Lithuanian “būti” with the infinitive as a modal expression and its Latvian counterparts

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIV (2001), 71–87 Litevské būti s infinitivem jako modální výraz a jeho lotyšské protějšky AXEL HOLVOET Institut litevského jazyka, Vilnius V baltských jazycích se konstrukce býtí + infinitiv nyní užívá jako modální konstrukce vyjadřující nutnost. Vyvinula se z existenční konstrukce s býtí, rozšířené o infinitiv účelu (namas yra statyti ‚je zde dům, který je třeba postavit‘ → ‚dům lze/má být postaven‘). Tato konstrukce, původně nejednoznačná mezi možností a nutností, se následně specializovala na význam nutnosti. Původní nominativ s býtí byl reinterpretován jako předmět a nahrazen akuzativem. Zatímco typ vyjadřující nutnost je produktivní v litevštině i lotyštině, pouze litevština si zachovala původní konstrukci s nominativem jako výraz možnosti (man namai matyti ‚vidím dům‘). Lotyšské protějšky této konstrukce se v literatuře někdy uvádějí, představují však odlišný syntaktický typ, který je lotyšskou inovací: vyznačuje se nominativem namísto původního dativu pro agenta/modální subjekt a odlišným postavením záporu: zirgam vezumu nepavilkt → zirgs vezumu ne pavilkt. 1. KONSTRUKCE būti + INFINITIV V LITERATUŘE Užívání baltského būti a slovanského byti s infinitivem jako výrazu možnosti nebo nutnosti je dobře známé. V gramatikách i v monografiích o historické a synchronní syntaxi se někdy označuje, jak je tomu zde (tj. jako konstrukce zahrnující sloveso ‚být‘); například Miklosich (1926: 859) píše: ‚das subjectlose verbum substantivum bezeichnet in verbindung mit einem infinitiv die notwendigkeit oder möglichkeit und negativ die physische oder moralische unmöglichkeit einer handlung‘. Podobný výklad najdeme u Brugmanna (1916: 923–926). V jiných případech vede absence výslovně vyjádřeného slovesa v přítomném čase (estb, yra, ir atd.) autory zabývající se daným typem k tomu, aby jej označovali jako případ predikativního infinitivu (pro lotyštinu srov. Endzelin 1951: 991; pro litevštinu srov. Ulvydas, ed., 1976: 323)1. Pokud vedle konstrukce 1 V některých (především ruských) pracích se základní strukturální totožnost konstrukcí s výslovnými tvary slovesa ‚být‘ i bez nich nezanedbává, obě se však popisují jako případy ‚samostatného infinitivu‘ (srov. Borkovskij, ed., 1978: 278–283). Takový přístup zjevně vychází z předpokladu, že tvary minulého a budoucího času slovesa byti užívané s infinitivem nejsou výskyty samostatného slovesa, nýbrž pouhými časovými ukazateli. 72 | AXEL HOLVOET ce bez výslovně vyjádřeného přítomného času slovesa ‚být‘ existuje srovnatelná konstrukce s výslovným časovým tvarem (například litevské Man buvo eiti ‚musel jsem jít/měl jsem jít‘ vedle Man važiuoti ‚musím/mám jet‘), je zřejmé, že první konstrukce musí obsahovat nulovou realizaci tvaru 3. osoby přítomného času slovesa ‚být‘ (tato nulová realizace je dobře známým rysem obou živých baltských jazyků i několika slovanských jazyků) a že jde o varianty jediné konstrukce, nikoli o dvě různé konstrukce. Ne všechny časové tvary se však užívají se stejnou pravidelností (konstrukce může být například prakticky omezena na přítomný čas, tedy na variantu bez výslovného tvaru slovesa ‚být‘); navíc se mohou objevit další funkční rozdíly, které mohou zastřít základní totožnost konstrukcí obsahujících nějaký tvar slovesa ‚být‘ a těch, které jej neobsahují2. Pro litevštinu Palionis (1972) i Ambrazas (1995) docházejí k závěru, že není důvod oba typy rozlišovat. Jinými slovy, man važiuoti je třeba strukturálně interpretovat jako man (yra) važiuoti (u staré ruštiny na to upozornil již Potebnja 1958: 394). Dalším důvodem, proč se některé varianty zde probíraného typu někdy oddělují jako samostatné konstrukce, je výskyt předmětů v různých pádech. V litevštině (ve zbytkové podobě i v lotyštině) a v některých slovanských dialektech nacházíme vedle předmětu v akuzativu také předmět v nominativu s infinitivem: man namai statyti vedle man namus statyti ‚musím/měl bych postavit dům‘ (příklady zastupující tyto modely jsou citovány podle Ambrazase 1995). Jestliže nominativ vykládáme jako podmět a akuzativ jako předmět (což je do jisté míry správné, znamená to však stavět jevy z různých etap vývoje jazyka na stejnou úroveň, neboť zde dochází k reinterpretaci původního podmětu jako předmětu, v. infra), pak nelze oba typy vysvětlit stejným způsobem. To vedlo Fraenkela (1928: 118–119) k tvrzení, že infinitiv ataiti in kaip bua iam ataiti je podmětem slovesa būti, zatímco v iumus bus rustas sudas pas Diewa kelti infinitiv vyjadřuje přísudek, jehož podmětem je sudas (Fraenkel 1928: 14; oba příklady pocházejí z Wolfenbüttelské postily, bez přesného údaje o místě). Výklad infinitivu jako podmětu slovesa būti (který Fraenkel navrhl pro kaip bua iam ataiti) nemůže přesně popisovat nejstarší stadium zde probírané konstrukce, protože baltský a slovanský infinitiv byl původně dativem slovesného substantiva na -ti- a jeho původní užití se proto omezovalo na to, co se dnes označuje jako infinitiv účelu. Při rekonstrukci nejstarších stadií baltských infinitivních konstrukcí je třeba mít vždy na paměti poměrně nedávný vznik infinitivu jako slovesného tvaru a rozsah možných syntaktických funkcí, které mohl infinitiv zpočátku plnit vzhledem ke své morfologické povaze, totiž jako dativ slovesného substantiva. Kdekoli infinitiv funguje jako podmět v tom smyslu, že zaujímá místo podmětu v nominativu (jako v Turėti daug dėdžių [...] nemažą garbės ir malonumo ‚mít mnoho strýců... je nemalá čest a potěšení‘ – Vaižgantas, citováno v Ulvydas, ed., 1976: 292), jde o poměrně nedávný vývoj. Ambrazas (1995) distinguishes, within the syntactic type under consideration here, two subtypes: (man) yra / Ø / buvo / bus namai matyti and (man) yra / Ø / buvo / bus namai 2 Jako příklad lze uvést funkční rozlišení mezi konstrukcemi s nulovým tvarem slovesa ‚být‘ (tvary přítomného času) a konstrukcemi s budoucím tvarem būs v lotyštině (v. infra). LITEVSKÉ b6bti S INFINITIVEM 73 statyti. S ohledem na původ baltského infinitivu analyzuje konstrukci (man) yra / / buvo / bus namai matyti jako rozšířenou variantu konstrukce se sponovým slovesem a nominativním podmětem. Nominativní podmět byl následně reinterpretován a začal fungovat jako předmět infinitivu. To je jeden ze zdrojů nominativního předmětu charakteristického pro infinitivní konstrukce v baltských jazycích. Nahrazení nominativního předmětu akuzativním vedlo ke vzniku novější varianty (man) yra / / buvo / bus namus statyti. Vedle výše zmíněných modelů s tranzitivním slovesem Ambrazas pojednává o modelu s intranzitivními slovesy: (man) yra / / buvo / bus eiti. Tento model je nepochybně novějšího původu a musel se vyvinout z tranzitivního modelu poté, co došlo k reinterpretaci. Ambrazasův výklad tohoto procesu jako případu reinterpretace (v zásadě odrážející Brugmannův výklad z roku 1916: 925) je přesvědčivý, byly však nabídnuty i alternativní výklady: Timberlake (1974) vysvětluje nominativní předmět jako areálovou konvergenci propojující finštinu, baltské jazyky a severní ruštinu. Jak upozornil Ambrazas, tato dvě vysvětlení si nemusí nutně odporovat. Ambrazasova rekonstrukce je každopádně nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto vyjádření nutnosti, neboť konstrukce obsahující sloveso „být“ spojené s infinitivem účelu nebo jinou ekvivalentní konstrukcí vyjadřující účel je běžným prostředkem k vyjádření možnosti a/nebo nutnosti, srov. anglické what is to be done, německé die Frage ist nicht zu lf6sen atd.). Můžeme předpokládat, že takové konstrukce vznikají jako existenční konstrukce a následně jsou reinterpretovány jako modální, tj. původní model je yra namai statyti / matyti, což by znamenalo něco jako „je tu dům k vidění/postavení“. Jinými slovy, namai bylo původně podmětem existenční konstrukce. Timberlakeova hypotéza je proto potřebná nikoli ani tak k vysvětlení původu užití nominativu, jako spíše k vysvětlení zachování nominativu poté, co byla konstrukce reinterpretována jako modální výraz, tj. jeho zachování ve fázi, kdy se nominativní podmět stal nominativním předmětem. A právě tuto úlohu přisuzuje Ambrazas (1997: 99) finskému substrátu/adstrátu. 2. PROBLÉM SLOVESA b6bti JAKO MODÁLNÍHO SLOVESA Zatímco změna statusu nominativu ve spojení namai yra statyti (tj. jeho reinterpretace jako nominativního předmětu a jeho konečné nahrazení akuzativním předmětem) je zřejmá, změnám statusu slovesa „být“ nebyla dosud v odborné literatuře věnována pozornost. Původně šlo o plnovýznamové sloveso vyjadřující existenční predikát. Před reinterpretací nominativního podmětu jako předmětu muselo nastat určité období, kdy se původní syntaktická struktura věty zachovala, ale v sémantické struktuře již došlo k posunu a celá konstrukce nabyla významu vyjádření možnosti nebo nutnosti. Podobnou situaci lze pozorovat u jiných konstrukcí, které získaly nebo získávají modální význam. Například v baltských a slovanských jazycích se modální význam (konkrétně absence nutnosti) vyvinul v konstrukcích, v nichž je k nevyjádřenému podmětu existenční konstrukce připojena infinitivní vztažná věta. Litevské n1ra ko skaityti, lotyšské nav ko las2t znamená „není co číst“, ale také „nemá smysl číst (něco nebo nějaký konkrétní text)“. 74 | AXEL HOLVOET Druhé čtení vede k užití této konstrukce v modální funkci; v takovém případě vztažné zájmeno ztrácí svou gramatickou funkci předmětu infinitivů skaiytyti, lasīt a infinitiv může mít vlastní předmět: Nēra ko skaiytyti tokių knygų, Nav ko lasīt tādas grāmatas3. Zavedení předmětu (odlišného od vztažného zájmena) u infinitivu je případem aktualizace následující po modální reinterpretaci konstrukce. Případy, kdy se nový předmět nezavádí, přestože je infinitiv tranzitivní (částečně v důsledku elipsy, např. nėra ko skaiytyti „není co číst“ nebo „nemá smysl [to] číst“, totiž knihu, kterou jste právě zmínili), jsou nyní syntakticky dvojznačné; zjevně však musela existovat mezifáze předcházející syntaktickým změnám, v níž došlo pouze k významovému posunu. Podobnou situaci lze rekonstruovat pro namai statyti „je tu dům k postavení“, „dům musí být postaven“. Tento nový modální význam následně vedl k syntaktické reinterpretaci, při níž yra začalo fungovat jako výraz modality, tj. jako reprezentace modálního predikátu, jehož argumentem byla vložená struktura [namai statyti]; to následně vedlo k reinterpretaci namai jako nominativního předmětu a k jeho konečnému nahrazení akuzativem. Tento proces je přesně paralelní s procesem u slovesa turėti „mít“. Můžeme předpokládat, že konstrukce turiu duonos valgyti původně obsahovala také dativ účelu: „mám nějaký chléb k jídlu“ → „musím jíst chléb“. Původní význam (při předpokládaném členění [(turiu duonos) valgyti])) ve skutečnosti stále existuje vedle nového ([turiu [duonos valgyti]]). V současnosti se význam modálního slovesa („muset, být povinen“) přisuzuje slovesu turėti jako samostatný význam vedle základního posesivního významu; vzhledem k základní sémantické podobnosti výrazů „habeo“ a „mihi est“ (které by se měly popsat jako syntaktické konverzy, jak zdůraznil Benveniste 1966) by bylo možné přisoudit podobný modální význam také slovesu „být“. Interpretace slovesa būti jako modálního slovesa si samozřejmě žádá další vysvětlení. Sloveso turėti odpovídá našim představám o modálních slovesech, protože vykazuje některé rysy charakteristické pro to, co se v generativní gramatice označuje jako složka AUX: stojí jakoby mimo syntaktickou strukturu věty a neovlivňuje ji. V tomto smyslu se podobá značce času a způsobu; čas a způsob jsou ostatně často vyjadřovány také pomocnými slovesy. Zde tedy můžeme hovořit o modálním auxiliáru. Případ slovesa būti je zjevně jiný, protože se zdá, že syntaktickou strukturu ovlivňuje. Požadavky a konvence spojené s generativním způsobem popisu zde však nejsou relevantní. Modální sloveso typicky představuje modální predikát s jedním propozičním argumentem, jehož syntaktickou reprezentací je vložená věta. Budu zde předpokládat, že takový predikát může ovlivňovat přiřazování pádových tvarů. Je třeba poznamenat, že tento předpoklad je nutný, chceme-li vysvětlit syntaktické vlastnosti lotyšského debitiva: jde o tvar, jehož funkce je čistě modální, tj. vyjadřuje modální predikát. Mění však přiřazování pádových tvarů. Systém modálních predikátů (na rozdíl od větné modality) vychází z ústředních významů nutnosti a možnosti. Vlastní modální slovesa mají sklon specializovat se na 3 Srov. také ruské нечего читать такие книги, kde se záporné sponové sloveso нет spojilo se vztažným zájmenem v to, co se nyní v tomto konkrétním užití považuje za predikativní výraz ve významu „nemá smysl (něco dělat)“. LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE 75 významu buď nutnosti, nebo možnosti. Tyto dva modální významy spolu samozřejmě různými způsoby souvisejí prostřednictvím působení negace. Zejména je třeba zaznamenat následující ekvivalence: ‘□¬p’ = ‘¬◇p’ (‘je nutné, aby ne¬p’ = ‘je nemožné, aby p’) ‘¬□¬p’ = ‘◇p’ (‘není nutné, aby ne¬p’ = ‘je možné, aby p’) Ačkoli jazyky mají tendenci vykazovat různá formální omezení týkající se vkládání negace do konstrukcí s modálními slovesy, v zásadě lze negaci připojit buď k modálnímu slovesu (VNĚJŠÍ NEGACE), nebo k infinitivu (VNITŘNÍ NEGACE), jak ukazují následující litevské příklady: jis negali ateiti (‘¬◇p’) ‘je nemožné, aby přišel’ ‘/je nemožné, že přijde’ jis gali neateiti (‘◇¬p’) ‘je možné, že nepřijde’ ‘/je možné, že nepřijde’ jis negali neateiti (‘¬◇¬p’) ‘je nemožné, aby nepřišel’ ‘/je nemožné, že nepřijde’ U výrazů nutnosti však lze negaci často internalizovat, tj. formálně ji lze připojit k modálnímu slovesu, zatímco sémanticky se interpretuje jako náležející k infinitivu; například strukturální význam jis neturi ateiti je ‘¬□¬p’, tj. ‘není nutné, aby přišel’ = ‘nemusí přijít’, ale může také znamenat ‘□¬p’, tj. ‘je nutné, aby nepřišel’, ‘neměl by přijít’. Kromě zde stručně charakterizovaných modálních sloves můžeme uvést řadu alternativních prostředků vyjadřování nutnosti a možnosti. Například v latině se význam nutnosti často vyjadřuje konstrukcí s predikativním gerundivem: Karthago delenda est ‘Kartágo musí být zničeno’. Strukturálním a funkčním protějškem latinské konstrukce s predikativním gerundivem je lotyšská konstrukce s přítomným trpným příčestím: Siens ir pļaujams ‘Seno je třeba posekat’. Lotyšská konstrukce je zajímavá tím, že může sloužit jako příklad výrazu nejednoznačného mezi nutností a možností. Příčestí, přesněji řečeno (protože čistě příčestné užití této formy se vyskytuje jen zřídka), slovesné adjektivum na -ms označuje obecnou dispozici objektu podstoupit určitý typ děje; přesná interpretace této dispozice ve smyslu možnosti (‘který lze posekat’) či nutnosti (‘který se musí posekat’) však závisí na kontextu. Tato neurčitost přetrvává i v případech, kdy se slovesné adjektivum užívá v sponové konstrukci, a Siens ir pļaujams může mít oba významy, možnostní i nutnostní. Podobná modální nejednoznačnost se v několika jazycích vyskytuje u konstrukcí se slovesem ‘být’ a infinitivem účelu, srov. německé Die Frage ist zu lösen ‘Problém lze vyřešit’ nebo ‘Problém musí být vyřešen’. Specializace takových konstrukcí na vyjadřování nutnosti pravděpodobně souvisí s jejich postupující gramatikalizací. Právě tímto způsobem je patrně třeba vysvětlit specializaci latinské konstrukce s predikativním gerundivem jako prostředku vyjadřování nutnosti. Lotyšská konstrukce s přítomným 76 | AXEL HOLVOET trpným příčestím zřejmě procházejí podobným procesem. V případech, kdy je konstrukce s trpným příčestím sponová, je rovněž nejednoznačná mezi možností a nutností; jakmile však přestane být sponovou konstrukcí a začne fungovat jako vlastní MODÁLNÍ KONSTRUKCE, zachovává se pouze interpretace nutnosti. Tak je tomu tehdy, když je konstrukce tohoto typu odvozena od intranzitivního slovesa, takže nemá nominativní podmět, a proto ji již nelze interpretovat jako sponovou: Ikviens jau zināja, kurā baznīcā viņam ejams (P. Rozītis) ‘Každý z nich už věděl, do kterého kostela má jít’. Lze nalézt další příklady modálních konstrukcí, které jsou původně nejednoznačné mezi nutností a možností a následně se specializují4. Konstrukce probírané v tomto článku jsou jedním z nich. 3. DVA STUPNĚ GRAMATIKALIZACE būti + INFINITIVU JAKO MODÁLNÍ KONSTRUKCE Baltské konstrukce s būti a infinitivem zřejmě potvrzují představu původně nerozlišené konstrukce, která připouštěla dvojí modální interpretaci (možnost nebo nutnost) a vyvíjela se směrem k modálně jednoznačné konstrukci vyjadřující pouze nutnost. Doklady významu možnosti je třeba chápat jako reziduální a neproduktivní. Svůj výklad začnu lotyštinou, kde jsou zde probírané konstrukce častější než v litevštině (vykazují však také stopy některých nových, specificky lotyšských vývojových tendencí, o nichž pojednáme níže). V litevštině jsou konstrukce s explicitními tvary būti dnes výjimečné; jsou dobře doloženy v Bretkūnasových spisech (srov. Palionis 1972: 125–126). V lotyšské Akademické mluvnici (1959: 622) se uvádí, že „související významy“ nevyhnutelnosti a nemožnosti se vyjadřují predikativním infinitivem. Jsou citovány následující příklady: (1) Ātrāk par nākamo pavasari... naudu neredzēt. „Před příštím jarem není naděje, že uvidíme nějaké peníze.“ (2) Jums manu ilgu mūžam nesaprast. (Rainis) „Nikdy nepochopíte mou touhu.“ Je zřejmé, že zde nemáme co do činění se dvěma souvisejícími, ale odlišnými konstrukcemi, jak by se mohlo zdát z formulace Akademické mluvnice. Dvě různé formulace jsou samozřejmě možné, neboť nemožnost p lze vyjádřit také jako nevyhnutelnost ¬p. Pokud nyní předpokládáme, že zde citované konstrukce jsou případy būt s infinitivem, a nikoli samostatnými predikativními infinitivy, pak výskyt negace u infinitivu naznačuje, že jde o vnitřní negaci a že „¬◊p“ („je nemožné, aby p“) se vyjadřuje jako „□¬p“ („je nutné, aby ne¬p“), a To samozřejmě neznamená, že se takové modálně nejednoznačné konstrukce musí nutně specializovat nebo že se musí nutně vyvinout ve výrazy nutnosti, a nikoli možnosti. Například německý „modální infinitiv“ (ist zu lösen) nevykazuje známky vývoje žádným z těchto směrů: zdá se být poměrně stabilním výrazem možnosti i nutnosti (srov. Van der Auwera & Plungian 1998: 100–103). LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE | 77 Význam slovesa būti v konstrukci [BŪT] + NEG-INF je tedy nutnost, nikoli možnost. (1) a (2) tak představují tutéž konstrukci vyjadřující nutnost jako (3): (3) Ai vecais bāleliņ, Tev manam tēvam būt, Tev manim zirgu pirkt, Tev atvest līgaviņu. „Ach, můj starší bratře, měl bys mi být otcem, měl bys mi koupit koně a přivést [mi] nevěstu“ (BW 13796) Připojíme-li negaci k modálnímu slovesu būt, lze teoreticky očekávat dva významy: „¬□p“, nebo při oslabené či internalizované negaci „□¬p“. Ve skutečnosti je v případech, kdy je sloveso vyjádřeno explicitně, doložen pouze druhý význam: (4) Nevienam svēšam nebīj redzēt, ka Slaucēja madāma ēda [...] (R. Blaumanis) „Žádný cizí člověk neměl spatřit madame Slaucēju při jídle [...].“ (5) Tev nebūs raudāt, mīļā dvēsele... (Rainis, citováno podle Bergmane e.a., 1959: 623) „Nesmíš/neměl bys plakat, má drahá duše.“ Formální připojení negace k infinitivu (*tev būs neraudāt) se zřejmě nedokládá a je očividně nadbytečné, protože odpovídající význam vyjadřuje konstrukce s oslabenou negací (tev nebūs raudāt). Na druhou stranu tato konstrukce nemá ekvivalent v přítomném čase: konstrukce *Tev nav raudāt „neměl bys plakat“ neexistuje. Ve významu, který bychom od takové konstrukce očekávali (při zohlednění oslabení negace), se vždy používá budoucí čas slovesa būt. Zde zřejmě došlo v konstrukcích se záporem ke specializaci časových tvarů. Užívání budoucího tvaru būs v konstrukcích jako Tev nebūs zagt „Nebudeš krást“ není motivováno sémanticky, protože v zobecňujícím vyjádření deontické nutnosti se tato modalita obvykle nechápe jako něco, co nastane v budoucnosti, ale netýká se okamžiku promluvy; budoucí čas modálního slovesa se běžně používá pouze u dynamické modality (srov. You should not steal vs You will have to steal). Záporný budoucí čas zřejmě v deontickém významu nahradil záporný přítomný čas. V přítomném čase je možná pouze interní negace. Toto rozdělení deontických a dynamických významů se zřejmě rozšířilo ze záporných konstrukcí i na kladné, takže Tev būs strādāt „Měl bys pracovat“ je nyní rovněž specializováno na deontický význam5. Zdá se, že litevština má při negaci stejný vzorec. Negaci lze připojit ke slovesu būti užitému jako modální sloveso; význam je deontický a interpretuje se jako „□¬p“ (při oslabení negace). Celá konstrukce již v moderní litevštině není produktivní. Následující příklad obsahuje tvar nebuvo „nemělo se“: (6) Kaip nuseidau nuo žirgelio, nebuvo vadinti, kaip įėjau į seklyčią, nebuvo sodinti. (Ambrazas 1995: 94) 5 Ve starších lotyšských mluvnicích bývá būs s infinitivem někdy popisováno jako budoucí rozkaz, srov. Andronov (1999: 161–163). 78 | AXEL HOLVOET „Když jsem sesedl z koně, neměl jsi mě zvát dál, a když jsem vešel do tvého domu, neměl jsi mi nabídnout místo.“ Je-li negace interní, je význam dynamický a k vyjádření nemožnosti („¬◇p“) se používá „□¬p“. Negace se pak připojuje k infinitivu a sloveso „být“ nemá žádnou povrchovou realizaci: proto není možné měnit čas. V litevské gramatice se tato konstrukce popisuje jako konstrukce s predikativním infinitivem (srov. Ulvydas, ed., 1976: 323): (7) Seserys atšoko: jo (žalčio) nebįsvaryt! (Salomeja Nėris, citováno podle Ulvydas, ed., 1976: 323) „Sestry odskočily: užovku už sem už nebylo možné zahnat.“ (8) Arkliui nepavykti vežimo. „Kůň není schopen táhnout vůz.“ Výklad nemožnosti se samozřejmě může uplatnit pouze tehdy, jde-li o negaci slovesné fráze, nikoli tehdy, když její dosah slovesnou frázi vůbec nezahrnuje. Například v (9) je negace interní v tom smyslu, že nepatří k modálnímu slovesu (nevyjádřenému slovesu būti), avšak v jejím dosahu je pouze příslovce visuomet, nikoli sloveso: (9) Ne visuomet gi ir mums jungą vilkti. (A. Vienuolis, citováno podle Ulvydas, ed., 1976: 616) „Ani my nebudeme muset táhnout jho pořád.“ Zatímco význam nemožnosti lze odvodit od významu nutnosti výše popsaným způsobem, význam možnosti z něj odvodit zjevně nelze. Modální sloveso būti(i) „muset“ tedy nemůže být obsaženo v konstrukcích typu namai matyti, jinak by tomuto slovesu musel být připsán také další význam, totiž možnost. K tomu však patrně není důvod. Typ namai matyti má své syntaktické i sémantické zvláštnosti: nejdůležitější z nich je důsledné zachování nominativu (Ambrazas 1995: 90). Protože nominativ představuje starší vývojové stadium konstrukcí, jimiž se zde zabýváme, zdá se oprávněné předpokládat, že také modální význam této konstrukce představuje starší stadium procesu její gramatikalizace jakožto modálního výrazu. Neurčitost mezi možností a nutností není častá u specializovaných lexikálních prostředků modality, tj. u modálních sloves. Zdá se však, že je charakteristická pro různé konstrukce v počátečním stadiu jejich gramatikalizace v modální funkci. Výše bylo uvedeno, že typ yra namai matyti / statyti musel vzniknout jako existenční konstrukce: „Je tu dům ke stavění/vidění.“ Dokud si konstrukce zachovávala existenční funkci, byla zároveň neurčitá i co do modálního významu: yra namai statyti mohlo znamenat „je tu dům, který se má postavit“, zatímco yra namai matyti bylo možné zároveň vykládat jako „je tu dům, který je vidět“, tj. „dům lze vidět“. V pozdějším stadiu, kdy převládl modální význam a namai statyti bylo vykládáno jako vložená infinitivní věta (s předmětem v nominativu), byla tato dvojznačnost odstraněna ve prospěch významu nutnosti. Jako paralelu můžeme uvést lotyšské konstrukce s prézentním pasivem LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE 79 výše zmíněných participií: ve své původní podobě (jako sponkové konstrukce) jsou neurčité mezi možností a nutností, avšak v pokročilejší fázi gramatikalizace se specializují na význam nutnosti. Typ namai matyti je tedy reziduálním typem a tato skutečnost se odráží také v lexikálních omezeních, jimž podléhá: nyní se zdá, že je omezen na malou skupinu sloves smyslového vnímání6. For Latvian, Endzelin (1951: 992) cites one example that can be compared to the Lithuanian type namai matyti: (10) pazīt man(i) brāļu māsas: pilni pirksti gredzentiņu BW 6259, 4 „Dokážu poznat sestry svých příbuzných: prsty mají plné prstýnků“. Tento typ je stejně jako odpovídající litevská konstrukce z funkčního hlediska reliktem: původní význam možnosti se zachoval u jednoho (nebo snad několika) sloves vyjadřujících smyslové vnímání či poznávání. V lotyštině tato konstrukce z moderního jazyka zcela vymizela, zatímco její litevský protějšek je navzdory současným lexikálním omezením stále plně živý. Syntakticky se lotyšská konstrukce přizpůsobila produktivnímu typu vyjadřujícímu nutnost a nominativ byl nahrazen akuzativem; to není patrné v (10), ale dokládají to další varianty BW 6259 (např. pazīt bija kunga riju „člověk mohl poznat pánovu stodolu“; pazīt man brāļa māsu „dokážu poznat sestru svého příbuzného“), stejně jako další kontexty (pazīt bija pora egli melnajām skujinām „člověk mohl podle černého jehličí poznat jedli rostoucí na bažinaté půdě“). K této analogické změně v litevštině nedošlo; v reziduálním typu vyjadřujícím možnost se zde zachovává nominativ. 4. ZVLÁŠTNÍ VÝVOJ V LOTYŠTINĚ Výše uvedený příklad (10) je přesným protějškem reziduálního litevského typu vyjadřujícího možnost. Mühlenbach (Endzelin & Mühlenbach 1928: 194) a Endzelin (1951: 992) však uvádějí celou řadu příkladů, které údajně odpovídají typu namai matyti. Z nich je pouze (10) kladný a lze jej věrohodně vykládat jako vyjádření možnosti. Všechny zbývající příklady jsou záporné, takže není důvod vyčleňovat je z konstrukcí typu (1–2), které ve skutečnosti vyjadřují nutnost. Důvodem, proč jsou uváděny společně s užitím slovesa pazīt v (10), je také to, že obsahují slovesa vnímání. Při bližším zkoumání však lotyšské konstrukce, 6 Také ve slovanských jazycích lze nalézt určité stopy omezení spojení byti + infinitiv jakožto výrazu možnosti na slovesa smyslového vnímání. Pro starou ruštinu srov. Borkovskij, ed. (1978: 280). V polštině se původní infinitivy widać „lze vidět“, słychać „lze slyšet“, czuć „lze cítit (čichem)“, znać „lze si všimnout“ stále užívají se slovesem być „být“ (v přítomném čase vynechávaným), jako v widać było „bylo možné vidět“ atd. Dokládají nahrazení původního nominativu akuzativem, např. słychać muzykę „hudbu je slyšet, lze slyšet“. V synchronním pohledu se však již nepovažují za infinitivy, zčásti proto, že slovesa, z nichž jsou odvozena (widać, słychać), přestala být běžně užívána. V současné polské gramatice se widać a słychać popisují jako neohebná slovesa, která užívají być jako pomocné sloveso času a způsobu. 80 | AXEL HOLVOET nebo alespoň některé z nich, se zdají být odlišné povahy. Povrchní podobnost s (10) pozorujeme v: (11) ķēniņa dēla ne redzēt, ne dzirdēt „O princi není nikde vidu ani slechu“. (12) no tās reizes vilku ne redzēt, ne dzirdēt „Od té doby není po vlkovi ani vidu, ani slechu“. (13) sauli nekur manīt „Slunce není nikde vidět“. (14) uzsviedis tik augsti, ka gandrīz ne saredzēt „Vyhodil to tak vysoko, že to bylo sotva vidět“. Ve srovnání s (1, 2) a (10) mají tyto konstrukce velmi zvláštní povahu. Nápadné je, že v (11–12) a (14) není před slovesem předpona záporu. V (13) bychom očekávali nemanīt spíše než manīt (srov. es viņu nekur nemanīja) a namísto ne saredzēt ([neˈsaredzēt]) v (14) bychom očekávali nesaredzēt ([ˈnesaredzēt]). Zápor je větný, a proto by měl být proklitický⁷ a připojený předponou ke slovesu, jako v případě neredzēt v (1) a nesaprast v (2). To není jediná nepravidelnost. Nejvíce matoucí je užití pádových tvarů. V (10) je podmět v dativu, stejně jako v (1) a (2). Existují však konstrukce, v nichž se objevuje nominativ, který z hlediska významu nefunguje jako předmět infinitivu (jako v litevské konstrukci jau namai matyti), nýbrž jako jeho agens. Příslušné příklady opět cituji z Endzelina (1951: 992): (15) zirgs tādu vezumu neparko pavilkt „Kůň nemá nejmenší šanci pohnout takovým vozem z místa“. (16) ķēniņa dēli... tuvumā ne rādīties „O tom, že by se princové přiblížili k tomu místu, nemůže být ani řeči“. Jsou-li (11–14) strukturně rovnocenné litevské konstrukci jau namai matyti, v níž může být agens, je-li výslovně vyjádřen, pouze v dativu (man bus namai statyti), pak očekáváme, že i agens infinitivu bude vyjádřen dativem. Je-li tomu tak, musíme typ (15–16) oddělit od typu zastoupeného v (11–14). Máme však skutečně důvod tyto dvě skupiny konstrukcí v lotyštině rozlišovat? Povšimněme si, že existují případy, kdy není výslovně vyjádřen žádný podmět-agens v nominativu, avšak apozice se „nulovým podmětem“ jsou přesto v nominativu: (17) Byla tam taková lázeň, kam by se člověk pozdě večer neodvážil jít ani sám ‘Byla tam lázeň, kde by člověka ani nenapadlo jít pozdě večer samotného’. 7 Zde, stejně jako v mnoha jiných případech, neznamená proklitikum, že je nepřízvučné. Lotyšská větná negace tvoří s příslušným slovesem přízvukovou jednotku, přičemž přízvuk obvykle připadá na první slabiku této jednotky, takže přízvuk má ve skutečnosti samotná negace. LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE 81 Nominativ viens pats (namísto vienam pašam) jasně ukazuje, že máme co do činění s NULOVÝM PODMĚTEM V NOMINATIVU: kdyby byl vyjádřen explicitně, objevil by se v nominativu, stejně jako v litevské konstrukci jau namai matyti by se původce, kdyby byl vyjádřen, objevil v dativu. V obou případech se nulový podmět zjevně objevuje místo vyjádřeného podmětu, aby naznačil, že původce je generický, tj. namai matyti znamená „kdokoli může dům vidět“ a lotyšské ne domāt znamená „člověk by ani nesnil o tom něco udělat, člověk by ani neuvažoval o tom něco udělat“. Konkrétní (negenerický) podmět by se zjevně objevil v nominativu, což by vedlo k příkladu (18), ke struktuře obdobné (15–16): (18) ķēniņa dēls... ne domāt viens pats rādīties A úplné syntaktické znázornění příkladu (17) by mělo zohlednit přítomnost nulového podmětu označeného jako nominativ (podmět nemá povrchovou realizaci, ale vynucuje použití nominativu namísto dativu jako pádu shody jmenné části přísudku): ∅nom nemyslet si, že se objeví sám Pro litevskou konstrukci bychom naproti tomu mohli navrhnout abstraktní model následujícího typu: ∅dat namai matyti Nyní je zřejmé, že pro příklad (11) musíme předpokládat podkladovou strukturu zcela odlišnou od litevské konstrukce, totiž: ∅nom králův syn ani nevidět, ani neslyšet Je pravda, že z příkladů s nulovým podmětem, které cituje Endzelin, obsahuje syntaktický důkaz nulového podmětu v nominativu pouze jeden, totiž (17). V ostatních příkladech, jako jsou (13) a (14), máme pouze nepřímé důkazy v tom smyslu, že postavení a status negace nám umožňují zařadit tyto věty ke stejnému typu jako (17), a tedy také ke stejnému typu jako (15) a (16). Takový závěr se nezdá být neopodstatněný, neboť všechny příklady naznačují úzkou souvislost mezi postavením a statusem negace na jedné straně a podmětem v nominativu na straně druhé. Povaha této souvislosti bude rozebrána níže. Otázkou, na niž je nyní třeba odpovědět, je, zda jsou věty tohoto typu, litevštině (stejně jako slovanským jazykům) zcela neznámé, historicky spojeny s litevským typem (man) namai matyti, anebo zda představují zcela nezávislý vývoj lotyštiny. Vzhledem k celkové funkční podobnosti se zdá lákavé předpokládat, že lotyšský typ vznikl ze staršího typu odpovídajícího litevskému, v němž bylo možné vyjádřit původce v infinitivní konstrukci dativem. To, co zjevně vedlo ke vzniku větného typu s podmětem v nominativu, byla reinterpretace varianty s 82 | AXEL HOLVOET Obecný nulový podmět: ∅dat byl reinterpretován jako ∅nom, načež bylo možné uvést explicitní podměty v nominativu. Tato reinterpretace nulového podmětu jako nominativu (tj. nulového podmětu, který zaujímá místo nominativního podmětu a určuje nominativ jako pád pro shodu jmenné části přísudku) nepochybně souvisí se vznikem obecných singulárových nulových podmětů, což je rys charakteristický pro lotyštinu, který v litevštině nemá protějšek. Lotyšskými nulovými podměty se zabývá Holvoet (1995), hlavní body je však třeba zde stručně zopakovat. Litevština i lotyština mají neurčité nulové podměty, tj. konstrukce, v nichž pozice nominativního podmětu se slovesem v určitém osobním tvaru zůstává neobsazena a podmět je interpretován jako neurčitý, avšak referenční, např. kur (∅nom) medžius kerta, ten skiedros lekia, lotyš. kur (∅nom) malku cērt, skaidas lec. Lotyština však rozlišuje dva druhy neurčitých podmětů: jeden z nich je syntakticky plurálový8 a označuje referenční podmět (typicky skupinu osob); druhý je syntakticky singulárový a označuje nereferenční (obecný) podmět. Takový obecný singulárový nulový podmět se často užívá s modálním slovesem, jako je varēt ‚moci, být schopen‘, jak ukazuje příklad (19). Všimněte si, že nulový podmět se z hlediska shody chová jako podmět v nominativu mužského rodu singuláru (srov. nominativ maskulina singuláru traks). (19) Varēja traks palikt no dusmām. (A. Eglītis) ‚Člověk se mohl vzteky zbláznit.‘ Je možné, že singulárové nulové podměty tohoto druhu rozšířily svůj dosah i na konstrukci būt + infinitiv, čímž vznikl strukturální model znázorněný v příkladech (11–14). Ještě jedna zvláštnost tohoto procesu vyžaduje syntaktické vysvětlení: záhadné fungování negace. Jak vidíme ve výše uvedených příkladech, všechny jsou nějakým způsobem záporné, typ negace se však liší od toho, který bychom očekávali na základě příkladů jako (1) a (2). Typ s dativními podměty (který má strukturální ekvivalenty v litevštině) má běžnou proklitickou negaci připojenou k infinitivu (neredzēt, nesaprast). Proč máme Zirgs tādu vezumu ne pavilkt, a nikoli *Zirgs tādu vezumu 'nepavilkt s proklitickou negací? Tato negace se podobá zdůrazňovací negaci ne ‚ani, ani tolik‘, jak ukazuje příklad Kārlēnu nevarēja vairs ne pazīt ‚Bylo nemožné byť jen poznat malého Kārliho‘. Tato zdůrazňovací záporná částice ne se však užívá pouze tehdy, když se ke slovesu připojí běžná (proklitická) negace (neteica ne vārda ‚neřekl ani slovo‘), nebo k hlavnímu slovesu, pokud se částice ne připojí k vloženému infinitivu (nevarēja ne pazīt ‚nemohl ani poznat‘). Navíc v (13) nelze vysledovat žádnou stopu zdůrazňovací záporné částice. Fungování negace v (11–14) lze proto jen těžko vysvětlit, pokud nepředpokládáme, že je připojena k nějakému abstraktnímu slovesu, které se v povrchové struktuře neprojevuje: zirgs ne-∅ pavilkt vezumu. Vyskytuje-li se neurčité zájmeno nebo korelativní adverbium, připojuje se negace k němu, jako v (13) a (15). To, že nulový podmět je syntakticky plurálový, lze rozpoznat podle tvaru příčestí ve složených slovesných tvarech, např. Mani apzagaši ‚Okradli mě‘, ‚Byl jsem okraden‘. Ve většině případů nelze singulárové a plurálové nulové podměty formálně rozlišit kvůli homonymii tvarů 3. osoby singuláru a plurálu, oba typy nulových podmětů se však odlišují v případech jmenné shody. LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE | 83 Možné vysvětlení by mohlo vypadat následovně. Především je třeba poznamenat, že konstrukce s dativem v současné lotyštině stále existuje. Ukazuje ji výše uvedený příklad (2). Její hlubinnou strukturu lze znázornit takto9 (všimněte si, že hlavní věta obsahuje modální sloveso s nulovou realizací — modální sloveso, které ztotožňujeme se slovesem būt a kterému přisuzujeme lexikální význam ‚být nutný‘): V varietě, v níž byl dativ nahrazen nominativem, bylo sloveso būt jakožto modální sloveso nahrazeno jiným abstraktním modálním slovesem s nulovou realizací, které se od slovesa būt liší syntaktickými vlastnostmi: u slovesa būt je modální podmět (osoba, na niž se vztahuje nutnost) v dativu; abstraktní modální sloveso, které nastoupilo na místo slovesa būt, se pojí s modálním podmětem v nominativu. V tomto ohledu se chová jako modální sloveso typu varēt ‚moci, být schopen‘. V této fázi se negace přesouvá výše, tj. zaujímá pozici vyhrazenou pro modální sloveso a funguje jako vnější negace. Toto modální sloveso by bylo třeba glosovat jako ‚moci, být schopen‘, protože vzhledem k vnější negaci již nelze význam nemožnosti odvodit od významu nutnosti. Tento přesun je nutné předpokládat, neboť negace přisuzovaná vložené větě (vnitřní negace) by měla podobu příznačnou pro větnou negaci, tj. měla by být prokliticky připojena k infinitivu. Pravidla umístění negace v případech, kdy se vyskytuje neurčité zájmeno nebo adverbium, jsou stejná jako v konstrukcích s explicitním modálním slovesem (Sauli nevar nekur 9 V tomto předběžném znázornění hlubinné syntaktické struktury je dativní podmět přiřazen do hlavní věty a předpokládá se, že podmět infinitivu je vypuštěn, protože je koreferenční s dativním podmětem hlavní věty. Bylo by také možné přiřadit jej do vložené věty a předpokládat, že modální predikát má pouze jeden propozicionální argument. Obě volby jsou víceméně arbitrární a totéž lze říci o jiných neosobních modálních slovesech, jako je vajadzēt: V Tam vajag notikt ‚To se musí stát‘ bychom mohli předpokládat, že dativ je buď řízen slovesem vajag (jako v Man vajag naudas ‚Potřebuji peníze‘), nebo že představuje podmět infinitivu. 84 | AXEL HOLVOET manīt), ale zjevně zde existuje pravidlo vypouštění, které odstraňuje jednu ze záporných částic, a proto Sauli nekur manīt namísto *Sauli nekur ne manīt. Pokud však k reinterpretaci tohoto typu skutečně došlo ve větném typu odpovídajícím litevskému arkliui vežimo nepavilkti, proč se pak původní model (s dativním podmětem) zachoval vedle nového typu (s nominativním podmětem)? Možným vysvětlením by mohlo být, že nová konstrukce nebyla ve všech ohledech funkčně rovnocenná té staré. Endzelin ve skutečnosti dvakrát zmiňuje konstrukci SUBJ + ne + INF, aniž by se zabýval otázkou, zda by mezi těmito dvěma užitími mohla existovat nějaká souvislost10. Kromě konstrukcí vyjadřujících možnost se o ní zmiňuje také v souvislosti s narativním infinitivem (Endzelin 1951: 991). Narativní infinitiv nahrazuje určitý slovesný tvar (preteritum) s nominativním podmětem, např. (20) Šis... tūlin no dūkstes ārā, zirgam mugurā un skriet nu uz mājām (lidová pohádka) „Vyskočil z bažiny, nasedl na koně a uháněl domů.“ Endzelin však dodává, že „existují také případy, kdy lze do ruského překladu před infinitiv doplnit sloveso хотеть“ („citūr infinitīvam krievu tulkojumā var priekšā likt verbu хотеть“) (Endzelin 1951: 991), a uvádí následující příklady: (21) Brencis bija tāds pamulkis, un māte neparko viņu laist (lidová pohádka) „Brencis byl tak trochu prosťáček a jeho matka nechtěla ani slyšet o tom, že by ho pustila.“ (22) izteic visu, kā noticis, ķēniņš gandrīz ne ticēt (lidová pohádka) „Vypráví všechno přesně tak, jak se to stalo, a král tomu nechce věřit.“ (23) saukuši, lai nevedot..., bet jaunkungi ne dzirdēt (lidová pohádka) „Volali, že nechtějí být odvedeni…, ale mladí pánové nechtěli poslouchat.“ Jak je vidět, tento typ je po stránce formálních rysů naprosto totožný s typem probíraným výše, o němž se uvádělo, že vyjadřuje (ne)možnost. Od narativního infinitivu znázorněného v (20) se však liší povinnou přítomností negace. Tato negace přesně odpovídá negaci, kterou pozorujeme ve výše zmíněných konstrukcích vyjadřujících nemožnost, totiž je (alespoň formálně) totožná s důrazovou neproklitickou negací ne „ani“. Způsob, jakým jsou představeny obě konstrukce, ta vyjadřující vůli i ta vyjadřující nemožnost, naznačuje, že Endzelin neměl potíže určit, o který typ se v daném případě jedná. Je tento rozdíl skutečně tak jednoznačný? Lze nade vši pochybnost určit, že ķēniņš ne ticēt v (22) znamená „nechce věřit“, a nikoli „nemůže věřit“? Pravděpodobně ne, protože s žádnou z těchto interpretací nejsou spojeny formální rozdíly. Jsou-li možné obě interpretace, je konstrukce zjevně dvojznačná. V jiných případech je přijatelná pouze jedna interpretace, 10 Unlike Mühlenbach (Endzelin & Mühlenbach 1928: 195), who cites the volitional type in close connection with the type allegedly expressing possibility, without suggesting a link with the narrative uses of the infinitive. LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE 85 např. ve (23) dává smysl pouze „nechtěl poslouchat“. Zdá se tedy, že existuje jeden syntaktický model (SUBJnom + ne + INF), který je v zásadě nejednoznačný mezi negativní vůlí a nemožností. Který z těchto dvou výkladů je vhodný, lze obvykle určit z kontextu, pravděpodobně však neexistují žádná formální kritéria, která by umožňovala rozlišení. Samozřejmě je třeba položit otázku, zda mezi volitivním typem ilustrovaným v (21–23) a narativním typem ilustrovaným v (20) neexistuje genetická souvislost, jak naznačuje Endzelin (ačkoli to výslovně neuvádí). V takovém případě by nebyl důvod předpokládat výše navrženou reanalýzu. Typ s nominativním podmětem by se vyvinul z narativního infinitivu, který je dobře doložen i v jiných jazycích. Existenci souvislosti mezi narativním infinitivem a volitivním typem Endzelin ve svém výkladu naznačuje tím, že existuje zdánlivě přechodný typ: v následujícím příkladu infinitiv podle Endzelina (1951: 991) označuje zamýšlený, nikoli skutečně vykonaný děj: (24) Skrien divas stirnas; dēli tūlīn šaut, bet stirnas lūdzās. „Proběhly dvě srny; synové se chystali vystřelit, ale srny začaly prosit o milost.“ V zásadě si lze představit, že se volitivní význam vyvinul z narativního infinitivu popisujícího „zamýšlený děj“, v takovém případě bychom však očekávali, že se nejprve vyvine kladný typ a teprve později jeho záporná varianta. Ve skutečnosti se zdá, že volitivní typ je výhradně záporný. Záporný narativní infinitiv si lze jen stěží představit, a souvislost mezi volitivním typem a narativním infinitivem je proto přinejmenším problematická. Navíc, i kdybychom předpokládali, že existoval volitivní typ *dēli nešaut „synové nechtěli střílet“, stále by zůstával nevysvětlen typ s nulovým podmětem v nominativu, neboť konstrukce s nulovým podmětem v nominativu vyjadřující negativní vůli nejsou doloženy: jediným doloženým typem je typ vyjadřující nemožnost. Jsme tedy nuceni hledat souvislost s jiným větným typem, který přesně odpovídá modelu „SUBJnom + ne + INF“, totiž s typem vyjadřujícím nemožnost. Je obtížné určit, zda konstrukce s narativním infinitivem mohly poskytnout model pro přetvoření konstrukcí, které byly původně charakterizovány užitím dativního podmětu. Pokud zde nějaký vliv působil, mohl spočívat ve vzniku větného typu se syntaktickým nulovým členem nahrazujícím modální sloveso: zēni šaut „A pak chlapci začali střílet.“ zēni ∅ šaut „A pak chlapci chtěli začít střílet.“ Předpokládat však, že se typ vyjadřující nemožnost vyvinul také z narativního typu, by bylo příliš odvážné, neboť mezi oběma typy vyjadřujícími nemožnost je koneckonců velká podobnost a funkční korespondence, totiž: (a) zirgam vezumu nepavilkt (with proclitic negation) 86 | AXEL HOLVOET (b) zirgs vezumu ne pavilkt (s neproklitickou negací) ‚Kůň nemůže táhnout vůz‘. Předpokládám proto, že (a) a (b) jsou geneticky příbuzné, tj. předpokládám, že (b) vzniklo z (a), přičemž k tomuto procesu mohly z hlediska formální stavby konstrukce a jejího neočekávaného volitivního čtení přispět i některé jiné konstrukce, které s (a) geneticky příbuzné nejsou. Zde je třeba zmínit ještě jeden bod týkající se relativní chronologie. Všimněme si, že aby mohlo dojít k procesu nahrazení Ønom za Ødat, musela se nejprve uvolnit syntaktická pozice původně vyhrazená nominativu vyjadřujícímu předmět děje (jako v litevském namai matyti). Jinými slovy, nahrazení původního nominativu, který se reziduálně zachoval v litevském typu man (yra) namai statyti, akuzativem (jako v litevském man (yra) namus statyti) muselo být dokončeno před zavedením nové nominální fráze v nominativu. To znamená, že syntakticky nemohla být v době, kdy došlo k reinterpretaci Ødat jako Ønom, zachována konstrukce typu namai matyti jako samostatný reziduální typ vedle gramatikalizovaných výrazů nutnosti. Zdá se, že sémanticky se zachovaly určité stopy původní vágnosti typu reprezentovaného litevským namai matyti, pokud pazīt v (10) vyjadřuje možnost. Jak bylo uvedeno výše, původní konstrukce s dativem se zachovala vedle nové konstrukce. Pozorujeme proces rozštěpení syntaktické struktury na dvě samostatné struktury, nikoli vývoj jedné struktury v druhou. Aby původní konstrukce přetrvala, musela se od nové dostatečně formálně i funkčně lišit. Rozdíly lze shrnout takto: (1) pádové značení (nominativ oproti dativu), (2) postavení negace (neproklitická), (3) sémantická vágnost (nemožnost nebo záporná volice oproti nemožnosti jako jedinému možnému čtení), (4) v rámci obecného významu nemožnosti možná existovaly rozdíly mezi několika typy modality, které nový typ mohl vyjadřovat, zatímco starý nikoli, nebo naopak; to je však třeba zkoumat samostatně. 5. ZÁVĚRY Konstrukce probíraná v tomto článku je společným rysem litevštiny a lotyštiny. Její nejstarší podoba se zachovala pouze v litevštině: jde o konstrukci s podmětem v nominativu, užívanou se sponovým slovesem a infinitivem účelovým: namai (yra) statyti ‚dům je třeba postavit‘. Tato konstrukce byla modálně vágní mezi možností a nutností, což je rys často pozorovaný u modálních konstrukcí založených na slovese ‚být‘ s infinitivem v několika evropských jazycích. Užívání této konstrukce k vyjádření možnosti je syntaktickým reliktem, zachovaným především v litevštině a podléhajícím lexikálním omezením (u sloves vnímání, jako v namai matyti ‚dům lze vidět‘). V dalším vývoji této konstrukce začalo būti fungovat jako modální sloveso vyjadřující výhradně nutnost; to je jediné produktivní užití v historických dobách. Čtení možnosti již není možné, zachovalo se pouze čtení nemožnosti odvozené z nutnosti (‚□¬p‘ = ‚¬◇p‘). Syntaktickým průvodním jevem tohoto procesu byla reinterpretace nominativu jako předmětu infinitivu a jeho nahrazení akuzativem (ačkoli litevština si reziduálně zachovala předmět v nominativu). LITHUANIAN būti WITH THE INFINITIVE 87 V rámci oblasti negovaných konstrukcí vyjadřujících nemožnost vykazuje lotyština také zvláštní vývoj, který není doložen v litevštině: vznik konstrukcí s podmětem v nominativu namísto podmětu v dativu, např. zings vezumu nepavilkt namísto zirgam vezumu nepavilkt. Tato konstrukce se vyznačuje také určitými zvláštnostmi ve fungování negace. Mechanismus jejího vzniku není jasný. Většina konstrukcí uváděných v literatuře jako ekvivalenty litevské konstrukce vyjadřující možnost (namai matyti) ve skutečnosti patří k tomuto typu a měla by být odlišena (jako inovace) od litevských konstrukcí, od nichž se strukturálně liší. V souvislosti s litevským typem namai matyti je důležité na to upozornit, protože badatelé, kteří čerpali lotyšská data z publikací Mühlenbacha a Endzelina (srov. např. Ambrazas 1995: 90), byli uvedeni v omyl a domnívali se, že mezi litevskými a lotyšskými konstrukcemi vyjadřujícími (ne)možnost není žádný zásadní rozdíl. REFERENCES AMBRAZAS, V. 1995: Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida. Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 74–109. AMBRAZAS, V. 1997: Lietuvių kalbos papildinio vardininko su bendratimi kilmė. Lietuvių kalbotyros klausimai 38, 93–103. ANDRONOV, A. 1999: „Vajadžibas izteiksme“ latviešu valodas gramatiskajā tradīcijā (jeb The fluctuating fortunes of the Latvian debitive). Baltu filoloģija 8, 1998, 154–177. AUWERA, J. VAN DER, PLUNGIAN, V. A. 1998: Modality’s semantic map. Linguistic Typology 2, 79–124. BENVENISTE, E. 1966: ‘Etre’ et ‘avoir’ dans leurs fonctions linguistiques. Bulletin de la Société de Linguistique de Paris LV, 1960; here cited after: Problèmes de linguistique générale, Paris: Gallimard, 187–207. BORKOVSKIJ, V. I., red. 1978: Историческая грамматика русского языка. Синтаксис. Простое предложение. Москва: Наука. BRUGMANN, K. 1916: Vergleichende Laut-, Stammbildungs- und Flexionslehre [...] der indogermanischen Sprachen. II. Lehre von den Wortformen und ihrem Gebrauch. 3/2, Strassburg: Trübner. ENDZELĪNS, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas valsts izdevniecība. ENDZELĪNS, J., MÜHLENBACHS, K. 1928: Latviešu gramatika. 4. iespiedums, Rīga: Valters un Rapa. FRAENKEL, E. 1928: Syntax der litauischen Kasus, Kaunas: Valstybės spaustuvė. HOLVOET, A. 1995: Indefinite zero subjects in Latvian. Linguistica Baltica 4, 153–161. MIKLOSICH, F. 1926: Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. IV. Syntax. Manuldruck der Erstausgabe von 1868–1874, Heidelberg: Carl Winter. PALIONIS, J. 1972: Über einen Typ des Infinitivsatzes im Litauischen. Baltistica, I priedas, 125–129. POTEBNJA, A. A. 1958: Из записок по русской грамматике. Том I–II. Общая редакция... В. И. Борковского, Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство. TIMBERLAKE, A. 1974: The nominative object in Slavic, Baltic and West Finnic, München: Sagner. (Slavistische Beiträge, 82.) ULVYDAS, K. ed. 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė, Vilnius: Mokslas. Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2001 05 26