Priešybė kaip semantinis ir loginis antonimijos pagrindas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI Irena ERMANYTĖ OPOSICE JAKO SÉMANTICKÝ A LOGICKÝ ZÁKLAD ANTONYMIE Sémantická antonymie je založena na slovech s opačnými významy, která označují opačné vlastnosti a rysy a popisují protikladné jevy a procesy, např.: dobrý — špatný, veselý — smutný, štěstí — neštěstí (vlastnost); začít — skončit, jaro — podzim, start — cíl, vždy — nikdy (čas a jeho trvání); nahoře — dole, vnějšek — vnitřek, na — pod (místo); táhnout — tlačit, vejít — vyjít, východ — západ, sem — tam (směr); rychlý — pomalý, spěšně — pomalu (tempo); silný — slabý, prudký — pomalý, posilovat — oslabovat, vzrušení — tlumení (intenzita). Sémantické protiklady jsou obvykle značně rozmanité a typy jejich vztahů se liší. Lze například analyzovat vlastnosti přídavných jmen nebo pohyb vyjadřovaný slovesy jedním způsobem a kvalitativní protiklady zase jiným. Logické protiklady jsou sémantické vzájemné vztahy mezi dvěma neslučitelnými pojmy, mezi nimiž může být buď jeden prostřední pojem (viz bílý — černý; prostřední pojem šedý), nebo i několik prostředních pojmů: bílý — světlý, šedý, tmavý — černý. Logickým základem antonymie tedy nejsou pojmy protikladné (bílý — nebílý), nýbrž pojmy opačné (bílý — černý). V jazyce je to však poněkud jinak, protože protikladnost se nevyskytuje pouze mezi kvalitativními přídavnými jmény. Teoretické výzkumy systému sémantické a logické antonymie ukazují, že antonyma jsou slova, která splňují kterýkoli z následujících požadavků: a) slova X a Y, která odpovídají opačným pojmům a jako krajní členy souvislé množiny jsou ve vztahu kontrárním X — (ne X/ne Y) — Y: dobrý — (nedobrý/ne špatný) — špatný. b) slova X a Y označují vektorový protiklad různých směrů, činností, vlastností apod.: povyšovat — snižovat, vejít — vyjít, přivézt — odvézt, demokratický — antidemokratický, levice — pravice, tady — tam atd. Tuto třídu antonym tvoří převážně slovesa, přídavná jména, příslovce atd. c) slova X a Y, která formálně odpovídají protikladným pojmům X — ne X, mohou v jazyce vyjadřovat také kontradiktorický protiklad. Tuto třídu antonym tvoří nejčastěji kvalitativní přídavná jména nebo příčestí plnící funkci přídavných jmen, podstatná jména a příslovce, např.: živý — mrtvý, pravdivý — lživý, pravda — lež, otevřený — zavřený, spolu — odděleně, svobodný — ženatý atd. Mezi těmito antonymickými protiklady není prostřední člen a… 9 Protiklad tedy není stupňovitý, vyznačuje se však komplementaritou. Popřením jednoho z těchto protikladů získáme druhý – vymezený a krajní protiklad, např.: svobodný – ne + svobodný = ženatý/vdaná, živý – ne + živý = mrtvý. d) slova – konverziva vyjadřují obrácené vztahy antonymického páru, tj. když je táž situace (děj, vztah) zobrazena jako vratná z hlediska různých jejích účastníků. Existenci konverziva podmiňuje logický přízvuk, který vyzdvihuje nejdůležitějšího účastníka situace, např.: Soused prodal otci koně = Otec koupil koně od souseda. Konverziva tvoří slovesa opačného významu (vyhrát – prohrát a prohrát – vyhrát) a komparativy přídavných jmen či příslovcí, např.: Bratr je starší než sestra – Sestra je mladší než bratr atd. Mezi všemi těmito uvedenými slovy opačného významu a typy jejich sémantických vztahů existuje určitá souvislost: samotná povaha slov (jejich kategoriální význam a sémanticko-gramatická typizace) v mnoha případech určuje ten či onen druh antonym. Jeden z členů protikladu obvykle popírá druhý člen. Tento člen je sémanticky složitý (např.: ušlechtilý „dodržující mravní normy“ – ničemný „nedodržující mravní normy“). Vnitřním sémantickým rysem antonymie není libovolné, nýbrž maximální popření. Popření skryté v jednom členu dvojice však ještě neznamená, že jeden z opačných významů (pojmů) je skutečně popřen. Toto popření se projeví až při sémantické analýze, když začneme antonyma zkoumat jako sémantický invariantní jev. Například druhé členy antonymických dvojic teplo – chlad, pravda – lež jsou záporné. V logice je tomu naopak. Pojmy chlad, lež jsou konstatující, protože zde nejsou ani kladné, ani záporné pojmy. Pojmy jako teplý – neteplý, krátký – nekrátký atd. jsou tedy z hlediska logiky rovnocenné. Nejdůležitějšími prvky potřebnými k analýze protikladů, stejně jako obecně k sémantické analýze, jsou text, badatel a jazykový systém. Z textu se k analýze vybírají určité objekty – protikladné významy slov a vztahy mezi těmito jazykovými prvky, které jsou těmito slovy vyjadřovány. Badatel je nezbytný, protože analyzuje zkoumaný text. Podle názoru ruského vědce A. Zinovjeva by se mnohé vědecké problémy „řešily snáze, kdyby se pomyslelo na badatele, bez nichž některé problémy nelze vůbec vyřešit“ (Зиновьев 1971: 10). Tento badatel musí nutně rozumět jazykovému systému, sémanticky analyzovat protiklady v textu a dobře ovládat analyzovaný jazyk. Rozlišuje se nejméně několik etap sémantické analýzy protikladů. Badatel, který jazyk dobře ovládá, si na základě intuice a jazykové zkušenosti mluvčích předem vybere potřebný materiál. Již nejobecnější a dosud nedokončená etapa analýzy ukazuje, že některé sémantické vztahy mezi slovy jsou nahodilé a izolované, zatímco jiné se naopak pravidelně opakují, jsou zákonité a pokrývají značnou část lexikálního systému. Typické věty odpovídající těmto požadavkům ukazují nejpodstatnější vlastnosti antonym a jejich syntagmatické a paradigmatické vztahy v jazyce. Sémantické protiklady v litevštině se obvykle odrážejí v syntagmatickém, paradigmatickém a pragmatickém aspektu. 10 Syntagmatická analýza protikladů Při zkoumání antonym ze syntagmatického hlediska byly zohledněny hlavní podmínky jejich užívání v jazyce: a) pravidelný kontext: obě antonyma se obvykle užívají v jedné větě. Pak se více doplňují a zároveň zdůrazňují svůj protiklad. Např.: dlouhý — krátký (Pro pilného je i nejdelší den krátký Užp.* Když sníh zavěje pole a led pokryje vody, budeš osamělým hostem krátkého dne, dlouhé noci V.Myk-Put); silný — slabý (Jsi tak silná, že bys mohla být mužem. Jsi tak slabá, že bys mohla být dítětem J.Marcin. Slabí čekají na příležitost, která se naskytne, zatímco silní si ji sami najdou PPr102); sever — jih (Na jihu je tepleji, na severu chladněji J. Ptáci žijící na severu se s příchodem zimy stahují na jih T.Ivan); vycházet — zapadat (Dívám se z okna — slunce vychází, podívám se z druhého — slunce už zapadá M.Mart. Zapoť se, slunce, vyjdi, měsíci, dopřej svatý večer flk). b) ustálené lexikální vazby: obě antonyma se užívají se stejnými slovy. Např.: dobrý — špatný (Dobré skutky jsou slyšet zdaleka, špatné ještě dál flk. Dobrému oráči dobře orá i špatný kůň, špatnému ani dobrý příliš ne Ds); vlastní — cizí (Kdo hledá cizí kraje, vždy ztrácí ty vlastní V.Krėv. Vlastní chléb chutná lépe než cizí koláče Al). Byly zvoleny takové ilustrační věty, aby v nich pravidelně se opakující sémantické vztahy mezi slovy s opačnými významy byly zákonité, měly ustálené lexikální vazby a pokrývaly značnou část litevského lexikálního systému. Při zkoumání antonym ze syntagmatického hlediska se ukázalo, že mohou být pravá a kontextová. Pravá antonyma mají opačné významy v jakémkoli kontextu. Např.: velký, veliký — malý (Malý pařez převrací velký vůz B. Narodil se malý, vyrostl veliký J.Jabl. V Prusku se všichni připravovali na válku nejen ve městech, ale i v menších a větších hradech a pohraničních opevněních A.Vien); ráno — večer (Ó ráno, ráno, už bude večer, přijede mládenec zdaleka (p.) J.Balč. Ráno je moudřejší večera Srd. Sovy loví nejčastěji za večerního a ranního šera nebo za měsíční noci T.Ivan). V jazyce je také mnoho kontextových antonym, podrobněji se jimi však budeme zabývat jako stylistickým prostředkem jazyka v kapitole o pragmatické analýze. Bylo zjištěno, že pojmy protikladnosti významů slov jsou velmi důležité nejen z hlediska jejich paradigmatické totožnosti a odlišnosti, ale i v případech jejich syntagmatického užití v textu. Syntagmatická analýza protikladů ukazuje na jejich zákonité užívání v jazyce. Již F. de Saussure vedle paradigmatických vztahů, které spojují „nepřítomné prvky (in absentia) v potenciální mnemotechnickou (=zapamatovatelnou) řadu“, vyčleňuje také protiklady, které jsou „vždy zjevné (in praesentia)“ (Соссюр 1933: 121). To vybízí k tomu, abychom hovořili o syntagmatických a paradigmatických protikladech. * Ilustrační příklady byly převzaty z knih: Lietuvių kalbos žodynas 3—16, Vilnius, 1956—1995; 2. vyd. 1—2, 1968—1969 a z kartotéky tohoto slovníku. 11 Pro syntagmatickou opozici (synonymum sémantické opozice) se užívají antonymické kontexty, v nichž se pravidelně opakují protiklady, jako by antonyma sbližovaly, např.: Ve dne v noci (po celý čas) pracuje J.Jabl. Dobrý, špatný (jakýkoli) — matce je to stále dítě Trgn. Z týchž úst jednou teplo, jednou zima (jednou zle, jednou dobře) S.Dauk. Ten ať je zima, ať léto chodí pořád bosý a bosý Tvr. V létě ani chycen, ani propuštěn (cítil se nesvůj, byl zmatený) stál v předsíni V.Myk-Put. Při analýze takových konstrukcí s protiklady vidíme nejen sémanticky sladěná antonyma, ale také rozmanitost protikladů, které dokládají pragmatické sbližování slov. Ačkoli jsou tyto konstrukce a kontexty s protiklady typické nejen pro slova s opačnými významy, ale i pro slova z jiných kategorií, jejich analýza nám pomáhá objasnit zákonitosti užívání antonym v jazyce a nalézt jejich nejobecnější třídy. Zvlášť důležité je, že antonyma ve vztahu určitých syntagmatických protikladů vytvářejí nejrůznější kontrasty. Kromě toho jsou spojení tohoto typu nejčastěji frazeologismy. Pro analýzu tohoto druhu se nejprve intuitivně vybírají texty s příslušnými protiklady. Tyto protiklady se nejprve analyzují z hlediska formy, tj. strukturálně, a poté z hlediska významu, tj. sémanticky. Získané výsledky se následně syntetizují a vyvozují se závěry. Nejpočetnější typ těchto protikladů se tvoří se spojkou a (i). Například: Domácí chléb chutnal devětkrát lépe velkým i malým J.Mik. Směs dvou barev. Dvě základní — bílá a černá. J.Marčin. Mezi peklem a nebem, mezi dobrem a zlem, mezi bílou a černou stojí člověk J.Marčin. Ve státě je národní většina a národnostní menšiny S.Šalk. Štěstí a neštěstí časem pominou M.Valanč. Láska a nenávist, shovívavost a tvrdohlavost... jeden okamžik převládal jeden cit, další okamžik druhý K.Bor. Život, živý a plný starostí, tragických i komických událostí... začal vybuchovat zevnitř J.Mik. Jsem jako pramen, z něhož vždy vytéká dobro a nikdy nemůže vyschnout K.Sirv. K poněkud odlišnému typu syntagmatických protikladů, který vyjadřuje vektorový protiklad, patří antonyma vyjádřená slovesy a příslovci. Například: Nizozemci vynakládají mnoho péče a práce na zvyšování a snižování násypů rš. Každý mechanik musí stroj demontovat a smontovat rš. Jsem vláda... Mohu povýšit a mohu ponížit J.Marčin. Když ho ukládám a zvedám, přemýšlím, jak ho zachránit Žem. A davy, které nejprve šly a potom následovaly, křičely M.Dauks. Kůže starých kanců bývá napříč i podélně pokryta jizvami sp. Spojkou a se v textu nejčastěji spojují také konverzivní antonyma, např.: Náš tým zvítězil a hosté znovu prohráli (= Hosté prohráli a náš tým znovu zvítězil); Zemědělské produkty se levně vykupují a draze prodávají (= Zemědělské produkty se draze prodávají a levně vykupují) atd. Podobně funguje i další typ syntagmatických protikladů, spojený opakovanou spojkou a (jak X, tak Y). Například: Pro litevštinu jsou typické otevřené i zavřené slabiky rš, Člověk má pa- 12 dostatečně i ďábelského, i božského rodu J.Marcin. Lidem ústa nezavřeš. Zlou pověst budou šířit nepřátelé i přátelé J.Gruš. Vlci vyli tenounce i hluboce — člověk se bojí vyjít Krš. Začal pobíhat sem i tam a hledat pomoc V.Kudir. Protiklady s těmito opakovanými spojkami a dodávají protikladným významům expresivnost a zesilují je. Zdůrazňuje se zde hojnost vlastností, jevů, objektů apod. V litevštině existují takové protiklady, v nichž jsou protikladné vlastnosti, činnosti, jevy apod. podávány paralelně. V takovém případě se užívá opakovaných spojek tu, jestliže, když. Například: Stařec chvíli přibližoval, chvíli vzdaloval tabákovou dózu rš. Vždyť kukačka se rozhlíží a je neposedná, chvíli kuká, pláče, chvíli se směje a chechtá se A.Baran. Hlas zněl chvíli silněji, chvíli slaběji jako varhany, když vzduch proudí nepravidelně rš. Jsi-li nevinen — zavři dveře, jsi-li vinen — dej se na cestu Hk. Jsou-li kořeny silné, ponechávají se delší výhony, jsou-li slabé — kratší rš. Když je smrt daleko, volají ji, když je blízko — ženou ji Skr. Když zapomeneš, zpíváš, když si vzpomeneš, pláčeš J. Pomocí těchto spojek se tvoří věty, v nichž se vyjadřují paralelní vektorové protiklady. Například: Malé zvířátko se pohybovalo velmi pomalu a po celou dobu kroutilo vousky chvíli doleva, chvíli doprava rš. Ptáci chvíli stoupali vzhůru, chvíli zase klesali dolů rš. Když se vracíš, je to příjemné, když odcházíš, ani to, ani ono Erž. Podobné protiklady se tvoří také pomocí spojek čím, kde (čím, kde X, tím, kde Y). Například: Nechápal, kde je fyzická bolest a kde duševní rš. Uvědomuješ si také svou vlastní cenu, vidíš, kde máš pravdu a kde se mýlíš rš. Čím veselejší bývají mladé dny, tím smutnější musí být stáří V.Krėv. Protiklady s opakovanými zápornými spojkami ani (ne) X, ani (ne) Y představují jakýsi transformovaný antonymický kontext i X, i Y, jen vyjádřený zápornou formou a znamenající lhostejnost, neutralitu; někdy se tyto protikladné členy tím, že jeden druhý popírají, jakoby slévají v jeden celek. Například: Z nebe se však ani brzy, ani pozdě nevrátili na zem pestří sokoli V.Myk-Put. Pinčiukas byl tak mizerný čert a navíc takový lenoch, že nikomu neudělal ani dobro, ani zlo K.Bor. Já jsem ani hloupý, ani chytrý Prk. Len napředl ani tlustě, ani tence LTR. Nejsem ani první, ani poslední, dcer je víc J. Ani od východu nefouká vítr, ani od západu, jen z té krajiny, kde leží naši rodiče (píseň) J.Balč. S ani X, ani Y se tvoří i některé vektorové protiklady. Například: Dveře se nafoukly: nemohu je ani otevřít, ani zavřít Jnš. Ji (svou generaci) nechci ani vyvyšovat, ani ponižovat, protože ji znám až příliš dobře rš. Je třeba poznamenat, že antonymické kontexty tohoto typu se vyskytují také ve frazémech. Například: Ani přidat, ani ubrat (právě, přesně) DŽ¹. Že něco udělal — ani Bohu svíčku, ani čertu vidle (k ničemu, mizerný)! Kp. To, že zde existují paralely s antonymickým kontextem i X, i Y, dokládají odpovídající frazémy, např.: I na koni posazený, i pod koněm bývalý (zažil všechno 13 zkušený životem) Z jedněch úst zaznívá teplé i chladné (zlé i dobré) S.Dauk. Zde jsou syntaktické protiklady spojeny způsobem konjunkce. V závislosti na lexikálním a syntaktickém kontextu mají určité sémantické funkce (srovnávání, stavění do protikladu apod.). V jazyce jsou poměrně časté protiklady i se spojkou nebo (anebo). V takových antonymických kontextech se uplatňuje vztah disjunkce. Například: Na nástupištích bývají pro cestující zastřešené či otevřené plochy rs. Erik se rozhodl odvézt ho (rybu) živého či mrtvého, jakého najde Mš. Pro soumrak naší řeči mohou být tvrdé či měkké J.Jabl. Starý či mladý — vzdychal, když zůstal úplně sám jako prst A.Vien. Disjunkce těchto příkladů neznamená vylučování (buď toto, nebo ono), nýbrž jisté spojení, současnou existenci. Existují také poněkud odlišné disjunkční vztahy, v nichž se vylučování zdůrazňuje. Například: Nezměníme zemi v popel? Sloužíme životu, nebo smrti? J.Gruš. Pravidlo je norma, která dovoluje nebo zakazuje provádět určité úkony LTEXI73. V protikladech spojených opakovanými spojkami nebo (anebo), nebo (anebo) jako by se jimi zesilovaly vlastnosti, činnosti apod. vyjadřované antonymy. V tomto případě se tyto protiklady shodují s konstrukcí i X, i Y. Jsou zde také prvky určitého vzájemného vylučování. Například: Otec nevěděl, zda se radovat, či rmoutit K.Bor. Veškerým bohatstvím je zdraví — ať pro velkého, či malého Skdt. Ony dvě už samy nevěděly, zda jsou živé, či mrtvé rs. Ať je mi veselo, či smutno, pořád jdu, jdu, jdu V.Myk-Put. Buď pracuj, nebo lenoší — jemu je to vždycky jedno! Gs. Vody bylo vždycky dost — ať bylo léto suché, či deštivé Gdr. K tomuto typu protikladů se řadí sémanticky příbuzná antonyma spojená výrazy jednou (tak), podruhé (tak). Například: Jako dvě zrnka písku v poušti se víříme, když se prohánějí větry, a v nekonečné pustině se tu vzdalujeme, tu přibližujeme V.Myk-Put. Povrch země tu bělá, tu černá sp. Nelze jí vyhovět — tu víc, tu míň jí dej na vůz Krkn. Pacientovi s aterosklerózou se zdravotní stav tu zlepšuje, tu zhoršuje rs. Tak řídce jsem zasel, tak hustě vyklíčilo (d.) Grz. Jeho hlas tu sílil, tu slábl až do šepotu rs. V těchto příkladech se projevuje také zvláštní posloupnost dějů, jevů apod. a jejich střídání. V některých antonymických kontextech jsou antonyma pomocí určitých spojek srovnávána na principu kontrastu. Takovými spojkami jsou ale (avšak); celá konstrukce srovnání antonym má podobu ne X, nýbrž (ale také) Y. Například: Ne dělník dostává výprask, ale lenoch flk. Je ne moudrý, ale hloupý J.Jabl. Kniha je zajímavá nejen pro mládež, ale i pro starce rs. První pohled odhaluje nikoli podobnosti, nýbrž zásadní rozdíly rs. Zdravým netřeba lékaře, ale nemocným (nemocným) M.Dauks. 14 V jazyce (zejména v poezii) se konstrukce srovnání antonym často obměňuje: jeden nebo druhý její člen se vynechává a samotné členy konstrukce si vyměňují místa. Například: Práce člověka povznáší, a ne ponižuje V.Krėv. Oni (bratři) mě ve dne v noci chrání nejen před nepřítelem — ale i před přítelem V.Myk- Put. Ze života jako z otevřené soudní síně odejdeš nikoli odsouzen, ale ani osvobozen J.Marcin. Hlavní tendencí celé lidské společnosti není regrese, nýbrž pokrok rš. Zahradnictví je jediná vášeň, která ve stáří neslábne, ale sílí T.Ivan. Litevštině není cizí srovnávání členů antonymního páru, jehož konstrukce je následující: příslovce utvořené od přídavného jména ve vyšším stupni (více, lépe, více...) + X (ne)ž Y nebo příslovce ve vyšším stupni + Y (ne)ž X. Například: Lepší je s moudrým ztratit než s hlupákem najít Als. Lepší je mlčet než mluvit hlouposti LTR. Starému je horko už lepší než zima Nmn. Ničit je snazší než tvořit rš. Lepší je zemřít jako svobodní než žít jako zotročení A.Vien. Pro boj jsou spíše užiteční než škodliví sp. Můj pohled na svět je spíše tragický než komický či logický J.Mik. Antonymní páry tohoto typu podléhají vztahům konverze; v takovém případě se příslovce ve vyšším stupni odpovídajícím způsobem mění z kladných na záporná — méně, hůře, obtížněji atd. Například: Hůře je s hlupákem najít než s moudrým ztratit. Tvořit je obtížnější než ničit atd. Někdy jsou antonymní konstrukce spojeny předložkami od... do (až do) (od X do (až do) Y). Nejčastěji tyto předložky označují krajní časové hranice (nebo trvání). Například: Pracuj od východu slunce až do západu, či dokonce do soumraku Vaižg. Chlapec sotva přeleze přes drn — už je pastýřem od první jarní trávy až do podzimních dešťů K.Bor. Od osmi ráno do deseti večer jsem se točil jako káča A.Vien. Od východu do západu slunce jsme pracovali Bsg. Často je pořadí členů antonymního páru netradiční (od Y do X), např.: My dva jsme šli spát od západu slunce až do východu Jrb. Takovou větnou konstrukci určuje popisovaná situace. Adjektivní konstrukce s těmito předložkami jsou poměrně vzácné. Například: Když zemřel, lidé z celé země, od nejmenšího dítěte až po nejstaršího muže, truchlili, že zemřel velký člověk a dobrodinec V.Krėv. V jazyce se vyskytují také složitější konstrukce složené ze sloves vyjadřujících proměnu, stávání se něčím nebo bytí něčím a z členů antonymního páru. Graficky by to vypadalo takto: a) X + sloveso (stát se, stát se něčím, proměnit se v něco) + Y. Například: Budeš-li šťastný, budeš mít mnoho přátel (kamarádů), staneš-li se nešťastným — ani jednoho M.Valanč. Kdo nebyl špatný, dobrým se nestane S.Dauk. Ve druhé větě si členy antonymního páru vyměnily místa — Y + X + sloveso. V básnickém jazyce se tyto prvky antonymního kontextu seskupují ještě jinak (Jaro se mi proměnilo v podzim a zvadlé listí spadlo na cestu S.Nėr). 15 b) X + sponové sloveso („být“ a jeho tvary) + Y. Například: Nezoufej kvůli neúspěchu, protože jedna prohra bývá často příslibem deseti vítězství S.Nėr. V této větě jsou patrné konverzní vztahy, navíc se členové antonymního páru vyměnili — Y + bývá + X. Ve větách s těmito konstrukcemi se protiklady shodují, jeden se mění v druhý, pronikají jeden do druhého a kontrast mizí. Kromě syntaktických prostředků jsou v jazyce časté syntagmatické protiklady, v nichž se sémantické antonymické vztahy vyjadřují intonací. Existují dva druhy intonace — stoupavá a klesavá. Tyto intonace jsou typické pro antonyma nacházející se uprostřed věty (X║Y) a (X║Y). Například: Veverka musí trávit den, nocovat v teple stočená v hnízdě rš. Na podzimních polích černé koně nemám, bílé M.Mart. S plačícím plač, se zpívajícím zpívej, tak to všude chodí Gs. Ten největší odstrkuje malá selátka, proto jsou také hubená Ut. Od štěstí k neštěstí je jeden krok, ale od neštěstí ke štěstí je dlouhá cesta LTR. Za soumraku bloudí po stezce láska, připlíží se nenávist, kráčí obětavost J.Marcin. Těžší než dřevo, tvrdší než cihla, měkčí než kaše (voda) Ds. Stejně jako v dříve analyzovaných antonymických kontextech si členové antonymního páru často vyměňují místo (zejména v poezii nebo drobné lidové slovesnosti). Antonyma v těchto větách jako by byla odříkávána, spojována jedno s druhým. Přesto se v takových větách vyskytují vztahy protikladu nebo konverze. Například: Kdo nebije nahoru, ten padá dolů V.Krėv (= Ten padá dolů, kdo nebije nahoru); Z vítězství je třeba se radovat střídmě a prohry mužně snášet sp (= Prohry je třeba mužně snášet a z vítězství se radovat střídmě). Stoupavě-klesavá intonace se vyznačuje pauzou (nebo pauzami), která vyjadřuje sémantický kontrast protikladů (X║Y). Například: Malé děti jsou pro rodiče radostí, velké děti bolestí srdce flk. Ležmo budeš orat — vstoje pojedeš (budeš pořád muset pobízet hladového koně) LTR. Nebuď horkokrevný — spálíš si oči, nebuď chladný — přijdeš o část Lp. Veselost krátce, smutek dlouze Tr. Stejně jako v jiných větách se syntagmatickými protiklady se i zde vyskytují konverzní vztahy. Například: Zněly protichůdné signály trubek — jedny přikazovaly bránit se, jiné — zaútočit rš. (= Zněly protichůdné signály trubek — jedny přikazovaly zaútočit, jiné — bránit se); Když přidáš — ubude, když odebereš — přibude (jáma) Jnš (= Když odebereš — přibude, když přidáš — ubude); Nespravedlnost jezdí v kočáře, pravda chodí pěšky flk. (= Pravda chodí pěšky, nespravedlnost jezdí v kočáře). Základním rysem antonymických kontextů je jejich pravidelnost. Tímto rysem se vyznačuje mnoho vět s antonymy, která spojují párové spojky když... tak, příslovce kdy... tehdy, jak... tak, tolik... kolik (zde jsou tato příslovce prohozena), jedním způsobem... jiným způsobem, zájmena kdo... ten, jaký... 16 takový, jeden… druhý. Například: Když včera vyletěl, vrátil se až dnes večer Dž1. Když jsi byl mladý, budeš tedy i starý flk. Když mluví peníze, pravda mlčí Trg. Jak přišel s prázdnou (nic neměl), tak s prázdnou i odejde (všechno ztratí) Mrj. Jak staří pískali, tak mladí tančili LTs. Jeho plány na ženění jak rychle vzplanuly, tak rychle i vyhasly A.Vien. Klidné stáří plné moudrosti může být stejně krásné jako mládí plné síly V.Krėv. Teoreticky to může vypadat jedním způsobem, prakticky dopadnout jinak J.Gruš. Kdo seje, ten sklízí, kdo rozhazuje, ten sbírá Sim. Kdo první do pytle, ten potom z pytle flk. Komu je smutno, ten pláče, komu je veselo, ten se směje Trgn. Co první sníš, to potom najdeš Vrn. Jaký život, taková i smrt Ėr. Jaká otázka, taková i odpověď Dss. Jedna ruka dává, druhá bere Jnš. Jedním uchem tam, druhým ven PPr409. A ministři jako muzikanti: jeden na vysoké, druhý na hluboké tóny a třetí uprostřed všichni společně zatroubili K.Saj. Vyskytují se případy, kdy pravidelnost antonymických kontextů není tak zřejmá. Například: Ne tolik opravuje, jako spíš kazí Dkš. Pravé umění — to je především odpovědnost ne tolik za abstraktní lidstvo, jako za velmi konkrétního člověka J.Mik. Ten pohár pil ne tolik na mé zdraví, jako na svou nemoc J.Jabl. I poražené věci ne tolik slouží, jako spíš vládnou člověku J.Marcin. Graficky by tento vztah protikladů vypadal dvojím způsobem: a) ne tolik X, jako Y a b) ne tolik Y, jako X. Analýza antonymických kontextů obvykle začíná u formy (struktury) a směřuje k sémantice. Kontexty bývají nejčastěji mnohoznačné, neboť se v nich prolíná několik sémantických vztahů mezi slovy opačného významu. Příkladem mohou být vztahy protikladů X a Y, kdy se v jednom případě vyjadřuje konjunkce a v druhém disjunkce. Tato tvrzení ilustrujeme příklady uvedenými již dříve, které jsou však v tomto případě zvlášť charakteristické: Sváří se dvě barvy. Dvě základní — bílá a černá J.Marcin. Láska a nenávist, shovívavost a umíněnost… v jednom okamžiku jedno, v dalším okamžiku druhý cit získával převahu K.Bor. V tomto případě se protiklady X a Y jak spojují, tak stavějí proti sobě. Proto je nutná nejen analýza pojmenovaných protikladů, ale i syntéza získaných výsledků. Analýza a syntéza jsou nezbytné také při zkoumání všech ostatních případů syntagmatických protikladů zmíněných zde. V jiném případě disjunkce (X nebo Y) je primární funkcí rozdělení (Mozek má být obvykle buď vzrušován, nebo tlumen pak střídavě). Je-li disjunkce méně silná (buď (nebo) X, nebo (nebo) Y), jsou opačné sémantické funkce slučovací-rozlišovací a protiklady se zde navzájem neutralizují (Veškerý majetek je zdraví — ať pro velkého, nebo pro malého Skdt). Když má antonymický kontext podobu X, pak Y, významy se střídají (Stav pacienta trpícího aterosklerózou se jednou zlepší, jindy zhorší pak). 17 Tabulka sémantické analýzy antonymických kontextů: Hlavní druhy sémantických vztahů protikladů Typy struktur protikladů a b c d e₁ / e₂ f g h X a Y P A A A X či (anebo) Y A P A X nebo (=a) Y A A buď X, nebo Y A A P ne (jen) X, ale (i) Y P X (ne) jako (než) Y P od X do (až po) Y P X́ || Ý P A X̌ || Y̌ P Zde jsou uvedeny nikoli všechny, nýbrž pouze nejcharakterističtější typy a druhy antonymických kontextů (Новиков 1973: 124). Tato tabulka neobsahuje antonymické kontexty ilustrující zesílení, popření a další vztahy. P zde označuje primární sémantickou funkci, A — sekundární. a — označuje konjunkci (spojení). Primární antonymické kontexty jsou zde X a Y, X́ || Ý, sekundární pak — X nebo (= a) Y, buď X, nebo Y. b — označuje srovnání. Primární funkce zde není, protože samotné postavení antonym vedle sebe již vyjadřuje také jejich protikladnost. Sekundární antonymické kontexty jsou X a Y, X či (anebo) Y. c — označuje kontrast. Primární jsou ne (jen) X, ale (i) Y, X̌ || Y̌, sekundární — X a Y. d — označuje rozpor. Primární zde není. Sekundární jsou X a Y, X́ || Y̌. e₁, e₂ — označují disjunkci (oddělení). Primární je X či (anebo) Y, sekundární jsou X nebo (= a) Y, buď X, nebo Y. f — označuje střídání. Primární je buď X, nebo Y, sekundární — X či (anebo) Y. g — označuje srovnání. Primární je X (ne) jako (než) Y, sekundární neexistuje. h — označuje celek, podstatu rozdělenou na protiklady. Primární je od X do (až po) Y (když mají antonymické kontexty stejný nebo podobný význam: od malého po velké — „všichni“ (velcí i malí); od rána do večera — „po celou dobu“ (ráno i večer atd.). Analýza struktury antonym je základem zkoumání syntagmatické antonymie. Pomáhá porozumět hlavním rysům struktury a sémantiky antonym 18 rysy, rozlišit často zaměňované pojmy „protiklad“ a „protikladné postavení (srovnávání)“. Protiklad je charakteristický pro jeden ze čtyř typů paradigmatické antonymie, zatímco protikladné postavení je jedním z druhů vztahů mezi slovy opačného významu při zkoumání antonymických kontextů ze syntagmatického hlediska. Protiklady v takových kontextech nemusí být pouze stavěny proti sobě, ale mohou být také spojovány, srovnávány, střídány, vzájemně se doplňovat atd. Pozitivním výsledkem této analýzy je, že se podařilo antonyma rozdělit do typů a určit hlavní druhy jejich sémantických vztahů. Paradigmatická analýza protikladů Syntagmatická analýza antonym uvedená v předchozí kapitole byla provedena na „horizontální“ úrovni. Naproti tomu při analýze antonym z paradigmatického hlediska se antonyma se shodnými významy řadí do „vertikálních řad“. Například: Dobrému oráči i špatný kůň dobře orá, špatnému — i dobrý sotva Ds. Kdo nepoznal špatný život, nepochopí dobrý Gdž. Dobrý poslechne i slovo, zlého nenapraví ani hůl J.Jabl. Protože se taková antonyma v textu obvykle pravidelně stavějí do protikladu, vznikají paradigmatické protiklady slov, které vyžadují odpovídající analýzu, například: dobrý (život) — špatný (život); dobrá (práce) — špatná (práce). Tyto příklady antonym jsou sémanticky totožné, protože jak dobrý (život), tak dobrá (práce) mají tentýž rys — „který se vyznačuje pozitivními, hodnotnými vlastnostmi, vhodný“, zatímco špatný (život), špatná (práce) znamenají „který se vyznačuje negativními, nehodnotnými vlastnostmi, negativní“. Sémanticky se neshodují dvojice dobrá (práce) — špatná (práce) a dobrý (člověk) — špatný (člověk), protože ve vztahu k člověku tato antonyma dobrý — špatný znamenají „který se vyznačuje pozitivními charakterovými vlastnostmi“ — „který se vyznačuje negativními charakterovými vlastnostmi“ (Pro dobrého jsou všichni dobří, pro špatného jsou všichni špatní LTs. Špatný zkazí, a dobrý spraví An). Antonyma se z paradigmatického hlediska dělí na absolutní (čistá) a částečná. Pokud antonymický pár tvoří jednovýznamová slova nebo základní významy mnohoznačných slov (polysemie), jde o antonyma absolutní; kromě již uvedených dobrý (život) — špatný (život) je takových antonym mnoho (bílé pole — černé pole, plná jáma — prázdná jáma). Je třeba zdůraznit, že význam absolutních antonym je neoddělitelný od slov, s nimiž se tato antonyma užívají, a že mnoho takových antonymických párů (řad, řetězců, cyklů) se vyznačuje synonymií a variantností, které se plně projeví při paradigmatické analýze. Pokud antonymický pár tvoří vedlejší významy mnohoznačných slov nebo základní význam jednoho slova a vedlejší význam druhého, jsou tato antonyma částečná. Jejich sémantických variant může být poměrně mnoho, obvykle však nejsou sémanticky totožné, např.: lehký — těžký (lehká práce — těžká práce) a lehký — nuzný (lehký život — nuzný život) (Ermanytė 1985: 5—6). 19 Podobně se tvoří i paradigmata dalších slov s opačnými významy, ačkoli počet antonymických významů se obvykle neshoduje s paradigmaty slov vyjadřujících tyto významy. Někdy antonymní dvojice tvoří několik paralelních řad, například: girt1 — barti girt2 — peikti; švelnus1 — griežtas jemný2 — drsný; žalias1 — brandus žalias2 — virIas ir t.t. Jak již bylo řečeno, v mnoha případech jsou takové antonymní dvojice synonymní a variantní. Například při analýze karštas (vanduo) — šaltas (vanduo) a karštas (žmogus) — šaltas (žmogus); šiltas (oras) — šaltas (oras) a šiltas (žodis) — šaltas (žodis), vidíme určité varianty antonymních dvojic a případy stupňovitých paradigmat. Graficky vypadají taková antonymní paradigmata takto: antonymní paradigma lexikálně-sémantických variant slova didelis (strom) — mažas (strom) didelis (dítě) — mažas (dítě) didelis (číslo) — mažas (číslo) didelis (smích) — mažas (smích) didelis (starost) — mažas (starost) atd. antonymické slovní paradigma Taková antonymická paradigmata jsou značně různorodá: mohou se skládat ze dvou slov (např. letní — zimní) i z několika slov uspořádaných v posloupnosti podle stupně (např.: zdravý... nezdravý... nemocný; teplý... ne teplý... studený; světlý... ne světlý... tmavý). Mezi takovými řadami antonym existují nejen sémantické, ale i slovotvorné vztahy (když mají slova stejný kořen — bohatý — chudý, svévolný — bez vůle atd. — a když se slova liší kořeny — kladný — záporný, veselý — smutný; správný — nepravdivý; pravda — lež atd.). Obdobně lze nalézt i další typy paradigmat slov s opačnými významy a jejich antonymické vztahy, např.: mládí — stáří (srov. mladý — ve středním věku, postarší... starý); prospěch — škoda (srov. prospěšný — neprospěšný — škodlivý) atd. Zvláště důležité je analyzovat kořenová antonyma se stejným kořenem a zápornými předponami ne-, be-, jichž je v litevštině poměrně mnoho. Taková analýza odhaluje typologický rozdíl mezi srovnáními, která se navenek jeví jako totožná. Například adjektivní antonyma odvozená od antonym s přímým významem přítel — nepřítel, žena — muž atd., a to pomocí záporné předpony ne- (přátelský — nepřátelský, ne nepřátelský — nepřátelský a ženský — neženský (=mužský), mužský — nemužský (=ženský)), se svou povahou liší. První dvojice těchto antonym má kontrární, navenek zřejmě nevyjádřené stupňovité paradigma (vždyť nebýt přítelem ještě neznamená být nepřítelem). U druhé dvojice (ženský — neženský 20 (=mužský) a mužský — nemužský (=ženský): popření jednoho z protikladů tvrdí druhý protiklad a sémantická vzdálenost mezi slovy nemužský a ženský se rovná nule. Totéž platí i pro ne muž = žena nebo ne žena = muž. Paradigmatická analýza lexikálních protikladů ukazuje systematičnost antonymie jako důležitého jazykového jevu (např.: dobrý — špatný → dobrota — špatnost, k lepšímu — k horšímu; vysoký — nízký → zvyšovat — snižovat, výšina — nížina; vstoupit — vyjít → vstup — výstup, vchod — východ atd.). Systém antonym je zvlášť dobře patrný, jsou-li tyto lexikálně-slovotvorné skupiny slov početné, například: dlouhý — krátký prodlužovat se — zkracovat se do délky — do krátka prodlužovat — zkracovat prodloužit se — zkrátit se prodloužit — zkrátit dlouhovlasý — krátkovlasý atd. nebo mladý — starý mládnout — stárnout, zestárnout omládnout — zestárnout omlazovat — činit starším omladit — učinit starším mladík — stařec (dědek) mládež — stáří mladík— dědeček mládnout — stárnout atd. Antonyma jsou spojena také funkčními vztahy, které závisí na objektech, s nimiž se jedno či druhé antonymum užívá. Např.: veliký — malý funkce antonymického páru je stejná, mění se pouze objekt: velký — malý {(strom) vysoký — nízký; (cesta) blízký — vzdálený; (čas) dlouhý — krátký; (náklad) lehký — těžký; (trubka) tenký — tlustý; (mráz) silný — slabý; (jezero) hluboký — mělký atd. Zde uvedené příklady ukazují, že na pravé straně antonymických párů by ve všech případech mohl být tentýž univerzální pár — velký — malý (velký (strom) — malý (strom); velký (mráz) — malý (mráz); velké (jezero) — malé (jezero) atd., přestože hlavní funkce protikladů a zároveň uváděný další rys obsahu objektu zůstávají zachovány. Členy tohoto páru lze (s využitím druhého stupně přídavného jména) považovat za konverziva, např.: Tento strom je větší než tamten = Tamten strom je menší než tento a Tento strom je vyšší než tamten = Tamten strom je nižší než tento atd. 21 Určitými funkčními vztahy jsou spojeny také ty dvojice antonym, které označují začátek a konec jakéhokoli jevu či časového úseku (trvání). Například: narodit se — zemřít narození — smrt tkát — stmívat se začátek — konec začít — skončit start — cíl startovat — finišovat ouvertura — finále atd. Antonyma, která jsou ve vzájemném vztahu nejen jako kvalitativní protiklady, ale vyznačují se také vektorovostí, kontrárností, komplementárností aj., jsou důležitými a konstruktivními prvky sémantického pole. Sémantické pole nejlépe odrážejí antonyma označující prostorové vztahy a založená na měření trojrozměrného prostoru (délka, šířka, výška). Například: Šios schemos (Новиков 1973: 147) semantinis laukas grindžiamas darybiškai glaudžiai tarp savęs susijusiais priešingų reikšmių žodžiais. Beveik visada šie žodžiai giminingi (viršus, viršutinis, aukštyn — apačia, apatinis, žemutinis, žemyn; priekis (priešakys), prie(ša)kinis, pirmyn — užpakalis, 22 zadní; vzad; levý, doleva — pravý, doprava) a charakterizují trojrozměrný prostor. Jak jádro sémantického pole, tak i další, avšak příbuzná sémantická pole spolu souvisejí. Za zmínku stojí především ta, která jsou založena na funkčně souvisejících lexikálních jednotkách (objektech), např.: f (kužel) = vrchol — základna; f (hora) = vrchol — úpatí; f (místnost) = strop — podlaha; f (řeka) = pramen — ústí; f (společnost) = smetánka — spodina. Všichni členové sémantického pole mají jak společný sémantický prvek (sém), který označuje směr, tak specifické prvky charakterizující vzdálenost ve vertikálním směru, rozměry atd. Všichni tito členové nejen tvoří jednu strukturu, ale každý z nich má také své vlastní místo. Často získávají hlavní členy sémantického pole také sekundární sémantické funkce, např.: levý — pravý mají kromě základních významů „nacházející se na levé straně“ — „nacházející se na pravé straně“ také sekundární významy, když se mluví o příslušnících různých politických směrů či stran. Pouze v tomto případě se antonyma, která se z přídavných jmen změnila v podstatná jména, objevují v určitém tvaru: levičák2 — pravičák2. Z těchto antonym se sekundárními sémantickými funkcemi se pak tvoří odvozená dvojice levičařit — pravičařit — „stávat se stoupencem levice“ — „stávat se stoupencem pravice“. Z hlediska sémantického pole jsou důležité také tyto protiklady: hlava — nohy, hlava — ocas, dokonce ruce — nohy (které podle názoru J. Karaulova (Караулов 1972: 60) nejsou lexikálními antonymy, avšak z hlediska sémantického pojetí jsou rovněž antonymickými protiklady). Všechny tyto uvedené protiklady se téměř rovnají „klasickému“ prostorovému protikladu nahoře — dole. Souhrnně lze říci, že antonyma, která jsou různými vztahy úzce spjata s příslušnými prvky sémantického pole, tvoří složitý systém lexikálních protikladů a výrazně ovlivňují strukturu slovní zásoby. Na druhé straně sémantické pole shrnuje lexikální jednotky s opačnými významy (z paradigmatického hlediska), zatímco antonymie, přestože na sémantické pole působí, se může projevovat pouze v jeho rámci. Pragmatická analýza protikladů Pragmatika je jedním z oborů sémiotiky, který zkoumá vztah lidí k systému znaků, k jazyku. V současnosti je stále aktuálnější vztah mluvčího (pisatele) a posluchače (čtenáře) k informaci vysílané a přijímané prostřednictvím znaků. Díky nim je možná vzájemná komunikace lidí i určitý vliv takové informace na představivost a pocity. V této souvislosti připomeňme myšlenku F. de Saussura: „… aby existoval jazyk, je zapotřebí mluvící společnosti… Sociální povaha je jednou z jeho (tj. jazyka) vnitřních vlastností“ (Sosiūras 1983: 140). Normy užívání všech jazykových prostředků (včetně lexikálních protikladů) jsou výsledkem vývoje jazyka a znaků. Lexikální protiklady se naopak rozšiřovaly a stále zdokonalovaly, až se ustálily jako působivý a účinný prostředek lidské komunikace, a antonyma se stala důležitým lexikálním jevem. Proto je důležité je ana- 23 lyzovat také z hlediska pragmatiky. Odedávna přetrvávající sklon užívat v jazyce určitým způsobem příslušná slova vedl k tomu, že se tato slova jako antonyma stala prostředkem stylistického zpestření jazyka. Četné sociologické, psychologické, kulturní i historické výzkumy jasně ukazují vztah člověka k příslušným znakům vyjadřovaným slovy s opačným významem. Například léto se obvykle spojuje nejen s teplem a světlem, ale také s dobrem, krásou a útulností, zatímco zima ztělesňuje chlad, zlo a drsnost. Antonyma den — noc rovněž symbolizují dobro a zlo (nejen světlou a tmavou část dne). V litevštině je poměrně mnoho příkladů lidové slovesnosti a frazeologických spojení s těmito slovy. Například: Noční práce — denní žerty Grž. Ve dne v noci se směje B; zlaté dny Rdm „dobrý život“; černá noc Dv „špatný život“; v zimě i v létě Ob „pořád“. Takové frazeologismy v jazyce nejčastěji vyjadřují zobecněnou činnost nebo trvání jevu od začátku do konce a expresivně charakterizují kvalitu, čas, prostor, emoce atd. Například: Pracuje ve dne v noci (pořád) J.Jabl. Ten potůček nikdy nezamrzá: v zimě i v létě (vždycky) zurčí Zp. Dobrý, špatný (jakýkoli) — pro matku je to vždy dítě Trgn. Tyto pragmatické, syntagmatické a paradigmatické vztahy protikladů mimořádně názorně ilustruje následující schéma založené na antonymech léto — zima: Zde je názorně ukázán vztah mezi znakem a významem, znakem a věc- 24 tohoto obrazu (tj. pojmu). Pojem zase spojuje znak a věc jako prostřední článek. V této grafické ilustraci se vynořují všechny rozmanité vlastnosti autonomie a složité vnitřní vztahy tohoto jevu (Новиков 1973: 65). Jazyk pragmaticky zpestřují i další stylistické prostředky — antiteze, paradoxy, oxymóra, ironie aj. Antiteze (řec. antithesis — protiklad) je stavění protikladných, avšak sémanticky souvisejících obrazů vedle sebe, které zesiluje logický i emocionální dojem. Antiteze, obvykle tvořená antonymy nebo pouze protikladnými pojmy, zpřesňuje charakteristiky postav a vyjadřuje nejdůležitější rysy dějů a jevů. Antiteze mohou být jednoduché a rozvinuté. Jednoduché antiteze ilustrují následující příklady: V černé zemi bílý chléb roste J.Jabl. Levně koupíš — draze stojí Žg. Více rozumu, méně pýchy VIkv. Štěstí zpívá, bída sténá LTs. Široká vrata na vstup, ale úzká na výstup B. Dobrému jsou všichni dobří, zlému jsou všichni zlí LTs. Malý se narodil — velkým vyrostl J.Jabl. Rozvinuté antiteze ilustrují věty, jejichž syntaktická struktura je mnohem složitější. Mezi těmito druhy antitezí existuje určitý rozdíl. Například: Zdaleka jste začali, ačkoli jste přijeli zblízka (o diplomatickém chování) J.Marcin. Přes moře neodejdeš, když budeš chtít — přijdeš Sdk. Slunce když nevychází vzhůru, sestupuje dolů V.Krev. Co střízlivý myslí, to opilý řekne Pnd. Práce vydělává na chléb, lenost — na bídu LTR. Učit druhé mnozí umíme, ale sebe — málokteří dokážeme rš. Bázlivý se lekne listu, odvážný neuteče ani před vlkem Vlkj. Se zlostí ani přes úhor (ničeho nedosáhneš), s dobrotou třeba i přes jař (všechno dokážeš) Šmn. Bez masky je snadné se narodit a snadné zemřít, jen žít je složité J.Gruš. Matka jednou rukou trestá, druhou objímá Brž. Hloupý, dokud nosil lýkové střevíce (byl chudý), chytrý, když si obul boty (zbohatl) flk. Nemluv dlouho — stručné slovo má větší váhu než dlouhá řeč Nm. K pragmatickým protikladům patří také paradox (řec. paradoxos — neočekávaný). Obvykle se jím vyjadřuje nečekaný názor, který je v rozporu s rozšířenými přesvědčeními a jako by odporoval logickému myšlení. Tato stylistická figura náleží do oblasti aforismů, často se zakládá na ironii a obvykle se užívá v satiře a rétorice. J. Pikčilingis netvrdil nadarmo, že z antonymického stavění jevů vedle sebe vzniká „stylistická síla“ (Pikčilingis 1975: 230). Tato stylistická figura je obzvláště hojná v drobné lidové slovesnosti (stejně jako antiteze), v živém jazyce a v krásné literatuře (především v poezii). Například: Když je smrt daleko, přivolávají ji, když je blízko — odhánějí ji Skr. Lépe čestně zemřít než nečestně žít flk. Dvanáct spících ctností nepřemůže jednu probuzenou slabost V.Kar. Odvážnějící se strach řekne více pravdy než ustrašená odvaha V.Kar. Nemoc se zlepšuje k lepšímu, aby člověk byl horší Šim. Kdo haní — sobě přihání, kdo chválí — druhému přál Ps. Když hloupě mluvit, raději rozumně mlčet An. Mé dítě, ještě nevíš, zraněn žít znamená pro mě smrtelně M.Mart. Čím osladíš vodu — pelyňkovou hořkostí? M.Mart. Lepší hořká pravda než sladká lež J.Mik. Oxymóra (řec. oxymōron — protip 25 (záměrně hloupé). V souvislém kontextu se juxtapozicí zdánlivě logicky odlišných slov vytváří nové, většinou sémanticky neobvyklé spojení, které působí překvapivě. Díky spojování takových zdánlivě neslučitelných slov získávají věci, jevy, vlastnosti a rysy další charakteristiky, které oživují jazyk. Oxymóron se nejčastěji skládá z přídavného jména (příčestí nebo podstatného jména v genitivu plnícího jeho funkci) + podstatného jména. Například: drsná laskavost (Svečų salelė[j] rūsti žmoneliai, atšiauri jų malonė JD183). veliký neznámý (Iš tikro didį darbininką K.Būgą didžių nežinomuoju palaidojome... A.Sal). slza radosti (Esi, ugnele, tu auksinėj varpoj kviečio, viltis — varge, skausme, kaip džiaugsmo ašara šviesi B.Braz). živý mrtvý (Naktim tamsiais šešėliais slinkdavo gyvi numirėliai J.Gruš. Ne, gyvieji numirėliai valdžios akyse negalėjo būti mėgiama publika B.Sruog). mladý stařec; zestárlý mladík (Dabartinė karta — tai jauni seniai... Jūs pagyvenęs jaunuolis J.Grus). královská chudoba (Parkritau ant nukritusių ąžuolo lapų. Koks karališkas skurdas! rs). hloupý rozum (Kvailas protas visiems juokus daro TŽIII380). hubený tlouštík (Liesą peniukšlį pjovem, brinda — vienos plėvės Ll). neoběšený oběšenec (Taip teisdarybė ir liko nukentėjusi: nepakarto pakaruoklio nebepagavo B.Sruog). nekončící začátek (Akla kaip sutvėrėjas meilė, galinga, nesuvaldoma kaip Dievas, ateinanti širdies regėjimais, tu — nesibaigianti pradžia J.Grus). suché slzy (Apsiverkė sausom ašarom kap (kaip) marti, anytą laidodama KrvP(Drsk)). zvučící ticho (Rudenį kaip niekad pajuntame gamtos grožį, įsiklausome į skambančią tylą rs). třeskutý mráz uprostřed zimy (O ant širdies vis sninga — gėlės, sniegas — sninga... Kokia nežemiška viduržiemio kaitra! B.Braz). veřejné tajemství (Vieša paslaptis, kad dalis kitų dalykų [ne lietuvių kalbos] mokytojų gana prastai moka kalbą, daro daug elementarių kalbos klaidų rs). Nejdůležitějším rysem oxymóronu je, že věc, jev nebo vlastnost vyjádřené jedním slovem jsou dodatečně charakterizovány i druhým slovem, které je vůči prvnímu sémanticky zcela protikladné. Na pozadí kontrastu tak výrazněji vystupuje podstata charakterizovaného objektu. Někdy se obvyklá struktura oxymóronů mění (zejména v básnickém jazyce), tj. členy této stylistické figury si vymění místa. Například: Existuje jen tento okamžik — objímající vše a věčný J.Marcin. Jsem snílek, vzdušný, miluji bolestnou radost B.Sruog. Vedle „tradičních“ oxymóronů se nyní tvoří nové, intelektuální. Například: Ach, ta země! Nemá ráda pohádky pohádková ve svém každodenním životě. A podivíni stále ještě neobracejí její tvář k nejfantastičtější skutečnosti J.Marcin. Stvoř mě — ohnivý ledovec, jenž v hlubinách tmy poznal žár. 26 Tuto stylistickou figuru lze rozšířit na tři (nebo dokonce více) členů. Například: Cítil jsem stále rostoucí břemeno — jako kámen ten svazek slov a hořkosladké jablko K.Brad. Čest slunci, které každé ráno vychází, a velikosti našich malých srdcí B.Braz. Někdy se oxymórony tvoří nejen ze spojení přídavného jména a podstatného jména, ale také z jiných slovních druhů (sloves a jejich tvarů, příslovcí), které sémanticky a stylisticky plní stejné funkce. Například: Hutně zašpičatělý kůl — do země (do země) nejde Slm. Ukažme veselou tvář, usmívejme se se slzami v očích, vždyť ještě není všechno ztraceno Kel1866, 127. V nejnovější lingvistické literatuře se oxymórony nazývají také „paradoxními antitezemi“ (Литературный энциклопедический словарь 1987: 258), protože sémantická struktura této figury zahrnuje jak prvky paradoxu, tak antiteze. Ironie (ř. eirōneia — předstíraná nevědomost) se v jazyce rovněž vyjadřuje antonymickou formou, ačkoli zde obvyklá dvojice antonym neexistuje. Ironii obvykle ilustrují logicky neslučitelné pojmy, které naznačují skrytou převahu hodnotitele situace, výsměch, ba i lítost okořeněnou posměchem. Od humoru a satiry odlišuje ironii pouze zdánlivá vážnost, s níž je názor vyjádřen. Tento stylistický prostředek se v jazyce vyjadřuje přirovnáními, tropy a dalšími obraznými výrazy, které v kontextu nabývají významů opačných než přímé. Například: Bílý jako holínka PPr315. Bílý jako saze KrvP(Vrn). Jsi krásný jako výr KrvP(Trg). Chytrý jako beran, statečný jako zajíc PPr345. Miluji tě jako pes kočku Al. Domluví se jako husa s prasetem B. Krásný jako dítě lesní víly PPr284. Žijí spolu jako kozel s beranem Sb. Tlustý jako sekera, kulatý jako Tauragnas Krd. A to je tlouštík — samá kost! LTR(Grk). Zaradoval se jako dítě, které ochutnalo prut KrvP(Mrk). Strašně silný — mezi prsty se roztekl jako vejce KrvP(Ps). Těžké jako nosit peří LTR. Neboj se, za mnou jsi jako za stéblem LTR(Užg). Žije jako prase s kočkou LTR(Km). Lituje jako vlk kozy Pmp. Chytrá jako slepice, prudká jako ovce KrvP(Ut). Stůně a sténá, od úst jí sousto neustoupí LTR(Erž). Slovy zboří zdi, prací ani stéblo nezlomí Sim. Takového hrdinu ještě i houser vyděsí Kt. Krásou polévku neosolíš Er. Jedeš na klisně, a přitom klisnu hledáš B. Odvážná koza u mrtvého vlka Vdk. Opilému je sucho i v louži TŽIII378(Vrn). Jaký by to byl pán, kdyby neměl dluhy? Skd. I kocour je statečný u mrtvého psa LTR(Vdk). Kulhavý — hbitý, šišlavý — výřečný Brb. Od housera oves nekoupíš LTR(Jz). Z pragmatického hlediska je třeba analyzovat také kontextová antonyma, která dodávají jazyku značnou obraznost a přesvědčivost. Takových antonym je v litevštině opravdu mnoho. Jejich společná složka je ve srovnání s pravými antonymy (např. mladý — starý, nahoře — dole) druhotná a vztah protikladů je většinou symbolický. 27 Kontextové antonymy získávají opačné významy pouze v určitém souvislém kontextu. Například: Letěl jako sokol, dosedl jako brouk M.Valanč. V oku druhého vidíš i třísku, ve svém vlastním však ani trám PPr120. Tato antonyma symbolizují jak konkrétní, tak abstraktní vlastnosti lidí, věcí či jevů. Tyto vlastnosti jsou navzájem propojeny natolik, že výklad kontextových antonym je obvykle obtížné omezit na jedno či dvě slova. Například: a) velikost, síla, moc; hodnota, pýcha — malost, slabost; bezcennost, pokora se vyjadřují určitými dvojicemi antonym. Například: dub — výhonek, rákos; los — holub, vrabec; zrno — plevy, sláma; býk — moucha, vrabec; vůz — tříska; vlk — ovce, jehně; slib — nehet (Z šedého popela, z bolesti a trosek se zelenou jarní větví zvedáš k Božímu slunci, velikému a jasnému, jako dub, nikoli jako výhonek u cesty! B.Braz. Juozas Gruodis nebyl rákos a podle svého duchovního založení se nemohl ohýbat a reagovat na každý závan větru. Byl dubem, který se mohl jen zlomit sp. Gerenis vrabec v ruce jako los v lese M.Valanč. Raději holub do spárů (ve spárech) než los do lesa (v lese) prš. Pokusím-li se ze všeho, co jsem přečetl, vytřídit zrna jeho myšlenek zrní, většinou najdu jen plevy rš. Z té práce je víc slámy než zrna KrvP(Žl). Slovo odletí jako vrabec a vrátí se jako býk LTs. Tvé slovo odletělo jako moucha, přiletělo zpátky jako býk Jnš. Na druhém vidí třísku, na sobě ani vůz LTR(Mrj). Opatruje ho jako vlk ovci Btg. Přikryl se kůží jehněte (zdá se mírný), ale drápy vlka neskryješ Lkč. Slib (příslib) je jako žahadlo, a dar jako nehet Vkš). b) činorodost, pracovitost — nečinnost, lenost. Například: kůň — kohout; muž — pastýř (K práci jako kohout, k jídlu však jako kůň J.Jabl. U (u) mísy se zelím muž, u (u) kosy — pastýř VP38). c) příjemnost, přitažlivost — nepříjemnost, odpudivost. Například: med — pepř; vosk — kámen (Med zaseješ, papriky budeš sklízet Sch88(B). Zaseješ med, vybuchnou papriky MŽ331. Mužské srdce je kámen, ženské vosk Erž). d) inspirace, povznesenost — všednost, prostota. Například: poezie — próza (Hledáme prameny poezie, zatímco se brodíme všedností prózy B.Braz). e) jakýkoli počátek, život — jakýkoli konec, smrt. Například: alfa — omega (Slova mateřského jazyka jsou naší alfou i omegou; lze z nich věštit sobě i druhým, lze je vkládat pod hlavu nemocnému sp. Potůček protéká rodným zeleným dvorem předků a jako alfa — omega života se třpytí jako stříbro v soumraku B.Braz). Oba členy této dvojice antonym jako by splývaly v celek a svým významem se přibližovaly frazeologismu. Celek života (tj. počátek a konec) symbolizují také tato antonyma — kolébka — hrob, rakev (Kolébala jsi mě v kolébce, abych znovu oživil hroby M.Mart. Nohy ke dveřím, kam nosí, vždy mezi kolébkou a rakví rš). 28 Je zajímavé, že vedle starých, tradičních kontextových antonym, například: kůň — kohout, zrno — plevy, písmo — smítko, tříska apod., vznikají nová, přizpůsobená poetickému a intelektuálnímu prostředí. Jsou to alfa — omega; oceán — kapka; poezie — próza; pyramida — mraveniště apod. Při pragmatické analýze jazykových protikladů upoutá pozornost zvláště zajímavý a velmi starý jazykový jev — enantiosémie. Má se za to, že tento jev pochází z dob, kdy ještě nebyly primární významy slov rozlišeny. Zvláště zřetelnou enantiosémii mají slovesa, která nějakým způsobem označují kolísání teploty (např. hořet, péct, pálit; spalovat, opékat, upéct, popálit apod.). V tomto případě má totéž slovo dva protikladné významy — může označovat prudké, intenzivní zahřívání (nebo ohřívání) i ochlazování (nebo chlazení). (Tento lingvistický jev si přímo žádá samostatný článek věnovaný pouze jemu, proto se předpokládá, že bude podrobněji analyzován v budoucnu.) Slova, která se v jazyce nejčastěji stavějí do protikladu, se vyznačují pragmatickými vlastnostmi. Tato slova se vyznačují svým expresivním kontrastem, ačkoli často ani obsahem, ani formou nepřipomínají „tradiční“ antonyma. Například děti — rodiče fungují jako antonyma, vyjadřujíce generace s odlišnými, někdy dokonce protikladnými názory. V jazyce se pravidelně užívají také takové pragmatické protiklady jako práce — slovo; svátek — každodennost; nebe — země apod. Pragmatické protiklady mají zpravidla konotační povahu, tj. zdůrazňuje se vedlejší význam (Útlak jako kámen tíží srdce i rozum, útlak spoutává ruce i nohy Vaizg. Na každodenním i svátečním stole zaujímá snad nejskromnější místo žitný chléb, přesto je však vždy potřeba sp). V některých případech však takové pragmatické protiklady dokonce posilují příslušné sémantické protiklady, například: nebe — země (vysoký — nízký); ráj — peklo (dobrý — špatný) apod. Antonymie je důležitý lexikální a sémantický jev, který dosud nebyl v litevské lexikologii příliš analyzován a v lexikografii byl zachycen jen v malé míře a nesystematicky. Je jedním ze základních prvků lexika a sémantiky, který ukazuje přirozenou potřebu lidského rozumu porovnávat a zkoumat různé druhy a typy protikladů. Samotná struktura antonymie je založena na protikladech, které v jazyce vyjadřují opačné logické pojmy. ZKRATKY M.Daukš D a u k š a M. (mezi lety 1527 a 1538 — 1613), jeho spisy V.Kar K a r a l i u s V., jeho spisy M.Mart M a r t i n a i t i s M., jeho spisy K.Sirv S i r v y d a s K. (mezi lety 1578 a 1581 — 1631), jeho spisy St.Šalk Š a l k a u s k i s St. (1886 — 1941), jeho spisy (Ostatní zkratky v „Lietuvių kalbos žodyne“) LITERATŪRA D r o t v i n a s V. 1986: Pagrindinės leksikologijos sąvokos, Vilnius. E r m a n y t ė I. 1985: Lietuvių kalbos antonimų žodynas, Kaunas. 29 E r m a n y t ė I. 1973: Išvestiniai žodžiai su prieš-taros priešdėliais. — Kalbos kultūra 25, 32—33. E r m a n y t ė I. 1982: Dvi prieštaraujančios reikšmės žodžių stilistinės funkcijos. — Kalbos kultūra 42, 24—27. E r m a n y t ė I. 1984: Apie antonimų reikšmes ir vartojimą kalboje. — Kalbos kultūra 46, 43—46. E r m a n y t ė I. 1991: Antoniminės to paties veiksmažodžio reikšmės. — Kalbos kultūra 61, 73—74. E r m a n y t ė I. 1993: Kontekstiniai antonimai. — Kalbos kultūra 65, 74—78. G a i v e n i s K., K e i n y s S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas. J a k a i t i e n ė E. 1980: Lietuvių kalbos leksikologija, Vilnius. J a k a i t i e n ė E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius. L e k s y k o n P W N. 1972: Warszawa. P a l i o n i s J. 1985: Kalbos mokslo pradmenys, Vilnius. P a l m e r F. R. 1982: Semantic a new outline, Moscow. P a u l a u s k a s J. 1977: Lietuvių kalbos frazeologijos žodynas, Kaunas. P a u l a u s k a s J. 1987: Sisteminis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius. P i k č i l i n g i s J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2, Vilnius. S o s i ū r a s F. 1983: Bendrosios lingvistikos kursas. — Mintis ir ženklas, 140. W e b s t e r 1973: Webster’s New Dictionary of Synonyms. A Dictionary of Discriminated Synonyms with Antonyms and Analogous and Contrasted Words, Springfield. V o s y l y t ė K. B. 1985: Lietuvių kalbos palyginimų žodynas, Vilnius. Ž u p e r k a J. 1983: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius. З и н о в ь е в А. А. 1971: Логика науки, Москва. К а р а у л о в Ю. Н. 1972: Структура лексико-семантического поля. — Научные доклады высшей школы. Филологические науки 1, 57—68. Литературный энциклопедический словарь. 1987: Москва. Н о в и к о в Л. А. 1973: Антонимия в русском языке (Семантический анализ противоположности в лексике), Москва. С о с с ю р Ф. де. 1933: Курс общей лингвистики, Москва. AN OPPOSITION AS A SEMANTIC AND A LOGICAL FOUNDATION OF ANTONYMY Summary A logical foundation of antonymy is created not by contradictory (baltas — nebaltas), but contrary (baltas — juodas) conceptions. In this way a lexical antonymy by its logical and semantic content concerns these oppositions. An inherent semantic sing of antonymy is a greatest negation, which turns up only during the semantic analysis, which is being made in a sintagmic and paradigmic way. In this case antonyms are interpreted as a matter of the text and the language system. Pragmatic way also is important for the semantics of antonyms. For e.g. vasara in the Lithuanian language is compared not only with the warmth, but also with light, goodness and comfort and žiema is compared with darkness, badness and discomfort, but not only with cold. A stylistic variety and figurativeness is a pragmatic characteristics of the nature of antonymy. Antonyms give emotional to the language, make it more suggestive and richer. Such an important stylistic figures there are: antithesis, paradox, irony. Antonyms can make oxymorons — stylistic figure, which is made of two logically incompatible words. Contextual antonyms also brighten up the language. The relations of oppositions here are symbolical and a common component is secondary. 30 Antonymous phraseologisms diversify the language very much. They mean a generalized action of the lenght of the phenomenon from the begining to the end and expresionally described quality, time, space and so on. The another phenomenon of antonymity — enentiosemy — is a wonderful way to enliven the language. 31