Reikšmingas baltistikos veikalas

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIX (1998) Přehledy. Recenze. Poznámky. Názory. Recenze. Pozorování. Přehledy. Recenze. Poznámky VÝZNAMNÉ BALTISTICKÉ DÍLO Baltistika: úkoly a metody. Vydal Alfred Bammesberger, Heidelberg, 1998: Universitätsverlag C. Winter, 455 s. Německá baltistika, která má staletou tradici, se obohatila o další významné dílo: proslulé heidelberské nakladatelství Carlo Winter vydalo knihu, z níž se mohou těšit badatelé v různých oblastech baltistiky. Kniha přináší příspěvky z mezinárodní konference, která se konala 9.–12. listopadu 1995 na katolické univerzitě v Eichstättu. Konference byla uspořádána z podnětu profesora eichstättské univerzity a zároveň redaktora této publikace Alfreda Bammesbergera, který její plán již v roce 1994 projednal s dalšími dvěma významnými německými baltisty Rainerem Eckertem a Jochenem D. Rangem. Tato pečlivě vydaná kniha obsahuje 38 příspěvků napsaných německy, anglicky (5 příspěvků) a italsky (1 příspěvek). Podle tématu jsou rozděleny do pěti skupin: baltské jazyky (Baltisch), stará pruština, litevština, lotyština a pátá skupina, kterou lze do těchto konkrétních kategorií zařadit jen obtížně a která zahrnuje příspěvky věnované různým otázkám literatury, folkloru a mytologie – obecné otázky (Übergreifende Fragestellungen). Velmi široké je také geografické zastoupení autorů příspěvků: Berlín, Bochum, Eichstätt, Florencie, Greifswald, Halle, Heidelberg, Jena, Krakov, Leiden, Milán, Mnichov, Münster, Padova, Parma, Pisa, Riga, Salcburk, University Park, Verona, Vilnius. Je pochopitelné, že všechny příspěvky obsažené v této publikaci mohou podrobněji rozebrat pouze odborníci na jednotlivé oblasti. Cílem této anotace je pouze vyjádřit radost z tohoto cenného baltistického díla a alespoň v obecných obrysech přiblížit jeho obsah. Albertas Rosinas (Zur Frage der Motivierung des morphologischen Wandels in den baltischen Sprachen, s. 17–22) přehledně představuje charakteristické změny v morfologii baltských jazyků a ukazuje jejich souvislost s odpovídajícími fonologickými změnami, z nichž nejdůležitější jsou zkracování dlouhých dvojhlásek, změny tautosylabických an, en, in, un v jednotlivých baltských jazycích, změny dlouhých samohlásek a dvojhlásek a zánik baltského *u před *ō. Článek Sauliause Ambraze (Diachronische Stratifizierung der grundlegenden Wortbildungstypen bei Verbalabstrakta im Ostbaltischen, s. 23–32) je věnován 248 dějinám slovesných abstrakt východobaltských jazyků. Závěry svého výzkumu shrnuje v následujícím schématu (ve schématu jsou uvedeny přípony odvozených slov): Wolfram Euler pojednává o názvech potu a krve v baltských jazycích („Schweiß“ und „Blut“ in den baltischen Sprachen, s. 33–34). Alfredas Bammesberger se zabývá složenými slovy, jejichž první složkou je *waiš–~weiš- (Baltisch *waiš–~weiš- als Erstelement von Komposita, s. 35–38). Ve společném článku A. Bammesbergera a Sima Karaliūnase (Zu Fragen nach der ethnischen Identität der Aisten, s. 39–51) se autoři pokoušejí znovu podívat na původ názvu Aestiorum gentes, který vyvolal četné spory. Na základě názvů různých národů se přiklánějí k názoru, že i původní význam kořene *Aist-, *aistr- mohl být „země, kraj, pole, půda“ a že tato slova lze dále spojovat s ide. *aidh- „hořet“. Zajímavou myšlenkou tohoto článku je, že zdrojem lat. succinum „jantar“ mohlo být litevské *sakinas „velký kus pryskyřice“ (srov. litev. jautis – jautinas „velký býk“, vaikas – vaikinas, sakai – *sakinas). Mezi články věnovanými prusistice je zvláště zajímavý článek Frederika Kortlandta (The development of the Prussian language in the 16th Century, s. 55–76), v němž jsou vedle sebe uvedeny texty všech tří pruských katechismů, které byly přeloženy z téhož německého textu; jejich pravopis je následně sjednocen a podána jejich fonemická interpretace. Tento nový text, upravený autorem, dokládá, že katechismy svědčí o kontinuitě jejich jazyka a že jazyk Enchiridionu skutečně odráží reálný lingvistický systém. Další článek F. Kortlandta (Two Old Prussian fragments, s. 115–120) je věnován analýze slavného basilejského epigramu (Kayle rekyse…) a fragmentu z roku 1583 Deues: does dantes, Deues does geitka. Zajímavým závěrem je, že slova basilejského epigramu mohl zapsat Němec, který je slyšel od svého pruského kolegy. Nizozemský lingvista v dalším článku (Who is Who in the Old Prussian Epigram? s. 127–128) oponuje některým tvrzením Wolfganga P. Schmida týkajícím se interpretace textu basilejského epigramu v jeho článku z roku 1982 „Jesus, ich leid“. Výzkumníky basilejského epigramu svým zajímavým článkem (Anmerkungen zum Baseler Epigramm, s. 121–126) doplňuje také editor tohoto svazku A. Bammesberger. Čtenářů a vykladačů se tedy pruskému textu, který Američan Stephen C. Mc Cluskey nečekaně objevil roku 1974 v knihovně basilejské univerzity, rozhodně nedostává. 249 Oswald Panaglis (Wortfeldstudien zum Altpreussischen. Am Beispiel des Elbinger Vokabulars, s. 77–87) analyzuje slovní zásobu elbląského slovníčku. V tomto případě ho však nezajímají specifické baltistické problémy, nýbrž tematika slovníčku a principy jeho sestavení. Wojciech Smoczyński ve své rozsáhlé studii (Zum Morphologie des altpreussischen Artikels, s. 89–114) pokračuje ve výzkumu morfologie pruského jazyka a tentokrát předkládá analýzu takzvaných pruských členů (stas, sta). Je velmi potěšitelné, že mezi aktivní badatele pruského jazyka vstupuje také mladý italský lingvista Alessandras Parenti. Kniha přináší jeho článek o abstraktních odvozeninách v pruském jazyce s příponami -sna, -senna, -sennis (Old Prussian Abstract Nouns in -sna, -senna, -sennis, s. 129–142). Hlavní závěr článku zní, že abstrakta tvořená od sekundárních sloves se změnou v kmeni užívají příponu -sna, zatímco při tvoření od primárních sloves se užívají přípony -sna a -sennis. Litevská část svazku začíná článkem Zigmas Zinkevičiuse o rukopisných textech před katechismem Martyna Mažvydase (Das Problem der litauischen handschriftlichen Texte bis Mažvydas, s. 145–150). Probírají se zde texty nalezené Onou Matusevičiūtė a Sigitem Narbutasem a činnost františkánských mnichů v Litvě. Jochen D. Range ve svém článku (Philologisch-sprachwissenschaftliche Aufbereitung und Edition altlitauischer Texte, s. 151–164) po krátké připomínce tradic německé baltistiky a současného studia baltistiky na německých univerzitách věnuje hlavní pozornost vydávání starých litevských textů. Guido Michelini píše (Eine wissenschaftliche Edition der Žemczuga Theologischka aus dem Jahr 1600, s. 165–169) o významné památce litevského písemnictví, kterou před nedávnem pečlivě připravil a vydal spolu s latinským originálem – „Simono Vaišnoro 1600 metų Žemczuga Theologischka ir jos šaltiniai“ (Vilnius, 1997). Paola Cotticelli-Kurras (Morphosyntaktische Untersuchungen zur Bibelübersetzung von Johannes Bretke: Die Pronominalform des Adjektivs in Bretkes Evangelien, s. 171–194) zkoumá užívání zájmenných tvarů přídavných jmen v evangelijním textu litevského překladu Bible od Jona Bretkūnase a porovnává litevské příklady s texty překladu Bible Martyna Luthera a Vulgáty. Další italská lingvistka Loredana Serafini Amato, která mimo jiné kdysi vydala knihu o užívání postpozic ve staré litevštině (La distribuzione della posposizione nel lituano antico, Napoli, 1976), ve svém článku (Zum ”Compendium Grammaticae Lithvanicae“ von K. Sapūnas – T. Schultz, s. 195–205) analyzuje takzvanou litevskou gramatiku Sapūnase–Schultze z roku 1673, samostatně pojednává o jejím pravopisu a vyzdvihuje charakteristické rysy číslovek, slovesného systému, syntaxe a lexika. Vincentas Drotvinas svým článkem (Litauische Lexikographie in Ostpreussen: Handschriften, Publikationen, Untersuchungen, s. 207–212) jakoby shrnuje své více než desetileté bádání v lexikografii Malé Litvy a 250 Zdůrazňuje publikování a podotýká, že slovníky Malé Litvy nejsou jen materiálem pro akademický „Slovník litevského jazyka“, ale také důležitým pramenem k dějinám litevské kultury. Balduras Panzeris (Sprachverwandtschaft bei Philipp Ruhig (1745) und seinen Gewährsleuten, p. 213–227) analizuoja kalbų giminystės problemas – savotiškas lyginamosios kalbotyros užuomazgas, randamas Pilypo Ruigio veikale „Betrachtung der Littauischen Sprache, in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften“ (Königsberg, 1745). Straipsnio autorius nurodo šaltinius, kuriais galėjo remtis P. Ruigys aptardamas šias problemas. Bernfried Schlerath ve svém článku (Lateinisch sciens, scientēs in den Evangelien und in litauischen Übersetzungen, s. 229–240) ukazuje, jak rozmanitě překladatelé Bible do litevštiny (od Jonase Bretkūna po Česlovase Kavaliauskase) převádějí latinské tvary sciens, scientēs. Článek Elvyry Julije Bukevičiūtė (Zur Verwendung der diakritischen Zeichen in der preussisch – litauischen Bibel des 18. Jahrhunderts, s. 241–258) se věnuje analýze pravopisu takzvané Bible Johanna Jacoba Quandta z roku 1735 (2. vyd. 1755), přesněji diakritických znamének v ní užitých. Gertruda Bense se pokouší vyřešit (Studien zu einem preussisch-litauischen Text des 18. Jahrhunderts: die „Kinderlehre“ von 1735, s. 259–267) velmi složitou otázku autorství knížky „Pienas mažėms Waikėlems“, vydané roku 1735 v Královci. Existuje určitý důvod domnívat se, že sestavovatele knížky je třeba hledat v prostředí tehdejší takzvané biblické komise. Každopádně je tato 36stránková knížka zajímavá nejen pro badatele litevského jazyka, ale také pro pedagogy, neboť jsou v ní tak krásně formulovány základní zásady chování žáka: „Szuilėje be esas ne turri šnekkėti neigi žaisti, neigi miegoti, neigi wálgyti, neigi ant Knygų gulleti, neigi Knygas suplėšyti, bet patogey sėdėdams, iš Szirdies mokintis“. Rosemarie Lühr (Zur Genese von konzessiven Strukturen im Litauischen, s. 269–288) píše o struktuře přípustkových vět ve starých litevských písemných památkách. Litevské tázací věty zkoumá Giovanni Gobber (Entscheidungsfragesätze im Litauischen: Zu ihren Formen und Funktionen, s. 289–296). Některé otázky původu a tvoření litevských slov įščios, tévas, trínka, yra objasňuje Alfredas Bammesbergeris (Etymologie und Wortbildung: Litauische Beispiele, s. 297–304). Zabývá se také povahou nového praktického litevsko-německého slovníku (Ein neues Wörterbuch Litauisch-Deutsch, s. 315–318). Nové litevské lexikografii je věnován také článek Williama R. Schmalstiega (Lithuanian Post-Independence Dictionaries, s. 305–314). Upozorňuje na změny v ilustračním materiálu slovníků poté, co Litva získala zpět nezávislost. Obdivuje vynalézavost našich lexikografů, kteří se v sovětských letech vyhýbali ilustračnímu materiálu spojenému s náboženstvím a větu Gerbk savo tėvą ir savo motiną připsali Jonasi Jablonskisovi. 251 Janina Jakelait ytė (Das Litauische im diplomatischen Verkehr: Probleme und Aufgaben, s. 319–329) zkoumá nedostatky současného litevského diplomatického jazyka. Frank Heberlein věnuje svůj článek (Aufgaben einer synchronen komparativen Baltistik, s. 331–344) praktickým problémům výuky litevštiny. Oddíl věnovaný lotyštině začíná článkem známé italské baltistky Marie Teresy Ademollo Gagliano (Eredit à lessicali indoeuropee in lettone, s, 347–357), v němž se probírá několik desítek starých slov indoevropského původu, která jsou charakteristická pouze pro lotyštinu (agrs ‚časný‘, āires ‚ostřice‘, asins ‚krev‘, dēt ‚dojit‘, grīva ‚ústí (řeky)‘, grūts ‚těžký‘, ģuovs ‚kráva‘, jumis ‚dvojitý klas‘, kauns ‚hanba‘, sieva ‚manželka‘, sirpis ‚srp‘, smiet ‚smát se‘, *suvs, srov. suvēns ‚sele‘, sviedri ‚pot‘, vepris ‚kanec‘). Článek Petera Vanaga (Die altlettischen Texte und einige Probleme ihrer Erforschung, s. 359–369) se věnuje problémům starých lotyšských textů. Mimochodem, na toto téma nedávno obhájil habilitační disertaci na Vilniuské univerzitě. Ojaras Būsas (Eine Streitfrage der lettischen Namenkunde (Ortsnamen mit Paun-), s. 371–376) tvrdí, že lotyšské místní názvy s Paun- mohou být lotyšského původu, některé názvy luk a řek (srov. lotyšské Paunupis) jsou však pravděpodobně ugrofinského původu. Řadu italských autorů doplňuje také Pietro U. Dini článkem (Ein unbeachteter altlettischer Zweizeiler (1607) von Hieronymus Megiser, s. 377–382), v němž analyzuje dvojverší, kterému dosud badatelé nevěnovali pozornost a které vyšlo v mnohojazyčném Malém katechismu Martina Luthera od německého humanisty Hieronyma Megisera. Poslední část knihy je, jak již bylo uvedeno, věnována různorodým problémům baltistiky. Nejprve je zde otištěn článek německého filologa Friedricha Scholze (Zum Problem des Zeitpunkts der Entstehung einer eigenständigen Schönen Literatur in den Ländern des Baltikums, s. 387–400), který se velmi zasloužil o baltistiku a pojednává o vzniku krásné literatury v pobaltských zemích (Litvě, Lotyšsku a Estonsku). Jak víme, F. Scholz na toto téma vydal vynikající knihu „Die Literaturen des Baltikums: Ihre Entstehung und Entwicklung“ (Opladen, 1990).1 Liane Kleinová (Aspekte der Vermittlung eines baltischen Literaturverständnisses, s. 401–408) se převážně na příkladech litevské literatury zabývá vývojem literatury pobaltských zemí na počátku 20. století. Nikolaj Mikhailov, který působí v Itálii a obdivuhodně dobře ovládá litevštinu, se v poslední době zajímá zejména o baltskou mytologii. Ve svém článku otištěném v knize (Baltische Mythologie. Der aktuelle Zustand der Forschung: Pro- 1 Vilniuská univerzita udělila prof. Friedrichu Scholzovi dne 29. září 1998 čestný doktorát. 252 (Probleme und Perspektiven, s. 409–416) přehledně popisuje současný stav výzkumu baltské mytologie a pokouší se vymezit jeho hlavní směry. Magdalene Huelmannová, která nedávno vydala cennou monografii o litevských a lotyšských pracovních písních (Die litauischen und lettischen Arbeitslieder. Ein Vergleich, München, 1996)2, shrnuje výsledky svého výzkumu také v knize, o níž pojednáváme (Aspekte des litauischen und lettischen Arbeitslieds, s. 417–426). Knihu uzavírá článek významného německého baltisty Rainera Eckerta (Brauchtum und Folklore im Ostbaltischen: Zum Johannisfest (lett. Jāņi: lit. Joninės, und zu den Johannisliedern, s. 427–455), v němž se po stručném přehledu hlavních problémů výzkumu folkloru baltských národů analyzují ohlasy svátku svatého Jana v lotyšských lidových písních. Snad v lidové tvorbě žádného jiného národa nenajdeme tolik krásných slok věnovaných tomuto svátku. Nelze než se z této cenné publikace radovat. Zbývá upřímně poděkovat organizátorovi konference a editorovi publikace, profesoru Alfredu Bammesbergerovi z Katolické univerzity v Eichstättu, který v předmluvě ke knize mimo jiné připomněl litevskými slovy také jisté vazby svého města k Litvě: „Po válce se v našem kraji usadila skupina Litevců. I nyní chceme pokračovat v kontaktech mezi Eichstättem a Litvou, ale tato generace si přeje pouze naprosto mírové vztahy.“3 Jak jsme již uvedli, dílo vydalo proslulé nakladatelství Carla Wintera. Je třeba připomenout, že toto nakladatelství začalo vydávat a šířit knihy z oboru litevských studií v roce 1879. V této oblasti tedy nemá sobě rovného. Algirdas Sabaliauskas PIETRO DINI. LE LINGUE BALTICHE Při pohledu na polici s litevskými a baltskými knihami Pietra Diniho se zdá, jako by mu je nosili čápi. Vedle L’anello baltico (Genova, 1991), H. J. Lysius, Katekizmas (Vilnius, 1993), L’inno di Sant’Ambrogio di Martynas Mažvydas (Roma, 1994), Repubbliche baltiche (Milano, 1994), vedle zeměpis- 2 Srov. Kudirkienė L. Lituanistica, 1997, 3 (31), s. 141–143. 3 V letech 1945–1949 působilo v Eichstättu litevské gymnázium. Profesor A. Bammesberger se při příležitosti výročí gymnázia obrátil v litevském tisku ve Spojených státech a Kanadě na jeho bývalé žáky a učitele. Po této výzvě „začaly přicházet velmi pěkné ohlasy: bývalí učitelé i bývalí žáci vyprávěli své dojmy a vzpomínky“ (Darbininkas, 28. V. 1998). Je třeba zmínit, že na litevském gymnáziu v Eichstättu působili známí litevští jazykovědci Stasys Barzdukas, Izabelė Matusevičiūtė a Sergejus Treigys. Výtvarnou výchovu vyučoval náš proslulý architekt Vytautas Žemkalnis (Landsbergis). Mezi 55 absolventy prvního ročníku, kteří zde 14. května 1946 získali maturitní vysvědčení, byl i současný prezident Litevské republiky Valdas Adamkus; srov. Rudys S. Eichstaeto lietuvių gimnazija, Lietuvių švietimas Vokietijoje. Ed. V. Liulevičius, Chicago, 1969, s. 322–341. 253