Назвы грыбоыў у беларусска–лiтоўцким пагранiчы (баравiк, асавiк, порхаўка)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993) PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS І. Я. ЯШКІН NÁZVY HUB V BĚLORUSKO–LITEVSKÉM POHRANIČÍ (Hřib, křemenáč, pýchavka) Materiály názvů hub byly shromážděny na území Běloruska v terénu a rovněž vybrány z dialektologických, historických a archivních pramenů (více než 2200). Názvy hub v Litvě známe pouze z atlasu litevského jazyka (Lietuvių kalbos atlasas. Т. 1. Leksika. Vilnius, 1977. Карты № 97, 98), z překladového rusko-litevského slovníku (Русско–литовский словарь. Vilnius, 1982–1985. Т. 1–4) a z archivních materiálů (Русское Географическое товарищества - РГТ, фонд 34, 1873. Oddělení rukopisů Vědecké knihovny Vilniuské univerzity). Zóna bělorusko–litevské interakce nářečí a rozšíření běloruských a litevských areálů se vyčleňuje na západním pohraničí běloruskojazyčného masivu a litevkojazyčného masivu na východě Litvy. Materiály РГТ svědčí o tom, že západní hranicí rozšíření názvů hub běloruského masivu byla ta nářečí, v nichž se na území dnešní Litvy mluví „po prostomu“ – bělorusky. Materiály téhož РГТ a dalších pramenů ukazují východní hranici této zóny, totiž okresy Ostrovecký, Voronovský a Braslavský, kde jsou zaznamenány litevské názvy hub. Podle archivních materiálů se bělorusko–litevská zóna skládala z východních částí někdejších vilenské a kovenské gubernie v rámci Ruského impéria. Názvy hub, které zapsali učitelé a duchovní ve svých odpovědích na otázku (č. 22) programu РГТ, se patrně nejedná o kalky z ruštiny, nýbrž jsou místní. Archivní materiály (Ф. 34) podávají úplný obraz o výskytu hub v tomto kraji a svědčí o bohatých houbařských revírech v XIX. století. Srov.: „Borový les o délce 20 verst v okolí... panství Zaborje, bohatý („izobiluje“) na houby...“, „Bobulí a hub... bývá v jiných letech veliké množství“ (Chotěnčická volosť Vilejského okresu). Hřibů bylo tolik, že se jimi platilo palácům. Tak ve Vilenské gubernii: "Za právo sbírat houby v lesích hraběnky Udutské... musí dodat správě panství Žaludok hraběnky po 3 funtech sušených hub" (Orljanská vol. Lidského újezdu). V úrodných letech (takovým byl rok 1872) „rolníci opouštějí i polní práce jako méně výnosné a všechen čas věnují sběru hub“ (Trocký újezd Vilenské gubernie). Ve Vilenském újezdu stál v úrodném roce funt sušených hřibů „několik kopějek“, kopa 70 sušených hřibů ve Svjancjanech stála 10–15 kopějek a kopa syrových hřibů od 10 do 15 kopějek v Ašmjanském okrese. Za léto si jedna žena vydělala 25–30 rublů v Dinaburském okrese. Po pudu hub prodávaly selské ženy v Nikolajevské volosti Dzisenského okresu. Nelze opomenout bohatství hřibů, když čteme následující svědectví současníka: „Ani přibližně nelze určit, kolik pudů jich (hub) jde na prodej: v minulém roce (1872) 5 lidí z obce Marcinkovce (=Marciankonis) Varnické volosti skoupilo k dalšímu prodeji více než 300 pudů, ale toto množství, jak se zdá, představuje nejvýše polovinu skutečně prodaných hub“ (Trocký okres Vilenské gubernie). Vilnius zásobovali houbami z Trockého a Svjancjanského okresu (Ф. 34, с. 461, л. 96). Archivní materiály uvádějí lokality, které prosluly bohatými houbovými nalezišti. V Kovenské gubernii byly dvě: 1. Poněvěžský újezd; 2. městys Kejdany (=Kedajňaj). Ve Vilenské gubernii se takových houbových nalezišť počítalo 14: Chacenčická vol. Vilenského újezdu (=Chaděnčycy Vilejského okresu Minské oblasti), Herman išská vol. Vilejského újezdu (=Hermaniški Gudagajského s/s Ast raveckého okresu Grodněnské oblasti), Krasnoselská vol. Vilejského újezdu (=Krasnaje Siala Zalolského s/s Karelického okresu Grodněnské oblasti), Vilejská vol. Vilejského újezdu (=Vilenský okres Minské oblasti), Ščučynská vol. Lidského újezdu (=Ščučynský okres Grodněnské oblasti), městys Arly Orljanské vol. (po obou stranách Němenu) Lidského újezdu (=Vorla Ščučynského okresu Grodněnské oblasti), Konjavská vol. Lidského újezdu (=Kanjavičy Azjorského s/s Grodněnského okresu Grodněnské oblasti), Benjakonská vol. Lidského újezdu (=benjakoni Voranavského okresu Grodněnské oblasti), Parplická vol. Vilejského újezdu (=Porplišča Doksického okresu Vitebské oblasti), Měrecká vol. Trockého újezdu (=Mjarkine Varenského okresu, Litva), Aranská vol. Trockého újezdu (=Varenský okres, Litva), Nikolajevská vol. D iseňského újezdu (=Mikalajeva Kazjanského s/s Braslavského okresu Vitebské oblasti), Chalkholská vol. Vilejského újezdu (=?), Kamajská vol. Svjancjanského újezdu (= Kamaj Pastavského okresu Vitebské oblasti). Místní obyvatelé označovali také oblasti, kde houby rostou, ale neposkytují obživu, a kde rostou špatně v důsledku nepříznivých přírodních podmínek. Pro analýzu se bere pouze běloruskojazyčná zóna, která nyní náleží převážně Bělorusku a částečně Litvě a Lotyšsku. Boletus edulis se v této zóně podle současných a archivních materiálů (1873) nazývá boravik, srov.: borovik — Aranská volosť Trockého okresu Vilenské gubernie — občiny: Marcinkonské, Žuratišské (=Marcinkonis a Žurė — Ф. 34, с. 480, л. 11); boroviki — Vilenský okres a gubernie (Ф. 34, с. 386, 519, л. 45, 76), v obci Čeremyšča Zanaracké volosti Svjancjanského okresu Vilenské gubernie (Ф. 34, с. 462, л. 26), Graužyšská volosť Ašmjanského okresu Vilenské gubernie (Ф. 34, с. 377, л. 3), volosti Vilejská, Lauginovská, Serbišská, Vilejský okres Vilenské gubernie (Ф. 34, с. 506, 499, 503, лл. 3, 4б); buroviki — Ščučinská volosť Lidského okresu Vilenské gubernie (Ф. 34, с. 435, л. 7б). 71 Nyní je název baravík v litevském spisovném jazyce vědeckým literárním termínem tikrinis baravykas „pravý baravík, Boletus edulis“ (Rusko-litevský slovník. Sv. 1. S. 419). Geografii názvu baravík na území Litvy neznáme: patrně je tam rozšířen a má substitutivní charakter. Na území Běloruska zaujímá pojmenování baravík téměř celé území kromě jihu republiky. Na Polesí znají název baravík jako substitutivní, tradičně však používají název houba „baravík“. Na území Voranavského okresu Grodněnské oblasti, který sousedí s Litvou, je znám název baravíku baltatargýb, jenž je litvanismem. V litevském spisovném jazyce vstupuje název baravík také do pojmenování osavíku (podosinavíku) – baravykas raudonviršis, babky (ledňáku) – baravykas lepšė, pozdního kozáka (másláku) – baravykas kazlėkas, letního kozáka (másláku) – šilinis baravykas, setrvačníku – žalsvasis baravykas, polské houby – rudakepūris baravykas, dubáku – baravykas praqžuolis, kozáku – tamprusis (raudonkūtis) baravykas a dalších. Na druhé straně se za litvanismy v běloruských nářečích považují ráudanik „podosinavík“, kubizďel „chmuřenka“ a další. Na mapě č. 98 Atlasu litevského jazyka jsou uvedeny názvy červenohlavíků raudonviršis, raudonaviršis, raudoniūkas, raudõnis, raudõnius, raudõnė, raudõngalvis, raudõngalvė, raudõnagrybis, raudõnlepšė, raudonlepšis, raudõnbaravykis, raudonukė, raudonūkas „červený baravík, podosinavík“. Ze všech těchto synonym se na území sousedního Voranavského okresu používá pouze poslední název ráudanik. Na téže mapě litevští kolegové na území Litvy v obcích 650 (Tudaliaj, Šalčininský okres), 665 (Kapiukaj – ves Hervišského venkovského sovětu Šalčininského okresu), 666 (Šabičyninkaj) zaznamenali raudonikas (raudoniūkas). Také na území sousedního Voranavského okresu Grodněnské oblasti v obcích VI (Voranava), VII (Nača), VIII (Radun) vedle těchto podob zaznamenali raudonikis. Ve vsi Posalč benjakonského venkovského sovětu Voranavského okresu se tato houba nazývá ráudanik (sdělil vědecký pracovník AV Běloruska I. V. Vojnič). Všechna tato pojmenování červenohlavíků tvoří jednu lokální zónu na území Litvy a Běloruska. Během dialektologické expedice (1989) jsme také na území Švenčionského okresu (ves Rakovská), který sousedí s Postavským okresem Vitebské oblasti, zjistili, že místní Bělorusové nazývají houbu Leccinum aurantiacum červenohlavíky, zatímco místní Litevci jí říkají ráudonagalvėj (v mn. č.). Každý z nich mluví svým rodným jazykem a rozumějí si navzájem bez tlumočníka. Pro houbu Люсopегdon je na jihozápadě Běloruska neutrální název bzdziucha. Stejný název je rozšířen na Ukrajině – bzdjucha, v severovýchodním Polsku (Suwalksko, část Mazur a Podlesí) – bździuch (bździucha), a v litevských nářečích – kukiūržedis, kubiždelis. V nářečích sousedního Voranavského okresu se používá litvanismus kubizďel „chmuřenka“. 72 U části běloruských a litevských pojmenování hub se pozoruje táž motivace typu zelený setrvačník — žalsvasis baravykas „nazelenalý baravík“; borový baravík, siník — šilbaravykis, ryžok — rūdmesė „zrzavá houba“, žlutá houba — tikrinis baravykas. Pojmenování hub v Bělorusku tvoří souvislý areál a mají také své zonální systémy. V pohraničí se pozorují jazykové překryvy. Společné názvosloví části hub svědčí o zachování staršího stavu (typu balto-slovanské jednoty), jakož i o vzájemných vlivech v rámci Litevského velkoknížectví (XIII — XVIII stol.). V pohraniční zóně se v souladu s kontaktními jazyky odrazila také pojmenování hub v běloruských a litevských podobách v geografických názvech sídel (vesnic, záhumenic, statků) v někdejších Vilenském a Švenčionském újezdech Vilenské gubernie (1905): Borovikina (záhumenek) Bystrická volost, Borovikinin — lit. Baravykynė (statek) Širvintská volost, Ryžiški — lit. Rūžiškė (ves) Cveracká volost Švenčionského újezdu. Lexém houba je ve Vilensku doložen také v následujících geografických názvech: Grybiny — lit. Grybėnai (záhumenek) Malacký a Vilenský okres, Grybiški — lit. Grybiškiai (ves) Malacký okres a další. NÁZVY HUB V BĚLORUSKO-LITEVSKÉM POHRANIČÍ (baravykas ~ баравік, raudonviršis ~ аса́вік, pumpotaukšlis ~ порхаўка) Resumé Údaje o názvech hub v pohraniční zóně mezi Běloruskem a Litvou byly shromážděny z různých písemných pramenů. Obecné jméno slovanského původu baravykas ~ баравік je rozšířeno poměrně široce. Jen v Polesí se baravykas nazývá jednoduše houba ~ грыб. Že se podobný jev vyskytuje i v litevských pohraničních nářečích, dokládá v rajónu Varenava zaznamenaný lituanismus балтаgr yб. Variantu názvu červenohlávky raudonikis, raudonikas ~ аса́вік, падасінавік převzalo také běloruské nářečí Varenava рауданік. To, že se pumpotaukšlis ~ порхаўка v litevsko-běloruské zóně označuje dialektismy kubizdelis, kubezdalis apod., dokládá v rajónu Varenava rozšířený lituanismus кубіздель. V pohraniční zóně je také mnoho zeměpisných názvů obydlených míst vzniklých z názvů hub, např. Grybėnai ~ Грыбяны, ves v rajónu Molėtai, Grỹbiškiai ~ Грыбішкі, ves v rajónu Molėtai, Baravykynė ~ Боровикина, palivark v rajónu Širvintos, Rūžiškė ~ Рыжишки, ves v rajónu Švenčionys. 73