Vidžių apylinkių lietuviškos kilmės vietovardžiai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXII (1993) BALTŲ ONOMASTIKOS TYRINĖJIMAI ELENA GRINAVECKIENĖ LITEVSKÁ MÍSTNÍ JMÉNA LITEVSKÉHO PŮVODU V OKOLÍ VIDŽŮ Článek se pokouší určit litevský původ většiny místních názvů, které dnes (podle údajů z našeho výzkumu z roku 1991) užívají obyvatelé okolí Vidžů (okres Breslauja, Vitebská oblast, Bělorusko). Jeho základem je drobná toponymie vesnic spojených s městečkem Vidžiai nebo sousedících s ním (Vidžiški = Vidiškiai, Laibūny = Laibūnai, Pakūlnia) a názvy některých vesnic rozložených kolem Vidžů v okruhu 3–5 km. Hlavními informátory při sběru materiálu byli Jānas Šnipas (nar. 1933 v Laibūnech, žije ve Vidiškiai), Marija Gasperovič (nar. 1912 v Laukiškiai, žije ve Vidiškiai), Juziukas Šnipas (nar. 1910 v Laibūnech, žije tam), Stefanija Treigys (nar. 1911 v Pakulnioje, žije tam), Cecīlija Treigys (nar. 1914 v Bičiūnai, žije tam), Veronika Šnip (nar. 1935 ve Vidiškiai, žije tam) a další. Prarodiče Jana Šnipa a Veroniky Šnip, stejně jako rodiče ostatních informátorů (nejčastěji matky), mluvili litevsky. Během výzkumu všichni informátoři mluvili mezi sebou i s námi místním běloruským nářečím; Marija Gasperovič s námi mluvila polsky a se svými dětmi rusky. Ve Vidžích je ruská škola s jednou nepočetnou běloruskou třídou. Městečko je kosmopolitní, má 2 150 obyvatel. Podle národnosti jsou na prvním místě Bělorusové, na druhém Poláci, na třetím Rusové, na čtvrtém Tataři, na pátém Romové, na šestém Litevci, na sedmém Moldavané a na osmém Ukrajinci. Nepodařilo se nám ve Vidžích potkat žádné místní Litevce. Ti, s nimiž jsme se setkali, se přistěhovali z Litvy (většinou z okresu Utena). Běloruské podoby místních názvů zkoumaného regionu, které článek rozebírá, byly všechny zaznamenány přímo od informátorů a ověřeny u lidí různých generací. Všechny tyto místní názvy i jejich varianty jsou zde seřazeny abecedně a u každého je uvedena jeho lokalizace. Zároveň je u každého uvedena litevská podoba, kterou jsme slyšeli v litevských vesnicích okolí Apso — v Bielušiškė, Bitminiškiai, Jūodelėnai aj. (řeč těchto vesnic jsme zkoumali v letech 1977 a 1991), nebo její možný litevský ekvivalent. Místní názvy jsou ve všech případech srovnávány s příbuznými litevskými místními názvy a příjmeními užívanými jak v Litvě, tak v litevské řeči Apso, i s našimi spisovnými slovy. Slovník místních názvů Vitebské oblasti s vyznačeným přízvukem od J. Rapanoviče (SNVV) byl použit jako zdroj oficiálních podob místních názvů; ty jsou uvedeny (jsou-li k dispozici) za podobami, které jsme zaznamenali v místním běloruském nářečí. Jejich fonetický zápis ovšem nezachycuje výslovnost litevského výbušného g ani další fonetické jevy v místních názvech; někdy se podoby uvedené ve slovníku liší od námi zaznamenaných. 21 Jeden typ takových rozdílů podle našeho názoru představují nepřesné zápisy (například námi přesně zaznamenaný název vesnice Jadāsali1 zcela odpovídá nepřízvučnému o v nářečí Apso, které se při převodu mění na a, srov. její vašų-uosis, Ja-dažemys < Juodažemys „kopec vesnice Eitminiškiai“; ve slovníku uvedená podoba místního názvu Judāsali je nejspíše nepřesným zápisem Jadāsali), u jiných se liší místo přízvuku (např. námi slyšené Blažyški, Kárčmiški, Kupīški, ve slovníku uvedené Blážyški, Karčmiški, Kúpiški; to může být důsledkem toho, že místní názvy byly zapsány v různou dobu), podoby dalších názvů ve slovníku jsou bližší jejich někdejší litevské podobě než podoby námi zaznamenané, a jsou tedy starší a méně bělorusizované (např. Eiūdavičy k., zatímco my máme dokonce čtyři podoby tohoto místního názvu — Avidāny, Avīdaučy, Atvidāvičy, Vidāny). Tyto poslední podoby podle našeho názoru autor slovníku převzal ze starších pramenů a pomáhají přesněji určit litevskou podobu místního názvu a lépe podložit naše stanovisko. Slovník obsahuje místní názvy z tohoto regionu s fonetikou zdvojených koncových souhlásek cc, typickou výhradně pro běloruský spisovný jazyk, ačkoli ve vidžském běloruském nářečí se takové zdvojování souhlásek nevyskytuje. Například ve slovníku je uvedeno Antaprūice (s. 25), zatímco ve skutečnosti se zde užívá Antaprūci apod. Studie M. Birylose a A. Vanaga (LEBA), která mimo jiné rozebírá i místní názvy okresu Breslauja, nám posloužila pouze ke srovnání oikonym, protože v ní jsou oikonyma uvedena bez přízvuku a není určena jejich přesná lokalizace (vždy se uvádí pouze okres, v němž se název vyskytuje). Kromě toho se zápisy místních názvů v této studii často liší od podob užívaných lidmi, které jsme zaznamenali, protože byly převzaty „pa spiskach administracyj naha pa-dzielu BSSR“ (s. 8). Abražiški k. (oficiálně Abražiški). Přípona -iški zde byla nepochybně přidána k příjmení Ambrāzas, v jehož kořeni mohlo m před b snad zaniknout jak v důsledku asimilace (srov. litev. klimti < klimp(t)i, ankapis < antkapis aj.), tak z jiných příčin; srov. také příjmení Ambrāzas (LPŽ I 93), vesnice Ambraziškiai (LATS 8). Alsiniški k. (oficiálně Alsiniški). Přípona -iški zde byla nejspíše připojena k litevskému příjmení Aleksynas, které se mohlo synkopou změnit v *Alsýnas. K možnosti takové změny srov. podobu v litevském nářečí Apso jāzmas < jāzminas, mintūkas < minturūkas „menturiukas“, žarā < žarijā aj. Je třeba poznamenat, že mluvčí běloruského nářečí vyslovují přízvučné i v oikonymu téměř jako litevské y. I tato skutečnost by mohla takový předpoklad alespoň částečně podpořit. Příjmení Alsýnas jinak není v litevské antroponymii doloženo. Uvádí je pouze A. Salys 1Místní názvy litevského původu z místního běloruského nářečí jsou zde uváděny latinkou. Fonetický přepis nářečních příkladů se používá pouze výjimečně a ve zjednodušené podobě. V příkladech se samohlásky e, ė a i po depalatalizovaných souhláskách zapisují písmeny e a i. Litevské velární n před k, g se v běloruských příkladech zapisuje s háčkem pod písmenem. Délku nepřízvučných samohlásek v litevských příkladech označuje pouze tečka vpravo nahoře u příslušné hlásky. U souhlásek označuje značka vpravo nahoře pouze první změkčenou souhlásku; na konci slova u místních názvů vyslovovaných bělorusky se takto označuje každá měkká souhláska. 22 jako jeho vlastní uměle politevštěná podoba, nebo snad podoba polského příjmení z vilniuské oblasti Alsevičius (Salys 309). Odvozování oikonyma také od podoby Alsevičius (nejspíše polského příjmení politevštěného A. Salisem) ve formě Alšionis (LEBA 13) považujeme za dosti sporné, a to i vzhledem k nesouhlasícím příponám příjmení. Antaprūci ves v obci Ožkaragiai.“ Předpona anta- je zde připojena k místnímu názvu jezera Prūta. O původu posledně uvedeného viz LHEŽ 266. Aškaragi v. (úř. Aškarági). Oikonymum je čistě litevské, dvousložkové. Jde o nářeční podobu z apského nářečí a·škarágai~Ožkaragiai< „koza+roh“, viz také LEBA 97. Avidiany, Avidavičy, Aividavičy, Vidiány k. (of. Eivídavičy). Všechny podoby oikonyma se užívají, dalo by se říci, téměř vedle sebe. Například když jednu z nich zaslechneme a požádáme o zopakování, většinou už uslyšíme jinou podobu. Nejvíce slavizované podoby oikonyma mají běloruskou příponu -avičy. V litevských vesnicích v okolí Apso se podoby oikonyma rovněž liší — Aivídėnai (:aivídėnūsai sannai lietuviškai núke: “kalbėjo”), Arvidėnai (:moma jimtá iš avidėnų), Vidėnai (:vidėnosa jār daug samū). Původní litevská podoba oikonyma je Eivydėnai. Tuto jeho podobu částečně potvrzuje i oficiální podoba. Oikoným pochází z dvoukmeného litevského jména (příjmení) Ei(t)vydas, srov. Salys 271. Podoby Avidėnai a Vidėnai se nepochybně vyvinuly v litevském jazykovém prostředí z podoby Aivydėnai (< Eivydėnai), když se nepřízvučná slabika -ai- změnila v monoftong, později se zkrátila (nebo i zcela vypadla), patrně kvůli snazší či pohodlnější výslovnosti a zjednodušení podoby. Srov. také litevské Vadzgirỹs (< Vaičgirỹs), jezero Daublys v okolí Apso, které místní Litevci vyslovují dablis (bylo slyšet i da·blis), ale daubl̃a ~ Daublio (gen.), daublì ~ Daublį (acc.). Podobně se nepřízvučný čistý dvojhláskový zvuk změnil v monoftong také v podobách názvů některých dalších míst tohoto regionu. Například Eitminiškiai má v litevském nářečí Apso hned několik podob svého názvu: Eidmeniškiai, Aidminiškiai, Adminiškiai, Adyminiškiai, Jadminiškiai. Kořen d zde nejspíše vznikl z t, které v této pozici v nářečí (před m) znělo. V sousedním běloruském nářečí se podoba oikonyma rovněž obměňuje — Adimiániški, Ady̆miániški, Admianìški, Jadmenìški. Zde bylo zaznamenáno nepravidelné hláskové střídání nepřízvučného ai-(< ei-) v nářečí Apso, nejspíše v důsledku setření sémantiky slova. Tato změna dvojhlásky se patrně přenesla i do běloruské podoby místního názvu. Totéž se stalo také s názvem vesnice v těchto místech Eitminai (Litevci z Apso vyslovují Aētminai, Atminai, Acminai, v běloruském nářečí jsou rozšířeny podoby Acniany, Jacmiany. Ažūbali k. Obecné slovo ažūbalai v nářečí Apso se v tomto případě stalo oikonymem. Srov. název bažiny Ažūbaliai u vesnice Jūodelėnai v okolí Apso a také názvy vesnic v Litvě Ažūbaliai, stejně jako vesnice Ažūbaliai (LATS 19). LEBA 92 uvádí běloruské oikonymum Ažuboli z okresu Breslauja; vzhledem k chybně uvedené fonetice jeho kořene jde nejspíše o nebuvelis tohoto regionu. Ažūgiry v. V litevském nářečí Apso je oikonymum známo jako Ažūgiris; nepochybně pochází z obecného slova ažūgiris, které je samo utvořeno z kořene girià a východolitevské předpony ažū-. Podoba oikonyma Ažūgery uvedená v LEBA 92 pro okres Breslauja je více poslavená: jeho nepřízvučný kořen 23 se změnilo v e. Taková změna samohlásky i je typická i pro místní názvy zkoumaného regionu. vesnice Bagdžiūnai (úř. Bagdžiūnų). Oikonymum pochází z litevského příjmení Bagdžiūnas~Bagdžiūnas, srov. LPŽ I 155. vesnice Barkūniškiai (úř. Barkūniški). V apském nářečí zní oikonymum litevsky Barkūniškė. Pochází z příjmení Barakūnas ar Barkūnas (srov. LPŽ I 190, 357), případně dokonce z uměle politevštěné podoby příjmení Barkausko, tedy *Barkūnas (Salys 318), a z přípony -iški. Srov. také vesnici Barkūniškis (LATS 28). vesnice Biciūny (úř. Biciūny). Jméno souvisí s litevským příjmením Biciūnas (LPŽ I 248) a názvem vesnice Biciūnai (LATS 34). vesnice Blažyškiai (úř. Blažyški). Srov. litevské příjmení Blažys (LPŽ I 274) a příponu -iški, jakož i vesnici Blažškės (LATS 37). Přízvuk v prameni oikonyma (Blažys, stejně jako Blažė) patrně svědčí o tom, že přízvuk úřední podoby je novější. Bumbiāla „kopec v obci Blažiškiai“. Název zachovává dvojhlásku um, typickou pro litevské nářečí Apso, namísto spisovného am; zachovává také tvrdou výslovnost souhlásky l před ė. Srov. litevské Bambėlė, kopec ve Stakliškėse a jinde (LVK). Místní názvy pocházejí z obecného slova bambėlė, „jakási pýcha, povznesenost“. Dārymy „louka v obci Laukiškiai“. Název je přímým protějškem litevského Dārymai, „názvy luk na mnoha místech Litvy“ (LVK), a pochází z obecného slova dārymai, „mokrá místa, bažina“. vesnice Filāici Přípona oikonyma je nepochybně litevská -iāčiai. Kořen vzbuzuje určité pochybnosti. Souhláska f není v litevských místních názvech obvyklá. Máme však důvod se domnívat, že zde f mohlo vzniknout z p (v nářečí jsme zaznamenali případy, kdy se v důsledku měšťácké snahy působit „kulturněji“, zejména polštěji, běloruská slova plāṅka „laťka“, pras „vlasová sponka“, pigūlka „tabletka“ aj. někdy vyslovují jako flāṅka, fras, figūlka). Pak bychom měli kořen pil- nebo pel-, což je zcela možné. Tímto způsobem bychom mohli tento místní název snad spojovat s typem vlastních jmen Pilaiciai nebo Pelaiciai (srov. LATS 237,242, také názvy příjmení Pilātės, křovin Pilāčiai apod. — LVK). Galalōuki „pole v Biciūnai“. Srov. litevské názvy vesnic Galūlaukė, Galūlaukiai, Galūlaukis (LATS 77), jakož i názvy polí Galūlaukė (LVK), odvozené od obecných slov galūlaukė, galūlaukis apod. Gertoklynia „část lesa v obci Pakulnioje“. Srov. litevské Girtuoklynė, „názvy lesů“ (LVK), odvozené od obecného slova girtuoklynė, „místo opilců“. Přechod nepřízvučného e v kořeni místního názvu v e a změna přípony uo v o jsou typickými důsledky bělorusizace litvanismů v tomto areálu (srov. LKB 125, také vesnici Ažūgery<Ažūgiry — LEBA 92). Gilūta „obec Biciūnai“. Srov. litevské místní jméno Gilūtā (LVK), název vsi Gilūtā (LATS 48). Základ toponym je adjektivní (gilūs) a má vzácnou příponu -ūta. Jacmiāny, Acmiāny, ves. (úř. Eitmiāny). Oikonymum je čistě litevské, dvoučlenné; první člen je jac-(ac-)<eit-, druhý pak men-(<min-, nejspíše běloruské ant). Jde o odvozeninu příjmení Eitminas. Srov. Salys 344; LPŽ I 570. První dvě podoby oikonyma jsou silněji bělorusizované, avšak slavizována byla i oficiální podoba. Litevci z Apso (nedaleká ves Šalakūndzᵘ ~Šalakan- 24 džių) ves nazývají Aicminai, obyvatelé Bielūsiškė — Acminai, Atminai. Běloruská podoba Jacmiány se nejspíše utvořila z dřívější (starší) podoby Eicminai poté, co se dvojhláska ei v jejím základu změnila v monoftong (srov. obdobné případy Avidiány< Aividány< Eividány< Eivydenčiai, litevské Vadžgirys< Vaičgirys aj.). Jadàsali, ves (úř. Judásali). Srov. litevské názvy vsí Juodasalė (LATS 109), Juodasalis (LEBA 97). Toponyma pocházejí ze slov juodas ‚černý‘ a sala ‚ves‘. Jarkáncy, ves (úř. Jarkáncy). Oikonymum bezpochyby pochází z příjmení. Z jakého, není jasné. LEBA 55, 58 Jarkáncy odvozuje od běloruského příjmení Jarkovič a zároveň je označuje za odvozeninu s příponou -ancy. Tyto dva prvky však podobu Jarkáncy v žádném případě nevytvoří (vzniklo by *Jarkoučancy). Takové vysvětlení původu oikonyma tedy není podložené. Lze se domnívat, že základem Jarkáncy je příjmení Jurkūs (srov. LPŽ I 870), avšak v současnosti chybějí údaje, které by dokládaly možnost změny jur- v jar-. Nebo snad Jarkáncy pochází ze složeného příjmení, jehož první člen je jar-(jer-) a druhý -kant? Původní (litevská) podoba jar-(jer-) je však rovněž poměrně problematická, neboť litevský antroponymický fond takový člen zřejmě neobsahuje. Na základě fonetiky místního běloruského nářečí lze mít za to, že jar- je litevská dvojhláska ir, pro Bělorusy ne zcela obvyklá, která se přes stupeň jer- změnila v zadní hlásku (srov. možnost takové změny zde užívaného, rovněž poměrně neobvyklého přejatého slova andy̆k ‚krocan‘ namísto ruského indy̆k; srov. také občasný přechod nepřízvučného krátkého e do podoby e v litevských toponymech zdejšího původu: Gertolénia<Girtuoklynė, Ažūgery< Ažūgiry< Ažūgirai aj.). A jak klasifikovat člen jir-? Možná ani ten není původní a, jak se někdy stává u cizích slov, pochází z gir-. K možné změně jir-<gir- srov. také výslovnost některých cizích slov v litevštině. Například obvyklé generalas se v některých našich nářečích nazývá generolu a příjmení Gierta se vyslovuje Jierta (LPŽ I 665) apod. Pokud by se to ukázalo jako věrohodné, bylo by jisté opodstatnění považovat oikonymum Jarkáncy za litevské Girkančiai a odvozovat je od litevského příjmení Girkantas. Srov. příjmení Girkantas doložené v Litvě (LPŽ I 675), název vsi Girkantai (LATS 87). Jūravicy, ves (úř. Jūravicy). V litevském nářečí Apso je oikonymum známo v podobě Jurėnai (nář. Jurānai). Toponymum nepochybně pochází z příjmení Jūras (LPŽ I 863) a přípony -ėnai. Běloruskou příponu získalo až po bělorusizaci. Kálniski, ves (úř. Kalniški). Jde o zjevnou odvozeninu s příponou -iški od litevského příjmení Kalnius (LEBA 22); srov. také příjmení Kalnius (LPŽ I 899), jakož i názvy vsí Kalniškė, Kalniškiai, Kalniškis aj. (LATS 118). Karaliūnskaje važ iara ‚jezero Pakulnioje‘. Jde o složené hydronymum litevského původu, jehož prvním členem je příjmení Karaliūnas (srov. LPŽ I 919). Karčiūta „srov. Laibūnuose“. Místní název je pravděpodobně utvořen příponou -ūtė a jeho kořen by podle své fonetické podoby mohl souviset s názvy luk Karčia, Karčiabalė, Karčiabalis, názvy lesů Karčius, Karčiagalnis (LVK), názvy potoků Karčiūpė (LVK), Karčiupis, Karčiupys aj. (LUEV 68). Jaký je původ kořene karč-? LHEŽ 147 spojuje hydronyma s kořenem karč- s apelativem kartus „hořký, ostře chutnající“. Takové spojení by u zmíněných hydronym s kořenem karč- mohlo být zcela přijatelné. Avšak naše 25 v tomto případě by se nehodilo zcela, protože Karčiūta je utvořeno příponou (ta je nejspíš zdrobňovací), kterou lze připojit pouze k podstatným jménům. Kořen karc- je tedy podstatné jméno, nikoli přídavné jméno. A je možné, že pochází z jiného zdroje. Za něj se obvykle považuje podstatné jméno karčiai „neposečená delší tráva mezi řádky“. Význam slova karčiai je charakteristický právě pro bažiny a mokré louky, kde je často prakticky nemožné trávu řádně posekat. Srov. také příčestí karčiuotas „s ponechanou neposečenou trávou mezi řádky“, karčiuoti „při sekání ponechat mezi řádky neposečenou trávu“. Na základě údajů lingvistické geografie lze předpokládat, že přípona Karčiūtos byla nejspíš -ūtė, typická jak pro Apso, tak pro sousední litevská nářečí. Kárčmiški k. (of. Karčmiški). Jde o složené oikonymum, jehož první část by mohla souviset jak s obecným podstatným jménem kártis (to není v tomto areálu neznámé; například v nářečích Apso se říká: kartelė rūbam pakárt), tak se slovem karčiai „neposečená tráva mezi řádky“; srov. také Karčiūta a mikrotoponyma Karčios „břehy, křoviny“ a Karčiakalnis les. (LVK). Odlišné místo přízvuku v oficiální podobě oikonyma zavazuje k pečlivějšímu výzkumu přízvuku místních názvů přímo v daných lokalitách. Kudrýški „vesnice v Pakulnioji“. Jde o mikrotoponymum litevského původu, utvořené z kořene kúdra a přípony -iškiai; srov. také hydronyma Kūdrà, Kūdrėlis, Kūdrėlė, Kūdrūkas, Kūdriai (LUEV, 81), jejich etymologii (LHEŽ 169), jakož i mikrotoponyma Kūdra, Kū­dros aj. (LVK). Kúmša „vesnice v Bičūnai“. Mikrotoponymum vzniklo z obecného dialektismu kumšà ve východolitevských nářečích, „cesta vydlážděná klestím či pruty; bažinaté místo“ ~kamšà. Srov. také litevská hydronyma Kamšà, Kamšėlė, Kamšupis (LUEV 67; LHEŽ 145) a mikrotoponyma Kamšà, Kamšia, Kamšėlė aj. (LVK). Kupčėli k. (of. Kupčėli). Oikonymum je odvozeno od příjmení (přezdívky) (srov. např. Kùpčius – LPŽ I 1127) pomocí přípony -ėliai. Kupìški k. (of. Kúpiški). Oikonymum je odvozeno od příjmení (srov. např. Kùpas, Kùpė, Kupỹs – LPŽ II 1126–1128) pomocí přípony -iškiai. Je třeba poznamenat, že přízvuk v příponě oikonyma jsme zaznamenali správně. Laibūny k. (of. Laibūny). Oikonymum je odvozeno od příjmení (srov. např. Laibùnis – LPŽ II 16) pomocí přípony -ūnai. Srov. také litevská mikrotoponyma Laibūnai str., plk., Laibūniškė pot., Laibūčiai louka, Laibūkai les (LVK), dále vesnici Laibūtiškės (LATS 151) a obecná slova laibùkas „dlouhý úzký pruh“, laibūnė „štíhlý konec stromu“. Laukiški, Lóukiški k. (of. Lóukiški). Oikonymum je odvozeno od osobních jmen Laukỹs, Laukis a přípony -iškiai (LEBA 24). Jsou doloženy dvě jeho podoby — s přízvukem na příponě, která je častější, a s přízvukem na kořeni, která je méně častá, avšak shoduje se s oficiální podobou (podle našeho názoru je více pohlavena běloruštinou). Srov. také vesnice Laukiškės, Laukiškiai (LATS 154), osobní jména, les Laukiškis aj. (LVK). Lataniški k. (of. Lataniški). Oikonymum je nejspíš utvořeno z osobních jmen Làtena, Làtenas nebo Latìnis (srov. LPŽ II 28) a přípony -iškiai. Srov. také osobní jméno Latanaúškas, které je podle našeho názoru oprávněně odvozováno od lėtena (LPŽ II 28), a vesnici Lataniškiai (LVK). 26 Líepasal’ kln. Složkami mikrotoponyma jsou nejspíš slova lėpa a salà. Srov. některé další jeho litevské příbuzné — Líepasalė kln., Liepasalė „ostrov v jezeře“, Liepasalis mš. aj. (LVK). Limarka „ves v Pakulnioje“. Jméno je zřejmý lituanismus, jehož přímý ekvivalent Limarka ve významu „tůň, louka, močál, příkop“ se hojně vyskytuje v Litvě (LVK) < limarka<limmarka (LKŽ VII 516). Liun „ves v Pakulnioje“. Jde nepochybně o litevské Lūnas (LVK), jehož přímým ekvivalentem je < lūnas. Lūnka „louka v Pakulnioje“. Jméno zachovalo diftong un východoaukštaitských nářečí, který odpovídá spisovnému an; srov. litevská mikrotoponyma Lankė, Lančkos aj. (LVK)<lankà. Málina „ves v Pakulnioje“. Mikrotoponymum je nepochybně utvořeno příponou -inė od kořene -mol, který se v apském nářečí (zejména dříve) vyslovuje se zachovaným starým dlouhým a~o (spisovného jazyka) — malìs; srov. litevská mikrotoponyma Móline, Molūnė aj. (LVK), vesnice Móline, Molūnė aj. (LATS 189–190). Marūga „řeka protékající Vidžiai z Vidžijského jezera a ústící do Dysny“. Hydronymická přípona -uga, kořen není zcela jasný. Existuje názor, že by název mohl souviset se jménem řeky Mara (LHD 192). Důkazy však nejsou předloženy. Vycházejíce z fonetiky apského nářečí, jsme nakloněni nabídnout vlastní úvahy a podložit je. Nepřízvučný kořen místního jména mar- se, podobně jako nářeční název řeky Dablys<Dauiblys (srov. Daublio, Daublį...), název jezera Saliàžory<Sáulìažeriai či názvy vesnic Atminai (bělor. Acmiany, Jacmiany)<Atminai<Eitminai, Avidėnai (bělor. Avidiany, Avidavičy), Adminiškiai (bělor. Admi-niški, Adimiániški, Adymiániški, Jadmeniški), jakož i litevské Vadzgìrys<Vaičgìrys a podobné, mohly velmi přesvědčivě vzniknout z *maur-, a být tak spojeny s márais — okřehky, které rozkvétají nejen po celé Marūgoje, ale také ve všech močálech, jimiž řeka protéká. Je tedy důvod se domnívat, že Marūga vzniklo z *Maurūga. Je třeba poznamenat, že *Maurūga by dobře zapadalo mezi další vzácné odvozeniny této litevské přípony, zvláště takové jako moliūgà „olšina“ a další apelativa litevského jazyka (srov. LKG 361). Zároveň je důležité upozornit, že v litevském toponymickém fondu nebyly nalezeny odvozeniny s kořenem mar-, kdežto odvozenin s maur- je zvlášť mnoho — jde o mikrotoponyma Máurijos, Maurýnas, Maurãgė, Máurupis aj. (LVK). To podle našeho názoru také svědčí ve prospěch Marūga<*Maurūga. Srov. ještě název vesnice Maurūčiai (LATS 174). Meškeliai, ves (úř. Miaskėli). Oikonymum je odvozeno litevskou příponou -eliai od příjmení Meška, Meškys (srov. Meszko~Meška — Salys 403; LEBA 76). Srov. také názvy vesnic Meškeliai (LATS 180) a také mikrotoponyma Meškelės, Meškėlė, Meškėlis, Meškėliai aj. (LVK). Mikūčiai, ves (úř. Mikúči). Jde o lituanismus, jehož přípona -učiai byla připojena k příjmení Mikas (srov. příjmení Mìkas LPŽ II 228, také LEBA 87); srov. dále litevská mikrotoponyma Mikūškė, Mikutà aj. (LVK). Namá viečia „louka v Pakulnioje“. O litevském původu mikrotoponyma není pochyb: jde o Namávietė, které má své protějšky i v Litvě — Namávietė dr., pv., gn., mš., krm., Namávietės krm., mš. aj. (LVK). Zdrojem všech těchto názvů jsou apelativa namai a vietà. Pacílta „louka v Laibūnai“. Mikrotoponymum vzniklo z litevského nářečního 27 název téhož objektu Paciltė~Patiltė, srov. názvy vesnic Patiltis, Patilčiai (LATS 232), jakož i další mikrotoponyma Patilčiai, Patiltūs, Patiltės „názvy luk“ (LVK). Uvedená mikrotoponyma pocházejí z obecného slova patiltė „místo pod mostem“. Je také třeba poznamenat, že u zkoumaného mikrotoponyma byl zřetelně slyšitelný přízvukový tón s prudkým nástupem v přízvučné slabice — první složka dvojhlásky se vyslovovala prodlouženě. Padzirvány „název louky ve Vidiškiai“. Mikrotoponymum pochází z litevského obecného slova pádirvonis, padirvonỹs. Srov. také název vesnice Pádirvoniai (LATS 208), jakož i mikrotoponyma Padirvonys, Padirvonė, Padirvoniai aj. (LVK). Padrūkša vesnice (oficiálně Padrūkša). Litevci z Apso tuto vesnici nazývají litevsky Padrūkšė. Oikonymum vzniklo z názvu nedalekého jezera Drūkšiai (viz LUEV 32) a předpony pa-. Pakūlnia vesnice (oficiálně Pakūlnia). Oikonymum má nejspíše původ v příjmení (přezdívce), srov. příjmení Pakūlnis (LPŽ II 375). Srov. také mikrotoponyma Pakūlniškė, Pakūlniškės les, křoviny, usedlost Pakūlnisových (LVK). Pálauka „název louky v Pakulnioje“. Místní název nepochybně pochází z litevského obecného slova pálaukė, srov. také pálaukis, jakož i mikrotoponymum Pálaukė (LVK) a názvy vesnic Pálaukė, Palaukė, Palaukė (LATS 220). Patkudryški „název louky a pole v Pakulnioje“. Jde o mikrotoponymum čistě litevského původu, polonizované a opatřené také běloruskou předponou pad-. Viz Kudryški. Ratášali „část vesnice Laibūnai“ (oficiálně Ratášali). Toponymum je dvoukmenné. Jeho první složkou je obecné slovo rėtas (v litevských nářečích při hranici s Běloruskem se toto slovo obvykle kvůli e před zde vyslovovaným tvrdým r mění ve výslovnosti na rátas), druhou pak nikoli „studený“, nýbrž „borový les“. To tedy znamená Retášilis. Že jeho druhou složkou je skutečně „borový les“, dokládá především ruská podoba názvu Ratášeli uvedená v SNVV 328 vedle oficiální běloruské podoby; potvrzuje to také podoba oikonyma v rajónu Breslauja v LEBA 97, Retášilis (snad lze předpokládat, že jde o totéž oikonymum). Kromě toho to, jak bylo zjištěno, poměrně dobře dokládá také fonetika nepřízvučných slabik některých zřetelnějších litevských místních názvů užívaných v běloruských nářečích (v našem případě navíc i s tvrdou souhláskou). Jak už bylo řečeno, litevské Ažūgiriāi, Girtuoklynė aj. se zde vyslovují Gertoklina, Ažūgery apod. V našem případě bylo Retášilis vyslovováno jako Ratášeli a takto nově vzniklé e po tvrdém š snadno přešlo v a, čímž vzniklo Ratášali. Bylo zde rovněž zjištěno, že existuje více případů takové změny i v a po š. Například naše šipulỹs se zde vyslovuje šapul’. Raukėta vesnice (oficiálně Raukėta). Jménem Raukėta se označuje také potok protékající vesnicí (LUEV 133). Oba názvy by mohly pocházet z příjmení Raukas (LPŽ II 583<raukti „dělat vrásčitým“ — LHEŽ 274) a přípony -eta (LKG 333). Podle našeho názoru je však zcela možné i jejich přezdívkové odvození od *Raukėta, což by odpovídalo litevskému obecnému slovu raukėta. Srov. také běloruské Raukėta (LVK). Ražákalnia „název kopce v Bičiūnai“. Místní název je dvoukmenný; jeho druhou složkou je kálnas, první je poněkud nejistá. Možná ji lze spojovat s litevskými mikrotoponymy, jako jsou Różakalnis, Różabalė, Różaraisčio (LVK) apod. Pak by touto složkou bylo Różė (<róžė), srov. také název vesnice Różákalniemis (LATS 256). Z fonetického hlediska však také nelze vyloučit možnost, že tuto složku lze spojit- 28 daryti Režiai k. <rėžiai (LATS 261), plg. dar Rėžupalis (LHEŽ 276), Ražiai k. (LATS 260) ar net Ražiai k. (LATS 256). Rakščynia „keříky v Bičiūnech“. Kořenovou slabiku mikrotoponyma tvoří zadní ą, který mohl vzniknout jak z e, tak z ė; je proto stejně oprávněné předpokládat, že vznikl jak z příjmení Rekštys, tak i z Rėkštys (LPŽ II 595), a z místní přípony -ynė. Srov. také ř. Rėkšupis (LUEV 134), os. Rėkšiai, les. Rėkšpjaunis (LVK), a také etymologii Rėkšupio (LHEŽ 275–276). Tak se tedy Rekštynė nebo Rėkštynė zde proměnila v Rakščynia. Rápiški k. Není-li objasněna povaha e v kořeni tohoto oikonyma, není jasný ani jeho původ jako celek. Vzhledem k ne zcela pravidelné fonetice tohoto nářečí však existuje důvod domnívat se, že toto ą mohlo vzniknout také z diftongu ei po r (srov. zdejší výslovnost názvu obce Acmiány<Eitminai aj.). Pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo by možné tvrdit, že oikonymum je odvozeno příponou -iškiai od příjmení Rėpa (LPŽ II 593). Samaniča „mechoviště v Laibūnech“. Mikrotoponymum je přímým ekvivalentem litevského mikrotoponyma Samanyčia, odvozeného od obecného slova samanyčia „mechoviště“. Sauliažory, Saliažory, Šauliažory „jezero ve Vidiškiai“. Podoby hydronyma velmi dobře charakterizují proces běloruštění nepřízvučného litevského diftongu au v běloruském nářečí tohoto regionu a jeho důsledky. Již dávno předtím jsme zjistili, že litevské au se v běloruských nářečích často změnilo v a (Baltistica 73–77). Článek uváděl řadu běloruských lituanismů – obecných i vlastních jmen – s uvedenou hláskovou podobou a zároveň předkládal kritérium umožňující podobné lituanismy rozpoznávat a identifikovat. Hydronymum Sauliažory a jeho varianty naše tvrzení nejen potvrzují, ale také konkrétně odhalují samotný proces této změny. Název jezera bezpochyby pochází z jeho litevského názvu *Sauliažeriai nebo *Šauliažeriai (srov. Saulupė, Saulłatakis LUEV 143)<sáulė a ežerai. Varianta názvu s počátečním š vznikla později, nejspíše v důsledku vyblednutí sémantiky. Jeho kořen au nepochybně ukazuje na stupeň změny litevského au v běloruské a. Na druhé straně litevské nářečí v Apso má hydronymum Dablys<Daublys (viz výše), čistě litevské a s touž hláskovou podobou jako Saliažory; totéž by nejspíše platilo i pro Marīga<*Maurūga. To by ukazovalo, že monoftongizace nepřízvučného au v a může probíhat (a nepochybně probíhala) i v samotném litevském nářečí, v tomto případě v kontaktu s běloruštinou. Dosud takový proces nebyl v litevských nářečích doložen. Sniegiški k. (úř. Sniegiški). Oikonymum je odvozeno od příjmení Sniegis (LPŽ II 774) příponou -iškiai. Srov. jezera Snieginis, Sniegiškis (LUEV 152), také mikrotoponyma Sniegiabalė, Sniegiaragis aj. (LVK) a obec Sniegiškės (LATS 285). Šaltāni k. (úř. Šaltāni). Podle údajů lingvistické geografie není oikonymum odvozeno od obecného slova šaltėniai, nýbrž od slova šaltiniai, typického pro tento region; při běloruštění mohlo nepravidelně pozměnit příponové į jeho zadněním. Taukini k. Oikonymum je nejspíše množným tvarem předpokládaného litevského příjmení *Taukinys (srov. Taukinis Salys 462; *Taukinis LPŽ II 1029) takový 29 Tento předpoklad potvrzuje přízvuk koncovky oikonyma. Trakiški k. (of. Trakiški). Oikonymum je utvořeno příponou -iški = litev. -iškiai a obecným slovem trākas „mýcení lesa, malé křoviny“; srov. názvy obcí v Litvě Trakiškiai, Trakiškis aj. (LATS 319), také hydronyma Trakravis, Trakupis aj. (LUEV 174). Trylāpnik „louka v Bičiūnai“. Mikrotoponymum pochází z obecného litevského slova trilāpnīkas „vachta trojlistá“. Srov. další litevská mikrotoponyma Trilāpė „louka zarostlá vach­tou trojlistou“, Trilapynė louka aj. (LVK). Vainiūny, Vainiūncy k. (of. Vainiūny). Druhá varianta oikonyma je více bělorusizovaná. Název pochází z příjmení Vainiūnas (srov. LPŽ II 1135), jde o jeho množné číslo. Srov. jezero Vainiūnų (LUEV 183), litevské názvy vesnic Vainūnai (LATS 331). Varpynia „louka v Bičiūnai“. Mikrotoponymum pochází z obecného litevského slova varpynė „místo, kde roste mnoho trav s velkými klasy“. Srov. názvy mokřin Varpynė, Varpynas aj. (LVK). Verpetā „kopec v Bičiūnai“. Jde o bělorusizovanou podobu litevského názvu téhož kopce Verpetā, který pochází z obecného slova verpetā (verpėtas). Srov. litevská mikrotoponyma Verpetā les, kopec, Verpėtas kopec, Verpetinė louka (LVK). Vīdzzy mstl. (of. Vīdzzy). Litevci z Apso mu říkají vidz’ai, dříve vidz’av Vīdziai, Vydžiai. Oikonymum nepochybně pochází z příjmení Vydžius (srov. LPŽ II 1205). Srov. také mikrotoponyma Vydžiamiskis, Vydžgojis aj. (LVK). Podoba Vīdziai je pozdější, bělorusizovaná. Vidziški k. (of. Vidziški). Název pochází z názvu městečka Vidžiai, Vydžiai s příponou -iški<-iškiai. Vilkīaniški k. (of. Vilkīaniški). Oikonymum pochází z příjmení Vilkėnas (nářečně Vilkėnas), srov. LPŽ II 1217, a z přípony -iškiai; srov. také LEBA 17 a názvy vesnic Vilkėnas, Vilkėnai (LATS 346). Viršūpi „louka ve Vainiūnai“. Toto mikrotoponymum má příbuzné názvy i v Litvě, např. Viršūpė mokřina, Viršūpys louka, Viršūpiai louka, Viršūpeliai pole (LVK). Pocházejí z obecných slov viršūnė „vrchol“ a upė (upeliai) „řeka (říčky)“. Ždėgeli k. (of. Ždėgeli). Oikonymum je pravděpodobně bělorusizovanou podobou litevského názvu této vesnice Išdėgėliai. Předpona iš- zde byla vypuštěna kvůli neporozumění významu názvu nebo pro usnadnění výslovnosti. Srov. litevská mikrotoponyma Išdėgėlė louka, Išdėga „louka, kde vyhořela rašelina“, Išdėgė louka aj. (LVK). Žagary, Žygary ”dr. Pakulnioje”. Mikrotoponimas, be abejo, yra kilęs iš lietuviškos pvd. Žagaras (LPŽ II 1307) subaltarusėjusios lyties Žagaras daugiskaitos. Pastebėtina, kad šio regiono baltarusių šnektoje skolinys iš liet. bendrinio žodžio žagarai taip pat tariamas žagary (plg. dar ir čia turimą lituanizmą žāginė<žāginiai). Lietuvos paribiniuose punktuose su baltarusių šnektomis šios šaknies mikrotoponimai taip pat tariami su Žagar-, pvz., Žagarynė dr., Žagarynas kln. ir pan. (LVK). Formos Žygary suužpakalintas šaknies y greičiausiai yra vėlyvesnis, susiformavęs lyčiai Žagary toliau slavėjant. 30 Článek se pokouší určit litevský původ 68 místních názvů (77 jejich variant), které užívají běloruští starousedlíci z okolí Vidžů. Všechny tyto místní názvy tvoří 85% všech názvů míst užívaných v této oblasti. Původ ostatních, zde málo zastoupených místních názvů je většinou slovanský, např. Haražanka (< Ahar ažanka, srov. harót < aharód) „les v Laibūnách“, Kaziōnaje vóziara „jezero ve Vidiškėse“, Navinki „les v Bičiūnách“, Padvarytka „v Pakulnioje“, Šipavičy (< Ašipavičy) vesnice, Sivóje balóta „bažina v Laibūnách“ aj. Je možné, že některé z těchto místních názvů (např. Navinki, Šipavičy) zněly podobně i v době, kdy zde ještě bylo možné nalézt lidi mluvící litevsky. Tento názor snad částečně podporuje také litevská fonetika některých z nich, například litevská velární výslovnost souhlásky n před k. Že se tato fonetická zvláštnost litevštiny vyskytuje i zde v běloruském nářečí, dobře dokládá také litevská výslovnost běloruských obecných slov s n v této pozici. Zaznamenali jsme tato slova, která si zachovala fonetiku litevštiny: apiėški „čirůvky“, miadžiānka „železný had“, liapiānka „hliněná chatrč“, rumiānki „jetelíčky“. Většina názvů míst probíraných v článku je odvozena od příjmení a jiných vlastních jmen. Jsou utvořeny pomocí litevských přípon -iškiai, -iūnai, -ėnai, -ėliai, předpon anta-, ažu-, typických pro východolitevská nářečí, předpony pa- apod. Patří mezi ně oikonyma, názvy utvořené příponami ze starých dvoukmenových osobních jmen, a také značný počet složenin ze dvou obecných slov aj. Místní názvy probírané v článku přitahují pozornost zejména svou fonetikou a její specifičností, která odráží určité, dosud podrobněji neodhalené důsledky střetu dvou odlišných fonetických systémů a zvýrazňuje výsledky těsných kontaktů těchto jazyků. V běloruských podobách místních názvů je doloženo například převedení nepřízvučného litevského dvojhlásky ei na ai na začátku slova (jde o zvláštnost litevského nářečí tohoto regionu; srov. jejich aic < eiti „jít“), monoftongizace tohoto ai na a (tento jev nebyl v litevských nářečích dosud zaznamenán), jeho posun k přední výslovnosti až k e (jev, který je ve fonetice litevských nářečí rovněž dosud málo znám) a vznik protetického j před ním (což je opět zákonitost litevské fonetiky). Tak tomu bylo u zde probírané běloruské podoby oikonyma Jacmiany (vyslovuje se jecmiany) < Acmiany < Aicmiany < Eitmenai < Eitminai < příjmení Eitminas). Podobná fonetická změna se vyskytuje i v běloruské podobě oikonyma Avidžany < Aivdžany < Eivdžany < Eivydėnai < příjmení Eivydas + nářeční litevské -ėnai). V běloruských podobách místních názvů tohoto regionu se odráží také změna nepřízvučného litevského dvojhlásky au na a (v některých z nich se zachoval i mezistupeň této změny přes au). Například jezero Saldiažōry je odvozeno od *Saldiažerai < sáu-lė+ežerai, zatímco jeho podoba Šauliažōry dokládá přechodný stupeň změny au na a. Také hydronymum Marūga nejspíše vzniklo stejným způsobem z *Maurūga. Jméno jezera Daublys však Litevci v Apse vyslovují Dablỹs (Bělorusové říkají Dablánskoje vóziara), zatímco Litevci vždy říkají Daũblio, Daũblį… a Bělorusové vóziara Daũblia. Jde opět o důležitý, neméně cenný a aktuální detail kontaktu dvou různých jazyků. Dříve jsme jej konstatovali pouze u lituanismů v běloruských nářečích, nyní však i v kontaktním litevském nářečí. Znamená to, že tento proces probíhá i 31. v dnešní době, a to i v našich nářečích. Je tedy stále živý a nadále utváří fonetické systémy nářečí v kontaktu. Podoby probíraných místních názvů dobře odrážejí také případy, kdy se nepřízvučná litevská samohláska į změnila v běloruské e, např. Gertolkinia < Girtuoklynė aj. Odhalení této změny pomohlo vysvětlit původ oikonyma Jarkáncy: Jarkáncy (vyslovuje se jerkáncy) < irkáncy < girkáncy (srov. generòlas < generòlas aj.) < Girkunčiai < příjmení Girkantas (množné číslo). Podobně byl odhalen původ mikrotoponyma Ratášali z litevských nářečních slov ratas < „řídký“ a šilas (přes běloruské šel-) > šal- „bor“. Některé probírané běloruské místní názvy někdy ztratily určité významové litevské prvky, a proto se obtížně etymologizují. Bylo například objektivně zjištěno, že oikonymum Ždžegėliai je litevské Išdegėliai (< Išdegėlė < „spáleniště“ „vypálené rašeliniště“), u něhož při bělorusizaci zanikla samohláska į v předponě iš-. Ostatními fonetickými rysy se místní názvy probírané v článku plně shodují s fonetikou litevského nářečí v Apse (srov. AT 173—191; ADK 91—98). Poměrně dobře se v nich zachovalo staré dlouhé a, e ~ spisovné o, ė. Spisovné dvojhlásky am, an se mění na um, un, souhláska l se vyslovuje tvrdě před předními samohláskami aj. Na základě toho všeho je důležité konstatovat, že údaje z jazykového výzkumu tohoto areálu, které jsou v článku probírány, jasně dokazují, že bělorusizace je zde velmi nedávným procesem, že dosud neskončila a pokračuje i v dnešní době, že utvořené fonetické změny jsou specifické a mimořádně významné nejen pro fonetiku a gramatiku litevských nářečí, ale i pro vzájemné kontakty litevských a běloruských nářečí, a že další jazykový výzkum tohoto regionu a pečlivá dokumentace jeho údajů jsou důležité pro balto-slovanskou jazykovědu. ZKRATKY ADK — M o r k ū n a s K. Skloňování podstatných jmen v litevském nářečí Apso // Otázky litevské jazykovědy. Sv. 28: Jazykové vztahy a interakce. V., 1989. S. 91—98. AT — G r i n a v e c k i e n ė E. Některé typičtější rysy nářečí Apso // Sborník prací Akademie věd Litevské SSR. Řada A. V., 1960. Sv. 2(9). S. 173—191. Baltistica — G r i n a v e c k i e n ė E., M a c k e v i č J. Lie. (i)au vokalizmo atliepai baltarusių lituanizmuose // Baltistica. III(1) priedas. V., 1989. P. 70—80. LATS — Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. V., 1976. D. 2. „EBA — B i r y l a M. V., V a n a g a s A.P. Litouskija elementy u bielaruskaj anamastycy. Minsk, 1968. LHD — V a n a g a s A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. LHEŽ — V a n a g a s A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981. LKB — G r i n a v e c k i e n ė E., M a c k e v i č J. Některé fonetické rysy běloruských lituanismů // Otázky litevské jazykovědy. Sv. 27: Litevský jazyk a bilingvismus. V., 1988. S. 123—131. 32 LKG — Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965. T. 1. LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. V., 1966. T. 7; 1976. T. 10. LPŽ — Lietuvių pavardžių žodynas. V., 1985. T. 1; 1989. T. 2. LUEV — Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas. V., 1963. LVK — kartotéka litevských místních názvů. Uchovává se v oddělení onomastiky Ústavu litevského jazyka. Salys — Salys A. Raštai. T. 2: Tikriniai vardai. Roma, 1983. SNVV — Rapanovič J. N. Slounik nazvau nasielenych punktau Vicebskaj voblasci. Minsk, 1977. MÍSTNÍ NÁZVY LITEVSKÉHO PŮVODU V OKOLÍ VIDŽ Resumé Článek stanovuje litevský původ 68 místních názvů (názvů vesnic a mikrotoponymie) z okolí městečka Vidzy (Braslavský okres, Vitebská oblast, Bělorusko), jejichž místní obyvatelstvo dnes mluví bělorusky. Bylo zjištěno, že tyto místní názvy tvoří přibližně 85% všech místních názvů ve zkoumaném okolí. Svým fonetickým systémem a slovotvorbou se blíží jazykovému systému městečka Opsa. Většina z nich vznikla od příjmení s příponami -iški, -ūnai, -ėnai, -ėliai, s předponami anti-, aezu-, a také od obecných složených podstatných jmen. Na základě výše uvedeného se v článku předpokládá, že proces bělorusizace zkoumaného jazykového areálu je poměrně pozdní. 33