Daniel Petit. „Apophonie et catégories grammaticales dans les langues baltiques“

ACTA LINGUISTICA LITHUANICA LIII (2005) 111–131 RECENZE Reviews Daniel Petit Apophonie et catégories grammaticales dans les langues baltiques Leuven–Paris: Peeters, 2004, 436 p., ISBN 90-429-1529-3 (Peeters Leuven), ISBN 2-87723-824-5 (Peeters France) (Linguistická edice vydávaná Pařížskou lingvistickou společností, lxxxvi) Než začneme mluvit o této knize, nějak se mi zdá, že si nejprve chci připomenout, že v době „zlatého věku“ historickosrovnávací metody měli ze západoevropských lingvistů o litevštinu největší zájem Němci a – o něco později – Francouzi. Za průkopníka výzkumu litevštiny ve Francii je bezpochyby třeba považovat Ferdinanda de Saussura, který nejenže v letech 1879 nebo 1880 navštívil území obývané Litevci (Godel 1973: 7–24; Mauro 1972: 331–332), ale také jako první začal vyučovat litevštinu na univerzitách v Paříži (a později v Ženevě). Litevskými jazykovými fakty se ve svých indoevropeistických pracích hojně opíral také nejproduktivnější francouzský lingvista Antoine Meillet. Jeho žák Robert Gauthiot navštívil Litvu dokonce dvakrát – v letech 1900 a 1901. Plodem první cesty tohoto lingvisty do Litvy byla první monografie věnovaná baltistice, vydaná roku 1903 v Paříži jako samostatná kniha Buivydžių šnekta (Le parler de Buividze). Na druhou monografii věnovanou baltistice ve Francii však bylo třeba čekat celé století. Vydal ji roku 2004 baltista Daniel Petit, který dobře ovládá litevštinu. Monografie, kterou zde recenzujeme, se však od první značně liší. Předmětem monografie Roberta Gauthiota byla nářeční mluva východních aukštaitských Kupiškėnů, zatímco kniha Daniela Petita se věnuje vysvětlení problémů gramatických kategorií všech tří baltských jazyků a vývoje apofonie. V Předmluvě (s. 5–6) autor uvádí, že zde recenzovaná „práce, která vznikla na základě habilitace obhájené na IV. pařížské univerzitě Sorbonně dne 12. října 2002, je výsledkem výzkumu indoevropské srovnávací lingvistiky, přesněji baltských jazyků (litevštiny, lotyštiny a staré pruštiny), zahájeného před několika lety“ (s. 5). Autor zde samozřejmě nezapomíná ani na Ferdinanda de Saussura, který započal dlouhou tradici výzkumu baltských jazyků, ani na autora první monografie věnované baltistice – Roberta Gauthiota. Recenzovaná kniha tedy sestává kromě Obsahu (s. 3–4) a již zmíněné Předmluvy z Úvodu (s. 7–13), šesti kapitol různého rozsahu (1. Kategorie osoby a kořenová apofonie, s. 15–22; 2. Kategorie pádu a kořenová apofonie, s. 23–121; 3. Kategorie čísla a kořenová apofonie, s. 123–169; 4. Kategorie rodu a kořenová apofonie, s. 171–191; 5. Kategorie způsobu a kořenová apofonie, s. 193–288; 6. Kategorie času a kořenová apofonie, s. 289–361), Závěru 112 | RECENZIJOS (s. 363–374), Rejstřík slov (s. 377–410) a Bibliografie (s. 411–436), na jejímž začátku jsou uvedeny zkratky názvů jazyků, gramatických termínů a některých publikací (s. 411–412). Autor v Úvodu poznamenává, že „apofonie se tradičně zkoumá z formálního hlediska: obvykle je třeba určit, které fonémy se účastní vokalické alternace a jaký je jejich formální vztah“, a vysvětluje, že při tomto přístupu se zpravidla rozlišují dva typy apofonie: kvalitativní a kvantitativní (s. 8). Dále uvádí, že „apofonii lze zkoumat také z funkčního hlediska“, kdy se vymezují morfologické a sémantické vztahy mezi základovými formami (formes de fondation) a odvozenými formami (formes fondées) apofonie“ (s. 9). Jinými slovy, autora recenzované práce zajímá spíše takzvaná gramatická apofonie, která se projevuje v gramatické struktuře baltských jazyků tím, že se z jedněch gramatických tvarů tvoří jiné; autor monografie tedy věnuje veškerou pozornost postavení apofonie zděděné z indoevropské epochy v baltských jazycích. Daniel Petit proto tento jev hodnotí z hlediska indoevropské srovnávací gramatiky. Monografie se tak omezuje pouze na kořenovou apofonii, tj. na vokalickou alternaci v kořenech slov a jejich tvarů, a otázky apofonie přípon se vůbec nedotýká. Toto omezení ze strany autora lze snadno vysvětlit: v jediné monografii jednoduše není možné vedle kořenové apofonie podrobně rozebrat také problémy apofonie přípon. Nezbývá než doufat, že se Daniel Petit bude příponové apofonii v baltských jazycích věnovat v budoucích pracích. Tiesa, diachroninės kalbotyros specialistams (plg. Stang 1966: 120t.; Zinkevičius 1980: 1, 89–96) jau senokai žinoma, jog iš ide. epochos paveldėtosios apofonijos pagrindinius bruožus baltų kalbos yra, palyginti, neblogai išlaikiusios, bet kuriuos ne kuriuos balsių kaitos tipus jau yra praradusios, o kai ką ir gerokai atnaujinusios. Be to, prisiminus istorinės lyginamosios kalbotyros beveik dviejų šimtmečių istoriją ir kokį vaidmenį šios krypties atstovai teikė lietuvių kalbai, aiškindami įvairias ide. lyginamosios fonetikos problemas, savaime darosi aišku, kad šiuo klausimu nuo Augusto Schleicherio iki šių dienų būtų galima nurodyti gana ilgą literatūros sąrašą šiuo klausimu. Bet tada gerokai nutoltume nuo recenzuojamos knygos turinio. Je proto samozřejmé, že když vezmeme do rukou novou knihu Daniela Petita věnovanou problematice vokalické alternace, nejprve nás napadne otázka, čím se liší od jiných prací podobného zaměření. Abychom na tuto otázku odpověděli obšírněji či stručněji a posoudili, čím se tato kniha od ostatních prací liší, je třeba několika slovy zmínit nejen otázky, kterými se autor zabývá, ale také závěry vyplývající z výsledků výzkumu. Nejkratší je první kapitola, která pojednává o vztahu kořenové apofonie ke kategorii osoby. To je pochopitelné, protože podle autora kategorie osoby v baltských jazycích nikdy nebyla spojena s vokalickou alternací; tento rys totiž zdědily z indoevropského prajazyka, v němž „opozice osob ve slovesném paradigmatu již byla gramatikalizována“, a baltské jazyky v tomto ohledu indoevropský systém nijak nezměnily (s. 22). Ve druhé, nejrozsáhlejší kapitole o 98 stranách se autor monografie soustředí na základní kategorii baltských jmen – kategorii pádu – a snaží se určit, jakou roli hrála zděděná opozice ve vývoji této kategorie v baltských jazycích. Ve snaze odpovědět na tuto otázku D. Petit vyslovuje hypotézu, že v paradigmatech kořenových slov byly pro pragermánské období běžné apofonické protiklady. Stopy těchto protikladů, kdy měl sg. nom. kdysi základní stupeň (srov. staropruské peuse < *peuk, „borovice“), zatímco ostatní pády měly stupeň slabý (srov. litevské pušis < *puk), se podle autora v baltských jazycích údajně zachovaly. Je pravda, že tato apofonie se nezachovala uvnitř téhož paradigmatu; je doložena nepřímo RECENZIJOS 113 v nezávislých lexémech (srov. s. 55). V závěrech kapitoly však autor připouští, že pokud lze hovořit o substrátovém zachování kořenové apofonie v baltských jazycích, musíme zároveň uznat, že se projevuje pouze za určitých podmínek a že tyto „nesourodé“ údaje, které umožňují zahlédnout starší postavení apofonie, jsou synchronnímu systému apofonie cizí (srov. s. 120–121). S druhou kapitolou do jisté míry souvisí i třetí, která pojednává o kategorii čísla (s. 123–169), neboť kategorie čísla je vlastní jménům i slovesům. Mohli bychom ji proto snad dokonce označit za převládající gramatickou kategorii. Je tedy zajímavé, jaké případy kořenové apofonie jsou pro tyto gramatické kategorie typické. Jsou stejné u podstatných jmen a sloves, nebo se liší? V druhé části této kapitoly, věnované apofonii čísla v systému jmen, Daniel Petit nejprve podrobněji rozebírá staropruské wird's „slovo“ a vztah mezi litevským vardas a lotyšským vārds „slovo, jméno“ (s. 124–129), protože podle něj přítomnost dvou podob v různých baltských dialektech umožňuje položit otázku, jaký byl jejich vztah v baltském období: jde o pozůstatek někdejší apofonické opozice sg: pl (kolektivu), nebo o dialektové lexikální varianty? Autor je přesvědčen, že správnější je zvolit druhou možnost (s. 128–129). Toto autorovo stanovisko možná ovlivnila skutečnost, že jde o jediný příklad podstatného jména, u něhož bychom se mohli pokusit hledat stopy apofonie v kategorii čísla. Většina této kapitoly (s. 129–168) je věnována slovesnému systému. Z hlediska apofonie autor v této části nejprve pojednává o atematických prezentech (s. 130–158), zatímco perfektům a préteritům věnuje podstatně méně prostoru. Po krátkém rozboru atematických prezentů v baltských jazycích dochází Daniel Petit k závěru, že doložené atematické prezenty v baltských jazycích nevykazují v kategorii čísla žádné stopy kořenové apofonie. Kromě toho je při studiu atematických sloves v tomto případě nezbytné omezit se pouze na ta atematická slovesa, jejichž protějšky jsou atematické i v jiných indoevropských jazycích, a vynechat baltská atematická slovesa, jejichž etymologické protějšky náležejí k jiným flektivním typům, neboť pouze první z nich jsou vhodná pro výzkum zděděné kořenové apofonie (s. 133). Tento závěr nezměnila ani zbývající analýza této části: na konci kapitoly autor nejen tvrdí, že v opozici jednotného a množného čísla v baltských jazycích nejsou žádné stopy zděděné kořenové apofonie, ale tento závěr dále upřesňuje: „ve srovnání s indoevropským systémem se baltský systém vyznačuje jednotností stupně kořene uvnitř paradigmatu“ (s. 168). Z hlediska vokalické alternace tedy nelze ani vyjadřování čísla u atematických sloves srovnávat s indoevropským systémem, v němž byla v opozici jednotného a množného čísla v prézentu a perfektu sloves kořenová vokalická alternace poměrně pravidelná; srov. staroindické 1 sg. ásmi < indoevropské *h₁es-mi „jsem“ a 1 pl. smáh < indoevropské *h₁s-me- (s. 130). Podobná situace je v baltských jazycích také u kategorie rodu. Zděděná apofonie se v baltských jazycích nevyužívá ani při vyjadřování této kategorie. Indoevropská kategorie rodu se však od kategorie čísla liší tím, že i zde „je kořenová apofonie doložena jen nedostatečně“ (s. 171). Je pravda, že v baltských i jiných indoevropských jazycích existuje skupina podstatných jmen, která mohou být mužského i ženského rodu. Tato mobilní podstatná jména (substantifs mobiles) se vyznačují tím, že akutovou metatonii, která v nich probíhá, bychom mohli ztotožnit s vokalickou alternací (srov. litevské vārnas ~ vārna, vilkas ~ vilkė). Ve skutečnosti však jde o baltskou akutovou metatonii, která 114 | RECENZIJOS se starou ie. apofonií nemá nic společného. Ba co víc, při zkoumání těchto podstatných jmen bychom podle autora měli hovořit nikoli o gramatickém označení (un marquage grammatical), nýbrž o lexikální derivaci. Zděděná kořenová apofonie je proto zcela cizí i vyjadřování gramatického rodu v baltských jazycích (s. 190–191). Poslední dvě kapitoly recenzované monografie jsou věnovány pojednání o jevech kořenové apofonie ve slovesných kategoriích baltských jazyků. Pátá se z tohoto hlediska zabývá kategorií způsobu, šestá kategorií času. Když Daniel Petit začíná hovořit o kategorii způsobu, hned zdůrazňuje, že ze všech rekonstrukcí gramatických kategorií působí rekonstrukce způsobu snad nejvíce problémů, neboť dosud není jasné, kolik způsobů existovalo v ie. prajazyce. V nejstarších písemných památkách ie. jazyků je totiž doložen různý počet způsobů: ve védštině jich bylo zaznamenáno sedm, v [jazyce] pět a v chetitštině čtyři. Navíc ani na základě doloženého počtu dosud není jasné, které patří do ie. prajazyka a které se – s výjimkou, jak se zdá, infinitivu – vyvinuly samostatně v každém jazyce. Druhým problémem je podle slov Daniela Petita skutečnost, že ie. způsoby je z hlediska jejich hodnoty obtížné klasifikovat, neboť není jasné, zda máme jako „způsoby“ posuzovat participium, které je pouze adjektivním tvarem slovesa, a infinitiv, který je nesklonným nominálním tvarem slovesa (s. 193). Hovoříme-li konkrétně o baltských jazycích, obtíže působí i jejich svébytná struktura. Vedle pozměněného systému ie. způsobů si totiž vytvořily také nové způsoby, které s ie. prototypem vůbec (nebo téměř vůbec) nesouvisejí (srov. s. 194). S ohledem na tyto obtíže a s poukazem na to, že v písemných památkách staré pruštiny je doloženo 5 způsobů, zatímco východobaltské jazyky (litevština a lotyština) jich mají mít 6, respektive 8, pojednává Daniel Petit ve druhé nejrozsáhlejší kapitole velmi precizně o kategoriích způsobu v baltských jazycích z hlediska kořenové apofonie. V závěrečných shrnutích kapitoly uvádí, že modální apofonie se v baltských jazycích projevuje ve dvou podobách: v optativu a participiu se vyskytuje podoba zděděné apofonie (zde však má tendenci zanikat), zatímco mnohem častější a pravidelnější je apofonie v odvozeninách z infinitivu. Opozice infinitivu a indikativu (srov. lit. inf. minti, pres. ind. mėna) je však podle autora stará a nachází se nejen v každém baltském jazyce, ale i v dalších ie. jazycích; její přesné protějšky ve slovanských jazycích zde umožňují „rozpoznat apofonii velmi hlubokého stáří“ (s. 287). V poslední, šesté kapitole Daniel Petit zkoumá, jak se kořenová apofonie projevuje v časových kategoriích baltských jazyků, tím spíše, že baltský „systém časů se soustřeďuje kolem opozice prézentních a préteritních kmenů, k nimž kontrastně přistupuje modální kmen infinitivu“ (s. 289). Po rozboru jevů kořenové apofonie autor v závěrečném shrnutí tvrdí, že baltské jazyky soustavně směřují k „omezení oblasti apofonie na binární opozice: například ve vyjadřování času se kořenová apofonie udržuje pouze jako binární dvojice <prézent / préteritum>; ve vyjadřování způsobu se rovněž projevuje pouze jako binární dvojice <indikativ / infinitiv>“ (s. 370). Tuto myšlenku autor monografie formuluje na základě práce Wojciecha Smoczyńského, která pojednává o vývoji morfologie baltských podstatných jmen se souhláskovým kmenem (Smoczyński 2000: 18–33). Daniel Petit tedy v závěrech zdůrazňuje, že kořenová apofonie baltských jazyků tíhne k binárním opozicím, a klade otázky zásadní pro její pochopení: 1) proč si některé gramatické kategorie kořenovou apofonii zachovaly, zatímco jiné ji ztratily?; 2) proč se v kategorii způsobu apofonie omezuje pouze na opozici <indikativu/infinitivu>, RECENZIJOS 115 zatímco v optativu, imperativu a participiu není doložena; 3) proč se při vyjadřování časové kategorie kořenová apofonie využívá pouze pro opozici < prézentu / préterita >? a 4) proč se v systému slovesa zachovala apofonie v kategorii času, zatímco kategorie čísla ji od dob baltského prajazyka zcela ztratila, a to i u atematických sloves? (s. 371). Je třeba bezvýhradně souhlasit, že na všechny tyto otázky nelze odpovědět jedinou odpovědí, protože osud kořenové apofonie v baltských jazycích ovlivnilo mnoho faktorů. Především se lze domnívat, že v baltském prajazyce byly velmi časně nivelizovány nejslabší kořenové vokalické alternace, tj. ty, které byly vzácné a výjimečné již v ie. prajazyce (srov. apofonii spojenou s vyjadřováním rodu). S autorem recenzované monografie je třeba souhlasit, že nejdůležitějším a zároveň velmi obtížně hodnotitelným faktorem je míra morfologické závislosti. Je nejdůležitější proto, že umožňuje rozlišovat základní a odvozené tvary. V kategoriích, které ztratily gramatickou apofonii, se totiž uvedené tvary vyskytují jako odvozené, tj. podřízené základním tvarům, od nichž také převzaly stupeň vokalismu. Nejjasnějším příkladem jsou participia baltských jazyků, která se z hlediska vokalické alternace nijak neliší od odpovídajících základních tvarů indikativu. Jestliže tedy zánik apofonie souvisí s přechodem tvarů od základních k odvozeným, pak je podle Daniela Petita „důležité vysvětlit nejen zánik apofonie v určitých gramatických kategoriích, ale také změnu statusu tvarů, které tyto kategorie vyjadřují“ (s. 372–373). Tuto změnu statusu je navíc nutné vysvětlit i proto, že vývoj apofonie (tj. její zachování či ztráta) může souviset s větší či menší gramatikalizací zkoumané kategorie (s. 373). Obecně je třeba zdůraznit, aniž bychom se pouštěli do podrobnějšího rozboru závěrů Daniela Petita, že všechny jsou velmi dobře argumentované. Interpretace dokladů ze všech baltských jazyků svědčí nejen o širokém lingvistickém rozhledu autora (bibliografie obsahuje přes 400 položek), ale také o jeho dobré znalosti gramatické struktury baltských jazyků. Proto jsou v knize slova baltských jazyků uvedena bez tiskových chyb, až na několik případů nejednotného uvádění lotyšských slov s klesavým přízvukem (srov. per ‘peria’ a pēr, s. 293 a dále, 391; min, s. 255, 390 a min ‘mina’, s. 313; stumj „tlačí“, s. 326, 391; vemj „válí“, s. 319, 392), jakož i nesprávně přízvukovaná litevská číslovka aštuoni (= aštuoni), s. 94, pozn. 151, a místo stipras vytištěné stipra, s. 386. To je také velkou předností knihy vydané v zahraničí. Pravda, v bibliografii lze nalézt poněkud více nepřesností; například v názvech prací Gražiny Akelaitienė z let 1993, 1994 a 1997 má být místo morfologinės (s. 413) (alternace) uvedeno morfonologinės; v názvu článku Reginy Venckutė z roku 1981 má být místo neapofonija (s. 435) uvedeno neoapofonija; a zásadní dílo Zig­mase Zinkevičiuse vydané v roce 1966 se nejmenuje Lietuvių kalbos dialektologija (s. 436), nýbrž Lietuvių dialektologija. Tyto nepřesnosti však nijak nesnižují hodnotu knihy Daniela Petita, bez níž se v budoucnu neobejde žádný badatel baltských jazyků; její využití bude navíc jistě snadné, neboť všechna tvrzení jsou nejen dobře odůvodněná, ale také podána poměrně jednoduchým jazykem. Danielu Petitovi, který vstoupil do baltské jazykovědy s opravdu velkým odborným zázemím, je tedy třeba popřát podnětné budoucí cesty labyrinty dějin baltských jazyků a nejen úspěšně pokračovat, ale i rozvíjet baltské tradice ve Francii. 116 | RECENZIJOS LITERATŪRA GODEL, R. 1973: A propos du voyage de F. de Saussure en Lituanie. Cahiers Ferdinand de Saussure 23, 7–24. MAURO, T. de 1972: Notes biographiques et critiques sur F. de Saussure. In: F. de Saussure, Cours de linguistique générale, Paris: Payot, 319–404. SMOCZYŃSKI, W. 2000: Starolitewskie žmuo, žmuni na tle prabaltických rzeczowników atematycznych. Acta Linguistica Lithuanica 43, 18–33. STANG, CH. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo: Universitetsforlaget. ZINKEVIČIUS, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorine gramatika 1. Vilnius: Mokslas. Juozas Karaciejus Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308, Vilnius LOZORIUS ZENGŠTOKAS GIESMES CHRIKSZCIONISCHKOS IR DUCHAUNISCHKOS IR JŲ ŠALTINIAI Parengė GUIDO MICHELINI Vilnius: Baltos lankos, 2004, 584 p., ISBN 9955-584-71-8 2005 metų pradžioje „Baltų lankų“ leidykla (2004 metų data) išleido iš karto bibliografinę retenybę tapusį Lozoriaus Zengštoko 1612 metų giesmyną Giesmes Chriks-czionischkos ir Duchaunischkos. Retenybe tapo todėl, kad, nors knygos „rengimą ir leidimą parėmė Valstybinė lietuvių kalbos komisija prie Lietuvos Respublikos Seimo“ (p. 4), beveik iki 2005 metų pabaigos šis leidinys į knygynus taip ir neatkeliavo, o pati leidykla irgi jau seniausiai tvirtina jo nebeturinti. Todėl nejučia kyla įvairių klausimų: kam šis leidinys buvo skirtas ir kodėl Valstybinės lietuvių kalbos komisijos remto leidinio niekur negalima gauti? Juk nesinorėtų teigti, kad Valstybinė lietuvių kalbos komisija jau pradėjo remti asmeninius privačių parengėjų leidinius. O gal šiuo leidiniu norėta priminti sovietinius „visuotinio deficito“ laikus?.. Leidinys pradedamas knygos parengėjo Guido Michelinio dvikalbiu „Įvadu“ (lietuvių k. – p. 7–13; anglų k. – p. 14–21). Po jo fotografuotiniu būdu spausdinamas Lozoriaus Zengštoko giesmyno tekstas su šaltiniais (p. 22–523), Berlyno egzemplioriuje esančių rankraštinių giesmių perrašymai su šaltiniais (p. 524–526), 3 priedai, iš kurių tik pirmas – „Vilniaus egzemplioriuje trūkstami lapai ir rankraštinės giesmės iš Berlyno egzemplioriaus“ (p. 527–548) – yra tiesiogiai susijęs su Zengštoko giesmynu (antras ir trečias, t. y. „Keli pavyzdžiai iš 1588 m. Karaliaučiuje išleisto giesmyno Geistliche Lieder und Psalmen“ (p. 549–558) ir „Keli pavyzdžiai iš 1599 m. Niurnberge išleisto giesmyno Geistliche Lieder und Psalmen“ (p. 559–571) yra daugiau iliustracinio pobūdžio), o pabaigoje – „Šaltiniai ir bibliografija“ (p. 572–573) bei „Giedamų tekstų sąrašas pagal pirmąsias eilutes“ (p. 574–584). Recenzuojamos knygos „Įvade“ parengėjas, trumpai nurodęs Lozoriaus Zengštoko giesmyno ryšį su ankstesniais Martyno Mažvydo ir Jono Bretkūno giesmynais bei apibūdinęs dviejų iki mūsų dienų išlikusių perleidžiamo giesmyno egzempliorių būklę, toliau pabrėžia, jog dėl to, kad 50 giesmių tekstai „iki Zengštoko leidimo buvo publikuoti daugiau nei kartą, rengiant šį