Ondřej Šefčík, Bohumil Vykypěl, Hrsg. „Grammaticus. Studia linguistica Adolfo Erharto quinque et septuagenario oblata“

196 | RECENZIJOS (‚pohybovat se‘) a eiti II (‚mít povinnosti‘); iššukti I (‚odstranit otáčením‘ aj.) a iššukti II (‚zabloudit stranou‘); iššaukti I (‚odvolat‘) a iššaukti II (‚moci vyjádřit‘). Zmíněné nedůslednosti v uvádění sémantiky slov i další nepřesnosti hodnotu slovníku nesnižují. Už to, že sestavovatelé slovníku upřesnili sémantickou strukturu značného počtu slov, svědčí o jejich odhodlání dokázat, že příprava litevských slovníků na základě současné lexikografie není sisyfovská práce: máme-li koncepci lexikální sémantiky a lexikografie a obrovský korpus, je zapotřebí jen čas a pečlivost. Projednané novinky prvního Lietuvių–norvegų kalbų žodyno ukazují, že se již nespokojujeme s opakováním zkušeností lexikografie jiných jazyků: tímto slovníkem se v litevské lexikografii kladou základy koncepce moderní lexikografie. Tento na první pohled skromný dvojjazyčný slovník se kvalitou gramatických a sémantických informací o slovech obou jazyků řadí mezi nejlepší díla litevské lexikografie. Teoretické lexikografické myšlenky by z něj mohli čerpat také sestavovatelé Dabartinės lietuvių kalbos žodyno při přípravě nového vydání slovníku, stejně jako tvůrci slovníků litevštiny a dalších cizích jazyků. Dalia Barauskaitė Mikkelsen Dommervænget 26 C, 1.tv. 4000 Roskilde, Danija [email protected] Doručeno 2002 07 03 ONDŘEJ ŠEVČÍK, BOHUMIL VYKYPĚL, ED., GRAMMATICUS. STUDIA LINGUISTICA ADOLFO ERHARTO QUINQUE ET SEPTUAGENARIO OBLATA. Brno: Masarykova universita, 2001, 234 p. O důvodu, proč vychází recenzovaný sborník k jubileu, podává dostatečnou informaci již jeho název. Dostatečným důvodem k jeho recenzování v tomto časopise je nejen skutečnost, že vážený jubilant, prof. Adolf Erhart, bývalý vedoucí katedry srovnávací jazykovědy na brněnské univerzitě, věnoval vždy zvláštní pozornost baltské filologii (svědčí o tom jeho úvody do litevštiny a srovnávací baltské jazykovědy, srov. Erhart 1956, 1984), ale také mimořádně silné zastoupení baltské problematiky v tomto sborníku. Nejprve podáme krátký přehled obsahu knihy. Výrazně je zastoupena etymologická problematika. Samostatné studie z této oblasti přispěli Eva Havlová („I.e. kořen *al- a germánské názvy pro ‘věk’“, s. 56–63), Helena Karlíková („K staroslověnskému substantivu spodъ“, s. 99–104), Boris Skalka („St[aro]sl[ov ěnské] setъ/seti semper provocans“, s. 144–148) a Pavla Valčáková („Regarding P[roto-]S[lavic] *ědъ“, s. 201–205). Některé příspěvky věnují zvláštní pozornost určité části indoevropského lexika, respektive lexiku některé z indoevropských jazykových větví. Jde o studie Václava Blažka („Indo-European kinship terms in *-ə₂ter“, s. 24–33) a Ilony Janyškové („Etymologie názvů tisu ve slovanských jazycích“, s. 91–98). Vedle indoevropské etymologie je zastoupena také etymologie drávidská a altajská (Jaroslav Vacek, Recenzijos | 197 „Dravidian and Altaic ‘hot – fire – heat’“, s. 175–200). Obecnějšími otázkami etymologické metody se zabývá Karl Horst Schmidt, který na příkladu kartvelsko-indoevropských paralel ukazuje, jak důležité je při etymologizování zohledňovat rekurentní a univerzální typy sémantické motivace („Etymologie und semantische Parallele“, s. 135–143). Na pomezí srovnávací gramatiky a srovnávacích dějin náboženství stojí příspěvek Vladimira N. Toporova „Dr.-ind. prathamá- k rekonstrukcii odnogo iz variantov indoevropejskoj koncepcii «pervogo»“, s. 165–174. Z oblasti indoíránistiky je třeba zmínit studie Víta Bubenika („On the Remaking of the Middle Voice in Indo-Iranian“, s. 34–44) a Ondřeje Šefčíka („Word Borders in Old Indo-Aryan“, 156–164). Slovanskou syntax zastupují Radoslav Večerka („Poznámky k disjunktivnímu/alternativnímu li v staroslověnštině“, s. 206–210) a William R. Schmalstieg („A Common Mistranslation of a Few Lines in the Igor Tale“, 131–134). Ten na základě četných paralel ukazuje, že předložková spojení otъ nego, která jsou ve většině překladů vykládána ablativně, je třeba ve větě z Igorovy písně (vidě těmoju vъše svojě voě prikryty ‚viděl své celé vojsko, jak je od ní zakrýváno temnotou‘) chápat spíše jako agentivní. Předložka otъ zde slouží k zesílení agentivního genitivu, což je jev, jímž se Schmalstieg podrobně zabýval také v souvislosti s baltskými daty (zejména litevskými). Ze synchronní syntaxe je třeba uvést studii Stanislava Žaži o užívání sloves pro ‚dát‘ v českých a ruských funkčních slovesných spojeních („K funkci slovesa dát – дамъ v češtině a ruštině“, s. 226–232). Příspěvky Ludmily Buzássyové a Evy Pallasové nelze zařadit do žádné větší tematické skupiny. První pojednává o otázkách latinské paradigmatiky („Parisylabá v latinčine“, s. 45–55), druhá o raných dějinách slovanské jazykovědy, konkrétně o Miklosichově pojednání o slovotvorbě (Jskoni bě slovo – Počátky slovanské slovotvorby“, s. 120–135). Zajímavými otázkami indoevropské pádové syntaxe se ve svém příspěvku „Zur Syntax und Semantik der indogermanischen Kasus“ (s. 106–119) zabývá Helena Kurzová. Stať otevírá úvaha o „základních pádech“, tj. nominativu a akuzativu. Pokud jde o praindoevropský systém, autorka zdůrazňuje v sémantice těchto pádů především kategoriální, tj. s kategoriálními rysy jmenných skupin spojené aspekty. Každé substantivum bylo údajně označeno především jako animatum, respektive inanimatum, a teprve z tohoto kategoriálního označení vzešly konfigurační funkce: „... pády [byly] užívány také sémanticky k vyjádření pozice jmenných participantů v ději označeném větou. Označeními jako s-nominativ a m/n-akuzativ byla animata označena pro své protikladné postavení ve stavu věcí vyjádřeném výpovědí“ (s. 107). Z toho údajně vyplynula „následná funkční identifikace indiferentního pádu neuter (‚absolutivu‘ bez ergativu, který by mu stál v protikladu) s nominativem na jedné straně a akuzativem na straně druhé“ (s. 106). Význam kategoriálních rysů asi nikdo nezpochybní, ale absolutiv bez protikladného ergativu je z funkčního a typologického hlediska dosti nepravděpodobný koncept. Absolutiv je už sám o sobě konfigurační pojem pádu, neboť představuje bezpříznakový člen v každé (tranzitivní či intranzitivní) konfiguraci. Bezpříznakový je samozřejmě jediný aktant intranzitivních struktur, ale i v tranzitivních strukturách je obvykle buďto 198 | RECENZIJOS agens, nebo objekt formálně bezpříznakový v tom smyslu, že neoznačený pád se shoduje s pádem intranzitivního subjektu. Jelikož musela existovat možnost, aby se jak animata, tak inanimata vyskytovala v tranzitivních i intranzitivních strukturách, lze asi předpokládat nominativ jako pád živého intranzitivního subjektu a absolutiv jako pád neživého objektu v tranzitivních strukturách. Tím v podstatě získáme systém s nominativním označováním animat a ergativním označováním inanimat. Otázkou typologické věrohodnosti takového systému se autorka zřejmě zabývá poněkud lehkovážně. Dále v jejím příspěvku najdeme úvahy o konstrukcích se záměnou participantů (circumdare urbem muro: circumdare murum urbi), o odlišném syntaktickém zacházení s neutry (míněno je nedostatečné rozlišování pádů u neuter, které se projevuje např. v kontrastu id gaudeo vs. gaudeo de aliqua re), o vztahu mezi sociativem a duálem, o dvojím akuzativu atd. Autorka zastává názor, který zřejmě sahá až k Meilletovi, že praindoevropština neměla slovesnou flexi v pravém slova smyslu, nýbrž že pády byly „... samostatně označené formy pro referenční strukturu stavu věcí“ (s. 117). I mezi historicky doloženými indoevropskými jazyky autorka rozlišuje takové, které mají více či méně „pokročilou formalizaci věty“. Podléhají však „prap jazyky“ jiným zákonitostem než historicky doložené jazyky? Lze samozřejmě rozlišovat mezi sémanticky označenými a čistě konfiguračními pády: například akuzativ jako čistě konfigurační pád může stát v protikladu k partitivnímu genitivu (označenému z hlediska kvantifikace, srov. např. litev. gerti vandenį: atsigeri vandens) nebo dativu (označenému z hlediska nízkého stupně či časového omezení zasaženosti, srov. lotyš. sist suni ‘einen Hund schlagen’: iesist sunim ‘einem Hund einen Hieb versetzen’). V mnoha případech však dceřiné jazyky zavedly nová rozlišení tohoto druhu. To platí zejména pro takové archaické jazyky s bohatě rozvinutými pádovými systémy, jako jsou jazyky baltské a slovanské. Dochází-li k redukci pádového systému, ubývá také možností sémantického rozlišování uvnitř syntaktické kategorie (subjekt, objekt atd.), což právě vyvolává dojem „pokročilé formalizace věty“. Není příliš věrohodné, že by bylo možné funkce gramatických pádů (nominativu, akuzativu, genitivu, dativu) v nějakém jazyce definovat zcela asyntakticky; předpoklad, že se praindoevropština v tomto ohledu lišila od historicky doložených jazyků, je v rozporu s principem uniformity zákonitostí jazykového vývoje, který novogramatiky uznávají přinejmenším implicitně (s „uniformitarian principle“). Ve svém příspěvku „Přemýšlení (nejen) o litevském kondicionálu“ (s. 64–90) kritizuje Tomáš Hoskovec tradiční teorii vzniku litevsko-lotyšského konjunktivu, přičemž se mimochodem zdržuje vlastního pokusu o vysvětlení. Závěr autora zní následovně (pro větší pohodlí cituji z francouzského resumé): „Dans le système panchronique du verbe lituanien, il n’y a rien sur quoi puisse s’appuyer la théorie, qui fait pourtant grande tradition en linguistique comparée, selon laquelle le conditionnel lituanien serait issu d’une soudure du supin (présumé lituanien) avec une forme ancienne (présumée indo-européenne) du verbe être“ (s. 89). Existence takového „système panchronique“ je ovšem krajně sporná. Syntaktická změna se opírá o mechanismus strukturální reinterpretace (reanalýzy): určitá konstrukce A získá novou strukturální interpretaci, aniž se cokoli změní na její podstatě RECENZIJOS | 199 mění. Tato reinterpretace vede k formulaci nového gramatického pravidla, které je stejně jako původní schopno generovat výchozí strukturu A, navíc je však schopno generovat strukturu B, pro niž původní strukturní pravidlo již nestačí. Původní strukturní pravidlo, o které se opírala A, již mluvčí nedokážou rozpoznat. Gramatika každé generace se tím alespoň v určitých dílčích oblastech liší od gramatiky předchozích generací a původní systém je schopen zachytit nanejvýš jazykovědec. Pojem panchronického jazykového systému se zdá být v rozporu s pojmem jazykové změny. Autor svůj metodologický přístup formuluje takto: „sledujeme, podle jakých principů se jednotlivé indoevropské jazyky coby systémy aktualizovaly z jisté společné potence výrazových prostředků, ptáme se, jak uvnitř jednoho jazyka charakterizovat individuální nakládání s morfologickým materiálem, který má obdobu i v jiných jazycích“ (s. 72). V mnoha ohledech může být tento přístup správný, nikdo však nedokáže určit, kde končí prasystém a začínají systémy jednotlivých jazyků. Vždyť počátek písemných záznamů jednotlivých jazyků je z hlediska vývoje jazykového systému čistě svévolnou dělicí čárou. Navíc se zdá, že zde nezbývá prostor pro mechanismy reanalýzy a resegmentace, tak důležité v historické morfologii a syntaxi. Hockovec má ostatně pravdu, když zdůrazňuje, že při rekonstrukci vzniku litevsko-lotyšského kondicionálu zůstává ještě několik nevyřešených otázek. Pro nejdůležitější prvky této rekonstrukce však Stang navrhl mimořádně cenný pokus o vysvětlení a jistým překvapením je, když autor jedná, jako by se dosud nikdo nepokusil sémanticky a syntakticky věrohodně objasnit vznik kondicionálu na základě supina („O co by se vůbec opřela sémantika supínového syntagmatu?“, s. 86). Některé otázky vznesené v článku ovšem zasluhují vážné projednání. Autor se například ptá (s. 86), jak vysvětlit, že se původní supinum zachovalo, místo aby zcela splynulo s novým kondicionálem. Na tuto otázku lze nejspíše odpovědět takto. Podle Stangovy skvělé hypotézy zastoupilo supinum, stejně jako se to stalo s infinitivem ve slovanských jazycích, ve větných konstrukcích s koreferenčními podměty původní participium, zatímco odpovídající tvar pomocného slovesa būti byl připojen ke spojce: srov. litevské *jei-b(i) valgytų místo *jei-b(i) valgęs a staroruské čto-by ěstъ místo čto-by elъ (Stang 1966: 429–431). Tato konstrukce musela být původně infinitní, protože smyslem této substituce mohlo být jedině opatřit finální vedlejší věty infinitním protějškem. Je však nápadné, že baltské kondicionálové tvary již nejsou schopny infinitního užití (konstrukce jako *Reikia dirbti, kad valgytų ‚člověk musí pracovat, aby mohl jíst‘ není v dnešní litevštině možná), zatímco odpovídající slovanské věty (ruské a polské) s infinitivem jsou stále infinitní (rus. Nado rabotat’, čtoby est’). Nejpravděpodobněji tedy bylo supinum v této konstrukci reinterpretováno jako určitý tvar 3. osoby, načež se tento tvar stal základem nového paradigmatu. Po dokončení tohoto procesu se původní souvislost se stále infinitním supinem (navzdory domnělému panchronickému jazykovému systému) stala nerozpoznatelnou a nyní jde pouze o případ homonymie, která nijak nepůsobí rušivě. Kdyby k tomuto přechodu k určitému tvaru nedošlo, musel by vznik nového kondicionálu přirozeně vést k zániku starého supina. Další autorovou námitkou je, že není možné… 200 | RECENZIJOS jednoslabičné sekvence v bim(e), bit(e) považovat za tvary slovesa būti, nelze brát zcela vážně, neboť krácení v enklitickém postavení je zjevné. Srovnání s lotyšským biju (srov. nedávno Smoczyński 1999) tedy nic nebrání. Že tvar 1. os. sg. na -čia, -čiau vyžaduje zvláštní vysvětlení, nikdo nepopírá, ani Stang. Zůstává nejasné, zda autor přikládá nějaký význam starolitevským dokladům, neboť zvláštnosti starolitevského pravopisu, například -i- v (giwen)tumbim oproti novolitevskému (gyven)tumėme, jsou prohlášeny za irelevantní, pokud „panchronický“ pohled na jazykový systém stejně nabízí strukturální analýzu, která je z autorova hlediska uspokojivá. Litevským konjunktivem, konkrétně již výše naznačenou otázkou původu záhadného tvaru 1. os. sg., se zabývá také Zigmas Zinkevičius („Pastabos lietuvių kalbos 1. sing. cond. formų istorijai“, s. 224–225). Z litevských nářečí uvádí nové skutečnosti, které naznačují, že -čia jako starší tvar stojí proti analogickým novotvarům -čiau a (méně často) -čiu. To svědčí proti názoru zastávanému různými badateli, že -čiau vzniklo (frekvencí podmíněným) nepravidelným krácením tvaru -tumbiau. Ve svém článku „Argument laryngalistyczny w etymologii bałto-słowiańskiej“ (s. 149–155) se Wojciech Smoczyński zabývá několika kořeny zakončenými laryngálou, které v balto-slovanštině v důsledku posunu morfémové hranice zahrnuly do sebe původní formans, a to v tak dávné době, že by se na první pohled mohlo zdát, že jde o zděděné ablautové poměry. Tak například litevské sietas ‚síto‘ (lotyšské siēts) předpokládá sekundárně rozšířený kořen *seh₂i-, který se oddělil posunem morfémové hranice z původního -ie-prézentu *sē-jo- (kořen *seh₁-, srov. sē-ti). Podobně lze slovanské zbjati (vedle mladšího zijati) uvést do souladu s prézentem žęjo jen za předpokladu, že *gʰeh₁- bylo v původním -ie-prézentu rozšířeno na *gʰeh₁i-, s obnoveným stupněm redukovaným na *gʰih₁- (místo *gʰh₁i-); tento předpoklad vede také k dalšímu závěru, že litevské žiōti je mladý útvar vzniklý synkopou z *žiōjoti (srov. niók-oti < *nijok-oti, od nijóks ‚ani jeden‘). Laryngalistická rekonstrukce nabízí nový výklad i pro litevské siuvu (vedle staroslověnského šijǫ): *si̯u- nelze (jak předpokládal Trautmann) vysvětlit rozštěpením předkonsonantické formy *sīu-, nýbrž vzniklo pravidelně z *siuH-é-, přičemž u bylo po zániku laryngály vloženo jako hiatusový hiátový hláskový prvek. Pouze staroslověnské šijǫ je tedy třeba vysvětlit zobecněním předkonsonantické podoby; srov. zachované *šъv- v příčestí trpném minulém šъv-enъ. Balto-slovanské alternace ūC: uuV, iC: iiV je tedy třeba chápat jako bezprostřední následek zániku intervokalických laryngál. Na závěr svého pojednání o laryngálách navrhuje Smoczyński definitivně zavrhnout Trautmannův balto-slovanský základ *sātu- jako východisko pro litevské sótus i slovanské syťъ. U posledně uvedeného nyní autor srovnává chetitské sunnai ‚plní‘ < *sunh₃-, k ie. *seuh₃- ‚být plný‘, jehož redukovaný stupeň je patrně zachován ve verbálním adjektivu *suh₃-tó- ‚plný, nasycený‘. V první části svého článku „Zwei lettonistische Bemerkungen“ (s. 211–223) se Bohumil Vykypěl pokouší upřesnit sémantické základy gramatikalizace adjektivních útvarů typu litevského ilgōkas ‚poměrně dlouhý‘ jako komparativů v lotyštině. Ve druhé části se zabývá lotyšskou posesivní konstrukcí man ir ‚mihi est‘ a jejím chronologickým vztahem k litevskému a staropruskému tureti, respektive… RECENZIJOS 201 turīt(wei) ‚mít‘ od sebe odlišují. Podle názoru autora je lotyšská konstrukce starší a litevština a stará pruština prodělaly často pozorovaný přechod od posesivní konstrukce typu mihi est k typu habeo. Dokládají to litevská konstrukce man yra, která se jako relikt zachovala (v severolitevských nářečích sousedících s Lotyšskem), a četné stopy užívání litevského turēti v původním významu ‚držet‘. Autorovy argumenty jsou mimořádně přesvědčivé a stále jasněji se ukazuje, že je třeba odmítnout názor vyjádřený různými badateli (Veenker, Rūķe-Draviņa), podle nějž lotyšské man ir představuje inovaci vzniklou pod finským vlivem. Odráží velmi rozšířenou tendenci v baltské filologii vykládat každý rozdíl mezi litevštinou a lotyštinou bez důkladnějšího zkoumání jako inovaci na straně lotyštiny. Nahrazení původního turēt ‚mít‘ výrazem man ir je z trojího důvodu nevěrohodné: (1) typologicky je dobře doložen pouze přechod od ‚mihi est‘ k ‚habeo‘; (2) protože je proces gramatikalizace v zásadě nevratný, odstranění původní posesivní konstrukce s turēt ‚mít‘ by nejspíš nevedlo k jeho opětovnému zavedení v původním významu ‚držet‘; a (3) starolotyšské turēt ‚mít‘, doložené tu a tam, je patrně příkladem toho, čemu Harris a Campbell (1995: 55) říkají „exploratory expressions“. Určitá konstrukce může být nejprve zkušebně použita k vyjádření nějakého gramatického významu a později se buď gramatikalizovat, nebo zůstat příležitostným útvarem. Starolotyšské turēt ‚mít‘ je patrně neúspěšným pokusem o gramatikalizaci. Samozřejmě je třeba počítat také s možností, že turēt ‚mít‘ vzniklo ve starolotyšských textech jako překladový ekvivalent německé posesivní konstrukce: jak autor (s. 220) poznamenává, přesné převedení německé konstrukce ve větě Teuw neues wairak Dewes turret vyžadovalo použití osobního slovesa, protože būt + dativ už ve větě vystupovalo jako způsobové sloveso. Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu, tento bohatý a cenný sborník, k jehož vydání můžeme blahopřát jubilantovi i editorům, přináší v oblasti baltské filologie mnoho nového a čtivého. LITERATURA ERHART, A. 1956: Litevština. Praha: Státní Pedagogické Nakladatelství. ERHART, A. 1984. Balt­ské jazyky. Praha: Státní Pedagogické Nakladatelství. HARRIS, A. C., CAMPBELL, L. 1995: Historical syntax in cross-linguistic perspective. Cambridge: University Press. (Cambridge Studies in Linguistics, 74.) SMOCZYŃSKI, W. 1999: Geneza starolitewskiego conditionalis na -biau, -bei, -bi-, Acta Baltico-Slavica 24, 13–18. STANG, Chr. S. 1966. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo–Bergen–Tromsö: Universitetsforlaget. Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas Vileišio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected] Gauta 2002 04 26