Lietuvių kalbotyra 2002-aisiais metais: Lietuvoje išleisti darbai

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLIX (2003), 153–170 PŘEHLED NOVÝCH PRACÍ Přehled nedávných publikací LITEVSKÁ LINGVISTIKA V ROCE 2002: PRÁCE VYDANÉ V LITVĚ Rok 2002 se připomíná jako rok oživující se ekonomiky a klidnější vědecké práce. Do paměti se vryly široce medializované významné události litevské lingvistiky: završení akademického Lietuvių kalbos žodyno a 400. výročí litevského překladu Bible od Jonase Bretkūnase. Vyšlo asi tucet lingvistických knih, z nichž osm je pojednáno v tomto přehledu. Nejprve jsou představeny monografie, dále disertace vydané v podobě monografií, vědecká edice starší literatury a přehled uzavírají vybrané spisy. 1. Monografie Audronė Kaukienė Historie litevského slovesa, její druhý svazek (Klaipėda: Klaipėdos universitetas, 2002, 400 s.), navazuje na výzkum kořenových sloves litevštiny zveřejněný před osmi lety (Kaukienė 1994). Tento svazek se zabývá slovesy s kmenem na a- (historicky s kmenem na ō-), která mají v kořeni krátké i, u a dlouhé y, ū. Knihu tvoří předmluva, pět kapitol, závěrečné poznámky (v litevštině a angličtině) a seznamy zkratek. V každé kapitole jsou nejprve zkoumány krátké kořeny a po nich dlouhé. Kniha začíná etymologickým soupisem zkoumaných sloves, jehož cílem je „prověřit a vybrat materiál a připravit jej k další analýze na různých úrovních“ (s. 3). Ve soupisu se slovesa nejprve dělí na pravidelná (označující aktivní děj) a nepravidelná (mutativa a durativa), poté na základní (zaznamenaná ve slovníku současné litevštiny) a nářeční (známá pouze z některých nářečí nebo písemných památek). Upozorňuje se na problém spolehlivosti slova či tvaru. U pravidelných sloves se uvádí etymologie, nepravidelná slovesa jsou pouze zařazena do soupisu. Názory různých autorů na původ toho či onoho zkoumaného slovesa jsou referovány poměrně přesně. Autorka se nevyhýbá představení rozdílů mezi výklady původu a někdy hodnotí i jejich spolehlivost – tím kniha získává na hodnotě. Druhá kapitola se zabývá paralelními variantami přítomného a minulého času sloves s kmenem na ō- s jinými kmeny. Začíná litevskými a lotyšskými nářečními tvary (s kmenem na iō- a infixálními), načež jsou stanoveny společné varianty východobaltských jazyků. Dále jsou všechna litevská slovesa srovnávána s ekvivalenty v jiných jazycích, které mají stejnou strukturu kořene. Při zkoumání ekvivalentů přítomného času se rozlišují slovesa s nulovým formantem, infixem a formanty i nebo n. V této části monografie se od morfologického srovnávání příbuzných tvarů v zásadě přechází k etymologickému srovnávání slov, protože ekvivalenty v jiných jazycích jsou obvykle uváděny jako lexémy (v některých případech tvarem přítomného času, v jiných pouze infinitivem). 154 | ARTŪRAS JUDŽĖNTIS Dále se kniha zabývá alternací kořenových vokálů v paralelních litevských nářečních tvarech a v příbuzných slovech jiných jazyků, a to jak při flexi, tak při tvoření slov. Diachronní změny sloves téhož kořene jsou prezentovány jako někdejší synchronní varianty; například v případě bruka: braukia se apofonie pokládá za alternaci při flexi, protože „mnohé takové dvojice kdysi musely tvořit jedno paradigma“ (s. 119). Tato kapitola úzce souvisí s předchozí, opakují se v ní některá dříve formulovaná tvrzení, například při pojednání o alternaci vokálů ve slovesných tvarech CiC v prézentu (s. 122) se opakují některé závěry z přehledu tvarů prézentního kmene (srov. s. 100). Kniha opakovaně (s. 100 a jinde) zdůrazňuje, že struktura zkoumaných sloves (a jejich ekvivalentů v příbuzných jazycích) souvisí s vokalismem kořene, takže rozhodnutí zkoumat varianty koncovek kmene a apofonii odděleně je sporné. Čtvrtá kapitola monografie popisuje sémantiku sloves s kmenem na ō-. Autorka vytvořila dvouúrovňovou sémantickou klasifikaci sloves: abstraktní významy tvoří opozice aktivního a spontánního děje či stavu a tranzitivity a intranzitivity; konkrétní významy se dělí do sémantických podskupin – destruktivních, pohybových, biologických atd. Historická analýza sémantiky sloves vychází z původního významu kořene a ze srovnávání s ekvivalenty v příbuzných jazycích, nikoli z metody sémantických polí (srov. Karaliūnas 1987: 26 a násl.). Na rozdíl od Karaliūnase, který dává přednost sémantice před morfo(no)logií (srov.: „konstatování sémantických filiací, určení příbuznosti významů <...> je důkazem etymologické totožnosti odpovídajících lexémů, tj. těch, které mají stejnou formu“ 1987: 50), Kaukienė přisuzuje sémantice sloves pouze pomocnou roli a její přehled zařazuje na konec výzkumu. Sémantická analýza sloves autorce umožňuje dospět k závěru, že sémantické jádro sloves s krátkými kořeny tvoří takzvaná kontaktní slovesa typu kišti s možnou sémou působení, zatímco pro mnohá slovesa s dlouhým vokalismem je charakteristická séma intenzity (s. 198–199). Srovnáním sloves s kmeny na ō- a i̯ō- se dochází k závěru, že „čím více se liší [rozsah] jejich významů, tím větší je možnost, že budou vedle sebe existovat slovesa obou strukturních typů“ (s. 199). Nejvíce prostoru (více než třetina monografie) je v knize věnováno zkoumání slovotvorných vztahů sloves k jejich odvozeninám. Vychází se z názoru, že výzkum odvozenin je užitečný pro určení původu základních sloves (s. 201). Odvozeniny jsou popsány podle slovotvorných kategorií. Pojednává se o jejich tvoření, významu, vokalismu a přízvuku. Závěrečné poznámky knihy začínají výkladem o indoevropské vrstvě sloves, ačkoli se jí monografie téměř nezabývá... V této části knihy by zcela postačilo shrnout vývoj sloves v období litevštiny, východobaltštiny a baltských jazyků obecně. Monografie přináší řadu nových myšlenek, avšak jako by se vyhýbala diskusi: názory jiných autorů jsou zmiňovány a probírány zřídka (výjimkou je etymologický soupis sloves). Například odlišné názory na vztah a vývoj sloves s kmeny na ō- a i̯ō- v baltských jazycích, vyjádřené v Karaliūnasově monografii a článcích věnovaných velmi blízkému tématu, nejsou vůbec zmíněny; jeho názor na alternaci ei: i a ei: y je uveden pouze v poznámce pod čarou (s. 130–131) atd. V knize se mísí synchronní a diachronní roviny výzkumu (například ve druhé kapitole jsou litevská data různého stáří a spolehlivosti srovnávána s daty z jiných indoevropských jazyků různého stáří a spolehlivosti, někdy dokonce s rekonstruovanými podobami), strukturní a slovotvorný, strukturní a etymologický, slovotvorný a etymologický aspekt výzkumu. Materiál z příbuzných jazyků byl pro práci většinou čerpán z etymologických slovníků různých autorů a z různých období (to je nejlépe NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 155 (jak ukazuje seznam literatury a pramenů). Téměř se nevyužívalo výzkumů gramatiky indoevropských jazyků, tím méně novějších (např. Koch 1990, Jasanoff 1994 aj.). Lze pochybovat, zda takový materiál může být dostatečným základem pro zamýšlené historické zkoumání litevských sloves z hlediska morfologie, morfonologie a slovotvorby. Ve vědecké práci takového typu, jakým je posuzovaná monografie, by rejstřík slov a tvarů měl být samozřejmostí. Navzdory některým zde uvedeným nedostatkům je monografie bezpochyby jedním z nejvýznamnějších výzkumů dějin baltského slovesa. 2. Antano Pakerio kniha Akcentologija 2: Skaitvardis, įvardis, veiksmažodis, prieveiksmis, dalelytė, prielinksnis, jungtukas, jaustukas, ištiktukas (Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2002, 630 s.) navazuje na monografii vydanou před osmi lety (Pakerys 1994), v níž byl popsán přízvuk podstatných a přídavných jmen. Druhá kniha se řídí stejnými zásadami shromažďování a prezentace údajů. Snaží se co nejdůkladněji prozkoumat přízvuk slov spisovného jazyka, „aniž by opomíjela vzácnější případy a s důrazem na nerovnoměrnosti a kolísání v systému“ (s. 12). Kniha má tedy popisný charakter; nelze v ní hledat hlubší poznatky, teoretické úvahy či zobecňující závěry: to vše autor slibuje předložit v další práci souhrnného charakteru (s. 12). Základem zkoumaného materiálu jsou stejně jako v první knize údaje ze třetího vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (Keinys, ed. 1993). V předmluvě se zmiňuje také čtvrté vydání tohoto slovníku, které vyšlo před dvěma lety (Keinys, ed., 2000) a „se téměř shoduje s třetím vydáním tohoto slovníku“ (s. 12). Není jasné, zda autor zohlednil alespoň opravené chyby a překlepy třetího vydání: jak vyplývá ze „Seznamu oprav“ (Keinys, ed., 2000: 968), ve čtvrtém vydání slovníku byly opraveny i některé chyby v přízvuku. Mimochodem, v roce 2002 vyšla elektronická verze čtvrtého vydání Dabartinės lietuvių kalbos žodyno (Keinys, ed., 2002), kterou už autor zřejmě nestihl využít. Kniha hojně čerpá také z údajů jiných slovníků, popisů nářečí a článků, avšak nikde se nepojednává o spolehlivosti tohoto materiálu, zásadách jeho prezentace, míře kodifikace apod. Údaje o hovorovém spisovném jazyce se v práci využívají jen nepřímo – prostřednictvím údajů z písemného průzkumu mezi studenty. Tato výzkumná metodika činí z práce nikoli ani tak výzkumné a popisné dílo založené na údajích o skutečném hovorovém jazyce, jako spíše práci srovnávající dějiny kodifikace přízvuku či nářečí (zaznamenaná v lingvistických pracích) s kodifikovanými variantami. V monografii je prozkoumán a shrnut rozsáhlý faktografický materiál. Je popsán a příklady jsou uvedeny podle kritérií četnosti a frekvence. Těchto kritérií se autor drží až přehnaně důsledně: poněkud podivně působí pořadí příkladů uvedených vedle sebe aštuoni, aštuonios, devyni, devynios, septyni, septynios (s. 15). Už v předmluvě jsou patrné určité rozpory při výběru zkoumaných příkladů. Jelikož je cílem popsat přízvuk slov spisovného jazyka, je pochopitelné, že nářeční výrazy, stejně jako zastaralá (a nedoporučovaná) slova ze slovníku Dabartinės lietuvių kalbos žodyno, nejsou zkoumána (s. 11). Na jiném místě však autor zdůrazňuje, že v obou částech knihy „je uvedeno značné množství nářečních a jiných nekodifikovaných jazykových údajů“, jež umožňují „postihnout základní rysy nářečního přízvuku“ (s. 13). Nářeční fonetické a přízvukové varianty slov jsou skutečně často uváděny jako případy nekodifikovaného jazyka. Například varianty číslovky dešimt jsou doloženy ze tří lokalit v akademickém Lietuvių kalbos žodyno, dále ze slovníku nářečí Dūnininků a z nářečních slovníků Druskininků, Lazūnů a Zietely; navíc je připojeno téměř deset odkazů na publikace jiných autorů (s. 17). Pak není jasné, proč se odmítají nářeční tvary ze samotného Da- 156 | ARTŪRAS JUDŽENTIS bartinės lietuvių kalbos žodyno lyčių (například se neprobírá řadová číslovka penkiolikis, uvedená v tomto slovníku se zkratkou ryt. (s. 538)? Autor se drží zásad tradiční morfologické neboli slovotvorné akcentologie: přízvuk spojuje se slovotvorbou. Například při zkoumání přízvuku číslovek se nejprve probírají číslovky primární, poté odvozené, složené a nesklonné srůstající číslovky. Autorovi se však nedaří dosáhnout úplné důslednosti, protože vedle kritéria slovotvorného uspořádání zkoumaného materiálu uplatňuje také kritérium původu slov (o němž se v předmluvě nezmiňuje): na konci kapitoly je samostatně pojednáno o přízvuku číslovek cizího původu (s. 25). Toto kritérium má přednost pouze při zkoumání primárních číslovek cizího původu, zatímco při zkoumání jejich odvozenin dostává přednost kritérium slovotvorné – odvozeniny s cizími příponami se probírají společně s domácími slovy stejného slovotvorného typu: milijardas, -a vedle tūkstantas, -a (s. 20), milijonas, -a vedle šimtas, -a (s. 21). V kapitole o zájmenech jsou zvlášť probírána zájmena primární, odvozená, složená, srůstající, víceslovná, zájmena s přízvukem na dvou částech, zájmena pronominální a zpodstatnělá slova. Je zřejmé, že v synchronním výzkumu nelze mít kapitoly jako srůstající zájmena a zpodstatnělá slova: první by bylo možné popsat jako primární nebo složená, druhá jako primární číslovky (mimochodem, ani z historického hlediska není snadné dokázat, že slovo pats je zpodstatnělé zájmeno, a nikoli staré zájmeno: Ernst Fraenkel pokládá za základní význam idg. *potis ‚sám‘ (Fraenkel 1962: 552), a tudíž považuje zájmenné užití za původní). Nedůsledné je také probírat část o víceslovných zájmenech – zájmena s přízvukem na dvou částech – odděleně od ostatních víceslovných zájmen. V kapitole o zájmenech není hierarchie klasifikačních kritérií jasná. Obsah tuto hierarchii ještě více znepřehledňuje: jako nadpisy na stejné úrovni jsou v něm uvedeny „Víceslovná zájmena“, „Zájmena s přízvukem na první části“, „Zájmena s přízvukem na druhé části“ a „Zájmena s přízvukem na dvou částech“ (s. 6). V kapitole o částicích se složená slova a složené (víceslovné) částice podle velikosti nadpisů považují za součást slov, která se stala částicemi, či jejich spojení, ačkoli se na začátku kapitoly píše: „Samostatně [na rozdíl od ostatních?] je třeba zmínit složené (víceslovné) částice a částice cizího původu“ (s. 581). Podobné nedůslednosti se vyskytují i v dalších kapitolách knihy. Poměrně mnoho prostoru je v monografii věnováno údajům z dotazníkového průzkumu mezi studenty: téměř každý pododdíl končí pojednáním o přízvukových tendencích studentů. Uvádí se relativní statistika normativního přízvuku a variant získaných dotazníkovým šetřením. Metodika průzkumu ani zpracování jeho údajů však nejsou dostatečně popsány, takže vznikají pochybnosti o jejich spolehlivosti. Například podle údajů z průzkumu studenti vždy kladou přízvuk na aštuoni (49: 0), každý z nás však slyšel i varianty aštuoni, net aštuoni, které se v údajích z průzkumu vůbec neodrážejí (snad kvůli jeho hlasitému charakteru, snad byli dotazováni pouze studenti litevštiny?). Občas se vyskytují nedůsledně užívané termíny. Například při zkoumání přízvuku částic je termín primární (jednoduchá) slova postaven nikoli proti termínům odvozená slova (odvozeniny), složená slova (jako v předchozí části knihy), nýbrž proti termínu slova, která se stala částicemi: jeho slovotvorný význam je nahrazen významem historickým (srov.: „v této práci se snažíme rozlišovat primární částice od těch, které vznikly ustrnutím jednotlivých slov či jejich spojení“ (s. 581). Pakerys odvedl velkou práci, která vyžadovala mnoho pečlivosti a trpělivosti (seznam použité literatury a pramenů je působivý!). Nepochybně bude užitečná pro další výzkum přízvuku v litevštině (nejen ve spisovném jazyce). NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA | 157 3. Kniha Juozase Abaravičiuse Stylistika interpunkce (Vilnius: Institut vydavatelství vědy a encyklopedií, 2002, 288 s.) se zabývá stylistickými možnostmi interpunkce a stylistickým užíváním interpunkčních znamének (srov. s. 7). Jde o první monografii tohoto druhu v litevské jazykovědě. Interpunkci autor opírá o gramatické, významové a intonační členění textu a jeho jednotek (s. 8). Takové pojetí interpunkce je blízké názorům A. Valeckienė (srov. Slizienė, Valeckienė 1992: 128–129; Morkūnas, ed., 1999: 585–586) a liší se od čistě syntaktického pojetí K. Gaivenise a S. Keinyse (srov. Gaivenis, Keinys 1990: 186). Kniha věnuje největší pozornost významovému (zejména emocionálnímu a expresivnímu) a intonačnímu základu interpunkce. Stylistika se v zásadě ztotožňuje se stylistickým užíváním jazykových jednotek, což jí propůjčuje propedeutický význam. Při podobném přístupu by patrně bylo možné rozlišovat také „stylistiky“ pravopisu (užívání malých a velkých písmen, psaní dohromady a zvlášť apod.), prozodie (přízvuk klitik, větná intonace atd.) a jiné. V západní lingvistice je stylistika interpunkce považována za součást grafostylistiky (srov. Bußmann, Hrsg., 2002: 265). Teoretický základ monografie tvoří práce ruských autorů (velmi často se opírá zejména o díla N. S. Valginy a L. G. Vedeniny). Ačkoli bibliografie uvádí řadu západoevropských autorů zabývajících se problémy interpunkce, jejich názory jsou zpravidla pouze zmíněny; jejich díla se většinou využívají a citují při pojednání o dějinách interpunkce. Kniha se skládá ze dvou částí. První se zabývá vztahem interpunkce a stylistiky, vymezuje základní pojmy a podává přehled funkcí interpunkčních znamének. Jde jakoby o úvod k dalšímu výzkumu interpunkčních znamének v litevštině, který tvoří druhou část knihy. Monografie poměrně obšírně pojednává o funkcích interpunkčních znamének. Podle klasifikace R. Makarovové rozlišuje až šestnáct jejich takzvaných sémiologických funkcí: oddělovací, vyčleňovací, protikladnou, vysvětlovací, spojovací, varovnou, připojovací, výčtovou, vyznačující hranice, vyznačující celek, vyznačující neukončenost, vyznačující elipsu, emocionálně expresivní, modální, kompoziční, emblémovou… (s. 12n.). Rozlišované funkce nejsou na stejné úrovni a mají různý rozsah. Jednotlivé funkce nejsou dostatečně vymezeny a jejich vzájemné vztahy nebyly určeny. Například funkce označující neukončenost je pouze součástí emocionální (a) expresivní funkce; vyčleňovací, spojovací, funkce vyznačující hranice a možná i další funkce jsou součástmi funkce kompoziční apod. Dále se kniha zabývá fakultativní interpunkcí, autorskou (a autorovou) interpunkcí a texty bez interpunkčních znamének (bezinterpunkční interpunkcí). Z teoretického hlediska se snad nejpečlivěji rozebírá pojem autorské (autorovy) interpunkce (s. 37–47), její vztah k fakultativní interpunkci však zůstává nejasný (v obou kapitolách se hovoří o autorských znaménkách apod., srov. s. 26 a 38n.). Stručně a poutavě je podán přehled původu a vývoje interpunkce v západní Evropě. Druhá část, která tvoří většinu knihy, pojednává o užívání interpunkčních znamének a jejich stylistických možnostech. V litevštině se rozlišuje deset interpunkčních znamének. Užívání každého znaménka je popsáno samostatně; nejprve jsou stručně uvedeny základní otázky a poté je téma rozebráno podrobněji. Hojně se čerpá z příkladů krásné literatury. Poměrně obsáhlé závěry monografie (s. 245–253) by se spíše hodilo nazvat shrnutím: neobsahují teoretická zobecnění. Autor sestavil poměrně podrobný „Rejstřík důležitějších termínů, pojmů a charakteristik“ (s. 271–284). Bohužel svou funkci plní jen částečně, protože není uspořádán abecedně, nýbrž systematicky: samotný rejstřík by potřeboval další rejstřík, nebo alespoň obsah… Kniha je napsána živým hovorovým jazykem, v němž je množství rétorických figur a stylisticky příznakové interpunkce. Takový jazyk se velmi dobře hodí pro populárně-naučné dílo, snad i pro učební pomůcku (podle au- 158 | ARTŪRAS JUDŽENTIS torů, jejím základem je kurz přednášek určený studentům litevistiky), jde však o neobvyklou vědeckou monografii. Jak se píše v předmluvě, kniha je výsledkem výzkumu interpunkce z hlediska stylu, není však určena vědecké obci, nýbrž učitelům, studentům, redaktorům, stylistům a autorům (s. 6). Tato dvojí povaha knihy není její předností… 4. Kniha Kazimierase Gaivenise Lietuvių terminologija: teorijos ir tvarkybos metmenys (Vilnius: LKI leidykla, 148 s.) vyrostla z článků psaných v různých dobách a na různá témata (srov. Gaivenis 1979, 1983, 1985, 1994, 1996a, 1996b, 1997, 2000 aj.). Nejde však o sborník článků: dřívější publikace byly přepracovány a upraveny tak, aby tvořily části rozsáhlejšího díla. Kniha má syntetizující charakter a završuje autorovu čtyřicetiletou vědeckou práci v oblasti terminologie. Tak ji v předmluvě charakterizuje i sám autor, přičemž zdůrazňuje, že „není ani učebnicí terminologie, ani žádným vědeckým pojednáním“ (s. 11). Takto neurčitý žánr díla, nejasný účel i cílová skupina knize velmi škodí. Má především rysy učebnice, neboť se v ní probírají základní a elementární otázky terminologie. Výklad však není dostatečně soustavný ani promyšlený. Například definici samotného termino jsem v knížce vůbec nenašel, ačkoli právě tomuto tématu je věnována první kapitola. Místo definice jsou uvedeny některé podstatné rysy pojmu „termín“ a pojednává se o úzkém (citováni jsou S. Šalkauskis a E. Jakaitienė) i širokém pojetí termínu (citována je Lietuviškoji tarybinė enciklopedija). Již v první kapitole knihy (s. 17) se používají nedefinované termíny intensionalo, implikacionalo, zatímco pojem intenze termínu se vysvětluje až ve třetí kapitole (s. 28n.). Vzniká dojem, že se autor jakoby skrývá za citacemi a odkazy, ale vyhýbá se vyjádření vlastního názoru a přímému a přesnému formulování myšlenek. Gaivenis považuje terminologii za odvětví lexikologie, ačkoli zároveň zdůrazňuje, že je velmi závislá na jiných vědních oborech a slouží jim (19). Toto „lingvistické“ pojetí terminologie, které se prosadilo v Litvě, bylo přímo ovlivněno pracemi ruských terminologů příslušného zaměření (např. V. Danilenka) a blíží se názorům pražských a kanadských terminologů (srov. Laurén, Picht, Hrsg. 1993: 533n.). Výrazně se liší od názorů vídeňské školy a terminologů severních zemí, které v současnosti převládají v západní Evropě a podle nichž je terminologie samostatným vědním oborem, jenž se utváří na pomezí lingvistiky, logiky, ontologie, informatiky a odborných věd (Wüster 1974/2001:131n.), nebo konstelací odborných věd, lingvistiky, obecné teorie vědy a filozofie (Laurén, Myking, Picht 1998: 47). Podstatně se liší také názory těchto směrů terminologie na vztah mezi termínem a pojmem, terminologií a jazykovou kulturou i normováním (srov. Laurn, Picht, Hg. 1993: 493n.). Kniha se zvlášť věnuje požadavkům kladeným na termíny (v první kapitole) a zásadám tvorby a normování terminologie (ve čtvrté kapitole). Ačkoli sám autor považuje obecné požadavky na termíny také za kritéria jejich hodnocení a mezi pojmy „zásada“ a „kritérium“ spatřuje vztah koordinace, nikoli subordinace (Gaivenis 1996a: 75–76), jejich vzájemnou souvislost nelze popřít. Jejich probírání na různých místech vedlo k opakování a jistému zmatku. Ukazuje se například, že zásada správnosti není ničím jiným než požadavkem na správnost termínů; autor dokonce odkazuje na příslušnou stránku jiné kapitoly. Zásada systematičnosti se v této kapitole knihy vůbec neprobírá (uvádí se pouze její vztah ke správnosti) – je zřejmé, že nemůže být ničím jiným než kritériem systematičnosti kladeným na termíny, o němž se pojednává v první kapitole. V těchto případech se názvy kritérií a zásad shodují. Mohou se však také lišit: z vysvětlení zásady úspornosti („Zásada úspornosti říká,“ NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 159 že přednost mají kratší jazykové jednotky“, s. 96) vyplývá, že se shoduje s požadavkem stručnosti kladeným na termíny. Mnohé požadavky na termíny (správnost, přesnost, systematičnost, stručnost, stylistická neutralita) odpovídají požadavkům kladeným na termíny sovětskými terminology. Pojem „pragmatika termínů“ je však již převzat ze západní terminologie (autor uvádí jména Cabré a Gajdos). Jaký obsah má tento pojem? V článku stejného názvu se pojetí pragmatiky termínů zužuje na požadavky spolehlivosti a přesnosti kladené na termíny (Gaivenis 2000: 7). V posuzované knize se pragmatika termínů vykládá pouze jako spolehlivost termínů, zatímco jejich přesnost je probírána jako samostatný požadavek. Tento povrchní pokus o spojení různých lingvistických tradic se nejeví jako zdařilý. Spolehlivost termínů by mohla souviset také se zásadou autority: není náhodou, že se v obou oddílech hovoří o termínech standardizovaných a schválených státními institucemi (srov. s. 33 a 94n.). Ve druhé kapitole se probírají zdroje litevské terminologie. Rozvíjejí se v ní názory S. Šalkauskise (srov. s. 51, 57–58). Autorův názor se poněkud liší od zdrojů terminologie, které uvádí S. Keinys – slovník spisovného jazyka, lidové termíny, tvoření slov, přejímání termínů a kalky (srov. Keinys 1980: 60–96). Dějiny litevské terminologie jsou podrobněji rozebrány ve třetí kapitole knihy jako dějiny terminografie. V páté kapitole „Směry a školy terminologie a významní badatelé“ jsou charakterizovány pouze v obecných rysech. Tato kapitola stručně a poměrně výstižně popisuje zvláštnosti poválečné litevské terminologie: ideologická omezení, závislost na ruské terminologii a nedostatek zahraniční odborné literatury. Tyto okolnosti se částečně odrážejí i v posuzovaném díle. Teorie E. Wüstera a H. Felbera jsou popsány příliš stručně a omezují se na obecné otázky. O něco podrobněji je pojednáno o monografii S. Gajdy Wprowadzenie do teorii terminu. Výrazně podrobněji se probírají teorie sovětských terminologů – D. Lotta, T. Kandelaki, V. Danilenka, S. Superanské, N. Podolské a N. Vasiljevy. Oddíl o teorii terminologie S. Šalkauskise vychází z článku vydaného po oslabení ideologického dohledu nad vědou (Gaivenis 1983). Mimochodem, v knize je patrný vliv Šalkauskisových názorů na autora; v nejednom ohledu by jej bylo možné považovat za pokračovatele Šalkauskisových myšlenek: rozlišují se tytéž hlavní zdroje terminologie (jejich hierarchie je v knize dokonce stejná jako v Šalkauskisových pracích), zdůrazňují se obecné zásady čistoty a stálosti terminologie a snadnosti tvoření, probírá se extenze a intenze termínů. V knize je patrný také výrazný vliv terminologů bývalého Sovětského svazu (zejména Lotty a Danilenka) na autora: pojednání o vztahu profesionalismů a terminologie, čtyři hlavní způsoby tvoření termínů a normativní hodnocení terminologie. Ve vzácných případech, kdy se kniha dotýká názorů západních terminologů, vychází pouze ze sekundárních pramenů (srov. s. 16, 19, 22, 110–112). Výjimkou je snad jen monografie S. Gajdy. V seznamu literatury jsem našel pouze čtyři publikace západních terminologů (nepočítaje příručku J. Hawthorna Moderniosios literatūros teorijos žinynas přeloženou do litevštiny). Dnes jde již o závažný nedostatek monografie (a litevské terminologie vůbec?), který je třeba co nejrychleji napravit. Mimochodem, v seznamu literatury není sjednocen způsob uvádění bibliografických údajů a postrádal jsem v něm autorovy vlastní práce. V knize jsou cizí lingvistická osobní jména uváděna nejednotně. Velmi by jí pomohl věcný rejstřík. Kniha jako celek obrací čtenářovu pozornost k minulosti terminologie, k tomu, co bylo a jak to bylo, nikoli k budoucnosti: nekladou se v ní úkoly, které před litevskou terminologií stojí, neukazují se její slabiny a téměř se neuvažuje o problematických otázkách. Jde o shrnutí dosavadní cesty litevské terminologie. 160 | ARTŪRAS JUDŽENTIS 5. Jolanty Gelumbeckaitė kniha Syntax pádových a předložkových konstrukcí v Lukášově evangeliu z Bible Jonase Bretkūnase (Vilnius: nakladatelství Institutu litevského jazyka, 2002, 300 s.) Institut litevského jazyka zahajuje novou řadu „Opera linguistica Lithuanica“, v níž se plánuje vydávat monografie připravené na základě obhájených doktorských disertací. Cílem této řady je zpřístupnit vědecké komunitě hodnotnější výzkumy mladých litevských badatelů. Monografie Gelumbeckaitė byla připravena na základě disertace obhájené v roce 1999 (školitel – V. Ambrazas). Jak se píše na záložce knihy, jde o „jen málo upravenou disertaci“. Autorka si zvolila zajímavé a aktuální téma výzkumu, protože v litevské jazykovědě dosud máme jen málo syntaktických studií založených na textologické analýze vztahů překladu k originálu (či originálům). Není divu, že monografie již získala kladnou recenzi (viz Švambarytė 2003). Kniha se skládá z úvodu, dvou kapitol („Předmět“ a „Příslovečná určení“), závěru, seznamu pramenů a literatury, vysvětlení zkratek a německého resumé. Úvod i obě kapitoly začínají citáty z dopisů svatého Jeronýma. Cílem práce je prozkoumat synonymii pádových a předložkových konstrukcí a na základě srovnání s originály určit vznik těchto syntaktických modelů a tendence jejich vývoje (srov. s. 11 a násl.). V úvodu autorka uvádí, že věnovala největší pozornost „vztahu pádových a předložkových konstrukcí závislých na slovese, nahrazování pádů předložkovými konstrukcemi a vice versa“ (s. 13), tedy syntaktické synonymii. Ačkoli se syntaktické jednotky dále interpretují sémanticky, syntaktická sémantika do oblasti této práce nespadá. Autorka potřebovala určité východisko na úrovni sémantiky, aby seskupila varianty syntaktického vyjádření a prozkoumala jejich vzájemné vztahy. K tomu by zcela postačovalo opřít se o význam sloves, která pojí pádové či předložkové konstrukce, tedy o lexikální sémantiku (právě tak autorka zkoumaný materiál sama třídí). Opírat se o teorii valence a zavádět v práci termíny sémantických funkcí se jeví jako zbytečné a nemotivované ani zkoumaným materiálem, ani stanovenými cíli výzkumu (všimněme si, že v závěrech práce ze sémantických pojmů téměř nic nezůstalo). To navíc vede k jistým nejasnostem, protože pojmy sémantické jazykové roviny se bez rozlišení mísí s pojmy syntaktické roviny, přičemž nutnost jejich důsledného rozlišování opakovaně zdůrazňoval i vedoucí této práce Vytautas Ambrazas (srov.: „rozlišovat syntaktickou a sémantickou rovinu v prvním kroku analýzy je nezbytné <...> abychom mohli přesněji vymezit jejich vztahy“ (Ambrazas 1986: 29)). Například syntaktický pojem předmět je definován nejen na základě syntaktického rysu (je s přísudkem spojen závislostním vztahem), ale také sémantických vztahů – „je jeho [přísudku!] nezbytným průvodcem“ (s. 15); vztahy mezi syntaktickými jednotkami – přísudkem a předměty – se rovněž určují „podle sémantické valence sloves“ (s. 15) atd. Srov. také takové směšování sémantických funkcí, syntaktických funkcí (větných členů) a pádových významů: „Ve Vulgátě je funkce instrumentálního předmětu vyjádřena předložkovými konstrukcemi de+abl. (užívanými synonymně s instrumentálním ablativem a nesoucími nádech partitivního genitivu [...])“ (s. 81). V monografii autorka zkoumá syntaktické konstrukce Bretkūna a jeho korektorů (hlavního textu a korektur) jako rovnocenné varianty. Tím se směšují jevy charakteristické pro různé idiolekty (možná dokonce různá nářečí). Práce by byla hodnotnější, kdyby byl jazyk samotného Bretkūna a jeho varianty zkoumán odděleně od jazyka korektorů překladu. V první kapitole monografie se zkoumá vyjádření objektových sémantických funkcí ve zvoleném prameni. Při interpretaci jednotlivých míst překladu se objevují nepřesnosti. Například v příkladu Lk 2,26 (tabulka 2, s. 38) není akuzativ Chriſtų řízen záporným, jak se tvrdí, nýbrž kladným participiem regėjęs; částice net je v této větě spojka, nikoli záporná částice (totéž i v poznámce 56 NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 161 na s. 40). Ve větě Lk 14, 24 (s. 39) se akuzativ po slovese ochutnat vysvětluje valencí tohoto slovesa. Toto vysvětlení je zcela správné, jenže daný příklad vůbec není vhodné probírat v souvislosti s akuzativy záporu, protože sloveso v něm (stejně jako v latinském a německém textu) není negováno! Tvar dufches ve větě Lk 14,26 (s. 39) je považován za akuzativ záporu užitý v pozici vzdálené od řídícího slovesa, které je záporné. Přesvědčivější by však bylo považovat jej za genitiv jednotného čísla (dufche: dufches), protože i v latinském (a také německém) originále jsou odpovídající tvary v jednotném čísle; navíc Gallus toto slovo nahradil slovem fsziwata, které je bezpochyby genitivem jednotného čísla (autorka tuto opravu neoznačila ani neprobrala). Částice neg ve větě Lk 22,68 (tabulka 3, s. 41) je třeba považovat nikoli za zápornou částici, nýbrž za spojku; následující slovesný tvar je kladný. Při výkladu slov, která řídí předměty s obsahovou funkcí, se zmiňují také „jmenná spojení s přídavnými jmény označujícími duševní, resp. tělesný stav pilnas, gyvas“ (s. 48). Autorka zde nejspíš měla na mysli jmenné přísudky, které s uvedenými přídavnými jmény tvoří spona būti (srov. s. 62); lze je považovat i za spojení, nikoli však jmenná, nýbrž slovesná. Instrumentál užitý se slovesem pasotinti v Lk 15,16 a se spojením sočiam būti v Lk 16,21 je považován za instrumentál nástroje (s. 81). Více důvodů však svědčí pro to, že zde jde o sémantickou funkci obsahu, tím spíše, že v latinském prameni jim neodpovídá ablativ, nýbrž konstrukce s předložkou de. Ve druhé kapitole, která tvoří největší část monografie, se zkoumají adverbiální sémantické funkce. Příslovečná určení jsou v této kapitole jednoduše ztotožňována se sémantickými funkcemi (srov. s. 84–85), avšak zdaleka ne všechna zaujímají argumentové pozice otevřené predikáty. Podle tradiční klasifikace příslovečných určení se rozlišují sémantické funkce místa, času, způsobu, příčiny a účelu. Sémantická funkce místa se dále dělí na lokalizaci uvnitř a lokalizaci vně. Umístění mezi něčím se na základě významu syntaktické konstrukce nebo závislého slova považuje za podtřídu lokalizace uvnitř (s. 116). Lokalizace uvnitř se dále dělí na lokalizaci v omezeném prostoru, na ploše a v prostředí (s. 86). Vychází se z lexikální sémantiky: konkrétní podstatná jména označující místo (dangus, tėviškė etc.) se řadí do první skupiny (s. 88), abstraktní podstatná jména (tamsuma) a jména označující osoby do třetí skupiny (s. 106); podstatná jména označující plochu (patalas) (v zásadě jde o podtřídu konkrétních podstatných jmen) se vyčleňují do třetí skupiny (s. 104). K lokalizaci uvnitř se navíc řadí funkce vnitřního stavu. Vychází se z významu závislého jména, řídícího slovesa nebo konstrukce (s. 110–111). Funkce děje v mysli se vymezuje na základě významu řídícího slovesa (verba dicendi, sentiendo, cogitandi) a závislého jména (obvykle osobního zájmena) (s. 114). Lokalizace vně se dále dělí na lokalizaci na povrchu, pod něčím nebo vedle něčeho. Jak je vidět, tato poměrně složitá klasifikace vychází z různých kritérií a není příliš důsledná. Význam vnitřního stavu se od děje v mysli může lišit pouze významem řídícího slovesa, proto příklad Sk 19, 21 (s. 111) se slovesem cogitandi nudumoio nejspíš patří do druhé skupiny. Hranice mezi konkrétními a abstraktními podstatnými jmény je rovněž neostrá, takže příklad Mt 4,16 (sedět ve stínu) (s. 107) se příliš neliší od Lk 23,25 (apkal tas buvo turme) (s. 92). Pravděpodobně by stačilo rozlišit jedinou sémantickou funkci místa a prozkoumat vliv sémantických protikladů „uvnitř“: „vně“; „konkrétní“: „abstraktní“, „živé“: „neživé“, „člověk“: „nečlověk“ na syntaktické vyjádření v překladu a originálech. Větším nedostatkem je různorodost kritérií třídění: na jedné a téže úrovni klasifikace se vychází z významu závislého (lokalizace uvnitř a její podtřídy, zčásti vnitřní stav) a/nebo řídícího (zčásti vnitřní stav, 162 | ARTŪRAS JUDŽENTIS (probíhající v mysli) významem slova. V posledním případě se již nezkoumají sémantické funkce aktantů, nýbrž samotné predikáty. Sémantická funkce času se dělí do dvou podtříd – na vymezený časový úsek a omezený čas. Termíny jsou si příliš blízké; sama autorka nabízí vhodnější synonyma (s. 185). Na vyjadřování časové funkce mají vliv opozice „okamžik“: „období“ (množství času) a „časový pojem“: „nečasový pojem“, které bylo možné souhrnně probrat na jednom místě. V kapitole o časových určeních autorka v několika případech překračuje hranice tématu zvoleného pro disertaci a probírá vyjadřování času příslovci (s. 196, 197; tabulky 27 a 30). Takové případy potvrzují, že autorka shromažďovala materiál pro práci s oporou o latinský, nikoli (pouze) litevský text (srov. s. 85). To ovšem není žádný hřích – text se díky tomu čte o to zajímavěji a je užitečnější. Závěry monografie (s. 227–249) jsou přehnaně rozsáhlé. V trochu jiném pořadí, podle vztahu překladu k originálu, se v nich opakuje to, co bylo uvedeno v hlavní části. Jde spíše o shrnutí práce než o závěry; není náhodou, že právě tato část tvoří základ německého resumé (Zusammenfassung!) (doplněny jsou některé stručněji pojednané otázky). V závěrech není vhodné opakovat obecné metodologické otázky (kapitoly 1 a 2), protože jde pouze o předpoklady práce. Novinkou v této části monografie je typologie vztahů mezi překladem a jeho prameny, kterou autorka předkládá (oddíl 3). Každý typ vztahu je pojednán samostatně. Teprve při rozboru těchto typů a podtypů jsou posouzeny okolnosti a míra vlivu latinského a německého originálu (s. 245). Hodnotu monografie tvoří tematicky uspořádaný soubor dat, jejich systematické podání (v knize je dokonce 33 tabulek!), zjištěná synonymie pádových a předložkových konstrukcí v překladu, důsledné srovnávání překladu s originály a odhalený vliv originálů na syntaxi překladu. 6. Studie Daivy Atkočait ytė Jižní žemaitská prozodie a vokalismus raseiňského nářečí (Vilnius: nakladatelství Institutu litevského jazyka, 2002, 224 s.) je druhou knihou řady „Opera Linguistica Lithuanica“, připravenou na základě autorčiny disertační práce obhájené v roce 2000. Kniha je dobrým příkladem prací školy Alekse Girdenise, vedoucího disertace. S ostatními pracemi této školy ji pojí tematika, společná teoretická východiska, terminologie, výzkumná metodika i četné odkazy na práce školitele a dalších představitelů školy. Poměrně příznačný je také seznam literatury (s. 191–197), v němž téměř chybějí teoretická díla zahraničních lingvistů z příslušného oboru. Autorka samostatně shromáždila materiál a důkladně jej experimentálně prozkoumala. Výsledky výzkumu jsou shrnuty ve 44 tabulkách a 56 obrázcích a formulováno je 12 závěrečných tezí. Samostatnost dokládá také struktura knihy, která se podstatněji liší od struktury dalších prací téže školy na podobné téma (srov. Bacevičiūtė 2001, Leskauskaitė 2001, Mažiulienė 1996, Murinienė 2000). Cenné jsou texty raseiňských mluvčích jižního žemaitského nářečí připojené na konci knihy (s. 205–217). Při vyhledávání příslušných jazykových dokladů pomůže rejstřík místních názvů sestavený Violetou Meiliūnaitė (s. 219–220). Kniha Atkočait ytės se již dočkala obsáhlejší recenze Vytautase Vitkauskase (Vitkauskas 2003), proto se jí tato recenze podrobněji nezabývá. 7. Giedriuse Subačiuse ve třetí knize řady „Bibliotheca Archivii Lithuanici“, založené časopisem „Archivum Lithuanicum“, je vydána Gramatika litevského jazyka X.D.K.P.S.: počátek 19. století (Vilnius: Institut vydavatelství vědy a encyklopedií, 2002, 368) rukopisná polská gramatika litevského jazyka Prawidła lęzyka Litewskiego Czyli Grammatyka Litewska. NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 163 Knihu tvoří předmluva, dva analytické články, stručně vyložené zásady přípravy gramatických textů, fotograficky reprodukovaný a transliterovaný text samotné gramatiky, překlad gramatiky, obsah gramatiky sestavený editorem podle rukopisných nadpisů, rejstřík litevských slov a věcný rejstřík. Subačiaus straipsnis „X.D.K.P.S. gramatika (apie 1820–1830)“ (p. 10–49) remiasi, kaip pats autorius nurodo, jo monografijos „Žemaičių bendrinės kalbos idėjos. XIX amžiaus pradžia“ septintuoju skyriumi (Subačius 1998, 313–331). Šioje knygoje jis paredaguotas ir papildytas nauja medžiaga apie rankraštį ir jo istoriją. Pastaroji straipsnyje aprašyta ypač išsamiai (skyrius sudaro ketvirtadalį straipsnio). Gyvas pasakojimas skaitytoją intriguoja, kartais net įgauna detektyvo bruožų. Palyginti su monografija, gerokai papildytas skyrius apie gramatikos autoriaus problemą. Jis baigiamas svarbia išvada, kad skelbiamosios gramatika esanti „seniausioji, arba pirmoji, išlikusi žemaitiška lietuvių kalbos gramatika“ (p. 2). Specialiai šiai publikacijai parašytas skyrius apie gramatikos sandarą. Tačiau jis per daug trumpas ir bendras. Nuo pačios gramatikos nagrinėjimo greit nuslystama prie to meto kultūros konteksto (svarstomos galimos įtakos). Skyriuje „Kalbos ypatybės. Tarmės pasirinkimo intencijos“ daromos išvados, kad gramatikoje „ryškios tendencijos rašyti žemaitiškai“ (p. 32) ir „autorius orientavosi į žemaičius“ (ten pat). Tolesniems gramatikos kalbos studijoms svarbus skyrius apie jos aprašymo įvairovę. Silpniausi atrodo baigiamieji straipsnio skyriai, kuriuose autoriaus nagrinėjamos vadinamosios „mąstymo apie bendrinę kalbą kategorijos“ (Subačius 1998: 27t): gramatikos paskirtis ir jos autoriaus bendrinės kalbos samprata, rašomosios ir šnekamosios bendrinės kalbos skyrimas, taisyklių ir vartosenos santykis gramatikoje. Šių temų imtis autorių greičiausiai paskatino Petro Joniko studija (plg. Jonikas 1972: 25t). Šioje straipsnio dalyje daug spėlionių, neapibrėžtų, net neįrodomų teiginių, pavyzdžiui: „Tikriausiai autoriaus sąmonėje garsinis požymis turėjo metonimišką reikšmę – kaip dalis vietoj visumos atstovavo visiems sinkretiškai tesuvokiamiems požymiams“ (p. 40), „Tikėtiniausia, kad autorius turėjo būsimosios bk teritoriją įsivaizduoti sutampančią su Didžiosios Lietuvos lietuviškais etniniais plotais, neišskirti atskirai vien Žemaičių“ (p. 38). V článku mi chybějí údaje o formátu rukopisu: bez nich nelze určit, zda velikost fotokopií odpovídá originálu (při výkladu zásad přípravy gramatických textů (s. 88) se o tom nic neříká). Není přesné tvrdit, že „podle autorových paradigmat je šestým pádem lokál“ (s. 37). Například v paradigmatu podstatného jména brolis je šestým pádem instrumentál (s. 111), v prvním paradigmatu skloňování přídavných jmen je šestým pádem jednotného čísla rovněž instrumentál, nikoli lokál (s. 123), takže autor gramatiky zaměňuje místo těchto pádů v paradigmatu. Článek neodůvodněně kolísá v psaní osobních jmen, srov. Sienkiewiczius (s. 15); Kamolowa, Rutkowskis (s. 17) a Malevskis, Čartoriskiui (s. 15); Sobolevskis (s. 16). Při čtení občas zarazí autorův styl (např. fonetický aspekt by mohl vzbudit otázku, s. 39) nebo pořadí myšlenek (např. Lze říci, že autor zamýšlel zahájit určitou novou tradici, zárodek, jádro – ačkoli ještě neusiloval o úplnost ani všeobecnou závaznost, s. 37). Zbytečně se veškeré údaje o citované či uváděné literatuře opakují dvakrát: v poznámkách pod čarou i v seznamu literatury na konci článku. V článku mi nejvíce chyběl soustavný, systematický popis litevského jazykového materiálu obsaženého v gramatice (je zde pouze analýza vybraných fonetických rysů) a rozbor struktury gramatiky a jejího teoretického aparátu (definic, termínů), jakož i srovnání s jinými gramatikami té doby. Příznivě působí zajímavý a užitečný článek Haliny Karaś „Rysy polského jazyka v gramatice X.D.K.P.S.“ (s. 50–87): výzkumům polštiny litevských Poláků a jejího vzájemného působení s litevštinou 164 | ARTŪRAS JUDŽENTIS se v litevské jazykovědě a filologii věnuje jen málo pozornosti, takže vzniká dojem, že jsou prostě neznámé. Článek zkoumá pravopis, fonetiku a morfologii polštiny autora gramatiky, některé syntaktické rysy a slova odlišná od současné polštiny. Zdá se, že autorka si dala za cíl také „popsat gramatickou terminologii užívanou v díle X.D.K.P.S.“ (s. 50), bohužel jsem o tomto tématu v článku nic nenašel. Po prozkoumání polštiny gramatiky dospěla autorka k významnému závěru, že „gramatika je napsána žemaitskou variantou severních nářečí polského jazyka“ (s. 84). Subačiusův článek je přeložen poměrně dobře, zarazila mě jen tu a tam nějaká drobnost. Například místo termínu kategorie živých věcí („jde o příklad rozšiřování kategorie živých věcí <…>“, s. 71) se zdá vhodnější kategorie životnosti; místo regionalismus (s. 75 a dále) – regionismus. V překladu se nedodržují jednotné zásady psaní vlastních jmen, srov.: Franciszko Mickevicius (s. 60), Franciszko Mickiewiczius (s. 62) a Franciczek Zabockis (s. 61, pozn. 30); Adomas Mickevičius (s. 82), Kraševskis (tamtéž), ale Słowackis (tamtéž) a podobně. Informace uvedené v poznámkách pod čarou článku se neopakují v seznamu literatury – šetří se tak místo i čas čtenářů. Fotokopie gramatiky vytištěné v knize jsou poměrně dobré kvality. Originál byl přepsán pečlivě a pozorně: po prohlédnutí několika desítek stran jsem si všiml jen jediné zjevné chyby: Męskego (=Męskiego), s. 113. Subačius přeložil gramatiku do litevštiny docela dobře. Přesto v překladu zůstala místa, která je třeba opravit, např.: za zvláštní jsou označováni nazývaní <…> a přítomného času činná (=trpná) příčestí (s. 298, poznámka 80); třetí osoba sloves litevského jazyka se v jednotném i množném čísle vyjadřuje stejně. [Osoby] (=[Číslo]) se vyjadřují [=vyjadřuje] podstatnými jmény, zájmeny nebo zájmennými částicemi (s. 299); avšak jakékoli litevské zájmeno (=předložka), připojené zepředu, odstraňuje koncové s nebo es (s. 314), srov. w litewskim zaś dodany poprzednio jakikolwiek Przyimek; usuwa końcowe s. lub es. (s. 217); zda se začít tuto poznámku slovem „odvrátit se“? Podstatným jménem, nebo zájmenem (=předložkou), nebo příslovcem? (s. 317). Ve většině případů jsou vhodně zvoleny ekvivalenty polských termínů, například oddělovač (srov. Litevské písemnictví má stejné oddělovače, jaké užívají Poláci, s. 279) a ukazovací zájmena, s. 290 a násl. (srov. ukazujące Zaimki, s. 139 a násl.): ta odpovídají našim ukazovacím zájmenům jen částečně. Termín tvar, který se v gramatice používá velmi často, bych navrhoval nahradit termínem paradigma, například Pięć Form Regularnych na Imiona Litewkie Rzeczowne (s. 109) přeložit jako pět pravidelných tvarů podstatných jmen litevského jazyka (=paradigmat) (s. 281); a termín Kon|trukcya (s. 231 a násl.) termínem syntax, jak je to učiněno ve věcném rejstříku (s. 366). Obsah gramatiky sestavený Subačiusem (s. 329–333) pomáhá pochopit její celek, strukturu i proporce jednotlivých oddílů a je pro čtenáře velmi užitečný. Je dobře, že editor k názvům oddílů o ohýbání připojil příklad příslušného slova. Podobně bylo možné stručně vysvětlit i obsah poznámek, které autor gramatiky pouze očísloval, např.: Poznámka 4 [Základní slovesné tvary]. Najít potřebné litevské slovo nebo jeho tvar značně usnadňuje slovní rejstřík sestavený Subačiusem (s. 334–362). Zásady jeho sestavení nejsou v knize vysvětleny, takže čtenář hledající například zvratná slovesa nebo podstatná jména s různými kmenovými zakončeními může hledáním strávit více času. Slovní tvary jsou v rejstříku uvedeny v pravopisu originálu, zatímco heslové tvary jsou transponovány. Tvary téhož podstatného jména s různými kmeny jsou v rejstříku uvedeny v samostatných heslech, pod různými heslovými slovy. Například tvary Akmenis nom. sg. 13, akmeny gen. sg. 13, akmeney nom. pl. (nikoli sg.!) 13 a Akmeniui gen. pl. 13 jsou zařazeny pod heslo akmenis. NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 165 (k transponování viz dále), zatímco forma akmow nom. sg. 13 a akmenis nom. pl. 13 jsou v článku akmuo (s. 336). Takto uváděné formy už vyvolávají dojem nikoli jednoho, ale několika slov: zdá se, že autor gramatiky rozlišuje dvě podstatná jména akmuo a akmenis se stejným významem, avšak s odlišným skloňováním. Při důsledném dodržování zvoleného principu by také forma Žmones nom. pl. 72, uvedená v článku žmogus (s. 362), měla být uvedena v jiném hesle než forma Žmoneys nom. pl. 15, 16. Tvary osobních zájmen první a druhé osoby jednotného a množného čísla (aš ir mes, tu ir jis) jsou uvedeny v jednom hesle, jako by šlo o jednotné a množné tvary týchž zájmen (srov. s. 337 a 359). Tento způsob uvádění osobních zájmen je v litevské lexikografii pevně zakořeněn (srov. Girdenis, Girdenienė 1997: 72n. a 336n.). Po pracích V. Žulise a A. Rosinase (viz Žulys 1969: 174–175, Rosinas 1995: 35n.) by však bylo obtížné takové řešení obhájit. Pochybnosti vyvolává také transponování některých heslových forem v rejstříku. U heslových tvarů podstatných jmen s týmž grafickým zakončením – příponou -is – je tvar nominativu jednotného čísla transponován nedůsledně: někdy s krátkým -is, jindy s dlouhým -ys, srov.: aulys Aulis nom. sg. 87, kadagys Kadagis nom. sg. 91, vėžys Wiežis nom. sg. 99; ale brolis Bralis nom. sg. 39, Brolis nom. sg. 6, 10 aj. Transponování některých forem je sporné, např.: z Eyta nom. sg. 89, Eyra [=Eyta] nom. sg. 90 byla transponována eilė (=eila), s. 342 (srov. eilā, Vitkauskas 1976: 84); z tvaru slovesa Ketu praes. 1 sg. 91 byla transponována forma se sufixem ketinti (=ketėti), s. 347 (srov. ketėti, kėta, -ėjo, LKŽ 5: 649); z Kurtas nom. sg. m. 91 – kurčias, -a (=kurtas, -a), s. 347 (srov. kurtas, -à, Vitkauskas 1976: 162; 2 kurtùs, -à, LKŽ 6: 973); z Mądrus nom. sg. m. 93 a Mądresnis nom. sg. m. comp. 77 – mandras, -a (=mandrus, -i), s. 348 (srov. mandrùs, -ì, Vitkauskas 1976: 187) a podobně. Chyby se vyskytují i v odkazech u rejstříkových forem, např.: akis v hesle 14 akis (s. 336) není acc. pl., nýbrž nom. pl.; Akmeney v hesle 13 akmenis (s. 336) není nom. sg., nýbrž nom. pl.; slovo arba (s. 336) není předložka (praep.), nýbrž spojka (conj.) a podobně. Na konci knihy je otištěn věcný rejstřík gramatiky (s. 363–366). Stejně jako obsah gramatiky je sestaven podle nadpisů v rukopisu. Sotva však bude čtenář v rejstříku hledat témata jako nacionaliniai būdvardžiai, ypatingieji būdvardžiai, jungiamoji nuosaka apod. Užitečnější by zřejmě byl rejstřík sestavený podle současných ekvivalentů popisu gramatické stavby. Rozsáhlou a náročnou práci, kterou vykonal Subačius, lze v mnoha ohledech hodnotit kladně. Zvláště chvályhodné je přepsání rukopisu, jeho představení a přehled jeho historie, jakož i zajištění Karasova článku. Tato rukopisná gramatika litevského jazyka je nyní vědcům snadno dostupná, což umožňuje doufat ve vznik jejích specializovaných studií. 8. Zigmo Zinkevičiaus Rinktinių straipsnių první svazky (I: Lietuvių kalbos kilmė ir ryšiai su kaimynų kalbomis. Istorinė gramatika. Tarmių kilmė. Dialektologija. Rašomosios kalbos kilmė, Vilnius: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija, 2002, 646 s.; II: Valstybė ir kalba. Senųjų raštų kalba. XVIII–XIX a. rašomoji kalba. XX amžius. Rytų Lietuva, Vilnius: Lietuvių Katalikų Mokslo Akademija, 2002, 624 s.) znovu přinášejí vědecké články publikované v různých periodikách během čtyř desetiletí i příspěvky věnované aktuálním otázkám veřejného života. Například vedle článku „Dėl lietuvių rašomosios kalbos kilmės“, publikovaného v časopise Baltisticoje (I: 516–525), je zařazen populární článek na stejné téma z časopisu Mokslas ir gyvenimas, „Kaip atsirado lietuvių raštų kalba“ (I: 499–502), a na základě obou pak připravený francouzský článek „Quelques remarques sur les sources de la langue des écrits lituaniens au 166 | ARTŪRAS JUDŽENTIS XVIe et au XVIIe siècles“ (I, s. 503–508). Je pochopitelné, že se v takovém souboru nelze vyhnout opakováním; autor si takový cíl ani nekladl (srov. I, s. 7). Je však třeba přiznat, že kritéria výběru příspěvků nebyla ani přísná, ani jasně formulovaná. Nejasná je sama koncepce díla, jeho účel i cílový čtenář. Znak Litevské katolické akademie věd, redakční rada a komise, formát i střídmý design směřují k vědecké, akademické publikaci (takové články tvoří většinu prvních svazků). Příspěvky určené veřejnosti a populárně zaměřené mohly vyjít jako samostatná publikace nebo alespoň jako samostatný svazek tohoto díla. Pochybnosti vyvolává také autorovo rozhodnutí zařadit do souboru veřejná prohlášení, která sám nenapsal, nýbrž je „pouze doplnil či upravil, v ojedinělých případech jen podepsal“ (II, s. 5). Toto rozhodnutí zdůvodňuje obtížemi při rozlišení textu napsaného autorem od zbytku těchto příspěvků a ideovou blízkostí předkládaných myšlenek k autorovým názorům. Veřejná prohlášení však bylo možné oddělit od vědeckých článků (například je zařadit do plánovaného svazku rozhovorů se zástupci tisku). V předmluvě k prvnímu svazku autor tvrdí, že přetiskované „texty se zásadně neupravují a přebírají se v podobě, v jaké byly tehdy vydány“ (I, s. 8), „na některých místech byly pouze poněkud sjednoceny lingvistické termíny“ (tamtéž) a „opravují se tiskové chyby“ (I, s. 9). Tato tvrzení nejsou přesná: přetiskované texty pečlivě prošly rukama zkušené redaktorky Agoty Striubienė. Například při srovnání článku „Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas“, přetištěného v prvním svazku (I, s. 477–499), s jeho prvním vydáním v časopise Baltisticos (Zinkevičius 1972) bylo zjištěno poměrně mnoho oprav pravopisu, interpunkce a užití neodpovídajícího normám současného jazyka. Při aktualizaci pravopisu byl důsledně měněn způsob psaní částice galbūt (I, s. 481, 484) a výrazu šiaip jau (I, s. 486, 487, 488, 491×2, 492 aj.), tedy zda se píší dohromady, nebo zvlášť. Názvy modliteb se nyní píší s velkým počátečním písmenem, např. Viešpaties maldos (I, s. 489), Tikėjimo išpažinimo (tamtéž). Přehnaná oprava spočívá v tom, že výraz iki spalio revoliucijos byl napsán s malým písmenem (I, s. 490, pozn. 80): zaprvé jde o název revoluce, zadruhé byla opravena i knižní titulní strana. V mnoha případech byla upravena interpunkce. Již se neoddělují výrazy antai (I, s. 487, 494), apskritai (I, s. 479), galbūt (I, s. 481, 484), greičiausiai (I, s. 486), taigi (I, s. 481, 488, pozn. 68). Naopak, za vsuvky se považují a v přetisku se oddělují z obou stran výrazy matyt (nejstarší rukopisné texty <...> byly zřejmě napsány ještě před ustálením psaného jazyka, I, s. 481), be abejonės (pisatel textu bezpochyby pochází z oblasti t(v), d(v) > c(v), dz(v), I, s. 484). Již se neoddělují, případně se přestaly oddělovat rozvinuté přechodníkové a polovětné vazby: Šis žodynas turėjo didelę reikšmę norminant rytietišką raštų kalbą (I, s. 478), Einant pietų link nėrnyški izofona vis išnyksta sulenki tame plote (I, s. 486; srov. také I, s. 490, 496). Existují i opačné případy, například v přetisku je oddělena pouze upřesňující okolnost: Po 72 metų, t. y. 1977 m., Vilniuje buvo išleistas antras rytietiškas katekizmas (I, s. 479). Již se neoddělují srovnávací výrazy (I, s. 477, 485, 494), např.: reformatų veikėjai neįvertino lietuvių kalbos kaip priemonės siekti savo tikslų (I, s. 493). Byla odstraněna pomlčka mezi číslovkami po vieną du, I, s. 484. V některých případech bylo možné interpunkci ještě zjednodušit, například ve větě Reikia manyti, kad, įsteigus Vilniaus (1387 m.), vėliau ir žemaičių (1417 m.) vyskupystes, jau būta išverstu į lietuvių kalbą ne tik poteriu (I, s. 491). V mnoha případech se při přetisku usilovalo o stylistické zlepšení, např.: J. Jaknavičiaus, taip pat kilusio iš vietovės (<vietos), esančios toliau nuo an || un izofonos I, s. 483; kurios dar gerokai įvairuoja priklausomai nuo kirčio ir priegaidės (<žiūrint kirčio ir priegaidės) I, s. 484; Čia ieškoti mums rūpimos raštų kalbos ištakų, žinoma, nėra prasmės (<netenka) I, s. 484; Vilniaus artimųjų apylinkių (< apylinkių) před zúžením zřejmě (<greičiausia) náležely k oblasti II, I, s. 486; kur NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 167 Původ jazyka písemností 17. století, jak jsme viděli, nemá smysl hledat (<nelze) I, s. 486; polonizace (<proces polonizace) už se jich dotkla I, s. 492; ve veřejném životě státu (<ve státním životě) I, s. 493; jezuité, kteří ocenili význam šíření náboženských (<náboženských) pravd všem obyvatelům země (<širším vrstvám obyvatelstva) v srozumitelném jazyce I, s. 493; Autoři a překladatelé knih pocházeli z privilegovaných vrstev obyvatel Vilniusu (< byli představiteli privilegovaných vrstev obyvatel Vilniusu) I, s. 493; jazyk katechismu je poměrně jednotný (<jednotný) I, s. 495; Míru jeho jednotnosti (<jednotnosti) určovaly (<podmiňovaly) tehdejší poměry I, s. 495; dokládají vysokou míru polonizace (<stupeň polonizace) tehdejších litevských kněží, kteří tyto texty psali I, s. 497; vyskytují se i úpravy opačného směru: většina (<většina) duchovních, zejména těch výše postavených, byli Poláci I, s. 492. U některých tvarů byla upravena slovotvorba a užívání. Zjednodušovala se tvorba komparativních tvarů přídavných jmen: ranější > dřívější (I, s. 479, 497), pozdnější>pozdější (I, s. 479, 483x2, 484 a jinde); ponecháno však bylo v ranější (I, s. 490), v ranějších (I, s. 495), V pozdějších (I, s. 495, pozn. 101). Podobně se upravovala tvorba příslovcí, např.: Zde se všude užívají fakultativně (<fakultativně) (I, s. 486). Bezrodé tvary superlativních přídavných jmen byly nahrazeny odpovídajícími příslovci: Ve městě Vilniusu <...> tehdy nejspíše (<nejpravděpodobnější) docházelo k nadměrnému kolísání mezi č, dž a c, dz I, s. 485; nejspíše (<nejpravděpodobnější) probíhala severozápadní částí blízkého okolí Vilniusu I, s. 486. Tvary mužského rodu byly nahrazovány ženskými, např.: zde jsou velmi rozšířené (<rozšíření) a odpovídající tvary dalších slovních druhů s pronominální flexí, obsahující jot I, s. 484–485. Upravovalo se užívání pádů: není <...> v mnoha drobných textech (mohlo se stát, že se do nich (<v nich) náhodou nedostalo) I, s. 487; psali ve svých rodných nářečích, smíšených s rysy jiných nářečí (<rysy) I, s. 497; Byly zaznamenány tyto lexikální úpravy: tu a tam probleskly (<vyčnívaly) jednotlivé prvky rodného nářečí (I, s. 481x2; podobně upraveno také I, s. 495); ani (<ani) jedno ze současných podnářečí východoaukštaitského nářečí I, s. 482; Na druhé straně (<z druhé strany) se zdá, že vůbec neexistují takové doklady, které by odporovaly vilniuskému původu zkoumaného jazyka písemností, alespoň dosud se je nepodařilo objevit (<zachytit) I, s. 488; Lásku k litevštině <...> ve východních litevských písemnostech nenacházíme (<nezachycujeme) I, s. 493–494; náboženské knihy byly většinou určeny nikoli přímo (<bezprostředně) lidu I, s. 494; V nejstarších (< ranějších) písemnostech bylo mnohem více různých jazykových kolísání <...> než v pozdějších (<pozdnějších) I, s. 494; používali (<užívali) <...> knihy s náboženským obsahem I, s. 496. Ačkoli byly úpravy provedeny pečlivě, z hlediska současné normy přesto zůstaly některé sporné formulace, srov.: o tom bude pojednáno níže I, s. 483; na rozdíl od výše uvedených oblastí I, s. 485; v tomto kraji nemá smysl hledat původ jazyka písemností 17. století, jak jsme viděli I, s. 487, pozn. 67; Jazyk písemností K. Sirvydase <...> se v zásadě nijak neliší od jazyka všech ostatních východních písemností 17. století I, s. 488. Některé redakční úpravy poněkud mění význam textu, srov.: jazykové rozdíly (všechny jsou (<zcela) nepatrné) I, s. 481; V nejstarších (<raných) drobných textech I, s. 483; vydání „Agenda parva“ z roku 1616 (<vydání) I, s. 488, pozn. 69 (podobně upraveno také I, s. 497, pozn. 112); První Otčenáše se měly říkat (<přeložit) do východoaukštaitského nářečí (<nářečí) I, s. 490; zvyšoval se v něm podíl zástupců jiných nářečí <...> (< zástupců <...> prvek) I, s. 490 (věta zůstala nejasná); [rukopisné texty] zůstaly zapsány (<vázány) na prázdné stránce tištěné knihy I, s. 492; jazyk této literatury <...> je poměrně soudržný (<jednotný) I, s. 494; Osoba, která zapsala Otčenáše <...> může pocházet (<může pocházet) z oblasti severovýchodně od Vilniusu I, s. 494. 168 | ARTŪRAS JUDŽENTIS Na několika místech se změnil slovosled autorových slov, například: autor po dialektologickém prozkoumání jazyka katechismu z roku 1605 zjistil I, s. 481, srov. autor, který prozkoumal jazyk katechismu z roku 1605 z dialektologického hlediska, zjistil Zinkevičius 1972: 83; v kostele sv. Jana a dalších kostelech kázal měšťanům litevsky dokonce 10 let I, s. 488, srov.: dokonce 10 let kázal litevsky měšťanům v kostele sv. Jana a dalších kostelech Zinkevičius 1972: 90. Slovosled zůstal neupraven: zde jsou velmi rozšířené (<rozšířené) <...> tvary s jotem: baltój, baltiej > balčiej, baltuoj I, s. 485–486. Citace nebyly při přípravě článku k opětovnému vydání ověřeny ani opraveny. Například při citování článku K. Jablonskise byl už v roce 1972 společný jazyk změněn na spisovný jazyk (Zinkevičius 1972: 91; srov. I 490), širším vrstvám – na „širším vrstvám“ (tamtéž); při opětovném vydání článku byla citace dále pozměněna: Toto nářečí <...> nebylo samozřejmě určeno, samo se jím (<ono) stalo nářečí centra (I, s. 490). Mírně byla upravena také anglická anotace článku I 498–499: v názvu bylo rise ‚původ‘ změněno na origin; Great Dukedom of Lithuania bylo všude změněno na Grand Duchy of Lithuania, byly opraveny některé syntaktické konstrukce a několik případů užití předložek a členů. Při opětovném vydání byly opraveny tiskové chyby, například: poslední (<pasukutini) (I, s. 485, pozn. 59); Gwagnini (<Gwagnin) (I, s. 494, pozn. 98), pravoslavných (<provoslavų) (I, s. 490). Zůstaly také neopravené věci: Merkinės (nářečí Turgeliai (>Turgelių) I, s. 489; aiškai (>aiškiai) I, s. 494; tyto texty, zejména v 18. století, se jen hemžily polonismy I, s. 497. Jak se často stává, při opětovném vydání vznikly nové chyby. Například v poznámce 52 (I, s. 484) nebyl kabel a ani tam nemá být; název díla J. Otrębského je v poznámce 34 (I, s. 480) napsán s malým počátečním písmenem; v názvu překladu katechismu R. Belarmina se v poznámce 18 (I, s. 479) objevil nadbytečný kabel (po slově Anno). V předmluvě autor stanovil, že se nebudou sjednocovat pravopis cizích příjmení a zápis zahraničních osobních jmen, protože se „v Litvě neustále měnil a nevyznačoval se důsledností“ (I, s. 8). Přesto by sjednocení pravopisu osobních jmen při opětovném vydávání publikací zveřejněných v různých obdobích nebylo příliš složité a publikace by působila uceleněji a lépe se používala. V publikaci není sjednocen způsob uvádění bibliografických údajů o publikacích v poznámkách a seznamech literatury. V odkazech zůstaly také chyby. Například v poznámce 76 na s. 489 je uvedeno K. Jablonskis, Senoji lietuviška knyga, Kaunas, 1947, 104–105. K. Jablonskis ve skutečnosti není autorem uvedené knihy, a dokonce ani jejím editorem (odpovědným editorem byl V. Mykolaitis) – ve sborníku je otištěn jeho článek „Mažvydo gyvenimas ir aplinka“, který měl být v poznámce citován. Stejná chyba se opakuje také v poznámkách 90 a 93 článku. Chyby zůstaly i v názvech starých litevských písemností. Například v záhlaví díla K. Sirvydase Punktų sakymų (s. 478, pozn. 8): kazan (>kazan), Jezykiem (>Językiem), po slově Litewſkiem chybí slovo Przez, W Wilne (>W Wilnie), zpochybňuje se také zápis a vynechání několika diakritických znamének. V poznámkách působí podivně poznámky vytištěno u dávno vydaných článků samotného autora, které byly dokonce znovu otištěny v témže svazku (srov. I, s. 479, 482, 490, 494, 496...). Zůstal také odkaz na autorovu připravovanou monografii Vilniaus lietuvių kalba XVII amžiuje (‚Litevština ve Vilniusu v 17. století‘), která podle mých informací dosud nevyšla... (nejspíše se měla na mysli kniha Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje, Vilnius: Mokslas, 1977). Autorovy poznámky a souvislosti mezi články vydanými v různých dobách chybějí i v dalších případech. Například v 58. a 100. poznámce článku „Východní jazyk litevských písemností 17. století, jeho původ a zánik“, otištěného v prvním svazku, jsou upřesňovány údaje k dříve vydanému a ve druhém svazku znovu otištěnému- NAUJŲ DARBŲ APŽVALGA 169 tvrzení uvedená v článku „O nářečí katechismu z roku 1605“ (I, s. 485, 495) však na příslušném místě tohoto článku nejsou upřesněna, nejsou uvedeny ani odkazy na pozdější článek otištěný v prvním svazku souboru (srov. II, s. 48, 115). Tyto i další případy vyvolávají pochybnosti o pořadí článků v souboru. Články otištěné v poslední kapitole prvního svazku „Původ spisovného jazyka“ úzce souvisejí s články přetiskovanými v kapitole druhého svazku „Jazyk starých písemností“, proto by bylo vhodné zařadit je do téhož svazku. Výbor Zinkevičiusových článků je užitečnou knihou pro každého lingvistu (i baltistu). Poznámky k přípravě publikace uvedené v této recenzi nikterak nesnižují hodnotu samotných článků. Na závěr recenze je třeba alespoň stručně zmínit lingvistická díla vydaná v roce 2002, která v ní nebyla probrána. Jde o slovníky: především závěrečný, dvacátý svazek Slovníku litevského jazyka (písmeno Ž, šéfredaktor Vytautas Vitkauskas, Vilnius: nakladatelství Ústavu litevského jazyka, XXII, 1158 s.), druhé opravené vydání Slovníku synonym Antanase Lyberise (editor Jonas Paulauskas, Vilnius: nakladatelství Ústavu litevského jazyka, XIV, 586 s.) a elektronická verze čtvrtého vydání Slovníku současné litevštiny (šéfredaktor Stasys Keinys, Vilnius: Ústav litevského jazyka). Významná výročí litevské jazykovědy připomíná soubor příležitostných článků, který sestavily Zita Šimėnaitė a Jolanta Zabarskaitė, Dvacet svazků Slovníku litevského jazyka (Vilnius: Ústav litevského jazyka, 48 s.), a také katalog mezinárodní výstavy sestavený Onou Aleknavičienė a Jolantou Zabarskaitė, Překladatel Bible Jonas Bretkūnas (Vilnius: Litevské muzeum umění, 159 s.). Pěknou knihu o lexikografce Bronė Vosylýtė sestavili Kazys Morkūnas a Klementina Vosilytė (Bronė Vosylýtė: cesta k Velkému slovníku, Vilnius: nakladatelství Ústavu litevského jazyka, 198 s.). LITERATŪRA AMBRAZAS, V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44. BACEVIČIŪTĖ, R. 2001: Šalių šnektos fonologinė sistema: prozodija ir vokalizmas. Daktaro disertacija, rankraštis, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas. BALČIKONIS, J. 1955/1978: Surastas kalbos mokslo dokumentas. Rinktiniai raštai I, sudarė Aldonas Pukis, Vilnius, 246–249. BUSSMANN, H., Hrsg. 2002: Lexikon der Sprachwissenschaft, Dritte, aktualisierte und erweiterte Auflage, Stuttgart: Alfred Kröner Verlag. FRAENKEL, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch I: A – привѣкиuoti, Heidelberg: Carl Winter, Universitätsverlag. GAIVENIS, K. 1979: Bendrieji lietuvių terminijos kūrimo ir norminimo principai. Lietuvos TSR MA darbai A 3 (68), 77–86. GAIVENIS, K. 1983: S. Šalkauskio terminologijos teorija. Lietuvių kalbotyros klausimai 22: Lietuvių kalbos specialioji leksika, 128–136. GAIVENIS, K. 1985: Lietuvių kalbos profesionalizmai. Lietuvos TSR MA darbai A 4 (93), 74–80. GAIVENIS, K. 1994: Tarptautinių terminologijos principų taikymas mūsų terminijai. Lietuvių kalbotyros klausimai 31, 11–17. GAIVENIS, K. 1996a: Apie du terminų norminimo principus. Lituanistica 1 (25), 75–79. GAIVENIS, K. 1996b: Kalbiniai ir loginiai terminų reikalavimai. Terminologija 3, 26–38. GAIVENIS, K. 1997: Terminologizacija ir determinologizacija. Terminologija 4, 4–7. GAIVENIS, K. 2000: Terminų pragmatika. Terminologija 7, 5–8. GAIVENIS, K., KEINYS, S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa. 170 | ARTŪRAS JUDŽENTIS GIRDENIS, A., GIRDENIENĖ, D. 1997: 1795 metų „Ziwato“ indeksas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. JASANOFF, J. H. 1994: Aspects of the Internal History of the PIE Verbal System. Früh-, Mittel-, Spätindogermanisch, Akten der IX. Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft 1992 in Zürich, hrsg. von G. E. Dunkel, G. Meyer, S. Scarlata, Chr. Seidl, Wiesbaden, 149–168. JONIKAS, P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje, Čikaga: Pedagoginis lituanistikos institutas. KARALIŪNAS, S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė, Vilnius: Mokslas. KAUKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžio istorija I, Klaipėda: Klaipėdos universitetas. KEINYS, S. 1980: Terminologijos abėcėlė, Vilnius: Mokslas. KEINYS, S., red., 1993: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, trečias pataisytas ir papildytas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. KEINYS, S., red., 2000: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, ketvirtas leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. KEINYS, S., red., 2002: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, elektroninis ketvirto leidimo variantas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. KOCH, CH. 1990: Das morphologische System des altkirchenslavischen Verbums I–II, München. LAURÉN, C., PICHT, H., Hrsg. 1993: Ausgewählte Texte zur Terminologie, Wien: TermNet. LAURÉN, C., MYKING, J., PICHT, H. 1998: Terminologie unter der Lupe. Vom Grenzgebiet zum Wissenschaftszweig, Wien: TermNet. LESKAUSKAITĖ, A. 2001: Pietvakarių pietų aukštaičių vokalizmas ir prozodija: fonologinis ir eksperimentinis tyrimas. Daktaro disertacija, rankraštis, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, Vytauto Didžiojo universitetas. MAŽIULIENĖ, I. I. 1996: Centrinės šiaurės žemaičių tarmės prozodija. Instrumentinis ir sociolingvistinis tyrimas. Kalbotyra 45 (1), 30–115. MORKŪNAS, K., par. 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. MURINIENĖ. L. 2000: Akmenės šnektos fonologinė sistema: vokalizmas ir prozodija. Daktaro disertacija, rankraštis, Vilnius: Vilniaus universitetas. PAKERYS, A. 1994: Akcentologija 1: Daiktavardis ir būdvardis, Kaunas: Šviesa. ROSINAS, A. 1996: Lietuvių bendrinės kalbos įvardžiai: funkcija ir semantika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. SLIŽIENĖ, N., VALECKIENĖ, A. 1992: Lietuvių kalbos skyryba ir rašyba, Vilnius: Mokslas. SUBAČIUS, G. 1998: Žemaičių bendrinės kalbos idėjos. XIX amžiaus pradžia, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. ŠVAMBARITĖ, J. 2003: [Rec.:] Jolanta Gelumbecaitė, Linksnių ir prielinksnių konstrukcijų sintaksė Jono Bretkūno Biblijos Evangelijoje pagal Luką. Opera linguistica Lithuanica 1. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2002, 296 p. – Archivum Lithuanicum 5, 2003, 311–314. VITKAUSKAS, V. 1976: Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas. VITKAUSKAS, V. 2003: [Rec.:] Daiva Atkočaitytė. Pietų žemaičių raseiniškių prozodija ir vokalizmas. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla, 2002, 222 p. – Acta linguistica Lithuanica 48, 185–187. WÜSTER, E. 1974/2001: Die Allgemeine Terminologielehre – Ein Grenzgebiet zwischen Sprachwissenschaft, Logik, Ontologie, Informatik und den Sachwissenschaften. Terminologie und Wissensordnung. Ausgewählte Schriften aus dem Gesamtwerk von Eugen Wüster, hrsg. von H. Picht, K.-D. Schmitz, Wien: TermNet, 131–174. ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. ZINKEVIČIUS, Z. 1972: Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas. Baltistica 8 (1), 79–100. ŽULYS, V. 1969: Vadinamųjų nekaitomųjų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sandaroje. Baltistica 5 (2), 167–177. Artūras Judžentis