Exegit monumentum

Používal anonymní rukopisný „Lexicon Lithuanicum“ z poloviny 17. století. Nasvědčují tomu i autorovy vlastnoručně psané doplňky slovníku, které prof. V. Drotvinas podle obsahu rozděluje do skupin: „1) nová hesla s litevskými ekvivalenty; 2) synonyma těchto ekvivalentů, slovotvorné či tvaroslovné varianty a 3) ilustrace užití litevských slov (obvykle biblické věty v němčině a litevštině)“ (s. XII). Kromě autorových vlastnoručně psaných doplňků prof. V. Drotvinas v „Poznámkách…“ rozlišuje také přípisy, jimiž se rovněž „nejčastěji doplňují hesla nebo jejich ekvivalenty, případně se připojují gramatické poznámky“, tyto přípisy však „jsou psány zcela jiným písmem než celý slovník, nikoli kaligraficky, nýbrž jako by ve spěchu, drobnějšími písmeny, inkoustem různé sytosti, zpravidla za litevskými slovy nebo mezi řádky“ (s. XII). Prof. V. Drotvinas napočítal v celém slovníku více než dvě stě takových přípisů. Uvádí, že jejich autoři nejsou známi, a editor „Clavis…“ se domnívá, že část přípisů mohl zapsat syn F. Pretoria Frydrichas, který po otcově smrti zdědil farnost Žiliai, další část pak Vilhelmas Teodoras Šimelpenigis a Kristijonas Frydrichas Štimeris, kteří tento slovník vlastnili, a ještě dva či tři další lidé; závěrem dodává, že „obsah a autorství přípisů by bylo třeba zvlášť prozkoumat“ (s. XII). Je to nesmírně zajímavý a obtížný úkol, neboť jazykovědci sami jejich autorství sotva dokážou určit. Bez pomoci grafologů se neobejdeme. Je však otázka, zda grafologům budou tyto poměrně krátké zápisy stačit k objasnění autorství, tím spíše, že se například zřejmě nedochovaly žádné jiné písemnosti K. F. Štimerise (srov. B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, Vilnius: Sietynas, 1990, 111). To však mohou posoudit pouze grafologové. Pochybnosti tohoto druhu ukazují, kolik nevyřešených záhad ještě skrývají naše staré písemnosti, zejména rukopisy, a jak důležité jsou pro dějiny našeho jazyka a kultury. Je pochopitelné, že každé takové vydání je mimořádnou událostí. Největší úctu a poděkování si proto zaslouží editor tohoto vydání, prof. V. Drotvinas. Královské norské ministerstvo zahraničních věcí a nadace IMTEC, které financovaly vydání „Clavis…“, i nakladatelství Mokslo ir enciklopedijų leidykla, které se v této době všeobecného zmaterializování odhodlalo vydat pro litevskou jazykovědu neocenitelnou knihu. Zbývá doufat, že osud bude příznivý i dalším svazkům slovníku F. Pretoria, které prof. V. Drotvinas připravil už dávno. Juozas Karaciejus EXEGIT MONUMENTUM , Dne 16. března 1996 zemřel doktor humanitních věd, člen korespondent Litevské akademie věd Kazys Ulvydas. Uhasla jedna z nejživotaschopnějších jisker, jež zůstaly z ohniska litevské vědy, které se v meziválečném období nezávislé Litvy krásně rozhořívalo, dlouhá léta okupace zářilo v plné síle a zažehlo lásku 272 k litevskému jazyku v srdcích mnoha litevských jazykovědců, ale nejen jazykovědců. Podle vlastního tvrzení K. Ulvyda se narodil 15. srpna 1910 (podle starého stylu; datum podle nového stylu mu nebylo milé) v okrese Kėdainiai, na statku Bagotelė, v početné rodině zemědělských dělníků. Musel proto ve studiu spoléhat jen na vlastní síly. Po absolvování čtyř tříd gymnázia v Kėdainiai odjel K. Ulvydas do Kaunasu, kde se mu podařilo dostat na jezuitské gymnázium. Úroveň výuky tam byla vysoká, a K. Ulvydas zde proto získal pevné základy humanitních věd. Po maturitě v roce 1930 nastoupil na fakultu humanitních věd Univerzity Vytautase Velikého. Na univerzitě tehdy již působilo mnoho domácích i zahraničních vědců, takže nadaní studenti měli dobré podmínky ke studiu. Zároveň začal vyučovat litevštinu na témže jezuitském gymnáziu. Studium se kvůli pracovnímu vytížení studenta a učitele protáhlo, zároveň mu to však umožnilo bezprostředně uplatňovat získané vzdělání ve škole a vyhnout se povrchnosti, která bývá často vlastní studentům, kteří studují pouze v době zkouškového období. V roce 1937 byl K. Ulvydas povolán do armády a stal se posluchačem Vojenské školy. Okamžitě zde vynikl nad spolužáky svými schopnostmi a jako o něco starší si získal velkou autoritu. Jeho znalostí využívala redakce časopisu „Kariūnas“. V tomto časopise vyšly také první články K. Ulvyda z oblasti jazykovědy. Je pozoruhodné, že své poslední (85.) narozeniny oslavil K. Ulvydas nejprve se svými spolubojovníky z vojenské školy, kteří na něj nikdy nezapomněli; společně s nimi také zasadil malý dub jako symbol svého života. Po dokončení vojenského studia v roce 1938 se K. Ulvydas znovu začal věnovat litevštině, tentokrát na obchodní škole v Kaunasu, kde v letech 1944–1946 zastával funkci zástupce ředitele. Při práci tam v roce 1940 absolvoval Vilniuskou univerzitu, kde napsal diplomovou práci „Rostlinná a živočišná příjmení“. Již v roce 1942 byl diplomovaný litevský filolog pozván přednášet na Kaunaskou univerzitu. V roce 1946 se tam stal starším lektorem na fakultě historie a filologie, v letech 1946–1949 zastával funkci proděkana a v roce 1949, před přestěhováním fakulty do Vilniusu, také funkci děkana. Přednášel zde základní kurzy litevštiny. Od roku 1949 musel K. Ulvydas dojíždět za prací na Vilniuskou univerzitu. Teprve v roce 1951 se s rodinou přestěhoval do Vilniusu a naplno se ponořil do jazykovědné činnosti, které se věnoval čtyři desetiletí. Na Vilniuské univerzitě byl záhy zvolen vedoucím katedry litevského jazyka, začal pracovat v Ústavu litevského jazyka Litevské akademie věd a nastoupil do aspirantury na Moskevské univerzitě. Po sloučení Ústavu litevského jazyka a Ústavu litevské literatury v roce 1952 se K. Ulvydas stal zástupcem ředitele Ústavu litevského jazyka a literatury a vedoucím oddělení dějin jazyka a dialektologie. Funkce vedoucího katedry litevského jazyka se vzdal, ale ještě nějakou dobu zůstal starším lektorem. 273 V roce 1955 se znovu mění funkce, které K. Ulvydas zastává – vzdává se čistě administrativní práce a ujímá se vedení Slovníkového oddělení. V témže roce obhájí disertaci „Příslovce v současné litevštině (adverbializace pádů jednotného čísla)“. V roce 1960 je jmenován vedoucím nově organizovaného Oddělení současné litevštiny a od roku 1976 do roku 1987 opět vede Slovníkové oddělení. V roce 1972 je K. Ulvydas zvolen členem korespondentem Litevské akademie věd. Všechny tyto změny funkcí nebyly náhodné. Určovaly je okolnosti: musel nastoupit tam, kde vznikla mezera, kde to bylo nejtěžší. V roce 1950 začala v Ústavu litevského jazyka rozsáhlá práce – příprava Atlasu litevského jazyka. Především však bylo třeba zorganizovat sběr materiálu z celé Litvy. Bylo nutné sestavit program a pokyny pro sběr materiálu. K. Ulvydas se tedy po přestěhování do Vilniusu této práce ujal a úspěšně ji uvedl do běžných kolejí. Když byl ostře kritizován druhý díl Slovníku litevského jazyka, vydaný v roce 1947, kolektiv lexikografů Ústavu litevského jazyka byl rozprášen, vydávání Slovníku litevského jazyka zastaveno a jeho vedoucí J. Balčikonis odvolán. Bylo třeba člověka, který by dokázal přeorganizovat přípravu Slovníku litevského jazyka podle požadavků komunistické strany, jak se říkalo, „podle zásad sovětské lexikografie“. V roce 1955 se této práce odvážil ujmout K. Ulvydas, odhodlaný léčit tuto ještě bolestnější ránu. Schopnost K. Ulvyda přesvědčivě argumentovat pomohla zachovat jen málo pozměněnou strukturu Slovníku litevského jazyka. Tu a tam přidané standardní věty ze sovětského tisku a písemností v příkladech slovníku uspokojily ambice kritiků. Hlavní materiál slovníku – nářeční doklady a údaje ze starých písemností – však zůstal zachován. Slovník litevského jazyka, který téměř deset let stagnoval, začal znovu vycházet. Když byla práce na Slovníku litevského jazyka takto uvedena do normálního stavu, bylo možné pustit se do dalšího velkého úkolu jazykovědy – přípravy Gramatiky litevského jazyka. Pro tuto práci se nenašel lepší organizátor než K. Ulvydas. Práce začínala, dá se říci, na zelené louce. Nejdříve bylo třeba sestavit kolektiv pracovníků. K. Ulvydas jako univerzitní učitel znal mnoho nadaných studentů. Udržoval kontakty dokonce i s těmi, kteří byli přiděleni na práci do okresních škol. S každým, kdo chtěl nejprve pracovat v oblasti slovníku a později i gramatiky, si K. Ulvydas upřímně pohovořil a nenápadně zjišťoval jeho znalosti a připravenost k vědecké práci. Nejednoho mladého jazykovědce, aspiranta, poslal do moskevských či petrohradských center jazykovědy, aby se na tuto práci náležitě připravil. Sám vedl šest doktorandů, kteří obhájili disertační práce. Jeho žáci zaplnili Slovníkové oddělení a jeho žáci vytvořili celé Oddělení současné litevštiny, které psalo Gramatiku litevského jazyka. Dokázal zapojit do psaní některých kapitol také své žáky působící na vysokých školách. A nejen to: nejedna z autorek a nejednoho z autorů gramatiky se později stali vysokoškolskými učiteli a profesory. 274 K. Ulvydas k tomu poskytoval veškeré možné podmínky. K. Ulvydas vykonával rozsáhlou vědeckou i redakční činnost. Byl šéfredaktorem devíti svazků Slovníku litevského jazyka (II–V, XI–XVI) a členem redakční rady dalších dvou svazků (VI–VII) i redakční rady všech tří vydání Slovníku současného litevského jazyka (1954, 1972, 1993). Moudré slovo K. Ulvyda často ochlazovalo vášnivé debaty a bylo velmi prospěšné společnému dobru. K. Ulvydas byl šéfredaktorem všech tří svazků Gramatiky litevského jazyka a autorem jejího úvodu a kapitoly o příslovcích. To vyžadovalo nejen vědecké znalosti, ale i velké organizační schopnosti. Bylo třeba vědecky zpracovat a sjednotit práce různých autorů, s různou vědeckou úrovní a hlásících se k různým teoriím, psané vlastním stylem, aby vynikla soudržnost díla, a přitom nenarušit individualitu autorů – to není zrovna jednoduchá věc. Sedmnáct let pečlivé práce přineslo první třídílnou vědeckou Gramatiku litevského jazyka napsanou v litevštině. Bez ohledu na to, jaké zastával funkce a jakou práci vykonával, byl K. Ulvydas po celý život pěstitelem kultury litevského jazyka. Od roku 1961 byl po třicet let odpovědným redaktorem sborníků článků „Jazyková kultura“. Publikoval v nich mnoho článků. Mnohé z nich měly programový charakter a byly nezbytnou příručkou pro ty, kdo se věnovali jazykové kultuře. Po třicet let byl K. Ulvydas také moderátorem rozhlasového pořadu „Mluvme a pišme správně“. Patřil k nejoblíbenějším týdenním pořadům. Posluchači zahrnovali K. Ulvyda otázkami a on pro ně vždy pečlivě připravoval odpovědi. Z textů připravených pro tyto pořady mohla vzniknout velmi hodnotná příručka jazykové kultury. K. Ulvydas však na přípravu takové knihy nikdy neměl čas. Pořad byl zrušen, když K. Ulvydas začal oprávněně dokazovat, že ve školkách není vhodné učit děti druhý jazyk. K. Ulvydas byl členem redakčních komisí publikace Práce Litevské akademie věd, pokračujícího sborníku „Literatura a jazyk“ Institutu litevského jazyka a literatury, Bibliografického rejstříku litevské lingvistiky, spisů K. Donelaitise a dalších děl. Obecně platilo, že každému, kdo se na něj obrátil, věnoval konzultaci, bez ohledu na své vytížení a bez sledování hodin. K. Ulvydas začal svou vědeckou práci zkoumáním litevských příslovcí a po celý život shromažďoval materiál pro zásadní dílo o příslovcích. Přes všechnu organizační a redakční práci si však nikdy nenašel ani trochu delší chvíli, aby se posadil k obrovskému množství materiálu o příslovcích, které nashromáždil. Někdo z mnoha jeho žáků by se nyní měl na památku svého učitele tohoto úkolu ujmout. Je třeba zmínit, že se K. Ulvydas zúčastnil mnoha konferencí a sympozií nejen v Litvě, ale i za jejími hranicemi. Přednesl referáty v Ašchabadu, Kyjevě, Kišiněvě, Moskvě, Praze, Petrohradu, Rize a jinde, navštívil jazykové instituty téměř ve všech republikách bývalého Sovětského svazu, aby se seznámil s jejich prací. Velmi mu záleželo na tom, aby se účinné pracovní metody používané v jiných institutech uplatnily také v Institutu litevského jazyka a literatury 275 v práci. K zavádění různých novinek však nebyly žádné podmínky. K. Ulvydas rád propagoval otázky jazykové praxe. Vždy mluvil velmi přesvědčivě a poutavě. Proto byl neustále zván do různých kolektivů, aby přednášel. Jeho živé slovo si vyslechli i Litevci v USA. Ani po odchodu do důchodu K. Ulvydas nepřerušil kontakty s kolektivem Ústavu litevského jazyka. Byl členem redakční rady časopisu „Kalbos kultūra“, téměř až do posledních let byl volen členem vědecké rady Ústavu, kde se jeho autoritativní slovo vždy těšilo uznání. V únoru 1996 byl K. Ulvydas vyznamenán Gediminovým řádem. Svými díly si však sám postavil pomník, který nepomíjí. Ať odpočívá v pokoji v litevské zemi Vilniusu. Jonas Paulauskas NA PAMÁTKU ANTANASE LYBERISE A JEHO DÍLA Ve Velkém „Slovníku litevského jazyka“ je u mnoha slov a vět uvedena dvoupísmenná zkratka Ėr skromným, avšak dlouho přetrvávajícím pomníkem dvěma jazykovědcům pocházejícím z vesnice Ėriškiai (okres Panevėžys). Jedním z nich byl známý pedagog Juozas Balčikonis, pokračovatel díla Jona Jablonského a Kazimierase Būgy, druhým jeho příbuzný Antanas Lyberis. Na Antanase Lyberise při volbě životní dráhy bezpochyby působilo živé slovo staršího krajana a jeho stále rostoucí autorita. Je pravda, že A. Lyberis se po maturitě na panevėžském gymnáziu v roce 1928 rozhodl pokračovat ve studiu na Univerzitě Vytautase Velikého až o několik let později (1932), kdy si zvolil klasickou filologii. Studium dokončil v roce 1939. Stejně jako mnozí mladí lidé, kteří v té době studovali, si A. Lyberis musel už během studií vydělávat na živobytí. Sotva začal studovat, byl pozván do redakce Slovníku litevského jazyka, jejíž zřízení a vedení svěřilo ministerstvo školství koncem roku 1930 J. Balčikonisovi. Redakce byla pro A. Lyberise jako druhou univerzitou: poskytla mu teoretické znalosti lexikografie i praktické dovednosti slovníkářské práce. Bylo třeba učit se sbírat slova z živého jazyka i různých písemností, uspořádávat rychle se rozrůstající kartotéku slov zděděnou po K. Būgovi, osvojit si psaní slovníkových hesel, číst korektury a vykonávat další práce. V „Předmluvě“ k prvnímu svazku „Slovníku litevského jazyka“, který vyšel tiskem roku 1941 a obsahoval slova začínající na A–B, uvedl šéfredaktor J. Balčikonis „nejbližší spolupracovníky redakce, bez jejichž svědomité práce a obětavosti by tento svazek slovníku nemohl vyjít“. Mezi těmito spolupracovníky byl i A. Lyberis. Mladším jazykovědcům pozdější generace A. Lyberis nejednou poutavě a velmi srdečně vyprávěl také o dalších tehdejších pracovnících redakce slovníku – Napalisi Grigasovi, Elzė Mikalauskaitė, Jonasi Mikelūnasovi, Juozasi Senkusovi, Zenonasi Uoselisovi, Kostasi Vosyliusovi a dalších. Válečná léta a léta okupace rozprášila malý kolektiv redakce Slovníku litevského jazyka… 276