Lietuvių kalbos papildinio vardininko su bendratimi kilmė

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Vytautas AMBRAZAS PŮVOD LITEVSKÉHO NOMINATIVU PŘEDMĚTU S INFINITIVEM 0.1. Z archeologických a srovnávacích jazykovědných výzkumů je známo, že se východobaltské kmeny přibližně v 6. století po Kr. vydaly od pravého břehu Daugavy na sever a začaly se usazovat na území dnešního severního a středního Lotyšska. Dialekty západních Finů, kteří zde žili odedávna, byly postupně asimilovány a jejich substrát měl rozhodující úlohu při rozštěpení východobaltského prajazyka a vzniku lotyštiny. Téměř ve stejné době začala také velká slovanská expanze na sever a západ. Do 8.–9. století se východoslovanské kmeny rozšířily na území dnešního severního Ruska až k Novgorodu a dále a asimilovaly tamní západní Finy. V důsledku těchto procesů musely vzniknout rozsáhlé zóny intenzivních jazykových kontaktů, interference a substrátu i superstrátu v severní části východobaltských a východoslovanských dialektů. Tyto dialekty dodnes spojuje celá řada společných fonetických, lexikálních a gramatických rysů. Jednou ze syntaktických izoglos společných pro tuto oblast je tzv. nominativ předmětu v konstrukcích s infinitivem, participiem, v některých případech i s jinými slovesnými tvary. Termín nominativ předmětu (resp. nominativ1) se užívá pro neosobní konstrukce, v nichž je infinitiv tranzitivních sloves nebo jiný tvar spojen s nominativem, který má stejnou funkci jako akuzativ předmětu v odpovídajících osobních větách: lie. reikia šienas pjaut (srov. turiu šieną pjaut); lot. zirgs Vajadzēs mazgāt ‘kůň bude třeba umýt’; st.rus. nado trava kosit ‘je třeba sekat trávu’; fin. täytyy kirjoittaa kirje ‘je třeba napsat dopis’. Tokio tipo konstrukcijos būdingos įvairioms finų kalboms (Collinder 1957: 217, 300, 323, 427; Timberlake 1974: 210–215). Tačiau indoeuropiečių kalbose nominatyvas eina bendraties papildiniu tik jau minėtame šiaurės vakarų areale: šiaurinėse rusų kalbos tarmėse bei jų ypatybes atspindinčiuose XII–XVIII a. raštuose, įvairiose latvių kalbos tarmėse, o lietuvių kalboje – rytų bei pietų aukštai- 1 Litevskými nominativ, akuzativ apod. názvy se dále označují pády litevštiny a lotyštiny, zatímco mezinárodní termíny nominativ, akuzativ atd. se užívají při zmínce o jiných jazycích, které mají více či méně odlišný systém pádů. 93 v nářečích a v části západních aukštaitských nářečí (podle údajů z kartotéky Atlasu litevského jazyka – jižně od přibližné linie Jonava – Čekiškė – Šakiai – Sintautai). Původ konstrukce se ve východobaltských a slovanských jazycích různě vysvětluje v mnoha pracích. V těchto výkladech lze rozlišit dva hlavní směry. 0.2. Zastánci prvního směru považují konstrukci nominativu s infinitivem za zděděnou z indoevropského prajazyka. Předpokládá se, že nominativ v ní původně plnil funkci podmětu a infinitiv je ustáleným dativem slovesného substantiva vyjadřujícího účel. Doklady takových podmětových konstrukcí s dativem účelu nacházíme ve starých památkách jiných příbuzných jazyků. V baltské jazykovědě tento směr nejvýrazněji zastupují Jablonskis (1935: 29–33; 1957: 458–459) a Endzelīns (1951: § 392), ve slavistice Potebňa (1958: 405–407), Borkovskis (1949: 347–350), Stepanov (1984) aj. Zachování konstrukce právě na severním okraji indoevropského jazykového areálu vysvětloval Kiparskis (1960, 1969) konzervativním vlivem ugrofinských jazyků, který napomohl uchování nominativu ve zděděné konstrukci; tento názor sdílel Jacobsson (1964). Antrosios krypties svarbiausias atstovas yra Timberlake’as (1974), paskyręs šiam klausimui specialią monografiją. Jis priėjo išvadą, kad rytų baltų ir šiaurės rusų kalbų nominatyvas konstrukcijose su bendratimi bei padalyviais visais atvejais turi papildinio funkciją, savo vartosena skiriasi nuo kitų indoeuropiečių kalbų ir sutampa su vakarų finų kalbų atitikmenimis, tad laikytinas „sintaksiniu skoliniu iš kurios nors vakarų finų kalbos“ (1974: 220). Finų kalbų įtaką papildinio nominatyvo vartojimui rusų kalboje yra konstatavę ir kiti tyrinėtojai (plg. Veenker 1967: 158). Uvedené názory se obvykle považují za protikladné a navzájem konfrontované (srov. Timberlake 1974: 153–154, 220–224; Dunn 1982: 505, 526). V obou případech se na nominativ s infinitivem nahlíží jako na konstrukci se stálou stavbou, v níž nominativ vyjadřující sémantický objekt infinitivu plní buď funkci podmětu (v prvním případě), nebo předmětu (v druhém případě)1. Údaje z litevských a lotyšských nářečí však ukazují, že funkci nominativu nelze ve všech jeho spojeních s infinitivem vysvětlovat jednotně. Bendraties vartosenos tyrimo rezultatai, autoriaus jau paskelbti anksčiau (1987, 1995), patvirtina požiūrį į bendraties kilmę iš paskirties reikšmę turėjusio veiksmažodinių abstraktų datyvo ir leidžia konstatuoti pirminę veiksnio funkciją kai kuriose vardininko konstrukcijose su bendratimi. Antra vertus, su bendratimi siejamas vardininkas dabar daugeliu atvejų neabejotinai eina papildiniu. Taigi matome vardininko funkcijos kitimą. Čia ir norėtume atkreipti dėmesį į vardininko su dalyviu vidinės struktūros pertvarkymo padarinius. 1Srovnejme například tato tvrzení: „V takových větách (tj. s nominativem a infinitivem – V.A.) zůstává nominativ vždy podmětem“ (Jablonskis 1935: 32); na druhou stranu: „Srovnatelné užití nominativu v litevských a lotyšských nářečích je případem nominativního předmětu; nepochybně nejde o gramatický podmět“ (Timberlake 1974: 220). 94 Po prozkoumání lotyšských nominativních konstrukcí s debitivem v nich Holvoet zjistil „přechod od původního nominativu podmětu k nominativu předmětu, jaký se vyskytuje ve finštině“ (1993: 160). Podobný proces pozorujeme v litevských nominativních konstrukcích s infinitivem. Lze v nich rozpoznat diachronní vrstvy různého stáří. 1.1. Starobylou vrstvu představují konstrukce, v nichž si nominativ zachoval funkci podmětu a infinitiv význam účelu, typický pro dativ slovesných abstrakt1. Tyto konstrukce jsou doloženy v následujících typech spojení nominativu s infinitivem: (1) se stavovými slovesy likti, pa(si)likti, tekti, kliūti, pasiitaikyti, rūpėti, tikti apod., např.: Brambory nám zůstaly/připadly k jídlu; (2) se slovesem būti (tvar přítomného času je nejčastěji nulový), např.: a) A ta hůlka bude sloužit k opření; b) Už bylo vidět celé jezero (s infinitivem percepčních sloves); c) Všechnu práci jsem musela udělat sama (význam nutnosti); (3) s adjektivními tvary, které zastávají jmennou část přísudku: a) shodné: Vodka je mi odporná k pití; b) tvary středního rodu (neshodné): Pytle brambor se těžko nosí. 1.2. V konstrukcích typu (1) a (2), které si zachovaly původní strukturu, funkci podmětu nominativu jasně dokládá shoda s přísudkem, který má složený (perifrastický) nebo nepřímý způsob, srov.: Jemu zbylo/záleželo na poli poblíž; Štěkot psů byl ještě slyšet (srov. Chalupa se zdála být vidět, viz Sirtautas 1971: 74); Mně samotné bylo to sele určené k nakrmení. Je třeba poznamenat, že konstrukce typu (1) a (2) se užívají nejen ve východních a jižních aukštaitských nářečích, ale také v těch žemaitských a západních aukštaitských nářečích, kde ve větách bez podmětu infinitiv řídí pouze akuzativ doplnění. Ve větách typu (3b) s adjektivy středního rodu není shoda možná, protože v litevštině už podstatná jména středního rodu neexistují. O původní funkci podmětu v části těchto konstrukcí lze usuzovat na základě jejich syntaktických vztahů k jiným konstrukcím. Zaprvé se v některých východních aukštaitských nářečích tvary středního rodu užívají vedle tvarů mužského a ženského rodu, které se s podmětem shodují, např.: Medus valgyt gardu/gardus; Nespartūs/nespartu miežiai pjaut (Molėtai). Zadruhé se tvary středního rodu pojí s podmětem v nominativu stejně jako shodné adjektivní tvary v odpovídajících větách, které neobsahují infinitiv vyjadřující účel či záměr, srov.: Medus gardu/gardus; Gyvatė bjauru/bjauri; Svečias miela/mielas. Takové konstrukce s adjektivy středního rodu, užívané v týchž východních aukštaitských nářečích jako konstrukce s připojeným infinitivem, 1 Dativ slovesných abstrakt se obecně považuje za jeden z nejdůležitějších prostředků vyjadřování cíle a účelu, užívaných ve starověkých indoevropských jazycích, viz Jeffers, Pepicello 1980. 95 jsou zděděny z dávné minulosti, mají obdoby ve starých památkách různých příbuzných jazyků a samotná adjektiva středního rodu si zachovala tvary holého kmene (viz aut. 1979: 200–202; 1990: 201–202 s lit.). Podobně v některých větách typu (2c), které vyjadřují nutnost, se infinitiv účelu (resp. dativ slovesného abstrakta) patrně připojil ke starobylé posesivní konstrukci (mám dům + stavět), kterou v litevštině postupem času vytlačila vyjádření se slovesem turėti ‚mít‘, jež později také získalo význam nutnosti. 2.1. Vedle pozůstatků někdejší funkce nominativu jsou v litevštině a lotyštině zřetelně patrné důsledky přeuspořádání (reanalyzování) syntaktických vztahů. V mnoha konstrukcích, které svou vnější podobou odpovídají výše uvedeným typům, je infinitiv již těsně spojen s finitním tvarem slovesa a ztratil svůj původní účelový význam, zatímco nominativ je přímo závislý na infinitivu. Takové věty jsou již chápány jako bezpodmětné a ve velké části litevských a lotyšských nářečí se v nich místo nominativu užívá akuzativ – typický pád přímého předmětu. V litevštině si nominativ nejlépe zachoval funkci podmětu v konstrukcích typu (2a), (2b) a (3a). V nich se akuzativ doplnění vůbec neužívá. Funkce podmětu je poměrně pravidelná také v konstrukcích typu (2c), které jsou typické pro Žemaity a některá západní aukštaitská nářečí. Snad proto byl Jablonskis (1935: 32; 1957: 560–564) nakloněn zobecnit funkci podmětu na všechny případy užití nominativu s infinitivem. Na druhou stranu byla většina konstrukcí typu 1 v litevštině a lotyštině již reanalyzována a nominativ je v nich chápán jako doplnění infinitivu; jeho vypuštění by podstatně změnilo význam věty, např.: Mně se podařilo vidět ty užovky Skp (srov. Mně se podařilo užovky); Otci nezbylo než koupit ty sady Dr (srov. Otci zbyla zahrada) a podobně. Reanalýze konstrukcí typu (3b) velmi napomáhal zobecněný význam stavu, charakteristický pro adjektivní tvary středního rodu. Ve větách s tvary středního rodu ve východních a jižních aukštaitských nářečích je nominativ velmi často doplněním řízeným infinitivem a je nezbytný pro větnou stavbu, srov.: Je příjemné psát fazole (Marcinkonys), ale *Je příjemné, fazole. V konstrukcích tohoto typu se vedle adjektiv středního rodu prosadila i příslovce s významem stavu (nebo jim blízké tvary), srov.: Je dost/brzy/čas psát fazole. Některá adjektiva středního rodu a příslovce vyjadřující stav zase dala vzniknout novým paradigmatům bezpodmětných sloves: litovat (z gaila), ganėti (z ganà), reikėti (z reikia nebo reikė), viz Fraenkel 1925: 37–38; aut. 1995: 87–88). Vazby slovesa reikėti s infinitivem se staly mimořádně produktivními1. Ve východních a jižních aukštaitských nářečích má nominativ užívaný v těchto vazbách takovou 1 Sloveso reikėti, které se nejčastěji pojí s infinitivem, se ve spisovném jazyce stalo jedním z nejpoužívanějších sloves (čtvrté místo mezi všemi slovesy v publicistice, viz Žilinskienė 1990: 10). 96 stejnou funkci předmětu jako akuzativ v západoaukštaitských nebo žemaitských dialektech, srov. je třeba štípat dříví/dříví. 2.2. Nominativ vyjadřující sémantický objekt děje infinitivu se tedy nachází nejen v konstrukcích reliktního typu, v nichž lze ještě rozpoznat jeho původní funkci podmětu, ale je také široce užíván v mnoha bezpodmětých větách, v nichž nikdy podmětem nebyl. Východoaukštaitských, jihoaukštaitských a některých západoaukštaitských dialektech se v důsledku převládající tendence vyjadřovat předmět infinitivu v bezpodmětné větě nominativem rozšířila nominativní forma také do odpovídajících bezpodmětých výpovědí s příčestími minulého jednorázového času. Tranzitivní příčestí minulého jednorázového času s nominativem předmětu se nejčastěji vyskytují v těchto případech: (1) v konstrukcích s tázacími (vztažnými) příslovci kde, jak a zájmenem co, např.: Kde tu teď koně ustájit? (Utena); Ale odkud se tu vzala kola? (Kupiškis); Přemýšlíme, jak se tu ta kolečka objevila (Zarasai); Co jsem tu udělal? (Mažeikiai); (2) ve výpovědích vyjadřujících přání s částicí ka(d), např.: To že našla někde dobrou babičku (Utena); Kéž bych si tak upletla svetr (Miežiškiai); (3) ve větách podobného významu se stavovým příslovcem dobře, např.: Bylo by dobře najmout si ještě silného dělníka (Kupiškis). Tyto konstrukce jsou doloženy v dialektech, v nichž se pravidelně užívá nominativ předmětu s infinitivem, jsou však méně časté než odpovídající infinitivní konstrukce. Ještě vzácněji závisí nominativ předmětu na přechodnících přítomného času, které ve větách bez podmětu fungují jako příslovečná určení. V kartotéce Atlasu litevského jazyka je zaznamenán jen v některých lokalitách areálu nominativu s infinitivem, např.: Každá práce vyžaduje při učení vědomosti (Utena); Při kácení starého stromu bývala nouze o třísky (Rokiškis); Když se chová jedno prase, je lepší nechat si ho od podzimu (Miežiškiai). 3.1. Probraná data odpovídají závěru Timberlakea (1974: 152): „litevské a lotyšské dialekty mají pravidlo objektového nominativu: aktant, který by jinak byl vyjádřen akuzativem, se v bezpodmětém prostředí systematicky vyjadřuje nominativem, pokud není možný nominativ podmětu“. Toto pravidlo se mohlo v infinitivních konstrukcích prosadit poté, co se dativ (t)i-kmenů oddělil od paradigmatu slovesných abstrakt, ustálil se a změnil v neosobní slovesný tvar, který začal řídit pád přímého předmětu. Teprve tehdy vznikly předpoklady pro přestavbu syntaktických vztahů v mnoha konstrukcích nominativu s infinitivem starého typu. Vnitřní podmínky však ještě neumožňují odpovědět na otázku, proč v konstrukcích, které byly reanalyzovány jako bezpodmětné, nebyl nominativ nahrazen akuzativem, nýbrž sám získal funkci předmětu a poté se rozšířil ve velké části východobaltických dialektů. Nominativ předmětu nemá zřetelné protějšky v jiných indoevropských jazycích, 97 s výjimkou severních východoslovanských dialektů1. Naproti tomu v západofinských jazycích se už odedávna užívá široce a intenzivně. Za těchto okolností vliv západofinských jazyků, který předpokládá Timberlake, nejlépe vysvětluje rozšíření nominativu předmětu ve východních baltských dialektech. Vliv západofinského substrátu na nominativ s infinitivem pravděpodobně nebyl pouze konzervační, tedy takový, který pomáhal zachovat nominativní formu, jak se domníval Kiparsky (1960, 1969) a jak s ním dříve souhlasil i autor těchto řádků (1987: 215). Pomohl na základě starého typu nominativu s infinitivem utvářet konstrukce s novou vnitřní strukturou. Protože se v západofinských jazycích nominativ předmětu užívá pouze v neosobním prostředí, mohl ovlivnit východobaltské jazyky jen tehdy, když se infinitiv již stal samostatným neosobním slovesným tvarem a nominativní konstrukce s ním byly reanalyzovány nebo zčásti reanalyzovány jako neosobní. V baltských jazycích se infinitiv oddělil od paradigmatu slovesných abstraktů zřejmě až po rozpadu společného baltského prajazyka. Jeho poměrně pozdní vznik dokládají rozdíly mezi infinitivními tvary litevštiny a lotyštiny na jedné straně a pruštiny na straně druhé (aut. 1995: 75), jakož i dosud dobře zachované sémantické a funkční vztahy infinitivu k dativu účelu v litevštině a lotyštině; ty jsou zřetelně patrné také v konstrukcích starého typu nominativu s infinitivem. Nezdá se tedy, že by neosobní konstrukce s nominativem předmětu vznikly v době pravěkých baltsko-finských jazykových kontaktů, o nichž svědčí hydronymie a staré lexikální výpůjčky. Je ještě méně pravděpodobné, že by nominativ předmětu s infinitivem byl pozůstatkem ještě starších dob, zděděným z ergativní nebo „aktivní“ větné stavby (srov. Larin 1963; Pal-maitis 1977: 116–119). Vzhledem k uvedeným okolnostem je nejpravděpodobnější, že se nominativ předmětu ve východních baltských dialektech rozšířil během druhého období intenzivních baltsko-finských kontaktů, které začalo v 6. století n. l. V té době východobaltské dialekty ještě tvořily poměrně souvislou oblast otevřenou inovacím. Nominativ předmětu, který se zpočátku prosadil v severních baltských dialektech pod vlivem finského substrátu, se proto mohl šířit dále na jih přes území dnešního Lotyšska a dosáhnout východních a jižních litevských dialektů. Zde se upevnil na základě reanalyzovaných konstrukcí starého typu nominativu s infinitivem. Tento proces však téměř nezasáhl žemaitská nářečí ani velkou část západolitevských nářečí, kde si nominativ v konstrukcích s infinitivem dodnes dobře zachoval svou původní funkci podmětu a v neosobních výpovědích infinitiv tranzitivních sloves poměrně pravidelně řídí akuzativ. 3.2. Slovanská expanze do oblastí obývaných západními Finy mezi Pskovem a Novgorodem vytvořila podobné podmínky pro rozšíření nominativu předmětu také v severních východoslo- 1 Stopy nominativu předmětu s infinitivem byly zaznamenány také v jižních dialektech ruštiny a v textech psaných na jejich základě, místy rovněž v oblasti běloruštiny a ukrajinštiny; tam však má tato konstrukce specifické rysy a dodnes se diskutuje o tom, zda nevznikla pod vlivem severoruských dialektů, viz Kuz’mina, Nemčenko 1964; Staniševa 1966; Dunn 1982 s lit. 98 vanských dialektech. V písemných památkách staré ruštiny z 13.–18. století, které vykazují rysy těchto dialektů, se nominativ předmětu s infinitivem užívá v neosobním prostředí a připisuje se (Timberlake 1974: 198) nebo zachování (Kiparsky 1960; 1969) vlivu západofinského substrátu. Ačkoli konstrukci staré ruštiny podrobně zkoumalo mnoho autorů1, příklady, v nichž by nominativ spojený s infinitivem měl nepochybnou funkci podmětu, nacházíme v dosavadních pracích pouze u shodných adjektivních tvarů (např. voda Jordana sladka pit ‘voda Jordánu je sladká k pití’, viz Sprinčak 1960: 179) a u infinitivu slovesa vnímání + slovesa byti ‘být’, např.: bě v to vremja viděti... pečalb горькая Mosk. Letop. 290 ‘bylo tehdy vidět... hořký smutek’ (Sabenina 1978: 404, viz také aut. 1995: 90–91); odpovídají litevským nářečním příkladům starých typů (2b) a (3a) (srov. 1.1–2). Konstrukce s nominativem předmětu užívané v dnešních severních nářečích ruštiny se výrazně změnily vlivem synkretismu pádů, morfologizace opozice životnosti a neživotnosti a dalších specifických procesů ve vývoji ruštiny (viz Timberlake 1974: 104–116; Žuravlev 1984). Badatelé slovanských jazyků proto rekonstruují původní funkci podmětu u nominativu spojeného s infinitivem především na základě srovnávací analýzy. Zvláštní význam mají litevské nářeční konstrukce starého typu nominativu s infinitivem, které se zachovaly: lze je považovat za argument, že i ve slovanských jazycích měl nominativ předmětu stejný syntaktický základ. 3.3. Tradičním termínem nominativ s infinitivem se tedy ve skutečnosti označují konstrukce s odlišnou vnitřní strukturou: (1) nominativ podmětu s infinitivem indoevropského původu, který se vyvinul z dativu slovesného podstatného jména a ve větší či menší míře si zachoval starý význam účelu, a (2) infinitivní spojení s řízeným nominativem předmětu, který tuto funkci získal nejspíše vlivem západofinských dialektů po reanalýze konstrukce prvního typu. Konstrukce prvního typu lze považovat za společné syntaktické archaismy litevštiny a lotyštiny. Neosobní konstrukce s nominativem předmětu řízeným infinitivem jsou pozdějšího původu, ale i ony jsou dnes vytlačovány spojeními s akuzativem, která mají odpovídající význam. Jejich reliktní povaha je zvlášť zřetelná v lotyšských nářečích. Na rozdíl od litevštiny, kde se nominativ předmětu nadále poměrně důsledně užívá ve vymezené oblasti východních a jižních nářečí, jsou v lotyšských nářečích jeho ohniska rozptýlena jako ostrovy v různých nářečích a oddělena od sebe místními mluvami, v nichž infinitiv řídí pouze akuzativ (viz aut. 1995: 96–98). Nominativ předmětu se lépe zachoval pouze ve spojeních s deibtivem (srov. Rudzīte 1964: 138, 240, 372). To ukazuje, že vliv západních Finů na nominativ s infinitivem skončil už dávno a že se tato konstrukce poté ve východních baltských dialektech vydala svou vlastní a odlišnou vývojovou ce- 1Přehled literatury viz Larin 1963; Kiparsky 1960, 1969; Timberlake 1974; Dunn 1982. 99 …li. Zvláště zajímavá je skutečnost, že nominativ předmětu nejvíce zanikl v lotyšských nářečích, kde se kdysi muselo nacházet centrum jeho šíření, avšak lépe se zachoval v periferní oblasti – ve východní a jižní části litevského jazykového území. To lze vysvětlit odlišným postavením této konstrukce v syntaktickém systému litevských a lotyšských nářečí. 3.4. Východní a jižní aukštaitská nářečí litevštiny nejsou ve vyjadřování sémantického objektu nominativem omezena pouze na výpovědi s infinitivem. Dodnes se v nich zachovaly starobylé konstrukce se jmenným rodem trpných příčestí v neutru a s nominativem označujícím pacienta děje (sémantický objekt), např.: les se kácí/kácel; seno se vozí/svezlo; krávy se pasou/pásly apod. (podrobněji o nich aut. 1979: 213–218; 1990: 197–214 s lit.). Protože tyto konstrukce patří do paradigmatu trpného rodu, považuje se v nich nominativ za podmět, jeho sémantická funkce je však stejná jako ve spojeních s infinitivem, srov.: Tady se les kácí a Je třeba les kácet; Seno už je svezeno a Zítra musíme seno vozit. Areál užívání těchto nominativních spojení s trpnými příčestími v neutru a s infinitivem se ve východoaukštaitském nářečí téměř úplně překrývá. Kromě toho se nominativní konstrukce s trpnými příčestími v neutru, podobně jako konstrukce s infinitivem, mají sklon reinterpretovat jako neosobní a na místo nominativu někdy proniká akuzativ předmětu řízený příčestím: medus/medų kopama; laiškas/laišką rašoma. V týchž litevských nářečích se nominativ podmětu hojně užívá s přísudkovými adjektivy v neutru: host je milý; tvaroh je chutný apod. Připojením infinitivu vzniká nominativ s infinitivem starého typu (3b): hosta je milé přijmout; tvaroh je chutné jíst (srov. 1.2.). Uvedené modely s trpnými příčestími a adjektivy v neutru tvoří přirozenou oporu pro nominativ předmětu ve východních a jižních litevských nářečích. V lotyšských nářečích nominativ s infinitivem tuto oporu již nemá, protože adjektiva a příčestí v neutru v nich dávno zanikla. Místo adjektiv v neutru se zde s infinitivem pojí příslovce (grūti „obtížně“, viegli „snadno“ apod.), která tvoří již zřetelně neosobní konstrukce, srov.: aka nav viegli rakt „studna se nekopá snadno“ (dosl. „studnu není snadno kopat“). Lotyšský nominativ s infinitivem je tedy vzdálenější od osobních konstrukcí. Po přerušení intenzivních kontaktů se západními Finy jej rychleji nahradil obvyklý pád přímého předmětu – akuzativ. Konstrukce s infinitivem a s tvary trpných příčestí v neutru, v nichž je předmět (resp. pacient, obsah) vyjádřen nominativem, mohou mít obecný základ. Jejich vzájemné vztahy a souvislost s podobným užíváním příčestí v západofinských jazycích by bylo třeba ještě samostatně prozkoumat. Závěry 1. V litevských nářečích lze rozlišit dvě diachronní vrstvy konstrukcí s nominativem a infinitivem- 100 jejich. Nejstarší vrstvu nacházíme ve větách s nominativem podmětu a infinitivem, který si zachoval původní účelový význam, příznačný pro dativ slovesných abstrakt. Druhou, novější vrstvu tvoří konstrukce s nominativem předmětu řízeným infinitivem. 2. Konstrukce s nominativem předmětu se mohly utvořit poté, co se infinitiv oddělil od paradigmatu slovesných abstrakt, proměnil se v samostatný slovesný tvar a část konstrukcí starého typu byla reinterpretována jako neosobní. V neosobních konstrukcích se nominativ ustálil jako předmět pravděpodobně vlivem západofinských dialektů. 3. Diachronní stratifikace nominativu s infinitivem umožňuje sladit dvě hlavní hypotézy o původu této konstrukce, které byly dosud považovány za protikladné. První (Jablonského–Endzelyna–Kiparského) se vztahuje k nejstarší vrstvě těchto konstrukcí a popisuje jejich původní indoevropskou strukturu. Druhá (Timberlakeova) se vztahuje k následujícímu období jejího vývoje a vysvětluje ustálení funkce předmětu, která je pro nominativ netypická, v reinterpretovaných neosobních konstrukcích s infinitivem. 4. Nominativ předmětu s infinitivem (stejně jako nepřímý způsob) lze považovat za jednu z východobaltských gramatických struktur, které mají indoevropský základ, ale svou současnou vnitřní stavbu získaly pod vlivem intenzivních kontaktů se západofinskými jazyky ve druhé polovině minulého tisíciletí. LITERATŪRA Ambrazas V. 1977: Netiesioginės nuosakos paplitimas ir kilmės problema. – Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 7–54. Ambrazas V. 1979. Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius. Ambrazas V. 1987. Die indogermanische Grundlage des Dativus und Nominativus cum Infinitivo im Baltischen. – Indogermanische Forschungen 92, 203–219. Ambrazas V. 1990. Sravnitelnyj sintaksis pričastij baltijskix jazykov / Vergleichende Syntax der baltischen Partizipien, Vilnius. Ambrazas V. 1995. Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida. – Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 74–109. Borkovskij V. 1949: Sintaksis drevnerusskij gramot. Prostoe predloženije, Lvov. Collinder B. 1957: Survey of the Uralic Languages, Uppsala. Dunn J. A. 1982: The Nominative and Infinitive Construction in the Slavonic Languages. – Slavonic and East European Review 60(4), 500–527. Endzelīns J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga. Frankel E. 1925: Zur baltoslavischen Grammatik. – Zeitschrift für die vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen 53(1), 36–65. Holvoet A. 1993: On the Nominative Object in Latvian, with particular reference to the debitive. – Linguistica Baltica 2, 151–156. Jablonskis J. 1935: Jablonskio raštai 4, red. J. Balčikonis, Kaunas. Jablonskis J. 1957: Rinktiniai raštai 1, sud. J. Palionis, Vilnius. Jacobsson G. 1964: Zur Frage vom Nominativ als Kasus des direkten Objekts im Slavischen. – Lingua viget, commentationes slavicae in honorem V. Kiparsky, Helsinki. Jeffers R., Pepicello W. J. 1980: The Expression of Purpose in Indo-European. – 101 Indogermanische Forschungen 84, 1–16. K i p a r s k y V. 1960: Über das Nominativobjekt des Infinitivs. – Zeitschrift für slaviche Philologie 28, 333–342. K i p a r s k y V. 1969: Das Nominativobjekt des Infinitivs im Slavischen, Baltischen und Ostsee-finnischen. – Baltistica 5(2), 141–148. K u z'm i n a I. B., N e m č e n k o E. V. 1964: K voprosu o konstrukcijax s formoj imenitel’nogo padeža imen pri perexodnyx glagolax i pri predikativnyx narečijax v russkix govorax. – Voprosy dialektologii vostočno-slavjanskix jazykov, Moskva, 151–175. L a r i n B. A. 1963: Ob odnoj slavjano-balto-finskoj izoglosse. – Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 83–107. P a l m a i t i s L. 1977: Dėl baltų kalbų nenominatyvinės praeities. – Baltistica 2 priedas, 114–123. P o t e b n j a A. A. 1958: Iz zapisok po russkoj grammatike 1–2, Moskva. R u d z ī t e M. 1964: Latviešu dialektoloģija, Rīga. S a b e n i n a A. M. 1978: Konstrukcija s imenitel’nym padežom prjamogo ob’ekta. – Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. Sintaksis. Prostoe predloženie, red. V. I. Borkovskij, Moskva, 403–416. S i r t a u t a s V. 1971: Konstrukcijų buvo matyti, girdėti struktūra. – Kalbotyra 22(1), 71–79. S p r i n č a k J. A. 1960: Očerk russkogo istoričeskogo sintaksisa. Prostoe predloženie, Kiev. S t a n i š e v a D. S. 1966: Konstrukcija tipa zemlja paxat’ v sisteme sintaksičeskix sredstv vostočnoslavjanskix jazykov. – Slavia 35, 1–16. S t e p a n o v J. S. 1984: Oborot zemlja paxat’ i ego indoevropejskie paralleli. – Izvestija AN SSSR, ser. lit. i jaz. 62(2), 128–143. T i m b e r l a k e A. 1974: The Nominative Object in Slavic, Baltic and West Finnic. Slavistische Beiträge 82, München. V e e n k e r W. 1967: Die Frage des finnugrischen Substrats in der russischen Sprache, Bloomington. Ž i l i n s k i e n ė V. 1990: Lietuvių kalbos dažninis žodynas, Vilnius. Ž u r a v l e v V. K. 1984: Nominativus cum infinitivo s točki zrenija morfologičeskoj nejtralizacii. – Baltistica 20(2), 119–125. ON THE ORIGIN OF THE NOMINATIVE OBJECT IN LITHUANIAN Summary Two diachronical layers in the structure of the nominative with the infinitive constructions are being discerned. The relics of the oldest layers are found in sentences with the nominative subject and the infinitive preserving the meaning of purpose characteristic of action nominals in the dative case form. The subject function of the nominative in the constructions with the verbs likti ‘remain’, būti ‘be’ (especially with the infinitive of the perception verb) is proved by agreement with the predicate in the compound and modus relativus forms. The second, more recent layer is represented by impersonal constructions with the nominative object governed by the infinitive. Such constructions were formed in consequence of the reanalysis of the constructions of the first type as impersonal ones. The nominative turned into the grammatical object of the infinitive and spread in its new function under the influence of the West Finnic nominative object rule. The impact of West Finnic most likely was conditioned by the expansion of East Baltic dialects over the West Finnic substratum area in 6–7th centuries AD. Taking into consideration the diachronical strata of the nominative with the infinitive the traditional hypothesis about its Indo-European origin (suggested by Potebnja, Jablonskis, En- 102 dzelīns, Kiparsky et. al.) and Timberlake’s hypothesis about the borrowing the nominative object rule from West Finnic may be regarded as complementary ones. The nominative object can be put in line with the relative mood (modus relativus) and some other syntactic phenomena based on the native structure of the East Baltic languages and affected by the external influence in the course of their development. 103