Janis Endzelynas mokinių ir bendradarbių atmintyje

Žodynui odevzdala velký svazek lístků s pečlivě zaznamenanými zajímavými větami. Grinaveckienė takových lístků předala asi 30 000. Jen ze slov, která shromáždila, by se dal sestavit velký svazek slovníku. Mnohá z jejích zaznamenaných slov se dostala do vydaných svazků „Slovníku litevského jazyka“. Mnoho z nich bude využito také při doplňování slovníku. Její slova pocházejí z celé Litvy, ze všech litevsky mluvících farností. Především však, samozřejmě, z Jurbarkasu, kde trávila dovolenou a kde ji mnozí znali a vážili si jí. Slovníku bude taková sběratelka slov bolestně chybět… Není divu, že nadaný a pracovitý člověk tolik přispěl k vědeckému studiu litevského jazyka. Lze si však představit, že většinu své práce vykonala Grinaveckienė už sužována nevyléčitelnou nemocí? Každý krok, který udělala, jí působil nesnesitelnou bolest. Nesouc své utrpení, chodila a chodila po Litvě, za Litevci… až ji přijaly jurbarkaské hroby, které byly vidět z jejího rodného domu. Jonas Paulauskas JĀNIS ENDZELĪNS VZPOMÍNKÁCH ŽÁKŮ A SPOLUPRACOVNÍKŮ Jānis Endzelīns atmiņās, pārdomās, vēstulēs. Sast. Dzidra Barbare, Brigita Bušmane. Red. kol. B. Bušmane, A. Stafecka, V. Skujiņa (red. kol. vad.), M. Stengrevica. Rīga, 1999: Latviešu valodas institūts, 323 p. Ústav lotyšského jazyka vydal zajímavou knihu vzpomínek na Jānise Endzelīnse, nejvýznamnějšího badatele lotyšského jazyka, kterého litevští lingvisté, jak se uvádí i v této knize, nazvali lotyšským velikánem. Kniha přináší vzpomínky téměř čtyřiceti autorů. Nejstarší z nich, Mērija Saulė-Sleinė, narozená na sklonku předminulého století, se s J. Endzelīnsem seznámila ještě v mládí a strávila s ním poslední léta jeho života. Nejmladší z nich, Valentina Skujiņa, která mimo jiné vedla redakční radu knihy, přišla s delegací studentů popřát lingvistovi k 85. narozeninám a v pohřebním průvodu nesla jeden z jeho řádů. Lze říci, že ve všech vzpomínkách vystupuje J. Endzelīns jako mimořádná osobnost. Na všechny hluboce zapůsobila jeho legendární dochvilnost, obsahově bohaté přednášky pronášené bez jakýchkoli poznámek, přísné zkoušky, nesnášenlivost vůči jakýmkoli jazykovým chybám (i těm nejmenším nářečním zvláštnostem) a odmítání podřizovat se jakýmkoli autoritám. Obzvláště mnoho zajímavých informací nejen o osobnosti J. Endzelīnse, ale i o celém kulturním životě Lotyšska, především o univerzitě a jejích profesorech, nacházíme ve vzpomínkách Karlise Dravinise, jeho ženy Veltu Rūkė-Draviniové a Rūdolfa Grabise (posledně jmenované byly zčásti již publikovány v knize věnované R. Grabimu Savai valodai, Rīga, 1997). 224 V knize se odhalují tragické stránky poválečných let lotyšské jazykovědy. Hlavní útok marxistických stoupenců míří proti J. Endzelynovi. Do boje proti vědci se zapojuje dokonce i komsomolská organizace. Je nucen opustit univerzitu. V tiskárně je málem zničen již téměř dokončený text lotyšské „Lettische Grammatik“. (Není to snad ironie osudu: v roce 1958 je J. Endzelynovi za tuto knihu udělena Leninova cena!). Sám hlavní sovětský lotyšský ideolog Arvydas Pelšė vydává v roce 1952 článek „Stav lotyšské jazykovědy a úkoly jazykovědců republiky“, v němž hanobí slavného jazykovědce a jeho školu. A samozřejmě je smutné, když se z vzpomínek zveřejněných v knize dozvídáme, že Evaldas Sokolas, dlouholetý ředitel Ústavu jazyka a literatury, který J. Endzelyna nejednou „drtil“, byl sám vězněn v Ježovových věznicích. Tento idealistický komunista se bohužel i na sklonku života dostal do velké nemilosti mocných. V knize jsou i veselejší pasáže. Tak například J. Endzelynas v roce 1934 zkouší uchazeče o studium na univerzitě (je mezi nimi i V. Rūķe, budoucí V. Rūķe-Dravinia). V Lotyšsku se právě po převratu dostal k moci Karlis Ulmanis. Profesor se jednoho ze zkoušených náhle zeptá: „Co víte o Karlisi Ulmanisovi?“ Ten sotva popadaje dech vychrlí údaje z životopisu lotyšského prezidenta. „Na tohoto Karlise Ulmanise se vás neptám,“ přeruší ho J. Endzelynas. Chtěl totiž vědět, co budoucí student ví o lotyšském lexikografovi z 19. století, biskupovi Karlisi Christianu Ulmanisovi. Anebo Karlis Dravinis, který přišel ke zkoušce v uniformě, po zkoušce vojensky klapne podpatky, prudce zvedne ruku k hlavě a teprve když v posluchárně spatří úsměvy, uvědomí si, že je bez čepice… Když na zasedání vědecké rady Ústavu jazyka a literatury jeden z členů rady při polemice s J. Endzelynem poznamená, že stejný názor má i Janis Loja a že „je to profesor a známý starý jazykovědec“, J. Endzelynas svému oponentovi rozzlobeně odvětí: „O tom, že je starý, není pochyb, ale že je také známý jazykovědec, to známo není“. Dojímá korespondence J. Endzelyna s jeho žáky, kteří se ocitli na Sibiři. Nebál se s nimi dopisovat, posílal jim své knihy, dokonce i peníze. Když se jedna z jeho žaček, která se vrátila z Dálného východu, chtěla poděkovat za morální i materiální podporu, profesor se jen usmál, mávl rukou a řekl: „Nevzpomínám si – zapomněl jsem. Těší mě, že vás vidím.“ Když si překladatelka Milda Grynfeldė po návratu z tábora v Taišetu od J. Endzelyna vypůjčila značnou částku na pořízení bydlení a později ji chtěla vrátit, profesor peníze odmítl. Pro litevské čtenáře je zajímavé, že bývalé žačky J. Endzelyna v dopisech píší s radostí, že se v exilu výrazně zdokonalily v litevštině; píší také, že by se na lotyšských školách měli více seznamovat s litevskou literaturou a nespokojovat se pouze s litevskými lidovými písněmi, jak tomu bylo dosud. J. Endzelynas v odpovědi na jeden dopis vyhnankyně dodává: „Váš vzhled (korespondentka poslala J. Endzelynovi svou fotografii. – A. S.) a skutečnost, že můžete věnovat čas litevskému 225 jazyku a poezii Salomėji Nėrisové, umožňují domnívat se, že nyní můžete nejen existovat, ale také žít“. Anebo překladatelka a polyglotka Silvija Kuzė s nesmírně tragickým osudem, dvakrát deportovaná na Sibiř a skrývající se před zatčením i v Litvě, dostane za úkol uspořádat knihy vydané v cizích jazycích ve vědecké knihovně Tomské univerzity. Ve sklepě knihovny spatří obrovskou hromadu plesnivých knih opředených pavučinami (odhaduje, že jich může být asi 10 tisíc, zatímco podle ředitelova odhadu jde o 20–30 tisíc knih). Když začne tuto „hromadu harampádí“ třídit, upoutá lotyšskou ženu druhý svazek „Lotyšských písní“ Krisjānise Baronse, vydaný v roce 1903. Samozřejmě neodolá a v dalekém vyhnanství si svou srdci tak drahou knihu prolistuje. Překvapí ji „pečlivé poznámky psané drobným písmem, které svědčí o tom, že čtenářem písní byl jazykovědec“. Hned vedle najde i několik útržků papíru, které jí nakonec pomohou zjistit, že autorem těchto poznámek je Kazimieras Būga.1 Autor této recenze vzpomíná, jak profesoři Borisas Larinas a Kostas Korsakas v roce 1961 probírali jeho článek o nedávno zesnulém lotyšském jazykovědci. Mladému autorovi poradili, aby do článku připsal také nějakou kritickou poznámku. B. Larinas s napůl žertovným úsměvem řekl: „Ale no tak – i na slunci jsou skvrny.“ Při čtení vzpomínek bychom takové „skvrnky“ mohli najít i na životní cestě Jānise Endzelyna. Ne vždy vycházel se svými kolegy2. Z nějakého důvodu nechtěl, aby mladší jazykovědci skládali doktorské zkoušky. Mnozí byli překvapeni, když u jedné doktorské zkoušky neuspěl Alvilis Augstkalnis, kterého jeho přátelé a kolegové považovali přímo za geniálního jazykovědce3. Postoj Edyte Hauzenbergas-Šturmas, hlavní pomocnice J. Endzelyna, byl značně rozporuplný. Podivné byly vztahy slavného jazykovědce s bratrem. Jeho rodinný život byl velmi komplikovaný. Tyto „skvrnky“ však v žádném případě nemohou zastínit velikost Jānise Endzelyna jako vědce4. Algirdas Sabaliauskas 1 K. Būga působil v letech 1919–1920 jako profesor v Tomsku. 2 „Lze směle tvrdit, že ve výzkumu lotyštiny a shromažďování materiálu by se dosáhlo a vykonalo více, kdyby Endzelynas, nejdůležitější opora a pilíř tohoto oboru, dokázal najít společnou řeč se svými kolegy“, – K. Dravinis. 3 A. Augstkalnis se v roce 1940 polil benzínem a upálil se. Když tuto tragickou zprávu J. Endzelynovi oznámila V. Rūkė-Dravinia, zamumlal: „Alespoň mohl pomyslet na své děti“. 4 Je velká škoda, že kvůli neshodám v otázkách pravopisu nebyl v této knize otištěn článek Rasmy Gryslės „Endzelynas a jeho rod“ (Endzelīns un viņa dzimta), který přináší zajímavé údaje o předcích slavného jazykovědce, jeho potomcích a původu příjmení (u všech tří bratrů se příjmení psalo různě; příjmení pochází z dolnoněmeckého Hänselin – zdrobnělé podoby slova Hans „Jan“, která znamenala nejen „Jeníček“, ale i „malíček“). Článek R. Gryslės vyšel později v novinách „Brīvā Latvija“ (1999 g. 8. majis – 14. majis, Nr. 18(607)); srov. též A. Mieze, R. Grisle. Endzelīna dzimtas uzvārds. – Tamtéž, 1998 g. 3–9. janv. Nr. 1(542). 226