Les pronom vieux prussiens du type « stan / sta »

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LI (2004), 39 – 43 Staroprušská zájmena typu stan / sta Witold Mańczak Cracovie Podle Daniela Petita (Baltistica 36, 2001, 173–188) měla stará pruština pouze zájmena středního rodu stan „tento“, kan „co“ a wissan „všechno“, zatímco tvary sta, ka a wissa uměle vytvořil překladatel Enchiridionu. Autor tohoto článku tvrdí, že tvary sta, ka a wissa jsou autentické a vznikly z tvarů stan, kan a wissan v důsledku toho, co nazývá nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. Daniel Petit (2001) a publié un article consacré aux pronoms neutres du vieux prussien stan / sta, kan / ka, wissan / wissa, stavīdan, kavīdan, stan subban, ainan et abbaien. A son avis, „Pomineme-li tyto výjimky, pro něž je vždy možné podat zvláštní vysvětlení, zdá se, že pravidlo platí všude: u zájmen koncovka -an označuje specificky akuzativ středního rodu, zatímco koncovka -a označuje nominativ... Rozdělení neutrových koncovek -a a -an se ve Třetím katechismu řídí přesným syntaktickým pravidlem (nominativ neutra na -a, akuzativ neutra na -an); není náhodné. Tento závěr vyvrací hypotézu, kterou formuloval Smoczyński..., o „denazalizovaných“ tvarech. Neboť kdyby střídání koncovek -a a -an bylo důsledkem fonetického procesu, očekávali bychom, že jejich rozdělení bude zcela nahodilé, což není tento případ. Hypotézu fonetického kolísání je tedy třeba vyloučit, stejně jako hypotézu pouhých pravopisných variant. Zde předpokládané rozdělení nemůže být starobylé. Vytvoření morfologického rozdílu mezi nominativem a akuzativem středního rodu je totiž z hlediska indoevropské lingvistiky typologickou anomálií; je málo pravděpodobné, že by odpovídalo jazykové realitě a svědčilo o aktivní tendenci k zániku středního rodu ve staré pruštině. Pravděpodobněji odráží zvláštní překladatelské pravidlo, které zavedl Abel Will a které vycházelo z představy, že akuzativ má být označen koncovou nazálou.“ Podle našeho názoru lze vznik tvarů na -a vysvětlit tím, co nazýváme nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí. Již dávno jsme dospěli k závěru, že podobu slov určují tři hlavní činitelé: pravidelný hláskový vývoj, analogický vývoj a nepravidelný hláskový vývoj způsobený frekvencí. Tomuto poslednímu jevu jsme věnovali tři monografie (Mańczak 1969, 1977 et 1987) a také řadu článků, z nichž některé se týkají baltských jazyků (Mańczak 1992, 1993, 1994 et 2001). Na podporu teorie nepravidelného hláskového vývoje způsobeného frekvencí lze uvést šest argumentů. 40 | WITOLD MAŃCZAK První argument. Prozkoumali jsme Eatonův frekvenční slovník, který uvádí mimo jiné 6000 nejpoužívanějších francouzských slov. Ta, u nichž došlo k nepravidelným redukcím, se v něm vyskytují takto: er tisíc 99 86% Test χ2 2e tisíc 9 8% 409,55 > 11,07 3e tisíc 4 3% 4e tisíc 2 2% 5e tisíc 1 1% 6e tisíc – – Tento argument by sám o sobě stačil k důkazu, že daná teorie je správná. Existují však i další argumenty. Druhý argument. Jestliže se morfém, slovo nebo skupina slov v jazyce vyskytuje ve dvojí podobě, pravidelné a nepravidelné, nepravidelný fonetický vývoj způsobený frekvencí se vyznačuje tím, že nepravidelná podoba je obecně užívanější než podoba pravidelná; například nors se užívá častěji než noris, a totéž platí pro mat a matai, kuomet a kuo metu, nebo šiandien a šį dieną. Třetí argument. Dochází-li k nepravidelným hláskovým změnám způsobeným frekvencí uvnitř flektivního paradigmatu nebo slovní rodiny, redukce se vyskytují častěji u frekventovanějších tvarů než u méně frekventovaných. Například v tvarech budoucího času sakysiu, sakysi, sakys, sakysime, sakysite dochází k redukci sufixu -si- pouze ve 3. osobě, protože ta se užívá častěji než ostatní. Rozdíl mezi zkrácenou podobou daug a plnou podobou tohoto příslovce ve složeninách jako daugiauamžis, daugiauakštis, daugiabalsis atd. lze vysvětlit tím, že daug se užívá častěji než uvedené složeniny. Čtvrtý argument. Vedle nepravidelného fonetického vývoje způsobeného frekvencí existuje i jiný nepravidelný vývoj, který spočívá ve fonetických jevech známých odedávna pod názvy asimilace, disimilace či metateze, v hyperkorektních podobách nebo expresivních formách. Veškerý tento nepravidelný vývoj se vyznačuje tím, že se v různých jazycích projevuje u různých slov. Litevské slovo šėšuras < šešuras vykazuje asimilaci, nářeční slovo dirgelė < dilgelė disimilaci a krapas < pol. koper metatezi, bylo by však obtížné najít v některém indoevropském jazyce slovo s významem „tchán“ s asimilací, slovo s významem „kopřiva“ s disimilací nebo slovo s významem „fenykl“ s metatezí. Stručně řečeno, mezi nepravidelnostmi označovanými jako asimilace, disimilace, metateze atd., které se vyskytují v různých jazycích, neexistuje žádná paralelnost. Na rozdíl od asimilací, disimilací atd. probíhá nepravidelný fonetický vývoj způsobený frekvencí v různých jazycích víceméně paralelně, což lze vysvětlit tím, že navzdory rozdílům mezi jazykovými společenstvími jsou nejfrekventovanější slova všude víceméně stejná. Například označení sestry vykazuje nepravidelné redukce v mnoha jazycích, srov. lit. sesuo, stsl. sestra, angl. sister, niz. zuster, fr. sœur, prov. sor atd., oproti něm. Schwester. Pátý argument. Máme-li k dispozici frekvenční a zpětný slovník, můžeme zkoumat řady slov, která začínají nebo končí stejným písmenem či stejnými písmeny- LES PRONOMS V. PRUSSIENS DU TYPE stan / sta | 41 ny. Je například příznačné, že mezi 700 anglickými slovy zakončenými na -iness je business jediným slovem s redukovanou výslovností a že se toto slovo užívá častěji než všechny ostatní deriváty na -iness. Z někdejších slov začínajících germánským h- ztratilo v oficiálním pravopise počáteční souhlásku pouze anglické it < hit; zároveň se užívá častěji než všechna slova (jichž je přes tisíc), která si h- zachovala. Souvislost mezi redukcemi business > [biznis] a hit > it a frekvencí je zřejmá. Šestý argument. Máme-li k dispozici jazykový atlas, můžeme pozorovat, že ze dvou či více změn vysvětlitelných nepravidelným fonetickým vývojem způsobeným frekvencí má ta nejčastější větší areál než ostatní. Ve francouzštině se koncové r zachovává (aurum > or, flōrem > fleur atd.), avšak u mnoha infinitivů dochází k nepravidelnému zániku -r. Studium map ALF ukazuje, že areál, v němž zaniklo r u sloves na -er, je větší než areál, v němž zaniklo r u sloves na -ir, a ten je větší než areál, v němž zaniklo r u sloves na -oir. To lze vysvětlit tím, že slovesa na -er jsou nejfrekventovanější, slovesa na -ir se užívají méně často a slovesa na -oir jsou nejméně užívaná. Pokud jde o staropruská neutra sta, ka, wissa (< stan, kan, wissan), lze je vysvětlit nepravidelným fonetickým vývojem způsobeným frekvencí; na podporu tohoto výkladu lze uvést následující argumenty. 1. K podobným změnám došlo v litevštině. Stopy neuter, jako jsou visa gera nebo gražu, vykazují nepravidelnou denazalizaci koncových samohlásek. Podobný stav je i ve slovanských jazycích. Pokud jde o staroslověnštinu, podle našeho názoru jde o pravidelný hláskový vývoj tehdy, když je na konci slova stejný hláskový vývoj jako uvnitř slova. Pokud tomu tak není, jde nejčastěji o nepravidelný fonetický vývoj způsobený frekvencí. Zde je několik příkladů. Uvnitř slova přecházejí dvojhlásky *oi, ai v ē a stejný vývoj proběhl i v tvarech, jako jsou dat. sg. rǫc-ě, nom. du. rǫc-ě, lok. sg. rab-ě, nom. du. lět-ě nebo v izolovaném slovesném tvaru věd-ě. Naproti tomu k nepravidelnému vývoji došlo v tvarech, jako jsou nom. pl. rab-i, dat. sg. rab-u, instr. pl. rab-y, 2. os. sg. ind. nese-ši, da-si nebo 2. os. sg. imper. ber-i. Uvnitř slova zůstává *o zachováno a stejný vývoj proběhl na konci slov v staroslověnských slovech, jako jsou t-o nebo slov-o. Naproti tomu k nepravidelnému vývoji *o došlo na konci slova v tvarech, jako jsou nom. sg. rab-ъ, vrač-ъ, dat. pl. rabo-mъ nebo 1. os. pl. bere-mъ. Uvnitř slova se skupina ústní samohláska + nosová souhláska ve staroslověnštině vyvinula v nosovou samohlásku a stejný vývoj proběhl na konci slova v tvarech, jako jsou nom. sg. im-ę, otroč-ę, akuz. sg. rǫk-ǫ, instr. sg. toj-ǫ, akuz. pl. duš-ę, vrač-ę, 3. os. pl. byš-ę, běach-ǫ nebo příč. přít. zna-ję. Naproti tomu k nepravidelnému vývoji došlo na konci slova v tvarech, v nichž se indoevropská skupina ústní samohláska + nosová souhláska změnila v ústní samohlásku. Jde o tvary, jako jsou nom. sg. lět-o, akuz. sg. rab-ъ, vrač-ъ, gen. pl. glav-ъ, akuz. pl. rab-y, pǫt-i nebo syn-y (Manćzak 1999). Podle našeho názoru došlo k nepravidelnému fonetickému vývoji způsobenému frekvencí nejen ve staropruském wissa, ale také v litevském visa gera a staroslověnském lět-o. 42 | WITOLD MAŃCZAK 2. V Die altpreussischen Sprachdenkmäler od Trautmanna je rejstřík. Spočítali jsme v něm všechny tvary, jimiž se zabývá Daniel Petit, a jsou následující: Nom. sg. Akuz. sg. Celkem Procento zkrácených tvarů stan / sta sta 55 sta 2 stan 40 97 59% kan / ka ka 36 ka 11 kan 4 51 92% wissan / wissa wissa 1 wissan 2 wissan 10 13 8% stawīdan stawīdan 6 6 – ainan ainan 4 4 – stan subban stan subban 4 4 – kawīdan kawīdan 3 3 – abbaien abbaien 1 1 – Je tedy patrná souvislost mezi nepravidelnými zkráceními, k nimž došlo u stan > sta, kan > ka, wissan > wissa, a jejich frekvencí: nepravidelná redukce postihla pouze nejčastěji užívaná slova, zatímco slova méně frekventovaná zůstala beze změny. 3. Zde je ještě jeden citát převzatý z článku Daniela Petita: „Otázkou zůstává, o co se překladatel opíral, když vytvořil morfologické rozlišení mezi nominativem a akuzativem neutra, ačkoli takové rozlišení neexistovalo ani v němčině, ani patrně v pruštině, a tím méně v kterémkoli ze sousedních jazyků (např. v polštině). Lze se domnívat, že překladatel, který pruské skloňování plně neovládal, měl tendenci vytvářet si jednoduchá pravidla, z nichž nejprostší bylo, že akuzativ se musí označovat koncovou nazálou; mohl být tudíž v pokušení uplatňovat tato pravidla někdy i mimo jejich oblast působnosti, v tomto případě u tvarů neutra. V jistém smyslu bychom zde mohli hovořit o jevu hyperkorektnosti.“ Podle našeho názoru překladatel nic nevymyslel, ale užíval zkrácené tvary sta, ka, wissa, které existovaly ve staré pruštině. Když v rámci paradigmatu dojde k nepravidelnému hláskovému vývoji způsobenému frekvencí, často se stává, že častěji užívané tvary podléhají nepravidelnému zkrácení, zatímco tvary méně frekventované zůstávají neporušené. Zde je několik příkladů. Nominativ se užívá častěji než akuzativ, což vysvětluje, proč jsou zkrácené tvary sta, ka, wissa doloženy mnohem častěji v nominativu než v akuzativu. Stejné vysvětlení se vztahuje na maskulina: v nom. sg. jsou deiwas a deiws, jakož i rikijs (deiws a rikijs jsou zkrácené tvary), avšak v akuz. sg. deiwan, rikijan (což jsou pravidelné tvary). V latině se nominativ užívá častěji než ablativ, což vysvětluje nepravidelné zkrácení ā v nominativu a zachování ā v ablativu: nom. mēnsa a abl. mēnsā. Ve všech jazycích se singulár užívá častěji než plurál, což vysvětluje, proč se v ruštině v plurálu říká deti, dete j atd., zatímco v singuláru se LES PRONOMS V. PRUSSIENS DU TYPE stan / sta | 43 říká ditja atd., tedy v singuláru došlo u e ke zúžení samohlásky, které je charakteristické pro nepravidelný hláskový vývoj způsobený frekvencí. Polské slovo książę „kníže“ má v plurálu pravidelné skloňování, zatímco některé tvary singuláru vykazují nepravidelné redukce: książęcia > księcia, książęciu > księciu atd. Stejné vysvětlení platí pro rozdíl v češtině mezi přátelé „přátelé“ a přítel „přítel“ (v singuláru jde o zúžení samohlásky, charakteristické pro nepravidelný hláskový vývoj způsobený frekvencí). Totéž platí pro rozdíl v němčině mezi zum Vater, zur Mutter, ins Feld atd. na jedné straně a zu den Vätern, zu den Müttern, in die Felder atd. na straně druhé. Ve francouzštině se říká ai, as, a, avons avec, ont, to znamená, že v singuláru jsou tři nepravidelně zkrácené tvary a v plurálu jen jeden (ont). Podobná situace je v italštině: ho, hai, ha, abbiamo, avete, hanno, stejně jako v ostatních románských jazycích. Porovnáme-li v litevštině singulárové tvary typu dirbi, dirba s plurálovými tvary typu dirbame, dirbate, vidíme, že rozdíl mezi praindoevropskými a litevskými tvary je v plurálu menší než v singuláru, což lze vysvětlit tím, že singulár prošel nepravidelným hláskovým vývojem způsobeným frekvencí ve větší míře než plurál. Podobný stav nacházíme i v jiných jazycích, srov. v polštině robisz, robi oproti robimy, robicie nebo v řečtině παιδεύεις, παιδεύει oproti παιδεύομεν, παιδεύετε (Mańczak 1992a). RÉFÉRENCES MAŃCZAK, W. 1969: Le développement phonétique des langues romanes et la fréquence, Kraków: Uniwersytet Jagielloński. MAŃCZAK, W. 1977: Słowiańska fonetyka historyczna a frekwencja, Kraków: Uniwersytet Jagielloński. MAŃCZAK, W. 1987: Frequenzbedingter unregelmässiger Lautwandel in den germanischen Sprachen, Wrocław: Ossolineum. MAŃCZAK, W. 1992: Frequenzbedingter unregelmässiger Lautwandel im Altpreussischen. Smoczyński, W., Holvoet, A., eds., Colloquium Pruthenicum primum. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 23–29. MAŃCZAK, W. 1992a: Les désinences de grec φέρεες et φέρετε. Brogyanyi, B., Lipp, R., eds., Historical Philology: Greek, Latin and Romance. Papers in Honor of Oswald Szemerényi II. Amsterdam: J. Benjamins, 67–75. MAŃCZAK, W. 1993: Ancien prussien brote, brāti, duckti. Baltistica 28, 55–63. MAŃCZAK, W. 1994: Le développement phonétique irrégulier dû à la fréquence en lituanien. Baltistica 4 (priedas), 92–99. MAŃCZAK, W. 1999: Nieregularności w końcówkach staro-cerkiewno-słowiańskich. Mieczkowska, H., ed., In memoriam A. Zaręba et J. Reczek. Kraków: Wydawnictwo Oddziału Polskiej Akademii Nauk w Krakowie (Prace Komisji Slawianoznawstwa, 51), 109–113. MAŃCZAK, W. 2001: Coup d’œil sur le dictionnaire de fréquence du lituanien. Munera linguistica et philologica M. Hasiuk dedicata. Edenda curaverunt J. Marcinkiewicz et N. Ostrowski, Poznań: Uniwersytet Adama Mickiewicza, 47–53. PETIT, D. 2001: Pronoms neutres et règle SVO en vieux prussien. Baltistica 36, 173–188. Witold Mańczak Zakątek 13/59, 30-076 Kraków, Pologne mań[email protected] Gauta 2004 12 07