Paweł Wójcik. „The Acquisition of Lithuanian Verb Morphology“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIV (2001), 251–258 RECENZE Recenze Paweł Wójcik, The Acquisition of Lithuanian Verb Morphology. A Case Study. Kraków: Universitas, 2000, 152 p. Mladý vědec Paweł Wójcik napsal monografii The Acquisition of Lithuanian Verb Morphology. A Case Study¹ na základě doktorské disertace vypracované na katedře obecné lingvistiky a baltských studií Varšavské univerzity (práce byla obhájena v roce 1998). Od disertace se monografie liší především přepracovanou strukturou, která je přehlednější, avšak příliš rozdrobenou do malých kapitol. Práce P. Wójcika je v litevských studiích bezpochyby průkopnická. Jde o první pokus popsat osvojování slovesné morfologie litevským dítětem (dívkou jménem Rūta) ve věku od 1;7 do 2;5 roku; zároveň je to první kniha o jazyce litevských dětí. Mimochodem, bylo prozkoumáno také osvojování jmenné morfologie téže dívky – v roce 1999 obhájila Ineta Savickienė na Univerzitě Vytautase Velikého doktorskou disertaci „Morfologie podstatného jména u litevského dítěte“. Z obou výzkumů si tedy bude možné vytvořit poměrně úplnou představu o tom, jak si litevská dívka osvojuje morfologický systém. Monografie P. Wójcika se skládá z deseti krátkých kapitol (s. 11–128), stručné předmluvy (s. 9–10), přílohy (s. 129–137), shrnutí v polštině (s. 138–143) a litevštině (s. 144–148) a seznamu použité literatury (s. 149–152). V předmluvě se uvádí, že empirická základna potřebná k výzkumu osvojování jazyka u baltských dětí je malá, včetně údajů zpracovaných samotným autorem, a proto je hlavním cílem knihy „podat obecný obraz toho, jak se osvojuje systém litevských sloves“ (s. 9). P. Wójcik zvláště zdůrazňuje specifickou povahu předmětu monografie – zkoumá se jazyk jediného dítěte. Ačkoli lze i v takových případech postřehnout určité univerzální rysy osvojování jazyka (s odkazem na významného psycholingvistu D. T. Slobina), proces osvojování jazyka je přesto třeba považovat za velmi individuální jev, podmíněný různými faktory (tamtéž). Z tohoto důvodu se P. Wójcik zdráhá činit dalekosáhlé závěry o osvojování systému litevských sloves 1 Kniha vyšla v řadě „Baltica Varsoviensia“ (sv. 2), kterou založil a řídí prof. Wojciech Smoczyński; prvním svazkem byla výběrová edice lituanistických prací Tamary Buch (T. Buch, Opuscula Lithuanica, Warszawa, 1998). Autor monografie P. Wójcik, který vyučuje lituanistické předměty na Varšavské univerzitě, studoval baltská studia na Varšavské a Vilniuské univerzitě a napsal diplomovou práci o jazyce, jímž dospělí Litevci komunikují s dvouletým dítětem (na základě nahrávek pořízených v jedné rodině), viz P. Wójcik, Charakterystyka mowy skierowanej do 2-letniego dziecka litewskiego. Diplomová práce. Varšavská univerzita, 1994; týž, Some characteristic features of Lithuanian Baby Talk, in Linguistica Baltica 3, 1994, 71–86. 252 | RECENZIJOS obecně. Takové střízlivé pochopení předmětu výzkumu a možností je chvályhodnou vlastností, kterou nemívá často vědec stojící na začátku své dráhy. První kapitola monografie se podle očekávání věnuje dějinám problematiky (s. 11–17). Seznamuje s výzkumy jazyka baltských dětí, počínaje pracemi V. Rūķe-Draviniové, v nichž bylo shromážděno mnoho údajů o tom, jak si její dvě děti osvojují lotyštinu, včetně slovesné morfologie. P. Wójcik se pochopitelně zaměřuje na toto poslední téma a probírá je v kapitole (s. 13–14), přičemž věnuje největší pozornost pořadí osvojování slovesných kategorií (zdá se, že v disertaci taková podkapitola nebyla). Následuje přehled výzkumů jazyka litevských dětí, které začaly velmi pozdě – v roce 1992, kdy se z iniciativy Magdaleny Smoczyńské začal systematicky nahrávat Eglin jazyk a o rok později také jazyk Rūty. Ukázalo se, že vývoj jazyka Eglė je mimořádně specifický a neodpovídá standardnímu vývoji jazyka dítěte ve věku 2–3 let, proto byly pro výzkum osvojování litevštiny vybrány pouze zvukové nahrávky Rūty2. Ve druhé kapitole (s. 18–21) autor představuje zkoumaný materiál – zvukové nahrávky Rūty: vysvětluje, jak byly pořizovány, přepisovány a analyzovány podle ve světě psycholingvistiky dobře známého systému CHILDES. Celkem bylo zakódováno 38 500 výpovědí, v nichž bylo nalezeno a analyzováno více než 26 000 slovesných tvarů (asi 10 000 jich použila Rūta, zbývající dospělí, kteří s ní komunikovali, především její matka). Třetí kapitola (s. 22–36) podává stručný popis systému litevských sloves (tj. modelu jazyka dospělých, který si děti osvojují). Aniž bych zpochybňoval autorovu kompetenci v otázkách baltských sloves, rád bych upozornil na několik pochybných drobností. Například některé zvratné tvary jsou nesprávně interpretovány jako obsahující zvratný alomorf -is, např.: kelk-is (= kelki-s), kels-is (= kelsi-s), s. 32 (na jiném místě, v tabulce na s. 36, je již provedeno členění sùp-ki-s, sùp-si-s). Není jasné, proč se tvary sùptume, sùptute, sùptumėme, sùptumėte člení na sùp-tume, sùp-tute, sùp-tumėme, sùp-tumėte (s. 36). Co je z morfologického hlediska -tume, -tute, -tumėme, -tumėte? Hláskové alternace jako lėkti, lekia, lėkė; karti, karia, korė (s. 31) by bylo z synchronního hlediska vhodné označit za smíšené (první autor řadí ke kvantitativním, druhou ke kvalitativním; to je již diachronní interpretace). Diachronní hledisko se projevuje také v poznámkách o kategorii rodu, kde se tvrdí, že přídavná jména, číslovky a participia mohou mít tvary středního rodu (s. 30, pozn. 20). V sub systému jmenných slov (nikoli podstatných jmen), která se skloňují podle čísla a pádu, je třeba z hlediska synchronního nejprve předpokládat opozici mezi shodnými a neshodnými tvary. Posledně jmenované tvary se liší vzhledem ke kategoriím rodu, čísla a pádu, a proto ani termín „bezrodé tvary“, navrhovaný některými lituanisty, není vhodný. Čtvrtá kapitola (s. 37–42) podává celkový přehled distribuce slovesných tvarů jak v jazyce Rūty, tak v jazyce dospělých, kteří s ní komunikovali („input“). Uvádí se zde, že pro osvojení slovesné morfologie je velmi významná hranice jednoho roku a devíti měsíců (1;9) – tehdy se začínají rozlišovat budoucí a minulý (jednoduchý) čas a výrazně se rozšiřuje slovní zásoba. Následující tři kapitoly popisují, jak si Rūta osvojuje gramatické kategorie sloves. Začíná se časem (kapitola V, s. 43–59), poté se analyzuje vznik a vývoj tvarů osoby (kapitola VI, s. 60–80) a způsobu (kapitola VII, s. 81–88) v jazyce Rūty. Osmá kapitola (s. 89–93) pojednává o infinitních tvarech – infinitivu a participiích, devátá (s. 94–117) o vývoji slovesné struktury. Desátá kapitola (s. 118–128) je závěrem. Zde jsou zdůrazněny utváření slovesných morfologických kategorií a struktury 2 Nahrávky Eglė využil P. Wójcik při výzkumu jazyka dospělých, kterým komunikují s dětmi (child directed speech), viz pozn. 1. RECENZIJOS 253 Nejobecnější zákonitosti v Rūtine řeči, podobnosti a rozdíly mezi Rūtinou řečí a řečí dospělých („input“). Osvojování morfologie slovesa u Rūty je srovnáno s údaji z lotyštiny, které uvádějí práce V. Rukės-Dravinės. V příloze monografie (s. 129–137) najdeme přepsaný a kódovaný materiál, příslovečná určení času, tvary 3. osoby, participia a další příklady. Výzkum P. Wójcika vychází z téměř rok trvajících zvukových záznamů dětské řeči, zpracovaných, jak již bylo řečeno, podle systému CHILDES. Materiál autora monografie je tedy spolehlivý a ověřitelný; mohou jej i výsledky výzkumu využívat všichni badatelé, kteří zkoumají dětskou řeč na základě principů CHILDES. Na druhou stranu budou zákonitosti, kterých si badatel povšiml, zajímavé i pro psycholingvisty, kteří systém CHILDES nepoužívají (srov. publikace Dravinės využité v samotné recenzované práci). Stručně řečeno, všichni, koho budou zajímat otázky osvojování litevského jazyka dětmi, budou hledat práce P. Wójcika (a I. Savickienė), protože jiné jednoduše nejsou. Práce těchto mladých badatelů budou oporou pro lingvisty, kteří si jako předmět svého výzkumu zvolí řeč litevských dětí. To, že je zkoumáno pouze jedno dítě, přináší určité problémy (srov. myšlenky vyslovené v předmluvě monografie), například není jasné, které jevy lze považovat za individuální rys Rūtiny řeči a které za obecnou charakteristiku řeči litevských dětí. I takový výzkum však umožňuje vyzdvihnout univerzální či obecnější a individuální rysy utváření Rūtiny řeči, pokud jsou využity údaje z výzkumů řeči dětí jiných národů. Při vyvozování závěrů srovnává P. Wójcikas fakta z Rūtiny řeči především s odpovídajícími údaji o řeči lotyšských dětí. Ke srovnání mohl ve větší míře využít výzkumy řeči dětí jiných národů, například práce účastníků projektu „The Acquisition of Pre- and Protomorphology“ vedeného W. U. Dresslerem. Bylo by zajímavé dozvědět se, zda materiál o Rūtině slovesu umožňuje vyčlenit stadia předpokládaná zastánci přirozené morfologie: předmorfologii, protomorfologii a modularizovanou morfologii. Obecně mohl autor při interpretaci faktů více využít všeobecně přijímaná tvrzení obecné jazykovědy a ukázat svou lingvistickou erudici. Z celkových shrnutí v monografii bych chtěl zvláště vyzdvihnout pořadí osvojování jednotlivých morfologických kategorií slovesa, které P. Wójcikas určil a které je, téměř nepochybuji, obecně charakteristické pro osvojování morfologie litevského slovesa. Nejprve (asi v 1;8) se objevují tvary přítomného času a imperativu, o měsíc později tvary minulého a budoucího času, participia a nejpozději tvary kondicionálu. Toto pořadí víceméně odpovídá strukturální a statistické3 příznakovosti kategorií. Pokud bychom porovnali dobu osvojování slovesných a jmenných kategorií, Rūta si druhé osvojila o něco rychleji. Symptomatické je převládání takzvaných tvarů třetí osoby po celé zkoumané období. To by podporovalo názor, že v baltských jazycích „3. osoba“ vypadává ze systému osobních kategorií a ve skutečnosti osobou není (srov. práce V. Žulise). Fakta jsou v monografii podána precizně; pozoruhodná je příkladná technická úprava. Korektorské chyby jsou poměrně vzácné, v anglickém textu jsem jich zaznamenal jen několik: paticiples (= participles) s. 14, 19 v.4; situtation (= situation) s. 24, pozn. 14; dipthongs (= diphthongs) 3 Při shrnování poznatků o osvojování morfologie slovesa u Rūty bere P. Wójcikas mimochodem v úvahu také statistické údaje o užívání slovesných tvarů ve spisovné litevštině, uvedené v pracích V. Žilinskienė. 4 Zde a dále v. znamená „(řádek) shora“, ap. znamená „(řádek) zdola“. 254 | RECENZIJOS s. 32, 2 ap. V litevské části je chyb více – nejen korektorských, například: Aurelia (= Aurelija) s. 16, 10 v., pozn. 6; busimasis (= būsimasis) s. 25, 8 v.; lekti (= lėkti) s. 31, 8 v.; pusti, putė (= pūsti, pūtė), žadžia (= žaidžia) s. 31, 13 v.; baigiai (= baigei) s. 34, 6 ap.; práce litevských akcentologů zmíněné na s. 34, pozn. 27 nejsou uvedeny v seznamu literatury; mok+tė-s ir mok+ė-me-s (s. 35, 2,3 ap.) je třeba zaměnit; tečiu (= tečiu) s. 58, 12 ap.; biški (= biški „trochu“) s. 92, 3 ap.; není pravda, že tvar šokinti v litevštině neexistuje (s. 103, pozn. 64); krenta (= krinta) s. 115, 15 ap. (tvar mateřského jazyka krenta není tvarem spisovného jazyka); MFTYTI (= MĖTYTI) s. 117, 1 v.; {tevelis} (= tėvelis) s. 133, 13 ap.; tetis (= tetis {tėtis}) s. 134, 10,13 v. Zde uvedené nedostatky „zanikají“ mezi množstvím bezchybně předložených příkladů a nejsou nápadné. Hůře je na tom litevské resumé – jeho jazyk, styl a interpunkce by potřebovaly značnou redakční úpravu. Je politováníhodné, že mnohé chyby v litevském textu byly převzaty z disertace. To by ukazovalo, že přípravu monografie provázelo spěchání. Ukvapeností bychom patrně měli vysvětlit i to, že se v textu knihy místo monografie vloudila zmínka o disertaci, například „In this dissertation, I shall refer to problems of accentuation“ (s. 34, pozn. 27). Na závěr této recenze chci říci, že navzdory uvedeným nedostatkům a chybám je monografie P. Wójcika seriózní prací, která rozšířila obzory litevských studií o výzkum dětské řeči. Recenzovaná kniha a články by nevznikly bez úsilí mnoha lidí: zvukové záznamy pořizovala a přepisovala Rūtina matka, litevistka Aurelija Kaškelevičienė (tuto práci částečně podpořila Rakouská akademie věd – grant zajistil prof. W. U. Dressler; také Fond Otevřené Litvy, který zakoupil počítač, magnetofon a kazety); data kódoval a analyzoval, samozřejmě, P. Wójcikas, pod vedením a s všestrannou podporou známé psycholingvistky prof. M. Smoczyńské, z jejíhož podnětu byl výzkum řeči litevských dětí zahájen; disertaci vedl a její obhajobu řídil baltista prof. Axelis Holvoet. Pomoc těchto i dalších lidí autor v knize pěkně vyzdvihuje (s. 7), hlavním hrdinou nového oboru litevské lingvistiky je však on sám, profesionálně vzdělaný psycholingvista a litevista, který, nepochybuji, bude ve výzkumu litevštiny úspěšně pokračovat. Bonifacas Stundžia Katedra baltské filologie a obecné lingvistiky Vilniuská univerzita Universiteto g. 5, 2734 Vilnius, Litva [email protected] Obdrženo 17. 8. 2001 PIETRO U. DINI, Pobaltské jazyky. Srovnávací dějiny. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000, 540 p. Úvod Pietra U. Diniho do baltské filologie Le lingue baltiche se již dočkal mnoha pozitivních ohlasů v lingvistickém tisku. Překlady do litevštiny a lotyštiny svědčí nejen o tom, že zaplňuje mezeru v baltistické literatuře, ale také o přednostech samotné knihy. Aby litevské vydání převzalo všechny tyto přednosti originálu, vynaložil značné úsilí zvláštní redaktor knihy Bonifacas Stundžia. Jeho pečlivá práce umožnila vyhnout se mno-