Tarptautinių terminologijos principų taikymas mūsų terminijai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) OTÁZKY NORMALIZACE JAZYKA KAZIMIERAS GAIVENIS UPLATŇOVÁNÍ MEZINÁRODNÍCH TERMINOLOGICKÝCH ZÁSAD NA NAŠI TERMINOLOGII Názvosloví je obtížná a spletitá záležitost, a proto se jen málokdo odhodlá usilovat o jeho dokonalost. W. Arnold Lewis Mezinárodní správa terminologie zahrnuje přípravu různých dokumentů — terminologických kodexů, norem, nomenklatorických rejstříků. Tyto dokumenty se obvykle projednávají a schvalují na mezinárodních kongresech. Na mezinárodní úrovni byla normována nomenklatura anatomie, botaniky, chemie, geologie a zoologie, názvy odrůd kulturních rostlin a elektrotechnické termíny. Například na V. mezinárodním kongresu anatomů v roce 1950 byl ustaven Mezinárodní výbor pro anatomickou nomenklaturu (International Anatomical Nomenclature Committee), který schválil tyto zásady správy terminologie: 1. Každý orgán těla má být označen jediným termínem (výjimky jsou velmi vzácné). 2. V oficiálním seznamu musí být všechny termíny uvedeny latinsky. Každá země má svobodu vytvořit ekvivalenty latinských termínů ve svém mateřském jazyce. 3. Anatomické termíny mají být co nejkratší a nejjednodušší. 4. Termíny mají být snadno zapamatovatelné; žádoucí je také jejich názornost a popisný charakter. 5. Orgány těla, které spolu topograficky úzce souvisejí, se mají pokud možno označovat podobnými názvy (arteria femoralis, vena femoralis, nervus femoralis atd.). 6. Různá přídavná jména se mají používat v protikladných dvojicích (major — minor, superior — inferior, superficialis — profundus). 7. V oficiální nomenklatuře deskriptivní a mikroskopické anatomie se nemají používat eponyma (vlastní jména)1. Mezinárodní kodexy botanické a zoologické nomenklatury stanovují stupně taxonomických jednotek, obecnou strukturu hlavních názvů, upravují užívání synonym a homonym atd. 1 Nomina Anatomica. Международная анатомическая номенклатура. М., 1970. Cit. pagal Keinys S. Terminologijos abėcėlė. V., 1980. P. 88. 11 Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) sdružuje národní normalizační organizace. Návrhy mezinárodních norem přijaté technickými výbory schvaluje Rada ISO. Normalizují se nejen termíny jednotlivých oborů, ale také terminologické zásady a metody. Všechny tyto mezinárodní aktivity do jisté míry souvisejí i s naší terminologií. Například v roce 1977 vydal Kaunaský lékařský institut (nyní Kaunaská lékařská akademie) publikaci „Mezinárodní nomenklatura embryologie“, v roce 1989 vyšla knížka A. Praškevičiuse, R. Kazakevičiuse a L. Lukaševičiuse „Mezinárodní soustava jednotek v medicíně“. Při přípravě vícesvazkových akademických vědeckých děl (např. „Fauny Litvy“, „Flóry Litvy“) a litevských vysokoškolských učebnic (např. „Anatomie člověka“ S. Pavilonise, R. Stropause, K. Tamašauskase a A. Urbonase, „Anatomie hospodářských zvířat“ A. Pabijanskase aj.) se litevská terminologie přizpůsobuje požadavkům mezinárodních terminologických kodexů a norem. Navzdory všem těmto pracím je naše terminologie v mnoha ohledech stále provinční a nedostatečně uspořádaná. Na druhou stranu ani všechny mezinárodní terminologické normy a kodexy nedosahují vysoké vědecké úrovně. Například při přípravě litevské verze normy ISO „Terminologické zásady a metody“ (704—87) jsme zjistili, že některá její tvrzení neodpovídají současným lingvistickým koncepcím (např. výklad pojmů synonym a kvazisynonym, střídání synchronních a diachronních zásad při uvádění a popisu způsobů tvoření termínů aj.). Totéž lze říci i o pracích vydaných v Litvě. Například ve sborníku „Mezinárodní nomenklatura embryologie“ je poměrně mnoho nesprávných termínů, např.: tarpruja (metoestrus), dviruja (dioestrus), priešruja (prooestrus), gimdyminis periodas (puerperium), daugiagemalinis nėštumas (polyembrionica gestatio), vienasegmentiniai raumenys (musculi monosegmentales), trilapėlinis trynio maišas (trilaminaris saccus vitellinus) aj. Jaké obtíže vznikají při uplatňování mezinárodních terminologických zásad v naší terminologii? První věc — o činnosti a práci mezinárodních terminologických organizací (např. INFO-TERM-o, Mezinárodního institutu pro terminologický výzkum aj.) víme jen velmi málo a nejsme s nimi v přímém kontaktu. V litevských vědeckých knihovnách nenajdeme ani jejich publikace. Druhá věc — naši vědečtí a výrobní odborníci jsou zvyklí hledat vzory terminologie, nikoli její univerzální principy. Proto se s klesající prestiží ruštiny obracejí k angličtině a vliv anglicismů je stále výraznější. Ani to není žádoucí. V některých vědních oborech (např. v systematice rostlin a živočichů, medicíně aj.) lze za mezinárodní vzor považovat zčásti pouze latinu. Ani ta by se však neměla slepě kopírovat. V mezinárodních terminologických kodexech se často uvádí, že termíny je třeba překládat do národních jazyků. Naši odborníci však překlad termínů často chápou příliš doslovně, pouze jako gramaticky adekvátní překlad. Například ruský termín комплектующие детали se do litevštiny překládá gramaticky adekvátně (činné příčestí činným příčestím) jako komplektuojančios detalės, správný by však byl neadekvátní překlad s trpným příčestím, tedy komplektuojamosios detalės. V důsledku špatného překladu vznikají taková 12 slovní spojení, která v našem jazyce ani nemohou existovat. Nejhorší je, že některá pojmenování se ustálí nejen v terminologii, ale i v podnikové nomenklatuře a přetrvávají desítky let, např.: remonto mechaninė gamykla (nebo: remonto-mechaninė gamykla). Její ruský název zní ремонтно-механический завод. Litevský název by měl znít mechaninio remonto įmonė. Třetí věc — interlingvistický směr v terminologii je v rozporu s našimi tradicemi úpravy termínů. Například mezinárodní organizace pro sjednocování terminologických neologismů IOUTN (International Organization for Unification of Terminological Neologisms) ve Varšavě opírá svá doporučení pro úpravu technických termínů o následující zásady2: 1. Novým objevům, vynálezům či nově vznikajícím pojmům přidělovat názvy, které lze bez úprav nebo jen s minimálními změnami přejímat do jiných jazyků. 2. Ve vědeckém a technickém jazyce užívat nová slova, pokud možno v původní podobě nebo jen mírně upravená (například přidáním předpony či přípony), avšak se zachováním kořene původního slova. 3. Podle tradice zavedené v některých vědních a technických oborech je vhodné používat jako základ pro tvorbu termínů řečtinu a latinu (podobně jako se v kosmonautice používají ruština a angličtina). 4. Uvedené zásady se nevztahují na již používanou terminologii. Pokud by její nedostatky mohly ohrozit život nebo zdraví lidí, měly by se sjednotit i již užívané termíny. 5. Pokud nelze převzít původní podobu nového termínu, doporučuje se ve vědeckých a technických slovnících uvádět souběžně i původní název. V posledních desetiletích se pro náš vědecký jazyk a terminologii staly obzvlášť nebezpečnými tyto tendence: 1) obtížně regulovatelný příliv mezinárodních termínů a 2) záplava kalků z ruštiny. Odborníci se začali vyhýbat litevským neologismům. Terminologizace, která v terminologické teorii S. Šalkauskise představovala nejdůležitější způsob tvorby nových termínů, přestala být produktivní. Vytlačilo ji přejímání termínů a tvorba hybridních neologismů. V tomto stavu naší terminologie se interlingvistické terminologické zásady jeví jako obtížně použitelné. Čtvrtá věc — mezinárodní terminologické kodexy sice poskytují národním jazykům značnou volnost, terminologii a nomenklaturu však přesto příliš vzdalují jak od spisovného, tak od hovorového jazyka. Proto se v naší terminologii někdy nedodržují ani důležité požadavky terminologických kodexů (např. v terminologii systematiky rostlin a živočichů se nedodržuje binární princip pojmenovávání druhů aj.). Naši fyzikové používají jedny názvy odvozených jednotek soustavy SI, lékaři jiné. Například „Slovník fyzikálních termínů“ (V., 1979) uvádí názvy liumensekundė (veličina světelné energie), metras kubu sekundei (veličina objemového průtoku), zatímco ve výše zmíněné knížce „Mezinárodní soustava jednotek v medicín- 2 Podrobněji viz Стоберский З. Научная и техническая терминология // Известия АН СССР. Серия лит. и языка. М., 1974. Т. 33(5). С. 448 – 453; Neoterm. Warszawa, 1987. Nr. 7 – 8. S. 6 – 10. 13 „je“ — lumen za sekundu, kubický metr za sekundu a podobně. Systém názvů odvozených jednotek, který používají lékaři, je bližší běžnému a hovorovému jazyku, zatímco terminologie používaná fyziky je velmi přísně normována. Pátá věc — některá doporučení mezinárodních kodexů si odporují. Například v mezinárodním kodexu anatomické nomenklatury je užívání eponymních termínů (utvořených z názvů vědců, objevitelů a vynálezců) zakázáno, v mezinárodním kodexu zoologické nomenklatury je omezeno na některé taxony, zatímco v technické terminologii je povoleno bez jakýchkoli omezení. Eponymní termíny jsou hojné ve všech vědních oborech. Zvláště mnoho se jich užívá v terminologii medicíny, techniky, fyziky a matematiky. Tyto termíny se od ostatních liší především tím, že jsou nedostatečně motivované. Jejich kladnou vlastností je možnost zvěčnit lidi, kteří se zasloužili o vědu. V naší terminologii jsou termíny tohoto typu dvojího druhu: 1) jednoslovné, např.: joule, kelvin, curie, ohm, rentgen, volt, a 2) víceslovné, např.: Archimédův zákon, Dopplerova rychlost, Descartovy souřadnice, Addisonova choroba, Ebsteinův syndrom a další. V ruské terminologii jsou stále populární také eponymní termíny typu „přídavné jméno + podstatné jméno“, např.: марковский процесс, гайморова полость, евстахиева труба, дугласово пространство a podobně. Takovým litevským termínům se vyhýbáme a považovali bychom je za nenormativní. Hodnocení eponymních termínů je obecně velmi rozporuplné a pravidla jejich užívání nejsou stanovena. V některých litevských terminologických slovnících (např. ve „Slovníku lékařských termínů“ aj.) byly eponymní termíny téměř všechny nahrazeny jinými termíny. Mezinárodní doporučení pro sjednocování termínů a mezinárodní terminologické kodexy příliš nezohledňují dvě důležité skutečnosti: 1) povahu jazyků (co vyhovuje analytickým jazykům, nemusí příliš vyhovovat jazykům syntetickým atd.) a 2) stupeň rozvoje jazyků a počet jejich mluvčích (jazyky s různě rozvinutými funkčními styly a terminologickými systémy nemohou být rovnocennými partnery). Šestá věc — litevská terminologie a nomenklatura mají poměrně staré tradice uspořádávání a větší vliv na ně měla a stále má terminologie a nomenklatura velkých sousedních jazyků (ruštiny, němčiny aj.) než mezinárodní kodexy, soubory pravidel či normy pro normalizaci termínů. Dobře to dokládá historie uspořádávání litevské chemické nomenklatury, která obsahuje poměrně mnoho mezinárodních prvků a je snad ze všech nejvzdálenější běžnému jazyku, i její současný stav. Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii byla založena v roce 1921. Po mnoha zasedáních byl v roce 1940 zveřejněn soubor pravidel pro tvorbu chemické nomenklatury. Během těchto dvou desetiletí se intenzivně rozvíjela také litevská chemická terminologie: vyšly původní litevské učebnice a monografie chemie, např. F. Butkevičius: „Elementární kvalitativní analýza“ (1929), V. Ruokys: „Analytická chemie“ (1922), „Organická chemie“ (1923), V. Čepinskis: „Fyzikální chemie“ (1928—1930) aj.; prof. F. Butkevičius předložil v roce 1928 na sjezdu litevských učitelů návrh litevské chemické nomenklatury. Kvůli válečnému chaosu nebyl soubor mezinárodních pravidel chemické nomenklatury tehdy projednán a znal jej jen málokdo. Teprve v roce 1947 bylo rozhodnuto tato pravidla revidovat. Po dlouhých diskusích byla zásadně přepracována a v roce 1953 zveřejněna 14 v angličtině a francouzštině. Byla upravena v roce 1955 ve Švýcarsku, v roce 1956 v Anglii a v roce 1957 ve Francii. V roce 1970 vyšlo vydání těchto pravidel zveřejněné v časopise „IUPAC Information Bulletin: Appendices on Tentative Nomenclature, Symbols, Units and Standards“ (1970, September, N 8). V Sovětském svazu vyšla tato pravidla jako samostatná kniha až v roce 1979 — «Номенклатурные правила ИЮПАК по химии». Mezitím vyšel v roce 1960 litevský „Slovník chemie“ K. Daukšy. V tomto slovníku, jak se uvádí v jeho předmluvě, „se číslovky označující počet atomů a skupin (di, dvi, tri) a nesklonná předpony (azo, nitro, orto, tio atd.) připojují k základnímu slovu, např.: dichlorid, divalentní, tribromid, azobenzen, nitrosloučenina, ortokyselina, thiosíran. Některé předpony označující druh se podle tradice oddělují spojovníkem, např.: alfa-železo, beta-paprsky. K cizím názvům se připojují litevské koncovky, např.: fenylas, toluolas. U názvů alkoholů a fenolů se usilovalo o připojení koncovky -olis, u uhlovodíků -olas, např.: fenolis, naftolis, benzolas, toluolas. Názvy elektrolytů a organických sloučenin složených ze skupin se píší odděleně, totiž: síran amonný, chlorid metylu, acetát etylu. Název atomu nebo skupiny zavedené do molekuly sloučeniny se připojuje k základnímu slovu s vypuštěním samohlásky, např.: brometylenas, diacetilenzobenzolas, etoksilanilinas. Podobné složky podvojných solí se spojují spojovníkem, např.: kamenec draselno-hlinitý. Složky komplexů se spojují spojovníky, např.: hexachloroplateničnan draselný. Komplexní kyseliny a některé sulfonové kyseliny se psaly dvojím způsobem, totiž: kyselina hexakyanoželeznatá nebo kyselina hexakyano-železitá (2), kyselina toluensulfonová nebo sulfotoluol [...] Názvy kyselin jsou uvedeny většinou v genitivní podobě, např.: kyselina dusičná, kyselina šťavelová, kyselina máselná, protože jsou tyto názvy kratší než „azotinė, oksalinė, sviestinė““ (s. 3—4). Později psal K. Daukša podobně také o zpřesňování chemické nomenklatury: „Z informačních důvodů se v nomenklatuře rozlišují koncovky „-olis“ od „-olas“, „-alas“. Koncovka „-olis“ označuje alkoholovou funkci sloučeniny (fenolis), „-olas“ neposkytuje přesnou informaci, pouze označuje příbuznost s uhlovodíky (benzolas, toluolas), „-alas“ označuje směs (tirpalas, dažalas, tepalas, žibalas). Stejně tak koncovka „-idas“ označuje zápornou polarizaci prvku (oksidas, hidridas, sulfidas, chloridas), „-ilas“ kladnou polarizaci prvku nebo skupiny (nitrilas, acetilas, kuprilas) a „-atas“ zápornou polarizaci skupiny (sulfatas, karbonatas). Informaci lze rozšířit také skládáním slov. Například atom či skupina nebo molekula připojená jako komplex se píše s písmenem „o“ (diamoniakosidabras, heksachloroplatinatas), zatímco nekomplexně připojené substituenty se píší bez „o“ (chlorbenzolas).“3 Tato terminologie ještě nebyla přizpůsobena pravidlům IUPAC. Když se tato nomenklatura začala používat, lingvistům vadily dvě věci: 1) psaní spojovníku v některých výše uvedených slovních spojeních a 2) dlouhé mnohonásobně rozvětvené názvy. A. Valeckienė o této chemické nomenklatuře napsala: „Někdy se genitivní spojení píší se spojovníkem, např.: dichloro-auratai, fluoro-aluminatai, fluoro-boratai, fluoro-germanatai, ale stroncio aluminatai, 3 Daukšas K. Apie chemijos terminų darybą // Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis. 1969. Sąs. 10. P. 11. 15 fluorovodík (bez spojovníku). Zde je spojovník zbytečný“4. Pokud jde o vícesložkové termíny, všimla si, že „složky tohoto druhu se často spojují do jednoho slova, namísto něhož by bylo vhodnější použít spojení druhého typu, např.: acetoxyaceton (= acetyl oxyaceton), benzolazonaf tylamin (= benzol azonaf tylamin), hexamethylaceton (= hexamethyl aceton), dimethylaminoazobenzen (= dimethylamino (nebo aminový) azobenzen), triaminobenzoová kyselina (= triamino benzoová kyselina), methylaminoxybenzoová kyselina (= methylamino oxybenzoová kyselina) a podobně.“5 Mnohé jazykovědce zvláště dráždil název psaný jako jedno slovo aminokyseliny. Opakovaně se navrhovalo jej opravit. Chemici s tím však nesouhlasili. Při zveřejnění programu zpřesnění terminologie organické chemie napsali: „Název skupiny atomů se vyjadřuje mezinárodními nesklonnými slovy (nitro-, nitroso-, azo-, sulfo-, thio-, thia-, hydroxy-, methoxy-, aceto-, butyro-, amido-, akrylo- aj.); píší se jako předpony a spojují se se slovem, které tyto předpony rozvíjejí. Tak vznikají slova nitromethan, thiophenol, hydroxybenzaldehyd, acetonitril (nikoli aceto nitril), axylonitril (nikoli axilo nitril). Začíná-li základní slovo samohláskou, vypouští se spojovací, původně vložené písmeno o (říká se acetanil, axylamid). Slovo amin může mít dva významy: v prvním případě amin označuje sloučeninu se skupinami NH₂ nebo NHR (celou sloučeninu), ve druhém případě nesklonná předpona amino- označuje pouze samotnou skupinu NH₂. Proto je třeba říkat oxidy aminů (např. hydrochlorid methylaminu); ve druhém případě je nutné slova spojovat (např. aminofenoly, aminokyseliny apod.)“6. Při dodržování mezinárodních principů je třeba naši chemickou nomenklaturu ještě značně zpřesnit. Podle připraveného návrhu7 se názvy etherů R¹—O—R² tvoří z názvu radikálu R¹O a z názvu uhlovodíku odpovídajícího radikálu R², např.: isopropoxypropan, ethoxyethen. Primární aminy a sekundární a terciární aminy se symetrickou strukturou se nazývají tak, že se k názvu radikálu připojí přípona -amin, např.: ethylamin, triethylamin. Názvy acyklických aldehydů a ketonů se tvoří připojením příslušných přípon -al nebo -on k názvu uhlovodíku se stejným počtem atomů uhlíku, např.: hexanal, 2-butanon atd. Pravidla mezinárodní nomenklatury (IUPAC) se zcela nevzdávají ani triviálních názvů, ačkoli někteří je do našeho odborného jazyka nechtějí vpustit. Obecně byla pravidla mezinárodní nomenklatury (IUPAC) dosud nepopulární a málo známá. Litevští chemici proto nyní stojí před úkolem internacionalizovat nomenklaturu. V souladu s mezinárodní nomenklaturou by se měla dávat přednost genitivním tvarům podstatných jmen před přídavnými jmény s příponou -inis, -ė, např.: kyselina mléčná, kyselina nikotinová a dokonce kyselina deoxyribonukleová atd. Genitiv se lépe hodí k vyjádření příslušnosti nebo původu, zatímco přídavná jména s příponou -inis, -ė jsou v těchto významech většinou kalky z ruštiny. 4 Valeckienė A. Kitų kalbų kilmės sudurtiniai žodžiai // Kalbos kultūra. 1968. Sąs. 15. P. 21. 5 Tamtéž. S. 23. 6 Degutis J., Daukšas V., Mačionis Z. ir kt. Organinės chemijos terminijos tikslinimo programa // Mokslas ir technika. 1989. Nr. 10. P. 30. 7 Autorem je E. Butkus. Návrh byl projednán na společné poradě chemiků a jazykovědných terminologů dne 12. února 1991. 16 PŘIJETÍ MEZINÁRODNÍCH TERMINOLOGICKÝCH PRINCIPŮ DO LITEVSKÉ TERMINOLOGIE Shrnutí Tento článek se zabývá problémy přizpůsobování litevských termínů mezinárodním kodexům anatomické, botanické a zoologické terminologie. Zkoumá také standardizaci chemické nomenklatury v souladu s mezinárodními požadavky IUPAC. Upozorňuje na některé obtíže při snaze modernizovat terminologii a současně zachovat její litevský charakter. 2. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI