Keletas naujesnių Punsko šnektos linksniavimo ir kirčiavimo ypatybių

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Laima GRUMADIENĖ NĚKOLIK NOVĚJŠÍCH ZVLÁŠTNOSTÍ SKLOŇOVÁNÍ A PŘÍZVUKOVÁNÍ PUNSKÉ NÁŘEČNÍ MLU VY 1. Předmět. Punská nářeční mluva je západní částí jihoaukštaitského dialektu, oddělenou od hlavní oblasti dialektu nikoli jazykovými zvláštnostmi, nýbrž státní hranicí mezi Litvou a Polskem (podrobněji viz Mikalauskaitė, 1933; Šukytė, 1951; Savukynas, 1955; Buch, 1961; Grinaveckienė, 1961; Uzdila, 1963; Valentukevičiūtė, 1967; Grinaveckis, 1972; Smoczyński, 1977; Hasiuk, 1978; Aleksaitė I., 1985; Aleksaitė B., 1985; Stoskelūnaitė, 1990; Garšva, Stoskelūnaitė, Vaina, 1991). Takto nářeční mluva je pojímána i v hlavních pracích litevské dialektologie — v „Atlase litevského jazyka“ (T.1, 1977; T.2, 1982; T.3, 1991) a v „Litevské dialektologii“ Z. Zinkevičiuse (1966). Obyvatelé okolí Punsku si zachovali litevskou identitu a kontinuitu jazykových a kulturních tradic (srov. Pokropek, 1975; Gajda, 1987; Gataj, 1987; Garšva, Grumadienė, 1988). Stejně jako ostatní dialekty litevštiny se punská nářeční mluva stále živě užívá v každodenním životě. Skutečnost, že v poslední době jsou všichni představitelé dialektu (s výjimkou dětí předškolního věku) v okolí Punsku již dvojjazyční (ovládají litevštinu i polštinu) a že spisovný jazyk působí méně než na ostatní litevské dialekty, však této nářeční mluvě dodává specifický ráz. Spisovný jazyk působí na Litevce v Punsku prostřednictvím rozhlasu, televize, tisku, škol a církve, jeho vliv je však stále slabší než v Litvě. Litevský rozhlas, televize a zejména tisk nejsou pro Litevce v Punsku stálými průvodci, protože je často vytlačují polské obdoby, zvláště v životě mladých lidí. Avšak i ve školách, kde se vyučuje litevsky, je mnoho učebnic polských. V poslední době se ovšem zvýšil počet přímých kontaktů s Litevci žijícími v Litvě a značná část místní mládeže odjíždí studovat do Litvy. 2. Metoda, zkoumaný materiál a informátoři. Část výzkumů litevských dialektů byla provedena podle principů strukturalismu, převládá však metoda geografické dialektologie, která se od dob J. Gilliérona příliš nezměnila a slouží potřebám historickosrovnávací jazykovědy. Dialektologická data se obvykle získávají od starších informátorů. V posledních desetiletích se při sběru dat podle programů „Atlasu evropských jazyků“ zohledňuje požadavek dotazovat informátory z několika věkových skupin a různého sociálního postavení, analytických prací využívajících tento typ dat je však dosud málo. V litevské dialektologii tedy téměř neexistuje tradice systematického srovnávání řeči informátorů různého věku, tj. různých generací (jednou z výjimek jsou práce I. Remenvtė (1992)). V tomto článku se srovnávají některé jazykové zvláštnosti starší, střední a mladší generace v punské nářeční mluvě, tj. (zavádí se socioling- 97 vistinės dialektologijos dimensija — regimasis laikas (Labov, 1966). Lyginant trijų pateikėjų kartų kalbos duomenis, t.y. tiriant atitinkamos linksniavimo ar kirčiavimo ypatybės pokyčius regimuoju laiku, galima nustatyti dabar vykstančio kalbos kitimo kryptį bei intensyvumą, rasti ryšį su kitais vykstančiais kitimais. Taigi tiriamas ne diachroninės, o sinchroninės sociolingvistinės dialektologijos objektas — dabar vykstantys kalbos kitimai. Za tímto účelem autorka a další shromažďovali materiál v letech 1989—1992 podle rukopisu „Programu výzkumu litevských dialektů a jejich vzájemného působení“, který připravil Litevský jazykový institut (dále jen „Program vzájemného působení dialektů“). Nejvíce údajů shromáždily rodačky z Punsku Irena Gasperavičiūtė a Gražina Sorokaitė, které na základě nashromážděného materiálu napsaly a obhájily diplomové práce na Vilniuské univerzitě (Gasperowicz, 1992; Sorokaitė, 1992). Údaje o nářeční mluvě se shromažďovaly při rozhovorech s informátory a z magnetofonových záznamů jejich řeči. Odpovědi na otázky „Programu vzájemného působení dialektů“ se získávaly od zástupců každé věkové skupiny, a to i několikrát. Pro tento článek byly využity odpovědi na otázky z oddílu „Morfologie“, zapsané na kartičkách. Některé zvláštnosti přízvukování byly popsány na základě analýzy kolísání skloňování podstatných jmen v reálném čase. Další údaje byly hledány poslechem magnetofonových záznamů řeči jiných představitelů punské nářeční mluvy. Záznamy punské nářeční mluvy, přepsané texty a vyplněné kartičky „Programu vzájemného působení dialektů“ jsou uloženy v dialektologických fondech Litevského jazykového institutu. Jazyková fakta byla shromažďována od obyvatel vesnic Žvikelių (10 km jihovýchodně od Punsku) a Kreivėnų (přímo u Punsku), kteří doma vždy mluví nářečím. Informátoři střední a mladší generace se magnetofonovým záznamům vyhýbali, a proto byla většina jejich odpovědí získána při rozhovorech. Informátorů z těchto dvou věkových skupin bylo dotazováno méně, ale často a dlouho se s nimi hovořilo. Starší informátoři ochotně souhlasili s nahráváním své řeči na magnetofon, proto byly jejich odpovědi na otázky z oddílu „Morfologie“ vybrány ze záznamů. Při sběru tímto způsobem je nutné vyslechnout mnoho nahraných textů, a proto bylo více informátorů starší generace, jejichž jazyková data byla využita. Informátoři starší generace (dále jen SK): Petronėlė Pečiulytė-Gavenienė (nar. 1912), Juozas Uždiļa (nar. 1905), Juozas Krivickas (nar. 1924), Juozas Kliukinskas (nar. 1924), Adėlė Kliukinskienė (nar. 1928), Magdė Grigutienė (nar. 1925) ze Žvikelių, Katrė Krivickienė (nar. 1905) a Julijona Gasperavičienė (nar. 1917) z Kreivėnů; informátoři střední generace (dále jen VK): Jōnas (nar. 1943) a Juozas (nar. 1954) Gasperavičiai ze Žvikelių; informátorky mladší generace (dále jen JK): Irena Vainaitė (nar. 1967), Zita Jankauskaitė (nar. 1969), Irena Gasperavičiūtė (nar. 1969) ze Žvikelių a Gražina Sorokaitė (nar. 1969) z Kreivėnů. Cílem práce je zjistit, jaké změny v současnosti probíhají v systémech skloňování a přízvukování podstatných jmen v punské nářeční mluvě. 3. Některé tendence vývoje systému skloňování podstatných jmen. Změny v systému skloňování souvisejí s produktivitou kmenů a jejich míšením, s fonetickým přizpůsobováním koncovek jednotlivých pádů a s užíváním určitých pádů s určitými předložkami (viz také Grumadienė, 1993, s. 6). 98 Změní-li se rod podstatného jména, mění se také deklinační paradigma a kmen. V řeči starších mluvčích punské nářeční oblasti jsou žvė·rìs, ang·lìs podstatná jména ženského rodu s kmenem na i, zatímco u mladých lidí už mají mužský rod a zcela nebo částečně přešla ke kmenům na į-o: J. č. J. mn. SK VK, JK SK VK, JK 1. žvė·rìs žvė·rìs žvė·ri·s žvė·ri·s 2. žvė·rìės žvė·ro./žvė·rìės žvė·rũ žvė·rũ 3. žvė·rài žvė·rùì žvė·rb.m žvė·rá.m/žvė·rb.m 4. žvė·rì žvė·ri· žvė·rùs žvė·rùs 7. žvė·rù/žvė·ru žvė·rù žvė·rùm. žvė·rai.s/žvė·rùm. 6. žvė·rùm./ žvė·rì žvė·ri·sa žvė·ruósė/ žvė·rùm žvė·ri·sá¹ Srov. také SK: g'eró·s ang·lìės rai·ktu· nusìpirk·kę; JK: šì·met an·glo· vusà·i n'edau·k susnaudó·j. K podobným změnám dochází i u jiných kmenů. SK užívá podstatné jméno ženského rodu s kmenem na ē dal·g'e· (LKA I, mapa č. 50), zatímco JK už podstatné jméno mužského rodu s kmenem na ia dal·g'is (srov. Zinkevičius, 1966, s. 219); SK pavė·sė·, JK pavė·sis, např. SK: acusė·zų kūr. pavė·sėi | tai nùt langù·au.; JK: l'ì· po·krū·mais g'ǝ·ras pavė·sis. JK užívá starobylý kmen na įu kiša·n'us méně často, neboť mezi mladými lidmi je obvyklejší kmen na įo kiša·n'is (srov. Zinkevičius, 1966, s. 254). I v tomto případě si však mladí lidé zachovávají koncovky některých pádů, zejména specifické pro nářečí: vyslovují j. č. 3. kiša·nù a také j. č. 2. kiša·n'ù·, 7. kiša·n'ù a 6. kiša·n'ùì, převzaté z kmene na įu. Přechod slovních tvarů z jednoho typu kmene k jinému není jen otázkou produktivity kmenů. Na mladé lidi přesto působí také spisovný jazyk, třebaže, jak už bylo zmíněno, méně než v Lietuvoje. Proto se stejně jako v jiných nářečích často vyhýbají koncovkám, které se výrazně liší od spisovného jazyka: SK kmen na iž-ó riešùci·s JK obvykle nahrazuje kmenem na ó riešùtas (srov. Zinkevičius, 1966, s. 221); SK dancì·s, debesì·s — kmeny na i dancìs, debesìs (srov. LKA III, mapa č. 25, 26; Zinkevičius, 1966, s. 241). Kmeny na u SK badùs, šaškùs nahrazují kmeny na ó bà·das, šà·škas (srov. Zinkevičius, 1966, s. 253). Zatímco v řeči starších se vyskytují tvary j. č. 2. và·g'o·, j. č. 7. vag'ù, mn. č. 1. vag'ęi·, mn. č. 7. vag'ę·s, které přešly právě z kmene na i do produktivnějšího kmene na (i)įo, mladí lidé je nahrazují tvary převzatými ze spisovného jazyka: j. č. 2. vag'ės, j. č. 7. vag'ìm., mn. č. 1. và·o·ì·s, mn. č. 7. vag'ìm. (poslední z nich se ve většině případů zkracuje nejen v nářečích). Místo tvaru j. č. 7. nakčì převzatého staršími z kmene na įo užívají mladí lidé nakcùm., tedy ‚napravují‘. ¹ V punském nářečí se mnoho souhlásek poměrně důsledně vyslovuje tvrdě, ale např. [r] v j. č. 2. žvė·rìės se z historických důvodů vyslovuje relativně měkce. Mladí lidé vyslovují s před předními samohláskami jako v polštině — [ś]. Za šikmou čarou je uvedena méně častá varianta. 99 Vyskytují se případy, kdy adjektiva přebírají substantivní koncovky. Starší lidé z okolí Punska užívají tvary adjektiv v j. č. 1. avbžbìn'u, bá.ltu, ma₃bìn'u, vakarì·kšču (ostatně nedaleko těchto míst probíhá izoglosa rozšíření substantivních tvarů s koncovkami -u a -ui, srov. LKA III, mapa č. 36). Mladí lidé, ačkoli u substantiv s kmenem na ō obvykle zachovávají tradiční koncovky j. č. 1. (tj. -u, nikoli -ui), se v tomto případě u adjektiv chovají jinak: užívají avbžbìn'ui, bá.ltui, ma₃bìn'ui, vakarì·kščui. Jde o substantivní koncovky. Možná se tak děje pod vlivem spisovného jazyka, avšak bez povědomí o tom, že normou spisovného jazyka jsou pronominální koncovky adjektiv. Možná také vlivem spisovného jazyka nahrazují mladí lidé starší tvary mn. č. 6. krū'muos(a), mė'₃uos(a), namúos(a), dančì·s(a), akì·s(a), šakó·s(a) (srov. LKA III, mapa č. 67–70; Zinkevičius, 1966, s. 238) tvary zakončenými na -úosę, -íšę, -ósę, jejichž zakončení obsahuje přední samohlásku e, před níž se vyslovuje polské alveolární [ś]. Je třeba poznamenat, že mladí lidé neužívají zkrácené tvary, pouze adverbializovaný tvar namúos. Také lokativy s jinými koncovkami přízvukují stejně jako starší ve svých tvarech, např.: akì·śę, šakó·śę, laukúośę. Mladí lidé téměř neužívají ilativ. V případech, kdy se starý ilativ užívá ve významu lokativu (stejně jako u všech jihoaŭkštaitských nářečí, srov. LKA III, mapa č. 44; Zinkevičius, 1966, s. 201–202), mladí lidé volí lokativní tvary substantiv, ačkoli ilativ zájmen se užívá, např. SK: taì. būvo· bevė.ík ko·žnán. so·₃ún. / taì. da ažarùkan laì.ke·si / ku·rùna tū· má.lku· tañ. kašùkan dracìnen / iš vandenìñ. taì. gál' labáì. ilgáì. negá·li bú·c; VK: šìtan. ažarùki ęvù. niėkas nesimá.udo.; JK: kū· turì tañ. kašùkį / kas tañ. vandenì· plá.₃k'o·ja. Starší lidé užívají ilativ v jeho vlastním, tedy vnitřním směrovém lokativním významu (pouze v jednotném čísle), zatímco mladí lidé si vystačí s předložkovým spojením — in + 2. p.: SK: galvó·n — JK in_gá.lvu·, SK žá.me·n — JK in_žá.mì·, SK stubó·n — JK in_stùbru·, např. SK: gá·vo· galvó·n ir_nucùblo· / ir_tran.ke· žá.me·n tū· sklenñ·ču·; VK: išė·jo· muškán. ir_negrì·žo·; JK: nemenkai. dé·jo. in_gá.lvu· / užai.kit nó·r bùski in_stùbu·. Množné číslo ilativu neužívají ani starší lidé; nahrazují je předložkovým spojením — in + 2. p. (srov. LKA III, mapa č. 48), např. SK: a₃nù in_laukùs pažù·rę·c; VK: ęvù. raì.ke važùoc | bá i(n)_namùs neinsilá·s. V řeči mladých lidí se zachoval pouze adverbializovaný tvar laũ.kan (všichni Punšťané tento tvar přízvukují na kořeni). V punském nářečí nejsou alativy časté, avšak v řeči starších se vyskytují jejich adverbializované tvary ruden'òp, galòp, vakaròp (je zaznamenáno krátké o), např. SK: vakaròp bar.n'o· būvo· | ka(p)_parę·jeù. / vakaròp tàs žvìrblùkas ir_dàžbege· / ruden'òp paraikalá·u in_vaì.sku·. Starší lidé užívají tvary lokativu jednotného čísla substantiv i adjektiv mažùki· dubùmiki·, ma₃bìnì· krūžùki· (srov. LKA III, mapa č. 48–49), zatímco mladí lidé je mají tendenci přizpůsobovat jinak: lokativní tvary substantiv zachovávají nářeční a 100 adjektiv nahrazuje rysy typickými pro spisovný jazyk, např. JK: mažùkam ažarùki, mažìnam namùki (zkrácené tvary jsou typické i pro hovorový spisovný jazyk). Mladí si však ne vždy vybírají variantu spisovného jazyka a ani při užívání spisovného tvaru jej ne vždy akcentují stejně jako ve spisovném jazyce. Například namísto staršími užívaného tvaru singuláru genitivu mo·teràs (srov. Kazlauskas, 1968, s. 254) říkají mladí mo·ter̃ės; staršími užívaný tvar singuláru instrumentálu mó·terų je kmen typu ā, zatímco mladší užívají kmen typu mo·terũñ — kmen typu į, ale s jiným přízvukem než ve spisovném jazyce. Starší Punskané nyní častěji užívají tvar šùvà, třebaže se jako vedlejší varianta vyskytuje i šúȯi (srov. Zinkevičius, 1966, s. 256), mladí však tvar šùvà opustili a užívají pouze šúȯi (srov. LKA II, mapa č. 67 a komentáře). Starší užívají u víceslabičných podstatných jmen s kmenem ž̇-o ve vokativu koncovky kmene ō: tę·vùle, vai·kẽle (l se neměkčí). Mladí v tomto případě užívají ve vokativu koncovku kmene ž̇ō -i: tę·vùli, vai·kẽ·li. Někdy se v řeči mladých mění jen tvar jednoho či několika slov z celého systému. Například všichni Punskané tvoří vokativ dvojslabičných kmenů ō koncovkou -a: té·vai, jó·nai, ale jen mladí říkají žá·nte, zatímco všichni ostatní — žá·ntai. Mladí stále častěji užívají pády s předložkami. V punské nářeční mluvě se předložky ik(i), lig(i), per, po, prie běžně pojí s dativem, např. SK: ižá·rk ig_dàgni / dá·rbu· dabà·k ligi ga·li / pà·sako·k per_nau·ji | bà negridė·jæu / po_dà·rbu užà·k / ko_paprašù·c. | kàt pabù·tu· prie_vai·ki. Možná proto, že v nářeční mluvě se užívá dativní tvar se starobylou souhláskovou koncovkou -i, kterou dostávají podstatná jména různých deklinačních typů (nejčastěji mužského rodu) a který se značně liší od tvarů užívaných ve spisovném jazyce, mají mladí sklon měnit samotnou konstrukci, tj. uvedené předložky pojí ve vazbách nikoli s dativem, ale stejně jako ve spisovném jazyce s genitivem, např. JK: ar_ižgė·rai igi dùgno / po_dá·rbo· bu·nu bai·sęj pai·lsus. Při srovnání morfologických rysů řeči představitelů různých generací punské nářeční mluvy se ukazuje, že ačkoli polština již nyní bez výjimky výrazně ovlivňuje dvojjazyčné Punské, zejména jejich lexikum a fonetiku, její vliv na deklinační systém je menší než vliv spisovné litevštiny. V řeči mladých se však vyskytují případy interference, zejména při užívání pádů s předložkami, např. JK: ái·k | an bró·lio sakáu ‘jdi, říkám bratrovi’ (kalk z pol. do brata); ùž_penkló·lika sapcį·no·s vā·lando·s ‘za čtvrt na sedm’ (kalk z pol. za pietnaście minut siódma godzina). V řeči mladých tedy zanikají specifičtější nářeční pádové koncovky, dochází k přechodu od jednoho deklinačního typu k jinému (v celém paradigmatu nebo jen u některých pádů), přibývá vazeb s předložkami a mění se předložková rekce. Jde o jevy společné všem současným litevským nářečím. Hlavní příčinou je vliv spisovného jazyka, ačkoli v punské nářeční mluvě může vývoj některých jevů katalyzovat i polština. 4. Některé tendence ke směšování přízvukových paradigmat. Jedna z nejvýraznějších 101 krintančių kirčiavimo naujovių Punsko jaunimo kalboje (dar žr. Grumadienė, 1993, p.11) yra ta, kad tarmės 3-iosios kirčiuotės žodžius linkstama kirčiuoti kaip 4-osios2, t.y. 3→4; plg. SK, VK: pėˈdas / peˈdà, peˈdáːm / peˈdóːm, pėˈdus / pėˈdąs3 (3) ir JK: pėˈdas, peˈdań, peˈdáːm, peˈdùs (4); SK, VK: žar̃nà, žar̃nóːn, žar̃nóːm, žá.rnas (3) ir JK: žarnà, žarnóːn, žarnóːm, žarnàs (4); SK, VK: taũkaiː, tá.u̯kus (3) ir JK: taũkai, taũkùs (4); SK, VK: drėˈgnas, dręˈgnà, dręgniėm, dręgnóm, drėˈgnus, drėˈgnas, drėˈgnai (3) ir JK: drėˈgnas, dręˈgnà, drėˈgniėm, drėˈgnóːm, drėˈgnùs, drėˈgnàs, drėˈgnai (4); SK, VK: giˈvas, giˈvà, giˈvi̇ėm, giˈvóːm, giˈvùs, giˈvas, giˈvai(3) ir JK: giˈvas, giˈvà, giˈvi̇ėm, giˈvóːm, giˈvùs, giˈvàs, giˈvai; SK, VK: í.lgas, ilgà, iˈgi̇ėm, ilgóːm, í.lgus, í.lgas, í.lgai (3) ir JK: í.lgas, ilyà, ilgé̇m, ilgóːm, ilgùs, ilgàs, í.lgai (4); SK, VK: kietas, kietà, kieˈciėm, kieˈtóːm, kietus, kietas, kietai (3) ir JK: kietas, kietà, kieˈciėm, kieˈtóːm, kietùs, kietàs, kietai (4); SK, VK: šá.ltas, šaltà, šalciėm, šaltóːm, šá.ltus, šá.ltas, šá.ltai (3) ir JK: šá.ltas, šaltà, šalciėm, šaltóːm, šaltùs, šaltàs, šá.ltai (4); SK,VK: vienas, vienà, vieniėm, vienóːm, vienùs, vienas, vienai (3) ir JK vienas, vienà, vieniėm, vienóːm, vienùs, vienàs, vienai (4). V popsaných případech přízvukuje střední generace obvykle stejně jako starší generace; odlišuje se pouze přízvukování mladých. Existují však slova, která nepřízvukuje podle 3. paradigmatu nejen mladší, ale ani střední generace, ačkoli starší lidé přízvukují podle 3. paradigmatu, např. SK: gardùs, gar̃ži, garžiem, garžóːm, gá.rzùs, gá.rzæs, gá.rzæi (3), zatímco VK, JK: gardùs, garži, garžiem, garžóːm, garžùs, garžàs, gá.rzæi (4); SK: saldùs, salži, salžiem, salžóːm, sá.lzùs, sá.lzæs, sá.lzæi (3), zatímco VK, JK: saldùs, salži, salžiem, salžóːm, salžùs, salžàs, sá.lzæi (4). Přízvuk se tedy přesouvá na konec i v případech, kdy je základem přízvučné slabiky s akutem dvojhláska nebo smíšená dvojhláska a jejich intonace se v nářečí zřetelně vyslovují a rozlišují. Je třeba poznamenat, že přízvukování na konci je častější u tvarů množného čísla v genitivu než u instrumentálu jednotného čísla, tj. někdy se říká kietùs, kietàs, ale kietu (v nářečí se koncovky mužského a ženského rodu shodují), peˈdùs, ale pėˈdu. Byl zaznamenán opačný jev, kdy se slova nářečí se 4. přízvukovým paradigmatem přízvukují jak u JK, tak u VK podle 3. paradigmatu, tj. 4→3, srov. SK: gerklėː, gerklėˈn, gerklėˈm, gerklės (4) a VK, JK: gerklėː, gerklėˈn, gerklėˈm, gerklas (3) (v spisovném jazyce rovněž 3); SK: gleˈbiːs, gleˈbiń, gleˈbėːm, gleˈbùs (4) a VK, JK: 2 Zde se má na mysli pouze místo přízvuku v paradigmatu slova; k pro ně typické intonaci se nepřihlíží. Intonace se vyslovují poměrně zřetelně, proto se od záměru zaznamenávat pouze místo přízvuku upustilo. 3 Nářeční doklady jsou v této podkapitole uváděny v souladu s požadavky kapitoly „Přízvukování“ programu „Interakce nářečí“, tj. uvádějí se tvary podstatných jmen v nominativu a instrumentálu jednotného čísla a v nominativu a genitivu množného čísla a tvary přídavných a číslovkových jmen v příslušném mužském a ženském rodě v nominativu jednotného čísla, v nominativu a genitivu množného čísla a v nominativu jednotného čísla ženského rodu. Jsou-li příklady uvedeny v jiném pořadí, znamená to, že požadované tvary se v živém jazyce nepodařilo zaznamenat. 102 glė·bī·s, glė·bīn., glė·bė·m, glē·b'us (3); SK: kā·klas, kaklan., kaklā·m, kaklūs (4) a VK, JK: kā·klas, kaklan., kaklā·m, kā·klus (3). Pouze v řeči mladých bylo zaznamenáno přízvukování slova krūvà podle 3. paradigmatu, zatímco starší je přízvukují podle 4. paradigmatu. Podstatné jméno strāzdas přízvukuje podle 3. paradigmatu pouze VK, zatímco SK a JK podle 4. Paradigmatu. I v případě 4→3 se odlišuje genitiv množného čísla: přízvuk se zde častěji, než bychom očekávali, nenachází na konci, kdežto instrumentál jednotného čísla naopak častěji zachovává přízvuk na konci. Byla zaznamenána také tendence přízvukovat slova 2. přízvukového paradigmatu podle 1., tj. 2→1, avšak není tak častá jako 3→4. Mimochodem, je to typické nejen pro řeč JK, ale i VK, srov. SK: gul·bė·, gul·bė·m, gul·bės (2) a VK, JK: gul·bė·, gul·bė·m, gul·bes (1); SK: laũ·mė·, laũ·mė·m, laũ·mės (2) a VK, JK: laũ·mė·, laũ·me·m, laũ·mes (1); SK: al·k.snis, al·k.snēm, al·k.sn’ūs (2) a VK, JK: al·k.snis, al·k.snēm, al·k.sn’ūs (1); SK: rā·štas, rā·štam, raštūs (2) a VK, JK: rā·štas, rā·štam, rā·štus (1); SK: saųsai·nis, saųsai·nēm, saųsai·n’ūs (2) a VK, JK: saųsai·nis, saųsai·nēm, saųsai·n’ūs (1). Snad se pouze slovo rāštas v nářečích, která přízvuk nestahují, přesto nepřízvukuje podle 1. paradigmatu, zatímco všechny ostatní uvedené případy se vyskytují. V řadě nářečí se gulbė přízvukuje s akutem; sausānis může být novým nářečním slovem, které se obvykle nahrazuje přejatými slovy. Mimochodem, mladí mají sklon přízvukovat slovo vieta, přízvukované podle druhého paradigmatu, soustavně na kořeni. JK a VK mají sklon přízvukovat podle 1. paradigmatu také některá slova 3. přízvukového paradigmatu, tj. 3→1, srov. SK: kó·tas, ko·tā·m, kó·tus (3) a VK, JK: kó·tas, kó·tam, kó·tus (1); SK: žā·ndas, žandā·m, žā·ndus (3) a VK, JK: žā·ndas, žā·ndam, žā·ndus (1); SK: dā·iktas, daiktā·m, dā·iktus (3) a VK, JK: dā·iktas, dā·iktam, dā·iktus (1). Přízvukování takových slov, jako je daiktas, lze samozřejmě interpretovat jako přízvukování starých barytonů (v některých nářečích je zachováno dodnes); takto však nepřízvukuje SK, nýbrž VK a JK, proto je opodstatněnější považovat to za nový jev, který možná nemá tak hluboké kořeny. V okolí Punsku se velmi živě užívá kolektivní plurál, takže přízvukování příbuzenských pojmenování či osobních jmen na koncovce je zcela odůvodněné, zejména v nominativu a akuzativu množného čísla, někdy také v nominativu a genitivu, přestože tvary jednotného čísla se přízvukují podle 1. paradigmatu, např. mluvčí různého věku přízvukují uošvė·, uošv’ū, uošvė·m, uošv’ūs; baltaduonē·, baltaduon’ū, baltaduonē·m, baltaduon’ūs. Jde o archaické nářeční přízvukování. Byl zaznamenán případ přechodu 1→4 zcela odlišné povahy, kdy mladá generace nahrazuje baryton zachovaný staršími normou spisovného jazyka, např. SK, VK: ná·ųda, ná·ųdo·m, ná·ųdas (1), JK přízvukuje naųdà, naųdó·m, naųdàs (4). Příkladů přechodu od stálého typu přízvukování k pohyblivému (v tomto případě 1→2) je rovněž málo, srov. SK: giminá·įcis, giminá·įcem, giminá·įc’ūs (1) a VK, JK: giminā·cis, giminā·cem, giminai·c’ūs (2). Příkladů opačného jevu, tj. přechodu od pohyblivého typu přízvukování ke stálému (4→1), také není mnoho, srov. SK: pró·tas, pro·tā·n., pro·tū, 103 pro·tì, pro·ta͜i. (4) a VK, JK: prä·tas, prä·tan, prä·tu, prä·ti, prä·ta͜i/pro·ta͜i. (1). Příkladů přechodu 2→3 není mnoho, ale existují, srov. SK: akė˙c'os, akė˙co·m, akė˙càs (2) a VK, JK: akė˙c'os, akė˙c'o·m, akė˙cæs (3). (Mimochodem, opačný směr tohoto jevu, tj. 3→2, nebyl vůbec zaznamenán). Skutečnost, že se v punské nářeční mluvě slova různých přízvukových typů mají tendenci přízvukovat stálým či alespoň stálejším způsobem, a to nejen v řeči mladých, ale i starších mluvčích, by již mohla tvořit základ jedné z interpretací. Ve všech dosud probíraných případech s výjimkou 3→1 se nepřihlíží k přízvukovým konturám ani k působení Saussurova–Fortunatovova zákona s nimi souvisejícímu: slova s cirkumflexovým přízvukem se začínají přízvukovat jako slova s akutovým přízvukem, ačkoli přízvuková kontura zůstává zachována. Vzniká tedy zřetelná tendence k prosazení stálého přízvukového typu. Tuto hypotézu by stěží vyvrátily zaznamenané příklady přechodu 1→3, srov. SK: li·gus, li·gi, li·giem, li·g'o·m, li·'gus, li·'ges, li·'gei (1) a VK, JK: li·gus, li·gi, li·giem, li·g'o·m, li·'gus, li·'ges, li·'gei/li·gė·j (3), protože v řeči mladších mluvčích se prosazuje norma spisovného jazyka. Do jisté míry ukazuje sklon k přechodu od pohyblivého přízvukového typu ke stálému či stálejšímu také jev 4→2, srov. SK: rū·šùs, ru·ša·m, ru·šùs (4) a VK, JK: rū·ša·m, ru·šùs (2); SK, VK: pä·das, padá·m, padùs (4) a JK: pä·das, pä·dam, padùs (2) (jako ve spisovném jazyce); SK: kandė·, kandė·m, kandės (4) a VK, JK: kan·dė·, kan·dė·m, kandės (2). Při přehledu směru změn lze jasně vidět, že nejvíce se mění 3. přízvuková třída — zaniká (srov. Stundžia, 1984). Ze všech tendencí je nejvýraznější 3→4, ačkoli z hlediska přízvukových kontur je „neopodstatněná“: slova s cirkumflexovým přízvukem se začínají přízvukovat jako slova s akutovým přízvukem. To, že probíhající proces není fonetické povahy, ukazuje 3→1, tj. že lze přejít z jednoho paradigmatu s akutovým přízvukem do jiného, rovněž přízvukovaného akutově (v případě dvojslabičných slov). Z hlediska přízvukových kontur je paradoxní také přechod 2→1, který potvrzuje prosazování tendence přecházet ke stálému přízvukovému typu (srov. Mikulėnienė, 1993). Z hlediska přízvukových kontur lze přirozeně vysvětlit tendence 4→2 a 2→4. Ačkoli je případů 4→3 poměrně mnoho, způsob kolísání v jejich užívání jako by naznačoval další změnu — 4→3→1. Zdá se, že lze vyslovit hypotézu, že se přízvukový systém současného punského nářečí polarizuje: různými cestami, ale přesto se část slov začíná přízvukovat stálým způsobem, tj. dochází k posunu směrem k 1. přízvukové třídě. U jiné části slov se prosazuje přízvukování pohyblivým přízvukovým typem, obvykle čtvrtým. Nejdůležitější při pojednání o nových přízvukových tendencích je to, že probíhají směrem, který zcela ignoruje Saussurův–Fortunatovův zákon. Zřetelně se projevuje sklon k iniciálnímu přízvuku. LITERATŪRA Aleksaitė B. Punsko ir Seinų krašto vietovardžiai. Dipl. darbas (rankr.). VVU, 1985. Aleksaitė I. Punsko šnektos konsonantizmas. Dipl. darbas (rankr.). VVU, 1985. Buch T. Litewski gwary miejscowe w powiatach Sejny i Suwałki // Onomastica. T. 7. 1961. P. 221—229. 104 Gajda J. Kultura jako czynnik integrujący etniczną grupę litewską w gminie Puńsk // Kultura wsi puńskiej. Warszawa, 1987. P. 86—98. Garšva K., Grumadienė L. Periferinės lietuvių kalbos tarmės: istorija ir dabartis // Veidai’87. Jaunųjų kūrybos almanachas. V., 1988. P. 213—221. Garšva K., Stoskelūnaitė B., Vainas J. Punsko šnektos skirtumų žodynas // Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 29). V., 1991. P. 32—46. Gasperowicz I. Sociolingvistinis Žvikelių kaimo tarmės aprašymas. Dipl. darbas (rankr.). VU, 1992. Gataj M. Społeczność lokalna wsi puńskiej — refleksje socjologiczne // Kultura wsi puńskiej. Warszawa, 1987. P. 98—110. Grinaveckienė E. Nauji dzūkų tarmės tyrinėjimo duomenys // Literatūra ir kalba. V., 1961. P. 603—608. Grinaveckis V. Nauji duomenys apie vakarų dzūkų tarmės kirčiavimą // LTSR MA darbai. A Serija. V., 1972. T. 4(41). Grumadienė L. Linksnių vartojimas Punsko šnektoje // Jono Jablonskio konferencija. Links­nio kategorija ir linksnių vartojimas. Konferencijos programa ir tezės. Vilnius, 1993 m. spalio 11 d. Vilniaus universiteto Lietuvių kalbos katedra ir Lietuvių kalbos institutas. V., 1993. P. 6. Grumadienė L. Kirčiuočių mišimas Punsko jaunimo kalboje // Lietuvių kalbos tarmės ir jų tyrinėjimai. Praeitis ir dabartis. Antanui Saliui (1902 07 21—1972 07 31) paminėti. Konferencijos pranešimų tezės. V., 1993. P. 11. Hasiuk M. Fonologia litewskiej gwary sejneńskiej. Poznań, UAM, 1978. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis). V., 1968. Labov W. The Social Stratification of English in New York City. Washington, 1966. Lietuvių kalbos atlasas / Morkūnas K. (ats. red.). T. 1 (Leksika). 1977; T. 2 (Fonetika). 1982; T. 3 (Morfologija). 1991. V. Mikalauskaitė E. Pakapsės dzūkų tarmės fonetika. Dipl. darbas (rankr.), VU, 1933. Mikulėnienė D. Linksniuojamųjų žodžių kirčiavimo tendencijos // Kalbos kultūra, Nr. 63, 1992. P. 75—79. Pokropek M. Ziemia sejneńska pod względem etnograficznym // Materiały do dziejów ziemi sejneńskiej. T. 2 / Prace Białostockiego towarzystwa naukowego. Nr. 22. Warszawa, 1975. P. 73—250. Remenytė I. Centrinės šiaurės žemaičių tarmės prozodija: instrumentinis ir sociolingvistinis tyrimas. Filolog. m. kand. disertacija. V., 1992. Savukynas B. Leipalingio tarmė. Dipl. darbas (rankr.). VVU, 1955. Smoczyński W. Gwara litewska okolic Puńska. Kraków, 1977. Sorokaitė G. Sociolingvistinė Kreivėnų šnektos analizė. Dipl. darbas (rankr.). VU, 1992. Stoskelūnaitė B. Punsko šnektos diferencinis žodynas. Dipl. darbas (rankr.). VU, 1992. Stundžia B. Lietuvių kalbos dviskiemenių daiktavardžių kirčiavimo variantai tarmėse // Kalbotyra. 1984. T. 35(1). P. 94—102. Šukytė J. Veisiejų tarmė. Dipl. darbas (rankr.). VVU, 1951. Uzdila A. Punsko tarmės fonetika ir morfologija. Dipl. darbas (rankr.), VVU, 1963. Valentukevčiūtė D. Kabelių tarmė. Dipl. darbas (rankr.), VVU, 1967. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. 105 EINIGE NEUERE BESONDERHEITEN DER DEKLINATION UND BETONUNG IN DER LOKALMUNDART VON PUNSKAS Zusammenfassung Auf Grund der gesammelten Angaben (1989—1992) nach dem ”Forschungsprogramm der Mundarten und ihrer Zusammenwirkung der litauischen Sprache” wird die Sprache der drei Altersgruppen von Gewährsleuten verglichen. In der Jugendsprache sterben spezifische, mundartliche Kasusendungen ab, es wird von einem Typ der Deklination in den anderen übergegangen (ganz oder nur einige Kasus), es vermehren sich präpositionale Verbindungen, die Präpositionen wechseln ihre Kasus. Der Hauptgrund ist der Einfluß der Standardsprache, obwohl die Entwicklung mancher Erscheinungen auch die polnische Sprache beschleunigen konnte. Das System der Lokalmundart von Punskas polarisiert sich auf verschiedene Weise, einige Wörter werden beständig betont (1), die anderen werden mit dem beweglichen Akzent versehen (4). Die neuen Tendenzen setzen sich durch, ohne auf die Gesetze von Saussure-Fortunatow zu achten. 106