Kelios pastabos apie enantiosemiją

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS Irena ERMANYTĖ NĚKOLIK POZNÁMEK O ENANTIOSEMII Při analýze protikladů v jazyce z pragmatického hlediska upoutá pozornost velmi starý jazykový jev – enantiosemie, kdy má totéž slovo dva protikladné významy (tak se projevuje polarizace významů slova). Enantiosemie (něm. Enantiose- mie, angl. Enantiosemy), jejíž název pochází z řec. enantios – ‚stojící naproti, protikladný‘ + sema – ‚znak‘, se projevuje v určitém kontextu, neboť bez něj nelze tento jazykový jev dostatečně pochopit ani z hlediska struktury, ani sémantiky. V lingvistice se enantiosemie charakterizuje jako vlastnost slova či morfému mít protikladné významy (Gaivenis, Keinys 1990: 57). Enantiosemie je typická pro mnoho jazyků od antiky až po současnost. Tento lingvistický jev se začal podrobněji zkoumat teprve koncem 19. století, ačkoli již G. V. F. Hegel v úvodu k „Vědě o logice“ hovořil o enantiosemii. Podle jeho názoru má většina německých slov (zejména sloves s předponami) nejen jiné, ale i protikladné významy. Německý lingvista Karl Abel (Carl Abel) v VIII. části „Sprachwissenschaftliche Abhandlungen“ („Lingvistická pojednání“), nazvané „Protikladné významy původního slova“, tvrdil, že nejstarší příklady enantiosemie, které se dochovaly, jsou zapsány egyptskými hieroglyfy (Abel 1885: 316). Ve staroegyptštině existovalo mnoho slov, z nichž každé mělo dva protikladné významy. Tyto polární významy nejlépe ilustrují slova: unx (jen s jinou fonetickou modifikací), které znamenalo jak „odkrýt, obnažit“ (unx), tak „zakrýt, zabalit“ (unḥ); at (rovněž příslušně modifikované) znamenalo jak „poslouchat, slyšet“ (aṯ), tak „být hluchý“ (aṭ); sneḥ – „oddělovat, rozdělovat“, sneḥ – „spojovat“ atd. Slovo quen znamenalo pro obyvatele Egypta „silný“ i „slabý“. Tento hieroglyf bylo třeba vysvětlit příslušnými znaky a obrázky, které znázorňovaly rozdíl mezi konkrétními významy. Přídavné jméno silný se obvykle ilustrovalo obrázkem stojícího ozbrojeného bojovníka, zatímco slabý obrázkem klečícího člověka (pravděpodobně otroka). Sloveso ārī „vystoupit“ znázorňovaly schody, zatímco „sestoupit“ žebřík (Abel 1885: 317, 329). (Srov. také hindské kal: „včera“ a „zítra“; parso: „předevčírem“ a „pozítří“.) Téměř ve stejné době se enantiosemií zabýval také další německý lingvista – V. Scherzl. Podle jeho názoru je enantiosemie typická pro mnoho jazyků. Například latinské přídavné jméno altus znamenalo nejen „vysoký“, ale také „hluboký“, tj. nacházející se nízko (altus mons „vysoká hora“ a altum flumen „hluboká řeka“). Za hlavní příčinu enantiosemie považoval V. Scherzl v dávných dobách existující dvoj- 53 odvážné kořeny, jejichž významy dosud nebyly diferencovány. S rozvíjením myšlení a utvářením jazyka se z těchto nedostatečně diferencovaných významů postupně vydělily konkrétnější základní významy, z nichž druhý byl nejčastěji přenesený nebo měl jinou intonaci. Například ze slovanského kmene von-, jehož původní význam je „vůně“, se vyvinuly dva protikladné významy – „příjemná vůně, aroma“ (srov. čes. vůně, pol. woń, rus. благовоние) a „špatný zápach, puch, smrad“ (srov. bulh. воня, pol. woń a rus. вонь, зловоние) (Šercl 1883: 1–39; 1884: 41–84). Sémantickou jazykovou univerzálií, která je charakteristická pro enantiosémii, je polysemie. Například sloveso brzyt znamená jak „svítat, rozednívat se“ (Ė když už za svítání se rána plní světlem, trávy obtěžkané rosou sklánějí hlavy k zemi A. Baran), tak „stmívat se“ (Večer, už se začíná stmívat I2 1028 (Prk). Nemaje svíčky, za stmívání jsem musel jít spát LKŽ I₂ 1028(I). Srov. podstatné jméno téhož kořene brėkšma, které v Aukštaitiji znamená „svítání“, zatímco v Žemaitiji „šero“ (v tomto případě je základem enantiosémie nářeční rozdíl). Mezi polárními významy téhož slova existuje poměrně úzká sémantická souvislost. Jde o světlo, které se v příslušnou denní dobu střídavě zesiluje a zeslabuje, zatímco protikladnost významů slov s kořenem brėkš- závisí na druhém komponentu – protikladu denních dob. Enantiosémii nelze oddělit ani od homonymie, která často vzniká z mnohoznačných slov (zejména když se sémantická souvislost mezi jednotlivými významy zdánlivě přeruší). Například litevské bandà znamená „stádo dobytka“ i „bochník (zpravidla koláče nebo pšeničného chleba)“. Oba významy spojuje společný význam „majetek, vlastnictví“, doložený v písemnostech K. Sirvydase a zachovaný ve východolitevských nářečích: Nauda, banda SD 203. Praleidžiau visą savo bandą LKŽ I2 638 (Kur). V tomto případě tedy není vztah totožnosti homonymních významů narušen. Za pozornost stojí gramatický a sémantický vztah některých homonymních sloves. Například v litevských slovnících je sloveso rãkti uvedeno ve dvou heslech: 1 rãkti, rãka (rãkia, rañka), rãkė (rãko) „šťourat“ je tranzitivní: Rãkė, rãkė ir prarakė skaudulį ant rankos LKŽ XI 112 (Kv); a 2 rãkti, rañka, rãko je intranzitivní a znamená „zmenšovat se (o otvoru), zarůstat, ucpávat se“ (Maža bulia (adatos skylutė) greitai rañka ir visiškai užranka LKŽ XI 115 (Sl). Podle názoru A. Kaukienė je 1 rãkti sloveso označující aktivní děj, zatímco 2 rãkti vyjadřuje změnu stavu a tvoří s prvním slovesem rãkti sémantickou opozici (Kaukienė 1994: 77–78). Z lingvistického a sémantického hlediska zajímavý příklad enantiosémie uvedl další litevský jazykovědec V. Balaišis. Jako předmět analýzy si zvolil název hory Rambynas. Autor toto místní jméno chápe jako enantiosémické, pocházející ze slovanských jazyků. Pro Litevce Rambynas označuje horu (nebo vysoký strmý břeh Němenu nedaleko Tilže, v okrese Šilutė), zatímco pro Němce je to lokalita ležící v hluboké proláklině ostrova Rujána, Rambin. Odvozenin kořene *rem- s determinantem -b(h) je v baltských, germánských i slovanských jazycích poměrně mnoho, avšak slova s uvedeným kořenem a determinantem v baltských a germánských jazycích nejčastěji znamenají „vyvýšeninu, vy- 54 významné místo“ (srov. litevsky rūmbas, rumbėti, rembėti, lotyšsky rumba „vodopád“, norsky rimi „vyvýšené místo“ atd.), zatímco ve slovanských jazycích tyto odvozeniny nejčastěji znamenají „odříznutý kus, zásek“, tj. prohlubeň (srov. J. Pokorny * remъ-, *romb-, *rmb- „osekávat, sekat, dělat zářezy a zarážky“ (Balaišis 1991: 52–53). O jevu enantiosémie v litevštině se jako první zmínil Jonas Jablonskis. Teoreticky enantiosémii ještě neanalyzoval, ale ve své „Mluvnici litevského jazyka“ (1922) při výkladu vidů a rodů slovesa uvedl značný soubor cenných příkladů tohoto jevu a náležitě je shrnul: „Nedokonavým videm vyjadřujeme pouze průběh určitého děje. Nevyjadřujeme jím, čím může nebo musí tento děj skončit <...> Říkáme poněkud nejasně ‚dělej dveře‘ tehdy, když je tomu, komu to říkáme, jasné, jak má jeho ‚dělání‘ skončit <...> Člověk, který říká ‚dělej dveře‘, má vždy pocit, že mu adresát správně rozumí, a adresát vždy udělá, o co je žádán nebo co je mu přikázáno. Řekneme-li těmi dvěma slovy, že dveře jsou zavřené, pak my, mluvčí i adresát, víme, že při dělání dveří je třeba je otevřít“ (Jablonskis 1957: 293). J. Jablonskis uvedl i další obdobné příklady. Např.: Jeď na koni (na pole, domů) (tj. odjeď, přijeď I.E.). Proč zapřaháš koně (chceš je vypřáhnout, nebo zapřáhnout)? Už zapřahá koně, za chvíli je zapřáhne, vypřáhne. Včera jí věneček připínal (připnul). Už jí připíná (odpíná) věnec. Šálu mu omotává (kolem ramen, z ramen). Proč vedeš, vodíš [koně], nebo někam jedeš (srov. zapřáhnout, zapřahat)? Dál už nikam nepojede, už vede, vodí koně (za chvíli je odvede, odvodí) (Jablonskis 1957: 294). Ve všech těchto případech se významy uvedených sloves objasňují z kontextu. Srov. také: Kdo by ti tak pracoval od slunce do slunce LKŽ XII 192 (Lž). Od slunce do slunce (od východu do západu slunce) jsme kopali brambory LKŽ XII 192 (Dglš). To, že litevská slovní zásoba zpočátku nebyla dostatečně diferencovaná, ukazují slovesa označující úkony obouvání, navlékání, oblékání apod. Patří sem obouvat (se), navlékat (si), halit (se), oblékat (se) a další slova podobného typu, vyznačující se kromě polarity také vektorovostí. Tyto vlastnosti jsou zvláště příznačné pro zvratné tvary těchto sloves. Řadu sloves tohoto typu uvedl také J. Jablonskis. Např.: Proč se obouváš, jdeš někam (srov. obout se)? Proč se obouváš, už jdeš spát (srov. zout se)? (Jablonskis 1957: 293). Proč si navlékáš rukavice? Bude zima (nech si rukavice). Nejedeš, když si už rukavice navlékáš (svlékáš)? Už se svlékáš (než půjdeš spát)? Už se oblékáš (když ráno brzy vstaneš z postele)? (Jablonskis 1957: 294–295). Taková polarizace významů je charakteristická i pro jiné jazyky. Například podle L. Novikova může nést v ruštině znamenat jak „vnést“, tak „vynést“, je však zapotřebí určitý kontext, který udává směr (nést sem a nést tam) (Novikov 1973: 185). Enantiosémická jsou také některá slovesa s předponou (zejména s předponou at-). Například atrišti znamená jak „přivalit blíž, přikutálet“ (Mezitím strýc atrito pojízdné křeslo LKŽ XI 686 (Mš)), tak „odstranit kutálením“ (A kamene- 55 od otvoru studny rozvázal LKŽ XI 687 (BB1Moz 29 3); odstrčit – také „odstrkováním vzdálit“ (Taková svině je zlá: vždycky někoho jiného odstrčí od koryta LKŽ XIII 1042(Skdt), a také „přinést“ (tj. „přiblížit“ I. E.) (Jako pytel peří jsem přistrčil LKŽ XIII 1043(Er); odskočit – také „odskočit tancem“ (Proč jsi tu odskočil jako od ohně? LKŽ XV 232(Ktk), a také „přiblížit se skokem či poskakováním“ (Přiskáče ke mně a říká LKŽ XV 233(Dr) a podobně. V mnoha jazycích je hojně takových předponových sloves s opačnými významy. Srov. něm. abdecken znamená jak „přikrýt, zakrýt“, tak „odkrýt“. Této německé předponě ab- by měla odpovídat ruská от-, zde však pozorujeme zajímavý jev: ruské sloveso s touto předponou nabývá významu slovesa bez předpony. Uvedené tvrzení ruský lingvista I. Gorelov dokládá příkladem отбелить, jehož význam je „bělit, činit bílým“, nikoli „odstraňovat bělost“ (Gorelov 1986: 87-88). V ruštině existují také zcela enantiosémická slovesa s předponou от-. Například původní, tj. dřívější význam slovesa отказать byl „sepsat závěť“, nyní toto sloveso znamená „zrušit (právo na) dědictví“. Jiný ruský lingvista, R. Budagov, upozornil na dosud pociťovanou sémantickou souvislost slovesa победить s podstatným jménem беда (dříve победить znamenalo „zničit, zabít“, tedy mělo záporný význam, nyní naopak znamená „porazit, zvítězit“, takže tento význam je kladný). Oba významy jsou historicky propojené, protože ten, kdo někoho zničí, obvykle také porazí a přemůže nepřítele či soupeře (Budagov 1965: 66–71). Polarizace významů je obzvláště zřejmá, když litevská slovesa vyjadřují kolísání teploty. Opačné významy mají odpovídající slovesa jak bez předpon, tak s předponami. Enantiosémie se zde, stejně jako v předchozích případech, projevuje v příslušném kontextu. Například dégti, déginti (Ty tvoje stromy jen doutnají, ale nedega LKŽ II₂, 368(Vvr), Degamà oheň se těžko uhasí LKŽ II₂, 368(Ds) a Tváře déga od mrazu LKŽ II₂ 369(Lp)*; déginti (V poledne je nejhorší, když slunce dégina, nedá se to vydržet LKŽ II₂ 363(Gs) a Kéž by sněžilo, chumelilo, sníh tvář degina! LKŽ II₂ 363(B. Sruog); Nudega mrazem, ohněm LKŽ XVII(SD 212); išképti (Letos v létě kvůli vedrům všechno obilí iškepė LKŽ V 588(Ds) a Letos všechny zahrady [kvůli mrazu] iškepė LKŽ V 588(Ds); képinti (Je to nelidské, jak kepina saulė, člověk už nemůže dál jít LKŽ V 581(Sry) a Venku képinte ké́pina mráz LKŽ V 581(Jnš); pléškėti (Suché dřevo tak dobře plėska LKŽ X 173(Ut) a Plėska přes zimu bez ustání LKŽ X 173(Trgn); plėškinti (Plėškinau celý den, ale pokoje jsou studené LKŽ X 175(Brs) a Takový mráz plėškina, chalupa není vytopená LKŽ X 176(Skdt); Horkou vodou plikýk telátku nohy LKŽ X 229(J). Mrazivý chlad pálí jako oheň, tj. jako ohněm pliko tvář, ruce, nohy LKŽ XVII 373(J); svilti (Kamna jsou tak rozpálená, že * V sémantice sloves dégti a képti lze spatřovat také „možnost diatezní opozice“ (Kaukienė 1994: 63). 56 facky svìlsta LKŽ XIV 359(J) a Letos je taková zima, že i tváře svėla LKŽ XIV 359(Nč); svilinti (Slunce svilina z výšin LKŽ 354(V. Krėv) a Tam venku svilina, člověk by si mohl omrznout uši LKŽ XIV 354(Vs) aj. Taková slovesa obvykle vyjadřují jak intenzivní zahřívání (ohřívání), teplo, horko, tak silné ochlazování (chlazení), chlad, mráz (Ermanytė 1991: 73–74). Tyto polární významy spojuje společná složka intenzity. Je třeba zdůraznit, že význam ochlazování (chlazení) bývá nejčastěji přenesený, sekundární, tj. odvozený. Existují však i slovesa, jejichž první, tj. základní význam označuje ochlazování (chlazení), zatímco význam zahřívání (ohřívání) je sekundární. Například spìginti (K večeru se zdálo, že mráz polevil, ale kdepak – začalo spìginti! LKŽ XIII 397(Srv). Velký mráz spìgina kůži LKŽ XIII 397(Rsn), a V zimě mráz, v létě slunce spìgina LKŽ XIII 397(J). Tůně a prameny, kam sluneční paprsek nedopadá, od nepaměti kypěly; ani za nejjasnějšího počasí spìginant nikdy nevyschly LKŽ XIII 397(S. Dauk). Slovesa s takovou sémantikou, vyjadřující kolísání teploty, se vyskytují i v jiných jazycích; srov. lotyš.: Ejot pa sniegu mazmeitai nemaz nebija auksti, bet vaigi visu laiku svilint svila Birznieks-Upitis IV 279. Zeme izkaltusi, sausa ka pelni, un saule to sakarsējusi tik stipri, ka [ravējot] svila pirksti Kļava I 64 (LLVV: 1991: 7₂, sēj., 324) atd. Některá litevská slovesa vyjadřují protiklady stavů či dějů nebo jejich změnu, např.: àkti „oslepovat, začínat méně vidět“ (Už moje oči aìka úplně, tj. ztrácí se zrak LKŽ I₁ 87(J)) a „otevírat oči, začínat vidět“ (Koťata už aìka, teď uvidí LKŽ I₁ 88(Kp); gùrbti „prospívat, dobře růst“ (Sestra se po nemoci gùrbsta, tj. sílí LKŽ III 742(J)) a „strádat, chřadnout“ (Celou dobu gùrbo ir gùrbo, až zemřel LKŽ III 742(Sb); jūnkti „odvykat sání“ (Selata přestávají jūnkti DŽ₃ 269) a „přivykat“ (Prase juñksta na hrách DŽ₃ 269) a pod. Přenesené významy enantiosémických sloves mají často také ironický nádech. Například zakazovat znamená jak „říkat, aby to nedělal, nedovolit, varovat, bránit“ (Zakazuj, nezakazuj, stejně si dělá své LKŽ II₂ 662(Gs). Zakazuj své dceři špatné skutky LKŽ II₂ 662(J), tak i „přemlouvat, aby zůstal, zadržovat“ (Zakazovala mi jíst, jenže jsem neměl čas LKŽ II₂ 662(Ukm). Rodinu zadržují, aby zůstala druhý rok LKŽ II₂ 662(Kp); ctít znamená také „prokazovat čest, chválit, velebit; vážit si“ (Dokud žila, ctila ho a i po smrti ho ctí LKŽ III 117(J. Jabl), ale také „pohrdat, mluvit o někom ve zlém, hanět, nadávat“ (Toho ničemu všichni haní LKŽ III 117(Rm) a podobně. Významy některých sloves a podstatných jmen téhož kořene jsou ve vztahu také jako konverziva. Například (pa)skolinti znamená „dát půjčku (komu)“ i „vzít si půjčku (od koho)“. Podobná sémantická souvislost existuje i mezi dalšími podstatnými jmény téhož kořene skolą, paskolą, skolininkas, -ė. Je třeba si povšimnout, že enantiosémie je vlastní nejen slovesům. Tuto „vnitřní opozici“ mají i některá podstatná jména (o tom byla řeč již v úvodní části tohoto článku- 57 počátku), přídavná jména, dokonce i příslovce. Například polysémní podstatné jméno auksas 1. „žlutý drahý kov“ a 5. přen. „něco velmi dobrého, skvělého“ (LKŽ I₁ 479) v dialektech znamená také „výkaly, hnůj“ (Aūksą veža, tai ir smirda LKŽ I₁ 390 (Kp). Polysémní podstatné jméno širdis označuje jak dobré, tak špatné povahové vlastnosti člověka. „Dobrota“ je vyjadřována podstatným jménem širdis obvykle laskavými deminutivními epitetony, jichž je obzvláště mnoho v dialektech a folklóru (Širde­le, padirbėk už mane LKŽ XIV 864 (J. Jabl). Tėvuli mano, širdele mano, kam prižadėjai jaunam berneliu[i]? (d.) LKŽ XIV 864 (Dg). Širdis označující špatné povahové vlastnosti člověka – „zlost, hněv“ – tuto deminutivní podobu nemá (Man užėjo širdis, ir pasakiau ne vietoj žodį LKŽ XIV 864(Jnšk). Ragana kalukei iš širdies išsuko visas keturias kojukes LKŽ XIV 865(LTR(Al). Přídavné jméno téhož kořene širdingas, -a označuje rovněž dobré i špatné lidské vlastnosti. První význam tohoto přídavného jména je „ten, kdo má dobré srdce, laskavý, milý“ (Ak lietuvininkai, širdingimano broleliai LKŽ XIV 848(K. Donel). Druhý význam tohoto přídavného jména je sémanticky rovněž blízký prvnímu – „vycházející z otevřeného srdce, upřímný, opravdový“ (Norėjau ištarti jiems žodį širdin-gą, bet širdis atšalusias, ledą radau LKŽ XIV 849(P. Vaič). Širdingas, -a ve významu „snadno se rozhněvající, rozzlobený“ označuje špatné lidské vlastnosti (Kurs pasišiaušęs, širdingas, tą lankuok, nugerink LKŽ XIV 849(J). Složené podstatné jméno žemaširdis, -ė mužského i ženského rodu označuje rovněž dobré i špatné povahové rysy člověka. První význam tohoto podstatného jména je „ten, kdo má tvrdé, nemilosrdné, nízké srdce“ (Niekai tokiam žemaširdžiui [člověku] a bratra zabít sp.). Druhý, prvnímu enantiosémický význam tohoto podstatného jména je „ten, kdo je pokorný, snadno ovlivnitelný“ (To všechno nedává otec pyšným, nýbrž žemaširdžiams A. Baran.). Tato vlastnost enantiosémických přídavných jmen a některých podstatných jmen, totiž charakterizovat různé povahové rysy a vlastnosti člověka, je vlastní i jiným jazykům. Srov. angl. apparent „viditelný, zřejmý“ a „zdánlivý, předpokládaný“. Odpovídající významy má i odvozené anglické příslovce apparently„zřejmě, nepochybně“ a „pravděpodobně, snad“. Zajímavé myšlenky o enantiosémii předložil litevský filozof Antanas Maceina. Ve své studii „Osoba a dějiny“ vychází z úvah francouzského teologa a jezuity Jeana Daniéloua, v nichž se tvrdí, že slova označující hosta a nepřítele mají v mnoha jazycích stejný kořen. Například řecky se cizinec nazývá xénos, nepřátelství – xenofobia a pohostinnost – xenofilia; latinsky je host hospes a nepřítel hostis (srov. obdobné významy ruského гость). Litevské slovo svėčias je bezpochyby enantiosémické, protože toto podstatné jméno sice označuje pozvanou osobu, avšak tato osoba přijíždí na návštěvu odjinud, tj. z cizí země. (Srov. 2 svėčias, -ià adj. (4) 1. ne giminės, toliau 58 nacházející se, cizí (o místě, kraji) a 2. nepatřící k domácím (o člověku) (LKŽ XIV 286). Jak podstatné jméno, tak přídavné jméno tedy mají stejný kořen svet-, který se v jednom případě používá k označení pozvané, očekávané osoby, v druhém případě pak cizího člověka, který přišel odjinud. Řečeno slovy A. Maceiny, „v žádném případě tento člověk není domácí. Může být přijat pod střechu, a dokonce pohoštěn, nikdy se však nestane místním“ (Maceina 1981: 63). Ať takový přistěhovalec hledá svobodu, nebo lepší chléb, nebude-li domácím, bude se muset pokořovat, tj. chovat se tak, jak si přejí ti, kdo ho přijali. „Host přichází a je přijímán jen proto, že musí odejít – jak praví litevské přísloví: ‚Hosté, když jste pochopili, že máte přijít, pochopte také, že máte odejít‘“ (Maceina 1981: 64). Litevský folklor je plný takových obrazných rčení o hostu a „nepohostinném“ zacházení s ním. Například: „To už je lišák, že jsi přišel: hostem budeš, zítra dostaneš jíst“ (žert.) LKŽ XIV 286(Mrs). Zaradoval se, jako by hosty vyprovodil LKŽ XIV 285(KrvP(Jnš). Milý host – škoda tvarohu LKŽ XIV 285(Mrj). Srov. 1a. ciema ēdiens līdz mājas vārtiem „jídlo pro hosty až k domácí bráně (tj. nedostatečné, I. E.)“ (Balkevičius, Kabelka 1977: 132) atd. Enantiosémie se v mnoha jazycích rozšiřuje až k antifrázi (řec. antiphrasis – rozpor, opak), tedy ke stylistické figuře, v níž je doslovný význam určitého výrazu nahrazen opakem prostřednictvím ironie nebo sarkasmu (Pikčilingis 1975: 297–298). Například: Jaká moudrá rada! místo Jaká hloupá rada! Krásná potvora jako čert (o velmi krásné dívce)! LKŽ K (Rm). K vyjádření kladných emocí se zde užívají slova s negativním významem. V tomto případě už nejde o polarizaci významů jediného slova, protože se zde objevuje celá věta, tj. souvislý kontext, v němž se příslušnými stylistickými prostředky a intonací zdůrazňuje protiklad významů. Například lat. tolendum esse Octavium: „Octavia je třeba povýšit“ a „Octavia je třeba odstranit“; cum tacent clamant „když mlčí, křičí“ (Ciceronův výrok), tj. mlčením se vyjadřuje nesouhlas, srov. qui tacet, consentire videtur „mlčení je znamením souhlasu“; festina lente „spěchej pomalu“ (Svetoniův výrok), tj. nic nedělej ve spěchu; franc. Savant est sot plus qu’un sot ignorant “Učený hlupák je větší hlupák než nevzdělaný hlupák” (Molièrův výrok) atd. Někteří lingvisté označují enantiosémii také jako homonymní antonymii, nebo dokonce jako homoantonimii, např.: Pes – nejlepší přítel člověka a Pro psa je pes smrt. V jazyce se antonymie a homonymie skutečně často prolínají (Gorelov 1986: 89). Na závěr je třeba říci, že enantiosémie, ačkoli není zvlášť produktivním jazykovým jevem, se zcela vytratit nechystá. Naopak, nabývá stále nových podob a způsobů vyjadřování přizpůsobených současným reáliím a tempu života, a proto nezaniká. Stejně jako dříve i dnes má každý jazyk dostatek slov s „vnitřními protiklady“, tj. s polarizovanými významy, 59 LITERATURA A PRAMENY A b e l C. 1885: Sprachwissenschaftliche Abhandlungen, Leipzig, 316–329. B a l a i š i s V. 1991: Enantiosémie a Rambynas. – Slova a významy, 1, 50–54. B a l k e v i č i u s J., K a b e l k a J. 1977: Lotyšsko-litevský slovník, Vilnius: Mokslas. A. Baran – A n t a n a s B a r a n a u s k a s, jo raštai. Bb1 – Bible... 11. vyd., Berlín 1931. B u d a g o v R. A. 1965: Vvedenie v nauku o jazyke, Moskva: Prosveščenie. DŽ₃ – Současný slovník litevského jazyka, Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1993. S. Dauk – S i m o n a s D a u k a n t a s, jo raštai. K. Donel – C h r i s t i a n D o n a l i t i u s. Litauische Dichtungen..., Königsberg, 1869. E r m a n y t ė I. 1991: Antononymní významy téhož slovesa. – Kalbos kultūra 61, 73–74. G a i v e n i s K., K e i n y s S. 1990: Slovník lingvistických termínů, Kaunas: Šviesa. G o r e l o v I. N. 1989: Enantiosemi̇ja kak stolknovenie protivorečivych tendencij jazykovogo razvitija. – Voprosy jazykoznanija, 87–89. I – L a u r y n a s I v i n s k i s, jeho spisy. J – Litovskij slovar’ A. J u š k e v i č’ a..., 1–2, Sankt-Petěrburg, 1897, 1904. J. Jabl – J o n a s J a b l o n s k i s, jeho spisy a lístky ze slovníku. J a b l o n s k i s J. 1957: Raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. K a u k i e n ė A. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių istorija 1, Klaipėda. V. Krėv – V i n c a s K r ė v ė - M i c k e v i č i u s, jeho spisy. KrvP (Jnš) – V. K r ė v ė - M i c k e v i č i u s. Přísloví a úsloví 1–2, Kaunas, 1934–1935; Litevská přísloví a úsloví 3, Kaunas, 1937; 4 – Práce a dny, 7, 1938. LKŽ I₁ – Slovník litevského jazyka 1, Vilnius, 1941. LKŽ I₂–II₂ – Slovník litevského jazyka 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969. LKŽ III – Slovník litevského jazyka 3, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1956. LKŽ V – Slovník litevského jazyka 5, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1959. LKŽ X–XV – Slovník litevského jazyka 10–15, Vilnius: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991. LKŽ K – kartotéka Slovníku litevského jazyka. LLVV VII₂ – Latviešu literārās valodas vārdnīca 7, Riga: Zinātne, 1991, 324. M a c e i n a A. 1981: Osoba a dějiny, Chicago: Ateitis, 63–64. Mš – Pranas Mašiotas, jeho spisy a překlady. N o v i k o v L. A. 1973: Antonimija v russkom jazyke (Semantičeskij analiz protivopoložnosti v leksike), izdatelstvo Moskovskogo un-ta, 185. P i k č i l i n g i s J. 1975: Styl litevského jazyka 2, Vilnius: Mokslas, 297–298. SD – Dictionarium trium linguarum, In usum Studiosae Iuventutis, Avctore... C o n s t a n t i n o S z y r v i d... Qvinta editio... Vilnae... B. Sruog – Balys Sruoga, jeho spisy. Š e r c e l V. 1883, 1884: O slovach s protivopoložnymi značenijami (ili o tak nazyvaemoj enantiosemii). – Filologičeskije zapiski, vypusk 5–6, 1–39; vypusk 1, 41–84, Voronež. P. Vaič – Pranas Vaičaitis, jeho spisy. NĚKOLIK POZNÁMEK K ENANTIOSEMII Shrnutí Enantiosemie je velmi starý jazykový jev, jehož počátky sahají až do starověkého Egypta. V lingvistice se definuje jako vlastnost slova nebo morfému mít opačné významy. 60 Polarizace významů je zvláště zřejmá u sloves označujících kolísání teploty (např. degti, kepti, svilti a další). Tento druh vnitřního protikladu je charakteristický pro některá podstatná a přídavná jména, a dokonce i příslovce. Hlavní příčinou enantiosémie jsou nediferencované významy slov se společnými kořeny. Jde jak o p o l y s e m i i (srov. brėkšti – „aušti, švisti“ a „temti“), tak o h o m o n y m i i (srov. banda – „dobytek“ a „bochník chleba“). Výše uvedená homonyma mají společný význam „majetek, vlastnictví“. Jonas Jablonskis byl prvním litevským lingvistou, který zkoumal enantiosémii (Lietuvių kalbos gramatika, 1922). Zajímavou úvahu o enantiosémickém slově s v e č i a s předložil litevský filozof A. Maceina. Toto podstatné jméno označuje osobu pozvanou na návštěvu, ale zároveň ji charakterizuje jako někoho, kdo přišel odjinud, jako cizince. Enantiosémie se obvykle projevuje pouze v souvislých textech. Polarizace významů se projevuje intonací a stylistickými prostředky. Někdy se enantiosémie rozvíjí v antiphrázi, tedy v určitém rčení, jehož doslovný význam se pomocí ironie nebo sarkasmu mění na význam opačný. Jev enantiosémie nezanikne, pouze v jazyce získává nové formy vyjádření. 61