Lietuvių nutautinimas per mokyklas iki „Aušros“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993) PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS Zigmas ZINKEVIČIUS LITEVCI A JEJICH ODNÁRODŇOVÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM ŠKOL AŽ DO „AUŠROS“ Při psaní „Dějin litevského jazyka“ jsem nashromáždil k tomuto tématu velmi mnoho údajů. Není možné je zde všechny uvést. Vždyť v Litvě existovaly školy už od zavedení křesťanství. V krátkém článku je obtížné zpracovat dějiny školy z hlediska, který nás zajímá, až do konce XIX. století — období téměř půl tisíciletí. Proto se spokojíme jen s uvedením hlavních závěrů, velmi stručných tezí. Nejprve je třeba konstatovat, že o odnárodňování prostřednictvím škol lze hovořit teprve přibližně od konce XVII. století. Do té doby byla škola v Litvě latinská. Navštěvovala ji téměř výhradně šlechta. Tehdy školy spravovali převážně jezuité. Nelze je obviňovat ze snahy odnárodnit Litevce, ačkoli péčí o litevskost také nevynikali. Vztah k litevštině dokládá mimo jiné poslední soupis majetku Vilniuské akademie z roku 1773: z jedenácti tisíc svazků písemností bylo v litevštině pouhých sedm. Do XVIII. století lze nanejvýš konstatovat vytváření podmínek pro odnárodňování Litevců, nikoli však vědomé snahy o jejich odnárodnění prostřednictvím školy. Takové tehdy ještě neexistovaly. V XVIII. století byla litevská šlechta již silně polonizovaná. Nezpolonizovala ji však škola, nýbrž dvůr velkoknížat, která se stala polskými králi, polská církev (Litva neměla vlastní církevní provincii) a především veškerý státní a správní život. Vždyť bez znalosti polštiny nebylo možné dosáhnout žádné úřední kariéry. Proto se lidé z vyšších stavů učili tomuto jazyku. V XVIII. století používali polštinu nejen magnáti, ale i zámožnější šlechtici, přesněji její variantu „polszczyzna litewska“. Magnáti jí byli zcela prosáklí, mnozí šlechtici, zvláště v Žemaitsku, však zůstávali dvojjazyční. Všichni příslušníci vyšších vrstev se však považovali za Litevce. Šlo tedy pouze o jazykové, nikoli politicko-národní odnárodnění. Škola zůstávala v zásadě latinská. Učitelé pocházeli převážně z polonizované šlechty. Litevština byla ve škole jen vzácným hostem. Užívána byla pouze jako pomocný prostředek při výuce latiny, a to jen do chvíle, než se žáci naučili trochu polsky. Výjimku představovaly reformované školy v Kėdainiai a Pandėlys, kde se litevština používala mnohem více. O pronásledování litevského jazyka či zákazu jeho používání ve školách XVIII. století, alespoň v jeho první polovině, nejsou známy žádné doklady. S největší pravděpodobností k tomu ani nedocházelo. 28 Polonizace Litevců prostřednictvím škol se výrazně zintenzivnila za Edukační komise, počínaje rokem 1773. Tehdy přibylo samotných škol, zejména farních. Jejich úkolem bylo slít národy společné republiky (Rzeczpospolity) v jediný národ, který měl být polský. Bělorusové a Ukrajinci byli jako Slované automaticky považováni za Poláky, Litevce však bylo třeba ještě polonizovat. Tento úkol určoval charakter školy. Polština se v ní stala vyučovacím jazykem namísto latiny. Na venkově to probíhalo obtížně. Děti drobné šlechty, a tím spíše rolníků, často polsky neuměly. Nejdříve se ji musely naučit a teprve potom se mohla používat jako vyučovací jazyk. V dochovaných zprávách školních inspektorů nacházíme četné stížnosti učitelů, že se žáci polštinu učí jen obtížně. Objevují se dokonce požadavky, aby bylo žákům zakázáno mluvit mezi sebou litevsky, aby nesměli v kostele poslouchat kázání v litevštině, aby se pro žáky zavedla zvláštní kázání v polštině a podobně. Je obtížné zjistit, nakolik se takové návrhy tehdy uskutečňovaly. Z jednotlivých poznámek ve zprávách lze usuzovat, že v některých školách byly prováděny. Na konci XVIII. století tedy již v určitých případech docházelo k násilné polonizaci, která zřejmě ještě nebyla častá. V XVIII. století se objevil ještě jeden nový jev: vedle oficiálních polských škol vznikaly neoficiální litevské školy. Šlo o takzvané bakalorije (název pochází z významově pozměněného cizího slova bakalauras „určitý nižší akademický titul“), primitivní školy, které měly jen několik nebo několik desítek žáků a v nichž vyučovali samoučící se učitelé putující od chalupy k chalupě. Vláda tyto bakalorije nepodporovala ani nad nimi nedržela ochrannou ruku. Šlo o samovzdělávání vytvořené samotným lidem. V něm však spočívá zárodek naší národní školy. Ze všeho, co bylo řečeno, je zřejmé, že navzdory jednotlivým případům násilné polonizace polonizovaly Litevce v XVIII. století mnohem více než škola dvůr, církev a sám společenský život. Škola se skutečným nástrojem polonizace stala až později, po zániku společné republiky. Tehdy se usilovalo o obnovu bývalého státu. Bylo na ni vynaloženo mnoho příprav. Každý občan, nejen příslušník privilegovaného stavu, ale i prostý člověk, se musel naučit jazyk budoucího státu. Litevce nikdo neuznával jako samostatný národ. Oficiálně byli považováni za Poláky hovořící jiným jazykem. Usilovalo se o to, aby i oni mluvili polsky. Polonizace prostřednictvím škol značně zesílila. Školy spravovala polská Vilniuská univerzita, jejíž zásluhy o litevský národ a kulturu byly pouze nepřímé: činnost pokrokových univerzitních profesorů podněcovala zájem o minulost národa a rodný jazyk, univerzita však vůbec nezamýšlela aktivně působit na podporu litevskosti. Její postoj k litevskosti dokládá mimo jiné skutečnost, že se na univerzitě vyučovaly staré jazyky — latina, řečtina a hebrejština — a od prvního desetiletí XIX. století také moderní jazyky: němčina, francouzština, italština, angličtina, dokonce i orientální jazyky, arabština a perština, jen ne litevština, pro niž se na univerzitě místo nenašlo. Ve školách pod dohledem univerzity byla veškerá výchova zaměřena na vlasteneckého ducha polskosti. Inspektoři věnovali největší pozornost polštině a zdokonalování její výuky. Byla 29 byla považována za nejdůležitější prostředek vlastenecké výchovy a známku kulturnosti člověka. Učitelé měli mnoho potíží se žáky, kteří začínali chodit do školy a neuměli polsky. Ve zprávách vizitátorů vyslaných univerzitou se učitelům často doporučovalo, aby proti litevštině přijímali přísná opatření. Násilné činy však byly i tehdy vzácné. Po povstání v roce 1831 byla Vilniuská univerzita uzavřena. Začalo nové období. Carská vláda začala rusifikovat oficiální polské školy v Litvě, avšak neúspěšně. Ty v zásadě zůstaly polské a některé se dokonce staly ještě polštějšími. Polonizace litevských žáků v nich výrazně zesílila a nabyla donucovací povahy. Případů násilí přibývalo, zejména ve vilniuské a kaunaské gubernii. Žákům bylo zcela zakázáno mluvit litevsky, dokonce i mezi sebou. Žákovi přistiženému při hovoru v litevštině zavěšovali na krk zvláštní tabulku zvanou metelinga (zkomolené latinské nota linguae „jazyková značka“). Tento potupný znak musel žáček nosit tak dlouho, dokud nepřistihl jiného, kdo mluvil litevsky. V Suvalsku (dnešní Suvalkiji) se situace vyvíjela poněkud jinak. Po posledním dělení Republiky bylo toto území připojeno k Prusku. Práva litevštiny zde byla postavena na roveň právům, která měla v tomto státě. Tam byla litevština vyučovacím jazykem ve školách, užívalo se jí v protestantských kostelech a hojně zněla ve veřejném životě. Germanizace tehdy ještě neprobíhala. V Suvalsku se však toho všeho bohužel nestihlo dosáhnout. Kraj byl brzy připojen k Varšavskému knížectví, které vytvářel Napoleon. Byla obnovena polská správa. Polonizace výrazně zesílila. Žákům bylo zakázáno mluvit litevsky i o přestávkách a také s rodiči, kteří je přijížděli navštívit. Jsou známy případy násilí. Například i zde byli žáci za hovor v litevštině trestáni a věšeli jim na krk tabulku s polským nápisem „osioł“ (osel) apod. Postavení litevského rolnického dítěte, které se v té době dostalo do školy, ukazuje například úvod k rukopisné mluvnici I. Čiuldy z roku 1854, kde se píše (uvádí se překlad z polštiny): „Malý chlapec, daný do farní školy, je pod hrozbou trestu nucen zříci se jazyka rodičů; veškeré vzdělání a výchovu získává v cizím, dosud neznámém jazyce, a časem se stává (...) lhostejným, (...) začíná otevřeně nenávidět jazyk, v němž ho citlivá maminka, zbožná Litevka (Žemaitka), učila prvním slovům (...). Tak se začíná stydět za své rodiče a rodinu, za své společenské postavení a vlast. Nechce přiznat (...), že je Litevec (Žemait), ale přisuzuje se k cizímu národu a falešně se vydává za odedávna pravého Poláka“. Po povstání v roce 1863 se situace opět změnila. Carská vláda se rozhodla zastavit polonizaci Litvy. Nečinila tak z dobré vůle, nýbrž s cílem dosáhnout rusifikace. Přijala podivná opatření odporující zdravému rozumu. Zakázala Litevcům tisk v obvyklém latinském písmu (považovala je za polské). Tak bojovala proti polonizaci. Bylo nařízeno tisknout litevské knihy pouze ruským písmem, tento záměr však kvůli bojkotu Litevců ztroskotal. Knihy se vydávaly v Prusku a tajně šířily v Litvě. Začala 30 éra pašeráků knih — jedinečný fenomén evropských kulturních dějin. Rusifikace škol byla spojena s nuceným převáděním Litevců na pravoslaví. Bylo zřízeno mnoho ruských farních škol. Prostřednictvím školy začala dvojí denacionalizace Litevců: vedle tradiční polonizace se objevila i úředně prosazovaná rusifikace. Ta byla méně nebezpečná. Litevci téměř nerusifikovali. Nadále však polonizovali. Zdá se, že to lze z velké části vysvětlit společnou vírou s Poláky (pronásledovanou ruskou vládou). Ve školách byla litevština pronásledována ještě přísněji. Případy násilí značně přibyly. Ve druhé polovině 19. století se objevil další velmi důležitý činitel: začalo litevské národní obrození, které se časově shodovalo s vydáním prvních čísel „Aušry“. Výrazně zkomplikovalo jazykovou situaci ve všech oblastech: v kostele, ve škole i ve veřejném životě. Začal neúprosný boj za uznání práv litevštiny. To se dotklo i školy. To všechno však již přesahuje chronologické hranice tohoto tématu. ÚLOHA ŠKOLY V POLONIZACI A RUSIFIKACI LITEVCŮ DO DOBY „AUŠRY“ Shrnutí Počátky využívání školy jako nástroje polonizace Litevců sahají do konce 18. století. Role školy v tomto ohledu zesílila za činnosti Edukační komise (založené roku 1773), kdy byl škole uložen úkol aktivně napomáhat sjednocení národů Republiky obou národů v jediný polský národ. Škola se však stala skutečným a účinným nástrojem polonizace až v 19. století, kdy se litevština stala předmětem jejího pronásledování. Žák, který se odvážil ve škole promluvit litevsky, byl trestán: nutili ho nosit zvláštní znamení hanby (takzvanou metelingu), dokud nebyl přistižen jiný žák při stejném „zločinu“. Po povstání roku 1863 se carské úřady rozhodly proces polonizace Litvy zastavit. Nestalo se tak z dobrých úmyslů vůči Litevcům, nýbrž s cílem zahájit jejich rusifikaci. Za tímto účelem byla zahájena opatření odporující prostému zdravému rozumu, mimo jiné zákaz tisku knih v litevštině latinkou (kterou označili za „polskou“). Tato a další opatření proces polonizace nezastavila, od té doby ji však provázela brutální rusifikace. Oba tyto procesy zastavil vzmach národně osvobozeneckého obrození, který časově souvisel s vydáním prvních čísel novin „Aušra“ roku 1883. 31 ENTNATIONALISIERUNG DER LITAUER DURCH DIE SCHULEN BIS "AUŠRA" Shrnutí Polonizace Litevců prostřednictvím škol začala koncem 18. století. Zesílila zejména v době působení Edukační komise (od roku 1773). Skutečným předmětem pronásledování ve škole se však litevský jazyk stal až v 19. století. Po povstání roku 1863 carská vláda polonizaci brzdila a zákazem tisku litevských textů latinkou zahájila rusifikaci. Oba procesy — polonizaci i rusifikaci Litevců — zastavilo pouze národně osvobozenecké hnutí, jehož počátek se časově shodoval s vydáním prvních čísel „Aušry“ roku 1883. 32