Pagrindinių darybos būdų skyrimo klausimu

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LII (2005), 83–89 K otázce rozlišování hlavních slovotvorných postupů Antanas Smetona Vilniaus universitetas Tento článek se zabývá problémy klasifikace slovotvorných prostředků v litevštině. Navržený postup klasifikace vychází z obecných zásad vědecké klasifikace stanovených v mezinárodní normě „Terminology Work – Principles and methods“ (ISO 704:2000(E)). V souladu s touto metodologií jsou empiricky určeny různé typy opozic v slovotvorném systému a klasifikovány rysy, které jsou jejich základem. Na základě těchto rysů je vytvořen systém pojmových vztahů a sestaven model hlavních slovotvorných prostředků litevštiny. Diagram rysů a pojmový model ukazují, že vztahy mezi hlavními slovotvornými prostředky jsou podstatně složitější, než se dosud předpokládalo, a že namísto pokusu o jednu obecnou a abstraktní klasifikaci je třeba oddělit jednotlivé rysy, na nichž jsou slovotvorné opozice založeny, a klasifikovat slovotvorné typy podle každého jednotlivého rysu. 1. PODSTATA PROBLÉMU V teorii tvoření slov se klade otázka, kolik slovotvorných postupů jazyk má. Obvykle se tradičně rozlišují čtyři hlavní způsoby tvoření slov v litevštině: prefixace, sufixace, paradigmatizace a kompozice (Urbutis 1978: 283–288; Morkūnas, red., 1999: 140; Keinys 1999: 22–23). Jejich vztahy lze graficky znázornit přibližně takto (schéma 1): SCHÉMA 1. TRADIČNÍ KLASIFIKACE SLOVOTVORNÝCH POSTUPŮ 84 | ANTANAS SMETONA Takové členění je zcela možné a srozumitelné, pokud bychom nepřihlíželi k těmto rozporům. Nejprve upoutá pozornost první klasifikační kritérium – je zcela logické představit si, že se derivace od kompozice rozlišuje podle počtu základů. V případě morfologického tvoření slov by však měl být v popředí slovotvorný formant: „Při vyčleňování slovotvorných postupů se přihlíží pouze k obecnému charakteru slovotvorného formantu“ (Urbutis 1978: 283). A jak kompozici vztáhnout ke klasifikačnímu kritériu slovotvorného formantu? Nebo se uvádí: „Podle toho, zda je útvar utvořen z jednoho základového slova s některým afixem..., nebo složen ze dvou slov, rozlišuje se odvozování a skládání“ (Keinys 1999: 22) – základem klasifikace zjevně není jediný základ, a proto je i samotná klasifikace nevědecká. Další nesrovnalostí je, že do jedné klasifikační skupiny spadají jevy zjevně různé povahy: negeras: geras, poilgis: ilgas, begalvis: galva. Na druhou stranu, postavíme-li do popředí slovotvorný formant, srovnání čtyř slovotvorných postupů vyvolává nové otázky: „(1) sufixace, při níž vznikají sufixální deriváty, (2) prefixace, při níž vznikají prefixální deriváty, (3) paradigmatizace, při níž vznikají derivační útvary s koncovkou, a (4) kompozice, při níž vznikají složeniny“ (tamtéž). Graficky by to mohlo vypadat přibližně takto (schéma 2): SCHÉMA 2. KLASIFIKACE PODLE VÝSLEDKU TVOŘENÍ SLOV Zde je možný pouze jeden společný klasifikační základ – výsledek tvoření slov (nikoli slovotvorný formant). Pak není jasné, jak taková klasifikace souvisí se slovotvorným formantem a slovotvorným základem. Pochybností je tedy dostatek. Nejdůležitější otázkou proto je, zda lze logicky a co nejúplněji a nejsyntetičtěji popsat tak složitý jev, jako jsou slovotvorné postupy. 2. METODOLOGICKÝ ZÁKLAD ŘEŠENÍ PROBLÉMU Ať je lingvistika jakkoli specifickým či spekulativním vědním oborem, její výzkum musí probíhat podle obecných zákonitostí poznání a vědeckých teorií. Principy analýzy a klasifikace pojmů jsou stručně představeny v mezinárodní terminologické normě „Terminology work – Principles and methods“ (ISO 704: 2000(E)). Jelikož jevy označované termíny prefiksacija, sufiksacija, paradigmacija ir kompozicija jsou pojmy tvořící určitou mikrosoustavu, lze se pokusit vycházet z metodiky tvorby a klasifikace pojmů uvedené v této normě. Norma uvádí, že se nejprve empiricky určují různě vzájemně propojené objekty objektivní skutečnosti, poté se z jejich vlastností abstrahují jejich podstatné rysy, které se seskupují podle druhů rysů. Poté se z množiny podstatných rysů utvoří intenze pojmu. PAGRINDINIŲ DARYBOS BŪDŲ SKYRIMO KLAUSIMU | 85 Na základě rozdílů a podobností mezi rysy pojmů náležejících do jedné oblasti se určují vztahy mezi pojmy, formulují definice pojmů a vytvářejí názvy pojmů nebo definic – termíny. V daném případě jsou jak termíny, tak objekty poměrně jasné. Cílem článku je odhalit na základě určených a seskupených rysů skutečné vztahy mezi způsoby tvoření slov a klasifikovat pojmy podle jednotných kritérií. 3. URČENÍ ZPŮSOBŮ TVOŘENÍ SLOV V LITEVŠTINĚ Objekty existující v objektivní realitě dané oblasti by mohly představovat různé slovotvorné opozice. Ty jsou obecně „základem analýzy tvoření slov“ a rozdíly mezi typy jejich komponentů (základu, derivátu, formantu) (Urbutis 1978: 65–66) by mohly být základem analýzy a klasifikace. Zvolíme tedy empiricky zjistitelné opozice různých způsobů tvoření slov: namelis: namas, stalius: stalas, grėbliakotis: grėbliokotas, begalvis (adj.): be galvos, eiti: nueiti, apygeris: geras. Druhy rysů slovotvorných opozic stanovíme takto: typ základu, typ slovotvorného formantu, typ derivátu. Prvky těchto opozic a druhy rysů zapíšeme do tabulky (tabulka 1). Tak lze snáze porovnat a určit, co tyto opozice spojuje a co je odlišuje. TABULKA 1. RYSY OBJEKTŮ REALITY – SLOVOTVORNÝCH OPozic Základ Typ základu Formant Typ formantu Derivát Typ derivátu namas slovo -elis sufix (s flexí) namelis sufixát eiti slovo pa- prefix paeiti prefixát stalas slovo -us paradigma stalius paradigmat grėbliokotas kompozitum (přímý) -is paradigma násada hrábí kompozitum bezhlavý spřeženina (předložková) -is paradigma bezhlavý prefixát dobrý slovo kolem-, -ý prefix (s flexí) dobrák prefixát V tabulce je použito několik nových termínů. Nejprve je třeba věnovat pozornost názvům výsledků tvoření (typů derivátů). Potřebovali jsme je především proto, že běžné termíny někdy vůbec neodrážejí skutečnost. Například je rozšířen názor, že „prefixace vytváří prefixální deriváty“. Podle tohoto tvrzení by se také begalvis měl považovat za prefixální derivát. To však bohužel nelze považovat za pravdivé, protože (1) slovotvorným základem není 86 | ANTANAS SMETONA jedno slovo, nýbrž slovní spojení (begalvis raitelis: raitelis be galvos), a (2) i kdybychom zde rozpoznali prefixaci, nijak bychom nemohli vysvětlit jeden obecný lingvistický axiom – prefix nemá transpoziční funkci, tj. slovotvorné procesy by měly probíhat v rámci jednoho slovního druhu. Zde však vidíme, že prefixální adjektivum vzniká ze substantiva. Proto je lepší nazývat je prefixátem, nikoli prefixálním derivátem. Ostatní názvy výsledků tvoření jsou utvořeny analogicky. O vztahu kompozice a paradigmacije bylo obecně napsáno poměrně podrobně (Urbutis 1978: 284, Paulauskienė 1994: 64–63). Autorovi článku připadá důslednější a přesvědčivější stanovisko Aldony Paulauskienė. To však ještě vyžaduje hlubší zdůvodnění. Klasifikace hlavních slovotvorných způsobů, která je v tomto článku předložena, byla vytvořena podle normy ISO a podle našeho názoru je poměrně ucelená; právě ona podporuje uvedené stanovisko. Z pochopitelných důvodů se za slovotvorný formant paradigmacije považuje paradigma vyjádřené souborem koncovek, nikoli samotná koncovka. Někdy lze paradigmaciji zkusit chápat jako změnu zakončení kmene (pak by se otázka slovotvorného formantu řešila jinak), sotva je to však účelné, protože změna zakončení kmene nemusí být slovotvorbou a v některých případech paradigmacije se zakončení kmene nemusí měnit vilkžolė: vilko žolė. Po stanovení vlastností pojmů lze jejich vztahy znázornit schématem. Přítomnost takové tabulky vlastností by měla zabránit tomu, aby se do jedné klasifikační úrovně zařadily vlastnosti stanovené na různých základech. Nejprve je třeba rozhodnout, kterou vlastnost postavit do popředí (nemyslíme si, že by to mělo velký význam, mohlo by to však znamenat, že je pro autora klasifikace tato vlastnost nejdůležitější). Pořadí výběru vlastností by mohly určovat také další možnosti klasifikace. Pokud například začneme klasifikovat na základě výsledku tvoření, ztratíme možnost pokračovat v klasifikaci a zahrnout další vlastnosti. Při tvorbě níže uvedeného schématu jsme se rozhodli postavit do popředí typ slovotvorného formantu, protože jde nejspíše o hlavní kritérium pro rozlišování způsobů morfologického tvoření. Zmiňují jej všichni autoři. Ve sloupci slovotvorných typů jsou patrné tři typy formantů, z čehož vyplývá, že je třeba rozlišovat i tři slovotvorné způsoby – prefixaci, sufixaci a paradigmaciji. Paradigmacije zase není jednotná: rozlišuje se podle typu slovotvorného základu, jímž může být slovo nebo spojení. Deriváty utvořené ze spojení jsou opět dvojí (zřejmě proto, že i spojení jsou různá) – ze dvou samostatných slov nebo ze samostatného a nesamostatného slova. Je důležité je odlišovat, protože kořen (nebo kmen) samostatného slova, který se ze syntaktické konstrukce dostal do kmene složeniny, si víceméně zachovává svůj lexikální význam, zatímco nesamostatné slovo, které lexikální význam nemá, se v kmeni slova běžně chápe jako předpona (stává se jí). A konečně posledním klasifikačním kritériem je typ derivátu (výsledek tvoření). Klasifikace podle tohoto kritéria je rovněž důležitá, protože ukazuje, že derivát téže struktury (např. prefixát) lze získat různými způsoby, případně že deriváty vytvořené týmž formantem (např. při paradigmaciji) mohou podle svého slovotvorného základu patřit do různých skupin výsledků tvoření. Tato úvaha se tedy promítá do schématu, které podrobně znázorňuje mikrosystém hlavních způsobů tvoření slov v litevštině; vztahy a hierarchii jeho jednotek určují různé typy strukturních prvků slovotvorné opozice. PAGRINDINIŲ DARYBOS BŪDŲ SKYRIMO KLAUSIMU | 87 3 SCHÉMA. KLASIFIKACE SLOVOTVORNÝCH ZPŮSOBŮ Toto není jediné možné schéma vztahů mezi pojmy. Vše závisí na tom, který druh vlastností postavíme do popředí. Kdybychom klasifikaci začali například typem základu (slovem nebo spojením), bylo by schéma zcela jiné. 88 | ANTANAS SMETONA 4 SCHÉMA. ALTERNATIVNÍ KLASIFIKACE SLOVOTVORNÝCH ZPŮSOBŮ Je zřejmé, že tato klasifikace je podstatně horší než první – do schématu nejsou zahrnuty formy tvoření slovních útvarů ze spojení a stírá se rozdíl mezi apygeris a paeiti. Nejdůležitější je nezapomenout na hlavní princip vědecké klasifikace – ekvonymní pojmy rozlišovat pouze podle téhož druhu znaku. Právě tomu se však, jak se zdá, v tradičních klasifikacích hlavních slovotvorných způsobů nelze vyhnout. 4. SHRNUTÍ Pojem hlavních slovotvorných způsobů fungujících v systému litevské slovotvorby je tradičně značně zjednodušený. Takové zjednodušení neodhaluje úlohu různých typů strukturních prvků slovotvorné opozice ve slovotvorném procesu ani vzájemné vztahy těchto prvků; dochází dokonce i ke klasifikaci podle více než jednoho principu. Využitím principů terminologické práce uvedených v mezinárodní normě ISO 704 lze velmi úspěšně určit základ slovotvorné opozice, slovotvorný útvar a slovotvorný PAGRINDINIŲ DARYBOS BŪDŲ SKYRIMO KLAUSIMU | 89 formant, jejich podstatné znaky a podle nich vytvořit schémata hlavních slovotvorných způsobů, která mnohem přesněji než tradiční schémata zachycují rozmanitost a složitost slovotvorných způsobů. Největší předností takové klasifikace je zjevné odhalení skutečnosti, že neexistuje abstraktní, zobecněný pojem slovotvorných způsobů odtržený od strukturních prvků slovotvorné opozice. Na otázku, kolik slovotvorných způsobů je v litevštině, lze odpovědět i několika způsoby: podle slovotvorného základu jsou slovotvorné způsoby jedny, podle slovotvorného formantu jiné a podle slovotvorného výsledku zase další. LITERATŪRA KEINYS, St. 1999: Bendrinės lietuvių kalbos žodžių daryba, Šiauliai: Šiaulių universiteto leidykla. MORKŪNAS, K., par., 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. URBUTIS, V. 1978: Žodžių darybos teorija, Vilnius: Mokslas. Antanas Smetona Gauta 2005 08 05 Lietuvių kalbos katedra Vilniaus Universitetas Universiteto g. 5, 01122 Vilnius, Lietuva [email protected]