Lietuvių ir latvių kalbų daiktavardžių darybos svarbiausi skirtumai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLIII (2000) Saulius AMBRAZAS Lietuvių kalbos institutas, Vilnius NEJDŮLEŽITĚJŠÍ ROZDÍLY V TVOŘENÍ PODSTATNÝCH JMEN V LITEVŠTINĚ A LOTYŠTINĚ Při zkoumání vývoje tvoření podstatných jmen v litevštině jsem zaznamenal značné strukturální rozdíly mezi slovotvornými systémy litevštiny a lotyštiny. V tomto článku bych rád stručně pojednal o těch nejdůležitějších1. Zvláště se liší struktura tvoření názvů dějů, kolektivních názvů a deminutiv v těchto jazycích. Nejprve upoutá pozornost skutečnost, že produktivní litevská názvy dějů s příponou *-i-mo-/-ī-mo- mají protějšky nikoli v lotyštině, nýbrž ve vzdálenějších slovanských jazycích (Liukkonen 1987), albánštině (Jokl 1963: 131–133; Desnickaja 1983: 20) a chetitštině (Laroche 1956; Kronasser 1963: 177–178). V lotyštině, stejně jako v pruštině, se s touto příponou vyskytují pouze přídavná jména, srov. lot. dial. tālīns a lit. tólimas/tólymas (LVG 332), jakož i pr. stesmu auktimm-ien (den Obersten) III 91₂₅ (SV 47; PKEŽ I 114–116). V lotyštině se názvy dějů poměrně hojně tvoří jinou příponou *-mo- vzniklou příponou *-u-mo- (LVG 333–337; Baltynja 1979: 15–16). Naproti tomu v litevštině bylo zaznamenáno jen asi tucet odpovídajících odvozenin s *-umo-, většinou ve starých písemných památkách, zejména v Postile M. Daukši, srov. lit. įradumas/inradumas „ochota sloužit, povinnost“ DP 289, 551 a lot. ieradums „zvyk, obyčej“ (DaiktvDrR 73–75). Jinak se v litevštině příponou *-umo- obvykle tvoří názvy vlastností, které jsou produktivní i v lotyštině, srov. lit. sausumas a lot. sausums (LVG 333–334). I to je však inovace. V litevských písemných památkách ze 16.–17. století, zejména v těch, které vycházejí ze žemaitských a východoaukštaitských nářečí, je názvů vlastností s *-umo- stále poměrně málo (DaiktvDrR II 8 nn.). Kdysi se v baltských jazycích, stejně jako v některých dalších příbuzných jazycích (srov. Hamp 1973; 1983), příponou *-mo- zřejmě tvořila jak přídavná jména, z nichž se vyvinula příčestí trpná přítomného času, tak abstrakta (názvy dějů a vlastností). Později, nejspíše již v době utváření samostatných litevštiny a lotyštiny, vznikly připojením k *-mo- kmenových zakončení i nebo u nové přípony -imas ir -umas. Baltismy v baltsko-finských jazycích doložené L. Vabou (1995) (srov. est. põrm „prach, popel“ < balt. *berma- a lit. bėrimas, fin. tarmo „energie,“, 1 O struktuře tvoření podstatných jmen v litevštině a lotyštině pojednává podrobněji článek napsaný anglicky, otištěný v časopise „Linguistica Baltica“ (roč. 8, 2000, 7–33). 111 síla“ < balt. *tarpma- a lit. tarpìmas atd.), zřejmě ukazuje, že v době soužití litevského a lotyšského jazyka (snad ještě v 5.–6. století, kdy se východobaltské kmeny výrazně posunuly na severovýchod, do oblastí obývaných baltskými Finy) se abstrakta poměrně často tvořila čistou příponou *-mo-, podobně jako ve starých slovanských jazycích (srov. Liukkonen 1987). Nejdůležitější úlohu v kategorii tvoření názvů dějů v lotyštině nehrála přípona *-mo-, nýbrž jiná adjektivní přípona *-no-. Právě z ní se vyvinul nejdůležitější prostředek tvoření názvů dějů v lotyštině -šana (< *-s-io-nā, např. būšana „bytí“, miršana „smrt“ atd.) a také odedávna přípona -iens (< *-ei-no-, např. gājiens „chůze“, šāviens „výstřel“ atd.).2 V tomto ohledu je lotyština bližší nikoli litevštině, nýbrž pruštině, kde se příbuznou příponou -sna (< *-s-nā) rovněž hojně tvoří názvy dějů, např. billisna „vyprávění, výpověď“ (Sprūche) III 85₆, crixtisna „křest“ (Tauf-fe) III 59₆ atd. (SV 46–47; Bammesberger 1973: 87–89; Parenti 1998; Schmid 1998: 205–206). Substantivizovaná adjektiva s příponou *-no- neměla na tvoření názvů dějů v litevštině výraznější vliv, s výjimkou žemaitského nářečí, zejména jeho severní části, kde kdysi žili Kuronci. Zde jsou produktivní názvy dějů s příponou -s-ena (DaiktvDr 295). V aukštaitském nářečí je odvozenin tohoto typu málo a navíc zde získaly specifičtější význam způsobu děje. Je pravda, že samotné podoby přípon lotyš. -šana, -iens, prus. -sna, kuron. -sena se značně liší. Pruské názvy dějů s -sna mají navíc přesné protějšky v litevštině (např. dulksnā), nikoli však v lotyštině. Zdá se, že lotyština vůbec nemá názvy dějů s příponami *-nā, *-e-nā, *-o-nā (bez determinativu *-s-), které se vyskytují v litevštině (DaiktvDrR 58–60) a v některých dalších příbuzných jazycích. Zvlášť stará je odvozenina káina, srov. sl. *čěna „cena“, av. kaēnā „pomsta, trest, odplata“, řec. ποινή „krevní msta; pokuta za vraždu“ (LEW 202; Skardžius 1998: 595; Ind. 809). Jeho možný lotyšský protějšek ciens „úcta, důstojnost, pozornost“ není kvůli vokalismu kořene zcela jasný (ME I 394–395). Lze tedy v tomto případě hovořit pouze o společné tendenci lotyštiny, pruštiny a kuronštiny využívat při tvoření názvů dějů ve větší míře adjektivní příponu *-no-/-nā. V jednotlivých uvedených jazycích se však tato tendence realizovala prostřednictvím různých odvozených přípon, které se z ní vyvinuly. Litevština a lotyština se liší derivačními typy, které se prosadily také v centru kategorie tvoření d e m i n u t i v. Zatímco v litevštině převažují odvozeniny s příponou *-el̇io-, v lotyštině jsou mnohem méně četné a nevyskytují se ve všech nářečích. Nejtypičtější jsou pro západní a střední část Kur- 2 Posledně uvedené lze srovnat se vzácnými litevskými odvozeninami s -iena, např. gūsiė-na „vysychání, sesychání“ Rmš, šalienā „chladnutí“ Grž (DaiktvDrR 65). 112 šo a části Žiemgalie. Kromě toho mají zdrobněliny s *-elio- v těchto oblastech často změkčenou souhlásku před příponou (např. s→š, z→ž aj.). Některé lotyšské odvozeniny se proto téměř zcela shodují s litevskými, srov. lot. maìšelis (: maiss „pytel“) a lit. maišelis, lot. āzelis (: āzis „kozel“) a lit. oželis (DL 246–270). Proto A. Bielensteinas (1863: 308–309) a A. Leskienas (1891: 481) dokonce předpokládali, že lotyšské zdrobněliny s *-elio- vznikly pod vlivem litevštiny. J. Endzelýnas (1909: 376; LVG 343) a V. Rūķe-Draviņa (DL 259–262) o tom však pochybují, neboť odvozeniny tohoto typu se užívají nejen při litevských hranicích, ale i mnohem dále od nich. Také v pruštině zřejmě nebyly zdrobněliny s *-elio- příliš rozšířené. Tuto příponu obsahuje odvozenina, která se stala příbuzenským označením, patowels „nevlastní otec“ (Stiffater) E 179, snad také wayklis (< *vaikelis, srov. woikello GrG) „syn“ (Son) E 190 (PKEŽ IV 213; Smoczyński 2000: 199–200), některá osobní jména (např. Madelle, Jannell, Katell, viz Trautmann 1925: 175), místní jména (např. Grabelle, Scabelle, Wirbell, viz Gerullis 1922: 250). Čistě zdrobňovací význam lze snad rozpoznat ve slově thewelyse užitém v pruském rukopisném epigramu nalezeném v knihovně Basilejské univerzity, které podle V. Mažiulise (1975; 1981: 62) a F. Kortlandta (1998; 1998a) znamenalo „strýček“. O významu a podobě tohoto slova se však stále diskutuje (srov. McCluskey, Schmalstieg, Zeps 1975; Schmid 1994: 287–290; Bammesberger 1998). Zdrobněliny s *-elio- se tedy nejvíce prosadily v době samostatného vývoje litevštiny. V litevštině se zdrobněliny tvoří také mnohem častěji než v lotyštině jinými příponami, které vznikly z determinativů *-l-, *-g-, *-s-, *-t- (srov. DaiktvDr II 93–105). V lotyštině se zdrobněliny nejčastěji tvoří příponami *-inio- a *-ītio-. Jsou ve zvláštním vztahu doplňkové distribuce. Příponou *-ītio- se obvykle tvoří zdrobněliny od podstatných jmen se kmeny na īo a ē, zatímco odpovídající odvozeniny s *-inio- se tvoří od jmen se všemi ostatními kmeny; srov. brālītis, saulīte, ale dēliņš. V nářečích se ovšem od této obecné zásady vyskytují různé odchylky (DL 168–188, 232–242). V litevštině má zdrobňovací význam jen několik málo odvozenin s příponou *-inio-, např. bóbinė „chudá žena“ Tvr; Aps (LKŽ I² 962), karvinė „kravička“ Šv (Salys 1992: 338), lazdinė „proutek“, pirštinė „malá rukavice“ Grdm (LKA III 135), mergelinė „malá dívka“ Sv, merginė „služka“ Pnd; Kp; Sb; Sl (LKŽ VIII 26, 28), vaikinis „mladík“ K. Donel (Kabelka 1964: 249). Jinak se zde příponou *-inio- nejčastěji tvoří adjektiva, která jsou v lotyštině velmi vzácná a vyskytují se jen v některých nářečích (srov. lit. geležinis a lot. dzelzinis, lit. lapinis a lot. lapiņš „vyrobený z listů“, lit. mólinis a lot. màlinis, viz LVG 312–313; Vulāne 1986; Reķēna 1996: 61–62). Substantivizací se v litevštině nejčastěji mění v označení nositelů vlastnosti. To je také pro lotyštinu netypické, srov. lit. káiminis „venkovan“ a lot. kàimiņš „soused“ (LVG 113 313), litev. rytinis a lotyš. rītinis „východní vítr“, litev. kelminė/kélminė a lotyš. cēlminė „běžný druh houby“ (Rekēna 1996: 63–64)3. V litevštině nejsou příliš rozšířena ani deminutiva se staršími sufixy, které pocházejí z adjektivního sufixu *-no-. Deminutiva s *-īno- se dnes tvoří v dialektech jižních a východních Aukštaitů, zatímco s *-ino- v západní části žemaitského dialektu, přibližně mezi Klaipėdou a Šilutė (LKA III Žemėl. Nr. 119, p. 134–135); dříve se vyskytovala také ve Východním Prusku (Gerullis, Stang’as 1933: 26–27; DaiktvDrR II 106–107). Všechny tyto dialekty leží nedaleko Lotyšska, kde se odpovídající deriváty s *-īno-, *-ino- užívají ve dvou nespojených areálech: v jihozápadním cípu u hranic s Litvou a na rozsáhlém severovýchodním území u Estonska (DL 198–199, Žemėl. Nr. 1). Je tedy možné, že v Lotyšsku bylo centrum rozšíření baltských deminutiv se sufixem *-no-4. Údaje z dalších příbuzných jazyků rovněž ukazují, že tento adjektivní sufix vstoupil do derivačního paradigmatu deminutiv poměrně pozdě. Ačkoli se deminutiva s *-īno- vyskytují také ve slovanských, germánských, italických, keltských, albánštině a řečtině (Brugmann 1906: 275; Jokl 1963: 134), jsou zde novějšího data a zpravidla se užívají vedle adjektiv s hlubšími indoevropskými kořeny a sufixem *-īno-. Například v latině se sufixem *-īno- původně tvořila adjektiva, zatímco deminutiva s tímto sufixem se objevila až v pozdním období jejího vývoje, v takzvané lidové latině, a rozšířila se více teprve v románských jazycích, které z ní vzešly, zejména v italštině a portugalštině (Niedermann 1954; Ettinger 1980: 28–29). V germánských jazycích se při substantivizaci adjektiv se sufixem *-īno- nejprve, jak se předpokládá, vytvořila pojmenování mláďat zvířat (srov. germ. *gaitīnaz „kůzlátko“ a lat. haedīnus „kozí“) a teprve později (zejména v němčině) také jiná deminutiva (Meid 1967: 110–114). V litevštině je deminutiv se sufixem *-ītio- rovněž podstatně méně než v lotyštině, srov. litev. brolytìs, saulýtė. Pro litevštinu jsou mnohem typičtější deminutiva s ablautovou variantou tohoto sufixu *-oitio- (např. broláitis, mergáitė DaiktvDr 271–272), která v lotyštině nemají vůbec žádné protějšky. Sufixy *-ītio-, *-oitio-, které se dnes častěji užívají k tvoření deminutiv, a *-eitio-, s nímž se v litevštině dodnes hojně tvoří názvy nositelů vlastnosti, jsou ablautovými variantami téhož sufixu; srov. litev. vókietis, lotyš. vācietis a litev. vókytis, lotyš. vācītis, litev. gimináitis ir giminiėtis atd. S tímto sufixem se původně 3 Mají příbuzné tvary také v pruském jazyce; srov. litev. drėvinė „nádobka na sádlo“ a pr. drawine „(dlabaná) káď“ (Bōte) E 393 (PKEŽ I 223–226), litev. šōninė a pr. grawyne „šōninė (postranice vozu)“ (Tuncbret) E 304 (PKEŽ I 404). 4 V litevštině (na rozdíl od lotyštiny) měly adjektivní sufixy *-no- při substantivizaci výrazný vliv nikoli na kategorie tvoření deminutiv, nýbrž na tvoření názvů nositelů vlastnosti (srov. DaiktvDrR II 144–167) a částečně také názvů činitelů (srov. DaiktvDrR 124–129). 114 nejprve se tvořila označení nositelů vlastnosti⁵, později přešla do kategorie tvorby deminutiv. Jedna její apofonická varianta se více rozšířila v lotyštině, druhá v litevštině. V lotyštině zcela zanikla kolektivní označení označující skupinu lidí nebo jiných živých bytostí. V litevštině jsou takové deriváty stále produktivní. Nejčastěji se tvoří příponou -ija (srov. litev. brolija „bratři a sestry“ a slov. *bratьja „bratři“, ř. φρατρία „kmen, rod“, viz Brugmann 1906: 647), někdy příponou -(i)ava (srov. litev. broliavà „bratři a sestry“ a slov. *dět(ь)va „děti“, viz Otrębski 1935: 115, 117), jakož i jejími variantami -(i)uva (srov. litev. broluvà „bratři a sestry“), -auja (srov. litev. šunavà a šunaujà „smečka psů“), které v lotyštině nemají vůbec žádné protějšky. Uvedené přípony se patrně vyvinuly ze slovotvorné koncovky *-ā, pomocí níž se kdysi hojně tvořila kolektivní označení⁶. V litevštině a lotyštině se však zachovalo jen několik sotva rozpoznatelných reliktů tohoto typu; srov. litev. álksna/alksnà „olšový porost; bažina, údolí, kotlina“ a lotyš. álksna „bažinaté místo“ (DaiktvDrR II 48). Je pravda, že v lotyšských nářečích se vyskytuje značné množství derivátů označujících shluk rostlin nebo jiných věcí na jednom místě, tvořených příponou *-ā-jo- (LVG 284), která rovněž vznikla ze slovotvorné koncovky *-ā; srov. lotyš. álksnājs „olšový porost“ a litev. álksna/alksnà. Takových derivátů s *-ājo- je v litevštině jen několik, např.: riešutójas „líska“ Kč; Vvs (DaiktvDrR II 53)⁷. Na druhé straně se v litevských nářečích (především západních) vyskytuje několik podobných kolektivních označení s *-ā-to- (srov. alksnótas „olšový porost“ J I 96 a álksna/alksnà, viz DaiktvDrR II 58), která v lotyštině nemají protějšky, lze je však srovnat s pruským místním jménem Rikoyot: rikijs „pán“ (Herr) III 37₁₂ (Būga 1958: 160 a násl.). V litevštině je mnoho kolektivních označení, většinou pojmenovávajících shluk rostlin a věcí na jednom místě, tvořených příponou *-ī-no-. Mají protějšky v pruštině (srov. litev. šeimýna a prus. seimīns (Gesinde) III 83₄), ve slovanských jazycích (srov. litev. beržýnas a slov. *berzina, viz Sławski 1974: 121, 123), částečně také v latině a snad v germánských a albánských jazycích (Jokl 1963: 133–134; Butler 1971: 27–28), v lotyštině však zcela chybějí. Zde se k tomuto účelu neužívá přípona *-ī-no-, nýbrž její apofonická varianta *-ei-no-/-oi-no- (srov. litev. eglýnas a lotyš. egliene, egliens, eglainis, viz LVG 322–324, 327; MLLVG I 86–87, 132, 137). Na druhé straně lze dnes litevská kolektivní označení s *-eino-/-oino- hledat téměř s lucernou; srov. ražienos, dirsainė „chléb s pýrem“ JR 39 (DaiktvDrR II 56). Je pravda, že kdysi jich mohlo být také ⁵ Může jít o inovaci společnou baltštině, slovanským jazykům (srov. jihoslov. golīt’b „nahý, chudý člověk“, brātīt’b „syn bratra“, viz Sławski 1976: 55 a násl.) a germánským jazykům (srov. starohornoněm. jungidi „mládě zvířete“, viz Mezger 1953). ⁶ V pruském Elbingském slovníčku je celá řada substantiv středního rodu kolektivní povahy s *-ā, např.: slayo „sáně, saně“ (Slete) 307: slayan „sanice“ (Sletekuffe) 309 (Mažiulis 1981; PKEŽ I–IV; Degtjarev 1994). Podobného původu mohou být také litevské formy kolektivního plurálu na -ai; srov. liepai, liepynas Št (Stundžia 1981). ⁷ Mohla se vyskytovat také v pruštině; srov. místní jména Stabaven: stabis „kámen“ (Steyn) E 32, Wangayen: wangus (Dameraw) E 588 (Gerullis 1922: 247). 115 více, protože kolektivní povahy mohou být snad také četné deriváty s příponou -iena označující místa, kde rostly kulturní plodiny, např.: bulviena, kopūstiena atd. (ŽD 288; DaiktvDr 400). O kolektivních označeních s *-eino-/-oino- také v pruštině mohou svědčit derivát seweynis „vepřín“ (Sewstal) E 229 (Karaliūnas 1992: 21) a místní jména jako Alkayne, Alkeyne, Zaseynen aj. (Gerullis 1922: 252; Blažienė 1998). Není to však zcela jisté (srov. Smoczyński 2000: 74). Podobně se v litevštině a lotyštině liší ablautem ještě dvě přípony užívané při tvorbě kolektivních označení. V některých východoaukštaitských a západoaukštaitských nářečích nacházíme kolektivní označení s příponou -ytė, která mají stejný význam jako deriváty s příponou -ynas (a také -ynė), např.: alksnýtė „olšový porost“ J; Šd; Rs; Pg; Klv; Rgv (LKŽ I² 105), ąžuolýtė „les mladých dubů“ J; Grk; Kp; Rm (I² 535–536), beržýtė „les mladých břízek“ Rs; Grk (I² 777), eglýtė „smrčina“ J I 694, karklýtė „místo zarostlé vrbami“ Rgv; Rm (LKŽ V 294), kelmýtė „pařezina“ Grk; Kp; Dl (V 526), kemsýtė „louka s trsy trávy“ Vdšk (V 564), lazdýtė „místo, kde rostou lísky“ Er (VII 214), liepýtė „lipové houští“ Rgv (VII 426), molýtė „jílovitá půda“ Knr; Er (VIII 340), nendrytė „rákosina“ Rm (VIII 655), samanytė „místo porostlé mechem“ Er (XII 90). O někdejší existenci tohoto slovotvorného typu v lotyštině mohou snad připomínat pouze místní jména Apsīte, Kalmīte apod. (LVG 388)8. Jinak se zde dnes odpovídající deriváty tvoří příponou -aitė, která se liší ablautem; srov. litev. beržýtė a lotyš. bērzīte „březový háj“ (LVG 389; Laumane 1990). V litevštině odpovídající kolektivní označení s -aitė téměř chybějí; snad s výjimkou alksnaitė „olšový porost“ a beržynaitė „březový háj“ J I 12, 205 (ŽD 360)9. Dále je třeba poznamenat, že v lotyštině nemají vůbec žádné protějšky litevská kolektivní označení tvořená slovotvornými afixy, které pocházejí z označení vlastností (DaiktvDrR II 59–63). Nejproduktivnější jsou mezi nimi deriváty s příponou *-ō-men-. S touto příponou se původně tvořila označení vlastností, později se však začala užívat k tvorbě kolektivních označení. Tak například si některé deriváty s *-ōmen- ve východoaukštaitském nářečí vedle kolektivního významu zachovaly také starší význam vlastnosti, např.: jaunúomenė „mládí“ Ds (LKŽ IV 315), mažúomenė „dětství“ Ds; Str; Švnč; Tvr; Brsl (VII 978; srov. také góts. aldōmin „stáří“, viz Endzelin 1924: 124; Bammesberger 1998: 110). Samotný derivát 8 Dále lze deriváty tohoto typu částečně spojovat s germánskými kolektivními označeními na -īde (srov. starohornoněm. pflūogide „pár volů“, viz Meid 1967: 149) a s místními jmény na -ithi-, jichž se nejvíce vyskytuje v Německu, tedy nedaleko od areálu baltských jazyků (Udolph 1996: 258–274). 9 Lze je snad srovnat s prus. krischaytos „slívy trnité (špendlíky)“ (Krichen) E 621, sliwaytos „švestky“ (Pflumen) E 619, wisnaytos „třešně“ (Kirsen) E 620. Považovat tyto deriváty za deminutiva, jak se obvykle činí, brání okolnost, že nejsou známy jednoznačné doklady o existenci deminutiv s *-oitio- v pruštině. Může jít výhradně o litevskou inovaci (DaiktvDrR II 109). 116 Přípona *-ō-men-10 pochází ze starobylé přípony *-men-, pomocí níž se odedávna tvořila abstrakta (označení dějů i vlastností), srov. litevské mažūomenė a mažmenė „dětství, kojenecký věk“ Dkšt; Aps; „drobné věci“ BM 433; Trgn (LKŽ VII 978). Výrazné rozdíly se vyskytují také v dalších slovotvorných kategoriích podstatných jmen v litevštině (zejména v jejích západních a jižních nářečích) a lotyštině. Některými slovotvornými rysy je litevština bližší nikoli lotyštině, ale pruštině. Ve většině litevských nářečí má nejdůležitější baltská přípona pro názvy vlastností *-ībā11 pozměněnou podobu s kmenem na ē, *-ibē (srov. LKA III, mapa č. 123, s. 137), kterou, jak se zdá, nacházíme i v pruštině; srov. litevské pagonýbė a pruské pagonbē (Heidenschaft) E 79512. Lotyština naproti tomu všude zachovává starší podobu -ība. V litevštině jsou poměrně rozšířené názvy vlastností s příponou -ysta (zejména s její novější podobou -ystė). Mají také přesný protějšek v pruštině, srov. litevské krikščionystā a pruské cristionisto (Kristenheit) E 794. V lotyštině naproti tomu tento typ odvozenin zřejmě téměř chybí: J. Endzelÿnas (SV 53) uvádí pouze vzácnou nářeční odvozeninu kenīste „království“. Objevují se také odvozeniny podobného typu, které označují nositele vlastnosti, nikoli vlastnost samu, a to v některých lotyšských písemných pramenech. Nelze vyloučit, že vznikly pod vlivem litevštiny (srov. DaiktvDrR II 69–70). Lze se tedy domnívat, že názvy vlastností se adjektivní příponou *-istā začaly tvořit nejprve v západních baltských dialektech a později se tato inovace šířila dále na východ. Tuto hypotézu podporují ještě následující okolnosti: 1) jak dokládají litevské písemné prameny ze 16.–17. století, odvozeniny na -ystė byly kdysi zvláště produktivní v západním a středním aukštaitském nářečí (např. v překladu Nového zákona S. B. Chylińského, v Postile J. Bretkūna a v anonymním slovníku ze 17. století „Lexicon Lithuanicum“ tento typ odvozenin převažuje mezi všemi názvy vlastností, viz DaiktvDrR II 9); 2) adjektiva s příponou *-isto- jsou široce rozšířena v mnoha slovanských jazycích (srov. starobulharské rěčistъ „výmluvný“, polské jedwabisty „hedvábný“ atd.13), zatímco v baltských jazycích jich je jen několik (např.: litevské balýstas „bažinatý“, kiaulýstas „nezdvořilý“, 10 Koncové *ō před příponou není v baltských jazycích zcela ojedinělé (tak Smoczyński 2000: 118). Například v litevštině se ze jmenných slov o-kmenového skloňování tvoří adjektiva pomocí *-ō-to- (ŽD 345 a násl.; Akelaitienė 1999). Poměr odvozeniny jauniuomenė ke slovu jaūnas je tedy stejný jako u kalniūotas vůči kalnas. Možná lze podobně vysvětlit také pruské tickrōmai „praví, zákonití“ (gerecht) III 638: litevské tikras, pruské tickars „pravý“ (rechter) III 47? 11 O původu této přípony viz DaiktvDrR II 15–17. 12 V. Mažiulis (PKEŽ III 208) se domnívá, že tato odvozenina měla v pruštině příponu *-ibē (s krátkým i), podobnou slovanské příponě -bba. To však vzbuzuje pochybnosti, neboť o existenci přípony *-ībā či *-ibē v baltských jazycích zatím nemáme žádné další doklady. Z podobných důvodů je poněkud sporný i pokus opravit odvozeninu pagonbē na *pagonabē (tak Trautmann 1910: 388; Bammensberger 2000). Nebylo by tedy jednodušší odvozovat zmíněný pruský výraz pagonbē od *pagōnibē? 13 Winker-Leszyńska 1963; Vaillant 1974: 469–471; Kiparsky 1975: 219. 117 ugnystas/ugnystas „horký, prudký; ohnivé barvy“). Nevznikla tedy snad adjektivní přípona *-īsto- z *-īto- ve slovanských jazycích a nerozšířila se poté do sousedních západních baltských jazyků, kde se pak utvořily názvy vlastností na *-īstā? V pruštině je velmi mnoho názvů vlastností s další adjektivní příponou *-iskā, např.: deiwūtisku „spása“ (Seligkeyt) III 7522, labbisku „dobrota“ (Güte) III 85 atd. (Trautmann 1910: 223 a násl.; SV 50). V litevštině nacházíme několik názvů vlastností na -iškė. Z nich je pouze odvozenina jauniškė „mládí“ (srov. adjektivum jauniškas „mladistvý“) více rozšířena ve starších písemných pramenech a nářečích, zatímco další dvě jsou zcela vzácné a dnes vymizelé: berniškė „dětství, mládí“ DP 17x (srov. adjektivum bérniškas), vieniškė „osamělost“ (zaznamenáno ve slovnících Malé Litvy z 18.–19. století). I ony mohou být odrazem inovace západních baltských jazyků14, která do lotyštiny nepronikla. Podobně by snad bylo možné vysvětlit i vývoj některých slovotvorných typů označujících nositele vlastnosti. Například vedle názvů nositelů vlastnosti s příponou -ulis(-ė)15 má litevština značné množství odpovídajících odvozenin s příponou -uolis(-ė), srov. aukštūlis „nejvyšší, Bůh“ a aukštuōlis(-ė) „ten, kdo je vysoký“, greitūlis ir greituōlis „ten, kdo je rychlý“, bičiūlis ir bičiūolis „ten, kdo s někým chová včely; blízký přítel“ atd. (DaiktvDrR II 172–174). Odvozeniny tohoto typu mají protějšek v pruštině (srov. litevské místní jméno Aukštuōliai a pruské Auctoliten, viz Trautmann 1925: 177; SV 48). I to může být společná prusko-litevská inovace, která nedosáhla lotyštiny. Zdá se, že západní litevská nářečí a pruštinu spojují také názvy kůží a kožešin s příponou -ena; srov. litevské arklenà „koňská kůže“, kiškenà „zaječí kožešina“, dále kojenà „kůže zvířecích nohou“, žandenos „kůže z tváří“ apod. (DaiktvDrR II 164–165), jakož i pruské nognan „kůže (vyčiněná kožešina)“ (Leder) E 498, pokud pochází z *nōgenan, jak se domnívá V. Mažiulis (PKEŽ III 194–195). V lotyštině takové odvozeniny nebyly zaznamenány. Je tam však hojné tvoření názvů nositelů vlastnosti novější variantou přípony *-eno-/-enā- io-kmenového typu, *-enio-, např.: vecenis „stařec“, rītenis „východní vítr“, mēllene „borůvka“ atd. (LVG 298–302). V litevštině jich naproti tomu je velmi málo, např.: bergždėnis(-ė) „jalové, neplodné zvíře“, mėlėnė „borůvka“ (DaiktvDrR II 166). Mohou mít protějšky také v pruštině 14 Mohla zasáhnout také některé germánské jazyky, srov. staroseverské bernska „dětství“ (a litevské berniškė), fōlska „pošetilost“ (Meid 1967: 197; Range 1977: 128). Snad sem lze zařadit i gótské barniski „dětství“ (Benveniste 1964: 38; Nepokupnyj 1997: 13), starohornoněmecké frōnisci „pošetilost“, heidiniscī „pohanství“ aj. (Range 1977: 128). Poslední uvedené výrazy však mohou být názvy vlastností tvořené pomocí -ja-, stejně jako gótské biuhti „zvyk“: biuhts „zvyklý“, galeiki „podobnost“: galeiks „podobný“ aj. (Kubryakova 1963: 78, srov. také Bammesberger 1995: 96). V germánských, slovanských, italických, indoíránských a řeckých jazycích se totiž (na rozdíl od baltských jazyků) pomocí afixu *-(i)jo-/(i)jā široce tvořily názvy vlastností. 15 Mají zřetelné protějšky v lotyštině a pruštině; srov. litevské bėdulis a lotyšské bēdulis, litevské mielūlis a lotyšské mīlulis (LVG 346–347); litevské bandžiūlis „přítel, kamarád; spolupracovník; podvodník; odvážlivec“ a pruské antrop. Bandule (Trautmann 1925: 176). 118 v jazyce, srov. warene „měděný kotel“ (Messingkessel) E 356, wissene „kohout“ (Pors) E 622, osobní jména Drutenne, Jodenne (SV 44–45). Je pravda, že někteří zde spatřují příponu -in- (srov. Smoczyński 2000: 197). Krátká samohláska i se totiž v pruštině mohla změnit v e (Girdenis, Mažiulis 2000). Ekvivalent v pruštině mohou mít také názvy nositelů vlastnosti v litevštině s rozšířenou příponou *-āt-io-, srov. litev. barzdōtis (a také adjektivum barzdōtas) a pr. nagotis „měděný hrnec s nohama“ (Erintop) E 349: nage „noha“ (Nage) E 145 (PKEŽ III 168). V lotyštině se odvozeniny tohoto typu zřejmě nevyskytují. Kromě toho se téměř výhradně v litevštině tvoří také deminutiva s *-ātē, která mají stejný původ jako zmíněné názvy nositelů vlastnosti (DaiktvDrR II 109). Překvapuje také, že nejdůležitější litevská přípona názvů nositelů vlastnosti -inykas (< *-ino- + *-i-ko-) má přesný ekvivalent v pruštině, zatímco v lotyštině se podoba této přípony liší; srov. litev. laukinykas, pr. laukinikis „pozemkový vlastník“ (Leman) E 407 a lotyš. laučinieks (podrobněji viz DaiktvDrR II 118–127). Litevštinu a pruštinu spojuje také rozšíření označení činitelů s deminutivní příponou *-iko-. Odedávna byla zvláště typická pro západolitevské nářečí. Například ve slovnících J. Brodovského a F. Kuršaitise jich bylo zaznamenáno dokonce více než odpovídajících odvozenin s příponou *-ėjo- (DaiktvDrR 135). Pro východolitevské nářečí (stejně jako pro lotyštinu, srov. LVG 358) jsou méně typická: ve slovnících K. Sirvydase nacházíme pouze jedno označení činitele s *-iko- lojikas „ten, kdo štěká“ SD³141 (srov. také LKA III Žemėl. č. 114). V pruských památkách, stejně jako ve zmíněných litevských slovnících z Malé Litvy, je rovněž více označení činitelů s *-iko- než odpovídajících odvozenin s *-ėjo- (DaiktvDrR 136). Některá z nich mají litevské protějšky, srov. litev. mynikas a pr. mynix „kožešník, koželuh“ (Gerwer) E 511, litev. siuvikas „krejčí“ a pr. schuwikis „obuvník“ (Schuwert) E 496. V posledním případě se ovšem význam litevské a pruské odvozeniny liší. Mohly tedy snad vzniknout v obou jazycích nezávisle (srov. Smoczyński 2000: 73). Přípona *-iko- přešla do kategorie označení činitelů z deminutiv, která se v pruštině nejčastěji tvoří právě touto příponou, např.: malnijikik „děťátko“ (Kindlein) III 113₆, acc. sing. gannikan „ženuška“ (Frewlein) III 105₂₅ atd. (DaiktvDrR II 88–89 s lit.). V litevštině, stejně jako v lotyštině (DL 297–298, 300–305), se dnes zachovaly pouze zbytky odvozenin tohoto typu. Kdysi však mohla být deminutiva s *-iko- v západní části Litvy produktivní, neboť ve značné části žemaitského nářečí a v některých západolitevských mluvených varietách se deminutiva poměrně často tvoří příponou -ikė, srov. katikė, mergikė (LKA III Žemėl. č. 116, s. 131). Zde je třeba zmínit také složenou příponu zietetelského nářečí -ik-utas, např.: bernikūtas „chlapeček“, paršiikūtas „vepřík“ (Vidugiris 1969: 151). Označení činitelů s *-iko- se tedy zřejmě začala nejprve tvořit v západobaltských jazycích a později se tato inovace šířila do některých východobaltských dialektů, přičemž zasáhla také slovanské jazyky; srov. litev. siuvikas a sl. *šъvbъ (o odvozeninách tohoto typu ve slovanských jazycích podrobněji viz Wojtyła-Świerzowska 1974: 82–87). 119 Vrátíme-li se k deminutivům, najdeme ještě dvě výrazné slovotvorné izoglosy mezi litevštinou a pruštinou. Již dávno se povšimlo, že deminutiva s příponou -alis(-ė) (která stejně jako výše zmíněná -elis(-ė) vznikla z determinativu *-l-) jsou rozšířena ve značné části žemaitského nářečí (LKA III Žemėl. č. 117, s. 132), kde kdysi žili Kuršové (Būga 1961: 244), mají přesný protějšek v pruštině; srov. litev. puodālis a pr. podalis „starý hrnec“ (Bosetop) E 351. Je také třeba poznamenat, že v některých mluvených varietách žemaitského nářečí (např. v Pagramantisu) mají odvozeniny tohoto typu zdrobňující význam (Jonikas 1939: 34), zatímco v jiných (např. ve Švėkšně a Salantech) mají význam pejorativní (ŽD 175; Salys 1992: 75, 337), který vidíme i u zmíněné pruské odvozeniny. Proto by asi nebylo vhodné považovat pr. podalis za germanismus (tak Smoczyński 2000: 66 a násl.). V lotyštině se deminutiva s *-oļo- téměř vůbec nevyskytují (DL 276). Bývalou oblast Sūduva (okolí Kybartai, Vilkaviškisu a Virbalisu) spojuje s pruštinou deminutivní přípona *-istio- (Būga 1958: 305; 1959: 229; ŽD 332, 767), srov. litev. ėriščias a pr. eristian „jehňátko“ (Lam) E 681 (DaiktvDrR II 100–101 s lit.)16 V oblastech obývaných Kurši, Jatvingy a Prusy se nachází celá skupina hydronym a toponym s -ing- (a variantami -ang-, -ung-, -eng-), srov. litevská hydronyma Liōlinga, Alangà, Drubėngis, Babrungas/Bābrungas (Vanagas 1970: 91–92, 134, 168–169, 203, 410; Bilkis 1998: 54, 126–127, 169), toponyma Lėipalingis, Kūlingė, Kretingà, Palangà a pr. Balyngen, Stabingen, Marang, Marunge, Wandangen aj. (Gerullis 1922: 247; Powierski 1985: 7–95). To lze částečně vysvětlit tím, že centrum rozšíření adjektivní přípony s *-ingo- se pravděpodobně nacházelo také v západobaltských jazycích. Tam se totiž odvozeniny tohoto typu tvořily nejen od jmen (jako v litevštině a lotyštině), ale velmi často také od sloves, např.: auschauditwingins „věrné“ (getrewe) III 5314–15: auschauditwei „důvěřovat“ (vertrawen) III 2711, druwīngin „věřícího“ (gleubigen) III 11913: druwīt „věřit“ (gleuben) III 4510 atd. Kromě toho se v pruštině adjektiva tohoto typu poměrně často substantivizovala a měnila v názvy nositelů vlastnosti; srov. naunīngs „novověrec“ (Newling) III 878, ragnīngs „jelen“ (Hircz) E 651, acc. pl. poklusmīngins „poddané“ (Vnterthanen) III 911 (Kaukienė 1994). V litevštině, stejně jako v lotyštině, k tomu dochází velmi zřídka, převážně v západních a jižních nářečích; srov. kregždinga „vlaštovka“, žabangai „past“ (typické pro žemaitské nářečí); rūšingis „Rus“ Zt, juodengė „taková modrá bobule“ Dbč, varliūngis „žabák, malé dítě“ Rdm (DaiktvDrR II 148 a násl.). V litevštině, jak už bylo uvedeno, se tímto způsobem nejčastěji substantivizují adjektiva s příponou -inis(-ė) bez determinativu -g-. 16 F. Spechtas (1938) dar nurodė keletą ilyriškų asmenvardžių su -ist-. Kitur šio tipo deminutyvai tiesioginių atitikmenų, atrodo, neturi. Priesagoje *-is-t-io- veikiausiai slypi determinatyvai *-s- (plg. priesagas -šė, -i-šas, -u-šis, -iš-kas ir pan.), *-t- (plg. priesagas -u-tis, -u-tas) bei afiksas *-io- (DaiktvDrR II 101). 120 Uvedené údaje umožňují hovořit o určitém vlivu západobaltských jazyků na vývoj slovotvorby v litevštině. Tím spíše, že slovotvorné vztahy mezi lotyštinou a pruštinou jsou podstatně méně výrazné. Spojuje je sotva několik slovotvorných inovací, které jsou litevštině méně vlastní. Nejdůležitější z nich je již zmíněná tendence k širšímu využívání adjektivní přípony *-no-/-nā při tvoření názvů dějů. Většina slovotvorných shod mezi litevštinou a lotyštinou je navíc zděděna z protobaltského období, zatímco exkluzivních slovotvorných inovací východobaltských jazyků (zejména nových slovotvorných typů produktivních v obou jazycích) je poměrně málo a samy o sobě nejsou příliš zřetelné. Například ve východobaltských jazycích se patrně začala ve velké míře tvořit abstrakta s příponou *-mo-, která nejsou v pruských jazykových památkách doložena vůbec; nacházejí se zde pouze adjektiva a vlastní jména osob od nich odvozená s touto příponou (SV 47–48). Jak jsme však viděli, tato tendence se v litevštině a lotyštině realizovala dosti odlišně. Do centra slovotvorné kategorie názvů dějů v lotyštině (a v jednom či druhém baltském jazyce) se navíc dostala derivata s adjektivní příponou *-no-. Tato inovace se litevštiny dotkla jen málo. V litevštině a lotyštině jsou produktivní názvy činitelů s *-ļio- (< *-lo- + *-io-, srov. BKGF 83), srov. beglys a lotyšské bēglis (LVG 341; DaiktvDrR 118–119). Na druhou stranu se však rozšíření odvozených přípon *-ē-ļio- a *-ē-lio- v litevštině a lotyštině již liší: pro litevštinu jsou typičtější názvy činitelů s *-ėlįo-, zatímco pro lotyštinu odpovídající deriváta s *-elio-, srov. litevské pasmirdėlis a lotyšské smirdelis. Slovotvorné inovace často nepokrývají celé území Litvy a Lotyšska. Již jsme viděli, jak rozdílné je rozšíření deminutiv s *-ėlįo-, *-inio-, *-ino-, *-īno-, *-ītio- v litevských a lotyšských nářečích. Kromě toho se deminutiva s příponou *-ēno-, rozšířená téměř po celém lotyšském nářečním území (např. piļēns „mladá kachna“ DL 217–230), jen tu a tam vyskytují v některém litevském nářečí, především ve východních aukštaitských nářečích, např. arklēnas „středně velký kůň“, bernēnas „odrostlý chlapec“ Ds (LKŽ I² 303, 768) aj. (DaiktvDrR II 110). Jinak si deriváta s *-ēno- v litevštině zachovala starší význam označující nositele vlastnosti, který je již v lotyštině vzácný; srov. litevské brolēnas a lotyšské brālēns (LVG 303–304; DL 226, 228–229) a slovanské *bratrēnъ „syn bratra“ (Sławski 1974: 128–129). V litevských a lotyšských nářečích je rozdílné také rozšíření některých odvozených přípon pocházejících ze starobylé deminutivní přípony *-ko- (o její historii viz Jurafsky 1996: 565–569 s lit.). Zatímco deminutiva s *-u-ko- (srov. litevské suniūkas a lotyšské sunuks) se hojně užívají téměř na celém litevském jazykovém území (LKA III Žemėl. Nr. 116, p. 130–131), v lotyštině jsou produktivní jen v části aukštaitských nářečí (DL 276–286, Žemėl. Nr. 3). Deminutiva s *-ā-ko- (srov. litevské berniōkas a lotyšské bērnāks) jsou produktivnější v litevských východních aukštaitských nářečích (ŽD 133–134; DaiktvDr 279–280) než v lotyšských aukštaitských nářečích (DL 289–294). Odpovídající deriváta s *-ē-ko- (srov. litevské bernēkas a lotyšské bērņēks) jsou naopak mnohem typičtější pro lotyšská nářečí (zejména latgalská, viz DL 295–296) než pro jihovýchodní litevská nářečí (DaiktvDrR II 92). 121 Vyvstává tedy otázka, proč se litevština, která je svými morfologickými (flektivními) a fonologickými rysy tak blízká lotyštině, ve slovotvorbě od ní tolik liší a v nejednom případě se přibližuje pruštině. Někteří badatelé se i z jiných důvodů domnívají, že značná část litevských nářečí vznikla na západobaltském substrátu. Například V. Mažiulis (1994; 1995) řadí k západním Baltům vedle Prusů a Jatvingů také Kurše, kteří výrazně ovlivnili vývoj žemaitského nářečí (LE 212–217), a rovněž Skalviany a Nadruviany, jejichž potomci po asimilaci s Litevci jsou považováni za Litevce v Prusku (o pruských prvcích v oikonymii Malé Litvy viz také Razmukaitė 1995: 546). Blízkost uvedených baltských kmenů dokládají i archeologické nálezy (srov. Gimbutienė 1958; 1985: 48–50, 77, 114–115, 179; LE 86–88, 104–109; Merkevičius 1996; Butrimas, Žulkus 1997: 30 nn.). A. Vidugiris (1996; 1996a; 1998) na základě údajů z „Atlasu litevského jazyka“ a vlastního důkladného výzkumu žietelského nářečí hovoří o souvislém západobaltském areálu, který kdysi zahrnoval také území západních a jižních aukštaitských nářečí Velké Litvy a Žietelu; tyto oblasti později (zejména jižní aukštaitská nářečí) prošly větší či menší mírou integrace s východními aukštaitskými nářečími. Také archeologové a historici mají sklon hledat ve východní Litvě jádro litevského národa, které snad již na konci 1. tisíciletí n. l. a na počátku 2. tisíciletí začalo sjednocovat baltské kmeny, jež později položily základy litevského státu (Volkaitė-Kulikauskienė 1970: 25 nn.; 1978; LE 156, 183–199, 203 nn.; Gudavičius 1998; 1999: 22–24). Na druhé straně se objevuje také názor, že není třeba vést mezi západními a východními Balty tak ostré hranice (srov. Schmid 1998). Při řešení tohoto složitého problému bych navrhoval věnovat pozornost velmi bohaté mohylové kultuře, která se v Sembě, Notangii a některých dalších západobaltských zemích zřejmě objevila již v době bronzové a podle archeologů dominovala východobaltským oblastem asi 3 000 let, přibližně do 4. století n. l. (Engel 1935; Gimbutienė 1958 aj.), a mohla ovlivnit dokonce i Góty (Žulkus 1995)17. Někteří se domnívají, že v západobaltské oblasti po dlouhou dobu existovalo nejen kulturní, ale také náboženské kultovní centrum všech Baltů (Vėlius 1983: 221 nn.). Zatímco západní Baltové byli odedávna díky obchodu s jantarem již v pravěku úzce spojeni se střední a severozápadní Evropou (není náhodou, že jejich jména jako první z baltských kmenů pronikla do písemných pramenů), tehdy se formující východní Baltové žili izolovaněji (Gimbutienė 1985: 179–180). Vytvořilo snad to vše příznivé podmínky pro šíření kulturních i jazykových inovací ze západu na východní Balty (zejména do přilehlých západních a jižních oblastí dnešní Litvy), a to především inovací lexikálních (srov. Ademollo Gagliano 1998) a slovotvorných, citlivých na nejrůznější jazykové kontakty? Později, jak již bylo zmíněno, začala východní 17 Staré kontakty mezi západními Balty a Germány mohou částečně dokládat také některé jazykové údaje (srov. DaiktvDrR II 151–152). 122 integrace. Tak se snad nejprve v poli západních a později východních vlivů utvářel litevský jazyk a jeho nářečí? A nebylo by možné hledat samotné centrum východních Baltů také ve východní Litvě? Jde samozřejmě pouze o předběžné hypotézy pro další výzkum. Zatím bohužel zdaleka nejsou určeny všechny slovotvorné izoglosy baltských jazyků. Dosud nemáme popis slovotvorného systému lotyštiny a pruštiny, který by byl zpracován podle současných lingvistických metod. Chybějí údaje o rozšíření slovotvorných typů v litevských a lotyšských nářečích. ZKRATKY BAM – B a m m e s b e r g e r A. (Hrsg.) Baltistik: Aufgaben und Methoden, Heidelberg: Universitätsverlag C. Winter, 1998. BKGF – E n d z e l y n a s J. Zvuky a formy baltských jazyků, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1957. DaiktvDr – U r b u t i s V. Tvoření podstatných jmen. – Gramatika litevského jazyka 1, Vilnius: Mintis, 1965, 261–473. DaiktvDrR – A m b r a z a s S. Vývoj tvoření podstatných jmen. Slovesné deriváty v litevštině, Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1993. DaiktvDrR II – A m b r a z a s S. Vývoj tvoření podstatných jmen II. Jmenné deriváty v litevštině, Vilnius: Institut nakladatelství vědy a encyklopedií, 2000. DL – R ū k e - D r a v i ņ a V. Zdrobněliny v lotyštině, Lund: Håkan Ohlsson booktryckeri, 1959. GrG – Exemplář slovníčku pruského jazyka S. Grunaua (asi 1517–1526), uložený v knihovně univerzity v Göttingenu (cit. podle Mažiulis 1981). Ind. – G a m k r e l i d z e T. V., I v a n o v Vjač. Vs., Indoevropejskij jazyk i indoevropejcy 1–2, Tbilisi: Izdatel'stvo Tbilisskogo universiteta, 1984. KZ – Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen (od 101. svazku vychází pod změněným názvem Historische Sprachforschung), Berlín aj. LE – Lietuvių etnogenezė, Vilnius: Mokslas, 1987. LEW – F r a e n k e l E. Litevský etymologický slovník, Heidelberg: Carl Winter, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht, 1962. LKA III – Atlas litevského jazyka 3, Vilnius: Mokslas, 1991. LKK – Otázky litevské lingvistiky, Vilnius. LKŽ – Slovník litevského jazyka, Vilnius, 1941–. LVG – E n d z e l ī n s J. Gramatika lotyšského jazyka, Riga: Státní nakladatelství Lotyšska, 1951. LŽ – Lietuvininkų žodis, Kaunas: Litterae Universitatis, 1995. ME – M ū l e n b a c h s K., E n d z e l ī n s J. Latviešu valodas vārdnīca 1–4, Rīgā: Kultūras fonds izdevums, 1923–1932. MLLVG I – Gramatika současného lotyšského spisovného jazyka 1, Riga: Nakladatelství Akademie věd Lotyšské SSR, 1959. PKEŽ – M a ž i u l i s V. Pruský etymologický slovník 1–4, Vilnius, 1988–1997. SV – E n d z e l ī n s J. Senprūšu valoda, Rīgā: Universitātes apgāds, 1943. ŽD – S k a r d ž i u s P. Tvoření slov v litevštině, Vilnius, 1943. Ostatní zkratky pramenů jsou stejné jako ve velkém „Slovníku litevského jazyka“. 123 LITERATURA Ademollo Gagliano M. T. 1998: Ereditá lessicali indeuropee in lettone. – BAM, 347–357. Akelaitienė G. 1999: Paviršiaus ypatybę reiškiančių būdvardžių variantai ir jų atsiradimo priežastys. – Baltistica 34(2), 209–213. Baltynja M. 1979: Suffiksal’noe slovoobrazovanie otlagol’nych suščestvitel’nych v latyšskom pis’mennom jazyke (na -šana, -ums, -ība, -iens): Avtoref. dis. … kand. filol. nauk, Riga. Bammesberger A. 1973: Abstraktbildungen in den baltischen Sprachen, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Bammesberger A. 1995: Die gotischen Adjektiva auf -(w)-isk-. – KZ 108, 93–101. Bammesberger A. 1998: Anmerkungen zum Baseler Epigramm. – BAM, 121–126. Bammesberger A. 1998a: Zur Herkunft des baltischen Suffixes -ingas. – Res Balticae 4, 109–111. Bammesberger A. 2000: Altpreußisch pagonbe. – Res Balticae 6, 59–64. Benveniste É. 1961: Fonktions suffixale en gotique. – Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 56, 21–45. Bielenstein A. 1863: Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen erklärend und vergleichend dargestellt 1, Berlin: F. Dünmler. Bilkis L. 1998: Lietuvių priesaginės darybos heloniniai: Hum. m. daktaro disertacija, Vilnius. Blažienė G. 1998: Dėl XVI–XVII a. Sembos vietovardžių. – Baltistica 5 priedas, 59–78. Brugmann K. 1906: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Bd. 2. T. 1, Straßburg: Karl J. Trübner. Būga K. 1958–1961: Rinktiniai raštai 1–3, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla. Butler J. L. 1971: Latin -īnus, -īna, -īnus and -īneus. From Proto-Indo-European to the Romance Languages, Berkeley-Los Angeles-London: University of California Press. Butrimas A., Žulkus V. 1997: Žemaitijos priešistorė. – Žemaitijos istorija, Vilnius: Regnum fondas, 13–34. Degtjarev V. I. 1994: Refleksy indoevropejskoj formy sobiratel’nosti na *-ā- v baltijskih i slavjanskih jazykach. – Baltistica 4 priedas, 29–41. Desnickaja A. V. 1983: Drevnie balkano-baltijskie sootnošenija i albanskij jazyk. – Baltistica 19(1), 15–22. Endzelin J. 1909: Lettische Miszellen. – KZ 42, 375–379. Endzelin J. 1924: Germanische-baltische Miszellen. – KZ 52, 110–128. Ettinger S. 1980: Form und Funktion in der Wortbildung, Tübingen: Gunter Narr Verlag. Engel C. 1935: Vorgeschichte der altpreussischen Stämme 1, Königsberg. Gerullis G. 1922: Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin-Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger, Walter de Gruyter u. Co. Gerullis J., Stang’as Ch. 1933: Lietuvių žvejų tarme Prūsuose, Kaunas: Švietimo ministerijos knygų leidimo komisija. Gimbutienė M. 1958: Rytprūsių ir Vakarų Lietuvos priešistorinės kultūros apžvalga. – Mažoji Lietuva, New York, 9–121. Gimbutienė M. 1985: Baltai priešistoriniais laikais, Vilnius: Mokslas. Girdenis A., Mažiulis V. 2000: Prūsų kalbos trumpųjų balsių fonologinė sistema. – Tarptautinis baltistų kongresas „Baltų kalbos amžių kaitoje“. Pranešimų tezės, Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 90–92. Gudavičius E. 1998: Mindaugas, Vilnius: Žara. Gudavičius E. 1999: Lietuvos istorija 1, Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla. Hamp E. P. 1973: On Baltic, Luwian and Albanian participles in *-m-. – Baltistica 9(1), 45–50. Hamp E. P. 1983: Indo-European substantives in *-mō- and *-mā-. – KZ 96, 171–177. 124 Jokl N. 1963: Die Verwandtschaftsverhältnisse des Albanischen zu den übrigen indogermanischen Sprachen. – Die Sprache 9, 113–155. Jonikas P. 1939: Pagramančio tarmė, Kaunas: Švietimo ministerijos knygų leidimo komisija. Jurafsky D. 1996: Universal tendencies in the semantics of the diminutive. – Language 72(3), 533–578. Kabelka J. 1964: Kristijono Donelaičio leksika, Vilnius: Mintis. Karaliūnas S. 1992: New findings in Prussian etymology (names for foal and swine). – W. Smoczyński, A. Holvoet (eds) Colloquium Pruthenicum Primum, Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 15–21. Kaukienė A. 1994: Prūsų kalbos būdvardžiai su priesaga -ing-. – Vakarų baltų kalbų ir kultūrų reliktai. Mokslinės konferencijos medžiaga: pranešimai ir tezės. Skiriama Antanui Jakuliui (1939–1984) paminėti, Klaipėda: Klaipėdos universitetas, 9–10. Kiparsky V. 1975: Russische Grammatik 3, Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag. Kortlandt F. 1998: Two Old Prussian fragments. – BAM, 115–120. Kortlandt F. 1998a: Who is who in the Old Prussian Epigramm? – BAM, 127–128. Kronasser H. 1963: Etymologie der hethitischen Sprachen 2, Wiesbaden: Otto Harrassowitz. Kubryakova E. S. 1963: Imennoe slovoobrazovanie germanskich jazykov. – Sravnitel'naja grammatika germanskich jazykov 3, Moskva: Izdatel'stvo Akademii Nauk SSSR, 39–131. Laroche E. 1956: Hittite -ima-: indo-européen *-mo-. – Bulletin de la Société de Linguistique de Paris 52, 72–82. Laumane B. 1990: Derivati ar priedēkli -ait- augšzemnieku izloksnēs. – Onomastica Lettica, Rīga: Zinātne, 92–101. Leskien A. 1891: Bildung der Nomina im Litauischen, Leipzig: Hirzel. Liukkonen K. 1987: Vostočnoslavjanskie otglagol'nye suščestvitel'nye na -m- 1, Helsinki: University of Helsinki. Mažiulis V. 1973: Seniausias baltų rašto paminklas. – Baltistica 11(2), 125–131. Mažiulis V. 1981: Prūsų kalbos paminklai 2, Vilnius: Mokslas. Mažiulis V. 1994: Prūsai ir kiti vakarų baltai. – Prūsijos kultūra, Vilnius: Academia, 4–9. Mažiulis V., 1995: Dėl Prūsijos lietuvių kilmės. – LŽ 465–469. McCluskey S. C., Schmalstieg W. R., Zeps V. 1975: The Basel Epigramm, a new minor text in Old Prussian. – General Linguistics 15, 159–165. Meid W. 1967: Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 3. Wortbildung, Berlin: Walter de Gruyter u. Co. Merkevičius A. 1996: Basic burial patterns of Western and Eastern Balts in the Bronze and Early Iron Ages. – K. Jones-Bley, M. E. Huld (eds) The Indo-Europeanization of Northern Europe, Washington: Institute of Study of Man, 54–58. Mezger F. 1953: Ahd. jungidi, lit. vilkýtis, got. nipjis. – KZ 71, 117–119. Nepokupnyj A. N. 1997: K probleme derivatov v istoričeskich i ėtimologičeskich slovarjach baltijskich i slavjanskich jazykov. – LKK 37, 11–19. Niedermann M. 1954: -inus als Diminutivsuffix im späteren Volkslatein. – Sprachgeschichte und Wortbedeutung. Festschrift Albert Debrunner, Bern: Francke Verlag, 329–342. Otrębski J. 1935: Przyczynki słowiańsko-litewskie 2, Wilno: Nakładem Instytutu naukowo-badawczego Europy Wschodniej. Parenti A. 1998: Old Prussian abstract nouns in -sna, -senna, -sennis. – BAM, 129–142. Powieŕski J. 1985: Polska a Prusowie w Warnia i Mazury, Olsztyn: Ośrodek badan naukowych im. Wojciecha Kętrzyńskiego w Olsztynie. Range J. D. 1977: Zur Entwicklung der Wortbildungskategorie „Nomen loci“ im Baltischen und Slawischen. – Baltistica 2 Priedas, 124–130. Razmukaitė M. 1995: Mažosios Lietuvos oikonimija (gyvenamųjų vietų vardai). – LŽ 528–546. Reķēna A. 1996: Dienvidlatgales izlokšņu un lietuviešu valodas paralēles varddarināšanā. – Baltistica 31(1), 53–70. 125 Salys A. 1992: Raštai 4, Roma: Lietuvių katalikų mokslų akademija. Savukynas B. 1966: K probleme zapadnobaltijskogo substrata v jugozapadnoj Litve. – Baltistica 1(2), 165–176. Schmid W. P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea, Berlin-New York: Walter de Gruyter. Schmid W. P. 1998: Altpreussisch-lettische Sprachbeziehungen. – Baltistica 33(2), 199–208. Skardžius P. 1998: Rinktiniai raštai 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidyklios institutas. Sławski F. 1974–1976: Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. – Słownik prasłowiański 1–2, Wrocław etc.: Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk. Smoczyński W. 2000: Untersuchungen zum deutschen Lehngut im Altpreussischen, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego. Specht F. 1938: Zum illyrischen Suffix -ist-. – KZ 65, 175. Stundžia B. 1981: Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reikšmė linksniavimo bei kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. – LKK 21, 185–198. Trautmann R. 1910: Die altpreußischen Sprachdenkmäler, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Trautmann R. 1925: Die altpreußischen Personennamen, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Udolph J. 1994: Namenkundliche Studien zum Germanenproblem, Berlin-New York: Walter de Gruyter. Vaba L. 1995: Baltische m-Deverbale in den ostseefinnischen Sprachen. – VII Starptautiskais baltistu kongress 1995. g. 13–15. jūnijā. Referātu tēzes, Rīga: Latviešu valodas institūts, 117–119. Vaillant A. 1974: Grammaire comparée des langues slaves 4, Paris: Editions Klincksieck. Vanagas A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius: Mintis. Vanagas A. 1994: Miesto vardas Kretingà. – LKK 34, 162–165. Vėlius N. 1983: Senovės baltų pasaulėžiūra, Vilnius: Mintis. Vidugiris A. 1969: Zietelos tarmės daiktavardis. – LKK 11, 147–182. Vidugiris A. 1996: Kai kurie vakarų baltų kalbos reiškiniai pietinėse lietuvių tarmėse. – Baltistica 31(1), 31–38. Vidugiris A. 1996a: Dėl Zietelos šnektos priklausomybės ir kilmės. – LKK 36, 127–137. Vidugiris A. 1998: Zanavykai – sūduvių ar žemaičių palikuonys. – LKK 40, 22–31. Volkaitė-Kulikauskienė R. 1970: Lietuviai IX–XII amžiais, Vilnius: Mintis. Volkaitė-Kulikauskienė R. 1978: Lietuvos tautybės susidarymas (archeologijos duomenimis). – Lietuvos istorijos metraštis. 1977 metai, 5–22. Vulāne A. 1986: Adjektīvu ar -inis, -ine derivācija un atributīvā funkcija augšzemnieku dialektā. – Latvijas PSR zinātņu akadēmijas vēstis 1(462), 73–84. Winkler-Leszyńska I. 1963: Przyrostki przymiotnikowe -ityl-isty, -atyll-asty w języku polskim na tle ogólnosłowiańskim. – Język Polski 63, 65–73. Wojtyła-Świerzowska M. 1974: Prasłowiańskie nomen agentis, Wrocław etc.: Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk. Žulkus V. 1995: Vakarų baltai gotų-gepidų migracijoje (I–IV a.). – Lietuvininkų kraštas, Kaunas: Litterae Universitatis, 74–127. THE MAIN DERIVATIONAL DIFFERENCIES OF SUBSTANTIVES IN LITHUANIAN AND LATVIAN Summary Between Lithuanian and Latvian there are considerable differences with regard to the derivational structure of substantives. The most productive suffixes of nomina actionis (cf. Lith. *-i-mo- and Latv. *-s-io-nā) and diminutives (cf. Lith. *-e-l-io- and Latv. *-i-nio-, *-īt-io-) are quite different in Lithuanian and Latvian. 126 Nomina collectiva, which indicate a group of people or living beings, have remained productive in Lithuanian (especially derivatives in *-ij-ā), but they are quite extinct in Latvian. In Lithuanian and Latvian there are also some differences in suffixes used to form nomina collectiva with the meaning of forests or concentrations of other plants or things in one place, cf. Lith. *-ī-no- and Latv. *-ei-no-/-oi-no-, Lith. *-ī-ē and Latv. *-oit-ē. A number of derivational isoglosses link the Lithuanian language (especially its western and southern dialects) to Old Prussian and oppose it to Latvian: nomina qualitatis in *-ībē, *-īstā, *-isko-; nomina attributiva in *-in-īko-, *-ō-lio-, *-e-nā, *-ā-tio-; nomina agentis in *-i-ko-; diminutives in *-o-lio-, *-is-t-io-; hydronyms and place names in -ing- (resp. -ang-, -ung-, -eng-). Saulius AMBRAZAS Gauta 2000 02 24 Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6 LT-2055, Vilnius, Lietuva El. paštas saulाम[email protected] 127