Rusų bulgaristika ir Lietuva

PERSONALIA | 227 STEPANOV, JU. S. 1965b: Структура французского языка: Морфология, словообразование, основы синтаксиса в современной французской речи, Москва: Высшая школа. STEPANOV, JU. S. 1966: Основы языкознания, Москва: Просвещение. STEPANOV, JU. S. 1970: Литовское yra – 3 лицо глагола „быть“. Baltistica 6 (2), 193–196. STEPANOV, JU. S. 1971: Семиотика, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1975a: Методы и принципы современной лингвистики, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1975b: Основы общего языкознания, Москва: Просвещение. STEPANOV, JU. S. 1981: Имена. Предикаты. Предложения: Семиологическая грамматика, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1985a: В трехмерном пространстве языка: Семиотические проблемы лингвистики, философии, искусства, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1985b: Лит. yra, рус. (он) и есть (К вопросу о происхождении). Baltistica 21 (1), 4–13. STEPANOV, JU. S. 1988: Текстовая теория русских падежей в описательном и сравнительно-историческом языкознании. Русистика сегодня. Язык: система и ее функционирование, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1989a: Индоевропейское предложение, Москва: Наука. STEPANOV, JU. S. 1989b: Счет, имена чисел, алфавитные знаки чисел в индоевропейских языках. Вопросы языкознания 4, 46–72; 5, 5–31. STEPANOV, JU. S. 1995: Баба-Яга, Яма, Янус, Ясон и другие: К вопросу о „нестрогом“ сравнительно-историческом методе. Вопросы языкознания 5, 3–15. STEPANOV, JU. S. 1997a: Константы: Словарь русской культуры: Опыт исследования, Москва: Языки русской культуры. STEPANOV, JU. S. 1997b: Непарадигматические передвижения ударения в индоевропейском: (1. Вокруг законов Ваккернагеля и Лескина). Вопросы языкознания 4, 5–26. STEPANOV, JU. S. 1998: Язык и метод: К современной философии языка, Москва: Языки русской культуры. STEPANOV, JU. S., PROSKURIN, S. G. 1993: Константы мировой культуры: Алфавиты и алфавитные тексты в период двоеверия, Москва: Наука. Regina Venckutė Kazimieras Garšva Olegas Poliakovas RUSKÁ BULHARISTIKA A LITVA S Litvou jsou spojeni dva významní ruští vědci, specialisté na bulharský jazyk a kulturu: zakladatel ruské bulharistiky Jurij Venelin (původním jménem – Georgis Hucas), původem z Maďarska, a jeden z nejvýznamnějších současných moskevských bulharistů, prof. Grigorij Venediktov, pocházející z Litvy, z okolí Obeliai. Litevským lingvistům je G. Venediktov již dlouho znám díky svým publikacím „K istorii lituanistiki v Rossii“, konkrétně pojednávajícím o lituanistických materiálech a korespondenci lingvisty Jonase Jušky, které se dochovaly v archivu ruského lingvisty I. Sreznevského, jenž o něj pečoval. Kromě toho nejen aktivně komunikuje s podporovateli litevské kultury a baltisty v Moskvě, ale také udržuje úzké vztahy s litevskými lingvisty, posílá jim své práce a další cennou literaturu. Lingvista 228 | PERSONALIA se ve svém výzkumu zaměřuje na epochu bulharského národního obrození v 19. století a na utváření a kodifikaci tehdejší spisovné bulharštiny, jakož i na různé další otázky z dějin kultury. O samotném vědci, jeho dílech a některých paralelách mezi obrozením litevského a bulharského národa již bylo napsáno několik řádků (srov. Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 1993, 218–220). Mimochodem, vloudila se tam nepřesnost: budoucí lingvista po absolvování 4. (ruského) gymnázia ve Vilniusu v roce 1947 odjel studovat slavistiku nikoli do Moskvy, nýbrž do tehdejšího Leningradu (Petrohradu). Po aspirantuře začal v roce 1956 pracovat v moskevském Ústavu slavistiky. V poslední době věnuje G. Venediktov mnoho pozornosti neprávem zapomenutému, již zmíněnému zakladateli ruské bulharistiky J. Venelinovi (1802–1839), jehož práce měly zásadní význam pro obrození bulharského národa, jazyka a kultury. Při této příležitosti je třeba zmínit dvě nové knihy, které jsme díky jeho péči získali: Ju. I. Venelin v bolgarskom vozroždenii (1998; obsahuje materiály z konferencí konaných v roce 1989 v Užhorodu a Sofii a kompletní bibliografii J. Venelina, vydanou u příležitosti 150. výročí úmrtí vědce) a poprvé vydanou první bulharskou gramatiku J. Venelina, napsanou již v roce 1834 (Grammatika nynešnego bolgarskogo narečija, 1997, s rozsáhlým doprovodným článkem G. Venediktova o osudu J. Venelinovy gramatiky). Dne 22. dubna 2002 uplynulo 200 let od narození J. Venelina. Při této příležitosti bychom měli poněkud podrobněji připomenout významná data ze života a působení tohoto vědce, jeho důležitější díla a skromný přínos k dějinám litevské kultury. Bohužel se za sovětské éry o životě J. Venelina, bývalého duchovního, jeho širokých zájmech a pozoruhodných dílech mlčelo. Proto mohou být nepřesné i údaje převzaté z naší staré carské encyklopedie (novější publikace se nám nepodařilo najít). Georgis Hucas se narodil roku 1802 v Maďarsku, v osadě Velké Tebeny. Studoval na gymnáziu v Užhorodu a poté v učitelském semináři. Rozhodl se pro duchovní dráhu, změnil příjmení Hucas na Venelin a nastoupil na Lvovskou univerzitu, kde studoval filozofii. Univerzitu dokončil v roce 1822. Roku 1823 získal místo učitele a vychovatele v duchovním semináři a odjel do Kišiněva. Během svého působení zde se Venelin seznámil s bulharskými emigranty a ponořil se do studia jejich každodenního života, jazyka a dějin, které určilo další směřování jeho života. V roce 1825 přijel Venelin do Moskvy a studoval medicínu, kterou dokončil v roce 1829, kdy získal lékařský diplom. Lékařem však nepracoval. Po dokončení své započaté práce Senieji ir dabartiniai bulgarai politiniu, tautosakiniu, istoriniu ir religiniu požiūriu pagal jų santykį su rusais (Drevnie i nynešnie bolgare v političeskom, narodopisnom, istoričeskom i religioznom ich otnošenii k rossijanam) ji předložil odborníkům Akademie věd. Práce byla hodnocena kladně a první díl vyšel již v roce 1829. Celá monografie byla zveřejněna později, až po autorově smrti, tedy v roce 1841 (1. díl, 241 s.; 2. díl, 326 s.; druhé vydání 1856). V roce 1830 byl J. Venelin vyslán do Bulharska, aby se seznámil s tamními knihovními fondy, prověřil je, sbíral rukopisy a dále prohloubil své poznatky o bulharštině, každodenním životě, dějinách atd. Venelinovi se však nedařilo ani prověřovat knihovny, ani najít významnější rukopisy. Lidé trpěli pod tureckým jhem, úředníků se báli a nedůvěřovali neznámému příchozímu. Blíže se seznámil pouze s každodenním životem, kulturou, jazykem a projevy národního obrození místních obyvatel. Více materiálů našel během přibližně pětiměsíčního působení ve Valašsku (Rumunsku), v bukurešťských knihovnách a archivech. Po návratu do Moskvy v roce 1831 se Venelin věnoval vědecké práci, na základě shromážděných materiálů psal studie a četnými články se účastnil diskusí. Žil v mimořádné chudobě, z nepatrných honorářů a darů. Zemřel 14. března 1839, nedoživ se ani celých 37 let. Byl pohřben na hřbitově kláštera sv. Daniela (Danily) v Moskvě. PERSONALIA |229 J. Venelin byl vědcem širokých zájmů. Za svůj krátký život toho vykonal velmi mnoho. Za zmínku stojí tato jeho významnější a rozsáhlejší díla: O povaze lidových písní zadunajských Slovanů (O charaktere narodnych pesen u slavjan zadunajskich, 1835), O počátcích nové bulharské literatury (O zarodyše novoj bolgarskoj literatury, 1838), Listiny valašských Bulharů neboli dáckých Slovanů (Vlacho-bolgarskie ili dako-slavjanskie gramoty, 1840), Kritická zkoumání bulharských dějin… (Kritičeskie issledovanija ob istorii bolgar…1849) a další. Nepublikovaná zůstala pouze jedna z nejdůležitějších prací J. Venelina – zmíněná gramatika. J. Venelin svými díly vědecky doložil existenci Bulharů jako samostatného národa a jazyka s vlastní kulturní tradicí. Vědeckou i kulturní činností tak významně přispěl k rychlejšímu bulharskému národnímu obrození. Není divu, že Venelinova díla jsou považována za programová, neboť vytyčila hlavní směry rozvoje bulharského národa, jeho jazyka, literatury a kultury. Do dějin litevské kultury J. Venelin vstoupil svým dílem Obyvatelé zemí kolem Baltského moře, tj. Letové a Slované (Okružnye žiteli Baltijskogo morja, to est’ lety i slavjane, 1846). Letami nazýval všechny Balty, přesněji baltské národy – Litevce, Lotyše a Prusy. Litevští kulturní pracovníci (včetně jazykovědců) se o tuto Venelinovu monografii z velké části opírají, když hovoří o národnostním složení obyvatel Litvy na počátku 19. století. Litva, která již tehdy byla začleněna do Ruské říše, byla rozdělena na dvě gubernie: Vilniuskou a Grodenskou. Když Venelin uváděl přibližné národnostní složení obyvatel těchto gubernií, nebyl původní. Opíral se o dílo Geografia wschodniej części Europy (Geografie východní části Evropy), vydané roku 1825 ve Vratislavi (dnešním polském Wrocławi), tedy o údaje v něm obsažené. Protože obě zmíněná díla jsou dnes bibliografickými vzácnostmi, je vhodné tyto údaje čtenáři alespoň stručně předložit. Počty obyvatel jednotlivých národností jsou zde uvedeny ve stejném pořadí jako v knize J. Venelina a v závorkách jsou naše výpočty procentních podílů. Grodenská gubernie: Poláci 80 000 (10%), Rusové (rosijani) 490 000 (61,25%), Litevci 100 000 (12,5%), Tataři 10 000 (1,25%), Židé 120 000 (15%); Vilniuská gubernie: Poláci 100 000 (8,33%), Litevci 780 000 (65%), Rusové 130 000 (10,83%), Tataři 10 000 (0,83%), Židé 180 000 (15%). Kromě toho žije ve Východním Prusku (tj. v Malé Litvě) ještě více než 200 000 příslušníků litevského etnika. Venelin se zmiňoval také o Bělostocké gubernii, ale o Litevcích, kteří tam žili, se nezmínil. Zajímavé jsou i další drobnosti. Lidé žijící v Litvě si říkají lietuvninkai a své zemi říkají Lietuva. Údaje o litevštině a lotyštině jsou porovnávány s latinou, ruštinou, řečtinou a němčinou. Uvádí se také několik mytologických údajů. Názory J. Venelina v zásadě odrážejí postoje vládnoucí vrstvy Ruské říše té doby. Bělostocká, Grodenská a částečně Vilniuská gubernie byly ve 14. století ještě „čistě ruské“. Teprve později si tento kraj začali přivlastňovat Poláci. Z Rusů se stali nevolníci, zatímco Poláci tvořili elitu – šlechtickou, stavovskou i měšťanskou vrstvu. Starý název Pruska byl prý Borusija, který vznikl z názvu Porussia, tj. země ležící při Rusi. Je samozřejmé, že Venelin sotva mohl psát jinak. J. Hucas (Venelin) si svými díly zasloužil obrovskou úctu a vděčnost Bulharů. Pro Bulhary zřejmě znamená více než Jurgis Zauerveinas pro Litevce. Liší se také doba a podmínky. Ruská říše Bulharům nejen pomohla osvobodit se z tureckého jha, ale také podporovala a po celou dobu všestranně napomáhala jejich národnímu a státnímu obrození. Není divu, že dr. J. Basanavičius, který dlouho žil v Bulharsku a významně se podílel na povznesení bulharské kultury, se tam mnohému naučil a později to uplatnil při obnově nezávislé Litvy. 230 | PERSONALIA Můžeme se jen radovat, že v dnešním Rusku pokračuje v bulharistice, jejíž základy položil J. Venelin, náš krajan, nám blízký jazykovědec a kolega G. Venediktov, který krásně mluví i píše litevsky. Aloyzas Vidugiris OD ČÁSTIC K CELKU SYNTAXE (K 70. výročí profesora Vita Labučise) Vědecká a pedagogická činnost profesora Vita Labučise je mnohostranná a rozsáhlá. Deset let pracoval v Ústavu litevského jazyka a literatury, později vyučoval na večerní fakultě Kaunaské univerzity ve Vilniuské univerzitě a od roku 1972 na Filologické fakultě Vilniuské univerzity. Po mnoho let přednášel kurz syntaxe litevského jazyka a různé specializované kurzy, vedl studentské vědecké práce a disertace. Zastával různé administrativní funkce. A zároveň intenzivně vědecky pracoval. V bibliografii profesora najdeme monografii Lietuvių kalbos sintaksė, několik učebnic a více než sto padesát článků a kratších příspěvků! Vitas Labutis je jedním z našich nejvýznamnějších syntaktiků. Profesora však nezajímala pouze syntax. Psal také o morfologii, terminologii, onomastice a teorii jazykové kultury. U příležitosti jeho sedmdesátin jsme se rozhodli přehledně představit významnější výzkumy profesora v oblasti litevské gramatiky i jeho četné publikace na další témata, včetně otázek jazykové praxe a metodiky výuky, a jiné oblasti ponechat stranou. *** Na počátku samostatné vědecké práce se V. Labutis věnoval tehdy ještě málo zkoumanému tématu gramatiky litevského jazyka – částicím. V roce 1962 vyšel v pokračujícím sborníku Literatūra ir kalba jeho článek „Částice a jejich místo mezi slovními druhy“, první studie v litevské jazykovědě věnovaná speciálně tomuto slovnímu druhu. Byla napsána v době, kdy ještě neexistoval jasný názor na místo částic mezi ostatními slovními druhy ani na jejich vztah k příslovcím a spojkám. Chyběl také podrobnější popis významů částic a jejich užívání. Studie rozebírá interpretaci částic v předchozích pracích litevské jazykovědy a popisuje jejich obecné sémantické a syntaktické rysy. Částice jsou, především na základě kritérií klasifikace slovních druhů převládajících v sovětské jazykovědě, považovány za samostatný slovní druh: nelze je zařadit k žádnému jinému slovnímu druhu a ve vztahu k ostatním slovním druhům představují rovnocennou skupinu slov (Labutis 1962: 368). Částice jsou definovány jako „nesamostatný slovní druh, který vyjadřuje dodatečné významové odstíny jevů skutečnosti nebo jejich vzájemných vztahů a přisuzuje je jednotlivým větným členům nebo celé větě“ (tamtéž). Částice vyjadřují mimo jiné také modální, expresivní a emocionální významové odstíny. Hranice oddělující částice od ostatních slovních druhů nejsou ostré: některé částice mohou fungovat i jako spojky, jiné je obtížné odlišit od příslovcí a další se mění v afixy nebo složky nedělitelných spojení. Podle stavby mohou být částice jednoduché nebo složené.