„Kablio“ figūros nominacinės sistemos raiška lietuvių kalbos tarmėse

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVI (2002), 81–119 Vyjádření nominačního systému figury „háku“ v litevských dialektech Rolandas Mikulskas Litevský jazykový institut, Vilnius Pojem „háku“ představuje případ lingvisticky relevantní prototypové figury. Každý litevský dialekt má svůj vlastní systém názvů pro předměty zakřiveného tvaru, které jsou spojeny s touto figurou nebo s nejobecnějším termínem schopným ji vyjadřovat. Takové onomaziologické systémy jsou hierarchicky uspořádány: mezi jednotlivými členy a obecným termínem, který systému dominuje, existuje vztah hyponymie. Zeměpisné hranice onomaziologických systémů dialektů jsou vymezeny oblastmi rozšíření obecných termínů označujících figuru „háku“. K určení těchto obecných termínů pro jednotlivé dialekty na základě rozsáhlého souboru údajů obsažených v kartotékách Slovníku litevského jazyka je zapotřebí principielní přístup. Cílem tohoto článku je tyto principy formulovat. Lze doufat, že s příslušnými úpravami budou užitečné také při určování obecných termínů pro další lingvisticky relevantní figury. 1. FIGURATIVNÍ NOMINAČNÍ SYSTÉMY 1.1. Základem jazyka jakožto jevu je vrozená schopnost lidského intelektu chápat skutečnost symbolicky (Karaliūnas 1997: 200). Symbolické chápání skutečnosti je třeba rozumět jako určité formě její percepce. Percepce neboli vnímání kontinuální skutečnosti probíhá ve vědomí prostřednictvím určitých diskrétních prvků – představ. Je třeba je chápat jako vnitřní schémata, modely, které se projevují jako geneticky nebo kulturně utvářená očekávání a určují selektivní povahu vnímání skutečnosti. Představy, jež obecně odkazují k úsekům skutečnosti, se stávají symboly jejich primární reprezentace ve vědomí. Taková primární symbolizace skutečnosti vytváří předpoklady pro vznik jazyka jako systému konvenčních znaků. 1.2. Nejednou badatelé jazykového fenoménu souhlasí s názorem, že mezi ostatními reprezentacemi skutečnosti v naší mysli jsou vizuální obrazy patrně nejdůležitější (viz Karaliūnas 1997: 228–229, Greimas 1989: 118–122). Právě vizuální obrazy se vyznačují figurativní syntézou, při níž se z konkrétních obrazů vytvářejí určité obecné představy, které nabývají abstraktní symbolické hodnoty. Prostorové objekty, které se před našima očima vynořují jako objektivní realita, se mohou stát zdrojem jazykové symboliky teprve poté, co získají invariabilitu přirozeného znaku. Toho se dosahuje redukcí konkrétních objektů skutečnosti na co nejvíce⟦ 1 Skutečnost zde i dále chápeme jako vše, k čemu směřuje vnímání vnímajícího jedince, tj. jako určitou předjazykovou? 82 | ROLANDAS MIKULSKAS méně dokonalé geometrické figury, aniž by se přihlíželo k jejich účelu. Světová úroveň náhodných objektů spojených s událostmi se tak nahrazuje úrovní světa figur, která zahrnuje konečný inventář. Zmíněná figurativní syntéza je tedy v podstatě operací redukce, při níž vznikají obecné figury. Tyto figury již mohou sloužit jako určitá schémata uspořádání a organizace substance. Při další analýze obecných figur se predikují opozice složené z elementárních prostorových kategorií, které mají své protějšky v jazyce, např.: rovné vs. křivé, konvexní vs. konkávní, uzavřené vs. otevřené, plné vs. prázdné atd. 1.3. Jednotlivé figury takto chápaného světa (obvykle důležité pro jazykové společenství z toho či onoho hlediska) se mohou stát jádrem struktury různých nominačních systémů. Uveďme například figuru „kruhu“. V kategorickém režimu je „kruh“ chápán jako uzavřená křivka, tzn. k utvoření jeho pojmu jsou zapotřebí již a priori v mysli přítomné kategorické opozice: křivé vs. rovné a uzavřené vs. otevřené. „Kruh“ jako základní figuru lze rozpoznat v sémantické struktuře mnoha slov – názvů předmětů skutečnosti. Vezměme například názvy ratas, ratėlis (přeslicový), žiedas, lankainis, ratlankis, skrytuolė (takový nástroj), skridinys, kamuolys atd. Významový základ posledních dvou slov pravděpodobně tvoří pojmy složitějších prostorových figur – „disku“ a „koule“, které vedle výše zmíněných prostorových kategorií doplňují další opozice: plné vs. prázdné, konkávní vs. konvexní. Některá zde uvedená slova označují velmi konkrétní předměty skutečnosti, např.: ratlankis, skrytuolė, lankainis, zatímco jinými lze pojmenovat několik či více takových předmětů, např.: ratas (vozový, vodního mlýna, automobilu atd.), žiedas (snubní, kosy, řetězu atd.), kamuolys (nití, kouře, hry atd.). O těchto posledních se říká, že mají širší referenci a obecnější význam. Proto snadno nabývají odvozených významů a také se často užívají v přeneseném smyslu. Přenos významu v uvedeném případě obvykle probíhá na základě figurativní podobnosti pojmenovávaných předmětů. Můžeme tedy hovořit o kole roku, kruhu času (uzavřený cyklus), o kruhu obklíčení atd. Čím obecnější je význam slova, tím více možností má stát se názvem té či oné figury, jejím představitelem na jazykové úrovni. Tento představitel se může stát strukturálním jádrem spojujícím další názvy, pokud mají jimi pojmenovávané předměty zásadní figurativní podobnost. 1.4. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že v jazyce mají své protějšky nejen elementární prostorové kategorie tvořící formu vyjádření přírodního světa. V systému jazykových nominačních jednotek mají své protějšky také figury, jež konstruují sémiotický kód vizuálního vyjádření tohoto světa a jsou utvářeny kombinacemi těchto prostorových kategorií. V dostatečně homogenním etnolingvistickém prostoru, který by ideálně tvořila nářečí jednoho jazyka, lze poměrně spolehlivě hovořit o univerzálnosti repertoáru těchto figur. To pak vede ke vzniku nominačních systémů v nářečích, korelovaných s názvy označujícími tyto figury. Pojmy odpovídající figurám v zorném poli figurativního režimu se stávají faktorem sjednocujícím členy nominačních systémů a názvy, které tyto figury dokážou nejlépe reprezentovat, se stávají dominantami těchto systémů. Název nejtěsněji spjatý s konceptem vizuální figury se ve srovnání s ostatními členy nominačního systému vyznačuje nejobecnějším významem a nejširší referencí. Ta nejenže zahrnuje referenci zbývajících členů systému, ale může být dále rozšířena, když se na základě figurativní podobnosti pojmenují nové předměty skutečnosti, jejichž „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 83 mnohé již v jazyce mají ustálenější názvy vytvořené na základě jiného nominačního znaku. Vzhledem k této okolnosti můžeme o názvech s nejobecnějším významem hovořit jako o názvech s největším nominačním potenciálem. 1.5. Uvedené nominační systémy se utvářejí tím, že se do nominační sféry obecného názvu začleňují další názvy předmětů příslušné figury. Mezi názvem, který takový systém tvoří, a ostatními názvy vznikají vztahy ZAHRNUTÍ, neboli hyperonymicko-hyponymické vztahy. To znamená, že v určitých komunikačních situacích lze při vytváření výpovědí volit názvy s obecným významem místo názvů se specifickým významem. Například mluvčí (adresant), obrací-li se na posluchače (adresáta), o němž se domnívá, že toho ví méně, může pro deskripci denotátu zvolit název se širší referencí. Tím se jakoby apeluje na „společný fond vědomostí“. V tomto ohledu můžeme mezi názvy hovořit o vztazích NAHRAZOVÁNÍ. Hierarchicky uspořádaný inventář názvů zahrnutých pod koncept jedné figury je pro uživatele jazyka praktický svou úsporností. Z hlediska volby názvů při sestavování výpovědí se tento systémový model zdá být efektivnější než jiné analogie založené na pravidlech práce či logické dedukce. 1.6. Jednou z figur významných pro jazykové společenství, obvykle dobře zastoupených ve slovní zásobě různých jazyků, je prototypická figura „háku“. Systém názvů utvářený pojmem figury „háku“ byl pro výzkum zvolen nikoli náhodou. Především je tato figura díky své jednoduchosti snadno rozpoznatelná v odpovídajících podobách skutečnosti. Za druhé, předměty zahrnuté pod její koncept tvoří seznam pracovních nástrojů, které lze snadno spočítat. Za třetí, vzhledem k podobnému charakteru hospodářské činnosti používali zástupci všech litevských nářečí odedávna přibližně tytéž pracovní nástroje. Není náhodou, že názvy těchto nástrojů jsou dobře zachyceny v kartotéce Lietuvių kalbos žodyno (dále LKŽK). Z příkladů užití shromážděných odtud vyplývá nejen specifika konkrétních nástrojů zahnutého tvaru, ale také práce, k jejichž provádění se používaly ještě donedávna a někdy používají dodnes. Proto je vhodné na jejich základě posuzovat sémantickou strukturu těchto slov-názvů. Kromě toho LKŽK obsahuje množství příkladů kontextů (předvídatelných komunikačních situací), v nichž se uvedené termíny navzájem nahrazují. Z nich můžeme vyvozovat systémové vztahy mezi názvy (vztahy nahrazování). Členy nominačního systému figury „háku“ spojuje představa předmětu (nástroje) zahnutého tvaru. Pro utvoření jeho pojmu je důležitá opozice elementárních prostorových kategorií křivé vs. rovné. Pro jazykové nominace relevantní figura „háku“ však není deduktivně postulovanou geometrickou figurou, nýbrž spíše invariantem všech nástrojů zahnutého tvaru indukovaným cestou abstrakce. Pro tento invariant je zásadní nejen pojem zahnutí, ale také obecná funkce zavěšování. V různých regionech užívání litevštiny má nominační systém figury „háku“ svébytné vyjádření. Můžeme proto hovořit o areálových neboli nářečních systémech názvů nástrojů ve tvaru „háku“. Zeměpisné hranice vyjádření jednotlivých nominačních systémů vymezují rozšířené obecné názvy. Tyto názvy (které později definujeme jako OBECNÉ NOMINÁTORY) nejsou badatelům litevské slovní zásoby tak zjevné. Z množství údajů LKŽK o různých názvech nástrojů zahnutého tvaru je třeba je určit na základě určité metodiky. Formulaci zásad této metodiky je věnován v podstatě celý tento článek. Zároveň 84 | ROLANDAS MIKULSKAS Předpokládá se, že tyto principy mutatis mutandis budou vhodné i pro určování obecných názvů dalších figur významných pro jazykové společenství. Kromě toho se použitím této metodiky na nářečních datech ověřuje funkčnost modelu hierarchické struktury názvů jako celku. 2. METODIKA URČOVÁNÍ OBECNÝCH NÁZVŮ FIGURY „HÁČKU“ V NÁŘEČÍCH 2.1. Již zběžným prohlédnutím údajů LKŽ a LKŽK je zřejmé, že v různých regionech užívání litevštiny má nominační systém figury „háčku“ různou podobu. Hovoříme-li o různé podobě, máme především na mysli, že jednotlivé regiony mají vlastní slovo nejobecnějšího významu, které nejlépe dokáže figuru „háčku“ pojmenovat. Ostatní regionální názvy nástrojů ve tvaru háčku se řadí (získávají postavení) ve vztahu k tomuto nejobecnějšímu názvu a vytvářejí tak svébytný nominační systém této figury, příznačný pouze pro uživatele jazyka v daném regionu. Hranice oblastí, v nichž se ustálil ten či onen nominační systém probírané figury, se zcela neshodují s hranicemi nářečí. Tyto hranice, jak známo, stanovují jazykovědci na základě určitých fonetických korespondencí. Nářečí se však samozřejmě liší nejen svou fonetikou. Je třeba je spíše považovat za regionální variety téhož jazyka, pro něž jsou příznačné svébytné systémové rysy všech jazykových rovin, tedy nejen fonologické či morfologické, ale také syntaktické a lexikální. Formování nářečí podmiňuje a jejich stabilitu udržuje svébytný etnos jednotlivých regionů. Ten zase utvářejí sociální, politické, administrativní a další faktory. Nářečí není jediným projevem etnosu jako historicky utvořeného lidského genotypu. Projevuje se také svébytnými zvyky a hmotnou kulturou. S tou je nářeční lexikum spjato nejtěsněji. Jde o nejpohyblivější vrstvu jazykového (nářečního) systému. V průběhu nářeční interference mohou strukturální prvky jednoho nářečí pronikat do jiného. K mísení nářečí dochází nejčastěji v pohraničních oblastech. Nářečí jako jazykový systém je systémem uzavřeným. Jedno nářečí přejímá foném či morfém jiného nářečí pouze tehdy, jestliže v něm „vzniknou předpoklady pro zavedení nového prvku, totiž k úpravě vytvořené strukturální rovnováhy, k zaplnění prázdných buněk systému apod.“ (Karaliūnas 1997: 343). K přejímání je mnohem otevřenější nářeční lexikum. Slova označující hmotné objekty (např. různé nástroje) mohou spolu s jejich přejímáním snadno putovat z jednoho nářečí do druhého. Časem mohou přejímky, které se začlení do sémanticky blízkých lexikálních skupin, získat určité postavení a často odsunout vlastní názvy příslušných objektů na periferii.2. 2.1.1. Hranice ustálení nominačních systémů figury „háčku“ v nářečích stanovujeme podle rozšíření ústředního názvu těchto systémů. Předem prozraďme, že areály užívání těchto systémů se zhruba vejdou do hranic hlavních nářečí, ačkoli je místy v pohraničních oblastech také překračují. Příkladem by mohlo být západní část západoaukštaitských kaunišských nářečí 2 Postavení názvu chápeme jako jeho místo ve vztahu k ústřednímu názvu systému. Na něm přímo závisí nominační potenciál slova (nominační hodnota, nominační váha) v systému. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 85 Obecný název vašžo užívaný v západní části kaunišských nářečí zasahuje hluboko do areálu jižních žemaitských raseinišských nářečí. V hranicích některých nářečí se užívají dokonce dva probírané nominační systémy. Žemaité mají, jak uvidíme, například nominační systémy dominované dvěma obecnými názvy – kōbinio a kebėklio3. Je zřejmé, že jsou rozšířeny v různých nářečních areálech. Do různých nominačních systémů mohou patřit i názvy s užší referencí. Například gėmbė „závěs na oděvy na stěně“ se užívá v celé žemaitské oblasti, tedy v nominačních systémech kōbinio i kebėklio. Tentýž výraz může po překročení nářeční hranice získat v nominačním systému jiné postavení. Řekněme, že vašžas, který je ústředním názvem nominačního systému figury „háčku“ v západní části západoaukštaitských kaunišských nářečí, v žemaitském nářečí označuje pouze pevně připevněný závěs na kotel nad ohništěm (západoaukštaitské vaškaras). Obecný název východních aukštaitských nářečí kab­lys užívali Litevci ve Východním Prusku pouze pro nástroj k přehazování hnoje atd. 2.2. Rádi bychom se poněkud déle zastavili u otázky podoby ústředního názvu probíraných nominačních systémů a také podrobněji rozebrali související pojem NOMINAČNÍHO POTENCIÁLU slova. Každé nářečí tedy svým jedním či několika „háčkovými“ protějšky rozděluje území užívání litevštiny na zóny ovládané určitými nominačními systémy. Zdá se, že tato slova nejobecnějšího významu se liší původem, vnitřní formou i sémantickými vlastnostmi, které z toho vyplývají. Například východoaukštaitské kab­lys, žemaitské kobi­nys nebo kebėklis4 jsou slovotvorně spjaty se slovesem kabinti: jde o deriváty se sufixy -ys, -inys, -eklis, které si dosud uchovávají slovotvorný význam názvů nástrojů (nomina instrumenti). Jako názvy jsou stále motivovány nominačním rysem funkce zavěšování. Podobně je i kūkis, rozšířené ve východním cípu západoaukštaitských kaunišských nářečí, odvozeno od zde užívaného slovesa kūkti ve významu „ohýbat se, zakřivovat se“. Tento obecný název je tedy přímo motivován nominačním rysem zakřiveného tvaru. Sémantický rys funkce zavěšování je zde implikován rysem tvaru. Naproti tomu slovotvorný význam názvu vašžo, rozšířeného v západní části tohoto nářečí, dnes lze jen stěží rozpoznat. Pro dnešního uživatele jazyka je tento název zcela deetymologizovaný. Nemá smysl hovořit ani o slovotvorné motivaci výpůjčky kriūkas5, která se ustálila v jižních aukštaitských a východoaukštaitských vilnišských nářečích. Později si objasníme, nakolik sémantické vlastnosti těchto slov přispěly k jejich vzestupu do dominantního postavení v příslušných nominačních systémech. Již nyní však můžeme předpokládat, že uvedené rozdíly ve vnitřní formě a nominační motivaci mohly jejich sémantický vývoj nasměrovat poněkud odlišně. Sémantická derivace slov, která si zachovala slovotvorný význam, může být (alespoň po určitou dobu) určována také jejich PŮVODNÍM nominačním významem. Slova, která svou strukturální motivaci ztratila nebo ji nikdy neměla (výpůjčky), však získávají nové významy volněji; jejich počet více závisí na nominačních potřebách a praktické použitelnosti. 3 Nářeční podobu kibėklį, která se častěji vyskytuje v severozápadním cípu, považujeme za fonetickou variantu téhož názvu. 4 kebėklis <kabėklis v důsledku regresivní samohláskové asimilace; druhá podoba je doložena ve Skirsnemunė a Merkinė s významy „zavěšení dveří“ a „závěs na stěně“. 5 Dėl kriūkas, kriūkas, krūkas, krūgas fonetinių skirtumų žr. Mikulskas (1995: 64); patogumo dėlei toliau vartosime vieną, kriūko formą. 86 | ROLANDAS MIKULSKAS 2.2.1. Navzdory rozdílné vnitřní sémantické struktuře uvedených slov a z ní patrně vyplývajícím poněkud odlišným paradigmatickým vztahům k ostatním lexikálním jednotkám je jejich postavení ve vlastních nominačních systémech stejné – jsou to nejobecnější názvy zahrnující referenci všech členů. Zdá se, že tohoto statusu nedosáhla v důsledku zvláštností svého vnitřního sémantického vývoje. Vždyť vzhledem k existujícímu vzájemnému vztahu mezi figurativním vnímáním světa a jazykem mají figury tohoto vnímání (mentální obrazy) v jazyce své protějšky – jazyková označení (slova). Přijmeme-li, že reprezentační funkce je základní funkcí jazyka, pak je vznik slov, která dokážou zmíněné figury pojmenovat nejlépe, naprogramován přímo genezí jazyka. Uživatel jazyka proto nevyhnutelně nachází jedno či druhé „nejvhodnější“ slovo pro nejobecnější pojmenování zkoumané figury „háku“. Toto slovo je dominantou hierarchického nominačního systému a jako hyperonymum vstupuje do vztahu s ostatními členy systému. Tento systém názvů založený na principu inkluze, stejně jako úloha nejobecnějšího názvu, je a priori předurčen povahou našeho myšlení. Jak známo, poznávající člověk na základě podobnostních vztahů třídí vjemy vnějšího světa do logických tříd předmětů. Zkoumané hierarchické nominační systémy by pak byly dílčím odrazem těchto logických tříd na jazykové rovině. 2.2.2. Mluvit o nominační potenci slova je totéž jako mluvit o jeho referenci6. Je snadné pochopit, že reference nejobecnějšího názvu v probíraných nominačních strukturách zahrnuje referenci všech členů systému. Hovoříme-li o nominační potenci tohoto názvu, měli bychom objasnit, nakolik závisí na jeho centrálním postavení v systému a nakolik na jeho sémantické struktuře. Posledně uvedený pojem předpokládá sémantickou derivaci slova, jeho mnohoznačnost. Podstatu nominace vymezujeme jako označování objektů skutečnosti v průběhu generování výpovědí; za základní jednotky nominace proto považujeme slova. Chápeme je jako oboustranná jazyková znamení – znamení s vlastním výrazem a konceptuálním významem. V aktu nominace tato jazyková znamení odkazují na objekty skutečnosti (denotují je), nebo se v případě abstraktních pojmů vztahují sama k sobě. Tímto způsobem získávají slova ve výpovědi konkrétní význam. Na druhou stranu se při odkazování na konkrétní skutečnosti v komunikačním aktu realizuje vždy jen jeden z významů „mnohoznačného“ slova. V aktu nominace tedy vystupuje takzvané AKTUÁLNÍ FUNKČNÍ SLOVO (srov. Jakaitienė 1988: 28). 2.2.3. Nemá smysl hovořit o nominační potenci slova realizovaného v textu. Někteří lingvisté, například Nikitin (1983: 9–11), však hovoří o jeho nominativnosti; tu chápe jako schopnost slova (nominátoru) samostatně, bez dalších prvků výpovědi, vyjádřit (a při vnímání aktualizovat) význam, který je s ním spojen. Nominativnost slova v realizovaném textu se tedy považuje za funkci jeho syntaktické autonomie. Hovoří se dokonce o rozdílné nominativnosti jednotlivých slovních druhů, které určují budoucí syntaktické role. Z tohoto hlediska má být nominativnost podstatného jména a jmenných spojení nejvyšší. Nominátor realizovaný v textu je podle Nikitinova názoru gramaticky označený (markovaný). Podle jeho tvrzení však jazykový systé- 6Lingvisté, kteří chápou referenci jako pojem roviny řeči, zde hovoří o REFERENČNÍM POTENCIÁLU SLOVA (Telija 1977: 136), REFERENČNÍ OBLASTI HYPERONYMA (Nikitin 1983: 29), DENOTAČNÍM POTENCIÁLU NÁZVU (ibid., 31). „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 87 mu existuje neoznačený nominátor. Nikitin (ibid., 22) dále tvrdí, že tento nominátor lze charakterizovat jako lexém s invariantním významem pro mnoho nominátorů řeči. Význam neoznačeného nominátoru údajně není abstrakcí slov užitých v konkrétních výpovědích. Tento význam je údajně nominizován neoznačeným nominátorem jako jeden z jeho významů. 2.2.4. Pojmu neoznačeného nominátoru je blízká koncepce VIRTUÁLNÍHO SLOVA. To podle Jakaitienė (1988: 28) rovněž není pouhou abstrakcí slov projevujících se v konkrétní řeči, nýbrž „objektivně existující jednotkou jazykového systému, která je v povědomí členů jazykového společenství spojena s určitým obsahem“. Při zkoumání nominačních jednotek jazykového systému a jejich systémových vztahů by byl termín virtuální slovo velmi užitečný. V jazyce plní toto virtuální slovo funkci nominátoru nikoli jako mnohoznačné slovo, nýbrž jako celistvé slovo-znak, pro něž je charakteristický určitý PRIMÁRNÍ VÝZNAM7. Tento primární význam je neoddělitelnou součástí slova jako dvoustranného jazykového znaku. Uživatelům jazyka je jednoduše znám a rozpoznávají jej jako jeho smysl. Právě tento význam hraje nejdůležitější úlohu při výběru vhodného nominátoru pro objekty skutečnosti v konkrétních jazykových situacích. Virtuální slova tedy tvoří inventář nominačních jednotek uživatele jazyka. Vycházíme-li při nominačním aktu z virtuálního slova, o ostatních významech bychom měli hovořit jako o konkrétních realizacích primárního významu v řeči. Některé z těchto významů se ustálí v jazykovém úzu a stanou se pravidelnými, a proto je také třeba považovat za součást vědění, jazykové kompetence (a tedy i jazykového systému). Mezi nimi a primárním významem je často stále patrný vztah sémantické derivace. Jazyková kompetence se prostřednictvím odvozených významů projevuje tak, že si uživatel jazyka při jejich zapamatování a vnímání vztahu mezi nimi a primárním významem osvojuje pravidla, podle nichž může vytvářet další významy, tj. na základě vztahů podobnosti či sousedství označovat stejným slovem příslušné objekty skutečnosti (srov. Nikitin 1988: 72). 2.3. Při zkoumání podoby nominačních systémů figury „háku“ v litevských nářečích je důležité naučit se určovat virtuální slova s nejobecnějším významem – základní nominátory systémů. To je třeba dělat zkoumáním konkrétních výpovědí, v nichž jako nominátory vystupují aktuální funkční slova. Určování jejich významů usnadňuje nejen syntax výpovědí, ale také okolnosti rozhovoru (komunikační situace), které lze z výpovědí odvodit. Pro výzkum využíváme výpovědi zaznamenané v kartotéce LKŽ. O nominačních systémech, stejně jako o jazykovém systému, má ostatně smysl hovořit pouze ze synchronního hlediska. Protože materiál shromážděný v LKŽK zahrnuje téměř celé dvacáté století8, jsou v něm nepochybně zaznamenány lexikální změny, k nimž v nářečích došlo. Při pokusu vytvořit model pojednávaných nominačních systémů se však nevyhnutelně musíme vzdát diachronního přístupu k shromážděnému materiálu, tj. budeme předpokládat, že odráží určitý statický stav lexika litevských nářečí9. To neznamená, že 7Termín primární význam užíváme bez diachronního odstínu, který by zde nebyl vhodný při pojednávání o jazyce jako systému. Zde jednoduše označuje (jak uvidíme dále) prvenství vůči ostatním, odvozeným významům. 8K. Būga začal shromažďovat materiál v roce 1902. 9 Karaliūnas (1997: 45), komentuodamas F. de Saussure’o teiginį, jog statinėje lingvistikoje be sąlyginio duomenų supaprastinimo joks įrodymas nesąs galimas, kalba, kad, nors absoliuti būsena apibūdinama pakitimų nebuvimu, praktiškai kalbos būsena nesanti taškas, bet ilgesnis ar trumpesnis laiko tarpas, kai pakitimų suma esanti minimali. Tas tarpas gali būti dešimt metų, žmonių karta, šimtmetis ar netgi daugiau. 88 | ROLANDAS MIKULSKAS Neměly by se opomíjet některé aspekty historického vývoje zkoumaných názvů. Při synchronním pohledu na jazyk totiž lze postihnout nejen systémové vztahy mezi názvy. V sémantické struktuře mnoha názvů jsou stále živě pociťovány vztahy slovotvorné motivace či sémantické derivace. Jsou výsledkem historického vývoje slova a jinak se jimi zabývá speciální věda, etymologie; pokud je však mluvčí živě pociťují a využívají při tvoření nových pojmenování, jsou také realitou jazykové synchronie. 2.3.1. Inventář zkoumaných pojmenovacích systémů „hákovité“ figury tvoří především různé názvy zemědělského nářadí a domácích potřeb, jakož i názvy řemeslnických nástrojů úzce souvisejících s hospodářskou činností. Nástroje či zařízení zahnutého tvaru mívají často několik názvů, utvořených na základě různých pojmenovacích rysů. Uveďme například názvy nástroje k vytahování sena z kupy (dlouhá tyč s jedním, někdy až se třemi háky na konci). V LKŽ nalézáme tyto příklady: pešėklis, peštukas, šienpešys (šienpešis, šienpeša, šienpešė) – odkazují k účelu použití, zatímco kobinyš, kablys, kūkis – pojmenovacím rysem (z pohledu dnešního mluvčího) je zahnutý tvar. I v témže nářečí se může používat několik názvů téhož nástroje. Například v severní žemaitštině, v telšském nářečí, se vedle kōbinio (Žarėnai, Telšiai, Alsėdžiai, Žemaičių Kalvarija) používá také šienpešis (Plateliai, Šatės, Skuodas), šienpešys (Alsėdžiai); v západní aukštaitštině, v kaunaském nářečí, se vedle peštuko (Veliuona, Serėdžius, Aukštoji Panemunė) říká také kūkis (Zapyškis, Darsūniškis). Který název si mluvčí při hovoru zvolí, když odkazuje na ten či onen nástroj zahnutého tvaru, zřejmě závisí jak na rozšířenosti názvu v nářečí, tak na okolnostech komunikace. 2.3.2. Chceme-li z rozmanitosti názvů těchto nástrojů vyčlenit názvy s nejobecnějším významem, musíme při zkoumání jednotlivých výpovědí přihlížet ke dvěma věcem. Především musíme konstatovat co nejširší referenci takových názvů. Vzhledem k výše zmíněnému postavení v pojmenovacím systému (určenému a priori) mohou tyto názvy v určitých komunikačních situacích zastupovat běžnější, specifičtější názvy nástrojů. Okolnosti takové komunikace, v níž jeden obecnější termín zastupuje jiný, specifičtější, mohou být různé. Dejme tomu, že respondent se snaží vysvětlit zapisovateli, který se na něj ptá, jemu „neznámý“ termín pomocí běžnějšího hyperonyma obecnějšího významu. Takovou komunikační situaci například odhaluje věta zapsaná ve Varniai: Linų galvas nukerta, nušukuoja su šukuočiais, atseit su 6–7 kobiniais. Nebo jiný příklad: Dvare mėšlą su tokiais kobiniais vert[a] (Šakyna). Širší termín je zde použit místo termínu užšího, aby se „vyrovnala“ nerovnoměrná informovanost mluvčího a posluchače. V jiných případech mluvčí použije obecný název, protože si nevzpomene na (zřídka používaný) název nějakého nástroje, například ve větě z Kantaučiai: Juk turėjo vardų tas kobinys? Podobných okolností rozhovoru, které podporují nahrazování termínů, může být více. 2.3.3. Na druhé straně, konstatujeme-li, že ten či onen název má nejširší referenci, musíme věnovat pozornost také jeho sémantické struktuře, tj. rekonstruovat jej jako vícevýznamové slovo. Protože se toto obecné slovo v řečových aktech projevuje v mnoha konkrétních významech, musíme určit, které z nich jsou pravidelné (ustálené v úzu) a které příležitostné, odvozené pro konkrétní řečovou situaci z „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 89 primárního významu uplatněním pravidel sémantického přenosu. Některé z pravidelných významů jsou v úzu natolik ustálené, že je mluvčí obvykle přímo spojují se slovem jako signifikát se signifikantem. Počet pravidelných významů nejen svědčí o pojmenovací potenci řeči, ale také ji upevňuje v jazykovém systému. Neměli bychom zde zapomínat, že obecný (neboli z hlediska pojmenování primární) význam zkoumaných slov není abstrakcí nějakých uzualizovaných významů, nýbrž jedním z významů slova, který v jazyce skutečně funguje. Slovo se v tomto významu užívá nejen ve výše uvedených případech zastupování, ale objevuje se také v přirovnávacích konstrukcích jakožto měřítko přirovnání, např.: Motka toj susisukus kap kriūkūtis (Jieżnas); Sudžiūvo kaip kobinis (Klyk̇oliai) a tak dále. V jiných případech se slova v obecném významu používají k popisu, např.: Iš kobinio medžio (tj. z vidlicovitého dřeva tvaru „háku“) dirba ok̇us kailiams ok̇uoti (Žiḋikai). V metaforách se rovněž obvykle využívá tohoto obecného významu (srov. větu z Ėriškiai: Gervių kablys nukarksejo an pietus). K tomu je třeba připojit také takzvaná determinativní složená slova: kabli anosis (Papilys, Palėvenė, Ėriškiai, Miežiškiai, Pagiriai), kriūkanosis (Rūdninkai, Peleṡa), kakianosis (Prienai), kabliadantis (Krekenava), kriūkagalvis (Rudamina) a podobně. První složka v nich rovněž vyjadřuje obecný význam předmětu zahnutého tvaru. Při pokusu sestavit model systému významů těchto názvů bychom tedy měli na první místo postavit tento obecný význam předmětu zahnutého tvaru. Z hlediska synchronie je třeba považovat ostatní pravidelné významy za deriváty tohoto obecného významu, ačkoli z diachronního hlediska se některé z nich mohly v úzu objevit dříveⁱ⁰. A přestože se pravidelné významy při pojmenovacích aktech mnohdy zdánlivě mohou uplatňovat přímo, i v takových případech by měl badatel rozpoznat primární význam, který se nachází v pozadí. 2.4. Při hlubším zkoumání sémantiky takového jednotného pojmenování budeme nevyhnutelně muset odpovědět na otázku, odkud pramení derivační síla primárního významu, jak souvisí s pojmenovací potencí názvu (ta předpokládá systémové vztahy přesahující hranice slova) a jaká je sémantická struktura tohoto primárního významu. 2.4.1. Měli bychom uznat, že nejvyšší status probíraných názvů v pojmenovacích systémech, neboli jejich nejvyšší paradigmatická hodnota (k tomuto termínu viz Ufimtceva 1977: 24.), závisí z velké části na derivační síle primárního významu, případně v rovině onomasiologie na síle pojmenovacího rysu. Taková slova mívají zpravidla nejvíce odvozených významů nebo mohou na základě téhož pojmenovacího rysu pojmenovat největší množství objektů skutečnosti. Právě tato slova jsou v jazyce nejvhodnější k reprezentaci představ figurativního vidění. Tato vhodnost vyplývá z toho, že koncept primárního významu těchto slov NEJTĚSNĚJI souvisí s příslušnou figurou. V našem případě je třeba předpokládat, že pojem zahnutosti vyjádřený primárním významem souvisí nejtěsněji s figurou „háku“. Je tedy zřejmé, že derivační síla primárního významu těchto názvů pramení z dominantního rysu zahnutí v jeho struktuře- 10 Tak tomu zřejmě je v případě kōbinio – velké množství dokladů jako by naznačovalo, že toto slovo původně označovalo především dlouhou tyč se zahnutým koncem, používanou k vytahování sena z kupy nebo k jiným účelům. Toto pojmenování i dnes v nářečí soupeří s názvy šienpešio a vertėklio. Podobně se zdá, že užívání tohoto slova v žemaitských nebo jihovýchodních aukštaitských nářečích, tedy mimo oblast, kde funguje jako hlavní název figury „háku“, naznačuje, že se toto slovo v litevštině dříve používalo k označení zařízení k ZAVĚŠOVÁNÍ. 90 | ROLANDAS MIKULSKAS …ového znaku. Tento znak vstupuje do sémantické struktury všech odvozených významů a vůči nim se projevuje jako hypersema11. Tímto způsobem se mezi primárním významem a odvozenými významy ustavují hyperonymické (inkluzivní) vztahy. Slova užívaná v jednotlivých (odvozených) významech se v jazyce projevují jako názvy konkrétních nástrojů zahnutého tvaru, které bychom mohli nazvat AKTUÁLNÍMI NOMINÁTORY. Protože tyto nástroje, jak jsme již uvedli, mají obvykle i jiné názvy (vytvořené predikováním jiných znaků těchto objektů skutečnosti), zmíněné aktuální nominátory tím, že v jazyce konkurují těmto názvům, zároveň vstupují do hyponymických vztahů s nadřazeným slovem nejobecnějšího významu. Taková je cesta vzniku pojednávaných nominačních systémů. 2.4.2. Uplatněním kritéria počtu významů již můžeme předběžně vyčlenit hlavní nářeční názvy „háku“. Přesnější metodika jejich určení bude probrána později. Nyní se pokusíme nahlédnout do sémantické struktury primárního významu těchto slov a zaměříme se na slovotvorný význam tam, kde je dosud živý. Jak jsme již uvedli, východní aukštaitština kablys, severovýchodní žemaitština kobinys či severozápadní, západní a jihozápadní žemaitština kebėklis (kibėklis) jsou sufixální odvozeniny od slovesa kabinti ‚zavěšovat‘, které si stále zachovávají instrumentální slovotvorný význam. V tomto ohledu se nijak neliší od názvů jiných nástrojů probíraných v této práci, například: pešėklis, peštukas, vertėklis, vertyklė apod. Nominativní znak v takových názvech vyjadřuje první část složeniny. Obvykle jej určuje činnost označovaná slovesem, které tvoří slovotvorný základ. Tato činnost vymezuje obecný účel či funkci nástroje pojmenovaného daným útvarem. Takže kablys je z hlediska tvoření nástroj k (čemu) kabinti, zatímco pešėklis je nástroj k (čemu) pešti atd. Lze si představit, že se takto postupovalo při pojmenovávání konkrétních nástrojů, jimiž se vykonávaly určité konkrétní práce. Proto takové názvy vedle obecného slovotvorného významu okamžitě získávaly konkrétní lexikální význam odpovídající povaze práce. 2.4.3. Taková nomina instrumenti mohou mít také odvozené významy. Jejich počet zřejmě závisí na šíři představy o činnosti vyjádřené jejich primárním významem. Mohli bychom oprávněně tvrdit, že reference názvů vyjadřujících představu činnosti zavěšování je širší než reference názvů představujících činnost převracení či škubání. Takže primární význam těchto slov má větší derivační potenciál a mohou mít několik odvozených významů. Je však třeba poznamenat, že názvy, v jejichž primárním významu dominuje nominativní znak funkce, nejsou z hlediska ustavování vztahů mezi názvy příliš výhodné. Pro systémové vztahy, které se ustavují mezi pojmy a slovy, jež je reprezentují, je důležitá stálost sémantických znaků. Nominativní znak funkce charakterizující ten či onen název nástroje však stálý není. Vždyť účel těchto nástrojů se často mění; mohou být používány jinak, než k čemu jsou určeny, jinými slovy, tytéž nástroje mohou sloužit k několika funkcím. Například pešėklis se používá nejen k vytahování sena ze seníku, ale také k vytahování lnu z močidla; būsokas12 se používá 11 Šį terminą vartoja Nikitinas (1988: 61) kalbėdamas apie intensionalo semantinę struktūrą. Intensionalu jis vadina semantinių požymių visumą, apibrėžiančią denotatų klasę. Semantine apimtimi intensionalas atitiktų mūsų pirminę reikšmę. 12 A obrátíme-li se k původu názvu, zjistíme, že tímto slovem byl původně označován lodní hák (něm. Bootshaken), tedy hák k odtlačení či přitažení lodě. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 91 nejen k rozbourávání stěn budov v případě požáru, ale v případě potřeby také k vytahování vědra s vodou ze studny apod. 2.4.4. Zdá se, že mnohem výhodnější je systematicky seskupovat nástroje podle jejich tvaru a přiřazovat jim tu či onu prostorovou figuru z repertoáru figurativního vidění. Jazyková analýza každopádně ukazuje, že právě touto cestou se vytvářejí nominační systémy nástrojů tvaru „háku“ a jim podobné systémy. Koncepty prostorových konfigurací jsou jako prostředek sémantického seskupování užitečné tím, že je všichni uživatelé jazyka vnímají víceméně stejně. Navíc nominační znaky, které se o ně opírají, jsou stabilnější než odpovídající funkční znaky. Taxonomie základních pojmů se tedy projevuje v rámci figurativního vidění. Nominační systémy utvářené na tomto základě odpovídají přirozenému sklonu naší mysli vnímat objekty vnějšího světa jako obrazy. 2.4.5. Vrátíme-li se k dříve zmíněným názvům figury „háku“, které jsou z hlediska tvoření stále spojeny se slovesem kabinti, snadno si všimneme, že znak funkce zavěšování obsažený ve struktuře jejich primárního významu NUTNĚ implikuje znak zahnutého tvaru. Jinými slovy, každý nástroj určený k zavěšování implikuje „hák“. Postupem času znak funkce zavěšování, který byl při tvoření nejdůležitější, přenechává přednost univerzálnějšímu, a tedy i taxonomicky účinnějšímu znaku zahnutého tvaru. Tak ve struktuře primárního významu názvů kablio, kabinio bei kebeklio začíná dominovat sema zahnutého tvaru. Ta nyní určuje povahu odvozených významů. Znak funkce zavěšování přitom z primárního významu pojednávaných názvů nemizí. Pouze si se znakem zahnutého tvaru vymění místo, tj. nyní znak tvaru implikuje funkci. 2.4.6. Východně od západních aukštaitských kauniškiai se užívá slovo nejobecnějšího významu kūkis, odvozené od slovesa -is příponou kūkti ‚ohýbat se, kroutit se‘. Protože se toto sloveso užívá v téže oblasti, zůstává u zmíněných západních aukštaitů vztah mezi kūkio a kūkti stále živý: odvozené slovo a jeho základ spojuje společný sémantický znak zahnutého tvaru, díky němuž je slovotvorný význam výsledku děje (kūkio (nomina acti)) stále dobře patrný vedle významů konkrétnějších názvů nástrojů, které se vyvinuly později. V tomto případě je dáno slovotvornou strukturou, že derivační potenciál primárního významu slova od počátku spočívá v nominativním znaku zahnutého tvaru, který v něm dominuje. Ten bezpochyby nutně implikuje obecný znak funkce zavěšování. Oba tyto znaky tvoří základ primárního významu. Ten bychom mohli, stejně jako v dříve probíraných případech, charakterizovat jako označení libovolného nástroje zahnutého tvaru, neboli jednoduše „háku“. 2.4.7. Pro západní aukštaitské kauniškiai v západní části oblasti je nejobecnějším označením figury „háku“ slovo vąšas. Budeme-li přísně respektovat synchronní hledisko, měli bychom je považovat za jednoduché slovo. To znamená, že pro dnešního uživatele jazyka toto slovo nemá slovotvornou strukturu ani slovotvorný význam. Srovnání nářečních údajů naznačuje, že vąšo mělo kdysi užší význam. Zdá se, že tento název souvisí s funkcí ZAVĚŠOVÁNÍ. Například u Žemaijtů je vąšas „hákem“ k zavěšení kotle při vaření nad ohništěm. V jihovýchodní části jižních aukštaitů se slovem vąšų označuje tyč s „hákem“ na vahadle studny. V nářečí západních aukštaitských šiauliškiai je vąšas doloženo jen zřídka, avšak jejich výraz vąškaras (vąškarys, vąškarys), zde označující kotel či ucho vědra nebo popruh, ukazuje, že pro mluvčí tohoto nářečí kdysi také vąšas označovalo závěsné zařízení. 92 ROLANDAS MIKULSKAS Vrátíme-li se k úvahám o původním významu tohoto pojmenování a jeho derivační síle, zdá se, že posledně uvedenou je třeba spojovat pouze s rysem zakřiveného tvaru, který v sémantické struktuře slova dominuje. Ten nepochybně nutně implikuje obecný rys zavěšování, a ten zase instrumentální účel pojmenovávaných objektů. Avšak vąšas jako virtuální slovo, které může pojmenovat jakýkoli jiný nástroj zakřiveného tvaru, není motivováno slovotvorným významem. Ve srovnání s názvy probíranými výše by proto mělo být vhodnější pro sekundární nominace. Také taxonomie jiných názvů, kterou zastřešuje, by měla být méně komplikovaná. Ze synchronního hlediska je třeba považovat za prostou věc dohody, že si uživatelé jazyka pro pojmenování jedné z figur svého figurativního vidění zvolili zvukovou podobu vašo. Nejširší reference tohoto pojmenování (a tedy i derivační síla jeho primárního významu) přímo vychází z jeho nejvyššího statusu v systému, který zase pramení z nejtěsnějšího vztahu významu slova k představě „háčkovité“ figury v mysli mluvčího. 2.4.8. Totéž bychom mohli říci také o názvu kriūko. Jako výpůjčka samozřejmě není slovotvorně motivován. Nominativní potenciál tohoto slova a derivační síla jeho primárního významu přímo souvisejí s jeho postavením v systému názvů nástrojů zakřiveného tvaru. Podle údajů Lietuvių kalbos atlaso (LKA, 56) je kriūkas (a jeho fonetické varianty) ve významu závěsného zařízení na dveře rozšířen po celé Litvě. Status nejobecnějšího názvu „háčkovité“ figury má toto slovo pouze v jižní části jižní aukštaitštiny a snad také v dialektu vilniškiů východní aukštaitštiny. V litevských dialektech se kriūkas nejspíše rozšířil spolu s nějakým zemědělským nástrojem či domácím zařízením, které přišlo odjinud. Mohlo jít třeba právě o zmíněné závěsné zařízení na dveře. Takový název v probíraných nominativních systémech neinicioval strukturální změny a zaujímal v nich periferní místo. Jeho rozšíření v nominativním systému zmíněných příhraničních dialektů souvisí především se skupinami bilingvních obyvatel těchto oblastí13. Lze předpokládat, že člen zdejší bilingvní komunity, který porovnával příslušné nominativní systémy, mohl považovat běloruské pojmenování „háčkovité“ figury kpyk za vhodnější (řekněme díky širší referenci) než jeho litevský ekvivalent. Poté, co se kriūkas v litevském dialektálním nominativním systému ustálil, vytlačil vlastní obecný název na periferii, a strukturálně tak přetvořil daný nominativní systém. 2.5. Při pokusu vyčlenit z dostupného materiálu LKŽK ekvivalenty „háčku“ a co nejpřesněji vymezit hranice jejich rozšíření v litevských dialektech lze postupovat dvěma způsoby. Při prvním bychom vycházeli z tvrzení, že pojmenovací schopnost názvu se zakládá na počtu jeho ustálených významů. Vybereme-li tedy z rozmanitých názvů zakřiveného tvaru shromážděných v LKŽK ty nejobecnější, uplatníme KRITÉRIUM POČTU VÝZNAMŮ. Při druhém způsobu by bylo nejdůležitější vypátrat případy, kdy se zkoumaná slova užívají v nejobecnějším významu, tj. kdy přímo pojmenovávají „háčkovitou“ figuru. O SKUTEČNÉM fungování takových významů v jazykovém (dialektálním) systému jsme již hovořili. V tomto případě je třeba věnovat největší pozornost sémantické syntaxi fragmentů komunikačních aktů – výpovědí – obsažených v LKŽK. Máme na mysli nejen již zmíněné 13 Žr. Karaliūnas (1997: 356), kur autorius teigia, jog „kalbos įtakos laidininkai ir interferencijos sukėlėjai yra bilingviai visuomenės nariai“. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 93 případy, kdy slova s nejobecnějším významem plní ve srovnávacích konstrukcích funkci standardu srovnání, ale také případy, kdy se užívají (obvykle v predikativní pozici) ve funkci deskriptivní (atributivní či kvalifikační). Posledně uvedené případy užití obvykle souvisejí se vztahem staré a nové informace (tématu a tématu) ve výpovědi. Obsah slova v pozici subjektu se predikativním popisem neIDENTIFIKUJE (výpověď by pak byla nesmyslná!), nýbrž KVALIFIKUJE, a to zařazením do pojmu širšího rozsahu. Mezi pojmy vyjádřenými oběma slovy (mezi nominacemi v obou pozicích) se ustavuje hyponymicko-hyperonymický vztah14. Při novém uvádění objektu do komunikačního aktu (v introdukční pozici) se jeho název volí rovněž v co nejobecnějším významu, tj. tak, aby odkazoval na rysy třídy těchto objektů. Např.: Jis tokį kobinuką parašė (Tauragė). Na třídu objektů odkazuje i ukazovací nebo neurčité zájmeno s existenčním významem, užité v takových případech vedle názvu (srov. také: An tos meškerės kokį ten kōbinį užkabino (Sedà)). Uvedli jsme zde narychlo zdaleka ne všechny případy, kdy se název ve výpovědích užívá v nejobecnějším významu, a přímo se tak projevuje jako virtuální název „háčkovité“ figury v tom či onom dialektu. K těmto otázkám se ještě vrátíme. 2.5.1. Při srovnání obou zde představených metod lze snadno zjistit, že výsledky získané druhým postupem umožňují ověřit (nebo upravit) údaje získané použitím kritéria počtu významů. V dalším výzkumu se proto pokusíme kombinovat výsledky získané oběma způsoby. Jeden postup nestačí také kvůli neúplné a nerovnoměrné povaze údajů LKŽK. Při prvním postupu musíme z jednotlivých dokladů rekonstruovat mnohoznačné slovo (lexikografická cesta) a v něm rozpoznat virtuální slovo s primárním (nominativním) významem. Ideální by bylo, kdyby příklady shromážděné v LKŽK dostatečně a adekvátně (tj. víceméně podle četnosti užívání) odrážely rozšíření jednotlivých významů zkoumaných slov v dialektech. Z některých dialektů však bohužel není dost údajů ani k potvrzení toho či onoho významu, přestože příslušné nástroje zakřiveného tvaru jejich mluvčí nepochybně znají. Virtuální slovo je proto třeba rekonstruovat na základě určitých předpokladů. Takový nedostatek údajů může ovlivnit přesnost stanovení hranic rozšíření probíraných nominativních systémů. Při druhém postupu se hledané virtuální slovo neabstrahuje z jednotlivých případů užití, nýbrž se přímo odvozuje od signifikativního významu slova. Zde není množství údajů tak důležité; stačí vědět, že se v dialektu „tak říká“, tj. že se v určité syntaktické pozici (při plnění vymezené sémantické funkce) užívá jedno slovo, nikoli jiné. 2.6. Nyní podrobněji probereme metodu kritéria počtu významů. Při její aplikaci budeme vycházet ze dvou předpokladů. Prvním je, že v rovině jazykové synchronie se počet významů slova stává ukazatelem jeho nominativního potenciálu. Druhý předpoklad říká, že takzvaná situace objektů je ve všech oblastech pokrytých litevskými dialekty stejná. Každému předpokladu se nyní věnujme zvlášť. 2.6.1. Při výkladu prvního předpokladu si všimneme, že sám vychází z dalšího předpokladu, totiž že se obecný, konceptuální význam slova utvářel postupně z jednotlivých 14 Definice není ničím jiným než taxonomickým uspořádáním pojmu vyjádřeného subjektem. Právě tím se projevuje převedení staré informace výpovědi (spojené se subjektem) na novou úroveň poznání (réma). 94 | ROLANDAS MIKULSKAS významů slov označujících předměty15. V synchronním jazykovém systému se však tento obecný význam stal základem ostatních významů a určuje nové možnosti pojmenování slova. Nyní již o obecném významu hovoříme jako o primárním, zatímco zbývající významy jsou vůči němu odvozené. Jejich počet svědčí nejen o derivační síle primárního významu. Tyto významy se v povědomí uživatele jazyka ustálily v určité sémantické paradigma, model, podle něhož se člověk učí je rozšiřovat. Tímto způsobem vznikají nové nominace. 2.6.2. V jazykovém systému se slovo upevňuje nejen tím, že se užívá ve svém obecném významu jako nominační slovo (k termínu viz Jakaitienė 1988: 24), ale také prostřednictvím svých odvozených, zejména pravidelných významů. A navíc nejen jako jazyková paměť (slov-znaků), nýbrž také jako kompetence (osvojovaná pravidla sémantické derivace). Počet odvozených významů slova je zvnějšku regulován nominačními potřebami jazykového společenství. Tím se dostáváme k druhému předpokladu týkajícímu se stejného postavení předmětů v nářečích. Podobnost hospodářské činnosti litevských nářečních společenství, o níž jsme již hovořili, by vedla také k totožnosti jimi používaných nástrojů zahnutého tvaru. Teoreticky vzato by obecné názvy zkoumané „hákovité“ figury měly zahrnovat všechny tyto nástroje. Je proto velmi pravděpodobné, že se v sémantickém paradigmatu těchto názvů alespoň některé významy označující uvedené nástroje ustálily jako pravidelné. Nyní můžeme kritérium počtu významů formulovat přesněji: POČET PRAVIDELNÝCH VÝZNAMŮ SE STÁVÁ UKAZATELEM NOMINAČNÍHO POTENCIÁLU SLOVA. 2.6.3. V zásadě není obtížné odlišit pravidelné významy slova od okazionálních. Porozumění slovům užívaným v těchto posledních významech obvykle závisí na kontextu. Nominace, které se o ně opírají, jsou proto charakterizovány jako nepřímé. Lze jim porozumět pouze prostřednictvím zprostředkujícího kontextového slova (slov) (srov.: Jeřábí hák zakřičel k jihu (Eriškiai) – OPĚRNÝM slovem pro pochopení nominace háku je zde jeřáb). K nepřímé nominaci se sahá z výrazových důvodů; pojmenovávaný objekt má jiné, běžné označení. Jistou pravidelnost lze samozřejmě spatřovat i zde: například „háky“ se obvykle říká (starým) lidem shrbeným do oblouku nebo lidským nosům apod. Vzhledem k závislosti na vymezeném okruhu kontextových (opěrných) slov je nominativnost takových významů (funkčních slov), použijeme-li termín M. V. Nikitina, velmi nízká. Tyto nominace patří spíše k řečovým aktům než k jazykovému systému. 2.6.4. Užívání slov v pravidelných významech souvisí s kontextem mnohem méně. Výzkumník je rozpoznává podle četnosti užívání. Budeme předpokládat, že tuto četnost alespoň přibližně odrážejí údaje LKŽK. Kvůli zmíněné nerovnoměrnosti při doplňování kartotéky bychom se však neměli spoléhat pouze na počet výskytů16. Zde by pomohlo jazykové ču- 15Když zde hovoříme o předmětech, máme na mysli nikoli konkrétní objekty skutečnosti, nýbrž jejich třídy. Různé názvy nástrojů zahnutého tvaru (i úzce specializovaných) vznikly již ve svém původu nikoli jako názvy konkrétních nástrojů, ale jako pojmenování určitých tříd. Jejich nominace se tedy od počátku opíraly o vyčlenění společných (podstatných) znaků příslušných skupin nástrojů. Pouze v řečových aktech jimi odkazujeme na konkrétní nástroj pešeklis, konkrétní kanabėkas atd. 16O četnosti užívání významu, a tedy i o jeho pravidelnosti, bychom měli usuzovat ještě opatrněji na základě hesel v LKŽ. Je pochopitelné, že vzhledem ke zvolené lexikografické metodě není při nedostatku údajů tomu či onomu významu přiznán status pravidelného významu; nezřídka se však tento status přiznává užití, které je zjevně okazionální. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 95 vnitřní introspekce, hojně užívaný sémiotiky. Již jsme zmínili, že některé významy se ve způsobu užívání natolik upevnily, že je mluvčí často přímo spojují se zvukovou podobou slova jako signifikát se signifikantem. V řečových aktech se slova v těchto významech užívají jako samostatné nominátory. V jistém smyslu bychom je rovněž mohli považovat za (jednovýznamová) nominační slova. Má-li tedy výzkumník k dispozici větší či menší počet případů jednovýznamového užití, mohl by pravidelnost významu posuzovat také na základě jazykového citu, který by mu napověděl, nakolik je daný význam spjat se zvukovou podobou slova. Řečeno termíny sémiotiky, jeho úkolem by v tomto případě bylo určit cestou vnitřního náhledu míru „znakovosti“ nominací17. 2.6.5. To by byla vnitřní kritéria pro určování pravidelnosti významů, založená na užívání jazyka a jazykové kompetenci. Nelze však vyloučit ani vnější kritéria související s nominačními potřebami. Vždyť v našem konkrétním případě je nejpravděpodobnější, že v sémantických paradigmatech obecných názvů „hákovité“ figury se největší pravidelností vyznačují ty významy, které označují nástroje nejčastěji používané při hospodářské činnosti. Členové jazykového společenství je znají nejlépe a v jazyce se o nich nejčastěji mluví. Vybereme-li tedy tyto nástroje, můžeme oprávněně očekávat, že i jejich nominace obecným slovem budou pravidelné. Domníváme se, že k výběru těchto nástrojů postačí dvě kritéria. Zaprvé, nástroj označovaný zkoumanými slovy se musí používat (a jeho příslušný význam musí být znám) v celém Litvě. Zadruhé, tyto nástroje musí souviset se starými řemesly. Materiál LKŽK ukazuje, že k spolehlivému posouzení, nakolik se analogie „háku“ v tom či onom nářečí ustálily, by stačilo zaznamenat údaje o nominacích šesti až sedmi nejobvyklejších nástrojů těmito slovy nejobecnějšího významu. 2.6.6. S tím vším na paměti jsme vybrali nástroje určené k těmto činnostem: vyhazování hnoje z vozu, vytahování sena z kupy nebo ze zadní části stodoly, rybaření, háčkování, kroucení provazů. Dále zaznamenáváme pojmenování těchto nástrojů názvy nástrojů zahnutého tvaru s nejširší referencí (největším počtem významů), doloženými v konkrétních lokalitách. Již jsme zjistili, že nejvíce významů mají tato slova: kebėklis (kibėklis), kobinys, kablys, kriūkas, kūkis, vašas. Vezmeme-li příklady výpovědí shromážděných v LKŽK, v nichž tato slova označují výše uvedené nástroje, považujeme příslušné pravidelné významy zkoumaných slov za doložené touto referencí; jejich definicemi by mohly být charakteristiky účelu výše vyjmenovaných nástrojů. Jinak ře- 17Otázka pravidelnosti významu částečně souvisí s otázkou statusu významu mnohoznačného slova v systému nominačních prostředků. Ta se zjednodušeně chápe jako problém určení síly vztahu mezi významy slova (designáty) a obecným designátorem. Podle Nikitina (1983: 59) určují sílu tohoto vztahu především následující faktory: a) ZPŮSOB NOMINACE (tj. zda je vztah designátu k designátoru přímý, nebo zprostředkovaný); b) ČETNOST UŽÍVÁNÍ; c) REFERENČNÍ DOSTATEČNOST (význam získává prostřednictvím přímé nominace větší referenční dostatečnost než prostřednictvím nepřímé); d) SLOVOTVORNÉ VZTAHY (význam slova s delší derivační řadou si činí nárok na vyšší status); e) SYNTAGMATICKÉ LEXIKÁLNÍ VZTAHY (lexikální spojitelnost); f) KONKRÉTNOST ČI ABSTRAKTNOST VÝZNAMU (konkrétní významy se výrazněji vtiskují do vědomí mluvčího, a proto se v něm snáze aktualizují). Z tohoto seznamu se pro náš výzkum jeví jako nejdůležitější bod o slovotvorných vztazích. Chybějí-li údaje o rozšíření některého významu (a tedy i o jeho pravidelnosti) v nářečí, mohlo by o něm nepřímo svědčit užívání jeho motivovaných odvozenin. Například rozšíření slovesa vašúoti ve významu „změkčovat kožešinu“ v jihozápadní části západních aukštaitských kaunaských nářečí svědčí také o užívání základového slova vašas v této oblasti ve významu nástroje na změkčování kožešin, ačkoli údaje LKŽK o tom chybějí (podrobněji viz Mikulskas 1995: 59–60). 96 | ROLANDAS MIKULSKAS Zeměpisně tedy zaznamenáváme užívání uvedených šesti slov s těmito pravidelnými významy: „nástroj k vyhazování hnoje z vozu“, „nástroj k vytahování sena z kupy nebo ze zadní části seníku“, „rybářský nástroj“, „háčkovací nástroj“, „zařízení na kroucení provazů“. K nim přidáváme ještě poněkud obecnější význam – „nástroj k vytahování něčeho zavěšením“. Tak bychom mohli definovat význam slova, které označuje nástroj obecnějšího určení. Popsali bychom jej jako dlouhou tyč se zahnutým koncem, používanou k vytahování klád z řeky, nabírání vody, vyprošťování spadlého vědra ze studny, rozebírání stěn budov při požáru apod. Aby bylo jasnější, o čem je řeč, uvádíme několik příkladů z východní Aukštaitije: 1. Seběhnou se lidé s vědry a s háky, kde hoří, bývalo (Leliūnai). 2. Vědro se utrhlo, teď ho hledáme hákem (Krinčinas). 3. Háček, kterým se vytahují nitě z cívky (Naujamiestis)18. Tento význam jsme však zvolili navíc také proto, že určoval význam četných slovesných derivátů, jejichž základními slovy jsou některá z námi vybraných podstatných jmen. Uveďme taková odvozená slovesa jako važúoti (: važàs) a kabliúoti (: kablỹs). Jednak významy těchto derivátů dále dokládají rozšíření odpovídajících významů jejich základových slov v nářečí. Za druhé bychom mohli dokonce tvrdit, že tyto významy se prostřednictvím prvních jakoby „zakořenily“ v tom či onom nářečí. Tuto myšlenku podporuje i užívání uvedených odvozených sloves v přenesených významech, které mimo jiné nepřímo svědčí také o rozšiřování významů základových slov, a tím i o jejich širších nominačních možnostech v příslušném nářečí. Například ve dvou samostatných nářečích (západní a východní aukštaitštině) odvozená slovesa s derivačním významem „manipulovat předmětem označovaným základovým slovem (nástrojem zahnutého tvaru)“ začínají asociativně označovat jinou, zevně podobnou činnost „nabírat (lžící), hltavě jíst“, přičemž v každém z uvedených nářečí se k tomu užívá „vlastní“ slovo: u západních Aukštaitů je to (iš)važúoti, u východních Aukštaitů – (iš-, pa-, už)kabliúoti. 2.6.7. Místa, kde jsou obecné názvy „kablio“ figury doloženy v šesti výše uvedených významech, uvádíme v tabulce a na mapě na konci článku. Při použití této metodiky by bylo ideální, kdyby bylo v každé lokalitě zahrnuté do tabulky doloženo užívání příslušného obecného názvu ve všech šesti významech. Bohužel jsou kvůli nerovnoměrnému a nesystematickému doplňování kartotéky její údaje z tohoto hlediska neúplné¹⁹. Proto za předpokladu, že se nářečí, a tedy i jejich lexiku, vyznačují určitou celistvostí, pokládáme za to, že uvedené názvy se v místech zapsaných v tabulce a vyznačených na mapě²⁰ pravidelně užívají ve všech šesti významech (na mapě můžeme tuto skutečnost dokonce zdůraznit jednotným symbolickým označením)²¹. Tím získáváme předběžný přehled kompaktního rozšíření analogů „kablio“ v nářečích 18 Srov. zde také rozšířené frazeologické spojení su kabliù traukti žõdį (iš burnõs) „těžko někoho rozmluvit“, například: Tik kalbėk nuėjus, kad nereikt traukt su kabliukù žõdžio iš burnõs (Surėdigis). 19 Například kāblio je toto užívání zaznamenáno v dostatečné míře pouze v kupiškiském okrese. Několik let po sobě do tohoto okresu vyjížděly expedice pracovníků LKŽ, které vedla dr. K. Vosyl y tė. 20 Za podmínky, že tato místa neleží daleko od oblasti kompaktního užívání názvu. 21 Přijmeme-li tento předpoklad, je třeba při posuzování míry pravidelnosti významu na základě počtu jeho dokladů v nářečí postupovat opatrně. Pouze neobvykle vysoký počet dokladů v L.KŽK by v tomto případě svědčil o popularitě významu a naopak. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 97 obraz. Hranice užívání obecných názvů, a tím i rozšíření jimi dominovaných nominačních systémů, budeme později upřesňovat zaznamenáváním těch nářečních výpovědí, v nichž tyto názvy přímo odkazují ke svému signifikativnímu významu. 2.7. Dříve, když jsme pojednávali o struktuře nominačních systémů, jsme hovořili o substitučních vztazích. Nyní, než učiníme další krok, který nám umožní upřesnit rozšíření OBECNÝCH NOMINÁTORŮ22 v nářečích, bychom se chtěli podrobněji podívat na možnosti a přínos uplatnění termínu SUBSTITUCE pro náš výzkum. Ještě předtím bychom však měli důkladněji pojednat o termínu REFERENCe, který s tímto termínem úzce souvisí. Jak už by mělo být zřejmé, užíváme jej k vyjádření pojmenovávacích možností (nominativního potenciálu) slova-názvu. Slova jako jazykové znaky reprezentují, případně – v průběhu komunikace – zastupují mimojazykové objekty skutečnosti. Jak jsme již zmínili, činí tak tak, že je vyjadřují zobecněně. Slovo tedy symbolizuje nikoli konkrétní věc ze skutečnosti, nýbrž určitý její ideál, který tvoří podstatné rysy věcí daného druhu. Tyto rysy či znaky představují konceptuální obsah slova jakožto jazykového znaku. Z hlediska užívání jazyka se slovo-znak vyznačuje intenzionalitou. Vyjadřuje-li ten či onen koncept, vždy směřuje k určité třídě objektů skutečnosti, tj. jako název se hodí pro všechny prvky této třídy a dokáže je pojmenovat. Navíc kapacita některých konceptů vyjadřovaných slovy (obecnost jejich konstitučních znaků) způsobuje, že na základě podobnosti mohou pojmenovat i prvky jiné třídy objektů. Tímto způsobem se při nominační činnosti třída objektů menšího rozsahu začleňuje do třídy většího rozsahu. Referenci slova-názvu pak tvoří prvky tříd (většího či menšího rozsahu) jakožto možné objekty pojmenování. Jde o kvantitativní charakteristiku slova, která odráží okruh jeho možných nominací coby názvu. Mohli bychom říci, že reference názvu existuje v jazykovém vědomí jako vzpomínka na jeho dosavadní komunikační role a jako předpoklad jeho budoucích komunikačních rolí (zčásti od těch předchozích závislých). Vymezují ji však nejen všechny dosavadní případy užití, ale také paradigmatická hodnota či status názvu v jeho vlastním nominačním systému. 2.7.1. Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že referenci slova chápeme jako pojem jazykové roviny. Vymezuje rozsah názvu jako jednotky jazykového nominačního systému. Nikitin (1988: 50) při pojednání o rozsahu pojmů a významů (v zásadě je nerozlišuje) užívá termín extenzionál (obsah významu vymezuje jako kontenzionál). Reference je naproti tomu pro tohoto lingvistu pojmem roviny řeči, tj. označuje tím to, k čemu slovo realizované v konkrétní výpovědi odkazuje (co pojmenovává). Protože tyto záležitosti budou důležité i pro nás, budeme pro ně užívat termín DENOTACE. Slovo jako název s širší či užší referencí v realizované výpovědi odkazuje ke konkrétnímu objektu skutečnosti nebo k jeho třídě, tedy denotuje (označuje) jej. Může tedy mít konkrétní denotaci (označuje konkrétní věc) nebo obecnou denotaci (označuje libovolného člena třídy či celou třídu in corpore). Níže uvádíme tři výpovědi ze žemaitského nářečí, v nichž má tentýž název vertėklės různou denotaci: 22Domníváme se, že tento nově zaváděný termín přesněji vymezuje centrální název zkoumaných nominačních systémů s hierarchickou strukturou jako prostředek sekundárních nominací. V dalším výkladu se však zcela nevzdáme ani starého termínu – obecný název. 98 | ROLANDAS MIKULSKAS 1. Su vertekle liuob versti mėšlus [iš vežimo] lauku (Gir diškė). 2. Ta vertekle, teip šitai nagai buvo užkumpe (Endriejavas). 3. Ta ten su verteklem išėmė [kažką] (Seda). Verteklė je, jak vidíme, nástroj k vyhazování hnoje z vozu na poli. Místní obyvatelé jej popisují jako vidle se zahnutými hroty (častěji), případně jako kobinys či kebėklis (méně často). V podstatě právě to by byl kontenzionál neboli sémantický obsah tohoto slova. Referencí tohoto názvu je třída nástrojů k vyhazování hnoje. Pro širší nominaci se sotva může užívat (alespoň takové případy nejsou zaznamenány). V prvních dvou případech verteklė zastupuje celou třídu těchto nástrojů, její denotací je tedy třída vertėklių. Shoduje se s referencí názvu sui generis23. Ve třetím příkladu se hovoří o konkrétních verteklė, použitých k provedení konkrétní práce. V tomto případě je denotace názvu konkrétní a neshoduje se s jeho referencí jako jednotky nominačního systému. Mimochodem i zde lze podle potřeby spatřovat odkaz na zmíněnou třídu nástrojů. Pouze v případě konkrétní denotace tento odkaz jako by ustupuje do pozadí. Řekli bychom, že se na úrovni komunikace neprojevuje, neboť pro předávanou informaci a komunikační úkol by bylo zahrnutí odkazu na třídu nadbytečné. Pro příjemce informace, posluchače, je obvykle důležitý jen obsah sdělení. Pro badatele zkoumajícího výpověď je však vždy důležité i to, co tento obsah reprezentuje. Proto jen těžko přehlédne, že se při řeči k označení konkrétních věcí vždy užívají jednotky s širším sémantickým rozsahem. Na konkrétní výpověď totiž hledí také z hlediska jazykového systému: v jejích prvcích, slovech, vždy rozpoznává realizace jednotek nominačního systému s širší či užší referencí. Stručně řečeno, pro běžného účastníka komunikačního aktu slova většinou pouze zastupují objekty skutečnosti, o nichž se mluví, zatímco pro jazykového badatele plní vedle reprezentativní i deskriptivní funkci. 2.7.2. Výpovědi, v nichž názvy s širší referencí denotují třídy objektů menšího rozsahu nebo konkrétní prvky těchto tříd – objekty skutečnosti –, nám umožňují hovořit o substitučních vztazích během nominačního aktu. Konkrétně nás zajímají případy, kdy substituční funkci plní obecné názvy s nejširší referencí – dominanty zkoumaných nominačních systémů. Nejprve bychom si však měli ujasnit, nakolik je užívání termínu substituce oprávněné. Mluvčí při vytváření výpovědi volí slova-názvy (z inventáře nominačního systému) podle svých záměrů, informovanosti posluchače, komunikační situace – obecně řečeno podle okolností, za nichž rozhovor probíhá. Když například mluví o nástrojích, které zkoumáme, zvolí jeden název při komunikaci s člověkem ze svého okruhu, kdy je řeč pouze součástí jejich kolektivní práce a prostředkem koordinace činností; jiný název téhož nástroje vybere při rozhovoru s člověkem z cizího prostředí (v dokladech LKŽK bývá posluchačem často zapisovatel slov, lingvista, tedy člověk z městského prostředí). Při hovoru s ním se mluvčí snaží předmět, na nějž byl dotázán, spíše popsat než na něj pouze odkázat. Tím se apelováním na „společný fond znalostí“ „vyrovnává“ nerovnoměrná informovanost účastníků komunikačního aktu. V takových případech se nejčastěji volí obec- 23 Ve druhém případě se obecná denotace zaznamenává ještě demonstrativem s významem existence. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 99 slovo s užším významem, označující příslušnost pojednávaného nástroje k určitému druhu. Takové označení odkazuje na příslušnost nástroje k užší či širší třídě nástrojů daného druhu (vytvářené na základě podobnosti znaku nebo znaku a funkce). Obecné označení někdy plní pouze popisnou funkci a nic nedenotuje24. Obvykle tomu tak bývá v predikačních deskripcích, např.: Přehazovač – na přehazování hnoje z vlečky kobiny s (Židikai). Pokud se tedy mluvčímu podaří adekvátně vyřešit komunikační úlohu, lze tvrdit, že v každém jednotlivém aktu promluvy je zvoleno „vhodné“ označení. Proto by nebylo přesné hovořit o nahrazování jednoho označení jiným na úrovni komunikace. Záměrnou volbou jiného označení by se změnil i celkový význam výpovědi. Badatel, který má před sebou hierarchicky uspořádaný model nominačního systému, však může říci, že za určitých komunikačních okolností mohou některé jednotky systému (zpravidla s širší referencí) nahradit jiné jednotky (s užší referencí). Z tohoto hlediska popisuje termín nahrazování volbu označení mluvčím jako jednosměrný pohyb jazykového vědomí: označení s obecnějším významem (širší referencí) nahrazují specifické termíny s užší referencí, nikoli však naopak. Naším nejbližším úkolem bude naučit se rozpoznávat tyto případy nahrazování ve výpovědích a také alespoň v obecných rysech ukázat komunikační okolnosti, za nichž k této „výměně“ označení obvykle dochází. 2.7.3. Příklady nářečních výpovědí shromážděné v LKŽK představují minimální kontexty, které umožňují alespoň přibližně usuzovat na okolnosti proběhlého rozhovoru: na komunikační postoje mluvčího, typ posluchače, komunikační situaci apod. Při porovnávání výpovědí z různých oblastí téhož nominačního systému, v nichž jsou volena označení s různou referencí (hyponymicky související), můžeme často odhadnout důvody odlišné volby. Například srov. věty z Viekšniai: 1. Kam jsi položil verteklį, musíme jít přeházet hnůj z vlečky? 2. Hnůj se přehazuje pomocí kōbiniu. V prvním případě je v běžné komunikační situaci, kdy je adresát člověkem z vlastního prostředí a účastní se společné zemědělské činnosti, konkrétní nástroj pojmenován obvyklým místním slovem (severněji se užívá také vertūklė, západněji – vertēklė). Zde je denotován konkrétní předmět skutečnosti. Ve druhém případě se mluvčí zřejmě dotazuje člověka z jiného prostředí (města) a vysvětluje, jakým nástrojem se vůbec přehazuje hnůj (z vozu na polích). Denotace je zde obecná – označuje (popisuje) třídu nástrojů určitého druhu. Denotace označení v této výpovědi vyplývá z předpokládaných okolností proběhlého rozhovoru; stejně jako v mnoha podobných případech není zachycena na úrovni textu. Může však být zachycena i takto. Příslušnost ke třídě objektů obvykle označují neurčitá či ukazovací zájmena s existenčním významem, např.: 24 O přínosu takového nereferenčního užití slov pro náš výzkum budeme hovořit později. 100 | ROLANDAS MIKULSKAS 3. Ve dvoře se vyplatí hnůj vyvážet s TAKOVÝMI háky (Šakyna). Denotaci lze vyjádřit také gramatickými prostředky, například použitím minulého frekventativu, srov.: 4. S vidlemi STÁLE VYVÁŽELI (= vyváželi) hnůj [z vozu] na pole (Girdiškė). V příkladech (2, 3), v nichž je nástroj pojmenován stejným slovem, které v této oblasti plní také úlohu obecného nominátoru, není vztah mezi referencí názvu a jeho denotací zřejmý. Teoreticky mohou být tyto dvě veličiny dvojí. Kobinys v této oblasti odkazuje především na celou třídu nástrojů zahnutého tvaru. V takovém případě by jeho reference byla širší než třída nástrojů na vyvážení hnoje denotovaná v uvedených větách. Teprve dodatečným zkoumáním užití se však může ukázat, zda toto slovo může mít také pravidelný význam označující daný nástroj. Jeho reference by pak byla stejná jako reference jiného názvu téhož nástroje – verteklių (vertyklės, vertekles) – a ta by v uvedených výpovědích odpovídala rozsahu denotované třídy nástrojů (srov. v tomto ohledu příklad 4). 2.7.4. Zkoumání rozšíření několika názvů téhož nástroje v určité oblasti ukazuje, že v jednom území zpravidla převládá jeden název, zatímco jiný (nebo jiné) se vyskytuje mnohem vzácněji. Nemusí jít nutně o specifický název daného nástroje, který nejčastěji odkazuje na jeho funkci. Hlavním názvem určitého nástroje (či pomůcky) může být i obecný nominátor rozšířený v dané oblasti. Hovoříme o jeho pravidelných významech. Podstatné rysy některé třídy nástrojů, které tvoří obsah těchto významů, se v takovém případě „vejdou“ do primárního významu obecného názvu, jenž, jak jsme již zjistili, zpravidla odráží figurativní vnímání objektů. Tato tvrzení doložíme několika příklady. Severní žemaité z telšské oblasti a severovýchodní okraj jižních žemaitů z varnišské oblasti (území lze vymezit linií Šatės – Alsėdžiai – Plungė – Rietavas – Laukuva – Karklėnai – Šaukenai – Kuršėnai – Šakyna – Žagārė; viz mapu na konci článku) užívají slovo kobinẏs jako obecné označení nástrojů zahnutého tvaru. Stejným slovem se v této oblasti pravidelně označuje také nástroj na vytahování sena. Někteří respondenti na otázku, co je kobinẏs, přímo ukazují na tento nástroj (což svědčí o statusu tohoto významu), např.: 1. Kobinys – nástroj, kterým se vytahuje seno (Telšiai). Srov. také: 2. Kobinys byl velký. Tři takové kobinukai (význam posledního slova je obecný) (Akmenė). Na severozápadě uvedeného území se vyskytuje také jiný název, který přímo odkazuje na účel nástroje. Bylo zaznamenáno několik jeho variant: šienpeša (Mažeikiai), šienpešis (Šatės, Sedā), šienpešė (Šatės, Barstyčiai, Gegrėnai)25. V tomto významu může být denotace kōbinio realizovaného ve výpovědi jak konkrétní, tak obecná, odkazující na celou třídu daných nástrojů. V posledním případě denotace kōbinio nepřesahuje obecnou denotaci analogicky užitého specifického názvu, například šienpešio. Dejme tomu, že pa- 25 Kolísající kmen tohoto útvaru ukazuje, že název není ustálený a příliš rozšířený. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 101 ve výpovědi: Šienpešiu reik kieto o kieto ąžuolo (Šatės) může být místo šienpešio použit název kōbinio. Protože se však v oblasti, kde se kobinȳs používá i jako obecné označení „hákovité“ figury, bývá při jeho užití často upřesňován účel pojmenovávaného nástroje26, např.: 3. Tvůj nos je jako kobylka na obracení sena (Žemaičių Kalvarija). 4. Obraceč sena (Šatės). 5. Vyrob obraceč sena (Luokė). V tomto ohledu srov. ještě větu z areálu rozšíření kebėklio (kibėklio): 6. Vyrob nový obraceč sena, starý se rozlomil (Mósėdis). Podobně bychom mohli mluvit také o kāblį užívaném ve významu nástroje k obracení hnoje. Příklady ukazují, že toto užití názvu je obvyklé. Pravidelnost tohoto významu potvrzuje i odpovídající odvozenina užívaná v této oblasti: kabliuoti ‚obracet hnůj hákem‘ (Dusetos, Surviliškis). Srov. ještě: 1. Vezmi hák, protože nebudeš mít čím vyhazovat hnůj na dvoře (Kamajai). 2. Kdybys viděl, jak Adolis hákuje hnůj – no, otec se mu nevyrovná! (Surviliškis). Místy se zde zaznamenává i jiný název daného nástroje – mėšlakablis (Šimónys). Vznik této složeniny lze snadno vysvětlit. Protože kablýs je v této oblasti zároveň obecným označením „hákovité“ figury, nástroj se pro přesnější vymezení nazývá mėšlakabliu, tj. jedním z druhů kāblio. 2.7.5. Nyní by už mělo být jasné, že v probíraných případech by bylo obtížné hovořit o vztazích substituce. V tomto ohledu bychom patrně více získali, kdybychom věnovali pozornost názvům nástrojů zahnutého tvaru, které zároveň nejsou obecnými nominátory dané oblasti. Například v oblasti užívání kebėklio je pravidelným názvem zmíněného nástroje na trhání sena pešėklis. To znamená, že za běžných komunikačních okolností bude nejspíše užíván právě tento název, srov.: Házej házecím hákem – mnohem snadněji a rychleji (Kuliāi). V jiné komunikační situaci může být pešėklis v této oblasti nahrazen názvem s obecnější referencí – kebėklio. 2.7.6. Probrané příklady umožňují přesněji vymezit pojem substituce. O SUBSTITUCI má tedy smysl hovořit tehdy, když zaprvé za určitých komunikačních okolností nahrazuje běžný nářeční název název obecného významu a zadruhé význam běžného názvu nepatří mezi pravidelné významy obecného názvu. 26 Pro další fázi našeho výzkumu je důležité poznamenat, že nutnost upřesňovat název svědčí o tom, že se v této oblasti užívá v obecném významu. 102 | ROLANDAS MIKULSKAS 2.8. Je snadné pochopit, že případy substituce svědčí o užívání obecných nominátorů v tom či onom nářečí. Zjevné příklady tohoto nahrazování názvů mohou pomoci přesněji určit hranice rozšíření slov s obecnou referencí. V tomto ohledu může být velmi přínosný nářeční výzkum výpovědí, v nichž se užívají názvy zařízení k zavěšování oděvů („háku“ na stěně). Tato jednoduchá věšáková pomůcka totiž nepochybně bývala nebo stále bývá v domě každého litevského rolníka. V mnoha nářečích má toto zařízení své vlastní, odedávna ustálené názvy: podle údajů LKŽK se v západních, severních a jižních žemaitských nářečích Varniai užívalo slovo gėmbė, zatímco západní aukštaitští Kaunasané, část jižních aukštaitů (v jihozápadním cípu), východní aukštaitští Utenané a sousední Vilňané nazývají věšák na oděvy vagis. Dále zaznamenáme nářeční výpovědi, v nichž jsou tyto ustálené názvy nahrazovány obecnými názvy, tedy kabliu, vašų, kukiu, kebekliu či krūku. 2.8.1. Případy substituce názvů gėmbė a vagis můžeme doplnit do tabulky pravidelných významů obecných názvů a uvést je v samostatném sloupci. Jak jsme již zmínili, případy substituce neposkytují úplné informace o užívání obecných nominátorů v litevských nářečích. Pouze zpřesňují hranice rozšíření obecných názvů, které se určují jinými způsoby. Ani v tomto ohledu nám však tento postup nemůže pomoci všude. Především proto, že v některých oblastech Litvy se uvedené názvy zřejmě vůbec neužívají nebo se vyskytují jen zřídka. Budeme-li věřit údajům LKŽK, ani vagis, ani gėmbė nejsou pro západní aukštaitské Šiauliaňany hlavním označením věšáku na stěně. Vagis (a tím spíše gėmbė), jak se zdá, není znám ani jižní části východních aukštaitských Vilňanů, ani východní části jižních aukštaitů. Kvůli nedostatku údajů z těchto oblastí také nemůžeme říci, jakými slovy se zde toto zařízení nejčastěji označuje. 2.8.2. Při hledání případů substituce v nářečích, v nichž se užívají názvy vagis nebo gėmbė, je také třeba učinit několik výhrad. Například v areálu převahy kablio (který bychom mohli vymezit linií Žeimėlis – Linkuva – Pakruojis – Šeduva – Baisogala – Surviliškis – Pagiriai – Siesikai – Širvintos – Kriaunos – Molėtai – Labanoras – Linkmenys – Salakas – Zarasai; viz mapu na konci článku) je věšák na oděvy na stěně nepochybně jedním z pravidelných významů tohoto slova. Svědčí o tom nejen četné příklady, ale i zde rozšířený sufixální derivát utvořený na základě tohoto významu kablinė (družička) a frazeologismy spojené s touto situací²⁷, např.: posadit na háček (Salamiestis), sednout si na háček (Anykščiai), nechat na háčku (Surdegis) apod. Pouze ve východní části oblasti, především v utenanském nářečí, se vedle kāblio vyskytují také názvy vagio (Šimónys, Duókiškis, Sudeikiai) a kablėlio (Utena, Alanta, Antázavė). Proto v areálu převahy kāblio by, jak jsme již dříve zjistili, bylo obtížné hovořit o substituci názvu tohoto zařízení. Proto při zapisování míst, kde bylo doloženo užití kab-lys ve významu věšáku na stěně, tentokrát neoznačujeme případy substituce, nýbrž další pravidelný význam tohoto slova, který spolu s ostatními svědčí o rozšíření obecného nominátoru v regionu. 2.8.3. Případy substituce můžeme bez váhání hledat v nářečích, v nichž je vagis hlavním označením věšáku na stěně. Jde o západní aukštaitské Kaunasanany a 27 Nejmladší družička bývala zpravidla posazována na konci stolu, u věšáku na oděvy, tedy na nepříliš čestné místo. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 103 jihozápadní cíp jižních aukštaitů. V těchto nářečích vągi za určitých komunikačních okolností nahrazovalo postupně vąžas, kūkis nebo krūkas. 2.8.4. V Žemaitsku je, jak jsme již zmínili, nejrozšířenějším názvem zařízení na zavěšování oděvů gėmbė. Jiné názvy se vyskytují mnohem vzácněji²⁸. Obvyklý název gėmbės může být v žemaitském nářečí nahrazen obecnými názvy kebėklio (kibėklio) nebo kōbinio. 2.8.5. Případy substituce názvů gėmbė i vągio nakonec svědčí o rozšíření obecných nominátorů v příslušných nářečích. Při bližším pohledu na sémantickou strukturu těchto slov se však zdá, že substituce těchto dvou názvů není ve všech případech motivována stejným způsobem. Například vągis si v mnoha nářečích zachovalo starý význam dřevěného hřebu, kolíku, klínu apod. Zařízení na zavěšování oděvů vągis se proto především chápe jako dřevěný kolík zatlučený do stěny (srov.: In-kalk vągi stienon, bus nor guncė an ko pakart (Seirijai)). Takové závěsné zařízení je samozřejmě praktičtější, je-li zahnuté. V zápisech LKŽK jsou však kontexty, v nichž se projevuje sém rýhovitosti obsažená v tomto názvu, velmi vzácné (zřejmě není pro toto slovo základní), srov.: 1. Vągis – KŪKIS na zavěšování oděvů nebo jiných předmětů (Daukšiai). 2. Viděl jsem – je tam ZAHNUTÁ třešňová větev, bude to dobrý háček (Sudeikiai). Je tedy třeba předpokládat, že ačkoli název vągio patří do nominačního systému zahnutých předmětů, kvůli nevýrazné sémě zahnutosti zaujímá v něm periferní místo. Obecnými nominátory se tento předmět nazývá spíše nikoli pro podobnost tvaru, ale kvůli obecné funkci zavěšování. Jak jsme již dříve zjistili, obecné názvy tuto funkci nutně implikují prostřednictvím sémy zahnutosti²⁹. Není náhodou, že případů, kdy vągi nahrazovalo vąžas nebo krūkas, tedy názvy slovotvorně nemotivované (detymologizované), bylo zaznamenáno více než analogických případů s kūkiu. Kvůli živému slovotvornému vztahu se slovesem kūkti „ohýbat se, svěšovat se“ je totiž posledně jmenované slovo příliš zjevně spojováno s vlastností zakřivenosti. 2.8.6. U názvu gėmbės je tomu zcela jinak. LKŽK obsahuje mnoho kontextů, které ukazují, že v sémantické struktuře tohoto slova zaujímá dominantní postavení vlastnost zahnutosti. Především jde o výpovědi, v nichž gėmbė plní funkci srovnávacího standardu, např.: 1. Je shrbený jako gėmbė (Priekulė). 2. Vyschlé (tj. vyhublé, shrbené) jako gėmbės (Telšiai). 28 Z nich stojí za zmínku kėngė (Plungė, Eržvilkas) a na západě se vyskytující kabinōkšlis (Palanga, Kretinga, Endriejavas), kabinōklis (Židikai, Mosėdis), kabinėklis (Švėkšna). Posledně jmenované názvy jsou zjevně motivovány nominačním rysem funkce, tj. souvisejí se slovesem (pa)kabinti. Mohou označovat věšák na oděvy samostatně, aniž by zprostředkovávala vlastnost zahnutosti. V Mažeikiai byl zaznamenán také název knābio. Toto slovo může mít i obecnější význam díky živému slovotvornému vztahu se slovesem knābti „ohýbat se, svěšovat se dolů“. Vzhledem k tomu, že v jeho sémantické struktuře převažuje séma zakřivenosti / zahnutosti, může tento název označovat nejeden předmět podobného vzhledu, včetně věšáku na stěně. Je možné, že zde nahrazuje běžnější název gėmbės. 29 Tak například v typické komunikační situaci, která podporuje substituci, se říká: Šaty jsme VĚŠÍVALI na kukūtis, žádné skříně ani věšáky jsme neměli (Gizai). 104 | ROLANDAS MIKULSKAS Také takzvané determinativní složeniny, např.: 3. Nos jako hák, všichni hákovití se nazývají DunŽ (Dirvėnonai). Ve výše uvedených výrazech gėmbė nabývá obecného významu předmětu zahnutého tvaru, zřejmě vlivem výrazů kōbinio ar kebėklio, které se v podobných kontextech vyskytují mnohem častěji, a také ustálených synonymních vztahů mezi těmito názvy a výrazem gėmbės30, srov.: 1. Seseschlý, zkroucený – hotový kobiny̆s (Kuršėnai). 2. To prase seschlé jako kobinys (Klykoli̇ai). 3. Když člověk zestárne, všechny prsty se ohnou do kōbinius (Laukūva). 4. Byla bych se takhle shrbila, kdybych si zavolala doktora (Judrėnai). 5. Prsty jsou samý háček (Kvėdarna). Snad díky takto nabytému obecnému významu může gėmbė občas označovat některé nástroje zahnutého tvaru, například „háček“ na udici (Salantai, Kuliai) nebo zařízení na navíjení provazů (Tirkšliai, Akmenė). Název gėmbės lze na posledně jmenované zařízení přenést také kvůli podobnosti denotátů – obě zařízení se připevňují ke stěně. Gėmbė měla odedávna ve své sémantické struktuře rys zahnutosti/zakřivenosti, jak ukazuje význam tohoto slova ‘zákrut, ohyb’, doložený ve východoaukštaitských kupiškėnských, anykštėnských a severních uteniškėnských nářečích, i související sloveso (iš)gemb(i)uo-ti31. Srov. v tomto ohledu také výraz pėr(si)gėmbti ‘(pro)kroutit, (pro)hnout’, užívaný v panevėžyském nářečí32. Je tedy zřejmé, že názvy kobinys ar kebėklis (kibėklis) gėmbės nahrazují na základě společného rysu zahnutého tvaru. Nakonec nezáleží na tom, zda k náhradě dochází kvůli funkci příslušného zařízení, nebo kvůli podobnosti tvaru – tímto postupem v obou případech získáváme další informace o rozšíření obecných pojmenování v litevských nářečích. 2.9. Nyní podrobněji pojednáme o případech, v nichž se uvedená pojmenování ve výrazech užívají v nejobecnějším významu, tj. přímo označují podobu „háku“. 30 Synonymní vztahy se posilují také užitím výrazu gėmbės ve výše zmíněných složeninách gembnosà (Dirvėnonai), gembnõsis, -ė (Gegrėnai). Ačkoli složeniny *kobinianosis, -ė ani *kebeklianososis, -ė nejsou doloženy (srov. obdobné kablanõsis, -ė; važanõsis, -ė, kukanõsis, -ė, riukanõsis, -ė v jiných nářečích), vzhledem k podobnosti sémantických struktur takových složenin a přirovnávacích výrazů (tyto složeniny lze snadno převést na přirovnávací konstrukce – podrobněji viz Mikulskas 1995: 69–70) je kontext složeniny z hlediska, o němž je řeč, adekvátní kontextu odpovídajícího přirovnání. Mimochodem, absenci složenin, jejichž první složku by tvořila uvedená obecná pojmenování, lze vysvětlit působením restrikčního slovotvorného pravidla (skládání). Toto pravidlo by omezovalo vznik složenin s první složkou delší než dvě slabiky. Naproti tomu podobných složenin s dvojslabičnou první složkou se v žemaitském nářečí vyskytuje více, např.: oknosà (Žemaičių Kalvarija, Šatės, Barstyčiai), kabnosà (Ylakiai). Toto pravidlo však zřejmě v jiných litevských nářečích neplatí, srov.: važkamõsis, -ė (Vadvžgiris, Skirsnemunė, Gelgaudiškis, Plokščiai, Keturvalakiai), kabeliānos, -ė (Dusetos, Tauragnai). 31Analogický derivát od gėmbė namísto náležitého *gembėti, neboť podstatná jména *gembas ar *gembis nejsou doložena. 32Z historického hlediska by gėmbė mohlo být koncovkovým derivátem tohoto slovesa – gėmbti, který si dodnes zachoval význam výsledku děje (nomina acti). Zeměpisné rozšíření slovesa a podstatného jména ukazuje, že tento slovotvorný vztah je dnes přerušen. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 105 Význam takto užívaného slova jakožto jednotky nominačního systému jazyka se rovná jeho primárnímu významu, řečeno termíny sémantiky tvoří jeho signifikát. Uvidíme, že ve většině takových výpovědí plní tato pojmenování VYMEZOVACÍ funkci33, a to vůči denotátu, který byl do komunikačního aktu uveden již jiným pojmenováním. Slouží-li jako model k charakterizaci tohoto denotátu, nemají konkrétní denotaci. V ostatních případech denotát vymezují zprostředkovaně, a to tím, že jej přiřazují k širší třídě objektů daného druhu, nebo (v případě zastupování) odkazují na tuto třídu. 2.9.1. Vymezovací funkce souvisí s vlastností podstatného jména nejen denotát reprezentovat, ale zároveň jej také vymezovat (viz Nikitin 1988: 25). Například když je denotát takovým pojmenováním uveden do komunikačního aktu, obvykle v pozici subjektu, plní obě funkce. Totéž pojmenování užité v pozici predikativa plní pouze vymezovací funkci. Tuto funkci plní vůči denotátu, který byl do výpovědi uveden jiným (či týmž!) pojmenováním, a vyjadřuje přitom deduktivně definovaný koncept. Ten je tvořen podstatnými rysy vymezovaného objektu (v našem případě by to byl zakřivený tvar a vhodnost k provádění jakékoli činnosti zavěšování). Proto ani takové výpovědi jako město je město, vesnice je vesnice nejsou tautologiemi a mají smysl – jejich subjekty jsou definovány prostřednictvím vlastního signifikativního významu (viz Nikitin 1983: 73–74). Takové zdánlivé tautologie však zjevně patří k periferii komunikace. Tyto výroky se užívají jako stylistický prostředek umožňující stručně vyjádřit myšlenku. Naprostá většina takových predikačních34 deskripcí má v pozici predikativa pojmenování se širší referencí než v pozici subjektu. Právě analýza takových výpovědí by byla pro náš výzkum užitečná. Po přehledu nářečních výpovědí podobné struktury, které nás zajímají, můžeme konstatovat, že vymezovací funkci v pozici predikativa nejčastěji plní obecný nářeční nominátor – pojmenování „kablio“ (hákové) figury. Tím přímo získáváme údaje o rozšíření těchto pojmenování v té či oné nářeční oblasti. Kromě konstatování těchto skutečností by však bylo zajímavé zamyslet se nad tím, nakolik je volba takových pojmenování pro vymezení dána vnitřní logikou řešení komunikačních úloh a nakolik se zde podřizuje požadavkům kladeným syntaktickými pozicemi. 2.9.2. Při pokusu odpovědět na tuto otázku si nejprve připomeňme, že podstatou takových predikačních deskripcí je to, že tentýž denotát, již uvedený do výpovědi pojmenováním s užší referencí, je definován (nebo vymezen) prostřednictvím příbuzného pojmenování se širší referencí. Jinými slovy, aktem predikace se mezi těmito pojmenováními stanovuje vztah rodu a druhu. Zůstáváme-li na úrovni realizované výpovědi (tj. syntaxe), můžeme pouze konstatovat, že určité role, které pojmenování ve větě zastávají, FIXUJÍ jejich signifikativní význam. Intenze mnohoznačného slova se v těchto pozicích stává co nejjednodušší, zatímco jeho extenze nejširší. Proto je také schopno 33 Rusų kalbininkė Arutjunova (1977: 304) ją vadina ATRIBUTYVINE arba KVALIFIKATYVINE funkcija. Lietuvių kalbininkų dažniau vartojamas APIBŪDINAMOSIOS funkcijos terminas. 34 Vzhledem k tomu, že se více zaměřujeme na nepřímou povahu vymezení (deskripce), mohli bychom zde užívat také termín PREDIKATIVNÍ deskripce. Termín PREDIKAČNÍ (nikoli predikátové!) deskripce jsme zvolili, abychom zdůraznili deskriptivní účel určitého typu syntaktických konstrukcí. Protože vyjadřují samotný akt predikace, plní v podstatě úlohu logických definic. Predikativ je pak pouze konceptuálním partnerem tohoto aktu. 106 | ROLANDAS MIKULSKAS implikovat pojmenování s užším rozsahem a zároveň je kvalifikovat podle rysů, které samo manifestuje. A naopak, výpověď by se stala nesmyslnou (skutečně tautologickou), kdybychom předpokládali, že mnohoznačné pojmenování v pozici predikativa (nebo v jiné pozici vymezující, jak uvidíme později) zůstává v mezích jednoho ze svých významů, byť nejčastějšího. Je tedy zřejmé, že role zastávané ve větě určují kolísání sémantiky slova v jistých mezích – od specifického významu k obecnému. Jasně to ukazují i nedávno zmíněné zdánlivé tautologie. Máme-li na mysli souhrn realizovaných výpovědí, takzvaný úzus, můžeme tvrdit, že syntaktické role pojmenování v nominačním systému jazyka ustavují určité sémantické parametry, které se projevují jako kompetence uživatelů jazyka. Při vytváření výpovědí s obecnými pojmenováními plnícími v nich vymezovací funkci (jak uvidíme později, nemusí jít nutně o explicitně vyjádřené predikační deskripce) se však často nespoléhá pouze na tuto kompetenci. Jednak se tyto výpovědi zpravidla začleňují do širšího textu, který má vlastní střídání nové a staré informace. V důsledku tohoto střídání se sémantika pojmenování užitých ve výpovědi stává závislou nejen na syntaktické pozici, ale i na aktuálním členění výpovědi. Posluchači pomáhají toto členění vnímat určité textové signály – ukazovací či neurčitá zájmena (např.: ten, takový, (bůhví)jaký apod.), která ve výpovědi plní funkci určitého či neurčitého artroidu. „Neurčitý artroid, – jak píše Rosinas (1996: 69), – nutí adresáta věnovat pozornost tomu, že po artroidu následuje značená informace a adresát se setkává s aktuálním fokusem. Naproti tomu určitý artroid signalizuje adresátovi, že po něm následuje neznačená informace a že adresát se setkává s potlačeným fokusem.“ Jednak, a to je pro náš výzkum nejdůležitější, tato zájmena užívaná z výše uvedených důvodů vedle obecných pojmenování vyjadřují zároveň i existenci, a jsou tak schopna fixovat jejich denotaci v mezích určité třídy (vymezovaných objektů). Tím, že denotace vymezujících obecných pojmenování staví na roveň denotacím vymezovaných pojmenování, stávají se pro posluchače dalšími identifikačními ukazateli. Identifikovat denotaci vymezujícího pojmenování kromě toho pomáhají nejen artroidy s významem existence, ale i slova toto pojmenování určující, srov.: Vasiūkai – MEDINIAI kukučiai (pančiams vyti) (Šunskai). *Vasiūkai – TOKIE kukučiai (pančiams vyti). 2.9.3. Navzdory uvedené závislosti sémantiky slov na syntaxi lze snadno pochopit, že právě volba mluvčího, tvůrce výpovědi, způsobuje, že se v určitých syntaktických pozicích ocitají pojmenování s nejširší referencí. Otázka volby se tedy řeší na úrovni komunikačních úloh. Než mluvčí vytvoří výpověď, vyhodnotí (vědomě či nikoli) okolnosti komunikace, podle nich formuluje komunikační úlohy a předvídá prostředky k jejich uskutečnění. Jako kompetentní uživatel jazyka samozřejmě zná výše zmíněné „poziční“ kolísání významů vybíraných pojmenování. Analýza výpovědí z LKŽK ukazuje, že nejtypičtější komunikační situací, v níž mluvčí volí k vymezení denotátů slova nejobecnějšího významu, je situace, kdy druhého účastníka rozhovoru, posluchače, považuje za méně informovaného o probíraných zá- „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 107 …lykus. Odstranění nerovnoměrné informovanosti účastníků komunikačního aktu by tedy bylo hlavním důvodem pro volbu obecných názvů při popisu. Logika této volby spočívala v tom, že se tímto způsobem jako by apeluje na „společný fond vědomostí“. Tak se postupuje, i když se předpokládá, že takzvaný společný fond vědomostí (v tomto případě reprezentovaný obecnými názvy) nepřekračuje hranice nářečí mluvčího a posluchači, představiteli jiného nářečí nebo města, může být popisný výraz neznámý. Vyrovnání takto nerovnoměrné informovanosti účastníků rozhovoru není jediným důvodem, proč se k popisu denotátů volí obecné nominátory. Jak uvidíme později, k těmto názvům se sahá jako k modelům, které umožňují co nejvýrazněji a nejbarvitěji popsat vnější vzhled osob či věcí. V tomto případě mohou být oba účastníci rozhovoru – mluvčí i posluchač – příslušníky téhož nářečí a téhož prostředí. Motivem volby je zde pragmatika. Takto používané názvy zpravidla již nejsou volné a většinou mají stálé lexikální okolí. Při tvoření výpovědí s nimi nelze libovolně nakládat; z lexikálního inventáře jazyka se vybírají již hotová spojení. 2.9.4. V předchozím rozboru jsme věnovali větší pozornost výpovědím, v nichž obecné názvy plní popisnou funkci v pozici predikativu, tj. jako jmenná část přísudku nebo jako přísudkové určení. K čistému popisu však lze tyto názvy použít také v pozici přístavku či neshodného přívlastku a rovněž ve funkci příslovečného určení způsobu. Jak uvidíme, i v přirovnávacích výrazech, které mohou ve větě plnit různé syntaktické funkce, bývají srovnávacím standardem nejčastěji obecné názvy. 2.10. Dále se zaměříme na nejcharakterističtější výpovědi (nebo kratší kontexty) z LKŽK, v nichž názvy, které nás zajímají, plní čistě popisnou funkci, a projevují se tedy přímo jako obecné nominátory toho či onoho nářečí. Jak jsme již zmínili, tyto i podobné případy pomohou přesněji vymezit areály užívání názvů pro „kablio“ figuru. Tabulku, kterou sestavujeme, proto doplníme o další sloupec: zapíšeme do něj místa, kde mohou pojednávané názvy označovat jakýkoli nástroj ve tvaru „kablio“, a někdy i prostě věc zakřiveného tvaru. 2.10.1. Začneme čistými predikačními deskripcemi. Uvádíme několik příkladů: 1. Vašiukai – dřevěné KUKIČIAI pančiam vỳt (Šunskai). 2. Vāgis – KUKIS k zavěšování oděvů nebo jiných věcí (Daukšiai). Takových výpovědí není v LKŽK mnoho. Buď v nich respondent vysvětluje sběrateli slov název nástroje, na který se ho zeptal, nebo název použitý v následující výpovědi vysvětluje sám sběratel slov. V druhém případě můžeme vysvětlení využít pouze tehdy, víme-li spolehlivě, že sběratel slov je příslušníkem daného nářečí. Nejprve si všimneme, že z hlediska struktury jsou takové věty zvláštními typy konstrukcí, v nichž se významy názvů v pozici subjektu ztotožňují s významy názvů v pozici jmenné části složeného přísudku. Sémanticky je takové ztotožnění možné, protože predikativní slovo, které má pouze signifikativní význam, aktualizuje tentýž koncept také ve významu subjektu. Intenzionály (denotace) obou názvů se vyrovnávají prostřednictvím predikativů označujících účel nebo materiál… 108 | ROLANDAS MIKULSKAS příznaky. Pro jednoduchost bychom je mohli nahradit identifikujícími artroidy. Věty bychom pak mohli přepsat takto: 1°. *Vašiūkai – TOKIE kukučiai. 2°. *Vāgis – TAKOVÝ kūkis. Z hlediska komunikace však tyto věty nejsou rovnicemi ani tautologiemi – obsahují sdělení, které vyjadřuje záměr mluvčího popsat jedno označení prostřednictvím jiného. Formálně toto popisování či vymezení probíhá zprostředkovaně – denotát uvedený označením subjektu se zařazuje do hyperonymicky nadřazené třídy nástrojů. Kūkis v těchto výpovědích zastupuje kterýkoli nástroj ze třídy „háků“. Zařazení do nadřazené třídy objektů neboli určení vztahu mezi názvy na úrovni rodu a druhu však, jak jsme již zmínili, není konečným cílem těchto výpovědí, nýbrž pouze cestou k popisu příslušného denotátu. Chceme-li proto objasnit význam podobných výpovědí, měli bychom věnovat pozornost nikoli tolik tomu, že signifikativní význam označení v pozici predikátu odkazuje na hyperonymicky nadřazenou třídu „háků“, jako spíše tomu, že se takto manifestují podstatné znaky objektů této třídy – zahnutý tvar a obecný účel zavěšování. Právě tyto znaky se pak stávají prostředkem kvalifikace denotátu uvedeného do výpovědi v pozici subjektu. 2.10.2. Někdy se hyponymicko-hyperonymický vztah mezi dvěma označeními vyjasňuje z minimálního úryvku rozhovoru, např.: 3. – Vždyť měl jméno TEN kobinėsys? – Vāšas (Kantaučiai). První účastník rozhovoru, který si nevzpomněl na žemaitský název zařízení k zavěšení kotle (ten se již stal archaismem), jej nahrazuje obecným označením. Druhý účastník rozhovoru mu tento název připomíná: je to vāšas. Komunikační situace, v níž výpovědi vznikají, představuje již zmíněné vyrovnávání nerovnoměrné informovanosti, tentokrát však opačným směrem. V uvedeném úryvku rozhovoru není deskriptivní funkce obecného označení tak zřejmá, neboť vztah mezi názvy označujícími rod se vyjasňuje na průsečíku výpovědí dvou osob. Tento rozhovor dvou osob však lze snadno redukovat na již rozebíranou predikační deskripci. Za výchozí bod vezměme úplnou odpověď druhého účastníka rozhovoru: (název toho kōbinio vardas yra) vāšas, z níž vyplývá, že vāšas je TAKOVÝ kobinėsys. Při takovém přeuspořádání úryvku rozhovoru je nutné demonstrativní zájmeno tas z první věty, které zde fakticky plní funkci určitého artroidu, nahradit jiným demonstrativním zájmenem toks, které se v důsledku inverze tématu a rématu stává neurčitým artroidem. V obou případech je pro tyto artroidy charakteristický existenční význam, jehož podstatou je, že identifikují denotát kōbinio jako představitele určité podtřídy kōbinių. Jinými slovy, pomocí nich (v předchozích příkladech tuto funkci plnila přívlastečná určení) se denotace kōbinio zužuje na denotaci vāšo, která zde odpovídá třídě zařízení k zavěšení kotlů. Teprve po takovém vyrovnání rozsahů pojmů vyjádřených označeními je možný adekvátní predikační popis, který, jak jsme viděli, může být vyjádřen explicitně i implicitně. Takové za- „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 109 Implicitní, neboli „obrácená“, predikační deskripce může být obsažena i v jedné výpovědi, např.: 4. A když pověsíš větší kotel, o JAKÉM háku, říkávali jsme (Notėnai). Pro jednoduchost přepišme tuto výpověď takto: JAKÝ (vhodný k zavěšení většího kotle) hák jsme nazývali vašů, nebo ještě jednodušeji: JAKÝ (větší) hák jsme nazývali vašů. Tato poslední výpověď implikuje, že vašas je JAKÝ (větší) hák, nebo jednoduše vašas je TAKOVÝ hák. 2.10.3. Jak jsme již zmínili, společné nářeční pojmenování plní popisnou funkci, když vystupuje jako neshodný přívlastek (5) nebo jako přístavek (6, 7), např.: 5. Z kobinio medžio se vyrábějí háky na česání kožešin (Židikai). 6. Hlávky lnu se uříznou a vyčešou česadly, tedy 6–7 kobinů (Varniai). 7. Víte, srpy, háčky TAKOVÉ (Daugailiai). Tato pojmenování koreferující se specifikujícím slovem jsou funkčně blízká predikativům; srov.: Kōbinio medis → strom, který je (jako) kobinys. Srpy, háčky TAKOVÉ → srpy, které jsou (jako) háčky. Dále prozkoumejme několik typických případů substituce, srov.: 8. Vnitřek celý vyklepávali dláty, vyvěšovali ho takovými háčky (Juodupė). 9. Kdyby byl JAKÝSI háček, možná bys to zahákl (Alksnėnai). Litovského jazykového atlasu Podle údajů je v první větě název nástroje, který zastupuje název háčku, používaný v Juodupė a jejím okolí, vedegà (viz LKA₁ 87 (mapa č. 33)). Ve druhé větě kūkis zastupuje odborný název nástroje používaného v podobných situacích, prikis (výpůjčka z němčiny). Můžeme se domnívat, že užití obecného nářečního názvu v tomto výroku vynucuje spíše samotný charakter zamýšlené činnosti než komunikační situace (rozdílná míra informovanosti mluvčího a posluchače). K provedení požadovaného úkonu by se zde hodil jakýkoli nástroj podobný priki, například peštukas nebo kanabēkas. Obecné názvy „háčkové“ figury, které v těchto případech zastupují názvy specifických nástrojů, zároveň plní vůči těmto nástrojům i popisnou funkci. Při jejich užití se také často jakoby odkazuje na „společný fond vědění“. Vedle těchto názvů se nejčastěji objevují neurčitá zájmena s existenčním významem (artroidy), která tím, že vymezují denotaci svých podstatných jmen, ztotožňují ji s denotací nevyjádřených členů hyponymicko-hyperonymického vztahu. Ve skutečnosti se v takových výrocích skrývají také predikační deskripce. Představme si, že část první výpovědi, která nás zajímá, vnitřek vyháčkovávali pomocí takovými háčky, bychom mohli snadno rozvinout na vnitřek vyháčkovávali vedegami, což jsou takové háčky. 110 | ROLANDAS MIKULSKAS 2.10.4. Někdy se obecná pojmenování užívají v predikativních deskripcích nikoli k odhalení vztahů mezi objekty pojmenovanými dvěma názvy, které nejsou v rodově-druhovém vztahu, nýbrž jako modely k označení různých jiných objektů skutečnosti. Tato pojmenování, která tvoří jmennou část přísudku, se vyjadřují nikoli nominativem, ale instrumentálem či lokálem. Význam takových deskripcí se blíží přirovnáním, srov.: 10. Už žitov žitném poli, a pořád ještě nesklízejí (Armōniškės); ≈už žito jako krūkeliai35. 11. Krūkel ių [je] jeho dziūbas (zobák) (Žietela); ≈jeho dziūbas jako krūkelis. Stejně jako v přirovnáních se zde obecná pojmenování užívají nereferenčně, tj. bez konkrétní denotace. 2.10.5. Ve výpovědích plní obecná pojmenování, která jsou součástí přirovnání, funkci standardu srovnání (o struktuře přirovnání podrobněji viz Ambrazas, ed. 1996: 634). Samotná přirovnání pak plní deskriptivní funkci. V našem případě na základě podobnosti s předmětem zahnutého tvaru (který reprezentuje zobecněná představa „háku“) popisují subjekt děje (12, 13, 14), objekt (prostředek) (15) nebo výsledek samotného děje (16, 17, 18). Ve větě mohou tato spojení odpovídat jmenným částem přísudku, přívlastkům nebo příslovečným určením způsobu. Srov. výpovědi: 12. Tvůj nos je jako vąšiūkas (Ketūrvalakiai). 13. Prsty jsou přesně jako kebėkliai (Kvėdarna). 14. Dcera zůstala hrbatá jako kobinȳs (Žagarė). 15. Žali se kosami srpy přece jako kabliais, možná jsi to viděl? (Saldūtiškis). 16. Motka tam ležela stočená jako kriūkutis (Lėipalingis). 17. Jde shrbený jako kriūkas (Jiežnas). 18. To prase bylo seschlé jako kobinȳs buvo (Klȳkoliai). V prvních čtyřech výpovědích probíhá srovnání ve všech ohledech. Jinými slovy, oba předměty (a osoby) vyjádřené podstatnými jmény se srovnávají ve všech ohledech, nebo můžeme říci, že výrazy nos, prsty, dcera, srpy, které představují základ srovnání, se přímo ztotožňují s výrazy vašiūku, kebėkliais, kobiniu, kabliais, které vyjadřují standard srovnání. Takové srovnání, neboli ztotožnění, je samozřejmě založeno na společném sémantickém rysu obou krajních partnerů srovnání – zahnutém tvaru. Ve třech posledních výpovědích vyjadřují kritérium srovnání osoby či zvířete s nástrojem zahnutého tvaru predikáty je stočený, (jde) shrbený, bylo seschlé. Tímto kritériem je zahnutý tvar (v posledním případě je kritérium srovnání uvedeno nepřímo – sloveso džiūti se v našem vědomí vždy spojuje s takovými ději V jiném nářečí se tato vlastnost přezrálého obilí predikuje jinak, srov.:35 1. Žita jsou úplně seschlá, není, kdo by je posekal (Nemajūnai). 2. Ječmen už takhle seschl (Pilviškiai). „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 111 výrazy jako kroutit se, naklánět se apod.). Z pohledu mluvčího, původce výpovědi, bychom řekli, že vlastnost zakřiveného tvaru je subjektům označovaným prvními podstatnými jmény predikována slovesy a navíc je zachycena (vymezena) obecnými názvy označujícími standard „háku“. Zdá se, že tak tyto výpovědi nabývají podoby srovnávací konstrukce. Všechny tři členy této konstrukce – partneři srovnání – tvoří soudržný sémantický celek. Z pohledu posluchače, příjemce výpovědi, je naopak dané spojení možné (nebo má srovnání smysl) pouze tehdy, existuje-li mezi jeho členy sémantická shoda. To znamená, že tři slova, která je zastupují, mají společný sémantický rys. 2.10.6. V podstatě máme srovnání, avšak s vyšším stupněm jistoty, i ve výpovědi: 19. Seschnutý, zkroucený – hotový kobinäys (Kuršėnai). Popisnou funkci plní také slovesné odvozené od kāblio, sukablėti ve výpovědi: 20. Byl celý seschlý, a teď se zase vzpamatoval (Antašava). Zde se setkáváme s takzvanou minimalizací sémantických aktantů, kdy jsou tito začleněni do významu predikátového slova (viz Jakaitienė 1988: 68). První část této výpovědi lze snadno rozvinout na stal se podobným kāblį nebo stal se jako kāblýs. I tentokrát je tedy ve výpovědi skryto srovnání. 2.10.7. Popisnou funkci plní příslovečné určení způsobu vyjádřené instrumentálem obecného názvu nebo pádem s předložkou (v nářečích zde může být ilativ), např.: 21. Jeřábi letí háčkem (Kuktiškės). 22. Ten lenoch přece sedí háčkem (Švenčionys). 23. Zčernal, stočil se do kōbinį a přitom lamentoval DunŽ (Kuršėnai). 24. Už je stará, shrbila se kriūkelin ZtŽ. 25. Copak bych byla takhle kebėklį shrbená, kdybych byla u doktora vyprosila? (Judrėnai). 26. Když člověk zestárne, všechny prsty se mu stočí do kōbinius, že je nemůže ani narovnat (Laukuva). Tato příslovečná určení způsobu popisují (nebo upřesňují) děj predikátu a jeho prostřednictvím i subjekt, podobně jako přirovnávací výrazy – na základě podobnosti s postavou „háku“. Mezi třemi větnými členy – subjektem, predikátem a příslovečným určením způsobu – fakticky existuje stejný sémantický soulad jako v přirovnávacím výrazu. Predikát zde často přímo označuje základ sémantického souladu, stejně jako hledisko přirovnání – zahnutý tvar. Srov. predikáty výpovědí 23–26: susirietė, sulinko, (bučio) sukumpusi, susilenka. Tyto výpovědi lze snadno transformovat na přirovnávací výrazy – změní se pouze míra jistoty či možnosti predikace příznaku. Srov.: susirietė į kōbinį begrodamas → susirietė kaip kōbinys begrodamas. 2.10.8. Takzvané determinativní kompozitum (blíže o nich viz Urbutis 1978: 173–174) můžeme rovněž považovat za kontexty blízké přirovnávacím výrazům. Ve skutečnosti jsou taková kompozita motivována celými přirovnávacími výrazy. Například kablianōsis je ten, jehož nos je jako kablýs. Prvním komponentem těchto kompozit je tedy vyjádřen standard přirovnání 112 | ROLANDAS MIKULSKAS Určovaným objektem (nebo základem přirovnání) v takových složených slovech bývá zpravidla lidský nos, srov.: 27. Takový ošklivý stařec, kablenosis (Ėriškiai). 28. Ach, jak je ošklivý, jaký kukianosis (Prienai). 29. Jak si tě mám vzít, když máš kriūkanosis a jsi tak ošklivý! (Pelesà). 30. I otec měl vaškanosis a všechny děti jsou takové (Veliuona). Někdy se však taková podobnost vyskytuje i na jiných částech těla, a to nejen u lidí, srov.: 31. Ať ten kabliadantis nic neudělá! (Krekenavà). 32. Kriūkagalvi, kam se ženeš! (řečeno o koni) (Rudaminà). Příklady ukazují, že taková kompozita mají pragmatickou orientaci a negativní konotaci. Přesto má jejich první komponent nejčastěji z tohoto hlediska neutrální signifikativní význam obecného pojmenování. Neoznačuje konkrétní nástroj zahnutého tvaru, jehož ten či onen nápadný rys by mohl motivovat pragmatickou nominaci, nýbrž reprezentuje obecnou postavu „háku“. Každá rozsáhlejší nářeční oblast zde má nepochybně svého reprezentanta, jak dokládají uvedené příklady. Taková pojmenování s nejobecnějším významem, opírající se o jeden nebo dva podstatné rysy referentu, se nejlépe hodí k jeho figurativnímu popisu. Determinovaná kompozita těchto pojmenování však nejsou z hlediska výrazu zapamatovatelná – jejich negativní konotace zřejmě pramení z pragmatického postoje mluvčího a z dřívějších příslušných užití. Snad proto se v nářečích často tvoří analogická kompozita, jejichž první komponent označuje konkrétní nástroj zahnutého tvaru. Z pragmatických důvodů se pochopitelně volí reprezentanti s výraznějšími rysy. Zdá se, že takto vznikla v žemaitském nářečí složená pojmenování gembnōsis, -ė, oknošà, v západoaukštaitském nářečí – vaškamōsis, -ė, ve východoaukštaitském nářečí – kabelanōsis, -ė. Již jsme také zmínili, že mezi těmito konkrétními a obecnými pojmenováními vyskytujícími se v obdobných kontextech vznikají synonymické vztahy. Z tohoto důvodu se může rozšiřovat reference některých pojmenování užšího rozsahu, například gembės nebo kabelio; mohou jimi být příležitostně nebo trvale označovány různé jiné nástroje zahnutého tvaru⁳⁶. 2.10.9. O rozšíření obecného pojmenování svědčí svým způsobem i kompozita jiného typu – vaškarà, vaškaras, která v západoaukštaitském kaunaském nářečí označují zařízení k zavěšení kotle při vaření nad otevřeným ohništěm (druhé slovo může označovat také tyč vahadla studny s „háč- 36 Například v západoaukštaitském kaunaském nářečí získává vaškarà (vaškaras) obecný význam standardu přirovnání nejen v kompozitech vaškamōsis, -ė, ale odpovídajícím způsobem také v přirovnávacích konstrukcích či metaforických pojmenováních, srov.: 1. Nos jako vaškarà (Sintautai). 2. Už si ten svůj vaškaròs, prosím tě, nestrkej! (Lukšiai). Zde vaškarà (vaškaras) plní funkci figurativního modelování objektů skutečnosti stejně jako vašas, které se v obdobných kontextech vyskytuje mnohem častěji. Širší okruh významů však vaškarai (vaškarui) tentokrát vlastní není. Zřejmě kvůli stále živému slovotvornému významu zůstává potenciál obecného pojmenování nerealizován. „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 113 liu“). Jak už víme, u Žemaitů vašas označuje zařízení k zavěšení kotle. V západní části kaunaské oblasti západních Aukštaitů může vašu označovat jakýkoli nástroj zahnutého tvaru, s nímž lze ostatně obvykle volně manipulovat. Je tedy zřejmé, že název vašo není pro zmíněné zařízení k zavěšení kotle (nebo podobné zařízení) vhodný přinejmenším ze dvou důvodů: kvůli své mnohoznačnosti, tedy široké referenci, a kvůli specifické povaze zařízení – jeho stacionárnímu upevnění. Můžeme proto oprávněně říci, že vzniká motivace vytvořit skládáním vhodnější název. Tak vzniká vašk aras ar vaškarà. Jejich slovotvorný význam bychom mohli vymezit takto: ‚zařízení k něčemu (pa)karti (zavěšení) pomocí vašu na konci‘. První složka slovotvorného základu vašas zde má obecný význam nástroje k zavěšování, který samozřejmě nutně implikuje sémantický rys zahnutého tvaru. V tomto případě se tedy sémém zakřivenosti vyjadřuje nepřímo. Tím se tato složenina liší od dříve probíraných (konkrétně vašanósio), v nichž byla tato séma vyjádřena analogickou složkou přímo37. 2.10.10. Méně často se vyskytují složeniny tohoto typu, jako mėšlakablis (Šimónys) nebo mėšlakriukš (Léipalingis). I ony svědčí o rozšíření obecných pojmenování ve vlastních nářečích. Příčinu jejich vzniku bychom mohli vysvětlit stejně jako v případě výše probíraných složenin: obecná pojmenování s příliš širokou referencí nejsou vždy vhodná pro označování nástrojů s úzce vymezeným účelem, a proto se jejich rozsah zužuje skládáním. 2.10.11. Obecné pojmenování ztělesňující rys zahnutého tvaru může být užito metaforicky k označení objektu, který se tímto rysem vyznačuje. Metafory se, jak známo, v jazyce tvoří a užívají z pragmatických důvodů. Jejich účelem není reprezentovat denotáty pojmenovávané v řečových aktech, nýbrž charakterizovat je z určitého hlediska. Tato charakteristika ovšem neprobíhá přímo, ale s pomocí běžného názvu jiného objektu (třídy objektů). To je možné na základě zjištění podobnostních vztahů neboli, řečeno běžným jazykem, postřehnutím určité podobnosti mezi oběma předměty skutečnosti. Metafory jsou tedy v podstatě skrytá přirovnání (srov. Nikitin 1983: 56; 84). V našem případě je okruh metaforicky pojmenovávaných objektů poměrně úzký – nejčastěji jde o tytéž předměty, které tvoří základ přirovnávacích výrazů: lidské tělo, některé jeho části, méně často jiné věci (např. řada letících jeřábů), srov.: 33. Jaké byly ruce, a teď háky (Šaukotas). 34. Ten kōbinio (vyschlého starce) ani v bráně nemohu spatřit. DuÑŽ (Raudėnai). 35. Jeřábův hák zahřměl směrem k jihu (Eriškiai). Společný rys zahnutého tvaru je zvlášť zřejmý při srovnání nosu a nástroje zahnutého tvaru. Proto se často stává základem přenesení významu, kdy vašas, kablys atd. začínají přímo označovat nos (nebo zobák). Například ve větě Proč jsi svěsil svůj hák? (Šiauliai) se takto nahrazuje známý frazeologismus nulėisti nosį ‚sklíčit se‘, srov. také: 37 Zcela jiné věci dokládají formálně podobné složeniny užívané v nářečí západních Aukštaitů šiauliai. Jak jsme zmínili výše, zde vaškans, vaškaris ar vaškarýs označuje oblouk kotle či vědra, držadlo. Slovotvorný význam takových složenin je tedy ‚místo, za které se zavěšuje (zavěšovací) vašas‘. Posledně uvedené pojmenování se v nářečí téměř nedokládá, ale nejspíše jím Šiauliaiané v době tvoření složeniny, stejně jako sousední Žemaité, označovali zmíněné zařízení k zavěšení kotle. 114 | ROLANDAS MIKULSKAS 36. Spím, když zavěsili hák [u kolébky sestřiček] (Surdegis). Na základě společných sémantických rysů se často tvoří hádanky. Jejich podstatné denotáty jsou tak zakódovány metaforami. Když se tyto rysy uhodnou, hádanka je rozluštěna. Srov. dvě varianty téže hádanky z různých míst: 37. Na jednom konci vidle, na druhém vosk, a uprostřed jako míč (Didvyžiai) [vlaštovka]. 38. Na jednom konci vidle, na druhém konci háček, latinské šaty, pruská řeč (Pilviškiai). Pro náš výzkum je důležité povšimnout si, že v těchto variantách jedné hádanky představují obecná pojmenování vlastní oblasti dominance. Obecnými pojmenováními mohou být metaforicky označovány také odpovídající grafické tvary, například písmena, srov.: 39. Rusky se těžko čte – samé háčky (Priekulė). 40. Napsal TAKOVÝ háček, nakreslil ptáčka, poučil to dítě (Tauragė). Některá z těchto pojmenování tvoří základ slovesných derivátů, např.: 41. Dopis jsem takhle zakukal, ale pořádně a úhledně psát jsem neuměl [psát] (Endriejavas). Po pojednání o výskytu obecných nominátorů v termínových výrazech lze nakonec předložit úplnou tabulku, která zřetelně ukazuje geografické rozložení nominativních systémů, v nichž dominují. Areální rozložení obecných pojmenování je ještě jasnější na mapě sestavené na základě údajů z této tabulky. Místa, kde byla tato pojmenování zaznamenána ve všech šesti pravidelných významech, a místa, kde byla zachycena pouze v signifikativním významu, jsou na této mapě označena stejnými symboly. Stejně tak jsou vyznačeny i pravidelnější případy substituce. 3. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY 3.1. Vhodnost názvů, které dominují v nominačních systémech založených na figurativní podobnosti, pro označování konceptů prostorových útvarů vyplývá z IZOMORFISMU jejich sémantických struktur vůči těmto útvarům. Jádro významové struktury takových názvů tvoří podstatné (tj. pro členy jazykového společenství důležité) znaky označovaných útvarů. Tyto znaky utvářejí nominační (primární) význam daných názvů, který uživatelé jazyka rozpoznávají jako jejich znakový význam. Nominační význam názvu hraje hlavní roli při denotaci objektů skutečnosti, které spojuje figurativní podobnost, v průběhu řečových aktů. Pravidelné významy slova, které se formují na základě těchto denotací, je třeba považovat za sekundární (odvozené) ve vztahu k nominačnímu významu. 3.2. Společné nářeční názvy útvaru „háku“ jsou dominantní názvy nástrojů stejného tvaru, které se ustálily cestou ZAHRNOVÁNÍ. V rovině synchronie vyplývá největší označovací síla (nominační potenciál) společných názvů z jejich nejvyššího postavení v hierarchii systému, jež zase závisí výhradně na přizpůsobení jejich sémantických struktur tak, aby náležitě reprezentovaly útvar „háku“, a nezávisí na jejich původu ani vnitřní formě.⟧ „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 115 jejich postavení na nejvyšší příčce hierarchie systému, které zase závisí výhradně na přizpůsobení sémantických struktur těchto názvů tak, aby náležitě reprezentovaly útvar „háku“, a nezávisí na jejich původu ani vnitřní formě. Vztahy slovotvorné motivace, které tato forma předpokládá, lze aktualizovat na úrovni realizovaného textu tím, že se dané názvy užijí vedle sloves, která tvoří jejich slovotvorný základ. Tyto slovotvorné vztahy jsou tedy významnější pro příjemce (adresáta) výpovědi než pro jejího tvůrce (adresanta). Pro něj je zřejmě výhodnější taxonomie názvů rozvrstvená na základě figurativní podobnosti denotátů. 3.3. Pro rozšíření společných nominátorů útvaru „háku“ mají největší význam hranice větších nářečí či podnářečí. Například pro územní rozložení názvů kebėklis (kibėklis) a kobinys užívaných Žemaity je rozhodující hranice mezi severožemaitskými kretingiškiai a telšiškiai. Obdobně je pro zeměpisné rozšíření názvů vąšas a kūkis užívaných západními aukštaitskými kauniškiai významná hranice mezi etnickými skupinami zanavykové a kapsové. Z historického hlediska lze tvrdit, že stejné politické, administrativní, fyzické a další faktory, které určovaly rozdíly ve fonetice nářečí, utvářely také jejich svébytné nominační systémy. Ze synchronního hlediska je skutečnost, že se určité nominační systémy navzdory pohyblivosti vlastní lexiku víceméně udržují v hranicích nářečí, třeba vysvětlovat tím, že nářečí mají rysy uzavřeného jazykového systému. Z hlediska nominačních jednotek se tedy projevují jako samostatné jazyky. To znamená, že lidé, jejichž řeč se výrazně liší od řeči sousedů, se identifikují jako samostatná etnická skupina, jako „sví“, kteří při vzájemné komunikaci užívají obvyklá označení předmětů skutečnosti a zbytečně nepřijímají jejich ekvivalenty užívané jinými, „cizími“. Svébytný nominační systém nářečí způsobuje, že analogická označení z jiných nářečí (či jazyků) nejsou přijímána bez větší či menší adaptace. Jinými slovy, jsou-li tato označení převzata, musí najít své místo (zaujmout určité postavení) v hierarchii příslušných nominačních subsystémů. ZKRATKY Dūnž–Vitkauskas, V. 1976: Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas. LKA₁ – Atlas litevského jazyka 1. Lexikum, ed. K. Morkūnas, Vilnius: Mokslas, 1977. LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–19, ed. J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas, 1941–1999. LKŽK – Kartotéka Slovníku litevského jazyka: Litevský jazykový institut. ZtŽ – Vidugiris, A. 1998: Zietelos šnektos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. LITERATŪRA Ambrazas, V., red. 1996: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Arutjunova, N. D. 1977: Номинация и текст. Серебренников, Б. А., Уфимцева, А. А., ред., Языковая номинация: Виды наименований, Москва: Наука, 304–357. Greimas, A. J. 1989: Semiotika. Darbų rinktinė, sudarė R. Pavilionis, Vilnius: Mintis. Jakaitienė, E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas. Karaliūnas, S. 1997: Kalba ir visuomenė: Psichosociologiniai ir komunikaciniai kalbos vartojimo bruožai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Mikulskas, R. 1995: Žodžių vōkas, vokūoti kilmė onomasiologiniu požiūriu. Lituanistica 4 (24), 58–74. 116 | ROLANDAS MIKULSKAS 1 LENTELĖ. BENDRŲJŲ „KABLIO“ FIGŪROS PAVADINIMŲ PAPLITIMAS TARMĖSE Riestos formos Įrankis įrankio pavadinimas Mėšlui iš Šienui iš kūgio Kam traukti Meškeriojimo (pp. mažybinė forma) vežimo versti ar šalinės galo pešti pakabinus mažybinė forma kablys SRv, Km, Ds, Kp SKp, SDk, SLK Nj, Krč, Ut, Lel, Kp; Klp, Nd, Jrb Sur; Jnš, prk.: SRv, Bsg, Skrb, Všk, Ppl, Vb, Slm, Alz, Kp, Šmn, SKp, PnmR, Rk, Č, Km, Dkk, Žr, Aln, Kkl, Ukm, Pg, Er, Tr, An, Sb; Jrb važąs Erž, Vdk Snt, Jrb, Skr; Rmš, Nmj, prk.: Pjv, Plv, Pžrl, Pnma, Al, Mrs Všt, Gs kūkis Krok, Pun, Jz Zp, Drs Ss, Ūd, Jz, Prn Bgt, Skrd, Šil, Jz, Ūd, Ldvn kebėklis (kibėklis) Klvrž, Plt, Slnt, Grsl, Ms, Šts, Yl; Žr, Žd Tž, Kv, Slnt, Šts Plt; Nm kobinys Vkš, Škn; Šl, Btg Akm, Rdn, Lk, Žr, Tl, Als, Klvrž, Šts Brs, Žr, Varn, Vkš, Trk; Vn, Šl, Kv Sd, Trk, Krš, Žr kriūkas Vs, Lš, Lz, Dv; Aps, Brsl Drsk, Mrc Krsn, Smn, Srj, Rud, Nč, Žt, Lz, Dv; Švnc, Skdt, Plv Sn, Mrk, Žt, Auk; Švnc, Rš, Upn Pastabos: 1) vietų santrumpos tokios pat kaip LKŽ; 2) po kabliataškio pateikiamos vietų, esančių toli nuo kompaktiško pavadinimų vartojimo ploto, santrumpos; 3) po pažymos prk. pateikiamos vietų, kuriose užfiksuoti tokie veiksmažodiniai vediniai kaip kabliuoti ar vašiuoti santrum- „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 117 Nėrimo (ppr. mažybinė forma) Įtaisas virvėms vyti (gali būti mažybinė forma) Gembė, vagis Bet koks riestos formos įrankis Tarmės BSG, SKP, PC PS, SKP, JDP, ZR, ŽL SML, PAĮ, PS, SLM, KP, SKP, JDP, RK, DS, TRGN, SSK, KUR, AN, SUR; ŽSL KRKN, UPT, ĖR, MŽS, PPL, KPR, ANTŠ, PLVN, ŠMM, PND, JDP, DGL, SLD, KTK, SUG, ALN, KKL, ŠR, PG; ŠVNČ, ŠKT, ŠL Rytų aukštaičiai: panevėžiškiai, kupiškėnai, anykštėnai, širvintiškiai, uteniškiai ErŽ, PnmŽ; Grd, Nmn Šn, Mrj, Kt, Gž, VlkV, Grš, Vlkj, Jd, Grk, Btg, Vdk; Jsv, Ldv, Gdž, Grl, Vv, Krok Jrb, Snt, Mrj; Tlž Kt, Gs, Gž, Grš, Lkš, Snt, Slv, Erž, Vdžg, Rs, Grk, Stak, Ar, Jd, PnmŽ, Rdd, Lkč, Vlkj, Vl, Plk; Jsv, Prn Vakarų aukštaičių kauniškių vakarinė pusė Al, Brb, Mrj, Gž Rmš, Nmj, Brb, Gdl, Šil Vv, Gž PnmA, Prn, Ūd, Krok, Dks, Mrj, Klvr, Alk, Plv, Šn, Grl Vakarų aukštaičių kauniškių rytinė pusė Klp, Sg, Vn, Kv, Kl, Plt, Slnt, Lkž, Ms, Yl, Brs, KlvrŽ, Sd; Lpl, Lž Vyž, Šll Als, KlvrŽ, Sd, Šts, Nt, Pln, End, Jdr, Kv, Šll, Prk Vakarų žemaičiai, pietų žemaičių vakarinė pusė, šiaurės žemaičiai kretingiškiai Sd, Šts, Žr, Užv, Rdn, Škn, Krp; Rd Žlb, Krš; Slnt, Prk Šts, Žd, Sd, Trk, Akm, Klk, Žg, Škn, Krš, Rdn, Krkl, Lkv, Knt; Kv, Trg, Šlv, Mšk Šiaurės žemaičiai telšiškiai, pietų žemaičių varniškių rytinė pusė Klvr, Kpč, Drsk, Vrn, Vlk, Dsm, Dg, Pun Rdm, Bd, Pns, Sn, Srj, Lš, Drsk, Pls, Zt, Lz Klvr, Vrn, Pls, Zt, Lz; Sdk Rdm, Bd, Lzd, Švn, Sn, Kpč, Lp, Rud, Pls, Zt, Arm, Dv, Rūd, Dsm, Jz Pietų aukštaičiai (išskyrus šiaurinį kampą), kai kurios rytų aukštaičių vilniškių salos pos. Ppr. jie turi perkeltinės reikšmės ‘godžiai (kabinat) valgyti’ ar ‘skobti’ ir taip netiesiogiai nurodo į savo pamatinius daiktavardžius, kaip bendros paskirties kabinimo įrankių pavadinimus. 118 | ROLANDAS MIKULSKAS 1 PAV. BENDRŲJŲ „KABLIO“ FIGŪROS PAVADINIMŲ PAPLITIMAS TARMĖSE „KABLIO“ FIGŪROS NOMINACINĖS SISTEMOS RAIŠKA | 119 Nikitin, M. V. 1983: Лексическое значение слова: Структура и комбинаторика, Москва: Высшая школа. Nikitin, M. V. 1988: Основы лингвистической теории значения, Москва: Высшая школа. Rosinas, A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai: Funkcijos ir semantika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Telija, V. N. 1977: Вторичная номинация и ее виды. Серебренников, Б. А., Уфимцева, А. А., ред. Языковая номинация: Виды наименований, Москва: Наука, 129–221. Ufimtseva, A. A. 1977: Лексическая номинация. Серебренников, Б. А., Уфимцева, А. А., ред. Языковая номинация: Виды наименований, Москва: Наука, 5–85. Urbutis, V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas. Rolandas Mikulskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva Gauta 2002 05 07