Trys XIX a. bendrinės rašomosios lietuvių kalbos modeliai: J. A. Pabrėža, J. Čiulda, S. Daukantas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Giedrius SUBAČIUS TŘI MODELY LITEVŠTINY JAKOŽTO SPOLEČNÉHO PSANÉHO JAZYKA V 19. STOLETÍ: J. A. PABRĖŽA, J. ČIULDA, S. DAUKANTAS1 Než začnu hovořit o třech různých modelech litevštiny jakožto společného psaného jazyka (brk.) v 19. století, rád bych velmi stručně popsal obecnou politickou, kulturní a sociální situaci tehdejší Litvy. Z geopolitického hlediska etnická litevská území nikdy nepatřila k jednomu státu: část náležela Prusku (takzvaná Malá Litva), zatímco zbývající Litva (Velká Litva) byla samostatným státem a od poloviny 16. století tvořila unii s Polskem. Od konce 18. století okupovalo Rusko téměř celou Velkou Litvu, takže v období, které mě zajímá, patřila Velká Litva Rusku a Malá Litva Prusku. Kulturně se Malá a Velká Litva odedávna také lišily. V Malé Litvě se již od 16. století prosadil luteranismus, zatímco ve Velké Litvě se udržel a převládal katolicismus. Z hlediska psaného jazyka se v Malé Litvě, na kompaktním území, poměrně stabilní jazykové normy ustálily již v 17. století a přetrvaly až do konce 19. století, ba i déle. Velká Litva byla velmi různorodá; jednak zde byly (a jsou) dvě velké nářeční skupiny, Žemaité a Aukštaité, jejichž řeč se natolik lišila, že si jejich příslušníci ne vždy rozuměli; jednak ještě nebylo definitivně rozhodnuto, které nářečí bude základem psané litevštiny, avšak na počátku 19. století začala stále více převládat žemaitská písemná tvorba. Na druhou stranu byla v první polovině 19. století převládajícím kulturním jazykem ve Velké Litvě stále polština, tradičně užívaná od dob unie s polským státem. Sociálně se společnosti rovněž lišily. V Prusku se rolníci stali úředně svobodnými již na samém počátku století, zatímco ve Velké Litvě zrušila ruská správa nevolnictví až v roce 1861. Avšak i ve Velké Litvě začalo osvobozování nešlechticů (rolníků), šíření gramotnosti a rostoucí společenská mobilita již mnohem dříve. Myšlenky svobody Francouzské revoluce sice ještě neměnily sociální struktury, přesto však již pozvolna začínaly pronikat do vědomí lidí. Teprve ve společnosti, která se osvobozovala a pozvolna se stávala občanskou, se mohly začít 1Podrobněji jsou tyto modely rozebrány v dalších pracích autora článku: Pohled Simona Daukantase na společný jazyk. — Studie k dějinám litevského národního obrození (LAIS): Simonas Daukantas 5, Vilnius: Viltis, 1993, 63—68; Juozas Čiulda a jeho gramatika. — LAIS: Juozas Čiulda. Stručné úvahy o pravidlech žemaitské gramatiky 6, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994, 7—54; Žemaitština Jurgise Ambrazieja Pabrėži. — LAIS: Osoba: mezi národem a státem 8 (v tisku). 51 mohly začít formovat moderní pojetí společného psaného jazyka (brk.) i samotný tento jazyk. (Moderním společným psaným jazykem lze nazvat takový jednotný jazyk, který užívají všechny společenské vrstvy k naplňování všech svých kulturních potřeb.) Všechny tři modely společného psaného jazyka (brk.) z 19. století, které bych rád představil, vytvořili autoři pocházející ze Žemaitije v ruskem ovládané Velké Litvě. V Malé Litvě byl psaný jazyk dostatečně stabilní a nikdo jej tam tehdy znovu nemodeloval. Tyto tři předkládané modely jejich autoři sami soustavně nevyložili. Pokouším se je rekonstruovat na základě různých rukopisů (nejen lingvistických) — v případě S. Daukantase také na základě tisků. Při rekonstrukci tehdejších modelů společného litevského jazyka bych za nejdůležitější a relevantní považoval následující aspekty: 1. Sféra užívání společného psaného jazyka (brk.): a) společenské vrstvy, pro něž je daný společný psaný jazyk určen, b) druhy literatury, „žánry“, při jejichž tvorbě se tento jazyk užívá. Od toho, zda je psaný jazyk určen všem společenským vrstvám a všem literárním druhům, vskutku závisí, zda jej lze nazývat společným. 2. Území užívání společného psaného jazyka (brk.), tj. zda se tento jazyk používá k uspokojování potřeb všech, nebo pouze některé části etnických Litevců. 3. Vztah společného psaného jazyka (brk.) k mluvenému jazyku. 4. Základ společného psaného jazyka (brk.) — psát tak, jak se mluví, nebo tak, jak vyžadují pravidla a jazykový systém. Bylo by možné analyzovat i další aspekty — přístup k výpůjčkám, novotvarům, pravopisu a dalším principům, ale to ponechme budoucnosti. I. JURGIS AMBAZIEJUS PABRĖŽA se narodil roku 1771 v severní Žemaitiji. V dějinách litevské kultury je nejznámější jako františkánský řeholní kněz, proslulý kazatel a první tvůrce botanické terminologie. Na počátku 20. století bylo v Litvě vynaloženo značné úsilí, aby papež v Římě prohlásil Pabrėžu za svatého, nebo alespoň za blahoslaveného. Čistě jazykové texty po sobě nezanechal, o jazyce však psal v předmluvách ke svým dílům a v dopisech. Pabrėžovo myšlení se utvářelo už v 18. století, v prostředí, které dosud jen málo zasáhly myšlenky svobody a rovnosti (moderního 19. století se dočkal ve věku 29 let). Přirozenou a obvyklou, „normální“ společností pro něj tehdy byla společnost, v níž je část lidí svobodnými, zpravidla gramotnými občany a druhá část závislými, často negramotnými lidmi (lidem). Od roku 1798 napsal Pabrėža mnoho tisíc stran litevských kázání. Přibližně do let 1828–1831 však ještě nelze hovořit o spisovném jazyce. Pabrėža si kázání zapisoval, jejich účelem však bylo jazyk normovat, nikoli je předčítat negramotnému lidu — texty tedy sloužily pouze jako pomocný prostředek pro ústní projev. Teprve kolem let 1828–1831 se Pabrėža, samozřejmě pod vlivem stále svobodnější společenské nálady, rozhodl vytvořit spisovnou litevštinu. Tehdy mu bylo už asi 60 let. Pabrėžovo rozhodnutí je doloženo písemně. Konec dlouhého váhání může ilustrovat tato věta z jednoho jeho dopisu z roku 1829: „Co se týče žemaitského pravopisu“ 52 nemám sklon měnit své stanovisko²². Přibližně v té době, možná o něco později, Pabrėža zavádí zcela nová písmena, která dosud nikdo nikde nepoužíval: zdvojuje dlouhé a prodloužené samohlásky (tj. píše bajooroo „bajoraĩ“, taapaas „lapais“) a měkké [š’], [č’] začíná zapisovat jako šź, čź (např.: šźerdys „širdis“, augmynčźynis „augminyčinis“; zde šź a čź vznikly kontaminací tehdy pro Litevce obvyklého zápisu podle polského pravopisu: ś a ć obvykle označovaly měkké hlásky, zatímco sz a cz tvrdé). 1. a)—b) Podle těchto písmen lze nejsnáze rozpoznat, pro jaký druh textů Pabrėža uplatňoval svou koncepci spisovného jazyka. Jde především o jeho četná botanická a lékařská díla. Existují doklady, z nichž vyplývá, že tyto normy uplatňoval také ve školních učebnicích, beletristických textech a folkloru; zachovaly se dokonce i jeho dopisy napsané v souladu s těmito normami. Shrnu to: Pabrėža uplatňoval své normy spisovného jazyka ve všech oblastech světského kulturního života. Co však dnes může působit podivně a neuvěřitelně, těchto norem se nedržel ani v četných náboženských textech. Řekl bych, že Pabrėža v duchovních spisech nadále uplatňoval měřítka 18. století, zatímco světský spisovný jazyk už začal vytvářet zcela moderním způsobem. Pabrėža je tedy jakýmsi představitelem přechodného období. Už chápal, že vzniká stále početnější vrstva lidí, kteří potřebují spisovný jazyk, ještě však nepochopil, že tento proces dříve či později povede ke společnosti, v níž bude tento spisovný jazyk potřebovat každý (tedy společnosti bez nevolnictví, v níž budou všichni svobodní a gramotní). To, že texty určené církevnímu lidu nebyly psány spisovným jazykem, ukazuje, že Pabrėžovi připadalo zcela normální, aby tento lid i nadále zůstal pouhým lidem. Nový spisovný jazyk potřebovala jen část společnosti, noví vzdělanci. Saulius Žukas na základě analýzy Pabrėžových básní dospěl k závěru, že „jejich analýza nám umožňuje postihnout proces epistemického zlomu v kultuře, situaci přechodu od jedněch hodnot k druhým“³. Pabrėža vytvořil moderní spisovný jazyk, přesto si uchoval i prvky starého pojetí psaného jazyka. Jeho model bych označil za „defektní“, přesto však již za model spisovného jazyka. Pabrėža navíc svůj model spisovného jazyka neuplatňoval na celém etnickém území litevského jazyka, nýbrž pouze u Žemaitů. Jeho slovy: „názvy rostlin píšu tak, jak se vyslovují v našem přímořském kraji, 15 mil od moře směrem do vnitrozemí“⁴. Po převedení tehdejších mil na dnešní míru to činí přibližně 128 km — tedy přímo území žemaitského nářečí. Pabrėža tudíž vytvářel spisovný jazyk pouze pro Žemaitskou oblast; uznával možnost existence dalších dvou litevských psaných jazyků: jazyka litevských Prusů a jazyka Litevců z Velké Litvy — Aukštaitů. Například při sestavování seznamů názvů rostlin v různých jazycích ve své botanické práci uváděl Pabrėža zvlášť žemaitské a zvlášť pruské litevské názvy; v jednom dopise si zase stěžoval, že „by bylo třeba i litevských (tj. aukštaitských z Velké Litvy 2 P a b r ė ž a J. A. Dopis prof. J. F. Wolfgangovi z Kretingy do Vilniusu ze dne 13. dubna 1829. Rukopis je uložen v MAB, f. 7—309. 3 Ž u k a s S. O pěvcích (dvě básně J. A. Pabrėžy) — LAIS: Lid se mění v národ 4, Vilnius: Baltoji varnelė, 1993, 117—118. 4 P a b r ė ž a J. A. Dopis prof. J. F. Wolfgangovi z Kretingy do Vilniusu ze dne 20. září 1828. Rukopis je uložen v MAB, f. 7—309. 53 (názvů) nevynechat, ale dosud jsem je odnikud nemohl získat”5. Pabrėžův názor je kategorický: ”Žemait nikdy nebude souhlasit s Litevcem (tj. s horalem z Velké Litvy), ani s Prusem (tj. s Litevcem z Pruska) nebo Lotyšem6. I z teritoriálního hlediska tedy model psané spisovné litevštiny J. A. Pabrėži ukazuje, že se jeho autor orientoval na uzavřenější společnost, možná dokonce na možnost vytvořit samostatný žemaitský národ. 3. Vztah Pabrėžovy psané spisovné litevštiny k mluvenému jazyku lze vyjádřit jeho vlastními slovy: ”nejlépe je psát tak, jak mluvíme”7 nebo ”slova najdeš napsaná tak, jak v tom kraji mluví všichni Žemaité”8. Pabrėža ještě nepociťoval potřebu upravovat spisovný mluvený jazyk; Žemaité podle něj mluvili dobře, jen špatně psali. Z toho plyne, že samotné nářečí bylo jakoby chápáno jako mluvená varianta psané spisovné litevštiny, a proto je nebylo třeba normovat. 4. Z toho, co bylo řečeno, je již zcela zřejmé, že hlavním kritériem normování psané spisovné litevštiny byla pro Pabrėžu úzus, mluvený jazyk. II. JUOZAS ČIULDA se narodil později než Pabrėža, roku 1796, rovněž v severní Žemaitii (u Plungė, tedy blíže k žemaitskému centru). Byl také knězem; působil jako kaplan v kaunaské škole a později po celý čas sloužil jako kněz na různých místech Litvy. Jeho největší zásluhou o litevskou kulturu je, že napsal gramatiku litevského jazyka (asi roku 1854). Byl představitelem jiné, mladší generace, která dospívala v prostředí, kde se již trvale pociťovala potřeba svobody a orientovalo se na svobodnou společnost. 1. a) Na rozdíl od Pabrėži Čiulda již modeloval společnost tvořenou pouze svobodnými lidmi. Nejen šlechta, ale i rolníci pro něj byli součástí národa. Pojmy lid a národ měly u Čiuldy stejný význam (což o Pabrėžovi říci nelze), například: ”Žemaitské písně tvoří p í s n ě l i d u, tj. obyčejných lidí [...]. V jistém smyslu lze říci, že tento n á r o d [...]”. Je zřejmé, že právě pro takto chápanou monolitickou společnost Čiulda vytvářel normy psané spisovné litevštiny — stejné pro všechny vrstvy. To už je „nedefektní“ pojetí psané spisovné litevštiny. b) Ačkoli Čiulda přesně a konkrétně neuvedl, pro jaké literární druhy svůj model psané spisovné litevštiny zamýšlel, lze se domnívat, že pro všechny možné. Je pravda, že jak text své gramatiky, tak dopisy a další práce psal Čiulda polsky a dosud se neodvážil psát litevsky. Lze tedy hovořit o normách psané spisovné litevštiny, které byly modelovány teoreticky, ale v praxi se ještě nezačaly uskutečňovat. 2. Za základ vytvářených norem psané spisovné litevštiny zvolil Čiulda, podobně jako Pabrėža, své rodné severní žemaitské nářečí. Území, jehož obyvatelům Čiulda svou psanou spisovnou litevštinu modeloval, však bylo mnohem větší. Když vysvětloval, proč se opíral o žemaitské nářečí, Čiulda říkal, že ”západní žemaitské podřečí je více su- 5 P a b r ė ž a J. A. 1834 m. gruodžio 19 d. laiškas iš Kretingos J. K. Gintilai į Peterburgą / Paskelbė K. Sendzikas. — Mūsų senovė, 1938, t. 2, nr. 3(8), 491. 6 P a b r ė ž a J. A. 1835 m. kovo 20 d. laiškas iš Kretingos J. K. Gintilai į Peterburgą. — Mūsų senovė, 1938, t. 2, nr. 3(8), 495. Tamtéž, 493.7 8 P a b r ė ž a J. A. Uuogas nekorios apey Smertį, 1828, IV. Rankraštis saugomas Lietuvos nacionalinėje M. Mažvydo bibliotekoje. Sign. f. 124—3. 54 „zformovaná“9 (než aukštaitská), že aukštaitský dialekt „není tak jemný a příjemný uchu jako žemaitský“10, že v jedné části aukštaitského dialektu „téměř není žádná gramatická správnost, je to jen směs zkomolené a pokažené polštiny s litevštinou…“11, zatímco v jiné části údajně vůbec neexistují pevná a jednotná pravidla. Takové znevážení aukštaitských dialektů jednoznačně ukazuje, že Čiulda se orientoval nejen na žemaitské, ale i na aukštaitské čtenáře a nabízel jim „lepší“, „více zformované“ žemaitské normy brk. Svůj model brk. tedy Čiulda orientoval na celé území Velké Litvy. Podobně jako Pabrėža však nechtěl svůj model vnucovat pruským Litevcům. Ačkoli je také považoval za příslušníky téhož národa, uznával jejich svébytnou, odlišnou tradici psaného jazyka. Příkladem takového postoje může být skutečnost, že úryvek z proslulé poemy „Metai“ („Rok“) Kristijonase Donelaitise, pruského Litevce z 18. století, Čiulda uvedl v původním pravopisu a vedle něj jej „přeložil“ do navrhovaného spisovného „žemaitského“ jazyka. 3. Poměrně nový a důležitý aspekt Čiuldovy kodifikace — vedle brk. kodifikovat také jazyk mluvený. To je velmi jasný a pevný Čiuldův postoj. Například píše, že „jazyk a písemnosti vzdělanců mají být jazykem a písmem národa“12. Samotnou gramatiku Čiulda vymezuje jako soubor „pravidel pro správné uspořádání jazyka, ať už mluveného, nebo psaného“13. To bych nazval pojetím moderního spisovného jazyka, na svou dobu vyspělým. Vždyť když se začne utvářet brk., nevyhnutelně se utváří také spisovný mluvený jazyk, orientovaný na jazyk psaný (dialekty se přece velmi liší). 4. Na rozdíl od Pabrėži Čiulda zdůrazňoval, že normy je třeba kodifikovat na základě jazykových pravidel, gramatické správnosti, tedy jazykového systému, nikoli jazykového úzu. Říkal, že „má-li se žemaitský (tj. litevský) jazyk rozvíjet podle příkladu jiných evropských jazyků, pak […] je třeba pro psaní knih přijmout takový jazyk, který se ukáže jako jasnější, pravidelnější a více odpovídající gramatickým pravidlům“14 (z dopisu biskupovi Motiejusi Valančiusovi). Čiulda se snažil držet jazykového systému, tj. odmítat výjimky z pravidel, které mu tak připadaly, bez ohledu na to, že se užívají v živém jazyce. Například kvůli systému Čiulda navrhuje psát (a říkat!) dativ jednotného čísla osobního zájmena taw [tav], a nikoli tau, protože kmenová koncovka je prý ve všech ostatních pádech [v] (srov. gen. sg. tawęs, akuz. sg. tawę atd.), ačkoli tehdy i dnes všichni Litevci vyslovují [u] — tau. Takových příkladů, kdy jsou kvůli jazykovému systému odmítána fakta užívaná v řeči, není v Čiuldově gramatice málo. III. SIMONAS DAUKANTAS, narozený roku 1793, — člověk z Čiuldovy generace. Narodil se rovněž v severní Žemaitiji. Litevské kultuře se zasloužil jako historik, folklorista, filolog a vůbec jako představitel nové moderní 9 Čiulda J. Trumpi samprotavimai apie žemaičių kalbos gramatikos taisykles. — LAIS 6, 233. 10 Ten pat, 249. 11 Ten pat, 227. 12 Ten pat, 230. 13 Ten pat, 330. 14 Ten pat, 364. 55 tvůrce a průkopník ideologie litevského národa, dokonce jeho symbol. Daukantas studoval v Lietuvoje a poté asi 25 let pracoval mimo Lietuvos – v Rize, Petrohradu a následně znovu v Lietuvoje. 1. a) Daukantas byl bezpochyby velmi jednoznačným demokratem; jeho vědomí již utvářelo představu společnosti tvořené výhradně svobodnými občany. Jeho texty i společný spisovný jazyk proto byly určeny také těm nejnižším společenským vrstvám, rolníkům (z toho vyplývá, že si představoval, že se tyto vrstvy stanou gramotnými). Například v předmluvě k jednomu historickému dílu („Darbai“) napsal: „nepsal jsem pro učené muže a mudrce, nýbrž pro ty matky, které dovedou svým dětem vyprávět o činech jejich dědů a pradědů, a bez písemných záznamů se mnohokrát zmýlí“15. Další skutečnost, která byla tehdy pro Lietuvos zcela nová: on, Daukantas, laik, napsal katolickou modlitební knihu. Jak zdůrazňuje Roma Bončkutė, Daukantas se vedle jiných textů snažil prosadit svůj pravopis i pro náboženské texty16. Je zcela zřejmé, že tuto modlitební knihu potřebovali nejvíce právě rolníci. Daukantas tak bořil stereotyp, že náboženský text se musí psát zjednodušeným tradičním pravopisem litevských náboženských textů. 1. b) Už z přípravy modlitební knihy je patrné, že okruh literárních žánrů, které podle Daukanta bylo třeba psát litevským společným spisovným jazykem, byl širší než okruh podle Pabrėžy. Také v praxi užíval Daukantas svůj společný spisovný jazyk mnohem rozhodněji než Čiulda. Nebál se psát litevsky ani gramatiku a další díla, zatímco Čiulda se k tomu neodhodlal – kromě gramatiky psal polsky i další vědecká díla. 2. Na počátku své tvůrčí činnosti se Daukantas zřetelně orientoval na žemaitského čtenáře a jazyk jeho tehdejších spisů byl velmi žemaitský. V pozdním období své tvorby však svůj názor změnil a ve svém psaném jazyce užíval jak žemaitské, tak aukštaitské prvky. Daukantas prohlásil: „podle mého názoru nelze psát ani čistě žemaitským, ani čistě aukštaitským (nářečím), je však třeba dbát na jejich jemnost, souladnost a stručnost“17 — znamená to tedy, že při psaní je třeba nářečí kombinovat, kombinovat prvky těchto nářečí. Například ve svém velkém polsko-litevském slovníku uváděl Daukantas souběžné podoby medioti „lovit“ (žem.) a medzioti „tamtéž“ (aukšt.), kwiestas „pozván“ (aukšt.) a kwijstas „tamtéž“ (žem.). Na druhé straně přejímal pravopisné prvky (např. písmena ł, é, ô, û; hodnoty písmen ž a y aj.) z pruského litevského spisovného jazyka a snažil se je zavést ve Velké Litvě. To nebylo vlastní ani Pabrėžovi, ani Čiuldovi (u Čiuldy až na některé drobné výjimky). Je zřejmé, že Daukantův pohled byl ze všech zde představených modelů společného spisovného jazyka nejširší — chtěl svůj společný spisovný jazyk určený už všem etnickým Litevcům. Nepřeháním, když říkám, že jde o první takto široký pohled na společný spisovný jazyk v celých dějinách normování litevštiny. 3. To, že se však Daukantas snažil vytvořit model společného spisovného jazyka pro rozsáhlé území a pro všechny etnické Litevce, kteří mluvili velmi odlišnými, vzdálenými 15 D a u k a n t a s S. Raštai / Parengė V. Merkys ir B. Vanagienė 1, Vilnius: Vaga, 1976, 39. 16 B o n č k u t ė R. Nespausdinto rankraščio istorija, — Literatūra ir menas, 1993 m. spalio 16 d., nr. 42, 4. 17 D a u k a n t a s S. Raštai 2, Vilnius: Vaga, 1976, 788. 56 od sebe navzájem dialekty, což působilo problémy při normování mluveného jazyka, tj. ústní varianty spisovného jazyka. Pro Daukantovy názory by mohla být příznačná následující citace: „Kde se má psát uo, tam je velmi vhodné psát ą, aby to mohlo vyhovovat všem, těm, kteří nejprve vyslovují uo [tj. Aukštaitům], i těm, kteří vyslovují ou [tj. Žemaitům], protože jedni říkají duoti, druzí doati.“ Takové povolení číst grafém ų podle vlastního dialektu každému čtenáři vůbec neimplikuje jednotný spisovný mluvený jazyk. To může ilustrovat ještě jedno Daukantovo vysvětlení v předmluvě díla „Pasakojimas...“: „Tebe, milý litevský čtenáři, prosím, abys se na mě nezlobil, že jsem nepsal jazykem tvé farnosti; můžeš si po prvním přečtení při druhém čtení slova vyslovovat podle výslovnosti své farnosti. A tak když najdeš napsáno kantri a narsį kareiviai, čti kantrūs ir narsūs kareiviai...“18 Daukantas tedy stejně jako Pabrėža nemodeloval spisovný mluvený jazyk. Pabrėža tak nečinil proto, že v malém a poměrně homogenním jazykovém prostoru Žemaitije se mluvený jazyk jevil jako dostatečně jednotný, zatímco Daukantas si spisovný jazyk v zásadě představoval jako psaný, nikoli mluvený; alespoň o spisovný mluvený jazyk se příliš nezajímal. 4. Již zmíněný Daukantův záměr sladit dialekty je jako historik formulován skutečně velmi demokraticky, ale jak jej prakticky uskutečnit, Daukantas sám přesně nevěděl. Slovní zásobu lze sladit snáze, ale jak sladit různé fonetické jevy? Často se sám nepokouší rozhodnout a stanovit pravidla: „co se týče čtvrtého pádu zájmena asz, ukáže čas, zda se má psát mani, nebo manę“; „jak psát — tabokis, nebo tabokas — je těžké odhadnout“19 a podobně. Takové formulace jako „ukáže čas“ nenajdeme v normativních textech ani u Pabrėži, ani u Čiuld y. Z toho všeho je zřejmé, že Daukantas se v pozdním tvůrčím období rozhodl sladit různé dialekty, tedy vytvořil normativní pravidlo, ale dál nepokračuje; v každém konkrétním případě zřejmě ponechává na samotné historii, aby zvolila, jak tyto dialekty sladit. Neschopnost rozhodnout se symbolizuje i Daukantův často obměňovaný pravopis, snad častěji a více než u kteréhokoli jiného litevského kulturního činitele XIX. století. Závěr je jasný — ačkoli Daukantas odmítl opírat se pouze o úzus a pouze o podoby jednoho konkrétního dialektu, realizace konkrétních pravidel je přesto vyjádřena jen velmi slabě. * * * Na závěr je třeba shrnout všechny tři odlišné modely. Jak je vidět, model Pabrėži, představitele starší generace, se téměř ve všech parametrech liší od modelů mladších Čiuld y a Daukanta. Pravda, s Daukantovým se shoduje v tom, že se nemodeluje spisovný mluvený jazyk, avšak, jak už bylo uvedeno, nemodeluje se z odlišných důvodů. Spisovný jazyk Pabrėži je tedy psanou spisovnou žemaitskou podobou určenou vzdělanějším společenským vrstvám a k tvorbě všech světských textů, modelovanou podle mluveného žemaitského dialektu. Čiulda a Daukantas, představitelé mladší generace, se od Pabrėži jasně odli- 18 Tamtéž, 8. 19 Tamtéž, 790, 791. 57 šují svými novějšími, modernějšími názory na spisovný psaný jazyk – ten je potřebný všem společenským vrstvám k tvorbě literatury všech druhů (pravda, Daukantas byl v tomto ohledu v praxi mnohem odvážnější než Čiulda). Jedním ze zásadních rozdílů mezi jejich modely je to, že Čiulda modeluje jazyk pouze pro Velkou Litvu, kdežto Daukantas i pro Malou Litvu. To bylo dáno Daukantovým historickým pohledem: studoval historickou etnickou pospolitost všech Litevců a obzvlášť ji silně pociťoval, přičemž modeloval budoucí společný národ a společný jazyk. Na druhou stranu byl Čiulda jako tvůrce spisovného jazyka modernější než Daukantas v tom, že pro něj byl nezbytný také spisovný mluvený jazyk; ve své gramatice navíc zvláště zdůrazňoval jazykový systém a pravidla a vždy normoval ty podoby, které podle něj pravidlům (tj. jazykovému systému) odpovídaly více. V Daukantových dílech to není výrazně vyjádřeno. Čiuldu bych proto mohl označit za důsledného a moderního teoretika své doby, který modeloval spisovný psaný i mluvený jazyk Velké Litvy pro všechny společenské vrstvy a všechny druhy literatury a především svůj model založil na kritériu systémovosti jazyka. Vedle Čiuld y se Daukantas jeví jako praktik širokého rozhledu: jazyk je třeba utvářet pro všechny lidi a veškerou literaturu, aby jej mohli používat všichni Litevci; jeho obrovské litevsky psané foliové svazky potvrzují jeho praktické úsilí. Z teoretického hlediska však Daukantas nemodeloval spisovný mluvený jazyk a nevymezil, jak se opírat o jazykový systém a pravidla. V přístupu ke spisovnému jazyku je proto Čiulda podobnější teoretickému lingvistovi, zatímco Daukantas široce rozhleděnému společenskému činiteli, nikoli však lingvistovi. PŘÍLOHA MODELY SPISOVNÝCH JAZYKŮ PABRĖŽY, ČIULDY A DAUKANTA (P,Č,D) 1. BRK. SFÉRY UŽÍVÁNÍ a) SOCIÁLNÍ VRSTVY všichni ne všichni Č P D b) LITERÁRNÍ DRUHY všechny ne všechny Č P D 2. BRK. OBLAST UŽÍVÁNÍ celá ne celá D ž+a ž Č P 58 3. Vztah spisovného jazyka k mluvenému jazyku mluv. spis. jazyk se modeluje Č – mluv. spis. jazyk se nemodeluje P D 4. Základ spisovného jazyka psát tak, jak se mluví P psát tak, jak vyžadují pravidla (jazykový systém) Č D(?) Tři modely litevské spisovné řeči: J. A. Pabrėža, J. Čiulda, S. Daukantas Shrnutí V tomto článku jsou koncepce spisovného jazyka J. A. Pabrėži, J. Čiuldy a S. Daukantase porovnány podle 4 aspektů: 1) oblast užívání spisovného jazyka (kterým společenským vrstvám a literárním žánrům je určen); 2) území, na němž se spisovný jazyk užívá; 3) vztah spisovného jazyka k hovorovému jazyku; 4) základ spisovného jazyka (zda se píše tak, jak se mluví, nebo podle toho, jak to vyžadují pravidla a systém jazyka). Koncepce J. A. Pabrėži se ve všech parametrech liší od koncepcí J. Čiuldy a S. Daukantase. J. A. Pabrėža určil svou koncepci pouze pro inteligenci, pouze pro světské texty a pouze pro Žemaitsko. Pohled J. Čiuldy a S. Daukantase na spisovný jazyk je modernější: je potřebný všem společenským vrstvám k tvorbě všech literárních žánrů. Podstatným rozdílem mezi jejich modely je, že J. Čiulda určil spisovný jazyk pouze pro Velkou Litvu, zatímco S. Daukantas také pro Malou Litvu. J. Čiulda byl navíc nakloněn normovat nejen spisovný jazyk, ale i jazyk hovorový. Při normování zdůrazňoval význam jazykového systému. 59