Linksnių vartojimo dažnumas ir daiktavardžio reikšmė

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LII (2005), 59–65 Frekvence užívání pádů a význam podstatného jména Ineta Savickienė Vytauto Didžiojo universitetas S využitím Kurylowiczových pojmů gramatických a konkrétních pádů jsou gramatické pády zkoumány z hlediska jejich syntaktických funkcí a konkrétní pády z hlediska jejich sémantických funkcí. Naše hypotéza předpokládá, že četnost pádu je statisticky nepřímo úměrná míře jeho funkční příznakovosti. Ukazuje se, že gramatické pády (nominativ, akuzativ a genitiv) jsou častější než konkrétní pády (dativ, instrumentál a lokál). Rozdíly v četnosti pádových tvarů u jednotlivých slov odrážejí příznakovost pádu i sémantiku podstatných jmen. Studie vychází z analýzy mluvené litevštiny s využitím programu CHILDES. Četnost pádových tvarů a jejich významy byly zkoumány v řeči adresované dospělým (ADS), řeči adresované dětem (CDS) a dětské řeči (CS). Ukázalo se, že v CDS a CS platí podobné tendence, zatímco v ADS se projevují jiné. Byly zjištěny významné rozdíly související s životností. Naše výsledky potvrzují předpoklad, že význam podstatného jména ovlivňuje sémantiku jednotlivých pádů a jejich potenciál výskytu. 1. MLUVENÝ A PSANÝ JAZYK Princip, který ve dvacátém století formulovali lingvisté a podle něhož se mluvený jazyk liší od psaného, a proto by měl být považován za významnější předmět výzkumu, získal podporu mnoha odborníků. Leonard Bloomfield (1935: 21) tvrdil, že psaní není jazyk, nýbrž pouze určitý způsob jeho zaznamenávání. Bloomfieldovy názory ovlivnily také teoretickou lingvistiku, zejména syntaxi. Je třeba připomenout, že John Lyons (1977: 39–42) upozornil i na rozdíly v gramatice a slovní zásobě, které odlišují mluvený a psaný jazyk. Zdůraznil, že ve společnostech s vysokou gramotností je vztah mezi mluveným a psaným jazykem velmi složitý – varianty mluveného a psaného jazyka v daném jazyce mohou být částečně nezávislé. Taková tvrzení však nevyvracejí prioritu mluveného jazyka, neboť mluvený jazyk je přesto nezbytný především pro účely komunikace, a to i ve velmi gramotných společnostech. Člověk si navíc osvojuje mluvený jazyk jako první a bezpochyby snadno, zatímco naučit se psaný jazyk vyžaduje mnoho let a většinou to není tak snadné ani vždy úspěšné. V této práci se pokusíme pojednat o kategorii pádu v litevštině, která zahrnuje hned několik úrovní jazykové struktury. Při popisu pádů je nevyhnutelné opřít se o syntaxi i sémantiku, neboť pouze zahrnutím všech těchto úrovní si lze vytvořit představu o kategorii pádu. Pokusíme se zjistit, zda se četnost užívání pádů liší v rozhovorech dospělých a dětí. 60 | I N E T A S A V I C K I E N E o syntaxi a sémantiku, neboť pouze zahrnutím všech těchto úrovní si lze vytvořit představu o kategorii pádu. Pokusíme se zjistit, zda se četnost užívání pádů liší v rozhovorech dospělých a dětí. Tento článek vznikl na základě materiálu z rozhovorů1. Rozhovory byly systematicky nahrávány na audiokazety a přepisovány do počítače podle systému CHILDES2. 2. KATEGORIE PÁDU VE SPISOVNÉ LITEVŠTINĚ „Kategorie pádu zahrnuje několik úrovní jazykové struktury. Nelze tedy odhalit všechny její vlastnosti na jediné z těchto úrovní. V morfologii se popisuje systém pádových tvarů, ten však není bezvýznamový; paradigmatické vztahy vždy vycházejí z toho, co ten či onen pádový tvar znamená v syntagmatu“ (Paulauskienė, 1994: 98). Budeme-li pád spolu s předložkami chápat jako jednu funkční kategorii, budou v jejím centru vztahy subjektové a objektové, zatímco na samém okraji budou pojmy okolnostních určení. V předložkové konstrukci se pád podstatného jména váže k předložce slovesa, která vyžaduje určitý pád – genitiv, akuzativ nebo instrumentál. V litevštině se předložky nejčastěji užívají s genitivem (ant, be, prie, iš, dėl, iki), akuzativem (į, pas, per, pro, prieš, apie) a instrumentálem (su, po). Předložkové konstrukce vyjadřují především obecný význam místa, méně často jiná okolnostní určení (Ambrazas, red., 1994; Paulauskienė 1994; Valeckienė 1998; Šukys 1998). Jerzy Kuryłowicz rozdělil všechny pády do dvou skupin. Nominativ, akuzativ a genitiv nazval kvůli jejich primární syntaktické funkci „gramatickými“. Ostatní pády (dativ, instrumentál a lokál) jsou „konkrétní“ – mají primární sémantickou funkci a často závisí na konkrétním kontextu, tj. na lexikálních významech slovesa a podstatného jména, které se k němu připojuje (Kuryłowicz 1964: 31, 188–189). Funkce pádů jsou tedy syntaktické a sémantické. Podstatná jména se nejčastěji vážou ke slovesu, které tvoří centrum věty a vyžaduje určitý pád. Některé pády se vážou k jiným podstatným jménům. Adelė Valeckienė (1998: 251–252) teigia, kad svarbiausi linksniai sakiniui formuoti yra galininkas ir vardininkas. Pagal savo pirmines sintaksines funkcijas jie susiję su 1 Základem analýzy této práce je několik malých korpusů rozhovorů. První zahrnuje rozhovory dítěte s dospělým, tj. přibližně 35 hodin nahrávek (viz Savickienė 2001, 2003), druhý rozhovory dospělých mezi sebou, tj. přibližně 9 hodin nahrávek (materiál shromážděný autorkou). Účastníci rozhovorů patří do různých věkových a genderových skupin. Převládající témata rozhovorů se týkají každodenních problémů, prožitých zážitků a plánů do budoucna. 2 Tento program umožňuje provádět veškeré úkony transkripce a kódování mnohem přesněji a poměrně rychle. Kromě toho umožňuje automaticky analyzovat rozsáhlé texty rozhovorů. Systém CHILDES zahrnuje dva nástroje. Prvním je formát transkripce a kódování CHAT. Druhým je sada analytických programů CLAN. Pomocí programů CLAN Combo, Kw al a Freq byly provedeny statistické analýzy materiálu, jejichž výsledky umožnily vyvozovat závěry o četnosti užívané slovní zásoby a gramatických kategorií (MacWhinney 1994). LINKSNIŲ DAŽNUMAS IR DAIKTAVARDŽIO REIKŠMĖ | 61 tranzitivitou sloves a vzájemně se vztahují jako nominativ subjektu a akuzativ objektu. S nominativem a akuzativem souvisí genitiv. Genitiv připojený ke slovesům je svou funkcí úzce spjat s akuzativem a může plnit funkci objektu. V litevské lingvistice se tedy nominativ, akuzativ a genitiv tradičně řadí mezi gramatické pády, zatímco dativ, instrumentál a lokál mezi sémantické. Nejtypičtější syntaktickou funkcí nominativu je funkce subjektu, zatímco akuzativ a genitiv nejčastěji plní funkci objektu. Funkce pádů se však neomezují na tyto vyjmenované – je jich mnohem více. Například genitiv ve spojeních se slovesy vyjadřuje objekt, jeho část nebo neurčité množství. Genitiv s předložkou může plnit také funkci okolnostního určení a v jmenných frázích funkci přívlastku. Akuzativ může kromě přímého objektu vyjadřovat místní a časové okolnosti. Dativ vyjadřující objekt může rovněž plnit různé sémantické funkce: finitivu, beneficientu a percipientu. Instrumentál může kromě dvojího významu objektu (prostředku a komitativa) vyjadřovat také místní a časové okolnosti. Lokál může kromě místa vyjadřovat také čas. Pádové tvary tedy mají základní i vedlejší významy. Nejnovější výzkumy litevské gramatiky tvrdí, že mezi gramatickými a sémantickými pády nelze vést ostrou hranici, neboť „za gramatické či sémantické lze označit pouze konkrétní případy užití pádů“ (Holvoet, Semėnienė 2004). 3. VÝZNAMY A UŽÍVÁNÍ PÁDŮ Kategorie pádu, která je jednou z nejsložitějších a zároveň nejzajímavějších jazykových kategorií, nabízí badatelům možnost zkoumat ji z různých hledisek. Skutečné užívání odhaluje mnohostrannost pádové kategorie a její potenciál nabývat v různých kontextech různých významů. Při analýze užívání pádů v různých kontextech se pokusíme zjistit, které pády – gramatické, nebo sémantické – se užívají častěji a v jakých významech. Předběžné výzkumy frekvence užívání v mluvené litevštině ukazují toto rozložení pádů: nejčastěji se užívá nominativ, druhý nejčastější je genitiv, třetí akuzativ, čtvrtý dativ a po něm instrumentál a lokál. TABULKA 1. ROZLOŽENÍ PÁDŮ PODLE FREKVENCE UŽÍVÁNÍ (%). PÁD N. G. A. D. I. L. 46% 19% 21% 6% 4% 3% Užívání pádů úzce souvisí s komunikační situací, kontextem a samotnými účastníky řečového aktu. Zřetelné rozdíly v užívání pádů byly zaznamenány v situa- 62 | INETA SAVICKIENĖ cích, kdy dospělý mluví s dospělým (SSK)3, s dítětem (VSK), nebo kdy mluví malé dítě (VK) (viz tabulku 2). Údaje z výzkumu ukazují, že z hlediska užívání pádů jsou si VSK a VK mnohem bližší (viz Savickienė 2000, 2002) než SSK. Navzdory značným rozdílům lze pozorovat i podobnosti – nominativ je nejčastěji užívaným pádem ve všech třech skupinách. Užívání ostatních pádů se liší. Skupina SSK užívá genitiv mnohem častěji než akuzativ, zatímco u VSK a VK je o něco častější akuzativ. SSK užívá také dativ dvakrát častěji; frekvence užívání instrumentálu a lokálu se téměř shoduje s VSK. Všechny skupiny užívají lokál podobně často. TABULKA 2. FREKVENCE UŽÍVÁNÍ PÁDŮ (%): SSK VS. VSK VS. VK PÁD N. G. A. D. I. L.SSK 32% 18% 28% 9% 5% 3% VSK 48% 21% 19% 5% 4% 3% VK 59% 19% 15% 4% 2% 2% Je patrné, že nejčastější je nominativ (nepříznakový člen), zatímco na opačném konci škály jsou lokál a instrumentál, tedy nejméně časté pády. Lokál (nejméně častý v celé pádové soustavě) lze považovat za nejvíce příznakový člen. Výsledky jsou podobné u SSK, VSK i VK – nejčastěji se užívají gramatické pády, zatímco sémantické zůstávají na periferii systému. Frekvence jednotlivých pádů se liší, zejména u nominativu. Tento pád se ve VK podle frekvence užívání vyskytuje téměř o 10% častěji než ve VSK a dokonce o 27% častěji než v SSK. Časté užívání nominativu ve VSK a VK je specifickým rysem dětské řeči i řeči určené dětem, zejména v raném období osvojování jazyka (Savickienė 1999, Voeikova, Savickienė 2001). Údaje ukazují, že gramatické pády, tj. nominativ, akuzativ a genitiv, jsou výrazně častější než konkrétní pády: dativ, instrumentál a lokál4. Funkčně příznakový podsystém konkrétních pádů se tedy vyznačuje nízkou frekvencí. Frekvence gramatických pádů se výrazně liší od frekvence konkrétních pádů. Frekvence samotného genitivu převyšuje frekvenci všech konkrétních pádů dohromady. Trendy v užívání pádů v psané litevštině jsou podobné – gramatické pády jsou častější než konkrétní (Žilinskienė 1979: 78–88). Nejčastěji se užívá genitiv (43%), zatímco nominativ a akuzativ se užívají v podobné míře (20%, respektive 18%) (Gelumbauskaitė 2003). 3 SSK – řeč určená dospělému (angl. adult directed speech, ADS), VSK – řeč určená dítěti (řeč orientovaná na dítě; angl. child directed speech, CDS), VK – dětská řeč (angl. child language). 4 Protože Kuryłowicz nerozlišoval vokativ, ani zde se o něm nehovoří. LINKSNIŲ DAŽNUMAS IR DAIKTAVARDŽIO REIKŠMĖ 63 Statistické údaje pro slovanské (mluvené) jazyky jsou podobné: ruština: nom. – 32,6, gen. – 25,3, ak. – 22, dat. – 4,1, lok. – 10,1, instr. – 5 (Zemskaja 1979: 74); polština: nom. – 34,2, gen. – 29,8, ak. – 19,2, dat. – 4,8, instr. – 4,4, lok. – 7,6 (Laskowski 1989: 212). Zajímavé je, že v polštině a ruštině je častější akuzativ, zatímco v litevštině genitiv. Celková četnost pádů ještě nevypovídá vše o kategorii pádu. Na statistiku pádů má velký vliv sémantika podstatného jména (Laskowski 1989: 207–226). Při ověřování tohoto tvrzení je třeba sledovat, jaký význam má pro statistiku pádů sémantický protiklad „živý / neživý“. Níže uvedené tabulky samostatně uvádějí údaje SSK, VSK a VK. TABULKA 3. DISTRIBUCE PÁDŮ V SSK PODLE SÉMANTICKÉHO PROTIKLADU ŽIVÝ / NEŽIVÝ (%) Pád | V. | G. | K. | N. | Įn. | Vt. Živý | 36,32 | 8,24 | 46,31 | 6,48 | 2,17 | 0,48 Neživý | 11,53 | 19,56 | 45,77 | 1,92 | 14,20 | 7,02 TABULKA 4. DISTRIBUCE PÁDŮ VE VSK PODLE SÉMANTICKÉHO PROTIKLADU ŽIVÝ / NEŽIVÝ (%) Pád | V. | G. | K. | N. | Įn. | Vt. Živý | 55,2 | 8,9 | 11,1 | 8,5 | 2,5 | 0 Neživý | 35,2 | 29,6 | 23,1 | 0,4 | 5,1 | 5,7 TABULKA 5. DISTRIBUCE PÁDŮ VE VK PODLE SÉMANTICKÉHO PROTIKLADU ŽIVÝ / NEŽIVÝ (%) Pád | V. | G. | K. | N. | Įn. | Vt. Živý | 65,0 | 8,7 | 9,9 | 6,9 | 1,5 | 0 Neživý | 44,4 | 29,0 | 18,8 | 0,1 | 3,0 | 3,8 Statistický rozdíl mezi podstatnými jmény označujícími živé a neživé je velmi zřetelný. Nejčastějším pádem u živých podstatných jmen je ve VSK a VK nominativ (jeho četnost je mnohem vyšší než četnost všech ostatních pádů dohromady), zatímco v SSK je to genitiv, jehož četnost je pol 64 | INETA SAVICKIENE ... nominativ dokonce o 10%. V rámci skupiny neživých předmětů se nominativ v SSK umisťuje až na čtvrtém místě – po genitivu, akuzativu a instrumentálu – a od nejčastějšího pádu zaostává dokonce o 34%. Z gramatických pádů je akuzativ nejvýrazněji příznakovým členem ve skupině živých (ve všech skupinách se užívá téměř stejně často: SSK 8,24%, VSK 8,9%, VK 8,7%), zatímco genitiv (VSK 23,1% a VK 18,8%) a nominativ (SSK 11,53%) jsou příznakové u neživých. U neživých předmětů je nejvýrazněji příznakovým členem dativ (SSK 1,92%, VSK 0,4%, VK 0,1%), zatímco instrumentál a lokál jsou ve všech skupinách poměrně časté. Naproti tomu frekvence dativu u živých je velmi vysoká, zatímco lokál se téměř vůbec neužívá (s výjimkou SSK 0,48%). Výsledky ukazují, že při užívání dativu a lokálu u živých a neživých jsou zřejmé rozdíly. Příčinou tohoto rozdílu u dativu je skutečnost, že tento pád nejčastěji plní funkce beneficienta, percipienta nebo experientu (o sémantických funkcích viz Jakaitienė 1988; Valeckienė 1998). Situace u lokálu je podobná jako u dativu, avšak tento pád zaujímá okrajové pozice – v subsystému živých se lokál téměř vůbec neužívá. Je tomu tak proto, že nejběžnější funkcí lokálu je označovat místo. Je zřejmé, že tato funkce se vztahuje pouze na neživé předměty. Lokál je tedy nejvýrazněji příznakovým pádem v subsystému živých, zatímco mezi podstatnými jmény označujícími neživé předměty získává jiné postavení. Po probrání statistik pádů je zřejmé, že četnost užívání pádů se výrazně liší podle toho, do kterého subsystému patří. Výsledky potvrzují předpoklad, že význam podstatného jména ovlivňuje nejen sémantiku jednotlivých pádů, ale i možnosti jejich užití. 4. ZÁVĚRY V pádovém systému se projevují výrazné rozdíly v četnosti užívání související se specifiky mluveného jazyka. Po probrání skupin podstatných jmen označujících živé a neživé je zřejmé, že četnost užívání pádů se výrazně liší. Sémantika podstatného jména ovlivňuje četnost užívání pádů. Důležité však není jen to, které pády se v rozhovoru užívají nejčastěji. Rozložení pádů ovlivňuje také téma rozhovoru, jeho účastníci a situace. Na základě rozdělení pádů Jerzyho Kurylowicze na gramatické a konkrétní jsme se pokusili zjistit, zda takzvané vlastní gramatické pády – nominativ, genitiv a akuzativ – jsou nejčastěji užívány ve svých základních, nikoli vedlejších významech. Výsledky bychom rádi shrnuli pomocí definic „hierarchie pádů“: „Pády se řadí na škále podle toho, zda kódují centrální, nebo periferní funkce věty“ (Holvoet, Semėnienė 2004: 33). LITERATŪRA AMBRAZAS, red., 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. BLOOMFIELD, L. 1935: Language, London: Allen & Unwin. LINKSNIŲ DAŽNUMAS IR DAIKTAVARDŽIO REIKŠMĖ | 65 GELUMBauskaitė, K. 2003: Daiktavardžių linksnių vartojimo dinamika. Magistro darbas, Kaunas: VDU. HOLVOET, A., SEMĖNIENĖ L. 2004: Linksnio teorijos pagrindai. Holvoet, A., Semėnienė, L., red., Gramati­nių kategorijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 2), 11–33. JAKAITIENĖ, E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas. KURYLOWICZ, J. 1964: The inflectional categories of Indo-European, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. LASKOWSKI, R. 1989: Markedness and the category of case in Polish. Tomić, O.M., ed., Markedness in synchrony and diachrony, Berlin etc.: Mouton de Gruyter, 207–226. LYONS, J. 1977: Semantics. Vols. 1–2, Cambridge: Cambridge University Press. MACWHINNEY, B. 1994: The CHILDES Project: Tools for Analyzing Talk, Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates. PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. SAVICKIENĖ, I. 1999: Lietuvio vaiko daiktavardžio morfologija. Dak­taro disertacija, Kaunas: VDU. SAVICKIENĖ, I. 2000: Linksniai šnekamojoje kalboje. Darbai ir dienos 24 (Kaunas: VDU), 89–98. SAVICKIENĖ, I. 2001: Linksniavimo paradigmų formavimasis vaikų kalboje. Lituanistica 3(47), 58–69. SAVICKIENĖ, I. 2002: The emergence of case distinctions in Lithuanian. Voeykova, M. D., Dressler, W. U., eds., Pre- and Protomorphology: Early Phases of Morphological Development in Nouns and Verbs, München – Newcastle: LINCOM Europa (Lincom studies in Theoretical Linguistics, 9), 105–115. SAVICKIENĖ, I. 2003: The Acquisition of Lithuanian Noun Morphology, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. SLOBIN, D. I. 1985: Introduction: Why study acquisition crosslinguistically? Slobin, D. I., ed., The Crosslinguistic Study of Language Acquisition. Vol. 1, Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, 3–27. ŠUKYS, J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa. VALECKIENĖ, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas. VOEYKOVA, M. D. 1998: Acquisition of diminutives by a Russian child: preliminary observations in connection with the early adjectives. Gillis, S., ed., Studies in the Acquisition of Number and Diminutive Marking (Antwerp Papers in Linguistics, 95), 97–113. VOEYKOVA, M. D., SAVICKIENĖ, I. 2001: The acquisition of the first case oppositions by a Lithuanian and a Russian child. Wiener Linguistische Gazette 67–69, 165–188. ZEMSKAJA, E. A. 1979: Русская разговорная речь, Москва: Наука. ŽILINSKIENĖ [Жилинскене], V. 1979: Статистический анализ морфологии литовских газетно-журнальных текстов. Автореферат дис. канд. филол. наук, Вильнюс. Ineta Savickienė Vytauto Didžiojo universitetas S. Daukanto g. 28, 44246 Kaunas, Lietuva [email protected] Gauta 2005 05 23