litevský původ, např. Прышоў каня; Прыехаў бычка (каро́вы, каня), srov. litev. Atvažiávo búlvių, bělorus. Прышоў на каня (за канём) aj. Srov. také živě užívané konstrukce minulého složeného času sloves, které ve větě plní funkci jmenné části přísudku, např. Я засну́ўшы быў; Быў пашоўшы ў школу; Прыро́шы быў языко́к; Яна была прыве́шы пяць кі́ль; Та́та быў аба́біўшы скурай aj. Tyto konstrukce byly nejspíše převzaty z litevského nářečí, které zde zaniklo. V litevštině se živě užívají dodnes, zatímco ve slovanských jazycích byly nahrazeny tvary vidovými. Že jde skutečně o kalky odpovídajících litevských konstrukcí, může podle našeho názoru potvrzovat i zde zaslechnutá výpověď Я вайка не відзеўшы, а шашка́ то — відзела: як кот, která je slabiku po slabice čistě litevskou větou, kterou jsme zaznamenali i v litevské vesnici Jūravo: Viłka aš neasù mát’us, a šėškù mat’áo — kaip kačinas, zopakovanou [srov. také Balt. 63]. Lituanismy, které se v nářečí dochovaly, nejsou neměnné. Neustále se mění, běloruští, pomalu se stávají nepostřehnutelnými, jejich sémantika se vytrácí a deformuje a lituanismů ubývá. Běloruštině cizí dvojhláska uo se zde nejčastěji nahrazuje o (: Гро́дзя возяра, ако́цыя), vyskytuje se také její náhrada y (: ару́д, бу́жалка, бу́жжа); litevské au se nahrazuje oy (:Ло́ўкіца футары), a (:карака́чкі) nebo y (:кукару́чкі); dvojhláska ai se nahrazuje a (: плашкані, плашконь); ei se nahrazuje э (: грэполка) apod. Pod vlivem slovanské fonetiky některé souhlásky tvrdnou (бу́чавічы, Свіра́ны, ру́стя). Vedle lexému кпиши říkají příslušníci střední generace také кпі́ша; vedle вяпла, вяплава́ты, вірчі́на, ляпшу́к lze snad ještě častěji slyšet ва́ла, ваплава́ты, варді́на, лапшу́к apod. Někteří již vyslovují litevský název vsi Мягу́ны v po-slovanštěné podobě Мягу́ны a rostliny viksvy a vingiarykštė i past na ně zde všichni označují už jen jako иксва́, ингі́рчник, ла́стка. Z lexémů dvou odlišných rodů a významů někdy vzniká jediný lexém s oběma významy (гу́галь « гігель a ку́каль); někdy se zapomíná 129 na vlastní význam lexému a ten nabývá významu jiného slova (ačaki < litev. *ašakos se užívá ve významu „výhonky“) aj. To vše ukazuje, že čím více se tyto nářeční výpůjčky přibližují systému běloruštiny, tím více se vzdalují svému původnímu zdroji a tím více jejich vazba slábne, nebo se zcela přerušuje. 7. Závěry V článku představené zvláštnosti běloruského nářečí z okolí Kamojů jsou pro baltistiku důležité z několika hledisek. 1. Zde užívaná slovní zásoba litevského původu je nejtěsněji spjata se životem rolníků v sousedních litevských oblastech, jejich výrobou, domácností, zvyky a kulturou. Nepochybně je celá součástí společné slovní zásoby tohoto běloruského nářečí a sousedních litevských nářečí. V zásadě je rozšířena v celém pásmu slovanských nářečí na litevsko-běloruském jazykovém pomezí a je živým svědkem potvrzujícím litevský substrátový základ dnešních nářečí těchto území. Zároveň je zde uvedeno několik nových lituanismů, které nebyly zaznamenány v jiných běloruských nářečích na pomezí s Litvou. Jsou to ačaki ‘podávky’, брыдулы ‘zaschlé hroudy hnoje na bocích krávy’, бу́дта ‘kus’, бу́жакі ‘pulci’, бу́жжа ‘kovová objímka násady u hlavy kosy’, чу́пала ‘hlupák’, папуці ‘pletené čepice z nití’, пашайпе́шка ‘kdo se posmívá’, стаба ‘mladina’, шыпе́ц ‘špičku’, ху́жалкі ‘pulci’ aj. To vše ukazuje, že zkoumané běloruské nářečí se zde utvořilo na litevském substrátovém základě. 2. Leksikální a sémantické kalky litevského původu zaznamenané v nářečí, např. по́лка с ро́шками ‘polka s růžky’, жалезна́нка ‘železný had’, цві́це́ць ‘kvést (o obilí)’, кі́даць ‘házet (brambory); vyhazovat (zuby)’, пла́ўцы ‘plavat (o obilí)’ aj., které mimo jiné odrážejí etnografické rysy života lidí, potvrzují stopy litevského substrátu. 3. Mnohá zde užívaná místní jména — hydronyma, názvy vesnic, drobná toponymie, ale také antroponymie, např. Едуцці ‘název vesnice’, Гірві́ды ‘název pole’, Лоўйца фута́ры ‘název pole’, Ка́ра ‘název příkopu’, Саманца ‘název lesa’ aj., ukazují, že zde žili Litevci. Toto tvrzení potvrdili i někteří informátoři z nářečí, kteří uznali, že jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče mluvili litevsky. 4. Ve fonetickém systému nářečí se dodnes zachovaly některé prvky charakteristické pro fonetiku litevštiny. Zachovalo se zde tedy neporušené baltské dlouhé ā; litevská velarizovaná výslovnost dvojhlásek an, en > un, in v kmeni slova a souhlásky n před k, g nejen v lituanismech, ale i ve slovanských slovech. V lituanismech je zřetelně slyšitelný akutový přízvuk smíšených dvojhlásek, který zvýrazňuje jejich první složku, a také některé pozůstatky litevské morfologie a syntaktických konstrukcí. To vše nepochybně ukazuje, že asimilované litevské nářečí na tomto území patřilo k východnímu aukštaitskému nářečí puntininků-žadininků, východní dzūkštině. 130 Literatūra Balt. – Гринаве́цкене Э. И., Мацкевич Ю.Ф. Некоторые необычные микросистемы в диалектной структуре белорусского говора окрестностей Опса // Baltistica, 1979. Т. 15 (1). P. 52-65. БРС – Беларуска-рускі слоўнік. Мінск, 1988. Т. 1. Būga – Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1961. T. 3. Бяльк. – Бялькевіч І.К. Краёвы слоўнік усходняй Мар’ёўшчыны. Мінск, 1970. Даль – Даль В. Толковый словарь живого великого русского языка. Москва, 1955. Т. 1. ЭСБМ – Этымалагічны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1978. Т. 1. ЭСЭЯ – Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. Т. 1. М., 1964; Т. 3. М., 1971. ЭСУМ – Этымалагічны слоўнік української мови. Київ, 1982. Т. 1. Юч. – Юрчанка Г.Ю. Народнае вытворнае слова. А–Л. Мінск, 1981. Kart. – Kantowicz J., Kryński A., Niedźwiedź-ki W. Słownik języka polskiego. Warszawa, 1902. T. 2; 1915. T. 6. LATS – Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. V., 1976. D. 2. Лауч. – Лаучюте Ю.А. Словарь балтизмов в славянских языках. Ленинград, 1982. Laum. – Laumane B. Zivju nosaukumi latviešu valodā. Rīga, 1973. LEW – Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg-Göttingen, 1955-1962. LKA – Lietuvių kalbos atlasas. V., 1982. T. 2. LKB – Grinaveckienė E., Mackevič J. Kai kurios baltarusų lituanizmų fonetikos ypatybės // Lietuvių kalba ir bilingvizmas. V., 1988. P. 123-131. LKG – Lietuvių kalbos gramatika. V., 1976. T. 3. LKT – Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija). V., 1970. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas. T. 12. V., 1968; T. 9. V., 1973. LLT – Grinaveckienė E. Buivydžių apylinkių (Vilniaus raj.) lenkų šnektos lituanizmai // 131 Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos. V., 1991. P. 47-64. LP — Lietuvių pavardžių žodynas. T. 1. V., 1985; T. 2. V., 1989. LT — Гринавеckене Э., Мацкевич Ю.О., Романович Е.М., Чеберук Е.И. Бытовая лексика литовского происхождения в западной Белоруссии. //Lietuvių terminologija. V., 1975. P. 163-202. МБ — Мікратапанімія Беларусі. Мінск, 1974. МЕ — Mülenbachs K. Latviešu valodas vārdnīca. Papildinājis, rediģējis, turpinājis J.Endzelins. Rīga, 1923. T. 1. МК — Mūsų kalba. V., 1989. Sąs. 5. МЛ — Kviklys B. Mūsų Lietuva. Lietuvių enciklopedijos leidykla. Čikaga, 1964. Народ. лекс. — Народная лексика. Мінск, 1977. Народ. слова — Народнае слова. Мінск, 1976. Народ. словатв. — Народная словатворчасць. Мінск, 1979. ПГ — Польские говоры. Минск, 1973. Т. 1-2. РБС — Русско-белорусский словарь. Минск, 1982. Т. 1. РЯБ — Русский язык в Белоруссии. Минск, 1985. СБГ. — Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча. Мінск, 1979-1986. Т. 1-5. СРНГ — Словарь русских народных говоров. Ленинград, 1966. Вып. 2; 1968. Вып. 3. Сцяшк. — Сцяшковіч Т.О. Матэрыялы да слоўніка Гродзенскай вобласці. Мінск, 1972. Сцяшк. 1983 — Сцяшковіч Т.О. Слоўнік Гродзенскай вобласці. Мінск, 1983. SV — Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīga, 1943. Шанс. — Шанский Н.М. и др. Краткий этимологический словарь русского языка. М., 1971. ТСБМ — Тлумачальны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1977-1984. Т. 1-5. Turska — Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie. Wilno, 1939. Zink. — Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos kilmė. V., 1984. T. 1. З народ. слоўн. — 3 народнага слоўніка. Мінск, 1975. Жыв. слова — Жывое слова, Мінск, 1978. 132 ЛИТУАНИЗМЫ В БЕЛОРУССКОМ ГОВОРЕ ОКРЕСТНОСТЕЙ КОМАИ ПОСТАВСКОГО Р-НА БЕЛОРУССИИ Резюме 1. В говоре употребляемая лексика литовского происхождения является неотъемлемой частью лексики соседних литовских говоров, находящихся как на территории Литвы, так и Белоруссии. Она тесно связана с жизнью, бытом, обычаями и культурой восточно-аукштайтского литовского села и, кроме прочего, говорит о том, что языковая система исследуемого белорусского говора здесь образовалась на основе литовского субстрата. 2. В статье изучаемые литовские лексические и семантические кальки говора отражают также неоспоримые следы литовского субстрата. 3. Немалая часть исследуемых собственных имен - названий деревней, гидронимов, урочищ, также фамилий носителей говора - являются литовского происхождения и подтверждают мнение о том, что на исследуемой территории сравнительно в недавнем прошлом жили литовцы. Данное положение подтверждает и некоторые местные информанты говора, признающие, что проживавшие здесь их отцы, деды и прадеды говорили по-литовски. 4. В языковой системе говора до сих пор сохранились также и некоторые элементы литовской фонетики, акцентуации, морфологии и синтаксиса. На основе исследуемого богатого материала в статье делается предположение, что субстратный литовский говор, на основе которого сформировался исследуемый белорусский говор, был литовский говор восточно-аукштайтов пунтининников жадининников дзуков. LITUANISMEN IN DER BELORUSSISCHEN MUNDART DER GEGEND VON KAMOI (BEZIRK PASTAVI, BELORUSSLAND) Zusammenfassung Es werden die in der Mundart von Kamoi vorliegenden lexikalischen bzw. semantischen Übersetzungslehnwörter sowie einige phonetische und grammatische Elemente litauischer Herkunft untersucht. Sie zeugen davon, daß dieser Mundart als Substrat der litauischer ostaukstaitische Dialekt (der der Puntininkai - Žadininkai - Dzūkai) zugrunde liegt. 133