Dėl prūsų Enchiridiono vertimo

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Z archivů From Archives Aus Archiven Jurgis GERULIS Lipsko K HODNOCENÍ PRUSKÉHO ENCHIRIDIONU* Je známo a pochopitelné, že jazyk pruského Enchiridionu je hodnocen značně rozdílně. Vždyť nelze přesně matematicky dokázat, nakolik špatný jazyk tohoto textu zprostředkovává tehdejší mluvenou řeč a nakolik lze jeho neuspořádanou podobu přičíst neschopnosti Abela Willise. Leskien, Brückner, Berneker, Endzelīns a další Willise přísně odsuzovali. Bezzenberger, Trautmann a snad i van Wijk zastávají zdrženlivější stanovisko, avšak obě mínění se v zásadě neliší tolik, jak se při prvním čtení jejich prací zdá. Zmínění badatelé by pravděpodobně podepsali to, co říká Bezzenberger v KZ** 41,67: „Abych nebyl... nesprávně pochopen, chci to konečně vysvětlit: i já se domnívám, že jeho pruský jazyk je otřesný a překlad často velmi nedbalý. Mně jde však o to, aby byla výtka vůči němu a jeho jazyku správně formulována.“ Jak již bylo řečeno, shoda panuje pouze v míře výtek. Eduard Hermann zastává opačný názor. Ve svém článku KZ 47, 147 a násl. prohlašuje, že Abel Willis je dobrým znalcem pruského jazyka, který svou práci vykonal svědomitě a pečlivě. Jinými slovy to snad znamená, že Willis splnil svůj úkol stejně dobře či špatně jako jeho současníci Mažvydas nebo Vilentas; ve skutečnosti dokonce lépe, neboť, jak se domnívám, Mažvydasovy překlady jsou na některých místech přinejmenším špatné a bez originálu přímo nesrozumitelné. Vždyť jak lze dokázat, že jediný výraz nebo jediný tvar, který Hermann považuje za správný, tedy údajně běžný kolem roku 1560 v celém okolí Pabětů (Pobethen), je chybný? Snadno to lze provést například na základě živého jazyka v lotyšském katechismu z roku 1586. I kdybych toto místo znal, přesto jsem se domníval, že by nebylo účelné vypočítávat a víceméně přesvědčivě dokládat, co je podle mého názoru v Enchiridionu nepruské, tedy vzniklé Willisovou vinou. Omezím se zde na několik zásadních nebo čistě historických poznámek, shromážděných z pramenů, které jsou zčásti méně snadno srozumitelné. Samotného překladu se dotknu jen příležitostně. * Přeloženo z: Georg Gerullis, Zur Beurteilung des altpreussischen Enchiridions. — Streitberg-Festgabe, Leipzig: Markert u. Petters Verlag, 1924, 96—104. Redaktoři tohoto svazku LKK srdečně děkují profesoru Ikuo Muratovi (Tokio), který daroval zmíněnou knihu. ** KZ = Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen. Begr. von A. Kuhn. Berlin, 1952 a násl. — Red. 199 Při zkoumání předností či nedostatků Enchiridionu jsou nakonec důležité dvě otázky: 1. ovládal Willis dobře pruštinu?; 2. pokud ji ovládal, je smíšený jazyk textu přesným obrazem pruštiny roku 1560, nebo je takový kvůli Willově neschopnosti jako překladatele? Jak známo, Abel Willis byl pastorem v Pabėčiai v sambijské oblasti (Samland), nedaleko „súdavského kouta“ (Sudauischer Winkel). Poprvé je tam zmiňován roku 1554, ale pravděpodobně tam působil již dříve, protože jeho předchůdce Michaelis Willis opustil Pabėčiai roku 1540, D. H. Arnoldt, Kurzgefaßte Nachrichten von allen seit der Reformation... in Ostpreußen gestandenen Predigern, 1777, s. 29 (Samland). Okolnost, že oba měli stejné příjmení a že navíc byl roku 1527 jakémusi Mathijasi Williovi udělen mlýn v Pabėčiai v kulmské držbě (Altpreuß. Monatschrift 11, 536), dovoluje usuzovat, že Abel Willis pocházel z místní německé rodiny, a protože mu byl svěřen překlad Enchiridionu, lze se domnívat, že se vědělo o jeho znalosti mluvené pruštiny. Hned předložím také doklady, které to potvrzují. Jak ale Abel Willis ovládal pruštinu? Často se zde připomíná dopis, který Abel Willis napsal Funkovi a v němž si stěžuje, že mu byl odebrán tlumočník (Neue Preuß. Prov.-Blätter, andere Folge VII, 396 a násl.); každého, kdo věc posuzuje objektivně, by přivedl ke stejnému závěru jako Leskienovu poznámku v Die Declination im Slav.-Lit.u.Germ., s. 60: „Tento text pravděpodobně nepotřebuje žádný komentář: pastor neuměl prusky vůbec, nebo to uměl velmi špatně.“ Vždyť ten, kdo každou neděli používá tlumočníka (ve všední dny musel tento člověk pracovat na vlastním pozemku nebo na půdě svého statkáře), samozřejmě nedokáže sám prusky kázat atd. Nerozumím však tomu, proč se Hermann, stejně jako Bezzenberger a Trautmann, nepohoršují nad tím, že tam tlumočník byl! Vždyť dopis je v tomto případě bezcenný ve srovnání s tím, čeho si obě strany nepovšimly. Z uvedeného Arnoldtova díla, op. cit., s. 30, vyplývá, že pabėčajská farnost měla kvůli své velikosti po určitou dobu vedle pastora také dalšího „diakona“ (pomocného duchovního); pod nadpisem „Diaconi“ pak Arnoldt uvádí: „Zpočátku měli tlumočníka.“ S jistotou víme, že Paul Sunder, diakon Abela Willise, vykonával po svém příchodu do St. Lorenza roku 1558 pastorační povinnosti v synagoze za pomoci tlumočníka (Arnoldt, op. cit., s. 27, 28), zatímco z vizitačních aktů z roku 1569 (Ostpreuß. Foliant 1277, státní archiv v Královci) vyplývá, že v Pabėčiai tehdy žádný tlumočník nebyl (s. 68)1. Pouze v případě 1 K.N. Později jsem v Ostpreuß. Foliant 1271, s. 187r, pod rokem 1543 (nebo 1541?) nalezl tuto poznámku: „P o b e t h e n. Inter Parochum et Molitorem Meister Mats Bübisch oder Will (qui domini Michaelis frater est) discordia Viguit aliquamdiu... Vult enim Molitor domini Michaelis filium habere parochum Pobethensis Ecclesiae. Accusabat parochum Quod... Item das Er Nicht durch Einen Tolcken prediget“. /„Pabėčiai. Mezi pastorem a mlynářem Matsem Bübischem nebo Willem (který je bratrem pana Michaelise) dlouho panoval spor... Mlynář totiž chce, aby se syn pana Michaelise stal pastorem kostela v Pabėčiai. Obviňoval pastora, že... Také kázal bez tlumočníka.“/ Kázal snad Abel Willis prusky špatně? Přesto se považovalo za čest obejít se bez tlumočníka. Biskup to jasně zdůrazňuje, op. cit., s. 189v při vizitaci v Heiligenkreutzu („súdavském koutě“): „S. Crux. Parochus est diligens in Officio. Exacte Nouit Prutenice. Nec eget Interprete Oder eines Tolcken“. /„S. C r u x. Pastor pečlivě vykonává své povinnosti. Dobře uměl prusky. Nepotřebuje tlumočníka.“/ Navíc tento farář, který roku 1543 (1541?) upoutal vizitátorovu pozornost svou znalostí pruštiny, přispěl k překladu pruského Katechismu z roku 1545. Byl to pravděpodobně Caspar Sander, který byl podle Arnoldta, op. cit., s. 6, prvním duchovním známým jménem v Heiligenkreutzu. Zemřel 200 mohl být přijat tlumočník, kdyby Abelův nástupce Wllio neuměl prusky (s. 432. To, že mu pomáhal někdejší tlumočník, „který pravděpodobně ovládal tento jazyk lépe než ostatní“, a „překlad opravoval“, nedovoluje vzhledem k obtížnosti textu vyvozovat žádné závěry o nedostatečné znalosti jazyka. Také Hermannova výtka v KZ 47, 149 znamená, že vévoda Albrecht měl přece více duchovních hovořících prusky a nemusel si vybrat někoho, „kdo nerozlišoval ani pády a čísla v pruštině“. Výběr tlumočníka měl na starosti dvorní kazatel Funk a právě na něj se Willis obrací jako na svého „kmotra“. Funk si získal vévodovu největší přízeň, ale žil v největším rozporu se šlechtou a téměř s celým duchovenstvem. Jen málo duchovních byli osiandristé, a tedy členové Funkovy strany. V Sambii byli pouze tři, mezi nimi i Abel Willis (Ch. Hartknoch, Preuß. Kirchen-Historia 1686, s. 366). Willis ve svém Enchiridionu použil také agendu z roku 1558, kterou mnozí odmítali jako osiandristickou3. Když Funkovi nepřátelé svrhli jeho moc a roku 1566 ho dokonce popravili, Willis byl uvržen do vězení (Arnoldt, op. cit., s. 29). V době fanatické nenávisti, která v těchto letech rozdělovala osiandristy a neosiandristy, nebylo možné, aby Funk zadal úkol jednomu ze svých protivníků namísto stoupence, nehledě na to, že jiný člověk by možná odmítl vycházet z agendy z roku 1558, kterou se Funk a vévoda Albrecht snažili prosadit. O těchto odporných náboženských sporech srov. C. A. Hase, Herzog Albrecht von Preußen und sein Hofprediger, s. 205 a násl. Pouze na základě přímých důkazů se musíme pokusit odpovědět na otázku, zda Willis ovládal pruštinu dobře, nebo jen špatně; to však zatím není možné. Nyní je jisté pouze to, že Willis pruské bohoslužby vedl sám. Jediným kritériem je tedy přece jen jazyk. Ten je samozřejmě neobyčejně zmatený. Pády, koncovky a čísla se mění téměř libovolně. Kdo, jako já, vyrůstal v dvojjazyčné oblasti, jistě si dobře vzpomene na nejednoho německého pastora, který v neděli káže v podobné „litevštině hrnčířů“. Farnost z takového žvanění mnoho nepochopí. (Odpusťte mi silný výraz, ale bohužel se někdy hodí.) Rozuměli prušští návštěvníci kostela obsahu lépe? Můj jazykový cit, který je samozřejmě zcela subjektivní, mi napovídá, že z tohoto Enchiridionu mohli pochopit ještě méně. Hermann je bezpochyby pevně přesvědčen o opaku. Překlad je podle něj, pomineme-li drobnosti, zdařilý a v tehdejší době skutečně pruský. Aby to působilo přesvědčivě, uvádí různá tvrzení o tehdejší pruštině, z nichž některá vyslovili již jiní, avšak ne tak bezvýhradně. Prověřme na základě současných prací, nakolik má pravdu! Zatím nejen Hermann, ale i my všichni říkáme, že kolem roku 1560 byla pruština vymírajícím nebo téměř vymřelým jazykem. To platí pouze z hlediska období 1575. 2 Z kostelů v Sambii uvedených v tomto svazku potřeboval roku 1569 tlumočníka pouze jeden, kostel v Judittách u Královce. V Rudau, Pabėčiai a St. Lorenzi musel být takový tlumočník k dispozici, pokud pastor neuměl prusky; tehdejší pastoři tedy prusky uměli. Ve Vargenech (Wargen), Žiokuose (Schaken), Paustininkai (Postnicken) a Kaimiuose (Caymen) se tlumočníkům vyplácely mzdy. 3 V A fsl Ph XXXIX, 66 uvádím agendu „inspirovanou Osianderem“, ale nevšímám si, že Osiander zemřel již roku 1552. 201 z hlediska, ale ne zcela tak, jak si to představujeme. Ve skutečnosti nelze pochybovat o tom, že kolem roku 1700 pruský jazyk obecně vzato vymřel (srov. Trautmann, Altpreuß. Sprachdenkmäler, sv. VII). Avšak i po roce 1700 mohl ještě několik desetiletí přežívat jako domácí jazyk na nějakém odlehlém místě, podobně jako dnes v jedné či druhé kuršské (lotyšské) rodině na Kurské kose, kde se lotyšsky mluví pouze doma, jinak litevsky, anebo mutatis mutandis v některých litevských vesnicích bývalé Vilenské gubernie, které se obrozdařily. Současníci si takových jazykových pozůstatků často nevšímají. Pruský jazyk patrně zanikl velmi rychle, protože kolem roku 1625 byl ještě poměrně rozšířen, a tedy definitivně vymizel za 75 let! Dosud se důvěřovalo slovům z předmluvy k Davidovu žaltáři z roku 1625, že se tehdy prusky mluvilo jen místy podél pobřeží Sembie: „starým pruským jazykem, který ještě někteří lidé v Prusku, ve Fischhausenu, Žokích a na pobřeží Labguvy (Labiau) i u Kurského zálivu užívají“. Pan dr. Krollmann z Královce4 však v domácím archivu knížecího rodu Dohna nalezl záznam přibližně z roku 1620, v němž pruský purkrabí Christoph Dohna (narozený roku 1583) uvádí: v jeho dětství musely hospodyně umět tři jazyky, aby se domluvily se služebnictvem: německy, polsky a prusky. Jeho strýc, purkrabí Fabianus Dohna, mu vyprávěl, že když Melchior, baron z Rödernu (srov. Allgem. Deutsche Biographie 29, 23), roku 1581 navštívil Dohnovy v Morągu (Mohrungen), překvapila ho pruská řeč. Protože se jazyky učil velmi rychle, napsal později matce mladého hraběte několik dopisů prusky. Roku 1581 tedy pruský jazyk ještě žil dokonce i na západě pruského jazykového území, v Pomezánii (Pomesanien), a jestliže pruské služebnictvo ještě v hraběcím dětství, přibližně kolem roku 1590, nebylo dvojjazyčné, pak kolem roku 1620 Prusové vedle němčiny stále užívali také svůj starý jazyk. Potvrzuje to i Arnoldt, op. cit., s. 28, když uvádí, že ve St. Lorenzi, ležícím vzdušnou čarou 7 km od Pabětů, se až do roku 1602 musela kázání konat s tlumočníkem. Prusové v Sembii tedy byli obecně vzato dvojjazyční teprve po roce 1600, takže při bohoslužbách již nepotřebovali tlumočníka. Nesmějí nás zmást příjmení obyvatel pruských vesnic z té doby (ve visitačních registrech). Téměř všechna jsou křesťanská a německá, zatímco knihy usedlostí a pozemků v Sembii z roku 1404 i pozdější akty jsou psány převážně prusky. To je důsledek přísně uplatňovaného nařízení semberského biskupa Michaela (1425) (H. F. Jacobson, Geschichte der Quellen des Kirchenrechts I, 1, s. 127, v příloze): „ut pueros suos per corum plebanos baptisatos nec in fluminibus nec aliis rebaptisent aut alia nomina imponant quam eis in baptismo sunt imposita“. /„aby své děti pokřtěné jejich faráři znovu nekřtili ani v řekách, ani jinde, ani jim nedávali jiná jména, než jaká jim byla dána při křtu“./ Přece jen lze už za Williových časů mluvit o umírajícím pruském jazyce stejně oprávněně jako přibližně o dnešní litevštině ve Východním Prusku, jižně od Nemunu. Ale co Hermann a další myslí, když říkají „umírající“, nelze uznat, dokud nebudou předloženy důkazy. Jistě se v této fázi jazyka mohlo dít všechno, co jinak nepředpojatý čtenář považuje za největší překladatelovy chyby. Například „Proto se musíme bát jeho hněvu“ zní v Abelově pruském překladu Willise takto: „Stesse paggan turrimai mes noūmas biāwi per tennēison nertien (Trautmann op. cit. 4 Zde budiž ještě jednou poděkováno za laskavé sdělení. 202 29,11). Latinsky by to znělo takto... debemus nos timere per eorum iracundiam. Anebo „Pánům a paním“ Steinmans (dat. pl.) Buta Rikians (ak. pl.) the Buttas waispattin (ak. sg.). Zvláště proměnlivé jsou tvary zájmena stas „který“ v genitivu singuláru ženského rodu. Ve Williově překladu může mít tyto podoby: steises, stesses, stēisei, steisei, steise, stessei, stesse, stēison, stēisan, steison. Kde se to tak děje v živém jazyce!? Stejná situace by se přece měla dnes opakovat v jižní části Pruské Litvy, ale tam litevština umírá zcela jinak: po roce 1750 píše Donelaitis své písně nádhernou litevštinou v Tolminkiemisu, kde kolem roku 1850 už litevština není. Abel Willis překládá v letech 1550–1561, tedy rovněž přibližně 100 let před zánikem jazyka. Jižně od Nemunu lze stále najít vesnice, kde dědečkové ještě plynně mluví litevsky, samozřejmě bez toho, aby pletli tvary jako Willis, ale ve slovní zásobě používají mnoho germanismů, dokonce i v každodenních obratech. Jejich děti ještě rodnému jazyku rozumějí, některé jím také mluví plynně, avšak velmi nerady. Vnoučata umějí už jen německy. Hermann říká, že kolem roku 1560 byl pruský jazyk smíšeným jazykem. Kromě němčiny na něj působily také polština, litevština, lotyština a sūdovština. V Sembii však nebyl vliv polštiny5 ani litevštiny; ta se nikdy nepronikla na západ přes Deimenu (Deime), s výjimkou několika osad politických uprchlíků či zajatců z Litevského velkoknížectví. A Kursové (již zlotyštělí?) žili kolem roku 1550 v Sembii, zvláště na pobřeží, ale jen Vagi, Non diu Uno in loco Manentes /Nomádi, kteří nezůstávají dlouho na jednom místě/ (Bezzenberger, Kur. Nehrung, s. 264/104/). Každopádně ve Williově pruském jazyce nemohu najít ani litevštinu, ani lotyštinu, zatímco polonismy jsou staré. Zbývali by tedy jen Sūdovci. Téměř 300 let žili nedaleko Pabětů a našli bychom je i v pabětovské farnosti (srov. níže). Poslechněme si však, co o nich roku 1535 napsal bývalý rektor lipské školy sv. Tomáše a tehdejší královecký pastor6: Prutenis et populus et regio Sudawen vocatur,... habetque supra XXXII vicos... /Prusy se nazývá jak národ Sūdovců, tak krajina... a mají více než 32 vesnic.../ (A. Aurifaber, Succini historia /Dějiny jantaru/, Königsberg 1551, v 2. kapitole uvádí pouze 20.) Sunt autem indigenae, quorum pauci admodum germanicam linguam novēre, sed suam quandam linguam habent barbaram, qua etiam reliquum fere Prutenorum vulgus utitur. Pertinaciter semper studuit haec gens maiorum suorum vestitum, ritus et cultus servare, nec iunxerunt cum finitimis Prutenis matrimonia... Haec, inquam, et alia id genus multa pertinaciter servaverunt illi, donec cum vicinis Prutenis tandem ab annis viginti, instantibus praefectis, coniugia contrahere coacti sunt. Hinc etiam factum est, ut ab antiquis ritibus suis paulatim recesserint: aegre tamen adhuc a prisca sua idololatria et avitis superstitionibus abstinent, neque ex animo vel papae prius paruerunt, ut nunc evangelio assentiuntur plerique eorum, sed veteres suorum cultus tacitis suffragiis probare non desinunt. /Jsou to domorodci 5 Když Praetorius v Acta Borussica II, 82 píše, že se pruský jazyk v Sembii kvůli „slezským a polským vorařům stal confusum Chaos“, Bezzenberger tuto poznámku oprávněně vztahuje k přístavním stykům (Kur. Nehrung 266(106)). V samotné Sembii „voraři“ neměli místo. 6 V publikaci Festschrift A. Bezzenberger, s. 44 a násl., jsem tuto poznámku bohužel z nedopatření opomenul. 203 obyvatelé, z nichž jen málokdo uměl německy, ale mluvili jakousi vlastní barbarskou řečí, kterou užívají téměř všichni ostatní Prusové. Tento kmen se vždy houževnatě snažil zachovat oděv svých předků, náboženské obyčeje a způsob života a neuzavíral sňatky se sousedními Prusy... Tvrdím, že tento i mnoho dalších zvyků si tento kmen houževnatě uchovával, dokud nakonec nebyl před dvaceti lety zásahem prefektů přinucen uzavírat sňatky se sousedními Prusy. Stalo se tak, že se postupně vzdálil svým starým zvykům, avšak dodnes se jen stěží zříká starého pohanství a starých pověr. Mnozí z nich dříve neochotně poslouchali papeže a ani nyní upřímně nepřijímají evangelium, nýbrž se tajně nepřestávají držet svých starých náboženských zvyků.” / (P. Tschackert, Urkundenbuch zur Reformationsgeschichte des Herzogthums Preussen II, 335 a násl.). Ještě deset let před vytištěním I. a II. pruského katechismu tedy uměla německy jen hrstka Jatvingů. Jsou vůbec tak uzavření, že je úřady musely přinutit ke sňatkům dokonce i s Prusy; píše se o tom v předmluvě k I. a II. katechismu: Jatvingové však, ačkoli je jejich jazyk poněkud horší, přece tomuto pruskému jazyku, v němž je katechismus vytištěn, rozumějí a patrně také užívají a chápou všechna slova. Ir C. Hennenbergeris (Erclerung der Preüssischen grössern Landtaffel 1595, p. 445) pasakoja mums, kai gintarininkas Joh. Fuchsas († 1567) Merteno Windtmüllerio (1564 m. buvo Knypavos (Kneiphof) miesto tarybos narys) garbei liepė pakviesti 10 sūduvaičių šokėjų, nei viena iš jų nemokėjo vokiškai. Z těchto dvou zápisů se dozvídáme dvě věci. Především, že jatvingský jazyk nemohl pruský jazyk zkazit. Sám byl pouze nářečím pruského jazyka. Platí to i o panu faráři v Heiligenkreutze, uprostřed Jatvingů (Ostpreuss. Fol. 1271, s. 189v): ”Exacte Nouit P r u t e n i c e. Nec eget Interprete Oder eines Tolcken”. / ”Dokonale ovládal p r u s k y. Nepotřebuje tlumočníka”. / Dále: jatvingský jazyk nemohl být v žádném případě germanizován. Obě tyto zprávy tomu odporují. Paběty však sousedily s Jatvingií a dokonce i v samotné pabětské farnosti žili Jatvingové. Když v letech 1520 a znovu 1531 šest či osm pruských vesnic z pabětské farnosti uspořádalo pohanskou obětní slavnost7 (Lucas David, Preuß. Chronik ed. E. Hennig I, 117 a násl.; C. Hennenberger op. cit., s. 353), jeden Jatving sehrál roli kněze, za což musel po celý rok 1531 veřejně činit pokání v pabětském kostele (Ostpreuß. Foliant B 186, fol. 284v). Pozvaný farář z Laigyčių (Legitten) měl hříšníky důrazně pokárat. Kázání se samozřejmě muselo konat prusky. Je za těchto okolností vůbec pravděpodobné, že se jazyk týchž lidí za třicet let tak zhoršil, že jej Hermann popisuje jako smíšený jazyk? Nakolik byl germanizován, a v slovníku se toho patrně udělalo značně mnoho, mohl být ovlivněn pouze dolnoněmčinou. V Enchiridionu však převládá Lutherova němčina! Záhada tohoto překladu se rozřeší sama, přijmeme-li to, co každý nestranný čtenář tohoto textu nejprve 7Také ve farnosti Girmava (Germau), tedy dokonce v ”jatvingském koutě”, bylo ještě roku 1546 za účast na takové oběti potrestáno přibližně 40 Prusů (Preuß. Chronik. des Joh. Freyberg fol. 113r, rukopis Knihovny města Královce). Roku 1571 došlo k podobnému případu v Tapiau (Töppen, Neue Preuß. Prov. Bl. /1846/ II, 227). 204 tuší: překladatel uměl prusky na takovou práci příliš málo. Rád bych dodal, že se mohl plynně domluvit, přibližně tak, jako německý statkář z Pobaltí rozumí lotyšsky. To však nestačí k tomu, aby dokázal mluvit gramaticky správně nebo něco písemně vyložit, zvláště když je text tak spletitý. Zde by příliš nepomohl ani dobrý překladatel, protože nerozuměl smyslu obtížných míst. Willis nebo jeho překladatel dobře zachytil pouze intonaci. Prusové z Pabětů patrně vyslovovali velmi zřetelně. Jak to však sladit s ”porušeným” jazykem? Ti, kdo chtějí Willisův překlad označit za špatný, samozřejmě nepovažují za chybné a nepruské všechno, co se neshoduje s litevštinou nebo lotyštinou. Pruský jazyk má navíc příliš mnoho výrazných rysů, které v litevštině ani lotyštině nejsou. O to větší škoda, že Willisův Enchiridion zůstává tak mnohoznačný; z Willisova špatného díla lze sotva uspokojivě rozluštit, co je ryze pruský rys odlišný od litevštiny a lotyštiny a co je třeba přičíst výhradně skutečnému německému, tedy dolnoněmeckému vlivu. Přeložila Nijolė Čepienė* DOPIS JURGISe GERULISe JONU JABLONSKÉMU V knihovně Ústavu litevské literatury a folkloru (F 52—199) je uložen dopis J. Gerulise J. Jablonskému z 29. listopadu 1922. Dopis je zajímavý názory J. Gerulise na otázky spisovné litevštiny a pravopisu i jeho vlastním jazykem. Jazyk a interpunkce zveřejněného dopisu nebyly upravovány (opraveny byly pouze dvě zjevné tiskové chyby). A. Sabaliauskas 29. XI. 22 Velmi vážený pane, Srdečně děkuji za zaslání „Gramatiky litevského jazyka“. Nebylo by dobré prodávat v Německu také Vaše knihy a několik dalších, například Būgova „Jazyka a starověku“ atd.? Švyturys a Vydavatelská komise by mohly u Vintera v Heidelbergu zřídit pro takové knihy „komisionální prodej“. Nestačí psát dobré knihy, je třeba také propagace! Pravda, nebude se to dělat kvůli slávě autorů, nýbrž kvůli Litvě. Svět musí poznat, že se v Litvě odvádí dost vážné práce, jen o ní dosud nevěděl. Takoví diletanti jako onen Basanavičius nám dělají ostudu! (Vím, že B. pracoval pro Litvu usilovněji než stovka jiných, ale svět čte jeho spisy o Thrákách a směje se takovému „litevskému jazykovědci“.) Pokud jde o pravopis, Būgovi jsem, když pobýval u mne doma, důrazně přikázal, aby ve spolupráci s Vámi vydal stručnou pravopisnou příručku. Můj názor je takový: i nedokonalá pravopisná příručka je mnohem lepší než taková, která sice bez rozporu1 * Citace z latiny přeložil Kazys Eigminas. 205