Lietuvos valstybė, tauta ir kalba

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI STASYS KEINYS LITEVSKÝ STÁT, NÁROD A JAZYK Ačkoli tě minulost zabíjela a hryzala, — snad sto let po svém nepřestáváš znít. A. Jakštas. Do litevštiny. 1900 Existence vlastního národního státu má pro osud národů a jejich jazyků velký význam. Rovnocenným a svébytným členem a tvůrcem současného světa se může cítit jen národ, který je sám pánem země svých předků a otců i jejího bohatství, který bez omezení a podle vlastního uvážení rozvíjí hospodářství, vědu a kulturu své země, chrání a pěstuje svůj jazyk, zvyky a víru a samostatně, na základě rovnoprávnosti, udržuje vztahy s jinými národy a jejich státy. Vždyť každý národ je jako nádherná, neopakovatelná a svébytná květina v zahradě lidstva. Tato zahrada zvláště rozkvetla v dnešní době, kdy z trosek kolonialismu — systému, který utlačoval velkou část lidstva a držel ji pod cizí nadvládou — povstalo k samostatnému životu a obnovilo či vytvořilo své národní státy mnoho národů světa. Přijde den, kdy se osvobodí i dosud porobené národy. Národní stát se obvykle soustavně stará o jazyk národa — vytvářejí se normální a příznivé podmínky pro jeho rozvoj, výzkum i výuku a všemožně se usiluje o to, aby se jazyk rozvíjel tak, že bude snadno uspokojovat všechny hospodářské, materiální i duchovní potřeby společnosti, která jej užívá. „Vyšší vzdělání a duchovní zušlechtění národa lze uskutečnit pouze v mateřském jazyce, neboť je jako brána, kterou všechny velké a plodné myšlenky dosahují duše národa,“ napsal Liudvikas Rėza v „Dějinách litevské Bible“1. Tato krásná a pravdivá slova, napsaná před 175 lety, stojí za pozornost i v naší době. Všechny jazyky jsou lidstvu potřebné a všechny jsou od přírody rovnocenné, stejně jako jejich uživatelé. Žádný jazyk jako takový není nadřazen ostatním. A vůbec nezáleží na tom, zda jím mluví stovky milionů lidí, nebo jen stovky. Když se jazyk začne přehnaně oslavovat a stavět proti jiným jazykům jako lepší, krásnější, dokonalejší či podobně, když se k němu začnou připojovat přídomky veliký, mocný, ukazuje to na velkou [míru] takto smýšlejících lidí, a někdy i alespoň vládnoucích vrstev takové společnosti 1 Cit. z: Jovaišas A. Liudvikas Rėza. V.: Vaga, 1969. P. 170. 57 duševní nezdravost. Takové názory téměř vždy, ne-li vždy, doprovází znevažování jiných jazyků a často také snaha vnucovat ostatním vlastní jazyk. Dějiny ukazují, že to je typické zejména pro mnohonárodnostní státy tvořené dobyvateli a dobytými. Jazyky podrobených národů obvykle nemají normální, přirozené podmínky pro svůj vývoj a fungování; ve větší či menší míře podléhají vlivu jazyka utlačovatelů, který zaujímá dominantní postavení, a často jsou jím dokonce záměrně vytlačovány. V současném světě existuje mnoho jazyků, které se nevyvinuly v literární jazyky a neuspokojují všechny potřeby společnosti. Obvykle se má za to, že přibližně devět desetin světových jazyků nemá psanou podobu a není literárních. A i těch přibližně 300 literárních jazyků se velmi liší mírou rozvinutosti a svými funkcemi. Jsou mezi nimi jazyky, v nichž nelze získat nejen vysokoškolské, ale ani středoškolské, bohužel často ani základní vzdělání. Taková zůstala i většina z více než sta jazyků národů SSSR. Mateřský jazyk je však všem drahý. Všechny národy se snaží svůj jazyk zachovat, rozvíjet a všestranně užívat, a to je přirozené právo každého národa i každého člověka. Litevský stát a jazyk Jednou z forem právního zakotvení jazyka, a v určitých případech také ochrany jeho práv, je prohlášení jazyka národa za státní jazyk. Státní jazyk je obvykle hlavním jazykem života státu a používá se ve všech oblastech jeho činnosti. Ve státním jazyce se vydávají zákony (jejich originály mohou mít v případě potřeby také oficiální překlady do jiných jazyků, včetně dalších jazyků používaných obyvateli daného státu); v tomto jazyce se vede úřední agenda a je hlavním jazykem soudnictví, vzdělávání a dalších oblastí. Jakou úlohu sehrál litevský jazyk v dějinách litevského státu? Nepochybné je, že za starých časů Litevského velkoknížectví (DLK), zvláště v době jeho moci a skutečné velikosti, se litevsky mluvilo jak na dvorech velkoknížat a mnoha šlechticů, tak u soudu i v dalších institucích knížectví. Neexistují však doklady o tom, že by se tento jazyk používal také v písemnostech. Litevské písemnictví se vůbec objevilo až v 16. století, kdy litevská šlechta již pravděpodobně z velké části polonizovala nebo alespoň podlehla polskému vlivu; zda se litevsky psalo již dříve, lze jen odhadovat. K. Jablonskis se ve své sbírce litevských slov ze starého jazyka litevských písařských kanceláří (nikoli litevštiny) opírá o texty od konce 14. století (nejstarší známé písemnosti tohoto druhu) v podstatě až do zániku DLK na konci 18. století. Uvádí, že v DLK „se úřední písemnosti psaly převážně nelitevsky [zvýrazněno při citování. — S. K.] — rusky, později polsky, vedle toho také latinsky a německy. V těchto nelitevsky psaných písemnostech je také mnoho litevských slov“2. Je dobře známo, že písemnosti DLK se především psaly takzvaným úředním jazykem knížectví, který byl jakousi východoslovanskou řečí (někteří jej nazývají ruštinou, jiní starou běloruštinou a další zase jinak). V tomto jazyce byly vydány také slavné důle- 2 Jablonskis K. Lietuviški žodžiai senosios Lietuvos raštinių kalboje: Tekstai. K., 1941. D. 1, P. VII. 58 būausieji teisiniai DLK dokumentai „Lietuvos Statutas“ (1529, 1566 ir 1588 m.), kurie, be to, buvo išversti į lotynų ir lenkų kalbas (deja, ne lietuvių). Respublikos (Žečpospolitos) laikais DLK’ valstybės gyvenime vis plačiau įsigalėjo lenkų kalba. Lietuvių kalba nebuvo dėstomoji, mokslo ir raštinės kalba nė senajame Vilniaus universitete (1579—1832), nors, be abejo, tam tikrų nuopelnų lietuvių kalbai universitetas turi, bet tai jau kita kalba. Vis dėlto tai neleidžia manyti, kad lietuvių kalba skambėjo tik kaimo trobėlėse ir dvarų bei bažnyčių laukuose. Tiek tie gausūs lietuviški žodžiai bei posakiai kitomis kalbomis parašytuose dokumentuose, tiek ir tam tikrų dokumentų likučiai rodo, kad DLK valstybės gyvenime lietuvių kalba buvo gyva iki galo. Po rozdělení Republiky a připadnutí Litvy Ruskému impériu zřejmě v podstatě nezůstaly žádné podmínky, aby se litevština mohla projevovat v životě cizího státu. Tehdy začala a neustále se rozšiřovala brutální rusifikační politika, včetně požadavku na rusifikaci písma (v době zákazu tisku, 1864—1904). V prvních letech existence nezávislé Litevské republiky litevština nepochybně plnila funkci státního jazyka, nebylo to však potvrzeno zákonem — nebyla zapsána ani do „Základních ustanovení Prozatímní ústavy Litevského státu“, která přijala Státní rada 2. listopadu 1918 ani 4. dubna 1919, ani se o ní nehovoří v „Prozatímní ústavě Litevského státu“, kterou přijal Ústavodárný Seimas 10. června 1920. Poprvé v dějinách litevského státu byla litevština oficiálně prohlášena za jazyk nezávislého národního litevského státu — Litevské republiky — v roce 1922. Učinil tak Ústavodárný Seimas v „Ústavě Litevského státu“, přijaté 1. srpna téhož roku, jejíž 6§ stanovoval: „Státním jazykem je litevština. Užívání místních jazyků stanoví zákon“3. O postavení litevštiny jako státního jazyka se hovoří také v pozdějších ústavách Litevské republiky. Bod 7 „Ústavy Litevského státu“, vyhlášené prezidentem republiky v roce 1928, je přesně stejný jako 6§ dřívější ústavy (z roku 1922) přijaté Seimasem4. V „Litevské ústavě“, kterou přijal Čtvrtý Seimas v roce 1938, byla změněna část formulace týkající se jiných jazyků. Zde je celý článek 7 této ústavy: „Státním jazykem je litevština. / Zákon stanoví, ve kterých oblastech Litvy a ve kterých veřejných institucích lze vedle litevštiny užívat také jiné jazyky“5. „Litevská ústava“ z roku 1938 platila až do obsazení Litevské republiky a jejího připojení k SSSR. V ústavách platných v Litvě za sovětského období (z let 1940 a 1978) není litevština považována za státní jazyk — o státním jazyce se v nich vůbec nepíše. Litevština je zmíněna pouze v článku těchto ústav o jazyce soudního řízení. Obecněji se o ní (o výuce v mateřském jazyce) hovoří také v článku o právu na vzdělání. 3 Lietuvos valstybės konstitucijos. V.: Mokslas, 1989. P. [7]. 4 Tamtéž. S. [46]. 5 Tamtéž. S. [59]. 59 S nástupem nové vlny národního osvobození, po téměř půlstoletí útlaku, obnovila 18. listopadu 1988 Nejvyšší rada Litevské SSR postavení litevštiny jako státního jazyka. Tehdy byl přijat dodatek k článku 77 republikové ústavy (základního zákona), v němž se uvádí: „Státním jazykem Litevské SSR je litevština. / Litevská SSR zajišťuje užívání litevštiny v činnosti státních a společenských orgánů, ve vzdělávacích, kulturních, vědeckých, výrobních a dalších institucích, podnicích a organizacích, jakož i péči státu o všestranný rozvoj a výuku litevštiny. Vytvářejí se podmínky pro rozvoj i dalších jazyků užívaných v Litevské SSR a pro studium a užívání ruštiny jako prostředku vzájemné komunikace národů SSSR.“6. Tato formulace je příliš kompromisní; jednu z nejdůležitějších otázek jazykové politiky řeší na základě dvojjazyčnosti národnostních menšin a ruštiny, kterou v Sovětském svazu důrazně prosazovali. Taková formulace sice představovala jistý krok kupředu a tehdy mohla postavení litevštiny poněkud usnadnit, společnost však nemohla uspokojit a neuspokojila, protože ani právně nebyly odstraněny příčiny, které v mnoha oblastech života odsunuly litevštinu do postavení druhého jazyka a z některých ji zcela vytlačily. Po třech měsících, koncem února 1989, byl v tisku zveřejněn návrh nové ústavy Litevské SSR. Ačkoli zůstal pouze návrhem, stojí za připomenutí, jak řešil otázku litevštiny. Článek 81 návrhu po vyhlášení litevštiny za státní jazyk nevyjmenovával oblasti jejího užívání a o ruštině se vůbec nezmiňoval; hovořil pouze o zárukách vytvářených pro jiné jazyky: „Litevská SSR zaručuje nezbytné podmínky pro rozvoj i dalších jazyků užívaných v Republice.“7 Samozřejmě se může vynořit otázka, proč se v základním zákoně státu hovoří o rozvoji jiných jazyků a o zárukách podmínek pro něj. Ve vztahu k jiným jazykům se ústavy nezávislé Litvy z let 1922, 1928 a 1938 jeví jako formulované mnohem lépe, ačkoli i tuto formulaci by bylo možné zpřesnit. 11. března 1990, když se Nejvyšší rada Republiky sešla na svém prvním zasedání, přijala akt o obnovení nezávislého litevského státu, obnovila platnost „Litevské ústavy“ z 12. května 1938 na celém území obnovené Litevské republiky, vzápětí její platnost pozastavila a schválila „Prozatímní základní zákon Litevské republiky“. Článek 7 tohoto zákona je věnován jazyku: „Státním jazykem Litevské republiky je litevština. / Litevská republika zajišťuje užívání litevštiny v činnosti státních a společenských orgánů, ve vzdělávacích, kulturních, vědeckých, výrobních a dalších institucích, podnicích a organizacích, jakož i péči státu o všestranný rozvoj a výuku litevštiny. Vytvářejí se podmínky pro užívání a rozvoj jazyků národnostních společenství.“8. Také v této formulaci, stejně jako ve zmíněné formulaci z 18. listopadu 1988, je široce a poměrně ne- ⁶ Tamtéž. S. [197]; Státní jazyk Litevské SSR: Nejdůležitější dokumenty. V.: Mintis, 1989. S. 11. ⁷ Ústavy litevského státu. S. [216]. ⁸ První zasedání Nejvyšší rady Litevské republiky (první volební období) (10.—13. března 1990, zasedání I—VII) / Stenografické záznamy. V., 1990. S. 313; Soubor dokumentů Nejvyšší rady Litevské republiky a Prezidia Nejvyšší rady. V., 1991. Sv. 1. S. 34. 60 Pojem státního jazyka je chápán přesněji, tj. jsou vymezeny jeho funkce a oblasti užívání. Stalo se tak proto, že v článku Základního zákona (ústavy) byly vyjmenovány oblasti užívání státního jazyka, navíc nepřesně a neúplně (bylo připojeno „a v jiných úřadech, podnicích a organizacích“). Takové věci se obvykle stanovují nikoli v ústavě, nýbrž v jiných státních zákonech (mohl by existovat samostatný jazykový zákon nebo zákon o užívání státního jazyka), stejně jako se například v ústavě pouze uvádí, co je státní znak a jak vypadá státní vlajka, zatímco kde, kdy a jak se užívají, stanovují určité jiné zákony. Kromě toho se v textu článku užívá neurčitý termín jazyky národních společenství. Taková je právní situace otázky litevštiny jako státního jazyka. Právní zakotvení jakéhokoli práva či statusu činí zákonnými kroky k výkonu tohoto práva či statusu, jsou-li prováděny v mezích zákona. To je velmi důležitým předpokladem zákonnosti, neovlivňuje však skutečné postavení jazyka ve společenském životě. Jazyk může za příznivých podmínek plnit funkci státního jazyka, i když k tomu není určen zákony. Jak již bylo uvedeno, v prozatímních ústavách Litevské republiky z let 1918—1922 se otázka státního jazyka neřešila, avšak litevština jím ve skutečnosti byla již tehdy. Ruština ve skutečnosti po celou dobu plnila funkci státního jazyka nejen Ruské SFSR, ale i celého SSSR, ačkoli jí toto postavení bylo oficiálně přiznáno až zákonem „O jazycích národů SSSR“ z 24. dubna 1990. Pravda, v tomto zákoně byla ruština označena nikoli za státní, nýbrž za oficiální jazyk SSSR, to však lze považovat za terminologickou hříčku, neboť v právní praxi SSSR znamenají termíny oficiální jazyk a státní jazyk totéž9. Je zcela normální a přirozené, že se v národním státě užívá jako státní jazyk jazyk daného národa. Udělením statusu státního jazyka se zde pouze právně uznává postavení spisovného národního jazyka v životě státu. Za normálních okolností lidé jiných národností chápou, že nežijí ve svém národním státě, a proto nepožadují, aby jejich jazyky byly z hlediska práv postaveny na roveň hlavnímu jazyku státu, natož aby byly uznány dokonce za významnější. Například Litevcům, Číňanům nebo Rusům žijícím ve Francii, Maďarsku, Německu či dokonce v USA by nejspíš ani nenapadlo požadovat, aby byly litevština, čínština či ruština v těchto státech z hlediska práv postaveny na roveň francouzštině, maďarštině, němčině či angličtině, prohlášeny spolu s nimi za státní jazyky, nebo dokonce uznány za prostředek vzájemné komunikace mezi mnohonárodnostními obyvateli těchto států. Takové problémy však neustále vznikaly a vznikají v takzvaných „suverénních státech“, jakými jsou svazové sovětské republiky. Rusové (nebo příslušníci jiných národností, kteří jsou obvykle bez jejich souhlasu automaticky připočítáváni k Rusům jako rusky mluvící lidé), kteří zde žijí trvale či jen dočasně (například vojáci, různí dočasně vyslaní zaměstnanci aj.), mohou pro svůj (ruský) jazyk požadovat v kterékoli republice 9 Viz Юридический энциклопедический словарь. 2-е дополненное издание / Гл. ред. А. Я. Сухарев. М.: Советская энциклопедия, 1987. С. 87, 303 (hesla государственный язык, официальный язык); Lietuviškoji tarybinė enciklopedija. V., 1984. T. 12. P. 47 (heslo valstybinė kalba). 61 status státního jazyka, a ve skutečnosti privilegované postavení, tedy aby s nimi skuteční vlastníci této země mluvili jejich vlastní (přistěhovaleckou) řečí. Jejich práva navíc horlivě podporuje ústřední (ve skutečnosti ruská) moc, a to tak horlivě, že se obvykle mluví jen o „újmách“ a právech rusky mluvících lidí, přičemž se zcela přehlíží, jaké útrapy a nespravedlnosti jsou působeny všem ostatním národům této obrovské supervelmoci. Naštěstí Arméni, Bělorusové, Kazaši, Tataři, Ukrajinci, Němci, Židé a lidé mnoha dalších národností žijící mimo své republiky či země zatím podobné požadavky ohledně svých jazyků nevznášejí. Mimochodem, v Litvě se navíc v části takzvaného Vilniuského kraje řeší také otázka polštiny. Jazykům svazových republik SSSR nebyl přiznáván status státních jazyků (ani v celém SSSR, ani na území těchto republik), a to s odvoláním na názory V. Lenina na tuto otázku. Tvrzení V. Lenina tvoří teoretickou oporu jazykové politiky prosazované KSSS a státem SSSR. Těmito zásadami se však ne vždy řídili. Dnes se obvykle zamlčuje, že na počátku dvacátých let byly desítky jazyků prohlášeny za státní jazyky na území svazových i autonomních republik. Kromě toho se vytvářelo písmo pro mnoho jazyků (zpočátku na základě nelatinkové, neruské abecedy) a sestavovala se terminologie pro různé obory. Brzy však bylo zahájeno tažení proti „buržoazním nacionalistům“, kteří řešili jazykové otázky. I zde je plno bílých míst v dějinách — nevysvětluje se, na základě čích rozhodnutí či pokynů a kdy byly statusy státních jazyků zrušeny, abecedy přepracovány podle ruské abecedy a terminologie národnostních menšin hromadně porušťována. Tajné protokoly — rozhodnutí a pokyny týkající se jazykových otázek — by tedy měly být četné. Vzniká dojem, že toto krátké období národního obrození bylo umožněno proto, aby se odhalili „nacionalističtí“ nepřátelé šovinistických bolševiků, stejně jako jim ve stejné době vyhlášená NEP (nová hospodářská politika) umožnila odhalit „třídní“ nepřátele. Poté byla uvedena do chodu pekelná mašinérie ničení lidí. Nepochybným cílem jazykové politiky, která zakazuje povyšovat jazyky na úroveň státního jazyka, je odejmout národnostním menšinám (tj. neruským národům) právní základ k obraně jejich mateřských jazyků a vytvořit příznivé podmínky pro stále širší zavádění jiného (tj. ruského) jazyka do všech oblastí státního a společenského života. Taková politika byla v Sovětském svazu důsledně a bezohledně uskutečňována. Do těchto podmínek se po zničení nezávislého litevského státu v roce 1940 dostala litevština. Jazyk zotročeného národa V Sovětském svazu se soustavně rozšiřovalo používání ruského jazyka a zasahovalo stále nové oblasti života státu i společnosti. Zároveň byly z příslušných oblastí užívání postupně vytlačovány jazyky národnostních menšin, včetně jazyků místních obyvatel takzvaných svazových republik. Taková jazyková politika přímo vyplývá ze základního principu národní politiky KSSS, za nějž se považuje splynutí národů (слияние наций), jinými slovy asimilace. Tato politika se důsledně dodržuje, na její uskutečňování se nešetří prostředky a nehledí se na nezbytná opatření. Po dlouhá léta probíhala v SSSR otevřená rusifikace všech neruských národů a národností bez výjimky. K tomu se komplexně (koordinovaně) využívají prostředky ekonomiky, politiky, 62 kultury a demografie a vede se k tomu potřebná propaganda. Takto nedávno psal jeden z teoretiků národní politiky komunistické strany: „Jazykový život všech národů a národností (наций и народностей) v zásadě mění rozvinutý socialismus. Každým rokem roste váha a význam jazyků, které nejsou národními jazyky těchto národů a národností. Zvlášť zřetelně je to patrné na rostoucí úloze ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace (средства межнационального общения). Je zřejmé, že v současnosti se v naší zemi fakticky nevyskytují území s jedinou národností (однонациональных). Každým rokem roste mnohonárodnostní charakter (многонациональность) republik, posiluje se ekonomická vzájemná závislost (взаимозависимость) i územní a duchovní a kulturní pronikání národů a národností do sebe navzájem (взаимопроникновение). Rozvinutý socialismus pozvedá ekonomiku a kulturu republik na novou, vyšší úroveň. Rozšiřuje se výměna kádrů, velké kontingenty (контингенты) odborníků z národního hospodářství se přesouvají z jedné republiky do druhé, každým rokem se stále více osvojují kulturní výdobytky jedněch i druhých (взаимообогащение достижениями культуры). Vzájemná komunikace národů a národností se mnohonásobně zintenzivňuje. Tyto objektivní a z hlediska dějin pokrokové společenské změny nemohou zásadně neovlivnit povahu prostředku komunikace národa či národnosti“10. V Sovětském svazu se všechno považuje za jednotné — jednotný (tj. unitární) stát, jednotný (tj. jeden) ekonomický komplex, jednotná sovětská kultura, literatura, jednotná sovětská věda a konečně jednotný sovětský lid neboli národ (mnohoznačnost ruského slova народ11 vytváří příznivé podmínky k tomu, aby se termín единый советский народ chápal, jak se komu zlíbí). V této řadě termínů označujících jednotnost, tj. jedinečnost, nerozlučnost či nedělitelnost, chybí jeden — jednotný sovětský jazyk. I tento termín je však snadno domyslitelný a používá se nejčastěji, jen je vyjádřen jinými slovy — jazyk mezietnické komunikace (язык межнационального общения), a tento jazyk je samozřejmě „jednotný“. Status ruštiny jako prostředku mezietnické komunikace národů SSSR se obvykle chápe v nejširším smyslu — byl přenesen z oblasti vztahů mezi republikami a vztahů ústřední vlády k republikám také do oblasti komunikace mezi lidmi kdekoli v SSSR. Takto se prosazoval po mnoho let. A je třeba říci, že určitá část společnosti (soudě podle všeho nemalá) si na takový stav zvykla, nebo se s ním dokonce smířila, a to v důsledku neustálého jazykového tlaku a všestranného prosazování komunikační etikety příznivé pro ruštinu (rozhovory s neznámými lidmi na veřejných místech — v podnicích, institucích, dopravních prostředcích atd., zejména ve větších městech — často začínaly přinejmenším rusky; ve veřejném životě kolektivů smíšených z hlediska národnosti se obvykle používala ruština atd.). Částečně měl patrně pravdu jeden z pilířů sovětské bilingvistiky J. Dešerijev, když na otázku „komunikace s příslušníky jiných ná- 10 Ханазаров К. Х. Решение национально-языковой проблемы в СССР. Издание 2-ое, дополн. М.: Изд-во политической лит-ры, 1982. С. 153—154. 11 V Ožegovově „Slovníku ruského jazyka“ jsou vysvětleny 4 významy slova народ — 1. obyvatelé státu či země, 2. národnost, 3. hlavní, pracující část obyvatel země, 4. lidé. (Ожегов С. И. Словарь русского языка. Издание 7-ое, стереотипное. М.: Советская энциклопедия, 1968. С. 378). 63 „jejich zástupci v republice i za jejími hranicemi hovoří“, v tabulkách za všechny svazové republiky (kromě Ruska) uváděje jedinou odpověď — ruský jazyk12. Litevský národ po obsazení a zničení svého národního nezávislého státu Sovětským svazem v roce 1940 okamžitě pocítil, co je sovětská národní politika a jazyková politika, která z ní vyplývá. Litevština přestala být státním jazykem a vedle ní se začala užívat ruština, zatímco z některých oblastí, především z armády, byla brzy zcela vytlačena. Postupně byla vytlačována, nebo dokonce odstraněna, i z mnoha dalších oblastí společenského života (neužívala se ve vojenských institucích a školách, stranických školách, školách ministerstva vnitra, téměř byla vytlačena z dopravy, zejména letecké, námořní a železniční, z mnoha továren a dokonce i výrobních odvětví, jakož i z úřední agendy institucí). Ruština stále více převládala v činnosti komunistické strany a státních institucí. Stala se hlavním veřejným jazykem života mnoha pracovních kolektivů smíšených z hlediska národnosti (jazykiem vizuální agitace, různých veřejně vyvěšovaných dokumentů, stejně jako schůzí, porad a shromáždění). Vědecké práce se začaly publikovat téměř výhradně v ruštině, s výjimkou především litevské filologie a dějin Litvy. Litevština byla vytlačována z kultury (přestalo se dabovat filmy), prostředků veřejného informování (většina programu litevské televize byla po celou dobu v ruštině; kromě toho se současně retransmitovaly televizní programy SSSR, přibývalo novin a časopisů vydávaných v ruštině nebo ve dvou jazycích a rozsah litevských publikací se několikanásobně zmenšoval), knižního vydavatelství (stále větší část knih se vydávala v ruštině) atd. Celý vzdělávací systém byl proměněn v nástroj rusifikace. Nejprve bylo na všech školách, od základních až po vysoké, zavedeno vyučování ruštiny. Po mnoho let se začala vyučovat už v mateřských školách. Některé obory se na školách působících v Litvě vyučovaly pouze rusky, některé předměty se vyučovaly v ruštině (všude vojenská příprava, a ve školách připravujících odborníky se někdy objevovaly i další). Učebnice většiny předmětů na středních školách byly překládány z ruštiny a většinu odborných předmětů na vysokých školách, technikumech, a dokonce i odborných učilištích bylo třeba studovat z ruských učebnic. Ani pro střední školy nebyly všechny učební pomůcky připraveny v litevštině (mapy k dějepisu a zeměpisu, většina školních atlasů). V zásadě všechny civilní veřejné nápisy byly uváděny ve dvou jazycích, zatímco vojenské obvykle pouze v ruštině. Dvojjazyčnost byla stále šířeji a přísněji zaváděna do všech oblastí života. Stala se jádrem jazykové politiky KSSS a vlády SSSR. Hlavním směrem vývoje jazykových vztahů v SSSR byl přechod od jednojazyčnosti národnostních menšin (neruských národů) přes dvojjazyčnost k jednojazyčnosti v ruštině. V zásadě celé Sovětské svazové území vstoupilo do období dvojjazyčnosti národnostních menšin a v některých případech, dokonce i ve svazových republikách, se zdálo, že rychle směřuje k jednojazyčnosti v ruštině. V Litvě byly dvojjazyčností nejvíce zasaženy některé velké městské aglomerace a zřejmě polská národnostní menšina. 12 Дешериев Ю. Д. Закономерности развития литературных языков народов СССР в советскую эпоху. Развитие общественных функций литературных языков. М.: Наука, 1978. С. 86, 106, 133, 161, 184, 206, 229, 253, 274, 299, 326, 352, 369, 387. 64 Udržovat a rozšiřovat používání ruštiny a zavádět dvojjazyčnost měli úředníci, ostatní zaměstnanci, odborníci, a dokonce i dělníci, kteří byli ve velkém počtu vysíláni ze SSSR do různých institucí komunistické strany, státních a dalších úřadů, jakož i do podniků a na stavby, a neuměli litevsky ani se ji neučili. Nepochybně byli i takoví, kteří se přistěhovali z vlastní iniciativy a hledali lepší život. Kolonizace země tedy začala hned od počátku, souběžně s represí vůči Litevcům a dalším místním obyvatelům, jejich deportacemi na Sibiř a nakonec repatriacemi a náborem na práci v jiných republikách. S přibýváním rusky mluvících lidí (k nimž je třeba připočíst i armádu) se zakládaly ruské školy a další vzdělávací a kulturní instituce a vydávalo se stále více periodického tisku a knih v ruštině. To zase souviselo s růstem počtu ruských odborníků a zaměstnanců v těchto oblastech. Nejvyšší státní orgány a představitelé SSSR a Ruska se s odvoláním na ochranu lidských práv snaží zachovat privilegované postavení ruských a dalších rusky mluvících kolonistů v zemích národnostních menšin a ty, kdo se rozhodli vrátit do své vlasti, zjevně tendenčně nazývají uprchlíky. Neustálé upřednostňování zájmů Rusů a dalších rusky mluvících lidí v letech přestavby SSSR, která začala v roce 1985, a zdůrazňování a stavění této otázky na první místo v národnostních vztazích obnažily podstatu národní politiky prosazované KSSS a vládou SSSR. SSSR byl vždy a zůstal zastáncem národnostního útlaku a ničení národnostních menšin; ze žaláře národů (jak se obvykle nazývala carská Ruská říše) jej chtěli proměnit v hřbitov národů. Konečné vyřešení národnostní otázky v Sovětském svazu, tj. zánik národnostních menšin, oficiálně nazývaný jejich splynutím, však neláká žádný národ. Proto se při první příležitosti v celém obrovském státě zvedlo mohutné hnutí národního obrození a osvobození. První se na cestu obnovy nezávislého národního státu vydává Litva. Není pochyb o tom, že touto cestou se vydají všechny národy podrobené SSSR, jimž ještě zbylo alespoň trochu duchovní síly, aby tak učinily, protože pouze v národním státě lze uspořádat život podle vůle národa a umožnit jazyku národa svobodný rozkvět. červen 1990 LITOVSKÝ STÁT, NÁROD A JAZYK Shrnutí První část této studie stručně přehleduje užívání litevského jazyka v období existence litevského státu. Navzdory tomu, že státní instituce Litevského velkoknížectví používaly litevštinu, pro písemné účely se užíval takzvaný úřední jazyk východních Slovanů, později polština a latina. Na konci 18. století, po připojení Litvy k Rusku, byla litevština zcela nahrazena ruštinou. Po určitou dobu byla dokonce násilně rusifikována i litevská pravopisná podoba. (Litevský tisk byl zakázán v letech 1864 až 1904.) Roku 1918 byla obnovena nezávislá Litva a litevština se začala používat jako státní jazyk. V souladu s „Ústavou litevského státu“, kterou roku 1922 přijalo Ústavodárné shromáždění, byla litevština prohlášena za oficiální státní jazyk. V roce 1940 však po anexi nezávislé Litevské republiky ze strany 5.Otázky litevské jazykovědy, XXXI 65 Sovětským svazem ztratila litevština status státního jazyka. Tento status znovu získala v roce 1988, kdy Nejvyšší rada tehdejší Litevské SSR přijala dodatečný článek k ústavě. Tento článek je zopakován v Novém prozatímním zákoně nezávislé Litevské republiky přijatém 11. března 1990. Druhá část této studie se zabývá postavením jazyků v bývalém Sovětském svazu. Na počátku 40. let jazyková politika podporovala rozvoj takzvaných malých jazyků. Řada jazyků byla prohlášena za státní jazyky na území jednotlivých svazových a autonomních republik. Brzy však byla tato politika nahrazena asimilací národnostních menšin založenou na velkoruském šovinismu. Ruština se začala široce používat ve všech oblastech života svazových i autonomních republik. Pro ruský jazyk a rusky mluvící obyvatele byly vytvořeny výjimečné podmínky. Během let perestrojky vliv ruštiny výrazně vzrostl, podporován všeobecnou sovětskou politikou vůči neruským národům a jejich jazykům, která dokonce umožnila prohlásit ruštinu za úřední jazyk tehdejšího SSSR.