Lietuvių kalbos studijų vadovas

bibliografie Kuryłowiczových prací, kterou sestavil Smoczyński (XXXV–XLVII), a na konci knihy rejstříky slov a osobních jmen. Tato skvěle připravená a velmi obsažná kniha se vyrovná nejlepším západoevropským publikacím tohoto druhu. Spolu s již zmíněným druhým svazkem věnovaným Kuryłowiczovi (Linguistica Baltica 4) a pamětním sborníkem věnovaným Janu Safarewiczovi, který připravil týž Wojciech Smoczyński (Analecta Indoeeuropea Cracoviensia Vol. 1, Cracoviae, 1995), může být příkladem toho, jak bychom měli uctít památku nejvýznamnějších litevských jazykovědců i my. Vytautas Ambrazas PŘÍRUČKA KE STUDIU LITEVŠTINY T E R J E M A T H I A S S E N. A SHORT GRAMMAR OF LITHUANIAN, Columbus, Ohio, 1996: Slavica Publishers, INC, 256 P. V posledním desetiletí pozorujeme v mnoha evropských zemích oživení studia litevštiny. Kurzy litevštiny se vyučují nejen na univerzitách v Lotyšsku, Německu, Polsku a Rusku, ale také v Itálii, Švédsku, Norsku, Finsku, Česku a dalších zemích; v mnoha z nich probíhá významný výzkum litevských studií a vznikají nové periodické publikace věnované baltské lingvistice1. Dosud však velmi chyběly příručky litevské gramatiky v angličtině určené pro univerzitní studium. Tuto mezeru pomáhá zaplnit nedávno vydaná „Stručná gramatika litevštiny“ profesora Terje Mathiassena z Univerzity v Oslu. Autorem gramatiky je mezi litevskými jazykovědci dobře známý baltista a slavista, který v Norsku pokračuje v tradici studií litevštiny svého učitele Christiana Stanga. Mluví výborně litevsky a publikoval mnoho významných prací z litevské lingvistiky. Během dlouholetého vyučování litevštiny na Univerzitě v Oslu získal v této oblasti rozsáhlé zkušenosti, z nichž ve své gramatice vycházel. Gramatika se skládá z krátkého úvodu a 14 kapitol. Úvod přináší některé údaje o postavení litevštiny mezi ostatními jazyky, jejích hlavních nářečích a současném stavu. V první kapitole (21–36) je popsán fonologický systém spisovné litevštiny, jeho realizace v mluveném a psaném jazyce, dále střídání samohlásek a souhlásek, přízvuk a intonace. Kapitoly 2–7 (37–177) pojednávají o morfologii podle slovních tříd (tzv. slovních druhů), jejich morfologických kategorií a flexe. S ohledem na praktické potřeby čtenáře knihy není popis tvarů a jejich funkcí od sebe striktně oddělen, kni- 1Jednou z nejnovějších publikací je Res Balticae, kterou redigují Pietro U. Dini a Nikolaj Mikhailov. Miscellanea italiana di studi baltistici. 1, 1995; 2, 1996; 3, 1997, Pisa. 252 V knize nenajdeme ani samostatné části věnované morfologii a syntaxi. Mnoho poznámek k užívání tvarů je uvedeno v kapitolách o přídavných jménech, číslovkách a slovesech, zejména při popisu tvarů participií. Na konci kapitol o podstatných jménech, přídavných jménech a slovesech jsou stručně zmíněny také nejdůležitější slovotvorné rysy slovních druhů (předponová a příponová odvozená slova). Kapitoly o pádech (8), předložkách (9) a spojkách (11) jsou již celé věnovány syntaxi (178–202). Samostatná kapitola (10) popisuje prostředky vyjadřování času (202–206), zatímco kapitoly 12–14 dále pojednávají o stavbě jednoduché a složené věty (210–229), shodě (230–235) a slovosledu (236–247). Na konci knihy je připojen seznam nejdůležitější literatury a věcný rejstřík. Popis gramatických jevů v knize se orientuje na současnou jazykovou normu. Stručné historické komentáře vytištěné drobným písmem se obvykle uvádějí pouze tam, kde autor považoval za důležité vysvětlit rozdíly mezi některými tvary (např. stupně střídání samohlásek, metatonii, Saussurův a Leskienův zákon) nebo zdůraznit specifika gramatické stavby litevštiny. Jak svou stavbou, tak způsobem prezentace gramatických údajů je kniha Terje Mathiassena novou a původní prací. Její metodické přednosti nepochybně ocení uživatelé, kteří studují litevštinu v mnoha zahraničních zemích a využívají její údaje při jazykovědném výzkumu. Zde bych chtěl pouze upozornit na to, jak autor podává a vysvětluje jevy, které jsou v gramatických popisech a dalších pracích litevské lingvistiky dosud interpretovány různě a často se o nich diskutuje. Jedním z nich jsou nesklonná adjektivní zakončení (gėra, malonų apod.), která někteří badatelé navrhovali vyčlenit z kategorie rodu a považovat za bezrodé tvary (Aldona Paulauskienė), příslovce (Aleksas Girdenis, Vladas Žulys) či slova samostatné „kategorie stavu“ (Kazimieras Musteikis), zatímco jiní je podle převládající tradice považují za tvary středního rodu (Adelė Valeckienė, Dalija Tekorienė aj.). Mathiassen je nazývá zvláštními tvary „středního rodu“ (special neutral forms 62 a násl.) a vysvětluje, že termín střední rod (neutral) je z diachronního hlediska oprávněný. Zároveň navrhuje alternativní termín – (adjektivní) nesklonný tvar (the indeclinable form). Tento termín je nepochybně lepší než bezrodý tvar, avšak obtížně se vztahuje na participia, která mají jiné nesklonné tvary – poloparticipia. Sám autor, který tento termín navrhl, dále píše pouze o zvláštních tvarech středního rodu (neutral). Popis slovesa vychází z názoru, který se již v současné litevské lingvistice ustálil: tvar 3. osoby je považován za čistý kmen a koncovky 1. a 2. osoby jsou ve všech časech stejné. To umožňuje jednodušeji a důsledněji popsat celý systém slovesných tvarů s použitím mnohem menšího inventáře morfologických formantů, než tomu bylo dříve. V tomto ohledu je autor dobrým příkladem pro gramatiky litevských škol a některé naše univerzitní studijní kurzy, v nichž se samohláska na konci kmene tvarů 3. osoby stále považuje za koncovku. Gramatika rozlišuje čtyři slovesné způsoby: oznamovací, rozkazovací, podmiňovací a nepřímý. Při pojednání o nepřímém způsobu (the re- 253 lative mood) autor upozorňuje na to, že má stejný rozsah časových a rodových tvarů jako oznamovací způsob. To není univerzální rys příznakových způsobů (ty obvykle mají méně časových tvarů než způsob oznamovací); tato skutečnost umožňuje klást otázku, jaké zvláštní místo má tento způsob v jazykovém systému (134–135). Autorova poznámka znovu připomíná možnost interpretovat vznik nepřímého způsobu také jako samostatnou kategorii evidenciality, kterou vymezil a popsal Roman Jakobson. Skupina tvarů rozkazovacího způsobu zahrnuje také tzv. permisivní/optativní způsob (permissive / optative). V tomto ohledu se posuzovaná práce shoduje s dalšími současnými gramatikami. Do uvedené podskupiny rozkazovacího způsobu však řadí tvary 3. osoby přítomného času s částicemi tegù(l) a tè, např. tegù(l) ateina, teateina (129). V pracích litevských lingvistů se tyto tvary dnes řadí k oznamovacímu způsobu, stejně jako 3. osoba budoucího času se stejnými částicemi, např. tegù(l) ateis, teateis (autor je vůbec nezmiňuje), zatímco za zvláštní podskupinu rozkazovacího způsobu se považují pouze tvary s -ie, -ai (teatemìe, terãšai). Zde by bylo možné s autorem diskutovat o tom, zda připojená modální částice představuje dostatečný důvod řadit tvary přítomného a budoucího času oznamovacího způsobu k jinému způsobu, totiž rozkazovacímu. U podmiňovacího způsobu jsou rozlišeny dva časy: přítomný (present subjunctive) a minulý (past subjunctive). Pojetí složených tvarů podmiňovacího způsobu, tvořených podmiňovacím způsobem slovesa būti a činným příčestím minulým, jako minulého času tohoto způsobu je zcela odůvodněno jejich sémantickým protikladem k jednoduchým tvarům na základě časového významu, srov.: pirkčiau: būčiau pirkęs, turėčiau: būčiau turėjęs (132). Kapitola o kategorii slovesného rodu zdůrazňuje její vztah k funkční perspektivě věty, který se výrazně liší od angličtiny: protože pozice předmětu vzhledem ke slovesu není v litevštině gramaticky pevně stanovena, existují různé litevské ekvivalenty anglických pasivních konstrukcí (zejména trojčlenných) (142–145). Zbytečně se však jako varianta neosobní konstrukce patvirtinama, kad... (one confirms that...) uvádí výpověď patvirtina, kad..., která v tomto významu není pro spisovný jazyk typická (143). Často diskutované litevské konstrukce s neutrálními tvary trpných příčestí intranzitivních sloves (čia žmonių gyvenama / gyventa apod.) autor popisuje jako formálně pasivní (formal passives) a poukazuje na jejich neosobní povahu a modální odstíny (144). Mimochodem, mezi slovesa, která nemají zvratné tvary, by se nemělo řadit sloveso bijóti (148), neboť se často užívá se zvratným formantem ve stejném významu. Neurčité slovesné tvary se v knize dělí do tří skupin: 1) infinitiv (infinitive), 2) gerundia/polopříčestí a participia (gerunds and participles), 3) slovesné podstatné jméno (verbal noun). Také skupina tzv. „gerundií“ je nově a osobitě vymezena a pojednána; jsou do ní zařazeny „formy participií 254 „mos, užívané v adverbiální funkci“ (163). Podle autora tuto skupinu tvoří dva nesklonné gerundivy (indeclinable), odpovídající přechodníkům přítomného a minulého jednorázového času (išeinant, išėjus), a dva částečně skloňované gerundivy, odpovídající polopříčestí a nominativu činných příčestí minulého jednorázového času (išeidamas, -à, išėjęs, -usi). Korelace polopříčestí s příčestími vyjadřujícími vedlejší děj (resp. adverbiálními příčestími) byla konstatována již mnohokrát a v současné litevské lingvistice obecně převládá tendence považovat polopříčestí za formu činného příčestí přítomného času, specializovanou pro příslovečnou (adverbiální) funkci. Tím se polopříčestí začleňuje do podsystému příčestí. V posuzované gramatice se postupuje opačně: jak polopříčestí, tak nominativ činných příčestí minulého jednorázového času, který s ním koreluje, jsou řazeny mezi gerundivy. Tímto postupem by však bylo třeba považovat za gerundivy (polopříčestí) také nominativní formy trpných příčestí přítomného a minulého času, které se při adverbiální funkci korelují s polopříčestími a nominativy činných příčestí minulého jednorázového času na základě rodu a času (atnešdamas: atnešęs = àtnešamas: àtneštas). Autorovo navržené řešení by tedy značně rozšířilo homonymii příčestních forem: tytéž nominativní formy činných příčestí minulého jednorázového času a trpných příčestí přítomného a minulého času by bylo třeba podle funkce považovat buď za příčestí, nebo za částečně skloňované gerundivy. Mimochodem, formu domėjęs (154), uvedenou mezi „částečně skloňovanými gerundivy“, je třeba opravit na zvratnou podobu domėjęsis. Při popisu nesklonných gerundiv (resp. přechodníků) autor zmiňuje pouze jejich adverbiální užití. Zvláštní konstrukce s přechodníky vysvětlujícího významu (např.: žinau ją verkìant / verkus / verksiant) do gramatiky zahrnuty nejsou; možná proto se do ní nedostaly ani přechodníky minulého frekventativního a budoucího času, které jsou podle autora „mimořádně vzácné“ (extremely rare 152). Za třetí skupinu neosobních slovesných forem považuje gramatika slovesná substantiva (verbal nouns) s příponou -imas / -ymas (165–167). Autor zdůrazňuje jejich vysokou produktivitu: lze je tvořit téměř od každého slovesa. To je nepochybně přibližuje morfologickým formám a odůvodňuje jejich zařazení do systému slovesa, zejména v práci určené k výuce jazyka. Mezi jmenné odvozeniny, které jsou součástí slovesného systému, zařadil litevská slovesná substantiva na -imas / -ymas také Alfredas Senn ve své gramatice z roku 1966, s. 224–225 (vedle infinitivu, příčestí, přechodníků atd.); latinské slovesné jmenné tvary s příponou -nd-, tzv. gerundia, se rovněž tradičně považují za součást systému slovesa. Syntax jednoduché věty je pojednána na základě verbocentrického modelu věty. Přísudek se považuje za centrální větný člen, protože a) základním členem bezpodmětých vět je přísudek, b) závislé větné členy (předměty, příslovečná určení) závisejí přímo na přísudku, nikoli na podmětu. Podmět je s centrálním větným členem – přísudkem – spojen vztahem vzájemné závislosti (interdependency) (212). V tomto ohledu se tedy vychází z podobných principů jako v gramatikách vydávaných mateřskou institucí pro litevský jazyk— 255 Litevského jazykového ústavu. Diskutabilní se zdá tvrzení, že v zobecněných výrocích a ve formulacích tzv. „věčných pravd“ se spona nevynechává yra, pvz.: žmogus yra mirtingas (212). Věty tohoto typu bez spony, představující indoevropské nominální věty, se v litevštině odedávna a běžně užívají (ąžuolas kairūs medis; žmogus mirtingas atd.). Nová a zajímavá je kapitola o shodě (229–235), která popisuje mnoho případů shody příznačných pro litevštinu. V poslední kapitole knihy o slovosledu (236–247) je ukázána role aktuálního členění věty při volbě různých modelů slovosledu, jejich vztah k odlišným konstrukcím v angličtině a mnoho dalších důležitých témat z této oblasti, která dosud nebyla v gramatických kurzech tohoto typu systematicky probírána. Na závěr bych chtěl zdůraznit, že kniha Terjeho Mathiassena přináší ucelený, stručný a systematický popis gramatického systému litevštiny, který bude přínosný nejen pro ty, kdo litevštinu studují, ale i pro autory budoucích gramatických prací. Vytautas Ambrazas ČTVRTÝ SVAZEK „LINGUISTICA BALTICA“ Bereme do rukou již čtvrtý svazek mezinárodního baltsko-lingvistického časopisu „Linguistica Baltica“, který začal vycházet v Polsku v roce 1992. Tento svazek je výjimečný: je věnován připomínce stého výročí narození velkého indoeuropeisty a baltisty J. Kuryłowicze. Na začátku W. S m o c z y ń s k i (s. XI–XXV), iniciátor a redaktor tohoto vynikajícího baltistického časopisu, po krátké předmluvě přibližuje život a vědeckou činnost svého učitele J. Kuryłowicze. Poté se o své vzpomínky na J. Kuryłowicze dělí W. S k a ł t m o w s k i (s. XXVII–XXII), S. U r b a ń c z y k (s. XXXII–XXXVII) a F. S ł a w s k i (s. XXXIX–XL). Biografickou část uzavírá podrobná bibliografie baltistických a slavistických prací J. Kuryłowicze, kterou sestavil W. S m o c z y ń s k i (s. XLI–XLIX). Následuje 36 článků napsaných anglicky, německy, francouzsky, italsky a rusky, které se věnují různým otázkám baltistiky a slavistiky a některé také indoeuropeistiky. Je potěšující, že v tomto svazku „Linguistica Baltica“ (stejně jako v ostatních) vidíme jména litevských lingvistů. Především je třeba zmínit článek Z. Z i n k e v i č i u s e (s. 83–91), v němž se na základě analýzy rukopisných textů, zapsaných před vydáním Katechismu M. Mažvydase, vyslovuje hypotéza, že litevské rukopisné písemnosti mohly existovat již za Mindaugovy vlády. S. K a r a l i ū n a s (s. 135–140) předkládá originální etymologii století. Zesnulý V. G r i n a v e c k i s (s. 145–148) spojil slovo kanka „puchýř“ v žemaitském nářečí s lotyšským kūoks „strom“. 256