Lietuvių kalbos indo dalių pavadinimai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI VILIJA DREGŪNIENĖ NÁZVY ČÁSTÍ NÁDOB V LITEVŠTINĚ Hrnčířskou terminologii lze tematicky rozdělit do 12 skupin slov (názvy řemesla, surovin, nástrojů, výrobků a další). Tento článek se zaměřuje na názvy částí nádob. Byly shromážděny z etnografické a archeologické literatury, z prací historiků umění¹, z „Slovníku litevského jazyka“ a jeho kartotéky, z dialektových slovníků a publikací lidové slovesnosti². Jde o malou skupinu 22 slov: ąsa, ausis, ranka, rankėlė, dangtis, puoddangtis (puoddangtė a další), briannà, pôbrìannis, vainikėlis, gurklys, kaklas, kaklelis, petūkai, petėliai, pilvėlis, pôpilvis, koja, kojūkė, dugnas, snapas, snapelis, vambrà. Je zajímavá tím, že více než polovinu slov tvoří somatismy. Dvanáct slov označuje části lidského těla a tři (gurklys, šnapas ir snapelis) označují části těla zvířat. Somatismy se vyskytují v terminologii mnoha řemesel, například v textilní: blauzdos, krūtinė, padas, širdis, žandai, mentė3. J. Elisonas⁴ uvádí mnoho somatismů ve slovníčku, v němž shromáždil názvy různých pracovních nástrojů a zařízení venkovanů i jejich částí. Například části vidlí se v Gustonyse nazývají galva, v Gudžiūnách — dantimis, v Krakėse — pirštais. Příčný díl máselnice se v Rozalimu nazývá sparniukais, přední část pece — kaktą (v Krakėse), část kola — šlaunimi (v Josvainiuose) atd. Názvy částí lidského nebo zvířecího těla se užívají také v terminologii řemesel jiných jazyků. A. Reķēna ve své monografii uvádí mnoho takových případů v lotyšských nářečích⁵. 1 Čerbულėnas K. Litevská lidová keramika // Vědecké práce vysokých škol LTSR. Historie. V., 1965. T. 7; Galaunė P. Z historie skla a keramiky // Naše starobylosti. Tilžė, 1922. Kn. 4—5; a také jeho. Litevské lidové umění K., 1930; Jablonskytė-Rimantienė R. Hrnčířství v Lapainios v rané době železné // Z dějin litevské kultury. V., 1961. T. 3; Kudirка J. Litevští hrnčíři a hrnce. V., 1973. 2 Krėvė V. Patarlės ir priežodžiai. K., 1934. T. 1; Nакtinienė G. ir kt. Druskininkų tarmės žodynas. V., 1988; Petrauskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas. V., 1985; Tauta ir žodis. K., 1923—1928. Kn. 1—5; Vitkauskas V. Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodynas. V., 1976. 3 Eigirdienė D. Lietuvių liaudies tekstilės terminai // Mūsų kalba. 1987. Nr. 4. P. 26. 4 Elisonas J. Pokus o technický slovník litevských rolníků // Archivum philologicum / Red. Pr. Skardžius. K., 1932. T. 3. 5 Reķēna A. Řemeslnická slovní zásoba v některých jižních latgalských nářečích a její vztahy k odpovídajícím názvům ve slovanských jazycích. Rīga, 1975. 106 Somatismy se vyskytují také v ruské slovní zásobě různých řemesel; například tesařské nástroje a jejich části se nazývají: козлы, конь, бородка, зуб, лоб, пальцы, ротик, ручка atd.6 Při srovnání užívání somatismů ve slovní zásobě hrnčířství a dalších řemesel si všímáme, že ve slovní zásobě hrnčířství jsou soustavně uváděny nejdůležitější části lidského těla: ucho, krk, ramena, ruka, břicho, noha. Ve slovní zásobě jiných řemesel, například textilnictví, se takové soustavné opakování nevyskytuje. Ostatně tvar nejedné nádoby připomíná lidskou postavu. Možná proto dostaly i části nádoby názvy částí lidského těla? P. Galaunė napsal, že člověk začal vyrábět nádoby podobné člověku, když chtěl zobrazit sám sebe — „od nejbohatších forem přírody se obrátil k sobě samému“7. Zde bychom mohli zmínit také antropomorfní nádoby, které se vyráběly na mnoha místech světa. Například při vykopávkách v Tróji II byly objeveny takzvané obličejové urny, které mají zřetelné rysy obličeje8. Antropomorfní nádoby z různých období byly nalezeny v Československu, Bulharsku, Rumunsku (gumelnická kultura), Peru, Kongu a na mnoha dalších místech9. Zajímavé jsou obličejové urny pomořanské kultury (dnešní území Polska)10. M. Gimbutienė a někteří další archeologové11 řadí tuto kulturu k západním Baltům. Podle M. Gimbutienė „se urny vyráběly individuálně s ohledem na pohlaví zemřelého a zejména na jeho společenské postavení“12. Ženské urny mají velké uši s navlečenými ozdobami a náhrdelníky, zatímco na mužských jsou vyobrazeny zbraně a bojové scény; jejich ouška jsou malá. Zajímavé je, že mnohé antropomorfní nádoby se používaly pouze k pohřbívání a k jiným rituálním účelům13. Je tedy možné, že antropomorfní nádoby přímo či nepřímo ovlivnily vznik názvů částí nádoby odvozených od částí lidského těla. 6 Rėkėna A. Min. cit. dílo. S. 588; Кондратьева В. П. О профессиональной лексике псковских плотников // Труды по русскому языку. Л., 1969. С. 303. 7 Galaunė P. Iš stiklo ir keramikos istorijos. S. 254. 8 Чайлд Г. У истоков европейской цивилизации. М., 1952. С. 74. 9 Jaennide Fr. Geschichte der Keramik. Leipzig, 1900. S. 807; Vladár J. Praveká plastika. Tatran, 1979. P. 46, 47, 89, 111; Энциклопедия България. София, 1982. С. 385; Искусство тропической Африки в собраниях СССР. М., 1967. Nr. 154, 155; Монгайт А. Археология Западной Европы. Каменный век. М., 1973. С. 243. 10 Luka L. J. Kultura wschodniopomorska na Pomorzu Gdańskim. Wrocław—Warszawa—Kraków, 1966. T. 1. 11 Gimbutienė M. Baltai priešistoriniais laikais. Etnogenezė, materialinė kultūra ir mitologija. V., 1985. S. 78; Монгайт А. Археология Западной Европы. Бронзовый и железный века. М., 1974. С. 351. 12 Gimbutienė M. Min. cit. dílo. S. 81. 13 Novotný B. Lužianska skupina a počiatky maľovanej keramiky na Slovensku. Bratislava, 1962. S. 72; Berezkin J. Účel předmětů s figurálními vyobrazeními z pohřebišť mochické kultury // Konference „Balto-slovanské etnokulturní a archeologické starožitnosti. Pohřební obřad“. Teze referátů. M., 1985. S. 11–12. 107 A. Rėkėna při analýze případů, kdy se názvy částí lidského či zvířecího těla začínají používat pro označení jiných skutečností, zjistila, že k tomu může vést vnější podobnost těchto skutečností, například cepla piere „část pece na chléb, která se nachází nad topeništěm“ (malý výstupek nad topeništěm pece připomíná čelo)14. Z tohoto důvodu mohly vzniknout také některé litevské názvy částí nádoby. Takto jsou v LKŽ (V 92; 93) motivovány i odvozené významy kaklo a kaklėlio: „něco, co se podobá krku (část nějakého předmětu)“, „dem. něco, co se podobá malému krku (část nějakého předmětu)“. Už v spisech K. Sirvydase nacházíme příklady, kdy kaklas označuje část nádoby. Tyto názvy částí nádoby se užívají nejen v nářečích, ale i ve spisovném jazyce. V Salamiestis, Kupiškis, Dusetos, Dūkštas a Sudeikiai (okres Utena) se hrdlo džbánu nazývá také gūrkliu. V LKŽ (III 753) je zaznamenán tento význam slova: „hrdlo nádoby, láhve“. Vnější podobnost částí nádoby s částmi lidského či ptačího těla mohla rovněž vést ke vzniku zobáčku a ouška. Zobáky, zobáčky džbánu nebo jiné nádoby se nazývá v Pociūnėliai (okres Radviliškis) a Ėriškiai (okres Panevėžys) výlevka. V pracích etnografů se tato část nádoby nazývá pouze zobáčkem. Oba tyto názvy se užívají ve spisovném jazyce. Název pro výlevku džbánu vambrà se vyskytuje pouze v západní Litvě. Výlevka džbánu nebo imbriku se tak nazývá v Ylakiai, Raseiniai, Girkalnis a Skirsnemunė. Ucho nádoby se v Telšiai, Veiviržėnai, Vieksniai, Gargždai, Geistarai, Ūdrija (okres Alytus) a Alvitas (okres Vilkaviškis) nazývá Ausimi. Tento somatismus může označovat také ucho kbelíku, kotle, truhly a dalších předmětů (LKŽ I 502). Další název této části nádoby, ąsa, se užívá po celé Litvě. Jeho základní význam je „ouško nádoby k uchopení“ (LKŽ I 324). Tato část nádoby se tak nazývá v Kupiškis, Mielagėnai (okres Ignalina), Švenčionys, Pūšalotas, Šeduva, Lyduokiai (okres Ukmergė), Geistaruose, Tauragnai, v okolí Pasvalys a na mnoha dalších místech. LKŽ (I 324) uvádí dalších 11 významů tohoto slova (madlo zásuvky, poutko na oděvu, očko jehly aj.). Ucho nádoby se v Rimšė, Valkininkai a v okolí Švenčionys nazývá rankele. LKŽ (XI 163) uvádí, že může jít o slavismus. V Tirkšliai (okres Mažeikiai), Šalčininkai, Nemunaitis (okres Alytus), Žilėnai, Kabeliai (okres Varėna) a v okolí Druskininkai se užívá název ucha nádoby rankà. Mimochodem, A. Rėkėna píše, že názvy částí těla lze na základě podobnosti funkcí používat pro označení jiných skutečností, například: riòka, riùcena „rukojeť“, kāja „opěrná část tkalcovského stavu, lavice či postele“15. Totéž bychom mohli říci o rañką, rankėlę hrnce, za kterou jej uchopíme rukou, nebo o kóją, kojùkę, na níž nádoba stojí a o kterou se opírá. „Kojotas kragas“ se uvádí už ve slovníku P. Ruigyse. Dolní část nádoby nazývá kojuke etnograf J. Kudirka. A. Rėkėna tvrdí, že názvy lidí či zvířat mohou být užívány v jiném významu, když asociaci vyvolá nějaký charakteristický rys, například určitých 14 Rėkėna A. Min. cit. dílo. S. 585—586. 15 Tamtéž. S. 585. 108 Takto související mechanismy zámku se nazývají bērnenš ir mātė, tj. vztah mezi matkou a dítětem se přirovnává k odpovídajícímu vztahu mezi částmi zařízení. Slovo lācīs „medvěd“ se užívá ve významu „špatně navlečené osnovní nitě“16. Zde se medvědova nemotornost přirovnává k tkalcově nedbalosti. Také bříško hrnce mohlo být pojmenováno tímto způsobem, protože asociaci mezi skutečnostmi vyvolala jejich společná charakteristická vlastnost — do obou se nalévá jídlo. Mimochodem, i původ slova pilvas se spojuje se slovesem pilti17. Pilvų, pilvelių se nejširší část hrnce nazývá v Krosně (okres Marijampolė), Raudėnech (okres Šiauliai) a v okolí Joniškėlisu. LKŽ takový význam neuvádí, avšak pilvas je v tomto slovníku (LKŽ IX 1027) zmíněno také ve významu „nějaké vyvýšení či vyboulení předmětu“. E. Vaitulevičienė tuto část nádoby označuje také jiným somatismem — liemuo, lie-menėlis18. Širší část hrnce pod hrdlem se nazývá petūkais, petėliais. Druhá forma je v tomto významu uvedena také v LKŽ (IX 879). Názvy petėliai, pilvelis se častěji objevují v pracích etnografů. Již jsme si všimli, že tutéž část nádoby lze označovat jak základním slovem, tak zdrobnělinou: kaklas—kaklelis, ausis—auselė, koja—kojūkė, kojėlė, ranka—rankelė. V etnografické literatuře se vyskytují pouze zdrobnělé odvozeniny. Etnograf J. Kudirka používá dva názvy částí nádoby, které nejsou uvedeny ani v LKŽ, ani v nářečních slovnících, ani v pracích jiných etnografů. Jsou příznačné pouze pro hrnčířskou terminologii, neboť označují specifické reálie této oblasti: pōbriaunis „část nádoby mezi okrajem a hrdlem“, pōpilvis „část nádoby mezi bříškem a nožkou“. Oba názvy mají podobnou slovotvornou stavbu. Název briauna — „okraj, ostří, roh či vrchol nějakého předmětu“ (LKŽ I 1037) — je příznačný nejen pro hrnčířskou terminologii. J. Kudirka tak označuje právě okraj nádoby. Ostatní etnografové užívají také názvy vainikėlis, atbraila, pakraštėlis. Tato reálie se tedy označuje různými slovy. Víko nádoby se nazývá dangčiu (v Daukšiuose (okres Marijampolė), Veiveriuose (okres Prienai), Griškabūdyje, Žagarėje, Kruopiuose (okres Akmenė), Šilutėje, Šilalė, Karklėnech (okres Kelmė), Jurbarku) nebo puōddangčiu (v Dirvonėnuose (okres Šiauliai), Pagėgiuose, Salantuose, Veliuonoje, Šatėse, Žygaičiuose). LKŽ (X 21) zaznamenává ještě šest názvů podobného tvoření: puōddangtė, puoddaṅgtė (Laukuva, Kvėdarna, Tauragė), puoddeṅgtė (N, K)19, puodangtis (MŽ), puodangte (MŽ, D. Poška), puodengte (SD, Q), puodenklė (C) (poslední čtyři názvy nejsou v LKŽ přízvukovány). Slovo dūgnas označuje nejen spodní část hrnce, ale i víko (Slavikai, Žiežmariai, Pociūnėliai, Mielagėnai, Joniškėlis, Ūdrija, Rudamina, Marijampolė, Geistarai, Rodūnia). Tak se označuje také prkénko, na kterém se krájí zelenina (Nočia, Rudamina, Seinai). 16 Tamtéž. S. 586. 17 Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg—Göttingen, 1962. Bd. 1. S. 593; Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksika. V., 1990. P. 196. 18 Vaitulevičienė E. Buitinė lietuvių liaudies keramika Vilniaus Istorijos-etnografijos muziejuje // Kraštotyra. V., 1969. S. 192, 196. 19 Zkratky jako v „Lietuvių kalbos žodyne“. 109 Názvy částí nádoby v jiných jazycích Litevské názvy částí nádoby hrana, věneček zobáček, výlevka krk, hrdlo, hrdélko ucho, rukojeť, ručička ramínka břicho, bříško noha, nožka Lotyšsky 6* snīpītis „zobáček“ kakls, kakliņš „krk, hrdélko“ Polsky 1; 5 szyjka „hrdélko“ ucho „ucho“, uszko „ouško“ brzuch „břicho“ Čekų 12 hrdlo „hrdlo“, krček „hrdélko“ ucho „ucho“ nožka „nožička“ Slováci 9; 11 hrdlo „hrdlo“ ucho „ucho“ bruško „bříško“ nožka „nožička“ Rusové 16; 18 венчик „věneček“ носик „nosík“ горло „hrdlo“ ручка „rukojeť“, ушко „ouško“ плечики „ramínka“ тулово „tělo“ ножка „nožička“ Baltarusų 17 венца „věneček“ дзюбка „zobáček“ горла „hrdlo“ вуха „ucho“ тулова, пуза, брюха „břicho“ Ukrainiečių 13; 15 шийка „krček“ ручка „rukojeťka“ плечики „ramínka“ тулуб „tělo“ ніжка „nožička“ Anglų 3; 8 lip „ret“ neck „krk“ handle „ucho“ shoulders „ramena“ tělo „tělo“ chodidlo „noha“ Francouzští 10; 14 zobák „zobák“ límec „límec“ noha „noha“ Rumunų 2 ústa „ústa“ krk „krk“ noha „noha“ Německé 4; 7 Hals „krk“ Bauch „břicho“ Fuß „noha“ *Čísla v tabulce označují pořadové číslo zdroje v seznamu literatury, z něhož byly názvy převzaty. 110 Názvy částí nádoby – somatismy – se vyskytují nejen v litevštině, ale i v dalších jazycích. V tabulce jsou uvedeny takové případy. Vidíme, že pro označení okraje se somatismy používají pouze v angličtině a rumunštině: lip a gura. Zobáček se ve třech případech označuje obdobným slovem – názvem části ptačího těla –, zatímco v ruštině a litevštině (носик a vambra) názvem části lidského těla. K označení hrdla se ve většině jazyků používá slovo znamenající hrdlo nebo krk. Pouze ve francouzštině se v tomto případě používá slovo col „límec“. Ucho nádoby se označuje názvy dvou skutečností – ucha nebo ruky. Pouze v angličtině se v tomto případě neužívá somatismus (handle), je však zřejmé, že tento tvar je odvozen od hand „ruka“. Břicho hrnce se nejčastěji označuje jako tělo a břicho. Nožka a ramena se ve všech případech označují obdobně, bez jiných variant. Je obtížné vysvětlit, proč se v těchto jazycích k označení částí nádoby používají obdobné somatismy. Možná, jak již bylo zmíněno, tento jev podnítila výroba antropomorfních nádob. Na druhou stranu i tvary neantropomorfních nádob často připomínají lidskou postavu (snad také vlivem antropomorfních nádob). To mohlo člověka přimět pojmenovat části nádoby stejně jako části vlastního těla. Mezi těmito skutečnostmi pozorujeme velkou vnější podobnost. Somatismy se však často označují věci, které lidské tělo vůbec nepřipomínají (viz příklady D. Eigirdienė a J. Elisonase). Opíráme-li se o závěry A. Rekėny o užívání somatismů v lotyšských nářečích, můžeme zdůvodnit, že části nádoby se v uvedených jazycích označují somatismy. Podstatně obtížnější je vysvětlit, proč jsou tytéž části hrnce pojmenovávány obdobnými názvy skutečností. Bylo by těžké tvrdit, že jde o vliv jednoho jazyka na druhý, protože tento jev je vlastní nikoli dvěma či třem jazykům, nýbrž větší skupině jazyků. Při zkoumání hrnčířské slovní zásoby litevštiny jsem si všiml, že pouze ve skupině názvů částí nádoby není ani jedna výpůjčka. V ostatních skupinách názvů (řemesla, surovin, výrobků) výpůjčky nacházíme. Je možné, že tento fakt souvisí s užíváním somatismů, neboť „názvy částí těla zpravidla patří k nejstarším a nejstálejším vrstvám slovní zásoby kteréhokoli jazyka“20. Část litevských názvů částí nádoby náleží do indoevropské slovní zásoby: ąsa, snapas, ausis, gurklys, některé, například rankà, vainikėlis, patří ke slovní zásobě baltsko-slovanské epochy, kaklas, koja k baltské vrstvě slovní zásoby, zatímco pilvas je příznačné pouze pro litevštinu. Souhrnně lze dojít k závěru, že litevské názvy částí nádoby tvoří svéráznou a zajímavou skupinu slov, v níž není ani jedna výpůjčka. Výraznou tendencí je označovat části hrnce somatismy. Je patrná i v dalších indoevropských jazycích. V nářečích se k označení částí nádoby používají jak zdrobnělé, tak základní podoby somatismů, zatímco v současné etnografické a archeologické literatuře se vyskytují pouze zdrobnělé podoby. 20 Sabaliauskas A. Min. veik. P. 112. 111 ŠALTINIAI 1. Alfawicka S. Ceramika malowana okresu halsztackiego w Polsce. Studium źródłoznawcze. Wrocław, 1970. 2. Canarache V. Importul amforelor Stampilate la Istria. Editura Academiei Republicii Populare Romine, 1957. 3. Cook M. Greek painted Pottery. London, 1960. 4. Heuschkel H., Muche K. ABC Keramik. Leipzig, 1975. 5. Holubowicz W. Garncarstwo wiejskie zachodnich terenów Białorusi. Toruń, 1950. 6. Latviešu literārās valodas vārdnīca. Riga, 1972—1989. Sej. 1—7. 7. Liebscher I., Willert F. Technologie der Keramik. Dresden, 1955. 8. Loran S. O’Bannon. Dictionary of Ceramic Science and Engineering. New York, 1983. 9. Novotnýj B. Lužianska skupina a počiatky maľovanej keramiky na Slovensku. Bratislava, 1962. 10. Powidzki J. Zabytkoznawstwo ceramiki nowożytnej. Toruń, 1972. 11. Stullerová M. Keramika ako záľuba. Bratislava, 1987. 12. Zá'potocký M. Katalog středověké keramiky severočeského Polabí. Praha, 1979. 13. Горюнов Е. Про періодизацію десянських старожитностей другої та третьої чверті I тисячоліття н. е. // Археологія. 1975. N 18. 14. Испано-мавританская керамика. М.—Л., 1940. 15. Кравченко Н., Корпусова В. Деякі риси матеріальної культури пізньоримської Тіри // Археологія. 1975. N 18. 16. Лукин Г. Конструирование художественных изделий из керамики. М., 1979. 17. Милоченко В. Белорусское народное гончарство. Минск, 1984. 18. Рыбаков Е. Ремесло древней Руси. М., 1948. ZUR BEZEICHNUNG DER GEFÄSSTEILE IN DER LITAUISCHEN SPRACHE Zusammenfassung In dem Artikel werden die Bezeichnungen von Gefäßteilen behandelt ąsą, ausis, ranką, rankėlė, dangtis, puodangtis, briauną, póbriuanis, vainikėlis, gurklys, kaklas, kaklėlis, petūkai, petėliai, pilvelis, pópilvis, koja, kojūkė, dūgnas, snāpas, snapėlis, vambrà. Das ist eine eigenartige Wortgruppe, in der keine Entlehnungen vorhanden sind. Über die Hälfte von diesen Wörtern bilden diejenigen, die zur Bezeichnung der menschlichen Körperteile dienen. Diese Tendenz ist auch in anderen indoeuropäischen Sprachen zu bemerken. Die meisten Bezeichnungen werden in der Literatursprache verwendet, nur einige wie z. B. vambrà nur in den Mundsprachen, andere kommen in der ethnologischen Literatur vor (petėliai, pópilvis, póbrĭunis). In den Mundarten werden zur Bezeichnung der Gefäßteile Deminutiva- und Grundwortformen von den Somatismen benützt, während in der gegenwärtigen ethnologischen sowie archäologischen Literatur nur Deminutivaformen anzutreffen sind.